–

za CX V. Weissem, H. Wollmannem a V. Wolfbauer, Rechtsanwälte,

–

za rakouskou vládu S. Rubenzem, M. Klamertem, J. Bauerem a G. Eberhardem, jako zmocněnci,

–

za maďarskou vládu M. Z. Fehérem a G. Koósem, jakož i E. E. Sebestyén, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi W. Möllsem a L. Havasem, jakož i M. Afonso, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu Dohody zakládající přidružení mezi Evropským hospodářským společenstvím a Tureckem, kterou dne 12. září 1963 v Ankaře podepsaly Turecká republika na jedné straně a členské státy EHS a Společenství na straně druhé a jež byla jménem Společenství uzavřena, schválena a potvrzena rozhodnutím Rady 64/732/EHS ze dne 23. prosince 1963 (Úř. věst. 1964, 217, s. 3685; Zvl. vyd. 11/11, s. 10, dále jen „dohoda EHS-Turecko“), dodatkového protokolu podepsaného dne 23. listopadu 1970 v Bruselu a připojeného k Dohodě EHS-Turecko, který byl uzavřený, schválený a potvrzený jménem Společenství nařízením Rady (EHS) č. 2760/72 ze dne 19. prosince 1972 (Úř. věst. 1972, L 293, s. 1; Zvl. vyd. 11/11, s. 41) (dále jen „dodatkový protokol“), a rozhodnutí Rady přidružení ES-Turecko č. 1/95 ze dne 22. prosince 1995 o provádění závěrečné etapy celní unie (Úř. věst. 1996, L 35, s. 1, dále jen „rozhodnutí Rady přidružení č. 1/95“).

2

Tato žádost byla předložena v rámci řízení zahájeného CX ohledně pokuty, která mu byla uložena Bezirkshauptmannschaft Schärding (správní orgán okresu Schärding, Rakousko) za komerční přepravu zboží z Turecka přes rakouské území bez požadovaného povolení.

3

Článek 1 dohody EHS-Turecko stanoví [citace z uvedené dohody jsou neoficiálním překladem]:

„Touto dohodou se zakládá přidružení mezi Evropským hospodářským společenstvím a Tureckem.“

4

Podle článku 2 této dohody platí:

„1.   Cílem dohody [EHS-Turecko] je podporovat stálé a vyvážené posilování obchodních a hospodářských vztahů mezi smluvními stranami při plném respektování nutnosti zajistit urychlený rozvoj tureckého hospodářství a pozvednout úroveň zaměstnanosti a životní úroveň tureckého národa.

2.   Pro dosažení cílů uvedených v odstavci 1 se předpokládá postupné vytvoření celní unie ve smyslu článků 3, 4 a 5.

3.   Přidružení zahrnuje

5

Článek 5 uvedené dohody stanoví:

„Konečná etapa je založena na celní unii a předpokládá posílení koordinace hospodářských politik smluvních stran.“

6

Článek 7 též dohody stanoví:

„Smluvní strany přijmou všechna obecná nebo zvláštní opatření nezbytná ke splnění jejich závazků vyplývajících z dohody [EHS-Turecko].

Zdrží se jakýchkoli opatření, jež by mohla ohrozit dosažení cílů dohody [EHS-Turecko].“

7

Článek 9 dohody EHS-Turecko zní:

„Smluvní strany uznávají, že v oblasti působnosti dohody [EHS-Turecko], aniž jsou dotčena zvláštní ustanovení, která mohou být vydána na základě článku 8, je v souladu se zásadou zakotvenou v článku 7 Smlouvy [EHS] zakázána každá diskriminace na základě státní příslušnosti.“

8

Podle článku 10 této dohody platí:

„1.   Celní unie ve smyslu čl. 2 odst. 2 dohody [EHS-Turecko] pokrývá veškerý obchod se zbožím.

2.   Celní unie zahrnuje:

[…]“

9

Článek 14 uvedené dohody stanoví:

„Smluvní strany se dohodly, že se při vzájemném odstraňování omezení volného pohybu služeb budou inspirovat články 55, 56 a 58 až 65 smlouvy [EHS].“

10

Článek 15 téže dohody stanoví:

„Podmínky a pravidla pro rozšíření platnosti ustanovení smlouvy [EHS] a opatření přijatých na základní těchto ustanovení na Turecko v oblasti dopravy se určí s ohledem na zeměpisnou polohu Turecka.“

11

Podle článku 41 dodatkového protokolu, který je součástí kapitoly II, nadepsané „Právo usazování, služby a doprava“, hlavy II, která je nadepsaná „Pohyb osob a služeb“, tohoto protokolu platí [citace z uvedeného dodatkového protokolu jsou neoficiálním překladem]:

„1.   Smluvní strany mezi sebou nebudou zavádět nová omezení svobody usazování a volného pohybu služeb.

2.   Rada přidružení stanoví v souladu se zásadami uvedenými v článcích 13 a 14 dohody [EHS-Turecko] harmonogram a podrobnosti, podle nichž smluvní strany vzájemně postupně zruší omezení svobody usazování a volného pohybu služeb.

Při stanovování harmonogramu a podrobností pro různé druhy činností Rada přidružení zohlední příslušná ustanovení, která již Společenství v těchto oblastech přijalo, a dále zohlední zvláštní situaci Turecka v hospodářské a sociální rovině. Přednost dostanou činnosti, které přispějí zejména k rozvoji výroby a obchodu.“

12

V článku 42 odst. 1 dodatkového protokolu je uvedeno:

„Rada přidružení rozšíří na Turecko, v souladu s pravidly, která určí s ohledem na jeho zeměpisnou polohu, ustanovení smlouvy [EHS] týkající se dopravy. Za stejných podmínek může Rada rozšířit na Turecko akty, které Společenství přijalo podle těchto ustanovení pro dopravu po železnicích, silnicích a vnitrozemských vodních cestách.“

13

Článek 62 tohoto protokolu stanoví, že protokol tvoří nedílnou součást dohody o přidružení EHS-Turecko.

14

V článku 1 rozhodnutí Rady přidružení č. 1/95 se stanoví [citace z uvedeného rozhodnutí jsou neoficiálním překladem]:

„Aniž jsou dotčena ustanovení dohody [EHS-Turecko] a jejích dodatkových protokolů, stanoví [Rada přidružení] prováděcí pravidla pro závěrečnou etapu celní unie, stanovenou v článcích 2 a 5 uvedené dohody.“

15

Článek 5 tohoto rozhodnutí, obsažený v kapitole I, která se týká volného pohybu zboží a obchodní politiky, v části II nazvané „Odstranění množstevních omezení nebo opatření s rovnocenným účinkem“, stanoví:

„Množstevní omezení dovozu, jakož i veškerá opatření s rovnocenným účinkem jsou mezi smluvními stranami zakázána.“

16

Článek 6 uvedeného rozhodnutí stanoví:

„Množstevní omezení vývozu, jakož i veškerá opatření s rovnocenným účinkem jsou mezi smluvními stranami zakázána.“

17

Článek 7 téhož rozhodnutí zní následovně:

„Články 5 a 6 nevylučují zákazy nebo omezení dovozu, vývozu nebo tranzitu odůvodněné veřejnou mravností, veřejným pořádkem, veřejnou bezpečností, ochranou zdraví a života lidí, zvířat nebo rostlin, ochranou národního kulturního pokladu, jenž má uměleckou, historickou nebo archeologickou hodnotu, nebo ochranou průmyslového a obchodního vlastnictví. Tyto zákazy nebo omezení však nesmějí sloužit jako prostředky svévolné diskriminace nebo zastřeného omezování obchodu mezi smluvními stranami.“

18

Podle § 1 odst. 1 Güterbeförderungsgesetz 1995 (zákon o nákladní silniční dopravě z roku 1995, BGBl č. 593/1995), ve znění zveřejněném v BGBl. I č. 96/2013 (dále jen „GütbefG“), platí:

„Tento spolkový zákon se vztahuje na

1.   komerční přepravu zboží, kterou uskutečňují dopravci za použití silničních motorových vozidel s přívěsem nebo bez něj, jejichž celková přípustná hmotnost převyšuje 3500 kilogramů,

[…]“

19

Ustanovení § 2 tohoto zákona, který je nadepsaný „Licence a typy licencí“, v odstavci 1 stanoví:

„Komerční přepravu zboží za použití motorových vozidel lze provádět pouze na základě licence, nestanoví-li tento zákon jinak (§ 4). […]“

20

Ustanovení § 7 odst. 1 uvedeného zákona zní takto:

„Komerční přeprava zboží za použití motorových vozidel z míst, která se nacházejí mimo spolkové území, na spolkové území či přes spolkové území, nebo z míst nacházejících se na spolkovém území do zahraničí, je kromě držitelů licencí podle § 2 dovolena také podnikům, které jsou oprávněny k přepravě zboží za použití motorových vozidel na základě právních předpisů platných ve státě sídla jejich podniku a jež jsou držiteli jednoho z těchto oprávnění:

21

Ustanovení § 8 GütbefG, který je nadepsaný „Vydávání povolení“, stanoví:

„(1)   Povolení na základě § 7 odst. 1 bodu 3 se uděluje pro jednotlivé cesty. Povolení se udělí pouze tehdy, pokud k jeho udělení existuje závažný veřejný zájem. Žadatel je povinen věrohodně prokázat, že cestě se nelze vyhnout logistickými opatřeními ani volbou jiného dopravního prostředku. Povolení se neudělí, pokud (zejména s ohledem na dopravní infrastrukturu nacházející se na spolkovém území) požadovaná přeprava zboží není potřebná. Je přitom třeba vzít v úvahu ekonomické zájmy a dopravu v Rakousku, ochranu obyvatelstva a životního prostředí, jakož i možnost uskutečnit přepravu zboží za použití jiných dopravních prostředků. […]

(3)   Na základě tohoto spolkového zákona mohou být uzavírány dohody o přeshraniční přepravě zboží podle § 7, pokud to objem mezinárodní nákladní dopravy vyžaduje. V takových dohodách se stanoví, že vozidly se zahraniční poznávací značkou lze na základě vzájemnosti uskutečňovat cesty do Rakouska, přes Rakousko a z Rakouska. Přitom mohou být stanoveny mezistátní kvóty, jejichž rozsah musí zohledňovat dopravní a hospodářské zájmy Rakouska, jakož i ochranu obyvatelstva a životního prostředí. […]

(4)   Přidělení dohodnutých kvót probíhá ve zjednodušeném řízení. Příslušný orgán může vystavit potvrzení o splnění podmínek stanovených v dohodě, zejména dodržení dohodnutých kvót (povolení kvóty). […]

(5)   Nařízením spolkového ministra pro dopravu, inovace a technologie budou upraveny časové, místní a věcné aspekty povolení kvóty podle odstavce 4, jakož i forma těchto povolení, podrobná ustanovení přidělovacího řízení a odborná způsobilost a předpoklady provozní způsobilosti podniku provozujícího nákladní dopravu k přeshraniční přepravě zboží. V případě nových žadatelů o vydání povolení je nutné přiměřeně zohlednit tržní podíly podniků, které již v oblasti přeshraniční přepravy zboží působí. […]“

22

Ustanovení § 9 tohoto zákona stanoví:

„(1)   Dopravce je povinen zajistit, aby se doklady o povoleních uvedených v § 7 odst. 1 nacházely při každé cestě se zbožím přes státní hranice během celé této cesty ve vozidle, a to řádně vyplněné a případně označené příslušným orgánem.

(2)   Řidič je povinen mít při každé přepravě zboží přes hranice u sebe po celou dobu cesty doklady o oprávněních uvedených v § 7 odst. 1, řádně vyplněné a případně potvrzené příslušnými orgány, a je povinen je na požádání předložit kontrolním orgánům.

[…]“

23

Ustanovení § 23 uvedeného zákona stanoví:

„(1)   […] přestupku, za který lze uložit pokutu až do výše 7267 eur, se dopustí ten, kdo jako podnikatel

[…]

3.   provádí přepravu podle § 7 až 9 bez potřebného povolení nebo se neřídí povinnostmi či zákazy stanovenými mezinárodními dohodami;

[…]“

24

Článek 4 Abkommen zwischen dem Bundesminister für Arbeitgeber Handel und Gewerbe, Industrie der Republik Österreich und dem Außenminister türkischen der Republik über den internationalen Straßentransport (dohoda mezi spolkovým ministrem obchodu, živností a průmyslu Rakouské republiky a ministrem zahraničních věcí Turecké republiky o mezinárodní silniční přepravě, BGBl. 274/1970), ve znění zveřejněném v BGBl. č. 327/1976 (dále jen „dohoda mezi Rakouskem a Tureckem o silniční přepravě“), zní takto:

„1.   Pro motorová vozidla včetně návěsů, která byla povolena v jednom z obou států a jež jsou používána k přepravě zboží mezi těmito státy nebo v tranzitní dopravě přes oba státy, je vyžadováno povolení.

2.   Povolení není nutné v případě jízdy bez nákladu a u vozidel s užitečným zatížením do dvou tun.

[…]“

25

Článek 6 této dohody stanoví:

„1.   Doklady se vydávají dopravcům. Tyto doklady opravňují k přepravě za použití motorových vozidel včetně návěsů.

2.   Doklad vydaný jedním ze smluvních států opravňuje k provádění přepravy do druhého smluvního státu a z druhého smluvního státu i k průjezdu druhým smluvním státem.

3.   Doklady se musí po celou dobu cesty přes území státu, pro něž platí, nacházet ve vozidle a je nutné je na požádání předložit příslušným kontrolním orgánům tohoto státu.“

26

Podle článku 7 uvedené dohody platí:

„1.   Doklady vydávají příslušné orgány státu, v němž je vozidlo registrováno, jménem příslušného orgánu druhého státu v rámci kvót, které příslušné orgány obou států každoročně vzájemně do 30. listopadu stanoví pro následující rok.

2.   Příslušné orgány obou států si vymění potřebný počet formulářů pro přepravu v souladu s touto dohodou.“

27

CX je jednatelem společnosti FU se sídlem v Turecku, která provádí mezinárodní přepravu zboží.

28

Rozhodnutím ze dne 17. června 2015 správní orgán okresu Schärding (Rakousko) uložil CX pokutu ve výši 1453 eur za to, že společnost FU uskutečnila komerční přepravu zboží bez povolení požadovaného k tomuto účelu. V projednávané věci se jedná o přepravu textilních výrobků, která se uskutečnila dne 2. dubna 2015 z Turecka do Německa přes Rakousko.

29

CX podal proti tomuto rozhodnutí žalobu k Landesverwaltungsgericht Oberösterreich (zemský správní soud pro Horní Rakousko, Rakousko). Rozsudkem ze dne 28. prosince 2015 uvedený soud žalobu zamítl s odůvodněním, že CX porušil ustanovení § 23 odst. 1 bodu 3 a § 7 odst. 1 bodu 4 GütbefG, jakož i čl. 4 bodu 1 a článků 6 a 7 dohody mezi Rakouskem a Tureckem o silniční přepravě, neboť řidič vozidla nebyl schopen předložit příslušným orgánům požadované povolení pro mezinárodní přepravu zboží přes rakouské území.

30

CX podal proti tomuto rozsudku u předkládajícího soudu Verwaltungsgerichtshof (Nejvyšší správní soud, Rakousko) opravný prostředek „Revision“. Před tímto soudem CX tvrdil, že kvóty povolení vydaných pro mezinárodní silniční přepravu zboží na území nebo přes území Rakouské republiky tureckým dopravcům jsou nedostatečné, což vede dopravce k tomu, aby využívali tzv. Rollende Landstraße („železniční dálnice“), která umožňuje přepravu návěsů po železnici, avšak s dodatečnými náklady a prodloužením doby přepravy ve srovnání se silniční dopravou. Podle CX tyto roční kvóty porušují režim přidružení mezi Evropskou unií a Tureckou republikou a zejména články 5 a 6 rozhodnutí Rady přidružení č. 1/95 v tom směru, že omezují volný pohyb zboží v rámci tohoto přidružení a diskriminují turecké dopravce z důvodu jejich státní příslušnosti v rozporu s článkem 9 dohody EHS-Turecko.

31

Předkládající soud uvádí, že k přepravě zboží dotčené v původním řízení musel CX získat povolení ministra pro dopravu, inovace a technologie podle § 8 odst. 1 GütbefG nebo povolení vydané na základě dohody mezi Rakouskem a Tureckem o silniční přepravě, která stanoví kvóty. Předkládající soud upřesňuje, že povolení podle § 7 odst. 1 bodu 3 ve spojení s § 8 odst. 1 GütbefG lze pro jednotlivé cesty udělit pouze tehdy, pokud k tomu existuje závažný veřejný zájem. Žadatel je povinen prokázat, že přepravu nelze provést pomocí jiných logistických opatření ani za použití jiného dopravního prostředku.

32

Poukazuje na to, že otázka, která vyvstala ve věci, jež je mu předložena, se týká toho, zda má taková právní úprava diskriminační účinek vůči tureckým dopravcům. Předkládající soud si za těchto okolností klade otázku, zda se může CX odvolávat na svobodu pohybu zboží mezi EU a Tureckem, třebaže společnost FU je podnikem dopravujícím zboží, ale sama toto zboží nevyrábí.

33

V tomto ohledu je předkládající soud toho názoru, že spor v původním řízení musí být posuzován nikoli z hlediska volného pohybu zboží, ale s ohledem na volný pohyb služeb v oblasti dopravy.

34

Za těchto podmínek se Verwaltungsgerichtshof (Správní soudní dvůr) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Odporuje unijní právo, zejména dohoda [EHS-Turecko], dodatkový protokol […], jakož i rozhodnutí Rady přidružení č. 1/95 […], takové vnitrostátní právní úpravě, podle níž je podnik provozující nákladní dopravu se sídlem v Turecku oprávněn ke komerční přeshraniční nákladní dopravě provozované motorovými vozidly na území či přes území Rakouské republiky pouze tehdy, pokud může k těmto motorovým vozidlům předložit doklady, jež byly vystaveny v mezích kvót stanovených na základě dvoustranné dohody mezi Rakouskou republikou a Tureckou republikou, nebo pokud mu bylo uděleno povolení pro jednotlivou přepravu zboží, přičemž u takové jednotlivé přepravy zboží musí být dán závažný veřejný zájem a žadatel musí věrohodně prokázat, že cestě se nelze vyhnout logistickými opatřeními ani volbou jiného dopravního prostředku?“

35

Podstatou předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda ustanovení dohody EHS-Turecko, dodatkového protokolu a rozhodnutí Rady přidružení č. 1/95 musí být vykládány v tom smyslu, že brání takové právní úpravě členského státu, jako je právní úprava dotčená v původním řízení, na jejímž základě podniky poskytující silniční dopravu zboží se sídlem v Turecku mohou uskutečnit takovouto dopravu do tohoto členského státu nebo přes jeho území pouze tehdy, pokud budou mít dokumenty, které se vydávají v rámci omezených kvót stanovených pro tento druh dopravy podle dvoustranné dohody uzavřené mezi uvedeným členským státem a Tureckou republikou, nebo pokud jim bylo vydáno povolení z důvodu závažného veřejného zájmu.

36

V tomto ohledu je třeba poznamenat, že v rámci přidružení EHS-Turecko volný pohyb zboží, volný pohyb služeb a doprava představují různé oblasti, které podléhají odlišným pravidlům, což odráží, jak uvedl generální advokát v bodě 41 svého stanoviska a předkládající soud ve své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, odlišný stupeň liberalizace dotčených trhů. Zatímco volný pohyb zboží mezi EU a Tureckem se řídí zejména rozhodnutím Rady přidružení č. 1/95, oblast služeb a oblast dopravy zůstávají za současného stavu rozvoje dohody o přidružení EHS-Turecko v podstatě neliberalizované.

37

K určení toho, zda se vnitrostátní právní předpisy týkají jedné nebo druhé z těchto svobod, z judikatury Soudního dvora plyne, že je třeba zohlednit účel dotčených právních předpisů (rozsudky ze dne 23. ledna 2014, DMC, C‑164/12, EU:C:2014:20, bod 29 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 7. září 2017, Eqiom a Enka, C‑6/16, EU:C:2017:641, bod 40).

38

V projednávaném případě z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že GütbefG stanoví systém povolení pro přepravu zboží na vnitrostátním území. Tento systém může mít pro turecké dopravce buď formu povolení vydaného v rámci kvóty stanovené dohodou mezi Rakouskem a Tureckem o silniční dopravě, nebo povolení vydaného pro jednotlivou cestu v důležitém veřejném zájmu. Uvedená právní úprava tak stanoví omezení týkající se přístupu tureckých dopravců na trh mezinárodní silniční dopravy zboží na rakouském území.

39

Vzhledem k tomu, že se vnitrostátní právní úprava dotčená v původním řízení podle svého nadpisu týká přepravy zboží, je jejím cílem určit podmínky, které je třeba splňovat v případě poskytování přepravních služeb na rakouském území, a to bez ohledu na přepravované zboží.

40

V tomto ohledu je třeba podotknout, že právní úprava dotčená ve věci v původním řízení se odlišuje od věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 19. října 2017, Istanbul Lojistik (C‑65/16, EU:C:2017:770). Uvedená věc se týkala daně z nákladních vozidel, která má být odvedena v okamžiku jejich vstupu na maďarské území v rámci cesty tam a cesty zpět a jejíž výše závisí na kritériích souvisejících zejména s množstvím zboží, které může být přepraveno na místo určení, a Soudní dvůr v bodech 45 a 46 uvedeného rozsudku konstatoval, že i když dotčená daň z nákladních vozidel nebyla vybírána z přepravovaných výrobků jako takových, zatěžovala nicméně zboží přepravované nákladními vozidly registrovanými ve třetí zemi při překročení hranice, a musí být proto posouzena s ohledem na ustanovení použitelná v oblasti volného pohybu zboží.

41

V projednávané věci právní úprava dotčená ve věci v původním řízení neukládá povinnost zaplatit daň v souvislosti s přepravou zboží, nýbrž povinnost získat předchozí povolení k přístupu na trh dopravních služeb na rakouském území, které se poskytuje v rámci omezených kvót nebo z důvodu závažného veřejného zájmu, a to nezávisle na množství přepravovaného zboží.

42

Pro dopravce se sídlem v Turecku, jako je společnost, jejímž jednatelem je CX, závisí poskytování služeb silniční dopravy na rakouském území na takovém povolení. Jak rovněž uvedl generální advokát v bodech 69 až 71 svého stanoviska, plyne z toho, že vnitrostátní právní úprava dotčená v původním řízení stanoví konkrétní podmínky pro přístup na trh služeb a nelze ji kvalifikovat stejným způsobem jako právní úpravu daňové povahy, o kterou šlo ve věci uvedené v bodě 40 tohoto rozsudku.

43

V důsledku toho taková právní úprava, jako je úprava dotčená v původním řízení, musí být s ohledem na judikaturu připomenutou v bodě 37 tohoto rozsudku považována za úpravu týkající se oblasti dopravních služeb, a nikoli oblasti volného pohybu zboží, takže ustanovení o volném pohybu zboží mezi Tureckem a Unií, jako jsou ustanovení obsažená v rozhodnutí Rady přidružení č. 1/95, nejsou na spor v původním řízení použitelná. Okolnost, na kterou upozornil CX, že dodatečné náklady na případné využívání tras nebo alternativních dopravních prostředků mohou mít nepřímý dopad na volný pohyb zboží, je v tomto ohledu irelevantní. Možnost takového nepřímého účinku dotčené právní úpravy totiž nevyvrací konstatování, že jejím cílem je stanovit podmínky pro poskytování dopravních služeb.

44

Je tedy třeba zkoumat, zda v rámci přidružení mezi Tureckou republikou a Unií existuje ustanovení v oblasti dopravních služeb, které brání takové právní úpravě členského státu, jako je právní úprava dotčená v původním řízení.

45

V tomto ohledu je třeba připomenout, že z článku 15 dohody EHS-Turecko a čl. 42 odst. 1 dodatkového protokolu plyne, že ustanovení unijního práva použitelná na oblast dopravy a akty přijaté podle těchto ustanovení mohou být Radou přidružení rozšířeny na Tureckou republiku s přihlédnutím zejména k jeho geografické situaci. To znamená, že pravidla, která mají být přijatá v této oblasti, nejsou nutně totožná s pravidly použitelnými podle smlouvy o FEU a že rozšíření ustanovení Smlouvy v oblasti dopravy na Tureckou republiku je pouze fakultativní (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. října 2003, Abatay a další, C‑317/01 a C‑369/01, EU:C:2003:572, body 96 a 97).

46

Doposud však Rada přidružení nepřijala žádné opatření s cílem rozšířit na Turecko ustanovení unijního práva použitelná na dopravní služby, takže za současného stavu rozvoje přidružení mezi tímto třetím státem a Unií v této oblasti neexistují žádné zvláštní právní předpisy.

47

Dokud tedy Rada přidružení v souladu s článkem 15 dohody EHS-Turecko a s čl. 42 odst. 1 dodatkového protokolu nepřijme pravidla týkající se dopravních služeb, podmínky přístupu tureckých dopravců na unijní trh přepravy nadále zůstávají upraveny vnitrostátními předpisy členských států a dvoustrannými dohodami mezi členskými státy a Tureckou republikou. Z toho vyplývá, že dopravní služby mohou být poskytovány v takové situaci, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení, pouze v mezích kvót stanovených v těchto dohodách či vnitrostátní právní úpravě (obdobně viz rozsudek ze dne 13. července 1989, Lambregts Transportbedrijf, 4/88, EU:C:1989:320, bod 14).

48

Nicméně čl. 41 odst. 1 dodatkového protokolu má přímý účinek a lze se jej dovolávat před vnitrostátními soudy za účelem vyloučení použití pravidel vnitrostátního práva, která jsou s ním v rozporu (rozsudek ze dne 21. října 2003, Abatay a další, C‑317/01 a C‑369/01, EU:C:2003:572, body 58 a 59, jakož i citovaná judikatura).

49

Toto ustanovení zavádí tzv. doložku standstill, která – pokud jde o členské státy – zahrnuje zákaz přijmout jakékoli nové opatření, které by mělo za cíl nebo za následek, že usazení tureckého občana nebo poskytování služeb tímto občanem bude podléhat přísnějším podmínkám, než jsou ty, které platily v okamžiku vstupu dodatkového protokolu v platnost ve vztahu k dotčenému členskému státu (viz rozsudky ze dne 21. října 2003, Abatay a další, C‑317/01 a C‑369/01, EU:C:2003:572, body 58, 59, 66 a citovaná judikatura; rozsudek ze dne 19. února 2009, Soysal a Savatli, C‑228/06, EU:C:2009:101, bod 47 a citovaná judikatura; ze dne 24. září 2013, Demirkan, C‑221/11, EU:C:2013:583, bod 39 a citovaná judikatura, jakož i rozsudek ze dne 10. července 2014, Dogan, C‑138/13, EU:C:2014:2066, bod 26), tedy ve vztahu k Rakouské republice k 1. lednu 1995.

50

Jak již Soudní dvůr objasnil, tato povinnost se vztahuje rovněž na oblast dopravních služeb (rozsudek ze dne 21. října 2003, Abatay a další, C‑317/01 a C‑369/01, EU:C:2003:572, body 92 a 93).

51

Za účelem určení, zda uvedená povinnost standstill brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava dotčená ve věci v původním řízení, je třeba posoudit, zda se toto omezení týká volného pohybu služeb, a v případě kladné odpovědi, zda musí být toto omezení považováno za nové omezení (rozsudek ze dne 21. října 2003, Abatay a další, C‑317/01 a C‑369/01, EU:C:2003:572, bod 110).

52

Pokud jde o otázku, zda taková vnitrostátní právní úprava představuje omezení volného pohybu služeb, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora vnitrostátní právní úprava, která podmiňuje poskytování služeb na vnitrostátním území podnikem usazeným v jiném členském státě získáním povolení, představuje omezení základní zásady zakotvené v článku 56 SFEU (v tomto smyslu rozsudek ze dne 21. října 2003, Abatay a další, C‑317/01 a C‑369/01, EU:C:2003:572, bod 111 a citovaná judikatura).

53

V projednávané věci je nesporné, že účelem vnitrostátní právní úpravy dotčené v původním řízení je vázat výkon činnosti poskytování služeb v oblasti dopravy na rakouském území podnikateli usazenými v Turecku na vydání předchozího povolení, a to buď ve formě povolení vydaného v rámci omezené kvóty stanovené v dohodě mezi Rakouskem a Tureckem o silniční dopravě, nebo povolení vydaného pro jednotlivou přepravu v důležitém veřejném zájmu. Z toho vyplývá omezení práva fyzických nebo právnických osob usazených v Turecku volně poskytovat dopravní služby na rakouském území.

54

Pokud jde o otázku, zda vnitrostátní právní úprava dotčená v původním řízení představuje nové omezení, což rakouská vláda popírá, přísluší vnitrostátním soudům, které mají výlučnou pravomoc vykládat vnitrostátní právo, aby určily, zda uvedená právní úprava vykazuje určitou novost v tom smyslu, že jejím následkem je zhoršení situace tureckých podnikatelů v porovnání se situací, jež vyplývala z pravidel, která se na ně v Rakousku vztahovala v okamžiku vstupu dodatkového protokolu v platnost ve vztahu k tomuto členskému státu, tj. dne 1. ledna 1995 (obdobně viz rozsudek ze dne 21. října 2003, Abatay a další, C‑317/01 a C‑369/01, EU:C:2003:572, bod 116). Jak uvedl generální advokát v bodech 79 a 80 svého stanoviska, s výhradou ověření předkládajícím soudem se zdá, že s ohledem zejména na skutečnost, že systém kvót stanovený dohodou mezi Rakouskem a Tureckem existoval již v době přistoupení Rakouské republiky k Evropské unii, nejde o nové omezení ve smyslu čl. 41 odst. 1 dodatkového protokolu.

55

CX v řízení před předkládajícím soudem dále tvrdí, že vnitrostátní právní úprava dotčená v původním řízení vede k diskriminaci v rozporu s článkem 9 dohody EHS-Turecko, který zakazuje jakoukoli diskriminaci na základě státní příslušnosti v oblasti působnosti uvedené dohody, vzhledem k tomu, že režim kvót dotčený ve věci v původním řízení se týká pouze tureckých dopravců, a nikoli dopravců, kteří jsou usazeni v Unii.

56

V tomto ohledu je třeba poukázat na to, že takto vytvořený systém kvót se nevztahuje výslovně jen na turecké dopravce, jelikož rakouské orgány uzavřely tentýž druh dohod včetně kvót i s dalšími třetími státy. Kromě toho nařízení č. 1072/2009 stanoví, že dopravci usazení v Unii musí mít licenci Společenství, aby mohli být oprávněni k provozování své činnosti na rakouském území.

57

Z toho důvodu, jak rovněž uvedl generální advokát v bodě 85 svého stanoviska, je toto odlišné zacházení, které namítal CX, pouhým důsledkem rozdílných normativních rámců pro dopravce usazené v Unii na jedné straně a pro dopravce usazené v Turecku nebo v jiných třetích zemích na straně druhé. Zatímco na první z nich se vztahují společná pravidla pro mezinárodní dopravu, druzí se řídí pravidly stanovenými ve stávajících dvoustranných dohodách o volném obchodu, které vyjednaly zejména státy jejich usazení.

58

Z výše uvedeného vyplývá, že ustanovení dohody EHS-Turecko, dodatkového protokolu a rozhodnutí Rady přidružení č. 1/95 musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání právní úpravě členského státu, jako je právní úprava dotčená v původním řízení, na jejímž základě mohou podniky poskytující silniční dopravu zboží se sídlem v Turecku uskutečnit takovouto dopravu do tohoto členského státu nebo přes jeho území pouze tehdy, pokud mají dokumenty vydané v mezích kvóty stanovené pro tento druh dopravy na základě dvoustranné dohody uzavřené mezi uvedeným členským státem a Tureckou republikou nebo jim bylo vydáno oprávnění z důvodu důležitého veřejného zájmu, a to za předpokladu, že tato právní úprava neobsahuje žádná nová omezení volného pohybu služeb ve smyslu čl. 41 odst. 1 dodatkového protokolu, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu.

59

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto:

Ustanovení Dohody zakládající přidružení mezi Evropským hospodářským společenstvím a Tureckem, kterou dne 12. září 1963 v Ankaře podepsaly Turecká republika na jedné straně a členské státy EHS a Společenství na straně druhé a jež byla jménem Společenství uzavřena, schválena a potvrzena rozhodnutím Rady 64/732/EHS ze dne 23. prosince 1963, dodatkového protokolu podepsaného dne 23. listopadu 1970 v Bruselu, který byl uzavřený, schválený a potvrzený jménem Společenství nařízením Rady (EHS) č. 2760/72 ze dne 19. prosince 1972, jakož i rozhodnutí Rady přidružení ES-Turecko č. 1/95 ze dne 22. prosince 1995 o provádění závěrečné etapy celní unie musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání právní úpravě členského státu, jako je právní úprava dotčená v původním řízení, na jejímž základě mohou podniky poskytující silniční dopravu zboží se sídlem v Turecku uskutečnit takovouto dopravu do tohoto členského státu nebo přes jeho území pouze tehdy, pokud mají dokumenty vydané v mezích kvóty stanovené pro tento druh dopravy na základě dvoustranné dohody uzavřené mezi uvedeným členským státem a Tureckou republikou nebo jim bylo vydáno oprávnění z důvodu důležitého veřejného zájmu, a to za předpokladu, že tato právní úprava neobsahuje žádná nová omezení volného pohybu služeb ve smyslu čl. 41 odst. 1 dodatkového protokolu, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu.