—

za Lietuvos Respublikos transporto priemonių draudikų biuras A. Križinauskasem, jako zmocněncem,

—

za litevskou vládu D. Kriaučiūnasem a R. Dzikovičem, jakož i G. Taluntytė, jako zmocněnci,

—

za českou vládu J. Vláčilem a M. Smolkem, jako zmocněnci,

—

za italskou vládu G. Palmieri, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s F. Varrone, avvocato dello Stato,

—

za Evropskou komisi K.-P. Wojcikem a A. Steiblytė, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu:

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Lietuvos Respublikos transporto priemonių draudikų biuras (litevská kancelář pojistitelů motorových vozidel, dále jen „kancelář B“) a Gintarasem Dockevičiusem a Jurgitou Dockevičienė, kteří jsou litevskými státními příslušníky, ohledně uplatnění regresního nároku, kterým se kancelář B domáhá, aby byla žalovaným v původním řízení, kteří nedostáli své povinnosti uzavřít pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel, načež se stali účastníky dopravní nehody, k níž došlo v Německu, uložena povinnost nahradit jí částky vyplacené německé národní kanceláři pojistitelů (dále jen „kancelář A“) jako náhrada odškodnění vyplaceného touto kanceláří druhé straně zúčastněné na uvedené nehodě.

3

Článek 2 směrnice Rady 72/166/EHS ze dne 24. dubna 1972 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontroly povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění (Úř. věst. 1972, L 103, s. 1, Zvl. vyd. 06/01, s. 10), ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/14/ES ze dne 11. května 2005 (Úř. věst. 2005, L 149, s. 14) (dále jen „směrnice 72/166“), stanoví:

„1.   Členské státy upustí od vykonávání kontrol pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu vozidel, která mají obvyklé stanoviště na území jiného členského státu, jakož i vozidel, která mají obvyklé stanoviště na území třetí země a vstupují na jejich území z území jiného členského státu. Mohou však provádět namátkové kontroly pojištění, nejsou-li tyto kontroly diskriminační a jsou-li prováděny v rámci kontroly, která není zaměřena výlučně na ověřování pojištění.

2.   Pokud jde o vozidla, která mají obvyklé stanoviště na území členského státu, uplatní se ustanovení této směrnice, s výjimkou článku 3 a 4,

4

Článek 1 odst. 4 a 7 druhé směrnice Rady 84/5/EHS ze dne 30. prosince 1983 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel (Úř. věst. 1984, L 8, s. 17; Zvl. vyd. 06/07, s. 3), ve znění směrnice 2005/14 (dále jen „směrnice 84/5“), stanoví:

Prvním pododstavcem není dotčeno právo členského státu považovat náhradu škody tímto subjektem za subsidiární nebo nesubsidiární a právo stanovit, jak se mají řešit nároky mezi tímto subjektem a osobou nebo osobami odpovědnými za nehodu a jinými pojišťovnami nebo orgány sociálního zabezpečení, jež mají povinnost odškodnit poškozeného v téže nehodě. Členské státy však nesmí tomuto orgánu dovolit vázat vyplacení náhrady škody na to, aby poškozený nějakou formou prokázal, že osoba, která je za škodu odpovědná, není schopna nebo odmítá zaplatit.

[…]

5

Článek 1 odst. 1 první pododstavec směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/26/ES ze dne 16. května 2000 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a o změně směrnic Rady 73/239/EHS a 88/357/EHS (Úř. věst. 2000, L 181, s. 65) stanoví:

„Účelem této směrnice je vytvořit zvláštní opatření použitelná pro poškozené, již mají nárok na náhradu za škody nebo zranění v důsledku nehody v jiném členském státě než ve členském státě bydliště nebo sídla poškozeného, jež byly způsobeny provozem vozidel pojištěných a majících obvyklé stanoviště v členském státě.“

6

Článek 6 odst. 1 a 2 této směrnice zní takto:

„1.   Každý členský stát zřídí nebo schválí orgán pro odškodnění pověřený poskytováním odškodnění poškozeným v případech uvedených v článku 1.

Poškození mohou podat žádost o náhradu škody orgánu pro odškodnění ve členském státě svého bydliště nebo sídla,

Poškození však nemohou podat žádost o náhradu škody orgánu pro odškodnění, jestliže zahájili soudní řízení přímo proti pojišťovně.

Orgán pro odškodnění podnikne kroky do dvou měsíců ode dne, kdy mu poškozený podal žádost o náhradu škody, avšak postup ukončí, jestliže pojišťovna nebo škodní zástupce následně předloží odůvodněnou odpověď na žádost.

Orgán pro odškodnění okamžitě uvědomí:

že obdržel od poškozeného žádost o náhradu škody a že odpoví na tuto žádost do dvou měsíců od jejího předložení.

Tímto ustanovením není dotčeno právo členských států považovat náhradu škody tímto orgánem za subsidiární nebo nesubsidiární a právo stanovit, jak se mají řešit nároky mezi tímto orgánem a osobou či osobami, které způsobily nehodu, a jinými pojišťovnami nebo orgány sociálního zabezpečení, jež mají odškodnit poškozeného v téže nehodě. Členské státy však nesmějí tomuto orgánu dovolit vázat vyplacení náhrady škody na jakékoli jiné podmínky, než které jsou stanoveny v této směrnici, zejména na podmínku, aby poškozený musel nějakou formou prokázat, že osoba, která je za škodu odpovědná, není schopna nebo odmítá zaplatit.

2.   Orgán pro odškodnění, který odškodnil poškozeného v členském státě jeho bydliště nebo sídla, je oprávněn požadovat náhradu vyplacené částky od orgánu pro odškodnění v členském státě provozovny pojišťovny, která vystavila pojistnou smlouvu.

Posledně jmenovaný orgán pak převezme práva poškozeného vůči osobě, která nehodu způsobila, nebo její pojišťovně, pokud orgán pro odškodnění členského státu bydliště nebo sídla poškozeného poskytl odškodnění za utrpěnou škodu na věci nebo na zdraví. Každý členský stát je povinen uznat přechod práv, jak je upraven jakýmkoli jiným členským státem.“

7

Směrnice 2009/103 kodifikovala stávající směrnice v oblasti povinného pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel, a v důsledku toho tyto směrnice zrušila podle článku 30 s účinností ke dni 27. října 2009. Podle srovnávací tabulky obsažené v příloze II této směrnice odpovídá článku 2 odst. 2 směrnice 72/166 článek 2 směrnice 2009/103, článku 1 odst. 4 a 7 směrnice 84/5 odpovídá článek 10 odst. 1 a 4 směrnice 2009/103 a článku 6 odst. 2 směrnice 2000/26 odpovídá článek 24 odst. 2 směrnice 2009/103.

8

Článek 3 odst. 1 vnitřních předpisů stanoví:

„Pokud kancelář dostane informaci o nehodě, k níž došlo na území země, pro niž je příslušná, a které se účastní vozidlo z jiné země, zahájí šetření okolností nehody, aniž čeká na formální ohlášení pojistné události. Pokud možno co nejdříve oznámí takovou nehodu pojistiteli, který vydal zelenou kartu či pojistku, nebo případně příslušné kanceláři. Opomenutí se jí však nepřipisuje k tíži.

Pokud v průběhu šetření kancelář zjistí, že je pojistitel vozidla účastnícího se nehody zjištěn a že byl korespondent tohoto pojistitele schválen v souladu s článkem 4, postoupí tuto informaci urychleně korespondentovi, který podnikne další kroky.“

9

Článek 3 odst. 4 vnitřních předpisů stanoví:

„Všechny škodné události projednává kancelář samostatně v souladu s právními a správními předpisy, které se v zemi, kde došlo k nehodě, používají v souvislosti s odpovědností, odškodněním poškozených a povinným pojištěním v nejlepším zájmu pojistitele, který vydal zelenou kartu či pojistku, nebo případně příslušné kanceláře.

Kancelář nese výhradní odpovědnost za všechny záležitosti, které se týkají výkladu práva platného v zemi, kde došlo k nehodě (i když odkazuje na právní předpisy jiné země), a likvidace škody. S výhradou posledního ustanovení informuje kancelář na výslovnou žádost před přijetím konečného rozhodnutí buď pojistitele, nebo příslušnou kancelář.“

10

Článek 5 odst. 1 vnitřních předpisů zní:

„Když kancelář nebo zástupce, kterého jmenovala za tímto účelem, zlikviduje všechny škody vzniklé z téže nehody, zašle nejpozději do jednoho roku ode dne poslední platby ve prospěch poškozeného faxem či elektronickou poštou členovi kanceláře, který vydal zelenou kartu či pojistku, nebo případně příslušné kanceláři žádost o náhradu, v níž jsou uvedeny:

Když jsou škody vzniklé z téže nehody obhájeny a zlikvidovány bez výplaty odškodného, může být vznesen nárok na částky podle pododstavce 1.2 výše a na minimální poplatek stanovený Radou kanceláří v souladu s pododstavcem 1.3 výše.“

11

Článek 5 odst. 4 vnitřních předpisů upřesňuje:

„Podklady včetně objektivního důkazu o tom, že poškozeným bylo vyplaceno odškodnění, se zasílají neprodleně na žádost, aniž dojde k opoždění platby.“

12

Článek 6 odst. 1 vnitřních předpisů zní takto:

„Každá kancelář zaručí, že její členové zpětně uhradí jakoukoli částku, kterou v souladu s článkem 5 požaduje kancelář země, kde došlo k nehodě, nebo zástupce, kterého kancelář pro tento účel jmenovala.

Jestliže člen neprovede požadovanou platbu do dvou měsíců podle článku 5, provede náhradu po přijetí výzvy k plnění záruky kanceláře země, kde došlo k nehodě, nebo zástupce, kterého kancelář pro tento účel jmenovala, sama kancelář, k níž tento člen patří, v souladu s podmínkami popsanými níže.

Kancelář vystupující jako ručitel provede platbu do jednoho měsíce. Uplynutím této lhůty se automaticky uplatňuje úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z dlužné částky ode dne výzvy k plnění záruky až do dne přijetí úhrady bankou příjemce.

Výzva k plnění záruky se zasílá faxem nebo elektronickou poštou do dvanácti měsíců ode dne odeslání žádosti o náhradu podle článku 5. Uplynutím této lhůty, a aniž je dotčen úrok z prodlení, k němuž může být zavázána, se omezuje ručení kanceláře vystupující jako ručitel na částku, na niž vznesl její člen nárok, plus úrok za dvanáct měsíců ve výši 12 % ročně.

Výzva k plnění záruky není přípustná, pokud je odeslána za více než dva roky po odeslání žádosti o náhradu.“

13

Článek 10 vnitřních předpisů zní takto:

„Kanceláře, na něž se tento oddíl vztahuje, zaručují na zcela vzájemném základě náhradu všech částek, které jsou splatné podle těchto předpisů a které se odvozují z jakékoli nehody, jíž se účastní vozidlo s obvyklým stanovištěm na území státu, pro který je každá z těchto kanceláří příslušná, bez ohledu na to, zda je vozidlo pojištěné či nikoli.“

14

Transporto priemonių valdytojų civilinės atsakomybės privalomojo draudimo įstatymas (zákon o povinném pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel) ze dne 5. března 2004 (Žin., 2004, č. 46-1498), ve znění platném v době rozhodné z hlediska skutkového stavu v původním řízení, stanovil v čl. 17 odst. 4 toto:

„[Kancelář B] vyplatí náhradu škody způsobené v jiném členském státě Evropské unie podle právních předpisů tohoto jiného členského státu Evropské unie (jehož národní kancelář pojistitelů podepsala vnitřní předpisy), nemá-li odpovědná osoba, jejíž vozidlo má obvyklé stanoviště na území Litevské republiky, povinné pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel. […] [Kancelář B] vyplatí náhradu i v jiných případech v souladu s požadavky vnitřních předpisů.“

15

Článek 23 odst. 5 tohoto zákona uváděl:

„Po vyplacení částky požadované orgánem pro odškodnění jiného členského státu Evropské unie je [kancelář B] oprávněna požadovat náhradu takto vyplacené částky od odpovědné osoby, která není pojištěna, případně od pojistitele odpovědné osoby.“

16

Dne 20. července 2006 došlo v Německu k dopravní nehodě, při které se vozidlo řízené G. Dockevičiusem, jehož vlastníkem byla J. Dockevičienė, střetlo s vozidlem řízeným K. Florosem, německým státním příslušníkem s bydlištěm v Německu. Vozidlo náležející J. Dockevičienė nebylo pojištěno pro případ občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel.

17

V protokolu o nehodě vypracovaném policejním orgánem ve Frankfurtu nad Mohanem (Německo) bylo uvedeno, že nebylo možné s jistotou určit okolnosti a příčiny nehody. Oba řidiči jsou označeni za poškozené a zároveň jsou obviněni z porušení pravidel silničního provozu, za které byla K. Florosovi uložena pokuta ve výši 35 eur a G. Dockevičiusovi pokuta ve výši 60 eur. Podle uvedeného protokolu je prokázáno, že K. Floros nedodržel při řízení bezpečnou vzdálenost, když narazil do jiného brzdícího vozidla, a G. Dockevičius couval, aniž vykázal požadovanou zvláštní pozornost.

18

Žádost o náhradu škody, kterou v důsledku této nehody podal K. Floros u kanceláře A, byla touto kanceláří zamítnuta, a proto K. Floros podal u Landgericht Frankfurt (zemský soud ve Frankfurtu nad Mohanem, Německo) žalobu, jíž se domáhal, aby byla kanceláři A uložena povinnost zaplatit mu částku 4095 eur jako náhradu škody vzniklé při uvedené nehodě.

19

Rozsudkem pro zmeškání ze dne 27. prosince 2010 zamítl Landgericht Frankfurt (zemský soud ve Frankfurtu nad Mohanem) tuto žalobu jako neopodstatněnou a důkazně nepodloženou. Dne 8. srpna 2011 tento soud, který rozhodoval v senátu, uvedený rozsudek potvrdil.

20

Dne 31. ledna 2012 Oberlandesgericht Frankfurt (vrchní zemský soud ve Frankfurtu nad Mohanem, Německo) vyzval kancelář A a K. Florose k uzavření smíru v souladu s žádostí posledně jmenovaného.

21

Následně kancelář A vyplatila K. Florosovi požadovanou částku, jakož i částku 3643,71 eura z důvodu nákladů řízení a zaslala kanceláři B žádost o náhradu souhrnné částky 8352,96 eura.

22

Kancelář B vyhověla žádosti kanceláře A a od žalovaných v původním řízení požadovala náhradu této částky. Žalovaní v původním řízení této žádosti nevyhověli, a proto kancelář B uplatnila žalobou u Marijampolės rajono apylinkės teismas (okresní soud v Marijampolė, Litva) regresní nárok směřující k uložení povinnosti žalovaným v původním řízení nahradit kanceláři B uvedenou částku.

23

Rozsudkem ze dne 5. května 2014 vyhověl Marijampolės rajono apylinkės teismas (okresní soud v Marijampolė) tomuto nároku, když měl za to, že kancelář A je jedinou příslušnou k rozhodování o jakékoli otázce výkladu právních předpisů použitelných v členském státě, kde došlo k nehodě, a k vypořádání nároků. Vzhledem k tomu, že kancelář B uplatnila regresní nárok vůči osobě odpovědné za vzniklou škodu a tato osoba popírá, že podle práva členského státu, kde došlo k nehodě, byla založena její odpovědnost, bylo tedy na žalované straně, aby předložila důkazy k podložení důvodů a argumentů uplatněných na obranu.

24

Dne 7. října 2014 vyhověl Kauno apygardos teismas (krajský soud v Kaunas, Litva) odvolání podanému žalovanými v původním řízení proti uvedenému rozsudku, tento rozsudek zrušil a zamítl regresní nárok uplatněný kanceláří B. Odvolací soud rozhodl, že s ohledem na skutečnost, že se osoba odpovědná za škodu neúčastnila komunikace mezi kancelářemi pojistitelů a neprojevila souhlas s výší škody, nelze mít za to, že informace poskytnuté kanceláří B ohledně odškodnění poškozeného kanceláří A jsou samy o sobě dostačující a že spolehlivým způsobem prokazují škodu.

25

Odvolací soud rovněž uvedl, že v tomto druhu řízení nese důkazní břemeno ohledně výše škody a příčinné souvislosti osoba uplatňující regresní nárok. Vnitřní předpisy upravují pouze vztahy mezi národními kancelářemi pojistitelů a nejsou přímo použitelné na vztahy mezi národními kancelářemi pojistitelů a třetími osobami. Zákon o povinném pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel ani směrnice 2009/103 nestanoví, že poté, co byla národní kanceláři pojistitelů nahrazena částka odškodnění vyplaceného touto kanceláří, se národní kancelář pojistitelů dotyčného členského státu může domáhat, aby tuto částku zaplatil původce škody, aniž by byla posouzena podloženost vyčíslení této škody.

26

Lietuvos Aukščiausiasis Teismas (Nejvyšší soud, Litva), k němuž kancelář B podala kasační opravný prostředek proti rozsudku ze dne 7. října 2014, vydanému Kauno apygardos teismas (krajský soud v Kaunas), poukazuje na to, že tento rozsudek je v zásadě v souladu s jeho vlastní judikaturou, z níž zejména vyplývá, že důkazní břemeno ohledně příčinné souvislosti mezi jednáním osoby účastnící se nehody a vzniklou škodou nese národní kancelář pojistitelů dotyčného členského státu.

27

Kancelář B však tvrdí, že vnitřní předpisy upravují nejen vztahy mezi kanceláří pojistitelů, ale i vztahy mezi těmito kancelářemi a třetími osobami. Vzhledem k tomu, že kancelář B nahradila v souladu s těmito předpisy kanceláři A částky, které posledně zmíněná kancelář vyplatila, jsou tedy žalovaní v původním řízení povinni tyto částky nahradit kanceláři B. Za těchto podmínek nesou důkazní břemeno zejména ohledně neexistence uvedené příčinné souvislosti právě žalovaní v původním řízení. To nemá vliv na právo žalovaných v původním řízení na účinnou procesní obranu, neboť ti mohli vstoupit do řízení, která byla v daném případě vedena v Německu, a hájit svá práva.

28

Předkládající soud vyjadřuje pochybnosti o opodstatněnosti této argumentace a předně podotýká, že v daném případě neměla kancelář A povinnost informovat žalované v původním řízení o procesu likvidace škodné události. Směrnice 2009/103 ani vnitřní předpisy totiž výslovně nestanoví takový informační mechanismus ani způsob jeho fungování.

29

Dále G. Dockevičius soustavně popíral svoji občanskoprávní odpovědnost založenou v důsledku nehody a na základě informací obsažených ve spise nelze dospět k opačnému závěru. Konečně k odškodnění K. Florose došlo na základě smíru, kterého se G. Dockevičius neúčastnil a který neprokazuje žádnou občanskoprávní odpovědnost dotyčného.

30

Předkládající soud si klade otázku, zda za takových okolností může být G. Dockevičius shledán odpovědným za výdaje učiněné kanceláří B.

31

Za těchto podmínek se Lietuvos Aukščiausiasis Teismas (Nejvyšší soud, Litva) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

32

Dopisem ze dne 25. července 2016 předal Soudní dvůr předkládajícímu soudu rozsudek ze dne 6. října 1987, Demouche a další (152/83, EU:C:1987:421), v německé, anglické a francouzské verzi, neboť tento rozsudek nebyl přeložen do litevštiny, a připojil k němu otázku, zda s ohledem na body 17 až 21 uvedeného rozsudku trvá předkládající soud na své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.

33

Dopisem ze dne 20. září 2016 předkládající soud sdělil, že na své žádosti trvá.

34

Podstatou otázek předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně je, zda čl. 3 odst. 4, čl. 5 odst. 1 a 4, čl. 6 odst. 1 a článek 10 vnitřních předpisů, článek 2, čl. 10 odst. 1 a 4, jakož i čl. 24 odst. 2 směrnice 2009/103 nebo článek 47 Listiny musí být vykládány v tom smyslu, že v daném případě brání následkům plynoucím z jeho judikatury, podle které kancelář B v zásadě nese pro účely uplatnění regresního nároku důkazní břemeno ohledně veškerých okolností prokazujících občanskoprávní odpovědnost žalovaných v původním řízení za nehodu, k níž došlo dne 20. července 2006.

35

Zaprvé v rozsahu, v němž předkládající soud požaduje, aby Soudní dvůr podal výklad vnitřních předpisů, je třeba připomenout, že Soudní dvůr má podle článku 267 SFEU pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se výkladu Smluv a platnosti a výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Unie.

36

Soudní dvůr měl přitom již příležitost konstatovat v souvislosti s akty téže povahy, jež předcházely uvedeným vnitřním předpisům, že tyto akty nelze považovat za akty přijaté orgány, institucemi nebo jinými subjekty Unie (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 6. října 1987, Demouche a další, 152/83, EU:C:1987:421, bod 19, a ze dne 12. listopadu 1992, Fournier, C‑73/89, EU:C:1992:431, body 22 a 23).

37

Soudní dvůr totiž poukázal na to, že tyto akty byly vypracovány a přijaty soukromoprávními subjekty a na jejich přijetí se nepodílely žádné orgány nebo instituce Unie (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. října 1987, Demouche a další, 152/83, EU:C:1987:421, body 18 a 19).

38

Soudní dvůr mimoto odmítl ve vztahu k povaze uvedených aktů jako irelevantní okolnosti, že zaprvé bylo jejich přijetí podmínkou vstupu směrnice 72/166 v platnost, zadruhé doba platnosti této směrnice byla podmíněna dobou platnosti dotčených aktů, zatřetí Komise pokaždé prostřednictvím doporučení a následných rozhodnutí konstatovala soulad těchto aktů s požadavky uvedené směrnice a začtvrté uvedené akty tvořily přílohy rozhodnutí Komise a společně s těmito rozhodnutími byly zveřejněny v Úředním věstníku Evropské unie (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. října 1987, Demouche a další, 152/83, EU:C:1987:421, body 19 a 20).

39

Je přitom nutno konstatovat, že tytéž úvahy platí pro vnitřní předpisy, které byly vypracovány a přijaty soukromoprávními subjekty a na jejichž přijetí se nepodílely žádné orgány, instituce ani jiné subjekty Unie.

40

Soudní dvůr proto nemá pravomoc rozhodovat o té části předběžných otázek položených předkládajícím soudem, která se týká výkladu vnitřních předpisů.

41

Zadruhé v rozsahu, v němž předkládající soud žádá Soudní dvůr o výklad ustanovení směrnice 2009/103, je nutno konstatovat, že tato směrnice se nepoužije ratione temporis na spor v původním řízení, s ohledem na její datum vstupu v platnost a na datum škodné události, která vedla k uvedenému sporu.

42

Dále je třeba podotknout, že jelikož K. Floros podal žádost u kanceláře A a tato kancelář není v Německu příslušným subjektem ve smyslu čl. 1 odst. 4 a 7 směrnice 84/5, nýbrž kanceláří, jež je součástí systému zelené karty, je zjevné, že spor v původním řízení spadá pod uvedený systém, a nikoli pod systém zavedený zejména směrnicemi 72/166, 84/5 a 2000/26.

43

Navíc vzhledem k tomu, že se článek 6 směrnice 2000/26 použije podle čl. 1 odst. 1 prvního pododstavce této směrnice pouze na odškodnění poškozených, kteří mají bydliště nebo sídlo v jiném členském státě než v členském státě, kde došlo k předmětné škodné události, a že ke škodné události, o jakou jde v původním řízení, došlo v členském státě bydliště K. Florose, toto ustanovení se každopádně na spor v původním řízení nepoužije. Totéž platí i pro článek 2 směrnice 72/166, který podle všeho nevykazuje s tímto sporem jinou spojitost než odkaz na vnitřní předpisy, k jejichž výkladu nemá Soudní dvůr pravomoc.

44

Zatřetí za těchto podmínek není ze sporu v původním řízení patrné žádné uplatňování práva Unie ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny, takže nic nenasvědčuje ani tomu, že by se na spor v původním řízení mohl použít článek 47 této Listiny.

45

Vzhledem k předcházejícím úvahám je na položené otázky třeba odpovědět takto:

musí být uvedené směrnice a článek 47 Listiny vykládány v tom smyslu, že v daném případě nebrání následkům plynoucím z judikatury předkládajícího soudu, podle které kancelář B nese pro účely uplatnění regresního nároku důkazní břemeno ohledně veškerých okolností prokazujících občanskoprávní odpovědnost žalovaných v původním řízení za nehodu, k níž došlo dne 20. července 2006.

46

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto:

Soudní dvůr nemá pravomoc rozhodovat o té části předběžných otázek položených předkládajícím soudem, která se týká výkladu vnitřních předpisů Rady kanceláří, které byly přijaty Dohodou ze dne 30. května 2002 mezi národními kancelářemi pojistitelů členských států Evropského hospodářského prostoru a dalších přidružených států, jež je přílohou rozhodnutí Komise 2003/564/ES ze dne 28. července 2003, kterým se provádí směrnice Rady 72/166/EHS, pokud jde o kontroly pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel.

musí být uvedené směrnice a článek 47 Listiny vykládány v tom smyslu, že v daném případě nebrání následkům plynoucím z judikatury předkládajícího soudu, podle které Lietuvos Respublikos transporto priemonių draudikų biuras (litevská kancelář pojistitelů motorových vozidel) nese pro účely uplatnění regresního nároku důkazní břemeno ohledně veškerých okolností prokazujících občanskoprávní odpovědnost žalovaných v původním řízení za nehodu, k níž došlo dne 20. července 2006.