—

Žalobkyně tvrdí, že nižší příplatek EEG pro podniky s vysokou spotřebou energie stanovený v zákoně o upřednostňování obnovitelných energií (Gesetz für den Vorrang erneuerbarer Energien) (dále jen „EEG“) nepředstavuje podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU. Na tomto místě uvádí, že podniky s vysokou spotřebou energie zajisté nejsou touto úpravou zvýhodněni. Zvláštní systém náhrad je naopak náhradou za mimořádné výdaje, které ve zvláštní míře postihují žalobkyni a srovnatelné podniky v rámci podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a slouží k obnovení konkurenceschopnosti podniků s vysokou spotřebou energie, které jsou nejprve významným způsobem poškozeny příplatkem EEG.

—

Žalobkyně mimoto tvrdí, že zvláštní systém náhrad nepředstavuje „státní nebo ze státních prostředků“ poskytnuté opatření. V této souvislosti uvádí, že samotný příplatek EEG není státním prostředkem, a proto ani zřeknutí se tohoto prostředku v důsledku zvláštního systému náhrad nemůže představovat opatření udělená ze státních prostředků.

—

Příplatek EEG nevybírá, nespravuje a už vůbec nerozděluje stát nebo státem ustavená nebo zřízená veřejná nebo soukromá instituce. Příplatek EEG naopak lze vybrat přímo prostřednictvím provozovatelů přenosových soustav elektřiny na základě odpovídajícího občanskoprávního nároku. Příplatek EEG nepřipadne do státního rozpočtu, takže zvláštní systém náhrad tudíž nijak nesníží přímo nebo nepřímo příjmy státu.

—

Prostředky EEG nejsou k dispozici ani státním orgánům. Navíc neexistuje veřejná kontrola prostředků EEG, jako například Německým Spolkovým úřadem pro hospodářství a kontrolu vývozu (BAFA) nebo Spolkovou agenturou pro elektřinu, telekomunikace, poštu a železnice.