1

Žalobkyně, HF, byla zaměstnána orgánem Evropského parlamentu oprávněným k uzavírání pracovních smluv (dále jen „OOUS“) prostřednictvím po sobě jdoucích smluv, od 6. ledna do 14. února 2003, od 15. února do 31. března 2003, od 1. dubna do 30. června 2003 a od 1. do 31. července 2003 jako pomocná zaměstnankyně, přičemž tato kategorie zaměstnání byla upravena v pracovním řádu ostatních zaměstnanců Evropské unie (dále jen „PŘOZ“), ve znění platném před 1. květnem 2004. Žalobkyně byla přidělena do „audiovizuálního“ odboru, který se napříště stal oddělením (dále jen „audiovizuální oddělení“) ředitelství pro sdělovací prostředky generálního ředitelství (GŘ) pro „Informace a vztahy s veřejností“, které se stalo GŘ pro „Komunikaci“. Vykonávala v něm funkce asistentky kategorie B skupiny V třídy 3.

2

Následně byla od 1. srpna 2003 do 31. března 2005 zaměstnána společností se sídlem ve Francii, která poskytovala služby pro Parlament, jako administrátorka produkce za účelem zvládnutí nárůstu činnosti související s administrativou produkce audiovizuálního oddělení.

3

Žalobkyně byla OOUS od 1. dubna 2005 do 31. ledna 2006 znovu zaměstnána jako smluvní zaměstnankyně přidělená k audiovizuálnímu oddělení a následně byla od 1. února 2006 do 31. ledna 2012 přidělena jako dočasná zaměstnankyně k témuž oddělení.

4

Od 1. února 2012 do 31. května 2015 zůstala zaměstnána jako smluvní zaměstnankyně pro pomocné práce přidělená k audiovizuálnímu oddělení prostřednictvím po sobě jdoucích smluv na dobu určitou.

5

Od 26. září 2014 žalobkyně čerpala volno z důvodu nemoci a od té doby v Parlamentu již nikdy nepracovala.

6

Dopisem ze dne 11. prosince 2014, adresovaným generálnímu tajemníkovi Parlamentu (dále jen „generální tajemník“), jehož kopie byla adresována předsedovi poradního výboru zabývajícího se obtěžováním a jeho prevencí na pracovišti (dále jen „poradní výbor“), jakož i předsedovi Parlamentu a generálnímu řediteli GŘ pro „Personál“, žalobkyně podala na základě čl. 90 odst. 1 služebního řádu úředníků Evropské unie (dále jen „služební řád)“ žádost o pomoc ve smyslu článku 24 služebního řádu (dále jen „žádost o pomoc“), přičemž uvedené články jsou na smluvní zaměstnance použitelné per analogiam na základě článků 92 a 117 PŘOZ. Na podporu této žádosti žalobkyně uvedla, že byla obětí psychického obtěžování ze strany vedoucího audiovizuálního oddělení, přičemž se toto obtěžování projevovalo jeho chováním a mluvenými a psanými projevy, zejména při schůzích útvaru. Požadovala, aby byla přijata naléhavá opatření k tomu, aby byla okamžitě chráněna před domnělým obtěžovatelem a aby OOUS zahájil správní šetření za účelem zjištění existence skutečností.

7

Dopisem ze dne 13. ledna 2015 vedoucí oddělení pro „Lidské zdroje“ (dále jen „oddělení pro ‚Lidské zdroje‘ “) ředitelství pro zdroje GŘ pro „Personál“, mimo jiné předseda poradního výboru, potvrdil přijetí žádosti žalobkyně o pomoc a informoval ji o tom, že tato žádost byla předána generálnímu řediteli GŘ pro „Personál“, který o uvedené žádosti rozhodne jako OOUS ve lhůtě čtyř měsíců, přičemž v případě uplynutí této lhůty je možné mít případně za to, že bylo přijato implicitní rozhodnutí o zamítnutí této žádosti o pomoc, které může být následně předmětem stížnosti na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu.

8

Dopisem ze dne 23. ledna 2015 poradce žalobkyně oznámil generálnímu řediteli GŘ pro „Personál“ zejména skutečnost, že vedoucí audiovizuálního oddělení byl informován o podání žádosti o pomoc a o tom, že OOUS zahájil správní šetření. Tato informace byla totiž zanesena do protokolu z jednání audiovizuálního oddělení, což přispělo k rozšíření některých informací nejen pro kolegy žalobkyně, ale rovněž pro některé osoby mimo orgán. Na této schůzi vedoucí oddělení údajně rovněž oznámil, že žalobkyně se do audiovizuálního oddělení nevrátí, a že v důsledku toho je třeba uvažovat o restrukturalizaci části audiovizuálního oddělení nazvané „Newsdesk Hotline“.

9

E-mailem ze dne 26. ledna 2015 zaměstnanec oddělení pro „Přijímání smluvních zaměstnanců a akreditovaných parlamentních asistentů“ (dále jen „oddělení pro přijímání smluvních zaměstnanců“) ředitelství pro „Rozvoj lidských zdrojů“ (dále jen „ředitelství pro LZ“) GŘ pro „Personál“ generálního sekretariátu Parlamentu postoupil žalobkyni „sdělení potvrzující změnu [jejího] útvaru od 21. [ledna] 2015“. Toto sdělení, které bylo opatřeno rovněž datem 26. ledna 2015, uvádělo, že žalobkyně je přidělena se zpětným účinkem k 21. lednu 2015 do oddělení pro návštěvnický program Evropské unie (EUVP) (dále jen „oddělení pro návštěvnický program“) ředitelství pro vztahy s občany GŘ pro „Komunikaci“ a že s výjimkou této změny přidělení není v její pracovní smlouvě provedena žádná jiná změna (dále jen „rozhodnutí o přeřazení“).

10

Dopisem ze dne 4. února 2015 generální ředitel GŘ pro „Personál“ odpověděl na dopis poradce žalobkyně ze dne 23. ledna 2015, přičemž uvedl, že bylo přijato opatření spočívající v odloučení žalobkyně od vedoucího audiovizuálního oddělení a v jejím přeřazení do oddělení pro návštěvnický program. Pokud jde o informace poskytnuté vedoucím audiovizuálního oddělení na schůzi tohoto oddělení, žalobkyni bylo oznámeno, že tyto informace „mají být chápány v kontextu opatření přeložení přijatého ve prospěch [žalobkyně], a nikoli jako zastrašování vůči ostatním členům jejího oddělení, [a] vůbec ne jako nový projev obtěžování vůči [žalobkyni]“. Kromě toho generální ředitel GŘ pro „Personál“ informoval žalobkyni o tom, že se po důkladném přezkumu jejího spisu a v návaznosti na její žádost o zahájení správního šetření rozhodl předat tento spis poradnímu výboru, jehož předseda ji bude informovat o veškerém dalším vývoji. Generální ředitel GŘ pro „Personál“ měl za to, že tím tak odpověděl na žádost o pomoc, a že tak v oblasti jeho pravomoci došlo v důsledku toho k „uzavření spisu“ žalobkyně (dále jen „rozhodnutí ze dne 4. února 2015“).

11

Dopisem ze dne 12. února 2015 poradce žalobkyně požádal generálního ředitele GŘ pro „Personál“, aby blíže vysvětlil rozsah opatření, které oznámil ve svém rozhodnutí ze dne 4. února 2015, a zejména aby uvedl, zda bylo opatření přeložení žalobkyně přijato dočasně. Dále mu pak připomněl, že podle vnitřních pravidel týkajících se poradního výboru zabývajícího se obtěžováním a jeho prevencí na pracovišti (dále jen „vnitřní pravidla v oblasti obtěžování“), zejména jejich článků 14 a 15, poradnímu výboru nepřísluší, aby rozhodoval o žádosti o pomoc, ale přísluší mu pouze to, aby důvěrnou zprávu předal generálnímu tajemníkovi, kterému každopádně přísluší přijmout opatření podle článku 16 těchto vnitřních pravidel. Žalobkyně tak měla za to, že osobou oprávněnou rozhodovat o její žádosti o pomoc zůstal generální ředitel GŘ pro „Personál“ jakožto OOUS, a nikoli poradní výbor.

12

Dopisem ze dne 4. března 2015 generální ředitel GŘ pro „Personál“ zopakoval své stanovisko, podle něhož svým rozhodnutím předat žádost o pomoc poradnímu výboru „tento spis uzavřel, pokud jde o oblast jeho pravomoci“, a podle něhož – i když mu předsednictvo Parlamentu svěřilo pravomoci OOUS k rozhodování o žádostech o pomoc podaných na základě článku 24 služebního řádu – nic to nemění na tom, že nemůže přehlédnout vnitřní pravidla v oblasti obtěžování, která pravomoci jednat v souvislosti s případnou přetrvávající situací obtěžování svěřují generálnímu tajemníkovi. Tento generální ředitel kromě toho uvedl, že opatření přeložení žalobkyně z audiovizuálního oddělení do oddělení pro návštěvnický program bylo provedeno jak na žádost dotyčné, formulovanou v žádosti o pomoc, tak „v zájmu služby za účelem zvládnutí narůstajících potřeb v rámci [oddělení pro návštěvnický program]“, a že toto přeřazení mělo trvat až do uplynutí platnosti její smlouvy.

13

E-mailem ze dne 9. března 2015 byla žalobkyně předvolána poradním výborem, aby ji tento výbor vyslechl dne 25. března 2015.

14

Dopisem ze dne 24. dubna 2015 žalobkyně podala na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu stížnost proti zaprvé rozhodnutí o přeřazení v rozsahu, v němž ji OOUS tímto rozhodnutím přeřadil do oddělení pro návštěvnický program trvalým způsobem, a nikoli dočasně; zadruhé proti rozhodnutí ze dne 4. února 2015, kterým generální ředitel GŘ pro „Personál“ rozhodl o žádosti o pomoc, když měl za to, že věc je uzavřena v „oblasti jeho pravomoci“, a zatřetí proti rozhodnutí, které bylo údajně přijato dne 11. dubna 2015 a jímž OOUS žádost o pomoc implicitně zamítl.

15

Dopisem ze dne 20. srpna 2015 generální tajemník jako OOUS rozhodl, že se stížnosti podané žalobkyní dne 24. dubna 2015 částečně vyhovuje. Pokud jde o přeřazení žalobkyně do oddělení pro návštěvnický program, generální tajemník připomněl, že toto přeřazení má nezbytně prozatímní charakter a má trvat po celou dobu trvání správního šetření, které ještě probíhalo, a argumenty předložené žalobkyní proti opodstatněnosti nebo podmínkám opatření přeložení v převážné části odmítl (dále jen „rozhodnutí ze dne 20. srpna 2015“).

16

V tomto rozhodnutí ze dne 20. srpna 2015 naproti tomu generální tajemník rozhodl o změně rozhodnutí ze dne 4. února 2015 v rozsahu, v němž měl v tomto rozhodnutí generální ředitel GŘ pro „Personál“ nesprávně za to, že OOUS ukončil řízení vztahující se k žádosti o pomoc. V tomto ohledu upřesnil, že tato žádost o pomoc povede následně ke konečnému rozhodnutí generálního ředitele GŘ pro „Personál“, a že v důsledku toho na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, nebylo přijato žádné implicitní rozhodnutí o zamítnutí žádosti o pomoc, takže její stížnost je v tomto ohledu nepřípustná.

17

Dopisem ze dne 8. prosince 2015 generální ředitel GŘ pro „Personál“ žalobkyni informoval o svém úmyslu považovat její žádost o pomoc za neopodstatněnou, a to po ukončení zejména výslechu vedoucího audiovizuálního oddělení a čtrnácti dalších úředníků a zaměstnanců tohoto oddělení, který provedl poradní výbor.

18

Generální ředitel měl v podstatě za to, že i když k tvrzeným skutečnostem docházelo opakovaně, nejevilo se mu, že je způsob komunikace použitý vedoucím audiovizuálního oddělením v ústní podobě a v písemné korespondenci poskytnuté žalobkyní nevhodný ve skutkovém kontextu a s ohledem na pracovní podmínky existující v tomto oddělení. Upřesnil, že „i když připouští, že určité mluvené projevy byly někdy upřímné a přímé, je nutno konstatovat, že nepřekročily přiměřené meze profesionální diskuze mezi vedoucím oddělení a členy jeho skupiny“. Měl zejména za to, že tyto projevy byly předneseny na schůzích útvaru, během nichž byly nastíněny organizační dysfunkce, takže je možné mít za to, že byly vyjádřeny v rámci každodenního managementu ve snaze vyřešit problémy, které se pro většinu členů oddělení jevily jako zřejmé. Pokud jde o e-maily, které žalobkyni zaslal vedoucí audiovizuálního oddělení, generální ředitel GŘ pro „Personál“ měl za to, že „je samo sebou, že sloužily buď ke zlepšení fungování útvaru, nebo k připomenutí jeho pokynů“, takže „jsou-li posuzovány v tomto kontextu, jejich obsah nelze považovat za nevhodný“.

19

Generální ředitel GŘ pro „Personál“ vyzval žalobkyni v souladu s čl. 41 odst. 2 písm. a) Listiny základních práv Evropské unie, aby se vyjádřila k jeho úmyslu prohlásit její žádost o pomoc za neopodstatněnou, a vyzval ji, aby tak učinila podle toho, jak jí to vyhovuje, buď v rámci pohovoru, nebo písemně. Pro žalobkyni byla stanovena lhůta končící dne 20. prosince 2015, aby generálnímu řediteli GŘ pro „Personál“ oznámila svůj úmysl v tomto ohledu.

20

Dopisem ze dne 17. prosince 2015 poradce žalobkyně informoval generálního ředitele GŘ pro „Personál“ o tom, že podá své vyjádření písemně. Požádal však, když se dovolával v tomto ohledu rozsudku ze dne 23. září 2015, Cerafogli v. ECB (T‑114/13 P, EU:T:2015:678), o předání vyšetřovací zprávy vyhotovené poradním výborem, přičemž tato žádost byla zopakována v dopise ze dne 5. února 2016.

21

Dopisem ze dne 9. února 2016 generální ředitel GŘ pro „Personál“ poskytl žalobkyni lhůtu končící dne 1. dubna 2016 k podání vyjádření, pokud jde o jeho úmysl zamítnout žádost o pomoc. Kromě toho ji v odpověď na její žádost o předání vyšetřovací zprávy informoval o tom, že mu poradní výbor zaslal pouze stanovisko, v němž byl učiněn závěr, že v případě žalobkyně k psychickému obtěžování nedošlo. Zprávu, která je stanovena v článku 14 vnitřních pravidel v oblasti obtěžování, jí nepředal, jelikož takovou zprávu poradní výbor vyhotoví pouze v případech, v nichž uvedený výbor konstatuje, že k psychickému obtěžování došlo.

22

Rozhodnutím ze dne 3. června 2016 generální ředitel GŘ pro „Personál“ jakožto OOUS žádost o pomoc zamítl (dále jen „rozhodnutí ze dne 3. června 2016“). V tomto rozhodnutí zejména uvedl, že žalobkyně byla úplně a podrobně informována o důvodech, pro něž zamýšlel ke dni 8. prosince 2015 žádost o pomoc zamítnout. Připomněl však, že vyřízení žádosti o pomoc patří pouze do jeho pravomoci a že v tomto ohledu nemá poradní výbor žádnou rozhodovací pravomoc. Podle něj přitom žalobkyně neměla žádné subjektivní právo na předání vyšetřovací zprávy, stanoviska nebo zápisů poradního výboru.

23

Pokud jde o procesní pochybení uplatněná žalobkyní, generální ředitel GŘ pro „Personál“ měl zejména za to, že žalobkyně tím, že kopii žádosti o pomoc předala poradnímu výboru, tomuto poradnímu výboru formálně nepředložila stížnost ve smyslu vnitřních pravidel v oblasti obtěžování.

24

Generální ředitel GŘ pro „Personál“, který vysvětlil, že věc předložil poradnímu výboru dne 2. února 2015, měl za to, že průtahy při vyřizování žádosti o pomoc a v rámci šetření, zejména dobu šesti měsíců a jedenácti dnů k provedení výslechů, lze vysvětlit tím, že nebyly k dispozici osoby, které poradní výbor předvolal, a rozdělením zaměstnanců Parlamentu na třech pracovištích, jakož i složitostí věci, která vyžadovala vyslechnout velký počet osob.

25

Pokud jde o věc samou, generální ředitel GŘ pro „Personál“ trval na analýze, kterou uvedl v dopise ze dne 8. prosince 2015, a tudíž rozhodl, že neuzná, že situace popsaná žalobkyní spadá pod pojem „psychické obtěžování“ ve smyslu článku 12a služebního řádu.

26

Návrhem došlým kanceláři Soudu pro veřejnou službu Evropské unie dne 17. listopadu 2015 žalobkyně podala projednávanou žalobu, původně zapsanou do rejstříku pod číslem F‑142/15.

27

Podáním došlým kanceláři Soudu pro veřejnou službu dne 29. ledna 2016 Parlament na základě článku 83 jednacího řádu tohoto soudu vznesl námitku nepřípustnosti, v souvislosti s níž žalobkyně podala dne 22. února 2016 vyjádření.

28

Dopisem soudní kanceláře ze dne 28. dubna 2016 byli účastníci řízení informováni o rozhodnutí Soudu pro veřejnou službu, přijatém podle čl. 83 odst. 3 prvního pododstavce jeho jednacího řádu, spojit přezkum námitky nepřípustnosti uplatněné Parlamentem s přezkumem věci samé.

29

Parlament předložil kanceláři Soudu pro veřejnou službu žalobní odpověď dne 6. června 2016, k níž jako přílohu přiložil zejména korespondenci uvedenou v bodech 17 až 25 tohoto rozsudku, přičemž žalobkyně podala repliku dne 18. července 2016.

30

Podle článku 3 nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU, Euratom) 2016/1192 ze dne 6. července 2016 o přenesení pravomoci rozhodovat v prvním stupni spory mezi Evropskou unií a jejími zaměstnanci na Tribunál (Úř. věst. 2016, L 200, s. 137) byla projednávaná věc předána Tribunálu ve stavu, v němž se nacházela ke dni 31. srpna 2016, a musí být napříště vyřizována v souladu s jednacím řádem Tribunálu. Tato věc tak byla zapsána do rejstříku pod číslem T‑570/16 a přidělena prvnímu senátu.

31

V návaznosti na druhou výměnu spisů, kterou povolil Soud pro veřejnou službu na základě článku 55 svého jednacího řádu, byla písemná část řízení ukončena na základě jednacího řádu Tribunálu.

32

Dopisem soudní kanceláře ze dne 29. listopadu 2016 Tribunál vyzval žalobkyni na základě čl. 90 odst. 1 svého jednacího řádu, aby mu oznámila, zda podala na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu stížnost proti rozhodnutí ze dne 3. června 2016, a případně aby mu předložila kopii této stížnosti.

33

Dopisem předaným kanceláři Tribunálu dne 13. prosince 2016 žalobkyně potvrdila, že dne 6. září 2016 podala takovou stížnost, jejíž kopii předložila.

34

Dopisem soudní kanceláře ze dne 19. ledna 2017 Tribunál vyzval Parlament na základě čl. 90 odst. 1 svého jednacího řádu, aby jej informoval o tom, jak vyřídil stížnost ze dne 6. září 2016, a v případě, že OOUS o této stížnosti rozhodl výslovně, aby mu předložil kopii tohoto rozhodnutí.

35

Dne 1. února 2017 Parlament potvrdil Tribunálu, že o stížnosti ze dne 6. září 2016 rozhodl výslovně. Předložil tak kopii rozhodnutí ze dne 4. ledna 2017, kterým generální tajemník jakožto OOUS tuto stížnost zamítl.

36

Vzhledem k tomu, že účastníci řízení nepožádali o konání jednání na základě čl. 106 odst. 1 jednacího řádu, Tribunál, který pokládal věc na základě písemností ve spise za dostatečně objasněnou, rozhodl, že o žalobě bude rozhodnuto bez ústní části řízení.

37

Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

38

Parlament navrhuje, aby Tribunál:

39

Ve své námitce nepřípustnosti Parlament především uvedl, že rozhodnutí ze dne 4. února 2015 představuje akt nepříznivě zasahující do právního postavení, kterým OOUS odpověděl na žádost o pomoc. Toto rozhodnutí, které bylo přijato ve lhůtě pro odpověď podle služebního řádu, kterou stanoví čl. 90 odst. 1 třetí věta služebního řádu, brání tomu, aby bylo následně přijato implicitní rozhodnutí o zamítnutí téže žádosti, v dané věci po uplynutí čtyřměsíční lhůty pro odpověď podle služebního řádu, která začala plynout od 11. prosince 2014, a to dne podání této žádosti o pomoc. Rozhodnutí, jehož legalitu žalobkyně zpochybňuje, tak neexistuje.

40

Ve své žalobní odpovědi Parlament následně uvedl, že rozhodnutí ze dne 4. února 2015 představuje ve skutečnosti první výslovnou odpověď OOUS na žádost o pomoc, pokud jde o přijaté opatření přeložení, jakož i zahájení správního šetření. Zdůraznil však, že toto rozhodnutí bylo zčásti zrušeno generálním tajemníkem v rozhodnutí ze dne 20. srpna 2015. Generální tajemník měl totiž za to, že generální ředitel GŘ pro „Personál“ byl povinen ještě se vyjádřit na základě článku 24 služebního řádu k existenci či neexistenci situace psychického obtěžování, kterou tvrdila žalobkyně, a že se tudíž musel nezbytně vyjádřit znovu po skončení správního šetření, což nakonec učinil v rozhodnutí ze dne 3. června 2016.

41

Ve svém vyjádření ze dne 22. února 2016 žalobkyně zpochybnila analýzu Parlamentu, když uvedla, že podle čl. 90 odst. 1 služebního řádu implicitní rozhodnutí o zamítnutí vzniklo na základě čl. 90 odst. 1 třetí věty služebního řádu v důsledku toho, že Parlament ke dni 11. dubna 2015 neposkytl výslovnou odpověď, pokud jde o skutečnou existenci psychického obtěžování tvrzeného v žádosti o pomoc.

42

Žalobkyně zdůraznila, že se Parlament v tomto ohledu omezil v rozhodnutí ze dne 4. února 2015 na to, že uvedl, že předložil věc výboru zabývajícímu se obtěžováním, přičemž potvrdil, že k tomuto dni OOUS nepřijal žádné stanovisko v odpověď na žádost žalobkyně, pokud jde o existenci tvrzených skutečností a jejich kvalifikaci jako psychické obtěžování ve smyslu článku 12a služebního řádu. Dále pak a zvláště generální tajemník v rozhodnutí ze dne 20. srpna 2015 rozhodujícím o stížnosti ze dne 24. dubna 2015 zrušil rozhodnutí ze dne 4. února 2015 v rozsahu, v němž v něm OOUS uvedl, že spis ve věci žádosti o pomoc uzavřel pouze v důsledku předložení věci poradnímu výboru.

43

Žalobkyně tak ve svém vyjádření ze dne 22. února 2016 dospěla k závěru, že pokud by stanovisko Parlamentu bylo potvrzeno, znamenalo by to, že by stačilo, aby OOUS předložil věc poradnímu výboru, aby splnil povinnost, která mu přísluší, odpovědět ve čtyřměsíční lhůtě podle služebního řádu na jakoukoli žádost, kterou mu zašle zaměstnanec, včetně žádosti o pomoc formulované na základě článku 24 služebního řádu.

44

V replice žalobkyně zejména uvedla, že „v okamžiku, kdy podala [projednávanou] žalobu, její návrhová žádání směřující ke zrušení byla přípustná“ a že „[až] po podání této žaloby se její návrhová žádání směřující ke zrušení stala bezpředmětnými z důvodu, že rozhodnutí ze dne 3. června 2016 nahradilo rozhodnutí ze dne 11. dubna 2015“.

45

Úvodem je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je nevyhnutelnou podmínkou přípustnosti všech žalob podávaných úředníky proti orgánu, k němuž příslušejí, existence aktu nepříznivě zasahujícího do právního postavení určité osoby ve smyslu čl. 90 odst. 2 a čl. 91 odst. 1 služebného řádu (rozsudky ze dne 13. července 1993, Moat v. Komise, T‑20/92, EU:T:1993:63, bod 39, a ze dne 6. července 2004, Huygens v. Komise, T‑281/01, EU:T:2004:207, bod 125; rovněž viz usnesení ze dne 16. července 2015, FG v. Komise, F‑20/15, EU:F:2015:93, bod 41 a citovaná judikatura).

46

V tomto ohledu jestliže je OOUS nebo případně orgánu instituce oprávněnému ke jmenování (dále jen „OOJ“) předložena na základě čl. 90 odst. 1 služebního řádu žádost o pomoc ve smyslu článku 24 uvedeného služebního řádu, musí v rámci povinnosti poskytnout pomoc tento orgán v případě události neslučitelné s řádným a nerušeným výkonem služby s veškerou nutnou energií zasáhnout a s rychlostí a péčí vyžadovanými okolnostmi daného případu reagovat tak, aby zjistil skutkový stav a vyvodil z něj se znalostí věci příslušné důsledky. Za tímto účelem stačí, aby úředník nebo zaměstnanec, který se domáhá ochrany od svého orgánu, předložil alespoň neúplný důkaz o existenci útoků, o nichž tvrdí, že směřují proti němu. Jsou-li takové skutečnosti dány, je na dotyčném orgánu, aby přijal vhodná opatření, zejména tak, že provede ve spolupráci se stěžovatelem správní šetření za účelem prokázání skutkového základu stížnosti (rozsudky ze dne 26. ledna 1989, Koutchoumoff v. Komise, 224/87, EU:C:1989:38, body 15 a 16; ze dne 25. října 2007, Lo Giudice v. Komise, T‑154/05, EU:T:2007:322, bod 136, a ze dne 6. října 2015, CH v. Parlament, F‑132/14, EU:F:2015:115, bod 87).

47

V případě tvrzeného obtěžování zahrnuje povinnost poskytnout pomoc zejména povinnost administrativy s vážností, rychle a ve vší důvěrnosti přezkoumat žádost o pomoc, v níž je obtěžování tvrzeno, a informovat žadatele o postupu jejího vyřizování (rozsudky ze dne 27. listopadu 2008, Klug v. EMEA, F‑35/07, EU:F:2008:150, bod 74, a ze dne 6. října 2015, CH v. Parlament, F‑132/14, EU:F:2015:115, bod 88).

48

Co se týče opatření, která je třeba přijmout v situaci, jaká nastala v projednávané věci a která spadá do působnosti článku 24 služebního řádu, má administrativa při volbě opatření a prostředků uplatnění článku 24 služebního řádu širokou posuzovací pravomoc podléhající přezkumu ze strany unijního soudu (rozsudky ze dne 15. září 1998, Haas a další v. Komise, T‑3/96, EU:T:1998:202, bod 54; ze dne 25. října 2007, Lo Giudice v. Komise, T‑154/05, EU:T:2007:322, bod 137, a ze dne 6. října 2015, CH v. Parlament, F‑132/14, EU:F:2015:115, bod 89).

49

V projednávané věci je nesporné, že v návaznosti na podání žádosti o pomoc OOUS ve čtyřměsíční lhůtě pro odpověď podle služebního řádu, která je stanovena v čl. 90 odst. 1 třetí větě služebního řádu, žalobkyni odpověděl, když ji informoval o opatřeních, která v reakci na tuto žádost o pomoc přijal na základě své povinnosti poskytnout pomoc. Tato opatření, uvedená v rozhodnutí ze dne 4. února 2015, jejichž přijetí nezbytně předpokládalo, že měl OOUS za to, že mu byl předložen neúplný důkaz o existenci skutečností, které spadají potenciálně pod článek 12a služebního řádu, spočívala především v přeřazení žalobkyně jakožto opatření přeložení, jakož i v zahájení správního šetření, které bylo svěřeno poradnímu výboru.

50

Je tedy třeba určit, zda i přesto, že OOUS přijal výslovné rozhodnutí ze dne 4. února 2015, lze mít za to, že podle čl. 90 odst. 1 třetí věty služebního řádu skutečnost, že OOUS ve čtyřměsíční lhůtě, která začala plynout dne 11. prosince 2014, a to dne, kdy byla podána žádost o pomoc, nepřijal stanovisko k existenci tvrzených skutečností, které údajně představují psychické obtěžování ve smyslu článku 12a služebního řádu, umožňuje konstatovat, že bylo přijato implicitní rozhodnutí, v daném případě dne 11. dubna 2015, a že se toto implicitní rozhodnutí rovná tomu, že OOUS odmítl konstatovat existenci tvrzených skutečností a kvalifikovat je jako psychické obtěžování ve smyslu článku 12a služebního řádu.

51

V tomto ohledu je zajisté pravda, že Tribunál rozhodl, že obecně dopis, kterým je dotyčná osoba informována o tom, že je její žádost přezkoumávána, nezpůsobuje přijetí dotčené žádosti, takže i přes takový informativní dopis neexistence konečné odpovědi na původní žádost úředníka nebo zaměstnance ve lhůtě stanovené v čl. 90 odst. 1 služebního řádu v zásadě představuje implicitní rozhodnutí o zamítnutí žádosti OOUS, nebo případně OOJ (rozsudek ze dne 3. července 2012, Marcuccio v. Komise, T‑594/10 P, EU:T:2012:336, bod 21).

52

Pokud však jde o žádost o pomoc ve smyslu článku 24 služebního řádu, podanou na základě čl. 90 odst. 1 služebního řádu, dotyčná osoba požaduje pomoc své administrativy, aby přijala opatření k nápravě situace.

53

Mezi opatření, jejichž přijetí může OOUS nebo OOJ považovat za nezbytné, pokud má za to, že dotyčný předložil neúplný důkaz o existenci tvrzených skutečností, patří zejména rozhodnutí administrativy zahájit správní šetření za účelem zjištění existence skutečností ve spolupráci s autorem žádosti o pomoc.

54

V tomto ohledu pokud OOUS nebo OOJ neposkytne na žádost o pomoc ve smyslu článku 24 služebního řádu ve čtyřměsíční lhůtě stanovené v čl. 90 odst. 1 tohoto služebního řádu žádnou odpověď, lze mít za to, že bylo přijato implicitní rozhodnutí tohoto orgánu o zamítnutí této žádosti o pomoc. V tomto případě je totiž třeba předpokládat, že tento orgán neměl za to, že skutečnosti předložené na podporu žádosti o pomoc představují dostatečný, byť jen neúplný důkaz o existenci tvrzených skutečností, na základě nichž vzniká povinnost poskytnout pomoc, které se v projednávané věci týkaly údajného porušení článku 12a služebního řádu. Konstatování existence takového implicitního rozhodnutí o zamítnutí žádosti o pomoc je tak úzce spojeno s tím, že administrativa nepřijala taková opatření, jako jsou opatření, která jí ukládá její povinnost poskytnout pomoc stanovená v článku 24 služebního řádu, neboť v této situaci má administrativa implicitně, ale nezbytně za to, že tento případ nespadá do působnosti posledně uvedeného ustanovení.

55

Tribunál takto v podstatě rozhodl v bodech 41 a 42 rozsudku ze dne 25. října 2007, Lo Giudice v. Komise (T‑154/05, EU:T:2007:322), který se týkal, jak vyplývá z bodů 9 až 23 tohoto rozsudku, situace, v níž v tvrzeném případě psychického obtěžování OOJ ve čtyřměsíční lhůtě pro odpověď podle čl. 90 odst. 1 služebního řádu v reakci na žádost o pomoc nepřijal žádné opatření poskytující takovou pomoc. V této věci administrativa rozhodla až po podání stížnosti dotyčného o zahájení správního šetření, s jehož výsledky se administrativa seznámila jen několik dní před přijetím odpovědi na stížnost, k němuž došlo sedm měsíců po podání této stížnosti.

56

Tato situace se však liší od situace dotčené v projednávané věci, v níž měl OOUS v odpověď na žádost o pomoc za to, že mu byl předložen dostatečný, byť jen neúplný důkaz, na základě něhož je nezbytné zahájit správní šetření za účelem zjištění, zda tvrzené skutečnosti skutečně představují psychické nebo sexuální obtěžování ve smyslu článku 12a služebního řádu.

57

V takové situaci je totiž nezbytně třeba, aby toto šetření bylo provedeno až do konce, aby administrativa mohla na základě závěrů vyšetřovací zprávy zaujmout konečný postoj v tomto ohledu, což jí umožní buď žádost o pomoc odložit, nebo v případě, že se tvrzené skutečnosti prokážou a spadají do působnosti článku 12a služebního řádu, zejména zahájit disciplinární řízení za účelem případného přijetí disciplinárních postihů vůči domnělému obtěžovateli (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 11. července 1974, Guillot v. Komise, 53/72, EU:C:1974:80, body 3, 12 a 21; ze dne 9. listopadu 1989, Katsoufros v. Soudní dvůr, 55/88, EU:C:1989:409, bod 16, a ze dne 12. července 2011, Komise v. Q, T‑80/09 P, EU:T:2011:347, bod 84).

58

V takovém případě, jako je projednávaný případ, by však skutečnost, že by se mělo za to, že implicitní rozhodnutí OOUS bylo přijato dne 11. dubna 2016 v tom smyslu, že tento orgán konstatoval neexistenci psychického obtěžování nebo že takové konstatování odmítl provést, znamenala, že by OOUS byl po celou dobu správního šetření přičítán dočasný postoj, podle něhož se nejedná o případ náležející pod článek 12a služebního řádu.

59

Samotným cílem správního šetření je přitom potvrdit či vyvrátit existenci psychického obtěžování ve smyslu článku 12a služebního řádu, takže OOUS nemůže předjímat výsledek šetření a právě nemá ani implicitně zaujímat stanovisko k existenci tvrzeného obtěžování před tím, než obdrží výsledky správního šetření. Jinými slovy, zahájení správního šetření je vlastní, že správa nezaujímá předčasně stanovisko, především na základě jednostranného popisu skutečností poskytnutého v žádosti o pomoc, neboť si musí naopak svůj postoj vyhradit do okamžiku, kdy je uvedené šetření – které musí probíhat v rámci kontradiktorní diskuze s účastí tvrzeného obtěžovatele (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. září 2015, Cerafogli v. ECB, T‑114/13 P, EU:T:2015:678, body 35 až 41) rychle a při dodržování zásady přiměřené lhůty – ukončeno.

60

V tomto ohledu je třeba ještě upřesnit, že v takové situaci administrativa zůstává povinna provést správní šetření do konce bez ohledu na to, zda údajné obtěžování v mezidobí skončilo, a i když autor žádosti o pomoc nebo údajný obtěžovatel opustil orgán (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. října 2015, CH v. Parlament, F‑132/14, EU:F:2015:115, bod 122).

61

Význam provedení správního šetření až do konce spočívá rovněž v tom, že případné uznání ze strany OOUS existence psychického obtěžování po skončení správního šetření, případně provedeného s pomocí takového orgánu odlišného od OOUS, jako je poradní výbor, může mít samo o sobě příznivý účinek v rámci terapeutického procesu psychického zotavení obtěžovaného úředníka nebo zaměstnance (rozsudek ze dne 8. února 2011, Skareby v. Komise, F‑95/09, EU:F:2011:9, bod 26) a bude také moci být použito obětí pro účely případné vnitrostátní žaloby, u které se uplatní povinnost OOUS poskytnout pomoc na základě článku 24 služebního řádu, přičemž ukončením zaměstnání dotčeného zaměstnance tato povinnost nezanikne. Dále pak provedení správního šetření až do konce může naopak umožnit vyvrátit tvrzení údajné oběti a napravit v takovém případě křivdy, které by takové obvinění, které se nakonec ukáže jako neopodstatněné, mohlo způsobit na straně osoby dotčené šetřením jako domnělý obtěžovatel (rozsudek ze dne 6. října 2015, CH v. Parlament, F‑132/14, EU:F:2015:115, body 123 a 124).

62

Vzhledem k tomu, že na rozdíl od toho, co platí v disciplinární oblasti služební řád neobsahuje specifické ustanovení, pokud jde o lhůtu, v níž musí administrativa provést správní šetření, zejména v oblasti psychického obtěžování, však okolnost, že správní šetření zahájené v odpověď na žádost o pomoc ve čtyřměsíční lhůtě po podání této žádosti stále probíhá po uplynutí této lhůty, neumožňuje přičíst administrativě implicitní rozhodnutí, jímž by OOUS popřel existenci skutečností tvrzených v žádosti o pomoci nebo na základě něhož by měl za to, že tyto skutečnosti nepředstavují psychické obtěžování ve smyslu článku 12a služebního řádu.

63

V důsledku toho je třeba mít v projednávané věci za to, že OOUS v odpověď na žádost o pomoc a ve čtyřměsíční lhůtě podle služebního řádu uvedené v čl. 90 odst. 1 třetí větě služebního řádu přijal opatření na základě 24 služebního řádu, o čemž žalobkyni informoval rozhodnutím ze dne 4. února 2015, a že tak žádosti o pomoc vyhověl, i když byl následně a s ohledem na výsledky správního šetření, které rozhodl zahájit, povinen poskytnout dotyčné odpověď ohledně toho, zda skutečnosti tvrzené na podporu žádosti o pomoc jsou prokázané, a případně zda v projednávané věci spadají pod pojem „psychické obtěžování“ ve smyslu článku 12a služebního řádu.

64

Za okolností projednávané věci a jak OOUS konstatoval v rozhodnutí ze dne 20. srpna 2015, jímž byla odmítnuta stížnost ze dne 24. dubna 2015 jakožto nepřípustná v tomto ohledu, však 11. dubna 2015 nebylo přijato žádné implicitní rozhodnutí o zamítnutí žádosti o pomoc, které by mohlo být vykládáno jako stanovisko OOUS, na základě kterého tento orgán odmítl skutečnosti tvrzené v této žádosti kvalifikovat jako psychické obtěžování ve smyslu článku 12a služebního řádu.

65

Tento závěr je podložen tím, že v průběhu soudního řízení bylo vydáno rozhodnutí ze dne 3. června 2016, právě na základě něhož přijal OOUS stanovisko k této otázce, když tvrzené skutečnosti odmítl kvalifikovat jako psychické obtěžování ve smyslu článku 12a služebního řádu, zejména na základě závěrů, které v tomto ohledu formuloval poradní výbor, jemuž tento orgán svěřil provedení správního šetření.

66

S ohledem na všechny předcházející úvahy je třeba návrhová žádání směřující ke zrušení odmítnout jako nepřípustná, neboť se týkají neexistujícího rozhodnutí.

67

Na podporu návrhových žádání směřujících k náhradě škody žalobkyně uvádí, že jí implicitní zamítnutí žádosti o pomoc, zahrnující skutečnost, že OOUS odmítl uznat, že skutečnosti tvrzené v této žádosti spadají pod pojem „psychické obtěžování“ ve smyslu článku 12a služebního řádu, způsobilo nemajetkovou újmu. Tato nemajetková újma souvisí s tím, že OOUS neuznal opodstatněnost obvinění, která vznesla vůči vedoucímu audiovizuálního oddělení, a se skutečností, že v tomto ohledu poradní výbor nedodržel článek 11 vnitřních pravidel v oblasti obtěžování, podle něhož byl povinen vyslechnout žalobkyni ve lhůtě deseti dnů po dni podání žádosti o pomoc a provést výslech osob v postavení svědků ve lhůtě jednoho měsíce po tomto výslechu autora stížnosti podané u uvedeného poradního výboru. OOUS, který má odpovídat za tyto dysfunkce poradního výboru, tím přitom porušil článek 41 Listiny základních práv a v projednávané věci nejednal v přiměřené lhůtě.

68

Parlament navrhuje, aby byla návrhová žádání směřující k náhradě škody odmítnuta jako nepřípustná, a v každém případě zamítnuta jako neopodstatněná.

69

V tomto ohledu stačí připomenout, že návrhová žádání znějící na náhradu majetkové nebo nemajetkové újmy musí být zamítnuta, pokud vykazují úzkou souvislost s návrhovými žádáními směřujícími ke zrušení, jež byla sama odmítnuta jako nepřípustná nebo zamítnuta jako neopodstatněná (rozsudky ze dne 6. března 2001, Connolly v. Komise, C‑274/99 P, EU:C:2001:127, bod 129; ze dne 14. září 2006, Komise v. Fernández Gómez, C‑417/05 P, EU:C:2006:582, bod 51, a ze dne 30. dubna 2014, López Cejudo v. Komise, F‑28/13, EU:F:2014:55, bod 105).

70

V projednávané věci přitom návrhová žádání směřující k náhradě škody úzce souvisejí s návrhovými žádáními směřujícími ke zrušení, která se týkala neexistujícího rozhodnutí OOUS.

71

V každém případě, pokud jde o vytýkanou skutečnost vycházející z nepřiměřené lhůty, v níž bylo provedeno správní šetření, Tribunál konstatuje, že podobnou vytýkanou skutečnost a nemajetkovou újmu, která údajně vznikla žalobkyni v tomto ohledu, žalobkyně uplatila ve stížnosti, která byla podána dne 6. září 2016 proti rozhodnutí ze dne 3. června 2016 a byla zamítnuta rozhodnutím OOUS ze dne 4. ledna 2017. Tyto skutečnosti by tudíž mohly být uplatněny na podporu žaloby podané na základě článku 270 SFEU proti posledně uvedeným rozhodnutím.

72

S ohledem na předcházející je třeba návrhová žádání směřující k náhradě škody odmítnout jako nepřípustná, a žalobu tudíž odmítnout v plném rozsahu.

73

Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Podle čl. 135 odst. 2 tohoto jednacího řádu však Tribunál může uložit účastníku řízení, a to i když měl úspěch ve věci, částečnou nebo i úplnou náhradu nákladů řízení, odůvodňuje-li to jeho chování, a to i před zahájením řízení, zejména pokud způsobil druhému účastníku řízení náklady, které Tribunál posoudí jako náklady způsobené bezdůvodně nebo zlovolně.

74

V projednávané věci Tribunál uvádí, že žalobkyně byla částečně uvedena v omyl, co se týče přijetí implicitního rozhodnutí o zamítnutí její žádosti o pomoc, jak v důsledku obsahu e-mailu vedoucího oddělení pro „Lidské zdroje“ ze dne 13. ledna 2015, tak v důsledku nepřesných, případně vzájemně si odporujících odpovědí poskytnutých generálním ředitelem GŘ pro „Personál“ v jeho dopisech ze dne 4. února 2015 a 4. března 2015. Nesprávnost informací poskytnutých OOUS však byla konstatována generálním tajemníkem v rozhodnutí ze dne 20. srpna 2015 rozhodujícím o stížnosti, neboť generální tajemník odmítl stížnost ze dne 24. dubna 2015 jako nepřípustnou, neboť se týkala neexistujícího implicitního rozhodnutí.

75

Za těchto podmínek je důvodné rozhodnout, že Parlament ponese vlastní náklady řízení a ukládá se mu náhrada poloviny nákladů řízení vynaložených žalobkyní.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (první senát)

rozhodl takto: