1

Na základě Dohody o partnerství mezi členy skupiny afrických, karibských a tichomořských států na jedné straně a Evropským společenstvím a jeho členskými státy na straně druhé, podepsané v Cotonou dne 23. června 2000 (Úř. věst. 2000, L 317, s. 3) a schválené jménem Společenství rozhodnutím Rady 2003/159/ES ze dne 19. prosince 2002 (Úř. věst. 2003, L 65, s. 27; Zvl. vyd. 11/46, s. 121), zřídil devátý Evropský rozvojový fond (ERF) program podpory kulturních iniciativ určený pro pět afrických, karibských a tichomořských zemí (AKT), a sice africké země, jejichž úředním jazykem je portugalština (dále jen „PALOP“).

2

Zeměmi PALOP jsou Angolská republika, Kapverdská republika, Republika Guinea-Bissau, Mosambická republika a Demokratická republika Svatý Tomáš a Princův ostrov.

3

V rámci programu podpory kulturních iniciativ, který byl zemím PALOP věnován, bylo ve prospěch zemí PALOP vydáno rozhodnutí Evropské komise o financování v řádu 3 milionů eur, provedené dohodou o financování s referenčním číslem 9888/REG (dále jen „dohoda o financování“), která byla podepsána Komisí dne 19. prosince 2007 a zeměmi PALOP, zastoupenými regionální schvalující osobou Republiky Guinea-Bissau, dne 29. února 2008, a vstoupila v platnost téhož dne. Platnost uvedené dohody uplynula dne 31. prosince 2013.

4

Na základě dohody o financování byla dne 20. července 2009 podepsána smlouva o poskytování služeb s referenčním číslem ERF/2009/210–646 (dále jen „smlouva o poskytování služeb“) mezi vnitrostátní schvalující osobou, a sice ministrem hospodářství a financí Republiky Guinea-Bissau (dále jen „vnitrostátní schvalující osoba“), jakožto veřejným zadavatelem, a žalobkyní, společností Transtec, která je poradenskou společností, jejíž činností je poskytování služeb technické spolupráce ve prospěch veřejných institucí, soukromého sektoru a ostatních organizací v nově se rozvíjejících hospodářstvích.

5

Smlouva o poskytování služeb byla rovněž podepsána pro účely poskytnutí záruky ministrem školství, kultury a vědy Republiky Guinea-Bissau, jako příjemcem, a potvrzena vedoucím zastoupení Evropské unie v Republice Guinea-Bissau (dále jen „vedoucí zastoupení“), jako poskytovatelem finančních zdrojů.

6

Některá ustanovení a některé přílohy smlouvy o poskytování služeb byly předmětem dodatků v roce 2011 a v roce 2012. Uvedená smlouva, uzavřená podle článku 3 na částku 344992 eur a na období 24 měsíců, se nakonec na základě jednotlivých dodatků týkala částky 484787 eur a doby o něco delší než 36 měsíců, tedy doby do 31. srpna 2012. Dodatky byly určeny na pokrytí výdajů vztahujících se k provádění různých úkolů žalobkyně, podrobně uvedených v přílohách II a III této smlouvy, které se vztahovaly k poskytování služeb technické pomoci oddělení pro řízení programu podpory kulturních iniciativ zemí PALOP.

7

V rámci plnění smlouvy o poskytování služeb žalobkyně připravila a podepsala dokument s referenčním číslem ERF/2010/249–005, nadepsaný „Orçamento-programa de cruzeiro e de encerramento“ (odhad vývoje a ukončení programu, dále jen „odhad programu“), schválený vnitrostátní schvalující osobou, podepsaný pro účely poskytnutí záruky příjemcem a potvrzený vedoucím zastoupení.

8

Za účelem provedení odhadu programu a proto, aby byly pokryty všechny jeho provozní stránky, byla žalobkyni svěřena správa finanční dotace ve výši 2531560 eur.

9

V souladu se smlouvou o poskytování služeb a odhadem programu žalobkyně splnila úkoly, které jí byly svěřeny ve stanovených lhůtách. Dne 31. srpna 2012 po uplynutí uvedené smlouvy, ve znění dodatků, deklarovala výdaje ve výši 475108,25 eura na základě smlouvy o poskytování služeb a ve výši 1679933,71 eura, pokud jde o provádění odhadu programu.

10

Komise si následně vyžádala dva audity, jeden týkající se smlouvy o poskytování služeb a druhý odhad programu. V obou návrzích zpráv o auditu, které byly vyhotoveny ve dnech 12. a 25. května 2014, byly identifikovány jednotlivé výdaje, které byly kvalifikovány jako nezpůsobilé, v celkové výši 607072,24 eura, po účetní opravě 607096,08 eura pro odhad programu a 10151,17 eura pro smlouvu o poskytování služeb.

11

Žalobkyně předložila své vyjádření k návrhům zpráv o auditu dne 11. června 2014. Konečné znění těchto zpráv, které bylo vydáno dne 25. července 2014, obsahovalo připomínky auditora k vyjádření žalobkyně.

12

Na základě těchto zpráv zastoupení Evropské unie v Republice Guinea-Bissau potvrdilo závěry auditora. Nicméně před přijetím rozhodnutí o inkasu částky týkající se odhadu programu, a sice 607096,08 eura, byla žalobkyně vyzvána dopisem ze dne 29. října 2014, aby podala připomínky Komisi. Na tento dopis žalobkyně odpověděla dne 7. listopadu 2014.

13

Dne 12. prosince 2014 byly námitky a argumenty žalobkyně zamítnuty dopisem, který společně podepsali vedoucí zastoupení a vnitrostátní schvalující osoba. Dne 14. prosince 2014 zpochybnila žalobkyně obsah tohoto dopisu a zopakovala své stanovisko.

14

Dne 26. března 2015 zaslalo zastoupení Evropské unie v Republice Guinea-Bissau žalobkyni oznámení o dluhu č. 4940150201, který činil 607096,08 eura, nadepsané „Vrácení finančních zdrojů podle zprávy o auditu“. Po oznámení o dluhu následoval dopis ze dne 30. března 2015, který zněl takto:

„[P]okud jde o [o]dhad programu, u něhož zpráva o auditu stanovila nezpůsobilou částku 607072,24 eura, vám zasíláme samostatným dopisem oznámení o dluhu na tuto částku. Článek 40 [přílohy I smlouvy o poskytování služeb týkající se řešení sporů] se na odhad programu nepoužije. Chtěli bychom vás informovat, že právě probíhá technické hodnocení a jeho výsledky budou založeny do spisu.“

15

Žalobkyně dopisem ze dne 6. května 2015 zpochybnila oznámení o dluhu a průvodní dopis ze dne 30. března 2015. Komisi napsala znovu dne 22. června 2015. E-mail Komise ze dne 24. června 2015 byl doručen žalobkyni, aby byla informována o tom, že jí bude co nejdříve poskytnuta odpověď.

16

Vzhledem k tomu, že žalobkyně uplatnila jiné pohledávky, které měla vůči Komisi, rozhodla se Komise vyrovnat dlužné částky započtením mezi pohledávkami a splatnými dluhy, přičemž je třeba upřesnit, že částka, která měla být zaplacena podle Komise na základě odhadu programu, byla nakonec stanovena na 624388,73 eura, aby do ní byly zahrnuty úroky z prodlení ve výši 17292,65 eura.

17

Žalobkyně tak obdržela od generálního ředitelství Komise (GŘ) pro rozpočet šest rozhodnutí o započtení, jejichž cílem bylo inkaso pohledávky představované výdaji kvalifikovanými jako „nezpůsobilé“ ve zprávě o auditu týkající se odhadu programu (dále jen „sporná pohledávka“). Uvedenými rozhodnutími jsou následující rozhodnutí:

18

Po obdržení rozhodnutí ze dne 25. srpna 2015 žalobkyně zaslala zastoupení Evropské unie v Republice Guineji-Bissau dopis ze dne 26. srpna 2015, v němž připomněla znění dopisu ze dne 6. května 2015 a požádala o přerušení jakéhokoli opatření k výkonu oznámení o dluhu, než bude přezkoumáno její stanovisko službami Komise.

19

Dopisem ze dne 2. října 2015, který byl zaslán e-mailem dne 5. října 2015, vedoucí zastoupení odpověděl žalobkyni záporně, když dopis uzavřel touto větou:

„Vzhledem k významu zpochybněné částky provedeme nicméně doplňující studie, o nichž vás budeme průběžně informovat.“

20

ERF byl zřízen za účelem financování spolupráce se státy AKT, a to nejprve přílohou ke Smlouvě o EHS a následně vnitřními dohodami členských států zasedajících v Radě Evropské unie. K dnešnímu dni existovalo jedenáct po sobě jdoucích ERF a vnitřní dohody týkající se těchto ERF byly uzavřeny na dobu odpovídající době trvání jednotlivých dohod a úmluv, kterými Evropská unie a její členské státy vytvořily toto zvláštní partnerství se státy AKT. Částky, které byly poskytnuty do ERF, nebyly zahrnuty do souhrnného rozpočtu Unie, což vysvětluje, že správa každého ERF byla upravena zvláštním finančním nařízením.

21

Projednávaná žaloba spadá do působnosti finančního nařízení ze dne 27. března 2003 pro devátý ERF (Úř. věst. 2003, L 83, s. 1; Zvl. vyd. 11/046, s. 131), ve znění nařízení Rady (ES) č. 309/2007 ze dne 19. března 2007 (Úř. věst. 2007, L 82, s. 1) (dále jen „finanční nařízení pro devátý ERF“).

22

Jak však vyplývá z článku 156 nařízení Rady (ES) č. 215/2008 ze dne 18. února 2008 o finančním nařízení pro desátý ERF (Úř. věst. 2008, L 78, s. 1), ve znění nařízení Rady (EU) č. 370/2011 ze dne 11. dubna 2011 (Úř. věst. 2011, L 102, s. 1) (dále jen „finanční nařízení pro desátý ERF“), ustanovení desátého ERF o účastnících finančních operací, příjmových operacích, potvrzování, schvalování a vyplácení výdajů, informačních systémech, předkládání účtů a účetnictví, externím auditu a absolutoriu se vztahují rovněž na operace financované zejména z devátého ERF od jeho vstupu v platnost dne 20. března 2008.

23

Následně se ode dne 6. března 2015 použila ustanovení nařízení Rady (EU) č. 2015/323 ze dne 2. března 2015, kterým se stanoví finanční nařízení pro jedenáctý ERF (Úř. věst. 2015, L 58, s. 1), na operace financované z předchozích ERF, aniž tím byly dotčeny stávající právní závazky. Vzhledem k tomu, že v projednávaném případě byly operace financované Komisí podle dohody o financování předmětem právních závazků, které existovaly před vstupem nařízení č. 2015/323 v platnost, neuplatnila se na ně tedy ustanovení uvedeného nařízení.

24

Smlouva o poskytování služeb byla přijata v souladu s článkem 5 dohody o financování, podle kterého musí dotčená vnitrostátní schvalující osoba uzavřít smlouvy o poskytování služeb s vybranými organizacemi pověřenými přípravou vhodného odhadu programu (nejprve na „zahájení“, pak „v plném provozu“ a konečně „na ukončení“), a to do 18. prosince 2010.

25

Podle čl. 80 odst. 4 finančního nařízení pro devátý ERF byl odhad programu definován jako „dokument, který stanoví potřebné lidské a materiální zdroje, rozpočet a podrobná technická a administrativní prováděcí opatření k realizaci projektu“.

26

Tato definice byla uvedena rovněž v bodě 2.4.1 praktické příručky postupů pro odhady programů financovaných z ERF a ze souhrnného rozpočtu Evropské unie z roku 2009 (dále jen „příručka“).

27

Články 12 a 13 finančního nařízení pro devátý ERF se týkaly kontroly ze strany Komise v rámci finančního provádění projektů a programů podporovaných uvedeným ERF.

28

Článek 13 odst. 3 finančního nařízení pro devátý ERF stanovil zejména následující:

„Provádění operací financovaných ze zdrojů ERF zajišťovaná státy AKT […] podléhá kontrole Komise, která je vykonávána buď předběžným schválením, nebo kontrolou ex post, nebo kombinovaným postupem […]“.

29

V této souvislosti bylo zavedeno několik systémů přezkumů a kontroly využívání přidělených finančních zdrojů ve prospěch Komise článkem 18 přílohy I dohody o financování. Tyto systémy zahrnovaly zejména možnost provést úplný audit, pokud je to nutné, na základě dokladů účtů a účetních dokladů a jakýchkoliv dalších dokumentů týkajících se financování programu nebo projektu, a to až do konce období sedmi let ode dne poslední platby. Podle článku 18.4 uvedené přílohy se kontroly a audity mohly „vztahovat na dodavatele a subdodavatele, kteří obdrželi finanční zdroje Společenství“. Provádění finančních auditů bylo rovněž stanoveno v článku 4.5 přílohy II uvedené dohody a v článku 25.1 přílohy I smlouvy o poskytování služeb.

30

Podle článku 4.15 odhadu programu byly výdaje vynaložené podle odhadu programu kromě toho rovněž předmětem finančního auditu, v jehož rámci auditoři mohli provádět veškeré účetní, technické, administrativní a právní přezkumy, které považovali za užitečné nebo nezbytné.

31

Pokud jde o případné pohledávky zjištěné Komisí nebo vnitrostátní schvalující osobou, podléhaly nejprve použití článků 41 až 47 finančního nařízení pro devátý ERF, a poté, od vstupu v platnost finančního nařízení pro desátý ERF dne 20. března 2008, článků 63 až 65 posledně uvedeného nařízení.

32

Článek 65 odst. 2 nařízení pro desátý ERF převzal obsah čl. 46 odst. 3 finančního nařízení pro devátý ERF. Tato ustanovení, stejně jako čl. 80 odst. 1 druhý pododstavec nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) č. 966/2012 ze dne 25. října 2012, kterým se stanoví finanční pravidla pro souhrnný rozpočet Unie a kterým se zrušuje nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1605/2002 (Úř. věst. 2012, L 298, s. 1), přiznávala účetnímu Komise pravomoc provést inkaso započtením pohledávek, které mají ERF nebo Unie vůči všem dlužníkům, kteří jsou sami nositeli jisté pohledávky znějící na pevnou částku a splatné vůči ERF nebo Unii.

33

Bod 3.3.2 příručky rozlišoval druhy výdajů, na něž vztahoval odhad programů, od výdajů, ke kterým se vztahovaly smlouvy o poskytování služeb, následujícím způsobem:

„V případě nepřímých soukromých decentralizovaných operací (výlučně ERF) nemohou být výdaje na zaměstnance dotčeného subjektu, jakož i jeho vlastní provozní výdaje nezbytné k finančnímu plnění části rozpočtu jednotlivých odhadů programů hrazeny z části rozpočtu odhadů programů, jelikož jsou tyto výdaje hrazeny z rozpočtu smlouvy o poskytování služeb podepsané s tímto subjektem.“

34

Pokud jde zaprvé o navrácení částek přidělených v rámci smlouvy o poskytování služeb, která je předmětem projednávané žaloby, článek 31.1 přílohy I uvedené smlouvy stanovil:

„Dodavatel [smlouvy o poskytování služeb] se zavazuje, že veřejnému zadavateli vrátí částky, které mu byly zaplaceny [na základě smlouvy o poskytování služeb] navíc oproti konečné částce splatné nejpozději do mezního data uvedeného v oznámení o dluhu, což odpovídá 45 dnům po dni vydání tohoto oznámení o dluhu.“

35

V tomto ohledu článek 31.3 přílohy I smlouvy o poskytování služeb stanovil, že veřejný zadavatel může přistoupit k vymáhání částek, které mu byly dlužné, započtením částek dlužných dodavateli z jakéhokoli důvodu, a případně že Komise může jako poskytovatel zdrojů převzít práva a povinnosti veřejného zadavatele.

36

Pokud jde zadruhé o navrácení částek přidělených v rámci odhadu programu, článek 4.14 odhadu programu stanovil, že částky odpovídající nezpůsobilým výdajům musí být bezodkladně vráceny ze strany správce zálohových účtů a účetním nebo případně subjektem uvedeným v bodě 4.2 odhadu programu, a sice žalobkyní.

37

V souladu s úvodním odstavcem bodu 4 odhadu programu musela technická ustanovení týkající se provádění odhadu programu dodržovat pravidla a postupy popsané v příručce. Bod 3.4.1 příručky stanovil zejména následující:

„Schválení odhadu programu vedoucím zastoupení znamená jeho schválení ohledně financování […], pokud jsou dodržena pravidla a postupy stanovené v této praktické příručce. V případě nedodržení těchto pravidel a postupů jsou výdaje na příslušné operace nezpůsobilé k financování ze zdrojů Evropské unie“.

38

Bod 4.1.2 příručky stanovil mimo jiné, že „proto, aby byly výdaje způsobilé, mus[ely] být spojeny s prováděním opatření v řádně schváleném a předem podepsaném odhadu programu“.

39

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 3. listopadu 2015 podala žalobkyně projednávanou žalobu.

40

Samostatným podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 22. ledna 2016 Komise vznesla námitku nepřípustnosti podle čl. 130 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu. Žalobkyně předložila vyjádření k této námitce dne 21. března 2016.

41

Usnesením ze dne 30. května 2016 osmý senát Tribunálu (původní složení) rozhodl o spojení námitky s věcí samou.

42

Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

43

Komise navrhuje, aby Tribunál:

44

V námitce Komise úvodem tvrdí, že předmět projednávané žaloby musí být omezen na návrh na zrušení pěti z šesti rozhodnutí o započtení uvedených v bodě 17 výše, jelikož žalobkyně opomněla napadnout v žalobě rozhodnutí ze dne 25. září 2015. Podle ní z toho vyplývá, že částka, kterou je třeba vzít v úvahu v rámci žaloby, musí být omezena na 560096,51 eura.

45

Žalobkyně ve svém vyjádření k námitce nezpochybňuje skutečnost, že v návrhových žádáních uvedených v žalobě opomenula rozhodnutí ze dne 25. září 2015. Uvádí však, že částka, jejíhož zaplacení se domáhá, nutně předpokládá zohlednění tohoto rozhodnutí v předmětu žaloby. Mimoto žaloba výslovně odkazuje na toto rozhodnutí jako na součást rozhodnutí, proti nimž je žaloba podána.

46

Na základě čl. 76 písm. d) jednacího řádu musí žaloba obsahovat předmět sporu, dovolávané žalobní důvody a argumenty, jakož i stručný popis uvedených žalobních důvodů. Tyto údaje musí být dostatečně jasné a přesné, aby umožnily žalovanému připravit si obranu a Soudnímu dvoru provést přezkum. Z toho vyplývá, že hlavní skutkové a právní okolnosti, na kterých je žaloba založena, musí uceleně a srozumitelně vyplývat z textu samotné žaloby (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. dubna 2015, Parlament v. Rada, C‑317/13 a C‑679/13, EU:C:2015:223, bod 17 a citovaná judikatura).

47

V projednávané věci žalobkyně v žalobě jasně a jednoznačně uvádí částku, jejíhož zaplacení se domáhá, která zahrnuje částku uvedenou v rozhodnutí ze dne 25. září 2015. Mimoto toto rozhodnutí je v žalobě uvedeno alespoň jednou jako jedno z „rozhodnutí zahrnutých v projednávané žalobě“.

48

Proto opomenutí rozhodnutí ze dne 25. září 2015 v částech žaloby týkajících se návrhových žádání žalobkyně nemá dopad na předmět žaloby.

49

Ze znění žaloby totiž jednoznačně vyplývá, že argumentace žalobkyně směřuje zejména ke zrušení všech rozhodnutí o započtení uvedených v bodě 17 výše, jejichž cílem je u všech inkaso sporné pohledávky, což umožňuje nejen Tribunálu vykonat přezkum, ale rovněž žalobkyni připravit si obranu. Ve svých písemnostech žalobkyně ostatně poskytla odpověď na uvedenou argumentaci tak, že na uvedenou pohledávku odkázala v plném rozsahu.

50

Z toho vyplývá, že projednávaná žaloba směřuje proti všem rozhodnutím o započtení uvedeným v bodě 17 výše (dále jen „napadená rozhodnutí“).

51

Je tedy třeba odmítnout argumentaci, kterou Komise na úvod uvedla v námitce, podle které musí být předmět žaloby omezen na návrh na zrušení pěti ze šesti napadených rozhodnutí.

52

Na podporu námitky uplatňuje Komise tři argumenty.

53

Zaprvé Komise namítá nepřípustnost žaloby z důvodu, že v žalobě nejsou uvedeny zvláštní důvody týkající se napadených rozhodnutí. Komise v tomto ohledu tvrdí, že žalobní důvody uplatněné žalobkyní směřují pouze ke zpochybnění opodstatněnosti sporné pohledávky, a nikoliv k právní a finanční správnosti aktů o započtení, které jsou předmětem uvedených rozhodnutí.

54

Zadruhé Komise navrhuje Tribunálu, aby rozhodl, že není příslušný k rozhodnutí o žalobě s ohledem na okolnost, že napadená rozhodnutí jí nelze přičítat. Komise tvrdí, že jednala pouze za účelem zajištění financování programu a že její účetní jednal v postavení vnitrostátní schvalující osoby, které jsou tato rozhodnutí nadále přičitatelná.

55

Zatřetí má Komise za to, že se žalobkyně dopustila „zneužití řízení“. Podle Komise se napadená rozhodnutí v podstatě týkala smluvních vztahů mezi žalobkyní a příslušnými orgány Republiky Guinea-Bissau, takže žalobkyně nemůže při neexistenci rozhodčí doložky podat žalobu, kterou bude přezkoumávat Tribunál.

56

Ve vyjádření k námitce žalobkyně tvrdí, že je adresátem napadených rozhodnutí. Tato rozhodnutí nespadají do smluvního rámce a pocházejí od Komise jednající na základě vlastních pravomocí v rámci výkonu svých pravomocí veřejné moci.

57

Pokud jde o argumentaci Komise, podle které se žalobkyně dopustila „zneužití řízení“, je třeba uvést, že projednávaná žaloba je částečně založena na článku 263 SFEU a jejím předmětem je zejména návrh na zrušení napadených rozhodnutí. Na podporu žaloby žalobkyně předložila v podstatě pět žalobních důvodů, a sice žalobní důvod vycházející z „neexistence právního základu“, žalobní důvod vycházející z porušení zásady zákazu bezdůvodného obohacení, žalobní důvod vycházející z porušení posuzovací pravomoci na základě článků 42, 44, 45 a 47 finančního nařízení pro devátý ERF a zásady proporcionality, žalobní důvod vycházející z porušení zásady řádné správy a žalobní důvod vycházející ze zjevně nesprávných posouzení Komise týkajících se několika zjištění zprávy o auditu týkající se odhadu programu.

58

Výslovné odkazy na článek 263 SFEU v žalobě a nadpisy žalobních důvodů dovolávaných v žalobě tak vyzývají Tribunál, aby vykonal své pravomoci v oblasti přezkumu legality napadených rozhodnutí. V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle judikatury je akt, kterým Komise provádí v každém z uvedených rozhodnutí mimosoudní započtení mezi závazky a pohledávkami vyplývajícími z různých právních vztahů s toutéž osobou, napadnutelným aktem ve smyslu uvedeného ustanovení. V rámci takové žaloby na neplatnost přísluší Tribunálu přezkoumat legalitu jednoho či několika rozhodnutí o započtení s ohledem na účinky související s neuskutečněním skutečného zaplacení částek dlužných žalobci (viz rozsudek ze dne 6. října 2015, Technion a Technion Research & Development Foundation v. Komise, T‑216/12, EU:T:2015:746, bod 53 a citovaná judikatura).

59

Žalobkyně však tím, že předkládá žalobní důvod vycházející z „neexistence právního základu“ a žalobní důvod vycházející ze zjevně nesprávného posouzení Komise týkajícího se několika zjištění zprávy o auditu týkající se odhadu programu, v podstatě navrhuje, aby Tribunál určil, že napadená rozhodnutí nemohla vycházet ze sporné pohledávky. V rámci žalobního důvodu vycházejícího z „neexistence právního základu“ žalobkyně zejména vytýká Komisi, že ji určila jako dlužníka uvedené pohledávky, jejíž vymahatelnost zpochybňuje.

60

Cílem projednávané žaloby je tedy ve skutečnosti nejen dosáhnout zrušení napadených rozhodnutí, uložení povinnosti Komisi zaplatit částku 624388,73 eura a náhrady nemajetkové újmy žalobkyně, ale i to, aby Tribunál určil, že Unie nemá ve vztahu k žalobkyni spornou pohledávku (obdobně viz rozsudek ze dne 6. října 2015, Technion a Technion Research & Development Foundation v. Komise, T‑216/12, EU:T:2015:746, body 54 a 55).

61

Co se přitom týče povahy sporné pohledávky, je třeba uvést, že neexistuje smluvní vztah mezi Unií, zastoupenou Komisí, a žalobkyní. Druhou smluvní stranou smlouvy o poskytování služeb, na základě které žalobkyně připravila odhad programu, je ministr hospodářství a financí Republiky Guinea-Bissau, a nikoli Unie, zastoupená Komisí. Pokud jde o odhad programu, žalobkyně uvedla ve vyjádření k námitce, že se nejedná o smlouvu, ale o programový dokument týkající se nakládání s finančními prostředky vyplacenými Komisí v souladu s rozpočtem, který sama vypracovala, přičemž tento dokument nezakládá vzájemné závazky s Komisí. Komise na jednání uvedla, že sdílí stanovisko žalobkyně v tomto bodě. Komise označila odhad programu jako jednostranný úkon, který může být přirovnán k projevu vůle žalobkyně, prostřednictvím kterého se posledně uvedená stala odpovědnou za správné provedení projektu.

62

V tomto ohledu je třeba upřesnit, že z čl. 54 odst. 4 finančního nařízení pro devátý ERF vyplývá, že odhady programů jsou „individuální právní závazky“ a jsou uzavírány státem AKT nebo zámořskou zemí či územím (ZZÚ), kteří jsou příjemci, nebo Komisí jednající jejich jménem a na jejich účet. Proto pouhá okolnost, že vedoucí zastoupení podepsal odhad programu „ke schválení“ nemůže vést k závěru, že se jedná o smlouvu mezi žalobkyní a Unií, zastoupenou Komisí, neboť jinak by to bylo v rozporu se samotným zněním uvedeného ustanovení.

63

Mimoto vyplacení finanční dotace, kterou Komise přiznala na odhad programu, představovala splnění povinnosti platby, ke které byla Komise povinna podle čl. 54 odst. 3 písm. a) finančního nařízení pro devátý ERF, ač taková povinnost nebyla stanovena odhadem programu. Za těchto podmínek nemohou práva Komise týkající se pohledávek, které mají základ v této finanční dotaci, vyplývat ani z odhadu programu a jsou pouze součástí rámce výsad unijního práva, jichž je Komise nositelem na základě různých finančních nařízení, která stanoví rámec pro zdroje přidělené do ERF.

64

Kromě toho je třeba uvést, že sporná pohledávka byla založena pouze na zjištěních zprávy o auditu týkající se odhadu programu, která byla zpracována v souladu s článkem 4.15 a článkem 4.5 dohody o financování, aniž byl učiněn odkaz na ustanovení smlouvy o poskytování služeb. Z bodu 2.5 této zprávy kromě toho vyplývá, že uvedená zpráva se týkala pouze nezpůsobilých výdajů zjištěných v rámci správy rozpočtu tvořeného finančními příspěvky Unie ve formě přímých záloh. Tato zpráva tedy nezahrnovala výdaje spadající do působnosti uvedené smlouvy, a sice výdaje na zaměstnance žalobkyně a její vlastní administrativní výdaje nezbytné pro finanční provedení zálohové části rozpočtu odhadu programu.

65

Z toho vyplývá, že otázka existence dotčené pohledávky nespadá do smluvního rámce spojeného s uzavřením smlouvy o poskytování služeb mezi žalobkyní a vnitrostátní schvalující osobou, ani do výkladu ustanovení smlouvy nebo jakékoliv dotační dohody uzavřené mezi žalobkyní a Unií zastoupenou Komisí.

66

Za těchto podmínek na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, se žalobkyně nedopustila „zneužití řízení“ tím, že předložila návrh na zrušení napadených rozhodnutí Tribunálu. Podle judikatury se totiž lze na unijní soudy obrátit s žalobou na základě článku 263 SFEU v případě, že má napadený akt závazné právní účinky jdoucí nad rámec smluvního vztahu mezi stranami a implikující, že orgán, který je stranou smlouvy, jednal při výkonu veřejné moci, kterou má jakožto správní orgán (usnesení ze dne 29. září 2016, Investigación y Desarrollo en Soluciones y Servicios IT v. Komise, C‑102/14 P, nezveřejněné, EU:C:2016:737, bod 55; v tomto smyslu viz rovněž rozsudek ze dne 9. září 2015, Lito Maieftiko Gynaikologiko kai Cheirourgiko Kentro v. Komise, C‑506/13 P, EU:C:2015:562, bod 20).

67

Kromě toho, pokud jde o argumentaci Komise, podle které jí nelze přičítat napadená rozhodnutí, jelikož je přijala v postavení vnitrostátní schvalující osoby, je třeba zdůraznit, že finanční ustanovení použitelná na zdroje ERF, a sice čl. 46 odst. 3 finančního nařízení pro devátý ERF a čl. 80 odst. 1 finančního nařízení pro desátý ERF, která se týkají inkasa pohledávek jejich započtením, nestanovila režim přechodu práv a povinností. Takový režim byl stanoven pouze podle článku 31.1 smlouvy o poskytování služeb. Z bodu 64 výše přitom vyplývá, že ustanovení uvedené smlouvy nebyla použitelná pro účely inkasa sporné pohledávky. V každém případě, vzhledem k tomu, že přechod práv a povinností umožňuje přechod pohledávky na osobu, na kterou práva a povinnosti přešly, která se stává držitelem práv spojených s pohledávkou, je třeba konstatovat, že napadená rozhodnutí zůstávají i v případě přechodu práv a povinností přičitatelná Komisi.

68

Konečně, pokud jde o argumentaci Komise týkající se nepřípustnosti návrhového žádání žalobkyně směřujícího ke zrušení, nemůže být přijata. V souladu s čl. 63 odst. 2 a 3 finančního nařízení pro desátý ERF ověření příslušnou schvalující osobou a účetním, že pohledávka je jistá, znějící na pevnou částku a splatná, představuje nezbytný předpoklad pro přijetí rozhodnutí o inkasu a platí a fortiori, pokud jde o rozhodnutí o započtení pohledávek podle článku 65 finančního nařízení pro desátý ERF. Nelze tudíž žalobkyni upřít možnost zpochybnit existenci pohledávky, kterou vůči ní Komise má, jelikož představuje samotný právní základ napadených rozhodnutí.

69

S ohledem na vše výše uvedené je Tribunál příslušný k rozhodnutí projednávaného sporu. Námitka Komise musí být zamítnuta a žaloba musí být prohlášena za přípustnou v plném rozsahu.

70

Je třeba se zabývat prvním, třetím a pátým žalobním důvodem před čtvrtým důvodem, vycházejícím z porušení procesních záruk, jelikož se týkají „neexistence“ přesného „právního základu“ nároků Komise, jakož i rozsahu její posuzovací pravomoci na základě příslušných finančních ustanovení v rámci plnění zdrojů ERF, a mají prokázat, že se dopustila zjevně nesprávných posouzení tím, že schválila některá zjištění zprávy o auditu týkající se odhadu programu.

71

Pokud jde o druhý žalobní důvod, je třeba jej přezkoumat v rámci analýzy bodu návrhového žádání směřujícího k vrácení částek údajně spojených s bezdůvodným obohacením Komise, navýšených o úroky z prodlení stanovené na základě referenční sazby ECB zvýšené o dva body. Uvedený bod návrhového žádání bude přezkoumán po návrhovém žádání směřujícím ke zrušení.

72

Zaprvé žalobkyně tvrdí, že Komise v napadených rozhodnutích neurčila „právní základ“ svých nároků a tím porušila zásadu právní jistoty. V tomto ohledu žalobkyně vychází z dopisů ze dne 29. října a 12. prosince 2014, jakož i ze dne 2. října 2015, ve kterých Komise k odůvodnění existence pohledávky Unie vůči žalobkyni odkázala pouze na články 28 až 31 všeobecných podmínek smlouvy o poskytování služeb, jakož i na „finanční pravidla použitelná na [devátý] ERF“, a to bez dalšího upřesnění.

73

Zadruhé žalobkyně tvrdí, že nemůže být považována za dlužníka sporné pohledávky, jelikož jednala jako zprostředkovatel mezi Komisí a státem Republika Guinea-Bissau, od níž je právně odlišná. Tvrdí, že článek 46 finančního nařízení pro devátý ERF neumožňoval inkaso pohledávky od soukromého subjektu jednajícího v rámci nepřímé decentralizované operace, který nebyl příjemcem dotčených částek. Podle žalobkyně z článku 3 přílohy I dohody o financování vyplývá, že stát příjemce zůstává odpovědný za provedení programu vůči Komisi. V tomto ohledu žalobkyně upřesňuje, že částky kvalifikované jako nezpůsobilé podle odhadu programu nebyly využity k pokrytí jejích nákladů a nebyla z nich uplatněna žádná marže.

74

Komise zpochybňuje argumenty žalobkyně. Tvrdí, že čl. 13 odst. 3 a články 42 až 47 finančního nařízení pro devátý ERF přiznávaly jejímu účetnímu pravomoc přistoupit k inkasu sporné pohledávky, a představovaly tedy právní základ napadených rozhodnutí. Komise mimoto uplatňuje, že žalobkyně nemůže být považována za pouhého finančního zprostředkovatele a byla plně odpovědná za správu zdrojů přidělených na základě odhadu programu podle článku 80 uvedeného nařízení, jehož odstavec 3 stanovil, že „příslušná [soukromoprávní] instituce přebírá odpovědnost za řízení a realizaci programu nebo projektu místo vnitrostátní schvalující osoby“.

75

Úvodem je třeba připomenout, že zásada právní jistoty je součástí obecných zásad práva Unie, jejichž dodržování Tribunál musí zajišťovat. Vyžaduje, aby závazná povaha jakéhokoliv aktu, který směřuje k založení právních účinků, byla odvozena z některého ustanovení práva Unie, které v něm musí být výslovně uvedeno jako právní základ a které stanoví právní formu tohoto aktu (viz rozsudek ze dne 12. prosince 2007, Itálie v. Komise, T‑308/05, EU:T:2007:382, bod 123 a citovaná judikatura). Tato povinnost se použije a fortiori na rozhodnutí určená fyzickým nebo právnickým osobám uvedeným v čl. 288 čtvrtém pododstavci SFEU.

76

Opomenutí odkazu na přesný právní základ aktu nebo rozhodnutí však nemusí představovat podstatnou vadu v případě, že právní základ může být určen na základě jiných prvků dotčeného aktu nebo rozhodnutí. Výslovný odkaz je však nezbytný, pokud jsou v případě neexistence takového výslovného odkazu zúčastněné osoby a příslušný soud Unie ponechány v nejistotě, co se týče přesného právního základu (rozsudky ze dne 26. března 1987, Komise v. Rada, 45/86, EU:C:1987:163, bod 9, a ze dne 12. prosince 2007, Itálie v. Komise, T‑308/05, EU:T:2007:382, bod 124).

77

V projednávané věci je třeba konstatovat, že napadená rozhodnutí obsahují v příslušné poznámce pod čarou výslovný odkaz na článek 65 finančního nařízení pro desátý ERF a na článek 80 nařízení č. 966/2012.

78

Jak přitom vyplývá ze znění článku 65 finančního nařízení pro desátý ERF, přiznává podle jeho odstavce 2 Komisi možnost provést inkaso pohledávek ERF započtením.

79

Pokud jde o článek 80 nařízení č. 966/2012, je třeba upřesnit, že odstavec 1 druhý pododstavec tohoto ustanovení byl nahrazen článkem 83 nařízení Komise (ES, Euratom) č. 2342/2002 ze dne 23. prosince 2002 o prováděcích pravidlech k nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1605/2002, kterým se stanoví finanční nařízení o souhrnném rozpočtu Evropských společenství (Úř. věst. 2002, L 357, s. 1; Zvl. vyd. 01/004, s. 145), který se použil obdobně na provádění čl. 65 odst. 2 finančního nařízení pro desátý ERF v souladu s čl. 65 odst. 7 tohoto nařízení.

80

Z toho vyplývá, že jelikož byla napadená rozhodnutí založena na článku 65 finančního nařízení pro desátý ERF a článku 80 nařízení č. 966/2012, nemůže být Komisi vytýkáno, že v napadených rozhodnutích nesplnila svou povinnost poskytnout přesný právní základ pro přijetí aktů o započtení.

81

Pokud jde o otázku, zda Komise mohla správně vycházet ze sporné pohledávky pro přijetí aktů o započtení, které byly předmětem napadených rozhodnutí, v tom smyslu, že podle žalobkyně neurčila přesný „právní základ“ svých nároků, je třeba připomenout, že sporná pohledávka vychází, jak jasně vyplývá z napadených rozhodnutí a z oznámení o dluhu, ze zprávy o auditu týkajícího se odhadu programu. Bod 2.2 uvedené zprávy o auditu přitom výslovně určuje všechna ustanovení, která umožnila stanovit spornou pohledávku.

82

Pokud jde mimoto o argumenty žalobkyně týkající se jejího postavení zprostředkovatele mezi Komisí a Republikou Guinea-Bissau, v podstatě Komisi vytýkají to, že přijala napadená rozhodnutí, aniž jí jakýkoliv právní základ umožňoval určit žalobkyni jako dlužníka sporné pohledávky, a tudíž jako adresáta uvedených rozhodnutí.

83

V tomto ohledu je třeba nejprve upřesnit, že z čl. 64 odst. 2 nařízení pro desátý ERF vyplývá, že aniž jsou dotčeny povinnosti států AKT, může Komise „formálně stanovovat pohledávky za jinými subjekty než členskými státy formou rozhodnutí, které je vykonatelné za podmínek stanovených v článku [299] Smlouvy“.

84

Z toho vyplývá, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, Komise měla na základě čl. 64 odst. 2 nařízení pro desátý ERF právní základ, který jí umožňoval stanovit pohledávku vůči žalobkyni jako soukromému subjektu, jenž se liší od státu příjemce, kterým je v projednávané věci Republika Guinea-Bissau.

85

Dále je třeba přezkoumat, zda v projednávané věci byla sporná pohledávka splatná ve smyslu čl. 63 odst. 2 a 3 finančního nařízení pro desátý ERF ve vztahu k žalobkyni.

86

V tomto ohledu je třeba uvést, že článek 4.14 odhadu programu výslovně stanovil, že přísluší správci nebo účetnímu určenému žalobkyní nebo žalobkyni, aby vrátila nezpůsobilé částky, a že teprve pokud k tomu nedošlo a nebyla získána žádná bankovní záruka před platbou počáteční dotace, mohl být zástupce země příjemce, a sice vnitrostátní schvalující osoba, povinen provést vrácení těchto částek.

87

Z toho vyplývá, že v souladu s článkem 4.14 odhadu programu byla žalobkyně jednostranně zavázána vypracovat odhad programu k vrácení všech nezpůsobilých výdajů zjištěných Komisí. Komise ji proto právem považovala za dlužníka sporné pohledávky.

88

Tento závěr nemůže být zpochybněn body 2.5 a 4.1.5 příručky, které stanovily, že „bez ohledu na rozsah pravomocí a delegované odpovědnosti zůst[ávala] finanční odpovědnost za provádění odhadů programů vůči Komisi […]i nadále na zástupci dotčené země (zemí) příjemce (ů)“ a že „v případě vystavení inkasního příkazu [byl] zástupce dotčené země (zemí) příjemce(ů) povinen zajistit vrácení dlužné částky“.

89

Z úvodního odstavce bodu 4 odhadu programu totiž vyplývá, že prvky rozvinuté v tomto bodě měly upřesnit a doplnit ustanovení příručky pro odhad programu, takže se těchto ustanovení nelze dovolávat pro účely zpochybnění finanční odpovědnosti subjektů stanovené zvláštními ustanoveními odhadu programu.

90

Stejně tak jelikož se dohoda o financování použila na všechny programy nebo projekty, které nebyly nutně předmětem nepřímé soukromé decentralizované správy, nelze se jí dovolávat pro účely popření smyslu zvláštních závazků převzatých žalobkyní na základě tohoto odhadu programu.

91

Konečně, pokud jde o argument žalobkyně, podle kterého částky kvalifikované jako nezpůsobilé na základě odhadu programu nebyly určeny k pokrytí jejích nákladů a nebyla u nich uplatňována žádná marže, nemůže obstát. Z článku 65 odst. 2 nařízení pro desátý ERF vyplývá, že inkaso započtením se může uskutečnit, pokud jde o „pohledávky vůči dlužníkovi“. Může se tedy týkat jakékoliv finanční dotace Komise přiznané v rámci řízení zdrojů ERF, ať se jedná o částky vyplacené za účelem pokrytí nákladů nebo odměny dlužníka nebo na jeho marži či nikoli.

92

S ohledem na vše výše uvedené je třeba první žalobní důvod zamítnout.

93

V rámci třetího žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že Komise nevykonala posuzovací pravomoc, která jí byla svěřena ustanoveními finančního nařízení pro devátý ERF týkajícími se stanovování a vymáhání pohledávek, ve spojení s příručkou, jelikož se omezila pouze na potvrzení závěrů auditora a nepřijala samostatné rozhodnutí v návaznosti na předložení zprávy o auditu týkající se odhadu programu.

94

Kromě toho žalobkyně tvrdí, že Komise porušila zásadu proporcionality tím, že neporovnala význam dopadu pohledávky a hodnoty smlouvy o poskytování služeb a nezohlednila skutečnost, že smlouva o poskytování služeb stanovila sankce v případě, že žalobkyně nesplní své povinnosti vyplývající z uvedené smlouvy. Žalobkyně tvrdí, že Komise rovněž opomněla zohlednit skutečnost, že výdaje kvalifikované jako nezpůsobilé byly přiděleny a vyplaceny žalobkyní různým konečným příjemcům a že výše sporné pohledávky činí až 97 % částek vyplacených žalobkyní uvedeným příjemcům.

95

Komise argumenty žalobkyně zpochybňuje. Domnívá se, že zpráva auditu týkající se odhadu programu byla správná a řádně odůvodněná, takže ji mohla přijmout bez nadbytečných připomínek. Pokud jde o zohlednění skutečností týkajících se hodnoty smlouvy o poskytování služeb a sankcí stanovených touto smlouvou, Komise připomíná, že uvedená smlouva a odhad programu musí být považovány za odlišné dokumenty.

96

V rámci pátého žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že se Komise dopustila zjevně nesprávných posouzení, jelikož zejména potvrdila finanční zjištění č. 1, 2 a 8 zprávy o auditu týkající se odhadu programu.

97

V tomto ohledu je třeba upřesnit, že v rámci finančního zjištění č. 1 uvedené zprávy o auditu, nadepsaného „Překročení plnění rozpočtových položek“, auditor zjistil nezpůsobilé výdaje ve výši 200779,27 eura z důvodu interního překročení několika položek rozpočtu odhadu programu v návaznosti na přerozdělení výdajů, které byly původně nesprávně zařazené žalobkyní.

98

V rámci finančního zjištění č. 2, nadepsaného „Výdaje spojené se smlouvami o dotaci po uplynutí doby platnosti dodatků č. 1“, měl auditor za to, že výdaje ve výši 312265,42 eura, k nimž došlo během období provádění dodatků č. 2 různých smluv o dotaci, byly nezpůsobilé z důvodu, že na dobu platnosti dodatků č. 1 (od 24. ledna do 16. dubna 2012) nenavazovala doba platnosti dodatků č. 2 (dne 23. května 2012).

99

V rámci finančního zjištění č. 8, nadepsaného „Výdaje mimo smluvní období“, auditor dospěl k závěru, že některé výdaje v celkové výši 32585 eur byly vynaloženy po ukončení odhadu programu, a byly tudíž nezpůsobilé.

100

Pokud jde o finanční zjištění č. 1, žalobkyně tvrdí, že bod 3.5.2 příručky, článek 2.1 přílohy I dohody o financování a článek 4.12 odhadu programu umožňovaly pouze přerozdělení částek mezi hlavními položkami rozpočtu nebo v rámci téže hlavní položky, takže přerozdělení částek mezi podpoložkami rozpočtu nebylo možné. Pokud jde o některé přerozdělené částky, auditor neuvedl dostatečné odůvodnění. Kromě toho žalobkyně tvrdí, že v důsledku reklasifikace částky uvedené v rozpočtové položce 390000 do rozpočtové položky 177000 auditorem byla nucena zajistit náklady nezbytné pro zachování prvních dvou finančních záruk po stanovené lhůtě a pro sjednání třetí finanční záruky.

101

Komise tvrdí, že rozpočet odhadu programu musí být vnímán jako součet jeho prvků a že reklasifikace a účetní opravy provedené auditorem byly provedeny na základě důkladné analýzy originálů dokladů týkajících se uvedených výdajů.

102

Pokud jde o finanční zjištění č. 2, žalobkyně uznává, že na dobu platnosti dodatků č. 1 nenavazovala doba platnosti dodatků č. 2 smluv o dotaci. Žalobkyně však Komisi v podstatě vytýká, že odmítla přiznat dodatkům smluv o dotaci zpětnou účinnost, kterou povolila u dodatku č. 2 smlouvy o poskytování služeb za účelem nápravy vlastního prodlení Komise při uzavření dodatku k uvedené smlouvě, na základě čehož byla žalobkyně nucena pokračovat v plnění svého poslání bez smlouvy v období od 1. ledna do 10. února 2012.

103

Komise tvrdí, že v souladu s články 11 a 14.1 všeobecných podmínek pro smlouvy o dotaci uzavřené v rámci vnější činnosti Evropské unie, jak jsou převzaty v odhadu programu a přiloženy ke každé smlouvě o dotaci, období provádění dotčených činností nemohlo být legálně prodlouženo.

104

Pokud jde o finanční zjištění č. 8, žalobkyně tvrdí, že vzniklé výdaje jsou spojené se službami poskytnutými během doby trvání odhadu programu, a sice s činnostmi monitorování a revize prací provedených v rámci smluv o dotaci před koncem období provozu dne 30. června 2012.

105

Komise má za to, že žalobkyně nemůže tvrdit, že poskytla dotčené služby v plném rozsahu, když současně opomenula předložit závěrečné zprávy týkající se těchto služeb do požadovaného data a předložit důkazy na podporu svého závěru.

106

Je třeba připomenout, že zásada řádného finančního řízení zdrojů Unie je zakotvena v článku 4 finančního nařízení pro devátý ERF a v čl. 6 písm. d) finančního nařízení pro desátý ERF. Jak vyplývá z článku 11 posledně uvedeného nařízení, zásada řádného finančního řízení zahrnuje zásady hospodárnosti, efektivnosti a účelnosti.

107

Povinnost Komise zajistit řádné finanční řízení zdrojů Unie v souladu s článkem 317 SFEU a nutnost bojovat proti podvodu na financování Unie přiznávají základní význam závazkům týkajícím se finančních podmínek (rozsudek ze dne 17. června 2010, CEVA v. Komise, T‑428/07 a T‑455/07, EU:T:2010:240, bod 126).

108

Z toho vyplývá, že v projednávané věci představovala povinnost žalobkyně – předložit výdaje vynaložené během období provádění projektu a v souladu s požadavky stanovenými v odhadu programu, příručce a dohodě o financování – hlavní závazek, který měl Komisi umožnit, aby měla k dispozici údaje nutné k ověření, zda zaplacené příspěvky byly způsobilé pro financování z ERF, a případně aby mohla požadovat inkaso zjištěných pohledávek.

109

S ohledem na zásadu řádného finančního řízení a zejména na zásadu účinnosti nelze kromě toho Komisi vytýkat, že se opřela o závěry zprávy o auditu týkající se odhadu programu pro uplatnění pohledávek, jejichž byla držitelkou jakožto poskytovatel finančních zdrojů, za předpokladu, že se jí zdály být správné a odůvodněné.

110

Bez ohledu na tuto úvahu z čl. 63 odst. 1 a čl. 65 odst. 2 finančního nařízení pro desátý ERF vyplývá, že příslušná schvalující osoba jmenovaná Komisí byla povinna ověřit skutečnost a výši dluhu, jakož i podmínky jeho vymahatelnosti, a mohla zrušit nebo upravit výši pohledávky.

111

V rámci výkonu své posuzovací pravomoci při vymáhání pohledávek se proto Komise nemůže vymykat soudnímu přezkumu. Pokud by tomu tak bylo, byl by prostor pro uvážení příslušné schvalující osoby ve skutečnosti prakticky libovolný a vyloučený z přezkumu unijního soudu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. července 2011, Řecko v. Komise, T‑81/09, nezveřejněný, EU:T:2011:366, bod 142).

112

Právě s ohledem na tyto úvahy je třeba přezkoumat, zda bylo provedeno autonomní a dostatečné posouzení podle ustanovení finančního nařízení pro desátý ERF, a případně, zda Komise měla právem za to, že finanční nesrovnalosti, kterých se dopustila žalobkyně, byly dostatečně závažné k tomu, aby s přihlédnutím k zásadě proporcionality ukládaly vrácení všech nezpůsobilých výdajů zjištěných ve zprávě o auditu týkající se odhadu programu.

113

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle judikatury zásada proporcionality vyžaduje, aby akty unijních orgánů nepřekročily meze toho, co je přiměřené a nezbytné k dosažení legitimních cílů sledovaných dotčenou právní úpravou, přičemž je zřejmé, že pokud se nabízí volba mezi několika přiměřenými opatřeními, je třeba zvolit nejméně omezující opatření a že způsobené nevýhody nesmějí být nepřiměřené vzhledem ke sledovaným cílům (viz rozsudek ze dne 26. února 2016, Bodson a další v. EIB, T‑240/14 P, EU:T:2016:104, bod 116 a citovaná judikatura).

114

V projednávané věci je třeba posoudit, zda započtení, v rozsahu, v němž bylo založeno na sporné pohledávce tvořené zejména nezpůsobilými výdaji na základě zjištění č. 1, 2 a 8 zprávy o auditu týkající se odhadu programu, nepřekračovalo rámec toho, co bylo nezbytné k dosažení cílů řádného finančního řízení a boje proti podvodům na financování Unie, tak jak jsou připomenuty v bodech 105 a 106 výše.

115

Co se týče nejprve finančního zjištění č. 1 zprávy o auditu, je třeba konstatovat, že argument žalobkyně, kterým tvrdí, že musela uhradit veškeré náklady na bankovní záruky a další náklady související s dotacemi a rozpočtovanými zárukami, je založen na nesprávných tvrzeních. Přerozdělení, které provedl auditor ve vztahu k rozpočtové položce 177000, nadepsané „Ostatní náklady spojené s dotacemi a zárukami“, spočívalo v odečtení 53279,17 eura od této položky, takže celková provedená částka po opravě činila 2672,17 eura. V návaznosti na opravy auditora tudíž žalobkyni nepříslušel žádný nezpůsobilý výdaj na základě rozpočtové položky 177000.

116

V konečném důsledku vedly opravy auditora v různých rozpočtových položkách ke stanovení nezpůsobilých výdajů ve výši 80988,96 eura, jelikož zvýšily nebo způsobily překročení určitých podpoložek rozpočtu (pro rozpočtové položky 250000, 320000, 340000, 350000, 370000, 112000 a 172000). Pokud jde nicméně o ostatní podpoložky rozpočtu, přerozdělení, které provedl auditor, mělo za následek snížení překročení rozpočtu (pro rozpočtové položky 154000, 174000 a 360000) či dokonce jeho odstranění (pro rozpočtové položky 152000, 156000, 177000 a 39000).

117

V návaznosti na opravy auditora byla částka 50554,74 eura tudíž odečtena od celkové částky odpovídající překročení rozpočtu přičitatelnému žalobkyni při plnění konečného rozpočtu odhadu programu. Přerozdělení, které provedl auditor, proto představuje pouze částku 30434,22 eura (a sice rozdíl mezi 80988,96 eura a 50554,74 eura) z celkové částky 200779,27 eura, která odpovídá celkovým nezpůsobilým výdajům zjištěným v rámci finančního zjištění č. 1.

118

Z toho vyplývá, že Komisi nemůže být vytýkáno, že potvrdila opravy auditora, protože ty představovaly pouze omezenou část celkové částky odpovídající překročení rozpočtu přičitatelnému žalobkyni, u níž žalobkyně nezpochybnila ani existenci, ani rozsah. Mimoto, jelikož tyto opravy provedl auditor na základě dokladů a faktur, které mu předložila žalobkyně na místě, nebyla Komise v žádném případě schopna provést vlastní posouzení, pokud jde o podrobnosti týkající se částek, které měly být přiděleny na každou rozpočtovou položku.

119

Proto se Komise tím, že schválila finanční zjištění č. 1 zprávy o auditu, nedopustila porušení zásady proporcionality. Kromě toho nelze Komisi vytýkat, že opomněla provést autonomní posouzení zjištění auditora, jelikož neměla k dispozici všechny doklady, které auditor zohlednil.

120

Stejně tak, co se týče finančního zjištění č. 8 zprávy o auditu, je třeba mít za to, že vzhledem k tomu, že žalobkyně nebyla schopna poskytnout Komisi závěrečné zprávy týkající se služeb poskytnutých před uplynutím doby platnosti smlouvy a měla k dispozici pouze faktury nesoucí datum po uplynutí doby odhadu programu, nepředložila žádný důkaz umožňující dospět k závěru o zjevně nesprávném posouzení Komise nebo porušení zásady proporcionality.

121

Pokud jde naproti tomu o finanční zjištění č. 2 zprávy o auditu, je třeba konstatovat, jak tvrdila správně žalobkyně ve svých písemnostech a na jednání, že Komise nezohlednila okolnost, že uzavření dodatku č. 2 ke smlouvě o poskytování služeb bylo rovněž předmětem prodlení v období od 1. ledna do 10. února 2012.

122

V tomto ohledu je třeba upřesnit, že z e-mailu ze dne 23. ledna 2012, který zaslal žalobkyni zástupce Komise a který je předložen v příloze žaloby, vyplývá, že ke schválení prodloužení smlouvy o poskytování služeb nedošlo ani k tomuto datu. V tomto e-mailu zástupce Komise, odpovědný za politické záležitosti a za vztahy se sdělovacími prostředky v rámci zastoupení Evropské unie v Republice Guinea-Bissau, vyjádřil politování ohledně vzniklého prodlení a poskytl ujištění, že zpětná účinnost prodloužení uvedené smlouvy „ne[byla] problematická“.

123

Z toho vyplývá, že tím, že Komise nařídila inkaso výdajů zjištěných v rámci finančního zjištění č. 2 zprávy o auditu, v podstatě odmítla na dodatky smluv o dotaci rozšířit prospěch ze zpětné účinnosti, který přiznala dodatku smlouvy o poskytování služeb, přičemž si byla plně vědoma opožděné povahy jejího prodloužení.

124

Toto odmítnutí mohlo být legálně založeno na znění všeobecných podmínek pro smlouvy o dotaci uzavřené v rámci vnější činnosti Evropské unie, neboť jednak podle článku 11.1 těchto všeobecných podmínek muselo být jakékoli prodloužení doby provádění smluv o dotaci předmětem žádosti příjemce dotace v souladu s článkem 9, který stanovil, že „smlouvu [o dotaci] [lze] měnit pouze během období jejího provádění“, a jednak v souladu s článkem 14.1 těchto všeobecných podmínek mohly být považovány za způsobilé pouze náklady skutečně vzniklé v průběhu „období provádění“.

125

Toto odmítnutí však mohlo představovat porušení zásady proporcionality, jelikož v e-mailu ze dne 23. ledna 2012 zástupce Komise výslovně vyzval žalobkyni, aby nadále účinně spolupracovala až do ukončení programu a vytrvala „i přes všechny vzniklé překážky a obtíže […]“.

126

Za těchto podmínek a vzhledem k tomu, že provádění projektu spočívalo v konečném důsledku na základě ustanovení odhadu programu, a zejména jeho bodu 1.5.4.3 na přidělení dotací žalobkyní konečným příjemcům projektu, nemohlo provádění projektu pokračovat v souladu s ujištěními poskytnutými Komisí ohledně zpětné účinnosti dodatku ke smlouvě o poskytování služeb, aniž by žalobkyně zajistila návaznost provádění smluv o dotaci.

127

V tomto ohledu je třeba dále konstatovat, že nezpůsobilé výdaje na základě finančního zjištění č. 2 představují celkovou částku ve výši 312265,42 eura, která odpovídá polovině sporné pohledávky a byla předmětem plateb konečným příjemcům, se kterými žalobkyně uzavřela smlouvy o dotaci.

128

Vzhledem k těmto skutečnostem je třeba dospět v projednávané věci k závěru, že nedošlo k podvodu na financování Unie a že zájmy Unie spojené s nutností zajistit dodržování zásady řádného finančního řízení nebyly v tomto ohledu značným způsobem dotčeny.

129

Z toho vyplývá, že Komise měla konstatovat s ohledem na konkrétní okolnosti projednávané věci a zejména prodlení v uzavření dodatku ke smlouvě o poskytování služeb, které jí bylo přičitatelné, jakož i s ohledem na důsledky rozhodnutí o inkasu pro žalobkyni, nepřiměřenou povahu inkasa týkající se závěrů auditora v rámci finančního zjištění č. 2 zprávy o auditu.

130

Podpůrně Tribunál připomíná, že pokud se jedná o akty nebo rozhodnutí, jejichž vypracování se uskutečňuje v několika krocích, zejména na závěr vnitřního řízení, jsou v zásadě napadnutelnými akty pouze ta opatření, jimiž je na konci tohoto řízení zaujato s konečnou platností stanovisko správy, a nikoliv mezitímní opatření, jejichž účelem je příprava konečného rozhodnutí (viz usnesení ze dne 8. února 2010, Alisei v. Komise, T‑481/08, EU:T:2010:32, bod 48 a citovaná judikatura).

131

Jak žalobkyně správně tvrdila na jednání, zpráva o auditu není napadnutelným aktem. Zpráva o auditu pouze konstatuje již existující případné nesrovnalosti, jakož i pohledávky, které z nich plynou, a proto nijak nemění právní postavení dlužníka těchto pohledávek (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 8. února 2010, Alisei v. Komise, T‑481/08, EU:T:2010:32, bod 67).

132

Zejména z tohoto důvodu, jak vyplývá z bodu 109 výše a z judikatury (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 8. února 2010, Alisei v. Komise, T‑481/08, EU:T:2010:32, bod 53), Komise mohla vycházet v rámci přijetí aktu o započtení, který s konečnou platností stanovil její stanovisko, ze závěrů auditu pouze za podmínky, že se jí zdály správné a odůvodněné. V této souvislosti se nemůže zbavit povinnosti, jak učinila v projednávané věci, posoudit závěry zprávy o auditu s přihlédnutím k zásadě proporcionality.

133

Je tudíž třeba vyhovět žalobě na základě třetího a pátého žalobního důvodu pouze v rozsahu, v němž se týká finančního zjištění č. 2 zprávy o auditu týkající se odhadu programu.

134

Žalobkyně v podstatě tvrdí, že Komise nedodržela procesní záruky stanovené v článku 41 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

135

Zaprvé žalobkyně tvrdí, že Komise neuvedla důvody, na základě kterých se rozhodla setrvat na svém stanovisku vyjádřeném v dopise ze dne 29. října 2014 v návaznosti na její podrobné připomínky obsažené v jejím dopise ze dne 7. listopadu 2014 a jejím e-mailu ze dne 14. prosince 2014.

136

Zadruhé žalobkyně vytýká Komisi, že se omezila na poskytnutí dvoustránkové odpovědi na její dopis ze dne 6. května 2015, zatímco tento dopis obsahoval sedm stran podrobných argumentů. Žalobkyně dodává, že uvedená odpověď byla sdělena až dopisem ze dne 2. října 2015, tedy po lhůtě pěti měsíců, což jí zanechalo v nejistotě. V tomto dopise bylo mimoto uvedeno, že probíhaly „doplňující studie“, což znamenalo, že Komise bude pokračovat v přezkumu spisu.

137

Zatřetí žalobkyně tvrdí, že zpráva o auditu a zejména její finanční zjištění č. 1 nebylo dostatečně odůvodněno. Domnívá se, že nebyla schopna pochopit dosah tohoto zjištění a napadených rozhodnutí a vykonat své právo být vyslechnuta.

138

Komise tvrdí, že připomínky žalobkyně, pokud jde o průběh řízení, které vedlo ke stanovení sporné pohledávky a k započtení pohledávek, kterých se dovolává, jsou nesprávné. Komise v tomto ohledu připomíná, že dopis žalobkyně ze dne 7. listopadu 2014 a její e-mail ze dne 14. prosince 2014 jí byly zaslány v odpověď na její dopis ze dne 29. října 2014, v němž Komise sdělila, že má v úmyslu přistoupit k inkasu uvedené pohledávky a vyzvala žalobkyni, aby předložila připomínky.

139

Podle Komise žalobkyně nepředkládá žádný důkaz, který by mohl prokázat, že dopis ze dne 2. října 2015 nepředložil uspokojivou odpověď na její připomínky ze dne 6. května 2015. Mimoto bylo jediným cílem odkazu na probíhající „doplňující studie“ pokrýt případ, kdy by nové důvody odůvodnily znovuotevření spisu.

140

Je třeba připomenout, že v souladu s čl. 41 odst. 1 Listiny „každý má právo na to, aby jeho záležitosti byly orgány, institucemi a jinými subjekty Unie řešeny nestranně, spravedlivě a v přiměřené lhůtě“. Článek čl. 41 odst. 2 písm. a) Listiny stanoví, že toto právo zahrnuje zejména „právo každého být vyslechnut před přijetím jemu určeného individuálního opatření, které by se jej mohlo nepříznivě dotknout“.

141

V souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora vyžaduje dodržování práv obhajoby, aby osoby, kterým jsou určena rozhodnutí, která významně ovlivňují jejich zájmy, mohly užitečně vyjádřit své stanovisko (viz rozsudky ze dne 21. září 2000, Mediocurso v. Komise, C‑462/98 P, EU:C:2000:480, bod 36 a citovaná judikatura, a ze dne 26. září 2013, Texdata Software, C‑418/11, EU:C:2013:588, bod 83 a citovaná judikatura).

142

V projednávané věci Komise vyzvala žalobkyni dopisem ze dne 29. října 2014, aby předložila připomínky k jejímu záměru přistoupit k inkasu sporné pohledávky ve lhůtě dvou týdnů od obdržení tohoto dopisu. Ve dnech 7. listopadu a 14. prosince 2014, jakož i 6. května a 22. června 2015 byla žalobkyně schopna zaslat Komisi čtyři dopisy před přijetím napadených rozhodnutí. Kromě toho Komise nechala uplynout přiměřenou dobu mezi dopisem žalobkyně ze dne 6. května 2015 a přijetím napadených rozhodnutí ode dne 25. srpna 2015.

143

Z toho vyplývá, že žalobkyně byla schopna užitečným způsobem vyjádřit své stanovisko, a tedy vykonat své právo být vyslechnuta před přijetím napadených rozhodnutí.

144

Tento závěr nemůže být zpochybněn okolností, že žalobkyně obdržela odpověď na svůj dopis ze dne 6. května 2015 až po přijetí napadených rozhodnutí.

145

Právo být vyslechnut totiž nezahrnuje právo na kontradiktorní diskusi mezi autorem napadených aktů a osobou, které jsou tyto akty určeny, ale zaručuje každému možnost užitečným a účinným způsobem vyjádřit své stanovisko v průběhu správního řízení před přijetím každého rozhodnutí, které by se mohlo nepříznivě dotknout jeho zájmů (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 11. prosince 2014, Boudjlida, C‑249/13, EU:C:2014:2431, bod 36, a ze dne 9. února 2017, M, C‑560/14, EU:C:2017:101, body 25 a 31).

146

S ohledem na vše výše uvedené je třeba dospět závěru, že Komise neporušila právo žalobkyně být vyslechnuta upravené v čl. 41 odst. 2 Listiny.

147

Kromě toho, pokud jde o argumenty žalobkyně, kterými tvrdí, že se Komise omezila na dvoustránkový dopis v odpověď na její dopis ze dne 6. května 2015 a stručně odpověděla na její podrobná vysvětlení ze dne 7. listopadu a 14. prosince 2014, spadají spíše do přezkumu povinnosti Komise uvést odůvodnění stanovené v čl. 41 odst. 2 Listiny a v článku 296 SFEU.

148

V tomto ohledu z judikatury vyplývá, že z odůvodnění vyžadovaného článkem 296 SFEU druhým pododstavcem musí jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, tak aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a příslušný soud mohl vykonávat přezkum (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. dubna 1998, Komise v. Sytraval a Brink’s France, C‑367/95 P, EU:C:1998:154, bod 63 a citovaná judikatura).

149

U individuálních rozhodnutí je účelem povinnosti odůvodnit rozhodnutí této povahy vedle umožnění soudního přezkumu poskytnout dotčené osobě dostatek údajů, aby seznala, zda je rozhodnutí případně postiženo vadou, která umožňuje zpochybnit jeho platnost (viz rozsudek ze dne 29. září 2011, Elf Aquitaine v. Komise, C‑521/09 P, EU:C:2011:620, bod 148 a citovaná judikatura).

150

V projednávané věci se žalobkyně nicméně nemůže opírat pouze o dobu čekání na odpověď Komise na její dopis ze dne 6. května 2015, jelikož tato doba sama o sobě nemůže představovat relevantní prvek pro účely prokázání porušení povinnosti uvést odůvodnění ve smyslu čl. 296 druhého pododstavce SFEU. Mimoto žalobkyně nemůže opominout skutečnost, že jak jasně vyplývá z napadených rozhodnutí, odůvodnění Komise bylo založeno na zprávě o auditu týkající se odhadu programu, která byla sdělena žalobkyni, jakož i o vysvětlení finančního auditora v této zprávě obsažená.

151

V každém případě nemůže žalobkyně tvrdit, že poskytla podrobná vysvětlení dopisem ze dne 7. listopadu 2014 a e-mailem ze dne 14. prosince 2014, jelikož z posledně uvedeného e-mailu jasně vyplývá, že jeho cílem bylo především požadovat, aby se ve vztahu ke sporné pohledávce použil článek 40 smlouvy o poskytování služeb, který stanovil možnost smírného urovnání. Žalobkyně se omezila na tvrzení, že závěry zprávy o auditu byly „chybné, právně nepřípustné, zaujaté a vyplývaly z jednostranného uvažování“, aniž předložila důkazy či dodatečné argumenty.

152

Komise se tedy právem domnívala, že mohla setrvat na svém stanovisku, aniž poskytla dodatečné důvody žalobkyni v návaznosti na dotčené dopisy a e-maily.

153

Čtvrtý žalobní důvod je tudíž třeba zamítnout.

154

V rámci druhého žalobního důvodu předloženého na podporu bodu návrhového žádání směřujícího k vrácení částek tvořených spornou pohledávkou žalobkyně tvrdí, že jelikož napadená rozhodnutí postrádají právní základ a vedly ke zvětšení majetku Komise v celkové výši 624388,73 eura – tzn. ke zvětšení o částku sporné pohledávky, která činila 60096,08 eura, navýšenou o úroky – je oprávněna domáhat se vrácení částek spojených s tímto bezdůvodným obohacením.

155

Komise tvrdí, že prokázala, že sporná pohledávka byla založena na pevném právním základu a byla přičitatelná žalobkyni. Tvrdí, že v projednávané věci se tedy nelze dovolávat žádného porušení zásady zákazu bezdůvodného obohacení.

156

Podle ustálené judikatury platí, že aby byla žaloba na vrácení opírající se o bezdůvodné obohacení Unie úspěšná, musí podat důkaz o tom, že se Unie obohatila bez platného právního důvodu, a o tom, že žalobce byl v souvislosti s dotčeným obohacením ochuzen (viz rozsudek ze dne 28. července 2011, Agrana Zucker, C‑309/10, EU:C:2011:531, bod 53 a citovaná judikatura).

157

V souladu s obecnými zásadami společnými právním řádům členských států je totiž právo na vrácení ze strany obohacené osoby podmíněno neexistencí právního základu bezdůvodného obohacení [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. prosince 2008, Masdar (UK) v. Komise, C‑47/07 P, EU:C:2008:726, body 44 až 46 a 49].

158

V projednávané věci nelze mít za to, že započtení pohledávek, které provedla Komise, postrádalo právní základ, jelikož, jak vyplývá z analýzy prvního žalobního důvodu výše, napadená rozhodnutí byla přijata na základě ustanovení finančního nařízení pro desátý ERF a nařízení č. 966/2012. Žalobkyně se mimoto zavázala jednostranně v odhadu programu, že Komisi uhradí výdaje nezpůsobilé pro financování z ERF.

159

Z toho vyplývá, že Komise nemůže z důvodu bezdůvodného obohacení Unie podléhat povinnosti vrátit částku sporné pohledávky, kterou tvoří nezpůsobilé výdaje zjištěné ve zprávě o auditu týkající se odhadu programu.

160

Komise bude muset naopak vyvodit důsledky z částečného zrušení rozhodnutí o započtení založeného na porušení zásady proporcionality.

161

Je tudíž třeba zamítnout druhý žalobní důvod, jakož i bod návrhového žádání směřujícího k vrácení částek tvořených spornou pohledávkou zvýšenou o úroky z prodlení stanovenými na základě referenční sazby ECB zvýšené o dva body.

162

Žalobkyně má za to, že utrpěla nemajetkovou újmu z důvodu nejistoty způsobené opožděnou odpovědí Komise na její dopis ze dne 6. května 2015 a zásahem do její image a její dobré pověsti. Žalobkyně tvrdí, že napadená rozhodnutí zpochybnila její legitimitu jako hospodářského subjektu a obvyklého partnera Komise.

163

Komise tvrdí, že návrh žalobkyně na náhradu újmy je čistě symbolický a nesplňuje tři podmínky stanovené v článcích 268 a 340 SFEU, podle nichž je třeba prokázat protiprávnost jednání vytýkaného Komisi, existenci skutečné újmy a příčinnou souvislost mezi jednáním a uplatňovanou újmou.

164

Pokud jde o symbolickou náhradu nemajetkové újmy, z čl. 340 druhého pododstavce SFEU vyplývá, že založení mimosmluvní odpovědnosti Unie a uplatnění nároku na náhradu utrpěné újmy závisí na splnění souboru podmínek týkajících se protiprávnosti jednání vytýkaného orgánům, existenci újmy a existenci příčinné souvislosti mezi jednáním orgánu a uplatňovanou újmou. Uvedenou odpovědnost nelze považovat za vzniklou, aniž by byly splněny všechny podmínky, kterým podléhá povinnost náhrady újmy definovaná v uvedeném ustanovení (viz rozsudek ze dne 11. prosince 2014, Heli-Flight v. AESA, T‑102/13, EU:T:2014:1064, bod 116 a citovaná judikatura).

165

Kromě toho zrušení aktu stiženého vadou protiprávnosti může samo o sobě představovat přiměřené zadostiučinění, v zásadě dostatečné pro veškerou nemajetkovou újmu, kterou takový akt mohl způsobit, pokud žalobce neprokáže, že utrpěl nemajetkovou újmu, která je oddělitelná od protiprávnosti zakládající zrušení a nemůže být plně napravena tímto zrušením (viz rozsudek ze dne 14. září 2017, Bodson a další v. EIB, T‑504/16 a T‑505/16, EU:T:2017:603, bod 77 a citovaná judikatura).

166

V projednávané věci je třeba zaprvé uvést, pokud jde o protiprávnost jednání vytýkaného Komisi, že žalobkyně neuplatňuje jinou skutečnost než žalobní důvody předložené na podporu návrhu směřujícího ke zrušení, zadruhé, že bylo částečně vyhověno pouze třetímu a pátému žalobnímu důvodu, a zatřetí, že zrušení napadených rozhodnutí představuje samo o sobě přiměřenou náhradu dovolávané nemajetkové újmy, jelikož žalobkyně nepředložila žádný důkaz, který by mohl prokázat nemajetkovou újmu oddělitelnou od protiprávnosti, která zakládá částečné zrušení napadených rozhodnutí před tím, než se dospělo k závěru o zamítnutí návrhového žádání směřujícího k náhradě újmy.

167

S ohledem na vše výše uvedené je třeba zamítnout návrhové žádání žalobkyně směřující k náhradě újmy.

168

Podle čl. 134 odst. 3 jednacího řádu každý z účastníků řízení ponese vlastní náklady, pokud měl ve věci částečně úspěch i neúspěch.

169

Vzhledem k tomu, že v projednávané věci musí být napadená rozhodnutí zrušena jen částečně, Tribunál rozhodl, že každá z účastnic řízení ponese vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (první senát)

rozhodl takto: