1

Předmětem rozhodnutí Evropské komise C(2014) 4908 final ze dne 16. července 2014, jímž bylo konstatováno, že prominutí dovozního cla není v konkrétním případě odůvodněno (REM 05/2013) (dále jen „napadené rozhodnutí“), je dovozní clo ze lněných tkanin dovezených do Evropské unie přes Německo mezi 10. prosincem 1999 a 10. červnem 2002 (dále jen „rozhodné období“), u nichž nebyl prokázán lotyšský preferenční původ.

2

Na lněné tkaniny se jakožto textilní výrobky vztahovala dovozní omezení. Během rozhodného období tak platila omezující opatření především na dovozy z Číny a z Ruska v souladu s nařízením Rady (EHS) č. 3030/93 ze dne 12. října 1993 o společných pravidlech dovozu některých textilních výrobků pocházejících ze třetích zemí (Úř. věst. 1993, L 275, s. 1; Zvl. vyd. 11/19, s. 27).

3

Textilní výrobky s lotyšským preferenčním původem byly vyňaty z dovozních omezení uvedených v bodě 2. Tato výjimka vyplývala z Evropské dohody zakládající přidružení mezi Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na jedné straně a Lotyšskou republikou na straně druhé (Úř. věst. 1998, L 26, s. 3, dále jen „dohoda o přidružení“).

4

Na textilní výrobky se stejně jako na ostatní výrobky s lotyšským preferenčním původem vztahovalo osvobození od cla pouze tehdy, když dovozce doložil celním orgánům státu dovozu jejich původ průvodním osvědčením EUR.1 vydaným lotyšskými celními orgány při vývozu.

5

Žalobkyně, společnost Combaro SA, je podnikem obchodujícím s textilními výrobky a dalším zbožím, která má od roku 1978 sídlo ve Švýcarsku.

6

Žalobkyně nakupovala lněné tkaniny od dvou lotyšských podniků. K dodávkám od těchto dvou podniků žalobkyni byla přiložena průvodní osvědčení dokládající, že dodané lněné tkaniny mají lotyšský preferenční původ.

7

V průvodních osvědčeních byl jako vývozce uveden vždy jeden ze dvou lotyšských podniků a jako dovozce žalobkyně, avšak jako země určení Rakousko. Za místa dodání byla na průvodních osvědčeních označena vždy buď Jelgava (Lotyško) a Bauska (Lotyšsko).

8

Žalobkyně pak během rozhodného období dovezla tyto lněné tkaniny do Unie. Nechala je uvést do volného oběhu v Německu a na základě průvodních osvědčení, včetně 51 průvodních osvědčení dotčených v této věci (dále jen „sporná osvědčení“), požádala o osvobození od dovozního cla podle dohody o přidružení. Německé celní orgány zboží celně odbavily v souladu se žádostí žalobkyně.

9

Dne 18. července 2002 vypracoval Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) zprávu ze šetření, které provedl v Lotyšsku (dále jen „zpráva OLAF“). Podle zprávy OLAF mu dánský celní orgán sdělil v únoru 2002 své pochybnosti ohledně lotyšského preferenčního původu lněných tkanin dovezených z Lotyšska, přestože byla předložena průvodní osvědčení dokládající jejich původ. Zpráva OLAF uváděla, že po ukončení šetření dospěl OLAF a lotyšské celní orgány k závěru, že průvodní osvědčení předložená při dovozu do Dánska nebyla zanesena do evidence lotyšských celních orgánů. Bylo rovněž zjištěno, že úředník, jehož podpis byl uveden na osvědčeních, písemně prohlásil, že mu podpis uvedený na těchto osvědčeních nepatří. Nakonec bylo ve zprávě OLAF uvedeno, že dosud nebylo ukončeno šetření týkající se otisků razítek na inkriminovaných osvědčeních.

10

V návaznosti na zprávu OLAF zaslala Evropská komise dne 11. září 2002 členským státům sdělení v rámci vzájemné pomoci, v němž si vyžádala kontrolu všech dovozů lněných tkanin z Lotyšska.

11

Německé celní orgány vzápětí požádaly lotyšské celní orgány o dodatečnou kontrolu sporných osvědčení (dále jen „dodatečná kontrola“). Lotyšské celní orgány odpověděly na žádosti německých celních orgánů dne 7. dubna, 2. května a 7. května 2003 takto:

„[…] [sporná] osvědčení nebyla zanesena do celní evidence. Nebyla vydána lotyšskými orgány, v důsledku čehož musí být považována za neplatná.“

12

Tyto odpovědi podepsal zástupce ředitele lotyšských celních orgánů, M. R., který byl později trestně odsouzen, a proti němuž bylo vedeno disciplinární řízení z důvodu, že opomněl vymáhat daňové dluhy od jednoho lotyšského podniku.

13

Vzhledem k tomu, že lotyšské celní orgány prohlásily sporná osvědčení za neplatná, měly německé celní orgány za to, že se na dovozy lněných tkanin žalobkyní z Lotyšska již nemůže vztahovat preferenční zacházení a rozhodnutím ze dne 3. července 2003 rozhodly zahájit řízení o dodatečném výběru příslušného dovozního cla (dále jen „řízení o dodatečném výběru cla“). Německé celní orgány také zahájily trestní řízení proti dvěma výkonným ředitelům žalobkyně z důvodu podezření na únik dovozního cla. U jednoho z nich bylo později řízení zastaveno a druhý z nich byl stíhán před Landgericht München (zemský soud v Mnichově, Německo).

14

Mezitím byly na podnět OLAF provedeny u průvodních osvědčení předložených pro dovozy do Dánska expertízy spočívající v porovnání otisků razítek a podpisů. K provedení těchto expertíz potřeboval OLAF srovnávací materiál z Lotyšska. V dotčených odborných posudcích bylo konstatováno, že některé otisky razítek se shodují s otisky pravých razítek lotyšských celních orgánů, zatímco jiné otisky razítek mohly být z důvodu chybějícího srovnávacího materiálu pouze předmětem obecného obrazového vyhodnocení, z něhož vyplynulo, že jsou pravděpodobně pravé.

15

Pokud jde o expertízu podpisů, bylo v příslušném odborném posudku konstatováno, že vyhodnocení pravosti podpisu na zkoumaných průvodních osvědčeních bylo obtížné vzhledem k tomu, že srovnání muselo být provedeno na základě kopií tohoto podpisu, že z období, kdy k podpisům docházelo, nebyl k dispozici pravý podpis dotyčného úředníka, tedy M. O., a že metoda spočívající v dodatečném vyžádání si podpisů za účelem provedení expertízy nebyla spolehlivá. V posudku bylo tedy konstatováno, že podpis na zkoumaných osvědčeních patřil s lehce převažující pravděpodobností M. O.

16

Žalobkyně se na obranu svých zájmů v řízeních probíhajících u německých trestních a celních orgánů obrátila na lotyšské celní orgány a OLAF. V odpovědi na žádosti žalobkyně potvrdily lotyšské celní orgány v dopise ze dne 26. června 2007 svoji odpověď ze dne 7. května 2003 zaslanou německým celním orgánům, podle níž sporná osvědčení „musí být považována za neplatná“, a OLAF informoval žalobkyni o stavu vyšetřování.

17

Nakonec se žalobkyně obrátila rovněž na Komisi se žádostí o přístup ke korespondenci mezi ní a lotyšskými celními orgány. Tato žádost byla zčásti zamítnuta. Žalobkyně toto částečné zamítnutí přístupu k dotčené korespondenci nenapadla opravným prostředkem.

18

Dne 30. dubna 2009 bylo usnesením Landgericht München (zemský soud v Mnichově) zastaveno trestní řízení proti výkonnému řediteli žalobkyně. Podle tohoto usnesení mu nebylo možné bez sebemenší pochybnosti vytýkat, že se vědomě vyhýbal dovoznímu clu. Z daného usnesení konkrétně vyplývalo, že k nesrovnalostem mohlo dojít na straně lotyšského celního orgánu. Landgericht München (zemský soud v Mnichově) vyjádřil také pochybnosti o úmyslu uvedeného ředitele vyhnout se podvodně dovoznímu clu ve prospěch společnosti, kterou zastupoval, tedy žalobkyně, nezávisle na otázce, zda bylo možné konstatovat objektivní kritéria týkající se splnění povinnosti zaplacení takového cla, či nikoli.

19

Řízení o dodatečném výběru cla bylo postoupeno Finanzgericht München (finanční soud v Mnichově, Německo). V rámci tohoto řízení žalobkyně především tvrdila, že dluh jí musí být prominut v souladu s článkem 239 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství (Úř. věst. 1992, L 302, s. 1; Zvl. vyd. 02/04, s. 307, dále jen „celní kodex“).

20

Rozhodnutím ze dne 28. listopadu 2012 Finanzgericht München (finanční soud v Mnichově) dospěl k závěru, že je nutné „vážně“ uvažovat o prominutí dovozního cla, které žalobkyně dluží, z důvodu, že existují skutečnosti, na jejichž základě lze mít za to, že sporná osvědčení vydali úředníci lotyšských celních orgánů vědomě neoprávněně, a že Komise řádně neprověřila, zda Lotyšsko dodržovalo platný preferenční režim. Finanzgericht München (finanční soud v Mnichově) rovněž konstatoval, že žalobkyně nejednala s podvodným úmyslem nebo s hrubou nedbalostí. Finanzgericht München (finanční soud v Mnichově) proto řízení o dodatečném výběru cla zastavil a nařídil německým celním orgánům, aby Komisi předložily návrh na prominutí uvedeného cla.

21

V návaznosti na rozhodnutí Finanzgericht München (finanční soud v Mnichově) požádalo Bundesministerium der Finanzen (spolkové ministerstvo financí, Německo) žalobkyni o stanovisko a předložilo Komisi dne 3. září 2013 žádost o prominutí dovozního cla na základě článku 239 celního kodexu. Komise poté zahájila řízení REM 05/2013.

22

V rámci řízení REM 05/2013 Komise na základě článku 906a nařízení Komise (EHS) č. 2454/93 ze dne 2. července 1993, kterým se provádí celní kodex (Úř. věst. 1993, L 253, s. 1; Zvl. vyd. 02/06, s. 3, dále jen „prováděcí nařízení“), a na základě práva být vyslechnut informovala žalobkyni dopisem ze dne 14. března 2014 o svých námitkách a záměru přijmout pro ni nepříznivé rozhodnutí a poskytla jí možnost předložit své připomínky. Žalobkyně předložila připomínky k rozhodnutí, které vůči ní zamýšlela Komise přijmout.

23

Dne 16. července 2014 přijala Komise napadené rozhodnutí.

24

V bodě 32 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise vysvětlila, že nenastala zvláštní situace ve smyslu článku 239 celního kodexu, která by vyplývala z porušení povinností lotyšských orgánů, jelikož nemůže konstatovat, že se uvedené orgány podílely na vydání sporných osvědčení.

25

Komise rovněž zkoumala, zda se sama nedopustila porušení povinností v rámci dohledu nad řádným prováděním dohody o přidružení. V bodech 36 až 41 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že její jednání nevyvolalo zvláštní situaci.

26

V bodech 42 až 44 odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěla Komise k závěru, že ani německým celním orgánům nelze vytýkat porušení povinností v rámci postupu o dodatečném výběru cla.

27

Vzhledem k tomu, že Komise v bodě 45 odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatovala, že prominutí dovozního cla není odůvodněné, neboť nenastala zvláštní situace ve smyslu článku 239 celního kodexu, dodala v bodech 48 až 52 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že žalobkyně neprokázala vynaložení požadované péče.

28

Napadené rozhodnutí bylo žalobkyni oznámeno dne 4. září 2014.

29

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 12. listopadu 2014 podala žalobkyně projednávanou žalobu.

30

Dne 17. února 2015 Komise podala soudní kanceláři Tribunálu svoji žalobní odpověď.

31

Dne 2. dubna 2015 byla kanceláři Tribunálu předložena replika a dne 18. května 2015 duplika.

32

Na návrh soudce zpravodaje rozhodl Tribunál (druhý senát) dne 12. října 2016 o zahájení ústní části řízení a v rámci organizačních procesních opatření upravených článkem 89 jednacího řádu Tribunálu položil Komisi dopisem ze dne 19. října téhož roku písemné otázky a vyzval ji, aby na tyto otázky odpověděla do 3. listopadu 2016. Komise odpověděla na otázky Tribunálu ve stanovené lhůtě. Tribunál především Komisi vyzval, aby upřesnila zprávy s výsledky ročních kontrol, které má provádět na základě dohody o přidružení, a aby uvedla, v jakých přílohách předložených Tribunálu se nacházejí, nebo aby případně Tribunálu poskytla jejich kopie. Tribunál také požádal Komisi, aby mu předala sdělení COM(97) 402 ze dne 23. července 1997, na které odkázala žalobkyně v bodě 106 žaloby. Tribunál se rovněž Komise dotázal, zda byla provedena expertíza otisků razítek a podpisů na sporných osvědčeních, a požádal ji o její výsledky nebo aby případně vysvětlila, proč tato expertíza provedena nebyla.

33

Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na otázky položené Tribunálem byly vyslechnuty na jednání konaném dne 6. prosince 2016.

34

Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

35

Komise navrhuje, aby Tribunál:

36

Na podporu své žaloby uvádí žalobkyně jediný žalobní důvod vycházející z porušení článku 239 celního kodexu.

37

Žalobkyně tvrdí, že Komise nesprávně posoudila podmínky existence zvláštní situace a okolnosti, jejichž vznik nelze přičítat podvodnému jednání ani hrubé nedbalosti ve smyslu článku 905 prováděcího nařízení ve spojení s článkem 239 celního kodexu.

38

Komise argumenty žalobkyně zpochybňuje.

39

Úvodem je třeba připomenout, že článek 905 prováděcího nařízení, jenž je ustanovením, které upřesňuje a rozvíjí pravidlo upravené v článku 239 celního kodexu, podle něhož lze dovozní clo vrátit nebo prominout v situacích, které vyplývají z okolností, jež nelze přičítat podvodnému jednání nebo hrubé nedbalosti zúčastněné osoby, představuje obecnou klauzuli o zamezení nepřiměřené tvrdosti určenou zejména pro výjimečné situace, které jako takové nespadají pod některý z případů stanovených v článcích 900 až 904 prováděcího nařízení (rozsudek ze dne 25. února 1999, Trans-Ex-Import, C‑86/97, EU:C:1999:95, bod 18). Ze znění článku 905 prováděcího nařízení vyplývá, že vrácení dovozního cla podléhá splnění dvou kumulativních podmínek, a to zaprvé existenci zvláštní situace a zadruhé neexistenci hrubé nedbalosti a podvodného jednání ze strany zúčastněné osoby (rozsudek ze dne 12. února 2004, Aslantrans v. Komise, T–282/01, EU:T:2004:42, bod 53). K odmítnutí vrácení cla tak postačuje, aby jedna z těchto dvou podmínek nebyla splněna (rozsudky ze dne 5. června 1996, Günzler Aluminium v. Komise, T‑75/95, EU:T:1996:74, bod 54, a ze dne 12. února 2004, Aslantrans v. Komise, T‑282/01, EU:T:2004:42, bod 53).

40

Při posouzení otázky, zda okolnosti daného případu zakládají zvláštní situaci, jež nezahrnuje hrubou nedbalost ani podvodné jednání dotyčné osoby ve smyslu článku 239 celního kodexu, musí vzít Komise na zřetel veškeré relevantní skutečnosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. května 1986, Oryzomyli Kavallas a Oryzomyli Agiou Konstantinou v. Komise, 160/84, EU:C:1986:205, bod 16).

41

Tato povinnost vyžaduje – v takovém případě, jaký nastal v projednávané věci, kdy se osoba povinná zaplatit clo na podporu své žádosti o vrácení nebo prominutí dovozního cla dovolávala existence určitých pochybení lotyšských a německých celních orgánů, jakož i Komise v rámci provádění dohody o přidružení – aby Komise při zkoumání této žádosti provedla posouzení všech skutečností týkajících se sporných osvědčení, o nichž se dozvěděla v rámci plnění své funkce dohledu nad řádným prováděním uvedené dohody a jeho kontroly (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. července 2008, C.A.S. v. Komise, C‑204/07 P, EU:C:2008:446, bod 90).

42

Tento závěr je navíc podpořen článkem 904 písm. c) prováděcího nařízení, který stanoví, že dovozní clo se nevrátí ani nepromine, je-li žádost o vrácení nebo prominutí cla v daném případě odůvodněna „pouze tím“, že na podporu této žádosti byly – byť i v dobré víře – předloženy, za účelem uplatnění preferenčního sazebního zacházení, doklady, u nichž později vyšlo najevo, že jsou nepravé, padělané nebo k tomuto účelu neplatné. Jinými slovy, předložení chybných, padělaných nebo neplatných osvědčení samo o sobě nezakládá zvláštní situaci ve smyslu článku 239 celního kodexu (rozsudek ze dne 25. července 2008, C.A.S. v. Komise, C‑204/07 P, EU:C:2008:446, bod 91).

43

Jiné okolnosti uváděné na podporu žádosti o vrácení nebo prominutí dovozního cla, jako je nedostatečná kontrola řádného provádění dohody o přidružení Komisí, naopak takovou zvláštní situaci zakládat mohou (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. července 2008, C.A.S. v. Komise, C‑204/07 P, EU:C:2008:446, bod 92).

44

Komise sice má prostor pro uvážení ohledně uplatňování článku 239 celního kodexu, avšak nemůže se zbavit povinnosti provést skutečně poměření na jedné straně zájmu Unie na zajištění dodržování celních předpisů, ať již se jedná o unijní předpisy, nebo předpisy, které Unii zavazují, a na druhé straně zájmu dovozce, který jednal v dobré víře, na tom, aby nemusel nést škody přesahující běžné obchodní riziko (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. července 2008, C.A.S. v. Komise, C‑204/07 P, EU:C:2008:446, bod 93).

45

Toto poměření proti sobě stojících zájmů vychází ze struktury článku 239 celního kodexu, který představuje obecnou klauzuli o zamezení nepřiměřené tvrdosti. Komise se tak při zkoumání žádosti o vrácení nebo prominutí dovozního cla nemůže spokojit s posouzením chování a jednání dovozce a vývozce. V rámci své povinnosti provádět dohled a kontrolu musí zejména vzít v úvahu také vliv svého vlastního jednání v konkrétní situaci projednávané věci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. července 2008, C.A.S v. Komise, C‑204/07 P, EU:C:2008:446, bod 94).

46

Vzhledem k tomu, že jsou podmínky článku 239 celního kodexu kumulativní, je třeba nejprve posoudit podmínku týkající se existence zvláštní situace a poté, bude-li to nezbytné, druhou podmínku týkající se neexistence podvodného jednání nebo hrubé nedbalosti.

47

Žalobkyně rozdělila první část jediného žalobního důvodu vycházející z porušení podmínky existence zvláštní situace do několika výtek. Tribunál však považuje za vhodné zabývat se těmito výtkami společně.

48

Na úvod je vhodné připomenout rozsudek, podle něhož je třeba k posouzení existence porušení povinností ze strany orgánů třetího státu a Komise, jež by mohla zakládat případy zvláštních situací ve smyslu článku 239 celního kodexu, zkoumat v každém konkrétním případě skutečnou povahu povinností uložených těmto orgánům a Komisi platnou právní úpravou (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. července 2002, Hyper v. Komise, T‑205/99, EU:T:2002:189, bod 117).

49

V tomto ohledu je nutno poznamenat, že argumenty žalobkyně na podporu první části jediného žalobního důvodu spočívají v podstatě na tvrzení, že sporná osvědčení vydaly skutečně lotyšské celní orgány. Jednotlivá porušení povinností vytýkaná žalobkyní lotyšským celním orgánům představují podle jejího tvrzení indicie o důvodnosti jejího tvrzení. Žalobkyně tedy tvrdí, že zvláštní situace, v níž se nachází, vyplývá ze souboru okolností projednávaného případu a zejména těch, jež se týkají pochybení, která přičítá lotyšským celním orgánům.

50

Žalobkyně rovněž vytýká německému celnímu orgánu, že porušil své povinnosti, které vyplývají z dodatkových protokolů k dohodě o přidružení a z nařízení Rady (ES) č. 515/97 ze dne 13. března 1997 o vzájemné pomoci mezi správními orgány členských států a jejich spolupráci s Komisí k zajištění řádného používání celních a zemědělských předpisů (Úř. věst. 1997, L 82, s. 1; Zvl. vyd. 02/08, s. 217). Konkrétně s ohledem na obsah dopisů ze dne 7. dubna a 7. května 2003 a zprávy německého celního vyšetřovacího úřadu vytýká německým celním orgánům, že označily sporná osvědčení za „zfalšovaná“ bez důkladnější analýzy. Žalobkyně má za to, že německé celní orgány neobjasnily skutkový stav, ať již přímo u lotyšského celního orgánu, nebo prostřednictvím OLAF.

51

S ohledem na tyto okolnosti žalobkyně tvrdí, že se Komise dopustila nesprávného posouzení, jelikož dospěla k závěru, že v projednávaném případě neexistovala zvláštní situace. Žalobkyně má rovněž za to, že Komise porušila svou povinnost dohledu ve smyslu dohody o přidružení a že měla na základě některých ustanovení této dohody jednat za účelem objasnění skutkového stavu projednávané věci.

52

Žalobkyně předkládá zejména následující důkazy a argumenty.

53

Zaprvé poukazuje na skutečnost, že otisky razítek na sporných osvědčeních vykazují „zjevnou shodu“ s otisky razítek používaných lotyšskými celními orgány. Kromě toho expertízy průvodních osvědčení předložených u dovozů do Dánska prokazují, že bylo přinejmenším pravděpodobné, že otisky razítek a podpisy na nich uvedené jsou pravé.

54

Zadruhé žalobkyně tvrdí, že odpovědi zaslané lotyšskými celními orgány v rámci dodatečné kontroly vykazovaly nesrovnalosti a nebyly jednoznačné. V tomto ohledu uvádí, že skutečnost, že lotyšské celní orgány označily sporná osvědčení za „neplatná“, dokládá, že se uvedené orgány na vydání těchto osvědčení podílely. Podle názoru žalobkyně není konzistentní, když se lotyšské celní orgány vyjádřily k platnosti sporných osvědčení a zároveň tvrdily, že uvedená osvědčení nebyla zanesena do jejich evidencí. Kromě toho má za to, že ačkoli sporná osvědčení nebyla obsažena v evidencích lotyšských celních orgánů, nedokládá to, že nebyla pravá. Lotyšské celní orgány totiž neměly podle názoru žalobkyně povinnost vést evidenci. Tyto evidence navíc nebyly podle tvrzení žalobkyně popsány v odpovědích lotyšských celních orgánů.

55

Zatřetí skutečnost, že odpovědi lotyšských celních orgánů podepsal zástupce ředitele těchto orgánů, M. R., který byl následně trestně odsouzen za jednání, jichž se dopustil ve své funkci, zpochybňuje podle názoru žalobkyně důkazní hodnotu těchto odpovědí. V této souvislosti žalobkyně odkazuje na články z tisku, podle nichž byli M. R. a jedna další vysoce postavená osoba činná u lotyšských celních orgánů odsouzeni v trestním řízení za nezákonné jednání, jehož se dopustili při výkonu svých funkcí.

56

Žalobkyně rovněž zdůrazňuje, že v rozhodném období panovalo uvnitř lotyšské celní správy korupční prostředí. V tomto ohledu odkazuje na několik zpráv Komise poukazujících na stav korupce v Lotyšsku (dále jen „zprávy Komise“).

57

Začtvrté žalobkyně tvrdí, že již není možné skutkový stav objasnit. Uvádí, že lotyšské celní orgány nereagovaly na žádosti OLAF o poskytnutí dokumentů nebo tak učinily opožděně, což vyplývá z výměny jejich korespondence. Podle žalobkyně lotyšské celní orgány zničily vědomě otisky razítek, aby odstranily důkazy o tom, že byly zapojeny do vydávání sporných osvědčení.

58

Skutečnost, že lotyšské celní orgány byly zapojeny do vydávání sporných osvědčení, prokazuje navíc podle názoru žalobkyně i to, že lotyšské celní orgány nebo lotyšské státní zastupitelství neuspíšily vyšetřování.

59

Komise argumenty žalobkyně zpochybňuje. Podle jejího názoru indicie předložené žalobkyní neprokazují, že se lotyšské celní orgány podílely na vydávání sporných osvědčení. Kromě toho má za to, že splnila své povinnosti dohledu nad řádným prováděním dohody o přidružení a jeho kontroly. Domnívá se, na rozdíl od tvrzení žalobkyně, že jí dohoda o přidružení neumožňovala činit kroky ve vztahu k lotyšské celní správě, jež by zahrnovaly dohled ze strany důvěryhodných celníků nebo zavedení centralizovaného systému vydávání osvědčení o původu a organizování zvláštních návštěv za účelem zajištění řádného provádění dohody o přidružení.

60

Komise nezpochybňuje, že existovala „shoda“ mezi otisky razítek na sporných osvědčeních a otisky používanými lotyšskými celními orgány. Zdůrazňuje však, že expertízy otisků razítek, jakož i podpisů na osvědčeních předložených při dovozech do Dánska nebyly provedeny u sporných osvědčení a nevedly ke konečným závěrům, ale pouze uvedly, že se pravděpodobně jedná o pravé otisky razítek a pravé podpisy. Podobnosti mezi otisky razítek a výsledky expertíz neumožňují podle názoru Komise učinit konečný závěr ohledně pravosti nebo nepravosti sporných osvědčení.

61

Pokud jde o odpovědi lotyšských celních orgánů v rámci dodatečné kontroly, má Komise za to, že jsou jasné a jednoznačné.

62

Ohledně odsouzení zástupce ředitele lotyšských celních orgánů, M. R., Komise uvádí, že toto odsouzení nesouvisí s vydáváním sporných osvědčení. Tato okolnost tedy podle názoru Komise neumožňuje konstatovat, že lotyšské celní orgány vydaly sporná osvědčení nebo že se podílely na jejich vydání. Komise navíc zdůrazňuje, že později zaslané odpovědi lotyšských celních orgánů a podepsané jiným celním úředníkem (viz bod 16 výše) potvrdily dopisy M. R.

63

Pokud jde o zprávy Komise zmiňující korupční prostředí na straně lotyšských celních orgánů, má Komise za to, že taková situace neumožňuje předjímat, že sporná osvědčení byla vydána lotyšskými celními orgány. Kromě toho uvádí, že korupce, na niž je v uvedených zprávách poukazováno, nemá žádnou souvislost s preferenčním sazebním zacházením.

64

Nakonec Komise poznamenává, že lotyšské celní orgány prokázaly, na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, dobrou spolupráci s úřadem OLAF a německými celními orgány. Odpověděly totiž na dotazy německých celních orgánů a Komise v rámci dodatečných kontrol, jakož i šetření, které prováděl OLAF v Lotyšsku. Dopisy, na něž žalobkyně odkazuje, dokládají, že lotyšské celní orgány odpověděly na položené otázky v přiměřené době. Komise se domnívá, že ačkoli lotyšské celní orgány vysvětlily, že nemohou zaslat otisky pravých razítek, nic nenasvědčuje tomu, že by to bylo z důvodu jejich záměru krýt protiprávní jednání.

65

Vzhledem k těmto úvahám má Komise za to, že lotyšské celní orgány dodržely dohodu o přidružení a zaslaly úřadu OLAF a německým celním orgánům včas uspokojivé odpovědi. Komise tedy podle svého názoru neměla důvod provést u sporných osvědčení důkladnější šetření. Tento orgán rovněž tvrdí, že dodržel povinnost dohledu nad řádným plněním dohody o přidružení a připomíná, že pravidla upravující původ zboží vycházejí ze vzájemné důvěry mezi orgány členských států dovozu a orgány státu vývozu.

66

Komise také tvrdí, že se ani německé celní orgány nedopustily porušení svých povinností. Byly totiž vázány odpověďmi poskytnutými lotyšskými celními orgány v rámci dodatečné kontroly. Podle jejího názoru vyplývá rovněž z dopisu německých celních orgánů v odpovědi na žádost žalobkyně, že tyto orgány objasnily skutkový stav.

67

Je třeba připomenout, že Komise je jakožto strážkyně Smlouvy a dohod uzavřených na jejím základě povinna ujistit se pomocí prostředků stanovených dohodou uzavřenou mezi třetí zemí a Unií nebo rozhodnutími přijatými na jejím základě o tom, že tato třetí země řádně plní povinnosti, jež na sebe vzala na základě této dohody (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. července 2008, C.A.S v. Komise, C‑204/07 P, EU:C:2008:446, bod 95).

68

Tato povinnost vyplývá rovněž z dohody o přidružení, jakož i z protokolů k ní připojených. Článek 110 dohody o přidružení stanoví, že Rada přidružení složená ze členů Komise, Rady Evropské unie a členů jmenovaných vládou Lotyšska dohlíží na provádění této dohody. Z článku 113 dohody o přidružení vyplývá, že každá strana může Radě přidružení předložit jakýkoli spor týkající se provádění nebo výkladu uvedené dohody. Kromě toho z článku 14 nadepsaného „Provádění“, který je obsažen v protokolu č. 5 dohody o přidružení, týkajícím se vzájemné správní spolupráce v celních otázkách, vyplývá následující:

„Provádění tohoto protokolu se svěřuje ústředním celním orgánům Lotyšska na jedné straně a příslušným útvarům Komise […], případně celním orgánům členských států Evropské unie na straně druhé. Tyto orgány rozhodují o všech praktických opatřeních a ustanoveních nutných pro provádění protokolu, přičemž zohledňují platné předpisy v oblasti ochrany údajů. Mohou doporučit Radě přidružení změny, které by měly být podle jejich názoru v protokolu učiněny.“

69

Je třeba rovněž poukázat na skutečnost, že v rámci své povinnosti dohledu nad řádným prováděním dohody o přidružení a jeho kontroly má Komise určité pravomoci.

70

Komise si tak může v souladu s ustanoveními čl. 3 odst. 1 protokolu č. 5 k dohodě o přidružení vyžádat od lotyšských orgánů jakékoli informace, na jejichž základě se může ubezpečit, že celní předpisy jsou řádně uplatňovány (viz obdobně rozsudek ze dne 25. července 2008, C.A.S v. Komise, C‑204/07 P, EU:C:2008:446, bod 100).

71

Komise rovněž může podle čl. 3 odst. 3 písm. a) protokolu č. 5 k dohodě o přidružení od lotyšských orgánů požadovat, aby přijaly nezbytná opatření k provádění dohledu nad fyzickými či právnickými osobami, u nichž existuje důvod k domněnce, že se dopouštějí nebo dopustily jednání odporujícího celním předpisům (viz obdobně rozsudek ze dne 25. července 2008, C.A.S v. Komise, C‑204/07 P, EU:C:2008:446, bod 101).

72

Kromě toho mohou řádně zmocnění úředníci Komise získávat podle čl. 7 odst. 3 a 4 protokolu č. 5 k dohodě o přidružení se souhlasem lotyšských celních orgánů a za podmínek jimi stanovených v daných kancelářích uvedených orgánů informace o jednáních porušujících celní předpisy nebo se zúčastnit vyšetřování prováděných na lotyšském území (viz obdobně rozsudek ze dne 25. července 2008, C.A.S v. Komise, C‑204/07 P, EU:C:2008:446, bod 102).

73

Totéž ostatně platí ohledně článku 31 odst. 2 protokolu č. 3 k dohodě o přidružení, ve znění rozhodnutí Rady přidružení mezi Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na jedné straně a Lotyšskou republikou na straně druhé č. 4/98 ze dne 2. prosince 1998, o přijetí změn protokolu č. 3 k dohodě o přidružení, které byly zahrnuty do rozhodnutí smíšeného výboru č. 1/97 přijatého na základě dohody o volném obchodu a obchodních záležitostech mezi Evropským společenstvím, Evropským společenstvím pro atomovou energii a Evropským společenstvím uhlí a oceli na straně jedné a Lotyšskou republikou na straně druhé (Úř. věst. 1999, L 6, s. 10, dále jen „rozhodnutí č. 4/98“), podle něhož „[z]a účelem zajištění řádného uplatňování tohoto protokolu si [Evropská unie] a Lotyšsko poskytnou prostřednictvím svých příslušných celních orgánů vzájemnou pomoc při kontrole pravosti průvodních osvědčení EUR.1 nebo prohlášení na faktuře a při kontrole správnosti informací v těchto dokladech uváděných“ (viz obdobně rozsudek ze dne 25. července 2008, C.A.S v. Komise, C‑204/07 P, EU:C:2008:446, bod 103).

74

Z toho vyplývá, že Komise musí v plném rozsahu využít pravomoci, které má na základě dohody o přidružení a rozhodnutí, jakož i protokolů přijatých k jejímu provádění, aby splnila svou povinnost dohledu nad řádným prováděním zmíněné dohody a jeho kontroly (viz obdobně rozsudek ze dne 25. července 2008, C.A.S v. Komise, C‑204/07 P, EU:C:2008:446, bod 104).

75

Takové využití pravomoci je v projednávaném případě o to naléhavější, jelikož se objevily indicie o možném zapojení lotyšských celních orgánů do vydávání sporných osvědčení, a to:

76

Ve světle těchto indicií se totiž odpovědi lotyšských celních orgánů jeví jako nedostatečné ke konstatování, zda sporná osvědčení byla pravá, či nikoli. Je pravda, jak tvrdí Komise, že indicie předložené žalobkyní nepostačovaly k vyvození závěru, že se lotyšské celní orgány podílely na vydávání sporných osvědčení. S ohledem na všechny indicie uvedené výše v bodě 75 je však třeba mít za to, že Komise měla využít svých pravomocí za účelem řádného provádění dohody o přidružení a věc důkladněji prověřit, než jak v daném případě učinila.

77

Komise si tedy měla pro objasnění skutkového stavu projednávaného případu vyžádat upřesnění ohledně šetření, jež provedly lotyšské celní orgány.

78

Komise se měla zaprvé dotázat, jakým dokumentům odpovídala čísla na sporných osvědčeních, zda podpisy na sporných osvědčeních patřily osobám pracujícím pro lotyšské celní orgány, a pokud ano, zda tyto osoby sporná osvědčení skutečně podepsaly.

79

Zadruhé z výměny korespondence mezi úřadem OLAF a lotyšskými celními orgány vyplývá, že tyto posledně uvedené orgány nebyly s to poskytnout otisky pravých razítek pro sporná osvědčení z toho důvodu, že je zničily.

80

Lotyšské celní orgány sice neměly povinnost tyto otisky razítek uchovávat, avšak je nutné poznamenat, že právě předání vzorů otisků razítek a podpisů užívaných v celních kancelářích umožňuje provádět účinný dohled nad dodržováním předpisů o celních preferencích (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. července 2008, C.A.S v. Komise, C‑204/07 P, EU:C:2008:446, bod 117).

81

Povinnost Komise dohlížet na řádné provádění dohody o přidružení vyžaduje, aby Komise a jejím prostřednictvím i celní orgány členských států měly vždy k dispozici veškeré údaje, které jim umožní provádět účinnou kontrolu, přičemž vzory otisků razítek a podpisové vzory bezpochyby představují takovéto údaje (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. července 2008, C.A.S v. Komise, C‑204/07 P, EU:C:2008:446, bod 118).

82

V projednávaném případě přitom Komise požadované otisky razítek v rámci dodatečné kontroly neobdržela a o podpisy na sporných osvědčeních nepožádala a ani je nezkoumala.

83

Zatřetí je třeba poukázat na skutečnost, že ze spisu nevyplývá, zda lotyšské celní orgány provedly šetření u vývozců. V této souvislosti je nutné připomenout, že z čl. 32 odst. 3 protokolu č. 3 k dohodě o přidružení, pozměněného rozhodnutím č. 4/98, vyplývá, že celní orgány země vývozu „jsou oprávněny požadovat jakékoli důkazy a provádět veškeré kontroly účtů vývozce nebo jakékoli další kontroly, které považují za vhodné“. Komise se tedy měla především v případě, že nebylo možné zkoumat otisky razítek a podpisy, dotázat lotyšských celních orgánů, zda byly takové kontroly provedeny, a pokud ne, z jakého důvodu.

84

Je pravda, že čl. 32 odst. 3 protokolu č. 3 o definici pojmu „původní zboží“ a metodách správní spolupráce, k dohodě o přidružení, nestanoví podrobně, jakým způsobem má stát vývozu provést dodatečnou kontrolu průvodních osvědčení. Toto ustanovení však předpokládá, že s ohledem na finanční důsledky pro dovozce a vzhledem k okolnostem projednávané věci se Komise měla ujistit, že je tato kontrola provedena spolehlivě a pečlivě a to tím spíše, že v bodě 4 zprávy OLAF, nazvané „Závěry“ je uvedeno následující:

„Tato věc opět ukázala, že v případech složitých podvodů je užitečnější a účinnější nespoléhat se výlučně na platná správní řízení (tak jako v projednávaném případě na dodatečné řízení o kontrole), ale pokusit se objasnit všechna hlediska daného případu na místě a v úzké spolupráci s příslušnými orgány dotyčné třetí země. Tento způsob povede zejména k tomu, že si jednotlivé země osvojí způsob, jakým je vhodné v rámci takových šetření postupovat, a budou znát informace a dokumenty nezbytné k objasnění a stíhání protiprávních jednání ve Společenství, aby mohly lépe vyhodnotit potřeby členských států v případě podobných událostí a mohly tak provést řádné šetření.“

85

Z výše uvedených úvah vyplývá, že Komise nesplnila povinnosti dohledu nad řádným prováděním dohody o přidružení a jeho kontroly. Kdyby totiž Komise plně využila svých pravomocí, které má v rámci dohody o přidružení pro účely řádného uplatňování uvedené dohody, mohlo být s vyšší jistotou zjištěno, zda sporná osvědčení byla pravá, či nikoli.

86

Soudní dvůr již rozhodl, že systém správní spolupráce vytvořený protokolem stanovícím v příloze k dohodě uzavřené mezi Unií a třetím státem pravidla týkající se původu zboží spočívá na vzájemné důvěře mezi orgány členských států dovozu a orgány státu vývozu (viz rozsudek ze dne 15. prosince 2011, Afasia Knits Deutschland, C‑409/10, EU:C:2011:843, bod 28 a citovaná judikatura).

87

Vzhledem k okolnostem projednávaného případu (viz bod 75 výše) však Komise měla i přes odpovědi lotyšských celních orgánů podané v rámci dodatečné kontroly využít své pravomoci, které má pro účely řádného provádění dohody o přidružení. Komise totiž měla informace vzbuzující významné pochybnosti ohledně původu sporných osvědčení.

88

Komise se nemohla k situaci v projednávaném případě fundovaně vyslovit, neboť neměla na tyto otázky odpovědi. Odpovědi podané lotyšskými celními orgány v rámci dodatečné kontroly byly totiž pouze stručnými tvrzeními, která Komisi neumožňovala vyvodit závěry ohledně toho, zda úředníci činní v rámci lotyšských celních orgánů byli zapojeni do vydávání sporných osvědčení. To platí i pro potvrzení odpovědi zaslané žalobkyni lotyšskými celními orgány (viz bod 16 výše), u níž ze spisu vyplývá, že nevycházela ze skutečného prošetření spisu provedeného lotyšskými celními orgány ohledně sporných osvědčení. Z uvedené odpovědi totiž vyplývá, že daný spis byl již odeslán úřadu OLAF.

89

V tomto ohledu je třeba především připomenout, že Komise mohla provést expertízy otisků razítek a podpisů na sporných osvědčeních a případně požádat o upřesnění ohledně způsobu, jakým byla dodatečná kontrola provedena, aby určila, zda má dostatek informací k tomu, aby se mohla vyjádřit k situaci v projednávaném případě, nebo zda bylo zapotřebí provést důkladnější šetření.

90

Komise tedy v bodě 37 napadeného rozhodnutí dospěla k nesprávnému závěru, že má dostatek informací, jež jí umožňují vyhodnotit situaci.

91

Komise rovněž nesprávně v bodě 38 napadeného rozhodnutí konstatovala, že „dodržela všechny obecné povinnosti dohledu, které má na základě dohody o přidružení, když provedla roční kontroly, jejichž výsledky [byly] zveřejněny ve zprávách [Komise]“. V projednávaném případě měla totiž přijmout konkrétní opatření.

92

V tomto ohledu je nutné odmítnout argumenty Komise, podle nichž za prošetření sporných osvědčení odpovídají německé celní orgány, a že tyto orgány danou věc nepředložily úřadu OLAF. Ze spisu totiž vyplývá, že Komise byla informována o šetření německých celních orgánů a že je tak mohla požádat o provedení dodatečného prošetření nebo toto prošetření provést sama, aby se ujistila, že má spis s dostatkem informací k vyhodnocení zvláštní situace žalobkyně ve smyslu článku 239 celního kodexu.

93

Skutečnost, že vnitrostátní celní orgány, které prováděly šetření, nepřijaly důkazní opatření, každopádně neznamená, že Komise mohla při neexistenci těchto opatření dospět k závěru, že se žalobkyně nenachází ve zvláštní situaci ve smyslu článku 239 celního kodexu.

94

Z výše uvedeného vyplývá, že první části jediného žalobního důvodu, vycházející z porušení podmínky týkající se existence zvláštní situace, musí být vyhověno.

95

Vzhledem ke kumulativní povaze podmínek uvedených v článku 239 celního kodexu je třeba nyní zkoumat druhou podmínku týkající se absence podvodného jednání a hrubé nedbalosti na straně žalobkyně.

96

Žalobkyně tvrdí, že uzavřela své smlouvy s lotyšskými vývozci v souladu s běžnými obchodními praktikami a podle nich uskutečnila sporné dovozy. Zdůrazňuje, že důkazní břemeno prokázání hrubé nedbalosti nese Komise.

97

Žalobkyně rovněž uvádí, že neměla žádnou zkušenost s dovozy ze země, pro kterou platí preferenční režim. Poukazuje však na to, že nikdy netvrdila, že ustanovení dohody o přidružení, včetně protokolů a příloh, byly složité a pro ni nesrozumitelné. Poznamenává, že neměla oprávnění dohlížet na způsob, jímž příslušné lotyšské celní orgány ve své každodenní praxi konkrétně prováděly dohodu o přidružení. Žalobkyně navíc nevěděla, zda a v jakém rozsahu Komise kontroluje v souladu se svými povinnostmi řádné provádění dohody o přidružení v Lotyšsku. Tvrdí, že nevěděla o závažných porušováních práva a opomenutí příslušných orgánů, jež byla následně konstatována, že je nemohla ovlivnit, a že byla udivena výměrem dovozního cla.

98

Žalobkyně má za to, že prokázala požadovanou péči. Tvrdí, že neměla sebemenší pochybnost ohledně řádnosti vývozů z Lotyšska v rámci preferenčního režimu a že z tohoto důvodu se trestní stíhání jejích dvou ředitelů z důvodu padělání listin a daňových úniků ukázala jako nedůvodná. Žalobkyně ve své replice zejména tvrdí, že poznámka „původ v Rusku“ („origin Russia“) v dopise ohledně lněných tkanin dovezených prostřednictvím sporných osvědčení nesvědčí o tom, že by se dopustila hrubé nedbalosti. Komise totiž na tuto poznámku odkázala mimo kontext. Dodací listy k dotčenému zboží nevyvolávají pochybnosti o jeho lotyšském původu. Pokud jde o zmínku „původ v Rusku“ obsaženou v dopise, jedná se podle tvrzení žalobkyně o pochybení jejího zaměstnance. Tato zmínka navíc podle ní představuje obvyklý způsob v obchodní praxi pro označení zvláštní kvality lněných tkanin.

99

Komise tvrdí, že žalobkyně věděla, že lněné tkaniny, které dovážela, mají ruský, a nikoli lotyšský původ. Vyplývá to údajně z usnesení Landgericht München (zemský soud v Mnichově) ze dne 30. dubna 2009 vydaného v trestním řízení proti výkonnému řediteli žalobkyně. Žalobkyni proto lze přičítat hrubou nedbalost. Komise se podle svého tvrzení nemůže vyjádřit k pravdivosti vysvětlení žalobkyně ohledně poznámky „původ v Rusku“. Má za to, že žalobkyně každopádně neprokázala požadovanou péči, jelikož existovaly indicie vzbuzující pochybnosti o lotyšském původu dotčeného zboží, a že i přes tuto skutečnost původ zboží neověřila a pokračovala v dovozech, při nichž uplatňovala osvobození od cla v rámci preferenčního režimu.

100

Je namístě, aby Tribunál připomněl, že pokud celní orgány dospěly k závěru, že nelze prokázat, že by se hospodářský subjekt dopustil podvodu nebo hrubé nedbalosti, přísluší Komisi, pokud se rozhodne odchýlit od stanoviska vnitrostátních orgánů, aby na základě relevantních skutečností prokázala, že se uvedený hospodářský subjekt dopustil hrubě nedbalého chování (rozsudek ze dne 19. března 2013, Firma Van Parys v. Komise, T‑324/10, EU:T:2013:136, bod 86 a citovaná judikatura). Německé celní orgány v projednávaném případě zamítly žádost žalobkyně o prominutí dovozního cla pouze na základě podmínky týkající se zvláštní situace. Proti tomuto zamítavému rozhodnutí bylo poté podáno odvolání u Finanzgericht München (finanční soud v Mnichově), který dospěl k závěru, že se žalobkyně nedopustila porušení povinnosti řádné péče (viz bod 20 výše). Na základě výše uvedené judikatury nese tedy důkazní břemeno Komise.

101

Pro účely posouzení podmínek stanovených v článku 239 celního kodexu ve spojení s čl. 905 odst. 3 prováděcího nařízení, a jak bylo připomenuto v bodě 40 výše, musí Komise analyzovat všechny relevantní skutečnosti včetně těch, které souvisejí s jednáním dotčeného subjektu, zejména jeho odborné zkušenosti, jeho dobrou víru a péči, kterou prokázal.

102

V tomto ohledu je třeba připomenout ustálenou judikaturu, podle níž se při posouzení, zda došlo k hrubé nedbalosti ve smyslu článku 239 celního kodexu, musí zohlednit zejména složitost ustanovení, jejichž nedodržení vedlo ke vzniku celního dluhu, a také odborné zkušenosti a péči dotyčného subjektu (viz rozsudek ze dne 27. září 2005, Common Market Fertilizers v. Komise, T‑134/03 a T‑135/03, EU:T:2005:339, bod 135 a citovaná judikatura).

103

Skutečnosti, které Komise zohlednila při analýze druhé podmínky stanovené v článku 239 celního kodexu, je třeba posuzovat ve světle těchto zásad.

104

Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že podle tvrzení Komise nesplnila žalobkyně svou povinnost řádné péče, jelikož dovezla dotčené zboží, přestože musela vědět, že bylo jiného než lotyšského původu. V napadeném rozhodnutí je rovněž zmíněna schůzka odborné skupiny, která se konala dne 8. května 2014 v rámci výboru celního kodexu Společenství, sekce „Celní dluh a záruky“ podle článku 907 prováděcího nařízení, během níž byl projednán případ žalobkyně (dále jen „schůzka odborné skupiny“). Podle napadeného rozhodnutí Lotyšsko prohlásilo, že sporná osvědčení nevydalo a že má spolehlivé důkazy o tom, že dotčené zboží nemělo lotyšský původ. V této souvislosti lotyšské celní orgány v průběhu schůzky odborné skupiny uvedly, že přeprava lněných tkanin proběhla ve více etapách pouze proto, aby byl zastřen skutečný původ zboží a aby byly použity přepravní doklady vydané v Lotyšsku za účelem nepravdivého osvědčení o lotyšském původu zboží.

105

S ohledem na výše uvedené je nutné konstatovat, že Komise neprovedla žádnou analýzu jednání žalobkyně. Z napadeného rozhodnutí prokazatelně nevyplývá, že žalobkyně musela vědět, že zboží, které dovezla, nemělo lotyšský původ. Tato otázka je navíc klíčovou otázkou, která v této věci vyvstává, jelikož žalobkyně tvrdí, že nevěděla, že dotčené zboží má jiný než lotyšský původ. Skutečnost, že se žalobkyně pokusila využít preferenční režim, neprokazuje, že jednala s hrubou nedbalostí.

106

Stejně tak ani prohlášení lotyšských celních orgánů učiněné na schůzce odborné skupiny neprokazuje, že žalobkyně jednala s hrubou nedbalostí. Je totiž nutno uvést, že se uvedená schůzka konala dne 8. května 2014, tedy více než dvanáct let po uplynutí rozhodného období, což umožňuje pochybovat o tom, že v této věci došlo ke konkrétnímu posouzení podmínek dovozu během rozhodného období a zejména těch, jež se týkají dovozů žalobkyně.

107

Kromě toho není rozhodné, že dotčené zboží prošlo celními sklady v Lotyšsku, jak údajně uvedly lotyšské celní orgány na schůzce odborné skupiny, jelikož tato okolnost byla zmíněna jen ve zprávě OLAF, a to po uplynutí rozhodného období. Tato skutečnost, i kdyby byla prokázána, navíc dokládá pouze nesrovnalosti, které lze přičítat stejně tak lotyšským celním orgánům, jako žalobkyni nebo jiným dotčeným subjektům.

108

Komise navíc nepředložila žádný důkaz umožňující potvrdit či ověřit prohlášení lotyšských celních orgánů na schůzce odborné skupiny. Je třeba také uvést, že stejné prohlášení je obsažené v dopise ze dne 14. března 2014, v němž Komise informovala žalobkyni o svém úmyslu přijmout vůči ní nepříznivé rozhodnutí (viz bod 22 výše). V tomto dopise však Komise cituje jako zdroj nikoli lotyšské celní orgány, ale usnesení Finanzgericht München (finanční soud v Mnichově) ze dne 30. dubna 2009, jež zase odkazuje na zprávu OLAF.

109

Komise tedy v napadeném rozhodnutí neprokázala, že žalobkyně nejednala s požadovanou péčí.

110

Pokud jde o argument Komise, který uvádí na svou obranu a podle něhož žalobkyně jednala hrubě nedbale z důvodu, že jeden z jejích zaměstnanců zmínil v dopise „původ v Rusku“, je nutné konstatovat, že toto tvrzení představuje pokus o opožděné odůvodnění napadeného rozhodnutí, a je tedy před Tribunálem nepřípustné. Podle ustálené judikatury musí být totiž odůvodnění dotyčné osobě v zásadě sděleno současně s aktem, který nepříznivě zasahuje do jejího právního postavení, přičemž chybějící odůvodnění nemůže být zhojeno skutečností, že se dotyčná osoba dozví důvody aktu v průběhu řízení před unijním soudem (rozsudky ze dne 26. listopadu 1981, Michel v. Parlament, 195/80, EU:C:1981:284, bod 22, ze dne 28. června 2005, Dansk Rørindustri a další v. Komise, C‑189/02 P, C‑202/02 P, C‑205/02 P až C‑208/02 P a C‑213/02 P, EU:C:2005:408, bod 463, a ze dne 12. prosince 2006, Organizace Mudžáhidů íránského lidu v. Rada, T‑228/02, EU:T:2006:384, bod 139.

111

Tato okolnost každopádně neumožňuje sama o sobě prokázat, že se žalobkyně dopustila hrubé nedbalosti.

112

Vzhledem k tomu, že Komise nepředložila důkaz, jak vyžaduje judikatura připomenutá v bodech 100 a 102 výše, o nedostatku řádné péče žalobkyně, a tedy její hrubé nedbalosti, je nutno vyhovět druhé části jediného žalobního důvodu vycházející z porušení podmínky týkající se neexistence hrubé nedbalosti na straně dovozce.

113

Z výše uvedeného vyplývá, že žalobě je nutno vyhovět a napadené rozhodnutí musí být v důsledku toho zrušeno.

114

Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

115

Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala náhradu nákladů řízení a Komise neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (druhý senát)

rozhodl takto: