Prozatímní vydání

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

NILSE WAHLA

přednesené dne 14. září 2017(1)

Věc C‑627/15

Dumitru Gavrilescu

Liana Gavrilescu

proti

SC Banca Transilvania SA, původně SC Volksbank România SA

SC Volksbank România SA – sucursala Câmpulung

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Judecătoria Câmpulung (soud prvního stupně v Câmpulung, Rumunsko)]

„Pravomoc Soudního dvora – Existence sporu před předkládajícím soudem – Vnitrostátní ustanovení, která připouštějí zpětvzetí žaloby po předložení žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru – Vnitrostátní ustanovení, která umožňují odvolacímu soudu přezkoumat usnesení o přerušení řízení v prvním stupni do rozhodnutí Soudního dvora ve věci, která mu byla předložena – Zneužívající ujednání ve spotřebitelských smlouvách – Článek 4 odst. 2 směrnice 93/13/EHS – Úvěrové smlouvy vyjádřené v cizí měně – Ujednání, která nepodléhají posouzení zneužívající povahy“

1.        Dumitru a Liliana Gavrilescu (dále jen „D. a L. Gavrilescu“) uzavřeli v Rumunsku úvěrovou smlouvu s SC Volksbank România SA (dále jen „Volksbank“ nebo „banka“) vyjádřenou ve švýcarských francích, s povinností splatit úvěr ve stejné měně. Během doby trvání úvěru však došlo k podstatnému poklesu kurzu místní měny (rumunského leu) ke švýcarskému franku. Tato skutečnost měla nepříznivý dopad na výši měsíčních splátek, které byli D. a L. Gavrilescu povinni hradit bance, neboť jejich odměna jim byla vyplácena v rumunských lei.

2.        D. a L. Gavrilescu se rozhodli podat proti Volksbank žalobu u Judecătoria Câmpulung (soud prvního stupně v Câmpulung, Rumunsko), a to zejména z důvodu údajně zneužívající povahy podmínek splácení úvěru v cizí měně. Měli za to, že vzhledem k uvedeným podmínkám nesli rizika vyplývající z možných fluktuací směnného kurzu.

3.        V rámci uvedeného řízení se Judecătoria Câmpulung (soud prvního stupně v Câmpulung) rozhodl položit Soudnímu dvoru několik otázek týkajících se výkladu směrnice 93/13/EHS(2). D. a L. Gavrilescu však uzavřeli následně s Volskbank smír a v souladu s použitelnými vnitrostátními předpisy se rozhodli vzít zpět svou žalobu podanou k předkládajícímu soudu.

4.        I přes zpětvzetí žaloby předkládající soud informoval Soudní dvůr, že trvá na zodpovězení svých otázek a že se navíc rozhodl položit Soudnímu dvoru další dvě otázky týkající se oblasti pravomoci Soudního dvora podle článku 267 SFEU.

5.        Soudní dvůr tak má v projednávané věci příležitost upřesnit svou judikaturu ohledně požadavku stanoveného v článku 267 SFEU, podle něhož musí být jeho rozhodnutí o předběžných otázkách nezbytné k vynesení rozsudku předkládajícím soudem v původním řízení.

I.      Právní rámec

A.      Unijní právo

6.        Článek 3 odst. 1 směrnice 93/13 stanoví:

„Smluvní ujednání, které nebylo individuálně sjednáno, je považováno za zneužívající, jestliže v rozporu s požadavkem poctivosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele.“

7.        Článek 4 směrnice 93/13 stanoví:

„1. Aniž je dotčen článek 7, posuzuje se zneužívající povaha smluvního ujednání s ohledem na povahu zboží nebo služeb, pro které byla smlouva uzavřena, a s ohledem na všechny okolnosti v době uzavření smlouvy, které provázely její uzavření, a na všechna ostatní ujednání smlouvy nebo jiné smlouvy, ze kterých vychází.

2. Posouzení zneužívající povahy smluvních ujednání se netýká vymezení hlavního předmětu smlouvy, ani přiměřenosti mezi cenou a odměnou na straně jedné a službami nebo zbožím poskytovaným jako protiplnění na straně druhé, pokud jsou tato ujednání sepsána jasným a srozumitelným jazykem.“

B.      Rumunské právo

1.      Zákon č. 193/2000

8.        Účelem Legea nr. 193/2000 privind clauzele abuzive din contractele încheiate între comercianţi şi consumatori (zákon č. 193/2000 o zneužívajících ujednáních ve smlouvách uzavřených mezi prodávajícími či poskytovateli a spotřebiteli) ze dne 10. listopadu 2000, v úplném znění(3) (dále jen „zákon č. 193/2000“), je provést do vnitrostátního práva směrnici 93/13.

2.      Občanský soudní řád

9.        Článek 406 Codul de procedură civilă (rumunský občanský soudní řád) stanoví:

„1.      Žalobce může kdykoli vzít svou žalobu zpět, ať už v plném rozsahu nebo částečně, a to buď ústně na jednání, nebo ve formě písemného návrhu.

2.      Uvedený návrh musí být podán osobně nebo prostřednictvím zástupce se zvláštním oprávněním v této věci.

3. Bude-li zpětvzetí učiněno po doručení žaloby žalovanému, uloží soud žalobci na žádost žalovaného nahradit náklady vynaložené žalovaným.

4. Vezme-li žalobce zpět svou žalobu na prvním jednání, k němuž byli účastníci řízení řádně předvoláni, nebo později, lze zpětvzetí učinit jen s výslovným či konkludentním souhlasem protistrany. Není-li žalovaný přítomen na jednání, na němž žalobce vezme žalobu zpět, stanoví soud žalovanému lhůtu pro vyjádření k návrhu na zpětvzetí. Nevyjádří-li se žalovaný v uvedené lhůtě, má se za to, že vyjádřil se zpětvzetím konkludentně souhlas. [...]“

10.      Článek 414 občanského soudního řádu stanoví:

„1. O přerušení řízení bude rozhodnuto usnesením, proti němuž lze podat samostatné odvolání k soudu vyššího stupně. [...]

2. Během doby přerušení řízení lze podat odvolání proti usnesení o přerušení řízení i proti usnesení o zamítnutí žádosti o obnovení řízení.“

II.    Skutkový stav, původní řízení a předběžné otázky

11.      Ze skutkových okolností původního řízení popsaných předkládajícím soudem vyplývá, že dne 5. září 2008 uzavřeli D. a L. Gavrilescu s Volksbank úvěrovou smlouvu na částku 45 000 švýcarských franků (CHF). Doba trvání úvěru činila 276 měsíců s úrokovou sazbou ve výši 3,99 % ročně. Smlouva byla následně změněna prostřednictvím dodatků č. 1 ze dne 20. srpna 2010 a č. 2 ze dne 25. června 2013.

12.      Ve smlouvě bylo sjednáno, že jakákoli platba má být zásadně hrazena ve měně úvěru. Podle předkládajícího soudu měl na základě podmínek úvěrové smlouvy nést jakýkoli kurzový rozdíl v plném rozsahu úvěrovaný.

13.      Podle bodu 4.2 všeobecných smluvních podmínek úvěrovaný uznává, že pokud během doby trvání úvěru dojde k výkyvu směnného kurzu měny úvěru směrem nahoru o více než 10 % hodnoty kurzu ke dni podpisu smlouvy, je banka oprávněna, ale nikoli povinna, jednostranně převést úvěr na rumunské lei na základě kurzu švýcarský frank/rumunský leu vyhlášeného bankou ke dni převodu, a to s cílem předejít dalšímu nárůstu expozice kurzovému riziku. Hodnota úvěru by tak od uvedeného okamžiku odpovídala hodnotě v rumunských lei po převodu. V této souvislosti se úvěrovaní zavázali nést všechny náklady vzniklé v důsledku uvedeného převodu.

14.      Podle bodu 4.3 všeobecných smluvních podmínek byli úvěrovaní oprávněni během doby trvání úvěru požádat banku o provedení takového převodu na rumunské lei, ale banka nebyla povinna jejich žádosti vyhovět.

15.      D. a L. Gavrilescu měli za to, že ujednání, podle nichž měl být úvěr splacen ve švýcarských francích a úvěrovaní nést kurzové riziko, mají zneužívající povahu, takže podali žalobu na Volksbank u Judecătoria Câmpulung (soud prvního stupně v Câmpulung). Uvedený soud měl pochybnosti o správném výkladu ustanovení směrnice 93/13, a proto se rozhodl dne 22. října 2015 přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)      Je třeba čl. 4 odst. 2 [směrnice 93/13] vykládat v tom smyslu, že výrazy ‚hlavní předmět smlouvy‘ a ‚přiměřenost[…] mezi cenou a odměnou na straně jedné a službami nebo zbožím poskytovaným jako protiplnění na straně druhé,‘ se vztahují na ujednání, které je obsaženo ve smlouvě o úvěru vyjádřeném v cizí měně uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem, jež nebyla individuálně sjednána a podle níž je pro účely splácení splátek úvěru dlužník povinen výlučně nést ‚měnové riziko‘ spočívající v potenciálním negativním účinku v podobě zvýšení měsíční platební povinnosti z důvodu kolísání směnných kursů, které nese v důsledku toho, že uzavřel úvěrovou smlouvu a částky vyplacené na základě smlouvy o úvěru splácí v jiné měně, než je rumunská národní měna?

2)      Je třeba v souladu s článkem 4 odst. 2 [směrnice 93/13] mít za to, že povinnost spotřebitele zaplatit při splácení úvěru rozdíl vyplývající ze zvýšení kursu měny, v níž byl úvěr poskytnut (švýcarský frank), představuje odměnu, jejíž přiměřenost ve vztahu k poskytnuté službě nemůže být přezkoumána pro účely posouzení její zneužívající povahy?

3)      Pokud odpověď na předcházející otázku zní tak, že takové ujednání může být posouzení z hlediska jeho zneužívající povahy, lze mít za to, že uvedené ujednání splňuje požadavky poctivosti, rovnováhy a transparentnosti stanovené [ve směrnici 93/13] a spotřebiteli na základě jasných a srozumitelných kritérií umožňuje předvídat důsledky, které pro něj z tohoto ujednání vyplývají?

4)      Spadá takové smluvní ujednání, jako je ujednání v [bodě] 4.2 všeobecných smluvních podmínek, podle kterého se bance přiznává právo převést úvěr poskytnutý [ve švýcarských francích] na národní měnu v případě výkyvu směnného kursu směrem nahoru překračujícího 10 % hodnoty kursu ke dni podpisu smlouvy, aby se zamezilo dalšímu zvětšování expozice měnovému riziku, aniž je obdobné právo přiznáno spotřebiteli, do rozsahu ochrany směrnice 93/13, nebo nemůže být předmětem posouzení zneužívající povahy?“

16.      Dopisem ze dne 18. března 2016 informoval předkládající soud Soudní dvůr, že žalobci v původním řízení podali návrh na zpětvzetí své žaloby. Tato skutečnost vedla předkládající soud k tomu, aby vyjádřil pochybnosti o slučitelnosti takového vnitrostátního ustanovení, jako je článek 406 rumunského občanského soudního řádu, s článkem 267 SFEU. Na základě výše uvedených skutečností se předkládající soud rozhodl položit Soudnímu dvoru dodatečnou, pátou předběžnou otázku:

„Brání článek 267 [SFEU], na jehož základě mohou vnitrostátní soudy předkládat věci [Soudnímu dvoru], takovému ustanovení, jako je článek 406 občanského soudního řádu, které výslovně nevylučuje zpětvzetí žaloby po předložení žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce [Soudnímu dvoru], když takové zpětvzetí zbavuje vnitrostátní soud možnosti rozhodnout o údajně zneužívající povaze smluvních ujednání[?]“

17.      Následně informoval předkládající soud usnesením ze dne 2. června 2016 Soudní dvůr, že na základě odvolání Volksbank proti usnesení předkládajícího soudu ze dne 22. října 2015 Tribunalul Argeş (soud v Argeş, Rumunsko) svým rozhodnutím ze dne 17. března 2016 výše uvedené usnesení zrušil a vrátil věc předkládajícímu soudu k dalšímu řízení.

18.      Pokud správně rozumím rozhodnutí Tribunalul Argeş (soud v Argeş), pak posledně jmenovaný soud vytkl předkládajícímu soudu, že nevyvodil z návrhu na zpětvzetí žaloby podaného D. a L. Gavrilescu příslušné závěry podle vnitrostátního práva. Podle ustanovení vnitrostátního práva měl předkládající soud řízení ukončit a žádost o rozhodnutí o předběžné otázce předložená Soudnímu dvoru by se tak stala bezpředmětnou. Na základě výše uvedených skutečností se předkládající soud rozhodl položit Soudnímu dvoru další, v pořadí šestou předběžnou otázku:

„Brání článek 267 [SFEU] takovému ustanovení, jako je článek 414 rumunského občanského soudního řádu, které umožňuje odvolacímu soudu v odvolacím řízení přezkoumat usnesení o přerušení řízení ve věci, kdy se soud nižšího stupně zmíněným usnesením rozhodl předložit Soudnímu dvoru Evropské unie žádost o rozhodnutí o předběžné otázce?“

19.      Písemná vyjádření předložily Volksbank, polská a rumunská vláda a Komise. Volksbank, rumunská vláda a Komise přednesly rovněž ústní vyjádření na jednání konaném dne 8. června 2017.

III. Analýza

20.      Nejprve musím uvést, že souhlasím s Volksbank, rumunskou vládou a Komisí, že projednávaná věc do značné míry nespadá do oblasti pravomoci Soudního dvora podle článku 267 SFEU.

21.      Vzhledem k tomu, že se však pátá a šestá otázka – jež Judecătoria Câmpulung (soud prvního stupně v Câmpulung) následně doplnil k původním čtyřem otázkám – týkají právě pravomoci Soudního dvora podle článku 267 SFEU, budu se uvedenými otázkami zabývat bez dalšího odkladu. Ve světle odpovědí na uvedené otázky pak bude zjevné, že za takových okolností, jako jsou okolnosti dotčené v původním řízení, Soudní dvůr nemá – nebo přestává mít – pravomoc rozhodnout o první až čtvrté otázce.

A.      K páté a šesté otázce

22.      V rámci páté a šesté otázky se předkládající soud táže, zda článek 267 SFEU brání i) vnitrostátním procesním pravidlům, která připouštějí zpětvzetí žaloby poté, co byla Soudnímu dvoru předložena žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, čímž je vnitrostátní soud zbaven možnosti rozhodnout o údajně zneužívající povaze smluvních ujednání, a ii) vnitrostátním procesním pravidlům, která umožňují odvolacímu soudu v odvolacím řízení přezkoumat usnesení o přerušení řízení ve věci, kdy se soud nižšího stupně zmíněným usnesením rozhodl předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce.

23.      Podstatou uvedených otázek je, zda jsou vnitrostátní ustanovení, na jejichž základě je předkládající soud povinen ukončit původní řízení po zpětvzetí žaloby žalobci, slučitelná s unijním právem. Z jiného úhlu pohledu vyvstává otázka, zda lze mít za to, že spor v původním řízení je i nadále projednáván soudem pro účely článku 267 SFEU.

1.      Pravomoc Soudního dvora podle článku 267 SFEU

24.      Jak jsem uvedl ve svém stanovisku ve věci Gullotta(4), úloha a funkce Soudního dvora se řídí, stejně jako u všech ostatních orgánů Evropské unie, zásadou svěřených pravomocí. V tomto ohledu čl. 13 odst. 2 SEU stanoví: „Každý orgán jedná v mezích působnosti svěřené mu Smlouvami a v souladu s postupy, podmínkami a cíli v nich stanovenými“. Pravomoc Soudního dvora tedy spadá do rámce soudního přezkumu stanoveného Smlouvami, který lze použít jen v případech, kdy jsou splněny podmínky stanovené relevantními ustanoveními.

25.      Pokud jde o řízení o předběžné otázce, článek 267 SFEU výslovně podmiňuje pravomoc Soudního dvora splněním několika podmínek. Konkrétně podle prvního pododstavce uvedeného článku se předběžné otázky musí týkat ustanovení unijního práva, o jejichž výkladu či platnosti existují v původním řízení pochybnosti. Podle druhého pododstavce téhož článku musí navíc předkládající orgán být soudem členského státu a rozhodnutí o předběžné otázce musí být nezbytné k vynesení rozsudku v původním řízení.

26.      Uvedené podmínky musí být splněny nejen v okamžiku podání žádosti vnitrostátním soudem k Soudnímu dvoru, ale i po celou dobu řízení. Nejsou-li tyto podmínky splněny nebo nejsou-li již splněny, Soudní dvůr musí svou pravomoc odmítnout, přičemž tak může učinit kdykoli během řízení(5).

27.      Zásadní význam pro toto řízení má podmínka, podle které musí být rozhodnutí Soudního dvora o předběžných otázkách nezbytné k vynesení rozsudku předkládajícím soudem v původním řízení. Z uvedené podmínky konkrétně vyplývá, že před předkládajícím soudem musí existovat skutečný spor a odpověď Soudního dvora musí být relevantní pro jeho řešení. Podle ustálené judikatury Soudního dvora totiž ze znění a systematiky článku 267 SFEU vyplývá, že řízení o předběžné otázce předpokládá, že před vnitrostátními soudy skutečně probíhá spor, v jehož rámci mají vnitrostátní soudy vydat rozhodnutí, které může zohlednit rozsudek vydaný v rámci řízení o předběžné otázce(6).

28.      Důvodem je samotná funkce svěřená Soudnímu dvoru článkem 267 SFEU: přispívat k výkonu spravedlnosti v členských státech(7) tím, že napomůže efektivnímu vyřešení sporu týkajícího se unijního práva, a nikoli tím, že poskytne konzultativní stanovisko k obecným nebo hypotetickým otázkám(8)

29.      Na základě výše uvedeného východiska se budu nyní zabývat podrobněji pátou a šestou otázkou položenou Judecătoria Câmpulung (soud prvního stupně v Câmpulung).

2.      Vnitrostátní ustanovení, která připouštějí zpětvzetí žaloby po předložení žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru

30.      Předkládající soud vyjádřil pochybnosti o tom, zda za takových okolností, jako jsou okolnosti dotčené v původním řízení, jsou taková vnitrostátní pravidla, jako je článek 406 rumunského občanského soudního řádu, jež připouštějí zpětvzetí žaloby po předložení žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru, slučitelná s unijním právem. Své pochybnosti přitom odůvodňuje tím, že zpětvzetí žaloby by zbavovalo vnitrostátní soud možnosti rozhodnout o návrhových žádáních souvisejících s existencí zneužívajících ujednání ve spotřebitelských smlouvách.

31.      Uvedené pochybnosti nesdílím. Z důvodů, které vysvětlím níže, nespatřuji v projednávané věci žádný důvod, proč by vnitrostátní procesní pravidlo, které připouští zpětvzetí žaloby po předložení žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru, čímž zbavuje řízení o předběžné otázce jeho předmětu, mělo být neslučitelné s článkem 267 SFEU. Naopak takové vnitrostátní pravidlo podle všeho zcela odpovídá duchu článku 267 SFEU.

a)      Zásady soukromé autonomie jednotlivců a řádného výkonu spravedlnosti

32.      Nejprve je třeba připomenout, že pravidla, jež umožňují žalobcům stáhnout či vzít zpět jejich žalobu nebo její část – zejména v občanskoprávních a obchodněprávních věcech – jsou naprosto nezbytná pro řádný výkon spravedlnosti. Uvedená pravidla jsou vyjádřením zásady soukromé autonomie jednotlivců (jež je také v právních řádech označována za dispoziční zásadu): otázka, zda a do jaké míry uplatní subjekt svá práva před soudem, závisí totiž v konečném důsledku na jeho vlastní vůli(9).

33.      V mnoha právních řádech – včetně řízení před Soudním dvorem Evropské unie(10) – má žalobce právo vzít jednostranně zpět svou žalobu a žalovaný tomu nemůže zabránit. Povinnost (či jen pouhá možnost) soudu pokračovat v řízení v případě, kdy v daném řízení již neexistuje spor, by nesloužila žádnému užitečnému účelu: neexistují žádná návrhová žádání, o kterých by měl soud rozhodnout. Taková situace by ve skutečnosti jen vedla ke zvýšení počtu nerozhodnutých případů (což je problém společný mnoha zemím) a nárůstu veřejných výdajů.

34.      „Nucené“ pokračování v řízení by mohlo navíc účastníky odradit od smírného řešení jejich sporu, ať už před soudem nebo mimo něj, tedy od cíle sledovaného mnoha právními řády(11). V tomto smyslu bych chtěl poukázat na čl. 147 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora, podle něhož není-li uvedeno jinak: „[d]ohodnou-li se účastníci řízení ještě před rozhodnutím Soudního dvora na řešení svého sporu a oznámí-li Soudnímu dvoru, že upouštějí od všech svých nároků, nařídí předseda vyškrtnutí věci z rejstříku a rozhodne o nákladech řízení v souladu s ustanoveními článku 141, přičemž přihlédne k případným návrhům účastníků řízení, které k tomu směřují.“

35.      Výklad článku 267 SFEU navrhovaný předkládajícím soudem není slučitelný s uvedenými zásadami.

b)      Není nutné odpovídat na hypotetické otázky

36.      Co je důležitější, Soudní dvůr nemůže podle své ustálené judikatury odpovídat na předběžné otázky, pokud již bylo ukončeno řízení před soudem, který dané předběžné otázky položil(12). Stejná zásada platí i v případě, kdy řízení na vnitrostátní úrovni nebylo dosud formálně ukončeno, avšak výklad unijního práva, který má Soudní dvůr poskytnout, je již zbytečný, neboť původní řízení se stalo de facto bezpředmětným(13).

37.      Soudní dvůr například rozhodl, že není nutné odpovídat na předběžné otázky v případě, kdy předkládající soud sice nezval zpět svou žádost podle článku 267 SFEU, ale návrhovým žádáním žalobce v původním řízení bylo v plném rozsahu vyhověno(14). Soudní dvůr také uznal, že žalobce v původním řízení může v zásadě způsobit, že se žádost o rozhodnutí o předběžné otázce stane bezpředmětnou, jednoduše tím, že vezme zpět svou žalobu podanou k předkládajícímu soudu(15).

38.      Ve všech uvedených věcech se položené otázky staly hypotetickými, neboť unijní pravidla, jejichž výklad požadoval vnitrostátní soud, nebyla později použitelná v původním řízení. To, že si předkládající soud nadále přeje položit jednu či více otázek i přesto, že se původní řízení stalo bezpředmětným, nemůže mít v tomto ohledu žádný význam(16). Není patrně třeba zdůrazňovat, že přání vnitrostátního soudu setrvat na žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce nemůže vést k rozšíření pravomoci Soudního dvora nad rámec článku 267 SFEU. Stejně tak není relevantní, že by odpověď Soudního dvora mohla být předkládajícímu soudu (nebo jiným vnitrostátním soudům) užitečná v rámci jiných projednávaných věcí, ve kterých vyvstávají obdobné otázky(17), nebo v budoucích věcech, jež mohou případně souviset s původním řízením(18).

39.      Odpověď poskytnutá Soudním dvorem totiž musí být nezpochybnitelně závazná(19)právě v řízení, ve kterém dané otázky vyvstaly(20). Odpověď Soudního dvora na žádost předloženou podle článku 267 SFEU, i kdyby byla formulována abstraktně, je vždy spojena se skutkovými a právními východisky dané věci skutečně projednávané před předkládajícím soudem. Různé věci mohou i přes vzájemnou podobnost vykazovat určité rozdíly, jež mohou být relevantní pro odpověď, již má Soudní dvůr poskytnout.

40.      Právě z tohoto důvodu Soudní dvůr ve svém „Doporučení pro vnitrostátní soudy o zahájení řízení o předběžné otázce“ uvedl, že „[z]ávisí-li výsledek několika věcí projednávaných předkládajícím soudem na odpovědi, kterou Soudní dvůr podá na otázky položené předkládajícím soudem, je vhodné, aby posledně zmíněný soud v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce tyto věci spojil, a tím Soudnímu dvoru umožnil odpovědět na položené otázky navzdory případnému zpětvzetí jedné nebo několika věcí“(21).

c)      Důsledky pro řízení před Soudním dvorem

41.      Výklad článku 267 SFEU navrhovaný předkládajícím soudem by měl rovněž konkrétní závažné dopady na řízení před Soudním dvorem.

42.      Zaprvé by bylo možné očekávat, že účastníci původního řízení v mnohých případech nepředloží své vyjádření Soudnímu dvoru (neboť na tom nemají zájem) nebo tak učiní jen proto, aby upozornili, že se původní řízení stalo bezpředmětným. Uvedenou situaci ilustruje projednávaná věc: žalobci v původním řízení (D. a L. Gavrilescu) nepředložili písemné vyjádření ani se nedostavili na jednání a žalovaná v původním řízení (Volksbank Rumunsko) předložila písemné a ústní vyjádření, v němž se do značné míry zaměřila jen na pravomoc Soudního dvora. V takovém případě by tedy Soudní dvůr rozhodoval o hmotněprávních otázkách vznesených předkládajícím soudem, ačkoli mu účastníci původního řízení nepředložili k projednání žádné či minimální argumenty k těmto otázkám. To jistě není ideální postup.

43.      Zadruhé, a co je důležitější, účastníci řízení, ve kterém by byl rozsudek Soudního dvora použit (předkládajícím soudem nebo jinými soudy), by byli v zásadě zbaveni možnosti zúčastnit se řízení před Soudním dvorem. To by podle mého názoru bylo nesprávným či přinejmenším velmi neortodoxním použitím postupu stanoveného v článku 267 SFEU. Do té doby, než budou obdobné či budoucí věci předloženy Soudnímu dvoru, nejsou takové věci – z hlediska Soudního dvora – „zralé“ k rozhodnutí(22).

d)      Zásada procesní autonomie

44.      Výklad článku 267 SFEU, který zde navrhuji, rovněž lépe odpovídá zásadě procesní autonomie. Podle ustálené judikatury při neexistenci unijních pravidel v této oblasti je na vnitrostátním právním řádu každého členského státu, aby na základě zásady procesní autonomie taková pravidla stanovil, avšak za podmínky, že nejsou méně příznivá než pravidla upravující podobné situace podléhající vnitrostátnímu právu (zásada rovnocennosti) a v praxi neznemožňují nebo nadměrně neztěžují výkon práv přiznaných unijním právem (zásada efektivity)(23).

45.      Mám za to, že v projednávané věci jsou splněny obě zásady. Pokud je mi známo, článek 406 rumunského občanského soudního řádu je použitelný bez rozdílu na žaloby, ve kterých je tvrzeno porušení unijního práva, i na obdobné žaloby založené na porušení vnitrostátního práva(24). Dále lze jen obtížně mít za to, že uvedené ustanovení v praxi znemožňuje nebo nadměrně ztěžuje výkon práv přiznaných unijním právem: jediné, co musí osoby, které uplatňují porušení směrnice 93/13, učinit, aby byl jejich nárok přezkoumán příslušnými vnitrostátními soudy, jen pokračovat v již zahájeném řízení.

46.      Je pravda, že v oblasti ochrany spotřebitele zavedl Soudní dvůr některá omezení zásady procesní autonomie za účelem odpovídající ochrany práv spotřebitelů, neboť ti jsou zpravidla v postavení slabší strany ve vztahu k prodávajícím či poskytovatelům(25). Uvedené výjimky se však týkaly případů, kdy vnitrostátní procesní pravidla ztěžovala či znemožňovala ochranu práv spotřebitelů v rámci stávajících soudních řízení. Tak tomu bylo zejména proto, že spotřebitel nevěděl o svých právech nebo je mohl vykonat s obtížemi(26) (například proto, že nebyl vyslechnut nebo neměl možnost dovolávat se ustanovení směrnice 93/13, nebo soudce neměl možnost vznést otázky na základě uvedené směrnice i bez návrhu)(27). Vnitrostátní soud tedy svou pozitivní akcí „kompenzoval“ neschopnost spotřebitele řádně hájit svá práva v rámci soudního řízení.

47.      Naproti tomu D. a L. Gavrilescu si byli v projednávané věci dobře vědomi práv, která směrnice 93/13 přiznává spotřebitelům, neboť zahájili řízení za účelem výkonu svých údajných práv podle dané směrnice. Následně se však vědomě rozhodli vzít žalobu zpět, protože patrně považovali návrh smíru předložený bankou za vyhovující. V projednávané věci tedy neexistovala žádná nevědomost nebo obtíže při výkonu práv spotřebitele, které by měla „kompenzovat“ pozitivní akce vnitrostátního soudu.

48.      Kromě toho by aktivní zásah vnitrostátního soudu v původním řízení opomíjel a nerespektoval jasně vyjádřenou vůli spotřebitele. Podle ustálené judikatury Soudního dvora přitom nemůže vnitrostátní soud v této souvislosti přijmout opatření, které jde proti jasně vyjádřené vůli dotčených spotřebitelů(28).

49.      V tomto kontextu bych měl zdůraznit, že to, k čemu došlo v původním řízení, není nijak neobvyklé či abnormální: žalobci často podají žalobu právě s úmyslem donutit žalované splnit jejich nároky, nebo přinejmenším je přimět zahájit jednání o možném smíru. Zpětvzetí žaloby tedy často vychází ze skutečnosti, že nároky žalobce byly splněny v plném či uspokojivém rozsahu v rámci mimosoudního vyrovnání. Žalobce může vzít žalobu zpět i proto, že vyhodnotí náklady na soudní řízení oproti možným přínosům ve světle svých šancí na úspěch ve sporu.

50.      Je zjevné, že v některých případech si může spotřebitel během řízení uvědomit, že ve sporu pravděpodobně zcela nebo do značné míry neuspěje. Za těchto okolností by „nucené“ pokračování v řízení – vycházející z odmítnutí vnitrostátního soudu zohlednit vůli účastníků řízení – mohlo mít „zvrácený“ účinek: pokud by spotřebitel nakonec ve sporu neuspěl, banka by byla oprávněna vzít zpět, co mu původně nabídla, a případně i dosáhnout náhrady nákladů řízení od spotřebitele (včetně dalších nákladů spojených s „vynuceným“ pokračováním v řízení).

51.      K tomu by mohlo snadno dojít i v tomto řízení. Ze spisu totiž nijak nevyplývá, že by dva soubory smluvních ujednání, která byla žalobci v původním řízení napadena pro jejich údajně zneužívající povahu, byla skutečně v rozporu se směrnicí 93/13. Pokud jde o smluvní ujednání, podle nichž měl být úvěr splacen ve stejné měně, v jaké byl poskytnut, a které tedy přenášely na spotřebitele určité „kurzové riziko“, z některých aspektů věci vyplývá, že uvedená ujednání by nemusela podléhat posouzení zneužívající povahy, neboť se týkají „hlavního předmětu smlouvy“ ve smyslu čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13(29). Kromě toho, pokud jde o ujednání, které banku opravňuje za určitých podmínek převést úvěr na místní měnu – ačkoli toto ujednání s největší pravděpodobností nespadá do oblasti působnosti čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13(30) — není případná zneužívající povaha tohoto ujednání zdaleka zřejmá(31).

52.      Vzhledem k tomu, že podle informací poskytnutých předkládajícím soudem banka v rámci sjednaného smíru do značné míry vyhověla nárokům D. a L. Gavrilescu, lze pouze spekulovat, zda by z jejich hlediska bylo moudré pokračovat v soudním řízení. Ačkoli Soudnímu dvoru nepřísluší, aby zaujal stanovisko k uvedené otázce, je nepopiratelné, že v mnoha případech by zásah vnitrostátního soudu z moci úřední byl v rozporu s vůlí účastníků řízení a v konečném důsledku by hrozilo zmaření – namísto dosažení – cíle, kterým je ochrana slabší strany.

53.      Výklad článku 267 SFEU navrhovaný předkládajícím soudem je tedy nejen v rozporu se zněním a účelem uvedeného ustanovení, ale je patrně rovněž neslučitelný s některými obecnými zásadami unijního práva. Pozitivní akce ze strany vnitrostátního soudu by navíc mohla být přinejmenším v některých případech kontraproduktivní z hlediska nápravy nerovnováhy mezi spotřebitelem a prodávajícím či poskytovatelem.

e)      Rozdíl mezi projednávanou věcí a věcí Matei

54.      Podotýkám konečně, že projednávanou věc je třeba odlišit od věci Matei(32), která je opakovaně zmiňována v předkládacím rozhodnutí. V uvedené věci předkládající soud informoval Soudní dvůr, že smír dosažený účastníky řízení nebude zmíněným soudem potvrzen, protože je v rozporu s vnitrostátním právem. Mělo se tedy za to, že daná věc je stále projednávána před předkládajícím soudem. Naproti tomu předkládající soud v projednávané věci ve svých dopisech adresovaných Soudnímu dvoru uznal, že žalobci vzali svou žalobu zpět v souladu s vnitrostátním právem.

55.      Zatímco ve věci Matei by smír dosažený účastníky řízení navíc byl vyjádřen v rozhodnutí vnitrostátního soudu (čímž by se věc stala případně res judicata), v projednávané věci mohou D. a L. Gavrilescu zahájit nové řízení, budou-li mít za to, že smluvní ujednání, která byla sjednána v rámci smíru s Volksbank, jsou v rozporu se směrnicí 93/13.

f)      Dílčí závěr

56.      Na základě výše uvedených úvah nic ve spise předloženém Soudnímu dvoru podle všeho nezpochybňuje slučitelnost takového vnitrostátního procesního pravidla, jako je pravidlo dotčené v projednávané věci, s unijním právem. Ve světle výše uvedeného mám za to, že článek 267 SFEU nebrání vnitrostátním procesním pravidlům, která připouštějí zpětvzetí žaloby po předložení žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru, i kdyby tím byl vnitrostátní soud zbaven možnosti rozhodnout o údajné zneužívající povaze smluvních ujednání.

57.      Navrhovaná odpověď na pátou předběžnou otázku podle všeho postačuje k rozhodnutí v projednávané věci: jelikož nadále neexistuje žádný spor před Judecătoria Câmpulung (soud prvního stupně v Câmpulung), není nutné odpovídat na žádnou další otázku předloženou uvedeným soudem. Jelikož však šestá otázka úzce souvisí s otázkou pátou, zaměřím nyní pro úplnost svou pozornost na problém nastolený v uvedené otázce.

3.      Vnitrostátní ustanovení, která umožňují odvolacímu soudu přezkoumat usnesení o přerušení řízení

58.      Podle ustálené judikatury článek 267 SFEU nebrání tomu, aby rozhodnutí soudu, proti jehož rozhodnutím lze podle vnitrostátního práva podat opravný prostředek a který předložil Soudnímu dvoru předběžnou otázku, zůstala napadnutelná řádnými opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, které soudu vyššího stupně umožňují, aby sám vyřešil spor, který byl předmětem žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, a přejal tak odpovědnost za to, že je dodržováno unijní právo(33).

59.      V souladu s výše uvedenou zásadou již Soudní dvůr konstatoval – například ve věcech Pohotovosť(34) a BNP Paribas Personal Finance a Facet(35) – že řízení se může stát bezpředmětným, pokud odvolací soud podle použitelných vnitrostátních procesních předpisů zruší rozhodnutí předkládajícího soudu, kterým posledně jmenovaný soud nepřipustil zpětvzetí návrhu žalobkyně v původním řízení, a nařídí zpětvzetí žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané tímto soudem.

60.      Ačkoli formulace použitá v rozsudku ve věci Pohotovosť(36) na první pohled ponechává Soudnímu dvoru určitý prostor pro uvážení v tom smyslu, že by se v dané situaci mohl nicméně rozhodnout pokračovat v řízení, toto by byl zjevně nesprávný výklad uvedeného rozsudku.

61.      Manévrovací prostor, který má Soudní dvůr v této souvislosti – a na nějž poukazuje rozsudek Pohotovosť – se může týkat pouze vyhodnocení závažnosti, váhy a důvěryhodnosti informací, jež mu budou případně předloženy účastníky řízení nebo jinými soudy, než je předkládající soud, pokud jde o ukončení či bezpředmětnost původního řízení.

62.      Pokud jde totiž o pravomoc Soudního dvora podle článku 267 SFEU, stojíme před „černobílou“ situací: buď má Soudní dvůr podle Smlouvy pravomoc (a povinnost) věc projednat, nebo ji nemá. Na jedné straně, má-li Soudní dvůr pravomoc a žádost je přípustná, je povinen projednat všechny věci, které mu jsou předloženy podle článku 267 SFEU(37). Na druhé straně se Soudní dvůr nemůže rozhodnout projednat určitou věc, spadá-li mimo jeho pravomoc.

63.      Pokud tedy z informací předložených Soudnímu dvoru jednoznačně vyplývá, že původní řízení je již bezpředmětné, je Soudní dvůr povinen odmítnout svou pravomoc. Tak je tomu i v projednávané věci, kde předkládající soud sám informoval Soudní dvůr o – dle vnitrostátního práva legálním – zpětvzetí žaloby žalobci.

64.      Co je důležité, odvolací soud zrušil usnesení předkládajícího soudu o přerušení řízení z důvodu, že posledně jmenovaný soud nevyvodil důsledky ze zpětvzetí žaloby žalobci. Rozhodnutí odvolacího soudu se netýkalo – jak upozornila rumunská vláda – těch aspektů usnesení, které souvisely s žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce podle článku 267 SFEU.

65.      Situace v původním řízení je tak obdobná té, kterou se Soudní dvůr zabýval například ve věcech Nationale Loterij(38) a Cloet a Cloet(39): odvolací soud vyložil a použil dotčené vnitrostátní ustanovení pouze za účelem rozhodnutí ve sporu samotném, a to na základě pravidel, která nezahrnovala žádný výklad ustanovení unijního práva. Na rozdíl od situace dotčené ve věci Cartesio(40) nebylo vnitrostátní procesní pravidlo dotčené v původním řízení vyloženo či použito takovým způsobem, že by bylo předkládajícímu soudu znemožněno předložit žádost o rozhodnutí o předběžné otázce.

66.      Ve světle výše uvedeného mám za to, že článek 267 SFEU nebrání vnitrostátním procesním pravidlům, která umožňují odvolacímu soudu v odvolacím řízení přezkoumat usnesení o přerušení řízení, a určit tak, zda je věc stále projednávána, i když se soud nižšího stupně zmíněným usnesením rozhodl předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce.

4.      Závěrečné poznámky

67.      Závěrem navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na pátou a šestou předběžnou otázku v tom smyslu, že článek 267 SFEU nebrání vnitrostátním procesním pravidlům, která připouštějí zpětvzetí žaloby po předložení žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru, i kdyby tím byl vnitrostátní soud zbaven možnosti rozhodnout o údajné zneužívající povaze smluvních ujednání. Uvedené ustanovení navíc nebrání vnitrostátním procesním pravidlům, která umožňují odvolacímu soudu v odvolacím řízení přezkoumat usnesení o přerušení řízení, a určit tak, zda je věc stále projednávána, i když se soud nižšího stupně zmíněným usnesením rozhodl předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce.

68.      Z výše uvedeného vyplývá, že Soudní dvůr již nemá pravomoc odpovědět na první až čtvrtou předběžnou otázku. Jelikož vnitrostátní pravidla, která připouštějí zpětvzetí žaloby, nejsou neslučitelná s unijním právem, spor před předkládajícím soudem pro účely článku 267 SFEU přestal existovat. Uvedené otázky se tak staly hypotetickými. Navrhuji proto, aby Soudní dvůr podle čl. 100 odst. 2 jednacího řádu určil, že není nutné odpovědět na první, druhou, třetí a čtvrtou předběžnou otázku.

IV.    Závěry

69.      Závěrem navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky položené Judecătoria Câmpulung (soud prvního stupně v Câmpulung, Rumunsko) takto:

–        Článek 267 SFEU nebrání vnitrostátním procesním pravidlům, která připouštějí zpětvzetí žaloby po předložení žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru, i kdyby tím byl vnitrostátní soud zbaven možnosti rozhodnout o údajné zneužívající povaze smluvních ujednání;

–        Článek 267 SFEU nebrání vnitrostátním procesním pravidlům, která umožňují odvolacímu soudu v odvolacím řízení přezkoumat usnesení o přerušení řízení a určit tak, zda je věc stále projednávána, když se soud nižšího stupně zmíněným usnesením rozhodl předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce.

1      Původní jazyk: angličtina.

2      Směrnice Rady ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (Úř. věst. 1993, L 95, s. 29; Zvl. vyd. 15/02, s. 288).

3      Ve znění naposledy vyhlášeném v Monitorul Oficial al României, část I, č. 543 ze dne 3. srpna 2012.

4      Stanovisko ve věci Gullotta a Farmacia di Gullotta Davide & C., C‑497/12, EU:C:2015:168, body 16 až 19 a citovaná judikatura.

5      Viz čl. 100 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora.

6      Zejména viz usnesení ze dne 5. června 2014, Antonio Gramsci Shipping a další, C‑350/13, EU:C:2014:1516, bod 10 a citovaná judikatura.

7      Mezi mnoha jinými viz rozsudek ze dne 15. září 2011, Unió de Pagesos de Catalunya, C‑197/10, EU:C:2011:590, bod 18 a citovaná judikatura.

8      Mimo jiné viz rozsudek ze dne 27. února 2014, Pohotovosť, C‑470/12, EU:C:2014:101, bod 29 a citovaná judikatura.

9      Srovnej nedávné stanovisko generálního advokáta Mengozziho ve věci British Airways v. Komise, C‑122/16 P, EU:C:2017:406, body 84 a 85 a citovaná judikatura. Obecně k významu uvedené zásady rovněž viz stanovisko generální advokátky Kokott ve věci Belov, C‑394/11, EU:C:2012:585, bod 45, poznámka pod čarou 39: „Dispoziční zásada, podle níž mají účastníci řízení ve svých rukou jak zahájení, tak i ukončení a podobu řízení, platí v mnohých (občanskoprávních) soudních řádech, a účastníkům řízení umožňuje například ukončit právní spor narovnáním s tím, že se vzdají vydání rozsudku.“

10      Zejména viz článek 148 jednacího řád Soudního dvora. K praktickému uplatnění viz usnesení předsedy Soudního dvora ze dne 19. března 1996, Komise v. Řecko, C‑120/94, EU:C:1996:116, body 5 až 13.

11      Jako příklad lze v tomto smyslu uvést pravidla Světové obchodní organizace (dále jen „WTO“), jež stanoví: „Jednoznačně se upřednostňuje řešení, které je oboustranně přijatelné pro strany sporu a které odpovídá dohodám [WTO] [oproti zahájení řízení v rámci mechanismu řešení sporů]“ (kurziva provedena autorem stanoviska) (viz čl. 3.7 Ujednání WTO o pravidlech a řízení při řešení sporů).

12      Zejména viz rozsudky ze dne 21. dubna 1988, Pardini, 338/85, EU:C:1988:194, body 10 a 11, a ze dne 16. července 1992, Lourenço Dias, C‑343/90, EU:C:1992:327, bod 18.

13      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. června 1995, Zabala Erasun a další, spojené věci C‑422/93 až C‑424/93, EU:C:1995:183, bod 30.

14      Viz rozsudky ze dne 12. března 1998, Djabali, C‑314/96, EU:C:1998:104, body 15 až 23, a ze dne 20. ledna 2005, García Blanco, C‑225/02, EU:C:2005:34, body 29 až 32.

15      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. května 2001, TNT Tracto, C‑340/99, EU:C:2001:281, bod 34.

16      V tomto smyslu viz usnesení ze dne 10. června 2011 Mohammad Imran, C‑155/11 PPU, EU:C:2011:387, body 16 až 22, a ze dne 22. října 2012, Šujetová, C‑252/11, nezveřejněné, EU:C:2012:653, bod 10 a následující.

17      Viz rozsudek ze dne 20. ledna 2005, García Blanco, C‑225/02, EU:C:2005:34, body 22 až 24 a 30 až 32. Rovněž viz stanovisko generální advokátky Kokott v uvedené věci, EU:C:2004:669, bod 34.

18      Zejména viz usnesení ze dne 10. června 2011, Mohammad Imran, C‑155/11 PPU, EU:C:2011:387, body 19 a 20.

19      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. června 2015, Gauweiler a další, C‑62/14, EU:C:2015:400, bod 12 a citovaná judikatura.

20      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. července 2014, Da Silva, C‑189/13, nezveřejněný, EU:C:2014:2043, bod 34.

21      Bod 25 (kurzivou zvýraznil autor stanoviska) (Úř. věst. 2016, C 439, s. 1).

22      Zde si dovoluji použít pojem běžně používaný v právu USA. Jak uvedl Court of Appeal for the Second Circuit (odvolací soud druhého obvodu, USA) v jednom ze svých rozsudků, „ústavní zralost je doktrína, která [...] omezuje pravomoc soudních orgánů. Brání totiž soudům, aby rozhodovaly o významu právní úpravy ve vakuu či aby vytvářely obecná právní pravidla, není-li to nutné k řešení skutečného sporu. [...] Zralost věci je tedy nástrojem, který mohou soudy použít k posílení správnosti svého rozhodování a k tomu, aby se nenechaly vtáhnout do věcí, kde se jejich rozhodnutí může později ukázat zbytečným nebo kde by bylo nutné předčasně zkoumat zejména ústavněprávní otázky, které se postupem času mohou stát méně kontroverzními“ (viz Simmonds v. Immigration and NaturalizationService, 326 F.3d 351, 357 (2d Cir. 2003). Uvedené úvahy platí podle mého názoru obdobně i v kontextu projednávané věci.

23      Mezi mnoha jinými viz rozsudek ze dne 17. března 2016, Bensada Benallal, C‑161/15, EU:C:2016:175, bod 24 a citovaná judikatura.

24      Obdobně viz rozsudek ze dne 20. října 2016, Danqua, C‑429/15, EU:C:2016:789, bod 30.

25      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. prosince 2016, Gutiérrez Naranjo a další, spojené věci C‑154/15, C‑307/15 a C‑308/15, EU:C:2016:980, bod 56.

26      Viz rozsudek ze dne 26. října 2006, Mostaza Claro, C‑168/05, EU:C:2006:675, bod 28 a citovaná judikatura.

27      Například viz rozsudky ze dne 14. března 2013, Aziz, C‑415/11, EU:C:2013:164; ze dne 14. června 2012, Banco Español de Crédito, C‑618/10, EU:C:2012:349, a ze dne 9. listopadu 2010, VB Pénzügyi Lízing, C‑137/08, EU:C:2010:659.

28      Například viz rozsudky ze dne 4. června 2009, Pannon GSM, C‑243/08, EU:C:2009:350, bod 33 a výrok, a ze dne 21. února 2013, Banif Plus Bank, C‑472/11, EU:C:2013:88, bod 35. Rovněž viz stanovisko generální advokátky Kokott ve věci Duarte Hueros, C‑32/12, EU:C:2013:128, bod 53, a stanovisko generálního advokáta Szpunara ve spojených věcech Sales Sinués a Drame Ba, C‑381/14 a C‑385/14, EU:C:2016:15, body 69 a 70.

29      K této otázce viz mé stanovisko ve věci Andriciuc a další, C‑186/16, EU:C:2017:313, body 34 až 59.

30      Zaprvé takové ujednání, jako je ujednání dotčené v původním řízení, se patrně netýká jádra smluvního vztahu mezi bankou a spotřebitelem, nýbrž určitého méně významného aspektu daného vztahu. Uvedené ujednání je totiž patrně akcesorické povahy v rámci celkové systematiky smlouvy: přiznává úvěrujícímu pouze oprávnění převést jistinu půjčky z jedné měny na jinou. Dotčené ujednání je rovněž zřejmě oddělitelné od zbývající části smlouvy: při neexistenci daného ujednání by zůstaly podstatné náležitosti úvěrové smlouvy beze změny. Zadruhé, dotčené ujednání patrně nesouvisí s přiměřenosti mezi cenou a odměnou na straně jedné a službami nebo zbožím poskytovaným jako protiplnění na straně druhé. Neupravuje žádnou službu, kterou by měla banka poskytnout jako protiplnění ve vztahu k závazku na straně spotřebitele. Oprávnění přiznané bance – které lze vykonat jednostranně dle vlastního uvážení banky a kterému neodpovídá žádné obdobné oprávnění na straně spotřebitelů – nemůže tedy představovat „odměnu“, jejíž přiměřenost jako protiplnění za službu poskytovanou úvěrujícím by bylo možné posuzovat. K těmto otázkám viz obecně rozsudky ze dne 30. dubna 2014, Kásler a Káslerné Rábai, C‑26/13, EU:C:2014:282, body 36 až 59, a ze dne 23. dubna 2015, Van Hove, C‑96/14, EU:C:2015:262, body 33 až 39.

31      V tomto ohledu by vnitrostátní soud musel mimo jiné ověřit, zda možná nerovnováha mezi smluvními stranami vyplývající z daného ujednání je „v neprospěch spotřebitele“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 93/13. To není zjevné: cílem uvedeným v bodě 4.2 všeobecných smluvních podmínek pro úvěrovou smlouvu v projednávané věci bylo „předejít dalšímu nárůstu expozice kurzovému riziku“. Účelem uvedeného ujednání je tedy podle všeho – přinejmenším nepřímo – tedy zajistit ochranu spotřebitele. Je zřejmě i v zájmu banky, aby se předešlo porušení povinností spotřebitele v případě podstatného oslabení místní měny ve vztahu k zahraniční měně, v níž byl úvěr čerpán.

32      Rozsudek ze dne 26. února 2015, Matei, C‑143/13, EU:C:2015:127, body 37 až 42.

33      Viz rozsudek ze dne 9. září 2015, X a van Dijk, spojené věci C‑72/14 a C‑197/14, EU:C:2015:564, bod 62 a citovaná judikatura.

34      Rozsudek ze dne 27. února 2014, Pohotovosť, C‑470/12, EU:C:2014:101, bod 33.

35      Usnesení předsedy Soudního dvora ze dne 25. září 2013, BNP Paribas Personal Finance a Facet, C‑564/12, EU:C:2013:642.

36      Bod 33 rozsudku zní takto: „Pouze v případě, že odvolací soud podle použitelných vnitrostátních procesních předpisů zruší rozhodnutí předkládajícího soudu, kterým nepřipustil zpětvzetí návrhu žalobkyně v původním řízení, a nařídí zpětvzetí žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané tímto soudem, může Soudní dvůr poté, co si případně vyžádá vyjádření předkládajícího soudu k této záležitosti, vyvodit důsledky z rozhodnutí odvolacího soudu a případně vyškrtnout věc z rejstříku Soudního dvora“ (kurzivou zvýraznil autor stanoviska).

37      Viz rozsudky ze dne 19. prosince 1968, De Cicco, 19/68, EU:C:1968:56, s. 478, a ze dne 26. ledna 2017, Banco Primus, C‑421/14, EU:C:2017:60, bod 29.

38      Rozsudek ze dne 15. prosince 2016, Nationale Loterij, C‑667/15, EU:C:2016:958.

39      Usnesení ze dne 4. června 2009, Cloet a Cloet, C‑129/08, EU:C:2009:347.

40      Rozsudek ze dne 16. prosince 2008, Cartesio, C‑210/06, EU:C:2008:723.