1. 

Evropská komise žádá o posudek Soudního dvora podle čl. 218 odst. 11 SFEU v otázce rozdělení pravomocí mezi Evropskou unii a členské státy, pokud jde o uzavření zamýšlené Dohody o volném obchodu mezi Evropskou unií a Singapurskou republikou (dále jen „EUSFTA“) ( 2 ). Dohoda EUSFTA má být podle svého znění vyjednaného Komisí uzavřena ve formě dohody mezi Evropskou unií a Singapurskou republikou (dále jen „Singapur“), bez účasti členských států. Komise se Soudního dvora táže, zda je takový postup správný.

2. 

Komise argumentuje tím, že Evropská unie má výlučnou pravomoc uzavřít Dohodu EUSFTA. Tvrdí, že zmíněná dohoda spadá z převážné části do pravomoci Evropské unie podle článku 207 SFEU, který upravuje společnou obchodní politiku, tedy do oblasti výlučné pravomoci Unie [čl. 3 odst. 1 písm. e) SFEU], a že výlučná pravomoc Evropské unie uzavřít jiné části dohody vyplývá z legislativního aktu, kterým k tomu byla zmocněna (první hypotéza v čl. 3 odst. 2 SFEU), nebo ze skutečnosti, že uzavření Dohody EUSFTA může ovlivnit společná pravidla či změnit jejich působnost (třetí hypotéza v čl. 3 odst. 2 SFEU). Evropský parlament v zásadě souhlasí s Komisí. Všechny ostatní zúčastněné strany, které předložily vyjádření, tvrdí, že Evropská unie nemůže uvedenou dohodu uzavřít sama, protože některé její části spadají do sdílené pravomoci Evropské unie a členských států, či dokonce do výlučné pravomoci členských států. Z toho vyplývá, že smluvními stranami Dohody EUSFTA by měly být i členské státy.

3. 

Dohoda EUSFTA tvoří součást nové generace obchodních a investičních dohod sjednaných nebo sjednávaných Evropskou unií s obchodními partnery v jiných částech světa. Zmíněná dohoda není „homogenní“: neupravuje jen jednu konkrétní oblast či předmět ani nesleduje jediný cíl. Směřuje zejména k liberalizaci obchodu a investic a zaručuje přitom určité standardy ochrany tak, aby byly ve vzájemné rovnováze hospodářské a jiné cíle. Vychází sice ze stávajících pravidel upravených v dohodách Světové obchodní organizace (dále jen „WTO“) ( 3 ), tato pravidla však rozšiřuje a upravuje také otázky, které (dosud) nejsou součástí zmíněných dohod.

4. 

K zodpovězení otázky, zda může Evropská unie uzavřít Dohodu EUSFTA bez účasti členských států, je třeba nejprve dobře porozumět oblastem, které daná dohoda upravuje, a cílům, které sleduje ( 4 ). Teprve na základě takto získaných informací lze použít různá pravidla stanovená Smlouvami pro svěření pravomocí Evropské unii a povahu těchto pravomocí. Přitom je třeba použít nejprve pravidla stanovená v čl. 3 odst. 1 SFEU (o výslovné výlučné pravomoci) a až poté pravidla upravená v čl. 3 odst. 2 SFEU (o implicitní výlučné pravomoci ( 5 )) a případně v článku 4 SFEU (upravující sdílené pravomoci).

5.

Komise doporučila v prosinci 2006 Radě Evropské unie, aby ji zmocnila sjednáním dohody o volném obchodu se státy Sdružení národů jihovýchodní Asie (dále jen „ASEAN“) jménem Evropského společenství a členských států. Rada posléze v dubnu 2007 Komisi zmocnila zahájit jednání. Jednání o meziregionální dohodě se však ukázala být obtížným úkolem, a byla proto přerušena. Komise následně navrhla sjednat dvoustranné dohody o volném obchodu s příslušnými státy ASEAN, počínaje Singapurem. V prosinci 2009 pak Rada zmocnila Komisi na základě směrnic pro jednání, které původně vydala pro jednání s ASEAN, sjednáním obchodní dohody se Singapurem. Tato jednání byla zahájena v březnu 2010. V září 2011 Rada upravila směrnice pro jednání v tom smyslu, že do výčtu relevantních oblastí doplnila také investice. Rada tento krok odůvodnila tím, že kapitola o investicích bude zahrnovat takové oblasti sdílených pravomocí, jako jsou portfoliové investice ( 6 ), řešení sporů, majetek a vyvlastnění.

6.

Dne 20. září 2013 parafovaly Evropská unie (jednající Komisí) a Singapur znění Dohody EUSFTA (a potvrdily, že se jedná o konečné znění), s výjimkou kapitoly o investicích. Uvedené znění bylo téhož dne zveřejněno.

7.

Když vyšlo najevo, že podle uvedeného znění má být Dohoda EUSFTA podepsána a uzavřena Evropskou unií bez účasti členských států, předložil Výbor pro obchodní politiku (výbor zřízený Radou podle čl. 207 odst. 3 SFEU) v únoru 2014 věc Výboru stálých zástupců (dále jen „COREPER“). Výbor pro obchodní politiku vyzval výbor COREPER, aby potvrdil postup podpisu a uzavření Dohody EUSFTA a požádal jej, aby vyzval Komisi, tedy orgán, který dohodu sjednal jménem Evropské unie a členských států, k úpravě znění dohody tak, aby odpovídalo smíšené povaze daného druhu dohody. Výbor COREPER uvedl, že mezi delegacemi převládá jasný názor, že by Dohoda EUSFTA měla být podepsána a uzavřena jako smíšená dohoda, a jejími smluvními stranami by tedy měla být Evropská unie i členské státy.

8.

Jednání o investiční kapitole byla uzavřena v říjnu 2014. V červnu 2015 zaslala Komise Výboru pro obchodní politiku úplné znění investiční kapitoly a uvedla, že již byla parafována celá dohoda.

9.

Dohoda EUSFTA sestává z preambule, 17 kapitol, protokolu a pěti ujednání.

10.

V kapitole jedna (Cíle a obecné definice) je uvedeno, že cílem Dohody EUSFTA je stanovení oblasti volného obchodu v souladu s článkem XXIV GATT z roku 1994 ( 7 )a článkem V GATS ( 8 ) , a rovněž liberalizace a usnadnění obchodu a investic mezi stranami v souladu s ustanoveními Dohody EUSFTA.

11.

V kapitole dvě (Národní zacházení a přístup zboží na trh) je nejprve potvrzen závazek smluvních stran udělit národní zacházení ( 9 )podle článku III GATT z roku 1994 (jenž je danou kapitolou začleněn do Dohody EUSFTA). Stanoví rovněž povinnosti týkající se necelních opatření. Zvláštní ustanovení pak upravují poskytování a sdílení informací, oznámení a žádosti a také správu dotčených opatření.

12.

Kapitola tři (Nápravná opatření) stanoví povinnosti týkající se jednak antidumpingových a vyrovnávacích opatření a jednak dvou druhů ochranných opatření (souhrnných ochranných opatření a dvoustranných ochranných opatření).

13.

Cílem kapitoly čtyři (Technické překážky obchodu) je usnadnit a zvýšit obchod zbožím mezi smluvními stranami tím, že vznikne rámec, v němž budou zjištěny a odstraněny zbytečné překážky obchodu v rámci Dohody o TPO (která je začleněna do Dohody EUSFTA) a bude se předcházet jejich vzniku.

14.

Cílem kapitoly pět (Sanitární a fytosanitární opatření) je a) chránit zdraví a život lidí, zvířat a rostlin na příslušných územích smluvních stran a současně usnadňovat obchod mezi smluvními stranami v oblasti sanitárních a fytosanitárních opatření (dále jen „SFS opatření“), b) spolupracovat při dalším provádění Dohody o uplatňování sanitárních a fytosanitárních opatření (dále jen „Dohoda o SFO“) a c) poskytovat prostředky ke zlepšení komunikace, spolupráce a rozhodování o záležitostech souvisejících s prováděním SFS opatření týkajících se obchodu mezi smluvními stranami.

15.

V kapitole šest (Celní spolupráce a zjednodušení obchodu) uznávají smluvní strany význam celní spolupráce a zjednodušení obchodu v rozvíjejícím se globálním obchodním prostředí a také význam posílení spolupráce v této oblasti. Jsou zde stanoveny zásady, na nichž mají být založeny celní předpisy a postupy smluvních stran.

16.

Cílem kapitoly sedm (Necelní překážky obchodu a investicím do výroby obnovitelné energie) je podpora, rozvoj a zvýšení výroby energie z obnovitelných a udržitelných nefosilních zdrojů (dále jen „zelená energie“), a to zejména prostřednictvím snazšího obchodování a investic. Tato kapitola se vztahuje na opatření, jež mohou mít vliv na obchod a investice mezi smluvními stranami v souvislosti s výrobou zelené energie, avšak nikoli na produkty, z nichž se energie vyrábí.

17.

V kapitole osm (Služby, usazování a elektronický obchod) smluvní strany potvrzují své příslušné závazky podle Dohody o WTO ( 10 ). Uvedená kapitola stanoví nezbytná opatření pro postupnou reciproční liberalizaci obchodu službami, tedy přeshraniční poskytování služeb z území jedné smluvní strany na území druhé smluvní strany a na území jedné smluvní strany spotřebiteli služby z druhé smluvní strany, usazování a dočasnou přítomnost fyzických osob za účelem obchodu. Elektronický obchod je upraven zvlášť. Zmíněná kapitola obsahuje rovněž ustanovení o vnitrostátních právních předpisech v oblasti počítačových služeb, poštovních služeb, telekomunikačních služeb, finančních služeb a služeb v mezinárodní námořní dopravě.

18.

Kapitola devět (Investice) sestává ze dvou částí.

19.

Oddíl A obsahuje hmotněprávní ustanovení o ochraně investic. Pro účely uvedené kapitoly se „investicí“ rozumí „každý druh aktiv, který vykazuje vlastnosti investice, včetně takových vlastností, jako je závazek kapitálu nebo jiných zdrojů, očekávání výdělku nebo zisku, převzetí rizika nebo určitá doba trvání“. Hlavní požadavky se týkají národního zacházení, spravedlivého a rovného zacházení, plné ochrany a bezpečnosti a rovněž náhrady za ztráty vzniklé v důsledku války nebo jiného ozbrojeného konfliktu, revoluce, vnitrostátního stavu nouze, vzpoury, povstání nebo nepokojů na území druhé strany. V oddílu A je také stanoveno, že žádná smluvní strana nesmí investice investorů druhé smluvní strany, na něž se vztahuje daný oddíl, přímo nebo nepřímo znárodnit, vyvlastnit nebo podrobit opatřením s účinkem rovnocenným znárodnění nebo vyvlastnění, vyjma případů, kdy budou splněny určité podmínky. Každá smluvní strana musí navíc povolit, aby byly všechny převody týkající se investic, na něž se vztahuje kapitola devět, provedeny ve volně směnitelné měně bez omezení a bez prodlení. Dnem vstupu Dohody EUSFTA v platnost pozbývají účinku dvoustranné dohody mezi členskými státy a Singapurem uvedené v příloze 9-D a jsou nahrazeny Dohodou EUSFTA, která nastupuje na jejich místo.

20.

Oddíl B stanoví mechanismus „Řešení sporů mezi investory a státem“ (dále jen „ŘSIS“). Uvedený mechanismus, jehož součástí může být i rozhodčí řízení, se použije na spory mezi žalující stranou jedné strany a druhou stranou ohledně zacházení (včetně nečinnosti), jež údajně porušuje ustanovení oddílu A, přičemž takové porušení údajně vede ke ztrátě či poškození žalující strany nebo její místně usazené společnosti. Ve zvláštním ustanovení je uvedeno, že žádná ze stran neposkytne zásadně diplomatickou ochranu ani nepodá mezinárodní žalobu, pokud jde o spor, s jehož předložením rozhodčímu tribunálu podle oddílu B kapitoly devět souhlasili nebo který takto předložili jeden z jejích investorů a druhá strana.

21.

Kapitola deset (Veřejné zakázky) se uplatní na jakékoli opatření týkající se veřejné zakázky, na kterou se vztahuje daná dohoda, tedy zakázky zadávané subjekty uvedenými v příslušných ustanoveních, jejíž hodnota přesahuje určitou prahovou hodnotu.

22.

Kapitola jedenáct (Duševní vlastnictví) stanoví práva a povinnosti týkající se sedmi kategorií práv duševního vlastnictví, na něž se vztahuje také Dohoda TRIPS, a jedné další kategorie, která uvedené dohodě nepodléhá, jmenovitě odrůdových práv. Struktura uvedeného oddílu odpovídá systematice Dohody TRIPS: každý z jednotlivých pododdílů upravuje jedno právo duševního vlastnictví podléhající Dohodě EUSFTA a začleňuje do dohody také práva a povinnosti stanovené v jiných mnohostranných dohodách (z nichž některé jsou součástí Dohody TRIPS a některé nikoli).

23.

Kapitola dvanáct (Hospodářská soutěž a související záležitosti) se zaměřuje na význam volné a nenarušené hospodářské soutěže v rámci obchodních vztahů smluvních stran. Stanoví zásady týkající se antitrustových opatření a spojování podniků, veřejných podniků, podniků pověřených zvláštními nebo výlučnými právy, státních monopolů a subvencí.

24.

Kapitola třináct (Obchod a udržitelný rozvoj) se týká závazku smluvních stran rozvíjet a podporovat mezinárodní obchod a vzájemné dvoustranné obchodní a hospodářské vztahy tak, aby přispívaly k udržitelnému rozvoji. Mezi hlavní povinnosti smluvních stran patří povinnost stanovit vlastní úrovně ochrany životního prostředí a zaměstnanosti a přijmout či příslušným způsobem změnit své dotčené zákony a politiky v souladu se zásadami mezinárodně uznávaných environmentálních a pracovních norem či dohod, jejichž jsou stranami. Tato kapitola stanoví rovněž zvláštní povinnosti týkající se obchodu se dřevem a výrobky ze dřeva a s rybími výrobky a obsahuje také zvláštní ustanovení pro řešení sporů.

25.

Kapitola čtrnáct (Transparentnost) stanoví povinnosti, jejichž smyslem je vytvořit pro hospodářské subjekty transparentní a předvídatelné právní prostředí, a rovněž obsahuje vysvětlení a lepší úpravu pro transparentnost, konzultace a lepší správu obecně použitelných opatření. Uvedené povinnosti se uplatní zásadně společně se zvláštními povinnostmi stanovenými v jiných kapitolách Dohody EUSFTA.

26.

Kapitola patnáct (Řešení sporů) stanoví obecně použitelná pravidla pro předcházení sporům mezi smluvními stranami ohledně výkladu a použití Dohody EUSFTA a jejich urovnání za účelem dosažení pokud možno oboustranně přijatelného řešení. Postup řešení sporů je rozdělen do následujících fází: žádost o konzultace, (žádost o) ustavení rozhodčího tribunálu, vydání předběžné zprávy a vydání konečného rozhodnutí. Zvláštní ustanovení pak upravují postup provádění a nápravná opatření k dosažení souladu s rozhodnutím rozhodčího tribunálu.

27.

Kapitola šestnáct (Mechanismus zprostředkování) zavádí mechanismus zprostředkování, jehož cílem je usnadnit nalezení oboustranně přijatelného řešení prostřednictvím komplexního a rychlého postupu za pomoci prostředníka. Vztahuje se na veškerá opatření v oblasti působnosti Dohody EUSFTA, jež mají nepříznivý dopad na obchod nebo investice mezi smluvními stranami, není-li stanoveno jinak.

28.

Kapitola sedmnáct (Institucionální, obecná a závěrečná ustanovení) obsahuje tři kategorie ustanovení. První kategorie stanoví institucionální strukturu sestávající z různých výborů, v jejichž rámci se mají smluvní strany scházet za účelem dohledu nad prováděním a použitím Dohody EUSFTA a usnadňováním jejího provádění a použití. Druhá kategorie se týká rozhodování, změn, vstupu v platnost, přímého účinku, přistoupení a územní působnosti Dohody EUSFTA, stanoví, že různé přílohy a jiné texty tvoří nedílnou součást dohody, a upravuje také závazná znění Dohody EUSFTA. Třetí kategorie se týká hmotněprávních otázek, včetně daní, běžného účtu a pohybu kapitálu, státních investičních fondů, omezení v zájmu ochrany platební bilance a bezpečnostních výjimek.

29.

Ke znění jednotlivých kapitol Dohody EUSFTA jsou přiloženy protokol o pravidlech původu, ujednání týkající se článku 17.6 (daně), ujednání týkající se odměn rozhodců, dodatečná celní ustanovení, ustanovení o vzájemném uznávání programů pro schválené hospodářské subjekty a ujednání o specifických územních problémech Singapuru a jeho přístupu k přírodním zdrojům.

30.

Podrobnější shrnutí Dohody EUSFTA je uvedeno v příloze k tomuto stanovisku. Účelem uvedené přílohy není shrnout všechny aspekty Dohody EUSFTA, nýbrž poskytnout souhrn hlavních bodů, které jsou relevantní pro účely tohoto stanoviska. Popis předmětné žádosti, vyjádření zúčastněných stran i mou analýzu žádosti je třeba číst ve spojení s uvedenou přílohou.

31.

Článek 5 SEU stanoví zásadu svěřených pravomocí, podle níž pravomoci, které nejsou Smlouvami Evropské unii svěřeny, náležejí členským státům ( 11 ). Článek 5 odst. 2 SEU stanoví, že „[…] Unie [jedná] pouze v mezích pravomocí svěřených jí ve Smlouvách členskými státy pro dosažení cílů stanovených ve Smlouvách“ a že „[p]ravomoci, které nejsou Smlouvami Unii svěřeny, náležejí členským státům“.

32.

Článek 21 odst. 2 SEU zmiňuje zásady zachovávané a cíle sledované Evropskou unií při vymezování a provádění společných politik a činností. Stejné zásady a cíle se uplatní i při vypracování a provádění vnější činnosti Evropské unie a také ve vnějších aspektech ostatních politik (čl. 21 odst. 3 SEU). Mezi uvedené cíle patří „povzbuzov[ání] zapojení všech zemí do světové ekonomiky, včetně postupného odstraňování překážek mezinárodnímu obchodu“ [čl. 21 odst. 2 písm. e) SEU] a „přispív[ání] k vypracování mezinárodních opatření pro ochranu a zlepšení kvality životního prostředí a udržitelné hospodaření se světovými přírodními zdroji, aby se zajistil udržitelný rozvoj“ [čl. 21 odst. 2 písm. f) SEU].

33.

Článek 2 SFEU stanoví zejména:

„1.   Svěřují-li v určité oblasti Smlouvy Unii výlučnou pravomoc, může pouze Unie vytvářet a přijímat právně závazné akty a členské státy tak mohou činit pouze tehdy, jsou-li k tomu Unií zmocněny nebo provádějí-li akty Unie.

2.   Svěřují-li v určité oblasti Smlouvy Unii pravomoc sdílenou s členskými státy, mohou v této oblasti vytvářet a přijímat právně závazné akty Unie i členské státy. Členské státy vykonávají svou pravomoc v rozsahu, v jakém ji Unie nevykonala[ ( 12 ) ]. Členské státy opět vykonávají svou pravomoc v rozsahu, v jakém se Unie rozhodla svou pravomoc přestat vykonávat.

[…]“

34.

Jediný článek protokolu č. 25 ( 13 ) o výkonu sdílených pravomocí stanoví: „Pokud jde o čl. 2 odst. 2 [SFEU] týkající se sdílených pravomocí, přijala-li Unie v některé oblasti opatření, vztahuje se rozsah tohoto výkonu jejích pravomocí pouze na prvky, které jsou upraveny předmětným aktem Unie, a tudíž se nevztahuje na celou oblast.“

35.

Článek 3 odst. 1 SFEU popisuje oblasti, v nichž má Unie výlučnou pravomoc, a to včetně následujících oblastí:

[…]

36.

Podle čl. 3 odst. 2 SFEU je ve výlučné pravomoci Evropské unie také uzavření mezinárodní smlouvy, „[…] pokud je její uzavření stanoveno legislativním aktem Unie [první hypotéza] nebo je nezbytné k tomu, aby Unie mohla vykonávat svou vnitřní pravomoc [druhá hypotéza], nebo pokud její uzavření může ovlivnit společná pravidla či změnit jejich působnost [třetí hypotéza]“.

37.

Článek 4 SFEU se týká sdílených pravomocí a stanoví:

„1.   Unie sdílí pravomoc s členskými státy, pokud jí Smlouvy svěřují pravomoc, která se netýká oblastí uvedených v článcích 3 a 6[ ( 14 ) ].

2.   Sdílená pravomoc Unie a členských států se uplatňuje v těchto hlavních oblastech:

[…]

[…]

[…]

[…]“

38.

Podle článku 9 SFEU, který je součástí obecně použitelných ustanovení, Evropská unie při vymezování a provádění svých politik a činností „přihlíží […] k požadavkům spojeným s podporou vysoké úrovně zaměstnanosti [a] zárukou přiměřené sociální ochrany […]“.

39.

Článek 11 SFEU (který je rovněž součástí obecně použitelných ustanovení) stanoví, že „[p]ožadavky na ochranu životního prostředí musí být zahrnuty do vymezení a provádění politik a činností Unie, zejména s ohledem na podporu udržitelného rozvoje“.

40.

Část pátá hlava I SFEU, v níž se nacházejí články 205 až 207 SFEU, obsahuje obecná ustanovení o vnější činnosti Evropské unie.

41.

Článek 206 SFEU stanoví, že „[v]ytvořením celní unie v souladu s články 28 až 32 přispívá Unie ve společném zájmu k harmonickému rozvoji světového obchodu, k postupnému odstranění omezení mezinárodního obchodu a přímých zahraničních investic a ke snižování celních a jiných překážek“.

42.

Článek 207 odst. 1 SFEU stanoví:

„Společná obchodní politika se zakládá na jednotných zásadách, zejména pokud jde o úpravy celních sazeb, uzavírání celních a obchodních dohod týkajících se obchodu zbožím a službami, obchodní aspekty duševního vlastnictví, přímé zahraniční investice, sjednocování liberalizačních opatření, vývozní politiku a opatření na ochranu obchodu, jako jsou opatření pro případ dumpingu a subvencování. Společná obchodní politika je prováděna v rámci zásad a cílů vnější činnosti Unie“.

43.

Podle čl. 207 odst. 5 SFEU „[s]jednávání a uzavírání mezinárodních dohod v oblasti dopravy se řídí částí třetí hlavou VI, ?v níž se nacházejí ustanovení o společné dopravní politice,? a článkem 218“.

44.

Článek 207 odst. 6 SFEU stanoví, že „[v]ýkon pravomocí svěřených tímto článkem v oblasti společné obchodní politiky se nedotýká vymezení pravomocí mezi Unií a členskými státy a nesmí vést k harmonizaci právních předpisů členských států, jestliže Smlouvy takovou harmonizaci vylučují“.

45.

Článek 216 SFEU stanoví, v jakých případech může Evropská unie uzavřít mezinárodní dohodu s jednou či více třetími zeměmi. Podle čl. 216 odst. 1 SFEU tak může učinit, „[…] stanoví-li tak Smlouvy [první hypotéza] nebo je-li uzavření dohody buď nezbytné k dosažení cílů stanovených Smlouvami v rámci politik Unie [druhá hypotéza], nebo je stanoveno právně závazným aktem Unie [třetí hypotéza], nebo se může dotknout společných pravidel či změnit jejich oblast působnosti [čtvrtá hypotéza]“. Článek 216 odst. 2 SFEU stanoví, že takové dohody jsou závazné pro orgány Unie i pro členské státy.

46.

Článek 218 SFEU stanoví procesní pravidla upravující mimo jiné sjednávání, podpis a uzavírání mezinárodních smluv:

„1.   Aniž jsou dotčena zvláštní ustanovení článku 207, dohody mezi Unií a třetími zeměmi nebo mezinárodními organizacemi se sjednávají a uzavírají podle následujícího postupu.

2.   Rada dává zmocnění k zahájení jednání, vydává směrnice pro jednání, dává zmocnění k podpisu dohod a uzavírá je.

3.   Komise […] podává Radě doporučení a Rada přijme rozhodnutí, kterým dá zmocnění k zahájení jednání […].

4.   Rada může vyjednavači vydávat směrnice a může určit zvláštní výbor, se kterým musí být jednání konzultováno.

5.   Rada přijme na návrh vyjednavače rozhodnutí, kterým dá zmocnění k podpisu dohody a případně k jejímu prozatímnímu provádění před vstupem v platnost.

6.   Rada přijme na návrh vyjednavače rozhodnutí o uzavření dohody.

[…]

11.   Členský stát, Evropský parlament, Rada nebo Komise si mohou vyžádat posudek Soudního dvora o slučitelnosti zamýšlené dohody se Smlouvami. Je-li posudek Soudního dvora odmítavý, nemůže zamýšlená dohoda vstoupit v platnost, pokud nedojde ke změně dohody nebo ke změně Smluv.“

47.

Žádostí ze dne 10. července 2015 si Komise vyžádala posudek Soudního dvora podle čl. 218 odst. 11 SFEU k následující otázce:

„Má Unie samotná potřebnou pravomoc k podpisu a uzavření [Dohody EUSFTA]? Konkrétně:

48.

Písemná vyjádření k žádosti Komise předložily Rada, Parlament a vlády všech členských států kromě Belgie, Chorvatska, Estonska a Švédska. Jednání, které se konalo ve dnech 12. a 13. září 2016, se zúčastnily Komise, Rada, Parlament a rakouská, belgická, česká, dánská, finská, francouzská, německá, řecká, irská, italská, litevská, nizozemská, polská, rumunská, slovinská a španělská vláda.

49.

Žádost Komise o posudek je zjevně přípustná, protože Dohoda EUSFTA nebyla dosud uzavřena, a jedná se tedy o dohodu „zamýšlenou“ ve smyslu čl. 218 odst. 11 SFEU. Žádost sestává v zásadě ze dvou částí.

50.

První část se týká otázky, zda může Evropská unie podepsat a uzavřít Dohodu EUSFTA sama, tedy bez účasti členských států.

51.

V druhé části se Komise táže, která ustanovení Dohody EUSFTA spadají do výlučné pravomoci Evropské unie, která do sdílené pravomoci Evropské unie a která do výlučné pravomoci členských států.

52.

V případě, že bude odpověď Soudního dvora na první část žádosti kladná, protože celá Dohoda EUSFTA spadá do výlučné vnější pravomoci Evropské unie (na základě čl. 3 odst. 1 SFEU nebo čl. 3 odst. 2 SFEU), nebude nutné se zabývat druhou částí žádosti. V takovém případě musí být Dohoda EUSFTA uzavřena samotnou Evropskou unií.

53.

Nemá-li Evropská unie výlučnou pravomoc pro celou Dohodu EUSFTA, bude situace složitější. Je-li pravomoc uzavřít Dohodu EUSFTA částečně výlučnou pravomocí Evropské unie (na základě článku 3 SFEU) a částečně sdílenou pravomocí (podle článku 4 SFEU), kdo může (či má) danou dohodu podepsat ( 15 )?

54.

V této fázi musím uvést, jakým způsobem podle mého názoru funguje vzájemný vztah mezi vnitřní a vnější pravomocí.

55.

Články 2 až 4 SFEU je třeba vykládat s ohledem na články 4 a 5 SEU. Je rovněž třeba vykládat je s ohledem na jejich umístění na samém začátku SFEU („Část první – zásady“; „Hlava I – Druhy a oblasti pravomocí Unie“) a v kontextu toho, co bylo uvedeno v dřívějších zněních Smluv.

56.

Na tomto místě je třeba připomenout dřívější znění nynější SFEU platná po uzavření Maastrichtské (1992), Amsterodamské (1997) a Niceské smlouvy (2001). Článek 3b Smlouvy o ES ve znění Maastrichtské smlouvy o Evropské unii [později článek 5 ES (ve znění Amsterodamské a později Niceské smlouvy)] obsahoval ve svých třech odstavcích rozbor pravomocí, které vycházely ze zásad svěřených pravomocí, subsidiarity a proporcionality ( 16 ). Po celou tuto dobu však nebyl dán žádný podrobný výčet jednotlivých pravomocí. Takový výčet by zavedla Smlouva o Ústavě pro Evropu, která však nakonec nebyla přijata, přičemž obsah a zásadní prvky nynějších článků 2, 3 a 4 SFEU byly více či méně přímo převzaty z návrhu ústavy a začleněny do SFEU Lisabonskou smlouvou ( 17 ).

57.

Ze zmíněných dřívějších verzí vyplývá, že tato úvodní část nynější SFEU se netýká vnějších vztahů jako takových. Pojednává o základní ústavněprávní otázce rozdělení pravomocí mezi Evropskou unii a její členské státy – tedy o zásadě svěřených pravomocí. Pravomoci jsou Evropské unii svěřeny v zásadě s cílem umožnit jí přijmout právní předpisy pro různé oblasti politické a hospodářské činnosti na území Evropské unie. Jedná se o eurocentrický náhled na svět (nikoli „Weltanschauung“). Jde přitom o nalezení žádoucí rovnováhy mezi jednotícím (nadnárodním) ústředním subjektem vytvořeným na základě Smluv, na straně jedné, a stále ještě svrchovanými členskými státy, které Evropskou unii vytvořily, na straně druhé („Herren der Verträge“). Z rozdělení pravomocí, na němž je celý projekt Evropské unie založen, musí být patrné, kdo má pravomoc jednat v konkrétních oblastech. Základní otázka zní, „kdo má pravomoc jednat na území Evropské unie: Evropská unie nebo členské státy?“ Rozdělení pravomocí mezi Evropskou unii a členské státy však bude mít nutně i dopady na výkon vnějších pravomocí.

58.

Jaký účinek měly změny zavedené Lisabonskou smlouvou?

59.

Pravomoci uvedené v krátkém taxativním výčtu oblastí jsou nevratně (s výhradou změny Smlouvy) postoupeny Evropské unii (čl. 3 odst. 1 SFEU). Většina pravomocí se však nachází ve výčtu „hlavních oblastí“ – tedy demonstrativním výčtu – sdílených pravomocí (čl. 4 odst. 2 SFEU). Pravomoc vymezená jako „sdílená“ se nikdy nestane původní výlučnou pravomocí Evropské unie ve smyslu čl. 3 odst. 1 SFEU. Je pravda, že pokud Evropská unie tím, že vykoná přednostní právo podle čl. 2 odst. 2 SFEU (ke kterému přejdu vzápětí), „obsadí“ určitou oblast, stane se taková oblast fakticky oblastí výlučné pravomoci Evropské unie. Mezi původní výlučnou pravomocí Evropské unie podle čl. 3 odst. 1 SFEU na straně jedné a pravomocí, která se stává výlučnou pravomocí Evropské unie fakticky na základě mechanismu upraveného v čl. 2 odst. 2 SFEU ( 18 ), na straně druhé je však následující rozdíl: původní výlučná pravomoc Evropské unie se nikdy (s výhradou změny Smlouvy) nemůže stát nevýlučnou pravomocí Unie. Naproti tomu je teoreticky možné, aby se oblast, v níž v současné době platí unijní úprava přijatá při výkonu přednostního práva podle čl. 2 odst. 2, vrátila do pravomoci členských států. Unijní normotvůrce by se musel pouze rozhodnout ukončit v dané oblasti normotvornou činnost a zrušit zde platné unijní předpisy.

60.

Sdílené pravomoci podle článku 4 SFEU jsou navíc neoddělitelně spjaty s existencí (samostatného) ustanovení Smlouvy, kterým se Evropské unii svěřuje pravomoc, jež není ani výlučná (článek 3 SFEU) ani doplňková (článek 6 SFEU: „pravomoc provádět činnosti, jimiž podporuje, koordinuje nebo doplňuje činnosti členských států“). Článek 4 odst. 1 SFEU totiž stanoví, že „[Evropská unie] sdílí pravomoc s členskými státy, pokud jí Smlouvy svěřují pravomoc, která se netýká oblastí uvedených v článcích 3 a 6“ ( 19 ). Článek 4 SFEU tak vymezuje existenci různých pravomocí, jež jsou sdíleny mezi Evropskou unií a členskými státy.

61.

Článek 2 SFEU poté pojednává o různých aspektech výkonu pravomoci. „Přednostní právo“ Evropské unie stanoví zejména čl. 2 odst. 2 věta druhá. Zmíněné ustanovení dává Evropské unii právo začít dle svého uvážení vykonávat jednu z vyjmenovaných sdílených pravomocí. Pokud tak učiní (avšak pouze v takovém rozsahu), nemohou členské státy nadále v daném ohledu vykonávat sdílenou pravomoc. V protokolu č. 25 je proto výslovně stanoveno, že „přijala-li [Evropská unie] v některé oblasti opatření, vztahuje se rozsah tohoto výkonu jejích pravomocí pouze na prvky, které jsou upraveny předmětným aktem Unie, a tudíž se nevztahuje na celou oblast“. Přednostní právo je podle čl. 2 odst. 2 SFEU výslovně vratné. Pokud Evropská unie přestane vykonávat určitou část konkrétní sdílené pravomoci, taková pravomoc se vrací členským státům. A jednotlivé součásti musí vždy tvořit dohromady celek – každá pravomoc vykonávaná ve sdílené oblasti je vykonávána buď Evropskou unií, nebo členskými státy. Nemůže se nacházet ve vzduchoprázdnu mezi oběma možnostmi.

62.

Velká část výkonu pravomoci Evropské unie je i nadále spojena s tím, co se děje „interně“ – tedy na území Evropské unie. Některé aspekty rozdělení pravomocí však mají nutně dopady i na vnější činnost. To platí pro oblasti, kde Evropská unie vykonává výlučnou pravomoc, i oblasti sdílené pravomoci. Pokud a jakmile dojde k takové vnější činnosti, musí daná činnost respektovat rozdělení pravomocí mezi Evropskou unii a její členské státy. Zmíněné zásady musí být dodržovány při všech činnostech Evropské unie, ať jde o činnosti vnější nebo vnitřní ( 20 ).

63.

Pravomoc v oblasti celní unie a pravomoc týkající se společné obchodní politiky (jež jsou obě uvedeny mezi výlučnými pravomocemi Evropské unie v čl. 3 odst. 1 SFEU) jsou podrobně upraveny a vyjádřeny v článku 206 SFEU (celní unie) a v článku 207 SFEU (společná obchodní politika) v části páté SFEU nadepsané „Vnější činnost Unie“. Společná obchodní politika je jedním ze vzácných příkladů čistě vnější pravomoci Evropské unie. Článek 207 odst. 2 SFEU zmocňuje sice Evropský parlament a Radu, aby řádným legislativním postupem formou nařízení přijaly opatření vymezující rámec pro provádění společné obchodní politiky, taková nařízení jsou však opatřeními vnější činnosti (jejichž cílem je formou legislativních aktů Unie upravovat obchod se třetími státy). Odpovídající vnitřní pravomocí je pravomoc sbližovat právní předpisy podle článků 114 a 115 SFEU za účelem úpravy vnitřního trhu, který je podle čl. 4 odst. 2 písm. a) SFEU sdílenou pravomocí.

64.

Oproti čl. 3 odst. 1 SFEU, který nehovoří výslovně o vnější pravomoci, čl. 3 odst. 2 SFEU zmiňuje okolnosti, za kterých má Evropská unie „[výlučnou pravomoc k] uzavření mezinárodní smlouvy“. Čtyři ( 21 ) hypotézy vymezené tvůrci Smlouvy („pokud je její uzavření stanoveno legislativním aktem [Evropské unie]“, „[pokud je její uzavření] nezbytné k tomu, aby Unie mohla vykonávat svou vnitřní pravomoc“, a „pokud její uzavření může ovlivnit společná pravidla či změnit jejich působnost“) přitom odrážejí a z větší části kodifikují dřívější judikaturu Soudního dvora ( 22 ). Obdobně článek 216 SFEU (který obsahuje podrobná ustanovení upravující, kdy Evropská unie „může uzavřít dohodu s jednou nebo více třetími zeměmi nebo mezinárodními organizacemi“) odráží a kodifikuje judikaturu Soudního dvora ohledně existence vnější pravomoci Evropské unie; tento článek je přímo spjat s rozdělením pravomocí podle článků 2 až 4 SFEU. Článek 216 odst. 1 SFEU upravuje existenci vnější pravomoci Evropské unie, nikoli však její výlučnou povahu – ta je upravena v čl. 3 odst. 1 a 2 SFEU.

65.

Na základě výše uvedených východisek se nyní zaměřím podrobněji na vnější pravomoc.

66.

Pokud jde o společnou obchodní politiku, čl. 3 odst. 1 písm. e) SFEU stanoví, že Evropská unie má v této oblasti výlučnou pravomoc. Z článku 207 SFEU vyplývá, že společná obchodní politika „se zakládá na […] uzavírání celních a obchodních dohod [v různých oblastech]“. Podle první hypotézy uvedené v čl. 216 odst. 1 může Evropská unie uzavřít mezinárodní dohodu, „stanoví-li tak Smlouvy“. Pokud tedy určitá věc spadá do společné obchodní politiky (což je složitá otázka, jíž se budu podrobně věnovat ve zbývající části tohoto stanoviska), má Evropská unie výlučnou vnější pravomoc uzavřít mezinárodní dohodu týkající se dané věci. Jiné výlučné pravomoci uvedené v čl. 3 odst. 1 SFEU mohou být spojeny s jinými hypotézami uvedenými v čl. 216 odst. 1 SFEU, zejména hypotézou druhou („je-li uzavření dohody […] nezbytné k dosažení cílů stanovených Smlouvami v rámci politik [Evropské unie]“).

67.

Je-li naplněna některá z hypotéz v čl. 3 odst. 2 SFEU a Evropská unie má vnější pravomoc v souladu s podrobnými pravidly stanovenými v čl. 216 odst. 1 SFEU, která upravují pravomoc uzavírat mezinárodní dohody, je taková vnější pravomoc výlučná. Podívejme se postupně v krátkosti na každou z těchto hypotéz.

68.

Zaprvé, existuje zde „právně závazný akt [Evropské unie]“, který stanoví, že Evropská unie může uzavřít takovou mezinárodní dohodu (třetí hypotéza v čl. 216 odst. 1 SFEU)? Je-li tomu tak a takový akt je „legislativním aktem [Evropské unie]“ (první hypotéza v čl. 3 odst. 2 SFEU) ( 23 ), je z toho vyplývající vnější pravomoc Evropské unie výlučná ( 24 ).

69.

Zadruhé, je uzavření mezinárodní dohody „nezbytné k dosažení cílů stanovených Smlouvami v rámci politik [Evropské unie]“ (druhá hypotéza v čl. 216 odst. 1 SFEU)? Je-li tomu tak, a pokud vnitřní pravomoc Evropské unie jednoduše nelze v praxi vykonat bez současné existence vnější složky (druhá hypotéza v čl. 3 odst. 2 SFEU), bude výlučná i výsledná vnější pravomoc Evropské unie. Jak vyplývá z judikatury předcházející Lisabonské smlouvě, takové situace jsou sice vzácné, avšak možné ( 25 ).

70.

Bylo již konečně vykonáno tolik legislativní činnosti ze strany Evropské unie, že má Unie nyní výlučnou vnější pravomoc na základě kodifikovaného „účinku vyplývajícího z rozsudku AETR“ ( 26 )? Je-li prokázáno, že se uzavření mezinárodní dohody „může dotknout společných pravidel či změnit jejich oblast působnosti“ ( 27 ), jsou tím automaticky splněny podmínky čtvrté hypotézy v čl. 216 odst. 1 SFEU a třetí hypotézy v čl. 3 odst. 2 SFEU, a Evropská unie bude tedy mít výlučnou vnější pravomoc.

71.

Nemá-li Evropská unie výlučnou vnější pravomoc na základě článku 3 SFEU, má sdílenou vnější pravomoc na základě článků 2 a 4 SFEU (které upravují sdílenou pravomoc) a článku 216 SFEU (o svěření vnější pravomoci) nebo není dána vůbec žádná vnější pravomoc Evropské unie, kromě případné doplňkové vnější pravomoci ( 28 )? Situace je zde složitější.

72.

Zaprvé je nezbytné ověřit, že je sdílená pravomoc skutečně dána podle článku 4 SFEU. Bude-li tomu tak, je třeba přejít k článku 216 odst. 1 SFEU a ověřit, zda je naplněna některá z hypotéz uvedených v posledně jmenovaném ustanovení, na jehož základě má Evropská unie pravomoc uzavřít mezinárodní smlouvu. Jelikož v tomto případě není dána žádná výlučná pravomoc podle čl. 3 odst. 2 SFEU, budou patrně relevantní první, druhá a třetí hypotéza uvedené v daném ustanovení. Z článku 4 SFEU ve spojení s čl. 216 odst. 1 SFEU vyplývají podmínky nezbytné pro existenci sdílené vnější pravomoci Evropské unie. Jak je tomu pak s jejím výkonem?

73.

Zde je třeba se vrátit k čl. 2 odst. 2 SFEU a přednostnímu právu Evropské unie. Pokud se Evropská unie rozhodne toto právo nevykonat, bude vnější pravomoc – stejně jako pravomoc vnitřní – nadále náležet členským státům, a ty (a nikoli Evropská unie) budou tedy mít pravomoc sjednat, podepsat a uzavřít mezinárodní dohodu, jejíž předmět spadá do dané oblasti sdílené pravomoci. Znění čl. 2 odst. 2 SFEU však lze vykládat v tom smyslu, že umožňuje Evropské unii vykonat přednostní právo ve vztahu k vnější i vnitřní pravomoci.

74.

Ani z toho však nevyplývá, že by Evropská unie měla neomezené právo vykonat vnější pravomoc v jakékoli oblasti sdílené pravomoci uvedené v článku 4 bez ohledu na to, zda se rozhodla tuto pravomoc vykonat směrem dovnitř. Rada na jednání zdůraznila, že otázka, zda Evropská unie nebo členské státy vykonají vnější pravomoc uzavřít určitou mezinárodní dohodu v oblasti sdílené pravomoci, je otázkou „politického rozhodnutí“. Mám za to, že právní pojistky, z nichž takové politické rozhodnutí vychází, spočívají v podrobných postupech stanovených v článku 218 SFEU. Článek 218 odst. 2 stanoví, že „Rada dává zmocnění k zahájení jednání, vydává směrnice pro jednání, dává zmocnění k podpisu dohod a uzavírá je“. V dalších odstavcích je pak uvedeno, že k zahájení jednání (čl. 218 odst. 3 SFEU), k podpisu dohody (čl. 218 odst. 5 SFEU) i k jejímu uzavření (čl. 218 odst. 6 SFEU) jsou nezbytná samostatná rozhodnutí Rady – tedy rozhodnutí členských států v jejich postavení členů Rady, kteří zmocňují příslušný unijní orgán k jednání. V průběhu celého tohoto postupu rozhoduje Rada kvalifikovanou většinou, s výjimkou některých oblastí, v nichž je požadována jednomyslnost (čl. 218 odst. 8 SFEU), a uzavření dohody při výkonu vnější pravomoci vyžaduje zpravidla souhlas Evropského parlamentu, či přinejmenším konzultaci s Evropským parlamentem [čl. 218 odst. 6 písm. a) a b) SFEU].

75.

Z výše uvedeného vyplývá, že mezinárodní dohoda, která upravuje oblasti spadající do sdílené vnější pravomoci a je nakonec podepsána a uzavřena samotnou Evropskou unií, je koncepčně zcela odlišná od mezinárodní dohody, která se vztahuje pouze na oblasti spadající do výlučné vnější pravomoci Evropské unie. V prvně uvedeném případě mají členské státy společně (jednajíce v postavení členů Rady) možnost dohodnout se, že v určité věci bude jednat Evropské unie, nebo naopak trvat na tom, že budou nadále vykonávat vnější pravomoc jednotlivě. V posledně jmenovaném případě naopak takovou možnost volby nemají, protože výlučná vnější pravomoc již náleží Evropské unii.

76.

Je-li mezinárodní dohoda podepsána Evropskou unií i jejími členskými státy, jsou smluvními stranami takové dohody z mezinárodněprávního hlediska jednak Evropská unie a jednak členské státy. Tato skutečnost se projeví zejména s ohledem na odpovědnost za porušení dohody a právo domáhat se nápravy takového porušení. Pro účely transparentnosti v rámci Evropské unie a také v zájmu třetí země (či zemí), s níž je daná mezinárodní dohoda uzavírána, by tedy bylo patrně žádoucí, aby byly v takových rozhodnutích jasně uvedeny konkrétní aspekty sdílené pravomoci, u níž se členské státy (jednajíce v postavení členů Rady) dohodly, že bude vykonána Evropskou unií, na straně jedné a ty aspekty sdílené pravomoci, které jsou (dosud) vykonávány členskými státy, na straně druhé. Mám za to, že by neuškodilo ani prohlášení o výkonu pravomocí připojené k dané smlouvě.

77.

Pokud je konečně mezinárodní dohoda podepsána Evropskou unií i jejími členskými státy, má každý členský stát podle mezinárodního práva možnost později dohodu vypovědět příslušným postupem stanoveným danou dohodou. Dohody se ostatně účastní jako svrchovaný smluvní stát, nikoli jako pouhý přívěšek Evropské unie (a skutečnost, že Evropská unie sehrála případně vůdčí úlohu při vyjednávání dohody, je z tohoto hlediska nepodstatná). Pokud by tak ovšem členský stát skutečně učinil, byl by na základě čl. 216 odst. 2 SFEU – z hlediska unijního práva – i nadále vázán oblastmi, v nichž byla dohoda uzavřena v rámci pravomoci Evropské unie (protože je členským státem Evropské unie), pokud a dokud Evropská unie dohodu nevypoví ( 29 ). Možnost členského státu jednat samostatně jako subjekt mezinárodního práva odráží trvající mezinárodní pravomoc členských států; skutečnost, že členský stát zůstává i nadále danou dohodou částečně vázán, přestože ji na základě mezinárodního práva vypověděl, není odrazem mezinárodního práva, nýbrž práva unijního.

78.

Situace bude odlišná tehdy, mají-li členské státy výlučnou pravomoc v jedné nebo více oblastech mezinárodní dohody (a zbývající část dohody spadá do výlučné nebo sdílené pravomoci Evropské unie): v takovém případě musí dohodu uzavřít členské státy i Evropská unie ( 30 ).

79.

Musí však Soudní dvůr, za předpokladu, že je namístě, aby odpověděl i na druhou část žádosti, určit, komu přísluší pravomoc ve vztahu ke každému jednotlivému ustanovení dohody EUSFTA?

80.

Mám za to, že nikoli.

81.

V posudku 2/00 Soudní dvůr vyjasnil, že je-li pravomoc uzavřít mezinárodní dohodu sdílena mezi Evropskou unií a jejími členskými státy, nemůže mít přesný rozsah výlučné pravomoci Evropské unie a sdílené (či výlučné) pravomoci členských států, pokud jde o určitou dohodu, jako takový vliv na pravomoc Evropské unie takovou dohodu uzavřít a obecně na věcnou či formální platnost rozhodnutí Evropské unie o jejím uzavření ( 31 ). Účelem postupu podle čl. 218 odst. 11 SFEU je předcházet obtížím, které by mohly na mezinárodní i unijní úrovni vzniknout, kdyby bylo rozhodnutí o uzavření dohody shledáno neplatným ( 32 ). Nepřísluší Soudnímu dvoru, aby v rámci uvedeného postupu poskytoval konkrétní vodítka k tomu, kdo má pravomoc ve vztahu ke každému jednotlivému ustanovení dotčené dohody a kdo by měl být odpovědný za provedení mezinárodního závazku, který z něj vyplývá ( 33 ).

82.

Namísto toho se v rámci odpovědi na druhou část žádosti Komise zaměřím na to, u kterých části Dohody EUSFTA přísluší Evropské unii výlučná pravomoc (na základě čl. 3 odst. 1 SFEU nebo čl. 3 odst. 2 SFEU), zda dohoda obsahuje nějaké části, ve kterých je pravomoc sdílena s členskými státy (na základě článku 4 SFEU), a zda existují nějaké části dohody, v nichž nemá Evropská unie pravomoc žádnou. Dohoda EUSFTA je velmi různorodá. Analýza směřující k určení pravomoci a její (výlučné či sdílené) povahy tak bude nutně muset být (v závislosti na kontextu) zaměřena na jednotlivé kapitoly či skupiny kapitol Dohody EUSFTA, na část či části dané dohody nebo v některých případech i na jednotlivá její ustanovení.

83.

Nehledě na to, že se předmětná žádost týká pouze rozdělení pravomocí mezi Evropskou unii a členské státy, z některých písemných vyjádření (zejména vyjádření Rady) vyplývá, že problém může být spojen i s postupem, jímž Komise Dohodu EUSFTA sjednala a kterým má být podle jejího návrhu nyní podepsána. Ačkoli bylo ve směrnicích pro jednání uvedeno, že má být sjednána smíšená dohoda, vyjednala Komise Dohodu EUSFTA jen jako dohodu mezi Evropskou unií a Singapurem. Porušila tak Komise čl. 218 odst. 4 SFEU a zásadu loajální spolupráce stanovenou v čl. 13 odst. 2 SEU?

84.

Mám za to, že uvedenou otázku není nutné ani vhodné v tomto řízení řešit. Postupem sjednání Dohody EUSFTA jako takovým není dotčeno rozdělení pravomocí mezi Evropskou unii a členské státy, pokud jde o její uzavření. Tato otázka jde tedy nad rámec žádosti Komise. Stejně tak (v zásadě) nemůže nedodržení procesních pravidel podle unijního práva ovlivnit platnost dohody z hlediska práva mezinárodního ( 34 ). Touto otázkou se tedy nebudu dále zabývat.

85.

Je také důležité mít na paměti, že se žádost Komise netýká věcné slučitelnosti (kterékoli části) Dohody EUSFTA se Smlouvami. Soudní dvůr tedy není například žádán, aby se zabýval slučitelností mechanismu ŘSIS se Smlouvami. Uvedený způsob řešení sporů se objevuje nejen v Dohodě EUSFTA, ale i v jiných obchodních a investičních dohodách, které jsou v současné době sjednány či sjednávány Evropskou unií. Jedinou otázkou týkající se mechanismu ŘSIS (a jiných způsobů řešení sporů upravených Dohodou EUSFTA) je v tomto řízení otázka, „kdo je oprávněn rozhodnout“. Mou analýzou v tomto stanovisku nejsou tedy dotčeny (případné) otázky související s věcnou slučitelností Dohody EUSFTA, včetně ustanovení o mechanismu ŘSIS, se Smlouvami ( 35 ).

86.

Konečně (což je ostatně asi samozřejmé) je mé stanovisko v tomto řízení omezeno na Dohodu EUSFTA. Není jím tedy dotčeno rozdělení pravomocí mezi Evropskou unii a členské státy, pokud jde o jiné obchodní a investiční dohody.

87.

Ve zbývající části svého stanoviska nastíním nejprve základní zásady, kterými se řídí rozdělení vnějších pravomocí mezi Evropskou unii a členské státy a právní základ činnosti Evropské unie. Poté se budu zabývat základními rysy výslovné výlučné pravomoci Evropské unie v oblasti společné obchodní politiky (čl. 207 odst. 1 SFEU), její implicitní výlučné pravomoci (čl. 3 odst. 2 SFEU) a její sdílené pravomoci (článek 4 SFEU), pokud jde o vnější činnost. Na základě tohoto obecného východiska se poté zaměřím na rozdělení pravomocí, pokud jde o otázky upravené Dohodou EUSFTA.

88.

Na jednání vyšlo najevo, že Rada a některé členské státy mají za to, že nejprve je třeba určit rozdělení pravomocí mezi Evropskou unii a členské státy, pokud jde o Dohodu EUSFTA, a až poté v dalším kroku správný právní základ rozhodnutí Evropské unie o podpisu a uzavření Dohody EUSFTA.

89.

Soud zjevně není žádán, aby zde o této druhé otázce rozhodl. Mám však za to, že Rada a zmíněné členské státy chápou nesprávně vztah mezi zásadami, jimiž se řídí rozdělení (vnějších) pravomocí, a zásadami, kterými se řídí volba právního základu činnosti Evropské unie.

90.

Evropské unii přísluší pouze svěřené pravomoci ( 36 ). Musí proto vždy navázat akt, který přijímá, na ustanovení Smlouvy, které ji opravňuje takový akt schválit ( 37 ). Takový právní základ musí být určen na základě objektivních skutečností, které mohou být předmětem soudního přezkumu a patří mezi ně účel a obsah daného aktu ( 38 ).

91.

Ve svém posudku 1/08 Soudní dvůr vysvětlil, že otázka výlučné či nevýlučné povahy pravomoci Evropské unie k uzavření dohod a otázka právního základu, který je třeba za tímto účelem použít, jsou vzájemně velmi úzce spojeny ( 39 ). Otázka, zda má sama Evropská unie pravomoc k uzavření dohody, nebo zda je tato pravomoc sdílena s členskými státy, totiž závisí zejména na dosahu unijních norem, které mohou orgánům Unie svěřovat pravomoc k účasti na takové dohodě ( 40 ).

92.

Zjištění, že má Evropská unie vůbec pravomoc jednat v určité oblasti (a tím i určení právního základu pro danou činnost), je tedy podmínkou určení rozdělení pravomocí mezi Evropskou unii a členské státy v souladu s články 3 a 4 SFEU, pokud jde o konkrétní vnější činnost ( 41 ).

93.

Pokud jde o určení právního základu, z ustálené judikatury vyplývá, že sleduje-li dohoda uzavřená Evropskou unií více cílů nebo má dvě či více složek, a zároveň jeden z těchto cílů nebo jednu z těchto složek je možné označit za hlavní nebo převažující, kdežto ostatní cíle či složky jsou pouze vedlejší nebo mimořádně omezeného dosahu, musí Evropská unie danou dohodu uzavřít na jediném právním základu, a sice na tom, který je vyžadován hlavním nebo převažujícím cílem nebo složkou ( 42 ). Pokud by tedy převažujícím cílem Dohody EUSFTA bylo provádění společné obchodní politiky a ostatní aspekty dohody bylo třeba považovat za nezbytný vedlejší aspekt dané hlavní složky nebo za ustanovení mimořádně omezeného dosahu, byl by hmotněprávním základem pro uzavření dané dohody čl. 207 odst. 1 SFEU ( 43 ). Z článku 3 odst. 1 písm. e) by pak vyplývalo, že Evropská unie má výlučnou pravomoc uzavřít Dohodu EUSFTA ( 44 ).

94.

Na druhé straně, pokud by Soudní dvůr určil, že Dohoda EUSFTA sleduje současně několik cílů nebo má několik složek, které jsou neoddělitelně spojeny a jedna není vůči druhé vedlejší, takže jsou použitelná různá ustanovení Smluv, musí být akt Evropské unie, kterým se daná dohoda uzavírá, založen na různých právních základech odpovídajících daným složkám ( 45 ).

95.

Na základě uvedeného východiska obrátím nyní pozornost na dosah společné obchodní politiky ve smyslu článku 207 SFEU.

96.

Soudní dvůr vyjasnil výlučnou pravomoc Evropské unie v oblasti společné obchodní politiky dlouho předtím, než vstoupil v platnost čl. 3 odst. 1 písm. e) SFEU, který nyní výslovně potvrzuje výlučnou pravomoc Evropské unie ohledně uvedené politiky. Ve vůbec prvním posudku vydaném na základě (nynějšího) čl. 218 odst. 11 SFEU Soudní dvůr rozhodl, že výlučná pravomoc týkající se společné obchodní politiky je odůvodněná, neboť kdyby mohly členské státy vykonávat paralelní pravomoci v uvedené oblasti, „bylo by tím uznáno, že členské státy mohou ve vztahu ke třetím zemím přijímat stanoviska odlišná od těch, která zamýšlí přijmout [Evropská unie], čímž by došlo k narušení institucionálního rámce, byla by zpochybněna vzájemná důvěra v rámci [Evropské unie] a ta by nemohla plnit svůj úkol při obhajobě společného zájmu“ ( 46 ). Uvedené odůvodnění odpovídá koncepci celní unie zřízené Římskou smlouvou. Směrem dovnitř spočívá uvedená unie v absolutním zákazu ukládání cel z dovozu a vývozu a rovněž opatření s rovnocenným účinkem ve vztahu mezi členskými státy ( 47 ). Smlouvy současně svěřují Evropské unii a jejím orgánům úkol spočívající v obhajobě obchodních zájmů Evropské unie navenek. Tato základní funkce by byla zjevně ohrožena, kdyby členské státy mohly uplatňovat vlastní obchodní politiku ve vztahu k okolnímu světu (a sledovat v tomto kontextu své vlastní zájmy) souběžně s činností Evropské unie.

97.

Komise v tomto řízení vyzývá Soudní dvůr, aby přehodnotil svou dřívější judikaturu týkající se dosahu společné obchodní politiky. Nakolik se dosah uvedené politiky rozšířil v důsledku změn zavedených Lisabonskou smlouvou (zejména pokud jde o obchodní aspekty duševního vlastnictví, přímé zahraniční investice, obchod službami, výjimku týkající se oblasti dopravy upravenou v čl. 207 odst. 5 SFEU a omezení vyplývající z čl. 207 odst. 6 SFEU)?

98.

Některé členské státy uvedly, že poté, co Soudní dvůr vydal posudek 1/94, již není namístě považovat společnou obchodní politiku za „dynamickou“.

99.

Nemám za to, že by bylo obzvláště užitečné zabývat se otázkou, zda je společná obchodní politika „dynamická“ či nikoli. Důležité je, že čl. 207 odst. 1 SFEU by měl být vykládán způsobem, který odpovídá znění uvedeného ustanovení a zaručuje, že bude Evropská unie schopna uplatňovat účinnou společnou obchodní politiku v neustále se vyvíjejícím mezinárodním obchodním prostředí.

100.

Souhlasím přitom se stanoviskem, které přednesl generální advokát N. Wahl v řízení o posudku 3/15, že jelikož se jednotlivé obchodní praktiky, vzorce a trendy postupně vyvíjejí, nelze předmět mezinárodního obchodu určit abstraktně ani vymezit staticky a rigidně ( 48 ). To, co se považuje za „obchodní politiku“ nebo „investiční politiku“ v mezinárodních vztazích, však nemusí nutně odpovídat tomu, co se rozumí společnou obchodní politikou v rámci unijního práva.

101.

Soudní dvůr rovněž zdůraznil nutnost zajistit účinnost společné obchodní politiky Evropské unie. V posudku 1/78 Soudní dvůr vysvětlil, že nebude nadále možné provádět jakoukoli smysluplnou společnou obchodní politiku, nebude-li Evropská unie mít rovněž možnost použít prostředky, jež jdou nad rámec nástrojů, které mají mít účinky pouze na tradiční aspekty vnějšího obchodu. „Obchodní politika“ v tomto smyslu by se postupně rozmělnila ( 49 ) a bránila by Evropské unii hrát úlohu globálního obchodního partnera jednak prostřednictvím dvoustranných vztahů se třetími zeměmi a jednak formou mnohostranných ujednání ( 50 ). Společná obchodní politika tedy není omezena na opatření, jež sledují obchodní cíle. Její součástí mohou být i opatření, která sledují jiné než čistě obchodní cíle, jako jsou rozvojová ( 51 ), zahraniční a bezpečnostní politika ( 52 ) či ochrana životního prostředí nebo lidského zdraví ( 53 ), vždy za předpokladu, že taková opatření mají rovněž přímé a bezprostřední účinky na obchod. Vzájemné vztahy mezi společnou obchodní politikou a (dalšími) zásadami a cíli vnější činnosti Evropské unie jsou výslovně uznány v čl. 207 odst. 1 poslední větě SFEU.

102.

To však neznamená, že dosah společné obchodní politiky není nijak omezen. Rovněž skutečnost, že určitá záležitost je řešena obchodní (a investiční) dohodou, nepostačuje k tomu, aby taková záležitost spadala do společné obchodní politiky. Dohody či ustanovení, jež mohou jiné subjekty mezinárodního práva případně koncipovat jako součást obchodu či obchodní politiky, nemusí nutně spadat pod pojem „společná obchodní politika“ vymezený ve Smlouvách. Při vymezení uvedené politiky je Soudní dvůr omezen zněním článků 206 a 207 SFEU.

103.

Pro účely článku 207 SFEU je důležité, že by se (vnitřní či vnější) činnost Evropské unie měla týkat zvláště mezinárodního obchodu, tedy obchodu se třetími státy (a nikoli obchodu na vnitřním trhu) ( 54 ), poněvadž jejím účelem je především podpora, usnadnění nebo úprava tohoto obchodu, a má na něj přímé a bezprostřední účinky ( 55 ). K závěru, že akt Evropské unie musí být zařazen do kategorie aktů spadajících do společné obchodní politiky, tedy nelze dospět jen na základě pouhé okolnosti, že takový unijní akt může mít určitý dopad na mezinárodní obchod.

104.

Z hlediska rozlišení mezi (mezinárodními) závazky, které spadají do společné obchodní politiky, a závazky, jejichž hlavním účelem je zlepšit fungování vnitřního trhu, je důležité určit, zda je účelem dohody v zásadě rozšířit mimo území Evropské unie sbližování právních úprav členských států, které již „do značné míry“ proběhlo za pomoci sekundárních právních předpisů Evropské unie týkajících se obchodu na vnitřním trhu či nikoli ( 56 ). Je-li tomu tak, lze mít za to, že účelem dané dohody je podporovat mezinárodní obchod, a její uzavření tedy spadá do společné obchodní politiky. Naproti tomu, je-li cílem dohody „interní“ sbližování právních úprav, je jejím hlavním účelem zlepšit fungování vnitřního trhu, a spadá tedy mimo rozsah společné obchodní politiky, i když má účinky na mezinárodní obchod ( 57 ).

105.

Některé zúčastněné strany se obávají, ať už obecně nebo v rámci některých konkrétních kapitol Dohody EUSFTA, že široký výklad uplatňovaný Komisí, pokud jde o dosah společné obchodní politiky po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost, by mohl narušovat účinky čl. 207 odst. 6 SFEU.

106.

Mám za to, že čl. 207 odst. 6 SFEU se týká pouze výkonu pravomocí, jež Evropská unie dovozuje z čl. 207 odst. 1 SFEU. Předpokladem je určení existence takové pravomoci. Výše uvedeným tedy nemůže být dotčena výlučná vnější pravomoc Evropské unie podle čl. 207 odst. 1 SFEU. Článek 207 odst. 6 SFEU stanoví dvě omezení, i když druhé z nich je patrně jen praktickým výrazem prvního.

107.

Zaprvé výkonem pravomoci týkající se společné obchodní politiky nemůže být dotčeno vymezení pravomocí mezi Evropskou unií a členskými státy. Mám za to, že první z uvedených omezení je vyjádřením zásady svěřených pravomocí stanovené v čl. 2 odst. 1 a 2 SFEU a dále rozvedené v prohlášení č. 18 o vymezení pravomocí ( 58 ). Jinými slovy, výkonem výlučné pravomoci Evropské unie ve vztahu ke společné obchodní politice nesmí být změněna ani jinak ovlivněna ustanovení Smlouvy týkající se rozdělení pravomocí v jiných oblastech, které nespadají do dané pravomoci (například obchod na vnitřním trhu). Tento výklad podporuje i čl. 207 odst. 2 SFEU, který stanoví právní základ pro přijetí „[…] opatření [vymezujících] rámec pro provádění společné obchodní politiky“, a neuvádí přitom, že by Evropská unie měla výlučnou pravomoc, pokud jde o veškerá opatření, jež mohou být případně přijata za účelem splnění povinností vyplývajících z dohody uzavřené Evropskou unií při výkonu její výlučné pravomoci ohledně společné obchodní politiky.

108.

Například výkon výlučné pravomoci Evropské unie podle čl. 207 odst. 1 SFEU, pokud jde o celou Dohodu TRIPS ( 59 ), neznamená, že by Evropská unie měla pravomoc upravit každou jednotlivou otázku spadající pod uvedenou dohodu na vnitřním trhu. Výkonem takové pravomoci nemůže být ani dotčeno rozdělení vnějších pravomocí mezi členské státy a Evropskou unii, pokud jde obecně o práva duševního vlastnictví.

109.

Naproti tomu nemám za to, že by z prvního výše uvedeného omezení vyplývalo, že výkon pravomoci Evropské unie ve vztahu ke společné obchodní politice závisí na tom, zda má Evropská unie vnitřní pravomoc na nějakém jiném základě nebo zda takovou pravomoc vykonala ( 60 ). Pokud bychom zejména trvali na souběžnosti vnějšího aspektu společné obchodní politiky s vnitřním aspektem jiných unijních politik, nemělo by to oporu v jiných částech článku 207 SFEU. Článek 207 odst. 4 SFEU výslovně potvrzuje, že společná obchodní politika může zahrnovat obchod kulturními a audiovizuálními službami a rovněž obchod sociálními, vzdělávacími a zdravotnickými službami. Avšak vnitřní pravomoci Evropské unie v oblasti veřejného zdraví jsou omezeny, neboť zde takové pravomoci pouze doplňují činnosti členských států ( 61 ). Činnost Evropské unie musí navíc respektovat odpovědnost členských států za stanovení jejich zdravotní politiky a za organizaci zdravotnictví a poskytování zdravotní péče ( 62 ).

110.

Druhé omezení vyplývající z čl. 207 odst. 6 SFEU spočívá v tom, že výkon pravomocí v oblasti společné obchodní politiky nesmí vést k harmonizaci právních předpisů členských států, jestliže Smlouvy takovou harmonizaci vylučují. Jak výslovně potvrzuje čl. 207 odst. 4 SFEU, uvedené omezení neznamená, že by se společná obchodní politika nemohla vztahovat na obchod v oblastech, ve kterých jiná ustanovení Smluv brání harmonizaci (například, oblastech sociální politiky, vzdělávání, veřejného zdraví či kultury) ( 63 ). Ve skutečnosti znamená, že Evropská unie nemůže výkonem svých pravomocí podle článku 207 SFEU jednat tak, aby obešla zákaz harmonizace podle Smluv. Toto omezení je tedy konkrétním výrazem prvně jmenovaného omezení.

111.

V tomto řízení o posudku je Soudní dvůr žádán také o výklad čl. 207 odst. 5 SFEU, zejména pokud jde o závazky týkající se dopravy v kapitole osm Dohody EUSFTA („Služby, usazování a elektronický obchod“) ( 64 ). Podle zmíněného ustanovení se sjednávání a uzavírání mezinárodních dohod v oblasti dopravy řídí částí třetí hlavou VI SFEU, tedy ustanoveními Smlouvy týkajícími se společné dopravní politiky Evropské unie. Takové dohody tedy spadají mimo rámec společné obchodní politiky.

112.

Tato výjimka není nová. Dopravní politika byla ve Smlouvách vždy oddělena od společné obchodní politiky. Právě tato výjimka vedla ve skutečnosti Soudní dvůr k tomu, aby v rozsudku AETR vymezil zásadu implicitních výlučných vnějších pravomocí v protikladu k výslovné vnější pravomoci týkající se společné obchodní politiky ( 65 ).

113.

Ačkoli se rozsudek AETR týkal dohody o bezpečnostních předpisech, Soudní dvůr v posudku 1/94 neshledal důvod k odlišnému závěru ve vztahu k obchodním dohodám, jež se týkají také dopravy, jako je například GATS ( 66 ). Potvrdil tím, že „[m]yšlenkou, ?která je základem judikatury AETR,? je to, že mezinárodní dohody v oblasti dopravy nespadají pod ?společnou obchodní politiku?“ ( 67 ). Uvedené stanovisko se nezměnilo ani po přijetí Niceské ( 68 ) a Lisabonské smlouvy ( 69 ). Pokud jde o mezinárodní obchod službami v oblasti dopravy, je účelem Smluv „zachovat principiální souběžnost mezi vnitřní pravomocí, která se vykonává jednostranným přijímáním předpisů [Evropské unie], a vnější pravomocí, která se projevuje prostřednictvím uzavírání mezinárodních dohod, přičemž jedna i druhá pravomoc je […] i nadále zakotvena ve zvláštní hlavě Smlouvy, která se týká společné politiky v oblasti dopravy“ ( 70 ).

114.

Z uvedeného důvodu není použití čl. 207 odst. 5 SFEU omezeno na mezinárodní dohody, které se výlučně či převážně týkají obchodu službami v oblasti dopravy. Jak uvedl Soudní dvůr v posudku 1/08, důsledkem opačného závěru by bylo, že by mezinárodněprávní ustanovení obsažená v dohodě, která mají striktně totožný předmět, spadala tu do působnosti politiky v oblasti dopravy, tu do působnosti obchodní politiky, pouze v závislosti na tom, zda se smluvní strany dohody rozhodly regulovat pouze obchod službami v oblasti dopravy, či zda se dohodly současně upravit obchod s těmito službami a obchod s tím či oním jiným druhem služeb, nebo upravit obchod s veškerými službami ( 71 ).

115.

Nehledě na širokou oblast působnosti čl. 207 odst. 5 SFEU mám za to, že výraz „mezinárodní dohody v oblasti dopravy“ neznamená, že je ze společné obchodní politiky nutně vyloučena každá dohoda použitelná na dopravu (tedy v zásadě službu spočívající v přepravě zboží či osob jedním či více dopravními prostředky z jednoho místa na místo jiné). Skutečnost, že obecně použitelná opatření mohou být v zásadě použita i v oblasti dopravy, nemusí nutně znamenat uplatnění výjimky stanovené v čl. 207 odst. 5 SFEU. Mezinárodní dohoda „v oblasti dopravy“ je dohodou, která obsahuje ustanovení týkající se konkrétně dopravy. To vysvětluje, proč se Soudní dvůr v posudku 1/08 ve svém závěru, že jsou splněny podmínky pro uplatnění výjimky stanovené v čl. 207 odst. 5 SFEU, zaměřil na sektorové závazky (a horizontální závazky, které se použijí nad rámec uvedených závazků).

116.

Toto řízení dokládá, že nejistota ohledně oblasti působnosti čl. 207 odst. 5 SFEU přetrvává i nadále. Mezi otázky týkající se závazků souvisejících s obchodem službami v oblasti dopravy patří také otázka, zda se výjimka stanovená v čl. 207 odst. 5 SFEU vztahuje na usazování (jak je tento pojem vymezen v Dohodě EUSFTA), i když tento aspekt neupravuje část třetí hlava VI SFEU, a zda spadají pod uvedenou výjimku služby „pomocné“ povahy ve vztahu k dopravním službám. Uvedenými otázkami se budu zabývat ve své analýze kapitoly osm Dohody EUSFTA ( 72 ).

117.

V případech, kdy Evropská unie nemá výslovnou výlučnou pravomoc uzavřít mezinárodní smlouvu podle čl. 3 odst. 1 SFEU, může být nicméně nadána implicitní vnější výlučnou pravomocí podle čl. 3 odst. 2 SFEU. Oba odstavce článku 3 SFEU se týkají konkrétně rozdělení pravomocí mezi Evropskou unii a členské státy. Na rozdíl od čl. 3 odst. 1 SFEU se však čl. 3 odst. 2 SFEU týká pouze vnější pravomoci. Všechny v něm uvedené hypotézy však nutně předpokládají určitý výkon vnitřní pravomoci.

118.

Komise se dovolává dvou hypotéz uvedených v čl. 3 odst. 2 SFEU k doložení výlučné vnější pravomoci Evropské unie.

119.

Pokud jde o jednu část kapitoly osm týkající se služeb, usazování a elektronického obchodu ( 73 ), se Komise dovolává první hypotézy uvedené v čl. 3 odst. 2 SFEU, podle něhož má Evropská unie výlučnou pravomoc, „[…] pokud je její uzavření stanoveno legislativním aktem Unie“. Podle judikatury Soudního dvora vychází uvedené ustanovení z toho, že mohou existovat situace, kdy samotné Smlouvy sice nestanoví vnější pravomoc Evropské unie, avšak taková pravomoc vyplývá ze společných pravidel vymezených orgány, jež vyžadují uzavření mezinárodních smluv ( 74 ). V takových situacích získává Evropská unie výlučnou pravomoc v důsledku společných pravidel ( 75 ), neboť možnost členských států uzavřít vlastní mezinárodní smlouvy by ohrozila společnou vnější činnost v oblastech, které taková unijní pravidla pokrývají ( 76 ).

120.

Pokud jde o jiné části dohody EUSFTA ( 77 ), Komise se dovolává třetí hypotézy uvedené v čl. 3 odst. 2 SFEU. Podle zmíněné hypotézy má Evropská unie výlučnou pravomoc uzavřít mezinárodní smlouvu, „[…] pokud její uzavření může ovlivnit společná pravidla či změnit jejich působnost“. Uvedená hypotéza odpovídá kritériu stanovenému Soudním dvorem v rozsudku AETR, pokud jde o vymezení „povah[y] mezinárodních závazků, které na sebe nesmí brát členské státy mimo rámec unijních orgánů, pokud byla přijata společná unijní pravidla k dosažení cílů Smlouvy“ ( 78 ).

121.

Takzvaná „zásada AETR“ tvoří základ případné implicitní výlučné pravomoci Evropské unie uzavřít mezinárodní smlouvu. Původně byla zmíněná zásada odvozena s přihlédnutím k požadavku primárního práva, aby členské státy přijaly veškerá vhodná opatření k plnění povinností, které pro ně vyplývají ze Smluv nebo jsou důsledkem činnosti orgánů, na straně jedné a k povinnosti členských států zdržet se jakýchkoli opatření, jež by mohla ohrozit dosažení cílů Smlouvy, na straně druhé ( 79 ). Evropská unie má tedy výlučnou vnější pravomoc, existuje-li nebezpečí, že by členské státy jednající mimo rámec unijních orgánů mohly převzít mezinárodní závazky, jež ovlivňují společná pravidla nebo mění jejich působnost. Tím by byla obcházena pravidla provádění unijních politik stanovená Smlouvami a mohla by být zpochybněna samotná podstata evropského integračního procesu.

122.

Určité vodítko, jak postupovat při ověřování, zda byly splněny podmínky pro použití třetí hypotézy, nabízí judikatura Soudního dvora. V tomto ohledu je nutná zvláštní analýza vztahu mezi navrhovanou mezinárodní smlouvou a unijním právem platným v rozhodné době. Pro účely dané analýzy a s ohledem na zásadu svěřených pravomocí přísluší účastníkovi řízení, který se dovolává existence výlučné vnější pravomoci, aby ji prokázal ( 80 ).

123.

Prvním krokem v rámci uvedené analýzy bude vymezení oblasti dotčené danou mezinárodní smlouvou, aby bylo možné určit, která společná pravidla jsou zde relevantní. Předmět dané smlouvy může být určen s přihlédnutím k jejímu obsahu a účelu. V tomto ohledu bude sice v některých případech možné, týká-li se analýza takzvaných homogenních smluv, popsat celou smlouvu v tom smyslu, že se vztahuje na „určitou oblast“, a posléze ověřit, zda společná pravidla danou oblast plně harmonizují nebo zda je daná oblast takovými společnými pravidly velkou měrou pokryta ( 81 ), stejný přístup však nebude tak snadno použitelný u takové smlouvy, jako je Dohoda EUSFTA, která upravuje v různých svých kapitolách či částech různé „oblasti“.

124.

Z argumentace Komise v tomto řízení vyvstává nová otázka. Použije se třetí hypotéza v čl. 3 odst. 2 SFEU pouze tehdy, pokud již unijní orgány přijaly „společná pravidla“ při výkonu legislativní pravomoci Evropské unie, nebo mohou být za určitých podmínek „společnými pravidly“ i samotná ustanovení Smluv? Komise argumentuje tím, že výlučná pravomoc Evropské unie, pokud jde o ustanovení EUSFTA týkající se jiných druhů investic, než jsou přímé zahraniční investice, vychází ze „společných pravidel“ upravených v samotném článku 63 SFEU. Touto otázkou se budu zabývat v rámci analýzy kapitoly devět oddílu A Dohody EUSFTA ( 82 ).

125.

Druhým krokem je zjištění, jaká společná pravidla v dané oblasti existují. Mezi oblastí, kterou pokrývá mezinárodní smlouva, a oblastí působnosti společných pravidel však nemusí být naprostá shoda ( 83 ). Postačí, že mezinárodní smlouva spadá do oblasti, kterou taková společná pravidla velkou měrou pokrývají ( 84 ). Relevantní společná pravidla mohou zahrnovat nejen právní úpravu použitelnou na konkrétní oblast, kterou daná smlouva pokrývá, ale rovněž právní úpravu s širší oblastí působnosti ( 85 ). Stejně tak se nemusí předmět takových společných pravidel nacházet v jednom a tomtéž právním nástroji Evropské unie ( 86 ).

126.

Společná pravidla jsou nejen ta, která upravují situace, jež zahrnují mimounijní prvek, a mají tedy vnější rozměr ( 87 ). Při určování společných pravidel je třeba vzít v úvahu jednak již platnou unijní úpravu a jednak budoucí vývoj těchto pravidel, je-li takový vývoj předvídatelný v době analýzy ( 88 ).

127.

Argumenty zúčastněných stran, pokud jde o otázku, která společná pravidla jsou relevantní pro použití zásady AETR na oblast dopravních služeb a jiné druhy investic, než jsou přímé zahraniční investice, naznačují existenci různých nedorozumění týkajících se pojmu „společná pravidla“. V tomto řízení má Soudní dvůr příležitost tuto otázku vyjasnit ( 89 ).

128.

Třetím krokem je přezkoumání (případného) dopadu uzavření mezinárodní smlouvy na relevantní společná pravidla. Není přitom nutné prokázat, že skutečně dochází k takovému dopadu: postačí, že existuje riziko ovlivnění takových pravidel či změny jejich působnosti ( 90 ). Takové riziko existuje v případě, že závazky podle mezinárodní smlouvy spadají do působnosti uvedených pravidel ( 91 ). Není nutné prokázat možný rozpor, tedy kolizi mezi danou mezinárodní smlouvou a společnými pravidly ( 92 ).

129.

Je-li oblast upravená mezinárodní smlouvou úplně harmonizována společnými pravidly ( 93 ), je snadné určit existenci výlučné pravomoci uzavřít danou smlouvu. Má se za to, že harmonizovaná pravidla jsou ovlivněna mezinárodními závazky vyplývajícími z uzavření dané smlouvy.

130.

Je-li harmonizace pouze částečná, pak skutečnost, že se mezinárodní smlouva (nebo její část či části) týká oblasti, kterou pravidla Evropské unie „velkou měrou pokrývají“, neznamená bez dalšího, že je zde dána výlučná pravomoc Evropské unie sjednat celou takovou mezinárodní smlouvu (nebo její relevantní část) bez přihlédnutí k možnému použití zásady AETR. Vše závisí na obsahu přijímaných závazků a jejich možném spojení s pravidly Unie ( 94 ).

131.

Výše uvedené zásady nejsou dotčeny protokolem č. 25 o výkonu sdílených pravomocí. Zmíněný protokol se týká pouze čl. 2 odst. 2 SFEU. Jeho jediným účelem je vymezit rozsah výkonu pravomoci Evropské unie, která je sdílena s členskými státy. Je v něm jasně uvedeno, že se výkon takové pravomoci vztahuje „pouze na prvky, které jsou upraveny předmětným aktem ?Evropské unie?, a tudíž se nevztahuje na celou oblast“. Protokol č. 25 tedy nelze vykládat v tom smyslu, že by omezoval rozsah výlučné vnější pravomoci Evropské unie v případech uvedených v čl. 3 odst. 2 SFEU, jak jej vyjasnila judikatura ( 95 ).

132.

Na základě uvedených východisek se nyní zaměřím na rozdělení pravomocí mezi Evropskou unii a členské státy, pokud jde o Dohodu EUSFTA.

133.

Komise tvrdí, že kapitola jedna spadá v plném rozsahu do oblasti působnosti společné obchodní politiky. Má za to, že všeobecné cíle stanovené v čl. 1.1 a 1.2 EUSFTA odpovídají do značné míry cílům společné obchodní politiky stanoveným v článku 206 SFEU. Cíle Dohody EUSFTA jsou pouze o něco málo širší než cíle společné obchodní politiky. I v takových případech odpovídají nicméně uvedené cíle cílům SFEU (zejména článku 63 odst. 1 a článkům 91 a 100 SFEU).

134.

Ostatní zúčastněné strany nepředložily žádné konkrétní argumenty ke kapitole jedna.

135.

Mám za to, že Evropské unii přísluší na základě čl. 207 odst. 1 SFEU výlučná pravomoc rozhodnout o stanovení oblasti volného obchodu v souladu s článkem XXIV GATT z roku 1994 a článkem V GATS ( 97 ) a sjednat, že cíli Dohody EUSFTA budou liberalizace a usnadnění obchodu a investic. Takové záležitosti zjevně spadají do oblasti působnosti společné obchodní politiky.

136.

Ustanovení obsahující obecně použitelné definice jsou navíc čistě akcesorická. Taková ustanovení nemohou měnit rozdělení pravomocí mezi Evropskou unii a členské státy, pokud jde o jiná ustanovení Dohody EUSFTA.

137.

Mám tedy za to, že kapitola jedna spadá v plném rozsahu do výlučné pravomoci Evropské unie podle článku 207 SFEU.

138.

Komise tvrdí, že kapitoly dvě až šest spadají v plném rozsahu do oblasti působnosti společné obchodní politiky.

139.

Komise argumentuje tím, že všechna ustanovení kapitoly dvě se týkají zvláště mezinárodního obchodu zbožím, neboť jejich účelem je liberalizovat obchod zbožím mezi smluvními stranami a mají přímé a bezprostřední účinky na takový obchod. To platí jednak pro ustanovení zmíněné kapitoly o clech, na něž odkazuje čl. 207 odst. 1 SFEU, a jednak pro necelní ustanovení, jež přebírají, začleňují do dohody formou odkazu nebo dále rozvádějí existující ustanovení GATT z roku 1994 a dalších mnohostranných smluv o obchodu zbožím (a tedy, jak Soudní dvůr uvedl v posudku 1/94, spadají automaticky do oblasti působnosti společné obchodní politiky).

140.

Komise předkládá obdobné argumenty, pokud jde o kapitolu tři (čl. 207 odst. 1 SFEU se vztahuje na „opatření na ochranu obchodu, jako jsou opatření pro případ dumpingu a subvencování“), kapitolu čtyři (která usnadňuje obchod zbožím tím, že stanoví rámec, v němž budou zjištěny a odstraněny zbytečné překážky obchodu v rámci Dohody o TPO a bude se předcházet jejich vzniku) a kapitolu pět (jejímž účelem je minimalizovat nepříznivé účinky SFS opatření na obchod). Dohoda o provádění článku VI Všeobecné dohody o clech a obchodu z roku 1994 (dále jen „Antidumpingová dohoda“), Dohoda o subvencích a vyrovnávacích opatřeních (dále jen „Dohoda o SVO“), Dohoda o ochranných opatřeních, Dohoda o TPO i Dohoda o SFO jsou mezinárodními dohodami o obchodu zbožím, které podle posudku 1/94 spadají do oblasti působnosti společné obchodní politiky.

141.

Kapitola šest se konečně rovněž týká zvláště mezinárodního obchodu, neboť jejím účelem je zjednodušit obchod zbožím a zajistit účinné celní kontroly. Komise doplňuje, že většina ustanovení zmíněné kapitoly odpovídá podrobnějším ustanovením se stejným předmětem v Dohodě WTO o usnadnění obchodu, která nyní tvoří přílohu 1A k Dohodě o WTO ( 100 ). Komise má za to, že členské státy ani jiné orgány nezpochybňují výlučnou pravomoc Evropské unie, pokud jde o zmíněnou novou dohodu uzavřenou v rámci WTO.

142.

Parlament v zásadě souhlasí se stanoviskem Komise.

143.

Rada a takřka žádný z členských států sice nepředkládají konkrétní argumenty v souvislosti s kapitolami dvě až šest, jeden z členských států však tvrdí, že se výlučná pravomoc Evropské unie nevztahuje na celní spolupráci upravenou v čl. 6.1 odst. 1 druhé větě EUSFTA. Článek 206 SFEU zmiňuje pouze vytvoření celní unie v souladu s články 28 a 32 SFEU. Proto pod něj nespadá článek 33 SFEU, který stanoví právní základ pro přijetí „[…] opatření k posílení spolupráce mezi členskými státy a mezi členskými státy a Komisí v celních věcech“. Z článku 6 písm. g) SFEU navíc vyplývá, což potvrzuje čl. 197 odst. 2 SFEU (jediné ustanovení hlavy XXIV nadepsané „Správní spolupráce“), že pokud jde o správní spolupráci, má Evropská unie pravomoc pouze podporovat, koordinovat či doplňovat činnost členských států.

144.

Kapitoly dvě až šest upravují různé aspekty úpravy obchodu zbožím. Záležitosti upravené danými kapitolami a druh závazků, jež stanoví, odpovídají do určité míry některým dohodám WTO o obchodu zbožím.

145.

Obchod zbožím spadal do oblasti působnosti společné obchodní politiky již před vstupem Lisabonské smlouvy v platnost. V posudku 1/94 došel Soudní dvůr k závěru, že (tehdejší) Evropské společenství má na základě článku 113 Smlouvy o ES výlučnou pravomoc uzavřít „mnohostranné dohody o obchodu zbožím“, tedy dohody, které tvoří přílohu 1A Dohody o WTO (dále jen „dohody podle přílohy 1A“) ( 101 ). Mezi takové dohody patří GATT z roku 1994 a také 12 dalších dohod. Soudní dvůr došel k závěru, že všechny dohody podle přílohy 1A spadají do oblasti působnosti společné obchodní politiky, aniž by se zabýval zvlášť každou z těchto dohod ( 102 ). Měl tedy za to, že se všechny týkají zvláště mezinárodního obchodu, poněvadž jejich účelem je především podpora, usnadnění nebo úprava tohoto obchodu, a mají na něj přímé a bezprostřední účinky. Součástí většiny dohod podle přílohy A1 Dohody o WTO jsou závazky týkající se mimo jiné přístupu na trh, národního zacházení a dalších forem vnitrostátní regulace, transparentnosti, soudního a správního přezkumu a vyvažování obchodních a jiných cílů. Rozsah použití některých takových dohod je vymezen v závislosti na druhu zboží (například Dohoda o zemědělství a Dohoda o obchodu s textilem a oděvy); jiné se vztahují na konkrétní druhy obchodních nástrojů (například Dohoda o TPO, Dohoda o obchodních aspektech investičních opatření, Antidumpingová dohoda, Dohoda o SVO a Dohoda o ochranných opatřeních), obchodní opatření se zvláštním cílem (například Dohoda o SFO) nebo některé fáze procesu dovozu či vývozu [například Dohoda o provádění článku VII Všeobecné dohody o clech a obchodu z roku 1994 (dále jen „Dohoda o celní hodnotě“), Dohoda o kontrole před odesláním, Dohoda o pravidlech původu a Dohoda o dovozním licenčním řízení].

146.

Z posudku 1/94 tedy vyplývá, že Evropské unii přísluší výlučná pravomoc, pokud jde o záležitosti pokryté danými dohodami a závazky převzatými na jejich základě ( 103 ). Tento závěr nebyl dotčen ani přijetím Lisabonské smlouvy, kterou se nezměnilo vymezení společné obchodní politiky, pokud jde o obchod zbožím.

147.

Na základě výše uvedených východisek mám za to, že se kapitoly dvě až pět týkají zvláště obchodu zbožím. Jejich předmět odpovídá v zásadě otázkám upraveným v některých dohodách podle přílohy 1A Dohody o WTO, jež spadají do výlučné pravomoci Evropské unie v oblasti společné obchodní politiky. Kapitola dvě se týká předmětu článků I, II a XI GATT z roku 1994, jež obsahují základní závazky týkající se přístupu zboží na trh. Otázky upravené kapitolou tři souvisí s ustanoveními GATT z roku 1994 o antidumpingu, subvencování a ochranných opatřeních a s odpovídajícími konkrétnějšími dohodami (Antidumpingovou dohodou, Dohodou o subvencích a vyrovnávacích opatřeních a Dohodou o ochranných opatřeních) uvedenými v příloze 1A Dohody o WTO. Kapitoly čtyři a pět se týkají necelních překážek, jež odpovídají kategoriím uvedeným v článku III GATT z roku 1994 („národní zacházení“) a konkrétním kategoriím upraveným v Dohodě o TPO a Dohodě o SFO, jež jsou rovněž součástí přílohy 1A Dohody o WTO.

148.

Uvedené otázky se týkají procesu pohybu zboží přes hranice států, jeho propuštění a odbavení a zacházení se zbožím na trhu. Týkají se tak zvláště mezinárodního obchodu.

149.

Pravidla směřující k usnadnění uvedeného procesu (jež mají zásadní význam pro dovoz a vývoz zboží) a zvýšení transparentnosti, předvídatelnosti, účinnosti a nákladové efektivity daného procesu a pravidel upravujících zacházení s takovým zbožím na trhu navíc podporují, usnadňují nebo upravují takový obchod a mají na něj přímé a bezprostřední účinky ( 104 ).

150.

Uvedený závěr platí i pro celní spolupráci podle kapitoly šest a další ustanovení o clech v ujednání č. 3 a pravidla vzájemného uznávání programů pro schválené hospodářské subjekty stanovená v ujednání č. 4 (přičemž obě zmíněná ujednání se týkají kapitoly šest).

151.

Kapitola šest se týká celních postupů a celní hodnoty a zjednodušení obchodu (jež jsou částečně upraveny GATT z roku 1994), Dohody o celní hodnotě a nedávno uzavřené Dohody WTO o usnadnění obchodu. Jednotlivé formy spolupráce upravené v kapitole šest odpovídají do určité míry formám spolupráce v celních věcech podle GATT z roku 1994 a Dohody o celní hodnotě. Posledně jmenované dohody upravují rovněž, kromě obecných ustanovení o zveřejňování ( 105 ), také konzultace v otázkách souvisejících se správou systémů celní hodnoty ( 106 ). V obecnější rovině stanoví dále GATT z roku 1994 a dohody podle přílohy A1 celou řadu obdobných forem spolupráce v různých záležitostech souvisejících s obchodem zbožím ( 107 ). Taková ustanovení nebránila Soudnímu dvoru, aby v posudku 1/94 došel k závěru, že zmíněné dohody spadají zcela do oblasti působnosti společné obchodní politiky ( 108 ).

152.

Nemohu přitom přijmout formalistický argument vycházející z rozdílu mezi ustanoveními Smlouvy o celní unii (články 30 až 32 SFEU) a celní spolupráci (článek 33 SFEU), pokud jde o obchod zbožím na vnitřním trhu. Je pravda, že článek 206 SFEU, který stanoví cíle celní unie, zmiňuje pouze články 28 až 32 SFEU. Důvodem je však skutečnost, že se jedná o ustanovení, která vytvářejí celní unii. To není účelem takového ustanovení, jako je článek 33 SFEU, které stanoví právní základ pro přijetí právní úpravy na podporu celní spolupráce v rámci Evropské unie. Ze skutečnosti, že článek 206 SFEU neodkazuje výslovně na článek 33 SFEU, tedy nelze smysluplně dovozovat žádné závěry ohledně dosahu společné obchodní politiky. Stejně tak nemají žádný dopad na oblast působnosti uvedené politiky čl. 6 písm. g) a článek 197 SFEU. Zmíněná ustanovení se týkají obecně správní spolupráce mezi členskými státy navzájem a mezi členskými státy a Evropskou unií. Není jimi tedy dotčena výlučná pravomoc Evropské unie zahrnout do své společné obchodní politiky opatření směřující ke zlepšení správní spolupráce se třetími státy, pokud jde o otázky spadající do uvedené politiky.

153.

Má analýza kapitol dvě až šest platí konečně rovněž pro protokol 1 o definici pojmu „původní produkty“ a metodách administrativní spolupráce. Uvedený protokol se týká pravidel původu. Zjevně se týká zvláště mezinárodního obchodu zbožím.

154.

Mám tedy za to, že kapitoly dvě až šest spadají v plném rozsahu do výlučné pravomoci Evropské unie týkající se společné obchodní politiky podle článku 207 SFEU.

155.

Nyní se zaměřím na kapitolu osm. Jelikož z kapitoly sedm (Necelní překážky obchodu a investicím do výroby obnovitelné energie) a kapitoly třináct (Obchod a udržitelný rozvoj) vyvstávají obdobné otázky vztahující se k dosahu společné obchodní politiky a vztahu mezi obchodními a neobchodními cíli ( 109 ), budu se kapitolou sedm zabývat později ve spojení s kapitolou třináct.

156.

Komise uvádí, že v oddílu A jsou stanoveny cíl a oblast působnosti kapitoly osm Dohody EUSFTA. Oddíly B až D téže kapitoly spadají do výlučné pravomoci Evropské unie, neboť jejich oblast působnosti odpovídá dosahu závazků týkajících se způsobů 1, 2, 3 a 4 poskytování služeb podle GATS, na něž se vztahuje čl. 207 odst. 1 SFEU. Podle čl. I odst. 2 písm. a) až d) GATS se uvedené čtyři způsoby týkají poskytování služeb: a) z území jednoho členského státu (WTO) na území jiného členského státu (WTO) („způsob 1“ neboli „přeshraniční dodání“); b) na území jednoho členského státu (WTO) příjemci na území jiného členského státu (WTO) („způsob 2“ neboli „spotřeba v zahraničí“); c) poskytovatelem z jednoho členského státu (WTO) prostřednictvím komerční přítomnosti na území jiného členského státu (WTO) („způsob 3“ neboli „komerční přítomnost“); a d) poskytovatelem z jednoho členského státu (WTO) prostřednictvím fyzických osob z členského státu (WTO) přítomných na území jakéhokoli jiného členského státu (WTO) („způsob 4“ neboli „přítomnost fyzických osob“).

157.

U každého z pododdílů oddílu E v kapitole osm (Předpisový rámec) Komise tvrdí, že zde existuje dostatečně úzké propojení s mezinárodním obchodem.

158.

Pokud jde o obecně použitelná ustanovení (pododdíl 1), Komise se dovolává srovnání s ustanoveními GATS a některých nezávazných nástrojů přijatých různými orgány WTO. Komise dále argumentuje tím, že článek 8.16 EUSFTA o vzájemném uznávání profesních kvalifikací spadá do společné obchodní politiky, protože usnadňuje přístup na trh zahraničním poskytovatelům služeb, přičemž Soudní dvůr potvrdil, že takové závazky v GATS jsou součástí společné obchodní politiky. Článek 8.17 EUSFTA týkající se transparentnosti stanoví povinnosti, které jsou běžné v mezinárodních obchodních dohodách a obdobné těm, které vyplývají z čl. III odst. 1 a III:4 GATS. Nejistota ohledně použitelných opatření upravujících obchodní jednání může vést k tomu, že se poskytovatelé služeb rozhodnou upustit od vstupu na zahraniční trhy.

159.

Pokud jde o vnitrostátní právní předpisy (pododdíl 2), Komise poukazuje v zásadě na to, že tento pododdíl stanoví podmínky, jež mají zajistit, aby požadavky a postupy udělování licencí nebo kvalifikační požadavky a postupy nenarušovaly mezinárodní obchod. Jejich účel je obdobný účelu čl. VI odst. 4 GATS, který má zajistit, aby takové normy a postupy, byť nediskriminační, nepředstavovaly zbytečné překážky obchodu službami. Povinnost smluvních stran zachovat nebo zavést soudní, rozhodčí nebo správní instance nebo řízení umožňující přezkum rozhodnutí, stanovená v čl. 8.19 odst. 3 EUSFTA, je navíc obdobná povinnosti stanovené v čl. VI odst. 2 písm. a) GATS.

160.

Také zvláštní ustanovení o počítačových službách, poštovních službách, telekomunikačních službách a finančních službách (pododdíly 3, 4, 5 a 6), z nichž některá potvrzují závazky podle GATS nebo z nich vycházejí, spadají obdobně do pravomoci Evropské unie podle čl. 207 odst. 1 SFEU.

161.

Oddíl F obsahuje převážně různá prohlášení. Jediné hmotněprávní ustanovení (v článku 8.58 EUSFTA) zakazuje ukládání cel, což je otázka zjevně spadající do společné obchodní politiky.

162.

Parlament ani Rada nepředkládají konkrétní argumenty k ustanovením kapitoly osm, jež se netýkají dopravy ( 111 ).

163.

Členské státy se zaměřují zejména na taková zvláštní ustanovení, jako jsou ta, která se týkají finančních služeb a vzájemného uznávání profesních kvalifikací.

164.

Některé členské státy argumentují tím, že pododdíl 6 o finančních službách nespadá v plném rozsahu do společné obchodní politiky Evropské unie. Směrnice 2014/65 o trzích finančních nástrojů (dále jen „směrnice MiFiD II“) ( 112 ), jež má nabýt účinnosti v lednu 2017, harmonizuje pouze některé aspekty poskytování finančních a investičních služeb státními příslušníky třetích zemí.

165.

Pravidla upravující vzájemné uznávání profesních kvalifikací rovněž nespadají do společné obchodní politiky. Zaprvé na rozdíl od tvrzení Komise pouhá okolnost, že určitá záležitost má vliv na vnější obchodní vztahy nebo že je upravena mezinárodním hospodářským právem, nepostačuje k tomu, aby spadala do společné obchodní politiky. Zadruhé směrnicí 2005/36 o uznávání odborných kvalifikací ( 113 ) není dotčena výlučná pravomoc členských států, pokud jde o uznávání odborných kvalifikací získaných mimo území Evropské unie. Obdobně v oblasti námořní dopravy představují společná pravidla přijatá zejména ve směrnici Rady 96/50/ES (o podmínkách pro získání národních osvědčení vůdců plavidel) a ve směrnici 2008/106/ES (o minimální úrovni výcviku námořníků) ( 114 ) pouze minimální pravidla, jež nemohou být dotčena článkem 8.16 EUSFTA. Zatřetí Komise opomíjí skutečnost, že GATS (a zejména čl. VII odst. 1) neukládá členským státům WTO uznávat odborné kvalifikace ze třetích zemí nebo uzavřít v tomto ohledu mezinárodní dohody.

166.

Způsobem, jímž má být dosaženo liberalizace podle Dohody EUSFTA, zejména v oblasti usazování, navíc budou nebo mohou být dotčeny zdravotní či sociální služby, u nichž si členské státy ponechávají pravomoc. To je neslučitelné s čl. 207 odst. 6 SFEU. Komise rovněž nesprávně argumentuje tím, že ustanovení týkající se elektronického obchodu jsou pouze deklaratorní povahy.

167.

Komise se konečně nemůže dovolávat článku 216 SFEU, aby odůvodnila existenci sdílené pravomoci v oblastech spadajících mimo výlučnou pravomoc Evropské unie. Komise neprokázala nutnost uzavřít Dohodu EUSFTA k dosažení jednoho z cílů stanovených ve Smlouvách.

168.

Komise řeší samostatně závazky podle kapitoly osm, jež se týkají zvláště dopravy (v seznamu specifických závazků Evropské unie v příloze 8-A a v oddílu E pododdílu 7, který se týká služeb v mezinárodní námořní dopravě).

169.

Komise argumentuje tím, že velmi podstatná část obchodu mezi Singapurem a Evropskou unií v pěti oblastech dopravy upravených Dohodou EUSFTA (letecká, železniční, silniční, vnitrozemská vodní a námořní doprava) probíhá sice v rámci způsobu 3 (usazení), ustanovení týkající se usazování poskytovatelů dopravních služeb však nespadají pod výjimku stanovenou v čl. 207 odst. 5 SFEU. Usazování související s dopravními službami totiž nespadá do oblasti působnosti části třetí hlavy VI SFEU (ve spojení s čl. 58 odst. 1 SFEU), na niž čl. 207 odst. 5 odkazuje, přičemž žádné ustanovení Smlouvy nebrání použití ustanovení o svobodě usazování na dopravu. Komise poukazuje per analogiam na rozdíl mezi volným pohybem služeb v oblasti dopravy podle sekundárních právních předpisů přijatých v souladu s částí třetí hlavou VI SFEU, jenž je omezen na způsoby 1, 2 a 4, na straně jedné, a svobodou usazování podle článku 49 a následujících SFEU, na straně druhé.

170.

Pokud jde o otázku, zda závazky vyplývající z Dohody EUSFTA spadají pod výjimku stanovenou v čl. 207 odst. 5 SFEU, Komise tvrdí, že výlučná pravomoc Evropské unie vychází z třetí hypotézy v čl. 3 odst. 2 SFEU. Vnější činnost členských států by mohla ovlivnit společná pravidla přijatá v oblasti dopravních služeb, tedy oblasti, která je velkou měrou pokryta společnými pravidly. Pokud by Soudní dvůr uvedený argument nepřijal a došel k závěru, že je nezbytné zabývat se závazky v každé z oblastí dopravy zvlášť, pak do výlučné pravomoci Evropské unie spadají přinejmenším závazky vyplývající z Dohody EUSFTA, pokud jde o mezinárodní námořní dopravu, železniční dopravu a silniční dopravu, stejně jako některé pomocné služby.

171.

Pokud jde o letecké dopravní služby, Komise tvrdí, že výlučná pravomoc Evropské unie, co se týče služeb opravy a údržby letadel, během kterých je stroj vyřazen z provozu, dále prodeje a marketingu leteckých dopravních služeb a služeb počítačových rezervačních systémů (na něž se vztahují oddíly B a C), je založena zčásti na čl. 207 odst. 1 SFEU a zčásti na první a třetí hypotéze uvedených v čl. 3 odst. 2 SFEU. Pokud jde o služby opravy a údržby letadel, článek 12 nařízení (ES) č. 216/2008 ( 115 ) předvídá uzavření dohody ze strany Evropské unie (první hypotéza v čl. 3 odst. 2 SFEU). Pokud jde o prodej a marketing leteckých dopravních služeb, argumentuje Komise tím, že tyto služby samy o sobě nezahrnují dopravu zboží či cestujících: spadají tedy do společné obchodní politiky. Služby počítačových rezervačních systémů jsou do značné míry upraveny společnými pravidly, zejména nařízením (ES) č. 80/2009 ( 116 ), a spadají tedy do výlučné pravomoci Evropské unie na základě třetí hypotézy v čl. 3 odst. 2 SFEU.

172.

Vzhledem zeměpisné poloze Evropské unie a Singapuru je praktický význam způsobů 1, 2 a 4 omezený.

173.

Pokud jde tedy konkrétně o vnitrozemskou vodní dopravu, nedochází v praxi prostřednictvím Dohody EUSFTA k žádnému výkonu vnější pravomoci.

174.

Co se týče železniční dopravy, Evropská unie nepřevzala žádné závazky u způsobů 1 či 4 a úplné závazky převzala jen u způsobu 2. Jedná se v každém případě o vedlejší závazky ve vztahu k závazkům převzatým v Dohodě EUSFTA v oblasti dopravy nebo souvisejícím se společnou obchodní politikou. Pokud jde o poskytování služeb v oblasti železniční dopravy dceřinou společností singapurské společnosti usazenou v členském státě na území jiného členského státu (způsob 3), směrnice 2012/34/EU umožňuje volný pohyb služeb poskytovaných provozovateli usazenými v členském státě na území Evropské unie a nestanovuje požadavky na státní příslušnost vlastníků dané dceřiné společnosti ( 117 ). Jedná se tedy o otázku upravenou společnými pravidly.

175.

Co se týče silniční dopravy, přebírá Evropská unie jen omezené závazky k osobní a nákladní dopravy. Pro způsob 1 nejsou přijímány žádné závazky. Naproti tomu Evropská unie přebírá úplný závazek (bez výhrad) pro způsob 2 a závazek s výhradami pro způsob 4. Stejně jako u železniční dopravy mají zmíněné závazky jen omezený praktický dopad. V každém případě je konkrétní závazek týkající se způsobu 2 jen vedlejším závazkem ve vztahu k jiným závazkům podle Dohody EUSFTA. Pokud jde o poskytování takových služeb dceřinou společností singapurské společnosti usazenou v jednom členském státě do jiného členského státu (způsob 3), nařízení (ES) č. 1072/2009 ( 118 ) a č. 1073/2009 ( 119 ), ve spojení s nařízením (ES) č. 1071/2009 ( 120 ), stanoví společná pravidla týkající se podmínek usazování provozovatelů silniční dopravy v Evropské unii. Jelikož se uvedená nařízení použijí bez ohledu na státní příslušnost vlastníků dceřiné společnosti, přeshraniční poskytování služeb silniční dopravy společnostmi usazenými v Evropské unii je velkou měrou pokryto společnými pravidly. Evropská unie má tedy odpovídající výlučnou vnější pravomoc podle čl. 3 odst. 2 SFEU. Komise konečně uplatňuje u silniční dopravy stejné argumenty týkající se způsobu 4 jako u dopravy námořní ( 121 ). Singapurská společnost provozující silniční dopravu může v praxi vyslat klíčové zaměstnance (patrně formou převedení v rámci společnosti) ( 122 ) do provozovny zřízené v členském státě. V takovém případě se na podmínky vstupu a pobytu takových státních příslušníků třetí země v případě převedení v rámci společnosti vztahuje směrnice 2014/66/EU ( 123 ). V každém případě jsou uvedené závazky vedlejšími závazky ve vztahu k závazku Evropské unie, pokud jde o provozování silniční dopravy v rámci způsobu 3 (u nějž má Evropská unie výlučnou pravomoc ( 124 )).

176.

Pokud jde o námořní dopravu, Komise argumentuje tím, že společná pravidla jsou v této oblasti stanovena nařízením Rady (EHS) č. 4055/86 ( 125 ), které upravuje přinejmenším podstatnou část poskytování služeb v námořní dopravě mezi členskými státy a třetími zeměmi. Vztahuje se také na zacházení se státními příslušníky třetích zemí (konkrétně s některými společnostmi námořní dopravy usazenými ve třetích zemích). Na rozdíl od nařízení relevantních pro leteckou dopravu se nařízení č. 4055/86 vztahuje i na některé společnosti námořní dopravy ze třetích zemí ( 126 ). Uvedené nařízení rovněž není omezeno na přepravní trasy uvnitř Unie. Vztahuje se navíc i na (přeshraniční) poskytování služeb v námořní dopravě dceřinými společnostmi singapurských společností usazenými v členském státě z daného členského státu do jiného členského státu.

177.

Pokud jde o způsob 4, Komise tvrdí, že singapurská společnost působící v oblasti námořní dopravy vyšle v praxi klíčové zaměstnance (patrně formou převedení v rámci společnosti) do provozovny zřízené v členském státě. V takovém případě se na podmínky vstupu a pobytu státních příslušníků třetí země v rámci takového převedení použije směrnice 2014/66. V každém případě je závazek týkající se způsobu 4 nezbytným vedlejším aspektem závazku ohledně způsobu 3, u něhož přísluší Evropské unii výlučná pravomoc ( 127 ).

178.

Komise doplňuje, že přístavní služby, na něž se vztahuje čl. 8.56 odst. 6 EUSFTA (část pododdílu 7), nebyly liberalizovány pro zahraniční poskytovatele takových služeb. Evropská unie totiž nepřevzala v rámci seznamu svých závazků žádné relevantní závazky. Článek 8.56 odst. 6 EUSFTA pouze dále rozvádí povinnost národního zacházení, pokud jde o mezinárodní námořní dopravu, do té míry, v jaké byla liberalizována.

179.

Pokud jde o pomocné služby v oblasti námořní dopravy, vnitrozemské vodní dopravy, železniční dopravy a silniční dopravy, Komise argumentuje tím, že některé z uvedených služeb nejsou dopravní služby. Spadají tudíž do společné obchodní politiky Evropské unie. To platí zejména pro služby celního odbavení. Co se týče údržby a oprav zařízení pro námořní dopravu, vnitrozemskou vodní dopravu, železniční dopravu a silniční dopravu, Komise poukazuje na to, že zmíněné služby spadají do závazků Evropské unie týkajících se obchodních služeb. Spadají proto do společné obchodní politiky.

180.

Pokud by došel Soudní dvůr k závěru, že některá ustanovení Dohody EUSFTA týkající se dopravních služeb nespadají do výlučné pravomoci Evropské unie, Komise tvrdí, že taková ustanovení spadají do sdílené pravomoci Evropské unie, protože v souladu s druhou hypotézou v čl. 216 odst. 1 SFEU jsou takové mezinárodní závazky nezbytné k dosažení cíle stanoveného Smlouvami. Komise poukazuje zejména na cíl, kterým je stanovení společných pravidel pro služby dopravy mezi Evropskou unií a třetími státy podle čl. 91 odst. 1 SFEU.

181.

Parlament argumentuje tím, že některé služby (jako je úschova a skladování, zasílatelství, tažné a vlečné služby) jsou pomocné služby ve vztahu k námořní dopravě, a je tedy třeba s nimi zacházet stejně jako se službami v oblasti námořní dopravy. Parlament dále tvrdí, že závazky v rámci způsobu 4 (dočasná přítomnost fyzických osob) jsou nezbytné k zajištění účinného práva na usazování. Právní režim poskytování služeb v rámci způsobu 4 musí tedy vycházet z právního režimu způsobu 3 a rovněž nemůže spadat do oblasti působnosti výjimky stanovené v čl. 207 odst. 5 SFEU. Pokud by nicméně byly služby v rámci způsobu 4 posuzovány samostatně, odpovídající závazky by i tak spadaly do oblasti působnosti čl. 207 odst. 1 SFEU, protože dočasná přítomnost fyzických osob se řídí ustanoveními Smlouvy o vstupu a pobytu státních příslušníků třetích zemí na území členských států, a nikoli ustanoveními o dopravní politice v části třetí hlavě VI SFEU. Pokud jde o námořní dopravu, Parlament doplňuje, že v důsledku nařízení č. 4055/86 má Evropská unie výlučnou pravomoc ohledně ujednání o sdílení nákladu.

182.

Rada a celá řada členských států argumentují tím, že neexistuje žádný základ pro vyloučení usazování v oblasti dopravy z působnosti čl. 207 odst. 5 SFEU. Z ustanovení hlavy VI týkající se dopravy ani z judikatury nevyplývá, že by usazování v oblasti dopravy spadalo zcela mimo dosah uvedených ustanovení. Výklad čl. 207 odst. 5 SFEU navrhovaný Komisí nepodporuje ani čl. 58 odst. 1 SFEU. Je sice pravda, že neexistuje žádné obdobné ustanovení o právu usazování, takové ustanovení však neexistuje ani pro volný pohyb pracovníků či volný pohyb kapitálu. Výklad Komise by omezoval dosah zmíněné hlavy upravující dopravu na otázky týkající se volného pohybu služeb. V každém případě není čl. 58 odst. 1 SFEU součástí hlavy Smlouvy týkající se dopravy. Pokud by se ustanovení, jež podstatným způsobem omezuje oblast působnosti některé hlavy Smlouvy týkající se dopravy, nenacházelo přímo v dané hlavě, nebylo by to slučitelné se systematikou Smluv. Rada a některé členské státy uvádějí příklady legislativních aktů Evropské unie založených na čl. 91 odst. 1 nebo čl. 100 odst. 2 SFEU, které se týkají svobody usazování nebo volného pohybu pracovníků v oblasti dopravy ( 128 ).

183.

Rada tvrdí, že rozsah záležitostí týkajících se dopravy, na které se vztahuje Dohoda EUSFTA, je mnohem širší, než tvrdí Komise. Rada a mnohé členské státy dodávají, že praktický význam určitého ustanovení Dohody EUSFTA (zejména, pokud jde o vnitrozemskou vodní dopravu, železniční dopravu a silniční dopravu) nemá vliv na rozdělení vnějších pravomocí. Obdobně není rozsah určité záležitosti omezen v důsledku výhrad učiněných Evropskou unií ve prospěch jednotlivých členských států ( 129 ) (například, pokud jde o služby pronájmu a leasingu bez obsluhy týkající se plavidel, letadel a ostatních dopravních prostředků v rámci seznamu specifických závazků Evropské unie nebo údržba a opravy plavidel, železničních dopravních prostředků, motorových vozidel, motocyklů, sněžných motorových skútrů a silničních dopravních prostředků, jakož i letadel a jejich dílů v daném seznamu).

184.

Rada má za to, že Komise neprokázala, že by pro všechna ustanovení týkající se dopravy v kapitole osm byly splněny podmínky stanovené v čl. 3 odst. 2 SFEU. Oblasti nespadající do výlučné pravomoci Evropské unie tedy zahrnují: i) pomocné služby týkající se silniční, železniční a vnitrozemské vodní dopravy a některé pomocné služby pro služby v námořní dopravě; ii) služby v námořní dopravě, pokud jsou dotčena plavidla plující pod vlajkou třetího státu, služby v námořní dopravě poskytované v rámci způsobu 3 a služby v námořní dopravě poskytované v rámci způsobu 4, pokud jde o prodejce podnikatelských služeb a obchodní návštěvy pro účely usazení; iii) služby vnitrozemské námořní dopravy; iv) služby železniční dopravy poskytované v rámci způsobu 2 a údržba a opravy zařízení pro městskou a příměstskou železniční dopravu; v) služby silniční dopravy poskytované v rámci způsobu 2 a také tyto služby poskytované v rámci způsobu 4, pokud jde o prodejce podnikatelských služeb a obchodní návštěvy pro účely usazení, a vi) vzájemné uznávání profesních kvalifikací. I kdyby Soudní dvůr souhlasil s úzkým výkladem čl. 207 odst. 5 SFEU, který zastává Komise, některé části kapitoly osm by ani tak nespadaly do výlučné pravomoci Evropské unie.

185.

Rada a mnohé členské státy rovněž tvrdí, že Komise nemůže spojovat dohromady všechny záležitosti týkající se dopravy upravené v Dohodě EUSFTA a považovat je za jedinou relevantní „oblast“ pro účely použití třetí hypotézy v čl. 3 odst. 2 SFEU. Rada argumentuje tím, že některé pomocné služby jsou natolik odlišné, že tvoří samostatnou oblast. Pro účely třetí hypotézy v čl. 3 odst. 2 SFEU je třeba relevantní „oblasti“ vymezit s ohledem na různé druhy dopravy a takové oblasti pak nejsou velkou měrou pokryty společnými pravidly.

186.

Pokud tak jde o námořní dopravu, relevantní ustanovení Dohody EUSFTA zahrnují závazky, které nespadají do oblasti působnosti nařízení č. 4055/86. Uvedené nařízení má tedy užší oblast působnosti. Kromě toho se nařízení č. 4055/86, na rozdíl od Dohody EUSFTA, nevztahuje na všechny druhy dopravy. Netýká se (pomocných) přístavních služeb ani jiných pomocných služeb v oblasti námořní dopravy, nýbrž jen přepravy osob a zboží.

187.

V případech, kdy se zmíněné nařízení použije, je třeba rozlišovat mezi ujednáními o sdílení nákladu, která jsou velkou měrou pokryta článkem 3 nařízení č. 4055/86, a všemi ostatními omezeními volného pohybu služeb v oblasti námořní dopravy, na něž se do velké míry uvedené nařízení nevztahuje.

188.

Co se týče vnitrozemské vodní dopravy, Komise neurčila žádná společná pravidla, která by mohla být ovlivněna ustanoveními Dohody EUSFTA. Výlučnou pravomoc odpovídající třetí hypotéze v čl. 3 odst. 2 SFEU nelze v této oblasti určit na základě nařízení (EHS) č. 3921/91 ( 130 ) ani nařízení (ES) č. 1356/96 ( 131 ).

189.

Pokud jde o železniční dopravu, závazky vyplývající z Dohody EUSFTA, které se týkají způsobu 3, mohou ovlivnit směrnici 2012/34 o vytvoření jednotného evropského železničního prostoru. Uvedená směrnice však neobsahuje žádná pravidla týkající se způsobu 2.

190.

Co se týče silniční dopravy, Komise neprokázala existenci společných pravidel, která by se týkala způsobu 2. Dále, pokud jde o způsob 4, směrnice 2014/66 se nevztahuje na singapurské podniky, které dosud nemají provozovnu v členském státě. Společná pravidla existují jen ke způsobu 3. Nacházejí se zejména v nařízeních č. 1071/2009, 1072/2009 a 1073/2009, která nestanoví podmínku státní příslušnosti pro poskytování služeb železniční dopravy.

191.

Pokud jde o leteckou dopravu, Evropské unii přísluší podle čl. 3 odst. 2 SFEU výlučná vnější pravomoc ohledně služeb počítačových rezervačních systémů na základě nařízení č. 80/2009. Argumentace Komise však není správná v případě služeb oprav a údržby letadel (pokud jde o údajný základ pro uzavření mezinárodní dohody obsažený v článku 12 nařízení č. 216/2008) a v případě prodeje a marketingu leteckých dopravních služeb (na něž se podle názoru Komise nevztahuje výjimka stanovená v čl. 207 odst. 5 SFEU). Takové služby jsou neoddělitelně spojeny s dopravou, a mají dokonce pro poskytování dopravy zásadní význam.

192.

Co se týče způsobů poskytování dopravních služeb (nikoli druhů dopravy), pro poskytování dopravních služeb v rámci způsobu 3 (usazení) neexistují žádná společná pravidla. Přijetí takových pravidel se ani v blízké budoucnosti nepředpokládá. Způsob 4 nepodléhá v plném rozsahu společným pravidlům, zejména směrnici 2014/66. Uvedená směrnice se vztahuje zejména na převedení státních příslušníků třetích zemí, jako jsou vedoucí pracovníci, odborníci či stážisté, v rámci společnosti, ale nevztahuje se na jiné klíčové zaměstnance. Ustanovení směrnice o podmínkách vstupu a pobytu státních příslušníků třetích zemí se navíc použijí, aniž by byla dotčena příznivější ustanovení a) práva Unie, včetně dvoustranných a mnohostranných dohod a b) dvoustranných nebo mnohostranných dohod uzavřených mezi jedním nebo několika členskými státy a jednou nebo několika třetími zeměmi ( 132 ). Taková příznivější ustanovení se v Dohodě EUSFTA skutečně nacházejí, a to zejména v článku 8.14 ve spojení s článkem 8.13. Evropská unie má sice implicitní výlučnou vnější pravomoc, pokud jde o krátkodobý pobyt (v důsledku přijetí nařízení č. 810/2009, kterým se zavádí kodex Společenství o vízech ( 133 )), členské státy si však ponechávají pravomoc ohledně dlouhodobých víz, s výjimkou konkrétních případů, které upravují společná pravidla (jako v případě převedení zaměstnanců v rámci společnosti).

193.

Na rozdíl od Komise navíc členské státy argumentují tím, že způsob 4 představuje odlišný způsob poskytování služeb. Způsob 4 nelze považovat za nezbytný vedlejší aspekt usazení (způsob 3), jehož součástí je často využití místních pracovníků.

194.

Pokud by konečně byla uznána výlučná vnější pravomoc Evropské unie, co se týče ustanovení kapitoly osm týkajících se dočasné přítomnosti fyzických osob, vedla by tato okolnost k harmonizaci a nebylo by tak respektováno rozdělení pravomocí mezi Evropskou unii a členské státy na základě protokolu č. 21 a čl. 207 odst. 6 SFEU.

195.

V posudku 1/94 Soudní dvůr uvedl, že pokud jde o obchod službami – mimo dopravu – upravený GATS, lze k obchodu zbožím přirovnat pouze přeshraniční dodávky, jejichž součástí není pohyb osob („způsob 1“), a jen takové dodávky tedy spadají pod pojem společné obchodní politiky ( 134 ). Naproti tomu součástí způsobů 2 až 4 (tedy spotřeba v zahraničí, komerční přítomnost a přítomnost fyzických osob) je pohyb osob a jedná se zde o zacházení se státními příslušníky třetích zemí při překračování vnějších hranic členských států. Tyto způsoby tedy nejsou zahrnuty do společné obchodní politiky ( 135 ).

196.

Niceskou smlouvou byl poté rozšířen dosah společné obchodní politiky tak, že zahrnovala zejména sjednávání a uzavírání dohod o obchodu službami, pokud takové dohody dosud nespadaly do společné obchodní politiky ( 136 ). Neuplatnilo se přitom žádné rozlišení v závislosti na způsobu dodání. Zmíněná pravomoc však podléhala složitému souboru pravidel upravených v čl. 133 odst. 5 a 6 ES. Formou výjimky bylo stanoveno, že dohody týkající se obchodu službami v některých oblastech (kulturní, audiovizuální, vzdělávací služby, oblasti sociálních služeb a zdravotnických služeb) spadají i nadále do sdílené pravomoci (tehdejšího) Evropského společenství a členských států ( 137 ). S výhradou uvedených výjimek Soudní dvůr v posudku 1/08 rozhodl, že Společenství získalo výlučnou pravomoc k tomu, aby uzavíralo zejména mezinárodní dohody týkající se obchodu službami poskytovanými v rámci způsobů 2 až 4 ( 138 ). Nezabýval se přitom podrobně druhem závazku převzatého u každého z těchto způsobů dodání.

197.

Po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost nyní čl. 207 odst. 1 SFEU upravuje obchod službami v rámci čtyř způsobů podle čl. I odst. 2 písm. a) až d) GATS, neboť bylo odstraněno rozlišení mezi obchodem zbožím a službami. Článek 207 SFEU již neobsahuje žádné (odvětvové) výjimky z výlučné pravomoci Evropské unie v této oblasti, i když se i nadále uplatní všeobecná výjimka týkající se dopravy ( 139 ). Společná obchodní politika tudíž nyní pokrývá celou oblast GATS do té míry, v jaké se daná dohoda použije pro jiné služby, než je doprava.

198.

Jaké budou tedy závěry ke kapitole osm EUSFTA?

199.

Pro určení pravomoci Evropské unie ohledně kapitoly osm a povahy takové pravomoci je nezbytné rozlišovat mezi částmi uvedené kapitoly, které spadají do společné obchodní politiky (článek 207 SFEU), a jejími částmi, které mohou spadat do pravomoci Evropské unie z jiného důvodu. Článek 207 odst. 5 SFEU totiž výslovně vyjímá dopravní služby z oblasti působnosti společné obchodní politiky.

200.

Nejprve se tedy zaměřím na otázku, zda kapitola osm spadá do výlučné pravomoci Evropské unie, pokud jde o společnou obchodní politiku, to do té míry, v níž se daná kapitola nevztahuje na dopravní služby. Poté se budu zvlášť zabývat pravomocí Evropské unie ve vztahu k ustanovením kapitoly osm, která se týkají dopravních služeb. V tomto kontextu je nezbytné přihlížet k ustanovením, která výslovně řeší otázku, zda se daná kapitola vztahuje na takové služby či nikoli, k obecně použitelným ustanovením, ke zvláštním ustanovením týkajícím se služeb v mezinárodní námořní dopravě a k závazkům uvedeným na seznamu specifických závazků Evropské unie. Uvedený seznam sestává ze samostatných seznamů pro přeshraniční poskytování služeb, usazení a klíčové zaměstnance, stážisty-absolventy a prodejce podnikatelských služeb. Uvedené samostatné seznamy obsahují specifické závazky pro jednotlivá (dílčí) odvětví dopravy (zejména námořní dopravu, vnitrozemskou vodní dopravu, železniční dopravu, potrubní přepravu zboží kromě paliv) a pomocné služby pro tyto jednotlivé druhy dopravy.

201.

Oddíly B až D kapitoly osm (přeshraniční poskytování služeb, spotřeba v zahraničí ( 140 ), usazení a dočasná přítomnost fyzických osob za účelem obchodu) se vztahují na poskytování služeb odpovídající způsobům 1 až 4 podle GATS. Pravidla pro tyto způsoby poskytování služeb tedy spadají v zásadě do oblasti působnosti čl. 207 odst. 1 SFEU. Totéž platí i pro horizontální závazky v oddílu E („Předpisový rámec“), pododdílech 1 („Obecně použitelná ustanovení“) a 2 („Domácí právní předpisy“), a pro sektorové závazky v pododdílech 3 („Počítačové služby“), 4 („Poštovní služby“), 5 („Telekomunikační služby“) a 6 („Finanční služby“). Obdobně je účelem oddílu F týkajícího se „Elektronického obchodu“ v zásadě zvýšit obchodní příležitosti, které mohou vyplynout z využívání a rozvoje elektronického obchodu. Oddíl G stanoví podmínky, za kterých mohou smluvní strany přijmout opatření, jež by jinak mohla být v rozporu s kapitolou osm, a upravuje přezkum dané kapitoly. Uvedené oddíly mají tedy přímé a bezprostřední účinky na obchod, a spadají proto do společné obchodní politiky Evropské unie.

202.

Zvlášť vyvstává otázka, zda se oddíl C („Usazení“, tedy poskytování služeb v rámci způsobu 3) týká i přímých zahraničních investic. Komise uznává, že se oddíl C kapitoly osm může podle čl. 8.8 písm. d) EUSFTA použít na různé formy usazení za účelem výkonu hospodářské činnosti, která nezahrnuje (výlučně) poskytování služeb. Takové formy usazení tedy nemohou spadat pod pojem „obchod službami“ v čl. 207 odst. 1 SFEU. Komise však argumentuje tím, že pokud usazení odpovídá kritériím pro „přímé zahraniční investice“, spadá nicméně do společné obchodní politiky Evropské unie. Tímto argumentem se budu zabývat v bodě 326 tohoto stanoviska.

203.

Dále, jak jsem již vysvětlila ( 141 ), obchod službami poskytovanými v rámci způsobu 4 (dočasná přítomnost fyzických osob) spadá do oblasti působnosti společné obchodní politiky, a to s jedinou výjimkou stanovenou v čl. 207 odst. 5 SFEU. Z tohoto důvodu odmítám argumenty některých členských států související s protokoly č. 21 a 22. Uvedené protokoly nemohou mít žádný vliv na otázku správného právního základu pro přijetí rozhodnutí Rady o uzavření mezinárodní dohody. Relevantní protokoly se určí podle právního základu daného aktu, nikoli naopak ( 142 ). Oba zmíněné protokoly zahrnují oblast upravenou v části třetí hlavě V SFEU („Prostor svobody, bezpečnosti a práva“). Nic přitom nenaznačuje, že by uvedená hlava mohla být součástí právního základu pro rozhodnutí o uzavření Dohody EUSFTA. Je tomu tak zejména s ohledem na čl. 8.1 odst. 4 EUSFTA a skutečnost, že způsob 4 (v rámci Dohody EUSFTA) se týká dočasné přítomnosti fyzických osob pro obchodní účely.

204.

Obdobně nemohu přijmout argument přednesený některými členskými státy, pokud jde o finanční služby. Podle uvedeného argumentu bude určitá oblast spadat do výlučné pravomoci Evropské unie týkající se společné obchodní politiky jen tehdy, když Evropská unie přijme v dané oblasti sekundární právní předpisy. Již jsem vysvětlila, že podle čl. 3 odst. 1 písm. e) SFEU ani podle čl. 207 odst. 1 SFEU není pravomoc Evropské unie podmíněna předchozím přijetím harmonizovaných či jiných pravidel upravujících obchodní vztahy mezi Evropskou unii a třetími státy ( 143 ). V tomto kontextu není nutné se zabývat oblastí působnosti směrnice MiFiD II, která byla zmíněna na jednání.

205.

Nejsem ani přesvědčena o tom, že se společná obchodní politika nezahrnuje článek 8.16 EUSFTA o vzájemném uznávání profesních kvalifikací. Takové vzájemné uznávání může mít přímý vliv na liberalizaci obchodu službami, zejména pokud jde o způsoby 3 a 4, protože usnadňuje pohyb osob za účelem poskytování služeb. Článek 8.16 EUSFTA navíc neharmonizuje požadavky na kvalifikaci či odborné zkušenosti ani smluvním stranám neukládá, aby také požadavky uplatňovaly, ani jim nebrání je uplatňovat. Jeho účelem je namísto toho přimět smluvní strany, aby vydaly doporučení (případně sjednaly dohodu) o požadavcích na vzájemné uznávání kvalifikací či odborné zkušenosti. Jeho funkce je tedy obdobná funkci článku VII GATS.

206.

Konečně, jak jsem již vysvětlila ( 144 ), oblast působnosti společné obchodní politiky, která je politikou autonomní, nemůže být podmíněna předchozím přijetím sekundárních právních předpisů Evropské unie týkajících se vnitřního trhu či a fortiori dosahem a obsahem takových předpisů. Z tohoto důvodu nemůže být směrnicí 2005/36 dotčeno rozdělení pravomocí vyplývající z čl. 3 odst. 1 písm. e) a čl. 207 odst. 1 SFEU.

207.

Mám tedy za to, že s výhradou výjimky týkající se dopravy podle čl. 207 odst. 5 SFEU spadají oddíly B až G kapitoly osm do oblasti působnosti čl. 207 odst. 1 SFEU. Z toho vyplývá, že do společné obchodní politiky (s výhradou téže výjimky) spadá i oddíl A, který stanoví cíle a oblast působnosti uvedené kapitoly.

208.

Pravidla týkající se dopravy nespadají v důsledku čl. 207 odst. 5 SFEU do výlučné pravomoci Evropské unie. V rozsahu, v němž se kapitola osm vztahuje na dopravní služby, je tedy nutné určit, zda Evropská unie má i tak výlučnou pravomoc na základě čl. 3 odst. 2 SFEU ( 145 ).

209.

Vyjádření předložená v tomto řízení dokládají, že přesný dosah výjimky stanovené v čl. 207 odst. 5 SFEU zůstává nejasný. Vztahuje se čl. 207 odst. 5 SFEU na usazování v odvětví dopravy? A vztahuje se uvedená výjimka i na služby, které mohou být poskytovány pouze v souvislosti s odvětvím dopravy? Oběma těmito otázkami se budu postupně zabývat.

210.

Pokud jde o první otázku, čl. 207 odst. 5 SFEU chápu jinak než Komise.

211.

Článek 207 odst. 5 SFEU vyjímá „mezinárodní dohody v oblasti dopravy“ z působnosti společné obchodní politiky. Ačkoli uvedené ustanovení stanoví, že takové dohody se řídí mimo jiné částí třetí hlavou VI SFEU, tento odkaz se týká účinků výjimky, nikoli jejího dosahu. Rada a členské státy se ve své argumentaci týkající se dopravy zaměřily v zásadě na otázky související s usazením (způsob 3).

212.

Jelikož čl. 207 odst. 5 SFEU nerozlišuje mezi jednotlivými způsoby služeb, nevidím důvod, proč by se výjimka jím stanovená neměla použít na služby poskytované v rámci způsobu 3. To potvrzuje (přinejmenším implicitně) i posudek 1/08, v němž Soudní dvůr určil, že dopravní aspekt dotčených dohod, který zahrnuje i způsob 3, spadá do oblasti dopravní politiky. Soudní dvůr tedy nerozlišoval při použití (nynějšího) čl. 207 odst. 5 SFEU mezi různými způsoby poskytování služeb ( 146 ).

213.

V každém případě není usazení vyloučeno z oblasti působnosti části třetí hlavy VI SFEU týkající se „Dopravy“. Uvedená hlava se vztahuje na všechny způsoby poskytování služeb, pokud jsou dotčeny dopravní služby. Usazování tedy může být upraveno právními předpisy přijatými podle čl. 91 odst. 1 písm. b) SFEU, které stanoví podmínky pro poskytování dopravních služeb nerezidenty na území členského státu.

214.

Je pravda, že čl. 58 odst. 1 SFEU (součást hlavy IV kapitoly 3 týkající se služeb) stanoví, že volný pohyb služeb v oblasti dopravy je upraven ustanoveními části třetí hlavy VI SFEU, přičemž hlava IV kapitola 2 týkající se práva usazování žádné obdobné ustanovení neobsahuje. Soudní dvůr konstatoval, že čl. 58 odst. 1 SFEU je zařazen v kapitole 3 („Služby“) hlavy IV Smlouvy o fungování Evropské unie, protože doprava je v zásadě službou. Jelikož bylo nezbytné zavést pro dopravu zvláštní systém s přihlédnutím ke zvláštním aspektům této oblasti hospodářské činnosti ( 147 ), jsou dopravní služby vyčleněny a výslovně se stanoví, že jsou upraveny v části třetí hlavě VI SFEU, a nikoli ustanoveními Smlouvy o volném pohybu služeb ( 148 ).

215.

Absence obdobného ustanovení, jako je čl. 58 odst. 1 SFEU, v hlavě IV kapitole 2 o právu usazování, však neznamená, že je usazování jako takové vyloučeno z části třetí hlavy VI SFEU. Znamená jednoduše, že usazování v oblasti dopravy není vyňato z oblasti působnosti hlavy IV kapitoly 2. Soudní dvůr v zásadě rozhodl, že se uvedená kapitola přímo vztahuje na dopravu, přinejmenším v rozsahu, v němž se nepoužijí zvláštní pravidla přijatá na základě části třetí hlavy VI ( 149 ).

216.

Nyní obrátím pozornost k otázce, zda služby poskytované v souvislosti s dopravou spadají pod výjimku stanovenou v čl. 207 odst. 5 SFEU. Odpověď na uvedenou otázku vyžaduje zároveň úvahu, zda je použití výjimky stanovené v čl. 207 odst. 5 SFEU podmíněno určitou mírou spojitosti mezi danou službou a dopravou. Vyvstává zde zejména otázka, zda takové služby, jako je manipulace s nákladem, celní odbavení, zastupování v oblasti námořní dopravy, pronájem plavidel s posádkou a prodej či marketing leteckých dopravních služeb, spadají do společné obchodní politiky nebo společné dopravní politiky.

217.

Mám za to, že pod výraz „mezinárodní dohody v oblasti dopravy“ lze podřadit dohody (nebo jejich části), které se použijí nejen na dopravní služby jako takové (konkrétně služby přepravy zboží či osob letecky, po silnici, po železnici, na moři nebo po vnitrozemské vodní cestě), ale také na služby, jež jsou neodmyslitelně a nerozdílně spojeny s takovými službami, tedy služby, které konkrétně souvisejí s dopravní službou a jsou na ní závislé ( 150 ).

218.

Pro soudržnost vnější činnosti v oblasti dopravy je nezbytné, aby samotná dopravní služba i pomocná služba s ní související tvořily součást stejné společné politiky. Soudržnost politiky Evropské unie, pokud jde o dopravní služby jako takové a o vhodnou liberalizaci takových služeb, by mohla být narušena v případě neexistence odpovídající politiky týkající se služeb, které jsou neodmyslitelně spojeny s dopravou a v praxi umožňují poskytování dopravní služby. Například lodní kontejnerová doprava by pozbývala smyslu, kdyby nebyly k dispozici služby pro vykládku kontejnerů z lodí, jež umožní další přepravu jejich obsahu a nakonec jeho dodání příjemcům. Pokud by tedy například byly služby manipulace s nákladem i nadále předmětem ochranných opatření, byla by tím ohrožena i opatření směřující k liberalizaci přístupu nákladních lodí do přístavů. Totéž platí například pro údržbu a opravy dopravních prostředků, u nichž lze předpokládat nutnost zvláštních odborných znalostí a technického vybavení pro daný druh dopravy a jež budou patrně nezbytné pro účinné provozování dané dopravy. Obdobně počítačové rezervační systémy jsou počítačové systémy, ve kterých jsou údaje shromažďovány a poskytovány veřejnosti pro účely rezervace a (zejména) následné koupě dopravních služeb. Skutečnost, že takové systémy mohou být využívány i pro rezervaci a koupi ubytování pro cestující, nic nemění na tom, že hlavním důvodem pro jejich existenci je prodej dopravních služeb. Tento výklad podle mého názoru podporuje i posudek 1/08, kde Soudní dvůr popsal „některé služby v letecké dopravě“ zahrnuté na listině dotčené v daném řízení jako „služby opravy a údržby letadel, prodej a marketing leteckých služeb, nebo také služby automatizovaných rezervačních systémů“ ( 151 ).

219.

Na druhé straně do oblasti působnosti výjimky stanovené v čl. 207 odst. 5 SFEU nespadají služby, které nejsou neodmyslitelně a nerozdílně spojeny s dopravními službami, jako jsou služby celního odbavení. Takové služby jsou poskytovány z důvodu dovozu a vývozu zboží. To samozřejmě zahrnuje i pohyb zboží přes hranice států s využitím různých forem dopravy. Nutnost poskytnutí takových služeb však vzniká nezávisle na použitém druhu dopravy.

220.

U otázek spadajících do oblasti působnosti výjimky stanovené v čl. 207 odst. 5 SFEU, a tedy do oblasti dopravy, jsou pravomoci v zásadě sdíleny Evropskou unií a členskými státy ( 152 ). Komise však tvrdí, že Evropská unie má výlučnou vnější pravomoc buď na základě první, nebo třetí hypotézy v čl. 3 odst. 2 SFEU, v závislosti na tom, jaká dopravní služba je dotčena.

221.

Komise argumentuje tím, že článek 12 nařízení č. 216/2008 předpokládá uzavření dohody Evropskou unií. Evropská unie má proto výlučnou pravomoc takovou dohodu uzavřít, pokud se týká služby údržby a opravy letadel.

222.

S tím nesouhlasím.

223.

Nařízením č. 216/2008 se zřizuje Evropská agentura pro bezpečnost letectví a vytváří se náležitý a úplný rámec pro definování a provádění společných technických požadavků a správních postupů v oblasti civilního letectví a pro bezpečnost letadel třetích zemí, která používají letiště Evropské unie ( 153 ). Vztahuje se mimo jiné na údržbu a provoz výrobků letecké techniky (a tedy i letadel ( 154 )), letadlových částí a zařízení ( 155 ).

224.

Podle článku 12 uzavře Evropská unie dohody o uznávání se třetími zeměmi ohledně používání osvědčení vydaných leteckými úřady daných zemí, jež osvědčují splnění požadavků na bezpečnost civilního letectví. Uvedené ustanovení, ve spojení s třetí hypotézou v čl. 3 odst. 2 SFEU, poskytuje základ, který může Evropská unie, bez účasti členských států, využít k uzavření mezinárodních dohod se třetími zeměmi ohledně uznávání takových osvědčení. Nevytváří však výlučnou vnější pravomoc Evropské unie uzavřít mezinárodní dohody směřující k liberalizaci obchodu službami údržby a opravy letadel. Jinými slovy, okolnost, že podle rozhodnutí normotvůrce nemohou členské státy uzavřít své vlastní mezinárodní dohody, pokud jde o určitý aspekt nějaké politiky, neznamená, že lze první hypotézu v čl. 3 odst. 2 SFEU posléze použít jako argument pro existenci výlučné vnější pravomoci, pokud jde o celou danou politiku nebo jiné její aspekty.

225.

Prvním krokem při použití čl. 3 odst. 2 SFEU je vymezení dotčené oblasti ( 156 ) . Mezi zúčastněnými stranami nepanuje shoda o tom, co je relevantní oblastí pro zkoumání existence výlučné pravomoci Evropské unie ohledně Dohody EUSFTA, v rozsahu, v němž se daná dohoda vztahuje na dopravní služby.

226.

Evropská unie se tím, že v kapitole osm nepřevzala žádné závazky nebo převzala jen velmi omezené závazky, pokud jde o určité způsoby poskytování služeb u určitých druhů dopravy, rozhodla vykonat svou pravomoc určitým způsobem. V takovém případě je nutné hledat právní základ výkonu takové vnější pravomoci ve Smlouvách. Ze seznamu specifických závazků připojeného ke kapitole osm například vyplývá, že Evropská unie nepřebírá žádné závazky ohledně způsobu 1 u služeb železniční dopravy ( 157 ). Rozhodla se tedy nepřevzít žádné povinnosti. To předpokládá, že Evropská unie má pravomoc takové rozhodnutí učinit. Taková pravomoc musí pak mít právní základ ve Smlouvách. Stejné odůvodnění platí i pro závazky, které mohou mít jen omezený praktický význam (například s ohledem na zeměpisnou vzdálenost mezi Evropskou unií a Singapurem). Je-li taková pravomoc vykonána, použijí se relevantní pravidla Smlouvy v otázce rozdělení vnějších pravomocí mezi Evropskou unii a členské státy. Souhlasím proto s Radou, že takové rozdělení se nemůže lišit v závislosti na zeměpisné poloze třetích stran, se kterými Evropská unie uzavírá určitou mezinárodní dohodu.

227.

Naproti tomu rozhodnutí přijatá v rámci výkonu pravomocí, stejně jako praktické účinky takových rozhodnutí, mohou mít vliv na to, zda budou danou mezinárodní dohodou ovlivněna společná pravidla nebo změněna jejich oblast působnosti. Poslední krok analýzy podle rozsudku AETR vyžaduje, jak jsem již vysvětlila, konkrétní přezkoumání důsledků mezinárodních závazků na sekundární právo Evropské unie v příslušné oblasti ( 158 ).

228.

Horizontální závazky stanovené v kapitole osm a horizontální i sektorové závazky v seznamu specifických závazků, který je přiložen k dané kapitole, dokládají, že Dohoda EUSFTA liberalizuje obchod dopravními službami mezi Evropskou unií a Singapurem vždy na základě relevantního druhu dopravy. Horizontální závazky se tedy uplatní v zásadě na všechny dopravní služby (s výjimkou velké části leteckých dopravních služeb), ale pro liberalizaci mezinárodní námořní dopravy platí určité zvláštní zásady. V seznamu specifických závazků (dodatek 8-A-1) pro způsob 1 (přeshraniční poskytování služeb) je navíc rozlišováno v části 11 („Dopravní služby“) mezi závazky pro námořní dopravu (oddíl 11.A), vnitrozemskou vodní dopravu (oddíl 11.B), železniční dopravu (oddíl 11.C), silniční dopravu (oddíl 11.D) a potrubní přepravu zboží kromě paliv (oddíl 11.E). Specifické závazky jsou pak uvedeny v části 12 („Pomocné služby v dopravě“) pro pomocné služby odpovídající každému z uvedených druhů dopravy. Stejné rozdíly se objevují v dodatku 8-A-2 pro způsob 3 (usazení) a v dodatku 8-A-3 pro způsob 4 (klíčoví zaměstnanci a stážisté-absolventi a prodejci podnikatelských služeb) ( 159 ). Rozsah závazku závisí vždy na tom, zda je v daném seznamu použit výraz „bez závazků“ (což znamená, že pro všechny nebo některé dotčené služby nebyly přijaty žádné závazky) nebo „žádné“ (což znamená, že byly přijaty úplné závazky) nebo zda jsou vymezeny podmínky konkrétního závazku (například se může nadále uplatnit podmínka státní příslušnosti).

229.

To odpovídá okolnosti, kterou dokládají sekundární unijní právní předpisy provádějící společnou dopravní politiku Evropské unie ( 160 ), že každý druh dopravy (letecká, silniční, železniční, námořní a vnitrozemská vodní) ( 161 ) má určité vlastnosti, které jsou do značné míry specifické pro daný druh dopravy, a které tedy vyžadují přijetí zvláštních pravidel, včetně pravidel směřujících k liberalizaci.

230.

Z toho vyplývá, že relevantní oblasti pro účely třetí hypotézy v čl. 3 odst. 2 SFEU v projednávané věci odpovídají dopravním službám poskytovaným v rámci jednotlivých druhů dopravy, tedy letecké dopravy, silniční dopravy, železniční dopravy, námořní dopravy a vnitrozemské vodní dopravy ( 162 ). Každá z uvedených oblastí zahrnuje služby, které jsou neodmyslitelně spojeny s dotčenými dopravními službami. Takové služby nemohou být neodmyslitelně spojeny s určitým druhem dopravy a zároveň představovat zvláštní oblast pro účely čl. 3 odst. 2 SFEU (protože se liší od jiných služeb).

231.

Nyní se zaměřím na otázku, zda jsou takové oblasti „velkou měrou pokryty“ společnými pravidly, a poté přejdu k posouzení dopadu uzavření Dohody EUSFTA na taková pravidla.

232.

Pokud jde o námořní dopravu, odmítám argument, podle něhož skutečnost, že se nařízení č. 4055/86 netýká (primárně) poskytování služeb v mezinárodní námořní dopravě ze třetích zemí do Evropské unie, postačuje k vyloučení výlučné vnější pravomoci na základě třetí hypotézy v čl. 3 odst. 2 SFEU.

233.

Je pravda, že se nařízení č. 4055/86 vztahuje na „služby námořní přepravy uvnitř Společenství“ (které jsou vymezeny jako „přeprava osob nebo zboží po moři mezi kterýmkoliv přístavem členského státu a kterýmkoli přístavem nebo platformou mimo pobřeží jiného členského státu“) a na „dopravu s třetími zeměmi“ (vymezenou jako „přeprava cestujících nebo zboží po moři mezi přístavy členského státu a přístavy nebo platformami mimo pobřeží třetí země“) ( 163 ). Vzhledem k tomu, že je účelem uvedeného nařízení v zásadě provést ustanovení Smluv týkající se volného pohybu služeb a související judikaturu ( 164 ), použije se pouze na i) státní příslušníky členských států, kteří jsou usazeni v jiném členském státě, než je stát osoby, pro kterou je služba určena (čl. 1 odst. 1), nebo ii) státní příslušníky členských států usazené mimo Evropskou unii a na společnosti námořní dopravy usazené mimo Evropskou unii kontrolované státními příslušníky členského státu, pokud jsou jejich plavidla zapsána v daném členském státě v souladu s jeho právními předpisy (čl. 1 odst. 2) ( 165 ). Na rozdíl od Dohody EUSFTA se tedy nařízení č. 4055/86 netýká odstranění omezení, pokud jde o poskytování služeb v mezinárodní námořní dopravě, jsou-li takové služby poskytovány státními příslušníky třetích zemí nebo společnostmi námořní dopravy usazenými mimo Evropskou unii kontrolovanými státními příslušníky třetích zemí nebo jsou-li plavidla zapsána ve třetím státě, s výjimkou případu, kdy jsou takové služby poskytovány státními příslušníky jiného členského státu, než je stát osoby, pro kterou je služba určena ( 166 ).

234.

Otázka, zda se nařízení č. 4055/86 vztahuje na situace s mimounijním prvkem (a má tedy vnější rozměr), či nikoli, však není relevantní pro účely analýzy podle rozsudku AETR. Mezinárodní závazek může dozajista ovlivnit pravidla upravující pouze „vnitrounijní“ situace či změnit působnost pouze takovýchto pravidel. Dokladem může být posudek 1/03 ( 167 ). Účelem nové Luganské úmluvy, která tvořila předmět žádosti o posudek v uvedeném řízení, bylo rozšířit společná pravidla ohledně příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech vyplývající z nařízení Rady (ES) č. 44/2001 na třetí státy ( 168 ). Uvedená společná pravidla sice neměla upravovat příslušnost soudů třetích států a uznávání a výkon rozsudků takových soudů, Soudní dvůr však došel k závěru, že nová Luganská úmluva by se dotkla jednotného a soudržného použití systému zavedeného nařízením č. 44/2001 ( 169 ).

235.

Je oblast služeb v námořní dopravě velkou měrou pokryta nařízením č. 4055/86?

236.

Pokud jde o námořní dopravu, Evropská unie přebírá podle kapitoly osm kromě horizontálních povinností stanovených danou kapitolou také úplné závazky u způsobů 1 a 2, některé závazky týkající se způsobu 3 a omezené závazky u způsobu 4 ( 170 ). Pokud jde o pomocné služby v oblasti námořní dopravy, závazky týkající se způsobů 1 a 3 závisejí na dotčeném členském státě a druhu pomocných služeb, zatímco u způsobu 2 byly převzaty úplné závazky. Několik členských států převzalo omezené závazky u způsobu 4.

237.

Nařízení č. 4055/86 a kapitola osm Dohody EUSFTA se dozajista překrývají. Účelem uvedeného nařízení je ve shodě s čl. 58 odst. 1 SFEU použít ustanovení Smlouvy ohledně volného pohybu služeb v oblasti námořní dopravy mezi členskými státy ( 171 ). Brání tedy použití jakýchkoli vnitrostátních předpisů, které činí poskytování služeb mezi členskými státy obtížnějším než poskytování čistě vnitrostátních služeb v rámci jednoho členského státu, ledaže je taková právní úprava odůvodněna naléhavými důvody veřejného zájmu a opatření přijatá v tomto směru jsou nezbytná a přiměřená ( 172 ). Obdobně jako u Dohody EUSFTA je tedy účelem nařízení č. 4055/86 liberalizovat přeshraniční poskytování služeb v námořní dopravě (tedy poskytování takových služeb v rámci způsobů 1 a 2). Dohoda EUSFTA i zmíněné nařízení navíc obsahují zvláštní pravidla týkající se systémů sdílení nákladu obsažených v dvoustranných dohodách uzavřených s třetími zeměmi ( 173 ).

238.

Existence uvedených pravidel v nařízení č. 4055/86 však nepostačuje k závěru, že liberalizace služeb v námořní dopravě je velkou měrou pokryta společnými pravidly.

239.

Zaprvé nařízení č. 4055/86 se vztahuje pouze na přeshraniční obchod službami v námořní dopravě (způsoby 1 a 2). Neliberalizuje poskytování služeb v rámci způsobu 3, tedy usazování. Důvodem může být skutečnost, že námořní doprava (stejně jako jiné druhy dopravy) je již v rámci Evropské unie upravena ustanoveními o svobodě usazování v článcích 49 až 55 SFEU. Uvedená ustanovení neobsahují žádnou výjimku srovnatelnou s výjimkou stanovenou v článku 58 SFEU, pokud jde o služby ( 174 ). Způsob 3 tedy u námořní dopravy podléhá ustanovením Smlouvy týkajícím se svobody usazování. Jak však vysvětlím v kontextu portfoliových investic, ustanovení Smlouvy nelze podle mého názoru považovat za „společná pravidla“ pro účely třetí hypotézy v čl. 3 odst. 2 SFEU ( 175 ). Kromě toho sice čl. 50 odst. 1 SFEU stanoví právní základ pro přijetí společných pravidel směřujících k „zaved?ení? svobody usazování v určité oblasti činnosti“, avšak žádná ze stran zúčastněných v tomto řízení nenaznačila, že by zmíněné ustanovení bylo použito v oblasti námořní dopravy ( 176 ).

240.

Zadruhé, pokud jde o způsob 4, Komise správně uvádí, že společná pravidla jsou stanovena ve směrnici 2014/66. Uvedená směrnice se však použije konkrétně v kontextu převedení vedoucích pracovníků, odborníků a stážistů v rámci společnosti ( 177 ) . Jak dokládá čl. 8.13 odst. 2 EUSFTA, oddíl D kapitoly osm má podstatně širší oblast působnosti, neboť se vztahuje nejen na převedení zaměstnanců v rámci společnosti, ale také na jiné formy „dočasné přítomnosti fyzických osob za účelem obchodu“. Článek 8.13 odst. 2 písm. a) druhý pododstavec EUSFTA tak stanoví, že klíčovými zaměstnanci jsou kromě „osob převedených v rámci společnosti“ také „obchodní návštěvy pro účely usazení“. Obdobně se zmíněný oddíl vztahuje na „prodejce podnikatelských služeb“, tedy „fyzické osoby, které zastupují poskytovatele služby smluvní strany a usilují o dočasný vstup na území druhé smluvní strany za účelem jednání o prodeji služeb nebo uzavření dohod o prodeji služeb pro uvedeného poskytovatele služeb“. Součástí poskytování služeb tak opět není „převedení [pracovních sil] v rámci společnosti“.

241.

Mám tedy za to, že oblast liberalizace služeb v námořní dopravě dosud není velkou měrou pokryta společnými pravidly, a nelze proto konstatovat existenci výlučné vnější pravomoci pro danou oblast ve smyslu třetí hypotézy v čl. 3 odst. 2 SFEU.

242.

Uznávám však, že Evropská unie má sdílenou pravomoc uzavřít mezinárodní dohodu směřující k liberalizaci služeb v námořní dopravě.

243.

Mám za to, že ustanovení Dohody EUSFTA o službách v námořní dopravě lze považovat za nezbytná pro dosažení cílů části třetí hlavy VI SFEU týkajících se dopravní politiky Evropské unie (druhá hypotéza v čl. 216 odst. 1 SFEU). Společná dopravní politika vyžaduje, mimo jiné, přijetí společných pravidel pro mezinárodní dopravu do nebo z některého členského státu anebo procházející přes území jednoho nebo několika členských států [čl. 91 odst. 1 písm. a) SFEU]. To zahrnuje dopravu po železnicích, silnicích a vnitrozemských vodních cestách a také dopravu námořní a leteckou (článek 100 SFEU). Nezbytným doplňkem je pravomoc uzavírat mezinárodní dohody a získat tak reciproční závazky od třetích zemí, ve kterých doprava začíná nebo které jsou její cílovou zemí. Mám tedy za to, že Evropská unie a členské státy sdílejí pravomoc ohledně těchto ustanovení podle čl. 4 odst. 2 písm. g) SFEU („doprava“) a druhé hypotézy v čl. 216 odst. 1 SFEU ve spojení s článkem 91 a čl. 100 odst. 2 SFEU.

244.

Nyní obrátím svou pozornost k vnitrozemské vodní dopravě. Kromě horizontálních závazků stanovených v kapitole osm přebírá Evropská unie omezené závazky podle uvedené kapitoly u způsobů 1 a 2, společně se způsobem 3 (v závislosti na dotčeném členském státě). Pro způsob 4 nejsou přebírány žádné závazky. Pokud jde o pomocné služby související s vnitrozemskými vodními cestami (jako jsou služby sdílení nákladu nebo úschova a skladování), závisejí závazky přebírané u způsobů 1, 2 a 3 na dotčeném členském státě a druhu pomocných služeb.

245.

Již jsem vysvětlila, proč nesouhlasím s argumentem Komise, podle něhož vzhledem k omezenému praktickému významu některých služeb Evropská unie v zásadě nepřebírá žádné závazky a v praxi tak nevykonává prostřednictvím Dohody EUSFTA žádnou pravomoc ( 178 ). Komise rovněž neuvedla nic, čím by prokázala splnění podmínek třetí hypotézy v čl. 3 odst. 2 SFEU. Za těchto okolností není nutné se dále zabývat možným použitím čl. 3 odst. 2 SFEU na ustanovení kapitoly osm do té míry, v jaké se vztahují na dopravu po vnitrozemských vodních cestách. Evropská unie nemá výlučnou vnější pravomoc ohledně takové dopravy podle čl. 3 odst. 2 SFEU.

246.

Stejně jako u námořní dopravy ( 179 ) lze však ustanovení Dohody EUSFTA o vnitrozemské vodní dopravě považovat za nezbytná k dosažení cílů části třetí hlavy VI SFEU (druhá hypotéza v čl. 216 odst. 1 SFEU) a ze stejných důvodů proto spadají do sdílené pravomoci Evropské unie a členských států na základě čl. 4 odst. 2 písm. g) a druhé hypotézy v čl. 216 odst. 1 SFEU ve spojení s článkem 91 a čl. 100 odst. 1 SFEU.

247.

Pokud jde o leteckou dopravu, kromě horizontálních povinností stanovených v kapitole osm přebírá Evropská unie úplné závazky u způsobů 1 a 2, i když jsou tyto posledně jmenované závazky omezeny na i) služby opravy a údržby letadel, během kterých je stroj vyřazen z provozu, ii) prodej a marketing leteckých dopravních služeb a iii) služby počítačových rezervačních systémů. Evropská unie přebírá rovněž některé závazky u způsobu 3 a omezené závazky u způsobu 4 (může být uplatněna podmínka státní příslušnosti) pro služby v mezinárodní letecké dopravě.

248.

Výše jsem již odmítla tvrzení Komise o existenci výlučné pravomoci Evropské unie v oblasti služeb opravy a údržby letadel na základě první hypotézy podle čl. 3 odst. 2 SFEU ( 180 ).

249.

Z toho vyplývá, že odpověď na otázku, zda Evropské unii přísluší výlučná pravomoc v oblasti letecké dopravy, závisí na tom, zda jsou splněny podmínky třetí hypotézy v čl. 3 odst. 2 SFEU.

250.

Mám za to, že Komise jejich splnění neprokázala. Její argumentace týkající se služeb opravy a údržby letadel se omezuje na první hypotézu v čl. 3 odst. 2 SFEU. Její stanovisko k prodeji a marketingu leteckých dopravních služeb je takové, že tyto služby spadají do společné obchodní politiky. Jediný druh letecké dopravní služby, u něhož Komise předkládá analýzu podle rozsudku AETR, jsou služby počítačových rezervačních systémů. Je nesporné, že nařízení č. 80/2009 stanoví společná pravidla použitelná pro jakýkoli počítačový rezervační systém, pokud jsou jeho součástí výrobky letecké techniky nabízené k použití nebo používané na území Evropské unie. Soudní dvůr již navíc potvrdil, že na základě předpisu předcházejícího uvedenému nařízení [nařízení Rady (EHS) č. 2299/89 ( 181 )] získala Evropská unie pravomoc uzavřít mezinárodní dohody týkající se počítačových rezervačních systémů nabízených k použití nebo používaných na jejím území ( 182 ). To však samo o sobě nestačí k závěru, že poskytování leteckých dopravních služeb je oblastí, která je velkou měrou pokryta společnými pravidly. Evropská unie tedy nemá výlučnou vnější pravomoc v uvedené oblasti.

251.

Ustanovení Dohody EUSFTA o leteckých dopravních službách lze nicméně považovat za nezbytná pro dosažení cílů části třetí hlavy VI SFEU (druhá hypotéza v čl. 216 odst. 1 SFEU), a to z důvodů obdobných těm, které platí pro námořní dopravu a vnitrozemskou vodní dopravu ( 183 ). Evropská unie a členské státy tedy sdílejí pravomoc ohledně těchto ustanovení podle čl. 4 odst. 2 písm. g) SFEU a druhé hypotézy v čl. 216 odst. 1 SFEU ve spojení s článkem 91 a čl. 100 odst. 2 SFEU.

252.

Přejdu-li nyní k železniční dopravě, Evropská unie nepřevzala kromě horizontálních povinností stanovených v kapitole osm žádné závazky u způsobu 1 a převzala naopak úplné závazky u způsobu 2. U způsobu 3 byly převzaty úplné závazky pro většinu členských států, členské státy však mohou vyhradit veřejné služby státním monopolům nebo poskytnout výlučná práva soukromým provozovatelům. Pro způsob 4 neplatí žádné výhrady ( 184 ). Pokud jde o pomocné služby v oblasti železniční dopravy, závazky převzaté u způsobů 1 a 3 závisejí na dotčeném členském státě a druhu pomocné služby. U způsobu 2 byly převzaty úplné závazky.

253.

Odmítám přitom argument Komise, že posudek 1/94 a rozsudek Portugalsko v. Rada (C‑268/94) ( 185 ), podporují závěr, podle něhož závazky v Dohodě EUSFTA týkající se poskytování železničních dopravních služeb v rámci způsobu 2 jsou „mimořádně omezeného dosahu“, a jsou tedy vedlejší povahy ve vztahu k závazkům v oblasti společné obchodní politiky (pro niž má Evropská unie výlučnou pravomoc). Soudní dvůr v příslušné části posudku 1/94 rozlišoval mezi mezinárodní dohodou „povahy a rozsahu jako Dohoda TRIPS“, u níž nelze mít za to, že spadá do společné obchodní politiky, na straně jedné, a obchodními smlouvami, které se týkají práv duševního vlastnictví jen zcela okrajově, na straně druhé ( 186 ). Dotčená část posudku 1/94 se tedy týkala dosahu dohod, jejichž právním základem je (nynější) čl. 207 odst. 1 SFEU. Nemá tak žádný význam ve věcech, kdy má Soudní dvůr, stejně jako v tomto řízení, určit, zda Evropské unii přísluší výlučná vnější pravomoc na základě čl. 3 odst. 2 SFEU, pokud jde o oblast (v tomto případě železniční doprava), jež nespadá do společné obchodní politiky. Stejné odůvodnění platí i pro rozsudek Portugalsko v. Rada ( 187 ).

254.

Nyní obrátím svou pozornost k otázce, zda je oblast železničních dopravních služeb v Evropské unii velkou měrou pokryta směrnicí 2012/34.

255.

Účelem směrnice 2012/34, která se vztahuje na používání železniční infrastruktury pro vnitrostátní a mezinárodní železniční dopravu ( 188 ), je uplatnit zásadu volného pohybu služeb rovněž na železnice, s přihlédnutím ke specifickým rysům tohoto odvětví ( 189 ). Směrnice 2012/34 tak upravuje přístup železničních podniků k železniční infrastruktuře ve všech členských státech (včetně jiných členských států, než ve kterých je podnik usazen) pro účely poskytování služeb nákladní železniční dopravy nebo mezinárodní osobní dopravy ( 190 ). Vztahuje se tedy na poskytování přeshraničních železničních dopravních služeb (způsoby 1 a 2) na území Evropské unie. Směrnice dále stanoví hmotněprávní a procesní pravidla týkající se podmínek, za kterých může železniční podnik získat licenci pro poskytování železničních dopravních služeb v Evropské unii, a to i z území jednoho členského státu na území jiného členského státu. Uvedené podmínky souvisejí zejména s dobrou pověstí, finanční způsobilostí a odbornou způsobilostí podniku ( 191 ). Směrnice 2012/34 proto obsahuje podrobná pravidla o přístupu na trh formou usazení (způsob 3).

256.

Za těchto okolností mám za to, že oblast železniční dopravy je velkou měrou pokryta směrnicí 2012/34.

257.

Mám také za to, že relevantní pravidla Dohody EUSFTA by změnila působnost společných pravidel stanovených směrnicí. Například ustanovení ohledně usazování (oddíl C kapitoly osm) se vztahují k „opatřením, jež smluvní strany přijaly či zachovaly v platnosti a jež mají vliv na usazování u všech hospodářských činností“ ( 192 ). Uvedená ustanovení zahrnují ochranu proti diskriminačnímu zacházení. Železniční podnik ze Singapuru, který chce získat přístup na unijní trh ve formě komerční přítomnosti na území Evropské unie, by tedy měl získat přístup na trh bez diskriminace, s výhradou omezení stanovených v seznamu specifických závazků Evropské unie ( 193 ). Po usazení v členském státě by s takovým podnikem nemělo být zacházeno méně příznivě než s obdobnými podniky v daném členském státě ( 194 ). V důsledku uvedeného přístupu na trh a národního zacházení by tedy měly železniční podniky ze Singapuru přístup na jednotný evropský železniční prostor vytvořený směrnicí 2012/34. Singapurský železniční podnik by tak měl například v zásadě nárok na licenci za stejných podmínek jako „tuzemské“ vnitrostátní podniky ( 195 ). S výhradou horizontálního omezení pro veřejné služby vyplývajícího ze seznamu specifických závazků Evropské unie, pokud jde o usazování ( 196 ), by takový podnik měl rovněž právo mít přístup k železniční infrastruktuře v členských státech ( 197 ) a také právo, aby s ním nebylo zacházeno méně příznivě než s „tuzemským“ železničním podnikem, pokud jde o přidělování kapacity ( 198 ). Jinými slovy, Dohodou EUSFTA by došlo ke změně působnosti směrnice 2012/34.

258.

Vzhledem k tomu, že by Dohoda EUSFTA měla vliv na stávající společná pravidla ohledně přístupu na trh železničních dopravních služeb v Evropské unii, získala Evropská unie výlučnou vnější pravomoc v oblasti železniční dopravy. Uvedený závěr nemůže být zpochybněn skutečností, že pokud jde o poskytování železničních dopravních služeb v rámci způsobu 4, má směrnice 2014/66 omezenější dosah než relevantní ustanovení Dohody EUSFTA. Třetí hypotéza v čl. 3 odst. 2 SFEU nevyžaduje, aby se oblasti pokryté mezinárodními závazky zcela překrývaly s oblastmi upravenými unijními pravidly ( 199 ).

259.

Mám tedy za to, že Evropská unie má výlučnou vnější pravomoc ohledně ustanovení Dohody EUSFTA, která se týkají železničních dopravních služeb, a to na základě článku 91 a čl. 100 odst. 1 SFEU, ve spojení s třetí hypotézou v čl. 3 odst. 2 SFEU a třetí hypotézou v čl. 216 odst. 1 SFEU.

260.

Pokud jde o silniční dopravu, Evropská unie kromě horizontálních povinností vyplývajících z kapitoly osm nepřevzala žádné závazky u způsobu 1 a převzala naopak úplné závazky u způsobu 2. Závazky týkající se způsobu 3 podléhají v některých členských státech různým výhradám, v závislosti na druhu dopravy (osobní či nákladní). Co se týče způsobu 4, některé členské státy vyjádřily výhrady (ve formě podmínek státní příslušnosti a pobytu). U pomocných služeb v oblasti silniční dopravy závisejí závazky převzaté u způsobů 1 a 3 na dotčeném členském státě a druhu pomocné služby. U způsobu 2 byly převzaty úplné závazky. Tři členské státy vyjádřily výhrady u způsobu 4 (ve formě podmínky státní příslušnosti).

261.

Komise argumentuje tím, že závazky týkající se způsobu 2 u silničních dopravních služeb mají malý praktický význam. Tento argument odmítám z důvodů, které jsem již vysvětlila výše ( 200 ).

262.

Je nicméně oblast služeb v silniční dopravě velkou měrou pokryta nařízením č. 1071/2009?

263.

Nařízení č. 1071/2009 stanoví rozsáhlá pravidla týkající se přístupu k povolání podnikatele v silniční dopravě a výkonu tohoto povolání ve vztahu k nákladní i osobní silniční dopravě ( 201 ). Stanoví požadavky na výkon povolání podnikatele v silniční dopravě, zejména existenci řádného a trvalého sídla v členském státě, dobrou pověst, finanční způsobilost a požadovanou odbornou způsobilost ( 202 ). Nařízení č. 1071/2009 navíc vyžaduje, aby každý členský stát určil jeden nebo více příslušných orgánů, jež budou odpovědné za udělování povolení k výkonu povolání podnikatele v silniční dopravě podnikům, které splňují výše uvedené požadavky ( 203 ). Uvedená pravidla jsou doplněna odvětvovými pravidly stanovenými v nařízení č. 1072/2009, které se týká přístupu na trh silniční nákladní dopravy ( 204 ), a v nařízení č. 1073/2009 o přístupu na trh autokarové a autobusové dopravy ( 205 ). Obě posledně jmenovaná nařízení ukládají dotčeným podnikům povinnost získat před zahájením výkonu uvedených činností licenci Společenství ( 206 ).

264.

S ohledem na výše uvedené upravují nařízení č. 1071/2009, 1072/2009 a 1073/2009 přeshraniční poskytování silničních dopravních služeb (způsoby 1 a 2), jakož i přístup na trh silničních dopravních služeb formou usazení (způsob 3). Nařízení č. 1072/2009 obsahuje také pravidla pro vydávání osvědčení řidiče, a upravuje tak dočasnou přítomnost fyzických osob na území členských států za účelem poskytování služeb silniční nákladní dopravy (způsob 4) ( 207 ). Ačkoli má směrnice 2014/66 omezenější dosah než relevantní závazky podle Dohody EUSFTA, pokud jde o způsob 4, mám za to, že oblast silniční dopravy je velkou měrou pokryta stávajícími společnými pravidly.

265.

Mám navíc za to, že takovými mezinárodními závazky, jaké jsou obsaženy v Dohodě EUSFTA, by došlo ke změně působnosti nařízení č. 1071/2009, 1072/2009 a 1073/2009. Mé úvahy jsou v zásadě obdobné těm, které se týkají železniční dopravy ( 208 ).

266.

Konkrétně ustanovení o usazování (oddíl C kapitoly osm) se vztahují k „opatřením, jež smluvní strany přijaly či zachovaly v platnosti a jež mají vliv na usazování u všech hospodářských činností“ ( 209 ). Uvedená ustanovení zahrnují ochranu proti diskriminačnímu zacházení. Podnikatel v silniční dopravě ze Singapuru, který chce získat přístup na unijní trh ve formě komerční přítomnosti na území Evropské unie, by tedy měl získat přístup na trh bez diskriminace, s výhradou omezení stanovených v seznamu specifických závazků Evropské unie ( 210 ). Po usazení v členském státě by takový podnikatel měl právo, aby s ním nebylo zacházeno méně příznivě než s obdobnými podnikateli v daném členském státě ( 211 ). Na základě uvedených ustanovení o přístupu na trh a národním zacházení tak získává singapurský podnikatel v silniční dopravě přístup na unijní trh bez diskriminace, neboť jsou odstraněny překážky pro jeho skutečné usazení v Evropské unii. V důsledku Dohody EUSFTA získává takový podnikatel přístup na uvedený trh za stejných podmínek (například, pokud jde o finanční či odbornou způsobilost ( 212 )) jako tuzemští podnikatelé. Jinými slovy, Dohodou EUSFTA by došlo ke změně působnosti nařízení č. 1071/2009, 1072/2009 a 1073/2009.

267.

Vzhledem k tomu, že by Dohoda EUSFTA měla vliv na stávající společná pravidla ohledně přístupu na trh silničních dopravních služeb v Evropské unii, získala Evropská unie výlučnou vnější pravomoc v oblasti silniční dopravy. Evropská unie má tedy výlučnou vnější pravomoc ohledně ustanovení Dohody EUSFTA, která se týkají silničních dopravních služeb, a to na základě článku 91 a čl. 100 odst. 1 SFEU ve spojení s třetí hypotézou v čl. 3 odst. 2 SFEU a třetí hypotézou v čl. 216 odst. 1 SFEU.

268.

Ve světle výše uvedených úvah mám za to, že Evropská unie sdílí vnější pravomoc s členskými státy, pokud jde o závazky podle kapitoly osm EUSFTA do té míry, v jaké se týkají letecké dopravy, námořní dopravy a vnitrozemské vodní dopravy, včetně služeb neodmyslitelně spojených s uvedenými dopravními službami, a na základě třetí hypotézy v čl. 3 odst. 2 SFEU má výlučnou vnější pravomoc převzít závazky podle kapitoly osm EUSFTA do té míry, v jaké se týkají železniční a silniční dopravy (a služeb neodmyslitelně spojených s uvedenými dopravními službami). Evropská unie má na základě čl. 3 odst. 1 písm. e) a čl. 207 odst. 1 SFEU výlučnou vnější pravomoc, pokud jde o veškeré ostatní služby upravené uvedenou kapitolou.

269.

Nyní zaměřím svou pozornost na oddíl A kapitoly devět EUSFTA. Analýzu oddílu B uvedené kapitoly spojím s rozborem kapitol třináct, patnáct a šestnáct EUSFTA ( 213 ).

270.

Komise tvrdí, že oddíl A kapitoly devět EUSFTA, který se týká konkrétně mezinárodních investic a nevztahuje se na investice uvnitř Evropské unie, spadá do výlučné pravomoci Evropské unie ohledně společné obchodní politiky v rozsahu, v němž se použije na přímé zahraniční investice. Na základě kritérií použitých ve věcech týkajících se obchodu službami a zbožím a obchodních aspektů duševního vlastnictví argumentuje Komise tím, že určitá dohoda spadá do oblasti působnosti čl. 207 odst. 1 SFEU, pokud se týká zvláště mezinárodních investic v tom smyslu, že jejím účelem je v zásadě podpora, usnadnění nebo úprava mezinárodních investic, a má na ně přímé a bezprostřední účinky.

271.

Pokud jde o rozlišení mezi portfoliovými investicemi (nebo jinými nepřímými investicemi) a přímými zahraničními investicemi (jež mohou oboje spadat pod definici v článku 9.1 EUSFTA), Komise navrhuje převzít pro účely čl. 207 odst. 1 SFEU definici „přímých investic“ použitou Soudním dvorem v rámci volného pohybu kapitálu a plateb.

272.

Komise má za to, že společné obchodní politice podléhají jednak pravidla upravující prvotní přístup investic na trh hostitelského státu a jednak ochrana daných investic poté, co byly vpuštěny na trh („ochrana po vpuštění na trh“). Posledně jmenovaná ochrana zahrnuje například ochranu proti diskriminaci, nespravedlivému či nerovnému zacházení a vyvlastnění bez náhrady. Komise argumentuje tím, že s ohledem na výraz „přímé zahraniční investice“ nerozlišují ustanovení článku 206 a čl. 207 odst. 1 SFEU mezi přístupem na trh a ochranou po vpuštění na trh. Vyloučení ochrany přímých zahraničních investic po jejich vpuštění na trh ze společné obchodní politiky by bylo navíc v rozporu s cíli stanovenými v článku 206 SFEU. Cíl spočívající v „[postupném] odstranění omezení […] přímých zahraničních investic“ spočívá zejména ve zrušení omezení vyplývajících jednak z překážek počátečního vpuštění investice na trh a jednak z překážek souvisejících s jejím následným provozem a využíváním. V daném kontextu dovozuje Komise analogii s výlučnou pravomocí Evropské unie v oblasti obchodu zbožím a službami, jež rovněž není omezena na přístup na trh.

273.

Komise dodává, že společná obchodní politika již zahrnuje normy GATS použitelné na zacházení s investicemi po vpuštění na trh, pokud jde o poskytování služeb v rámci způsobu 3 (tedy formou komerční přítomnosti ( 215 )). Obdobné normy lze nalézt v kapitole osm EUSFTA. Nebylo by logické, pokud by Evropská unie neměla výlučnou pravomoc ve vztahu k normám stanoveným v kapitole devět a zároveň měla výlučnou pravomoc ohledně obdobných norem, které jsou součástí kapitoly osm EUSFTA nebo GATS.

274.

Komise má za to, že článek 345 SFEU neomezuje výlučnou pravomoc Evropské unie ve vztahu ke kapitole devět do té míry, v jaké se uvedená kapitola týká vyvlastnění. Článek 9.6 EUSFTA podmiňuje výkon práva na vyvlastnění splněním obdobných podmínek, jaké stanoví články 49 a 63 SFEU. Uvedeným ustanovením nejsou dotčena pravidla upravující režim vlastnictví v jednotlivých členských státech: nezakazuje členskému státu vyvlastnit majetek ani nevyžaduje, aby členský stát vyvlastnil jakýkoli majetek ve vlastnictví singapurských investorů.

275.

Komise odmítá rovněž argument, že první část čl. 207 odst. 6 SFEU vyjímá doložky o vyvlastnění z oblasti působnosti společné obchodní politiky, protože na vnitřním trhu neexistuje žádná srovnatelná politika Evropské unie. Uvedený argument opomíjí rozdíl mezi výslovnou a implicitní výlučnou vnější pravomocí. Na stanovisku Komise nemění nic ani druhá část čl. 207 odst. 6 SFEU: článek 345 SFEU sám o sobě nevylučuje harmonizaci majetkových práv. V každém případě článek 9.6 EUSFTA nezavádí harmonizaci právních předpisů členských států ve smyslu čl. 207 odst. 6 SFEU.

276.

Komise uznává, že do té míry, v jaké se kapitola devět vztahuje na portfoliové investice, nespadá dotčená kapitola do společné obchodní politiky. Argumentuje tím, že Evropské unii přísluší nicméně výlučná pravomoc, protože portfoliová investice je pohybem kapitálu ve smyslu článku 63 SFEU a normy zacházení upravené kapitolou devět jsou přinejmenším velkou měrou pokryty společnými pravidly stanovenými ve zmíněném ustanovení Smlouvy. Na základní normy národního zacházení, spravedlivého a rovného zacházení a ochranu proti vyvlastnění se zejména vztahuje zákaz stanovený v čl. 63 odst. 1 SFEU. Článek 63 odst. 1 SFEU sice podléhá výjimce stanovené v čl. 64 odst. 1 SFEU, mezi omezení, na něž se tato výjimka vztahuje (tedy stávající omezení, která mohou být ponechána v platnosti), však nepatří omezení portfoliových investic. Podmínky třetí hypotézy v čl. 3 odst. 2 SFEU jsou tedy splněny.

277.

Komise tvrdí, že jí uplatňovaný výklad výrazu „společná pravidla“ v rámci třetí hypotézy uvedené v čl. 3 odst. 2 SFEU v tom smyslu, že mezi taková pravidla patří ustanovení Smlouvy i pravidla sekundárního práva, je v souladu s důvody, na nichž stojí judikatura AETR. To spočívá v ochraně jednotnosti společného trhu a jednotného používání unijního práva a nutnosti zajistit jednotné a soudržné používání pravidel Evropské unie a řádné fungování systému, který tato pravidla zavedla ( 216 ). Komise rovněž tvrdí, že pravidla Smlouvy týkající se volného pohybu kapitálu jsou jedinečná, neboť mají vnější rozměr. Dále, a s výhradou výjimky stanovené v čl. 64 odst. 1 SFEU, ustanovení čl. 63 odst. 1 SFEU samo zajišťuje úplnou liberalizaci pohybů kapitálu mezi Evropskou unií a třetími zeměmi. K rozšíření volného pohybu kapitálu na pohyby kapitálu mezi členskými státy a třetími zeměmi nebo k dosažení úplné liberalizace tedy není nutné přijmout sekundární právní předpisy. To, že s výjimkou věci Pringle ( 217 ) se většina věcí souvisejících s použitím zásady AETR týká společných pravidel upravených sekundárními předpisy, je způsobeno tím, že se Smlouvy často omezují jen na stanovení politických cílů a svěřují pravomoc vydat příslušné právní předpisy unijním orgánům. Nebude-li konečně mít Evropská unie výlučnou pravomoc, nebude možné zajistit jednotné a soudržné používání společných pravidel stanovených v čl. 63 odst. 1 SFEU.

278.

Pokud by Soudní dvůr rozhodl, že Evropská unie nemá výlučnou pravomoc ohledně portfoliových investic na základě čl. 3 odst. 2 SFEU ve spojení s čl. 63 odst. 1 SFEU, Komise tvrdí, že Evropské unii přísluší nicméně pravomoc sdílená. V tomto ohledu se dovolává čl. 216 odst. 1 SFEU, který stanoví právo Evropské unie uzavřít mezinárodní dohody se třetími zeměmi v případech, kdy je to „[…] nezbytné k dosažení cílů stanovených Smlouvami v rámci politik Unie […]“. V projednávané věci je cílem dosažení volného pohybu kapitálu, včetně portfoliových investic, mezi Evropskou unií a třetími zeměmi. Liberalizace pohybů kapitálu vně Evropské unie nemůže být účinná, pokud třetí země neodstraní svá vlastní omezení pohybů kapitálu mezi Evropskou unií a jejich územím. Aby tak učinily, je zpravidla nezbytné uzavřít s těmito zeměmi mezinárodní dohody na základě reciprocity. Komise přitom podle svého tvrzení neargumentuje tím, že Evropské unii přísluší výlučná pravomoc, protože je kapitola devět nezbytná k tomu, aby mohla Evropská unie vykonat své vnější pravomoci.

279.

Také Parlament argumentuje ve prospěch výlučné pravomoci Evropské unie, pokud jde o oddíl A kapitoly devět EUSFTA. Tvrdí zejména, že Evropská unie má výlučnou pravomoc, co se týče portfoliových investic, protože jednak je úprava portfoliových investic v kapitole devět vedlejší úpravou ve vztahu k hlavnímu nebo převažujícímu účelu uvedené kapitoly (zajištění ochrany přímých zahraničních investic) a jednak lze použít i čl. 3 odst. 2 SFEU, pokud může být dotčeno primární právo Evropské unie. Parlament souhlasí zvláště s tvrzením Komise, že zákaz vyvlastnění stanovený v článku 9.6 EUSFTA není zásahem do různých režimů vlastnictví v členských státech a forem registrace a strukturování vlastnických vztahů na základě různých právních tradic ani harmonizací právních úprav členských států.

280.

Rada uznává, že z hospodářského hlediska je obchod propojen s přímými zahraničními investicemi a že některé aspekty zacházení s přímými zahraničními investicemi souvisejí s běžnými otázkami společné obchodní politiky (tedy takovým přístupem na trh, jako je možnost zahraničního investora získat dovozní či vývozní licence). Tvrdí však, že úprava přímých zahraničních investic nemusí nutně sledovat obchodní cíle. Rada má za to, že normotvorba týkající se vpuštění a ochrany přímých zahraničních investic a zacházení s takovými investicemi tvoří samostatnou oblast mezinárodních hospodářských vztahů, která není bez dalšího součástí obchodní politiky. Rada rozlišuje mezi: i) vpuštěním přímých zahraničních investic na trh (tedy přístupem na trh: rozhodnutím, zda bude přímému investorovi umožněno investovat v hostitelském státě a jaká případná omezení či podmínky se použijí); ii) pohybem kapitálu v souvislosti s přímými zahraničními investicemi (i kdyby byl investor schopen rovněž získat prostředky v hostitelském státě a přímá zahraniční investice by tak nezahrnovala vždy přeshraniční pohyb kapitálu) a iii) zacházením s investicemi.

281.

Podle Rady je kapitola devět samostatnou kapitolou, která se týká pouze ochrany investic a používá velmi široké vymezení investic založené na aktivech. Zmíněná kapitola se netýká vpuštění investic na trh ani jejich podpory. Pravidla o vpuštění investic na trh se nacházejí v kapitole osm EUSFTA.

282.

Rada uznává, že Evropská unie má výlučnou pravomoc ohledně přímých zahraničních investic, které souvisejí se společnou obchodní politikou, navrhuje však užší výklad oblasti působnosti čl. 207 odst. 1 SFEU, než jaký používá Komise a Evropský parlament. V tomto ohledu má Rada za to, že není nezbytné, aby Soudní dvůr rozhodl o přesných mezích pravomoci související s přímými zahraničními investicemi podle EUSFTA. Rada v zásadě tvrdí, že Komise neprokázala, že veškeré normy stanovené v oddílu A odkazují na ustanovení spadající do výlučné pravomoci Evropské unie ve vztahu k přímým zahraničním investicím nebo k jakémukoli jinému druhu investic upravených kapitolou devět.

283.

Pokud jde o doložku národního zacházení v článku 9.3 EUSFTA, Rada se zaměřuje na situace stanovené v čl. 9.3 odst. 3, kdy mohou smluvní strany neuplatnit národní zacházení. Rada má za to, že Evropská unie nemůže mít výlučnou pravomoc podepsat a uzavřít Dohodu EUSFTA do té míry, v jaké se týká opatření přijatých členskými státy v oblasti jejich odpovědnosti za zajištění národní bezpečnosti. Stejně tak nepřísluší Evropské unii výlučná pravomoc ohledně ochrany národních památek či legislativní pravomoc přijmout opatření v oblasti přímého zdanění.

284.

Pokud jde o doložku spravedlivého a rovného zacházení a doložku plné ochrany a bezpečnosti v článku 9.4 EUSFTA, argumentuje Rada tím, že Komise neprokázala existenci výlučné pravomoci Evropské unie u žádné z uvedených doložek.

285.

Pokud jde o režim náhrady za ztráty investic (upravených kapitolou devět), který stanoví článek 9.5 EUSFTA, Rada tvrdí, že Evropská unie nemá pravomoc ohledně části uvedeného ustanovení, která se týká ozbrojených sil členských států. Je rovněž sporné, zda může Evropská unie sama podepsat a uzavřít dohodu, která řeší dopady války nebo jiného ozbrojeného konfliktu, revoluce, vnitrostátního stavu nouze, vzpoury, povstání nebo nepokojů na území členských států.

286.

Co se týče ujednání o vyvlastnění v článku 9.6 EUSFTA, Rada tvrdí, že judikatura Soudního dvora nepodporuje argument, podle něhož všechna opatření v Dohodě EUSFTA týkající se vyvlastnění spadají v plném rozsahu do výlučné pravomoci Evropské unie. V důsledku článku 345 SFEU nemůže mít Evropská unie výlučnou pravomoc podepsat a uzavřít článek 9.6 EUSFTA.

287.

Rada rovněž poukazuje na to, že Komise netvrdí, a tím méně prokazuje, že některé záležitosti upravené v čl. 9.7 odst. 2 EUSFTA, zejména trestné činy, sociální zabezpečení, veřejné penzijní nebo povinné spoření a daně, spadají do výlučné pravomoci Evropské unie.

288.

Rada přitom odmítá argumentaci Komise, která se dovolává třetí hypotézy v čl. 3 odst. 2 SFEU na podporu výlučné pravomoci Evropské unie ohledně portfoliových investic.

289.

Zaprvé portfoliové investice mohou sice zahrnovat pohyb kapitálu, takový druh investic však nelze postavit na roveň volnému pohybu kapitálu podle Smluv. Článek 63 odst. 1 SFEU neřeší ochranu investic. Netýká se ani portfoliových investic či přímých investic jako takových. Článek 63 odst. 1 SFEU se použije jen v případech, kdy dochází k pohybu kapitálu. To nemusí u přímých zahraničních investic či portfoliových investic vždy platit. Rada dále poukazuje na to, jak důležité je zajistit, aby podnikatelé ze třetích zemí neobcházeli přípustná omezení svobody usazování (odůvodněná článkem 65 odst. 2 SFEU) tím, že se budou dovolávat přímo článku 63 SFEU. Soudní dvůr rozlišuje mezi svobodou usazování a volným pohybem kapitálu v závislosti na těžišti dané činnosti, přičemž zkoumá, který konkrétní aspekt určité situace je především dotčen údajným omezením.

290.

Zadruhé žádné ustanovení Smluv nepřiznává Evropské unii zvláštní pravomoc jednat ve vztahu k portfoliovým investicím či (a fortiori) k ochraně portfoliových investic. V této oblasti jsou tedy ve světle čl. 4 odst. 1 a čl. 5 odst. 2 SFEU oprávněny jednat členské státy.

291.

Zatřetí, pokud by Soudní dvůr nicméně uznal, že portfoliová investice je pohybem kapitálu ve smyslu čl. 63 odst. 1 SFEU a že z uvedeného ustanovení vyplývá zvláštní pravomoc Evropské unie jednat v souvislosti s ochranou takového druhu investic, argumentuje Rada tím, že Evropská unie nepřijala podle čl. 63 odst. 1 SFEU žádné předpisy týkající se ochrany portfoliových investic. Uznává přitom, že byly přijaty sekundární předpisy upravující například připuštění cenných papírů na burzy cenných papírů a na trhy s finančními nástroji. Taková pravidla sice zahrnují určité aspekty portfoliových investic, žádná z nich však nebyla přijata na právním základě souvisejícím s volným pohybem kapitálu.

292.

Začtvrté v žádném případě nemůže být dána implicitní výlučná vnější pravomoc Evropské unie ohledně portfoliových investic, protože čl. 63 odst. 1 SFEU není „společným pravidlem“ podle čl. 3 odst. 2 SFEU. I za předpokladu, že existuje primární právní úprava, která zajišťuje úplnou liberalizaci pohybů kapitálu mezi členskými státy a třetími zeměmi, Rada tvrdí, že nový výklad pojmu „společná pravidla“ v čl. 3 odst. 2 SFEU uplatňovaný Komisí je chybný. Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že Evropská unie musí vykonat vnitřní pravomoc přijetím sekundárních právních předpisů. Takový požadavek je neodmyslitelnou součástí koncepce implicitních pravomocí. Komise se chybně dovolává rozsudku Pringle a posudku 1/92 ( 218 ). V rozsudku Pringle ( 219 ) Soudní dvůr rozhodl, že Smlouva o založení Evropského mechanismu stability (dále jen „EMS“) spadá jako celek mimo tvrzenou výlučnou pravomoc Evropské unie upravenou v čl. 3 odst. 1 písm. c) SFEU. Nebylo přitom nutné, aby se Soudní dvůr zabýval další otázkou, zda lze mít nicméně za to, že Smlouva o EMS může ovlivňovat „společná pravidla či změnit jejich působnost“ ve smyslu čl. 3 odst. 2 SFEU. V každém případě je zjevné, že cíl zmiňovaný v rozsudku Pringle souvisel s výkonem pravomocí Evropské unie, které jí byly výslovně přiznány. Rada uznává, že Soudní dvůr v posudku 1/92 ( 220 ) odkazoval na ustanovení Smlouvy týkající se hospodářské soutěže. Ve věcech, na něž Soudní dvůr poukázal v uvedeném posudku, bylo nicméně zdůrazněno, že vzniku implicitní pravomoci uzavřít mezinárodní dohodu musí předcházet výkon vnitřních pravomocí nebo že existence takové implicitní pravomoci je spojena s pravomocí výslovně svěřenou Smlouvami.

293.

Pokud by Soudní dvůr uznal, že čl. 63 odst. 1 SFEU může být „společným pravidlem“, argumentuje Rada tím, že Komise neprokázala, jakým způsobem jsou portfoliové investice „velkou měrou pokryty“ tvrzenými „společnými pravidly“. Komise rovněž neprokázala, že by kapitolou devět byla do té míry, v jaké se daná kapitola týká ochrany portfoliových investic, ovlivněna taková společná pravidla nebo změněna jejich působnost.

294.

Rada má také pochybnosti o důvodech, ze kterých vychází podpůrný argument Komise ohledně existence sdílené pravomoci ve vztahu k portfoliovým investicím na základě čl. 216 odst. 1 SFEU. Nutnost dosáhnout určitého cíle stanoveného Smlouvou vyžaduje, aby bylo prokázáno, že Evropské unii byly svěřeny interně pravomoci nezbytné k dosažení takového cíle. Komise se tedy nemůže v případě portfoliových investic dovolávat čl. 216 odst. 1 SFEU. Pokud by došel Soudní dvůr k závěru, že Evropská unie má potřebnou pravomoc k úpravě ochrany portfoliových investic, Komise podle názoru Rady netvrdí, že by Evropská unie byla schopna vykonat takovou vnitřní pravomoc pouze uzavřením mezinárodní dohody, a že je tedy nutný současný výkon vnitřní a vnější pravomoci v oblasti ochrany zahraničních portfoliových investic. Pokud by navíc měla Komise pravdu, nebylo by nutné uzavírat mezinárodní dohodu: čl. 63 odst. 1 SFEU by sám o sobě postačoval k dosažení úplné liberalizace pohybu kapitálu mezi Evropskou unií a třetími zeměmi.

295.

Rada souhlasí s tím, že Evropská unie a členské státy sdílejí pravomoc ve vztahu ke kapitole devět. Vzhledem k tomu, že však není pravomoc chránit portfoliové investice svěřena Evropské unii, není možné, aby Unie takovou pravomoc vykonala bez účasti členských států. Podpůrně Rada tvrdí, že pokud by Soudní dvůr uznal, že Evropská unie má skutečně sdílenou pravomoc ohledně portfoliových investic, zůstává politickým rozhodnutím, zda by taková pravomoc měla být vykonána ve formě uzavření Dohody EUSFTA.

296.

Většina členských států, které vstoupily do řízení, vyjádřila své stanovisko k oddílu A. Jejich argumentace v zásadě odpovídá různým aspektům stanoviska Rady.

297.

Argumentují tedy tím, že význam pojmu „přímé investice“ v článku 64 SFEU musí být stejný jako význam pojmu „přímé zahraniční investice“ v čl. 207 odst. 1 SFEU. V tomto ohledu je relevantní judikatura týkající se výkladu článku 64 SFEU, stejně jako definice pojmu přímé investice (a portfoliové investice) v nařízení (ES) č. 184/2005 ( 221 ) a směrnici 88/361 ( 222 ).

298.

Výlučná pravomoc Evropské unie, pokud jde o přímé zahraniční investice, je zúžena na odstranění omezení takového druhu investic. V rozsahu, v němž Dohoda EUSFTA zaručuje i jiné formy ochrany, taková pravidla nespadají do výlučné pravomoci Evropské unie podle čl. 207 odst. 1 SFEU. Tak tomu je u ustanovení týkajících se podpory a ochrany přímých zahraničních investic (jako jsou ustanovení ohledně vyvlastnění, ozbrojených sil, přímých daní a ustanovení trestního práva hmotného a procesního).

299.

Článek 9.6 EUSFTA (vyvlastnění) stanoví obecné zásady, podle nichž mají smluvní státy používat své právní předpisy týkající se vlastnictví majetku. Takové otázky spadají do výlučné pravomoci členských států, kterou je třeba vykonávat v souladu s unijním právem. Článek 345 SFEU stanoví omezení výkonu pravomocí Evropské unie podle Smluv.

300.

Z článku 207 odst. 6 SFEU vyplývá, že Evropská unie nemůže vykonávat výlučnou pravomoc sjednávat a uzavírat mezinárodní obchodní dohody v oblastech, ve kterých jí nepřísluší legislativní pravomoc přijímat vnitřní předpisy. Uvedené ustanovení rovněž Evropské unii brání vykonávat výlučnou pravomoc podle čl. 207 odst. 1 SFEU, pokud jde o jiné investice než přímé zahraniční investice.

301.

Nový výklad článku 3 odst. 2 SFEU uplatňovaný Komisí by znamenal, že Evropské unii přísluší podle čl. 3 odst. 2 a článku 63 SFEU výlučná pravomoc ohledně portfoliových investic. Vyplývalo by z něj také, že každá dohoda, která může omezit investice, bez ohledu na to, zda je součástí společné obchodní politiky, může spadat do implicitní výlučné pravomoci Evropské unie. Ze Smluv však jasně vyplývá, že (výslovná) výlučná pravomoc je dána pouze u přímých zahraničních investic. Společná pravidla ve smyslu čl. 3 odst. 2 SFEU jsou pravidla sekundárního, nikoli primárního práva. Existence vnitřní pravomoci nestačí. Takový výklad podporuje i historický kontext čl. 3 odst. 2 SFEU. V každém případě není článek 63 SFEU právním základem pro výkon pravomoci. Právní základ pro jednání se nachází v čl. 64 odst. 2 SFEU a podléhá omezením.

302.

Nejsou navíc splněny podmínky čl. 3 odst. 2 SFEU. Dosah oddílu A kapitoly devět je mnohem širší než oblast působnosti článku 63 SFEU. Vyvlastnění není omezením volného pohybu kapitálu upraveného Smlouvami. V rozsahu, v němž se použije článek 63 SFEU, by bylo zaručeno pouze uplatnění zásady zákazu diskriminace. Ohledně vyvlastnění nebyla přijata žádná společná pravidla.

303.

Evropská unie nemůže přijetím čl. 9.10 odst. 1 EUSFTA sama rozhodnout o ukončení dohod uzavřených mezi členskými státy a Singapurem. Uvedené ustanovení nerespektuje obecnou zásadu vyjádřenou v čl. 59 odst. 1 písm. a) Vídeňské úmluvy z roku 1969, podle níž mohou být mezinárodní smlouvy ukončeny pouze jejich smluvními stranami. Komise rovněž neuvedla pro své stanovisko žádný mezinárodněprávní základ. Evropská unie navíc sama v nařízení (EU) č. 1219/2012 ( 223 ) uznala, že dvoustranné dohody členských států podepsané před 1. prosincem 2009 mohou v souladu s uvedeným nařízením být zachovány v platnosti nebo vstoupit v platnost.

304.

Není konečně naplněna ani žádná z hypotéz uvedených v článku 216 SFEU. Evropská unie tedy nemá sdílenou pravomoc, pokud jde o portfoliové investice.

305.

Evropská unie by mohla získat výlučnou pravomoc ohledně hmotněprávních pravidel upravujících investice v oddílu A kapitoly devět dvěma způsoby. Spadají uvedená pravidla do společné obchodní politiky, jak je popsána v čl. 207 odst. 1 SFEU? Není-li tomu tak, patří nicméně do oblasti, v níž existují společná pravidla (která odpovídají dané oblasti nebo jimiž je daná oblast velkou měrou pokryta), která by mohla být ovlivněna nebo jejichž působnost by mohla být změněna uzavřením Dohody EUSFTA (třetí hypotéza v čl. 3 odst. 2 SFEU)? Oběma zmíněnými variantami se budu zabývat postupně.

306.

V souvislosti s kapitolou devět pak vyvstává další samostatná otázka do té míry, v jaké čl. 9.10 odst. 1 EUSFTA stanoví, že v důsledku vstupu této dohody v platnost pozbývají účinku některé dvoustranné investiční dohody mezi členskými státy a Singapurem (uvedené v příloze ke kapitole devět). Uvedenou otázkou se budu zabývat zvlášť ( 224 ).

307.

Kapitola devět vymezuje pojmy „investice“ a „investor“, na něž se vztahuje. Na rozdíl od Smluv nerozlišuje mezi přímými zahraničními investicemi a jinými formami investic ( 225 ). Dohoda EUSFTA ani Smlouvy přitom nepoužívají pojem „portfoliové investice“.

308.

Žádost Komise předložená v tomto řízení umožní Soudnímu dvoru poskytnout poprvé výklad pojmu „přímé zahraniční investice“ v čl. 207 odst. 1 SFEU a rozhodnout o tom, do jaké míry spadá do společné obchodní politiky úprava „přímých zahraničních investic“. Uvedený druh investic již byl zahrnut do čl. III‑315 odst. 1 Smlouvy o Ústavě pro Evropu ( 226 ). Obsah uvedeného ustanovení odpovídal přesně obsahu čl. 207 odst. 1 SFEU ( 227 ).

309.

Na základě čl. 207 odst. 1 SFEU ve spojení s čl. 3 odst. 1 písm. e) SFEU má Evropská unie výlučnou pravomoc ohledně přímých zahraničních investic. Zmíněná pravomoc se použije společně s pravomocí v jiných otázkách spadajících do společné obchodní politiky (jako jsou služby), jež však mohou rovněž souviset s investicemi (jako jsou investice v oblasti služeb) ( 228 ).

310.

Smlouvy nevymezují pojem „přímé zahraniční investice“. V mnoha ustanoveních Smluv, protokolů a prohlášení ( 229 ) se však používá pojem „investice“.

311.

Obecně rozumím pojmu „investice“ tak, že znamená umísťování finančních prostředků nebo jiných aktiv do komerční činnosti s cílem dosáhnout zisku.

312.

Článek 207 odst. 1 SFEU se týká jednoho konkrétního druhu investic, a to investic, které jsou jednak „přímé“ a jednak „zahraniční“.

313.

Zahraniční investice jsou investice ze strany fyzických či právnických osob z Evropské unie ve třetím státě nebo ze strany fyzických či právnických osob ze třetího státu v Evropské unii. Přímé zahraniční investice jsou tedy přímé investice s mimounijním prvkem.

314.

Pojem „přímé investice“ se objevuje i v jiných ustanoveních Smlouvy, zejména v čl. 64 odst. 1 a 2 SFEU, jež tvoří součást kapitoly 4 („Kapitál a platby“) hlavy IV („Volný pohyb osob, služeb a kapitálu“). S výhradou čl. 64 odst. 1 a 2 SFEU zakazuje článek 63 SFEU všechna omezení pohybu kapitálu a plateb mezi členskými státy a mezi členskými státy a třetími zeměmi. Uvedený zákaz má široký dosah. Použije se například na omezení pohybu kapitálu, která mohou odradit nerezidenty od investování v některém členském státě nebo odradit rezidenty uvedeného členského státu od investování v jiných státech ( 230 ).

315.

Působnost čl. 64 odst. 1 SFEU je vymezena odkazem na kategorie pohybu kapitálu, které mohou být předmětem omezení ( 231 ). Vymezuje přitom zákaz stanovený článkem 63 SFEU, pokud jde o pohyb kapitálu do nebo ze třetích zemí zahrnující přímé investice (včetně investic do nemovitostí), usazování, poskytování finančních služeb či přijetí cenných papírů na kapitálové trhy. Článek 64 odst. 2 SFEU poskytuje Parlamentu a Radě právní základ pro přijetí opatření týkajících se těchto forem pohybu kapitálu. Za podmínek stanovených v čl. 64 odst. 3 SFEU může Rada přijmout i opatření, jež jsou „krokem zpátky“ v unijním právu, pokud jde o liberalizaci pohybu kapitálu do nebo ze třetích zemí.

316.

Bez ohledu na přesný dosah článků 63 a 64 SFEU mám za to, že uvedená ustanovení se zjevně vztahují na pohyb kapitálu a plateb do a ze třetích zemí, jehož součástí jsou přímé investice, včetně přímých zahraničních investic. Obě zmíněná ustanovení a judikatura, která je vykládá, jsou tedy relevantní pro vymezení rozsahu pojmu „přímé zahraniční investice“ v čl. 207 odst. 1 SFEU.

317.

Při výkladu pojmu „přímé investice“ v čl. 64 odst. 1 SFEU vycházel Soudní dvůr z definice uvedeného pojmu ve směrnici Rady 88/361, kterou se provádí článek 67 Smlouvy o EHS ( 232 ). V článku 1 odst. 1 uvedené směrnice je stanoveno, že pohyby kapitálu je třeba členit podle klasifikace uvedené v příloze I (v jejímž případě Soudní dvůr uznal, že má informativní hodnotu ( 233 )).

318.

V příloze I klasifikace je pod názvem „přímé investice“ uvedeno následující: „1) zakládání a rozšiřování poboček nebo nových podniků patřících pouze osobě, která poskytla kapitál, a kupování plné účasti v již existujících podnicích; 2) účast v nových nebo stávajících podnicích s cílem vytvořit nebo udržet dlouhodobé hospodářské vztahy; 3) dlouhodobé půjčování finančních prostředků s cílem vytvořit nebo udržet dlouhodobé hospodářské vztahy; a 4) zpětné investování zisků s cílem udržet dlouhodobé hospodářské vztahy“. V uvedené části dotčené přílohy je také uveden odkaz na vysvětlivky, jež vymezují některé pojmy pouze pro účely klasifikace a směrnice 88/361. V uvedených vysvětlivkách jsou „přímé investice“ vymezeny jako „investice všeho druhu realizované fyzickými osobami nebo obchodními, průmyslovými nebo finančními podniky, které slouží k vytváření nebo udržování dlouhodobých a přímých vztahů mezi osobou poskytující kapitál a podnikatelem nebo subjektem, kterým je tento kapitál poskytován pro účely vykonávání hospodářské činnosti“. Dále je uvedeno, že tento pojem „je tedy třeba chápat v co nejširším slova smyslu“.

319.

Na základě uvedeného východiska došel Soudní dvůr k závěru, že pojem „přímé investice“ se týká „investic, které provádějí fyzické nebo právnické osoby a které slouží k tomu, aby vytvořily nebo udržely dlouhodobé a přímé vztahy mezi osobou, která poskytla kapitál, a podnikem, kterému je tento kapitál určen, za účelem výkonu hospodářské činnosti“ ( 234 ). V rozsudku Test Claimants in the FII Group Litigation Soudní dvůr rozhodl, že se článek 63 SFEU v zásadě vztahuje na pohyb kapitálu zahrnující usazování nebo přímé investice, přičemž posledně uvedené pojmy „odkazují na formu účasti v podniku prostřednictvím držení akcií, která umožňuje skutečně se podílet na jeho řízení a kontrole“ ( 235 ). V rozsudku Haribo dospěl Soudní dvůr za použití uvedeného kritéria k závěru, že účast ve společnosti nespadá do oblasti působnosti čl. 64 odst. 1 SFEU (a nejedná se tedy o přímou investici), je-li menší než 10 % základního kapitálu dané společnosti ( 236 ).

320.

Uvedená judikatura je patrně odrazem definic použitých v jiných dokumentech. Například Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (dále jen „OECD“) vymezuje „přímé investice“ jako „[…] kategorii přeshraničních investic ze strany rezidenta jednoho státu […] s cílem získat dlouhodobou účast [spočívající v tom, že přímý investor má alespoň 10 % hlasovacích práv v dotčeném podniku] v podniku […], který je rezidentem jiného státu, než je stát, kde je rezidentem daný přímý investor“. V zájmu přímého investora je „[…] strategický dlouhodobý vztah s podnikem, do něhož přímá investice směřuje, který přímému investorovi zajistí významný vliv na řízení daného podniku“ ( 237 ). Mezinárodní měnový fond (dále jen „MMF“) vymezuje „přímou investici“ jako „[…] kategorii mezinárodní investice, která odráží úmysl rezidenta jednoho státu získat trvalou účast na podniku se sídlem v jiném státě“. Podle MMF „pojem ‚trvalá účast‘ znamená existenci dlouhodobého vztahu mezi přímým investorem a daným podnikem a podstatný vliv investora na řízení podniku“ ( 238 ). Konference OSN o obchodu a rozvoji (dále jen „UNCTAD“) odkazuje na definice používané OECD a MMF.

321.

Judikatura týkající se oblasti působnosti článku 63 SFEU napomáhá rovněž porozumět tomu, co do pojmu „přímá investice“ nespadá. Soudní dvůr tak odlišil tento druh investice od „portfoliových investic“, tedy „koupě cenných papírů na kapitálovém trhu uskutečněné pouze s cílem investovat bez úmyslu ovlivňovat řízení a kontrolu podniku“ ( 239 ). Uvedený výklad odpovídá také definicím pojmu „portfoliové investice“ v jiných pramenech ( 240 ).

322.

Na základě výše uvedených východisek vykládám pojem „přímé zahraniční investice“ v čl. 207 odst. 1 SFEU v tom smyslu, že se jím rozumí investice fyzických či právnických osob třetího státu v Evropské unii a investice fyzických či právnických osob z Evropské unie ve třetím státu, které slouží k vytvoření či zachování trvalých a přímých vazeb mezi osobou poskytující danou investici a společností, které je investice poskytována za účelem výkonu hospodářské činnosti, přičemž uvedené vazby mají formu skutečné účasti na řízení a kontrole společnosti. Na základě uvedeného vymezení má sice podle mého názoru okolnost, že přímý investor vlastní přinejmenším 10 % hlasovacích práv v podniku, do něhož investuje, určitou důkazní hodnotu, není však sama o sobě v žádném případě průkazná.

323.

Zúčastněné strany se rozcházejí v tom, které formy úpravy „přímých zahraničních investic“ spadají do společné obchodní politiky Evropské unie. Je nesporné, že zmíněná politika zahrnuje přístup na trh (tedy podmínky vstupu a usazení) a podporu investic. Takové ustanovení, jako je článek 9.7 EUSFTA („Převod“), podle něhož smluvní strany povolí, aby byly všechny převody týkající se investic provedeny ve volně směnitelné měně bez omezení a bez prodlení, a které se tedy týká přístupu na trh, proto spadá do společné obchodní politiky.

324.

Vztahuje se společná obchodní politika také na ochranu investorů (a jejich investic) po vstupu na zahraniční trh?

325.

Mám za to, že tomu tak je.

326.

Je zjevné, že společná obchodní politika zahrnuje, přinejmenším do určité míry, ochranu některých zahraničních investic. Je tomu tak proto, že se zmíněná politika vztahuje na obchod službami, kterým se rozumí čtyři způsoby poskytování služeb podle GATS ( 241 ). GATS stanoví podmínky týkající se mimo jiné přístupu na trh a národního zacházení, zásady doložky nejvyšších výhod a vnitrostátní úpravy, zejména pokud jde o poskytnutí služby poskytovatelem z jednoho členského státu formou komerční přítomnosti na území jiného členského státu (takzvaný způsob 3 poskytování služeb, odpovídající obecně „usazení“) ( 242 ). Komerční přítomností se podle uvedené dohody rozumí „jakýkoliv typ obchodní firmy nebo firmy poskytující tzv. profesionální služby, včetně formy i) ustavení, nabytí nebo udržování právnické osoby, nebo ii) vytvoření nebo udržování pobočky nebo zastupitelské kanceláře na území Člena za účelem dodání služby“ ( 243 ). Pokud přímá zahraniční investice slouží k vytvoření komerční přítomnosti pro účely poskytnutí služby, spadá do oblasti obchodu službami, a tedy i do společné obchodní politiky. S přihlédnutím k druhům závazků převzatých v rámci GATS a k závěrům Soudního dvora v posudku 1/08 ( 244 ) je zřejmé, že se společná obchodní politika vztahuje na přístup na trh a zacházení, které musí být přiznáno po vytvoření komerční přítomnosti. Do společné obchodní politiky tedy spadá přinejmenším nějaká forma ochrany po vpuštění přímé zahraniční investice na trh, a to do té míry, v níž zahrnuje obchod službami.

327.

Otázka, zda do společné obchodní politiky spadá úprava, která na základě zásady národního zacházení chrání investiční opatření související s obchodem zbožím, již navíc byla vyřešena. Soudní dvůr rozhodl, že Evropská unie má výlučnou pravomoc uzavřít Dohodu o obchodních aspektech investičních opatření (dále jen „Dohoda TRIMs“) ( 245 ), která se vztahuje na investiční opatření týkající se obchodu zbožím ( 246 ) a stanoví mimo jiné povinnost národního zacházení ( 247 ).

328.

Z ustálené judikatury rovněž vyplývá, že unijní akt spadá do společné obchodní politiky v případě, „[…] že se týká zvláště mezinárodního obchodu, poněvadž jeho účelem je především podpora, usnadnění nebo úprava tohoto obchodu, a má na něj přímé a bezprostřední účinky“ ( 248 ). Stejné kritérium je tedy třeba použít na přímé zahraniční investice. Unijní opatření, jejichž účelem je v zásadě podpora, usnadnění nebo úprava přímých zahraničních investic a které mají přímé a bezprostřední účinky na přímé zahraniční investice a investory, tedy spadají do společné obchodní politiky Evropské unie.

329.

Doplňuji, že konkrétní kontext, ve kterém se výraz „přímé zahraniční investice“ vyskytuje v článku 206 a čl. 207 odst. 1 SFEU, odpovídá kontextu, v němž je stejný výraz použit v Návrhu článků o vnější činnosti v Ústavní smlouvě navrhované Prezidiem Konventu. V souvislosti s (pozdějším) článkem 206 a čl. 207 odst. 1 SFEU Prezidium uvedlo, že odkaz na přímé zahraniční investice byl doplněn „[…] vzhledem k tomu, že finanční toky doplňují obchod zbožím a představují v současné době podstatný podíl obchodní výměny“ ( 249 ). Z toho vyplývá, že investice a obchod jsou zásadními prvky účinné a jednotné společné obchodní politiky. V čím dál globalizovanější ekonomice je třeba předpokládat, že rozhodnutí o vývozních a dovozních trzích a také rozhodnutí o umístění výroby budou záviset na obchodní a investiční politice a právní úpravě.

330.

Společná obchodní politika proto kromě opatření, která umožňují a zlepšují vstup přímých zahraničních investic do hostitelského státu, zahrnuje též opatření, jejichž účelem je ochrana takových investic, má-li dostupnost takové ochrany přímý a bezprostřední účinek na rozhodnutí o realizaci takových přímých zahraničních investic a na požívání užitků z takových investic.

331.

Uvedený výklad článku 207 SFEU umožňuje Evropské unii dosáhnout cílů společné obchodní politiky. V souladu s článkem 206 SFEU přispívá Evropská unie prostřednictvím uvedené politiky mimo jiné k „[…] postupnému odstranění omezení mezinárodního obchodu a přímých zahraničních investic […]“. Mám za to, že uvedenou pasáž nelze vykládat v tom smyslu, že je společná obchodní politika omezena na odstraňování omezení v přístupu přímých zahraničních investic na trh. Cíl postupného odstranění omezení nespočívá jen v tom, zda mají zboží či služby přístup na trh nebo zda mohou přístup na trh získat přímé zahraniční investice. Opatření na hranicích a omezení vstupu jsou jen jedním druhem omezení. Uvedení určitého výrobku či služby na trh nebo realizaci investice za účelem zisku může bránit, zvyšovat jejich nákladnost či jinak ztěžovat řada jiných druhů opatření (nebo jejich neexistence). Taková omezení mohou vyplývat například z diskriminačního zacházení, z nedostatku zabezpečení, předvídatelnosti a transparentnosti v rámci úpravy mezinárodního obchodu a přímých zahraničních investic ( 250 ), či z existence nekalých obchodních praktik.

332.

V souladu s uvedeným výkladem Soudní dvůr uznal, že ustanovení o obchodu zbožím a službami (s výjimkou dopravy) upravená v GATT z roku 1994 a v GATS spadají do společné obchodní politiky ( 251 ). Uvedené dohody se neomezují na pravidla přístupu na trh. Nezbytné jsou i jiné druhy pravidel týkající se zejména vnitrostátních opatření, neboť jinak by přínosy přístupu na trh mohly být devalvovány, mimo jiné diskriminačními vnitrostátními opatřeními.

333.

Mám za to, že stejné odůvodnění musí platit i pro úpravu přímých zahraničních investic. Pravidla umožňující takový druh investic by ostatně mohla být zcela zbavena účinků, pokud by byl investor po realizaci své investice ponechán bez ochrany, například proti diskriminačnímu zacházení (viz článek 9.3 EUSFTA, „Národní zacházení“, ve spojení s ujednáním č. 5 a čl. 9.5 odst. 1 EUSFTA, „Náhrada za ztráty“), vyvlastnění (viz článek 9.6 EUSFTA, „Vyvlastnění“), či omezení převodů (viz článek 9.7 EUSFTA, „Převod“). Kdyby byl například umožněn přístup investice na trh, avšak hospodářská činnost, do níž investice směřovala, byla následně vyvlastněna bez náhrady, mohl by být výsledek pro daného investora ještě horší, než kdyby mu byl jen znemožněn přístup na trh. Totéž platí i v případě, kdy investorovi vzniknou ztráty v hostitelském státě v důsledku zabavení či nikoli nezbytného zničení investice ozbrojenými silami či orgány daného státu (viz čl. 9.5 odst. 2 EUSFTA, „Náhrada za ztráty“).

334.

Obdobně, je-li investorům odepřeno spravedlivé a rovné zacházení s jejich investicemi v tom smyslu, že nemají přístup k soudní ochraně, nebo v důsledku podstatného porušení náležitého postupu, či vzhledem k nedostatku dobré víry na straně hostitelského státu, může tím být dotčeno rozhodnutí o poskytnutí investice v daném státě a požívání jejích užitků (viz článek 9.4 EUSFTA, „Standardní zacházení“). Stejný důsledek může plynout z neexistence ochrany fyzické bezpečnosti investorů a investic (viz znovu článek 9.4 EUSFTA, „Standardní zacházení“).

335.

Nevidím důvod, proč by se měly výše uvedené závěry změnit jen proto, že ustanovení, která stanoví výjimky z některých z uvedených norem, jak to činí čl. 9.3 odst. 3 EUSFTA, odkazují na cíle, jež mohou spadat do pravomocí členských států. Funkcí takových ustanovení je stanovit podmínky, za kterých mohou smluvní strany přijmout nebo provést opatření, jež jsou jinak neslučitelná s uvedenými normami, a to za účelem dosažení takových legitimních cílů, jako je ochrana veřejné bezpečnosti či zachování veřejného pořádku. Jedná se o opatření, která spadají do společné obchodní politiky Evropské unie, neboť mají zvláštní vztah k přímým zahraničním investicím. Do uvedené politiky tak spadají i podmínky, za kterých lze taková opatření výjimečně použít.

336.

Mám tedy za to, že společná obchodní politika zahrnuje také úpravu ochrany přímých zahraničních investic, má-li dostupnost takové ochrany přímý a bezprostřední účinek na rozhodnutí o realizaci takových přímých zahraničních investic a na požívání užitků z takových investic.

337.

To znamená, že kapitola devět oddíl A EUSFTA spadá do výlučné pravomoci Evropské unie do té míry, v jaké se ustanovení uvedeného oddílu týkají liberalizace a ochrany přímých zahraničních investic ve smyslu čl. 207 odst. 1 SFEU.

338.

Některé členské státy však namítají, že společná obchodní politika nemůže zahrnovat standardy ochrany proti vyvlastnění přímých zahraničních investic. Argumentují přitom tím, že v souladu s článkem 345 SFEU spadá uvedená záležitost do pravomoci členských států. Podle uvedeného ustanovení se Smlouvy nijak nedotýkají úpravy vlastnictví uplatňované v členských státech. Ve spojení s čl. 207 odst. 6 SFEU to znamená (podle jejich názoru), že se společná obchodní politika nevztahuje na vyvlastnění přímých zahraničních investic.

339.

S uvedeným výkladem čl. 207 odst. 6 a článku 345 SFEU nesouhlasím.

340.

Článek 345 SFEU vyjadřuje zásadu neutrality Smluv ve vztahu k úpravě vlastnictví uplatňované v členských státech: Smlouvy v zásadě nebrání znárodnění podniků ani jejich privatizaci ( 252 ). Soudní dvůr však rozhodl, že článek 345 SFEU „[nevyjímá] úpravy vlastnictví uplatňované v členských státech […] ze základních pravidel ?SFEU?, a zejména z pravidel o nediskriminaci, svobodě usazování a svobodě pohybu kapitálu“ ( 253 ). Z výše uvedeného podle mého názoru vyplývá, že členské státy mohou sice skutečně zvolit svou úpravu vlastnictví, důsledky vyplývající z takové volby a podmínky výkonu vlastnických práv však nejsou vyňaty z oblasti působnosti použitelných pravidel unijního práva. Jinými slovy, článek 345 SFEU nelze vykládat v tom smyslu, že členské státy mohou upravit vlastnictví „s vyloučením jakékoli činnosti ?Evropské unie? v této oblasti“ ( 254 ).

341.

Pokud by Evropská unie uzavřela mezinárodní dohodu (bez ohledu na právní základ takového kroku) zbavující členské státy jejich práva vyvlastnit majetek, mohlo by tím skutečně dojít k porušení práva zaručeného článkem 345 SFEU. K tomu však nedojde v případě, kdy se Evropská unie dohodne se třetím státem, že žádná ze smluvních stran takové dohody nesmí bez splnění určitých podmínek znárodnit nebo vyvlastnit investice investorů z druhé smluvní strany. Taková dohoda neporušuje výsadu členských států (tedy výlučnou pravomoc) zvolit svou úpravu vlastnictví. Omezuje pouze okolnosti, za kterých mohou rozhodnout o znárodnění či vyvlastnění investic. Pokud se taková dohoda vztahuje i na přímé zahraniční investice, článek 345 SFEU neomezuje výlučnou pravomoc Evropské unie podle čl. 207 odst. 1 SFEU sjednat se třetím státem, že výkon uvedeného práva bude záviset na splnění určitých podmínek. Takovou dohodou nedochází ani k harmonizaci podmínek vyvlastnění v Evropské unii.

342.

Mám tedy za to, že článek 345 SFEU ve spojení s čl. 207 odst. 6 SFEU neomezuje výkon výlučných pravomocí Evropské unie podle čl. 207 odst. 1 SFEU ( 255 ).

343.

Mám tedy za to, že kapitola devět oddíl A („Ochrana investic“) spadá do té míry, v jaké se vztahuje na přímé zahraniční investice, zcela do výlučné pravomoci Evropské unie podle čl. 207 odst. 1 SFEU.

344.

Nakonec bych dodala, že ačkoli lze nyní zjevně konstatovat, že „přímé zahraniční investice“ spadají do společné obchodní politiky, některé části kapitoly devět oddílu A EUSFTA by zároveň mohly do uvedené politiky spadat na základě jiných aspektů čl. 207 odst. 1 SFEU. Již jsem zmínila vzájemný vztah mezi obchodem službami a investicemi ( 256 ). Obdobný vzájemný vztah může existovat mezi obchodními aspekty duševního vlastnictví a investicemi do té míry, v jaké práva duševního vlastnictví a goodwill tvoří podle dohody EUSFTA určitou formu investice, na niž se vztahuje uvedená kapitola ( 257 ).

345.

Pro účely tohoto řízení však postačí uvést, že se předmět kapitoly devět týká přinejmenším jedné z otázek zahrnutých v čl. 207 odst. 1 SFEU, a spadá tedy do společné obchodní politiky.

346.

Je nesporné, že se čl. 207 odst. 1 SFEU nevztahuje sám o sobě na jiné druhy investic, než jsou přímé zahraniční investice. Zúčastněné strany používají k popisu uvedených investic většinou pojem „portfoliové investice“.

347.

Nepodléhají-li pravidla dohody EUSFTA (jejich část) upravující takové jiné druhy investic závazkům týkajícím se služeb ( 258 ), je tedy třeba hledat právní základ činnosti Evropské unie ve vztahu k takovým investicím a výlučné pravomoci Evropské unie jinde.

348.

Není přitom uplatňováno, že Evropská unie potřebuje výlučnou pravomoc k uzavření Dohody EUSFTA za tím účelem, aby mohla vykonat svou vnitřní pravomoc. Druhá hypotéza v čl. 3 odst. 2 SFEU se tedy nepoužije.

349.

Zúčastněné strany se však neshodují na tom, zda může Evropská unie dovozovat výlučnou pravomoc ve vztahu ke kapitole devět oddílu A ze třetí hypotézy v čl. 3 odst. 2 SFEU, pokud jde o jiné druhy investic, než jsou přímé zahraniční investice.

350.

Nemohu přitom přijmout široký výklad čl. 3 odst. 2 SFEU uplatňovaný Komisí, podle něhož jsou „společnými pravidly“ i ustanovení Smluv.

351.

Je pravda, že samotné znění čl. 3 odst. 2 SFEU není v tomto ohledu průkazné. Zatímco SFEU používá pojem „společná pravidla“ konkrétně ve vztahu k přijetí sekundárních právních předpisů Evropské unie ( 259 ), hlava VII v části třetí SFEU je nadepsána „Společná pravidla pro hospodářskou soutěž, daně a sbližování právních předpisů“. Ustanovení Smlouvy, jež uvedená hlava obsahuje, tak klasifikuje jako „společná pravidla“.

352.

Třetí hypotézu uvedenou v čl. 3 odst. 2 SFEU je však třeba vykládat ve světle rozsudku AETR a pozdější judikatury, v níž Soud použil zásadu AETR ( 260 ). Viděno v tomto kontextu, je zjevné, že široký výklad pojmu „společná pravidla“ uplatňovaný Komisí nelze přijmout.

353.

Článek 3 odst. 2 SFEU stanoví další hypotézy pro existenci výlučné pravomoci Evropské unie uzavřít mezinárodní dohodu v případech, kdy Evropská unie nemá výlučnou pravomoc podle čl. 3 odst. 1 SFEU. Taková pravomoc musí tedy vyplývat z jiného základu, než jsou samotné Smlouvy. Pokud jde o třetí hypotézu v čl. 3 odst. 2 SFEU, je takovým jiným základem možný vliv mezinárodních dohod uzavřených členskými státy na „společná pravidla“, tedy pravidla přijatá Evropskou unií při výkonu její vnitřní pravomoci (uplatňovat společnou politiku) v některých oblastech. Jak tedy Soudní dvůr vyjasnil v posudku 2/92, ke vzniku (implicitní) výlučné vnější pravomoci může vést pouze výkon vnitřní pravomoci (oproti její pouhé existenci) ( 261 ). V posudku 1/94 Soudní dvůr zdůraznil, že „[…] vnější výlučná pravomoc Společenství nevychází ipso facto z ?pravomoci Evropské unie? vydávat předpisy na vnitřní úrovni“ ( 262 ).

354.

Pokud bychom přijali argument Komise, znamenalo by to, že čl. 3 odst. 2 SFEU uznává právo Evropské unie uzavřít dohodu, která ovlivňuje Smlouvy nebo mění jejich působnost. Základní funkcí čl. 3 odst. 2 SFEU však je – jak vyplývá z jeho znění – vymezit povahu vnější pravomoci Evropské unie. Jeho účelem nemůže být dát Evropské unii oprávnění „ovlivnit“ uzavřením mezinárodní dohody pravidla primárního unijního práva nebo „změnit jejich působnost“ ( 263 ). Primární právo může být změněno jedině změnou Smluv v souladu s článkem 48 SEU ( 264 ). Na rozdíl od tvrzení Komise nemůže nebezpečí ovlivnění primárního práva Evropské unie založit výlučnou vnější pravomoc ve smyslu třetí hypotézy v čl. 3 odst. 2 SFEU ( 265 ). Stejně tak nelze čl. 3 odst. 2 SFEU vykládat v tom smyslu, že Evropské unii přísluší výlučná vnější pravomoc pouze na základě její pravomoci přijmout pravidla na vnitřní úrovni ( 266 ).

355.

Komise se v tomto směru dovolává rozsudku Pringle, kde se Soudní dvůr zabýval otázkou, zda Smlouva o EMS (uzavřená členskými státy, jejichž měnou je euro) zasahuje do pravomoci Evropské unie poskytnout na základě čl. 122 odst. 2 SFEU cílenou finanční pomoc členskému státu, zjistí-li se, že v jeho případě nastaly z důvodu přírodních pohrom nebo mimořádných událostí, které nemůže ovlivnit, obtíže, nebo je-li z téhož důvodu vážně ohrožen závažnými obtížemi. Soudní dvůr v uvedeném rozsudku konstatoval, že zřízení EMS nezasahuje do pravomoci Evropské unie poskytnout na základě čl. 122 odst. 2 SFEU cílenou finanční pomoc členskému státu, zjistí-li se, že v jeho případě nastaly z důvodu přírodních pohrom nebo událostí, které nemůže ovlivnit, obtíže nebo je‑li z téhož důvodu vážně ohrožen závažnými obtížemi. Soudní dvůr k tomu dodal, že jelikož ani čl. 122 odst. 2 SFEU ani žádné jiné ustanovení SEU a SFEU nesvěřuje Evropské unii zvláštní pravomoc ke zřízení takového stálého mechanismu stability, jako je EMS, jsou členské státy s ohledem na čl. 4 odst. 1 SEU a čl. 5 odst. 2 SEU oprávněny v této oblasti jednat ( 267 ). Při zkoumání, zda čl. 3 odst. 2 SFEU brání členskému státu, jehož měnou je euro, uzavřít Smlouvu o EMS, se Soudní dvůr zabýval jednak nařízením Rady (EU) č. 407/2010 ( 268 ) a jednak ustanovením Smlouvy, které zmocňuje Evropskou unii přijímat sekundární právní předpisy. Soudní dvůr došel přitom k závěru, že čl. 3 odst. 2 SFEU nebrání určité skupině členských států uzavřít Smlouvu o EMS.

356.

Soudní dvůr v rozsudku Pringle nejprve popsal hlavní účel čl. 3 odst. 2 SFEU, načež uvedl, že „[z čl. 3 odst. 2 SFEU] také vyplývá, že je členským státům zakázáno uzavírat mezi sebou smlouvu, která by mohla ovlivnit společná pravidla nebo změnit jejich působnost“ ( 269 ). Uvedené konstatování vyjadřuje pouze zásadu přednosti unijního práva před vnitrostátním právem, jež se použije ve vztahu k primárnímu i sekundárnímu právu Evropské unie. Uvedená část odůvodnění rozsudku Pringle nepodporuje stanovisko, že by výlučná pravomoc Evropské unie uzavřít mezinárodní dohodu na základě třetí hypotézy uvedené v čl. 3 odst. 2 SFEU mohla vycházet ze „společných pravidel“ obsažených v primárním právu Evropské unie.

357.

Z argumentace Komise vyplývá také, že výlučnou vnější pravomoc lze založit na třetí hypotéze uvedené v čl. 3 odst. 2 SFEU i tehdy, pokud nebyla vykonána vnitřní pravomoc, z níž vychází příslušné ustanovení Smlouvy. Pokud by taková argumentace byla správná, byl by částečně smazán rozdíl mezi druhou hypotézou, která se vztahuje konkrétně na situaci, kdy nebyla vykonána vnitřní pravomoc, a třetí hypotézou v čl. 3 odst. 2 SFEU.

358.

Pokud by byla navíc třetí hypotéza v čl. 3 odst. 2 SFEU vykládána v tom smyslu, že je výlučná pravomoc nezbytným důsledkem okolnosti, že mezinárodní dohodou mohou být ovlivněna ustanovení Smlouvy nebo změněna jejich působnost, pak by mohla pouhá existence ustanovení Smlouvy postačovat k závěru, že Evropské unii taková pravomoc přísluší. Pokud by byla taková úvaha správná, proč normotvůrce při přípravě Smlouvy jednoduše nepotvrdil existenci výlučné vnější pravomoci výslovně?

359.

Mám tedy za to, že pojem „společná pravidla“ v rámci třetí hypotézy v čl. 3 odst. 2 SFEU nelze vykládat v tom smyslu, že zahrnuje „ustanovení Smluv“.

360.

Je nesporné, že pro jiné druhy investic, než jsou přímé zahraniční investice, nebyly podle čl. 63 odst. 1 nebo čl. 64 odst. 2 SFEU přijaty žádné sekundární právní předpisy Evropské unie.

361.

Mám tedy za to, že při neexistenci společných pravidel nejsou splněny podmínky třetí hypotézy v čl. 3 odst. 2 SFEU. Z toho vyplývá, že Evropská unie nemá na tomto základě výlučnou pravomoc. Komise zároveň neargumentuje tím, že by měla takovou pravomoc na jiném základě.

362.

Má Evropská unie sdílenou pravomoc s členskými státy?

363.

Komise podpůrně argumentuje tím, že Evropská unie má sdílenou pravomoc uzavřít mezinárodní dohodu ohledně jiných druhů investic, než jsou přímé zahraniční investice, na základě druhé hypotézy v čl. 216 odst. 1 SFEU.

364.

Soudní dvůr položil na jednání Radě a Komisi dotaz, na jakém základě přísluší Evropské unii vnitřní pravomoc ohledně jiných druhů investic, než jsou přímé zahraniční investice. Rada odpověděla, že ve Smlouvách není dán žádný právní základ pro přijetí sekundárních právních předpisů upravujících jiné druhy investic, než jsou přímé zahraniční investice, které by bylo možno považovat za „společná pravidla“ ve smyslu třetí hypotézy v čl. 3 odst. 2 SFEU. Uznala nicméně, že některé aspekty jiných druhů investic, než jsou přímé zahraniční investice, by snad mohly být předmětem legislativních aktů přijatých na základě ustanovení Smlouvy (jiných než článků 63 a 64 SFEU), jež upravují vnitřní trh. Komise odpověděla, že vzhledem k zákazu, který již je obsažen v čl. 63 odst. 1 SFEU, Smlouvy (zjevně) neposkytují právní základ pro přijetí sekundárních právních předpisů za účelem dosažení liberalizace (na rozdíl od harmonizace) pohybů kapitálu, včetně portfoliových investic. Články 114 a 352 SFEU však stanoví možný základ pro odstranění omezení portfoliových investic. Článek 114 SFEU by však nebyl vhodným právním základem do té míry, v jaké Dohoda EUSFTA nesměřuje k dosažení harmonizace. Komise argumentovala tím, že v každém případě není uplatnění čl. 216 odst. 1 SFEU ze strany Evropské unie podmíněno tím, že bude nejprve určen právní základ pro výkon vnitřní pravomoci.

365.

Mám za to, že druhá hypotéza v čl. 216 odst. 1 SFEU je relevantní jen tehdy, pokud přísluší Evropské unii vnitřní pravomoc. Pro tyto účely musí dotčená záležitost spadat do oblasti působnosti unijního práva, a tedy do pravomoci Evropské unie ( 270 ). Není nutné, aby měla Evropská unie pravomoc přijmout sekundární právní předpisy.

366.

Mám za to, že jsou v projednávané věci splněny všechny podmínky použití druhé hypotézy v čl. 216 odst. 1 SFEU.

367.

Podle článku 63 SFEU má Evropská unie zjevně pravomoc v oblasti liberalizace a ochrany jiných druhů investic, než jsou přímé zahraniční investice, pokud takové investice spočívají v pohybech kapitálu mezi členskými státy a mezi členskými státy a třetími zeměmi. Smlouvy sice nevymezují pojem „pohyby kapitálu“, Soudní dvůr však uvedený pojem vyložil s odkazem na (demonstrativní) klasifikaci přiloženou ke směrnici 88/361 ( 271 ). Pohyby kapitálu jsou rozděleny podle hospodářské povahy aktiv a pasiv, jichž se týkají. Dotčené vymezení je velmi široké. Pohyby kapitálu tak zahrnují mimo jiné nemovitosti, cenné papíry, jiné nástroje peněžního trhu, podílové jednotky subjektů kolektivního investování, běžné a vkladové účty u finančních institucí, úvěry spojené s obchodními transakcemi nebo s poskytováním služeb, finanční půjčky a úvěry, ručení, jiné záruky a zástavní práva, převody z titulu plnění pojistných smluv, osobní pohyby kapitálu, fyzický dovoz a vývoz finančních aktiv, patenty, průmyslové vzory, ochranné známky a vynálezy.

368.

Jiné formy úpravy takových druhů investic mohou být založeny na článku 114 SFEU do té míry, v jaké jsou jimi sbližovány právní předpisy týkající se vytváření a fungování vnitřního trhu. Další pravomoci by bylo rovněž možné odvodit z článku 352 SFEU.

369.

Aspekt vnitřního trhu spojený s volným pohybem kapitálu má vnitřní i vnější rozměr. Do zmíněné politiky spadá i taková dohoda, jež směřuje k dosažení vzájemné liberalizace mezi Evropskou unií a třetím státem, jako je Dohoda EUSFTA. Vzhledem k tomu, že takové vzájemné závazky nelze získat bez souhlasu třetího státu, může být ve smyslu první hypotézy v čl. 216 odst. 1 SFEU nezbytné uzavřít k dosažení takového cíle mezinárodní dohodu.

370.

Mám tedy za to, že kapitola devět oddíl A spadá do té míry, v jaké se vztahuje na jiné druhy investic, než jsou přímé zahraniční investice, do sdílených pravomocí Evropské unie a členských států, a to na základě čl. 4 odst. 2 písm. a) SFEU a první hypotézy v čl. 216 odst. 1 SFEU ve spojení s článkem 63 SFEU.

371.

Samostatná otázka zní, zda má Evropská unie pravomoc sjednat čl. 9.10 odst. 1 v kapitole devět oddílu A EUSFTA. Podle uvedeného ustanovení pozbývají dvoustranné investiční dohody mezi členskými státy a Singapurem uvedené v příloze 9-D účinku v důsledku vstupu Dohody EUSFTA v platnost ( 272 ). Uvedené smlouvy budou zrušeny a nahrazeny Dohodou EUSFTA. V poznámce pod čarou 19 k uvedenému ustanovení ( 273 ) je uvedeno, že „[v] zájmu větší jistoty je třeba uvést, že ?takové dohody? se považují za ukončené ?Dohodou EUSFTA?, a to ve smyslu čl. 59 odst. 1 písm. a) Vídeňské úmluvy o smluvním právu“.

372.

Komise ve své žádosti argumentuje tím, že článek 9.10 („Vztah k jiným dohodám“) spolu s článkem 9.8 („Subrogace“) a článkem 9.9 („Ukončení“) jsou zjevně závislé na jiných hmotněprávních ustanoveních o investicích v kapitole devět oddílu A, a mají tedy vůči takovým ustanovením vedlejší povahu. Komise na jednání uvedla, že pokud Evropská unie uzavírá mezinárodní dohodu v oblasti spadající do její pravomoci (přinejmenším, je-li taková pravomoc výlučná), vstupuje Evropská unie do postavení členských států ve vztahu k jejich dvoustranným dohodám se třetími státy, a může proto jednat za členské státy, včetně ukončení takových dvoustranných dohod.

373.

Rada a mnohé členské státy argumentovaly tím, že Evropská unie se nemůže sama dohodnout se třetím státem na ukončení a nahrazení mezinárodních dohod uzavřených daným státem s členskými státy, jichž není sama Evropská unie smluvní stranou.

374.

Mám za to, že k dané otázce je třeba přijmout konečné stanovisko jen tehdy, dojde-li Soudní dvůr k závěru, že Evropské unii přísluší výlučná pravomoc ke všem ostatním částem Dohody EUSFTA. Pokud dojde Soudní dvůr k závěru, že pravomoc Evropské unie je sdílena s členskými státy, a Dohodu EUSFTA by tedy měly uzavřít Evropská unie i členské státy, budou (dotčené) členské státy samy moci rozhodnout, ve formě svého souhlasu s tím, že budou vázány Dohodou EUSFTA, o tom, zda budou jejich stávající dohody se Singapurem ukončeny, či nikoli.

375.

Z výše uvedených důvodům mám za to, že Evropské unii nepřísluší výlučná pravomoc ohledně celé kapitoly devět oddílu A (tedy ani ohledně celé Dohody EUSFTA) ( 274 ).

376.

Pro úplnost se budu nicméně stručně zabývat tím, zda Evropská unie může, aniž je stranou dohod uzavřených mezi členskými státy a Singapurem, jež jsou uvedeny v příloze 9-D, sjednat se Singapurem ukončení uvedených dohod bez souhlasu členských států.

377.

Jedná se o novou otázku ( 275 ).

378.

Pokud Evropská unie získává výlučnou (vnitřní či vnější) pravomoc v určité oblasti, jedná tak v oblasti, ve které měly dříve pravomoc členské státy. Odpověď na otázku, zda se Evropská unie rozhodne zvrátit dřívější jednání členských států, bude záviset na tom, jakým způsobem Evropská unie tuto pravomoc vykoná a zda bude tento výkon nějakým způsobem neslučitelný s dřívějším jednáním členských států. Podmínky, za kterých může Evropská unie vykonat vnitřní pravomoc, závisí na unijním právu. Činnost Evropské unie však musí v každém případě odpovídat mezinárodnímu právu ( 276 ).

379.

Pokud Evropská unie přebírá pravomoci, které dříve vykonávaly v oblasti upravené mezinárodní dohodou členské státy, ustanovení takové dohody se na základě unijního práva stávají závaznými pro Evropskou unii ( 277 ). K tomuto závěru došel Soudní dvůr v rozsudku International Fruit Company ohledně GATT z roku 1947 [tedy dohody, jejímiž smluvními stranami byly všechny (tehdejší) členské státy, avšak nikoli Evropská unie] ( 278 ). Závaznost GATT z roku 1947 byla přitom podmínkou pro určení, zda je danou dohodou dotčena platnost sekundárního práva EHS. Soudní dvůr se nezabýval (ani nemusel zabývat) otázkou, jakým způsobem jsou uvedeným zjištěním dotčeny povinnosti členských států podle GATT z roku 1947 nebo jejich postavení jako smluvních stran uvedené dohody. Mám za to, že důsledkem rozsudku International Fruit Company je, že Evropská unie získala na základě unijního práva výlučnou pravomoc ve vztahu k otázkám spadajícím do GATT z roku 1947 a na základě mezinárodního práva vstoupila do postavení členských států jako subjekt odpovědný za splnění jejich povinností, které převzaly v rámci GATT z roku 1947.

380.

Soudní dvůr se však v rozsudku International Fruit Company nezabýval otázkou, zda v případě, kdy Evropská unie přebírá pravomoci dříve vykonávané členskými státy v oblasti, která se stává součástí výlučných pravomocí Evropské unie, takové pravomoci zahrnují i právo ukončit stávající dohody uzavřené členskými státy se třetími zeměmi. Členské státy totiž i nadále byly smluvními stranami GATT z roku 1947, která se od daného okamžiku vztahovala na základě unijního práva na členské státy i na EHS.

381.

Soudní dvůr rozhodl také, že použitím unijních Smluv nemůže být v zásadě dotčena povinnost členských států respektovat práva třetích států podle dřívější dohody a plnit povinnosti z takové dohody vyplývající ( 279 ). I pokud by tedy byla Smlouvami přenesena pravomoc v určité oblasti v plném rozsahu na Evropskou unii, musí členské státy nadále plnit své povinnosti podle mezinárodních dohod se třetími státy. To je v souladu s ustálenou zásadou mezinárodního práva, podle níž nemůže vnitrostátní právní úprava odůvodňovat neplnění mezinárodní dohody či ovlivňovat platnost takové dohody ( 280 ). Znamená to také, že změny Smluv nemohou vést k tomu, že Evropská unie vstoupí do postavení členských států jako smluvních stran dohod, které byly dříve uzavřeny se třetími státy. Třetí stát tak zůstává vázán dohodou s dotčeným členským státem a obě smluvní strany jsou v zásadě povinny dohodu plnit v celém rozsahu, v souladu se zásadou pacta sunt servanda ( 281 ) .

382.

Členské státy jsou však povinny plnit své závazky převzaté v rámci uvedených smluv způsobem, který bude slučitelný s unijním právem a výkonem nově nabytých výlučných pravomocí ze strany Evropské unie. Kde to není možné bez porušení unijního práva, musí členské státy přijmout nezbytná opatření ke sladění daných smluv s unijním právem. Zmíněná povinnost vyplývá jednak z přednosti unijního práva a jednak z povinnosti loajální spolupráce zakotvené v čl. 4 odst. 3 SEU.

383.

Uvedené odůvodnění potvrzuje článek 351 SFEU, který se týká vztahu mezi smlouvami uzavřenými členskými státy přede dnem 1. ledna 1958 (nebo případně před přistoupením členského státu) mezi jedním nebo několika členskými státy a jednou nebo několika třetími zeměmi na straně jedné a ustanoveními Smluv na straně druhé.

384.

Účelem čl. 351 prvního pododstavce SFEU je „[…] v souladu se zásadami mezinárodního práva upřesnit, že uplatňování Smlouvy se nedotýká závazku dotyčného členského státu dodržovat práva třetích států vyplývající z dřívější smlouvy a plnit své povinnosti […]“ ( 282 ).

385.

V druhém pododstavci zmíněného ustanovení je stanoveno, že pokud jsou uvedené smlouvy neslučitelné se Smlouvami, použije příslušný členský stát či členské státy všech vhodných prostředků k odstranění zjištěných neslučitelností. V rámci takových prostředků může být nezbytné předmětnou smlouvu ukončit. Neexistuje-li neslučitelnost mezi dřívější smlouvou a Smlouvami, nevzniká povinnost přijmout opatření k nápravě.

386.

Článek 351 SFEU se použije na vztah mezi dvoustrannými smlouvami uzavřenými mezi Singapurem a různými jednotlivými členskými státy před jejich přistoupením k Evropské unii (Bulharsko, Česká republika, Maďarsko, Litva, Polsko, Slovenská republika a Slovinsko: tedy některými ze smluv uvedených v příloze 9-D) ( 283 ) na straně jedné a Smlouvami na straně druhé. Článek 351 odst. 1 však sám o sobě neupravuje vztah mezi takovou první kategorií smluv a smlouvami následně uzavřenými mezi Singapurem a Evropskou unií. Není ani relevantní, pokud jde o smlouvy uzavřené jinými členskými státy.

387.

Článek 351 SFEU tak nepodporuje argumentaci Komise, neboť jasně potvrzuje, že členský stát zůstává smluvní stranou mezinárodních smluv, jež dříve uzavřel, a nese odpovědnost za odstranění jakýchkoli neslučitelností mezi danými smlouvami a Smlouvami. Článek 351 SFEU se použije bez ohledu na to, zda Evropské unii přísluší výlučná nebo sdílená pravomoc v oblasti upravené danými smlouvami.

388.

Unijní Smlouvy neobsahují žádný výčet povinností členských států, které uzavřou po svém přistoupení k Evropské unii mezinárodní smlouvy s třetími státy (nebo mezinárodními organizacemi). Jejich povinnosti vyplývají jednak z přednosti unijního práva a jednak z povinnosti loajální spolupráce zakotvené v čl. 4 odst. 3 SEU. Unijními Smlouvami je tedy dotčeno právo členských států uzavírat takové dohody po jejich přistoupení k Evropské unii. Mohou tak učinit pouze v oblastech spadajících do jejich pravomocí a za podmínky souladu s unijním právem.

389.

Dojde-li následně ke změně rozdělení pravomocí mezi Evropskou unii a členské státy a Evropská unie získá další pravomoci, které jsou svou povahou výlučné, nevidím důvod, proč by měla přestat platit pravidla stanovená v článku 351 SFEU. Členské státy musí i nadále činit vhodné kroky k tomu, aby zajistily, že stávající smlouvy v dotčené oblasti, které jsou nyní závazné i pro Evropskou unii ( 284 ), byly slučitelné s takovým novým rozdělením pravomocí a jakýmikoli kroky, které Evropská unie následně učiní při výkonu svých pravomocí.

390.

Mám za to, že uvedený závěr odpovídá plně i mezinárodnímu právu.

391.

Evropská unie a Singapur v poznámce pod čarou 19 ( 285 ) k čl. 9.10 odst. 1 EUSFTA výslovně odkazují na článek 59 Vídeňské úmluvy z roku 1969. Zmíněné ustanovení je na základě smluvního práva závazné pro všechny členské státy a Singapur. Evropská unie sama není a nemůže být vázána Vídeňskou úmluvou z roku 1969, protože není státem. Soudní dvůr nicméně z uvedeného ustanovení vycházel při řešení otázek týkajících se po sobě uzavřených smluv ( 286 ).

392.

Článek 59 Vídeňské úmluvy z roku 1969 se týká (konkludentního) zániku smlouvy mezi stranami v důsledku uzavření pozdější smlouvy všemi dotčenými stranami. Podle uvedeného ustanovení, „1. Smlouva se považuje za zaniklou, jestliže všechny její strany uzavřou pozdější smlouvu o témž předmětu a: a) z pozdější smlouvy vyplývá nebo je jinak potvrzeno, že úmyslem stran bylo upravit daný předmět touto smlouvou […]“. Komise z výše uvedeného vyvozuje, že je třeba nyní Evropskou unii považovat za smluvní stranu dřívějších dvoustranných smluv.

393.

Článek 59 se nijak neodchyluje od základní zásady, podle níž ukončení smlouvy (stejně jako její uzavření) vyžaduje souhlas smluvních stran dané smlouvy ( 287 ). Slouží především jako kolizní norma pro určení použitelné smlouvy v případě existence po sobě uzavřených smluv, kdy všechny strany původní smlouvy jsou rovněž stranami smlouvy pozdější, avšak nedochází k ukončení původní smlouvy ( 288 ). Pokud se Evropská unie rozhodne vykonat své nově nabyté pravomoci a uzavře smlouvu se třetím státem, takový třetí stát je vázán danou novou smlouvou, stejně jako jakýmikoli jinými smlouvami, které dříve uzavřel s členskými státy se stejným předmětem. To může zjevně vést k právní nejistotě pro daný třetí stát. Jestliže se použije článek 59 Vídeňské úmluvy z roku 1969, je daná kolize vyřešena ve prospěch pozdější smlouvy mezi Evropskou unií a daným třetím státem. Nepoužije-li se, musí takový třetí stát v zásadě plnit obě smlouvy.

394.

Článek 59 Vídeňské úmluvy z roku 1969 se však použije jen tehdy, přijmeme-li, že Evropská unie (na základě mezinárodního práva) vstoupila do postavení jednotlivých členských států, pokud jde o dvoustranné dohody uvedené v příloze 9-D. Nevyplývá z něj žádné obecné vodítko ohledně sukcese u smluv. Vídeňská úmluva z roku 1969 nepředjímá žádnou otázku vyvstávající ohledně smlouvy ze sukcese států ( 289 ). Konkrétní dotčenou situaci neřeší ani Vídeňská úmluva z roku 1978 o sukcesi států ve vztahu ke smlouvám ( 290 ). [Doplňuji, že uvedená úmluva sice vstoupila v platnost, avšak mezi (nemnoha) signatáři je jen několik členských států.]

395.

Komise na jednání poukázala na – jejími slovy – „ustálenou“ praxi, kterou „přijaly mnohé třetí země“. Všechny příklady, které uvedla, se však týkaly kroků přijatých samotnou Evropskou unií. Nenabídla žádné vodítko k otázce, zda jiné státy považují takovou praxi za pravidlo mezinárodního práva.

396.

Na základě výše uvedeného východiska nenacházím v mezinárodním právu (v jeho současné podobě) žádnou oporu pro závěr, že Evropská unie může automaticky vstoupit do mezinárodní smlouvy uzavřené členskými státy, jíž není smluvní stranou, a poté danou smlouvu ukončit. Takové pravidlo by bylo výjimkou ze základního pravidla souhlasu v mezinárodním právu. Pokud bychom přijali argumenty Komise, pak by členský stát mohl v důsledku změn unijního práva a (případně) výkonu vnějších pravomocí Evropské unie přestat být smluvní stranou mezinárodní smlouvy, a to i přesto, že to byl daný stát, kdo projevil souhlas s tím, že bude smlouvou vázán, a vůči němuž je smlouva v platnosti ( 291 ). Práva a povinnosti členského státu podle dané smlouvy by zanikly, a pokud by se Evropská unie rozhodla vykonat své nové pravomoci, byly by nahrazeny právy a povinnostmi převzatými Evropskou unií vůči danému třetímu státu, aniž by členský dotyčný členský stát projevil svůj souhlas s takovými (zásadními) změnami.

397.

Za zmínku stojí konečně to, že Evropská unie přijala sekundární právní předpis (nařízení č. 1219/2012), kterým se stanoví přechodná úprava pro dvoustranné dohody o investicích mezi členskými státy a třetími zeměmi. Uvedené nařízení však výslovně stanoví, že jím není dotčeno rozdělení pravomocí mezi Evropskou unii a členské státy podle SFEU ( 292 ). Vychází z předpokladu, že Evropská unie má výlučnou pravomoc ve všech otázkách upravených zmíněnými dřívějšími dvoustrannými dohodami, a představuje unijněprávní základ pro jednání členských států ohledně stávajících a (případně) nových smluv. Zmíněné nařízení však nepředpokládá, že by Evropská unie sama mohla (společně s třetím státem vázaným danou dvoustrannou dohodou) ukončit takové dřívější dohody.

398.

Mám tedy za to, že členské státy mají výlučnou pravomoc ukončit dvoustranné dohody o investicích, které dříve uzavřely se třetími státy. Evropské unii tedy nepřísluší žádná pravomoc sjednat článek 9.10 EUSFTA.

399.

Komise tvrdí, že Soudní dvůr již v rozsudku C‑360/93 ( 294 ) uznal, že do společné obchodní politiky v zásadě spadá uzavírání dohod o vzájemném otevření trhů s veřejnými zakázkami na zboží a přeshraniční služby. Jelikož jsou již součástí společné obchodní politiky ostatní způsoby poskytování služeb, musí stejný argument platit i pro takové jiné modality. Obecně argumentuje Komise tím, že mezinárodní dohody, které upravují přístup zboží a služeb ze třetí země na trhy veřejných zakázek v Evropské unii na straně jedné a zboží a služeb z Evropské unie na trhy veřejných zakázek v třetí zemi na straně druhé, se týkají zvláště mezinárodního obchodu, a mají tedy přímé a bezprostřední účinky na mezinárodní obchod. Komise dodává, že (nedávný) protokol, kterým se mění Dohoda WTO o vládních zakázkách, uzavřela Evropská unie na základě své výlučné pravomoci ve vztahu ke společné obchodní politice.

400.

Ostatní zúčastněné strany nepředložily žádné konkrétní argumenty ohledně kapitoly deset.

401.

Na rozdíl od Komise nemám za to, že by rozsudek C‑360/93 ( 295 ) byl relevantní pro rozhodnutí, zda kapitola deset spadá do společné obchodní politiky. Soudní dvůr v uvedené věci zrušil dvě rozhodnutí Rady, jimiž byla i) uzavřena dohoda mezi (nynější) Evropskou unií a Spojenými státy americkými o zadávání vládních zakázek a ii) rozšířena působnost ustanovení směrnice Rady o zadávání veřejných zakázek i na Spojené státy americké ( 296 ). Soudní dvůr přitom rozhodl, že článek 113 ES nepředstavuje vhodný právní základ pro uvedená rozhodnutí, protože v té době spadalo do společné obchodní politiky pouze poskytování přeshraničních služeb. Obě rozhodnutí se však týkala i jiných způsobů poskytování služeb (komerční přítomnost nebo přítomnost fyzických osob na území druhé smluvní strany) ( 297 ). Soudní dvůr proto nezaujal stanovisko k otázce, zda spadá do společné obchodní politiky samotné zadávání vládních zakázek.

402.

Souhlasím nicméně s Komisí v tom, že cílem kapitoly deset je především usnadnit vzájemné otevření trhů s veřejnými zakázkami v Evropské unii a Singapuru, a to v rámci mezí stanovených v seznamech závazků obou smluvních stran ohledně přístupu na trh. Účelem uvedené kapitoly je také posílit hospodářskou soutěž v oblasti veřejných zakázek na zboží, služby a stavební práce a zaručit transparentnost a procesní spravedlnost v této oblasti. Rozšiřuje v tomto smyslu závazky již přijaté oběma smluvními stranami v rámci (revidované) Dohody WTO o vládních zakázkách ( 298 ). Ve skutečnosti přebírá daná kapitola (doslova) rozsáhlé pasáže ze zmíněné dohody WTO.

403.

Závěr, že obchod zbožím a službami – a tedy pravidla týkající se přístupu na trh pro takové zboží a služby a vnitrostátní právní předpisy upravující takové zboží a služby – spadá do společné obchodní politiky, není dotčen tím, že takové zboží a služby pořizují veřejné orgány, a nikoli soukromé subjekty.

404.

Podle kapitoly deset se však použijí také určité závazky týkající se konkrétně odvětví dopravy. Příloha 10.E část 2 („Závazky Unie“), jež obsahuje výčet služeb, pro něž Evropská unie přijímá závazky, výslovně potvrzuje, že se daná kapitola vztahuje na různé formy dopravních služeb. V poznámce 2 ke zmíněné části přílohy je navíc uvedeno, že závazky Unie ohledně služeb podléhají omezením a podmínkám stanoveným v závazcích Evropské unie v kapitole osm.

405.

Do té míry, v jaké se kapitola deset vztahuje na dopravní služby a služby neodmyslitelně spojené s takovými službami, z čl. 207 odst. 5 SFEU vyplývá, že pravomoc Evropské unie ohledně uvedené kapitoly nemůže být založena na společné obchodní politice ( 299 ).

406.

Komise nedoložila žádný jiný možný základ výlučné pravomoci Evropské unie ve vztahu ke kapitole deset.

407.

Mám za to, že Evropská unie má ohledně uvedené kapitoly v rozsahu, v němž se týká dopravních služeb a služeb neodmyslitelně spojených s takovými službami, sdílenou pravomoc. Kapitola deset zajišťuje, že zakázky podléhající uvedené kapitole budou zadávány v souladu se zásadami rovného zacházení, zákazu diskriminace a transparentnosti, a zaručuje tak otevření veřejných zakázek hospodářské soutěži v Evropské unii a v Singapuru ( 300 ). Dotčená kapitola tak přispívá k vytvoření nebo zajištění fungování vnitřního trhu, jehož součástí je dle protokolu č. 27 o vnitřním trhu a hospodářské soutěži „systém zajišťující, aby hospodářská soutěž nebyla narušována“ ( 301 ). V tomto smyslu lze mít za to, že kapitola deset je nezbytná k dosažení cíle vytvoření vnitřního trhu stanoveného v čl. 26 odst. 1 SFEU, a to ve smyslu druhé hypotézy v čl. 216 odst. 1 SFEU ( 302 ). Taková vnější pravomoc je však podle čl. 4 odst. 2 písm. a) SFEU sdílena mezi Evropskou unií a jejími členskými státy.

408.

Mám tedy za to, že ustanovení kapitoly deset o veřejných zakázkách spadají do výlučné pravomoci Evropské unie podle čl. 207 odst. 1 SFEU, s výjimkou těch, která se použijí na zadávání zakázek na dopravní služby a služby neodmyslitelně spojené s takovými službami. Do té míry, v jaké se použijí na posledně jmenovanou kategorii služeb, spadají ustanovení kapitoly deset do sdílené pravomoci Evropské unie.

409.

Komise argumentuje tím, že celá kapitola jedenáct spadá do společné obchodní politiky, neboť se týká obchodních aspektů duševního vlastnictví ve smyslu čl. 207 odst. 1 SFEU. Evropské unii tedy přísluší podle čl. 3 odst. 1 SFEU výlučná pravomoc ohledně uvedené kapitoly.

410.

Komise se na podporu svého stanoviska dovolává rozsudku Daiichi ( 304 ), kde Soudní dvůr rozhodl, že „pod pojem ‚obchodní aspekty duševního vlastnictví‘ [mohou] spadat jen ty, které vykazují zvláštní spojitost s mezinárodním obchodem“ ( 305 ); uvedený pojem však zahrnuje celou Dohodu TRIPS ( 306 ). Totéž platí pro mezinárodní dohody týkající se duševního vlastnictví, které byly uzavřeny mimo WTO a které vykazují zvláštní spojitost s mezinárodním obchodem. Komise se zde dovolává rozsudku Regione autonoma Friuli-Venezia Giulia a ERSA ( 307 ) .

411.

Komise zaprvé tvrdí, že většina ustanovení kapitoly jedenáct je založena na Dohodě TRIPS. Zadruhé v čl. 11.2 odst. 1 je uvedeno, že ustanovení zmíněné kapitoly „doplňují práva a povinnosti smluvních stran podle Dohody TRIPS a dalších mezinárodních smluv v oblasti duševního vlastnictví, jejichž smluvními stranami jsou“. Zatřetí kapitola jedenáct je součástí širší obchodní dohody mezi Evropskou unií a Singapurem. To se odráží v čl. 11.1 odst. 1. Cíle uvedené ve zmíněném ustanovení dokládají, že účelem Dohody EUSFTA není samo o sobě stanovení společných standardů ochrany duševního vlastnictví. Jejím cílem je namísto toho snížit narušení obchodu a zvýšit přístup na trh pro výrobky chráněné právy duševního vlastnictví. Stejně jako Dohoda TRIPS navíc kapitola jedenáct podléhá ustanovením o řešení sporů v kapitolách patnáct a šestnáct EUSFTA. Porušení povinností podle kapitoly jedenáct tak může vést k obchodním sankcím.

412.

Pokud jde o odkazy v kapitole jedenáct na jiné mezinárodní dohody týkající se duševního vlastnictví, Komise argumentuje tím, že použití takovéhoto (běžného) způsobu formulace je přiměřené a odůvodněné, protože obecným cílem je postupně odstranit překážky mezinárodního obchodu a investic. Většina odkazů je navíc deklaratorních nebo ve formě „závazků k vynaložení veškerého úsilí“ a nemají žádné právní účinky, kterými by mohla být dotčena pravomoc Evropské unie v souvislosti s kapitolou jedenáct.

413.

Stanovisko Parlamentu ke kapitole jedenáct odpovídá stanovisku Komise. Doplňuje, že v kapitole jedenáct není uveden žádný odkaz na článek 61 Dohody TRIPS (jež se týká trestního řízení a trestů) ( 308 ).

414.

Žádný z argumentů Rady se netýká konkrétně kapitoly jedenáct.

415.

Řada členských států tvrdí, že Evropské unii nepřísluší výlučná pravomoc ohledně kapitoly jedenáct, která nemá zvláštní spojitost s mezinárodním obchodem, a nemůže tedy spadat pod pojem „obchodní aspekty duševního vlastnictví“. Rozsudek Daiichi ( 309 ) se týkal v zásadě článku 27 Dohody TRIPS, a nikoli celé uvedené dohody. Článek 207 SFEU nelze tedy vykládat v tom smyslu, že přiznává Evropské unii výlučnou pravomoc uzavírat dohody ohledně všech ustanovení Dohody TRIPS. Pokud se nicméně uvedený rozsudek Soudního dvora skutečně týkal všech ustanovení Dohody TRIPS, vycházelo jeho odůvodnění konkrétně z aspektů právní úpravy WTO, které se v Dohodě EUSFTA nenacházejí. Ani při širokém výkladu se rozsudek Daiichi ( 310 ) nemůže vztahovat na všechny otázky, které nejsou přímo upraveny Dohodou TRIPS.

416.

Kapitola jedenáct Dohody EUSFTA a Dohoda TRIPS se zcela nepřekrývají. V každém případě pouhá skutečnost, že je určitá otázka upravena Dohodou o WTO (jíž tvoří Dohoda TRIPS nedílnou součást), neznamená, že taková otázka musí nutně spadat také do společné obchodní politiky. Článek 207 odst. 1 SFEU nelze vykládat v tom smyslu, že do společné obchodní politiky nyní spadají veškeré mezinárodní dohody týkající se práv duševního vlastnictví.

417.

V kapitole jedenáct jsou do Dohody EUSFTA začleněna určitá ustanovení Dohody TRIPS i ustanovení jiných dohod o duševním vlastnictví (sjednaných mimo rámec WTO), pro něž nemůže Evropská unie požívat výlučnou pravomoc. Na rozdíl od Dohody TRIPS takové dohody (zejména mezinárodní dohody spravované Světovou organizací duševního vlastnictví) nebyly uzavřeny v rámci obchodních dohod. Nelze je ani považovat za obchodní dohody ve smyslu rozsudku Regione autonoma Friuli-Venezia Giulia a ERSA ( 311 ) . Jakýkoli případný vztah mezi takovými dohodami a mezinárodním obchodem je pouze nepřímý. Evropská unie nemůže stvrzovat mezinárodní závazky, které se týkají pouze členských států. Stejně tak nemůže Evropská unie vyžadovat, aby členské státy uplatňovaly mezinárodní dohody, které uzavřely.

418.

Kromě toho taková ustanovení týkající se uplatňování chráněných práv, jako jsou články 42 až 50 Dohody TRIPS (tedy ustanovení části III oddílu 2, „Občanskoprávní a správní řízení a nápravná opatření“), nejsou součástí společné obchodní politiky. Uvedená ustanovení se týkají organizace soudů a občanskoprávního řízení. Nemají žádnou zvláštní souvislost s mezinárodním obchodem.

419.

Evropská unie rovněž nemůže mít výlučnou pravomoc, protože do kapitoly jedenáct je začleněn článek 61 Dohody TRIPS, který se týká trestních sankcí. Trestněprávní otázky netvoří součást obchodních aspektů duševního vlastnictví.

420.

Evropská unie rovněž nemá pravomoc převzít závazky stanovené v článku 11.4 EUSFTA do té míry, v jaké je daným ustanovením do dohody začleněna Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl ( 312 ), Smlouva WIPO o autorském právu ( 313 ) a Smlouva WIPO o výkonech výkonných umělců a zvukových záznamech ( 314 ), jež se vztahují na osobnostní práva. Evropská unie nemá žádnou pravomoc ohledně osobnostních práv a v dané oblasti nebyla zavedena ani žádná harmonizace.

421.

Článek 11.2 EUSFTA (který odkazuje na Dohodu TRIPS a Pařížskou úmluvu na ochranu průmyslového vlastnictví ( 315 )) a článek 11.29 EUSFTA (který se dovolává Smlouvy o patentové spolupráci ( 316 ) a ukládá smluvním stranám, aby vynaložily případně veškeré rozumné úsilí ke splnění článků 1 až 16 Smlouvy o patentovém právu ( 317 )) budou mít účinky na patenty, jež jsou předmětem sdílené pravomoci (viz zejména článek 118 SFEU a nařízení č. 1257/2012 a 1260/2012) ( 318 ). Patentová ochrana je předmětem posílené spolupráce mezi členskými státy (s výjimkou Španělska, Itálie a Chorvatska). Taková oblast nemůže být předmětem výlučné pravomoci: institut posílené spolupráce je neslučitelný s institutem výlučné pravomoci. Jiný členský stát argumentuje rovněž tím, že Komise nedoložila, jakým způsobem by mohla Evropská unie splnit článek 11.29 EUSFTA ( 319 ), pokud by byla jediným signatářem Dohody EUSFTA. Otázky upravené Smlouvou o patentové spolupráci a Smlouvou o patentovém právu se liší od hmotněprávních patentových otázek upravených Dohodou TRIPS.

422.

Článek 11.35 (týkající se odrůd rostlin) rovněž nespadá do společné obchodní politiky. Mezinárodní úmluva na ochranu nových odrůd rostlin nemá zvláštní spojitost s mezinárodním obchodem. Uvedená úmluva upravuje ochranu práv duševního vlastnictví sui generis. Právním základem rozhodnutí Rady o uzavření uvedené úmluvy byl článek 43 SFEU, který se týká zemědělství.

423.

Konečně je třeba zajistit (téměř úplnou) jednotnost mezi vnitřní a vnější pravomocí. Vzhledem k tomu, že tedy nejsou některé otázky upravené v kapitole jedenáct harmonizovány, Evropské unii nepřísluší výlučná pravomoc podle čl. 3 odst. 2 SFEU.

424.

Po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost nyní čl. 207 odst. 1 SFEU stanoví, že společná obchodní politika se zakládá na jednotných zásadách, a to i pokud jde o „obchodní aspekty duševního vlastnictví“. Východiskem pro výklad uvedeného výrazu je rozsudek Daiichi ( 320 ).

425.

V uvedeném rozsudku Soudní dvůr nejprve konstatoval, že vzhledem k výraznému vývoji primárního práva Evropské unie není již jeho dřívější judikatura týkající se Dohody TRIPS, včetně posudku 1/94 ( 321 ), relevantní pro určení, v jakém rozsahu spadá Dohoda TRIPS do společné obchodní politiky.

426.

Zaprvé Soudní dvůr určil, že přestože se Dohoda TRIPS netýká podrobného fungování mezinárodního obchodu jako takového, tvoří nedílnou součást systému WTO a představuje jednu z hlavních mnohostranných dohod, na nichž je tento systém založen ( 322 ).

427.

Zadruhé Soudní dvůr rozhodl, že zvláštní povahu spojitosti Dohody TRIPS s mezinárodním obchodem dokládá skutečnost, že podle pravidel upravujících mechanismus řešení sporů v rámci WTO mohou členové využít křížové suspendování koncesí mezi Dohodou TRIPS a ostatními hlavními mnohostrannými dohodami tvořícími Dohodu o WTO ( 323 ). V této souvislosti poukázal Soudní dvůr na čl. 22 odst. 3 Ujednání WTO o pravidlech a řízení při řešení sporů. Uvedené ustanovení vymezuje, které koncese či jiné závazky lze suspendovat.

428.

Zatřetí Soudní dvůr konstatoval, že když autoři Smlouvy začlenili do čl. 207 odst. 1 SFEU výraz „obchodní aspekty duševního vlastnictví“, museli si být vědomi, že tento výraz vkládaný do citovaného ustanovení téměř doslovně odpovídá samotnému názvu Dohody TRIPS ( 324 ).

429.

Začtvrté Soudní dvůr zdůraznil, že prvotním cílem Dohody TRIPS je posílit a harmonizovat ochranu duševního vlastnictví ve světovém měřítku. Z preambule Dohody TRIPS vyplývá, že jejím cílem je zmenšit deformace a překážky mezinárodního obchodu tím, že na území každého člena WTO bude zajištěna účinná a odpovídající ochrana práv k duševnímu vlastnictví ( 325 ). Příslušné hmotněprávní normy byly přijaty v rámci liberalizace obchodu, nikoli v rámci harmonizace právních úprav členských států.

430.

Mám tedy za to, že v rozsudku Daiichi Soudní dvůr rozhodl, že celá dohoda TRIPS spadá do společné obchodní politiky. Jeho analýza nebyla omezena pouze na článek 27 Dohody TRIPS.

431.

Nejsem však přesvědčena o tom, že by odůvodnění poskytnuté v rozsudku Daiichi bylo možné a vhodné přenést paušálně na analýzu Dohody EUSFTA.

432.

Skutečnost, že pojmosloví použité v čl. 207 odst. 1 SFEU („obchodní aspekty duševního vlastnictví“) odpovídá názvu Dohody TRIPS („o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví“), je patrně specifické jen pro onu dohodu uzavřenou v rámci WTO.

433.

Začlenění ustanovení o duševním vlastnictví do určité obchodní dohody může naznačovat existenci zvláštní spojitosti mezi takovými ustanoveními a mezinárodním obchodem. Společná obchodní politika však může zahrnovat i ustanovení o duševním vlastnictví či dohody sjednané a uzavřené mimo oblast obchodu ( 326 ). Pokud by však pouhé začlenění určité otázky do takové dohody postačovalo k tomu, aby dané ustanovení spadalo do společné obchodní politiky, členské státy by čelily vážné hrozbě ztráty stávajících pravomocí ( 327 ).

434.

Mám za to, že oblast působnosti společné obchodní politiky by také neměla být vymezena s ohledem na druh nápravného opatření, který je upraven pravidly řešení sporů ( 328 ).

435.

Mám za to, že pro účely čl. 207 odst. 1 SFEU je důležité, zda se dohoda obsahující ustanovení o ochraně duševního vlastnictví týká zvláště mezinárodního obchodu. To je třeba určit v závislosti na tom, zda je účelem dohody především podpora, usnadnění nebo úprava tohoto obchodu (a nikoli harmonizace právních úprav členských států) ( 329 ), zda má na přímé a bezprostřední účinky na takový obchod a zda je jejím cílem zmenšit deformace mezinárodního obchodu tím, že na území každé smluvní strany bude zajištěna účinná a odpovídající ochrana hospodářských zájmů v monopolech založených na právech k duševnímu vlastnictví. To je podstata rozsudku Daiichi.

436.

V tomto směru souhlasím s generálním advokátem N. Wahlem, že práva duševního vlastnictví jsou ze své samotné povahy většinou spojena s obchodem, neboť jsou ve své podstatě výlučnými právy, která vytvářejí monopoly, jež mohou omezovat volný oběh zboží či služeb ( 330 ). V tržním hospodářství spočívá hlavní význam takových práv v jejich ekonomické hodnotě. Je-li jejich výkon nezbytný pro obchodní využití chráněného duševního vlastnictví na přeshraničním trhu, taková práva spadají do „obchodních aspektů duševního vlastnictví“ ( 331 ). Z tohoto hlediska se zájmy související s ochranou takových práv stávají v zásadě obchodními zájmy.

437.

To neznamená, že všechny formy ochrany práv duševního vlastnictví musí vždy a nutně souviset s mezinárodním obchodem. Soudní dvůr například popsal konkrétní předmět práv na ochranu literárních a uměleckých děl tak, že jde o zajištění ochrany majitelům osobnostních i hospodářských práv ( 332 ). Osobnostní práva doplňují hospodářská práva v tom smyslu, že dávají autorovi „právo uplatňovat své autorství k dílu a odporovat každému znetvoření, zkomolení nebo jiné změně díla, jakož i jinému zásahu do díla, který by byl na újmu jeho cti nebo dobré pověsti“ ( 333 ). Jejich účelem je chránit vztah autora k jeho dílu. Takový vztah je v zásadě nezávislý na hospodářských právech, jež případně autorovi přísluší k danému dílu. To rovněž znamená, že pokud se taková dohoda, jako je Dohoda EUSFTA, vztahuje na vytvoření a ochranu osobnostních práv, nemůže být právním základem uzavření takové dohody pouze čl. 207 odst. 1 SFEU. Ustanovení o takových právech nejsou vedlejší povahy ve vztahu k ustanovením o hospodářských právech. Jiný závěr by se rovnal vyškrtnutí slov „obchodní aspekty“ z čl. 207 odst. 1 SFEU tak, aby do společné obchodní politiky spadaly obchodní i neobchodní aspekty duševního vlastnictví.

438.

Některé členské státy žádají Soudní dvůr, aby omezil své závěry z rozsudku Daiichi tím, že vyjme určitá ustanovení Dohody TRIPS, jako například články 42 až 50 a článek 61 uvedené dohody, z oblasti působnosti společné obchodní politiky. Argumentují tím, že uvedená ustanovení se týkají organizace soudů, občanskoprávních postupů a trestních věcí. Z toho by pak vyplývalo, že jelikož jsou uvedená ustanovení nicméně součástí Dohody EUSFTA, Evropská unie nemá výlučnou pravomoc ohledně kapitoly jedenáct.

439.

Pokud by byl uvedený argument správný, vyplývalo by z něj, že každé jednotlivé ustanovení mezinárodní dohody může být součástí společné obchodní politiky jen tehdy, pokud splňuje podmínku zvláštní spojitosti s mezinárodním obchodem. Rozhodování o tom, zda má Evropská unie výlučnou pravomoc, a tedy určení správného právního základu pro dotčené jednání, musí však být založeno na objektivních faktorech, včetně cíle a obsahu daného jednání ( 334 ). Právní základ rozhodnutí o uzavření mezinárodní dohody není souhrnem právních základů pro všechna jednotlivá ustanovení dané dohody. Ve věci C‑137/12 ( 335 ) tak například skutečnost, že mezinárodní dohoda dotčená v uvedené věci zahrnovala ustanovení upravující zabavení a konfiskaci, nezměnila nic na závěru Soudního dvora, že daná dohoda spadá do oblasti působnosti společné obchodní politiky. Taková ustanovení „[…] obecně slouží i tomu, aby zajistila účinnost právní ochrany služeb s podmíněným přístupem na území uvedených smluvních stran“ a „[…] [p]řispívají proto ke splnění hlavního cíle napadeného rozhodnutí vykládaného ve spojení s úmluvou […]“ ( 336 ).

440.

Nemám konečně za to, že by Evropské unii příslušela výlučná pravomoc ohledně společné obchodní politiky pouze tehdy, má-li odpovídající pravomoci na vnitřním trhu a tyto pravomoci vykonala (s výslednou harmonizací). Z toho by vyplývalo, že čl. 3 odst. 1 písm. e) SFEU a čl. 207 odst. 1 SFEU jsou nějakým způsobem podmíněny ve formě odpovídající judikatuře AETR. Společná obchodní politika má však svůj vnitřní i vnější rozměr. Výkon pravomoci Evropské unie ve vztahu ke společné obchodní politice nezávisí na tom, zda má Evropská unie vnitřní pravomoc na nějakém jiném základě nebo zda takovou pravomoc vykonala. Podle čl. 3 odst. 1 SFEU není výlučná pravomoc Evropské unie ve vztahu k dané politice závislá na podmínkách stanovených v čl. 3 odst. 2 SFEU ( 337 ).

441.

Mám za to, že kapitola jedenáct se týká obchodních i neobchodních aspektů duševního vlastnictví.

442.

Z analýzy čl. 11.1 odst. 1 a 2 EUSFTA vyplývá, že odpovídající a účinná ochrana práv duševního vlastnictví se považuje za nástroj ke zvýšení užitků z obchodu a investic. Kapitola jedenáct stanoví za tímto účelem minimální standardy vnitrostátní úpravy duševního vlastnictví a povinnosti týkající se účinného prosazování takových standardů.

443.

Kapitola jedenáct tak vymezuje dosah ochrany každého jednotlivého práva duševního vlastnictví, které je dohodou upraveno, stanoví dobu ochrany a prostředky jejího získání, a stanoví formy spolupráce a také povinnosti směřující k zajištění dostatečné právní ochrany práv upravených v dané kapitole a jejich výkonu prostřednictvím přiměřených nápravných opatření. Kapitola jedenáct přitom částečně vychází z metody (rovněž použité v Dohodě TRIPS ( 338 )) začlenění hmotněprávních norem duševního vlastnictví stanovených v mezinárodních dohodách uzavřených mimo rámec Dohody EUSFTA do této dohody.

444.

Podle mého názoru nemůže být rozdělení pravomocí dotčeno tím, že v kapitole jedenáct jsou do Dohody EUSFTA začleněny formou odkazu části Dohody TRIPS, jakož i jiné mezinárodní dohody uzavřené mimo rámec WTO po vstupu Dohody TRIPS v platnost společně s rozhodnutími WTO, namísto toho, aby byly dané pasáže přebrány celé doslovně ( 339 ). Ať je tomu jakkoli, zdrojem práv a povinností smluvních stran dohody EUSFTA je samotná tato dohoda. Začlenění ustanovení Dohody TRIPS do předmětné dohody tak nebránilo Soudnímu dvoru, aby v rozsudku Daiichi došel k závěru, že Evropské unii přísluší pravomoc uzavřít uvedenou dohodu.

445.

Na rozdíl od Komise tedy nerozlišuji mezi ustanoveními kapitoly jedenáct, která začleňují do Dohody EUSFTA jiné mezinárodní dohody (nebo jejich části), a ustanoveními, která na takové dohody odkazují, aniž by byla jejich ustanovení v rámci Dohody EUSFTA závazná. Evropská unie má podle článku 207 SFEU pravomoc vymezit a provádět společnou obchodní politiku. Evropská unie tak může činit formou sjednávání a uzavírání mezinárodních dohod. Cílů společné obchodní politiky a vnější činnosti obecně lze dosáhnout mnoha různými prostředky, přičemž ne všechny nutně vedou ke vzniku právně závazných povinností. Jak Soudní dvůr uvedl ve věci C‑660/13 v kontextu memoranda o porozumění, „rozhodnutí o schválení takové nezávazné dohody […] je […] součástí vymezování politik Unie […]“ ( 340 ).

446.

Mám za to, že závěry Soudního dvora v rozsudku Daiichi ( 341 ) jsou použitelné i na kapitolu jedenáct do té míry, v jaké přebírá obsah Dohody TRIPS, pokud jde o práva duševního vlastnictví upravená danou kapitolou (tedy autorské právo a práva s ním související, patenty, ochranné známky, průmyslové vzory, topografie integrovaných obvodů, zeměpisná označení a ochrana důvěrných informací).

447.

V zásadě nevidím důvod k odlišnému závěru, co se týče ostatních ustanovení týkajících se minimální úrovně ochrany duševního vlastnictví, za předpokladu, že se týkají ochrany a účinného prosazování hospodářských zájmů vyplývajících z práva duševního vlastnictví. Dotčená politika používá minimální standardy ochrany hospodářských zájmů, jež jsou součástí duševního vlastnictví, k podpoře investic, omezování překážek obchodu, usnadňování mezinárodního obchodu a zajištění určité rovnosti soutěžních podmínek. To vše tvoří součást obchodní politiky.

448.

Dohoda TRIPS sice neupravuje odrůdová práva, mám však za to, že dotčený pododdíl kapitoly jedenáct (článek 11.35 EUSFTA, ve kterém smluvní strany opětovně potvrzují své povinnosti podle Mezinárodní úmluvy na ochranu nových odrůd rostlin ( 342 )) je třeba zkoumat stejným způsobem. Práva k odrůdám rostlin jsou totiž hospodářská práva: práva šlechtitele schválit, pokud jde o chráněnou odrůdu, mimo jiné produkci či reprodukci, podmínky množení, nabízení k prodeji, prodej nebo jiné uvádění na trh, vývoz, dovoz a skladování ( 343 ).

449.

Rozumím námitkám vůči výlučné pravomoci Evropské unie, pokud jde o článek 61 Dohody TRIPS. Mám však za to, že kapitola jedenáct ve skutečnosti nezačleňuje do Dohody EUSFTA článek 61 Dohody TRIPS. Ve znění kapitoly jedenáct není uveden výslovný odkaz na uvedené ustanovení. Neobsahuje ani oddíl týkající se trestněprávních opatření. Tam, kde uvedená kapitola začleňuje do Dohody EUSFTA Dohodu TRIPS, pokud jde o určitá práva duševního vlastnictví, mám za to, že se daný křížový odkaz vztahuje na „Normy, týkající se dostupnosti, rozsahu a užití práv k duševnímu vlastnictví“ v části II Dohody TRIPS, a nikoli ustanovení upravující „Prostředky k dodržování práv k duševnímu vlastnictví“ v části III Dohody TRIPS. Kapitola jedenáct totiž obsahuje zvláštní oddíl o (občanskoprávním) prosazování práv duševního vlastnictví.

450.

Ustanovení týkající se transparentnosti, účinné ochrany zaručených práv a vymáhání plnění povinností tvoří nedílnou část společné obchodní politiky Evropské unie. Z tohoto důvodu mám za to, že do společné obchodní politiky spadají i části kapitoly jedenáct týkající se občanskoprávního prosazování práv duševního vlastnictví a opatření na hranicích ( 344 ). Totéž platí, pokud jde o taková ustanovení, jako je článek 11.52, která upravují různé formy mezinárodní spolupráce ( 345 ).

451.

Kapitola jedenáct EUSFTA však patrně zahrnuje i neobchodní aspekty duševního vlastnictví.

452.

Na rozdíl od Dohody TRIPS ( 346 ) článek 11.4 EUSFTA (týkající se ochrany poskytované autorským právům a právům s nimi souvisejícím) zahrnuje veškerá práva a povinnosti stanovené Bernskou úmluvou. Jeho součástí je tak článek 6bis uvedené úmluvy, který chrání osobnostní práva. Článek 6bis samotný odlišuje osobnostní práva od hospodářských práv autora.

453.

Článek 11.4 obdobně začleňuje do Dohody EUSFTA celou Smlouvu WIPO o autorském právu a Smlouvu WIPO o výkonech výkonných umělců a zvukových záznamech. Článek 3 prvně jmenované úmluvy ukládá smluvním stranám použít ustanovení článků 2 až 6 Bernské úmluvy, pokud jde o ochranu upravenou Smlouvou WIPO o autorském právu. Článek 5 odst. 1 posledně jmenované úmluvy pak vymezuje určitá osobnostní práva výkonného umělce.

454.

Samostatnou a důležitou úlohu, kterou hrají osobnostní práva, jsem již zdůraznila výše ( 347 ). Dohoda EUSFTA tuto úlohu jasně uznává. Taková práva jsou však zároveň zjevně neobchodní povahy. Mám tedy za to, že v rozsahu, v němž se kapitola jedenáct vztahuje na neobchodní aspekty duševního vlastnictví, pravomoc Evropské unie uzavřít dané části uvedené kapitoly nemůže být založena na čl. 207 odst. 1 SFEU.

455.

Komise neargumentuje tím, že by Evropské unii nicméně příslušela výlučná vnější pravomoc na základě jednoho z důvodů podle čl. 3 odst. 2 SFEU.

456.

Jelikož jsou osobnostní práva nezávislá na hospodářských právech duševního vlastnictví (a použijí se společně s nimi) ( 348 ), mám za to, že taková ustanovení, jaká jsou obsažena v kapitole jedenáct EUSFTA, lze do té míry, v jaké se použijí na neobchodní aspekty práv duševního vlastnictví, považovat za nezbytná k dosažení cílů vnitřního trhu. Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že osobnostní práva nebyla případně (dosud) harmonizována ( 349 ). Takové aspekty kapitoly jedenáct EUSFTA tedy spadají na základě čl. 4 odst. 2 písm. a), čl. 26 odst. 1 a druhé hypotézy v čl. 216 odst. 1 SFEU do sdílené pravomoci Evropské unie a členských států.

457.

Komise tvrdí, že kapitola dvanáct v zásadě podporuje a usnadňuje obchod zbožím a službami mezi Evropskou unií a Singapurem. Účelem dané kapitoly je zakázat postupy narušující hospodářskou soutěž s nadnárodními rozměry, jež mohou bránit účinnému přístupu na trh nebo snižovat ekonomické užitky liberalizace obchodu, jíž má Dohoda EUSFTA dosáhnout. Kapitola dvanáct navíc nevede k harmonizaci a výslovně odkazuje na vztah mezi jednáním narušujícím hospodářskou soutěž a mezinárodním obchodem. Má tedy přímé a bezprostřední účinky na obchod, a spadá tudíž v plném rozsahu do výlučné pravomoci Evropské unie podle čl. 207 odst. 1 SFEU. Komise rovněž poukazuje na některé dohody WTO, jejichž součástí jsou prvky politiky hospodářské soutěže.

458.

Ostatní zúčastněné strany nepředložily žádné konkrétní argumenty ohledně kapitoly dvanáct.

459.

Souhlasím s Komisí, že spojitost mezi mezinárodním obchodem a politikou hospodářské soutěže vyplývá již z některých konkrétních ustanovení dohod WTO ( 351 ). Dosud však nebyla přijata žádná komplexní politika WTO ohledně hospodářské soutěže a obchodu ( 352 ).

460.

Naproti tomu je účelem kapitoly dvanáct EUSFTA řešit komplexním způsobem škodlivé účinky na obchod mezi Evropskou unií a Singapurem, jež mohou být způsobeny protisoutěžním jednáním či postupy veřejných či soukromých subjektů. Vyžaduje, aby každá ze smluvních stran zachovala a prosazovala na svém území komplexní právní předpisy upravující dohody mezi podniky, zneužívání dominantního postavení jedním nebo více podniky a spojování podniků, jehož výsledkem je podstatné omezení hospodářské soutěže nebo jež významně brání účinné hospodářské soutěži, pokud mají vliv na vzájemný obchod mezi Evropskou unií a Singapurem ( 353 ). Takové jednání narušující hospodářskou soutěž může narušit přínosy liberalizace obchodu, jichž má Dohoda EUSFTA dosáhnout buď tím, že budou devalvována pravidla o přístupu na trh nebo budou omezeny ekonomické užitky, kterých chtějí podniky z jedné smluvní strany dosáhnout obchodováním se svým zbožím či službami na území druhé smluvní strany ( 354 ).

461.

Kapitola dvanáct je rovněž přímo spojena s úpravou obchodu do té míry, v jaké je jejím účelem omezit narušení hospodářské soutěže vyplývající z možnosti každé smluvní strany zřídit nebo zachovat veřejné podniky nebo podniky pověřené zvláštními nebo výlučnými právy ( 355 ), a upravuje zakázané a jiné subvence ( 356 ).

462.

Článek 12.7 odst. 2 EUSFTA dokládá vztah mezi kapitolou dvanáct a mezinárodním obchodem. Uvedené ustanovení, jež rovněž začleňuje do Dohody EUSFTA ustanovení článku 3 Dohody o SVO (o zakázaných subvencích) ( 357 ), zakazuje poskytování některých druhů subvencí, „pokud smluvní strana poskytující subvence na žádost druhé smluvní strany neprokáže, že dotčená subvence nemá vliv na obchod druhé smluvní strany, ani s největší pravděpodobností nebude mít“ ( 358 ). Obdobně čl. 12.8 odst. 1 EUSFTA ukládá smluvním stranám „[vyvinout] co největší úsilí“ k řešení narušování hospodářské soutěže způsobeného jinými specifickými subvencemi souvisejícími s obchodem zbožím a službami, „pokud mají nebo by mohly mít vliv na obchod kterékoli ze smluvních stran“, a k odstranění takového narušování soutěže.

463.

Skutečnost, že kapitola dvanáct vede do určité míry k harmonizaci pravidel hospodářské soutěže, neznamená, že by jejím cílem bylo sblížení právních předpisů členských států v dané oblasti za účelem zlepšení fungování vnitřního trhu. Kapitola dvanáct spíše rozšiřuje určitá základní pravidla a zásady unijního práva hospodářské soutěže na Singapur s cílem upravit obchod zbožím a službami s touto třetí zemí ( 359 ). Mezi uvedená pravidla patří články 101 a 102 SFEU, jež upravují dohody mezi podniky či jednání ve vzájemné shodě a zneužití dominantního postavení podniků na trhu, společně s nařízením Rady č. 139/2004 o kontrole spojování podniků ( 360 ). Obdobně odrážejí ustanovení dohody EUSFTA článek 106 SFEU (který se týká veřejných podniků a podniků, kterým členské státy přiznávají zvláštní nebo výlučná práva a podniků pověřených poskytováním služeb obecného hospodářského významu) a články 107 až 109 SFEU (jejichž účelem je zamezit narušení hospodářské soutěže v důsledku státní podpory).

464.

Je pravda, že kapitola dvanáct obsahuje také ustanovení týkající se spolupráce a koordinace v oblasti vymáhání právních předpisů, ochrany obchodního tajemství a dalších důvěrných informací, konzultací mezi smluvními stranami ohledně hospodářské soutěže a vyloučení použití kapitol patnáct („Řešení sporů“) a šestnáct („Mechanismus zprostředkování“) na otázky vyplývající z kapitoly dvanáct (s výjimkou článku 12.7 EUSFTA o zakázaných subvencích). Všechna uvedená ustanovení jsou vedlejší povahy ve vztahu k hlavním hmotněprávním povinnostem stanoveným kapitolou dvanáct. Nemění proto nic na mém závěru, že účelem kapitoly dvanáct je podpora, usnadnění nebo úprava obchodu, a tato kapitola má tedy přímé a bezprostřední účinky na obchod zbožím a službami.

465.

Pokud jde o ustanovení o transparentnosti v oblasti subvencí týkajících se obchodu zbožím a poskytování služeb (článek 12.9 EUSFTA), odkazuji tímto na svou analýzu kapitoly čtrnáct a ustanovení o transparentnosti v jiných kapitolách ( 361 ).

466.

Mám tedy za to, že kapitola dvanáct spadá v plném rozsahu do výlučné pravomoci Evropské unie podle čl. 207 odst. 1 SFEU.

467.

Komise tvrdí, že Evropská unie má výlučnou pravomoc ve vztahu ke kapitole sedm na základě čl. 207 odst. 1 SFEU. Uvedená kapitola na straně jedné vyžaduje odstranění či snížení překážek obchodu (cel a necelních překážek) a investic a vyžaduje konvergenci právních předpisů za účelem usnadnění obchodu. Na druhé straně má ale také vazby na přímé zahraniční investice: brání smluvním stranám požadovat vytváření partnerství s místními společnostmi.

468.

Parlament a Rada nepředložily žádné konkrétní argumenty týkající se kapitoly sedm.

469.

Některé členské státy tvrdí, že cílem kapitoly sedm je snížení emisí skleníkových plynů podporou výroby obnovitelné energie, a souvisí tedy s politikou v oblasti životního prostředí (článek 191 SFEU), a nikoli se společnou obchodní politikou.

470.

Komise tvrdí, že podle čl. 3 odst. 1 písm. e) a čl. 207 odst. 1 SFEU spadá kapitola třináct v celém rozsahu do výlučné pravomoci Evropské unie. Pravomoc týkající se společné obchodní politiky není omezena na přijímání nástrojů, jež mají účinek jen na tradiční aspekty vnějšího obchodu. Rozdíly v úrovních ochrany životního prostředí a zaměstnanosti mezi jednotlivými státy mohou totiž mít přímé a bezprostřední účinky na mezinárodní obchod a investice. Nižší standardy ochrany v jedné ze smluvních stran mohou podporovat obchod a investice na jeho území. Naproti tomu se normy v oblasti životního prostředí a zaměstnanosti mohou stát skrytými překážkami obchodu. Z článku 13.1 odst. 1 EUSFTA mimo jiné vyplývá, že cílem Dohody EUSFTA je rozvíjet a podporovat mezinárodní obchod tak, aby přispíval k udržitelnému rozvoji, který zahrnuje hospodářský rozvoj, sociální rozvoj a ochranu životního prostředí.

471.

Komise argumentuje tím, že účelem kapitoly třináct není stanovit nové hmotněprávní povinnosti týkající se ochrany zaměstnanosti a životního prostředí, nýbrž jen potvrzuje stávající mezinárodní závazky. Jejím účelem je zajistit, aby nebyly v důsledku různých úrovní ochrany nepříznivě dotčeny podmínky pro obchod a investice.

472.

Komise nespatřuje žádný rozpor mezi kapitolou třináct na straně jedné a čl. 3 odst. 5 SEU a čl. 21 odst. 2 SEU na straně druhé. Článek 3 odst. 5 SEU ukládá Evropské unii, aby do společné obchodní politiky začlenila aspekty týkající se „udržitelného rozvoje této planety“ a „volného a spravedlivého obchodování“. Článek 21 odst. 2 SEU obsahuje rovněž některé cíle související s udržitelným rozvojem.

473.

Pokud jde o konkrétní ustanovení kapitoly třináct, Komise argumentuje zejména tím, že existence závazku smluvních stran účinně uplatňovat některé zásady týkající se základních práv v práci, který je obsažen v čl. 13.3 odst. 3 EUSFTA, neodůvodňuje závěr, že by se členské státy měly účastnit uzavření Dohody EUSFTA. Uvedené ustanovení nestanoví konkrétně způsob, jímž mají Singapur a členské státy zajistit účinné uplatňování úmluv Mezinárodní organizace práce (dále jen „MOP“), které ratifikovaly. Článek 13.6 odst. 2 a čl. 13.8 písm. a) EUSFTA navíc pouze potvrzují již přijaté závazky. Jiná ustanovení [jako například čl. 13.8 písm. b) až d)] směřují k odstranění účinků narušujících mezinárodní obchod, a jsou tedy neoddělitelně spojena s mezinárodním obchodem.

474.

Parlament souhlasí v zásadě se stanoviskem Komise.

475.

Rada a některé členské státy mají za to, že ačkoli má kapitola třináct spojitost s obchodem, upravuje také neobchodní aspekty práce, ochrany životního prostředí a rybolovu, a jejím cílem je podporovat ochranu zaměstnanosti a životního prostředí, jakož i ochranu biologických mořských zdrojů v rámci společné rybářské politiky. Zmíněná ustanovení kapitoly třináct tedy nemohou být založena na článku 207 SFEU. Rada rovněž tvrdí, že čl. 13.3 odst. 3 a 4 EUSFTA zahrnují minimální harmonizaci právních úprav členských států v oblastech, kde to je vyloučeno Smlouvami. Pokud by taková ustanovení byla součástí společné obchodní politiky, nebyla by slučitelná s čl. 207 odst. 6 SFEU.

476.

Rada a některé členské státy navíc tvrdí, že kapitola třináct je zjevně oddělena od zbytku dohody. To dokládá zejména zvláštní systém řešení sporů platný pro tuto kapitolu ( 364 ).

477.

Rada argumentuje konečně tím, že výlučná pravomoc Evropské unie přijmout závazky týkající se obchodu s rybími výrobky v článku 13.8 EUSFTA vyplývá z čl. 3 odst. 1 písm. d) SFEU (zachování biologických mořských zdrojů v rámci společné rybářské politiky), a nikoli z čl. 3 odst. 1 písm. e) SFEU (společná obchodní politika). Hlavním účelem článku 13.8 je zajistit udržitelné zachování a řízení rybích populací, a nikoli usnadnit, regulovat či upravit obchod.

478.

Společná obchodní politika musí být prováděna s ohledem na zásady a cíle vnější činnosti Evropské unie ( 365 ), mezi něž patří rozvoj „mezinárodních opatření pro ochranu a zlepšení kvality životního prostředí a udržitelné hospodaření se světovými přírodními zdroji, aby se zajistil udržitelný rozvoj“ ( 366 ). Souhlasím tedy s Komisí, že úroveň ochrany životního prostředí souvisí s mezinárodním obchodem. Podstatné rozdíly mohou narušovat hospodářskou soutěž a obchod; nízké standardy na jednom trhu mohou vést k soutěžním výhodám pro vnitrostátní podniky, a přilákat tak zahraniční investice, a to v neprospěch trhů, kde jsou takové standardy vyšší. Naopak se standardy ochrany životního prostředí lze manipulovat ve snaze dosáhnout ochranářských cílů ( 367 ). Z těchto důvodů patří podpora udržitelného rozvoje mezi cíle stanovené v preambuli k Dohodě o WTO ( 368 ). Obdobné odůvodnění lze použít na vztah mezi ochranou zaměstnanosti a mezinárodním obchodem.

479.

To, že společná obchodní politika může rovněž sledovat neobchodní cíle, však neznamená, že kapitoly sedm a třináct automaticky spadají do oblasti působnosti čl. 207 odst. 1 SFEU.

480.

Soudní dvůr již poskytl určité vodítko k rozlišení mezi opatřeními, která spadají do oblasti působnosti společné obchodní politiky (poněvadž je jejich účelem především podpora, usnadnění nebo úprava obchodu, a mají tedy na něj přímé a bezprostřední účinky) ( 369 ), a opatřeními souvisejícími s politikou Evropské unie v oblasti životního prostředí či sociální politikou Unie.

481.

Soudní dvůr tak již uznal, že unijní akty, které rovněž sledují cíle, jež nejsou čistě hospodářské povahy (například sociální, environmentální či humanitární cíle), mohou spadat do oblasti působnosti společné obchodní politiky ( 370 ). V každé relevantní věci však byly součástí dotčené mezinárodní dohody nástroje obchodní politiky: obchodní ujednání o zásobování v řízení o posudku 1/78; poskytnutí celních preferencí ve věci C‑45/86; (podmíněný) dovoz zemědělských výrobků ve věci C‑62/88, a požadavky na označování (tedy technické překážky obchodu) ve věci C‑281/01. Ve všech uvedených případech se jednalo o nástroje s přímými a bezprostředními účinky na obchod dotčenými výrobky či službami.

482.

Naproti tomu mezinárodní dohody, které nesouvisí zvláště s obchodem, spadají mimo rámec společné obchodní politiky, i pokud mají nepřímou souvislost s obchodem. V posudku 2/00 Soudní dvůr zohlednil skutečnost, že pravidla týkající se přeshraničních převozů živých modifikovaných organismů obsažená v Cartagenském protokolu o biologické bezpečnosti, přiloženém k Úmluvě o biologické rozmanitosti nejsou omezena na převozy pro obchodní účely. Došel proto k závěru, že hlavním účelem či složkou protokolu je ochrana životního prostředí, a nikoli společná obchodní politika ( 371 ). Obdobně ve věci C‑411/06 ( 372 ) Soudní dvůr potvrdil, že účelem nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1013/2006 ze dne 14. června 2006 o přepravě odpadů ( 373 ) není vymezit vlastnosti, které musejí mít odpady, aby se mohly volně pohybovat na vnitřním trhu nebo v rámci obchodu se třetími zeměmi, nýbrž obecně poskytnout harmonizovaný systém postupů, jimiž lze omezit pohyb odpadů, aby byla zajištěna ochrana životního prostředí ( 374 ). Uvedené nařízení bylo tedy platně založeno na ustanoveních Smlouvy týkajících se ochrany životního prostředí.

483.

Na základě výše uvedeného východiska se budu nyní zabývat otázkou, zda kapitoly sedm a třináct jako celek spadají do společné obchodní politiky.

484.

Účelem kapitoly sedm EUSFTA je ochrana životního prostředí (a potažmo lidského zdraví) ve formě „podpor[y], rozvoj[e] a zvýšení výroby energie z obnovitelných a udržitelných nefosilních zdrojů“, čímž má být dosaženo snížení emisí skleníkových plynů ( 375 ). Oblast její působnosti je však omezena na opatření, která „mohou mít vliv na obchod a investice mezi smluvními stranami“ v souvislosti s výrobou zelené energie ( 376 ). Odpověď na otázku, zda Evropské unii přísluší výlučná pravomoc ve vztahu k uvedené kapitole na základě čl. 207 odst. 1 SFEU, závisí na tom, zda je jejím hlavním cílem podpora, usnadnění nebo úprava obchodu, a má tedy přímé a bezprostřední účinky na obchod ( 377 ).

485.

Mám za to, že tomu tak je.

486.

Ustanovení kapitoly sedm se týkají především úpravy nástrojů obchodní politiky a odstranění překážek obchodu a investicím. Článek 7.4 tedy upravuje odstranění překážek obchodu a investic, které by mohly ovlivnit výrobu zelené energie, například zákazem „požadavku na místní podíl“ a povinného vytvoření partnerství s místními společnostmi ( 378 ). Obdobně, účelem článku 7.5 EUSFTA je odstranit technické překážky obchodu s výrobky pro výrobu zelené energie. Všeobecně se uznává, že mezinárodní požadavky, jejichž cílem je zajistit, aby technické předpisy a normy, jakož i postupy pro posuzování shody s technickými předpisy a normami, nevytvářely zbytečné překážky mezinárodního obchodu, spadají do společné obchodní politiky ( 379 ). Článek 7.6 EUSFTA (týkající se výjimek) a článek 7.7 EUSFTA (týkající se provádění a spolupráce) jsou vedlejší povahy vůči jiným závazkům vyplývajícím z kapitoly sedm, a nejsou tedy rozhodující pro určení, zda daná kapitola spadá do společné obchodní politiky.

487.

Z výše uvedeného vyplývá, že cílem kapitoly sedm je upravit a usnadnit obchod související s výrobou zelené energie, a má tudíž přímé a bezprostřední účinky na obchod. Uvedená kapitola tedy spadá v plném rozsahu do výlučné pravomoci Evropské unie podle čl. 207 odst. 1 SFEU.

488.

Uvedený závěr není zpochybněn tvrzením jistého členského státu, že se kapitola sedm může dotýkat práva každého členského státu podle čl. 194 odst. 2 druhého pododstavce SFEU, tedy práva stanovit podmínky pro využívání svých energetických zdrojů, jeho volby mezi různými energetickými zdroji a základní skladby jeho zásobování energií. Ze znění čl. 194 odst. 2 SFEU je zjevné, že jediným jeho účelem je vyjasnit pravomoc Evropské unie přijímat legislativní akty za účelem provádění energetické politiky. Nemůže tedy omezovat samostatný dosah společné obchodní politiky stanovený v čl. 207 odst. 1 SFEU.

489.

Některá ustanovení kapitoly třináct mají zjevně přímou a bezprostřední spojitost s úpravou obchodu. Článek 13.6 odst. 4 EUSFTA řeší konkrétně otázku skrytých omezení obchodu, jež mohou vyplývat z opatření provádějících vícestranné dohody týkající se životního prostředí. Obdobně je účelem článku 13.12 EUSFTA v zásadě zabránit smluvní straně ovlivnit obchod či investice tím, že upustí nebo se jinak odchýlí od svých právních předpisů týkajících se životního prostředí a práce nebo že nebude takové předpisy účinně uplatňovat. Dalšími příklady jsou čl. 13.11 odst. 1 EUSFTA, jehož účelem je zjednodušit a podporovat obchod a investice do zboží a služeb šetrných k životnímu prostředí, a čl. 13.11 odst. 2, v němž se smluvní strany zavazují věnovat zvláštní pozornost snazšímu odstraňování překážek obchodu a investic souvisejících se zbožím a službami šetrnými ke klimatu.

490.

I přes vyjádření smluvních stran, že nemají v úmyslu harmonizovat své pracovní či environmentální normy (čl. 13.1 odst. 4 EUSFTA), u celé řady ustanovení kapitoly třináct nicméně platí, že nezavádějí žádnou podmínku související s obchodem (tím, že by umožňovala smluvní straně přijmout obchodní sankce v případě nesplnění pracovněprávních či environmentálních norem nebo že by podmiňovala využití konkrétního přínosu obchodu splněním takových norem) ani jinak neupravují použití nástrojů obchodní politiky jako prostředku dosažení udržitelného rozvoje.

491.

Účelem ustanovení čl. 13.3 odst. 1 a 3, článku 13.4 a čl. 13.6 odst. 2 a 3 EUSFTA tak je v zásadě dosáhnout minimálních standardů ochrany zaměstnanosti a životního prostředí v Evropské unii a v Singapuru, nezávisle na jejich možných účincích na obchod. Taková ustanovení tedy zjevně spadají mimo rámec společné obchodní politiky. Na rozdíl od ustanovení některých mezinárodních obchodních dohod uzavřených Evropskou unií, jež obsahují „podstatné prvky“ ( 380 ) a která ukládají povinnost respektovat demokratické zásady a lidská práva, nevyplývá z porušení pracovněprávních a environmentálních norem, na něž odkazují uvedená ustanovení Dohody EUSFTA, právo druhé smluvní strany pozastavit obchodní užitky vyplývající z Dohody EUSFTA. Články 13.16 a 13.17 EUSFTA neopravňují smluvní stranu pozastavit obchodní koncese poskytnuté druhé smluvní straně, pokud druhá smluvní strana nesplní své závazky podle kapitoly třináct ( 381 ). Na rozdíl od zvláštního pobídkového režimu pro udržitelný rozvoj a řádnou správu věcí veřejných (GSP+) ( 382 ) navíc uvedená ustanovení rovněž nejsou určena k tomu, aby Singapur získal obchodní koncese při splnění daných norem.

492.

Článek 13.8 EUSFTA se týká „obchodu s rybími výrobky“. Uznávám, že povinnost stanovená v čl. 13.8 písm. b), tedy povinnost zavést účinná opatření k boji proti nezákonnému, nehlášenému a neregulovanému rybolovu, může vést mimo jiné k přijetí nástrojů obchodní politiky nebo zahrnovat opatření směřující k vyloučení použití takových nástrojů (jako jsou subvence, které přispívají k nadměrnému rybolovu nebo vzniku nadbytečných kapacit a jsou spojeny s nezákonným, nehlášeným a neregulovaným rybolovem). V uvedeném ustanovení jsou zmíněny i příklady takových opatření.

493.

Naproti tomu účelem ustanovení uvedených v jiných písmenech článku 13.8 EUSFTA je v zásadě přispět k udržitelnému zachování a řízení rybích populací smluvními stranami. Například čl. 13.8 písm. a) EUSFTA ukládá smluvním stranám obecně dodržovat dlouhodobá opatření pro zachování a udržitelné využívání populací ryb, jak definují mezinárodní nástroje, jež smluvní strany ratifikovaly, a dodržovat zásady Organizace OSN pro výživu a zemědělství a příslušné nástroje OSN týkající se těchto záležitostí. Dodržení uvedených norem není podmínkou získání obchodních výhod. Stejně tak porušení uvedených závazků nemůže vést k pozastavení koncesí podle dohody EUSFTA ( 383 ). Rovněž tak ani písmena c) a d) článku 13.8 EUSFTA nemají přímou a bezprostřední spojitost s mezinárodním obchodem. Nespadají tedy do společné obchodní politiky.

494.

Jaké jsou důsledky výše uvedeného pro otázku pravomocí?

495.

Mám za to, že čl. 3 odst. 5 a článek 21 SEU a články 9 a 11 SFEU, jichž se dovolává Komise, nejsou pro řešení otázky pravomocí relevantní. Uvedená ustanovení ukládají Evropské unii přispět v rámci svých politik a činností ke splnění některých cílů. Nemohou přitom ovlivnit oblast působnosti společné obchodní politiky stanovenou v článku 207 SFEU. Ze stejného důvodu není podstatné, zda jsou základní práva, na něž odkazuje čl. 13.3 odst. 3 EUSFTA, slučitelná s všeobecnými pracovněprávními normami, jež chrání Listina základních práv Evropské unie, jak tvrdí Komise. Uvedené tvrzení se týká hmotněprávní slučitelnosti Dohody EUSFTA se základními právy. Nemůže jím být dotčen dosah pravomocí Evropské unie ( 384 ).

496.

Nemohu přijmout ani tvrzení Komise, že čl. 13.3 odst. 3 a čl. 13.6 odst. 2 EUSFTA nejsou v podstatě „dostatečně normativní“, aby k nim bylo možno přihlížet při analýze rozdělení pravomocí mezi Evropskou unii a členské státy, pokud jde o kapitolu třináct. Komise se v tomto směru dovolává věci C‑377/12 ( 385 ), v níž Soudní dvůr rozhodl, že ustanovení Rámcové dohody o partnerství a spolupráci mezi Evropskou unií a jejími členskými státy na jedné straně a Filipínskou republikou na straně druhé ( 386 ) upravující zpětné přebírání státních příslušníků smluvních stran, dopravu a životní prostředí „neobsahují […] závazky takového dosahu, aby bylo možné považovat je za závazky, které představují cíle odlišné od cílů rozvojové spolupráce, které nejsou ani druhotné ani nepřímé ve vztahu k těmto posledně uvedeným cílům“ ( 387 ). Jelikož migrace, doprava a životní prostředí tvoří nedílnou součást rozvojové politiky Evropské unie, požadavek, aby dohoda o rozvojové spolupráci upravující takové záležitosti byla založena na jiných částech Smlouvy, než je ustanovení týkající se politiky rozvojové spolupráce, by měl prakticky takovou povahu, že by pravomoc a řízení, které jsou upraveny posledně uvedeným ustanovením, byly zbaveny podstaty ( 388 ). Naproti tomu nedílnou součást společné obchodní politiky netvoří žádná základní práva v práci ani normy ochrany životního prostředí. Věc C‑377/12 tedy není nijak k užitku při analýze kapitoly třináct EUSFTA.

497.

Mám za to, že kapitola třináct sestává ze čtyř složek. První z uvedených složek zahrnuje ustanovení spadající do společné obchodní politiky. Druhá a třetí složka zahrnují ustanovení, která se týkají norem ochrany zaměstnanosti a norem ochrany životního prostředí. Čtvrtá složka se týká udržitelného zachování a řízení rybích populací.

498.

Žádnou z těchto složek nelze považovat jen za nezbytný vedlejší aspekt, který má zajistit účinnost jiných složek Dohody EUSFTA nebo její kapitoly třináct, ani je nelze považovat za složky mimořádně omezeného rozsahu. Nemohu zejména přijmout argument Komise, že z čl. 13.6 odst. 2 EUSFTA (který vyžaduje účinné provedení vícestranných dohod týkajících se životního prostředí, jejichž jsou Evropská unie a Singapur stranami) nevyplývají žádné nové mezinárodní povinnosti smluvních stran. Je pravda, že dotčené ustanovení pouze odkazuje na dřívější vícestranné závazky smluvních stran, pokud jde o ochranu životního prostředí. V jeho důsledku jsou však zmíněné závazky začleněny do Dohody EUSFTA, a stávají se tak na základě Dohody EUSFTA použitelnými ve vztahu mezi Evropskou unií a Singapurem. Důsledkem čl. 13.6 odst. 2 je tedy zjevně nový závazek smluvních stran, vymahatelný v souladu s Dohodou EUSFTA.

499.

Z toho vyplývá, že rozhodnutí Evropské unie přijmout závazky v rámci každé ze čtyř výše uvedených složek musí mít samostatný právní základ.

500.

Pokud jde o první složku, výlučná pravomoc Evropské unie vychází z čl. 3 odst. 1 písm. e) a čl. 207 odst. 1 SFEU. V souladu s čl. 3 odst. 1 písm. d) SFEU a čl. 43 odst. 2 SFEU ( 389 ) spadá čtvrtá složka do výlučné pravomoci Evropské unie ohledně zachování biologických mořských zdrojů v rámci společné rybářské politiky.

501.

Naproti tomu druhá a třetí složka v zásadě spadají do sdílené pravomoci Evropské unie.

502.

Ustanovení týkající se norem ochrany zaměstnanosti (druhá složka) lze považovat za nezbytná k dosažení cílů sociální politiky stanovených v článku 151 SFEU, zejména pokud jde o cíle uvedené v čl. 153 odst. 1 písm. a), b) a c) SFEU (zlepšování pracovního prostředí, aby bylo chráněno zdraví a bezpečnost pracovníků; pracovní podmínky; sociální zabezpečení a sociální ochrana pracovníků). Evropská unie má tedy sdílenou pravomoc ohledně uvedené složky na základě čl. 4 odst. 2 písm. b), článku 151 a čl. 153 odst. 1 SFEU a druhé hypotézy v čl. 216 odst. 1 SFEU.

503.

Pokud jde o ustanovení týkající se norem ochrany životního prostředí (třetí složka), postačí uvést, že Evropská unie má podle čl. 191 odst. 1 SFEU pravomoc provádět politiku životního prostředí směřující k zachování, ochraně a zlepšování kvality životního prostředí. Vnější pravomoc Evropské unie uplatňovat politiky životního prostředí, jež vyplývá z čl. 191 odst. 4 SFEU ( 390 ) a také z první hypotézy v čl. 216 odst. 1 SFEU, je sdílena s členskými státy v souladu s čl. 4 odst. 2 písm. e) SFEU.

504.

Komise zároveň neargumentuje tím, že by Evropská unie měla výlučnou vnější pravomoc ve vztahu k druhé a třetí složce na základě čl. 3 odst. 2 SFEU. Soudnímu dvoru tedy nepřísluší se zabývat otázkou, zda se na zmíněné složky může případně použít třetí důvod podle uvedeného ustanovení ( 391 ).

505.

Komise tvrdí, že kapitola čtrnáct spadá do výlučné pravomoci Evropské unie v oblasti společné obchodní politiky, protože: i) cílem uvedené kapitoly je usnadnit obchod a investice; ii) se daná ustanovení použijí pouze ve vztahu k opatřením, která souvisejí se záležitostmi upravenými jinými kapitolami EUSFTA, a iii) účelem daných ustanovení je vyjasnit a zlepšit stávající ustanovení dohod WTO, zejména článku X GATT z roku 1994. Dotčená ustanovení navíc odrážejí základní aspekty spravedlivého procesu, které tvoří součást obecných zásad unijního práva.

506.

Parlament ani Rada nepředložily žádné konkrétní argumenty týkající se kapitoly čtrnáct.

507.

Ke kapitole čtrnáct zaujalo stanovisko jen několik členských států. Argumentují přitom tím, že jednak kapitola čtrnáct se týká výkonu vnitrostátní správy, využití správních postupů a soudní ochrany, pokud jde o správní opatření, a jednak Komise ve svých argumentech předpokládá existenci výlučné pravomoci Evropské unie, pokud jde o všechny ostatní části EUSFTA. Do té míry, v jaké je účelem kapitoly čtrnáct provést ostatní části Dohody EUSFTA, u kterých nemá Evropská unie výlučnou pravomoc, však nemůže tato kapitola spadat do výlučné pravomoci Evropské unie. Stejně tak se samotná ustanovení kapitoly čtrnáct netýkají zvláště mezinárodního obchodu. Konečně ustanovení článků 14.5 a 14.6 EUSFTA související se spravedlností nespadají do výlučné ani sdílené pravomoci Evropské unie: spadají mimo oblast působnosti čl. 81 odst. 2 SFEU (týkajícího se justiční spolupráce v občanských věcech).

508.

Kapitola čtrnáct stanoví povinnosti v oblasti transparentnosti, konzultací a lepší správy, jež se vztahují na právní předpisy, soudní rozhodnutí, postupy a správní rozhodnutí, jež mohou mít dopad na jakoukoli záležitost, jíž se týká Dohoda EUSFTA (takzvaná „obecně použitelná opatření“) ( 394 ). Zmíněná kapitola byla začleněna do dohody zejména z důvodu dopadu příslušných právních prostředí na obchod a investice mezi smluvními stranami ( 395 ). Povinnosti uvedené v kapitole čtrnáct se použijí společně s obdobnými povinnostmi stanovenými v jiných kapitolách Dohody EUSFTA, které mají obdobné cíle ( 396 ).

509.

Kapitola čtrnáct se tedy použije horizontálně na všechny kapitoly EUSFTA a jen ohledně záležitostí upravených v daných kapitolách. Mám tedy za to, že hlavním účelem kapitoly čtrnáct není upravit správní postupy a soudní ochranu jako takové. Povinnosti stanovené v předmětné kapitole se použijí jen tehdy, mají-li obecně použitelná opatření dopad na záležitosti upravené Dohodou EUSFTA. Jejich cílem a funkcí je zajistit, aby úprava hmotněprávních otázek podléhajících Dohodě EUSFTA byla účinná, funkční a vymahatelná ( 397 ). Ustanovení kapitoly čtrnáct (a zvláštní ustanovení týkající se stejného předmětu v jiných kapitolách) se nepoužijí samostatně. Mají vedlejší povahu, ale současně mají zásadní význam pro hladké fungování Dohody EUSFTA.

510.

Transparentnost, konzultace a správa obecně použitelných opatření ohledně záležitostí spadajících do společné obchodní politiky mají navíc zásadní význam pro omezení či odstranění překážek obchodu. Nedostatek transparentnosti, spravedlnosti a právní jistoty může totiž být sám o sobě překážkou obchodu ( 398 ). Nebudou-li mít obchodníci a investoři přístup ke spravedlivému procesu a nebudou-li dány záruky zajišťující, aby se daní obchodníci a investoři i vlády mohli seznámit s obecně použitelnými opatřeními souvisejícími s obchodem a investicemi a přizpůsobit se jim, může dojít ke ztrátě výhod liberalizace obchodu, jež vyplývají z hmotněprávních pravidel stanovených Dohodou EUSFTA. Kromě toho, pokud taková opatření nebudou ve skutečnosti uplatňována nebo nemohou-li být při neexistenci dostatečných pojistek prakticky realizovány konkrétní transakce, mohou být dotčeny podmínky hospodářské soutěže. Obchodníci se mohou rozhodnout upustit od obchodování či investic nebo může dojít k prodlení s jejich transakcemi či zvýšení souvisejících nákladů.

511.

Na základě uvedených východisek mám za to, že se společná obchodní politika vztahuje na pravidla a rozhodnutí o zveřejnění, správě a správním a soudním přezkumu obecně použitelných opatření, která mají dopad na záležitosti podléhající Dohodě EUSFTA, jež mají zvláštní spojitost s mezinárodním obchodem či investicemi. Ačkoli se povinnosti v tomto ohledu nevztahují na hmotněprávní obsah uvedených opatření, mají, stejně jako hmotněprávní závazky, zásadní význam pro dosažení cíle, kterým je podpora a usnadnění obchodu a investic, a mají přímé a bezprostřední účinky na obchod.

512.

Mám za to, že uvedené povinnosti plní obdobnou funkci v rámci jiných vnějších politik, než je společná obchodní politika, jež jsou relevantní pro záležitosti upravené Dohodou EUSFTA. Při uzavírání dohod se třetími státy, pokud jde o jiné otázky spadající do sdílené či výlučné pravomoci Evropské unie (jako je doprava, ochrana životního prostředí nebo podpora portfoliových investic), musí pravomoc Evropské unie zahrnovat pravomoc rozhodnout o ustanoveních směřujících k zajištění účinnosti závazků, které Evropská unie převezme. Pokud tak například třetí země odmítne státním příslušníkům členských států Evropské unie přístup k soudnímu přezkumu ohledně obecně použitelných opatření v oblasti životního prostředí, může dojít k narušení hmotněprávních závazků týkajících se ochrany životního prostředí, je-li takový soudní přezkum zároveň dostupný za srovnatelných podmínek jejím vlastním státním příslušníkům.

513.

Mám tedy za to, že rozdělení pravomocí ohledně ustanovení týkajících se transparentnosti a správního a soudního přezkumu obecně použitelných opatření (v kapitole čtrnáct či jiných kapitolách) musí odpovídat rozdělení hmotněprávních pravomocí.

514.

Komise tvrdí, že Evropská unie má výlučnou pravomoc ohledně všech ustanovení o ŘSIS uvedených v oddílu B kapitoly devět. Zmíněná pravomoc nutně vyplývá z pravomoci týkající se hmotněprávních ustanovení dohody, jež jsou uplatňována a vykládána při použití mechanismu řešení sporů. To rovněž znamená, že Evropská unie nese v zásadě výlučnou mezinárodněprávní odpovědnost za jakékoli porušení takových ustanovení. Evropská unie může v rámci unijního práva rozhodnout o rozdělení finanční odpovědnosti spojené s mechanismem ŘSIS mezi Evropskou unii a členské státy a pověřit členské státy, aby jednaly v postavení žalované strany (a nesly tedy případnou finanční odpovědnost), jsou-li odpovědné za sporné zacházení, ledaže takové zacházení je vyžadováno unijním právem. To je přesně účel nařízení č. 912/2014 ( 401 ), které se vztahuje na všechny dohody, jichž je Evropská unie smluvní stranou a které upravují mechanismus ŘSIS. Pravidla o rozdělení odpovědnosti stanovená uvedeným nařízením se použijí tehdy, pokud Evropská unie stanoví podle čl. 9.15 odst. 2 EUSFTA žalovanou stranu ve sporu mezi investorem a státem.

515.

Komise neuvedla žádné konkrétní argumenty ve vztahu k článku 13.16 EUSFTA („Vládní konzultace“) či článku 13.17 EUSFTA („Panel odborníků“).

516.

Pokud jde o kapitoly patnáct („Řešení sporů“) a šestnáct („Mechanismus zprostředkování“), Komise tvrdí, že uvedené kapitoly jsou nezbytné k zajištění účinného vymáhání práv a povinností na základě Dohody EUSFTA a odpovídají ustálené mezinárodní praxi. Jelikož Evropské unii přísluší výlučná pravomoc ohledně částí Dohody EUSFTA, na něž se vztahují kapitoly patnáct a šestnáct, má také výlučnou pravomoc ohledně daných kapitol.

517.

Parlament v zásadě sdílí stanovisko Komise.

518.

Rada argumentuje tím, že jelikož Evropská unie nemá legislativní pravomoc ve vztahu k diplomatické ochraně (článek 9.28 EUSFTA), nemůže mít v žádném případě výlučnou pravomoc podepsat a uzavřít EUSFTA. Nehledě na čl. 23 odst. 1 SFEU přísluší rozhodnutí o tom, zda poskytnout členským státům v určitém případě diplomatickou ochranu, či nikoli. Rada podpůrně tvrdí, že pravomoc Evropské unie ohledně článku 9.28 EUSFTA je omezena na spory týkající se přímých zahraničních investic.

519.

Rada nepředložila žádné konkrétní argumenty týkající se kapitol patnáct a šestnáct.

520.

Zatímco většina členských států, které předložily písemné vyjádření, se ve svých vyjádřeních zabývá (obsáhle) oddílem B kapitoly devět, jejich vyjádření ke kapitolám patnáct a šestnáct jsou mnohem stručnější. Některé členské státy se na jednání zaměřily na ustanovení článku 9.28 EUSFTA, který se týká diplomatické ochrany.

521.

Pokud jde o kapitolu devět oddíl B, argumentují zaprvé tím, že jelikož nemá Evropská unie výlučnou pravomoc ohledně jiných druhů investic, než jsou přímé zahraniční investice, nemůže jí příslušet výlučná pravomoc ve vztahu k danému oddílu, který se týká přímých zahraničních investic i jiných druhů investic. Jelikož navíc Dohoda EUSFTA stanoví mechanismus řešení sporů, v jehož rámci mohou být členské státy označeny za žalovanou stranu, mohou ústavněprávní předpisy některých členských států vyžadovat, aby se tyto státy účastnily uzavření dané dohody.

522.

Rada a členské státy nepřednesly žádné konkrétní argumenty ohledně článků 13.16 a 13.17 EUSFTA kromě toho, že se dovolávaly článku 13.17 na podporu svého stanoviska ohledně pravomoci Evropské unie ve vztahu k hmotněprávním ustanovením kapitoly třináct.

523.

Mám za to, že rozdělení pravomocí, pokud jde o mechanismy řešení sporů týkajících se výkladu a použití různých ustanovení Dohody EUSFTA, má akcesorickou povahu ve vztahu k rozdělení hmotněprávních pravomocí. To platí jednak pro kapitoly patnáct a šestnáct, které se použijí horizontálně, a jednak pro jiné kapitoly, které upravují zvláštní formy řešení sporů (například kapitolu devět oddíl B, týkající se investic, a kapitolu třináct, upravující obchod a udržitelný rozvoj).

524.

Toto rozdělení pravomocí mezi Evropskou unii a členské státy je upraveno výhradně Smlouvami. Ustanovení vnitrostátního právního řádu, i když ústavní povahy, nejsou způsobilá takové rozdělení změnit ( 402 ).

525.

Z posudků 1/91, 1/09 a 2/13 vyplývá, že má-li Evropská unie pravomoc ohledně hmotněprávních ustanovení mezinárodní dohody, přísluší jí také pravomoc ohledně mechanismů řešení sporů, jejichž účelem je zajistit účinné vymáhání daných ustanovení. Takové mechanismy pouze napomáhají dosažení hlavních cílů dohody, a jsou tedy akcesorické ve vztahu k (hmotněprávním) normám, k nimž se vztahují ( 403 ).

526.

Uvedený závěr se vztahuje na horizontální mechanismus řešení sporů v kapitole patnáct i na konkrétní mechanismy řešení sporů stanovené v kapitole devět oddílu B a v kapitole třináct ( 404 ). Na rozdíl od některých členských států nemá podle mého názoru samotná okolnost, že mechanismus ISDS přiznává investorovi z jedné smluvní strany právo zahájit rozhodčí řízení proti druhé smluvní straně, žádný vliv na rozdělení pravomocí mezi Evropskou unii a členské státy. Smluvní strany se totiž rozhodly zvolit uvedený druh řešení sporů týkající se investic namísto (nebo vedle) systému mezistátního řešení sporů. Výše uvedená skutečnost tedy souvisí se způsobem výkonu vnější pravomoci, a nikoli s existencí či povahou takové pravomoci.

527.

Stejné odůvodnění platí i pro takové mechanismy zprostředkování, jaké jsou stanoveny v příloze 9-E (konkrétně, pokud jde o spory mezi investorem a státem), a v kapitole šestnáct. Jejich účelem je také zajistit účinné provedení ustanovení Dohody EUSFTA, na něž se vztahují.

528.

Na mém závěru nemění nic ani argument (přednesený jedním členským státem), že článek 9.16 EUSFTA sice upravuje rozhodčí řízení pod záštitou střediska pro řešení investičních sporů (International Centre for Settlement of Investment Disputes; dále jen „ICSID“), Evropská unie se však nemůže stát smluvní stranou Úmluvy o řešení sporů z investic mezi státy a občany druhých států, jež byla podepsána dne 18. března 1965. Je pravda, že smluvními stranami takové úmluvy mohou být jen státy ( 405 ). Soudní dvůr však již rozhodl, že mezinárodněprávní překážka pravomoci Evropské unie uzavřít mezinárodní dohodu se netýká rozsahu vnější pravomoci Evropské unie, jež musí být určena výlučně na základě unijního práva. Taková překážka nebrání Evropské unii vykonat svou vnější pravomoc prostřednictvím členských států jednajících společně v jejím zájmu ( 406 ). V každém případě je rozhodčí řízení ICSID pouze jedním z mechanismů řešení sporů uvedených v článku 9.16 EUSFTA.

529.

Vzhledem k tomu, že mají mechanismy řešení sporů a zprostředkování vedlejší povahu, musí být rozdělení pravomocí mezi Evropskou unii a členské státy ohledně takových mechanismů nutně stejné jako u hmotněprávních ustanovení, k nimž se vztahují. Jinými slovy, uvedené mechanismy nejsou samy o sobě způsobilé změnit rozdělení pravomocí mezi Evropskou unii a její členskými státy.

530.

Argument, podle něhož Evropská unie nemůže mít výlučnou pravomoc sjednat kapitolu devět oddíl B EUSFTA, jelikož se členské státy mohou stát žalovanou stranou ve sporu týkajícím se investic, a nést tak případnou finanční zátěž vyplývající z rozhodnutí v takovém sporu ( 407 ), mne proto nepřesvědčil.

531.

Pravidla o rozdělení finanční odpovědnosti mezi Evropskou unii a její členské státy stanovená v nařízení č. 912/2014 se navíc nedotýkají rozdělení pravomocí podle Smluv. V úvodní části čl. 1 odst. 1 nařízení č. 912/2014 je výslovně stanoveno, že zmíněné nařízení platí, „[a]niž je dotčeno rozdělení pravomocí stanovené ve Smlouvě o fungování EU“ ( 408 ), a dotčené nařízení musí samo odpovídat pravidlům stanoveným Smlouvami, pokud jde o pravomoci ( 409 ).

532.

Soudní dvůr v každém případě již rozhodl, že pokud jde o rozdělení pravomocí mezi Evropskou unii a její členské státy ohledně uzavření mezinárodní dohody, není důležité, že povinnosti a finanční zátěž spojené s uzavřením dohody nesou přímo členské státy ( 410 ). Součástí vnitřní či vnější činnosti Evropské unie v rámci její pravomoci nemusí nutně být přenos povinností a finanční zátěže spojených s takovou činností na orgány Unie; účelem zmíněných pravidel je pouze nahradit jednostranné kroky členských států společnou akcí založenou na jednotných zásadách jménem celé Evropské unie ( 411 ).

533.

Mám za to, že se uvedené odůvodnění použije a fortiori na finanční zátěž, již nese členský stát v důsledku vydání konečného nálezu rozhodčího tribunálu, podle něhož daný členský stát uplatnil opatření neslučitelná s pravidly Dohody EUSFTA ohledně ochrany investic.

534.

Pro úplnost dodávám, že v posudku 1/78 Soudní dvůr v zásadě rozhodl, že pokud mezinárodní dohoda stanoví finanční mechanismus, který představuje „základní rys“ dané dohody, pak taková skutečnost může sama o sobě odůvodnit účast členských států na jejím uzavření, do té míry, v jaké výslednou finanční zátěž nesou přímo členské státy ze svých rozpočtů ( 412 ). Nemám za to, že by uvedené odůvodnění platilo pro finanční zátěž, jež může pro členské státy vyplývat z mechanismu ŘSIS podle Dohody EUSFTA. Taková případná finanční zátěž by vyplývala z opomenutí členského státu řádně plnit své závazky podle Dohody EUSFTA. Nelze ji tedy srovnávat s finanční zátěží, jíž se zabýval Soudní dvůr v posudku 1/78.

535.

Mám tedy za to, že Evropská unie má pravomoc sjednat mechanismy řešení sporů a zprostředkování stanovené v kapitole devět oddílu B a v kapitolách třináct, patnáct a šestnáct EUSFTA. V důsledku sdílené pravomoci Evropské unie ohledně určitých ustanovení Dohody EUSFTA, k nimž se uvedené kapitoly vztahují, sdílí Evropská unie tuto pravomoc s členskými státy. Do té míry, v jaké Evropské unii přísluší výlučná pravomoc ohledně určitých ustanovení Dohody EUSFTA, může sama sjednat kapitolu devět oddíl B, články 13.16 a 13.17 a kapitoly patnáct a šestnáct EUSFTA.

536.

Zdůrazňuji, že mé závěry se zde týkají pouze pravomoci. Nezabývala jsem se a nevyjadřuji své stanovisko k věcné slučitelnosti kapitoly devět oddílu B s hmotněprávními ustanoveními Smluv. Uvedená otázka nespadá do předmětu žádosti Komise o posudek ( 413 ).

537.

Nejsem konečně přesvědčena o správnosti argumentu, že Evropské unii nemůže příslušet výlučná pravomoc ve vztahu ke kapitole devět oddílu B z důvodu ustanovení článku 9.28 EUSFTA. Hlavní námitka vůči uvedenému ustanovení spočívá v tom, že Evropská unie údajně postrádá pravomoc v oblasti diplomatické ochrany.

538.

Jelikož by tato otázka měla zásadní význam jen tehdy, kdyby Soudní dvůr rozhodl, že Evropské unii přísluší výlučná pravomoc ve vztahu ke všem ostatním částem Dohody EUSFTA, budu pro účely dalšího rozboru předpokládat, že tomu tak skutečně je.

539.

Diplomatická ochrana se týká procesů, jimiž stát, jehož je poškozená osoba státním příslušníkem, uplatňuje odpovědnost jiného státu za újmu vzniklou jednomu ze svých státních příslušníků, která byla způsobena protiprávním jednáním či opominutím takového druhého státu, s cílem zajistit ochranu svému státnímu příslušníkovi a dosáhnout náhrady ( 414 ). Nebo – jak uvedl Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti – „stát tím, že převezme nároky jednoho ze svých subjektů a uchýlí se k diplomatickým krokům nebo zahájí jeho jménem mezinárodní soudní řízení, ve skutečnosti uplatňuje svá vlastní práva – své právo zajistit, jménem svých subjektů, respektování pravidel mezinárodního práva“ ( 415 ). V rámci mezinárodního obyčejového práva platí, že před tím, než stát poskytne diplomatickou ochranu svým poškozeným státním příslušníkům, musí takové osoby nejprve vyčerpat vnitrostátní právní prostředky ( 416 ).

540.

Jednotlivci postupně získávají více individuálních práv podle mezinárodního práva, včetně práv dovolávat se ochrany proti svému vlastnímu státu a proti hostitelským státům, a diplomatická ochrana tak nyní stojí vedle prostředků, které umožňují jednotlivcům vykonat svá práva přímo (jako jsou mechanismy ŘSIS) ( 417 ). Podle Komise pro mezinárodní právo „postupy řešení sporů upravené ?dvoustrannými investičními dohodami? a ?ICSID? jsou pro zahraniční investory výhodnější než systém diplomatické ochrany podle mezinárodního obyčejového práva, neboť umožňují investorovi přímý přístup k mezinárodnímu rozhodčímu řízení, odstraňují politickou nejistotu spojenou s fakultativní povahou diplomatické ochrany a překonávají podmínky uplatňování diplomatické ochrany“ ( 418 ).

541.

Komise potvrdila, že článek 9.28 EUSFTA je založen na úmluvě ICSID ( 419 ).

542.

Mám za to, že článek 9.28 EUSFTA se týká vztahu mezi příslušností rozhodčích tribunálů ve smyslu kapitoly devět oddílu B (dále jen „rozhodčí tribunál podle kapitoly devět EUSFTA“) na straně jedné a jinými (vnitrostátními a mezinárodními) soudy a tribunály a jinými procesy uplatňování odpovědnosti druhé smluvní strany (čl. 9.28 odst. 1) a rozhodčími tribunály ve smyslu kapitoly patnáct EUSFTA (dále jen „rozhodčí tribunál podle kapitoly patnáct EUSFTA“) (čl. 9.28 odst. 2), na straně druhé. Pokud smluvní strana a investor z druhé smluvní strany souhlasí s předložením svého sporu k rozhodčímu řízení podle kapitoly devět oddílu B, takový spor nemůže být (zásadně) předložen žádnému jinému soudu či tribunálu na základě diplomatické ochrany nebo mezinárodní žaloby. Platí zde dvě výjimky: zaprvé když smluvní strana nesplnila či nedodržela nález vydaný rozhodčím tribunálem podle kapitoly devět EUSFTA (čl. 9.28 odst. 1) a zadruhé když má příslušnost projednat spor ohledně obecně použitelného opatření rozhodčí tribunál podle kapitoly patnáct EUSFTA (čl. 9.28 odst. 2).

543.

Mám za to, že pokud mechanismy řešení sporů souvisejí s výkladem a použitím ustanovení mezinárodní dohody, která spadá do výlučné pravomoci Evropské unie, může Evropská unie rozhodnout i o ustanoveních, jež vymezují (výlučnou) jurisdikci plynoucí z takových mechanismů.

544.

Podle článku 23 prvního pododstavce SFEU mohou být diplomatické či konzulární orgány členského státu za určitých okolností povinny poskytnout ochranu státním příslušníkům jiného členského státu, jako by se jednalo o jejich vlastního státního příslušníka. Unijní právo tak rozšiřuje kategorii osob, které mohou využít diplomatické ochrany poskytované členským státem. Členským státům jinak přísluší pravomoc rozhodnout o diplomatické ochraně. Uvedenou pravomoc je však třeba vykonat v souladu s pravomocí, kterou Smlouvy svěřují Evropské unii, tj. v souladu s pravomocí podřídit se jurisdikci plynoucí z mechanismů řešení sporů souvisejících s ustanoveními mezinárodní dohody, která spadá (na základě této hypotézy) do její výlučné pravomoci.

545.

Komise tvrdí, že účelem kapitoly sedmnáct je vytvořit institucionální a procesní rámec zajišťující účinnost Dohody EUSFTA. Tedy vzhledem k tomu, že ustanovení kapitoly sedmnáct jsou ve vztahu k ostatním částem Dohody EUSFTA vedlejší povahy, přísluší Evropské unii rovněž výlučná pravomoc ohledně této kapitoly. Uvedený závěr platí také pro ustanovení o výjimkách týkajících se daní (článek 17.6), běžného účtu a pohybů kapitálu (článek 17.7), státních investičních fondů (článek 17.8), opatření k ochraně platební bilance (článek 17.9), bezpečnosti (článek 17.10) a zveřejňování informací (článek 17.11).

546.

Parlament ani Rada nezaujaly žádné stanovisko ke kapitole sedmnáct.

547.

Uvedenou kapitolou se zabýval jen jeden členský stát, podle něhož nic nedokládá, že se článek 17.6 EUSFTA týká zvláště mezinárodního obchodu, a dané ustanovení jde v každém případě nad rámec pravomocí svěřených Evropské unii Smlouvami v daňových otázkách.

548.

Ustanovení kapitoly sedmnáct EUSFTA, jež mají čistě procesní či institucionální rozměr, jsou běžná v mezinárodních (obchodních) dohodách. Zmíněná ustanovení zřizují orgány, jimž jsou podle dohody svěřeny konkrétní úkoly, a upravují jejich fungování (články 17.1, 17.2 a 17.3), upravují vztah mezi předmětnou dohodou a jinými mezinárodními závazky smluvních stran (články 17.3 a 17.17) a stanoví pravidla pro změny (článek 17.5), vstup v platnost (článek 17.12), dobu platnosti (článek 17.13), plnění povinností (článek 17.14), účinek dohody na právní úpravy členských států (článek 17.15), rozsah působnosti dohody a závazná znění (články 17.16 a 17.20), budoucí přistoupení k Evropské unii a územní působnost dohody (články 17.18 a 17.19). Jelikož jsou uvedená ustanovení čistě akcesorické povahy, nemohou měnit rozdělení pravomocí mezi Evropskou unii a členské státy, pokud jde o jiná ustanovení Dohody EUSFTA.

549.

Ostatní ustanovení kapitoly sedmnáct mají více hmotněprávní povahu.

550.

Účelem článku 17.6 EUSFTA („Daně“) (ve spojení s ujednáním č. 1) je vyjasnit dosah Dohody EUSFTA, pokud jde o daňová opatření, a zachovat pravomoc Singapuru i Evropské unie či jejích členských států provádět svou vlastní daňovou politiku. Uvedené ustanovení má tedy akcesorickou povahu ve vztahu k ostatním částem Dohody EUSFTA – nejedná se o samostatnou složku dohody.

551.

Totéž platí i pro článek 17.9 EUSFTA („Omezení v zájmu ochrany platební bilance“). Zmíněné ustanovení umožňuje kterékoli smluvní straně, má-li vážné potíže s platební bilancí a s vnější finanční situací, omezit výhody vyplývající z Dohody EUSFTA ve vztahu k obchodu zbožím, službám a usazování, platbám a převodům v souvislosti s investicemi. Je tedy relevantní jen ve vztahu k jiným ustanovením Dohody EUSFTA, ve vztahu k nimž tvoří výjimku. Uvedené ustanovení tedy není samostatnou složkou dohody. Obdobně článek 17.10 („Bezpečnostní výjimky“) a článek 17.11 („Zveřejňování informací“) mají čistě akcesorickou povahu ve vztahu k ostatním částem Dohody EUSFTA.

552.

Článek 17.7 („Běžný účet a pohyb kapitálu“) a článek 17.8 („Státní investiční fondy“) obsahují konečně pravidla, jež jsou nezávislá na ostatních ustanoveních Dohody EUSFTA. Uvedená ustanovení mají však velmi omezený dosah, a nelze je tedy považovat za samostatnou složku Dohody EUSFTA.

553.

Mám tedy za to, že ustanovení kapitoly sedmnáct EUSFTA jsou čistě akcesorické povahy ve vztahu k ostatním ustanovením dané dohody nebo mají velmi omezený dosah, a z těchto důvodů nejsou způsobilá změnit rozdělení pravomocí mezi Evropskou unii a její členské státy, pokud jde o různé složky Dohody EUSFTA.

554.

Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že pro účely posouzení rozdělení pravomocí mezi Evropskou unii a členské státy je třeba Dohodu EUSFTA rozdělit na několik samostatných částí. Jedná se o následující části: ustanovení spadající do společné obchodní politiky; ustanovení liberalizující dopravní služby mezi Evropskou unií a Singapurem, a tedy spadající do oblasti působnosti dopravní politiky; ustanovení upravující jiné druhy investic, než jsou přímé zahraniční investice, které podléhají pravidlům týkajícím se volného pohybu kapitálu; ustanovení upravující neobchodní aspekty práv duševního vlastnictví, jež jsou nezbytná k dosažení cílů vnitřního trhu; ustanovení týkající se konvergence základních pracovněprávních norem a norem v oblasti životního prostředí mezi Evropskou unií a Singapurem, jež tedy spadají do oblasti působnosti sociální politiky a politiky ochrany životního prostředí, a ustanovení týkající se zachování biologických mořských zdrojů, jež spadají do rybářské politiky.

555.

Žádnou z uvedených částí nelze vymezit jako hlavní či převažující složku Dohody EUSFTA nebo „pouze vedlejší složku“ nebo složku „mimořádně omezeného dosahu“.

556.

Jelikož ne všechny uvedené části spadají do výlučné vnější pravomoci Evropské unie, nemůže být Dohoda EUSFTA uzavřena na základě výlučných pravomocí Evropské unie bez účasti členských států.

557.

Své podrobné stanovisko k rozdělení pravomocí mezi Evropskou unii a členské státy, pokud jde o různé části Dohody EUSFTA, uvádím níže.

558.

Evropské unii přísluší podle čl. 3 odst. 1 písm. e) a čl. 207 odst. 1 SFEU výlučná vnější pravomoc, pokud jde o části Dohody EUSFTA, které obsahují ustanovení spadající do společné obchodní politiky. Dotčená ustanovení se týkají:

559.

Evropské unii přísluší rovněž podle čl. 3 odst. 1 písm. d) a čl. 43 odst. 2 SFEU výlučná vnější pravomoc, pokud jde o části Dohody EUSFTA, které se týkají zachování biologických mořských zdrojů [čl. 13.8 písm. a), c) a d) EUSFTA].

560.

Evropské unii přísluší rovněž podle článku 91 a čl. 100 odst. 1 SFEU, ve spojení s třetí hypotézou v čl. 3 odst. 2 SFEU a čtvrtou hypotézou v čl. 216 odst. 1 SFEU, výlučná vnější pravomoc, pokud jde o ustanovení Dohody EUSFTA, která se týkají obchodu službami v železniční a silniční dopravě (kapitola osm EUSFTA).

561.

Evropské unii přísluší konečně rovněž výlučná vnější pravomoc ohledně otázek upravených kapitolou devět oddílem B, články 13.16 a 13.17 a kapitolami čtrnáct až sedmnáct EUSFTA do té míry, v jaké se dotčená ustanovení použijí na části Dohody EUSFTA, pro něž Evropské unii přísluší výlučná vnější pravomoc (a ve vztahu k nimž jsou tedy vedlejší povahy).

562.

Vnější pravomoc Evropské unie je sdílena s členskými státy ohledně následujících složek Dohody EUSFTA:

563.

Evropská unie konečně nemá žádnou vnější pravomoc, aby se zavázala k plnění čl. 9.10 odst. 1 EUSFTA (kapitola devět oddíl A), kterým se ukončují dvoustranné smlouvy uzavřené mezi některými členskými státy a Singapurem. Uvedená pravomoc přísluší výlučně takovým členským státům.

564.

Z výše uvedených závěrů vyplývá, že Dohodu EUSFTA v současné podobě mohou uzavřít pouze společně Evropská unie a její členské státy.

565.

Proces ratifikace, na němž se podílejí všechny členské státy vedle Evropské unie, je nutně zdlouhavý a složitý. Hrozí zde také nebezpečí, že by výsledky dlouhých jednání mohlo zablokovat několik členských států nebo dokonce jediný členský stát. Tím by mohla být narušena efektivita vnější činnosti Evropské unie a mohlo by to mít nepříznivé dopady na vztahy Evropské unie s dotčenými třetími státy či státem.

566.

Nutnost jednotné a rychlé vnější činnosti Evropské unie a obtíže, jež by mohly vyvstat v případě, kdy by se Evropská unie a členské státy společně účastnily uzavření a provádění mezinárodní dohody, však nemohou ovlivnit odpověď na otázku, komu přísluší pravomoc k jejímu uzavření. Tuto otázku lze zodpovědět jedině na základě Smluv ( 421 ). Z výše uvedeného vyplývá, že praktické obtíže související se sjednáním a uzavřením Dohody EUSFTA a jejím prováděním nemohou eliminovat rozdíly, jež jsem ve svém stanovisku nalezla mezi různými okruhy otázek upravených danou smlouvou a oblastí působnosti společné obchodní politiky vyplývající z Lisabonské smlouvy. Jinými slovy, okolnost, že to, co se považuje za „obchodní politiku“ nebo „investiční politiku“ v mezinárodních vztazích (a co je tedy upraveno takovou dohodou, jako je Dohoda EUSFTA), se nepřekrývá zcela s předmětem společné obchodní politiky na základě unijního práva, není relevantní pro určení, zda má Evropská unie výlučnou pravomoc takovou dohodu uzavřít.

567.

Jednou z možností by samozřejmě bylo rozdělení Dohody EUSFTA na více dohod v závislosti na dotčených pravomocích. Jedná se však o politické rozhodnutí, které vyžaduje (zejména) souhlas dotyčného třetího státu.

568.

Soudní dvůr rozhodl, že pokud je sjednávána a uzavírána dohoda, která vyžaduje účast Evropské unie i jejích členských států, musí při sjednávání a uzavírání takové dohody každá z těchto stran jednat v rámci svých pravomocí a respektovat při tom pravomoci všech ostatních smluvních stran ( 422 ) . Je pravda, že každá smluvní strana (včetně členských států) musí – tak, jak se věci nyní mají – v zásadě volit, zda přijme, nebo odmítne celou dohodu. Taková volba však musí být provedena v souladu s pravidly Smlouvy o rozdělení pravomocí. Pokud by členský stát odmítl uzavřít mezinárodní dohodu z důvodů souvisejících s aspekty takové dohody, ve vztahu k nimž Evropské unii přísluší výlučná vnější pravomoc, takový členský stát by jednal v rozporu s uvedenými pravidly Smlouvy.

569.

Soudní dvůr konečně již vícekrát rozhodl, že pokud předmět určité dohody spadá zčásti do pravomoci Evropské unie a zčásti do pravomoci členských států, je třeba zajistit úzkou spolupráci mezi členskými státy a orgány Unie, jak v procesu vyjednávání a uzavírání, tak při plnění převzatých závazků. Tato povinnost spolupráce vyplývá z požadavku na jednotu mezinárodního zastoupení Evropské unie ( 423 ), jakož i ze zásady loajální spolupráce vyjádřené v čl. 4 odst. 3 SEU. Z důvodů, které jsem již v tomto stanovisku vysvětlila, se zmíněná povinnost spolupráce v plném rozsahu vztahuje také na sjednání, uzavření a provádění Dohody EUSFTA.

570.

Na základě výše uvedených úvah navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na žádost Komise o posudek takto: