Prozatímní vydání

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (devátého senátu)

15. listopadu 2018(*)

„Dumping – Dovoz ferosilicia pocházejícího z Ruska – Konečné antidumpingové clo – Přezkum před pozbytím platnosti – Stanovení vývozní ceny – Jediný hospodářský subjekt – Zohlednění antidumpingového cla v ceně dalšího prodeje v Unii – Použití jiné metody než v předchozím šetření – Přetrvávání nebo obnovení dumpingu a újmy – Článek 2 odst. 9, článek 3 a čl. 11 odst. 9 a 10 nařízení (ES) č. 1225/2009 [nyní čl. 2 odst. 9, článek 3 a čl. 11 odst. 9 a 10 nařízení (EU) 2016/1036]“

Ve věci T‑487/14,

Chelyabinsk electrometallurgical integrated plant OAO (CHEMK), se sídlem v Čeljabinsku (Rusko),

Kuzneckie Ferrosplavy OAO (KF), se sídlem v Novokuzněcku (Rusko),

zastoupené B. Jevtimovem a M. Krestijanovou, advokáty,

žalobkyně,

proti

Evropské komisi, zastoupené M. Françem, J.-F. Brakelandem, A. Stobiecka-Kuik a A. Demeneix, jako zmocněnci,

žalované,

podporované sdružením

Euroalliages, se sídlem v Bruselu (Belgie), zastoupeným O. Prostem a M.‑S. Diblingem, advokáty,

jejímž předmětem je návrh na základě článku 263 SFEU znějící na zrušení prováděcího nařízení Komise (EU) č. 360/2014 ze dne 9. dubna 2014 o uložení konečného antidumpingového cla na dovoz ferosilicia pocházejícího z Čínské lidové republiky a Ruska na základě přezkumu před pozbytím platnosti podle čl. 11 odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 1225/2009 (Úř. věst. 2014, L 107, s. 13) v rozsahu, v němž se týká žalobkyň,

TRIBUNÁL (devátý senát),

ve složení S. Gervasoni, předseda, L. Madise (zpravodaj) a R. da Silva Passos, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: S. Spyropoulos, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 14. prosince 2017,

vydává tento

Rozsudek(1)

 Skutečnosti předcházející sporu

1        Žalobkyně – společnosti Chelyabinsk electrometallurgical integrated plant OAO (CHEMK) a Kuzneckie ferrosplavy OAO (KF) – jsou společnosti usazené v Rusku, jež působí v oblasti výroby ferosilicia, což je slitina používaná při výrobě oceli a železa. RFA International, LP (dále jen „RFAI“) je společností, která je ve spojení s žalobkyněmi. RFAI je usazena v Kanadě a má organizační složkou ve Švýcarsku, která je pověřena exportním odbytem produktů žalobkyň zejména v Evropské unii.

[omissis]

 Právní otázky

31      Žalobkyně na podporu své žaloby uvádí tři žalobní důvody. Zaprvé v podstatě tvrdí, že Komise porušila ustanovení čl. 2 odst. 9 základního nařízení při stanovení vývozní ceny jejich výrobků tím, že odmítla zohlednit skutečnost, že žalobkyně tvoří s RFAI jediný hospodářský subjekt. Zadruhé, Komise dále při stanovení vývozní ceny jejich výrobků porušila rovněž ustanovení čl. 11 odst. 9 a 10 základního nařízení (nyní čl. 11 odst. 9 a 10 nařízení 2016/1036) tím, že při výpočtu početně zjištěné vývozní ceny odečetla antidumpingová cla zaplacená během doby dumpingového šetření za rok 2012 od ceny, za kterou byl výrobek poprvé znovu prodán nezávislému kupujícímu v Unii. Komise v této souvislosti použila jinou metodu než při prozatímním přezkumu, aby odmítla námitku žalobkyň, že antidumpingová cla byla plně zohledněna v ceně, za kterou byl výrobek znovu prodán nezávislému kupujícímu v Unii. Použití téže metody mělo vést k tomu, že od této ceny nebudou při výpočtu početně zjištěné vývozní ceny odečtena. Zatřetí se Komise dopustila několika zjevně nesprávných posouzení při své analýze rizika obnovení újmy v případě pozbytí platnosti antidumpingových opatření vůči ruským výrobkům.

32      Než budeme analyzovat výše shrnuté žalobní důvody, je třeba připomenout, že v oblasti obchodních ochranných opatření disponuje Komise z důvodu složitosti hospodářských, politických a právních situací, které musí zkoumat, širokou posuzovací pravomocí (rozsudek ze dne 27. září 2007, Ikea Wholesale, C‑351/04, EU:C:2007:547, bod 40). Z toho plyne, že přezkum těchto situací unijním soudem musí být kromě přezkumu, že nedošlo k nesprávnému právnímu posouzení, omezen na ověření toho, zda byla dodržena procesní pravidla, zda skutková zjištění, na jejichž základě byla učiněna napadená volba, byla věcně správná, zda nedošlo ke zjevně nesprávnému posouzení těchto skutkových zjištění nebo zda nedošlo ke zneužití pravomoci (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 7. května 1987, NTN Toyo Bearing a další v. Rada, 240/84, EU:C:1987:202, bod 19; ze dne 14. března 1990, Gestetner Holdings v. Rada a Komise, C‑156/87, EU:C:1990:116, bod 63 a ze dne 17. března 2015, RFA International v. Komise, T‑466/12, EU:T:2015:151, bod 37).

 K žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení čl. 2 odst. 9 základního nařízení při stanovení vývozní ceny

33      Žalobkyně tvrdí, poukazujíce na nesprávné právní posouzení a zjevně nesprávné posouzení, že Komise nevyvodila adekvátní důsledky ze skutečnosti, že spolu s RFAI tvoří jediný hospodářský subjekt. Odkazují na body 61 až 69 odůvodnění napadeného nařízení, z nichž vyplývá, že Komise zohlednila skutečnost, že RFAI byla dovozcem ve spojení s žalobkyněmi, a v důsledku toho použila ustanovení čl. 2 odst. 9 základního nařízení. Je třeba připomenout, že v takovémto případě tato ustanovení umožňují zjistit spolehlivou vývozní cenu franko na hranici Unie, na základě ceny, za niž je dovezený výrobek poprvé znovu prodán nezávislému kupujícímu v Unii, u níž se provedou nezbytné úpravy.

34      Žalobkyně uvádí, že Komise přesto od ceny, za niž byl výrobek poprvé znovu prodán nezávislému kupujícímu v Unii, odečetla všechny náklady RFAI, jakož i příslušné ziskové rozpětí, ačkoli je měla odečíst jen v části, v níž se vztahovaly na fázi následující po dovozu do Unie. RFAI totiž pro žalobkyně provádí veškeré obchodní operace spojené s vývozem jejich výrobků, včetně těch, které se týkají vývozu z Ruska a dopravy až na hranice Unie a které neměly být zohledněny.

[omissis]

42      Nejprve je třeba zdůraznit, že existence jediného hospodářského subjektu mezi vyvážejícím výrobcem ve třetí zemi a subjektem, který je odpovědný za dovozní operace a první prodej jeho výrobků v Unii, nebrání použití čl. 2 odst. 9 základního nařízení pro stanovení spolehlivé vývozní ceny franko na hranici Unie, právě naopak. Takováto situace totiž odpovídá nejtěsnějšímu případu spojení mezi vývozcem a dovozcem, spojení, které podle znění tohoto ustanovení odůvodňuje zjistit vývozní cenu franko na hranici Unie na základě ceny, za niž je výrobek poprvé znovu prodán nezávislému kupujícímu na území členských států za použití příslušných úprav stanovených v druhém a třetím pododstavci uvedeného ustanovení. S ohledem na čl. 2 odst. 9 základního nařízení tedy není relevantní, že Komise v napadeném nařízení nezaujala stanovisko k existenci jediného hospodářského subjektu, který tvoří RFAI a žalobkyně, protože v bodě 61 odůvodnění konstatovala, že tyto společnosti jsou ve spojení ve smyslu tohoto ustanovení. Žalobkyně ostatně nezpochybňují použitelnost tohoto ustanovení na jejich situaci, nýbrž napadají způsob, jímž byly úpravy provedeny Komisí, která řádně nezohlednila skutečnost, že tvoří jediný hospodářský subjekt s RFAI, a že úkoly, které RFAI zajišťovala mimo svoji roli importéra výrobků žalobkyň ve fázi, která následovala poté, co tyto výrobky dorazily na hranici Unie.

43      Žalobkyně nicméně nepředložily důkazy, které by umožňovaly uznat rozlišování, která navrhují.

44      Pokud jde o úpravy v souvislosti s prodejními, správními a režijními náklady, čl. 2 odst. 9 základního nařízení ze své podstaty skutečně implikuje, jak velmi jasně potvrzuje jeho druhý pododstavec, že zohledněny mají být pouze operace, k nimž došlo mezi překročením hranice Unie a prvním dalším prodejem nezávislému kupujícímu na území jejích členských států, protože účelem tohoto ustanovení je určit pomocí zpětného výpočtu spolehlivou vývozní cenu franko na hranici Unie. Náklady spojené s operacemi, k nimž došlo před překročením uvedené hranice, nebo které se týkají vývozu a dovozu do třetích zemí, musí být proto z úprav vyloučeny.

45      Avšak vzhledem k tomu, že položky výkazu zisků a ztrát za období dumpingového šetření za rok 2012, které byly žalobkyněmi nebo RFAI uvedeny v odpovědi na dotazník Komise, nebo podrobnější informace poskytnuté později během šetření, které byly uvedeny výše [omissis], jsou skutečně podrobné v tom smyslu, že identifikují určitý počet položek (například obrat, náklady na výrobky, vývozní dopravu, vývozní pojištění, mzdy a odměny) podle povahy výrobků (ferosilicium, které je předmětem šetření a další výrobky) a podle určení těchto výrobků (odběratelé v Unii, kteří nejsou ve spojení, odběratelé v Unii, kteří jsou ve spojení, export odběratelům, kteří nejsou ve spojení, mimo Unii, export odběratelům, kteří jsou ve spojení, mimo Unii), neumožňují, pokud jde o ferosilicium, které je předmětem šetření, prodané odběratelům v Unii, kteří nejsou ve spojení, s jistotou vyloučit výdaje, které nesouvisejí s operacemi, k nimž došlo mezi překročením hranice Unie a prvním dalším prodejem nezávislému kupujícímu na území jejích členských států. U některých výdajových položek uvedených v replice zejména neexistuje nic, co by indikovalo, do jaké míry souvisely rovněž s operacemi, k nimž došlo před překročením uvedené hranice (například provize, mzdy a odměny, finanční náklady či výnosy). Jak bylo uvedeno výše [omissis], žalobkyně ostatně připouští, že oddělení nákladů na tyto různé operace není ze skutečností zjištěných během šetření zřejmé, přičemž tvrdí, že Komise je měla sama požádat o informace k tomuto oddělení, které žalobkyně nemusely samy od sebe předložit. Přitom, jak bylo v podstatě rozhodnuto v rozsudcích ze dne 4. května 2017, RFA International v. Komise (C‑239/15 P, nezveřejněný, EU:C:2017:337, body 34 až 44) a ze dne 17. března 2015, RFA International v. Komise (T‑466/12, EU:T:2015:151, body 44 a 57 až 64 a citovaná judikatura), v situaci, kdy se vývozce a dovozce nachází ve spojení, jako v projednávaném případě, přísluší zúčastněné straně, která má v úmyslu zpochybnit rozsah úprav provedených na základě čl. 2 odst. 9 základního nařízení z důvodu, že úpravy stanovené na základě prodejních, správních a režijních nákladů na dovoz do Unie byly nepřiměřené, aby sama poskytla důkazy a konkrétní výpočty odůvodňující její tvrzení a zejména alternativní podíl v souvislosti s obratem, který navrhuje s tím, že představuje tu část těchto nákladů, kterou považuje za přiměřenou. Toto je důležité zejména tehdy, pokud zúčastněná strana tvrdí, že Komise má k dispozici jen celkové údaje, které mohou zahrnovat nejen operace, k nimž došlo mezi překročením hranice Unie a prvním dalším prodejem nezávislému kupujícímu na území jejích členských států, ale i operace, k nimž došlo před překročením uvedené hranice.

46      Za těchto okolností žalobkyně nemohou Komisi vytýkat, že zohlednila údaje předložené během šetření týkající se období dumpingového šetření za rok 2012, zejména ty z výkazu zisků a ztrát, pro určení úprav, které je nutno provést v souvislosti s prodejními, správními a režijními náklady na dovoz do Unie, za účelem zjištění vývozní ceny na základě ceny, za níž je výrobek poprvé znovu prodán nezávislému kupujícímu, aniž odečetla tu část, která připadá na operace, k nimž došlo před překročením hranice Unie. V této souvislosti, jak ve své písemné odpovědi na písemnou otázku Tribunálu uvádí Komise, aniž to žalobkyně zpochybnily, v konečném informačním dokumentu, který předcházel vydání napadeného nařízení, byl uveden poměr obratu představující ty prodejní, správní a režijní náklady, které Komise hodlá vzít v úvahu. Přestože se některá vyjádření uvedená v odpovědi žalobkyň na tento dokument týkala prvků spoluurčujících tyto náklady a vedla k určitým úpravám vysvětleným v bodech 84 až 87 odůvodnění napadeného nařízení, týkajícím se zejména úroků z půjčky nebo daní odvedených ve Švýcarsku (které samy vedly ke snížení poměru čistého obratu RFAI, který byl zohledněn, že má představovat tyto náklady), je nutno konstatovat, že tato vyjádření přesně neuváděla, jak mají být tyto náklady rozděleny na operace, k nimž došlo před překročením hranice Unie, a operace, k nimž došlo mezi tímto překročením a prvním dalším prodejem nezávislému kupujícímu na území jejích členských států, ačkoli žalobkyně mohly takovéto údaje poskytnout. Mimochodem je třeba zdůraznit, že přestože nový poměr obratu představující prodejní, správní a režijní náklady, který byl zvolen na základě vyjádření žalobkyň, není z důvodů důvěrnosti v samotném napadeném nařízení uveden, byl, jak ve své odpovědi na otázku Tribunálu Komise uvedla, oznámen a vysvětlen žalobkyním do dvou dnů po vydání napadeného nařízení. Kromě toho pokud jde o rozdělení nákladů, jehož se žalobkyně domáhají, i za předpokladu, že bylo uplatněno včas, je tvrzení uvedené v replice, podle nichž je třeba více než polovinu hodnoty nákladových položek zohledněných Komisí přiřadit k operacím, k nimž došlo před překročením hranice Unie, příliš vágní a nedostatečně podložené na to, aby mu bylo možné vyhovět. Několik příkladů typů nákladů, které žalobkyně uvedly, které se týkají obou typů operací, před překročením hranic Unie a po jejich překročení, totiž pro rozdělení těchto nákladů mezi tyto operace nepostačuje.

47      Pokud jde dále o ziskové rozpětí ve výši 6 % čistého obratu společnosti RFAI zohledněné Komisí, které odpovídá ziskovému rozpětí dovozců, již nejsou ve spojení, a které představuje zisk společnosti RFAI, jejž je nutno rovněž zohlednit při úpravách za účelem zjištění vývozní ceny na základě ceny, za niž je výrobek poprvé znovu prodán nezávislému kupujícímu v Unii, argumentace žalobkyň, že pouze část tohoto rozpětí je spojena s operacemi, které byly provedeny po překročení hranice Unie, a musí být zohledněna, rovněž nemůže obstát. Ačkoli je pravda, jak uvádí žalobkyně, že čl. 2 odst. 9 druhý pododstavec základního nařízení v souvislosti s úpravami, které je nutno provést za účelem zjištění spolehlivé vývozní ceny, odkazuje obecně na „všechen zisk“, aniž by a priori stanovil konkrétní metodu pro určení tohoto zisku, a přestože žalobkyně v odpovědi na konečný informační dokument, který předcházel vydání napadeného nařízení, uvedly, že by operacím provedeným po překročení hranice Unie měla být přičítána pouze zhruba polovina celkového zisku společnosti RFAI, nemohou tyto skutečnosti vést ke snížení sazby 6 %, která byla zvolena pro vyčíslení zisku společnosti RFAI, jenž z jejího čistého obratu připadá na uvedené operace.

48      Zaprvé rozlišení, jehož se žalobkyně domáhají, není a priori odůvodněné v jeho principu, pokud jde o ziskové rozpětí vycházející jako v projednávané věci ze sledování činnosti dovozců, kteří nejsou ve spojení, kteří, kromě zvláštních případů, přebírají výrobky na hranici Unie.

49      Zadruhé, i pokud by se vycházelo ze samotného ziskového rozpětí společnosti RFAI, poměr, který žalobkyně navrhují použít, přibližně polovina tohoto rozpětí, byl jimi vysvětlen nepřesvědčivě, na základě extrapolace založené na konstatování, že náklady na jejich vyvážené výrobky představují 90 % jejich exportního obratu, přičemž tyto náklady a obrat mají představovat podíl jejich operací spojených s vývozem do Unie a podíl jejich operací provedených po překročení hranice Unie. Tato metoda totiž vede k tomu, že u obou těchto kategorií operací počítá se stejnými faktory, protože obrat dosažený při dalším prodeji nezávislým kupujícím v Unii nutně zahrnuje náklady na vyvážený výrobek, které musí v zásadě pokrýt.

50      Za těchto podmínek Komise v bodě 69 odůvodnění napadeného nařízení právem konstatovala, že postrádá důkazy, které by jí případně umožnily stanovit pro společnost RFAI nižší ziskové rozpětí. Bylo tedy zcela odůvodněné, že Komise jako ziskové rozpětí na základě úprav provedených za účelem zjištění vývozní ceny zvolila rozpětí dovozců, kteří nejsou ve spojení, jak bylo rozhodnuto v rozsudku ze dne 5. října 1988, Canon a další v. Rada (277/85 a 300/85, EU:C:1988:467, bod 32), protože údaje poskytnuté subjekty, které jsou ve spojení s výrobcem a zajišťují zejména dovoz do Unie, mohou být ovlivněny tímto spojením, jak bylo zdůrazněno zejména v rozsudku ze dne 17. března 2015, RFA International v. Komise (T‑466/12, EU:T:2015:151, bod 68 a citovaná judikatura). Komise proto mohla oprávněně zachovat ziskové rozpětí 6 % použité v průběhu původního šetření vzhledem k neexistenci spolupráce těchto dovozců na přezkumném šetření, jak je uvedeno v bodech 15 a 62 odůvodnění napadeného nařízení.

51      Rozsudky ze dne 16. února 2012, Rada a Komise v. Interpipe Niko Tube a Interpipe NTRP (C‑191/09 P a C‑200/09 P, EU:C:2012:78), a ze dne 10. března 2009, Interpipe Niko Tube a Interpipe NTRP v. Rada (T‑249/06, EU:T:2009:62), na které se odvolávají žalobkyně na podporu svého prvního žalobního důvodu, v žádném případě nezpochybňují postup zvolený Komisí, pokud jde o posouzení jak prodejních, správních a režijních nákladů, tak ziskového rozpětí. V těchto rozsudcích Soudní dvůr a Tribunál v bodech 51 až 56 a v bodech 177 až 178 uvedených rozsudků v podstatě konstatovaly, že v případě existence jediného hospodářského subjektu zahrnujícího výrobce, ale rovněž právně samostatný subjekt kontrolovaný tímto výrobcem a pověřený funkcí prodeje nezávislým kupujícím, je pro určení jak běžné hodnoty, tak vývozní ceny, třeba zohlednit cenu, kterou by zaplatil první nezávislý kupující, ale i náklady, které by za běžných okolností byly hrazeny interním oddělením prodeje výrobce, který v souvislosti s tímto prodejem nevyužil právně samostatný subjekt, s cílem zabránit tomu, aby byly tyto náklady opomenuty při účtování těchto jednotlivých cen. Tyto základní úvahy platí rovněž pro vývozní cenu, v rámci jejího zjištění podle čl. 2 odst. 9 základního nařízení, jakož i v rámci úprav, které u ní mohou být provedeny pro dosažení spravedlivého srovnání s běžnou hodnotou podle čl. 2 odst. 10 téhož nařízení, tedy v kontextu, v němž byly tyto úvahy ve výše uvedených rozsudcích uvedeny. V důsledku toho není s těmito rozsudky neslučitelné, pokud se prodejní, správní a režijní náklady, jakož i ziskové rozpětí odpovídající činnosti dovozce dotčených výrobků do Unie odečtou od ceny jejich prvního znovu prodání nezávislému kupujícímu na území jejích členských států za účelem výpočtu spolehlivé vývozní ceny v případě, kdy je jako v projednávané věci, dovoz zajišťován subjektem právně odlišným od výrobce, který s ním však, jak tvrdí žalobkyně, tvoří jediný hospodářský subjekt. Toto posouzení nemá dopad na otázku rozdělení důkazního břemene, pokud jde o relevantnost úprav, které je třeba provést v rámci použití čl. 2 odst. 9 a čl. 2 odst. 10 základního nařízení, jež bylo předmětem posouzení v rozsudku ze dne 4. května 2017, RFA International v. Komise (C‑239/15 P, nezveřejněný, EU:C:2017:337, body 40 až 44).

[omissis]

 K žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení čl. 11 odst. 9 a 10 základního nařízení při výpočtu vývozní ceny

53      Žalobkyně tvrdí, že při výpočtu početně zjištěné vývozní ceny Komise neměla odečíst částku antidumpingového cla zaplacenou společností RFAI během doby šetření dumpingu, která odpovídá roku 2012, protože tato částka byla plně zohledněna v cenách následného prodeje v Unii. Komise tedy porušila ustanovení čl. 11 odst. 10 základního nařízení, které stanoví, že pokud je v rámci přezkumného šetření rozhodnuto o početním zjištění vývozní ceny v souladu s čl. 2 odst. 9 téhož nařízení, musí Komise vývozní cenu vypočítat bez odečtení částky zaplacených antidumpingových cel, pokud jsou předloženy nezvratné důkazy, že clo je řádně zohledněno v cenách dalšího prodeje a v pozdějších prodejních cenách v Unii. Kromě toho Komise ve svém posouzení existence zohlednění antidumpingového cla v cenách dalšího prodeje tyto ceny nezkoumala z hlediska ceny dalšího prodeje zjištěné během šetření, které vedlo k původnímu nařízení, ale z hlediska běžných výrobních nákladů v Rusku. Komise tak, aniž to odůvodnila, nepoužila stejnou metodu, jako je ta, kterou použila při přezkumném šetření, které vedlo k vydání nařízení na základě prozatímního přezkumu [prováděcí nařízení č. 60/2012]. V důsledku toho Komise porušila rovněž ustanovení čl. 11 odst. 9 základního nařízení, který stanoví, že při všech šetřeních týkajících se přezkumu prováděných podle uvedeného článku postupuje Komise v případě, že nedošlo ke změně okolností, a s patřičným ohledem na článek 2 tohoto nařízení, stejným způsobem jako při šetření, které vedlo k uložení cla.

54      Žalobkyně připomínají, že v bodě 25 odůvodnění [prováděcího nařízení Rady (EU) č. 60/2012 ze dne 16. ledna 2012, kterým se ukončuje částečný prozatímní přezkum antidumpingových opatření vztahujících se na dovoz ferosilicia pocházejícího mimo jiné z Ruska prováděný podle čl. 11 odst. 3 [základního nařízení] (Úř. věst. 2012, L 22, s. 1)] Komise uvedla:

„[Š]etření stanovilo [ukázalo], že vážený průměr cen dalšího prodeje ferosilicia v Unii se oproti cenám při původním šetření zvýšil a že současné vývozní ceny jsou oproti cenám při původním šetření mnohem vyšší než o 22,7 % [sazba antidumpingového cla]. Proto lze dospět k závěru, že antidumpingové clo je řádně zohledněno v žadatelových cenách dalšího prodeje. V důsledku toho […] při výpočtu zjištěných vývozních cen v souladu s čl. 2 odst. 9 základního nařízení nebyl odpočet antidumpingových cel proveden.“

55      V projednávané věci žalobkyně ve svých vyjádřeních ke konečnému informačnímu dokumentu, který předcházel přijetí napadeného nařízení, předložily Komisi přesvědčivé důkazy o tom, že se ceny dalšího prodeje jejich výrobků v Unii zvýšily více, než byla úroveň antidumpingového cla ve výši 22,7 %, od doby šetření, které vedlo k vydání původního nařízení do doby šetření dumpingu za rok 2012, které vedlo k vydání napadeného nařízení. Mezi těmito dvěma obdobími stouply více než o 100 %.

56      V odpovědi na argumenty Komise uvedené v její žalobní odpovědi žalobkyně v podstatě dodávají, že ustanovení čl. 11 odst. 10 základního nařízení vyžaduje pouze to, aby ceny dalšího prodeje prvnímu nezávislému kupujícímu v Unii skutečně zahrnovaly antidumpingová cla, aby z nich nebyly odečteny při výpočtu početně zjištěné vývozní ceny, což by se nutně stalo v případě neexistence kompenzační dohody s uvedeným kupujícím, pokud uplatňovaná cena dalšího prodeje překročí cenu dalšího prodeje zohledněnou během šetření, které vedlo k vydání původního nařízení v rozsahu, který přesahuje úroveň antidumpingových cel. Žalobkyně v replice rovněž uvádí, že pokud jde o otázku změny metody pro zjištění vývozní ceny, změny ve výrobních nákladech nepředstavují změnu okolností ve smyslu čl. 11 odst. 9 základního nařízení odůvodňující použití nové metody pro výpočet této ceny.

[omissis]

59      Je třeba připomenout, že napadené nařízení bylo vydáno na základě přezkumu opatření, jejichž platnost se blížila ke konci na základě čl. 11 odst. 2 základního nařízení (nyní čl. 11 odst. 2 nařízení 2016/1036). Odstavec 10 téhož článku upřesňuje, že pokud Komise v tomto rámci rozhodne o početním zjištění vývozní ceny v souladu s čl. 2 odst. 9, vypočte se bez odečtení částky zaplacených antidumpingových cel, pokud jsou předloženy nezvratné důkazy, že clo je řádně zohledněno v cenách dalšího prodeje a v pozdějších kupních cenách v Unii, což bylo podle žalobkyň prokázáno. Kromě toho čl. 11 odst. 9 základního nařízení mimo jiné stanoví, že při všech šetřeních týkajících se přezkumu prováděných podle uvedeného článku 11 postupuje Komise v případě, že nedošlo ke změně okolností, a s patřičným ohledem na článek 2, stejným způsobem jako při šetření, které vedlo k uložení cla. Žalobkyně rovněž tvrdí, že v projednávaném případě ke změně okolností nedošlo.

60      V tomto ohledu bylo rozhodnuto, že výjimka z použití stejné metody při šetření týkajícím se přezkumu a při původním šetření, musí být vykládána striktně a musí odpovídat znění a účelu ustanovení, které tuto výjimku povoluje (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. září 2014, Valimar, C‑374/12, EU:C:2014:2231, body 40 až 43 a citovaná judikatura).

61      V projednávaném případě však žalobkyně nenavrhují, aby se v rámci šetření, jehož předmětem je přezkumu opatření před pozbytím jejich platnosti použila stejná metoda jako pro původní šetření, nýbrž navrhují použití stejné metody jako při přezkumném šetření, které vedlo k vydání nařízení na základě prozatímního přezkumu [prováděcí nařízení č. 60/2012]. Spornou je totiž otázka zohlednění antidumpingových cel, která z podstaty věci nebyla v platnosti v době, kdy probíhalo původní šetření.

62      Není třeba rozhodnout o samotné použitelnosti čl. 11 odst. 9 základního nařízení v projednávaném případě, avšak je třeba konstatovat, že v rámci použití čl. 11 odst. 10 téhož nařízení, zejména za účelem zjištění, zda antidumpingové clo musí být při výpočtu početně zjištěné vývozní ceny odečteno z ceny prvního dalšího prodeje nezávislému kupujícímu, mohou být použity stejné zásady, jako jsou ty, které byly vyvozeny v rámci použití čl. 11 odst. 9. V těchto odlišných případech totiž jde o zajištění spolehlivosti analýzy při porovnávání situací, které jsou z ekonomického pohledu komplexní, za účelem nejen odůvodnění opodstatněnosti opatření přijatých na základě antidumpingových právních předpisů, ale i zajištění mezi hospodářskými subjekty, kterým mohou být tato opatření určena, dodržování obecné zásady unijního práva, a sice zásady rovného zacházení.

63      V této souvislosti významná změna nákladů na výrobu výrobků, která je předmětem přezkumu antidumpingových opatření před pozbytím jejich platnosti, mezi obdobím původního šetření nebo obdobím prozatímního přezkumu a obdobím přezkumu opatření před pozbytím jejich platnosti, představuje změnu okolností, která případně odůvodňuje změnu metody pro zjištění vývozní ceny po zavedení antidumpingových cel na dotyčný výrobek, která odpovídá účelu uvedenému výše v bodě 62. Zajištění spolehlivosti porovnání situace mezi dvěma obdobími v ekonomické analýze totiž v zásadě odůvodňuje použití stejné metody, s výjimkou případů, kdy se relevantní parametry změnily natolik, že by uplatnění dříve použité metody nemohlo poskytnout spolehlivý výsledek; v daném případě závěr ohledně toho, zda antidumpingové clo bylo, či nebylo řádně zohledněno v cenách dalšího prodeje a v pozdějších prodejních cenách v Unii (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 18. září 2014, Valimar, C‑374/12, EU:C:2014:2231, bod 50 a 59). Jak přitom tvrdí Komise, pokud se výrobní náklady v době mezi dvěma porovnávanými obdobími výrazně zvýšily, zvýšení cen dalšího prodeje v Unii, a to ani výrazné, nutně nezaručuje, že antidumpingové clo řádně zohledněno, tj. zohledněno v plném rozsahu, při stanovení těchto cen. Výrobní náklady mohou vzrůst více než ceny. V tomto případě navzdory tomu, že nové ceny jsou vyšší než původní ceny zvýšené o antidumpingové clo, dotčené subjekty vzhledem k vývoji svých výrobních nákladů antidumpingové clo řádně nezohledňují.

64      Z článku 11 odst. 10 základního nařízení totiž vůbec nevyplývá – v rozsahu, v němž se týká otázky, zda „clo je řádně zohledněno v cenách dalšího prodeje“ – že do nové ceny dalšího prodeje nad rámec předchozí ceny dalšího prodeje by měl být začleněn pouze ekvivalent antidumpingového cla, aby bylo možné dosáhnout kladné odpovědi. Dodatečné clo v porovnání s běžně vzniklými náklady je „řádně zohledněno“, pouze pokud se k těmto dalším nákladům připočítá. Pokud se přitom tyto další náklady zvýší, ale ceny dalšího prodeje se zvýší méně, ve skutečnosti se clo k těmto dalším nákladům připočítá jen z části nebo vůbec, i když ekvivalent cla byl k původně uplatňované ceně dalšího prodeje připočítán. Oznámení Komise o vrácení antidumpingových cel (Úř. věst. 2014, C 164, s. 9), na které se na jednání žalobkyně odvolávaly, není v žádném případě v rozporu s touto analýzou. Totéž platí pro rozsudek ze dne 18. listopadu 2015, Einhell Germany a další v. Komise (T‑73/12, EU:T:2015:865), na který se žalobkyně na jednání rovněž odvolávaly. Bod 155 uvedeného rozsudku, který je třeba chápat v jeho kontextu, zejména uvádí, že i jiná metoda než porovnání mezi prodejními cenami uplatňovanými v Unii před zavedením antidumpingových cel a po jejich zavedení může být vhodná k určení, zda tato cla byla, či nebyla zohledněna v nových cenách dalšího prodeje v Unii.

65      Je třeba upřesnit, že zohlednění vývoje výrobních nákladů pro účely zjištění, zda antidumpingové clo bylo řádně zohledněno v cenách dalšího prodeje, může být v případě nutnosti provedeno v rámci šetření, jehož předmětem je prozatímní přezkum, přezkumu opatření před pozbytím jejich platnosti, nebo v rámci šetření o vrácení, a ne pouze v souvislosti s „absorbčním šetřením“ podle článku základního nařízení (nyní článek 12 nařízení 2016/1036), jak na jednání tvrdily žalobkyně. Tyto různé typy šetření nepochybně odpovídají různým procesním situacím a mohou vést k různým opatřením, ale pokud jde o zásadní otázku, zda antidumpingové clo bylo, či nebylo zohledněno, jsou parametry analýzy totožné.

66      V projednávaném případě, v rámci nařízení, které bylo vydáno na základě prozatímního přezkumu [prováděcí nařízení č. 60/2012], Komise nezaznamenala vývoj výrobních nákladů od doby šetření, která vedla k vydání původního nařízení, do doby, která byla zohledněna pro účely prozatímního přezkumu. Vzhledem ke své posuzovací pravomoci se proto mohla spokojit s ověřením, že nové ceny dalšího prodeje v Unii uplatňované společností RFAI na účet žalobkyň byly daleko vyšší než hodnota antidumpingového cla ve výši 22,7 %, oproti cenám, které byly zjištěny během první z těchto uvedených dob, a mohla proto dospět k závěru, že toto clo bylo řádně zohledněno v těchto nových cenách a nemusela ho odečíst při zjišťování vývozní ceny.

67      Naopak v rámci šetření, které vedlo k vydání napadeného nařízení, a v tomto nařízení v bodě 83 odůvodnění, Komise konstatovala výrazné zvýšení výrobních nákladů, aniž to žalobkyně, zejména v projednávané žalobě, zpochybnily. Za těchto okolností bylo pro určení, zda antidumpingové clo bylo řádně zohledněno v cenách dalšího prodeje v Unii prostřednictvím společnosti RFAI na účet žalobkyň během doby šetření dumpingu odpovídající roku 2012, legitimní, že Komise jako základ analýzy nezohlednila ceny dalšího prodeje zjištěné během šetření, které vedlo k vydání původního nařízení, nýbrž zohlednila výrobní náklady zjištěné v roce 2012, i když to představuje změnu metody, jak vyplývá z bodu 83 odůvodnění napadeného nařízení.

68      Přitom v situaci, jak uvedla Komise v bodě 83 odůvodnění napadeného nařízení, kdy ceny dalšího prodeje v Unii pokrývají výrobní náklady včetně antidumpingového cla jen v 1 % případů, není ani zdaleka prokázáno, že tato cla byla skutečně řádně zohledněna.

69      Dokonce ani 100 % zvýšení cen dalšího prodeje v Unii mezi dobou šetření, která vedla k vydání původního nařízení, a dobou šetření dumpingu odpovídající roku 2012, na které žalobkyně poukázaly, v této souvislosti nestačí k prokázání toho, že antidumpingové clo bylo během druhé z těchto dob v celém rozsahu zohledněno. Stačí totiž, jak bylo v podstatě uvedeno výše v bodě 63, že výrobní náklady vzrostly více než o 100 %, to znamená, že se více než zdvojnásobily, aby uplatňované ceny vzhledem k vývoji výrobních nákladů antidumpingové clo nezohledňovaly řádně. Toto je přitom a priori prokázáno skutečností, jak uvádí Komise, že v roce 2012 nebyly v 99 % případů výrobní náklady včetně antidumpingových cel pokryty cenami dalšího prodeje v Unii.

70      Komise tedy při výpočtu početně zjištěné vývozní ceny za dobu dumpingového šetření odpovídající roku 2012 správně odečetla antidumpingové clo od ceny dalšího prodeje prvnímu nezávislému kupujícímu v Unii, protože nebylo prokázáno, že antidumpingové clo bylo řádně zohledněno v posledně uvedené ceně.

[omissis]

 K nákladům řízení

100    Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměly ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedeným uložit, že ponesou vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Komisí.

101    Podle čl. 138 odst. 3 jednacího řádu může Tribunál rozhodnout, že vlastní náklady řízení nesou i jiní vedlejší účastníci, než jsou účastníci uvedení v odstavcích 1 a 2 tohoto článku. V projednávané věci je třeba rozhodnout, že Euroalliages ponese vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (devátý senát)

rozhodl takto:

1)      Žaloba se zamítá.

2)      Chelyabinsk electrometallurgical integrated plant OAO (CHEMK) a Kuzneckie Ferrosplavy OAO (KF) ponesou vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Evropskou komisí.

3)      Euroalliages ponese vlastní náklady řízení.

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 15. listopadu 2018.

Podpisy.

*–      Jednací jazyk: angličtina.

1      Jsou uvedeny pouze body tohoto rozsudku, jejichž zveřejnění považuje Tribunál za účelné.