1.

Je zrušovací pravomoc soudu Evropské unie omezena zásadou ne ultra petita v případech, kdy tento soud uplatňuje důvod veřejného pořádku i bez návrhu? Nebo se v takovémto případě soud může, či dokonce musí od této zásady odchýlit a vyvodit z přijetí důvodu veřejného pořádku veškeré právní důsledky a překročit případně rámec návrhových žádání vznesených účastníky řízení?

2.

To je v podstatě základní otázka, která vyvstala v projednávané věci týkající se kasačního opravného prostředku, jehož prostřednictvím se British Airways plc (dále jen „společnost BA“) domáhá zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 16. prosince 2015, British Airways v. Komise (dále jen „napadený rozsudek“) ( 2 ).

3.

Kontext této věci je poněkud zvláštní. Společnost BA podala k Tribunálu žalobu s cílem dosáhnout částečného zrušení rozhodnutí Komise C(2010) 7694 final ze dne 9. listopadu 2010, jímž byla uložena sankce za účast této společnosti na kartelové dohodě v odvětví letecké nákladní dopravy (dále jen „sporné rozhodnutí“) ( 3 ). Tribunál však neprovedl analýzu žádného z důvodů, které uvedla společnost BA ve své žalobě, ale uplatnil vadu odůvodnění, kterou je stiženo celé sporné rozhodnutí, i bez návrhu. Tribunál měl nicméně za to, že je omezen zásadou ne ultra petita, a proto ve vztahu ke společnosti BA zrušil výše uvedené rozhodnutí pouze v rozsahu vymezeném návrhem na částečné zrušení, který vznesla společnost BA. Společnost BA tento přístup ve svém kasačním opravném prostředku zpochybňuje a tvrdí, že Tribunál měl sporné rozhodnutí zrušit v plném rozsahu.

4.

Projednávaná věc poskytuje Soudnímu dvoru příležitost poskytnout další upřesnění týkajících se rozsahu pravomoci unijního soudu, zejména v případech, kdy v soudních sporech týkajících se přezkumu legality uplatňuje důvod veřejného pořádku i bez návrhu.

5.

Tato věc svědčí o napětí mezi základními, často však protichůdnými požadavky, jež musí splňovat každý právní řád: na jedné straně stojí požadavek legality, na němž je založena pravomoc/povinnost unijního soudu uplatnit důvody veřejného pořádku i bez návrhu, a na straně druhé požadavek stability právních vztahů posuzovaných v konkrétním rámci daného sporu, v souvislosti s vymezením pravomocí soudu, které vyplývají z dispoziční zásady, s níž se nerozlučně pojí zásada ne ultra petita.

6.

Pro účely odpovědi na základní otázku, jež vyvstala v projednávané věci a které kromě toho předcházejí další, implicitní otázky týkající se přípustnosti kasačního opravného prostředku podaného společností BA, Soudní dvůr bude muset nalézt spravedlivou rovnováhu mezi těmito požadavky, a to na základě vážení jednotlivých zásad, které mají být uplatněny.

7.

Evropská komise zahájila na základě žádosti o ochranu před pokutami ( 4 ), kterou podaly v roce 2005 společnosti patřící ke skupině Deutsche Lufthansa, šetření týkající se existence protisoutěžního jednání na trhu letecké nákladní dopravy.

8.

Toto šetření skončilo dne 9. listopadu 2010 přijetím sporného rozhodnutí, jež Komise adresovala 21 dopravcům včetně společnosti BA.

9.

Komise v tomto rozhodnutí konstatovala, že společnost BA a další letecké společnosti svou účastí na koordinaci některých složek ceny, jež měly být účtovány u služeb letecké nákladní dopravy ( 5 ), porušily článek 101 SFEU, článek 53 Dohody o Evropském hospodářském prostoru ze dne 2. května 1992 (Úř. věst. 1994, L 1, s. 3; Zvl. vyd. 11/52, s. 3) a článek 8 dohody mezi Evropským společenstvím a Švýcarskou konfederací o letecké dopravě, podepsané dne 21. června 1999 v Lucemburku, schválené jménem Společenství rozhodnutím Rady a Komise 2002/309/ES, Euratom, pokud jde o dohodu o vědeckotechnické spolupráci ze dne 4. dubna 2002 o uzavření sedmi dohod se švýcarskou konfederací (Úř. věst. 2002, L 114, s. 1; Zvl. vyd. 11/41, s. 89). Komise proto uložila společnosti BA pokutu ve výši 104040000 eur.

10.

Dne 24. ledna 2011 podala společnost BA žalobu k Tribunálu směřující k částečnému zrušení sporného rozhodnutí ( 6 ). Na podporu své žaloby vznesla společnost BA sedm žalobních důvodů. Také všichni ostatní adresáti sporného rozhodnutí, s výjimkou letecké společnosti Qantas Airways Ltd., napadli sporné rozhodnutí před Tribunálem.

11.

V rámci organizačního procesního opatření vyzval Tribunál účastnice řízení, aby se vyjádřily k existenci případného rozporu mezi odůvodněním sporného rozhodnutí a prvními čtyřmi body výroku téhož rozhodnutí.

12.

Dne 16. prosince 2015 vydal Tribunál napadený rozsudek ( 7 ).

13.

V tomto rozsudku Tribunál nejprve připomněl, že podle ustálené judikatury neexistence či nedostatek odůvodnění spadá pod porušení podstatných formálních náležitostí ve smyslu článku 263 SFEU a představuje důvod veřejného pořádku, který unijní soudce může, nebo dokonce musí uplatnit i bez návrhu ( 8 ).

14.

Tribunál následně konstatoval na jedné straně existenci rozporu mezi odůvodněním a výrokem sporného rozhodnutí ( 9 ) a na druhé straně existenci závažných vnitřních rozporů v samotném odůvodnění uvedeného rozhodnutí ( 10 ), aniž přezkoumal kterýkoli ze sedmi žalobních důvodů uplatněných společností BA.

15.

Nakonec Tribunál poukázal na to, že vnitřními rozpory existující ve sporném rozhodnutí byla porušena práva společnosti BA na obhajobu, neboť jí neumožnily pochopit povahu a rozsah konstatovaného protiprávního jednání nebo konstatovaných protiprávních jednání a zabránily Tribunálu ve výkonu jeho přezkumu ( 11 ).

16.

Na základě této analýzy dospěl Tribunál k závěru, že sporné rozhodnutí je stiženo vadou odůvodnění.

17.

Tribunál nicméně rozhodl, že jelikož unijní soud nemůže rozhodnout ultra petita a výrok o zrušení nemůže jít nad rámec zrušení navrhovaného žalobcem, nemůže vést v projednávané věci závěr týkající se existence vady odůvodnění k úplnému zrušení sporného rozhodnutí v části, v níž se týká společnosti BA ( 12 ).

18.

V bodě 90 napadeného rozsudku Tribunál poznamenal, že společnost BA na jednání jistě uvedla, že by Tribunál mohl zrušit sporné rozhodnutí v plném rozsahu z důvodu, že jeho výrok neodráží odůvodnění uvedeného rozhodnutí. Nicméně Tribunál rozhodl, že i za předpokladu, že by bylo možné mít za to, že společnost BA vyjádřila implicitně svojí vůli změnit svá návrhová žádání a navrhnout na jednání úplné zrušení uvedeného rozhodnutí v části, v níž se jí týká, jednak podléhá změna návrhových žádání těm nejpřísnějším požadavkům, pokud jde o jejich jasnost a obsah, a musí být provedena formálním způsobem, a jednak nedostatek odůvodnění, jímž je stiženo sporné rozhodnutí, vyplývá ze samotného znění tohoto rozhodnutí a nemůže být považován za právní a skutkovou okolnost zjištěnou během písemné části řízení.

19.

Za těchto okolností zrušil Tribunál sporné rozhodnutí v mezích vytýčených návrhovými žádáními uvedenými v žalobě, kterou podala společnost BA ( 13 ).

20.

Dne 17. března 2017 přijala Komise nové rozhodnutí, které se týkalo protisoutěžní kartelové dohody sankcionované sporným rozhodnutím. Pokud jde o společnost BA, jsou v tomto rozhodnutí opět uvedeny aspekty sporného rozhodnutí, jež byly napadeným rozsudkem prohlášeny za neplatné.

21.

Společnost BA prostřednictvím svého kasačního opravného prostředku Soudnímu dvoru navrhuje, aby zaprvé zrušil napadený rozsudek v části, v níž omezuje rozsah zrušení napadeného rozhodnutí na návrhová žádání, která tato společnost předložila ve své žalobě podané v prvním stupni, zadruhé zrušil bod 1 výroku napadeného rozsudku, zatřetí zrušil sporné rozhodnutí v plném rozsahu a začtvrté Komisi uložil náhradu nákladů řízení o projednávaném kasačním opravném prostředku.

22.

Komise navrhuje, aby Soudní dvůr zamítl kasační opravný prostředek a uložil společnosti BA náhradu nákladů řízení.

23.

Na podporu svého kasačního opravného prostředku předkládá společnost BA dva důvody kasačního opravného prostředku. Prostřednictvím svého prvního důvodu kasačního opravného prostředku tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že je omezen zásadou ne ultra petita. Podle společnosti BA Tribunál tím, že uplatnil důvod veřejného pořádku i bez návrhu a konstatoval existenci vady, kterou je stiženo celé sporné rozhodnutí, měl toto rozhodnutí zrušit v plném rozsahu. Druhý důvod kasačního opravného prostředku, který byl vznesen podpůrně, vychází z porušení práva na účinnou soudní ochranu, zakotveného v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

24.

Komise vznáší na úvod námitky nepřípustnosti kasačního opravného prostředku, které je třeba analyzovat jako první.

25.

Zaprvé je podle Komise kasační opravný prostředek nepřípustný, neboť k němu společnost BA nepřipojila napadený rozsudek, což představuje porušení čl. 168 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora ( 14 ).

26.

V této souvislosti je třeba upozornit na to, že předchozí jednací řád Soudního dvora výslovně stanovil, že „[r]ozhodnutí Tribunálu, proti němuž je podán kasační opravný prostředek, musí být k tomuto opravnému prostředku přiloženo“ ( 15 ). V jednacím řádu Soudního dvora, který vstoupil v platnost dne 1. listopadu 2012, není však tento požadavek výslovně stanoven. Posledně uvedený jednací řád v čl. 168 odst. 1 písm. b) pouze stanoví, že kasační opravný prostředek musí obsahovat „označení napadeného rozhodnutí Tribunálu“, což Soudnímu dvoru umožní jednoznačnou identifikaci tohoto rozhodnutí.

27.

Článek 168 odst. 2 uvedeného jednacího řádu odkazuje na čl. 122 odst. 1 téhož jednacího řádu a ten dále odkazuje na čl. 21 druhý pododstavec statutu Soudního dvora Evropské unie. Z obou těchto posledně jmenovaných ustanovení vyplývá, že ke kasačnímu opravnému prostředku musí být „v případě potřeby“ připojen akt, jehož zrušení se požaduje. Podle mého názoru musí být přitom výraz „v případě potřeby“ chápán v tom smyslu, že napadený akt nemusí být ke kasačnímu opravnému prostředku připojen, pokud si může Soudní dvůr tento akt snadno obstarat, což v současnosti vzhledem k rozvoji technologií platí vždy v případě rozsudků a usnesení Tribunálu.

28.

Z toho vyplývá, že čl. 168 odst. 2 jednacího řádu nevyžaduje, aby byl ke kasačnímu opravnému prostředku připojen napadený rozsudek, a že první námitka nepřípustnosti vznesená Komisí musí být zamítnuta.

29.

Zadruhé je podle Komise kasační opravný prostředek nepřípustný, neboť nesplňuje požadavky stanovené v článku 56 statutu Soudního dvora Evropské unie, jakož i v článcích 169 a 170 jednacího řádu Soudního dvora. Před provedením analýzy těchto námitek, je nicméně třeba zkoumat námitka Komise, podle níž je replika, kterou byla společnost BA oprávněna předložit za účelem odpovědi na tyto námitky, v plném rozsahu nepřípustná.

30.

Komise tvrdí, že argumenty uvedené společností BA v její replice, týkající se námitek nepřípustnosti vznesených Komisí, představují nový důvod předložený v průběhu řízení a replika je vzhledem k této kvalifikaci v plném rozsahu nepřípustná ( 16 ). Komise má za to, že společnost BA sice v kasačním opravném prostředku tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení tím, že z přijetí důvodu veřejného pořádku uplatněného i bez návrhu nevyvodil právní důsledky, avšak zamítnutí jejího návrhu na zrušení sporného rozhodnutí v plném rozsahu, který společnost předložila na jednání před Tribunálem, poprvé napadla až ve své replice.

31.

V této souvislosti je třeba připomenout, že Tribunál v průběhu řízení v rámci nezbytného zajištění kontradiktornosti řízení ohledně důvodu, jejž zamýšlel uplatnit i bez návrhu, vyzval účastnice řízení, aby se k tomuto důvodu vyjádřily.

32.

Z bodu 90 napadeného rozsudku vyplývá, že společnost BA na jednání v rámci své argumentace týkající se tohoto důvodu výslovně uvedla, že Tribunál by mohl zrušit sporné rozhodnutí v plném rozsahu.

33.

V témže bodě napadeného rozsudku Tribunál tento návrh vznesený společností BA výslovně zamítl, a považoval jej v podstatě za „implicitní“ návrh (výraz, který použil Tribunál) na změnu jejích návrhových žádání. Následně Tribunál sporné rozhodnutí v mezích vytyčených návrhovými žádáními, jak byla formulována společností BA v její žalobě, částečně zrušil.

34.

Společnost BA ve svém kasačním opravném prostředku tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že je v projednávané věci omezen zásadou ne ultra petita. Podle názoru společnosti BA musí mít soud, pokud uplatňuje důvod veřejného pořádku i bez návrhu, pravomoc vyvodit z přijetí tohoto důvodu právní důsledky, a tedy v projednávané věci zrušit sporné rozhodnutí v plném rozsahu. Podle názoru společnosti BA může soud tuto pravomoc vykonávat volně bez ohledu na návrhová žádání vznesená účastníky řízení, takže aby Tribunál mohl zrušit sporné rozhodnutí v plném rozsahu, nebylo v projednávané věci vůbec nutné předložit návrh na změnu návrhových žádání ( 17 ).

35.

Z tohoto tvrzení logicky vyplývá, že z pohledu společnosti BA měl Tribunál, vzhledem k tomu, že přijal důvod, který uplatnil i bez návrhu, v každém případě zrušit sporné rozhodnutí v plném rozsahu, odůvodnění uvedené v bodě 90 napadeného rozsudku, v němž Tribunál zamítl návrh na zrušení napadeného rozhodnutí v plném rozsahu, předložený společností BA, je nesprávné.

36.

Za těchto okolností nemůže Komise platně tvrdit, že společnost BA tím, že ve své replice uvedla, že její kasační opravný prostředek směřuje k zamítnutí tohoto návrhu, vznesla důvod, jenž je ve vztahu k důvodu, který tato společnost uvedla ve svém kasačním opravném prostředku, nový, vycházející z nesprávného právního posouzení při uplatnění zásady ne ultra petita. Námitka nepřípustnosti repliky musí být tudíž podle mého názoru zamítnuta.

37.

Komise nejprve tvrdí, že kasační opravný prostředek není v souladu s čl. 56 druhým pododstavcem statutu Soudního dvora Evropské unie, neboť nelze tvrdit, že by návrhovým žádáním společnosti BA nebylo vyhověno ve smyslu uvedeného ustanovení. Tribunál totiž návrhovým žádáním společnosti BA vyhověl tak, jak byla vymezena v její žalobě, což znamená, že společnost BA měla v prvním stupni ve věci v plném rozsahu úspěch.

38.

Společnost BA namítá, že neměla ve věci úspěch. Na jednání totiž v rámci své argumentace, týkající se důvodu veřejného pořádku, který Tribunál uplatnil i bez návrhu, tvrdila, že je třeba sporné rozhodnutí zrušit v plném rozsahu, a Tribunál tento návrh v napadeném rozsudku zamítl. Výklad procesních pravidel navrhovaný Komisí zbavuje podle společnosti BA účastníka řízení, který je dotčen rozsudkem vydaným Tribunálem na základě důvodu veřejného pořádku uplatněného i bez návrhu možnosti dosáhnout účinné soudní ochrany u Soudního dvora.

39.

Úvodem bych rád připomněl, že podle čl. 56 druhého pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie „[kasační opravný prostředek k Soudnímu dvoru] může podat kterýkoli účastník řízení, jehož návrhovému žádání nebylo zcela nebo zčásti vyhověno […]“.

40.

Je přitom třeba poukázat na existenci lingvistického rozdílu mezi francouzským zněním čl. 56 druhého pododstavce uvedeného statutu a jeho zněním v anglickém jazyce, který je v projednávané věci jednacím jazykem. Aby žalobce mohl podat kasační opravný prostředek, je totiž podle francouzského znění nutné, aby „[ait] succombé en ses conclusions“, zatímco podle znění v anglickém jazyce se vyžaduje, aby byl „unsuccessful […] in its submissions“. Znění ve francouzském jazyce používá výraz „conclusions“, který odpovídá výrazu použitému v čl. 168 odst. 1 písm. d), čl. 169 odst. 1 a čl. 170 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora, zatímco znění v anglickém jazyce používá naopak výraz „submissions“, který neodpovídá výrazu „form of order“ použitému ve výše uvedených ustanoveních a může se vztahovat nejen na návrhové žádání (petitum), ale i právní argumenty uvedené před Tribunálem. Rozdíly lze nalézt i v dalších jazykových zněních čl. 56 druhého pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie, neboť některé z nich neodkazují na pojem odpovídající francouzskému výrazu „conclusions“, které je použit v jednacím řádu Soudního dvora ( 18 ).

41.

Vzhledem k tomu, že žádné z těchto jazykových znění nelze upřednostnit, musí být za těchto podmínek čl. 56 druhý pododstavec statutu Soudního dvora Evropské unie vykládán podle obecné systematiky a účelu ustanovení upravujících kasační opravný prostředek ( 19 ).

42.

Zejména je nutné ověřit, zda pojem „succomber en ses conclusions“ (nevyhovění návrhovému žádání) ve smyslu tohoto ustanovení může být, jak tvrdí Komise, chápán pouze v tom smyslu, že odkazuje na návrhové žádání vznesené v původní žalobě, nebo alespoň ve formálním návrhu na změnu návrhového žádání.

43.

V tomto ohledu je nejprve nutné poukázat na to, že z judikatury Soudního dvora vyplývá, že návrhová žádání předložená účastníky řízení se vyznačují zpřísněným požadavkem jasnosti ( 20 ) a v zásadě také svou neměnností ( 21 ). Tato zásadní neměnnost je striktně spjata s požadavkem dodržování lhůt pro podání žaloby ( 22 ).

44.

Nicméně neměnnost návrhových žádání nemá absolutní povahu. Existuje několik výjimek, které jsou však mimořádně omezené.

45.

Soudní dvůr tak několikrát připustil možnost změny návrhového žádání v průběhu řízení, pokud je tato změna založena na právních a skutkových okolnostech, které vyšly najevo v průběhu písemné části řízení ( 23 ). Mimoto změna návrhového žádání je nyní možná podle článku 86 nového jednacího řádu Tribunálu, kterým byla kodifikována předchozí judikatura ( 24 ), je-li akt, jehož zrušení je navrhováno, nahrazen nebo změněn jiným aktem se stejným předmětem. Soudní dvůr nadto v několika konkrétních případech připustil možnost upřesnit návrhové žádání v průběhu řízení ( 25 ). Změna návrhového žádání však podléhá velmi přísným požadavkům, pokud jde o jejich jasnost a obsah, a musí být učiněna formálním způsobem ( 26 ), přičemž tuto změnu lze ovšem provést i během jednání ( 27 ).

46.

Pokud žalobce podá návrh na změnu svého návrhového žádání a Tribunál tento návrh ve svém rozsudku výslovně zamítne, nemůže být tomuto žalobci odňata možnost zpochybnit legalitu tohoto zamítnutí pouze z důvodu, že jeho původnímu návrhovému žádání obsaženému v jeho žalobě bylo vyhověno.

47.

Je totiž zjevné, že takový žalobce neměl ve věci úspěch, pokud jde o jeho návrh na změnu jeho návrhového žádání. Pokud bude Soudní dvůr muset konstatovat, že zamítnutí tohoto návrhu Tribunálem bylo nesprávné, mohl by uvedený žalobce potenciálně dosáhnout většího prospěchu, než jaký by získal, pokud by bylo jeho původnímu návrhovému žádání vyhověno. Je tudíž nezbytné, aby byla takovému žalobci poskytnuta možnost zpochybnit legalitu zamítnutí jeho návrhu na změnu návrhového žádání.

48.

Ostatně otázka, zda Tribunál zamítl návrh na změnu návrhového žádání některého účastníka řízení právem či neprávem, se týká merita věci, a to bez ohledu na to, zda Tribunál takový návrh z důvodu porušení formálních požadavků zamítl.

49.

Z výše uvedeného podle mého názoru na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, vyplývá, že pojem „nevyhovění“ ve smyslu čl. 56 druhého pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie nemůže být striktně omezen pouze na návrhová žádání uvedená v původním návrhu na zahájení řízení nebo na návrhové žádání změněná za dodržení formálních požadavků. Musí naopak zahrnovat také situaci, kdy nebylo vyhověno jakémukoliv návrhu předloženému v řízení před Tribunálem, o němž Tribunál rozhodl v napadeném rozsudku.

50.

Výše uvedený výklad čl. 56 druhého pododstavce statutu se ostatně jeví jako v souladu s různými jazykovými zněními tohoto ustanovení, která všechna odkazují na pojem „nevyhovění“, avšak nespojují tento pojem nutně s návrhovými žádáními formálně uvedenými v původní žalobě ( 28 ).

51.

Z výše uvedeného vyplývá, že jelikož Tribunál rozhodl v bodě 90 napadeného rozsudku o „implicitním“ návrhu společnosti BA na zrušení sporného rozhodnutí v plném rozsahu a zamítl ho, je nutné mít v projednávané věci za to, že společnosti BA nebylo v tomto bodě vyhověno ve smyslu čl. 56 druhého pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie. Její kasační opravný prostředek je tudíž nutné považovat z toho hlediska za přípustný.

52.

Komise dále tvrdí, že kasační opravný prostředek není v souladu s čl. 169 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora, neboť nesměřuje ke zrušení výroku napadeného rozsudku, ale směřuje k doplnění výroku v tom smyslu, že částečné zrušení, které navrhovala v prvním stupni společnost BA a Tribunál jí vyhověl, se rozšíří na úplné zrušení celkové.

53.

Podle čl. 169 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora „[n]ávrhové žádání v kasačním opravném prostředku musí směřovat k úplnému nebo částečnému zrušení rozhodnutí Tribunálu obsaženého ve výroku tohoto rozhodnutí“.

54.

Toto ustanovení se týká návrhového žádání v kasačním opravném prostředku (zatímco článek 170 téhož jednacího řádu se týká návrhového žádání pro případ vyhovění kasačnímu opravnému prostředku). Týká se zejména základní zásady v oblasti kasačních opravných prostředků, podle níž kasační opravný prostředek musí směřovat proti výroku napadeného rozhodnutí Tribunálu a nesmí se týkat pouze změny některých důvodů tohoto rozhodnutí ( 29 ).

55.

Jak vyplývá z bodu 21 tohoto stanoviska, společnost BA předložila v projednávané věci dvě návrhová žádání v kasačním opravném prostředku: prostřednictvím prvního z nich navrhuje, aby byl napadený rozsudek zrušen „v rozsahu, v němž [tento rozsudek] omezuje rozsah zrušení sporného rozhodnutí pouze na návrhová žádání, která předložila ve své žalobě podané v prvním stupni“; prostřednictvím druhého z nich se domáhá zrušení bodu 1 výroku napadeného rozsudku.

56.

Prostřednictvím prvního návrhového žádání se tudíž společnost BA domáhá zrušení odůvodnění napadeného rozsudku, na němž je založen bod 1 výroku, v rozsahu, v němž bylo tímto rozsudkem sporné rozhodnutí zrušeno pouze částečně. Konkrétně se jedná jednak o rozhodnutí Tribunálu, jenž se v projednávané věci považoval za omezeného zásadou ne ultra petita, a jednak o rozhodnutí zamítající „implicitní“ návrh na změnu návrhového žádání, který společnost BA podle vlastního tvrzení vznesla na jednání ( 30 ). V této souvislosti je třeba připomenout, že podle judikatury Soudního dvora je odůvodnění napadeného rozsudku, které tvoří nezbytný základ jeho výrokové části, od této části neoddělitelné ( 31 ), a výrok rozsudku musí být vykládán ve světle tohoto odůvodnění ( 32 ).

57.

Na základě tohoto předpokladu se společnost BA ve druhém návrhovém žádání následně domáhá zrušení bodu 1 výroku napadeného rozsudku.

58.

V této souvislosti je třeba rovněž poznamenat, že Soudní dvůr již rozhodl, že je-li příslušný k posouzení právního řešení důvodů projednaných před Tribunálem, musí být, aby řízení o kasačním opravném prostředku nebylo zbaveno podstatné části svého smyslu, rovněž příslušný k posouzení právních důsledků vyvozených Tribunálem z takového řešení, které jsou rovněž právní otázkou ( 33 ).

59.

Společnost BA přitom ve svém kasačním opravném prostředku zpochybňuje rozsah zrušení, o němž Tribunál rozhodl v důsledku přijetí důvodu, který sám uplatnil i bez návrhu. Společnost BA tudíž zpochybňuje právní důsledky, které Tribunál z přijetí tohoto důvodu vyvodil.

60.

Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že Komise nemůže v projednávané věci platně tvrdit, že kasační opravný prostředek podaný společností BA nesměřuje ke zrušení výroku napadeného rozsudku, jak vyžaduje čl. 169 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora.

61.

Nakonec Komise tvrdí, že kasační opravný prostředek není v souladu ani s čl. 170 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora. Tento článek neumožňuje navrhovateli, aby v rámci kasačního opravného prostředku předložil návrhové žádání, které jde nad rámec návrhových žádání předložených v prvním stupni, ani aby se domáhal opatření, které má rozsah širší než opatření, kterého se domáhal před Tribunálem. Návrh týkající se rozsahu zrušení (bod 90 napadeného rozsudku), který předložila společnost BA na jednání před Tribunálem, nelze považovat za součást předmětu sporu před Tribunálem.

62.

Článek 170 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora stanoví, že „[n]ávrhové žádání v kasačním opravném prostředku musí směřovat k tomu, aby v případě, že bude kasační opravný prostředek prohlášen za opodstatněný, bylo úplně nebo částečně vyhověno návrhovému žádání, které bylo vzneseno v prvním stupni, přičemž nelze vznést nové návrhové žádání“, a že „[k]asační opravný prostředek nesmí měnit předmět sporu před Tribunálem“.

63.

Zavedení zvláštního článku, který je věnován návrhovému žádání pro případ vyhovění kasačnímu opravnému prostředku, je novinkou jednacího řádu Soudního dvora, který vstoupil v platnost dne 1. listopadu 2012. Toto ustanovení se týká důsledků, které by měl Soudní dvůr vyvodit z případného uznání opodstatněnosti kasačního opravného prostředku. Logicky následuje po čl. 169 odst. 1 téhož jednacího řádu a má zabránit tomu, aby navrhovatel podávající kasační opravný prostředek předložil k Soudnímu dvoru návrhy, které nevznesl před Tribunálem ( 34 ).

64.

V projednávaném případě je návrhové žádání pro případ vyhovění kasačnímu opravnému prostředku, který podala společnost BA, obsaženo ve třetím návrhovém žádání, v němž tato společnost Soudnímu dvoru navrhuje, aby zrušil sporné rozhodnutí v plném rozsahu.

65.

Je třeba ověřit, zda má být tento návrh kvalifikován jako „nové návrhové žádání“ a zda může změnit předmět sporu ve smyslu čl. 170 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora.

66.

V této souvislosti je zaprvé třeba poznamenat, že návrh obsažený ve třetím návrhovém žádání přesně odpovídá „implicitnímu“ návrhu na změnu návrhových žádání, který Tribunál zamítl v bodě 90 napadeného rozsudku. Mimo jiné se týká otázky – případného úplného zrušení sporného rozhodnutí v důsledku přijetí důvodu uplatněného i bez návrhu – která byla, jak vyplývá z bodu 90 napadeného rozsudku, projednána před Tribunálem v rámci diskuse týkající se tohoto důvodu.

67.

Zadruhé, je-li navrhovatel podávající kasační opravný prostředek oprávněn zpochybnit v kasačním opravném prostředku právní důsledky, které Tribunál vyvodil z přijetí určitého důvodu (v projednávané věci důvodu uplatněného i bez návrhu), jak vyplývá z úvah uvedených v bodech 58 a 59 tohoto stanoviska, musí být takový navrhovatel logicky oprávněn domáhat se toho, aby Soudní dvůr v případě, že bude jeho kasačnímu opravnému prostředku vyhověno, sám vyvodil důsledky, které vyplývají ex lege z přijetí uvedeného důvodu.

68.

V této souvislosti není pochyb o tom, že pokud by Soudní dvůr měl vyhovět kasačnímu opravnému prostředku podanému společností BA a měl za to, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, které mu vytýká společnost BA, a musel by tedy vyhovět kasačnímu opravnému prostředku podanému touto společností, nezbytně by z toho vyplývalo, že sporné rozhodnutí musí být zrušeno v plném rozsahu ( 35 ).

69.

V projednávané věci není tedy úplné zrušení sporného rozhodnutí ničím jiným než nezbytným právním důsledkem případného vyhovění návrhovým žádáním společnosti BA, obsaženým v kasačním opravném prostředku (uvedeným v bodech 21 a 55 tohoto stanoviska), a tak případného zrušení napadeného rozsudku.

70.

Za těchto podmínek nemám v rámci mimořádně zvláštních okolností projednávané věci za to, že čl. 170 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora brání přípustnosti kasačního opravného prostředku.

71.

Z toho vyplývá, že kasační opravný prostředek podaný společností BA je podle mého názoru přípustný.

72.

Společnost BA prostřednictvím svého prvního důvodu kasačního opravného prostředku tvrdí, že Tribunál se dopustil nesprávného právního posouzení, majíc za to, že je omezen zásadou ne ultra petita, když i bez návrhu konstatoval existenci zásadních vad týkajících se veřejného pořádku, jimiž je sporné rozhodnutí stiženo v plném rozsahu.

73.

Podle společnosti BA v případě, že unijní soud vznese otázku veřejného pořádku i bez návrhu, přestávají platit omezení inter partes, spojená se zásadou ne ultra petita. V takovém případě by měl mít podle společnosti BA uvedený soud pravomoc formulovat výrok rozsudku způsobem, který považuje za vhodný, a při výkonu této pravomoci by neměl být omezen návrhovými žádáními vznesenými některým z účastníků řízení.

74.

Společnost BA má za to, že pokud se unijní soud může ve věci týkající se otázky veřejného pořádku odchýlit od důvodů uplatňovaných účastníky řízení, měl by mít rovněž možnost se stejným způsobem odchýlit i od jejich návrhových žádání. Pouze takto bude schopen uvést ve svém rozsudku náležitý výrok a účinně napravit konstatovaná porušení veřejného pořádku.

75.

Důsledky uplatnění důvodů veřejného pořádku i bez návrhu Tribunálem nemohou podle společnosti BA podléhat osobním zájmům jednotlivých účastníků sporu. Nemohou ani záviset na případné změně návrhového žádání účastníka řízení v průběhu řízení. Takové řešení by rovněž vedlo k tomu, že by otázky veřejného pořádku byly svěřeny do rukou účastníků řízení.

76.

Mimoto Tribunál podle společnosti BA v napadeném rozsudku v rámci zohlednění pozdějších vnitrostátních řízení o náhradě škody svévolně rozlišoval mezi situací společnosti BA (ve vztahu k níž bylo sporné rozhodnutí zrušeno pouze částečně) a situací ostatních leteckých společností, jež uvedené rozhodnutí také napadly (ve vztahu k nimž bylo sporné rozhodnutí zrušeno v plném rozsahu), i když se všichni žalobci nacházeli ve stejné situaci, pokud jde o podstatnou vadu odůvodnění, kterou Tribunál konstatoval i bez návrhu.

77.

Nakonec přístup Tribunálu vyvolává podle společnosti BA pochybnosti s ohledem na výkon spravedlnosti, neboť navrhovatele vybízí k tomu, aby systematicky formulovali svá návrhová žádání bez odůvodnění široce, aby tak mohli dosáhnout zrušení většího rozsahu v případě, že by unijní soud uplatnil důvod veřejného pořádku i bez návrhu.

78.

Komise nesouhlasí s argumenty uvedenými společností BA. Má zejména za to, že tvrzení společnosti BA vede k popření zásad vyjádřených v judikatuře vzešlé z rozsudku Komise v. AssiDomän Kraft Products a další (dále jen „věc AssiDomän“) ( 36 ). Rozdíl mezi věcí AssiDomän a projednávanou věcí je pouze otázkou míry. Zatímco ve věci AssiDomän někteří adresáti rozhodnutí Komise toto rozhodnutí vůbec nenapadli, v projednávané věci napadla společnost BA před Tribunálem pouze některé aspekty sporného rozhodnutí.

79.

Dopustil se Tribunál nesprávného právního posouzení, když měl za to, že je v projednávané věci omezen zásadou ne ultra petita? Mohl, či dokonce musel vyvodit veškeré právní následky vyplývající z vady odůvodnění týkající se veřejného pořádku, uplatněné i bez návrhu, a kterou bylo sporné rozhodnutí stiženo v plném rozsahu, a zrušit toto rozhodnutí v plném rozsahu navzdory návrhovému žádání společnosti BA, které směřovalo pouze k jeho částečnému zrušení?

80.

Jak jsem již uvedl v bodech 5 a 6 tohoto stanoviska, tyto otázky svědčí o napětí, které panuje mezi různými a někdy i protichůdnými právními požadavky. Odpověď na tyto otázky závisí tudíž na skloubení těchto požadavků a vyvážení zásad, z nichž tyto požadavky vycházejí.

81.

Za těchto okolností se budu nejprve zabývat analýzou dosahu a důvodů existence těchto zásad a požadavků a následně navrhnu odpověď na uvedené otázky.

82.

Nejprve je třeba charakterizovat zásadu ne ultra petita, na kterou se Tribunál v projednávané věci odvolával jako mezí jeho zrušovací pravomoci.

83.

Zásada ne ultra petita, která vyplývá z maximy „ne eat iudex ultra petita partium“, zakazuje, aby soudce, který je vyzván k rozhodnutí o žalobě na neplatnost, šel nad rámec návrhových žádání účastníků řízení ( 37 ). Podle ustálené judikatury vzhledem k tomu, že unijní soud nemůže rozhodnout ultra petita, nemůže jít zrušující výrok nad rámec návrhu žalobce ( 38 ).

84.

Zásada ne ultra petita je nerozlučně spjata s dispoziční zásadou, kterou se řídí řízení týkající se přezkumu legality, jež jsou vedena před unijním soudem. Podle dispoziční zásady přísluší iniciativa v řízení jeho účastníkům, kteří také určují předmět sporu, a soud se tedy musí vyjádřit ke všem předloženým návrhům a výlučně k nim (tudíž ne ultra petita) ( 39 ).

85.

Dispoziční zásada i její logický následek, zásada ne ultra petita, jsou obecně považovány za výraz soukromé autonomie jednotlivců. Otázka, zda a do jaké míry uplatní subjekt svá práva před soudem, závisí totiž v konečném důsledku na jeho vlastní vůli. Takové pojetí však platí především v rámci občanskoprávních řízení ( 40 ).

86.

Ve veřejnoprávních řízeních může mít dispoziční zásada a zásada ne ultra petita – a omezení pravomoci soudu z nich vyplývající – jiný dosah ( 41 ). Konkrétně musí být tyto zásady chápány v souvislosti s rozhodnutím upravit řízení týkající se přezkumu legality v unijním právu jako soudní řízení, které je podmíněné podáním žaloby.

87.

Z článku 263 druhého až čtvrtého pododstavce SFEU tak vyplývá, že unijní soud má pravomoc přezkoumat legalitu aktů přijatých unijními orgány, institucemi nebo jinými subjekty pouze v případě, že – a v rozsahu, v němž – má rozhodnout o žalobě podané jedním ze subjektů oprávněných podat tuto žalobu na základě těchto ustanovení.

88.

Není-li taková žaloba podána, unijní soud nemá žádnou pravomoc, aby z úřední povinnosti ověřil legalitu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Unie ( 42 ).

89.

Jinými slovy, pravomoc unijního soudu k přezkumu legality činnosti unijních orgánů závisí na existenci a rozsahu žaloby na neplatnost podané jedním ze subjektů uvedených v článku 263 SFEU. Pokud není soudu předložena taková žaloba, nemůže zasáhnout do oblasti působnosti jiných orgánů, institucí nebo subjektů Unie a zpochybnit legalitu aktů jimi přijatých ( 43 ).

90.

Z tohoto hlediska omezení pravomoci soudu vyplývající ze zásady ne ultra petita jakožto výrazu dispoziční zásady, souvisejí nejen se soukromou autonomií, ale i zásadou dělby moci, kterou se vyznačuje fungování každého právního státu a která je na úrovni Evropské unie vyjádřena zásadou institucionální rovnováhy, jež znamená, že každý z orgánů vykonává své pravomoci s ohledem na pravomoci orgánů ostatních ( 44 ).

91.

Co se týče zásady ne ultra petita, je ještě třeba uvést, že tato zásada, jak vyplývá z jejího názvu (ne ultra petita), souvisí s petitem, a tudíž s návrhy účastníků řízení uvedenými v jejich návrhových žádáních. Nicméně Soudní dvůr se na tuto zásadu odvolává někdy i v souvislosti s důvody, jež účastníci řízení předkládají na podporu svých nároků. Konkrétně se na ni odvolává vzhledem k zákazu, aby zkoumal důvody, jež účastníci řízení nepředložili – právě – s výjimkou důvodů, které soud může, nebo dokonce i musí uplatnit i bez návrhu ( 45 ).

92.

Z tohoto hlediska může být uplatnění důvodu veřejného pořádku i bez návrhu považováno za výjimku ze zásady ne ultra petita chápané v širším smyslu (tj. tak, že se vztahuje nejen na petit, ale i na důvody uvedené na jeho podporu). Existence pravomoci uplatnit tyto důvody i bez návrhu však nutně neznamená, že v případě, kdy unijní soud tuto pravomoc vykonává, může vydat rozhodnutí, které jde nad rámec návrhových žádání účastníků řízení. Jedná se totiž o dvě různé otázky ( 46 ).

93.

Oprávnění podat k unijnímu soudu návrh na přezkum legality unijního aktu, které je přiznáno subjektům uvedeným v článku 263 SFEU, podléhá časovému omezení: žaloba musí být podána ve lhůtě stanovené v šestém pododstavci uvedeného článku.

94.

V této souvislosti z judikatury Soudního dvora vyplývá, že pokud nebylo rozhodnutí napadeno jeho adresátem ve lhůtě stanovené tímto ustanovením, stává se vůči němu konečným ( 47 ).

95.

Soudní dvůr rovněž uvedl, že tato lhůta i důsledek jejího uplynutí, tj. nabytí konečné povahy, mají chránit veřejné zájmy, a tato lhůta je tudíž kogentní povahy a musí se jimi řídit jak účastníci řízení, tak soud a její dodržení musí být unijním soudem zkoumáno i bez návrhu ( 48 ).

96.

Tato judikatura je založena na úvaze, že cílem lhůt pro podání žaloby je zaručit právní jistotu a zabránit časově neomezenému zpochybňování unijních aktů zakládajících právní účinky, jakož i na požadavcích řádného výkonu spravedlnosti a hospodárnosti řízení ( 49 ).

97.

Zásady vyjádřené v této judikatuře se však neuplatňují pouze v případech žalob směřujících k úplnému zrušení aktu, ale platí i v případě návrhu na částečné zrušení. V případě podání žaloby, kterou se navrhuje částečné zrušení aktu, stávají se tak oddělitelné části ( 50 ) tohoto aktu, které nebyly ve lhůtě stanovené pro podání žaloby napadeny, konečnými, a to zejména ve vztahu k osobě, jíž byl akt určen.

98.

Mimoto, jak jsem již uvedl v bodě 43 tohoto stanoviska, kogentní požadavky související s dodržením lhůty pro podání žaloby tvoří základ zásadní neměnnosti návrhových žádání účastníků řízení v soudních řízeních o neplatnosti. Právě uplynutí této lhůty má v zásadě za následek krystalizaci návrhových žádání, a tudíž konečné vymezení předmětu sporu. Pokud by se totiž žalobci umožnilo rozšířit rozsah jeho návrhového žádání až po uplynutí lhůty pro podání žaloby, v podstatě by mu to umožnilo tuto lhůtu obejít a navrhnout zrušení jiného aktu (nebo jiné části aktu), přestože lhůta stanovená pro zpochybnění jeho legality již uplynula a tento akt (nebo tato část aktu) se již stal ve vztahu k žalobci konečným ( 51 ).

99.

Nakonec je třeba poukázat ještě na okolnost, že z důvodu požadavku právní jistoty, na kterém spočívají pravidla týkající se procesních lhůt, Soudní dvůr uplatňuje tato pravidla mimořádně restriktivně a výjimky připouští pouze za zcela mimořádných okolností ( 52 ).

100.

Požadavek ochrany legality vyžaduje, aby unijní soud nemusel při plnění svého hlavního úkolu, který mu ukládá článek 19 SEU a který spočívá v zajištění dodržování unijního práva, hrát pouze pasivní roli, protože jinak by mohl založit své rozhodnutí na nesprávných právních úvahách. Některé procesní předpisy a judikatura mu tak přiznaly pravomoc uplatnit i bez návrhu právní důvody, které jsou označovány jako důvody veřejného pořádku a umožňují mu jít nad rámec důvodů a argumentů uplatněných účastníky řízení. Jedná se o případy týkající se jak otázek souvisejících s řízením, které je před ním vedeno ( 53 ), nebo o otázky týkajících se legality napadeného aktu ( 54 ).

101.

Z obecného hlediska přísluší unijnímu soudu, aby i bez návrhu uplatnil porušení pravidla unijního právního řádu, které se jeví jako dostatečně důležité, aby mohlo být kvalifikováno jako důvod veřejného pořádku a odůvodnilo jeho postih i bez návrhu. Je-li konstatováno porušení takového pravidla, není totiž důležité, zda je tento akt také stižen vadami, které žalobce uvedl na podporu svého návrhu na zrušení, neboť ochrana unijního právního řádu soudu posuzujícímu otázky legality umožňuje, nebo dokonce i ukládá, aby konstatoval, že je dotčený právní akt stižen vadou, která v každém případě vede k jeho zrušení ( 55 ).

102.

Soudní dvůr nikdy přesně nevymezil pojem „důvod veřejného pořádku“ ani abstraktně nestanovil kritéria, která by umožnila určit, zda se jedná o důvod veřejného pořádku, či nikoliv. Z judikatury lze nicméně vyvodit prvky, které umožňují s určitou mírou přesnosti určit tato kritéria, pokud jde o unijní právní řád.

103.

V tomto ohledu, jak jsem měl již několikrát příležitost zdůraznit ( 56 ), souhlasím s přístupem, který navrhl generální advokát F. G. Jacobs ve svém stanovisku předneseném ve věci Salzgitter v. Komise (C‑210/98 P, EU:C:2000:172) ( 57 ). Podle mého názoru se tak o důvod veřejného pořádku jedná jednak v případě, že porušené pravidlo má sloužit základnímu cíli nebo základní hodnotě unijního právního řádu a při naplňování takového cíle nebo hodnoty hraje zásadní roli, a jednak v případě, že toto pravidlo bylo stanoveno v zájmu třetích osob nebo veřejnosti obecně, a nikoliv pouze v zájmu bezprostředně dotčených osob.

104.

Jedná se tedy o požadavek legality, který by bylo možné definovat jako „striktní“, neboť se týká ochrany „veřejného pořádku“, a sice ochrany základních hodnot unijního právního řádu v zájmu třetích osob nebo veřejnosti obecně, která odůvodňuje pravomoc/povinnost unijního soudu uplatnit důvody veřejného pořádku i bez návrhu, a to i nad rámec důvodů, které účastníci řízení uvedli před unijním soudem na podporu svých návrhů.

105.

Odůvodňuje takový „striktní“ požadavek legality související s ochranou veřejného pořádku, na níž je založena pravomoc unijního soudu uplatnit právní důvod i bez návrhu, také rozšíření zrušovací pravomoci nad rámec návrhů předložených žalobcem? Umožňuje tento požadavek soudu zpochybnit části rozhodnutí, které vzhledem k tomu, že nejsou předmětem žaloby, se tak staly vůči žalobci konečnými?

106.

Odpověď na tyto otázky závisí v konečném důsledku na tom, jaký z výše popsaných požadavků bude vybrán jako požadavek, který má převážit nad ostatními.

107.

Pokud jde o tento výběr, Soudní dvůr má podle mého názoru v podstatě na výběr mezi třemi možnostmi, z nichž pouze třetí považuji z důvodů, které uvedu níže, za přesvědčivou.

108.

První možnost spočívá ve ztotožnění se s tvrzením, jež uvedla společnost BA, a upřednostnit „striktní“ požadavek legality, přičemž unijnímu soudu bude přiznána pravomoc jít nad rámec návrhových žádání účastníků řízení v případě, že uplatní důvod veřejného pořádku. Nelze popřít, že takový přístup má určitou logiku. Pokud je totiž porušené pravidlo natolik významné, že může být považováno za kogentní a lze jej uplatnit i bez návrhu, musí mít soud možnost nezávisle na návrhových žádáních účastníků řízení napravit protiprávnost vyplývající z jeho porušení. Tento přístup je v souladu s pravomocí soudu uplatnit i bez návrhu důvody veřejného pořádku, která, jak jsem uvedl v bodech 91 a 92 tohoto stanoviska, představuje výjimku ze zásady ne ultra petita chápané v širokém smyslu. I když má tento přístup určitou podporu v judikatuře, je tato judikatura implicitní, izolovaná, zastaralá a omezená, jak se zdá, na spory v oblasti veřejné služby ( 58 ).

109.

Druhou možností je umožnit účastníkům řízení, aby v rámci svých vyjádření (jež jsou nezbytná pro dodržení zásady kontradiktornosti ( 59 )) týkajících se k důvodu, který má unijní soud v úmyslu uplatnit i bez návrhu, upravili rozsah svých návrhových žádání s ohledem na tento důvod.

110.

Třetí možnost, kterou zvolil Tribunál, zastávaná Komisí a kterou upřednostňuji i já, spočívá v upřednostnění požadavků spojených se zásadou ne ultra petita a právní jistoty (v souvislosti s dodržením lhůty pro podání žaloby) a omezení zrušovací pravomoci soudu na návrhová žádání účastníků řízení.

111.

V této souvislosti považuji za relevantní následující úvahy.

112.

Zaprvé je třeba věnovat pozornost věci AssiDomän, jejíž relevance byla předmětem diskuse mezi účastnicemi řízení. V rozsudku vydaném v této věci, která se rovněž týkala legality rozhodnutí v oblasti protisoutěžních kartelových dohod, Soudní dvůr rozhodl, že zrušením rozhodnutí, vyhlášeným rozsudkem ve vztahu k žalobci, není dotčena platnost jiného rozhodnutí, které je totožné nebo obdobné, je stiženo totožnou vadou a je určeno jinému adresátovi, který jej ve lhůtě stanovené pro podání žaloby nenapadl ( 60 ). Pro účely odůvodnění tohoto řešení odkázal Soudní dvůr na zásadu ne ultra petita a na požadavky právní jistoty, z nichž vychází dodržování lhůt stanovených pro podání žaloby.

113.

Je pravda, že projednávaná věc se od věci AssiDomän do určité míry liší. Zaprvé ve věci AssiDomän nevyplývala protiprávnost, jíž bylo stiženo rozhodnutí Komise, z porušení kogentního pravidla, jako je tomu v projednávané věci ( 61 ). Zadruhé věc AssiDomän se týkala situace, kdy dotčené společnosti nepodaly žalobu proti rozhodnutí, které jim bylo určeno, a jeho přezkumu se domáhaly až po uplynutí lhůty pro podání žaloby, přičemž žádaly, aby bylo v jejich prospěch rozšířeno konstatování protiprávnosti, k němuž Soudní dvůr dospěl v rámci žaloby podané jiným adresátem tohoto rozhodnutí. V projednávané věci naopak společnost BA před soudem zpochybnila – ve lhůtě stanovené pro podání žaloby – legalitu sporného rozhodnutí, i když přesněji pouze jeho části.

114.

Přes všechny tyto rozdíly je však věc AssiDomän podle mého názoru relevantní pro posouzení projednávané věci, a to právě vzhledem k jednoznačnému rozhodnutí, které v ní Soudní dvůr učinil: při vážení požadavku ochrany legality a požadavku právní jistoty upřednostnil druhý z nich ( 62 ).

115.

Otázky, které vyvstaly v projednávané věci, mají několik styčných bodů s otázkami, které vyvstaly ve věci AssiDomän. Také v tomto případě existuje rozpor mezi na jedné straně požadavkem ochrany legality (který má v projednávané věci kogentní povahu), a na druhé straně požadavkem právní jistoty (který má rovněž kogentní povahu), souvisejícím se skutečností, že části sporného rozhodnutí, které společnost BA nenapadla ve lhůtě stanovené pro podání žaloby, se staly vůči společnosti BA konečnými. V projednávané věci se však vedle tohoto posledně uvedeného požadavku na rozdíl od věci AssiDomän uplatní i požadavek omezení zrušovací pravomoci soudu, která vyplývá ze zásady ne ultra petita, tak jak jsem ji popsal v bodech 82 až 90 tohoto stanoviska.

116.

Zadruhé Soudní dvůr vymezil ve své judikatuře situaci, v níž musí mít kogentní požadavky legality přednost před požadavky právní jistoty (jakož i požadavky souvisejícími se zásadou ne ultra petita).

117.

Je tomu tak v případě, kdy je akt stižen vadou, jejíž závažnost je natolik zjevná, že ji unijní právní řád nemůže tolerovat, takže tento akt musí být považován za nicotný. Soudní dvůr připustil, že v takovém případě je unijní soud oprávněn konstatovat, že tento akt nezakládá žádné právní účinky, i když byl napaden až po uplynutí lhůty pro podání žaloby ( 63 ). I když Soudní dvůr neměl zatím příležitost poskytnout v tomto smyslu výslovné upřesnění, je třeba mít za to, že v tak mimořádném případě je soud oprávněn konstatovat nicotnost napadeného aktu, a to i nad rámec návrhových žádání účastníků řízení na základě výjimky ze zásady ne ultra petita.

118.

Soudní dvůr však výslovně uvedl, že závažnost důsledků plynoucích z konstatování nicotnosti aktu unijních orgánů vyžaduje, aby z důvodů právní jistoty bylo toto konstatování vyhrazeno pouze pro zcela ojedinělé případy ( 64 ), ve kterých je dotčený akt stižen zvláště závažnými a zjevnými vadami ( 65 ).

119.

Na rozdíl od přístupu zaujatému ve věci AssiDomän může tedy požadavek ochrany legality pouze v takto mimořádných případech odůvodnit možnost unijního soudu překročit meze stanovené pravidly, která omezují jeho úlohu spočívající v přezkumu legality, jež vyplývají zejména z požadavku dodržování stability právních vztahů, na který poukazuji v bodech 94 až 98 tohoto stanoviska, jakož i z požadavku institucionální rovnováhy, který je uveden v bodě 90 tohoto stanoviska.

120.

Konstatování vady odůvodnění, která má vliv na rozhodnutí určené adresátovi, i když tato vada představuje závažnou protiprávnost a může se týkat celého napadeného aktu, nemůže přitom podle mého názoru spadat, pokud nejsou splněné podmínky pro konstatování nicotnosti tohoto aktu ( 66 ), mezi výše uvedené mimořádné případy, v souvislosti s nimiž Soudní dvůr znal, že mohou odůvodnit překročení uvedených mezí.

121.

Požadavek legality, který jsem označil za „striktní“, neboť souvisí s kogentní povahou porušeného pravidla, je jistě důvodem pro to, aby soud konstatoval tuto protiprávnost i bez návrhu. Tento požadavek však podle mého názoru neodůvodňuje možnost soudu překročit hranice jeho pravomoci, které jsou vymezené v daném případě žádostí o soudní ochranu, kterou vznesl žalobce ve svém návrhovém žádání, a zpochybnit tak konečnou povahu těch části rozhodnutí vůči žalobci, které nebyly napadeny.

122.

V této souvislosti je třeba poznamenat, že samotný adresát rozhodnutí, které je předmět žaloby, vymezil konkrétně hranice rozhodování soudu tím, že ve svých návrzích označil rozsah své potřeby soudní ochrany.

123.

Z tohoto hlediska ani skutečnost, že soud uplatnil důvod veřejného pořádku i bez návrhu, nemůže podle mého názoru odůvodnit změnu těchto hranic v průběhu řízení. Na jedné straně z judikatury uvedené v bodě 95 tohoto stanoviska vyplývá, že soud nemůže stanovit lhůty pro podání žaloby. Na druhé straně důvod, který mohl předložit sám žalobce, nepředstavuje nový prvek, který by mohl odůvodnit změnu návrhového žádání ( 67 ). Právě z těchto důvodů se mi tedy druhá možnost, kterou jsem zmínil v bodě 109 tohoto stanoviska, nejeví jako přesvědčivá.

124.

V této souvislosti je třeba poukázat na to, že jak vyplývá z bodu 45 tohoto stanoviska a z bodu 90 napadeného rozsudku, případná změna návrhového žádání podléhá v každém případě velmi přísným formálním požadavkům, které, jak konstatoval Tribunál, společnost BA v projednávané věci nesplnila.

125.

Z výše uvedeného proto podle mého názoru vyplývá, že se Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení, když měl po vyvození důsledků z jím konstatované vady odůvodnění sporného rozhodnutí, za to, že jeho pravomoci jsou omezené návrhovým žádáním, jež vznesla společnost BA ve své žalobě.

126.

V takové situaci, jaká nastala v projednávané věci, ve které si základní zásady právního řádu vzájemně odporují a je nutné upřednostnit jednu z nich, nebude jistě žádné řešení zcela uspokojivé. Ve věci AssiDomän tak vedl přístup, který zaujal Soudní dvůr, k tomu, že rozhodnutí stižené protiprávností, které se ovšem stalo konečným, nadále vyvolávalo právní účinky. Podobný výsledek nastane i v projednávané věci: ta část sporného rozhodnutí, která nebyla předmětem žaloby, bude navzdory své protiprávní povaze i nadále vyvolávat právní účinky. Stejně jako tomu bylo ve věci AssiDomän, tento výsledek bude nicméně pouze důsledkem toho, že se společnost BA rozhodla tuto část sporného rozhodnutí nenapadnout.

127.

Nakonec je třeba provést ještě stručnou analýzu ostatních argumentů uváděných společností BA, které nemohou zpochybnit řešení, které navrhuji.

128.

Především se nedomnívám, že by přístup, který zaujal Tribunál, vedl k porušení zásady rovného zacházení. Je totiž nepochybné, že se společnost BA nenacházela ve stejné situaci jako ostatní dopravci, kteří napadli sporné rozhodnutí a ve vztahu k nimž Tribunál zrušil toto rozhodnutí v plném rozsahu. Všichni tito dopravci se totiž na rozdíl od společnosti BA prostřednictvím svých návrhových žádání domáhali toho, aby bylo sporné rozhodnutí zrušeno v plném rozsahu.

129.

Co se dále týče řízení o náhradě škody vedených před vnitrostátními soudy, která zmínil Tribunál v bodech 39 až 42 napadeného rozsudku, nedomnívám se, že by mohla jakkoli odůvodnit možnost unijního soudu rozhodnout ultra petita. Případný vznik občanskoprávní odpovědnosti za škody způsobené protisoutěžním jednáním žalobce nemůže totiž v zásadě sehrát žádnou roli ve výkonu pravomocí, které unijnímu soudu vyplývají z článku 263 SFEU.

130.

Nakonec se nelze pro účely odůvodnění výjimky z omezení pravomoci soudu rozhodnout ultra petita dovolávat ani argumentu společnosti BA, uvedeného v bodě 77 tohoto stanoviska, který se týká případných pochybností ohledně řádného výkonu spravedlnosti. V tomto ohledu na jedné straně platí, že pokud předloží některý z účastníků řízení návrhy, které nejsou nijak podloženy důvody uvedenými v jeho žalobě, budou tyto návrhy jednoduše zamítnuty. Na druhé straně právě rozsah návrhu (a tudíž i rozsah navrhovaného zrušení) definuje petit, a to bez ohledu na otázku, zda jsou důvody uvedené na podporu návrhového žádání opodstatněné, či nikoliv. I když důvody uvedené na podporu návrhu na zrušení nejsou opodstatněné, soud tak může zrušit napadený akt v mezích petitu, pokud i bez návrhu uplatní důvod veřejného pořádku, který má za následek zrušení dotčeného aktu.

131.

Podle mého názoru z výše uvedeného vyplývá, že první důvod kasačního opravného prostředku společnosti BA musí být zamítnut.

132.

Prostřednictvím druhého důvodu kasačního opravného prostředku společnost BA tvrdí, že i kdyby bylo nutné konstatovat, že se Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení tím, že se řídil zásadou ne ultra petita, Tribunál v každém případě tím, že omezil rozsah zrušení na návrhová žádání uvedená v žalobě, porušil hierarchicky nadřazenou zásadu účinné soudní ochrany stanovenou v článku 47 Listiny.

133.

Podle společnosti BA z judikatury jak Evropského soudu pro lidská práva ( 68 ), tak Soudního dvora ( 69 ) vyplývá, že uvedená zásada vyžaduje, aby bylo rozhodnutí Komise, kterým se ukládají sankce za protisoutěžní jednání, podrobeno z právního i skutkového hlediska úplnému přezkumu. Tento přezkum musí zahrnovat i pravomoc ke zrušení tohoto rozhodnutí.

134.

Společnost BA uvádí, že Tribunál v napadeném rozsudku konstatoval nesoudržnost sporného rozhodnutí a že uznal, že tato nesoudržnost narušila její právo na obhajobu a zabránila soudu ve výkonu jeho přezkumu. Podle společnosti BA však Tribunál nevyvodil ve výroku napadeného rozsudku z těchto konstatování nezbytné důsledky. Porušil tím zásadu účinné soudní ochrany. Uvedená nesoudržnost způsobila následně značné problémy ve vnitrostátních řízeních o náhradě škody, které souvisely s konstatováními uvedenými ve sporném rozhodnutí.

135.

Komise tvrdí, že druhý důvod kasačního opravného prostředku společnosti BA není opodstatněný.

136.

Soudní dvůr rozhodl, že soudní přezkum rozhodnutí Komise ukládajících sankce za protisoutěžní jednání, upravený Smlouvami, ‐ který spočívá v přezkumu legality stanoveném v článku 263 SFEU a je doplněn neomezenou soudní pravomocí ohledně výše pokuty, která je stanovena v článku 31 nařízení (ES) č. 1/2003 ( 70 ) ‐ není v rozporu s požadavky zásady účinné soudní ochrany uvedené v článku 47 Listiny ( 71 ).

137.

Poukázal však na to, že tato zásada předpokládá, že unijní soud podrobí rozhodnutí Komise z právního i skutkového hlediska úplnému přezkumu a má pravomoc zejména toto rozhodnutí zrušit ( 72 ).

138.

Ve stejné souvislosti Soudní dvůr poukázal také na to, že řízení před unijními soudy je kontradiktorní a s výjimkou důvodů veřejného pořádku, jako je chybějící odůvodnění napadeného rozhodnutí, které je soud povinen uplatnit bez návrhu, přísluší žalobci, aby uvedl žalobní důvody proti dotyčnému rozhodnutí a předložil důkazy na podporu těchto důvodů ( 73 ).

139.

Kromě toho Soudní dvůr rozhodl, že neprovedení přezkumu napadeného rozhodnutí v plném rozsahu i bez návrhu neporušuje zásadu účinné soudní ochrany. Pro účely dodržení této zásady není nutné, aby unijní soud, který je zajisté povinen odpovědět na vznesené žalobní důvody a přezkoumat právní i skutkový stav, byl povinen provést i bez návrhu nové úplné šetření skutečností ze spisu ( 74 ).

140.

Nakonec z judikatury Soudního dvora rovněž vyplývá, že právo na účinnou soudní ochranu není nijak porušeno striktním uplatňování unijních předpisů stanovících procesní lhůty, které jsou odpovědí na požadavek právní jistoty i nutnosti vyloučit jakoukoli diskriminaci nebo svévolné zacházení při výkonu spravedlnosti ( 75 ). Výše uvedené důvody právní jistoty totiž odůvodňují to, že lhůta pro podání žaloby představuje omezení, které je vlastní právu na přístup k soudu ( 76 ).

141.

Z judikatury, kterou jsem právě připomněl, vyplývá, že i když zásada účinné soudní ochrany, kterou zaručuje článek 47 Listiny, vyžaduje, aby unijní soud podrobil rozhodnutí Komise, jímž se ukládají sankce za protisoutěžní jednání a jehož legalita je v řízení před ním zpochybněna, z právního i skutkového hlediska úplnému přezkumu, účinnost tohoto soudního přezkumu nebrání tomu, aby byl jeho výkon vázán na určitá procesní pravidla, která odpovídají různým zásadním požadavkům.

142.

Na jedné straně tak z kontradiktorní povahy řízení vedených před unijními soudy a ze skutečnosti, že provedení úplného přezkumu napadeného rozhodnutí i bez návrhu není nezbytnou podmínkou dodržení práva zaručeného článkem 47 Listiny, vyplývá, že s tímto právem je slučitelný systém soudního přezkumu založený na dispoziční zásadě, ve kterém přísluší účastníkům řízení, aby určili předmět sporu, přičemž soud nemůže překročit hranice vymezené účastníky řízení. Není tudíž v rozporu se zásadou účinné soudní ochrany, aby byl úplný přezkum, jehož výkon přísluší unijnímu soudu a který zahrnuje pravomoc zrušit napadené rozhodnutí, omezen návrhy účastníků řízení uvedenými v jejich návrhových žádáních.

143.

Na druhé straně vzhledem k tomu, že právo na účinnou soudní ochranu není nijak porušeno striktním uplatňováním předpisů stanovících procesní lhůty, dodržení tohoto práva v žádném případě neznamená, že by byl unijní soud povinen, aby byla účastníkům řízení zaručena účinná soudní ochrana, uplatněním výjimky z uvedených pravidel ( 77 ), rozšířit rozsah jejich návrhů nad rámec jejich návrhových žádání, a rozšířit tak rozsah svého přezkumu nad rámec věci, která mu byla předložena, a to i v případech, kdy tento soud uplatní důvod veřejného pořádku i bez návrhu nebo konstatuje porušení práva na obhajobu.

144.

Z výše uvedeného vyplývá, že v projednávané věci Tribunál nebyl povinen jít tak nad rámec návrhových žádání vznesených společností BA, aby byla dodržena zásada účinné soudní ochrany, a že druhý důvod kasačního opravného prostředku společnosti BA musí být tudíž zamítnut.

145.

Za těchto okolností mám za to, že kasační opravný prostředek společnosti BA musí být v plném rozsahu zamítnut.

146.

Podle čl. 184 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora rozhodne Soudní dvůr o nákladech řízení, není-li kasační opravný prostředek opodstatněný. Podle čl. 138 odst. 1 téhož jednacího řádu, jenž se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě jeho čl. 184 odst. 1, se účastníku řízení, který neměl ve věci úspěch, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

147.

Pokud se Soudní dvůr ztotožní s mými závěry, které se týkají kasačního opravného prostředku společnosti BA, nebude kasačnímu opravnému prostředku podanému společností BA vyhověno. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení, Soudnímu dvoru navrhuji, aby uložil společnosti BA náhradu nákladů řízení o tomto kasačním opravném prostředku.

148.

S ohledem na předcházející úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr rozhodl takto: