1.

Mnozí vkladatelé se teprve v souvislosti s bankovní a finanční krizí, která se od roku 2007 šířila po celém světě, dozvěděli, že jejich vklady u úvěrových institucí, kterým bylo uděleno povolení v členských státech EU, jsou pojištěny do částky 100000 eur. Směrnice 94/19/ES o systémech pojištění vkladů ( 2 ) však tento systém pojištění vkladů na evropské úrovni zavedla ( 3 ) již v roce 1994: s ohledem na vytvoření vnitřního trhu s bankovními službami dne 1. ledna 1993 sblížil evropský normotvůrce podmínky hospodářské soutěže a rozhodl se mimo jiné „zajistit minimální harmonizovanou úroveň ochrany vkladů pro všechny vklady ve Společenství“ ( 4 ).

2.

Již v roce 1994 směrnice sledovala dvojí cíl, a to jak ochranu vkladatelů, tak stabilitu bankovní soustavy, přičemž oba tyto cíle spolu úzce souvisejí. Možnost, že všichni vkladatelé – ať již na základě nepodložených zpráv nebo na základě pravdivých informací – najednou vyzvednou své vklady, pro bankovní soustavu představuje opravdu velké nebezpečí. Platí totiž, že „[ž]ádná banka […] nemá tolik likvidních prostředků, aby mohla okamžitě vyplatit všechny nebo podstatnou část vkladů“ ( 5 ). Cílem tedy je předejít tzv. „Bank-Runs“ tím, že vkladatelé díky určité záruce považují své vklady za jisté.

3.

V projednávaném případě byla žalobci v původním řízení v důsledku problémů jedné bulharské banky s likviditou ze systému pojištění vkladů vyplacena částka garantovaná směrnicí 94/19 v plné výši. Žalobce se však domnívá, že tato platba byla opožděná. Nemohl totiž po dobu přibližně šesti měsíců nakládat se svými vklady. U předkládajícího soudu tudíž namítá porušení unijního práva.

4.

Podle žalobce byla v Bulharsku nesprávně provedena a použita směrnice o pojištění vkladů: zjištění, že vklad je nedisponibilní, které je podmínkou zapojení systému pojištění vkladů, je podle něj vázáno na odebrání bankovní licence, ačkoli směrnice pro toto zjištění stanoví pevnou lhůtu nezávislou na této události.

5.

Třebaže mezitím došlo jak ke změně dotčeného vnitrostátního práva – které již nečiní zjištění, že vklady nejsou disponibilní, závislým na odnětí bankovní licence – tak ke změně práva EU – které již pro zjištění, že vklady nejsou disponibilní, nestanoví pevnou lhůtu, zůstávají předmětné předběžné otázky vzhledem k okolnosti, že efektivní poskytnutí náhrady vkladatelům v přiměřené lhůtě je právem EU vyžadováno i v současnosti a nepozbylo na významu, stále aktuální.

6.

Unijní právní rámec tohoto případu tvoří zásada loajální spolupráce obsažená v čl. 4 odst. 3 SEU a směrnice 94/19 ( 6 ).

7.

Úvodem je třeba poukázat na body 1, 4, 8, 9 a 24 odůvodnění směrnice 94/19 ( 7 ):

[…]

[…]

[…]

8.

Směrnice 2009/14, kterou se mění směrnice 94/19, obsahuje zejména následující odůvodnění:

[…]

[…]

9.

Článek 1 bod 1 směrnice 94/19 definuje pojem „vklad“:

„ ‚vkladem‘ [se] rozumí jakýkoli kreditní zůstatek vzniklý z prostředků zbylých na účtu nebo z dočasných situací vyplývajících z obvyklých bankovních operací, který musí úvěrová instituce vyplatit na základě příslušných zákonných a smluvních podmínek, a každý dluh prokázaný potvrzením vystaveným úvěrovou institucí. […]“

10.

Článek 1 bod 3 definuje, jak se má ve smyslu směrnice 94/19 chápat pojem „nedisponibilní vklad“:

„ ‚nedisponibilním vkladem‘ [se] rozumí vklad, který je splatný a vymahatelný, ale nebyl vyplacen úvěrovou institucí podle příslušných zákonných a smluvních podmínek v případech, kdy

11.

Článek 7 odst. 1 a odst. 1a první pododstavec směrnice 94/19 upravuje, do jaké výše bude zajištěno pojištění vkladů vkladatelů:

[…]“

12.

Článek 10 směrnice 94/19 upravuje podmínky výplaty náhrady ze systému pojištění vkladů:

[…]“

13.

Pro projednávanou žádost o rozhodnutí o předběžné otázce jsou zaprvé relevantní bulharské předpisy, které přicházejí v úvahu jako základ nároku na náhradu škody. Zadruhé je třeba zohlednit předpisy, které byly vydány k provedení směrnice 94/19, a další předpisy o Balgarské Narodné Banke (Bulharská národní banka, dále je „BNB“).

14.

Zakon za zadalženijata i dogovorite (zákon o závazkových a smluvních vztazích, dále také jen „ZZD“) v § 45 upravuje obecný nárok na náhradu škody. Podle tohoto ustanovení je osoba, která svým zaviněním způsobila škodu jiné osobě, povinna tuto škodu nahradit. Ustanovení § 49 ZZD upravuje odpovědnost příkazce za škodu způsobenou příkazníkem při plnění. Na uplatňování nároků na náhradu škody dle ZZD se použije Graždansko-procesualen kodeks (občanský soudní řád, dále jen „GPK“). GPK mj. zakotvuje zaplacení poplatku stanoveného podle státní daňové tabulky na 4 % [hodnoty] předmětu sporu, nejméně však 50 leva (BGN) a stanoví místní příslušnost soudu podle bydliště žalovaného nebo místa, kde došlo k nedovolenému jednání.

15.

Ustanovení § 1 Zakona za otgovornostta na daržavata i obštinite za vredi (zákon o odpovědnosti státu a obcí za škody, dále jen „zákon o odpovědnosti státu“ nebo „ZODOV“) v prvním odstavci upravuje podmínky nároku vyplývajícího z odpovědnosti státu za škodu. Podle tohoto ustanovení stát a obce odpovídají za škodu, která vznikla fyzickým a právnickým osobám v důsledku protiprávních aktů a protiprávního jednání nebo nečinnosti orgánů nebo úředníků státu nebo obcí v rámci výkonu jejich správní činnosti. Při uplatňování tohoto nároku lze podle § 1 odst. 2 a § 8 ZODOV jako alternativu k obecnému řízení podle GPK použít Administrativnoprocesualen kodeks (soudní řád správní, dále jen „APK“).

16.

Ve vztahu k rozhodnutím správních orgánů váže § 204 odst. 1 APK možnost uplatnit nárok na náhradu škody na předchozí zrušení dotčeného právního aktu v příslušném řízení. Soud povolaný k rozhodnutí o nároku na náhradu škody však o protiprávnosti rozhoduje sám, pokud bylo správní rozhodnutí nicotné nebo bylo odvoláno (odstavec 3) a v zásadě i tehdy, když je nárok na náhradu škody založen na (prostém) jednání nebo nečinnosti správních orgánů (odstavec 4).

17.

APK dále stanoví zaplacení poplatku stanoveného podle státní daňové tabulky na 10 resp. 25 leva (BGN) a ZODOV stanoví možnost určit místní příslušnost soudu podle bydliště poškozeného.

18.

Zakon za Balgarskata Narodna Banka (zákon o Bulharské národní bance) v § 16 upravuje zejména pravomoc BNB udělovat bankovní licence, odnímat je a provádět opatření v oblasti zvláštního dohledu. Podle § 2 odst. 6 tohoto zákona vykonává BNB své pravomoci s ohledem na zachování stability bankovní soustavy, jakož i na ochranu zájmů vkladatelů.

19.

Zakon za garantirane na vlogovete v bankite (zákon o pojištění bankovních vkladů) ( 8 ) provádí do bulharského práva směrnici 94/19. Ustanovení § 23 tohoto zákona v prvním odstavci stanoví, že pokud BNB odejme bankovní licenci, vyrovná závazky dotčené banky až do předepsané výše Fond za garantirane na vlogovete v bankite (Fond pro zajištění bankovních vkladů, Bulharsko, dále jen „fond pojištění vkladů“ nebo „FGVB“). Pátý odstavec tohoto paragrafu stanoví, že fond pojištění vkladů započne s výplatou [pojištěných vkladů] nejpozději dvacátý pracovní den ode dne, kdy došlo k odnětí licence.

20.

Zakon za kreditnite institucii (zákon o úvěrových institucích, dále také jen „ZKI“) ( 9 ) v § 36 odst. 2 bodu 1 stanoví, že BNB musí licenci odejmout z důvodu platební neschopnosti, pokud banka po dobu delší než sedm pracovních dní neplní své splatné závazky, tato skutečnost přímo souvisí s finanční situací banky a BNB považuje za nepravděpodobné, že splatné pohledávky budou uhrazeny během přiměřené lhůty. Podle druhého bodu tohoto odstavce musí být licence odňata i tehdy, když má vlastní kapitál banky zápornou hodnotu. Ustanovení § 36 odst. 3 ZKI stanoví, že k odnětí bankovní licence dojde do pěti pracovních dní ode dne zjištění platební neschopnosti. Podle sedmého odstavce tohoto paragrafu po odnětí licence následuje nucená likvidace. Ustanovení § 79 odst. 8 ZKI zakotvuje omezení odpovědnosti BNB na úmyslné jednání. Ustanovení § 115 ZKI upravuje podmínky, za kterých může BNB banku podrobit zvláštnímu dohledu. Podle § 115 odst. 3 nesmí zvláštní dohled trvat déle než šest měsíců. Ustanovení § 116 odst. 2 ZKI v takovém případě BNB opravňuje ke snížení úrokových sazeb, kterými jsou úročeny vklady v dotčené bance, na průměrnou tržní výši a zastavit plnění všech nebo části závazků banky.

21.

Nikolaj Kantarev si dne 4. března 2014 zřídil bankovní účet u Korporativné targovské banky (dále jen „KTB“). K připsání úroků, vypočtených na základě sjednané úrokové sazby, ke vloženým vkladům mělo docházet jednou ročně nebo při výpovědi a vklady měly být pojištěny u FGVB.

22.

Dne 20. června 2014 zástupci KTB podali k BNB návrh na nařízení zvláštního dohledu nad společností KTB. Dopisem z téhož dne KTB oznámila BNB, že zastavila všechny bankovní operace. Rozhodnutím BNB z téhož dne byl nad KTB podle § 115 a 116 ZKI kvůli hrozící platební neschopnosti na dobu, která původně činila tři měsíce, zřízen zvláštní dohled a bylo zastaveno plnění veškerých závazků KTB. Rozhodnutím ze dne 30. června 2014 BNB snížila úrokové sazby pro úročení vkladů u KTB na průměrnou tržní výši v bankovní soustavě. Tato opatření byla 16. září 2014 prodloužena do 20. listopadu 2014.

23.

Dne 4. listopadu 2014 BNB na základě externího auditu účetních závěrek a zpráv o dohledu nad KTB zjistila, že vlastní kapitál KTB má zápornou hodnotu minus 3745313 leva (BGN).

24.

Rozhodnutím ze dne 6. listopadu 2014 BNB odňala KTB licenci a uložila jí povinnost podat návrh na zahájení insolvenčního řízení a informovat fond pojištění vkladů. Téhož dne byl vkladový účet N. Kantareva z úřední moci zrušen výpovědí.

25.

Dne 4. prosince 2014 vyplatila jedna z bank pověřených fondem pojištění vkladů N. Kantarevovi 86973,81 leva (BGN), přičemž 84300 leva (BGN) připadlo na jistinu a 2673,81 leva (BGN) na úroky. Úroková sazba se za období od 5. března do 1. července 2014 řídila smluvními podmínkami a za období od 1. července do 6. listopadu 2014 rozhodnutím BNB ze dne 30. června 2014.

26.

Rozhodnutím Sofijskiho gradskiho sadu (městský soud v Sofii, Bulharsko) č. 664 ze dne 22. dubna 2015 bylo rozhodnuto, že se KTB s účinky od 6. listopadu 2014 nachází v platební neschopnosti. Dne 3. července 2015 toto rozhodnutí zrušil Sofijski apelativen sad (odvolací soud v Sofii, Bulharsko) a jako den počátku platební neschopnosti určil 20. červen 2014 s tím, že již k tomuto dni byl vlastní kapitál [KTB] nedostatečný.

27.

V původním řízení N. Kantarev požaduje v návrhu podaném proti BNB zaplacení náhrady škody ve výši 3710,91 leva (BGN) (cca 2000 eur), která vznikla na základě opožděné výplaty jeho vkladů za období od 30. června do 4. prosince 2014. BNB podle něj porušila unijní právo, jelikož nesprávně použila čl. 1 bod 3 písm. i) směrnice 94/19, který podle názoru žalobce do bulharského práva nebyl proveden správně, má však přímý účinek.

28.

S ohledem na výše uvedené Administrativen sad – Varna (správní soud ve Varně, Bulharsko) Soudnímu dvoru podle článku 267 SFEU předložil k rozhodnutí o předběžné otázce následující otázky:

29.

V řízení před Soudním dvorem předložili písemné vyjádření N. Kantarev, BNB a Evropská komise.

30.

Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu pojmu „nedisponibilní vklad“, jak je definován v čl. 1 bodu 3 písm. i) směrnice 94/19, jakož i možnosti jednotlivce uplatnit v případě porušení tohoto ustanovení nárok na náhradu škody.

31.

Podstatou prvních dvou předběžných otázek je, zda unijní právo brání okolnosti, že se v Bulharsku při uplatnění nároku na náhradu škody vůči státu, která vznikla v důsledku porušení unijního práva, použijí dva různé typy řízení s rozdílnými hmotněprávními podmínkami, poplatky a místní příslušností soudu.

32.

Otázky tři až šest se týkají podmínek, za kterých je vklad nedisponibilní. Je třeba objasnit, zda nedostupnost vkladů nastává teprve rozhodnutím o platební neschopnosti a odnětím licence úvěrové instituce, zda je nezbytné výslovné zjištění, že vklady jsou nedisponibilní, zda vkladatel nejprve musí banku vyzvat k vyplacení vkladu a konečně zda příslušné orgány disponují prostorem pro uvážení ohledně lhůty k rozhodnutí o tom, že vklady jsou nedisponibilní.

33.

Sedmá a osmá předběžná otázka souvisejí s tím, zda příslušná ustanovení směrnice 94/19 mají přímý účinek a do jaké míry nevydání nebo opožděné vydání rozhodnutí o nedostupnosti vkladů představuje dostatečně závažné porušení unijního práva, které může vést ke vzniku odpovědnosti státu za škodu.

34.

Než se budu zabývat věcným posouzením předběžných otázek, je vzhledem ke skutečnosti, že BNB zpochybňuje závažnost položených otázek pro rozhodnutí v původním řízení, namístě několik slov k přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.

35.

BNB nejprve namítá, že Soudní dvůr již v rozsudku ve věci Paul ( 10 ) rozhodl, že pokud je zajištěna náhrada vkladatelům stanovená směrnicí 94/19, nemá jednotlivec nárok na náhradu škody vzniklé v důsledku nesprávného bankovního dohledu. Vzhledem k tomu, že předmětem projednávaného sporu je nárok na náhradu škody způsobené nedostatečným bankovním dohledem ze strany BNB a N. Kantarevovi byla vyplacena částka odpovídající pojištěnému vkladu, není (již) podle BNB s ohledem na rozsudek ve věci Paul třeba odpovědět na předběžné otázky.

36.

Ze skutečnosti, že Soudní dvůr již na předběžnou otázku odpověděl, však nemůže být dovozováno, že tato otázka není důležitá, a že je tedy nepřípustná. Článek 267 SFEU umožňuje vnitrostátnímu soudu, aby Soudnímu dvoru opětovně položil výkladové otázky, považuje-li to za vhodné ( 11 ). Význam rozsudku ve věci Paul je tudíž třeba prozkoumat v rámci hmotně-právního posouzení a nemá vliv na přípustnost předběžné otázky.

37.

Podle názoru BNB je předmětná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce nepřípustná rovněž proto, že v původním řízení má být rozhodnuto, zda N. Kantarev skutečně utrpěl nějakou škodu. Podle BNB je toto rozhodnutí výlučně záležitostí vnitrostátního soudu, a nikoli Soudního dvora, a předběžné otázku jsou pro něj irelevantní.

38.

Ani tato námitka není přesvědčivá. Zaprvé se totiž požadovaný výklad unijního práva netýká konkrétního posouzení škody, které má provést vnitrostátní soud jakožto soud rozhodující ve věci samé. A zadruhé ohledně předběžných otázek, které se týkají unijního práva, platí domněnka relevance ( 12 ). Předkládající soud ostatně podrobně vyložil, proč se mu zodpovězení jeho otázek jeví jako nutný předpoklad pro rozhodnutí o nároku N. Kantareva na škodu.

39.

A konečně BNB namítá, že předložené předběžné otázky nejsou pro rozhodnutí v původním řízení relevantní také z toho důvodu, že provedení směrnice do bulharského práva přísluší bulharskému zákonodárci, a nikoli jí.

40.

Tento argument je však také třeba odmítnout. Žaloba na náhradu škody projednávaná předkládajícím soudem totiž směřuje vůči BNB, která podle názoru žalobce směrnici jakožto vnitrostátní orgán použila nesprávným způsobem.

41.

Za těchto okolností není zjevné, že by výklad unijního práva požadovaný předkládajícím soudem neměl žádný vztah k předmětu sporu v původním řízení. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je tudíž přípustná.

42.

Před tím, než se budu věnovat případným následkům porušení povinnosti určit, že vklady jsou nedisponibilní, považuji za vhodné nejprve zodpovědět otázky, které se týkají obsahu této povinnosti, uložené směrnicí 94/19.

43.

Pojem „nedisponibilní vklad“, který je ústředním tématem třetí až šesté předběžné otázky, má pro směrnici 94/19 zásadní význam. Pro případ, že vklady nejsou disponibilní, totiž členské státy mají podle čl. 10 odst. 1 této směrnice zajistit, aby místo úvěrových institucí, které neplní své povinnosti, pohledávky vkladatelů do 20 pracovních dnů ( 13 ) vyplatily systémy pojištění vkladů zřízené členskými státy. Podle čl. 7 odst. 1a téže směrnice činí výše souhrnu pojištěných vkladů každého vkladatele 100000 eur.

44.

Podstatou třetí předběžné otázky je, zda je třeba čl. 1 bod 3 písm. i) směrnice 94/19 vykládat v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, jako byla v době sporných událostí ta bulharská, podle níž se jedná o „nedisponibilní vklad“ teprve tehdy, když je zjištěna platební neschopnost úvěrové instituce a je jí odňata její licence.

45.

Třetí předběžná otázka je úzce spojena s šestou předběžnou otázkou, která se týká prostoru pro uvážení, který je příslušnému orgánu přiznán ohledně lhůty pro rozhodnutí o tom, že vklady jsou nedisponibilní. Předkládající soud se zejména táže, zda se tento orgán může odchýlit od lhůty stanovené v čl. 1 bodu 3 písm. i) druhé větě směrnice 94/19, aby mohl dotčenou finanční instituci podrobit zvláštnímu dohledu. Na obě otázky je třeba odpovědět společně.

46.

Podle znění čl. 1 bodu 3 písm. i) první věty je vklad, který je splatný, ale nebyl vyplacen, ve smyslu směrnice 94/19 nedisponibilní, pokud příslušný orgán zjistil, že „podle je[ho] názoru“ se dotčená úvěrová instituce „v daném čase nezdá být schopna […] vyplatit vklad a v současnosti nemá vyhlídky, že tak bude moci učinit“. Použití pojmů „názor“, „v daném čase“ a „v současnosti“ nasvědčuje tomu, že zaprvé příslušný orgán má, pokud se týče zhodnocení situace, určitý prostor pro uvážení, a zadruhé, že aby bylo rozhodnuto, že vklady jsou nedisponibilní, nemusí být vyplacení vkladu již definitivně vyloučeno. Příslušný orgán spíše musí učinit rozhodnutí vycházející z prognózy ohledně skutečnosti, zda s ohledem na stávající okolnosti existují vyhlídky na vyplacení vkladů v budoucnosti ( 14 ). Toto rozhodnutí je zároveň předpokladem a dostatečnou podmínkou skutečnosti, že vklady jsou nedisponibilní ve smyslu směrnice 94/19.

47.

Na druhou stranu rozhodnutí o platební neschopnosti úvěrové instituce nebo odnětí bankovní licence nejsou okolnostmi, na které se vztahuje znění čl. 1 bodu 3 písm. i) první věty směrnice 94/19. Oba pojmy rovněž označují skutkové okolnosti, které nejsou nutně shodné s podmínkami uvedenými v tomto ustanovení. V daném případě odnětí bankovní licence nevycházelo přímo z posouzení, zda KTB „v současnosti nemá vyhlídky, že tak bude moci učinit [vyplatit vklady]“, nýbrž z rozvahy vykazující ztrátu.

48.

V každém případě čl. 1 bod 3 písm. i) druhá věta směrnice 94/19 stanoví příslušnému orgánu pro jeho prognostické rozhodnutí jednoznačný časový limit. Toto ustanovení totiž příslušnému orgánu ukládá, aby rozhodnutí, že vklady jsou nedisponibilní, učinil co nejdříve, nejpozději však do pěti pracovních dnů poté, co se poprvé dozvěděl, že úvěrová instituce nevyplatila vklady, jež jsou splatné a vymahatelné.

49.

Na základě této formulace je zřejmé, že členský stát nemůže povinnost příslušného orgánu co nejdříve zjistit, že vklady jsou nedisponibilní, zmírnit nebo prodloužit lhůtu stanovenou pro toto zjištění tak, že je podmíní skutečností, že musí být rozhodnuto o platební neschopnosti dotčené úvěrové instituce a odňata její bankovní licence. Pokud by v důsledku toho uplynulo více času ( 15 ), než tomuto orgánu přiznává čl. 1 bod 3 písm. i) druhá věta směrnice 94/19, bylo by to v rozporu s jednoznačným zněním tohoto ustanovení.

50.

Tento výklad je podporován cíli sledovanými směrnicí 94/19.

51.

Směrnice 94/19 totiž slouží jak stabilitě bankovní soustavy, tak ochraně spořitelů ( 16 ). Oba tyto cíle jsou spolu úzce spjaty: ochrana vkladatelů posiluje jejich důvěru v bankovní systém, a stabilita bankovní soustavy je zase závislá na důvěře vkladatelů. Ochrana vkladatelů garantovaná systémem pojištění vkladů má vzbudit dostatečnou důvěru, aby nedošlo k hromadnému výběru vkladů. Náhlé a hromadné odčerpání likvidity totiž může mít závažné následky nejen pro úvěrovou instituci, která se ocitla v potížích, nýbrž i pro finančně zdravou úvěrovou instituci ( 17 ).

52.

Aby se předešlo tomuto dominovému efektu, musí mít vkladatelé jistotu, že pokud dojde k selhání jejich úvěrových institucí, které patrně bude mít dlouhodobý charakter, budou jim jejich vklady vráceny v garantované výši a v co nejkratší a předvídatelné době, a to nezávisle na rozhodnutí o platební neschopnosti předmětné úvěrové instituce a odnětí její licence. Důvěra vkladatelů v rychlé vrácení jejich vkladů nesmí být otřesena ani možným zpožděním vyvolaným opatřeními v oblasti dohledu. S ohledem na tuto skutečnost nesmí zejména opatření, která na delší dobu pozastavují vyplácení vkladů ze strany úvěrové instituce, vést k oddálení vrácení vkladů prostřednictvím systému pojištění vkladů. Právě v tomto případě jsou totiž splněny podmínky pro zjištění, že vklady jsou nedisponibilní.

53.

Odůvodnění návrhu směrnice předloženého Komisí ostatně ukazuje, že definice nedisponibilního vkladu nebyla s riziky plynoucími ze sanace a likvidace úvěrových institucí provázána záměrně ( 18 ). Rovněž dvanáctý bod odůvodnění směrnice 2009/14 zmiňuje možnost, že výplata ze systému pojištění vkladů může probíhat paralelně k restrukturalizačním opatřením.

54.

Skutečnost, že pro evropského normotvůrce byla důležitá obzvláště rychlá platba, je patrná i z okolnosti, že v důsledku změny směrnice 94/19 směrnicí 2009/14 došlo ke zkrácení lhůt pro zjištění, že vklady nejsou disponibilní [čl. 1 bod 3 písm. i) směrnice 94/19], resp. pro vyplacení náhrady (čl. 10 odst. 1 směrnice 94/19) z 21 dnů na 5 [pracovních] dní, resp. ze tří měsíců na [pracovních] 20 dní. Rovněž osmý a devátý bod odůvodnění směrnice 94/19 zdůrazňují, že systémy pojištění vkladů musí zasáhnout, jakmile vklady přestanou být disponibilní, a že platby z pojištění musí být zajištěny ve velmi krátké době.

55.

Z výše uvedeného plyne, že čl. 1 bod 3 písm. i) směrnice 94/19 je třeba vykládat v tom smyslu, že ke zjištění, že vklady jsou nedisponibilní, musí dojít do pěti pracovních dnů poté, co se příslušný orgán poprvé dozvěděl, že úvěrová instituce nevyplatila vklady, které jsou splatné a vymahatelné, a to nezávisle na rozhodnutí o platební neschopnosti dotčené úvěrové instituce a na odnětí její licence. Odkládací účinek na zjištění, že vklady jsou nedisponibilní, nesmí mít ani zvláštní opatření v oblasti dohledu.

56.

Podstatou čtvrté předběžné otázky je, zda je třeba čl. 1 bod 3 písm. i) směrnice 94/19 vykládat v tom smyslu, že příslušný orgán musí nedostupnost vkladů stanovit výslovně, nebo zda tato nedostupnost může vyplynout z jiných okolností, jako například v projednávaném případě z rozhodnutí BNB, že postaví KTB pod zvláštní dohled.

57.

Směrnice 94/19 pro zjištění příslušného orgánu, že vklady jsou nedisponibilní, nepředepisuje žádnou formu. Toto zjištění však má zásadní význam pro systémy pojištění vkladů, zavedené touto směrnicí. Zjištění, že vklady jsou nedisponibilní, je totiž nejen podmínkou pro zásah systému pojištění vkladů ( 19 ), nýbrž označuje i začátek lhůty pro výplatu náhrady vkladatelům.

58.

Ve skutečnosti jsou systémy pojištění vkladů podle čl. 10 odst. 1 směrnice 94/19 povinny vypořádat příslušné pohledávky vkladatelů do 20 pracovních dnů ode dne, kdy bylo zjištěno, že jejich vklady jsou nedisponibilní. Jen „za zcela výjimečných okolností“ může být tato lhůta na základě žádosti systému pojištění vkladů prodloužena, přičemž toto prodloužení nesmí překročit deset pracovních dnů.

59.

Vzhledem k závazné lhůtě, kterou musí systém pojištění vkladů při odškodnění vkladatelů dodržet, musí mít možnost jednoznačně a rychle poznat, kdy tato lhůta začíná. To znamená, že zjištění podle čl. 1 bodu 3 písm. i) směrnice 94/19 se musí jasně vztahovat k tomuto ustanovení a musí být neprodleně oznámeno systému pojištění vkladů. Zjištění, které by systém pojištění vkladů musel vyvodit konkludentně z jiných okolností, tyto podmínky nesplňuje.

60.

Z výše uvedeného vyplývá, že čl. 1 bod 3 písm. i) směrnice 94/19 je třeba vykládat v tom smyslu, že se zjištění, že vklady jsou nedisponibilní, musí uskutečnit takovým způsobem, který systému pojištění vkladů umožní bez jakýchkoli pochyb poznat, že začala běžet lhůta stanovená v čl. 10 odst. 1 směrnice 94/19.

61.

Podstatou páté předběžné otázky je, zda může být za okolností, jako jsou okolnosti v původním řízení, nedostupnost vkladů podle čl. 1 bodu 3 písm. i) směrnice 94/19 zjištěna teprve tehdy, když vkladatel úvěrovou instituci ( 20 ) neúspěšně požádal o jejich vyplacení.

62.

Tento názor v projednávaném případu zastává BNB, která namítá, že odpověď na otázku, kdy je vklad splatný a vymahatelný, podle znění směrnice závisí na příslušných zákonných a smluvních podmínkách, tedy na vnitrostátním právu. V daném případě jak vnitrostátní právo, tak smlouva uzavřená mezi N. Kantarevem a KTB stanoví, že před vyplacením vkladu je třeba předložit příslušnou žádost. Vzhledem ke skutečnosti, že splatnost a vymahatelnost vkladu závisí na vnitrostátním právu, nespadá odpověď na pátou předběžnou otázku podle BNB do pravomoci Soudního dvora.

63.

Tuto námitku je třeba odmítnout. Bez ohledu na odkaz na „zákonné a smluvní podmínky“ platné pro daný vklad, obsahuje čl. 1 bod 3 směrnice 94/19 samostatnou definici „nedisponibilního vkladu“, která je tudíž definicí unijního práva. To je zdůrazněno také skutečností, že článek 1 je na začátku nadepsán slovy „[p]ro účely této směrnice se [rozumí]“. Soudnímu dvoru přísluší, aby v rámci výkladu této definice unijního práva určil význam odkazu na „zákonné a smluvní podmínky“ pro splatnost a vymahatelnost vkladů.

64.

V tomto ohledu nemůže názor BNB uspět ani z věcného hlediska, jelikož opomíjí okolnost, že definice nedisponibilního vkladu v čl. 1 bodu 3 směrnice 94/19 má dvě funkce: Zaprvé slouží příslušnému orgánu, popř. soudu ke zjištění, že nastal případ odpovědnosti, který vede k zásahu systému pojištění vkladů; zadruhé určuje vklady, které mají být v důsledku tohoto případu odpovědnosti prostřednictvím systému pojištění vkladů vyplaceny vkladatelům.

65.

Tyto dvě funkce definice nedisponibilního vkladu vyplývají ze souhry čl. 1 bodu 3, čl. 7 odst. 1 a 1a a čl. 10 odst. 1 směrnice 94/19: V případě, že se vklady stanou nedisponibilními, členské státy nejprve podle čl. 7 odst. 1 a 1a garantují vklady každého jednotlivého vkladatele ve výši stanovené směrnicí (první funkce). Poté systémy pojištění vkladů podle čl. 10 odst. 1 zajistí, aby byly schopny vyplatit pohledávky vkladatelů týkající se nedisponibilních vkladů ve lhůtě stanovené směrnicí (druhá funkce).

66.

Okolnost, že definice nedisponibilního vkladu v rámci své první funkce nejprve slouží příslušnému orgánu, resp. soudu ke zjištění, že nastal případ odpovědnosti, potvrzuje jak znění čl. 1 bodu 3 písm. i) a ii) směrnice 94/19, tak smysl a účel tohoto ustanovení: Vyplývá z nich totiž, že se vklad stane nedisponibilním, pokud nejsou splatné a vymahatelné vklady vypláceny z důvodů přímo souvisejících s finanční situací úvěrové instituce. V tomto okamžiku se skutečně jedná o případ platební neschopnosti, kvůli němuž byly vytvořeny systémy pojištění vkladů a kvůli němuž jsou vklady garantovány ve stanovené výši.

67.

Zákonné a smluvní podmínky, které platí pro daný vklad, jsou tedy v rámci zjišťování, zda jsou vklady nedisponibilní, relevantní jen pro určení, zda se úvěrová instituce nachází v platební neschopnosti. Ve skutečnosti může jedině skutečnost, že finanční instituce nevyplácí vklady, které by podle příslušných zákonných a smluvních podmínek byly splatné a vymahatelné, naznačovat, že tato instituce již není schopna plnit své závazky. Okolnost, že vklady, které podle příslušných podmínek nejsou splatné a vymahatelné, nejsou vypláceny, totiž plyne z povahy věci stejně jako naopak okolnost, že při běžném fungování banky nejsou splatné a vymahatelné vklady vypláceny bez výzvy.

68.

Jakmile je však jednou zjištěno, že vklady jsou nedisponibilní, považují se veškeré vklady vkladatele, které ještě zůstávají na jeho účtech a na které se vztahuje definice obsažená ve směrnici 94/19 ( 21 ), až do výše částky garantované podle této směrnice, za splatné, vymahatelné, ještě nevyplacené, a tudíž nedisponibilní, takže musí být dle čl. 1 bodu 3 ve spojení s čl. 10 odst. 1 vyplaceny systémem pojištění vkladů.

69.

Pokud tedy vklady, které mají být vyplaceny systémem pojištění vkladů, jednoduše sestávají ze zůstatku, který se v okamžiku rozhodnutí o nedostupnosti vkladů nachází na účtu vkladatele, je otázka, zda je předmětný vklad podle příslušných zákonných a smluvních podmínek, „splatný a vymahatelný, ale nebyl vyplacen“, v tomto stadiu již zbytečná. Je tedy pravděpodobné, že v okamžiku nedostupnosti vkladů jsou ve smyslu směrnice 94/19 „splatné a vymahatelné“ nejen vklady na viděnou jako ty v projednávaném případě, nýbrž i termínované vklady, které jsou uloženy na určitou dobu a které jsou dostupné jen s výpovědní lhůtou ( 22 ). Tato záležitost však není předmětem projednávané otázky, a není tedy třeba zabývat se jí zde vyčerpávajícím způsobem.

70.

Z výše uvedeného tedy plyne, že jakmile nastane nedostupnost vkladů, nemůže být od vkladatele vyžadována žádost o výplatu, která je za běžných okolností předepsána pro výplatu jeho vkladů. V případě platební neschopnosti směrnice spíše vytváří fikci, že vkladatelé chtějí své vklady zpět, a vklady, které ještě zůstávají u dotčené banky, musí být považovány za vklady, které ve smyslu směrnice „nebyly vyplaceny“.

71.

Ostatně by nebylo možné – jako v případě původního řízení, kdy byla příslušná banka zjevně fakticky zavřená a ukončila své obchodní vztahy – od vkladatelů požadovat, aby podali žádost o výplatu svých vkladů. Je také otázkou, jak by se podání takové žádosti – která se u vkladů na viděnou, které jsou splatné kdykoli, často uskutečňuje formou pokusu o výběr peněz z bankomatu nebo o převod peněz na internetu – dalo prokázat. I pro samotný systém pojištění vkladů by tedy byla povinnost ověřovat si, že vkladatelé podali žádost o výplatu svých vkladů, problematická ( 23 ). Přineslo by to s sebou i další praktické problémy: Kdyby se vkladatel pokusil vybrat jen 500 eur, byla by mu pak i přesto poskytnuta náhrada ve výši 100000 euro, kterou stanoví směrnice?

72.

Povinnost podat žádost o vyplacení vkladu konečně také není slučitelná s okolností, že deklarovaným cílem směrnice 94/19 je právě zamezení tzv. „Bank Runs“, a tím i náporu vkladatelů na problémovou, popř. též zdravou finanční instituci. Kdyby se od vkladatelů očekávalo, že se nejprve obrátí na svou banku, aby mohli být odškodněni ze systému pojištění vkladů, bylo by to v rozporu s tímto cílem.

73.

Jediná žádost, která je předepsaná směrnicí 94/19, je žádost o poskytnutí náhrady, kterou je třeba podat přímo u systému pojištění vkladů ( 24 ). A dokonce ani tato povinnost podat žádost již není s ohledem na okolnost, že povinnost něco konat není způsobilá k budování důvěry vkladatelů v okamžité vyplacení vkladů, zakotvena ve směrnici 2014/49 ( 25 ).

74.

Z výše uvedeného vyplývá, že čl. 1 bod 3 písm. i) směrnice 94/19 je třeba vykládat v tom smyslu, že zjištění, že je vklad nedisponibilní, nesmí být podmiňováno skutečností, že vkladatel nejprve musí k výplatě vkladu vyzvat předmětnou finanční instituci.

75.

Čl. 1 bod 3 písm. i) směrnice 94/19 je třeba vykládat v tom smyslu, že ke zjištění, že vklady jsou nedisponibilní, musí dojít do pěti pracovních dnů poté, co se příslušný orgán poprvé dozvěděl, že úvěrová instituce nevyplatila vklady, které jsou splatné a vymahatelné, a to nezávisle na rozhodnutí o platební neschopnosti dotčené úvěrové instituce a na odnětí její licence. Odkládací účinek na zjištění, že vklady jsou nedisponibilní, nesmí mít ani zvláštní opatření v oblasti dohledu. Toto zjištění se dále musí uskutečnit takovým způsobem, který systému pojištění vkladů umožní bez jakýchkoli pochyb poznat, že začala běžet lhůta podle čl. 10 odst. 1 směrnice 94/19. A konečně nesmí být zjištění, že je vklad nedisponibilní, podmiňováno skutečností, že vkladatel nejprve musí k výplatě vkladu vyzvat předmětnou finanční instituci.

76.

Podstatou posledních dvou předběžných otázek předkládajícího soudu je, zda je třeba čl. 1 bod 3 písm. i) směrnice 94/19 vykládat v tom smyslu, že nedodržení lhůty pro zjištění, že vklady jsou nedisponibilní, kterou stanoví, zakládá odpovědnost členského státu za škodu způsobenou porušením unijního práva. Předkládající soud se zejména táže, zda tato okolnost představuje „dostatečně závažné porušení“ a zda je možno odpovědnost státu v tomto ohledu omezit na škodu způsobenou úmyslně.

77.

BNB namítá, že rozsudek ve věci Paul ( 26 ) již vyloučil, že by se jednotlivec mohl na základě směrnice 94/19 vůči příslušnému členskému státu domáhat náhrady za škodu přesahující stanovenou náhradu ( 27 ).

78.

Tato námitka není přesvědčivá z následujících důvodů. Ve věci Paul dotčený členský stát provedl směrnici 94/19 opožděně. Vkladatelům poškozeným konkurzem jejich banky nebyla systémem pojištění vkladů poskytnuta náhrada. V důsledku toho byla členskému státu kvůli závažnému porušení práva Společenství vnitrostátním soudem uložena povinnost poskytnout vkladatelům náhradu ve výši pojištěné částky stanovené v čl. 7 odst. 1 směrnice 94/19.

79.

Finanční ztráta vkladatelů však překračovala částku pojištěnou dle směrnice. Soudní dvůr se tedy zabýval otázkou, zda směrnice 94/19 vkladatelům kromě práva na vyplacení pojištěné částky podle čl. 7 odst. 1 navíc přiznává také právo na provedení opatření podle čl. 3 odst. 2 až 5 (např. odnětí licence) ze strany příslušného orgánu. V této souvislosti se naskytla otázka, zda je třeba za škody, které by nevznikly, kdyby bylo takové opatření v oblasti dohledu provedeno, poskytnout náhradu i nad rámec pojištěné částky.

80.

Ve věci Paul tedy poškození vkladatelé činili orgán bankovního dohledu spoluzodpovědným za skutečnost, že vůbec došlo ke ztrátě jejich vkladů. Soudní dvůr však nároku vkladatelů na to, aby příslušné orgány provedly opatření v oblasti dohledu v jejich zájmu, nevyhověl a zamítl nárok na náhradu škody způsobené nedostatečným dohledem.

81.

Ve věci Paul se tudíž v řízení před Soudním dvorem nejednalo „o to, zda nesprávné provedení nebo nepoužití článku 7 směrnice 94/19“ ( 28 ), tedy nesprávné fungování mechanismu poskytování náhrad, může založit nároky na uplatnění odpovědnosti státu. Spíše se jednalo o nároky z odpovědnosti státu, které měly původ v neprovedení určitých opatření v oblasti dohledu zakotvených v článku 3 směrnice 94/19.

82.

V projednávaném případě se naopak jedná o otázku, zda nesprávné provedení a použití mechanismu poskytování náhrad může založit nároky z odpovědnosti státu za škodu. N. Kantarev činí dohledové orgány odpovědnými nikoli za ztrátu svého vkladu, nýbrž za nerespektování podmínek poskytování náhrady zakotvených ve směrnici 94/19.

83.

Dvacátý čtvrtý bod odůvodnění směrnice 94/19 vylučuje odpovědnost členských států jen tehdy, pokud zajistí systémy, které zajišťují náhradu vkladatelům nebo jejich ochranu za podmínek stanovených směrnicí. N. Kantarev se však domnívá, že mu pojištěná částka nebyla vyplacena za podmínek stanovených čl. 1 bodu 3 směrnice, nýbrž opožděně.

84.

Jak již bylo uvedeno, je však účelem směrnice 94/19 právě rychlé poskytnutí náhrady. Odpovědnost státu za nesprávné provedení nebo použití čl. 1 bodu 3 písm. i), který podle čl. 10 odst. 1 směrnice 94/19 podmiňuje poskytnutí náhrady, tedy v zásadě není – ani rozsudkem ve věci Paul, ani 24. bodem odůvodnění směrnice – vyloučena.

85.

Příslušný nárok však existuje jen tehdy, pokud jsou splněny podmínky vzniku odpovědnosti státu.

86.

Podle ustálené judikatury Soudního dvora existuje nárok jednotlivce na náhradu škody, která mu vznikla v důsledku porušení unijního práva, které lze přičíst státu, pokud jsou splněny tři podmínky, a sice že cílem porušené unijní právní normy je přiznání práv jednotlivcům; že porušení této normy je dostatečně závažné a že existuje přímá příčinná souvislost mezi tímto porušením povinnosti a škodou způsobenou jednotlivcům ( 29 ). Zjistit, zda jsou výše uvedené podmínky splněny a stát odpovídá za škodu ( 30 ), je v zásadě úkolem vnitrostátních soudů. V tomto případě je tedy předmětem sporu mezi účastníky v původním řízení otázka, zda jsou tyto tři kumulativní podmínky pro vznik odpovědnosti státu za porušení unijního práva splněny.

87.

Předem je třeba poznamenat, že tyto tři podmínky jsou pro vznik nároku jednotlivce na náhradu škody dostatečné ( 31 ). Z toho vyplývá, že unijní právo nevylučuje, aby odpovědnost státu za porušení tohoto práva mohla být na základě vnitrostátního práva založena za méně omezujících podmínek. Brání však tomu, aby vnitrostátní právo v této souvislosti ukládalo dodatečné podmínky ( 32 ). Soudní dvůr rozhodl, že náhrada škody nemůže být ve vnitrostátním právu podmiňována skutečností, že příslušnému státnímu úředníkovi lze přičíst zavinění (úmysl nebo nedbalost), jež přesahuje dostatečně závažné porušení unijního práva, ačkoli zahrnuje některé objektivní a subjektivní okolnosti, které lze v rámci vnitrostátního právního systému podřadit pod pojem zavinění ( 33 ).

88.

Dále je třeba předem poznamenat, že – jak právem zdůrazňuje Komise – přímý účinek daného ustanovení není podmínkou vzniku odpovědnosti státu ( 34 ).

89.

Co se týče odpovědnosti státu, je spíše třeba zkoumat, zda ustanovení, jehož porušení je namítáno, jednotlivcům přiznává práva.

90.

V tomto případě čl. 1 bod 3 písm. i) směrnice 94/19 jednotlivcům nepřiznává právo na to, aby příslušný orgán automaticky rozhodl, že jejich vklady jsou nedisponibilní, pokud jejich nedostupnost skutečně trvá po stanovenou dobu ( 35 ). Co se týče tohoto rozhodnutí, má příslušný orgán, jak bylo uvedeno výše, spíše určitý prostor pro uvážení, a to s ohledem na skutečnost, že se jedná o rozhodnutí, které je založené především na prognóze ( 36 ).

91.

Článek 1 bod 3 písm. i) směrnice 94/19 však stanoví, že pokud příslušný orgán zastává názor, že se příslušná kreditní instituce v daném čase nezdá být schopna vyplatit vklad a v současnosti nemá vyhlídky, že tak bude moci učinit, musí příslušný orgán předmětné zjištění učinit do pěti [pracovních] dnů poté, co se poprvé dozvěděl, že úvěrová instituce nevyplatila vklady.

92.

To znamená, že toto ustanovení jednotlivcům nepřiznává právo na zjištění, že jsou jejich vklady nedisponibilní, nýbrž právo na to, že pokud příslušný orgán zjistí, že jsou vklady nedisponibilní, učiní do pěti [pracovních] dnů příslušné rozhodnutí.

93.

Co se týče této lhůty, je příslušné ustanovení jasné a přesné ( 37 ).

94.

Na základě opatření v oblasti dohledu, která v tomto případě provedla BNB, lze vycházet z toho, že tento orgán zastával názor, že se předmětná úvěrová instituce s ohledem na svou finanční situaci v daném čase nezdála být schopna vyplatit vklady. Téhož dne, kdy se BNB od KTB dozvěděla, že KTB zastavila platby, postavila KTB pod zvláštní dohled. Skutečnost, že tehdy neexistovaly ani vyhlídky na pozdější vyplacení vkladů, byla dokonce potvrzena rozhodnutím samotné BNB o zastavení plnění závazků KTB.

95.

Ačkoli BNB zastávala názor, že KTB hrozí platební neschopnost, a ačkoli BNB svým vlastním rozhodnutím na delší dobu znemožnila vyplacení dotčeného vkladu, neučinila ve stanovené lhůtě pěti [pracovních] dní zjištění podle čl. 1 bodu 3 písm. i) směrnice 94/19, které by vedlo k výplatě náhrady dotčeným vkladatelům podle čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 1. Tato okolnost představuje dostatečně závažné porušení čl. 1 bodu 3 písm. i) směrnice.

96.

Je povinností předkládajícího soudu, aby přezkoumal, zda existuje přímá příčinná souvislost mezi tímto porušením a vytýkanou škodou.

97.

Z výše uvedeného plyne, že za okolností jako jsou okolnosti projednávaného případu, představuje nesprávné použití čl. 1 bodu 3 písm. i) směrnice 94/19 dostatečně závažné porušení unijního práva, které může vést k odpovědnosti členského státu za škodu. Okolnosti, které předkládající soud uvedl ve své osmé otázce, na tomto závěru nic nemění.

98.

Konečně podstatou prvních dvou předběžných otázek předkládajícího soudu je, zda unijní právo brání okolnosti, že v Bulharsku mohou být za účelem uplatnění nároku na náhradu škody způsobené porušením unijního práva vůči státu použity dva různé typy řízení s odlišnými podmínkami.

99.

V Bulharsku přichází na jednu stranu v úvahu občanský soudní řád (GPK), pokud se vychází z použití zákona o závazkových a smluvních vztazích (ZZD), který upravuje obecné nároky na náhradu škody. Na druhou stranu při použití zákona o odpovědnosti státu, který upravuje odpovědnost státu a obcí za škodu způsobenou protiprávními právními akty a protiprávním jednáním nebo nečinností jejich orgánů a úředníků, k nimž dojde v rámci plnění jejich úkolů, může být rozhodný soudní řád správní (APK) ( 38 ).

100.

Z vysvětlení předkládajícího soudu vyplývá, že se výše uvedená řízení liší v následujících ohledech: výhodou řízení podle APK je, že odpovědnost není podmíněna zaviněním, soudní poplatky jsou nižší a místní příslušnost lze určit též podle místa bydliště poškozeného. Toto řízení však lze použít jen tehdy, pokud škoda vznikla na základě zrušených protiprávních aktů a protiprávního jednání nebo nečinnosti vykonavatelů správy. Kromě toho je sporné, zda lze s ohledem na okolnost, že BNB je sice státní, ale ne správní orgán, takové řízení proti ní vést.

101.

Podle ustálené judikatury vnitrostátnímu právnímu řádu každého členského státu přísluší, aby určil příslušné soudy a upravil procesní podmínky soudních řízení určených k zajištění plné ochrany práv, která procesním subjektům vyplývají z unijního práva ( 39 ). To znamená, že členské státy sice musí v rámci vnitrostátní právní úpravy odpovědnosti nahradit následky škody způsobené státem, ale určení příslušných soudů a procesních podmínek pro uplatnění nároku na náhradu škody založeného na unijním právu patří v zásadě do oblasti procesní autonomie členských států.

102.

Unijní právo tudíž nemůže určit, jaké řízení – pokud jich v úvahu přichází více – má být použito. Přesto unijní právo obsahuje zásady, na které je třeba při volbě vhodného řízení brát zřetel.

103.

Unijní právo nepřipouští, aby vnitrostátní právo stanovilo pro odpovědnost státu založenou na unijním právu přísnější podmínky než ty, které Soudní dvůr formuloval ve své judikatuře. Odpovědnost za zavinění, která je v tomto případě vyžadována na základě ZZD v rámci GPK, však překračuje rámec tří podmínek stanovených pro odpovědnost státu založenou na unijním právu ( 40 ) (norma, která jednotlivcům přiznává práva, dostatečně závažné porušení unijního práva a přímá příčinná souvislost mezi ním a vzniklou škodou) ( 41 ).

104.

Unijní právo rovněž stanoví, že povinnost nahradit škodu platí ve všech případech, kdy ho členský stát poruší. Tato zásada platí bez ohledu státní orgán, který se tohoto porušení unijního práva dopustil, a bez ohledu na to, který orgán má podle práva dotyčného členského státu povinnost tuto újmu nahradit ( 42 ).

105.

Z výše uvedeného plyne, že z hlediska unijního práva má povinnost poskytnout náhradu škody v zásadě členský stát jako celek, a nikoli příslušný státní orgán, který je za porušení práva Unie odpovědný. Vnitrostátní právo tedy může stanovit, že státní orgán, který odpovídá za vzniklou škodu, lze pohnat k odpovědnosti, a to případně za určitých procesních podmínek. Nesmí to však vést k oslabení právní ochrany jednotlivce.

106.

V projednávaném případě vnitrostátní právo pro odpovědnost státu, nikoli však pro odpovědnost BNB, stanoví použití zákona o odpovědnosti státu za použití APK. Vzhledem k tomu, že BNB bezpochyby je státním orgánem ve smyslu unijního práva, je vnitrostátní soud povinen přezkoumat, zda úprava odpovědnosti BNB neoslabuje postavení jednotlivce v porovnání s úpravou odpovědnosti státu, která platí pro jiné orgány státní moci, v takové míře, že ztěžuje prosazování nároků z odpovědnosti státu založených na unijním právu.

107.

Členský stát navíc musí v rámci své procesní autonomie respektovat zásady rovnocennosti a efektivity: hmotněprávní a procesněprávní podmínky stanovené vnitrostátními právními řády v oblasti náhrady škody nemohou být méně příznivé než podmínky týkající se podobných nároků na základě vnitrostátního práva (zásada rovnocennosti), a nemohou být upraveny tak, aby v praxi znemožňovaly nebo nadměrně ztěžovaly získání náhrady škody (zásada efektivity) ( 43 ).

108.

Pokud se týče zásady rovnocennosti, je namístě poznamenat, že znění žádného předpisu uvedeného předkládajícím soudem nerozlišuje mezi odpovědností státu založenou na porušení unijního práva a odpovědností státu založenou na porušení vnitrostátního práva. Z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce ani nevyplývá, že by se záležitostmi unijního práva bylo nakládáno méně příznivě než s vnitrostátními ( 44 ).

109.

Naproti tomu již pouhá nejistota ohledně řízení, které se má použít v případě uplatnění nároků z odpovědnosti státu za porušení unijního práva, v projednávaném případě představuje porušení zásady efektivity. Tato nejistota totiž jednotlivcům nadměrně ztěžuje možnost domoci se soudní cestou náhrady škody, a to počínaje určením soudu – správního, nebo civilního, u něhož mají podat žalobu.

110.

Navíc je otázkou, zda zásada efektivity brání vnitrostátní úpravě, jako v tomto případě bulharskému soudnímu řádu správnímu (APK), podle níž musí být protiprávní akt, který způsobil porušení unijního práva, zrušen, nebo podle ní musí být rozhodnuto o protiprávnosti jednání nebo nečinnosti, které vedly k tomuto porušení.

111.

V této souvislosti již Soudní dvůr konstatoval, že vnitrostátní soud může ověřit, zda poškozený projevil přiměřenou snahu k odvrácení újmy nebo omezení jejího rozsahu, a zvláště zda včas využil všech dostupných právních prostředků ( 45 ).

112.

V rozporu se zásadou efektivity by však bylo, kdyby poškozeným byla uložena povinnost systematicky využívat veškeré právní prostředky, které mají k dispozici ( 46 ). Je na vnitrostátním soudu, aby posoudil, zda lze po N. Kantarevovi s ohledem na všechny okolnosti věci v původním řízení spravedlivě požadovat, aby před tím, než podal žalobu na náhradu škody, využil dalších právních prostředků za účelem zrušení aktů BNB nebo určení protiprávnosti jejího jednání nebo nečinnosti ( 47 ).

113.

Konečně je otázkou, zda je okolnost, že uplatnění nároku z odpovědnosti státu za škodu způsobenou porušením unijního práva je podle bulharského práva podmíněno zaplacením – byť poměrně stanovené – zálohy na náklady soudního řízení ve formě poplatku, v rozporu se zásadou efektivity. Okolnost, že vnitrostátní právo stanoví – byť poměrně stanovenou – zálohu na náklady soudního řízení, je obvyklá v mnoha členských státech a sama o sobě není v rozporu se zásadou efektivity. Příslušný soud nicméně musí posoudit, zda tato záloha případně nepředstavuje nepřekonatelnou překážku v přístupu ke spravedlnosti ( 48 ) a zda v tomto případě přichází v úvahu osvobození od této platby.

114.

S ohledem na výše uvedené je tedy třeba konstatovat, že unijní právo nebrání tomu, aby v Bulharsku bylo možné v závislosti na příslušném státním orgánu použít dvě různá řízení za účelem uplatnění nároků z odpovědnosti státu za škodu způsobenou porušením unijního práva, pokud je pro jednotlivce jasně patrné, jaké řízení má v konkrétním případě použít, a pokud toto řízení umožňuje efektivní prosazování nároku na náhradu škody založeného na unijním právu. Předkládajícímu soudu přísluší ověřit, zda tyto požadavky splňuje řízení použitelné na uplatnění nároků z odpovědnosti státu vůči BNB.

115.

S ohledem na výše uvedené úvahy Soudnímu dvoru navrhuji, aby na žádost Administrativen sad – Varna (správní soud ve Varně, Bulharsko) o rozhodnutí o předběžné otázce odpověděl takto: