1.

Zvládnutí celosvětové hospodářské a finanční krize, která vypukla v roce 2008, vedlo v Evropské unii k řadě problémů, kterými se opakovaně zabývá i Soudní dvůr. Největší význam měla v posledních letech určitě dvě řízení s ústavně-právní dimenzí, ve kterých měl Soudní dvůr posoudit legalitu některých opatření k posílení hospodářské a měnové unie, přijatých na evropské úrovni ( 2 ). Méně patrná, ale stejně tak hospodářsky, sociálně a politicky významná jsou některá opatření členských států ke stabilizaci jejich jednotlivých vnitrostátních finančních odvětví a na ochranu spořících vkladů občanů Unie. Právě o takové opatření se jedná v projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.

2.

V souvislosti s rekapitalizací belgicko-francouzské banky Dexia, která se dostala do těžkých turbulencí, poskytl belgický stát záruku ve prospěch řady fyzických osob ( 3 ), které byly ve své době podílníky tří finančních družstev skupiny ARCO ( 4 ) (dále: „finanční družstva ARCO“ nebo „skupina ARCO“). Skupina ARCO bylo tehdy jedním z hlavních akcionářů společnosti Dexia.

3.

Uvedená záruka za podíly v družstvech skupiny ARCO držené soukromými osobami (dále jen: „záruka ARCO“) je v rozporu s právem ze dvou hledisek.

4.

Zaprvé se zárukou ARCO zabývala Evropská komise, která v roce 2014 kvalifikovala systém pojištění tvořící její základ rozhodnutím 2014/686/EU ( 5 ) jako státní podporu a prohlásila ji za neslučitelnou s vnitřním trhem. Komise uložila Belgickému království, aby vymáhalo s ní spojené výhody a neposkytovalo na základě záruky ARCO žádné platby. Proti tomuto rozhodnutí jsou v současné době Tribunálem Evropské unie projednávány dvě žaloby na neplatnost ( 6 ).

5.

Zadruhé vyvolala záruka ARCO reakci řady soukromých a institucionálních investorů v Belgii, kteří investovali peníze nikoli do družstevních podílů skupiny ARCO, nýbrž přímo nebo zprostředkovaně přes holdingové společnosti do akcií společnosti Dexia nebo jiných kapitálových společností a cítí se nyní znevýhodnění, protože nemohli využít výhod takové záruky. Žalobami proti belgickému státu vyvolali spor, který se v mezidobí dostal k Grondwettelijk Hof (Ústavní soud Belgického království).

6.

Oběma aspekty záruky ARCO se nyní musí zabývat Soudní dvůr na základě žádosti belgického ústavního soudu o rozhodnutí o předběžné otázce. Vedle platnosti rozhodnutí Komise 2014/686 musí Soudní dvůr zkoumat, zda je takový systém pojištění, jako je belgický systém, slučitelný s předpisy unijního práva o pojištění vkladů podle směrnice 94/19/EG ( 7 ) jakož i zákazem státních podpor podle čl. 107 odst. 1 a 108 odst. 3 SFEU.

7.

Právní rámec tohoto případu je na jedné straně vymezen články 107, 108, 296 SFEU a články 20 a 21 Listiny základních práv, na druhé straně směrnicí 94/19 ( 8 ). Následně se omezím pouze na reprodukci příslušných ustanovení směrnice.

8.

Pro účely směrnice 94/19 jsou v jejím článku 1 obsaženy mimo jiné tyto definice pojmů:

[…]

[…]“

9.

Článek 3 odst. 1 první pododstavec směrnice 94/19 zní takto:

„Každý členský stát zajistí, aby byl na jeho území zaveden a úředně uznán jeden nebo více systémů pojištění vkladů. S výjimkou okolností uvedených v druhém pododstavci a v odstavci 4 nesmí žádná úvěrová instituce povolená v tomto členském státě na základě článku 3 směrnice 77/780/EHS přijímat vklady, pokud není členem takového systému.“

10.

Podpůrně je třeba odkázat na článek 2 směrnice 94/19:

„Ze systémů pojištění vkladů se vylučují jakékoli náhrady

11.

Z belgického práva je relevantní především zákon ze dne 22. února 1998, kterým se stanoví základní statut Belgické národní banky (dále jen: „zákon o Belgické národní bance“).

12.

Královským dekretem ze dne 3. března 2011, který byl později schválen belgickým parlamentem ( 9 ), byl do zákona Belgické národní bance zařazen od 1. dubna 2011 nový článek 36/24, který ve znění rozhodném pro původní spor zní v relevantní části takto:

[…]

Královská dekrety pozbývají účinku, pokud nebyly do dvanácti měsíců po datu nabytí platnosti potvrzeny zákonem. Potvrzení platí zpětně k datu, ke kterému královské dekrety nabyly účinnosti. Královské dekrety vydané na základě odstavce 1 bodů 2 až 6 jsou projednávány v Radě ministrů.

[…]“

13.

Jak vyplývá z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, bylo uvedené ustanovení – jakož i ustanovení jemu předcházející ( 10 ) – přijato v souvislosti s celosvětovou hospodářskou a finanční krizí z roku 2008. Ustanovení má umožnit, přijetí včasných opatření omezujících rozsah a následky případné náhlé krize na finančních trzích nebo vážného ohrožení systémovou krizí. Zejména s ohledem na finanční družstva belgický zákonodárce zastával názor, že jejich podíly v určitých případech vykazují všechny znaky spořícího produktu, takže musely být chráněny stejným způsobem jako bankovní vklady nebo určité druhy životních pojištění.

14.

Na základě čl. 36/24 § 1 odst. 1 bodu 3 zákona o Belgické národní bance pak byl vydán královský dekret ze dne 10. října 2011, kterým bylo schváleným družstvům působícím ve finančním sektoru umožněno, aby se mohla dobrovolně podílet na zvláštním fondu ochrany vkladů a životních pojištění zřízeném v Belgii v roce 2008. Uvedený fond byl současně přejmenován na „zvláštní fond ochrany vkladů, životních pojištění a kapitálu schválených družstev“.

15.

Královským dekretem ze dne 7. listopadu 2011 bylo nakonec vyhověno žádosti tří schválených družstev skupiny ARCO, a to Arcopar, Arcofin a Arcoplus o ochranu kapitálu. Jiné žádosti družstev o udělení takových záruk nebyly podány.

16.

Ústavní soud Belgického království se v současnosti zabývá ve třech spojených řízeních otázkou Raad van State (Státní rada, Belgie) týkající se ústavnosti čl. 36/24 zákona o Belgické národní bance, což je ustanovení, které belgický zákonodárce přijal jako reakci na celosvětovou hospodářskou a finanční krizi, která vypukla v roce 2008, jak jsem již uvedla.

17.

Podnětem pro uvedený přezkum ústavnosti je systém pojištění podílů určitých schválených finančních družstev vytvořený belgickým státem na základě čl. 36/24 § 1 odst. 1 bodu 3 zákona Belgické národní bance, pokud tyto podíly vlastní fyzické osoby, a to do zákonem stanovené výše 100000 eur na investora.

18.

Záměr poskytnout takovou záruku byl již nějakou dobu předtím předmětem dvou sdělení vlády, a to nejprve dne 10. října 2008 a poté znovu dne 21. ledna 2009 ( 11 ). Sdělení ze dne 21. ledna 2009 skupina ARCO téhož dne zveřejnila na své webové stránce.

19.

Evropské komise byl uvedený systém pojištění oznámen belgickým státem teprve 7. listopadu 2011, což byl den přijetí finančních družstev ARCO do belgického systému pojištění vkladů prostřednictvím královského dekretu ( 12 ).

20.

Ústavní soud má nyní na základě žádosti Státní rady vyjasnit, zda je systém pojištění stanovený v čl. 36/24 § 1 odst. 1 bod 3 zákona o Belgické národní bance slučitelný se zásadami rovného zacházení a zákazu diskriminace zakotvenými v článcích 10 a 11 belgické ústavy. Výhrada žalobců před Státní radou v podstatě zní, že tento systém pojištění vede k diskriminaci mezi soukromými podílníky finančních družstev a různými akcionáři jiných kapitálových společností a subjektů působících na trhu.

21.

Ústavní soud pro účely svého ho ústavněprávní posouzení čl. 36/24 zákona o Belgické národní bance žádá o objasnění otázky, zda belgický stát sporným systémem pojištění porušil unijní právo, a to jednak ustanovení o pojištění vkladů, jednak právo státních podpor. K vyjasnění této předběžné otázky považuje rozhodnutí Soudního dvora o předběžné otázce za nezbytné.

22.

Rozsudkem ze dne 5. února 2015 doručeným dne 19. února 2015 předložil belgický ústavní soud Soudnímu dvoru podle článku 267 SFEU následující otázky k rozhodnutí o předběžné otázce ( 13 ):

23.

Na základě žádosti Soudního dvora předkládající soud v lednu 2016 podle článku 101 jednacího řádu blíže vysvětlil relevanci druhé až šesté otázky pro rozhodnutí sporu v původním řízení.

24.

Písemné připomínky v řízení před Soudním dvorem předložili žalobci v původním řízení (jednak Paul Vervloet a další, jednak obec Schaerbeek a penzijní fond Ogeo Fund), tři finanční družstva skupiny ARCO účastnící se původního řízení jako vedlejší účastníci (Arcopar, Arcofin a Arcoplus), jakož i Belgické království a Evropská komise. Titíž zúčastnění byli zastoupeni i na jednání konaném dne 6. dubna 2016.

25.

Prostřednictvím svého rozsáhlého seznamu otázek chce předkládající soud v podstatě zjistit, zda belgický stát porušil unijní právo, když v souvislosti s hospodářskou a finanční krizí, která vypukla v roce 2008, uvedl do života systém pojištění ve prospěch soukromých podílníků určitých finančních družstev.

26.

Než se budu věnovat obsahovému posouzení předběžných otázek, je třeba uvést několik slov k přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce. Několika účastníky řízení byla totiž relevance právních problémů unijního práva zpochybněna s odůvodněním, že ve sporu v původním řízení je podstatné pouze belgické ústavní právo, a ani směrnice 94/19, ani právo státních podpor – a stejně tak ani otázka selektivity podpor – s ním nijak nesouvisí.

27.

Zde je třeba poznamenat, že k otázkám týkajícím se unijního práva se váže domněnka relevance. Soudní dvůr může odmítnout rozhodnout o žádosti o rozhodnutí předběžné otázce položené vnitrostátním soudem pouze tehdy, je-li zjevné, že žádaný výklad nebo žádané posouzení platnosti unijní normy nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také nedisponuje-li Soudní dvůr skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny ( 14 ).

28.

O tom nelze v projednávané věci hovořit.

29.

Belgický ústavní soud byl v projednávané věci bezpochyby vyzván, aby přezkoumal sporný systém pojištění na základě čl. 36/24 § 1 odst. 1 bodu 3 zákona o Belgické národní bance z hlediska zásad rovného zacházení a zákazu diskriminace zakotvených v článcích 10 a 11 belgické ústavy. Ústavní soud však v této souvislosti zjevně považuje jím předložené otázky unijního práva za prvořadé, což naznačil již ve své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce a dále rozvedl v doplňujícím vysvětlení podle článku 101 jednacího řádu. I při jednání před Soudním dvorem to účastníci řízení, zejména obec Schaerbeek a Ogeo Fund, jasně zdůraznili.

30.

Ústavní soud se nejprve velmi přesvědčivě zabývá předběžnou otázkou, zda je sporný systém pojištění v souladu s unijním právem. Z toho pak činí závěry pro existenci či neexistenci zakázaného nerovného zacházení ve smyslu belgické ústavy.

31.

Kdyby totiž z unijního práva vyplývalo, že uvedený systém pojištění je podle unijního práva povolený (například proto, že z ustanovení o pojištění vkladů podle směrnice 94/19 vyplývá odpovídající povinnost pro belgický stát), mohlo by to představovat i odůvodnění případného nerovného zacházení s investory. Pokud by se naproti tomu ukázalo, že unijní právo takovému systému pojištění brání (například proto, že byl zaveden v rozporu s ustanoveními směrnice 94/19 nebo požadavky práva státních podpor), pak by taková úprava pravděpodobně nemohla odůvodnit ani nerovné zacházení s investory ve smyslu belgické ústavy.

32.

Předběžné otázky tak nejsou zjevně irelevantní pro rozhodnutí sporu v původním řízení, a o přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce proto nemůže být pochyb.

33.

Soudní dvůr je z obsahového hlediska žádán, aby takový systém pojištění, jako je belgický systém, jednak posoudil podle ustanovení unijního práva o pojištění vkladů (první předběžná otázka, k tomu viz již oddíl 1) a jednak jej posoudil z hlediska zákazu státních podpor podle unijního práva (druhá až šestá předběžná otázka, k tomu viz oddíl 2 níže).

34.

Svojí první otázkou předkládající soud v podstatě žádá o objasnění toho, zda je sporný systém pojištění vkladů v projednávané věci, v souladu s požadavky unijního práva o pojištění vkladů. Za tímto účelem se ústavní soud táže Soudního dvora na význam článků 2 a 3 směrnice 94/19, vyložených ve světle článků 20 a 21 Listiny základních práv a všeobecné zásady rovného zacházení.

35.

Skupina ARCO je toho názoru, že systém pojištění byl v souladu se smyslem a účelem pojištění vkladů podle směrnice 94/19 povolený, kdežto obec Schaerbeek a Ogeo Fund zastávají opačný názor. Belgie a Komise míní, že takový systém pojištění nebyl v zásadě podle směrnice ani povinný, ani zakázaný. Soukromí žalobci na straně P. Vervloeta zdůrazňují, že systém pojištění nepředstavuje provedení směrnice 94/19 do vnitrostátního práva a rozšíření pojištění vkladů na podíly finančních družstev by bylo nesystémové.

36.

Jak dále vysvětlím, je poměr směrnice 94/19 ke sporné problematice v projednávané věci v zásadě neutrální postoj. Rozšíření pojištění vkladů na podíly finančních družstev není podle této směrnice ani žádoucí [k tomu viz oddíl a), ani zakázané (k tomu viz oddíl b)].

37.

Nejprve je nutné vyjasnit, zda bylo podle směrnice 94/19 žádoucí rozšiřovat takový vnitrostátní systém pojištění vkladů, jako je belgický systém, i na podíly na finančních družstvech v držení soukromých osob.

38.

Povinnost členských států zajistit, aby byl na jejich území zaveden a úředně potvrzen jeden nebo více systémů pojištění vkladů, vyplývá z čl. 3 odst. 1 směrnice 94/19. Jaký dosah má tato povinnost, musí být posouzeno s ohledem na věcnou a osobní působnost směrnice.

39.

Z věcného hlediska se směrnice 94/19 vztahuje na vklady. Přitom se jedná podle definice pojmů v čl. 1 bod 1 směrnice o kreditní zůstatek na účtu, který musí být majiteli vyplacen, a dluh prokázaný potvrzením.

40.

Ani jedno ani druhé se podle dostupných informací neshoduje s takovými podíly belgických finančních družstev, jako jsou podíly skupiny ARCO. V podstatě se totiž u takových podílů jedná o účast na vlastním kapitálu dotyčného podniku, kdežto vklady se vyznačují tím, že patří k cizímu kapitálu úvěrové instituce.

41.

Navíc je vklady nutné jejich majiteli splatit při splatnosti za nominální hodnotu, případně s připočtením sjednaného úročení a s odpočtem případných poplatků a daní, kdežto peněžní částka, kterou obdrží člen družstva při odchodu z příslušného družstva, odráží vývoj výnosů tohoto podniku a podle toho může být vyšší či nižší.

42.

Nabytí družstevního podílu investorem, i když ho investor považuje spořicí produkt, nelze tudíž srovnávat se vkladem na bankovní účet nebo nabytím dluhopisu jako spíše s nákupem akcie, pro který není podle směrnice 94/19 stanoveno žádné zajištění.

43.

Diskutované podíly belgických finančních družstev nelze ostatně ani stavět na roveň podílům v „building societies“, které jsou uvedeny v čl. 1 bod 1 odst. 2 směrnice 94/19, neboť zaprvé se toto zvláštní rozšíření pojmu vkladu již podle jeho znění týká výlučně podílů v britských a irských „building societies“, kdežto v tomto ustanovení není řeči o finančních družstvech belgického práva. Zadruhé tato zvláštní úprava výslovně neplatí pro podíly kapitálové povahy. Právě o to – o podíl na vlastním kapitálu – se ale jedná, jak již bylo zmíněno, v případě sporných podílů v takových finančních družstvech, jako jsou družstva skupiny ARCO.

44.

Z hlediska osobní působnosti je směrnice 94/19 použitelná pouze na úvěrové instituce. Podle definice pojmů v čl. 1 odst. 4 směrnice se jedná o podniky, jejichž činnost spočívá v přijímání vkladů nebo jiných splatných peněžních prostředků od veřejnosti a poskytování úvěrů na vlastní účet.

45.

I to v případě finančních družstev, na které se zaměřuje sporný belgický systém pojištění, chybí, neboť podle shodných vyjádření všech účastníků sporu v původním řízení, včetně samotné skupiny ARCO, nejsou taková finanční družstva, jako jsou jako družstva skupiny ARCO, úvěrovými institucemi. Ani nepřijímají vklady od veřejnosti, ani pravidelně neposkytují způsobem charakteristickým pro banky úvěry na vlastní účet.

46.

Nic jiného nevyplývá při výkladu směrnice 94/19 ve světle obecné zásady rovného zacházení podle unijního práva, jak naznačuje belgický ústavní soud svojí předběžnou otázkou.

47.

Zásada rovného zacházení představuje obecnou zásadu unijního práva, která je zakotvena články 20 a 21 Listiny ( 15 ). Nelze ji vykládat a uplatňovat rozdílně v závislosti na právní oblasti.

48.

Tato zásada podle ustálené judikatury vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno ( 16 ).

49.

Jak jsem již uvedla výše ( 17 ), diskutované podíly na finančních družstvech se s ohledem na předmět pojištění vkladů podle unijního práva, jistě odlišují od klasických vkladů u úvěrových institucí, i když se v mnoha aspektech – např. pokud jde o jejich zdanění, jejich regulaci státem a oblíbenost u veřejnosti – mohou podobat klasických spořicím produktům. Tudíž není z důvodů rovného zacházení v žádném případě podle unijního práva žádoucí, aby byl takový vnitrostátní systém pojištění vkladů, jako je belgický systém, rozšiřován na takové družstevní podíly.

50.

Belgie tedy nebyla ani podle směrnice 94/19 ani podle obecné zásady rovného zacházení podle unijního práva povinna rozšiřovat svůj vnitrostátní systém pojištění vkladů na tuto formu kapitálové investice.

51.

Dále je třeba objasnit, zda bylo podle směrnice 94/19 zakázáno rozšířit takový vnitrostátní systém pojištění vkladů, jako je belgický systém, i na podíly ve finančních družstvech držené soukromými osobami.

52.

Odpověď na tuto otázku záleží v první řadě na druhé odrážce článku 2 směrnice 94/19. Podle tohoto ustanovení se ze systému pojištění vkladů vylučují veškeré nástroje, na které se vztahuje definice „vlastního kapitálu“ v článku 2 směrnice Rady 89/299, kam konečně patří „splacený kapitál“.

53.

Na první pohled se tento důvod vyloučení v projednávané skutečně jeví být relevantní, neboť se jedná u předmětných podílů na finančních družstvech o nástroj, kterým investor podobně jako při koupi akcií nabývá podíl na vlastním kapitálu příslušného podniku ( 18 ), jak jsem již výše uvedla.

54.

Při podrobnější analýze se však ukazuje, že se důvod vyloučení ve druhé odrážce článku 2 směrnice 94/19 vztahuje pouze na vlastní kapitál úvěrových institucí. Hovoří se tam výslovně o „vlastním kapitálu, na který se vztahuje definice v čl. 2 směrnice 89/299 o vlastním kapitálu úvěrových institucí“. Jak jsem již uvedla ( 19 ), nejedná se však u schválených finančních družstev podle belgického práva právě o takové úvěrové instituce.

55.

Článek 2 druhá odrážka směrnice 94/19 tedy v zásadě nebrání rozšíření vnitrostátního systému pojištění vkladů na podíly ve finančních družstvech držené soukromými osobami.

56.

Kromě toho okolnost, že směrnice ve věci pojištění vkladů stanoví pouze minimální harmonizaci ( 20 ), svědčí pro uvážení členských států, pokud jde o zahrnutí dalších situací neupravených v unijním právu do jejich vnitrostátních systémů pojištění vkladů.

57.

Přesto členské státy nemají úplnou volnost v tom, aby své vnitrostátní systémy pojištění vkladů podle uvážení rozšiřovaly nad rámec předmětu pojištění vkladů u úvěrových institucí stanovený směrnicí 94/19 na jiné skutkové podstaty. Nejsou bezpochyby v tomto ohledu povinny respektovat zásadu rovného zacházení podle unijního práva, neboť ta váže vnitrostátní orgány jen při uplatňování unijního práva (viz čl. 51 odst. 1 Listiny základních práv). Nesmějí ale narušit užitečný účinek systému pojištění vkladů, který má být realizován na celém vnitřním trhu směrnicí 94/19.

58.

Jak Komise v této souvislosti zdůrazňuje, k takovému narušení užitečného účinku pojištění vkladů by mohlo dojít, kdyby členský stát stanovil ve svém vnitrostátním systému pojištění vkladů větší rozsah rizik, která přímo nesouvisí s účelem tohoto systému. Čím vyšší jsou rizika, která mají být pojištěna, o to více je pojištění vkladů rozmělněno a o to méně může systém pojištění vkladů – při v podstatě stejných prostředcích – přispívat k realizaci cíle směrnice 94/19 spočívajícího v tom, podporovat harmonický rozvoj činnosti úvěrových institucí a současně posilovat stabilitu bankovní soustavy a ochranu střadatelů ( 21 ).

59.

Otázku, zda sporný systém pojištění skutečně narušuje užitečný účinek belgického systému pojištění vkladů, musí posoudit vnitrostátní soudy. Přitom budou muset zohlednit skutečnost, že taková záruka, jako je záruka ARCO, zahrnuje do systému pojištění vkladů velký počet drobných investorů, že finanční družstva v minulosti nijak nepřispěla k financování systému ( 22 ) a celkově byly do systému přijaty jen několik dní před vznikem pojistné události – totiž přibližně asi měsíc před rozhodnutím o jejich dobrovolné likvidaci. Tím získají z vnitrostátního systému pojištění vkladů výrazně lukrativnější protiplnění než jiné podniky, které byly do systému zapojeny delší dobu jako plátci příspěvků.

60.

Ostatně rozumí se samo sebou, že nesmí být přehlížena ani jiná ustanovení unijního práva – zejména požadavky práva státních podpor podle článků 107 a 108 SFEU ( 23 ).

61.

V konečném důsledku je tedy směrnici 94/19 nutné vykládat tak, že členské státy nejsou povinny, ale ani jim není bráněno v tom, aby zahrnuly podíly fyzických osob ve schválených finančních družstvech do svého příslušného vnitrostátního systému, pokud tím není narušen užitečný účinek pojištění vkladů nebo porušeny jiné předpisy unijního práva.

62.

Prostřednictvím své druhé až šesté předběžné otázky se předkládající soud táže, zda je takový systém pojištění, jako je sporný systém, v rozporu s požadavky unijního práva v oblasti státních podpor. Ústavnímu soudu se v podstatě jedná o objasnění, zda je tento systém pojištění novou státní podporou ve smyslu čl. 108 odst. 3 SFEU, která měla být oznámena Komisi a nesměla být před schválením Komisí poskytnuta: tato problematika tvoří osu druhé až šesté otázky.

63.

Naproti tomu slučitelnost systému pojištění s vnitřním trhem, zejména ve světle čl. 107 odst. 3 písm. b) SFEU, ke které se více účastníků řízení vyjádřilo před Soudním dvorem, není předmětem žádosti ústavního soudu o rozhodnutí o předběžné otázce.

64.

Prostřednictvím své druhé otázky žádá předkládající soud Soudní dvůr nejprve o přezkoumání platnosti rozhodnutí 2014/686. Dokud totiž toto rozhodnutí unijní soud na základě žaloby nebo na základě žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce neprohlásí za neplatné, zůstává ústavní soud vázán v něm obsaženým hodnocením Komise ( 24 ), podle kterého se u záruky skupiny ARCO jedná o novou státní podporu, která byla poskytnuta protiprávně, její výhody je nutné vymoci zpět a v jejímž rámci nesmí být vypláceny žádné platby.

65.

Jak vyplývá z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, tři finanční družstva skupiny ARCO ve sporu v původním řízení před belgickými soudy (ústavní soud a Státní rada) zpochybňují platnost rozhodnutí 2014/686 v podstatě stejnými argumenty, kterými odůvodnila i žalobu na neplatnost podanou k Tribunálu proti tomuto rozhodnutí ( 25 ). Soudní dvůr tedy v konečném důsledku svým přezkoumáním platnosti tohoto rozhodnutí nejen vymezí důležité argumenty pro řízení před vnitrostátním soudcem, nýbrž vydá i určitě předběžné rozhodnutí pro zahájené řízení v prvním stupni před unijními soudy ( 26 ).

66.

Výhrady skupiny ARCO proti rozhodnutí 2014/686 které jsou shrnuty v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, se vztahují jednak k pojmu „státní podpora“ podle čl. 107 odst. 1 SFEU, a jednak k povinnosti uvést odůvodnění, která pro Komisi vyplývá z čl. 296 odst. 2 SFEU. Oběma aspekty se budu po sobě zabývat.

67.

Podle čl. 107 odst. 1 SFEU „[jsou] podpory poskytované v jakékoli formě státem nebo ze státních prostředků, které narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby, pokud ovlivňují obchod mezi členskými státy, neslučitelné s vnitřním trhem, nestanoví-li Smlouvy jinak“.

68.

Kvalifikace „podpory“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU vyžaduje, aby byly splněny všechny podmínky stanovené v tomto ustanovení ( 27 ).

69.

Zaprvé se musí jednat o státní zásah nebo zásah ze státních prostředků. Zadruhé zásah musí být schopen ovlivnit obchod mezi členskými státy. Zatřetí musí svému příjemci poskytnout výhodu. Začtvrté musí narušovat hospodářskou soutěž nebo musí hrozit, že ji naruší ( 28 ).

70.

Při zkoumání těchto podmínek nezáleží podle ustálené judikatury tolik na subjektivních cílech vnitrostátních orgánů (sporný systém pojištění je bezpochyby založen na dobrém úmyslu chránit soukromé osoby před ztrátou jejich úspor a současně přispět ke stabilizaci vnitrostátního finančního systému), nýbrž na účincích přijatého opatření ( 29 ).

71.

V projednávaném případě je jednak sporné, zda belgický systém pojištění představuje selektivní výhodu pro družstva ARCO (třetí podmínka pojmu „podpora“), a jednak zda je způsobilý ovlivnit obchod mezi členskými státy a narušit hospodářskou soutěž na vnitřním trhu (druhá a čtvrtá podmínka pojmu „podpora“) ( 30 ).

72.

Komise nejprve v bodech 80 až 84 odůvodnění rozhodnutí 2014/686 uvádí, že ARCO „bylo jediným skutečným příjemcem systému pojištění“.

73.

Proti tomu skupina ARCO namítá, že skutečnými příjemcem systému pojištění jsou na jedné straně soukromí podílníci finančních družstev ARCO, protože je jim výslovně zaručeno vrácení jejich kapitálu až do výše 100000 eur, a na druhé straně banka Dexia, k jejíž záchraně měl uvedený systém pojištění přispět.

74.

Taková námitka však není relevantní, neboť sama okolnost, že jiné dotčené osoby – soukromí podílníci finančních družstev a banka Dexia – získaly ze sporného systému pojištění výhody, v žádném případě nevylučuje, že i sama skupina ARCO může být považována za příjemce, dokonce za hlavního příjemce (nebo slovy Komise, za „jediného skutečného příjemce“).

75.

Skupina ARCO v této souvislosti především neuvádí skutečnost, že za podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU se považují všechna opatření, která v jakékoli formě přímo nebo nepřímo zvýhodňují podniky ( 31 ). Minimálně nepřímá výhoda bezpochyby vyplývala z belgického systému pojištění pro skupinu ARCO jako podnik působící ve finančním sektoru. Teprve tímto systémem pojištění byla totiž skupina ARCO ochráněna před hrozícím odchodem jejích soukromých investorů ze tří finančních družstev ARCO ( 32 ) a současně postavena do situace, že jako hlavní akcionářka spolupůsobila na ve své době plánované rekapitalizaci banky Dexia. Kromě toho je nutné připomenout, že finanční družstva ARCO sama – na rozdíl od všech ostatních finančních družstev – podala žádost, aby získala výhody systému pojištění. Takovou žádost by patrně nepodala, pokud by si od ní neslibovala konkrétní hospodářskou výhodu.

76.

Málo přesvědčivý je i protiargument ARCO, podle kterého se odliv vlastního kapitálu nutně nemusel mít pro tři finanční družstva ARCO znevýhodňujícím způsobem. Pokud totiž vlastní kapitál podniku poklesne, zvýší se jeho stupeň zadlužení a zhorší se jeho bonita, takže tento podnik může v budoucnu získávat nový kapitál jen za méně výhodných podmínek. Právě v takové situaci, jako je situace skupiny ARCO, která se ve své době v rámci účastí na pokusech o záchranu banky Dexia významně hospodářsky angažovala, nelze toto hledisko opomenout.

77.

Článek 107 odst. 1 SFEU zakazuje podpory, které „zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby“, to znamená na selektivní podpory ( 33 ). Charakteristickým pro tuto selektivitu výhody je podle judikatury to, že jsou zvýhodňovány určité podniky nebo určitá odvětví výroby vůči ostatním, které se nacházejí s ohledem na cíl sledovaný uvedeným režimem ve srovnatelné skutkové a právní situaci ( 34 ).

78.

Komise v bodech 100 až 107 odůvodnění rozhodnutí 2014/686 uvádí, že sporný systém pojištění poskytuje skupině ARCO výhodu, která je „zjevně selektivní“ ( 35 ).

79.

Skupina ARCO oproti tomu popírá, že by získala takovou selektivní výhodu. Podle jejího názoru se finanční družstva nacházejí ve skutkové a právní situaci, která je srovnatelná se situací, ve které jsou poskytovatelé klasických spořicích produktů, takže rozšíření belgického pojištění vkladů na podílníky takových finančních družstev bylo zcela systémové.

80.

Toto tvrzení však není přesvědčivé. Jak jsem již blíže uvedla v souvislosti se směrnicí 94/19, jsou podíly v takových finančních družstvech, jako jsou družstva skupiny ARCO, s ohledem na cíle pojištění vkladů srovnatelná spíše s akciemi než s klasickými vklady u úvěrových institucí ( 36 ). Navíc nemají uvedená finanční družstva podle jejich vlastních údajů povahu úvěrové instituce ( 37 ).

81.

Tím se taková finanční družstva, jako jsou družstva skupiny ARCO, s ohledem na cíle sledované pojištěním vkladů nenacházela v situaci srovnatelné s úvěrovými institucemi, ze které by přirozeně vyplývalo jejich zahrnutí prostřednictvím sporného systému pojištění do belgického systému pojištění vkladů. Naproti tomu byla jejich situace spíše srovnatelná se situací podniků, které své podíly v podniku nabízejí ke koupi ve formě akcií, a poskytujících tak veřejnosti určitý druh kapitálové investice, která v zásadě nepodléhá pojištění vkladů.

82.

Nic jiného nevyplývá ani z rozsudku Paint Graphos ( 38 ), kterým argumentuje ARCO a Belgie.

83.

V tomto rozsudku se Soudní dvůr oblasti daňového práva zabýval otázkou, za jakých podmínek je výhoda poskytnutá členským státem selektivní, takže může představovat státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU. Stručně řečeno, podle tohoto rozsudku, pokud jde o selektivitu, záleží na tom, že opatření se odchyluje od obecného režimu v rozsahu, v němž zavádí rozlišování mezi hospodářskými subjekty, které se nacházejí, s ohledem na cíl daňové soustavy dotyčného členského státu, ve srovnatelné skutkové a právní situaci ( 39 ).

84.

Podle „obecného režimu“, o který se jedná v projednávaném případě, nepodléhají kapitálové investice zásadně pojištění vkladů. Pod pojištění vkladů spadají pouze vklady u úvěrových institucí, kdežto vklady, které mají podobu účasti v podnicích a jejichž hodnota závisí na vývoji výnosů podniku, v zásadě výhody takového pojištění nemají.

85.

Pokud nyní Belgie určité formy účasti na podniku – v projednávaném případě podíly na kapitálu schválených finančních družstev držené soukromými osobami – přesto zahrnuje pod pojištění vkladů, pak se zavádí, slovy rozsudku Paint Graphos „rozlišování mezi hospodářskými subjekty“.

86.

Rozlišuje se mezi finančními družstvy na straně jedné a jinými družstvy nebo společnostmi na straně druhé, tedy mezi hospodářskými subjekty, které se – přes některé specifické vlastnosti, které mohou vyplývat z jejich konkrétní právní formy ( 40 ) – alespoň s ohledem na cíle sledované pojištěním vkladů nacházejí ve srovnatelné faktické a právní situaci. Všechny tyto podniky totiž mohou otevřít svůj kapitál soukromým investorům. Ale pouze účasti na kapitálu prvních uvedených – finančních družstev – požívají výhody pojištění vkladů.

87.

I podle kritérií, která Soudní dvůr formuloval v rozsudku Paint Graphos a v několika dalších rozsudcích ( 41 ) existuje selektivní zvýhodnění finančních družstev.

88.

Komise tedy v rozhodnutí 2014/686 vcelku správně vychází z toho, že finanční družstva skupiny ARCO prostřednictvím sporného systému pojištění získala selektivní výhodu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU.

89.

Skupina ARCO kromě toho kritizuje předpoklad Komise uvedený v bodech 108 a 109 odůvodnění rozhodnutí 2014/686, že sporným systémem pojištění je „narušována hospodářská soutěž“ a že má „bez pochyby dopad na obchod v celé Unii“.

90.

Převážná část argumentů, které ARCO v této souvislosti uvádí a které jsou shrnuty v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, se ovšem znovu opírá o údajnou podobnost mezi podíly ve finančních družstvech a klasickými spořicími vklady. Již výše jsem v jiné souvislosti uvedla, že tyto argumenty nejsou důvodné ( 42 ).

91.

Nehledě na to je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora není za účelem kvalifikace vnitrostátního opatření jako zakázané státní podpory namístě zjišťovat skutečný dopad podpory na obchod mezi členskými státy a skutečné narušení hospodářské soutěže, ale pouze přezkoumat, zda může podpora ovlivnit tento obchod a narušit hospodářskou soutěž ( 43 ).

92.

Pokud se dále jedná o možné narušení hospodářské soutěže, Komise přesvědčivě uvedla ( 44 ), že sporný systém pojištění zabezpečil finanční družstva skupiny ARCO proti odlivům kapitálu nebo takové odlivy přinejmenším zmírnil a oddálil. Je zjevné, že v tom spočívala výhoda v hospodářské soutěži s jinými podniky působícími ve finančním sektoru, zvláště v době, kdy s ohledem na celosvětovou hospodářskou a finanční krizi na trzích panovala velká nervozita, a zejména banky měly velké problémy získat nový kapitál, a existovalo nebezpečí, že především drobní investoři svůj kapitál stáhnou.

93.

Pokud se dále týče ovlivnění obchodu uvnitř Unie, to se předpokládá vždy, když sporné vnitrostátní opatření posiluje postavení podniku vůči ostatním konkurenčním podnikům. Sám zvýhodněný podnik se nemusí účastnit obchodu uvnitř Unie. Již jen okolnost, že takové hospodářské odvětví, jako je odvětví finančních služeb, bylo na úrovni Unie v podstatné míře liberalizováno, což hospodářskou soutěž ztížilo, může vést k tomu, že státní podpory skutečně nebo potenciálně ovlivňují obchod mezi členskými státy ( 45 ).

94.

Méně přesvědčivý je v této souvislosti odkaz skupiny ARCO na údajně nízkou částku individuální účasti jednotlivého soukromého podílníka ve finančních družstvech skupiny ARCO. Na jedné straně je totiž nutné posuzovat dopad sporného systému pojištění na hospodářskou soutěž a obchod mezi členskými státy s ohledem na soubor všech jím zahrnutých družstevních podílů, a nikoli s ohledem na zajištěný kapitál jednotlivého soukromého investora. Na druhé straně ani relativně nízká míra podpory ani relativně malá velikost zvýhodněného podniku od počátku nevylučuje možnost narušení hospodářské soutěže či ovlivnění obchodu mezi členskými státy ( 46 ).

95.

Závěr Komise, podle kterého sporný systém pojištění narušuje hospodářskou soutěž a ovlivňuje obchod mezi členskými státy, přinejmenším na základě výhrad uvedených v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, nelze zpochybnit ( 47 ).

96.

Na závěr žádá předkládající soud v rámci této druhé předběžné otázky o objasnění, zda rozhodnutí 2014/686 trpí nedostatkem odůvodnění.

97.

Povinnost odůvodnit individuální rozhodnutí vyplývá z čl. 296 odst. 2 SFEU a je navíc zakotvena jako součást práva na dobrou správu i v čl. 41 odst. 2 písm. c) Listiny základních práv Evropské unie.

98.

Vzhledem k tomu, že pro kvalifikaci opatření jako „státní podpory“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, je, jak jsem již uvedla, nutné, aby byly splněny všechny čtyři podmínky uvedené v tomto ustanovení ( 48 ), musí Komise rozhodnutí, ve kterém vychází z existence státní podpory, odůvodnit stran každé z těchto čtyř podmínek ( 49 ).

99.

Tento požadavek rozhodnutí 2014/686 splňuje. Jeho body odůvodnění ( 50 ) obsahují podrobné objasnění, proč Komise v projednávaném případě předpokládá existenci státní podpory, přičemž každá ze čtyř podmínek čl. 107 odst. 1 SFEU je posouzena přiměřeně a s potřebnou podrobností.

100.

Skupina ARCO přesto namítá, že odůvodnění rozhodnutí 2014/686 není dost detailní, zejména vzhledem k okolnosti, že toto rozhodnutí „neodpovídá ustálené rozhodovací praxi“.

101.

Toto tvrzení je nutné odmítnout, zvláště když se námitky uvedené v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce i písemném vyjádření skupiny ARCO opírají o mimořádně vágní a obecně formulované výtky a neobsahují konkrétní údaje o tom, do jaké míry jsou úvahy Komise nesrozumitelné a u kterých aspektů případu chybí podrobnější údaje.

102.

Ostatně podle ustálené judikatury musí z odůvodnění individuálního rozhodnutí jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, tak aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a příslušný soud mohl vykonávat svůj přezkum ( 51 ).

103.

Není vyžadováno, aby toto odůvodnění uvádělo přesně všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož otázka, zda odůvodnění aktu splňuje požadavky článku 296 odst. 2 SFEU, musí být posuzována nejen s ohledem na jeho znění, ale také na jeho celkové souvislosti, jakož i na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast ( 52 ).

104.

V projednávaném případě je z úvah Komise v bodech odůvodnění rozhodnutí 2014/686 dostatečně zjevné, proč Komise potvrdila splnění všech podmínek státní podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU. Navíc obzvláště skupině ARCO byl dostatečně znám kontext, ve kterém bylo rozhodnutí 2014/686 vydáno, protože bylo hlavním účastníkem předchozího správního řízení ( 53 ).

105.

Málo přesvědčivá je konečně i kritika skupiny ARCO směřovaná proti judikatuře citované v rozhodnutí 2014/686 v jeho poznámce pod čarou 65 ( 54 ). Komise totiž na rozdíl od tvrzení skupiny ARCO v žádném případě netvrdí, že by se jí citované rozsudky týkaly zcela stejné problematiky, která je předmětem sporu v projednávaném případě. Naopak se Komise pouze snaží vytvořit paralelu k těmto rozsudkům, což je dostatečně zřejmé z odůvodnění rozhodnutí ( 55 ). Zda jsou závěry dovozené Komisí z judikatury obsahově důvodné, je hmotněprávní otázka, která nesouvisí s dodržením povinnosti odůvodnění jako formálního požadavku ( 56 ).

106.

Celkově tedy přezkum předběžných otázek s ohledem na pojem „státní podpora“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU a na povinnost odůvodnění podle čl. 296 odst. 2 SFEU nepřinesl nic, čím by mohla být dotčena platnost rozhodnutí 2014/686.

107.

Pokud by se Soudní dvůr k tomuto názoru přiklonil, nebyl by jeho rozsudek v tomto bodu sice formálně pro Tribunál Evropské unie závazný v projednávaných věcech T‑664/14 a T‑711/14, představoval by jistě de facto precedens pro výsledek těchto řízení, který by nebylo možné opomenout. Možnost prohlášení rozhodnutí 2014/686 za neplatné z jiných hledisek, které nebyly v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce uvedeny, samozřejmě zůstává zachována.

108.

Třetí otázka předkládajícího soudu se podobně jako druhá otázka znovu věnuje pojmu „nová státní podpora“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 a 108 odst. 3 SFEU. Tato otázka je položena jen pro případ záporné odpovědi na druhou otázku.

109.

Bude-li druhá otázka zodpovězena v souladu s mým návrhem ( 57 ), je ústavní soud povinen považovat rozhodnutí 2014/686 za platné a musí se zárukou skupiny ARCO zacházet ve smyslu konstatování Komise jako s novou státní podporou. Proto není namístě odpovídat na třetí otázku.

110.

Prostřednictvím své čtvrté, páté a šesté otázky, kterými je možné se zabývat společně, chce předkládající soud v podstatě zjistit, zda takový systém pojištění jako sporný systém porušuje čl. 108 odst. 3 SFEU.

111.

Předkládající soud sice v každé z těchto otázek posuzuje skutkový stav původního sporu s ohledem na rozdílné okamžiky, ve kterých vnitrostátní orgány vydaly určité akty k provedení sporného systému pojištění, od pouhého oznámení o zákonném zmocnění v čl. 36/24 § 1 odst. 1 bod 3 zákona o Belgické národní bance až po konkrétní provedení královským dekretem. Nakonec ale ve všech třech dotčených otázkách záleží jen na tom, zda byl tento systém pojištění proveden belgickým státem v rozporu s čl. 108 odst. 3 SFEU, či nikoli.

112.

Ohledně nových státních podpor ukládá čl. 108 odst. 3 SFEU členským státům dvojí povinnost. Zaprvé jsou povinny včas informovat Komisi o záměru poskytnout nebo upravit podpory, aby mohla podat svá vyjádření (oznamovací povinnost, viz čl. 108 odst. 3 první věta SFEU). Zadruhé se členské státy musí zdržet provedení zamýšlených opatření, dokud Komise v tomto řízení nepřijme konečné rozhodnutí (zákaz provedení nebo povinnost „standstill“, viz čl. 108 odst. 3 věta třetí SFEU). Obě povinnosti jsou výrazem preventivní kontroly nových státních podpor ze strany Komise, která je podstatná pro zaručení fungování vnitřního trhu ( 58 ).

113.

V projednávaném případu je zřejmé, že sporný systém pojištění byl Komisi oznámen až dne 7. listopadu 2011, tedy v den, kdy byla tři finanční družstva ARCO královským dekretem nařízení přijata do belgického systému pojištění vkladů.

114.

Na rozdíl od názoru Belgie nelze takto pozdní oznámení v žádném případě považovat za včasné ve smyslu čl. 108 odst. 3 první věta SFEU.

115.

Je možné, že belgický fond pojištění vkladů do dnešního dne neučinil skutečné platby soukromým podílníkům schválených družstev. Jak ale Komise správně zdůrazňuje, státní podpora není považována za „zavedenou“ nebo „provedenou“, a tím poskytnutou ve smyslu čl. 108 odst. 3 SFEU nejen tehdy, když skutečně dojde k převodu státních peněz nebo peněz pocházejících ze státních prostředků, nýbrž již tehdy, když v souvislosti se státní podporou dojde nebo hrozí dojít k narušení hospodářské soutěže na vnitřním trhu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU. Zákaz provedení má totiž zaručit, aby účinky režimu podpory nenastaly, dokud jej Komise nemohla – v přiměřené lhůtě – přezkoumat a rozhodnou o něm ( 59 ).

116.

Bez důkladného přezkoumání nelze posoudit, kdy přesně v projednávaném případě došlo nebo hrozilo dojít k takovému narušení hospodářské soutěže. Na základě informací poskytnutých Soudnímu dvoru v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce hovoří mnohé pro to – a přinejmenším nelze v žádném případě vyloučit – že belgický stát již svým prvním sdělením vlády ze dne 10. října 2008 dostatečně konkrétním způsobem ohlásil zamýšlené podpůrné opatření a již tím vcelku významně ovlivnil soutěžní vztahy ( 60 ). Naopak s ohledem na nervozitu trhů na vrcholu hospodářské a finanční krize, která vypukla v roce 2008, mnoho nasvědčuje tomu, že uvedené sdělení vlády – jak ostatně Komise konstatuje v rozhodnutí 2014/686 ( 61 ) – mělo uklidnit podílníky finančních družstev, jakými jsou finanční družstva skupiny ARCO, a tak posílilo hospodářskou situaci těchto podniků. Toto sdělení vlády se proto vzhledem k jeho účinkům na trh navzdory všem rozdílům v právní formě podobalo ručení ( 62 ).

117.

Pro účely tohoto řízení je však možné ponechat bez odpovědi otázku, zda byla státní podpora uskutečněna již jejím prvním oznámením sdělením vlády ze dne 10. října 2008 nebo až královským dekretem ze dne 7. listopadu 2011 nebo v některém ze dnů uvedených předkládajícím soudem spadajícím mezi tato dvě data. Jak totiž Komise v rozhodnutí 2014/686 správně zdůraznila ( 63 ), je nutné na oznámení systému pojištění a jednotlivé právní kroky k jeho provedení nahlížet jako na celek ( 64 ). Nejpozději královským dekretem ze dne 7. listopadu 2011 získali příjemci sporného systému pojištění právní nárok na přijetí do vnitrostátního systému pojištění vkladů, takže se státní podpora již nenacházela ve stadiu návrhu ( 65 ), nýbrž bylo nutné považovat ji za poskytnutou ( 66 ), a tedy „zavedenou“ či „provedenou“ ve smyslu čl. 108 odst. 3 SFEU.

118.

Oznámení systému pojištění či Komisi právě v ten den, 7. listopadu 2011, tudíž byl v každém případě opožděné. Nedošlo k němu totiž již včas před zamýšleným zavedením systému pojištění, nýbrž nanejvýš současně s ním, takže nebyl respektován princip preventivní kontroly ze strany Komise ( 67 ). I když vyjdeme z toho, že určitá opatření ke zvládnutí hospodářské a finanční krize z roku 2008 byla mimořádně naléhavá, v letech 2008 až 2011 bylo bezpochyby dostatek příležitostí k včasnému oznámení záměru podpory Komisi.

119.

V konečném důsledku tak Belgie oznámením sporného systému pojištění, ke které došlo dne 7. listopadu 2011, porušila jak oznamovací povinnost podle čl. 108 odst. 3 první věty SFEU, tak zákaz provedení podle čl. 108 odst. 3 třetí věty SFEU, a tím poskytla protiprávní státní podporu.

120.

Podpůrně je třeba v souvislosti s čl. 108 odst. 3 SFEU se zabývat ještě dalším aspektem, kterým se předkládající soud rovněž ve své čtvrté otázce zabývá: Soudní dvůr je žádán o vyjasnění, zda se Komise v rozhodnutí 2014/686 mýlila, pokud jde o okamžik provedení státní podpory vyjádřené ve sporném systému pojištění.

121.

Tato otázka je položena jen pro případ kladné odpovědi na druhou otázku. Dospěje-li Soudní dvůr v rámci uvedené druhé otázky v souladu s mým návrhem ( 68 ) k závěru, že rozhodnutí 2014/686 neporušuje ani čl. 107 odst. 1 SFEU, ani čl. 296 odst. 2 SFEU, musí v rámci čtvrté otázky posoudit platnost rozhodnutí 2014/686 ohledně případného porušení čl. 108 odst. 3 SFEU.

122.

Pozadím této otázky je patrně, že ústavní soud nepovažuje rozhodnutí 2014/686, ve kterém Komise výslovně konstatuje porušení čl. 108 odst. 3 SFEU ze strany Belgie ( 69 ), ohledně Komisí předpokládaného okamžiku provedení státní podpory za zcela jasné. Ústavní soud zřejmě pochybuje, zda Komise považuje státní podporu za provedenou před přijetím nebo po přijetí čl. 36/24 zákona o Belgické národní bance. Právě k tomu se vztahují obě data uvedená ústavním soudem ve čtvrté otázce: dne 3. března 2011 byl čl. 36/24 královským dekretem vložen do zákona o Belgické národní bance, a dne 1. dubna 2011 nabylo nové ustanovení účinnosti.

123.

Ve třetí větě bodu 110 odůvodnění rozhodnutí 2014/686 Komise uvádí, že konstitutivní znaky státní podpory „existovaly nejpozději v den přijetí královského dekretu ze dne 10. října 2011“. Kromě toho doplňuje: „Výhoda, kterou opatření přineslo, vznikla již oznámením o jeho zavedení ze dne 10. října 2008“.

124.

Je pravda, že z této formulace jako takové nelze jednoznačně rozpoznat, zda Komise považuje sporný systém pojištění za „zavedený“ nebo „provedený“ ve smyslu čl. 108 odst. 3 SFEU již k 10. říjnu 2008 nebo až k 10. říjnu 2011. Formulace rozhodnutí 2014/686 není v tomto ohledu právě příkladem jednoznačnosti, i když odkaz na „výhodu“ existující od prvního oznámení, spíše nasvědčuje tomu, že Komise považuje za základ dřívější z obou dat – tedy 10. říjen 2008.

125.

Pro účely projednávaného řízení o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce ale nakonec není nutné zodpovědět otázku, zda Komise považovala ve svém rozhodnutí za rozhodný dřívější, nebo pozdější okamžik. Konstatování Komise uvedené v bodě 143 odůvodnění rozhodnutí 2014/686, podle kterého byl sporný systém pojištění „protiprávně proveden Belgií v rozporu s [čl. 108 odst. 3 SFEU]“, je správné nezávisle na tom, zda bylo možné státní podporu považovat za „zavedenou“ nebo „provedenou“ ve smyslu čl. 108 odst. 3 SFEU dříve nebo později. Rozhodující je, že provedení bylo uskutečněno v každém případě už k okamžiku oznámení Komisi dne 7. listopadu 2011, takže toto oznámení nebylo v žádném případě včasné a státní podporu je již pouze z tohoto důvodu nutné považovat za protiprávní.

126.

Ani z přezkumu čtvrté předběžné otázky nevyplynulo nic, co by nasvědčovalo nesprávnému použití čl. 108 odst. 3 SFEU Komisí, a mohlo se tak v tomto ohledu dotknout platnosti rozhodnutí 2014/686.

127.

Souhrnně lze v souvislosti se druhou až šestou předběžnou otázkou konstatovat, že takový systém pojištění, jako je sporný belgický systém, představuje novou státní podporu. Není-li takové opatření oznámeno Evropské komisi včas, dříve než dojde nebo hrozí dojít k narušení hospodářské soutěže na vnitřním trhu s tím spojenému, je nutné jej považovat za protiprávní ve smyslu čl. 108 odst. 3 SFEU.

128.

Na základě výše uvedených úvah navrhuji Soudnímu dvoru, aby na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podanou belgickým ústavním soudem odpověděl takto: