1.

„Právo končí tam, kde začíná jeho zneužití“. Toto vyjádření francouzského profesora práva, Marcela Ferdinanda Planiola ( 2 ), přesně vystihuje problematiku, kterou se zabývá Hof van Cassatie (Kasační soud, Belgie) v projednávané věci, která se řadí do série případů, v nichž byla vydána nyní již zavedená judikatura týkající se závaznosti potvrzení E 101, které osvědčuje účast pracovníka, který se pohybuje v rámci Evropské unie, na systému sociálního zabezpečení členského státu, jehož instituce potvrzení vydala ( 3 ).

2.

Podle ustálené judikatury Soudního dvora totiž platí, že dokud není odebráno nebo prohlášeno za neplatné, potvrzení E 101 vydané příslušnou institucí členského státu v souladu s čl. 11 odst. 1 nařízení (EHS) č. 574/72 ( 4 ), kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (EHS) č. 1408/71 ( 5 ), má účinky ve vnitrostátním právním řádu členského státu, do něhož přijede zaměstnaná osoba za účelem výkonu práce, a tudíž je pro instituce tohoto posledně uvedeného členského státu závazné. Z toho vyplývá, že soud hostitelského členského státu není oprávněn ověřit platnost potvrzení E 101 s ohledem na skutečnosti, na základě kterých bylo vydáno ( 6 ).

3.

Podstatou žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce předložené předkládajícím soudem je, aby Soudní dvůr rozhodl o použitelnosti této judikatury v případě, kdy soud hostitelského členského státu zjistí, že potvrzení E 101 bylo získáno nebo uplatněno podvodem ( 7 ).

4.

V tomto stanovisku vysvětlím důvody, na jejichž základě se domnívám, že potvrzení E 101 není pro soud hostitelského členského státu závazné, pokud tento soud zjistí, že uvedené potvrzení bylo získáno nebo uplatněno podvodem, a že v takovém případě uvedený soud nemusí potvrzení E 101 použít ( 8 ).

5.

Článek 13, nadepsaný „Obecná pravidla“, který je součástí hlavy II nařízení č. 1408/71, nadepsané „Určení použitelných právních předpisů“, stanoví ve svém odstavci 1 a v odst. 2 písm. a):

„1.   S výhradou článků 14c a 14f podléhají osoby, na které se vztahuje toto nařízení, pouze právním předpisům jediného členského státu. Tyto právní předpisy se určují v souladu s touto hlavou.

2.   S výhradou článků 14 a 17:

6.

Článek 14, který se nachází v téže hlavě nařízení č. 1408/71, nadepsaný „Zvláštní pravidla pro jiné osoby než námořníky vykonávající závislou činnost“, stanoví ve svém odst. 1 písm. a):

„Pravidlo uvedené v čl. 13 odst. 2 písm. a) se použije s výhradou těchto výjimek a zvláštností:

7.

Nařízení č. 1408/71 bylo zrušeno a nahrazeno nařízením (ES) č. 883/2004 s platností od 1. května 2010 ( 9 ).

8.

Článek 11 nadepsaný „Formality v případě vyslání zaměstnané osoby na základě čl. 14 bodu 1 a čl. 14b bodu 1 nařízení v případě dohod uzavřených podle článku 17 tohoto nařízení“, který je součástí hlavy III nařízení č. 574/72, nadepsané „Provedení ustanovení nařízení o určení použitelných právních předpisů“, ve svém odst. 1 písm. a) stanoví:

„Instituce určená příslušným orgánem členského státu, jehož právní předpisy jsou nadále použitelné, vydá potvrzení o vyslání uvádějící, že zaměstnaná osoba nadále podléhá uvedeným právním předpisům až do uvedeného dne:

9.

Nařízení č. 574/72 bylo zrušeno a nahrazeno nařízením (ES) č. 987/2009 s platností od 1. května 2010 ( 10 ).

10.

Sociale Inspectie (inspektorát práce, Belgie) provedl šetření týkající se zaměstnávání pracovníků společnosti Absa NV, společnosti založené podle belgického práva, která působí v odvětví stavebnictví v Belgii. Toto šetření prokázalo, že společnost Absa od roku 2008 prakticky nezaměstnávala zaměstnance a zadávala všechny manuální práce jako subdodávky bulharským podnikům. Tyto bulharské podniky nevyvíjely v Bulharsku téměř žádnou činnost a vysílaly své pracovníky za účelem výkonu práce do Belgie v rámci subdodávek pro společnost Absa, částečně za účasti a ve spolupráci s jinými belgickými společnostmi. Zaměstnání dotyčných pracovníků nebylo nahlášeno u belgické instituce pověřené výběrem příspěvků na sociální zabezpečení, jelikož dotyční pracovníci měli potvrzení E 101 vydané příslušnou bulharskou institucí, které osvědčovalo jejich účast na bulharském systému sociálního zabezpečení.

11.

Ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že belgické orgány podaly k příslušné bulharské instituci odůvodněnou žádost o zrušení uvedených potvrzení E 101, které však posledně uvedená bulharská instituce ponechala bez odpovědi. Belgická vláda v tomto ohledu upřesnila, že žádost o zrušení potvrzení E 101 byla odeslána příslušné bulharské instituci dne 12. listopadu 2012 a že tato instituce poskytla dne 9. dubna 2013 odpověď, která obsahovala „pouze přehled vydaných potvrzení E 101, jejich doby platnosti a oznámení o tom, že podmínky vyslání byly ze správního pohledu v okamžiku podání žádosti o vydání dotčených potvrzení E 101 ze strany různých bulharských podniků splněny, aniž by došlo k přezkumu nebo zohlednění skutečností zjištěných a prokázaných v Belgii“.

12.

Belgické orgány zahájily trestní stíhání proti navrhovatelům v původním řízení, kterými jsou Ömer Altun, Abubekir Altun, Sedrettin Maksutogullari, Yunus Altun, společnosti Absa NV, M. Sedat BVBA a Alnur BVBA (dále společně jen „Altun a další“), z toho důvodu, že jakožto zaměstnavatelé, pověřené osoby nebo zástupci zaprvé zaměstnali nebo nechali pracovat cizí státní příslušníky, kteří nemají oprávnění nebo povolení k pobytu v Belgii na dobu delší než tři měsíce, nebo se tam usadit, aniž předtím získali za tímto účelem pracovní povolení, 'že zadruhé nesplnili povinnost vyžadovanou podle právních předpisů, podle níž musí nahlásit pracovníky při jejich nástupu do práce u instituce pověřené výběrem příspěvků na sociální zabezpečení, a že zatřetí nepřihlásili pracovníky u orgánu sociálního zabezpečení (Belgie).

13.

Rozsudkem ze dne 27. června 2014 Correctionele rechtbank Limburg, afdeling Hasselt (trestní soud v Limburgu, oddělení v Hasseltu, Belgie) trestní stíhání osob Altun a dalších zastavil. Z písemných vyjádření předložených belgickou vládou vyplývá, že zproštění obžaloby bylo založeno na konstatování, podle něhož „výkon práce bulharskými pracovníky byl plně pokryt formuláři E 101/A1, které byly k danému dni řádně a legálně vydány“. Státní zastupitelství podalo proti tomuto rozsudku odvolání.

14.

Rozsudkem ze dne 10. září 2015 Hof van beroep te Antwerpen (odvolací soud v Antverpách, Belgie) shledal obžalované vinnými. Předkládající soud v tomto ohledu uvádí, že odvolací soud konstatoval, že „potvrzení E 101 byla získána podvodně prostřednictvím uvedení nepravdivých skutečností za účelem obejití podmínek, kterými se podle právní úpravy Společenství řídí vysílání zaměstnaných osob, a tedy za účelem získání výhody, kterou by bez této podvodné konstrukce nebylo možné získat“.

15.

Navrhovatelé podali proti tomuto rozsudku kasační opravný prostředek u Hof van Cassatie (Kasační soud), který se rozhodl přerušit řízení a předložit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Může soud jiného členského státu, než je vysílající členský stát, rozhodnout o neplatnosti potvrzení E 101 či toto nepoužít, pokud bylo potvrzení E 101 vydáno podle čl. 11 odst. 1 nařízení […] č. 574/72 […], ve znění použitelném před jeho zrušením čl. 96 odst. 1 nařízení […] č. 987/2009 […], pokud může na základě skutečností, které posuzuje, dojít k závěru, že uvedené potvrzení bylo získáno či uplatněno podvodem?“

16.

Písemná vyjádření předložili Soudnímu dvoru Altun a další, belgická, irská, francouzská, maďarská a polská vláda, jakož i Evropská komise. Tito účastníci řízení a dotčené osoby také na jednání, které se konalo dne 20. června 2017, přednesli svá ústní vyjádření.

17.

Nejprve je třeba konstatovat, že předběžná otázka se týká výkladu čl. 11 odst. 1 nařízení č. 574/72 „ve znění použitelném před jeho zrušením čl. 96 odst. 1 nařízení […] č. 987/2009 […]“.

18.

Belgická vláda nicméně tvrdí, že předběžná otázka musí být rozšířena o výklad čl. 5 odst. 1 a čl. 19 odst. 2 nařízení č. 987/2009. Tato ustanovení jsou totiž rovněž na věc v původním řízení použitelná rationae temporis, jelikož skutečnosti, na jejichž základě jsou navrhovatelé v původním řízení stíháni, částečně nastaly i po 1. květnu 2010, tedy po datu, k němuž uvedené nařízení zrušilo a nahradilo nařízení č. 574/72 ( 11 ).

19.

V této souvislosti je však třeba konstatovat, že předkládající soud ve své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce neuvádí přesné období, k němuž se vztahují skutkové okolnosti sporu v původním řízení. Za těchto podmínek se domnívám, že Soudní dvůr nemá k dispozici dostatek faktických poznatků pro rozšíření svojí odpovědi na jiná ustanovení, než jsou ustanovení uvedená v předběžné otázce ( 12 ). V tomto stanovisku se tak omezím na výklad ustanovení nařízení č. 1408/71 a č. 574/72.

20.

Chtěl bych však poukázat na to, že podle mého názoru lze odpověď, kterou navrhuji ohledně výkladu čl. 14 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1408/71 a čl. 11 odst. 1 nařízení č. 574/72, plně přenést na čl. 12 odst. 1 nařízení č. 883/2004 a na čl. 5 odst. 1 a čl. 19 odst. 2 nařízení č. 987/2009. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že zaprvé podle ustanovení nových nařízení čl. 12 odst. 1 nařízení č. 883/2004 v podstatě nahradil čl. 14 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1408/71, zatímco čl. 19 odst. 2 nařízení č. 987/2009 v podstatě nahradil čl. 11 odst. 1 nařízení č. 574/72 ( 13 ). Dále, jak Soudní dvůr konstatoval, aktuálně platné nařízení č. 987/2009, kodifikovalo judikaturu Soudního dvora tak, že zejména zakotvilo závaznost potvrzení E 101 a výlučnou pravomoc instituce, která jej vydala, posoudit platnost uvedeného potvrzení ( 14 ). Článek 5 nařízení č. 987/2009 nadepsaný „Právní síla dokumentů a podpůrných dokladů vydaných v jiném členském státě“ totiž ve svém odstavci 1 stanoví, že dokumenty vydané institucí členského státu prokazující postavení osoby pro účely použití nařízení č. 883/2004 a č. 987/2009, jakož i podpůrné doklady, na základě kterých byly dokumenty vydány, uzná instituce jiného členského státu, pokud nebyly zrušeny nebo prohlášeny za neplatné členským státem, který je vydal.

21.

Navíc považuji za užitečné upozornit Soudní dvůr na probíhající legislativní postup týkající se změny nařízení č. 883/2004 a č. 987/2009, na základě návrhu, který předložila Komise dne 13. prosince 2016 ( 15 ). Mezi změnami, které Komise navrhuje, je i vložení definice pojmu „podvod“ do článku 1 nařízení č. 987/2009 ( 16 ), jakož i vložení, do čl. 5 odst. 1 a 2 uvedeného nařízení, přesné lhůty pro přezkum opodstatněnosti vydání potvrzení E 101 institucí, která je vydala, a případně pro odebrání nebo opravu uvedeného potvrzení, na žádost příslušné instituce jiného členského státu ( 17 ). I když tyto legislativní práce nemají přímý dopad na analýzu, kterou je třeba provést v této věci, které se výhradně týká výkladu ustanovení nařízení č. 1408/71 a č. 574/72, která jsou nyní zrušená, souvisejí podle mého názoru s právním kontextem, kterého se tato věc týká.

22.

Konečně pokud jde o problematiku, o niž se v této věci jedná, považuji za užitečné uvést několik poznámek ohledně návrhu „alternativního řešení“, které na jednání představila Komise. Komise se totiž domnívá, že předběžná otázka předložená předkládajícím soudem není nejrelevantnější a že by bylo vhodnější, aby Soudní dvůr určil, zda skutkové okolnosti projednávaného případu svědčí o „skutečném vyslání“ ve smyslu čl. 14 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1408/71, a tudíž zda dotyčná potvrzení E 101 byla příslušnou bulharskou institucí vydána řádně ( 18 ). Komise má v tomto kontextu za to, že v případě, že by Soudní dvůr odpověděl na tyto otázky záporně, příslušné belgické orgány by mohly na základě rozsudku Soudního dvora požádat příslušnou bulharskou instituci o zrušení potvrzení E 101 nebo o jejich prohlášení za neplatné, a uvedená instituce by v takovém případě byla povinna jednat. Naproti tomu, pokud by Soudní dvůr měl potvrdit řádnost uvedených potvrzení, spor v původním řízení by zanikl.

23.

S řešením navrhovaným Komisí nesouhlasím, a to z následujících důvodů.

24.

Zaprvé se domnívám, že toto řešení není v souladu s článkem 267 SFEU. Je třeba připomenout, že podle článku 267 SFEU, založeného na jasném oddělení funkcí mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem, je Soudní dvůr oprávněn rozhodovat pouze o výkladu nebo platnosti právního předpisu Unie, a to na základě skutečností, které mu sdělil vnitrostátní soud, a že posledně uvedenému soudu naopak přísluší použít pravidla práva Unie na konkrétní případ. Soudní dvůr tak nemá pravomoc ani k rozhodování o skutkovém stavu v původním řízení, ani k použití pravidel práva Unie, ke kterým poskytl výklad, na vnitrostátní opatření nebo situace, neboť tyto otázky náleží do výlučné pravomoci vnitrostátního soudu ( 19 ). Přístup navrhovaný Komisí podle mého názoru znamená, že Soudní dvůr provede právní kvalifikaci skutečností projednávaného případu, což nespadá do jeho pravomoci ( 20 ).

25.

Zadruhé se domnívám, že řešení navrhované Komisí ve skutečnosti vede ke změně předmětu a podstaty projednávané věci. Zatímco otázka předložená předkládajícím soudem se totiž týká pravomoci, kterou má soud hostitelského členského státu, aby nemusel potvrzení E 101 v případě podvodu použít, Komise Soudnímu dvoru navrhuje, aby odpověděl na zcela odlišnou otázku, a sice na otázku řádnosti vydání dotčených potvrzení E 101. Tato otázka by přitom měla být spíše řešena v rámci řízení o nesplnění povinnosti zahájeného podle článků 258 nebo 259 SFEU.

26.

Zatřetí, i kdyby Soudní dvůr konstatoval, že podmínky vyslání stanovené v čl. 14 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1408/71 nejsou v projednávaném případě splněny, předkládající soud je i nadále povinen, jak Komise ostatně připouští, zohledňovat potvrzení E 101, dokud je příslušná bulharská instituce nezruší nebo neodejme. Řešením, které Komise navrhuje, tak nelze vyřešit situaci, kterou se předkládající soud zabývá.

27.

Proto se domnívám, že není třeba předběžnou otázku přeformulovat.

28.

Předběžnou otázkou se předkládající soud táže, zda soud hostitelského členského státu může zrušit nebo nepoužít potvrzení E 101, které bylo vydáno podle čl. 11 odst. 1 nařízení č. 574/72 , pokud může na základě skutečností, které posuzuje, dojít k závěru, že uvedené potvrzení bylo získáno či uplatněno podvodem. Jinými slovy předkládající soud v podstatě žádá, aby Soudní dvůr upřesnil, zda závazný účinek, který judikatura obvykle spojuje s potvrzením E 101, platí pro soud hostitelského členského státu i v případě, že tento soud zjistí, že došlo k podvodu ( 21 ).

29.

Belgická a francouzská vláda se v tomto ohledu domnívají, že je třeba uznat možnost soudu hostitelského členského státu, aby v případě podvodu potvrzení E 101 nepoužil. Naproti tomu Altun a další, irská, maďarská a polská vláda, jakož i Komise v podstatě tvrdí, že potvrzení E 101 vydané příslušným orgánem jiného členského státu je pro soud hostitelského členského státu závazné, i když posledně uvedený soud zjistí, že uvedené potvrzení bylo získáno nebo uplatněno podvodem.

30.

Před tím, než přikročím ke zkoumání této otázky položené předkládajícím soudem, považuji za užitečné stručně připomenout judikaturu Soudního dvora týkající se závaznosti osvědčení E 101, jakož i zásady, na nichž je tato judikatura založena (první část).

31.

Následně přezkoumám otázku položenou předkládajícím soudem. Zaprvé vysvětlím důvody, na jejichž základě se domnívám, že nelze použít judikaturu týkající se závaznosti potvrzení E 101 v případě, kdy soud hostitelského členského státu zjistí, že potvrzení E 101 bylo získáno nebo uplatněno podvodem, a že v takovém případě nemusí tento soud uvedené potvrzení použít (druhá část). Zadruhé provedu několik úvah ohledně zjištění podvodu soudem hostitelského členského státu (třetí část). Konečně se budu zabývat argumenty, které jsou v této věci uváděny proti řešení, které Soudnímu dvoru navrhuji přijmout (čtvrtá část).

32.

Závaznost potvrzení E 101 vyplývá z ustálené judikatury Soudního dvora. Soudní dvůr zejména konstatoval, že dokud potvrzení E 101 není zrušeno nebo prohlášeno za neplatné, má účinky ve vnitrostátním právním řádu členského státu, do něhož přijede zaměstnaná osoba za účelem výkonu práce, a tudíž je pro instituce tohoto členského státu závazné ( 22 ). Z toho zaprvé vyplývá, že příslušná instituce členského státu, ve kterém pracovník práci vykonává, musí zohlednit skutečnost, že posledně uvedený pracovník již podléhá právním předpisům sociálního zabezpečení členského státu, kde je usazen podnik, který ho zaměstnává, a tato instituce tudíž nemůže na dotčeného pracovníka uplatnit svůj systém sociálního zabezpečení. Zadruhé soud hostitelského členského státu není oprávněn ověřit platnost potvrzení E 101 s ohledem na skutečnosti, na jejichž základě bylo vydáno ( 23 ).

33.

Soudní dvůr přitom konstatoval, že zásada loajální spolupráce, zakotvená v čl. 4 odst. 3 SEU, vyžaduje, aby instituce, která potvrzení E 101 vystavuje, správně posoudila skutečnosti relevantní pro uplatnění pravidel pro určení použitelných právních předpisů sociálního zabezpečení, a tudíž zaručil správnost informací uvedených v daném formuláři. V tomto kontextu přísluší uvedené instituci, aby přehodnotila opodstatněnost vydání potvrzení E 101 a případně toto potvrzení odebrala, pokud má příslušná instituce hostitelského členského státu pochybnosti o správnosti skutečností, z nichž uvedené potvrzení vychází, a tudíž i o údajích v něm uvedených, zejména proto, že neodpovídají požadavkům ustanovení nařízení č. 1408/71, na jejichž základě bylo uvedené potvrzení vydáno ( 24 ).

34.

V případě, že příslušné instituce dotčených členských států nedosáhnou dohody ohledně určení použitelných právních předpisů v dané věci, mohou se obrátit se na Správní komisi. Pokud se této komisi nepodaří sblížit názory dotčených institucí, zbývá možnost, aniž jsou dotčeny případné procesní prostředky soudní povahy existující v členském státě, jehož instituce potvrzení vydala, zahájit řízení o nesplnění povinnosti na základě článku 259 SFEU ( 25 ).

35.

Jak jsem vysvětlil ve svém stanovisku ve věci A-Rosa Flussschiff, potvrzení E 101 má za cíl zajistit respektování zásady použitelnosti právních předpisů jediného členského státu, která je zakotvena v čl. 13 odst. 1 nařízení č. 1408/71, s cílem zabránit vzniku kompetenčních sporů z důvodu rozdílného posouzení, která právní úprava v oblasti sociálního zabezpečení se použije ( 26 ). V tomto ohledu potvrzení E 101 přispívá k zajištění právní jistoty pracovníků, kteří se pohybují v rámci Unie, a tedy k usnadnění volného pohybu pracovníků a služeb v Unii, což je cílem nařízení č. 1408/71.

36.

Mám za to, že z judikatury Soudního dvora týkající se závaznosti potvrzení E 101 vyplývá, že ustanovení hlavy II nařízení č. 1408/71 týkající se určení použitelných právních předpisů vytvářejí nejen systém kolizních norem, ale zároveň také systém dělby pravomocí mezi členské státy, a to tak, že instituce, jež vydala potvrzení E 101, je jako jediná příslušná k posouzení jeho platnosti a k určení – ať už z vlastního podnětu, nebo na žádost předloženou příslušnou institucí jiného členského státu – zda s ohledem na shromážděné informace týkající se situace dotčeného pracovníka není namístě zmíněné potvrzení odebrat nebo zrušit, v důsledku čehož by toto potvrzení nebylo již pro příslušné instituce a soudy jiných členských států závazné ( 27 ). Opačné řešení by vedlo k riziku střetu protichůdných rozhodnutí ohledně právních předpisů použitelných v konkrétním případě, a tedy k riziku dvojí účasti v systému sociálního zabezpečení, se všemi důsledky, jež z toho vyplývají, zejména povinnosti pracovníka platit dvojí pojistné na sociální zabezpečení ( 28 ).

37.

Závaznost potvrzení E 101 kromě toho spočívá na zásadě loajální spolupráce zakotvené v čl. 4 odst. 3 SEU. Soudní dvůr totiž konstatoval, že povinnosti spolupracovat vyplývající z uvedeného ustanovení by nebyly splněny, kdyby příslušná instituce hostitelského členského státu měla za to, že údaje uvedené v potvrzení E 101 pro ni nejsou závazné ( 29 ).

38.

Ve věci, v níž byl vydán rozsudek A-Rosa Flussschiff ( 30 ), se podstata otázky Cour de cassation (Kasační soud, Francie) týkala použitelnosti judikatury stran závaznosti potvrzení E 101 v situacích, v nichž je konstatováno, že podmínky výkonu činnosti dotyčného pracovníka zjevně nespadají do oblasti věcné působnosti ustanovení, na jejichž základě bylo potvrzení E 101 vydáno. Soudní dvůr odpověděl na tuto otázku kladně. Soudní dvůr v tomto ohledu konstatoval, že skutečnost, že dotyční pracovníci zjevně nespadají do oblasti působnosti článku 14 nařízení č. 1408/71, nic nemění na úvahách, na nichž je založena jeho judikatura týkající se závaznosti potvrzení E 101 ( 31 ).

39.

Je však třeba podotknout, že ve věci A-Rosa Flussschiff ( 32 ) Cour de cassation (Kasační soud) neuvedl ve své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, na rozdíl od projednávané věci, žádné informace v tom smyslu, že by skutečnosti, které mu byly předloženy, dosvědčovaly existenci podvodu. To bylo v mé analýze věci rozhodujícím faktorem. Vyšel jsem tak z předpokladu, že předběžná otázka položená uvedeným soudem nesměřuje k získání podrobných informací o použitelnosti judikatury Soudního dvora na závazný účinek potvrzení E 101 v případě podvodu ( 33 ). Stejně tak i v následně vydaném rozsudku v této věci se Soudní dvůr k této otázce nevyjádřil, ale omezil se na vyjádření k situaci, v níž podmínky činnosti dotyčného pracovníka zjevně nespadají do oblasti působnosti ustanovení nařízení č. 1408/71, na základě kterých bylo potvrzení E 101 vydáno.

40.

Otázka, kterou v projednávané věci předložil předkládající soud, je tak nová. Soudní dvůr je v tomto ohledu vyzván, aby určil, zda úvahy, na nichž je založena jeho judikatura týkající se závaznosti potvrzení E 101, platí rovněž v případě podvodu, který je zjištěn soudem hostitelského členského státu.

41.

Rovnou bych chtěl uvést, že podle mého názoru tato otázka vyžaduje, aby na ni bylo odpovězeno záporně. Z důvodu vysvětlených dále mám totiž za to, že existující judikaturu Soudního dvora týkající se závaznosti potvrzení E 101 nelze rozšířit do té míry, aby se vztahovala na takové situace, jako je situace dotčená v původním řízení, kde soud hostitelského členského státu zjistí, že uvedené potvrzení bylo získáno nebo uplatněno podvodem a že je třeba přiznat tomuto soudu možnost, aby v takové situaci potvrzení E 101 nepoužil.

42.

Podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že se procesní subjekty nemohou podvodně nebo zneužívajícím způsobem dovolávat norem unijního práva a že vnitrostátní soudy, které vycházejí z objektivních skutečností, mohou v jednotlivém případě zohlednit zneužívající nebo podvodné jednání dotyčných osob k tomu, aby jim případně zabránily v požívání výhod vyplývajících z ustanovení uvedeného práva, když přitom zohlední cíle, které dotčená ustanovení unijního práva sledují ( 34 ). Tato zásada je podle mého názoru obecnou zásadou unijního práva ( 35 ), která platí bez ohledu na jakékoli provedení v evropských nebo vnitrostátních právních předpisech ( 36 ). Z této zásady podle mého názoru vyplývá, že vnitrostátní soud, který je konfrontován s podvodným využitím ustanovení unijního práva, má nejenom možnost, ale rovněž i povinnost, aby jakožto unijní soud bojoval proti podvodům tím, že odmítne dotčeným osobám přiznat nárok na výhody plynoucí z uvedených ustanovení ( 37 ).

43.

Z toho podle mého názoru vyplývá, že v takové situaci, jako je situace dotčená v původním řízení, kdy soud hostitelského členského státu zjistí, že potvrzení E 101 bylo získáno nebo uplatněno podvodem, tomuto soudu přísluší, aby dotčeným osobám odmítl přiznat nárok na výhody plynoucí z uvedeného potvrzení, a tudíž z ustanovení unijního práva, na jehož základě bylo uvedené potvrzení vydáno, a sice v projednávané věci z čl. 14 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1408/71. To znamená, že v takové situaci se dotčené osoby nemohou dovolávat výjimky stanovené v uvedeném ustanovení a že se v takové situaci použije obecné pravidlo zakotvené v čl. 13 odst. 2 písm. a) uvedeného nařízení, podle něhož pracovník podléhá právním předpisům členského státu, na jehož území svoji pracovní činnost vykonává (lex loci laboris) ( 38 ).

44.

Opačné řešení by podle mého názoru vedlo k nepřijatelnému výsledku. Skutečnost, že bude zachována závaznost potvrzení E 101 v případě, kdy soud hostitelského členského státu zjistí, že došlo k podvodu, by znamenala zaprvé, že pachatelé podvodu by mohli získat prospěch ze svého podvodného jednání, a zadruhé, že takový soud by v určitých případech musel podvod tolerovat, nebo ho dokonce podporovat.

45.

V této souvislosti připomínám, že ve věci FTS uvedl generální advokát F. Jacobs, že pokud hostitelský členský stát „může prokázat, že potvrzení bylo získáno podvodně, orgán, který ho vydal, by neměl mít potíže s jeho odebráním“ ( 39 ). V tomto ohledu je třeba konstatovat, že dokud instituce, která potvrzení vydala, nepřistoupí ke zrušení nebo odebrání potvrzení E 101 na základě poznatků předložených orgány hostitelského členského státu, které prokazují existenci podvodu, je žaloba podaná k soudům tohoto hostitelského členského státu opravdu zbytečná. Jak však ukazuje tato věc, mohou nastat situace, ve kterých instituce, která potvrzení E 101 vydala, nepřistoupí, ať už z jakýchkoliv důvodů, ke zrušení nebo odebrání uvedeného potvrzení, přestože orgány sociálního zabezpečení hostitelského členského státu jí předložily poznatky, které existenci podvodu prokazují ( 40 ). Nutit za takových okolností soud hostitelského členského státu, aby zohlednil potvrzení E 101 navzdory zjištění, podle něhož bylo toto potvrzení získáno nebo uplatněno podvodem, by se rovnalo tomu nutit uvedený soud, aby zavíral oči před podvodem. V každém případě se domnívám, že případná možnost, že by instituce, která potvrzení vydala, mohla potvrzení E 101 zrušit nebo odebrat, nemůže mít vliv na pravomoc, kterou disponuje soud hostitelského členského státu, potvrzení E 101 nepoužít, pokud má k dispozici dostatek poznatků k tomu, aby konstatoval, že uvedené potvrzení bylo získáno nebo uplatněno podvodem ( 41 ).

46.

Kromě toho pro upřednostnění povinnosti bojovat proti podvodům v takové situaci svědčí též sociálně-ekonomické úvahy. V kontextu systému kolizních norem stanoveném ustanoveními hlavy II nařízení č. 1408/71 představuje podvod spojený s vydáním potvrzení E 101 hrozbu pro koherenci systémů sociálního zabezpečení členských států ( 42 ). V tomto ohledu se domnívám, že členské státy mají legitimní zájem na přijetí vhodných opatření za účelem ochrany svých finančních zájmů a na zajištění finanční rovnováhy svých systémů sociálního zabezpečení ( 43 ). Kromě toho potvrzení E 101 získaná nebo uplatňovaná podvodně představují podle mého názoru druh nekalé soutěže a narušují rovné pracovní podmínky na vnitrostátních trzích práce.

47.

Je však třeba zdůraznit, že k tomu, aby soud hostitelského členského státu odmítl přiznat výhody plynoucí z potvrzení E 101, a tudíž z ustanovení, na jehož základě bylo uvedené potvrzení vydáno, může dojít pouze v případě řádně prokázaného podvodu. Je totiž nezbytné zabránit tomu, aby řešení, které navrhuji, nebylo zneužito tak, aby ohrozilo celý systém kolizních norem zavedený ustanoveními hlavy II nařízení č. 1408/71. Jinými slovy, mám za to, že povinnost bojovat proti podvodům může zpochybnit závaznost potvrzení E 101 vydaného příslušnou institucí členského státu podle čl. 11 odst. 1 nařízení č. 574/72 pouze za zcela výjimečných okolností, které jsou popsány níže.

48.

Je třeba konstatovat, že nařízení č. 1408/71 ani nařízení č. 574/72 neobsahují definici „podvodu“ pro účely uplatnění uvedených nařízení ( 44 ). V případě neexistence takové definice přísluší Soudnímu dvoru, aby vymezil případy podvodu, ve kterých soud hostitelského členského státu nemusí použít potvrzení E 101 vydané příslušnou institucí jiného členského státu.

49.

Zjištění podvodu vyžaduje podle mého názoru současné naplnění objektivního a subjektivního prvku. Objektivní prvek spočívá ve skutečnosti, že podmínky vyžadované pro účely získání zamýšlené výhody, a sice v nynějším případě podmínky stanovené v ustanoveních hlavy II nařízení č. 1408/71, na základě kterých bylo potvrzení E 101 vydáno, nejsou ve skutečnosti splněny ( 45 ).

50.

Toto konstatování nicméně nestačí k tomu, aby bylo možné učinit závěr o existenci podvodu, v jehož důsledku by soud hostitelského členského státu nemusel potvrzení E 101 použít. Připomeňme, že Soudní dvůr totiž v rozsudku A-Rosa Flussschiff konstatoval, že potvrzení E 101 má pro orgány a soudy hostitelského členského státu právní účinky, i když je zjištěno, že podmínky činnosti dotyčného pracovníka zjevně nespadají do oblasti věcné působnosti ustanovení nařízení č. 1408/71, na jehož základě bylo potvrzení E 101 vydáno ( 46 ). Taková situace totiž může vyplývat z (pouhé) chyby faktické nebo právní povahy při vydání potvrzení, nebo ze změny situace dotyčného pracovníka ( 47 ).

51.

Aby bylo možné učinit závěr, že došlo k podvodu, je podle mého názoru rovněž nezbytné, aby bylo prokázáno, že dotčené osoby měly úmysl zastřít skutečnost, že podmínky pro vydání potvrzení E 101 nebyly ve skutečnosti splněny, aby tak získaly výhodu vyplývající z uvedeného potvrzení ( 48 ). Tento podvodný úmysl představuje podle mého názoru subjektivní prvek, který umožňuje odlišit podvod od pouhého konstatování, že podmínky stanovené ustanoveními hlavy II nařízení č. 1408/71, na jejichž základě bylo potvrzení E 101 vydáno, nejsou splněny. Důkaz o existenci takového podvodného úmyslu může spočívat v úmyslném jednání, zejména v nesprávném vylíčení skutečné situace vyslaného pracovníka nebo podniku, který uvedeného pracovníka vysílá, nebo v úmyslném opomenutí, jako je zamlčení relevantní informace.

52.

Ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že v projednávaném případě belgický inspektorát práce prokázal, že dotčené bulharské podniky vysílající zaměstnance do Belgie nevyvíjely v Bulharsku téměř žádnou činnost ( 49 ). Podle judikatury Soudního dvora přitom pouze podnik, který obvykle vykonává významnou činnost na území členského státu, kde je usazen, může využívat výhody plynoucí z výjimky stanovené v čl. 14 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1408/71 ( 50 ). Jeví se tedy, s výhradou ověření vnitrostátním soudem, že jedna z podmínek stanovených v čl. 14 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1408/71, na jejímž základě byla vydána dotčená potvrzení E 101, nebyla splněna ( 51 ).

53.

Kromě toho ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že odvolací soud konstatoval, že „potvrzení E 101 byla získána podvodně tvrzením nepravdivých skutečností za účelem obejití podmínek, kterými se podle právní úpravy Společenství řídí vysílání pracovníků, a tedy za účelem získání výhody, kterou by bez této podvodné konstrukce nebylo možné získat“ ( 52 ). Belgická vláda v tomto ohledu na jednání upřesnila, že v projednávaném případě podvod spočívá v tom, že v Bulharsku byly vytvořeny podniky, které měly fungovat jen jako tzv. „poštovní schránky“ a nevyvíjely žádnou nebo minimální činnost, s cílem získat nejprve možnost žádat o potvrzení E 101 a následně vysílat pracovníky do Belgie při současném zachování plateb příspěvků do systému sociálního zabezpečení v Bulharsku.

54.

Je na vnitrostátním soudu, aby ověřil, zda v projednávaném případě jsou vyžadované objektivní i subjektivní prvky přítomny, aby mohl učinit závěr o existenci podvodu. V tomto ohledu musí zohlednit všechny okolnosti projednávaného případu včetně případných informací poskytnutých institucí, která potvrzení E 101 vydala ( 53 ).

55.

Chtěl bych upřesnit, že podvod musí být prokázán v rámci kontradiktorního řízení, v němž jsou zachovány zákonné záruky dotčených osoby a jsou dodržována jejich základní práva, především právo na účinnou právní ochranu zakotvené v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie. V tomto kontextu je věcí příslušných orgánů, aby přinesly důkazy o existenci podvodu, a sice právně dostačujícím způsobem prokázaly zaprvé to, že v projednávaném případě nejsou splněny podmínky stanovené v ustanovení hlavy II nařízení č. 1408/71, na základě kterých bylo potvrzení E 101 vydáno (objektivní prvek), a zadruhé, že dotčené osoby úmyslně zastřely skutečnost, že tyto podmínky nejsou splněny (subjektivní prvek). Pouze za těchto zvláštních okolností může soud hostitelského členského státu učinit závěr, že došlo k podvodu, který tomuto soudu umožňuje, aby potvrzení E 101 nepoužil.

56.

Chtěl bych ještě upřesnit právní důsledky zjištění podvodu soudem hostitelského členského státu. Zaprvé, jelikož potvrzení E 101 představuje dokument vydaný institucí jiného členského státu, domnívám se, že soudu hostitelského členského státu nelze dokonce ani v případě podvodu přiznat pravomoc zrušit toto potvrzení nebo ho prohlásit za neplatné. Jeho pravomoc je omezena na to, aby uvedené potvrzení nepoužil. Zadruhé se mi zdá zřejmé, že zjištění podvodu soudem hostitelského členského státu může mít účinky pouze vůči příslušným orgánům tohoto členského státu.

57.

Vzhledem ke všem předchozím úvahám jsem toho názoru, že v situaci, jako je situace dotčená v původním řízení, kdy soud hostitelského členského státu zjistí, že potvrzení E 101 vydané na základě čl. 11 odst. 1 nařízení č. 1408/71 bylo získáno nebo uplatněno podvodem, tento soud nemusí uvedené potvrzení použít. K učinění závěru, že došlo k podvodu, který odůvodňuje nepoužití potvrzení E 101, je třeba prokázat zaprvé, že podmínky stanovené ustanoveními hlavy II nařízení č. 1408/71, na jejichž základě bylo potvrzení E 101 vydáno, nejsou v projednávaném případě splněny (objektivní prvek), a zadruhé, že dotčené osoby úmyslně zastřely skutečnost, že tyto podmínky nejsou splněny (subjektivní prvek).

58.

Tento závěr nelze podle mého názoru zpochybnit argumenty, které proti němu vznášejí strany a účastníci řízení, kteří Soudnímu dvoru předložili svá vyjádření. Těmto argumentům se budu věnovat níže.

59.

V této věci bylo předloženo několik argumentů směřujících proti řešení, které Soudnímu dvoru navrhuji přijmout.

60.

Zaprvé irská, maďarská a polská vláda se dovolávaly kodifikace judikatury Soudního dvora týkající se závaznosti potvrzení E 101 v článku 5 nařízení č. 987/2009 ( 54 ), když v podstatě tvrdily, že tato okolnost brání Soudnímu dvoru, aby se odchýlil od uvedené judikatury.

61.

Tento argument nemůže obstát.

62.

Je třeba nejprve konstatovat, že při přijímání nařízení č. 987/2009 se unijní normotvůrce otázkou podvodu nezabýval, a tím spíše o ni nerozhodl ( 55 ). Vzhledem k tomu, že nic v textu nařízení nenasvědčuje opačnému závěru, je podle mého názoru třeba předpokládat, že unijní normotvůrce jednoduše zamýšlel kodifikovat existující judikaturu Soudního dvora týkající se závaznosti potvrzení E 101 ( 56 ). Jak jsem přitom již uvedl výše, Soudní dvůr neměl dosud příležitost vyjádřit se k závaznému účinku potvrzení E 101 v takové situaci, jako je situace dotčená v původním řízení, kde soud hostitelského členského státu zjistí, že uvedené potvrzení bylo získáno nebo uplatněno podvodem ( 57 ). Řešení, které navrhuji tak neznamená změnu předchozí judikatury Soudního dvora, jak je kodifikována nařízením č. 987/2009, ale omezuje se na upřesnění dopadu této judikatury, a zejména její použitelnosti v nové situaci, kdy soud hostitelského členského státu zjistí, že došlo k podvodu. Z toho vyplývá, že kodifikace judikatury Soudního dvora týkající se závaznosti potvrzení E 101 v nařízení č. 987/2009 nebrání tomu, aby Soudní dvůr uznal možnost soudu hostitelského členského státu potvrzení E 101 nepoužít, pokud tento soud zjistí, že uvedené potvrzení bylo získáno nebo uplatněno podvodem.

63.

Zadruhé irská, maďarská a polská vláda, jakož i Komise se dovolávají zásady použitelnosti právních předpisů v oblasti sociálního zabezpečení jediného státu zakotvené v čl. 13 odst. 1 nařízení č. 1408/71 a v tomto kontextu též zásady právní jistoty ( 58 ).

64.

Pokud jde na prvním místě o zásadu použitelnosti právních předpisů v oblasti sociálního zabezpečení jediného státu zakotvenou v čl. 13 odst. 1 nařízení č. 1408/71, je třeba uznat, že řešení, které navrhuji, v zásadě znamená přinejmenším dočasnou možnost současného použití několika vnitrostátních předpisů. Pokud totiž soud hostitelského členského státu učiní závěr o existenci podvodu v souladu se zásadami vysvětlenými v bodech 48 až 56 tohoto stanoviska a potvrzení E 101 nepoužije, aniž by instituce, která potvrzení vydala, současně přistoupila ke zrušení nebo odebrání uvedeného potvrzení, dotčený pracovník a jeho zaměstnavatel budou čelit riziku dvojí účasti v systému sociálního zabezpečení ( 59 ). Domnívám se však, že toto riziko je se zjištěním podvodu inherentně spojeno. Jinými slovy, mám za to, že v takovém případě musí povinnost zajistit, aby dotčené osoby nepožívaly žádnou výhodu z podvodného jednání, nutně převážit nad zásadou použitelnosti právních předpisů v oblasti sociálního zabezpečení jediného státu ( 60 ).

65.

V tomto kontextu je třeba připomenout, že podle judikatury Soudního dvora přísluší instituci, která potvrzení E 101 vydala, aby v souladu se zásadou loajální spolupráce zakotvenou v čl. 4 odst. 3 SEU přehodnotila opodstatněnost vydání uvedeného potvrzení a případně toto potvrzení odebrala, pokud má příslušná instituce hostitelského členského státu pochybnosti o správnosti skutečností, z nichž vychází uvedené potvrzení, a tudíž i o údajích v něm uvedených, zejména proto, že neodpovídají požadavkům ustanovení nařízení č. 1408/71, na jejichž základě bylo uvedené potvrzení vydáno ( 61 ). Domnívám se, že to tím spíše platí v situaci, kdy soud hostitelského členského státu zjistí, že potvrzení E 101 bylo získáno nebo uplatněno podvodně ( 62 ). V případě, že instituce, která potvrzení E 101 vydala, uvedené potvrzení zruší nebo odejme, použitelnost právních předpisů v oblasti sociálního zabezpečení jediného státu bude (znovu) zajištěna.

66.

Pokud jde na druhém místě o zásadu právní jistoty, mám za to, že v případě, kdy soud hostitelského členského státu zjistí, že potvrzení E 101 bylo získáno nebo uplatněno podvodně, se pachatelé podvodu nebo osoby, které z něj těží, nemohou dovolávat zásady ochrany právní jistoty s cílem bránit se proti odmítnutí přiznání výhody plynoucí z uvedeného potvrzení a z čl. 14 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1408/71 ( 63 ). V tomto kontextu je třeba připomenout, že podle judikatury Soudního dvora takové odmítnutí neznamená, že je dotyčnému jednotlivci uložena povinnost ex nihilo, nýbrž je pouhým důsledkem zjištění, že objektivní podmínky pro přiznání požadované výhody nejsou ve skutečnosti splněny ( 64 ).

67.

Konečně zatřetí Altun a další, irská, maďarská a polská vláda, jakož i Komise se dovolávají zásady loajální spolupráce zakotvené v čl. 4 odst. 3 SEU a existence zvláštního řízení zavedeného pro účely řešení sporů týkajících se určení použitelné judikatury podle ustanovení hlavy II nařízení č. 1408/71 v konkrétním případě ( 65 ) a v podstatě tvrdí, že možnost soudu hostitelského členského státu potvrzení E 101 v případě podvodu nepoužít není slučitelná s dodržováním uvedené zásady a uvedeného řízení.

68.

S tímto argumentem nesouhlasím.

69.

Jak jsem již uvedl, mám za to, že v případě, kdy soud hostitelského členského státu zjistí, že došlo k podvodu, je tento soud povinen jakožto unijní soud odmítnout nárok na výhody plynoucí z potvrzení E 101 ( 66 ). V tomto ohledu nemůže jeho schopnost splnit tento úkol záviset ani na vůli instituce, která potvrzení vydala, zrušit nebo odebrat uvedené potvrzení, ani na průběhu zvláštního řízení, které navíc bylo, jak se mi zdá, navrženo k řešení zcela odlišných situací ( 67 ). To by totiž vedlo k nepřijatelným výsledkům ( 68 ).

70.

V tomto kontextu připomínám, že Soudní dvůr neměl zatím příležitost vyjádřit se k použitelnosti judikatury týkající závaznosti potvrzení E 101 nebo k řízení, které je třeba provést pro vyřešení sporů týkajících se určení použitelných právních předpisů podle ustanovení hlavy II nařízení č. 1408/71, v případě, kdy soud hostitelského členského státu zjistí, že došlo k podvodu ( 69 ). V tomto ohledu je třeba mít podle mého názoru za to, že zásada loajální spolupráce nemá absolutní povahu a že tuto zásadu lze za výjimečných okolností omezit, zejména v případě zjištění, že došlo k podvodu ( 70 ). Je totiž nezbytné zabránit tomu, aby se zásada loajální spolupráce členských států změnila ve slepou důvěru, která by ulehčila podvodná jednání.

71.

Domnívám se však, že zásada loajální spolupráce uvedená v čl. 4 odst. 3 SEU ukládá orgánům sociálního zabezpečení hostitelského státu povinnost obrátit se nejprve na instituci, která potvrzení E 101 vydala, pokud má k dispozici poznatky, které svědčí o existenci podvodu, což by této instituci umožnilo, aby přehodnotila opodstatněnost vydání potvrzení E 101 a určila, zda je s ohledem na tyto poznatky třeba uvedené potvrzení odebrat nebo zrušit. Taková konzultace by v praxi umožnila rozptýlit případné pochybnosti ohledně skutkových okolností daného případu ( 71 ). Kromě toho v případě, kdy instituce, která potvrzení E 101 vydala, přistoupí v důsledku této konzultace k jeho zrušení nebo odebrání, žaloba podaná k soudům hostitelského členského státu by skutečně byla zbytečná ( 72 ). V tomto ohledu by konzultace instituce, která potvrzení vydala, pomohla zajistit hospodárnost řízení. Chtěl bych nicméně zdůraznit, že tato konzultace nemůže mít vliv na pravomoc, kterou má soud hostitelského členského státu, potvrzení E 101 nepoužít, pokud disponuje dostatkem poznatků na to, aby mohl konstatovat, že uvedené potvrzení bylo získáno nebo uplatněno podvodem ( 73 ).

72.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžnou otázku položenou Hof van Cassatie (Kasační soud, Belgie) odpověděl následovně:

„Článek 11 odst. 1 nařízení Rady (EHS) č. 574/72 ze dne 21. března 1972, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (EHS) č. 1408/71 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství, ve znění nařízení Rady (EHS) č. 3795/81 ze dne 8. prosince 1981, musí být vykládán v tom smyslu, že soud hostitelského členského státu nemusí použít potvrzení E 101 vydané institucí, kterou k tomu určil příslušný orgán členského státu podle čl. 14 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1408/71, ve znění nařízení Rady (EHS) č. 1390/81 ze dne 12. května 1981, pokud tento soud zjistí, že uvedené potvrzení bylo získáno nebo uplatněno podvodem.“