1.

Rozhodnutím ze dne 3. listopadu 2016, došlým Soudnímu dvoru dne 14. listopadu 2016, Verwaltungsgericht Berlin (správní soud v Berlíně, Německo) podal Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu článku 10a směrnice 2003/87/ES ( 2 ) a rozhodnutí 2011/278/EU ( 3 ).

2.

Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi společností INEOS Köln GmbH (dále jen „INEOS“) a Bundesrepublik Deutschland (Spolková republika Německo), zastoupenou Umweltbundesamt (Spolkový úřad životního prostředí, Německo), ohledně zamítnutí provést opravu žádosti této společnosti o přidělení bezplatných povolenek na emise skleníkových plynů na třetí obchodovací období (2013–2020) z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty stanovené vnitrostátní právní úpravou pro podání takových žádostí.

3.

Předkládající soud se táže Soudního dvora na slučitelnost takové prekluzivní lhůty s článkem 10a směrnice 2003/87 a s rozhodnutím 2011/278.

4.

Navrhnu Soudnímu dvoru, aby na tuto otázku odpověděl v tom smyslu, že tato ustanovení, ve spojení se zásadami rovnocennosti a efektivity, musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání právní úpravě členského státu, která stanoví takovou prekluzivní lhůtu a vylučuje tak, aby provozovatel mohl opravit nebo doplnit svou žádost o přidělení bezplatných povolenek po uplynutí této lhůty, za podmínky, že tato procesní podmínka není méně příznivá, než podmínky, které se týkají obdobných vnitrostátních opatření.

5.

Článek 1 směrnice 2003/87, nadepsaný „Předmět“, stanoví:

„Tato směrnice vytváří systém pro obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů v [Unii], aby se podpořilo snižování emisí skleníkových plynů způsobem efektivním z hlediska nákladů a ekonomicky účinným.

[…]“

6.

Článek 10a směrnice 2003/87, nadepsaný „Přechodná pravidla harmonizovaného přidělování bezplatných povolenek platná v celém Společenství“, stanoví:

„1.   Do 31. prosince 2010 přijme Komise prováděcí opatření k harmonizovanému přidělování povolenek […]

[…]

5.   Maximální roční počet povolenek, jenž je základem pro výpočet povolenek pro zařízení, na která se nevztahuje odstavec 3 a která nejsou novými účastníky na trhu, nepřesáhne součet

V případě nutnosti se použije opravný koeficient, který je jednotný pro všechna odvětví.

[…]“

7.

Článek 11 této směrnice, nadepsaný „Vnitrostátní prováděcí opatření“, stanoví:

„1.   Každý členský stát do 30. září 2011 zveřejní a předloží Komisi seznam zařízení na svém území, na která se vztahuje tato směrnice, a každé přidělení bezplatných povolenek každému zařízení na svém území vypočítané podle pravidel uvedených v čl. 10a odst. 1 a v článku 10c.

[…]“

8.

Podle článku 1 rozhodnutí 2011/278 toto rozhodnutí stanoví přechodná pravidla harmonizovaného přidělování bezplatných povolenek na emise platná v celé Unii v souladu se směrnicí 2003/87 od roku 2013.

9.

Článek 7 tohoto rozhodnutí, nadepsaný „Shromažďování základních údajů“, stanoví:

„1.   Pro každé stávající zařízení způsobilé pro přidělení bezplatných povolenek na emise podle článku 10a směrnice [2003/87] […] členské státy za všechny roky v období od 1. ledna 2005 do 31. prosince 2008 nebo případně od 1. ledna 2009 do 31. prosince 2010, během kterých bylo zařízení v provozu, shromáždí od provozovatele veškeré příslušné informace a údaje týkající se jednotlivých parametrů uvedených v příloze IV.

[…]

7.   Členské státy od provozovatelů požadují, aby předkládali úplné a jednotné údaje a aby zajistili, že se dílčí zařízení mezi sebou nepřekrývají a že nedochází k dvojímu započtení. Členské státy zejména zajistí, aby provozovatelé prováděli hloubkovou kontrolu a předkládali údaje vykazující nejvyšší možnou míru přesnosti tak, aby bylo možné podat přiměřené ujištění o integritě údajů.

Za tímto účelem členské státy zajistí, aby každý provozovatel rovněž předložil zprávu o metodice obsahující zejména popis zařízení, použitou metodiku kompilace, různé zdroje údajů, jednotlivé kroky výpočtu a případně též předpoklady a metodiku použitou k přiřazení emisí příslušným dílčím zařízením v souladu s odstavcem 6. Členské státy mohou provozovateli nařídit, aby prokázal přesnost a úplnost poskytnutých údajů.

8.   V případě, že údaje chybějí, členské státy si od provozovatele vyžádají náležité odůvodnění.

Členské státy požadují, aby provozovatel veškeré chybějící údaje nahradil konzervativními odhady, založenými zejména na osvědčené praxi v odvětví a nejaktuálnějších vědeckých a technických poznatcích, před ověřením nebo nejpozději během ověření ověřovatelem.

[…]“

10.

Článek 8 uvedeného rozhodnutí, nadepsaný „Ověřování“, stanoví:

„1.   V rámci postupu shromažďování údajů v souladu s článkem 7 členské státy přijmou pouze údaje, které byly ověřovatelem označeny za uspokojivé. Postup ověřování se zaměří na zprávu o metodice a vykázané parametry uvedené v článku 7 a v příloze IV. Ověřování se týká spolehlivosti, věrohodnosti a přesnosti údajů poskytnutých provozovatelem a musí vyústit v ověřovací posudek, v němž je s přiměřeným ujištěním uvedeno, že předložené údaje neobsahují významné nesprávnosti.

[…]

4.   Členské státy nepřidělí bezplatné povolenky na emise zařízení v případě, že údaje týkající se tohoto zařízení nebyly v rámci ověřování označeny za uspokojivé.

[…]“

11.

Článek 10 rozhodnutí 2011/278, nadepsaný „Přidělování povolenek na úrovni zařízení“, stanoví:

„1.   Na základě údajů shromážděných v souladu s článkem 7 členské státy pro každý rok vypočítají množství povolenek na emise bezplatně přidělených od roku 2013 každému stávajícímu zařízení na jejich území podle odstavců 2 až 8.

2.   Pro účely tohoto výpočtu členské státy nejprve pro každé dílčí zařízení zvlášť stanoví předběžné roční množství bezplatně přidělených povolenek na emise […].

[…]

4.   Pro účely provedení čl. 10a odst. 11 směrnice [2003/87] se koeficienty uvedené v příloze VI použijí na předběžné roční množství povolenek na emise bezplatně přidělených jednotlivým dílčím zařízením podle odstavce 2 tohoto článku za daný rok v případě, že procesy v těchto dílčích zařízeních spadají do odvětví a pododvětví, u nichž se nemá za to, že jim hrozí značné riziko úniku uhlíku, jak stanoví rozhodnutí 2010/2/EU.

[…]

9.   Konečným celkovým ročním množstvím povolenek na emise bezplatně přidělených jednotlivým stávajícím zařízením je s výjimkou zařízení, na něž se vztahuje čl. 10a odst. 3 směrnice [2003/87], předběžné celkové roční množství povolenek na emise bezplatně přidělených jednotlivým zařízením určené v souladu s odstavcem 7, jež se vynásobí opravným koeficientem, který je jednotný pro všechna odvětví a stanoví se v souladu s čl. 15 odst. 3.

[…]“

12.

Podle článku 15 tohoto rozhodnutí, nadepsaného „Vnitrostátní prováděcí opatření“:

„1.   V souladu s čl. 11 odst. 1 směrnice [2003/87] předloží členské státy Komisi do 30. září 2011 seznam zařízení na svém území, na která se vztahuje směrnice [2003/87], včetně zařízení vymezených podle článku 5, pomocí elektronické šablony, kterou Komise poskytne.

[…]

3.   Poté, co Komise obdrží seznam uvedený v odstavci 1 tohoto článku, posoudí zahrnutí jednotlivých zařízení do seznamu a příslušné předběžné celkové roční množství bezplatně přidělených povolenek na emise.

Poté, co všechny členské státy oznámí předběžné celkové roční množství povolenek na emise bezplatně přidělených na období 2013–2020, stanoví Komise opravný koeficient, který je jednotný pro všechna odvětví a který je uveden v čl. 10a odst. 5 směrnice [2003/87]. […]

4.   Pokud Komise nezamítne zapsání zařízení na tento seznam, včetně příslušného předběžného celkového ročního množství povolenek na emise bezplatně přidělených tomuto zařízení, dotčený členský stát následně stanoví konečné roční množství povolenek na emise bezplatně přidělených na každý rok období 2013–2020 v souladu s čl. 10 odst. 9 tohoto rozhodnutí.

[…]“

13.

Ustanovení § 9 odst. 1 až 4 Gesetz über den Handel mit Berechtigungen zur Emission von Treibhausgasen (Treibhausgas-Emissionshandelgesetz TEHG) (zákon o obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů) ze dne 21. července 2011 (BGBl. I S. 1475, dále jen „TEHG“), zní následovně:

„(1)   Provozovatelům zařízení se přidělí bezplatné povolenky podle zásad stanovených v čl. 10a […] směrnice 2003/87 […] v platném znění a v rozhodnutí 2011/278 […]

(2)   Předpokladem přidělení je žádost podaná na příslušném úřadu. Žádost o bezplatné přidělení povolenek je třeba podat v rámci lhůty, kterou příslušný orgán oznámí alespoň tři měsíce před jejím uplynutím ve spolkovém věstníku. Lhůta se oznámí nejdříve po vstupu nařízení o pravidlech přidělování podle § 10 v platnost. V případě opožděného podání žádosti nevzniká nárok na bezplatné přidělení. K žádosti je třeba přiložit podklady nezbytné k přezkoumání nároku. Pokud se v nařízení podle § 10 nestanoví nic jiného, musí být skutečné údaje v žádosti o přidělení ověřeny ověřovatelem podle § 21.

(3)   Příslušný orgán vypočte předběžná množství přidělených povolenek, zveřejní seznam všech zařízení, na která se vztahuje tento zákon, a předběžného množství přidělených povolenek ve spolkovém věstníku a seznam oznámí Evropské komisi. Při výpočtu předběžného množství přidělených povolenek se zohlední jen ty údaje provozovatele, jejichž správnost je dostatečně prokázána. […]

(4)   Příslušný orgán před začátkem obchodovacího období rozhodne o bezplatném přidělení povolenek pro zařízení provozovatelů, kteří podali žádost v rámci lhůty oznámené podle odst. 2 druhé věty. Ve zbývající části se na postup přidělování vztahují ustanovení zákona o správním řízení.“

14.

Zveřejněním v německém elektronickém věstníku povinné zákonné inzerce (elektronischer Bundesanzeiger, eBAnz AT118 2011 B1, 20. října 2011) Deutsche Emissionshandelsstelle (německý úřad pro prodej povolenek na emise, dále jen „DEHSt“) stanovil konec lhůty stanovené v čl. 9 odst. 2 TEHG na 23. ledna 2012.

15.

Ustanovení § 5 Verordnung über die Zuteilung von Treibhausgas-Emissionsberechtigungen in der Handelsperiode 2013 bis 2020 (Zuteilungsverordnung – ZuV 2020) (německé nařízení o přidělování povolenek na emise skleníkových plynů pro obchodovací období od roku 2013 do roku 2020) ze dne 26. září 2011 (BGBl. I 2011, s. 1921), nadepsané „Shromažďování základních údajů“, stanoví v odstavci 1, že provozovatel zařízení je v žádosti o bezplatné přidělení povinen uvést u stávajících zařízení zejména obecné údaje o zařízení, dodatečné údaje o zařízení, obecné údaje o každém prvku přidělení a dodatečné údaje o prvcích přidělení ve zvláštních případech.

16.

Společnost INEOS provozuje krakovací zařízení sloužící k výrobě chemických výrobků prostřednictvím parního krakování nafty při vysokých teplotách. Na toto zařízení se od 1. ledna 2008 vztahuje povinnost obchodovat s povolenkami na emise.

17.

Dne 23. ledna 2012 požádala INEOS DEHSt o bezplatné přidělení povolenek pro toto zařízení na obchodovací období let 2013 až 2020 na základě referenčního období let 2005 až 2008 podle § 9 odst. 1 TEHG. Lhůta pro podání této žádosti byla podle odstavce 2 uvedeného článku stanovena na stejné datum. Uvedená žádost byla ověřena ověřovacím orgánem. Uvedla zejména, že vycházela z ročního předběžného množství přidělených povolenek ve výši 547635.

18.

DEHSt udělila rozhodnutím ze dne 17. února 2014 INEOS pro toto obchodovací období 3867032 povolenek na emise dotčeného zařízení a uvedla, že přidělení vycházelo z údajů uvedených INEOS v její žádosti o přidělení.

19.

INEOS podala dne 11. března 2014 k DEHSt rozklad proti tomuto rozhodnutí a zejména tvrdila, že v případě přímých emisí pro roky 2006 a 2007 musí DEHSt zohlednit určité doplňující údaje.

20.

DEHSt dne 3. září 2015 tento rozklad zamítl zejména z toho důvodu, že nové údaje nemohly být zohledněny v rozhodnutí o přidělení, jelikož je INEOS poskytla až v dubnu 2015 v rámci rozkladu, tedy více než tři roky po uplynutí lhůty pro podání žádosti, a sice 23. ledna 2012. Uvedl, že nejen, že ustanovení § 9 odst. 2 TEHG stanoví zákonnou prekluzivní lhůtu, ale jakékoliv změně údajů obsažených v žádosti brání rovněž úzká návaznost vnitrostátního postupu na evropský postup přidělování.

21.

Dne 29. září 2015 INEOS podala u Verwaltungsgericht Berlin (správní soud v Berlíně) žalobu proti tomuto rozhodnutí a tvrdila zejména, že chybně nepředložila některé údaje týkající se přímých emisí za roky 2006 a 2007, když měla nesprávně za to, že DEHSt již měl tyto údaje k dispozici, i když dotčené zařízení podléhalo systému pro obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů až od 1. ledna 2008. Podle INEOS jí měl DEHSt vyzvat k doplnění nebo opravě údajů poskytnutých v žádosti o přidělení.

22.

Podle předkládajícího soudu je třeba vzhledem k tomu, že unijní právo neobsahuje výslovně ustanovení ohledně právních účinků, které je třeba spojovat s informacemi poskytnutými provozovatelem po uplynutí lhůty stanovené vnitrostátním právem pro předložení žádosti o přidělení, objasnit, zda je § 9 odst. 2 TEHG, na základě kterého neexistuje nárok na bezplatné přidělení v případě opožděné žádosti, slučitelný s ustanoveními směrnice 2003/87 a rozhodnutí 2011/278.

23.

Za těchto podmínek se Verwaltungsgericht Berlin (správní soud v Berlíně, Německo) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Brání ustanovení článku 10a směrnice [2003/87], jakož i ustanovení rozhodnutí [2011/278] právní úpravě členského státu, která pro obchodovací období let 2013 až 2020 stanoví hmotněprávní prekluzivní lhůtu pro žádosti o přidělení bezplatných povolenek na emise existujícím zařízením, které nebyly podány včas, a vylučuje tak opravu chyb nebo doplnění (neúplných) údajů v žádosti o přidělení, které byly zjištěny až po uplynutí lhůty stanovené v právu členského státu?“

24.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla zapsána do rejstříku Soudního dvora dne 14. listopadu 2016.

25.

Společnost INEOS, německá vláda a Komise předložily písemná vyjádření.

26.

Na jednání konaném dne 14. září 2017 se dostavily společnost INEOS, Spolkový úřad pro životní prostředí, německá vláda a Komise, aby přednesly ústní vyjádření.

27.

Podstatou otázky předkládajícího soudu Soudnímu dvoru je, zda článek 10a směrnice 2003/87 a rozhodnutí 2011/278 musí být vykládány v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, která stanoví pro obchodovací období let 2013 až 2020 prekluzivní lhůtu pro podání žádostí o přidělení bezplatných povolenek a vylučuje tak, aby provozovatel mohl opravit nebo doplnit tuto žádost po uplynutí této lhůty.

28.

Úvodem zdůrazňuji, že tato otázka je položena v kontextu, který se vyznačuje jednak existencí pochybení ze strany provozovatele při podání žádosti o bezplatné přidělení a jednak snahou provozovatele opravit své pochybení za účelem získání vyššího počtu bezplatných povolenek ( 4 ).

29.

Své další pojednání omezím na tento případ. Nebudu se tudíž zabývat možností pochybení ze strany příslušného orgánu, ani možností opravy za účelem snížení počtu povolenek, které byly bezplatně přiděleny. Bez ohledu na jejich význam překračují tyto ostatní případy rámec sporu v původním řízení.

30.

Dále ve svém pojednání přezkoumám, zda je prekluzivní lhůta dotčená ve sporu v původním řízení v rozporu se zásadou efektivity práv přiznaných na základě článku 10a směrnice 2003/87 ( 5 ). Za účelem přezkumu této otázky považuji za příhodné popsat předem hlavní rysy režimu zavedeného směrnicí 2003/87.

31.

Režim zavedený směrnicí 2003/87 lze popsat pomocí jeho cílů, třech hlavních povinností uložených provozovatelům a třech způsobů nabytí povolenek na emise.

32.

Nepovažuji za nutné dlouze rozvádět cíle sledované směrnicí 2003/87 bez ohledu na jejich základní význam, jelikož tyto cíle jasně vyplývají z unijních právních předpisů a judikatury.

33.

Z bodů 3 až 5 odůvodnění směrnice 2003/87 vyplývá, že cílem této směrnice je zavést systém pro obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů, který umožní přispět ke splnění unijních závazků v kontextu Rámcové úmluvy Organizace spojených národů o změně klimatu ( 6 ), jejímž cílem je snížení těchto emisí v atmosféře na úroveň, která brání nebezpečným důsledkům vzájemného působení lidstva a klimatického systému ( 7 ).

34.

Tento cíl snížení antropogenních emisí skleníkových plynů je součástí boje proti změně klimatu, který je výslovně uveden v čl. 191 odst. 1 SFEU jako jeden z cílů unijní politiky v oblasti životního prostředí.

35.

Jak vyplývá zejména z bodů 3 a 5 odůvodnění směrnice 2009/29 ( 8 ), směrnice 2003/87 za tímto účelem plánuje snížit do roku 2020 celkové emise skleníkových plynů v Unii o nejméně 20 % pod úroveň roku 1990 „efektivně z hlediska nákladů“ ( 9 ).

36.

Ekonomická účinnost je totiž jiným cílem sledovaným směrnicí 2003/87, jak potvrzuje článek 1 této směrnice. To je důvodem pro existenci režimu „cap and trade“ zavedeného touto směrnicí. Možnost prodávat povolenky („trade“), jejichž maximální počet je stanoven pro všechny provozovatele podléhající tomuto režimu („cap“), by totiž měla podporovat snižování emisí u zařízení, u kterých je lze uskutečnit za nejnižší náklady ( 10 ).

37.

Ekonomická logika systému obchodování s povolenkami spočívá ve skutečnosti, že snižování emisí skleníkových plynů nezbytné pro získání předem stanoveného environmentálního výsledku probíhá za nejnižších nákladů. Zejména tím, že se umožní prodej přidělených povolenek, vybízí tento systém všechny své účastníky k tomu, aby vypouštěli nižší množství skleníkových plynů, než jaké odpovídá povolenkám, které jim byly původně přiděleny, za účelem převodu přebytku povolenek na jiného účastníka, který vyprodukoval vyšší množství emisí, než byly přidělené povolenky ( 11 ).

38.

Za účelem správného pochopení, jak funguje v praxi režim zavedený směrnicí 2003/87, je užitečné popsat tři hlavní povinnosti, které jsou uloženy provozovatelům, na které se vztahuje působnost směrnice 2003/87, vymezená čl. 2 odst. 1 této směrnice.

39.

Zaprvé provozovatelé stacionárních zařízení jsou povinni na základě článku 4 směrnice 2003/87 získat povolení k vypouštění emisí skleníkových plynů, které musí být vydáno za podmínek stanovených v článcích 5 až 8 této směrnice ( 12 ).

40.

Zadruhé provozovatelé mají povinnost monitorovat a vykazovat své emise v souladu s článkem 14 směrnice 2003/87 ( 13 ). V tomto ohledu uvádím, že žádost o povolení musí obsahovat popis opatření plánovaných k monitorování emisí a jejich vykazování ( 14 ) a že příslušný orgán může povolení udělit pouze tehdy, když je přesvědčen, že provozovatel je schopen emise monitorovat a vykazovat ( 15 ).

41.

Na základě článku 15 této směrnice musí být zprávy provozovatelů mimoto ověřeny nezávislým ověřovatelem ( 16 ).

42.

Zatřetí na základě čl. 12 odst. 2a a 3 směrnice 2003/87 jsou provozovatelé povinni do 30. dubna každého roku „vyřadit“ počet povolenek rovnající se celkovým emisím během předchozího kalendářního roku, ověřeným podle článku 15 této směrnice. Vyřazené povolenky následně členské státy zruší.

43.

Tato povinnost představuje klíčový prvek systému zavedeného směrnicí 2003/87 ( 17 ). Vyřazení povolenek na emise provozovatelem bylo správně popsáno tak, že představuje „platbu environmentálního dluhu“ ( 18 ), a sice environmentálního dluhu provozovatele za uplynulý kalendářní rok. Konkrétně je provozovatel povinen vyřadit povolenku za každou tunu ekvivalentu oxidu uhličitého vypuštěnou během tohoto období ( 19 ).

44.

Nyní je třeba vysvětlit, jak může v praxi provozovatel získat povolenky, které potřebuje pro splnění své každoroční povinnosti vyřazení.

45.

Jestliže výše popsaná každoroční povinnost vyřazení vytváří poptávku po povolenkách na emise u provozovatelů podřízených režimu zavedenému směrnicí 2003/87 ( 20 ), nabídku povolenek lze rozložit na tři různé zdroje. Existují totiž tři způsoby nabytí povolenek na emise, přičemž první dva jsou možné pro všechny provozovatele a třetí pouze pro některé z nich.

46.

První způsob nabytí spočívá v získání povolenek na emise od jakékoliv jiné osoby, která má takové povolenky k dispozici ( 21 ). Takové transakce se mohou již pojmově týkat pouze povolenek, které byly dříve vydány členskými státy. V tomto smyslu tyto transakce tvoří „sekundární trh“ s povolenkami na emise.

47.

Ostatní dva způsoby nabytí jsou naopak spojeny s dvěma metodami, kterými jsou povolenky přidělovány členskými státy na základě směrnice 2003/87, a sice přidělení v dražbě (které lze kvalifikovat jako „primární trh“) a bezplatné přidělení. Obě tyto metody přidělení podléhají podrobné právní úpravě a značným technickým požadavkům v rámci této směrnice a aktů přijatých k jejímu provedení, jejichž hlavní rysy lze shrnout následovně.

48.

Zaprvé pro počet povolenek, které jsou přidělovány každý rok, je stanovena maximální hodnota vypočtená pro celou Unii ( 22 ). Jedná se o jeden ze základních aspektů režimu „cap and trade“ zavedeného směrnicí 2003/87. V praxi bude pobídka ke snižování emisí skleníkových plynů pro všechny provozovatele podléhající tomuto režimu záviset na úrovni této maximální hodnoty ( 23 ).

49.

Na základě článku 9 této směrnice byla maximální hodnota pro emise stacionárních zařízení stanovena na něco více než 2 miliardy povolenek pro rok 2013 ( 24 ). Tato maximální hodnota se snižuje každý rok o lineární faktor 1,74 %, který byl vypočten tak, aby byl splněn závazek Unie snížit své celkové emise přinejmenším o 20 % do roku 2020 ve srovnání s úrovněmi emisí v roce 2005 ( 25 ).

50.

Zadruhé takto stanovený maximální počet povolenek, které mají být ročně vydávány, musí být rozdělen mezi povolenky přidělované v dražbě a povolenky přidělované bezplatně. Podle čl. 10 odst. 1 směrnice 2003/87 členské státy přidělují od roku 2013 v dražbě všechny povolenky, které nejsou přiděleny bezplatně. Počet povolenek přidělovaných v dražbě tedy závisí na počtu bezplatně přidělovaných povolenek ( 26 ).

51.

Zatřetí zbývá popsat „obecný“ režim ( 27 ) bezplatného přidělování povolenek stanovený v článku 10a směrnice 2003/87, který představuje pravděpodobně nejsložitější aspekt režimu zavedeného touto směrnicí. Výkladu tohoto článku se totiž mohou obávat i ti nejzkušenější právníci.

52.

Soudní dvůr uvedl, že cílem bezplatného přidělení povolenek nebylo přiznání podpor dotyčným výrobcům, ale zmírnění hospodářského dopadu, který mělo okamžité a jednostranné zřízení trhu s emisními povolenkami Evropskou unií, zabráněním ztrátě konkurenceschopnosti některých výrobních odvětví, na která se vztahuje tato směrnice ( 28 ).

53.

Kromě toho bezplatné přidělení povolenek neruší zcela pobídku ke snižování emisí u jejich příjemců. Soudní dvůr v tomto ohledu zdůraznil, že pobídka ke snížení emisí každého zařízení spočívá v zisku, kterého lze dosáhnout ze snížení vlastní potřeby emisních povolenek, jež mají hospodářskou hodnotu realizovatelnou jejich prodejem nezávisle na skutečnosti, zda byly přiděleny zdarma či nikoliv ( 29 ).

54.

Nic to nemění na tom, že bezplatná přidělování snižují intenzitu pobídky k přijímání jednání s cílem snížit emise, neboť provozovatelé, kteří jsou příjemci bezplatných povolenek, nemusí nakoupit všechny povolenky, které jsou povinni každoročně vyřadit, nebo jejich část. V důsledku toho, jak upřesnila generální advokátka J. Kokott, snižování množství bezplatně přidělených povolenek posiluje pobídku ke snižování emisí, a tedy přispívá k ochraně životního prostředí a boji proti změnám klimatu v souladu s článkem 191 SFEU ( 30 ).

55.

Článek 10a odst. 11 směrnice 2003/87 stanoví zrušení bezplatných přidělování v roce 2027, takže všechny povolenky určené pro stacionární zařízení budou muset být přidělovány v dražbě. Je však třeba zdůraznit, že se zdá, že Komise opustila tuto chvályhodnou ambici zavedenou směrnicí 2009/29, neboť návrh pozměňující směrnice pro čtvrté období (2021–2030) stanoví podíl povolenek k přidělení v dražbě na 57 % z celkového množství ( 31 ).

56.

Kromě toho bez ohledu na případné úplné zrušení bezplatných přidělování, čl. 10a odst. 3 směrnice 2003/87 v každém případě vylučuje určitá stacionární zařízení z těchto přidělování, zejména výrobce elektřiny. Tato zařízení si tudíž musí kupovat na primárním nebo sekundárním trhu všechny potřebné povolenky ke splnění jejich povinnosti každoročního vyřazení ( 32 ).

57.

Pokud jde o zařízení, která mají nárok na bezplatné přidělení na základě článku 10a směrnice 2003/87, lze postup, který umožňuje určit výši těchto přidělení, rozdělit na tři fáze, které vedou k základnímu přidělení, předběžnému přidělení a konečnému přidělení ( 33 ).

58.

Zaprvé základní přidělení závisí nikoliv na skutečných emisích příjemce (stejně jako povinnost vyřazení ( 34 )), ale na teoretických „referenčních hodnotách“ vypočtených Komisí na základě emisí 10 % nejúčinnějších zařízení v souladu s čl. 10a odst. 2 této směrnice ( 35 ). Pro každé zařízení nebo dílčí zařízení se základní přidělení vypočítá vynásobením použitelné referenční hodnoty a úrovně historické činnosti, přičemž tato úroveň je stanovena na základě základních údajů sdělených provozovateli v souladu s články 7 a 9 rozhodnutí 2011/278. Tento výpočet musí být proveden členskými státy na základě čl. 10 odst. 1 a 2 tohoto rozhodnutí ( 36 ).

59.

Předběžné přidělení, zadruhé, se vypočítává za použití redukčního koeficientu ve vztahu k základnímu přidělení v souladu s čl. 10a odst. 11 směrnice 2003/87. Tento redukční koeficient, který pro rok 2013 činí 0,8 (snížení o 20 %), se snižuje každý rok rovnoměrně tak, aby dosáhl 0,3 (snížení o 70 %) pro rok 2020 ( 37 ).

60.

Je však třeba zdůraznit, že toto snížení se netýká všech zařízení, která mají nárok na bezplatná přidělení. Na základě čl. 10a odst. 12 směrnice 2003/87 se totiž snížení bezplatných přidělení netýkají odvětví, která jsou vystavena závažnému riziku přemístění do třetích zemí z důvodu povinností v oblasti životního prostředí uložených touto směrnicí. Jinými slovy, v těchto odvětvích byly omezeny povinnosti v oblasti životního prostředí z důvodu existence rizika přemístění zdrženlivě kvalifikovaného jako „závažné riziko úniku uhlíku“. V souladu s čl. 10a odst. 13 až 18 této směrnice Komise sestavila rozsáhlý seznam odvětví a pododvětví činností, která vykazují takové riziko přemístění ( 38 ).

61.

Článek 11 odst. 1 směrnice 2003/87 a čl. 15 odst. 1 a 2 rozhodnutí 2011/278 ukládají každému členskému státu, aby zveřejnil a předložil Komisi seznam zařízení a dílčích zařízení na svém území, na která se vztahuje tato směrnice, a upřesnil pro každé z nich výši základního přidělení a výši předběžného přidělení ( 39 ), a to pro celé třetí období (2013–2020).

62.

Třetí a poslední fáze výpočtu spočívá v případném použití druhého redukčního mechanismu stanoveného v čl. 10a odst. 5 směrnice 2003/87. Konečné přidělení se bude rovnat předběžnému přidělení (pokud se tento mechanismus nesmí použít) nebo sníženému předběžnému přidělení (v opačném případě).

63.

Na základě seznamů sdělených členskými státy je totiž Komise povinna zajistit, aby celkový počet základních přidělení – a nikoliv předběžných přidělení ( 40 ) – vypočtených pro zařízení na unijním území nepřesáhl dílčí maximální hodnotu vymezenou v čl. 10a odst. 5 směrnice 2003/87 ( 41 ), která odpovídá části celkového množství vymezeného v článku 9 této směrnice ( 42 ).

64.

Je-li tato maximální hodnota skutečně překročena, je Komise povinna provést poměrné snížení za použití „opravného koeficientu, který je jednotný pro všechna odvětví“ na přidělení stanovená členskými státy, který odpovídá poměru uvedené maximální hodnoty k souhrnu základních přidělení ( 43 ).

65.

Zdůrazňuji, že Komise skutečně musela pro třetí období (2013–2020) stanovit opravný koeficient, který je jednotný pro všechna odvětví ( 44 ). V návaznosti na toto rozhodnutí mohly členské státy provést konečná přidělení za použití tohoto opravného koeficientu – nebo přesněji redukčního koeficientu – na předběžná přidělení, která nebyla Komisí zamítnuta ( 45 ).

66.

Úvodem zdůrazňuji, že otázka položená Soudnímu dvoru ( 46 ) se týká nikoliv povinnosti vykazovat roční emise, kterou mají provozovatelé na základě článku 14 směrnice 2003/87 ( 47 ), ale shromažďování základních údajů od provozovatelů členskými státy v souladu s článkem 7 rozhodnutí 2011/278 za účelem určení úrovně historické činnosti uvedené v článku 9 tohoto rozhodnutí, která bude sloužit pro výpočet základního přidělení ( 48 ).

67.

Problém, se kterým se tak potýká INEOS v rámci sporu v původním řízení, vyplývá z toho, že tato společnost nesdělila úplné základní údaje za roky 2006 a 2007, což mělo za následek snížení výše základního přidělení vypočteného příslušným orgánem, a v důsledku toho i počtu povolenek bezplatně vydaných společnosti INEOS ( 49 ).

68.

Za účelem odpovědi na položenou otázku zaprvé uvádím, že směrnice 2003/87 a rozhodnutí 2011/278 neprovádějí úplnou harmonizaci procesních podmínek žádostí o přidělení bezplatných povolenek. Zadruhé uvedu důvody, proč se domnívám, že prekluzivní lhůta a nemožnost provést opravy po uplynutí této lhůty, o které jde ve sporu v původním řízení, nejsou v rozporu se zásadou efektivity podle výkladu v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora.

69.

INEOS tvrdila, že unijní právní předpisy provádějí úplnou harmonizaci všech aspektů, včetně procesních, týkajících se žádostí o přidělení bezplatných povolenek, takže členské státy nemají v tomto ohledu žádný prostor pro volné uvážení. Německá vláda a Komise toto stanovisko zpochybnily.

70.

Souhlasím se stanoviskem německé vlády a Komise. Podle čl. 10a odst. 1 směrnice 2003/87 sice Komise přijme „prováděcí opatření k harmonizovanému přidělování povolenek uvedená v odstavcích 4, 5, 7 a 12“. Na tomto základě Komise přijala rozhodnutí 2011/278 a podle mého názoru je nepochybné, že toto rozhodnutí, ve spojení s článkem 10a této směrnice, provádí úplnou harmonizaci hmotněprávních aspektů přidělování bezplatných povolenek ( 50 ), jehož základní rysy jsem načrtl výše ( 51 ).

71.

Naopak tyto předpisy neobsahují žádné ustanovení, které by výslovně upravovalo procesní aspekty tohoto přidělení, zejména lhůtu, ve které musí být žádost o bezplatné přidělení podána, nebo dále možnost v ní provést opravy po uplynutí takové lhůty.

72.

Zejména článek 7 rozhodnutí 2011/278, který se týká shromažďování základních údajů členskými státy, neobsahuje v tomto ohledu žádné upřesnění. Článek 7 odst. 8 tohoto rozhodnutí upřesňuje, že provozovatel musí odůvodnit jakékoliv „chybějící údaje“ a nahradit „údaje částečně k dispozici“ konzervativními odhady, aniž by však stanovil postup, který umožňuje opravit nebo doplnit shromážděné údaje. Stejně tak článek 8 tohoto rozhodnutí zakazuje členským státům přijmout údaje, které nebyly ověřovatelem uznány za uspokojivé, aniž by však stanovil lhůtu nebo postup opravy u neuspokojivých údajů.

73.

Podle ustálené judikatury v případě neexistence úplné harmonizace spadají použitelné procesní podmínky do vnitrostátního právního řádu každého členského státu na základě zásady procesní autonomie členských států, avšak za předpokladu, že tyto podmínky nejsou méně příznivé než ty, které se týkají obdobných situací na základě vnitrostátního práva (zásada rovnocennosti), a že v praxi neznemožňují nebo nadměrně neztěžují výkon práv přiznaných unijním právním řádem (zásada efektivity) ( 52 ).

74.

Pokud jde o zásadu rovnocennosti, z žádné skutečnosti ve spise předloženém Soudnímu dvoru nevyplývá, ani nebylo před Soudním dvorem tvrzeno, že by prekluzivní lhůta dotčená ve sporu v původním řízení byla v rozporu s touto zásadou. V každém případě je věcí předkládajícího soudu, aby v tomto ohledu rozhodl, jak správně uvedla Komise ( 53 ).

75.

Proto se v další části své analýzy zaměřím na slučitelnost prekluzivní lhůty dotčené ve sporu v původním řízení se zásadou efektivity.

76.

V tomto ohledu bych rád upřesnil, že podle mého názoru není možné použít přístup navržený INEOS, který spočívá v „přímém“ posouzení slučitelnosti prekluzivní lhůty dotčené ve sporu v původním řízení s některými ustanoveními směrnice 2003/87 nebo rozhodnutí 2011/278.

77.

Z výše uvedené judikatury totiž vyplývá, že slučitelnost procesních ustanovení přijatých členskými státy s unijním právem musí být posuzována s ohledem na zásady rovnocennosti a efektivity. Proto musí být znění ustanovení směrnice 2003/87 nebo rozhodnutí 2011/278 zohledněno v rámci přezkumu slučitelnosti prekluzivní lhůty dotčené ve sporu v původním řízení se zásadou efektivity ( 54 ).

78.

Úvodem upřesňuji, že Komise navrhla přezkoumat samostatně jednak možnost členských států stanovit prekluzivní lhůtu pro podání žádostí o bezplatné přidělení na základě článku 10a směrnice 2003/87 a jednak nemožnost provozovatelů provádět opravy svých žádostí po uplynutí této lhůty.

79.

Domnívám se však, že oba tyto aspekty jsou neoddělitelné, jak ukazuje znění položené otázky ( 55 ). Nemožnost INEOS v rámci sporu v původním řízení doplnit nebo opravit svou žádost o bezplatné přidělení má totiž původ v tom, že vnitrostátní právní úprava stanoví prekluzivní lhůtu – a nikoliv indikativní lhůtu – pro podání takových žádostí. Z toho důvodu přezkoumám oba tyto aspekty společně v další části mého pojednání.

80.

Připomínám, že podle ustálené judikatury je třeba každý případ, ve kterém vystává otázka, zda vnitrostátní procesní předpis činí použití unijního práva nemožným, nebo jej nadměrně ztěžuje, posuzovat s přihlédnutím k úloze tohoto předpisu v celém řízení, průběhu řízení a zvláštnostem řízení před různými vnitrostátními orgány. Z tohoto hlediska je zejména třeba zohlednit případně ochranu práva na obhajobu, zásadu právní jistoty a řádný průběh řízení ( 56 ).

81.

Co se týče konkrétně uložení prekluzivních lhůt členským státem, Soudní dvůr již dávno rozhodl, že zásada efektivity nebrání takovým lhůtám, pokud jsou „přiměřené“ ( 57 ).

82.

Pokud jde o přiměřenost prekluzivních lhůt, Soudní dvůr rovněž uvedl, že členským státům přísluší určit pro vnitrostátní právní předpisy, které spadají do rozsahu působnosti unijního práva, lhůty odpovídající zejména významu rozhodnutí, která mají být přijata, pro zúčastněné osoby, složitosti řízení a právních předpisů, které mají být použity, počtu osob, které mohou být dotčeny, a dalším veřejným nebo soukromým zájmům, které je třeba zohlednit ( 58 ).

83.

Na základě těchto zásad má Soudní dvůr sklon v praxi provádět relativně krátký přezkum relativně dlouhých lhůt ( 59 ) a relativně dlouhý přezkum relativně krátkých lhůt ( 60 ). V zásadě pouze relativně krátké lhůty mohou v praxi znemožňovat nebo činit příliš obtížným výkon práv přiznaných unijním právním řádem ve smyslu judikatury připomenuté v bodě 73 tohoto stanoviska, což odůvodňuje podrobnější přezkum jejich přiměřenosti.

84.

Ze skutečností sdělených předkládajícím soudem vyplývá, že lhůta pro podání žádostí o bezplatné přidělení, dotčená ve sporu v původním řízení, končila dne 23. ledna 2012 a toto datum bylo úředně zveřejněno dne 20. října 2011 ( 61 ). Z vyjádření předložených německou vládou kromě toho vyplývá, že toto datum bylo rovněž oznámeno v elektronickém věstníku určeném provozovatelům zařízení a v tiskové zprávě, v obou případech ze dne 20. října 2011. Z výše uvedeného vyplývá, že lhůta uložená provozovatelům pro podání žádostí o bezplatné přidělení byla o něco delší než 3 měsíce.

85.

Tříměsíční lhůta představuje relativně krátkou lhůtu ve smyslu výše uvedené judikatury ( 62 ), jejíž přiměřenost musí být tedy předmětem podrobnějšího přezkumu.

86.

Zaprvé právem přiznaným unijním právním řádem, které je dotčeno ve sporu v původním řízení, je právo na využití bezplatných přidělení na základě článku 10a směrnice 2003/87 a rozhodnutí 2011/278. Je tudíž třeba přezkoumat, zda může taková tříměsíční prekluzivní lhůta, jako je lhůta dotčená v tomto sporu, v praxi znemožnit nebo nadměrně ztížit výkon tohoto práva.

87.

Spis předložený Soudnímu dvoru přitom neobsahuje žádnou skutečnost, která by umožňovala se domnívat, že taková lhůta zejména z důvodu své krátkosti v praxi znemožňuje výkon práva na využití bezplatného přidělení nebo jej nadměrně ztěžuje. Připomínám, že podání takové žádosti vyžaduje sdělení základních údajů uvedených v článku 7 rozhodnutí 2011/278 takovým provozovatelem, jako je INEOS, přičemž tyto údaje musí být mimoto předmětem ověření v souladu s článkem 8 tohoto rozhodnutí ( 63 ).

88.

Jak správně zdůraznila německá vláda, INEOS dokonce ani netvrdila, že by tato lhůta pro podání její žádosti byla příliš krátká. Z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce totiž vyplývá, že INEOS opomenula předat některé údaje za roky 2006 a 2007, když měla nesprávně za to, že DEHSt již měl tyto údaje k dispozici ( 64 ). INEOS tak nekritizuje délku lhůty dotčené ve sporu v původním řízení, ale nemožnost provést po uplynutí této lhůty opravy základních údajů sdělených v původní žádosti.

89.

V tomto ohledu Soudní dvůr několikrát upřesnil, že prekluzivní lhůta je v zásadě slučitelná se zásadou efektivity bez ohledu na skutečnost, že uplynutí takové lhůty může již pojmově zabránit dotčeným osobám, aby zcela či zčásti uplatnily svá práva ( 65 ). V kontextu sporu v původním řízení dodávám, že pokud by bylo provozovatelům umožněno opravit nebo změnit žádosti po uplynutí dotčené prekluzivní lhůty, umožnilo by jim to obcházení následku prekluze této lhůty.

90.

Zadruhé argument INEOS vychází z povinnosti členských států vycházet z co možná nejpřesnějších a nejúplnějších údajů v souladu se směrnicí 2003/87 a rozhodnutí 2011/278. Podle INEOS z této povinnosti vyplývá, že příslušné orgány jsou povinny odmítnout jakoukoliv procesní podmínku, která by bránila opravě nepřesných údajů nebo doplnění chybějících údajů, jako je prekluzivní lhůta dotčená ve sporu v původním řízení, a to za účelem zaručení účinného uplatňování unijního práva.

91.

V tomto ohledu je skutečností, že čl. 7 odst. 7 rozhodnutí 2011/278 ukládá členských státům shromáždit „úplné a jednotné údaje“„vykazující nejvyšší možnou míru přesnosti“. Kromě toho čl. 7 odst. 8, jakož i čl. 8 odst. 1 a 4 tohoto rozhodnutí stanoví několik povinností, které posilují požadavek na správnost údajů použitých za účelem výpočtu bezplatných přidělení.

92.

Připomínám však, že posouzení slučitelnosti se zásadou efektivity ve smyslu judikatury připomenuté v bodě 73 tohoto stanoviska spočívá v určení, zda prekluzivní lhůta dotčená ve sporu v původním řízení znemožňuje výkon práva přiznaného takovému provozovateli, jako je INEOS, nebo tento výkon nadměrně ztěžuje.

93.

Přitom ne všechny povinnosti, které unijní právo ukládá členským státům, zakládají práva jednotlivců ( 66 ). Takovou povinností, která by zakládala práva jednotlivců, podle mého názoru není povinnost členských států shromáždit co možná nejpřesnější základní údaje. Naopak ze znění výše uvedených ustanovení rozhodnutí 2011/278 podle mého názoru vyplývá, že požadavek na správnost základních údajů spadá do společné odpovědnosti členských států a provozovatelů.

94.

V důsledku toho není takový provozovatel, jako je INEOS, oprávněn dovolávat se vůči příslušným vnitrostátním orgánům údajného práva na správnost základních údajů za účelem zmaření uplynutí prekluzivní lhůty. Z důvodu neexistence takového práva je třeba odmítnout argumentaci INEOS, podle které je nemožnost opravit původní žádost po uplynutí prekluzivní lhůty neslučitelná se zásadou efektivity.

95.

Zatřetí se domnívám, že pokud by bylo provozovatelům umožněno doplnit nebo opravit základní údaje za účelem získání dodatečného přidělení bezplatných povolenek, může to ve skutečnosti nadměrně ztížit výkon práva na využití takových přidělení z důvodu právní nejistoty, kterou by tato možnost přinášela.

96.

Jak jsem vysvětlil v tomto stanovisku ( 67 ), přechod z předběžného přidělení na konečné přidělení vyžaduje ověření ze strany Komise, jehož cílem je zajistit, aby počet bezplatně přidělených povolenek nepřekročil maximální hodnotu vymezenou v čl. 10a odst. 5 směrnice 2003/87. Je-li tato maximální hodnota překročena, je Komise povinna stanovit opravný koeficient jednotný pro všechna odvětví, který umožní poměrně snížit veškerá předběžná přidělení stanovená členskými státy a určit výši konečných přidělení pro každé zařízení, které je příjemcem povolenek, v rámci Unie.

97.

Přitom pokud by Soudní dvůr přijal stanovisko INEOS, každé dodatečné přidělení, ke kterému by došlo po opravě základních údajů provozovatelem, by vyžadovalo, aby Komise provedla nové ověření, jakož i případně změnu opravného koeficientu ( 68 ). Kromě toho, že taková změna není stanovena relevantními ustanoveními směrnice 2003/87 a rozhodnutí 2011/278, způsobila by snížení výše konečného přidělení pro každého příjemce. Jinými slovy příjemce bezplatného přidělení by nikdy nepomohl považovat počet povolenek, které mu byly přiděleny, za konečný.

98.

Jak správně zdůraznila německá vláda a Komise, taková situace by byla obtížně slučitelná se zásadou právní jistoty. Nadměrně by tedy ztížila výkon práva na využití bezplatného přidělení. V takovém kontextu je účinkem takové prekluzivní lhůty, jako je lhůta, o kterou jde ve sporu v původním řízení, právě zachování právní jistoty ve prospěch všech dotčených osob. Jak mnohokrát upřesnil Soudní dvůr, stanovení prekluzivních lhůt vyhovuje v zásadě požadavku efektivity, neboť představuje uplatnění základní zásady právní jistoty, která chrání jak dotčenou osobu, tak dotyčnou administrativu ( 69 ).

99.

Začtvrté poskytnout provozovatelům možnost změnit svou žádost o přidělení bezplatných povolenek je podle mého názoru v rozporu s postupem stanoveným v článku 10a směrnice 2003/87 a v rozhodnutí 2011/278 za účelem určení existence a rozsahu práva na využití takového přidělení.

100.

Jak jsem vysvětlil v tomto stanovisku ( 70 ), tento postup probíhá postupně, jelikož každá fáze výpočtu musí být ukončena před zahájením následující fáze. Přístup navržený INEOS, který by umožnil provozovatelům opravit nebo doplnit základní údaje bez ohledu na lhůtu, by přitom v podstatě vedl k neomezenému trvání první fáze výpočtu, a sice určení základního přidělení na základě úrovně historické činnosti a použitelné referenční hodnoty ( 71 ). Předběžné přidělení (druhá fáze) a konečné přidělení (třetí fáze) by tak musely být při každé opravě základních údajů předmětem nového výpočtu.

101.

Domnívám se, že takový přístup je neslučitelný s řádným průběhem tohoto postupu, jelikož by znamenal nepřiměřenou administrativní zátěž pro členské státy a Komisi ( 72 ).

102.

Zapáté a v případě potřeby zdůrazňuji, že výklad, který navrhuji, je v souladu s hlavním cílem sledovaným režimem zavedeným směrnicí 2003/87, a sice ochranou životního prostředí snižováním emisí skleníkových plynů.

103.

Tento výklad totiž spočívá ve vyloučení možnosti provozovatelů opravit nebo doplnit základní údaje za účelem získání dodatečného přidělení povolenek. V praxi tento výklad povede k situacím „nedostatečného přidělení“ u provozovatelů, kteří by mohli získat vyšší počet bezplatných povolenek, pokud by jejich žádost byla správně vypracovaná. V důsledku toho si budou muset tito provozovatelé koupit vyšší počet povolenek proto, aby splnili povinnost vyřazení, což povede ke zvýšení jejich motivace ke snižování emisí ( 73 ).

104.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby odpověděl na předběžnou otázku položenou Verwaltungsgericht Berlin (správní soud v Berlíně, Německo) takto:

„Článek 10a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/87/ES ze dne 13. října 2003 o vytvoření systému pro obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů ve Společenství a o změně směrnice Rady 96/61/ES, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 23. dubna 2009, a rozhodnutí Komise 2011/278/EU ze dne 27. dubna 2011, kterým se stanoví přechodná pravidla harmonizovaného přidělování bezplatných povolenek na emise platná v celé Unii podle článku 10a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/87/ES, ve znění rozhodnutí Komise 2012/498/EU ze dne 17. srpna 2012, ve spojení se zásadami rovnocennosti a efektivity, musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání právní úpravě členského státu, která stanoví pro obchodovací období let 2013 až 2020 prekluzivní lhůtu pro podání žádostí o bezplatné přidělení povolenek a vylučuje tak, aby provozovatel mohl opravit nebo doplnit tuto žádost po uplynutí této lhůty, za podmínky, že tato procesní podmínka není méně příznivá, než podmínky, které se týkají podobných prostředků vnitrostátní povahy.“