–

za A a S N. C. Blomjousem a S. Wierink, advocaten,

–

za nizozemskou vládu M. K. Bulterman, M. A. M. de Ree a M. H. S. Gijzen, jako zmocněnkyněmi,

–

za polskou vládu B. Majczynou, jako zmocněncem,

–

za Evropskou komisi C. Cattabriga a G. Wilsem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 2 návětí a písm. f) směrnice Rady 2003/86/ES ze dne 22. září 2003 o právu na sloučení rodiny (Úř. věst. 2003, L 251, s. 12; Zvl. vyd. 19/06 s. 224).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi A a S, eritrejskými státními příslušníky, a staatssecretaris van Veiligheid en Justitie (státní tajemník pro bezpečnost a spravedlnost, Nizozemsko) (dále jen „státní tajemník“) týkajícího se toho, že státní tajemník odmítl poskytnout jim, jakož i jejich třem nezletilým synům povolení k dočasnému pobytu z titulu sloučení rodiny s jejich nejstarší dcerou.

3

Směrnice 2003/86 stanoví podmínky pro uplatňování práva na sloučení rodiny státními příslušníky třetích zemí, kteří oprávněně pobývají na území členských států.

4

Body 2, 4, 6 a 8 až 10 odůvodnění směrnice 2003/86 znějí následovně:

[…]

[…]

[…]

5

Článek 2 směrnice 2003/86 stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]

6

Článek 3 směrnice 2003/86 stanoví:

„1.   Tato směrnice se použije, pokud je osoba usilující o sloučení rodiny držitelem povolení k pobytu vydaného členským státem s dobou platnosti alespoň jeden rok, lze odůvodněně předpokládat, že získá právo trvalého pobytu, a pokud jsou členové jeho rodiny státními příslušníky třetí země s jakýmkoliv právním postavením.

2.   Tato směrnice se nepoužije, pokud je osoba usilující o sloučení rodiny

[…]

5.   Touto směrnicí není dotčena možnost členských států přijmout nebo zachovat příznivější ustanovení.“

7

Článek 4 odst. 2 směrnice 2003/86 stanoví:

„S výhradou dodržení podmínek stanovených v kapitole IV mohou členské státy ve svých vnitrostátních právních předpisech povolit vstup a pobyt podle této směrnice těmto rodinným příslušníkům:

[…]“

8

Článek 5 směrnice 2003/86 stanoví:

„1.   Členské státy určí, zda žádost o vstup a pobyt za účelem uplatňování práva na sloučení rodiny podá u příslušných orgánů dotyčného členského státu osoba usilující o sloučení rodiny, nebo rodinný příslušník nebo příslušníci.

[…]

4.   Příslušné orgány členského státu žadateli písemně oznámí rozhodnutí co nejdříve, v každém případě však nejpozději devět měsíců ode dne podání žádosti.

Za mimořádných okolností souvisejících s obtížností posouzení žádosti může být lhůta uvedená v prvním pododstavci prodloužena.

Rozhodnutí o zamítnutí žádosti je třeba řádně odůvodnit. Důsledky toho, že rozhodnutí nebylo učiněno ve lhůtě stanovené v prvním pododstavci, musí být určeny vnitrostátními právními předpisy příslušného členského státu.

5.   Při posuzování žádosti členské státy dbají na to, aby byl brán náležitý ohled na nejlepší zájmy nezletilých dětí.“

9

Článek 7 odst. 1 směrnice 2003/86 stanoví, že členské státy mohou požadovat po osobě, která podala žádost o sloučení rodiny, aby prokázala, že osoba usilující o sloučení rodiny má ubytování, zdravotní pojištění a finanční příjmy, které jsou dostatečné pro potřeby uvedené ve zmíněném ustanovení.

10

Kapitola V směrnice 2003/86, nadepsaná „Sloučení rodiny uprchlíků“, obsahuje články 9 až 12. Článek 9 odst. 1 a 2 této směrnice stanoví:

„1.   Tato kapitola se použije na sloučení rodiny uprchlíků uznaných členskými státy.

2.   Členské státy mohou omezit použití této kapitoly na uprchlíky, jejichž rodinné vztahy existovaly již před jejich vstupem.“

11

Článek 10 směrnice 2003/86 stanoví:

„1.   Článek 4 se použije na definici rodinných příslušníků, s výjimkou toho, že odst. 1 třetí pododstavec se nevztahuje na děti uprchlíků.

2.   Členské státy mohou povolit sloučení rodiny jiných rodinných příslušníků neuvedených v článku 4, pokud jsou na uprchlíkovi závislí.

3.   Je-li uprchlíkem nezletilé dítě bez doprovodu, členské státy:

12

Článek 11 směrnice 2003/86 zní takto:

„1.   Pokud jde o podání a posouzení žádosti, použije se článek 5 s výhradou odstavce 2 tohoto článku.

2.   Pokud uprchlík nemůže předložit úřední doklady o rodinných vztazích, bere členský stát v úvahu jiné důkazy o existenci těchto vztahů, které posoudí v souladu s vnitrostátním právem. Zamítnutí žádosti se nemůže zakládat pouze na skutečnosti, že tyto doklady chybějí.“

13

Článek 12 odst. 1 směrnice 2003/86 stanoví:

„Odchylně od článku 7 členské státy nemohou po uprchlíkovi nebo jeho rodinných příslušnících požadovat, aby ohledně žádostí týkajících se rodinných příslušníků uvedených v čl. 4 odst. 1 předložil důkaz, že uprchlík splňuje požadavky stanovené v článku 7.

Aniž jsou dotčeny mezinárodní závazky, pokud je sloučení rodiny možné ve třetí zemi, s níž má osoba usilující o sloučení rodiny nebo jeho rodinný příslušník zvláštní vztahy, mohou členské státy požadovat důkazy uvedené v prvním pododstavci.

Členské státy mohou požadovat po uprchlíkovi, aby splnil podmínky uvedené v čl. 7 odst. 1, pokud žádost o sloučení rodiny není podána ve lhůtě tří měsíců po přiznání právního postavení uprchlíka.“

14

Body 18, 19 a 21 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (Úř. věst. 2011, L 337, s. 9), uvádějí:

[…]

15

Článek 2 směrnice 2011/95 stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]

[…]“

16

Článek 13 směrnice 2011/95, nadepsaný „Přiznání postavení uprchlíka“, stanoví, že „[č]lenské státy přiznávají postavení uprchlíka státním příslušníkům třetích zemí a osobám bez státní příslušnosti, které splňují podmínky pro získání postavení uprchlíka v souladu s kapitolami II a III.“ Kapitola II se týká posuzování žádostí o mezinárodní ochranu a kapitola III se týká podmínek pro získání postavení uprchlíka.

17

Bod 33 odůvodnění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (Úř. věst. 2013, L 180, s. 60) stanoví:

„Při provádění této směrnice by se členské státy měly v souladu s [Listinou základních práv] a s Úmluvou OSN o právech dítěte z roku 1989 řídit především zásadou nejlepšího zájmu dítěte. Při posuzování toho, co je v nejlepším zájmu dítěte, by členské státy měly zejména náležitě zohledňovat blaho a sociální vývoj nezletilé osoby, včetně prostředí, z kterého pochází.“

18

Článek 31 směrnice 2013/32, nadepsaný „Řízení o posouzení žádosti“, v odst. 7 stanoví:

„Členské státy mohou přednostně posoudit žádost o mezinárodní ochranu v souladu se základními zásadami a zárukami stanovenými v kapitole II zejména:

19

Podle čl. 29 odst. 2 návětí a písm. c) Vreemdelingenwet 2000 (cizinecký zákon z roku 2000) mohou otec a matka cizího státního příslušníka, který je nezletilou osobou bez doprovodu ve smyslu čl. 2 návětí a písm. f) směrnice 2003/86, získat povolení k dočasnému pobytu na základě azylu stanoveného v článku 28 tohoto zákona, pokud v okamžiku přicestování cizího státního příslušníka náleželi k jádru jeho rodiny a přicestovali s ním do Nizozemska ve stejném okamžiku nebo se k němu připojili ve lhůtě tří měsíců od okamžiku, kdy tomuto státnímu příslušníkovi bylo uděleno povolení k dočasnému pobytu podle tohoto článku 28.

20

Dcera A a S přicestovala bez doprovodu do Nizozemska, přičemž byla ještě nezletilá. Dne 26. února 2014 podala žádost o azyl. Dne 2. června 2014 se stala plnoletou.

21

Rozhodnutím ze dne 21. října 2014 státní tajemník dotyčné osobě udělil povolení k pobytu na základě azylu s dobou platnosti pět let s účinností od data podání žádosti o azyl.

22

Dne 23. prosince 2014 podala organizace VluchtelingenWerk Midden-Nederland jménem dcery A a S žádost o povolení k dočasnému pobytu pro její rodiče, jakož i pro její tři nezletilé bratry za účelem sloučení rodiny.

23

Rozhodnutím ze dne 27. května 2015 státní tajemník tuto žádost zamítl z důvodu, že k datu podání této žádosti byla dcera A a S plnoletá. Rozhodnutím ze dne 13. srpna 2015 byla stížnost podaná proti tomuto rozhodnutí prohlášena za neopodstatněnou.

24

Dne 3. září 2015 A a S podali žalobu proti tomuto zamítavému rozhodnutí u rechtbank Den Haag (soud v Haagu, Nizozemsko).

25

Na podporu své žaloby A a S tvrdí, že z čl. 2 návětí a písm. f) směrnice 2003/86 vyplývá, že pro účely určení, zda je možné určitou osobu kvalifikovat jako „nezletilou osobu bez doprovodu“ ve smyslu tohoto ustanovení, je určující den vstupu dotyčné osoby na území dotčeného členského státu. Státní tajemník má naproti tomu za to, že určujícím je v tomto ohledu den, kdy byla podána žádost o sloučení rodiny.

26

Předkládající soud uvádí, že Raad van State (Státní rada, Nizozemsko) rozhodla dvěma rozsudky ze dne 23. listopadu 2015 v tom smyslu, že okolnost, že cizí státní příslušník dosáhl plnoletosti po vstupu na území Nizozemska, může být zohledněna pro účely určení toho, zda se na tohoto cizího státního příslušníka vztahuje oblast působnosti čl. 2 návětí a písm. f) směrnice 2003/86.

27

Předkládající soud má v tomto ohledu za to, že z čl. 2 návětí a písm. f) směrnice 2003/86 vyplývá, že postavení jako nezletilá osoba bez doprovodu musí být v zásadě posuzováno s ohledem na okamžik vstupu dotyčné osoby na území členského státu. Je zajisté pravda, že toto ustanovení stanoví dvě výjimky z této zásady, a sice výjimku, kdy se nezletilá osoba, která měla původně doprovod, následně ocitne bez doprovodu, a výjimku, kdy nezletilá osoba nemá při vstupu doprovod a později se ocitne v péči dospělé osoby, která za ni odpovídá. Na okolnosti v projednávané věci se však žádná z těchto dvou výjimek nevztahuje a žádná skutečnost ve znění uvedeného ustanovení nepodporuje myšlenku, že by uvedené ustanovení umožnilo jiné výjimky z uvedené zásady.

28

Za těchto podmínek se rechtbank Den Haag (soud v Haagu) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Je v rámci slučování rodin uprchlíků třeba považovat za ‚nezletilou osobu bez doprovodu‘ ve smyslu čl. 2 návětí a písm. f) směrnice [2003/86] rovněž státního příslušníka třetí země nebo osobu bez státní příslušnosti mladší 18 let, která vstupuje na území členského státu bez doprovodu dospělé osoby, která za ní podle práva nebo zvyklostí odpovídá, a která

29

Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 2 návětí a písm. f) směrnice 2003/86 musí být vykládán v tom smyslu, že jako „nezletilá osoba“ ve smyslu tohoto ustanovení musí být kvalifikován státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, jež byla mladší 18 let v okamžiku vstupu na území členského státu a podání žádosti o azyl v tomto státě, která však v průběhu azylového řízení dosáhla plnoletosti a následně jí byl udělen azyl se zpětným účinkem ke dni podání žádosti.

30

A a S se domnívají, že na tuto otázku je třeba odpovědět kladně, zatímco nizozemská a polská vláda, jakož i Evropská komise zastávají opačné stanovisko. Konkrétněji nizozemská vláda uvádí, že přísluší členským státům, aby definovaly, jaký je relevantní okamžik k určení, zda je třeba uprchlíka považovat za nezletilou osobu bez doprovodu ve smyslu čl. 2 písm. f) směrnice 2003/86. Naproti tomu polská vláda a Komise mají za to, že tento okamžik může být určen na základě této směrnice. Podle Komise je tímto okamžikem okamžik podání žádosti o sloučení rodiny, zatímco podle polské vlády je tímto okamžikem okamžik, kdy je rozhodnutí o této žádosti přijato.

31

Je třeba připomenout, že cílem směrnice 2003/86 je podle jejího článku 1 stanovit podmínky pro uplatňování práva na sloučení rodiny státními příslušníky třetích zemí, kteří oprávněně pobývají na území členských států.

32

V tomto ohledu z bodu 8 odůvodnění této směrnice vyplývá, že pro uprchlíky stanoví příznivější podmínky pro uplatňování tohoto práva na sloučení rodiny, jelikož jejich situace vyžaduje zvláštní pozornost z různých důvodů, které je přinutily uprchnout z jejich země a které jim brání vést v jejich zemi normální rodinný život.

33

Jedna z těchto příznivějších podmínek se týká sloučení rodiny s nejbližším příbuzným v přímé vzestupné linii uprchlíka.

34

Zatímco je totiž podle čl. 4 odst. 2 písm. a) směrnice 2003/86 možnost takového sloučení v zásadě ponechána na uvážení každého členského státu a podléhá zejména podmínce, že nejbližší příbuzní v přímé vzestupné linii jsou závislí na osobě usilující o sloučení rodiny a nepožívají nezbytnou podporu rodiny v zemi původu, čl. 10 odst. 3 písm. a) této směrnice stanoví pro nezletilé uprchlíky bez doprovodu jako výjimku z této zásady právo na takové sloučení, které nepodléhá prostoru pro uvážení ze strany členských států ani podmínkám uvedeným v tomto čl. 4 odst. 2 písm. a).

35

Pojem „nezletilá osoba bez doprovodu“, který je v rámci směrnice 2003/86 použit pouze v tomto čl. 10 odst. 3 písm. a), je definován v čl. 2 návětí a písm. f) této směrnice.

36

Podle posledně uvedeného ustanovení se „nezletilými osobami bez doprovodu“ pro účely směrnice 2003/86 rozumí „státní příslušníci třetí země nebo osoby bez státní příslušnosti mladší 18 let, jež vstupují na území členských států bez doprovodu dospělé osoby, která za ně podle práva nebo zvyklostí odpovídá, a to po dobu, po kterou se skutečně nenacházejí v péči takové osoby; tato definice zahrnuje i nezletilé osoby, jež jsou ponechány bez doprovodu po vstupu na území členských států“.

37

Toto ustanovení tedy stanoví dvě podmínky, a sice podmínku, že je dotyčný „nezletilou osobu“, a podmínku, že je „bez doprovodu“.

38

Pokud jde o tuto druhou podmínku, ačkoli uvedené ustanovení odkazuje na okamžik vstupu dotyčné osoby na území dotčeného členského státu, z tohoto ustanovení vyplývá, že i pozdější okolnosti musí být vzaty v úvahu, a to ve dvou případech. Nezletilá osoba bez doprovodu v okamžiku svého vstupu, která je následně převzata do péče dospělé osoby, která za ni podle práva nebo zvyklostí odpovídá, tak tuto druhou podmínku nesplňuje, zatímco nezletilá osoba, která je původně s doprovodem a následně je ponechána bez doprovodu, se považuje za osobu bez doprovodu, a tuto podmínku tedy splňuje.

39

Pokud jde o první z těchto dvou podmínek uvedených v bodě 37 tohoto rozsudku, přičemž jen tato podmínka je dotčena ve věci v původním řízení, čl. 2 návětí a písm. f) směrnice 2003/86 pouze uvádí, že dotyčná osoba musí být „mladší 18 let“, aniž upřesňuje, v jakém okamžiku tato podmínka musí být splněna.

40

Z posledně uvedené okolnosti však nikterak nevyplývá, že by příslušelo každému členskému státu rozhodnout o okamžiku, který chtějí stanovit pro posouzení, zda je uvedená podmínka splněna.

41

Je totiž třeba připomenout, že v souladu s požadavky jak jednotného použití unijního práva, tak zásady rovnosti musí být ustanovení tohoto práva, které výslovně neodkazuje na právo členských států za účelem vymezení svého smyslu a dosahu, zpravidla vykládáno autonomním a jednotným způsobem v celé Unii, přičemž tento výklad je třeba provést s přihlédnutím zejména ke kontextu tohoto ustanovení a k cíli sledovanému dotčenou právní úpravou (rozsudek ze dne 26. července 2017, Ouhrami, C‑225/16, EU:C:2017:590, bod 38 a citovaná judikatura).

42

V tomto ohledu je nutno nejprve uvést, že čl. 2 návětí a písm. f) směrnice 2003/86 ani její čl. 10 odst. 3 písm. a) neobsahují odkaz na vnitrostátní právo nebo na členské státy, a to na rozdíl od jiných ustanovení téže směrnice, jako například čl. 5 odst. 1 a čl. 11 odst. 2, z čehož vyplývá, že pokud by unijní normotvůrce chtěl ponechat na uvážení každého členského státu, aby určil, do jakého okamžiku musí být dotyčná osoba nezletilou osobou k tomu, aby mohla požívat práva na sloučení rodiny se svými rodiči, provedl by takový odkaz i v tomto kontextu.

43

Dále pak čl. 10 odst. 3 písm. a) směrnice 2003/86 ukládá členským státům konkrétní pozitivní povinnost, které odpovídá jasně vymezené právo. V případě určeném tímto ustanovením jim ukládá povinnost, aby povolily sloučení rodiny nejbližších příbuzných v přímé vzestupné linii osoby usilující o sloučení rodiny, aniž mají prostor pro uvážení.

44

Konečně směrnice 2003/86 sleduje nejen pouze obecně cíl usnadnit sloučení rodiny a poskytnout ochranu státním příslušníkům třetích zemí, zejména nezletilým osobám (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. prosince 2012, O a další, C‑356/11 a C‑357/11, EU:C:2012:776, bod 69), ale cílem jejího čl. 10 odst. 3 písm. a) je specificky zaručit zvýšenou ochranu těm uprchlíkům, kteří mají postavení nezletilé osoby bez doprovodu.

45

Za těchto podmínek, i když směrnice 2003/86 neurčuje výslovně, do jakého okamžiku musí být uprchlík nezletilou osobou, aby mu mohlo být přiznáno právo na sloučení rodiny uvedené v jejím čl. 10 odst. 3 písm. a), z účelu tohoto ustanovení a ze skutečnosti, že toto ustanovení neponechává členským státům žádný rozhodovací prostor, jakož i z neexistence jakéhokoliv odkazu na vnitrostátní právo v tomto ohledu vyplývá, že určení tohoto okamžiku nelze ponechat na posouzení každého členského státu.

46

Je nutno ještě dodat, že situace dotčená v původním řízení v tomto ohledu není srovnatelná se situací uplatněnou nizozemskou vládou, ve které byl vydán rozsudek ze dne 17. července 2014, Noorzia (C‑338/13, EU:C:2014:2092), a v níž se jednalo o čl. 4 odst. 5 směrnice 2003/86, který stanoví, že „[k] zajištění lepší integrace a zabránění vynuceným sňatkům mohou členské státy požadovat, aby osoba usilující o sloučení rodiny a její manžel nebo jeho manželka dosáhli minimálního věku, což může být nejvýše 21 let, dříve než se bude manžel nebo manželka moci spojit s osobou usilující o sloučení rodiny“.

47

Na rozdíl od čl. 10 odst. 3 písm. a) směrnice 2003/86 má totiž čl. 4 odst. 5 této směrnice fakultativní povahu a kromě toho výslovně ponechává členským státům rozhodovací prostor při určování, jaký minimální věk osoby usilující o sloučení rodiny a jejího manžela nebo jeho manželky chtějí případně stanovit s legitimním cílem zajištění lepší integrace a zabránění vynuceným sňatkům. Rozdíly, které vyplývají ze skutečnosti, že každý členský stát může volně stanovit datum, které jeho orgány musí zohlednit za účelem určení, zda je podmínka týkající se věku splněna, jsou tudíž plně v souladu s povahou a účelem čl. 4 odst. 5 směrnice 2003/86, na rozdíl od toho, jak je tomu v případě čl. 10 odst. 3 písm. a) této směrnice.

48

Pokud jde konkrétně o otázku, jaký je v konečném výsledku okamžik, ke kterému musí být posuzován věk uprchlíka, aby mohl být považován za nezletilou osobu, a mohl tak požívat práva na sloučení rodiny uvedeného v čl. 10 odst. 3 písm. a) směrnice 2003/86, je třeba na ni odpovědět s ohledem na znění, systematiku a účel této směrnice, vzhledem ke kontextu právní úpravy, do něhož tato směrnice spadá, jakož i obecným zásadám unijního práva.

49

V tomto ohledu z bodů 38 a 39 tohoto rozsudku vyplývá, že znění čl. 2 návětí a písm. f) směrnice 2003/86, ani znění čl. 10 odst. 3 písm. a) této směrnice neumožňují sama o sobě poskytnout odpověď na uvedenou otázku.

50

Pokud jde o systematiku směrnice 2003/86, je třeba uvést, že se tato směrnice podle svého čl. 3 odst. 2 písm. a) nepoužije, pokud je osoba usilující o sloučení rodiny státním příslušníkem třetí země, která žádá o přiznání právního postavení uprchlíka a o její žádosti dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. Článek 9 odst. 1 této směrnice blíže stanoví, že kapitola V této směrnice, jejíž součástí je čl. 10 odst. 3 písm. a), se použije na sloučení rodiny uprchlíků uznaných členskými státy.

51

Ačkoli tak možnost žadatele o azyl podat žádost o sloučení rodiny na základě směrnice 2003/86 podléhá podmínce, že o jeho žádosti o azyl již bylo kladně pravomocně rozhodnuto, je nutno konstatovat, že tuto podmínku lze snadno vysvětlit tím, že před přijetím takového rozhodnutí nelze s jistotou určit, zda dotyčná osoba splňuje podmínky pro přiznání postavení uprchlíka, což dále podmiňuje právo na sloučení rodiny.

52

V této souvislosti je třeba připomenout, že postavení uprchlíka musí být určité osobě přiznáno, pokud tato osoba splňuje minimální normy stanovené unijním právem. Podle článku 13 směrnice 2011/95 přiznávají členské státy toto postavení všem státním příslušníkům třetích zemí nebo osobám bez státní příslušnosti, které splňují podmínky pro získání postavení uprchlíka v souladu s kapitolami II a III této směrnice, přičemž členské státy nemají v tomto ohledu žádnou diskreční pravomoc (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. června 2015, H. T., C‑373/13, EU:C:2015:413, bod 63).

53

Bod 21 odůvodnění směrnice 2011/95 kromě toho blíže stanoví, že přiznání postavení uprchlíka je deklaratorním aktem.

54

Po podání žádosti o mezinárodní ochranu v souladu s kapitolou II směrnice 2011/95 má tak každý státní příslušník třetí země nebo každá osoba bez státní příslušnosti, která splňuje hmotněprávní podmínky stanovené v kapitole III této směrnice, subjektivní právo na to, aby jim bylo přiznáno postavení uprchlíka, a to ještě před tím, než bylo přijato formální rozhodnutí v tomto ohledu.

55

Za těchto podmínek, pokud by právo na sloučení rodiny stanovené v čl. 10 odst. 3 písm. a) směrnice 2003/86 záviselo na okamžiku, kdy příslušný vnitrostátní orgán formálně přijme rozhodnutí o uznání postavení uprchlíka dotčené osobě, a tedy na tom, jak rychle tento orgán vyřídí žádost o mezinárodní ochranu, by byl zpochybněn užitečný účinek tohoto ustanovení a bylo by to v rozporu nejen s cílem této směrnice, jímž je usnadnit sloučení rodiny, a poskytnout v tomto ohledu uprchlíkům, zejména nezletilým osobám bez doprovodu, zvláštní ochranu, ale také se zásadami rovného zacházení a právní jistoty.

56

Takový výklad by měl totiž za následek, že by se dvěma nezletilými uprchlíky bez doprovodu stejného věku, kteří ve stejném okamžiku podali žádost o mezinárodní ochranu, mohlo být, pokud jde o právo na sloučení rodiny, zacházeno rozdílně v závislosti na délce vyřízení těchto žádostí, na kterou zpravidla nemají žádný vliv a která nad rámec obtížnosti dotčených situací může záviset jak na pracovní zátěži příslušných orgánů, tak na politických rozhodnutích učiněných členskými státy, pokud jde o počet zaměstnanců daný k dispozici těmto orgánům a případy, které je třeba vyřídit přednostně.

57

Kromě toho s ohledem na skutečnost, že délka trvání azylového řízení může být značná a že zejména v době významného přílivu žadatelů o mezinárodní ochranu jsou lhůty stanovené v tomto ohledu unijním právem často překračovány, by skutečnost, že by právo na sloučení rodiny záviselo na okamžiku, kdy je toto řízení ukončeno, mohla zbavit značnou část uprchlíků, kteří podali žádost o mezinárodní ochranu jako nezletilé osoby bez doprovodu, možnosti využít tohoto práva a ochrany, které jim má přiznat čl. 10 odst. 3 písm. a) směrnice 2003/86.

58

Ostatně místo toho, aby byly vnitrostátní orgány vybízeny k tomu, aby přednostně vyřizovaly žádosti o mezinárodní ochranu pocházející od nezletilých osob bez doprovodu vzhledem k jejich zvláštní zranitelnosti, což je možnost, která je napříště výslovně uvedena v čl. 31 odst. 7 písm. b) směrnice 2013/32, by takový výklad mohl mít opačný účinek, přičemž by byl zmařen cíl sledovaný jak touto směrnicí, tak směrnicemi 2003/86 a 2011/95, kterým je zajistit podle čl. 24 odst. 2 Listiny základních práv, aby byl pro členské státy při provádění těchto směrnic skutečně prvořadým hlediskem nejvlastnější zájem dítěte.

59

Kromě toho by uvedený výklad měl za následek, že by pro nezletilou osobu bez doprovodu, která podala žádost o mezinárodní ochranu, bylo absolutně nepředvídatelné, zda bude mít právo na sloučení rodiny se svými rodiči, což by mohlo narušit právní jistotu.

60

Naproti tomu uplatnění dne podání žádosti o mezinárodní ochranu jakožto dne, na který je třeba odkázat pro posouzení věku uprchlíka pro účely použití čl. 10 odst. 3 písm. a) směrnice 2003/86, umožní zaručit totožné a předvídatelné zacházení se všemi žadateli, kteří se z časového hlediska nacházejí ve stejné situaci, přičemž se zajistí, že úspěšné vyřízení žádosti o sloučení rodiny závisí hlavně na okolnostech přičitatelných žadateli, a nikoli správnímu orgánu, jako je délka vyřízení žádosti o mezinárodní ochranu nebo žádosti o sloučení rodiny (obdobně viz rozsudek ze dne 17. července 2014, Noorzia, C‑338/13, EU:C:2014:2092, bod 17).

61

Je zajisté pravda, že vzhledem k tomu, jak uvedly nizozemská vláda a Komise, že by bylo neslučitelné s cílem stanoveným v čl. 10 odst. 3 písm. a) směrnice 2003/86, kdyby uprchlík, který měl postavení nezletilé osoby bez doprovodu v okamžiku podání žádosti, ale stal se v průběhu řízení plnoletým, mohl uplatňovat toto ustanovení bez jakéhokoli časového omezení za účelem dosažení sloučení rodiny, musí být jeho žádost směřující k dosažení takového sloučení rodiny podána v přiměřené lhůtě. Pro účely určení takové přiměřené lhůty má řešení přijaté unijním normotvůrcem v podobném kontextu čl. 12 odst. 1 třetího pododstavce této směrnice informativní hodnotu, takže je třeba mít za to, že žádost o sloučení rodiny formulovaná na základě čl. 10 odst. 3 písm. a) uvedené směrnice musí být v takové situaci podána v zásadě ve lhůtě tří měsíců ode dne, kdy bylo dotčené nezletilé osobě přiznáno postavení uprchlíka.

62

Pokud jde o další data, která byla navržena v rámci tohoto řízení pro účely posouzení, zda uprchlík může být považován za nezletilou osobu, je třeba konstatovat, že datum vstupu na území členského státu v zásadě nemůže být v tomto ohledu určující s ohledem na vnitřní vztah, který existuje mezi právem na sloučení rodiny stanoveným v čl. 10 odst. 3 písm. a) směrnice 2003/86 a postavením uprchlíka, jehož uznání závisí na podání žádosti o mezinárodní ochranu dotyčnou osobou.

63

Co se týče dále data podání žádosti o sloučení rodiny a data rozhodnutí o této žádosti, stačí připomenout, že zejména z bodu 55 tohoto rozsudku vyplývá, že právo na sloučení rodiny stanovené čl. 10 odst. 3 písm. a) směrnice 2003/86 nemůže záviset na okamžiku, kdy příslušný vnitrostátní orgán formálně přijme rozhodnutí o tom, že se osobě usilující o sloučení rodiny přiznává postavení uprchlíka. Tak by tomu přitom bylo právě v případě, pokud by jako určující bylo stanoveno některé z těchto dat, jelikož jak bylo uvedeno v bodech 50 a 51 tohoto rozsudku, může osoba usilující o sloučení rodiny podat žádost o sloučení rodiny až po přijetí rozhodnutí, kterým se mu přiznává postavení uprchlíka.

64

S ohledem na všechny předcházející úvahy je třeba odpovědět na položenou otázku tak, že čl. 2 návětí a písm. f) směrnice 2003/86, vykládaný ve spojení s čl. 10 odst. 3 písm. a) této směrnice, musí být vykládán v tom smyslu, že jako „nezletilá osoba“ ve smyslu tohoto ustanovení musí být kvalifikován státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, jež byla mladší 18 let v okamžiku vstupu na území členského státu a podání žádosti o azyl v tomto státě, která však v průběhu azylového řízení dosáhla plnoletosti a následně jí bylo přiznáno postavení uprchlíka.

65

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto:

Článek 2 návětí a písm. f) směrnice Rady 2003/86/ES ze dne 22. září 2003 o právu na sloučení rodiny, vykládaný ve spojení s čl. 10 odst. 3 písm. a) této směrnice, musí být vykládán v tom smyslu, že jako „nezletilá osoba“ ve smyslu tohoto ustanovení musí být kvalifikován státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, jež byla mladší 18 let v okamžiku vstupu na území členského státu a podání žádosti o azyl v tomto státě, která však v průběhu azylového řízení dosáhla plnoletosti a následně jí bylo přiznáno postavení uprchlíka.