—

za belgickou vládu J. Van Holm a J. C. Halleuxem, jako zmocněnci,

—

za německou vládu T. Henzem a J. Kemper, jako zmocněnci,

—

za rakouskou vládu C. Pesendorfer, jako zmocněnkyní,

—

za Evropskou komisi D. Roussanovem a G. Goddin, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 1 odst. 2 písm. c) směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES ze dne 25. května 1999 o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží (Úř. věst. 1999, L 171, s. 12; Zvl. vyd. 15/04, s. 223).

2

Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi Sabrinou Wathelet a autosalonem Bietheres & Fils SPRL (dále jen „autosalon Bietheres“) týkajícího se prodeje ojetého vozidla.

3

Bod 9 odůvodnění směrnice 1999/44 zní takto:

„[…] prodávající je přímo odpovědný spotřebiteli za soulad zboží se smlouvou; […] tato klasická zásada je zakotvena v právních řádech členských států; […] prodávající však musí mít podle vnitrostátních právních předpisů možnost uplatnit postih proti výrobci, který předchází prodávajícímu ve stejném smluvním řetězci nebo proti jinému prostředníkovi, ledaže by se tohoto svého práva vzdal; […] tato směrnice nemá vliv na zásadu smluvní volnosti ve vztazích mezi prodávajícím, výrobcem, předchozím prodávajícím nebo jinými prostředníky; […] vnitrostátní právní předpisy stanoví, proti komu a jakým způsobem může prodávající postih uplatnit.“

4

Článek 1 odst. 1 směrnice 1999/44 stanoví:

„Cílem této směrnice je sblížit právní a správní předpisy jednotlivých členských států týkající se některých aspektů prodeje spotřebního zboží a záruk na spotřební zboží s cílem zajistit jednotnou základní úroveň ochrany spotřebitele v rámci vnitřního trhu.“

5

Článek 1 odst. 2 písm. c) směrnice 1999/44 definuje pojem „prodávající“ jako „každou fyzickou nebo právnickou osobu, která prodává spotřební zboží na základě smlouvy v rámci své profesní nebo obchodní činnosti“.

6

Článek 2 odst. 1 směrnice 1999/44 stanoví:

„Prodávající je povinen předat spotřebiteli zboží, které je v souladu s kupní smlouvou.“

7

Článek 4 uvedené směrnice, nadepsaný „Právo postihu“, stanoví:

„Je-li konečný prodávající odpovědný za rozpor se smlouvou, která vznikla v důsledku jednání nebo opomenutí výrobce, předcházejícího prodávajícího ve stejném smluvním řetězci nebo jiného prostředníka, může konečný prodávající uplatnit postih proti ručiteli nebo ručitelům ve smluvním řetězci. Vnitrostátní právní předpisy stanoví ručitele, proti kterému nebo proti kterým může prodejce uplatnit postih, jakož i příslušné postupy a podmínky uplatnění.“

8

Článek 8 směrnice 1999/44, nadepsaný „Vnitrostátní právo a minimální ochrana“, stanoví:

„1.   Jiné nároky, které může spotřebitel uplatnit na základě vnitrostátních právních předpisů o smluvní nebo mimosmluvní odpovědnosti, nejsou touto směrnicí dotčeny.

2.   Členské státy mohou za účelem zajištění vyšší úrovně ochrany spotřebitele v oblasti působnosti této směrnice přijmout nebo ponechat v platnosti přísnější předpisy, které jsou v souladu se Smlouvou.“

9

Článek 1649 bis code civil (občanský zákoník) uvádí:

„§ 1 Tento oddíl se použije na prodej spotřebního zboží prodávajícím spotřebiteli.

§ 2 Pro účely tohoto oddílu se rozumí:

[…]

10

V dubnu 2012 si S. Wathelet v postavení spotřebitele koupila v autosalonu Bietheres ojeté vozidlo. S. Wathelet zaplatila uvedenému autosalonu částku 4000 eur, odpovídající prodejní ceně tohoto vozidla. Autosalon nevydal S. Wathelet stvrzenku, doklad o zaplacení ani prodejní fakturu.

11

Autosalon Bietheres zajistil na vlastní náklady technickou prohlídku vozidla. Rovněž požádal příslušný belgický orgán o registraci vozidla, jejíž náklady hradila S. Wathelet.

12

V červenci 2012, kdy S. Wathelet ještě stále nedostala fakturu, vznikla na vozidle porucha a bylo dopraveno jmenovanou do autosalonu Bietheres k provedení opravy. Autosalon diagnostikoval poruchu motoru.

13

Když si S. Wathelet chtěla své opravené vozidlo vyzvednout, byla jí předložena faktura vyčíslující náklady na opravu ve výši 2000 eur. Tu odmítla uhradit z důvodu, že uvedené náklady by měl nést autosalon Bietheres, jakožto prodávající tohoto vozidla.

14

Při té příležitosti byla S. Wathelet informována, že její vozidlo nikdy nebylo majetkem uvedeného autosalonu, který ho prodával nikoliv na vlastní účet, ale na účet Marie-Claire Donckels, která je soukromou osobou. Autosalon Bietheres totiž sehrál úlohu pouhého prostředníka.

15

Předkládající soud konstatoval, že M.-C. Donckels neobdržela celou kupní cenu, jelikož si autosalon Bietheres strhl částku 800 eur z důvodu oprav na vozidle provedených za účelem jeho nabídnutí k prodeji.

16

Dopisem ze dne 17. listopadu 2012 zaslaným S. Wathelet autosalon Bietheres potvrdil svou roli prostředníka v dotčeném prodeji. Mimoto tvrdil, že porucha motoru představuje běžné riziko v rámci prodeje ojetého vozidla mezi soukromými osobami. Trval proto na odmítnutí vozidlo S. Wathelet vydat, dokud nebude zcela uhrazena faktura za opravu. Autosalon Bietheres přiložil ke svému dopisu stvrzenku na částku 4000 eur, na které bylo ručně doplněno jméno a příjmení majitele-nepodnikatele a kupujícího, S. Wathelet, avšak obsahovala pouze podpis M.-C. Donckels.

17

V prosinci 2012 podal autosalon Bietheres proti Sabrině Wathelet k tribunal de première instance de Verviers (soud prvního stupně ve Verviers, Belgie) žalobu na úhradu faktury za opravu znějící na částku 2000 eur navýšenou o zákonné úroky.

18

Návrhem došlým kanceláři tribunal de première instance de Verviers (soud prvního stupně ve Verviers) podala S. Wathelet vzájemnou žalobu, ve které požadovala zrušení prodeje vozidla a vrácení částky 4000 eur navýšené o úroky a zaplacení náhrady škody ve výši 2147,46 eura. S. Wathelet kromě toho zpochybňovala opodstatněnost návrhů autosalonu Bietheres.

19

Tribunal de première instance de Verviers (soud prvního stupně ve Verviers) uložil S. Wathelet povinnost uhradit fakturu za opravu navýšenou o úroky, přičemž její vzájemnou žalobu zamítl. S. Wathelet podala proti uvedenému rozsudku odvolání k předkládajícímu soudu.

20

Ten konstatoval, že S. Wathelet je „spotřebitel“ ve smyslu belgického občanského zákoníku a že vozidlo je „spotřebním zbožím“ ve smyslu uvedené právní úpravy. Kromě toho konstatoval, že autosalon Bietheres prodává spotřební zboží v rámci své profesní nebo obchodní činnosti.

21

Autosalon Bietheres naproti tomu zpochybňoval, že by byl stranou sporné prodejní smlouvy, přičemž zdůrazňoval, že majitelka dotčeného vozidla, M.-C. Donckels, ho v jejich autosalonu nabízela v komisním prodeji, a že se tedy jednalo o prodej mezi soukromými osobami.

22

Předkládající soud nicméně tvrdí, že existují vážné, konkrétní a shodující se indicie, že S. Wathelet nebyla při uzavření smlouvy informována o tom, že se jedná o takový prodej.

23

Za těchto okolností se cour d’appel de Liège (odvolací soud v Lutychu, Belgie) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Má být pojem ‚prodávající‘ spotřebního zboží, jenž je použit v článku 1649 bis belgického občanského zákoníku, který do něj byl vložen zákonem ze dne 1. září 1994 nazvaným ‚zákon o ochraně spotřebitele při prodeji spotřebního zboží‘ a provádějícím do belgického práva směrnici 1999/44 o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží, vykládán v tom smyslu, že zahrnuje nejen podnikatele, který jakožto prodávající převádí vlastnické právo ke spotřebnímu zboží na spotřebitele, ale i podnikatele, který vystupuje jako prostředník pro prodávajícího, který není podnikatelem, bez ohledu na to, zda byl za svoje zprostředkování odměněn a zda informoval zájemce o koupi o tom, že prodávající je soukromou osobou?“

24

Úvodem je třeba připomenout, že ze spisu plyne, že vlastníkem dotčeného ojetého vozidla byla M.-C. Donckels, a nikoliv autosalon Bietheres, a tudíž se jednalo o prodej mezi soukromými osobami, v němž autosalon Bietheres fungoval pouze jako prostředník.

25

Kromě toho bylo předkládajícím soudem konstatováno, že prodejní cena byla po odečtení nákladů na opravu za účelem následného prodeje dotčeného vozidla převedena majitelce vozidla. Mimoto žádný poznatek ze spisu neumožňuje dojít k závěru, že autosalon Bietheres nebyl zmocněn k prodeji uvedeného vozidla jeho majitelkou.

26

Z toho plyne, že ve věci v původním řízení autosalon Bietheres vystupoval při prodeji spotřebního zboží jako podnikatel jednající na účet majitelky uvedeného zboží, která je soukromou osobou a k uvedenému prodeji ho zmocnila.

27

Je tedy třeba ověřit, zda se za takových okolností na spotřebitele, který koupil spotřební zboží, vztahuje ochrana zaručená směrnicí 1999/44 v tom smyslu, že by uvedený prostředník mohl být považován za prodávajícího ve smyslu uvedené směrnice.

28

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora z požadavku na jednotné používání unijního práva vyplývá, že jeho ustanovení, které výslovně neodkazuje na právo členských států, pokud jde o určitý zvláštní výraz, musí být vykládáno autonomním a jednotným způsobem v celé Evropské unii, přičemž tento výklad je třeba nalézt s přihlédnutím ke kontextu tohoto ustanovení a k cíli sledovanému dotčenou právní úpravou (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 18. října 2011, Brüstle, C-34/10, EU:C:2011:669, bod 25, a ze dne 15. října 2015, Axa Belgium, C‑494/14, EU:C:2015:692, bod 21, jakož i citovaná judikatura).

29

Jelikož čl. 1 odst. 2 písm. c) směrnice 1999/44 při definování pojmu „prodávající“ neodkazuje, pokud jde o význam, který má mít tento výraz, na vnitrostátní právní řády, musí tedy být uvedené ustanovení považováno pro účely použití směrnice za ustanovení obsahující autonomní pojem unijního práva, který musí být na území Unie vykládán jednotně.

30

Mimoto, i když je výraz „prodávající“ obsažen v jiných aktech unijního práva, zvláštní definice zavedená v čl. 1 odst. 2 písm. c) směrnice 1999/44 je obsažena pouze v této směrnici. Jak uvedl generální advokát v bodě 43 svého stanoviska, jedná se tedy o pojem, který musí být vykládán s přihlédnutím k cílům sledovaným touto směrnicí, jakož i s přihlédnutím ke zvláštní funkci „prodávajícího“ v rámci uvedené směrnice.

31

Článek 1 odst. 2 písm. c) směrnice 1999/44 definuje „prodávajícího“ jako „každou fyzickou nebo právnickou osobu, která prodává spotřební zboží na základě smlouvy v rámci své profesní nebo obchodní činnosti“.

32

Je třeba konstatovat, že takto definovaný pojem „prodávající“ má objektivní povahu (obdobně viz rozsudek ze dne 3. září 2015, Costea, C‑110/14, EU:C:2015:538, bod 21, a usnesení ze dne 19. listopadu 2015, C‑74/15, Tarcâu, EU:C:2015:772, bod 27), která je založena na takových znacích, jako jsou existence „smlouvy“, prodej „spotřebního zboží“ a existence „profesní nebo obchodní činnosti“.

33

Je pravdou, že tento pojem na pojem „prostředník“ neodkazuje. Obecně směrnice 1999/44 neobsahuje definici pojmu „prostředník“, i když ten je uveden v bodě 9 jejího odůvodnění, jakož i v článku 4 směrnice. Jejím předmětem tedy není odpovědnost prostředníka vůči spotřebiteli v rámci prodejní smlouvy.

34

To nic nemění na tom, že, jak uvedl generální advokát v bodě 51 svého stanoviska, takové konstatování samo o sobě nevylučuje, aby pojem „prodávající“ ve smyslu čl. 1 odst. 2 písm. c) směrnice 1999/44 mohl být vykládán v tom smyslu, že zahrnuje i podnikatele jednajícího na účet soukromé osoby, pokud z pohledu spotřebitele vystupuje jako prodávající spotřebního zboží na základě smlouvy v rámci své profesní nebo obchodní činnosti. Tento podnikatel tím totiž může u spotřebitele vyvolat zmatení, když jej ponechá v přesvědčení, že jedná v postavení prodávajícího, který je vlastníkem zboží.

35

V tomto ohledu je třeba zaprvé uvést, že žádná část znění čl. 1 odst. 2 písm. c) směrnice 1999/44 takovému výkladu nebrání.

36

Zadruhé je třeba konstatovat, že teleologický výklad čl. 1 odst. 2 písm. c) směrnice 1999/44, zohledňující účel směrnice, kterým je zaručit vysokou úroveň ochrany spotřebitele (rozsudek ze dne 3. října 2013, Duarte Hueros, C‑32/12, EU:C:2013:637, bod 25), může podpořit výklad uvedeného ustanovení nabídnutý v bodě 34.

37

Podle čl. 2 odst. 1 a článku 3 směrnice 1999/44 je totiž prodávající povinen dodat spotřebiteli zboží v souladu s kupní smlouvou a toto zboží podle odstavce 3 posledně uvedeného článku opravit nebo za něj dodat náhradní zboží v případě rozporu se smlouvou. Článek 1 odst. 2 písm. c) uvedené směrnice tedy vymezuje okruh osob, na které se může spotřebitel obrátit při uplatňování svých práv plynoucích z uvedené směrnice. Povědomí spotřebitele o identitě prodávajícího, a zejména o jeho postavení soukromé osoby, nebo podnikatele, je tedy nutné k tomu, aby mu umožnilo využít ochrany, kterou mu poskytuje směrnice 1999/44.

38

Pokud tedy za takových okolnosti, jako jsou okolnosti věci v původním řízení, podnikatel vystupuje jako prostředník soukromé osoby, zbavuje neinformovanost o tom, v jakém postavení tento podnikatel při prodeji vystupuje, spotřebitele práv zaručených směrnicí 1999/44, která jsou podle jejího čl. 7 odst. 1 upravena kogentně.

39

V tomto ohledu je k tomu, aby byla zajištěna účinná ochrana spotřebitele v rámci směrnice 1999/44, zásadní, aby byl tento spotřebitel informován o tom, že majitelem je soukromá osoba. Tento výklad umožňuje dodat uvedené směrnici užitečný účinek a je v souladu s judikaturou Soudního dvora, podle které systém ochrany zavedený unijními směrnicemi v oblasti ochrany spotřebitele vychází z myšlenky, že se spotřebitel vůči podnikateli nachází v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i z hlediska úrovně informovanosti (rozsudek ze dne 4. června 2015, Faber, C‑497/13, EU:C:2015:357, bod 42).

40

Existuje totiž značná nerovnováha v informovanosti spotřebitele a profesionálního prostředníka, zejména není-li spotřebitel informován o tom, že majitel prodávaného zboží je ve skutečnosti soukromou osobou.

41

Za takových okolností, jako jsou okolnosti věci v původním řízení, kdy může být spotřebitel snadno uveden způsobem, jímž k prodeji dochází, v omyl, je třeba mu poskytnout posílenou ochranu. Odpovědnost prodávajícího plynoucí ze směrnice 1999/44 proto musí být možné uplatnit i na prostředníka, který tím, jak vůči spotřebiteli vystupuje, u něj může vyvolat zmatení tím, že jej ponechá v přesvědčení, že uvedený prostředník je majitelem prodávaného zboží.

42

Opačný výklad, který by za všech okolností vylučoval podnikatele, který jedná jako prostředník, z působnosti čl. 1 odst. 2 písm. c) směrnice 1999/44, by ohrožoval globální cíl sledovaný unijní právní úpravou v oblasti ochrany spotřebitele a zakotvený v článku 169 SFEU, a sice zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitelů, a tím pádem i jejich důvěry.

43

Zatřetí, pokud jde o otázku odměny prostředníka za jeho zprostředkování, je třeba konstatovat, že uvedená odměna, která je předmětem smluvního vztahu mezi majitelem-nepodnikatelem a prostředníkem, spadá v zásadě mimo působnost směrnice 1999/44. Jak uvedla rakouská vláda a Evropská komise, to, zda je podnikatel vystupující jako prostředník za své služby odměněn, není relevantní pro určení, zda může být považován za „prodávajícího“ ve smyslu čl. 1 odst. 2 písm. c) směrnice 1999/44.

44

Příslušnému vnitrostátnímu soudu přísluší ověřit, zda v takové situaci, jako je situace dotčená v původním řízení, může být podnikatel považován za „prodávajícího“ ve smyslu čl. 1 odst. 2 písm. c) směrnice 1999/44, pokud spotřebitele řádně neinformoval o tom, že není majitelem dotčeného zboží, což od uvedeného soudu vyžaduje zohlednění všech okolností projednávané věci (obdobně viz rozsudek ze dne 4. června 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, body 38 a 39). V tomto ohledu může být relevantní zejména míra účasti a úsilí prostředníka při prodeji, okolnosti, za nichž bylo zboží prezentováno spotřebiteli, jakož i jednání posledně uvedeného, z čehož může být možné určit, zda tento spotřebitel mohl porozumět tomu, že prostředník jednal na účet soukromé osoby.

45

Vzhledem k výše uvedenému musí být pojem „prodávající“ ve smyslu čl. 1 odst. 2 písm. c) směrnice 1999/44 vykládán v tom smyslu, že zahrnuje i podnikatele jednajícího jako prostředník na účet soukromé osoby, který kupujícího spotřebitele řádně neinformoval o tom, že majitelem prodávaného zboží je tato soukromá osoba, což musí předkládající soud ověřit při zohlednění veškerých okolností projednávané věci. Výše uvedený výklad není odvislý od toho, zda je prostředník za svoje zprostředkování odměněn.

46

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto:

Pojem „prodávající“ ve smyslu čl. 1 odst. 2 písm. c) směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES ze dne 25. května 1999 o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží musí být vykládán v tom smyslu, že zahrnuje i podnikatele jednajícího jako prostředník na účet soukromé osoby, který kupujícího spotřebitele řádně neinformoval o tom, že majitelem prodávaného zboží je tato soukromá osoba, což musí předkládající soud ověřit při zohlednění všech okolností projednávané věci. Výše uvedený výklad není odvislý od toho, zda je prostředník za svoje zprostředkování odměněn.