null

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (čtvrtého rozšířeného senátu)

30. listopadu 2022(*)

„Zahraniční a bezpečnostní politika – Omezující opatření namířená proti PKK s cílem bojovat proti terorismu – Zmrazení finančních prostředků – Společný postoj 2001/931/SZBP – Použitelnost na situace ozbrojeného konfliktu – Teroristická skupina – Skutkový základ rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků – Rozhodnutí přijaté příslušným orgánem – Orgán třetí země – Přezkum – Přiměřenost – Povinnost uvést odůvodnění – Právo na obhajobu – Právo na účinnou soudní ochranu – Úprava žaloby“

Ve spojených věcech T‑316/14 RENV a T‑148/19,

Kurdská strana pracujících (PKK), zastoupená A. van Eik a T. Buruma, advokátkami,

žalobkyně,

proti

Radě Evropské unie, zastoupené S. Van Overmeire a B. Driessenem, jako zmocněnci,

žalované,

podporované

Evropskou komisí, zastoupenou T. Ramopoulosem, J. Norris, J. Roberti di Sarsinou a R. Tricotem, jako zmocněnci,

vedlejšími účastníky řízení T‑316/14 RENV,

přičemž dalšími účastníky řízení jsou

Francouzská republika, zastoupená A.-L. Desjonquères, B. Foddou a J.-L. Carrém, jako zmocněnci,

a

Nizozemské království, zastoupené M. Bulterman a J. Langerem, jako zmocněnci,

vedlejší účastníci řízení o kasačním opravném prostředku,

TRIBUNÁL (čtvrtý rozšířený senát),

ve složení S. Gervasoni (zpravodaj), předseda, L. Madise, P. Nihoul, R. Frendo a M. J. Martín y Pérez de Nanclares, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: I. Kurme, radová,

s přihlédnutím k písemné části řízení ve věci T‑148/19, zejména k:

–        rozhodnutí ze dne 26. července 2019, které povoluje vedlejší účastenství Spojeného království Velké Británie a Severního Irska,

–        úpravám návrhových žádání žalobkyně ze dne 7. října 2019, 13. března a 29. září 2020,

s přihlédnutím k rozsudku ze dne 22. dubna 2021, Rada v. PKK (C‑46/19 P, EU:C:2021:316), kterým se věc T‑316/14 RENV vrací Tribunálu,

s přihlédnutím k vrácení věcí T‑148/19 a T‑316/14 RENV čtvrtému rozšířenému senátu,

s přihlédnutím k rozhodnutí ze dne 8. února 2022 ohledně spojení věcí T‑148/19 a T‑316/14 RENV pro účely ústní části řízení a rozhodnutí, jímž se končí řízení,

s přihlédnutím k usnesení ze dne 25. března 2022 o výmazu Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z věcí T‑148/19 a T‑316/14 RENV jako vedlejšího účastníka řízení,

po jednání konaném dne 31. března 2022,

vydává tento

Rozsudek

1        Svou žalobou ve věci T‑316/14 RENV, podanou na základě článku 263 SFEU, se žalobkyně, Kurdská strana pracujících (PKK), domáhá zrušení:

–        prováděcího nařízení Rady (EU) č. 125/2014 ze dne 10. února 2014, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu a kterým se zrušuje prováděcí nařízení (EU) č. 714/2013 (Úř. věst. 2014, L 40, s. 9),

–        prováděcího nařízení Rady (EU) č. 790/2014 ze dne 22. července 2014, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu a kterým se zrušuje prováděcí nařízení č. 125/2014 (Úř. věst. 2014, L 217, s. 1),

–        rozhodnutí Rady (SZBP) 2015/521 ze dne 26. března 2015, kterým se aktualizuje a mění seznam osob, skupin a subjektů, na něž se vztahují články 2, 3 a 4 společného postoje 2001/931/SZBP o uplatnění zvláštních opatření k boji proti terorismu, a kterým se zrušuje rozhodnutí 2014/483/SZBP (Úř. věst. 2015, L 82, s. 107),

–        prováděcího nařízení Rady (EU) 2015/513 ze dne 26. března 2015, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu a kterým se zrušuje prováděcí nařízení č. 790/2014 (Úř. věst. 2015, L 82, s. 1),

–        rozhodnutí Rady (SZBP) 2015/1334 ze dne 31. července 2015, kterým se aktualizuje seznam osob, skupin a subjektů, na něž se vztahují články 2, 3 a 4 společného postoje 2001/931/SZBP o uplatnění zvláštních opatření k boji proti terorismu, a kterým se zrušuje rozhodnutí 2015/521 (Úř. věst. 2015, L 206, s. 61),

–        prováděcího nařízení Rady (EU) 2015/1325 ze dne 31. července 2015, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu a kterým se zrušuje prováděcí nařízení 2015/513 (Úř. věst. 2015, L 206, s. 12),

–        prováděcího nařízení Rady (EU) 2015/2425 ze dne 21. prosince 2015, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu a kterým se zrušuje prováděcí nařízení 2015/1325 (Úř. věst. 2015, L 334, s. 1),

–        prováděcího nařízení Rady (EU) 2016/1127 ze dne 12. července 2016, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu a kterým se zrušuje prováděcí nařízení 2015/2425 (Úř. věst. 2016, L 188, s. 1),

–        prováděcího nařízení Rady (EU) 2017/150 ze dne 27. ledna 2017, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu a kterým se zrušuje prováděcí nařízení 2016/1127 (Úř. věst. 2017, L 23, s. 3),

–        rozhodnutí Rady (SZBP) 2017/1426 ze dne 4. srpna 2017, kterým se aktualizuje seznam osob, skupin a subjektů, na něž se vztahují články 2, 3 a 4 společného postoje 2001/931/SZBP o uplatnění zvláštních opatření k boji proti terorismu, a kterým se zrušuje rozhodnutí (SZBP) 2017/154 (Úř. věst. 2017, L 204, s. 95),

–        prováděcího nařízení Rady (EU) 2017/1420 ze dne 4. srpna 2017, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu a kterým se zrušuje prováděcí nařízení 2017/150 (Úř. věst. 2017, L 204, s. 3), v rozsahu, v němž se jí tyto akty týkají.

2        Svou žalobou ve věci T‑148/19, založenou rovněž na článku 263 SFEU, se žalobkyně domáhá zrušení:

–        rozhodnutí Rady (SZBP) 2019/25 ze dne 8. ledna 2019, kterým se aktualizuje a mění seznam osob, skupin a subjektů, na něž se vztahují články 2, 3 a 4 společného postoje 2001/931/SZBP o uplatnění zvláštních opatření k boji proti terorismu, a kterým se zrušuje rozhodnutí (SZBP) 2018/1084 (Úř. věst. 2019, L 6, s. 6),

–        rozhodnutí Rady (SZBP) 2019/1341 ze dne 8. srpna 2019, kterým se aktualizuje seznam osob, skupin a subjektů, na něž se vztahují články 2, 3 a 4 společného postoje 2001/931/SZBP o uplatnění zvláštních opatření k boji proti terorismu, a kterým se zrušuje rozhodnutí 2019/25 (Úř. věst. 2019, L 209, s. 15),

–        prováděcího nařízení Rady (EU) 2019/1337 ze dne 8. února 2019, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu a kterým se zrušuje prováděcí nařízení (EU) 2019/24 (Úř. věst. 2019, L 209, s. 1),

–        prováděcího nařízení Rady (EU) 2020/19 ze dne 13. ledna 2020, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu a kterým se zrušuje prováděcí nařízení (EU) 2019/1337 (Úř. věst. 2020, L 8I, s. 1),

–        rozhodnutí Rady (SZBP) 2020/1132 ze dne 30. července 2020, kterým se aktualizuje seznam osob, skupin a subjektů, na něž se vztahují články 2, 3 a 4 společného postoje 2001/931/SZBP o uplatnění zvláštních opatření k boji proti terorismu, a kterým se zrušuje rozhodnutí (SZBP) 2020/20 (Úř. věst. 2020, L 247, s. 18),

–        prováděcího nařízení Rady (EU) 2020/1128 ze dne 30. července 2020, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu a kterým se zrušuje prováděcí nařízení (EU) 2020/19 (Úř. věst. 2020, L 247, s. 1), v rozsahu, v němž se jí tyto akty týkají.

I.      Skutečnosti předcházející sporu

3        PKK byla vytvořena v roce 1978 a zapojila se do ozbrojeného boje proti turecké vládě s cílem dosáhnout uznání práva Kurdů na sebeurčení.

4        Dne 28. září 2001 přijala Rada bezpečnosti Organizace spojených národů rezoluci 1373 (2001), ve které stanovila rozsáhlé strategie pro boj proti terorismu, a zejména pro boj proti financování terorismu.

5        Dne 27. prosince 2001 přijala Rada Evropské unie společný postoj 2001/931/SZBP o uplatnění zvláštních opatření k boji proti terorismu na základě úvahy, že k provedení rezoluce Rady bezpečnosti Organizace spojených národů 1373 (2001) je třeba akce Evropské unie (Úř. věst. 2001, L 344, s. 93; Zvl. vyd. 18/02, s. 217). Konkrétně článek 2 společného postoje 2001/931 stanoví zmrazení finančních prostředků a jiného finančního majetku nebo hospodářských zdrojů osob, skupin a subjektů zapojených do teroristických činů a uvedených na seznamu v příloze tohoto společného postoje.

6        Rovněž dne 27. prosince 2001 přijala Rada za účelem provedení opatření uvedených ve společném postoji 2001/931 na unijní úrovni nařízení (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem boje proti terorismu (Úř. věst. 2001, L 344, s. 70; Zvl. vyd. 18/01, s. 207), jakož i rozhodnutí 2001/927/ES, kterým se stanoví seznam podle čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 (Úř. věst. 2001, L 344, s. 83). Žalobkyně nebyla na tomto původním seznamu uvedena.

7        Dne 2. května 2002 přijala Rada společný postoj 2002/340/SZBP, kterým se aktualizuje společný postoj 2001/931/SZBP (Úř. věst. 2002, L 116, s. 75). Příloha společného postoje 2002/340 aktualizuje seznam osob, skupin a subjektů, na které se vztahují omezující opatření stanovená ve společném postoji 2001/931, a zařazuje tam mj. žalobkyni, identifikovanou takto: „Kurdská strana pracujících (PKK)“.

8        Rovněž dne 2. května 2002 přijala Rada rozhodnutí 2002/334/ES, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a jímž se zrušuje rozhodnutí 2001/927 (Úř. věst. 2002, L 116, s. 33). Tímto rozhodnutím byla žalobkyně zařazena na seznam stanovený v čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001, a to pod stejným označením, jaké bylo použito v příloze společného postoje 2002/340.

9        Tyto akty byly poté pravidelně aktualizovány na základě čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931 a čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001. Žalobkyně byla vždy ponechána na seznamech skupin a subjektů, na něž se vztahují omezující opatření obsažená ve výše uvedených aktech (dále jen „sporné seznamy“), a to navzdory napadení před Tribunálem nebo jeho zrušení několika rozhodnutí a nařízení, k nimž jsou tyto seznamy připojeny. Počínaje 2. dubnem 2004 zní název subjektu zařazeného do sporných seznamů „Kurdská strana pracujících (PKK) (také známa jako „KADEK“ a „KONGRA-GEL“)“.

10      Omezující opatření uplatňovaná vůči žalobkyni tak byla zachována mj. akty přijatými v roce 2014, a sice prováděcím nařízením č. 125/2014 a prováděcím nařízením č. 790/2014, akty přijatými od roku 2015 do roku 2017, tedy rozhodnutím 2015/521, prováděcím nařízením 2015/513, rozhodnutím 2015/1334, prováděcím nařízením 2015/1325, prováděcím nařízením 2015/2425, prováděcím nařízením 2016/1127, prováděcím nařízením 2017/150, rozhodnutím 2017/1426 a prováděcím nařízením 2017/1420, jakož i akty přijatými v letech 2019 a 2020, kterými jsou rozhodnutí 2019/25, rozhodnutí 2019/1341, prováděcí nařízení 2019/1337, prováděcí nařízení 2020/19, rozhodnutí 2020/1132 a prováděcí nařízení 2020/1128.

11      V odůvodněních aktů přijatých v roce 2014 popsala Rada PKK jako subjekt zapojený do teroristických činů, jenž se od roku 1984 dopustil mnoha činů této povahy. Uvedla, že teroristická činnost PKK pokračovala navzdory příměřím, která PKK několikrát jednostranně deklarovala zejména od roku 2009. V tomto ohledu Rada upřesnila, že teroristické činy spáchané PKK zahrnovaly bombové a raketové útoky, používání výbušnin, vraždu a únos tureckých občanů a zahraničních turistů, braní rukojmích, útoky proti tureckým bezpečnostním silám a ozbrojené střety s nimi, útoky na ropná zařízení, veřejnou dopravu, turecké diplomatické, kulturní a obchodní instituce v různých zemích, vydírání tureckých občanů žijících v zahraničí a další trestné činy s cílem financování jejích činností. Pro dokreslení Rada sestavila seznam 69 incidentů, k nimž došlo mezi 14. listopadem 2003 a 19. říjnem 2011 a jsou kvalifikovány jako teroristické činy ve smyslu čl. 1 odst. 3 společného postoje 2001/931.

12      Rada dodala, že PKK byla předmětem rozhodnutí příslušných vnitrostátních orgánů ve smyslu čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931, přičemž v tomto ohledu uvedla nařízení ministra vnitra Spojeného království ze dne 29. března 2001, jehož cílem bylo zakázat PKK na základě UK Terrorism Act 2000 (protiteroristický zákon Spojeného království z roku 2000), tak jak bylo doplněno usnesením ze dne 14. července 2006, podle něhož „KADEK“ a „KONGRA-GEL“ představují jiná označení PKK, a dále rozhodnutí vlády Spojených států amerických přijatá k datům, která Rada neupřesnila, jež označují PKK za „zahraniční teroristickou organizaci“ (foreign terrorist organization, dále jen „FTO“) podle oddílu 219 US Immigration and Nationality Act (zákon Spojených států o přistěhovalectví a státní příslušnosti), a za „globálního teroristu zvláštního označení“ (specially designated global terrorist, dále jen „SDGT“) na základě Executive Order No. 13224 (prezidentský dekret č. 13224). Rada rovněž poukázala na rozsudky tureckých soudů pro státní bezpečnost vynesené v letech 1990 až 2006.

13      V odůvodněních k aktům přijatým od roku 2015 do roku 2017 Rada uvedla, že ponechání PKK na sporných seznamech bylo založeno na rozhodnutích orgánů Spojeného království (2001 a 2006) a Spojených států (1997 a 2001), která byla zohledněna již dříve, ve znění rozhodnutí orgánů Spojeného království ze dne 3. prosince 2014, jež zachovává zákaz PKK, rozsudku tribunal de grande instance de Paris (soud prvního stupně v Paříži, Francie) ze dne 2. listopadu 2011, v němž bylo kurdské kulturní centrum Ahmet Kaya usvědčeno z účasti na zločinném spolčení za účelem přípravy teroristického činu a financování teroristické činnosti, a který byl potvrzen v odvolacím řízení rozsudkem cour d’appel de Paris (odvolací soud v Paříži, Francie) ze dne 23. dubna 2013 a v řízení o kasačním opravném prostředku rozsudkem Cour de cassation (Kasační soud, Francie) ze dne 21. května 2014, a přezkumem vedeným orgány Spojených států a dokončeným dne 21. listopadu 2013, v němž bylo potvrzeno označení PKK za „zahraniční teroristickou organizaci“.

14      V odůvodněních k aktům přijatým v roce 2019 a v roce 2020 se opakují předchozí důvody, které jsou doplněny na základě rozhodnutí 2019/1341 a prováděcího nařízení 2019/1337 zmínkou o zachování označení PKK za „zahraniční teroristickou organizaci“ orgány Spojených států po přezkumu dokončeném dne 5. února 2019.

II.    Návrhová žádání účastníků řízení

15      Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál zrušil prováděcí nařízení č. 125/2014 a 790/2014, rozhodnutí 2015/521, prováděcí nařízení 2015/513, rozhodnutí 2015/1334, prováděcí nařízení 2015/1325, 2015/2425, 2016/1127 a 2017/150, rozhodnutí 2017/1426 a prováděcí nařízení 2017/1420 (věc T‑316/14 RENV), jakož i rozhodnutí 2019/25 a 2019/1341, prováděcí nařízení 2019/1337 a 2020/19, rozhodnutí 2020/1132 a prováděcí nařízení 2020/1128 (věc T‑148/19) v rozsahu, v němž se jí týkají. Ve věci T‑148/19 rovněž podpůrně žádá, aby Tribunál nařídil Radě, aby přijala méně omezující opatření, než je zařazení na sporné seznamy. Konečně navrhuje, aby byla Radě uložena náhrada nákladů řízení.

16      Rada, podporovaná Komisí ve věci T‑316/14 RENV, navrhuje žaloby zamítnout a uložit žalobkyni náhradu nákladů řízení.

III. Právní otázky

A.      K přípustnosti

17      Jelikož Rada se na jednání vzdala zpochybnění zmocnění obou signatářů mandátů udělených advokátům, kteří podepsali listiny žalobkyně k jejímu zastupování, což bylo zaznamenáno v protokolu z jednání, přetrvává pouze její námitka nepřípustnosti namířená proti všem třem úpravám žaloby ve věci T‑148/19, týkajících se prováděcích nařízení 2019/1337 a 2020/19, rozhodnutí 2020/1132 a prováděcího nařízení 2020/1128.

18      Rada konkrétně tvrdí, že tyto akty nemění ani nenahrazují akty, o jejichž zrušení bylo předtím žádáno, a nesplňují tak požadavky čl. 86 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu.

19      Vzhledem k tomu, že stejný důvod nepřípustnosti by se mohl uplatnit na rozhodnutí 2015/521, 2015/1334 a 2017/1426, napadená ve věci T‑316/14 RENV, Tribunál vznesl bez návrhu tuto námitku nepřípustnosti, která je nepominutelnou podmínkou řízení v souvislosti s přípustností žaloby (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. prosince 2018, Hamás v. Rada, T‑400/10 RENV, EU:T:2018:966, body 139 až 145 a citovaná judikatura), a v tomto ohledu položil dotazy účastníkům řízení.

20      V odpovědi žalobkyně připustila nepřípustnost svých žalob v rozsahu, v němž se týkají rozhodnutí 2015/521, 2015/1334 a 2017/1426 (věc T‑316/14 RENV) a rozhodnutí 2020/1132, jakož i prováděcích nařízení 2019/1337, 2020/19 a 2020/1128 (věc T‑148/19), což bylo zaznamenáno do protokolu z jednání.

21      Článek 86 odst. 1 jednacího řádu totiž stanoví, že je-li akt, jehož zrušení je navrhováno, nahrazen nebo změněn jiným aktem se stejným předmětem, může žalobce před ukončením ústní části řízení nebo před rozhodnutím Tribunálu, že rozhodne bez konání ústní části řízení, žalobu upravit tak, že tuto novou skutečnost zohlední.

22      V projednávané věci přitom rozhodnutí 2015/521, 2015/1334 a 2017/1426 neprodlužují účinky ani nenahrazují jediný akt uvedený v žalobě ve věci T‑316/14 RENV, a to prováděcí nařízení č. 125/2014, nahrazené prováděcím nařízením č. 790/2014, napadeným v první úpravě žalobního návrhu. Jediným účelem těchto rozhodnutí je změnit seznam stanovený společným postojem 2001/931, který je založen na Smlouvě o EU, zatímco prováděcí nařízení mění seznam stanovený nařízením č. 2580/2001, založeným zejména na článku 301 ES (nyní, po změně, článek 215 SFEU), jehož cílem je provést na úrovni Unie omezující opatření stanovená rozhodnutími o společné zahraniční a bezpečnostní politice (SZBP) a předtím společnými postoji. I když jsou tak rozhodnutí týkající se SZBP a prováděcí nařízení v zásadě přijímána ve stejný den a obsahují stejný seznam dotčených osob, skupin a subjektů, představují samostatné akty.

23      Stejně tak prováděcí nařízení 2019/1337, prováděcí nařízení 2020/19, kterým bylo posledně uvedené zrušeno, a prováděcí nařízení 2020/1128, jímž bylo zrušeno posledně uvedené prováděcí nařízení, neprodlužují účinky ani nenahrazují jediný akt uvedený v žalobě ve věci T‑148/19, tedy rozhodnutí 2019/25, nahrazené rozhodnutím 2019/1341, na které se odkazuje v první úpravě žalobního návrhu. V tomto ohledu lze poznamenat, že pokud rozhodnutí týkající se SZBP podmiňují přijetí nařízení přijímaných na základě článku 215 SFEU, bude v každém případě na Radě, aby v souladu s článkem 266 SFEU vyvodila důsledky případného zrušení rozhodnutí týkajících se SZBP pro prováděcí nařízení, kterými jsou prováděna (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. května 2013, Trabelsi a další v. Rada, T‑187/11, EU:T:2013:273, bod 121).

24      Navíc rozhodnutí 2020/1132, uvedené ve třetí úpravě žaloby ve věci T‑148/19, zrušuje, jak vyplývá z jeho názvu, rozhodnutí Rady (SZBP) 2020/20 ze dne 13. ledna 2020, kterým se aktualizuje seznam osob, skupin a subjektů, na něž se vztahují články 2, 3 a 4 společného postoje 2001/931, a zrušuje rozhodnutí 2019/1341 (Úř. věst. 2020, L 8I, s. 5), které nebylo v žalobním návrhu ani v jeho úpravách napadeno, což brání tomu, aby byly podmínky stanovené v článku 86 jednacího řádu považovány za splněné (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. prosince 2018, Hamás v. Rada, T‑400/10 RENV, EU:T:2018:966, body 141 a 142). Pokud by byla připuštěna přípustnost návrhu na zrušení rozhodnutí 2020/1132 z důvodu, že toto rozhodnutí mění seznam stanovený společným postojem 2001/931, stejně jako rozhodnutí 2019/25 a 2019/1341, znamenalo by to, v rozporu s požadavky hospodárnosti řízení a právní jistoty, které odůvodňovaly doplnění ustanovení věnovaného úpravám žalobního návrhu do jednacího řádu, jenž vstoupil v platnost v roce 2015 (viz vysvětlující důvody článku 86 nového jednacího řádu), rozšíření působnosti čl. 86 odst. 1, který se týká změny „aktu, jehož zrušení je navrhováno“, a nikoli všech „aktů se stejným předmětem“.

25      Z toho vyplývá, že projednávané žaloby musí být prohlášeny za nepřípustné v rozsahu, v němž znějí na zrušení rozhodnutí 2015/521, 2015/1334 a 2017/1426 (věc T‑316/14 RENV), rozhodnutí 2020/1132, jakož i prováděcích nařízení 2019/1337, 2020/19 a 2020/1128 (věc T‑148/19).

26      Lze dodat, že žalobkyni nic nebránilo, aby za účelem zpochybnění legality těchto aktů proti nim podala žalobu na zrušení v rozsahu, v němž se jí týkají (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. února 2020, Kande Mupompa v. Rada, T‑170/18, EU:T:2020:60, bod 37).

27      Z toho vyplývá, že opodstatněnost těchto žalob bude zkoumána v rozsahu, ve kterém se týkají:

–        prováděcích nařízení č. 125/2014 a č. 790/2014 (dále jen „akty z roku 2014“);

–        prováděcích nařízení 2015/513, 2015/1325, 2015/2425, 2016/1127, 2017/150 a 2017/1420 (dále jen „akty z let 2015 až 2017“);

–        rozhodnutí 2019/25 a 2019/1341 (dále jen „rozhodnutí z roku 2019“).

B.      K věci samé

28      Ve věci T‑316/14 RENV žalobkyně ve svém vyjádření k rozsudku ze dne 22. dubna 2021, Rada v. PKK (C‑46/19 P, EU:C:2021:316), uvedla, že je třeba zachovat všechny žalobní důvody vznesené v její žalobě ve věci T‑316/14 s výjimkou prvního žalobního důvodu, který vzala zpět na jednání před vynesením rozsudku ze dne 15. listopadu 2018, PKK v. Rada (T‑316/14, EU:T:2018:788), a byl zrušen Soudním dvorem v řízení o kasačním opravném prostředku. Na podporu této žaloby k Tribunálu vznesla žalobkyně osm žalobních důvodů. Tyto žalobní důvody vycházely z následujících skutečností: první, který žalobkyně mezitím vzala zpět, z porušení mezinárodního práva v situacích ozbrojeného konfliktu akty z roku 2014 a akty z let 2015 až 2017, jakož i společným postojem 2001/931 a nařízením č. 2580/2001, druhý z chybného označení žalobkyně jako teroristické skupiny ve smyslu čl. 1 odst. 3 společného postoje 2001/931, třetí z neexistence rozhodnutí přijatého příslušným orgánem ve smyslu čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931, čtvrtý z porušení článků 4 a 51 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) tím, že akty z roku 2014 a akty z let 2015 až 2017 jsou částečně založeny na informacích získaných na základě mučení nebo špatného zacházení, pátý z neprovedení přezkumu v souladu s požadavky čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931, šestý z porušení zásad proporcionality a subsidiarity, sedmý z porušení povinnosti uvést odůvodnění a osmý z porušení práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu.

29      Ve věci T‑148/19 žalobkyně vznesla na podporu své žaloby šest žalobních důvodů, první, vycházející z chybného označení žalobkyně jako teroristické skupiny ve smyslu čl. 1 odst. 3 společného postoje 2001/931, druhý, vycházející z neexistence rozhodnutí přijatého příslušným orgánem ve smyslu čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931, třetí, vycházející z neprovedení přezkumu v souladu s požadavky čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931, čtvrtý, vycházející z porušení zásad proporcionality a subsidiarity, pátý, vycházející z porušení povinnosti uvést odůvodnění, a šestý, vycházející z porušení práv na obhajobu a na účinnou soudní ochranu.

30      Vzhledem k podobnostem mezi šesti žalobními důvody uplatněnými v obou věcech je třeba je zkoumat společně, přičemž mezi věcmi T‑316/14 RENV a T‑148/19 je třeba rozlišovat pouze tehdy, pokud to vyžadují specifické argumenty uplatněné na podporu těchto žalobních důvodů a určité rozdíly mezi napadenými akty.

31      Tyto žalobní důvody vycházejí především z porušení článku 1 společného postoje 2001/931, přičemž je třeba upřesnit, že uvedený společný postoj představuje relevantní předpis v projednávaných věcech, a to i pro přezkum napadených prováděcích nařízení, formálně založených pouze na nařízení č. 2580/2001, neboť cílem tohoto nařízení je provést opatření spočívající ve zmrazení finančních prostředků teroristických osob a subjektů v členských státech na základě zásad a definic teroristických činů obsažených ve společném postoji a na základě seznamů vypracovaných Radou podle společného postoje. Tento článek 1 ve svých odstavcích 3, 4 a 6 stanoví:

„3.      Pro účely tohoto společného postoje se rozumí ‚teroristickým činem‘ některé z následujících úmyslných jednání, které může vzhledem ke své povaze nebo souvislostem závažně poškodit zemi nebo mezinárodní organizaci, definované jako trestný čin podle vnitrostátních právních předpisů, bylo-li spácháno s cílem:

i)      závažným způsobem zastrašit obyvatelstvo nebo

ii)      protiprávně přinutit vládu nebo mezinárodní organizaci, aby jednala určitým způsobem nebo aby se jednání zdržela, nebo

iii)      závažným způsobem destabilizovat či zničit základní politické, ústavní, hospodářské nebo sociální struktury země nebo mezinárodní organizace:

a)      útoky ohrožující lidský život s možným následkem smrti;

b)      útoky ohrožující tělesnou integritu člověka;

c)      únos nebo braní rukojmí;

d)      způsobení rozsáhlého poškození vládních nebo veřejných zařízení, dopravního systému, infrastruktury, včetně informačního systému, pevné plošiny na kontinentálním šelfu, veřejného místa nebo soukromého majetku, které může ohrozit lidské životy nebo vyústit ve značné hospodářské ztráty;

e)      zmocnění se letadla, lodi nebo jiných prostředků veřejné či nákladní dopravy;

f)      výroba, držení, získání, přeprava, dodání nebo užití zbraní, výbušnin nebo zbraní jaderných, biologických nebo chemických, jakož i výzkum a vývoj biologických a chemických zbraní;

g)      vypouštění nebezpečných látek, zakládání požárů, vyvolání povodní nebo zavinění výbuchů, jejichž důsledkem je ohrožení lidských životů;

h)      narušení nebo přerušení dodávek vody, elektrické energie nebo jiného základního přírodního zdroje, jehož důsledkem je ohrožení lidských životů;

i)      výhrůžka některého jednání uvedeného [některým jednáním uvedeným] v písmenech a) až h);

j)      vedení teroristické skupiny;

k)      účast na činnostech teroristické skupiny, například dodáváním informací nebo materiálních zdrojů nebo financováním jejích činností jakýmkoli způsobem s vědomím skutečnosti, že taková účast přispěje k trestné činnosti skupiny.

Pro účely tohoto odstavce se ‚teroristickou skupinou‘ rozumí strukturované sdružení více než dvou osob existující po delší dobu, které jedná ve shodě s cílem páchat teroristické činy. ‚Strukturovanou skupinou‘ se rozumí skupina, jež není nahodile vytvořena za účelem bezprostředního spáchání teroristického činu, její [a jejíž] členové nemusejí mít formálně vymezené úlohy, [přičemž] není nezbytná kontinuita členství ani rozvinutá struktura.

4.      Seznam uvedený v příloze je vypracován na základě přesných informací nebo materiálů v příslušném spisu, ze kterých vyplývá, že příslušný orgán přijal na základě závažných a věrohodných důkazů nebo stop rozhodnutí ve vztahu k dotyčným osobám, skupinám a subjektům, které se týká zahájení vyšetřování nebo trestního stíhání za teroristický čin, pokus o spáchání teroristického činu, účast na něm nebo napomáhání k jeho spáchání nebo odsouzení za takové činy. Do seznamu mohou být zahrnuty osoby, skupiny a subjekty uvedené Radou bezpečnosti Organizace spojených národů jako osoby, skupiny a subjekty spojené s terorismem a proti nimž Rada bezpečnosti OSN nařídila sankce.

Pro účely tohoto odstavce se ‚příslušným orgánem‘ rozumí justiční orgán, nebo pokud justiční orgány nemají pravomoc v oblasti, které se týká tento odstavec, rovnocenný příslušný orgán v této oblasti.

[…]

6.      Jména osob a subjektů na seznamu uvedeném v příloze se budou pravidelně, nejméně však jednou za šest měsíců, prověřovat s cílem zjistit, zda trvají důvody pro jejich uvedení v seznamu.“

32      Z judikatury, která vyložila tato ustanovení společného postoje 2001/931, vyplývá, že postup, jenž může vést k opatření ke zmrazení finančních prostředků podle tohoto společného postoje, probíhá na dvou úrovních, vnitrostátní a evropské (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 14. března 2017, A a další, C‑158/14, EU:C:2017:202, bod 84, a ze dne 16. října 2014, LTTE v. Rada, T‑208/11 a T‑508/11, EU:T:2014:885, bod 203 a 204). Nejdříve příslušný vnitrostátní orgán přijme rozhodnutí týkající se dotčené osoby, které odpovídá definici čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931. V druhé fázi Rada jednomyslně rozhodne o zahrnutí dotyčné osoby na seznam těch, jímž se zmrazují finanční prostředky, na základě přesných informací nebo materiálů ve spisu, ze kterých vyplývá, že takové rozhodnutí bylo přijato (rozsudek ze dne 12. prosince 2006, Organisation des Modjahedines du peuple d’Iran v. Rada, T‑228/02, EU:T:2006:384, bod 117, a ze dne 23. října 2008, People’s Mojahedin Organization of Iran v. Rada, T‑256/07, EU:T:2008:461, bod 131).

33      Při neexistenci prostředků Unie k tomu, aby mohla sama provádět šetření ohledně účasti určité osoby na teroristických činech, je totiž účelem požadavku předchozího rozhodnutí vnitrostátního orgánu stanovit, zda existují důkazy nebo závažné a důvěryhodné indicie týkající se účasti dotčené osoby na teroristických činnostech, jež jsou orgány považovány za spolehlivé a mohly by je vést k tomu, že by přinejmenším přijaly vyšetřovací opatření. Z odkazu na vnitrostátní rozhodnutí, jakož i ze zmínky o „přesných informacích“ a „závažných a věrohodných důkazech nebo stopách“, vyplývá, že čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 má za cíl chránit dotčené osoby tím, že zajistí, že k jejich zařazení na sporný seznam dojde pouze na dostatečně pevném skutkovém základě, a zmíněný společný postoj chce dosažení tohoto cíle zajistit tím, že stanoví požadavek rozhodnutí přijatého vnitrostátním orgánem (rozsudky ze dne 15, listopadu 2012, Al-Aqsa v. Rada a Nizozemsko v. Al-Aqsa, C‑539/10 P a C‑550/10 P, EU:C:2012:711, bod 68 a 69, a ze dne 26. července 2017, Rada v. Hamás, C‑79/15 P, EU:C:2017:584, bod 24).

34      Z této formy specifické spolupráce mezi Radou a členskými státy v rámci boje proti terorismu, zavedené společným postojem 2001/931, plyne řada důsledků.

35      Zaprvé z ní plyne, že v souladu s čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 prvotní zařazení osoby nebo subjektu na seznam těch, kterým se zmrazují finanční prostředky, předpokládá existenci vnitrostátního rozhodnutí vydaného příslušným orgánem. Na druhou stranu taková podmínka není stanovena v čl. 1 odst. 6 tohoto společného postoje týkajícího se přezkumu zařazení.

36      Zadruhé z ní plyne, že důkazní břemeno, že zmrazení finančních prostředků osoby, skupiny nebo subjektu je právně odůvodněné, které nese Rada, má na úrovni řízení před orgány Unie poměrně omezený účel. Specifická forma spolupráce zavedené mezi členskými státy a Radou v boji proti terorismu pro tento orgán ve skutečnosti znamená povinnost ponechat řešení v co nejvyšší možné míře na posouzení příslušného vnitrostátního orgánu (rozsudky ze dne 23. října 2008, People's Mojahedin Organization of Iran v. Rada, T‑256/07, EU:T:2008:461, body 133 a 134; ze dne 4. prosince 2008, People's Mojahedin Organization of Iran v. Rada, T‑284/08, EU:T:2008:550, bod 53, a ze dne 14. prosince 2018, Hamás v. Rada, T‑400/10 RENV, EU:T:2018:966, bod 282).

37      Tato povinnost Rady ponechat řešení v co nejvyšší možné míře na posouzení příslušného vnitrostátního orgánu se týká především vnitrostátních rozhodnutí o odsouzení zohledněných při prvotním zařazení do seznamu podle čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931. Přesněji řečeno, Radě nepřísluší ověřovat realitu nebo přičtení činů uvedených ve vnitrostátních rozhodnutích o uložení trestu, na nichž bylo prvotní zařazení založeno. Taková povinnost ověření uložená Radě ohledně skutečností, které stály u vzniku vnitrostátního rozhodnutí zakládajícího prvotní zařazení na seznamy těch, jimž se zmrazují finanční prostředky, by totiž zasadila jistou ránu dvouúrovňovému systému charakterizujícímu tento společný postoj, jelikož posouzení závažnosti těchto skutečností provedené Radou by mohlo být v rozporu s posouzením a zjištěními učiněnými dotčeným vnitrostátním orgánem, a takový rozpor by byl o to nevhodnější, že Rada nedisponuje nutně všemi faktickými údaji a důkazy obsaženými ve spisu tohoto orgánu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. listopadu 2021, LTTE v. Rada, T‑160/19, nezveřejněný, EU:T:2021:817, body 240 až 242 a citovaná judikatura). Kromě toho je důležité připomenout, že záruka pro dotčené osoby, že jejich zařazení na seznam těch, kterým se zmrazují finanční prostředky, je založeno na dostatečně pevném faktickém základě, se opírá právě o požadavek rozhodnutí přijatého vnitrostátním orgánem a o důvěru v to, že unijní orgány zahrnou do posuzování důkazy a údaje předložené tímto vnitrostátním orgánem (viz bod 33 výše).

38      Na druhou stranu, pokud jde o prvky, o které se Rada opírá při prokazování, že nebezpečí zapojení do teroristických činností trvá, podle čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931, bez ohledu na to, zda tyto informace vycházejí z vnitrostátního rozhodnutí přijatého příslušným orgánem, nebo z jiných zdrojů, přísluší Radě, aby v případě sporu prokázala, že jsou faktické skutečnosti uvedené v aktech o ponechání na seznamech podložené, a unijnímu soudu přísluší ověřit jejich věcnou správnost, což znamená ověřit skutečnosti týkající se dotčených faktů, jakož i kvalifikaci těchto skutečností jakožto skutečností odůvodňujících uplatnění omezujících opatření vůči dotyčné osobě (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. dubna 2021, Rada v. PKK, C‑46/19 P, EU:C:2021:316, body 52 až 55 a citovaná judikatura).

39      Kromě toho, jak Soudní dvůr rovněž připomněl ve svém rozsudku ze dne 22. dubna 2021, Rada v. PKK (C‑46/19 P, EU:C:2021:316, body 60 až 62 a 78 až 80 a citovaná judikatura), Rada nadále podléhá povinnosti uvést odůvodnění, pokud jde o incidenty uvedené v rozhodnutích zohledněných podle čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 i o incidenty uvedené v následných vnitrostátních rozhodnutích nebo o incidenty zohledněné samostatně Radou, bez jakéhokoli odkazu na taková rozhodnutí.

40      Z toho vyplývá, že u každého z napadených aktů je třeba rozlišovat podle toho, zda jsou založeny na rozhodnutích příslušných vnitrostátních orgánů, která odůvodnila prvotní zařazení žalobkyně na seznam, nebo zda jsou založeny na pozdějších rozhodnutích těchto vnitrostátních orgánů nebo prvků nezávisle uváděných Radou. Takové rozlišení je o to potřebnější, že tyto dva typy základů se řídí různými ustanoveními společného postoje 2001/931, když první spadají pod čl. 1 odst. 4 tohoto postoje a druhé pod čl. 1 odst. 6.

41      V projednávaném případě jsou akty z roku 2014 založeny zaprvé na nezávislé analýze několika incidentů uvedených v důvodové zprávě provedené Radou a zadruhé na rozhodnutích orgánů Spojeného království, Spojených států a Turecka. Akty z let 2015 až 2017 a rozhodnutí z roku 2019 jsou naopak založeny pouze na rozhodnutích přijatých několika vnitrostátními orgány, konkrétně orgány Spojeného království, Spojených států a Francie. Je třeba rovněž poznamenat, že mezi zohledněnými vnitrostátními rozhodnutími byla některá základem pro prvotní zařazení žalobkyně na seznam, zatímco jiná, přijatá později, Rada zohlednila v rámci svého přezkumu zařazení žalobkyně na seznam.

42      Všech šest podobných žalobních důvodů směřujících proti napadeným aktům je tedy třeba zkoumat s ohledem na tyto úvodní úvahy, přičemž je třeba upřesnit, že žalobní důvod specifický pro věc T‑316/14 RENV, vycházející z porušení článků 4 a 51 Listiny a namířený pouze proti aktům z roku 2014, bude posuzován společně s žalobním důvodem vycházejícím z porušení čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931 (viz body 166 a 175 níže). Dále tak bude analyzováno, zda tyto akty respektují čl. 1 odst. 3 (první žalobní důvod), čl. 1 odst. 4 (druhý žalobní důvod) a čl. 1 odst. 6 (třetí žalobní důvod) společného postoje 2001/931, jakož i zásadu proporcionality (čtvrtý žalobní důvod) – když žalobkyně na jednání uvedla, což bylo zaznamenáno do protokolu, že předmětný důvod je založen pouze na porušení této zásady, a nikoli rovněž na porušení zásady subsidiarity –, povinnost uvést odůvodnění (pátý žalobní důvod) a konečně právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu žalobkyně (šestý žalobní důvod), počínaje přezkumem druhého žalobního důvodu vycházejícího z porušení čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931.

1.      K žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931

43      Úvodem je třeba připomenout, že článek 1 společného postoje 2001/931 rozlišuje mezi prvotním zařazením osoby nebo subjektu na seznam těch, kterým se zmrazují finanční prostředky, uvedeným v odstavci 4, a ponecháním osoby nebo subjektu na tomto seznamu, do něhož jsou již zařazeny, uvedeným v odstavci 6. Zatímco prvotní zařazení osoby nebo subjektu na seznam těch, kterým se zmrazují finanční prostředky, předpokládá existenci vnitrostátního rozhodnutí příslušného orgánu, taková podmínka není stanovena pro ponechání této osoby nebo tohoto subjektu na seznamu, neboť toto ponechání představuje v podstatě prodloužení původního zařazení a předpokládá trvání nebezpečí, že dotyčná osoba nebo subjekt jsou zapojeny do teroristických činností, tak jak bylo toto nebezpečí původně konstatováno Radou na základě vnitrostátního rozhodnutí, jež sloužilo za základ pro toto prvotní zařazení (rozsudky ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE, C‑599/14 P, EU:C:2017:583, body 59 až 61, a ze dne 26. července 2017, Rada v. Hamás, C‑79/15 P, EU:C:2017:584, odstavce 37 až 39).

44      Z toho vyplývá, že pokud se Rada při rozhodování na základě čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931 o ponechání zařazení osoby nebo subjektu na seznam stále opírá o vnitrostátní rozhodnutí vydané příslušným orgánem, žalobní důvod vycházející z porušení čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 je relevantní pro podporu žaloby podané proti takovému rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. prosince 2018, Hamás v. Rada, T‑400/10 RENV, EU:T:2018:966, body 229 a 230), což Rada ostatně nezpochybňuje. V tomto ohledu lze dodat, že Soudní dvůr tuto relevantnost nezpochybnil, když v rozsudku ze dne 22. dubna 2021, Rada v. PKK (C‑46/19 P, EU:C:2021:316, bod 38), rozhodl, že se Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení, když zkoumal rozhodnutí o ponechání na seznamech výlučně ve světle čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931. Soudní dvůr se totiž vyjádřil k tomu, jak Tribunál zkoumal povinnost Rady uvést odůvodnění, a měl tak v podstatě za to, že splnění této povinnosti uvést odůvodnění musí být zkoumáno s ohledem na skutečnosti týkající se čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931, a rovněž postoupil Tribunálu přezkoumání všech ostatních důvodů, včetně důvodů vycházejících z porušení čl. 1 odst. 3 a 4 tohoto společného postoje.

45      Dále z toho vyplývá, že v projednávané věci bude tento žalobní důvod zkoumán pouze s ohledem na vnitrostátní rozhodnutí, na nichž bylo založeno prvotní zařazení žalobkyně na seznam v roce 2002, a sice:

–        usnesení ministra vnitra Spojeného království ze dne 29. března 2001,

–        rozhodnutí vlády Spojených států ze dne 8. října 1997 a ze dne 31. října 2001.

46      Argumenty týkající se francouzských soudních rozhodnutí po prvotním zařazení žalobkyně na seznam, jakož i argumenty zpochybňující rozhodnutí navazující na výše uvedená rozhodnutí přijatá orgány Spojeného království v roce 2014 a orgány Spojených států v roce 2013 a 2019, jakož i prvků, které Rada uplatnila nezávisle, však budou řešeny v rámci přezkumu žalobního důvodu vycházejícího z porušení čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931.

47      Totéž platí pro argumenty týkající se rozsudků tureckých soudů pro státní bezpečnost uvedených v důvodových zprávách aktů z roku 2014. I když některé pasáže těchto důvodových zpráv mohou vést k nejasnostem, jelikož zmiňují odsouzení PKK těmito soudy, z nichž některá předcházejí roku 2002, a formálně došly k závěru o existenci rozhodnutí přijatých podle čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 na základě výčtu těchto rozsudků, z obecného závěru týkajícího se přezkumu sporných případů zařazení do seznamů, který uvádí pouze zachování platnosti rozhodnutí Spojeného království a Spojených států amerických, lze totiž vyvodit, že v úvahu byla podle výše uvedeného ustanovení společného postoje vzata pouze posledně uvedená rozhodnutí, což Rada potvrzuje ve své žalobní odpovědi a což žalobkyně navíc připouští v replice.

a)      K rozhodnutí Spojeného království

48      Žalobkyně zpochybňuje, že by nařízení ministra vnitra Spojeného království ze dne 29. března 2001 mohlo být kvalifikováno jako rozhodnutí příslušného orgánu ve smyslu čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931, přičemž uvádí argumenty vycházející z pojmu „příslušný orgán“, informace požadované k prokázání, že takové rozhodnutí bylo přijato, a datum incidentů uvedených v tomto nařízení.

1)      Ke kvalifikaci ministra vnitra Spojeného království jako „příslušného orgánu“

49      Žalobkyně tvrdí, že ministr vnitra Spojeného království nemůže být kvalifikován jako „příslušný orgán“ ve smyslu čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931. Tento ministr je totiž nikoli soudním, ale správním orgánem. Jeho nařízení mají povahu správních aktů a nejsou přijímány jako výsledek postupu skládajícího se z několika fází, kterým se vyznačují rozhodnutí v trestních věcech. Zákazy stanovené těmito nařízeními rovněž mají při absenci pravidelného přezkumu neomezenou dobu trvání. Ministr vnitra má rovněž široký prostor pro uvážení, jelikož pravomoci parlamentu Spojeného království jsou omezeny na kolektivní hodnocení dotčených organizací bez znalostí důvěrných informací, které zohledňuje ministr.

50      Úvodem je třeba připomenout, že Tribunál měl při několika příležitostech za to, že nařízení ministra vnitra Spojeného království ze dne 29. března 2001 představuje rozhodnutí příslušného orgánu ve smyslu čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 23. října 2008, People’s Mojahedin Organization of Iran v. Rada, T‑256/07, EU:T:2008:461, body 144 a 145; ze dne 16. října 2014, LTTE v. Rada, T‑208/11 a T‑508/11, EU:T:2014:885, bod 106; ze dne 14. prosince 2018, Hamás v. Rada, T‑400/10 RENV, EU:T:2018:966, body 258 až 285; ze dne 6. března 2019, Hamás v. Rada, T‑289/15, EU:T:2019:138, body 71 až 96; ze dne 10. dubna 2019, Gamaa Islamya Egypt v. Rada, T‑643/16, EU:T:2019:238, body 108 až 133, a ze dne 24. listopadu 2021, LTTE v. Rada, T‑160/19, nezveřejněný, EU:T:2021:817, bod 112).

51      I když podle judikatury čl. 1 odst. 4 druhý pododstavec společného postoje 2001/931 upřednostňuje rozhodnutí justičních orgánů, v žádném případě nevylučuje zohlednění rozhodnutí správních orgánů, pokud mají tyto orgány na základě vnitrostátního práva skutečně pravomoc k přijetí omezujících opatření namířených proti skupinám zapojeným do terorismu, a dále pokud tyto orgány, byť pouze správní povahy, mohou být přesto považovány za „rovnocenné“ justičním orgánům (rozsudky ze dne 16. října 2014, LTTE v. Rada, T‑208/11 a T‑508/11, EU:T:2014:885, bod 107; ze dne 14. prosince 2018, Hamás v. Rada, T‑400/10 RENV, EU:T:2018:966, bod 259; ze dne 6. dubna 2019, Hamás v. Rada, T‑289/15, EU:T:2019:138, bod 72; ze dne 10. dubna 2019, Gamaa Islamya Egypt v. Rada, T‑643/16, EU:T:2019:238, bod 111, a ze dne 24. listopadu 2021, LTTE v. Rada, T‑160/19, nezveřejněný, EU:T:2021:817, bod 114).

52      Správní orgány mohou být považovány za rovnocenné justičním orgánům, pokud lze jejich rozhodnutí soudně přezkoumat ze skutkového i právního hlediska (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 23. října 2008, People’s Mojahedin Organization of Iran v. Rada, T‑256/07, EU:T:2008:461, bod 145; ze dne 14. prosince 2018, Hamás v. Rada, T‑400/10 RENV, EU:T:2018:966, bod 260; ze dne 6. března 2019, Hamás v. Rada, T‑289/15, EU:T:2019:138, bod 73; ze dne 10. dubna 2019, Gamaa Islamya Egypt v. Rada, T‑643/16, EU:T:2019:238, bod 112, a ze dne 24. listopadu 2021, LTTE v. Rada, T‑160/19, nezveřejněný, EU:T:2021:817, bod 115).

53      Skutečnost, že soudy dotyčného členského státu mají pravomoci v oblasti potlačování terorismu, tedy nebrání tomu, aby Rada vzala v úvahu rozhodnutí vnitrostátního správního orgánu pověřeného přijímáním omezujících opatření v oblasti terorismu (rozsudky ze dne 16. října 2014, LTTE v. Rada, T‑208/11 a T‑508/11, EU:T:2014:885, bod 108; ze dne 14. prosince 2018, Hamás v. Rada, T‑400/10 RENV, EU:T:2018:966, bod 261; ze dne 6. března 2019, Hamás v. Rada, T‑289/15, EU:T:2019:138, bod 74; ze dne 10. dubna 2019, Gamaa Islamya Egypt v. Rada, T‑643/16, EU:T:2019:238, bod 113, a ze dne 24. listopadu 2021, LTTE v. Rada, T‑160/19, nezveřejněný, EU:T:2021:817, bod 116).

54      Jak přitom vyplývá z odůvodnění aktů z let 2015 až 2017 a z rozhodnutí z roku 2019, nařízení ministra vnitra Spojeného království lze napadnout opravným prostředkem u Proscribed Organisations Appeal Commission (odvolací komise pro zakázané organizace, Spojené království, dále jen „POAC“), která rozhoduje právně i fakticky v souladu se zásadami soudního přezkumu, a každý účastník řízení může proti rozhodnutí POAC podat u odvolacího soudu odvolání týkající se právních otázek, a to s jejím souhlasem nebo – pokud POAC tento souhlas neudělí – se souhlasem odvolacího soudu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 14. prosince 2018, Hamás v. Rada, T‑400/10 RENV, EU:T:2018:966, bod 262; ze dne 6. března 2019, Hamás v. Rada, T‑289/15, EU:T:2019:138, bod 75; ze dne 10. dubna 2019, Gamaa Islamya Egypt v. Rada, T‑643/16, EU:T:2019:238, bod 114, a ze dne 24. listopadu 2021, LTTE v. Rada, T‑160/19, nezveřejněný, EU:T:2021:817, bod 117).

55      Za těchto podmínek je nutno nařízení ministra vnitra Spojeného království z roku 2001 považovat za přijaté správním orgánem rovnocenným justičnímu orgánu, a tedy příslušným orgánem ve smyslu čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 14. prosince 2018, Hamás v. Rada, T‑400/10 RENV, EU:T:2018:966, bod 263; ze dne 6. března 2019, Hamás v. Rada, T‑289/15, EU:T:2019:138, bod 76; ze dne 10. dubna 2019, Gamaa Islamya Egypt v. Rada, T‑643/16, EU:T:2019:238, bod 115, a ze dne 24. listopadu 2021, LTTE v. Rada, T‑160/19, nezveřejněný, EU:T:2021:817, bod 118).

56      V tomto ohledu je třeba uvést, že čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 podle judikatury nevyžaduje, aby bylo rozhodnutí příslušného orgánu přijato v rámci trestního řízení stricto sensu, pokud je s ohledem na cíle sledované uvedeným společným postojem předmětem dotčeného vnitrostátního řízení boj proti terorismu v širokém smyslu prostřednictvím přijetí preventivních nebo represivních opatření (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 14. prosince 2018, Hamás v. Rada, T‑400/10 RENV, EU:T:2018:966, body 269 až 271; ze dne 6. března 2019, Hamás v. Rada, T‑289/15, EU:T:2019:138, body 82 až 84; ze dne 10. dubna 2019, Gamaa Islamya Egypt v. Rada, T‑643/16, EU:T:2019:238, body 119 až 121, a ze dne 24. listopadu 2021, LTTE v. Rada, T‑160/19, nezveřejněný, EU:T:2021:817, bod 119).

57      V projednávaném případě nařízení ministra vnitra Spojeného království ukládá organizacím považovaným za teroristické zákazy, a spadá tedy, jak to vyžaduje judikatura, do rámce vnitrostátního řízení, jehož primárním cílem je uložit PKK v souvislosti s bojem proti terorismu preventivní nebo represivní opatření (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 16. října 2014, LTTE v. Rada, T‑208/11 a T‑508/11, EU:T:2014:885, bod 115; ze dne 14. prosince 2018, Hamás v. Rada, T‑400/10 RENV, EU:T:2018:966, body 272 a 273; ze dne 6. března 2019, Hamás v. Rada, T‑289/15, EU:T:2019:138, bod 84; ze dne 10. dubna 2019, Gamaa Islamya Egypt v. Rada, T‑643/16, EU:T:2019:238, bod 121, a ze dne 24. listopadu 2021, LTTE v. Rada, T‑160/19, nezveřejněný, EU:T:2021:817, bod 120).

58      Z výše uvedených úvah vyplývá, že napadené akty nemohou být zrušeny z toho důvodu, že Rada ve s nimi souvisejícími odůvodněními vycházela při zařazení žalobkyně na sporné seznamy z nařízení ministra vnitra Spojeného království z roku 2001, který je správním orgánem a jehož rozhodnutí nemají trestněprávní povahu.

59      Tento závěr není vyvrácen ostatními argumenty předloženými žalobkyní na podporu tohoto žalobního důvodu.

60      Zaprvé, pokud jde o údajnou neexistenci postupu skládajícího se z několika fází, jak by tomu bylo v případě soudních řízení, ze znění čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 nevyplývá, že k tomu, aby příslušné vnitrostátní rozhodnutí sloužilo jako základ pro zařazení do seznamu, musí být přijato postupem, který probíhal v několika fázích (rozsudek ze dne 24. listopadu 2021, LTTE v. Rada, T‑160/19, nezveřejněný, EU:T:2021:817, bod 124).

61      Postup vedoucí k vydání zakazujících nařízení ministra vnitra Spojeného království každopádně v několika fázích probíhá. Zaprvé, zákaz vyžaduje, aby tento orgán pečlivě prozkoumal důkazy, na jejichž základě lze důvodně předpokládat, že je organizace zapojena do teroristické činnosti. Tyto důkazy zahrnují informace z veřejných informačních zdrojů a ze zpravodajských služeb. Nařízení je navíc ministrem vnitra Spojeného království přijímáno po konzultaci s celou vládou i se zpravodajskými službami a policejními orgány. A konečně, toto nařízení podléhá kontrole a schválení oběma komorami parlamentu Spojeného království v rámci ratifikačního procesu (rozsudek ze dne 24. listopadu 2021, LTTE v. Rada, T‑160/19, nezveřejněný, EU:T:2021:817, bod 128).

62      Zadruhé, pokud jde o údajnou neomezenou dobu trvání zákazu vydaného nařízením ministra vnitra Spojeného království, je třeba uvést, že skutečnost, že toto nařízení nepodléhá povinnosti každoročního přezkumu, nebrání Radě, aby se o něj opřela za účelem zařazení subjektu, který posuzuje, na seznamy těch, jímž se zmrazují finanční prostředky, jelikož Rada je z titulu své povinnosti přezkumu nucena ověřit, zda k okamžiku, kdy má v úmyslu ponechat tento subjekt na uvedených seznamech, toto rozhodnutí, další rozhodnutí nebo následné skutkové okolnosti toto zařazení stále odůvodňují (rozsudek ze dne 24. listopadu 2021, LTTE v. Rada, T‑160/19, nezveřejněný, EU:T:2021:817, bod 131).

63      Dále podle oddílu 4 zákona Spojeného království o terorismu z roku 2000 může organizace nebo jednotlivec, jichž se dotýká opatření spočívající v zákazu, podat ministrovi vnitra písemnou žádost, aby zvážil, zda není vhodné je vyjmout ze seznamu zakázaných organizací, a pokud podle oddílu 5 uvedeného zákona ministr takovou žádost zamítne, může se žadatel odvolat k POAC, proti jejímž rozhodnutím se lze odvolat (rozsudek ze dne 24. listopadu 2021, LTTE v. Rada, T‑160/19, nezveřejněný, EU:T:2021:817, bod 132) (viz bod 54 výše).

64      Z toho vyplývá, že ačkoli zákon Spojeného království o terorismu z roku 2000 každoroční přezkum zakazujících nařízení ministra vnitra Spojeného království nestanoví, tato nařízení nemají neomezenou účinnost.

65      Zatřetí, pokud jde o údajný široký prostor ministra vnitra Spojeného království pro uvážení, zda zakázat teroristické organizace, je důležité zdůraznit, že tento ministr přijímá zakazující nařízení nikoli na základě politických úvah, ale jak plyne z oddílu 3 zákona Spojeného království o terorismu z roku 2000, na základě uplatnění ustanovení vnitrostátního práva definujících teroristické činy. Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, pokud jde o toto ustanovení, skutečnost, že uvádí, že ministr vnitra subjekt zakáže, pokud se „domnívá, že se podílí na teroristické činnosti“, se týká síly důkazu potřebného pro zařazení na seznam (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. prosince 2016, Al-Ghabra v. Komise, T‑248/13, EU:T:2016:721, body 112 až 119), a tím méně umožňuje diskreční posouzení, protože tato úroveň důkazu implikuje určitou míru přesvědčení, a tím i přesnost odůvodnění, která je vyšší, než míra spočívající v pouhém podezření (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. prosince 2016, Al-Ghabra v. Komise, T‑248/13, EU:T:2016:721, body 114 a 115).

66      Lze dodat, že široká posuzovací pravomoc ministra vnitra Spojeného království je v každém případě omezována kontrolou a schválením ze strany parlamentu, kterému jeho návrhy nařízení podléhají. Tribunál tak již měl příležitost mít právě s ohledem na návrhy nařízení ministra vnitra Spojeného království za to, že všichni členové Dolní sněmovny, která je jednou ze dvou komor Parlamentu Spojeného království, jež musí ratifikovat návrh nařízení, obdrží stručný přehled skutečností týkajících se každé z organizací uvedených na seznamu v návrhu nařízení, což s sebou nese možnost individuálního přezkumu Dolní sněmovnou, že rozprava Dolní sněmovny se skutečně týká jednotlivých organizací, o čemž ostatně svědčí stanoviska zaujatá k PKK během parlamentní rozpravy, která vedla k ratifikaci nařízení z roku 2001, reprodukovaná v projednávané věci žalobkyní v žalobním návrhu, a Dolní sněmovna má v každém případě možnost odmítnout návrh usnesení schválit (rozsudek ze dne 16. října 2014, LTTE v. Rada, T‑208/11 a T‑508/11, EU:T:2014:885, bod 122; v tomto smyslu rovněž viz rozsudek ze dne 24. listopadu 2021, LTTE v. Rada, T‑160/19, nezveřejněný, EU:T:2021:817, body 136 a 137).

67      Z výše uvedeného vyplývá, že všechny argumenty směřující ke zpochybnění kvalifikace ministra vnitra Spojeného království jako „příslušného orgánu“ ve smyslu čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 musí být odmítnuty.

2)      K „přesným informacím nebo materiálům ve spise, ze kterých vyplývá, že rozhodnutí bylo přijato příslušným orgánem“

68      Žalobkyně v podstatě Radě vytýká, že neuvedla přesné informace nebo materiály ve spise, ze kterých by vyplývalo, že nařízení ministra vnitra Spojeného království představovalo rozhodnutí přijaté příslušným orgánem ve smyslu čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931. To podle písemností žalobkyně zahrnuje tři výtky. Zaprvé Rada neuvedla důvody, proč považuje ministra vnitra Spojeného království za „příslušný orgán“. Zadruhé napadené akty neobsahují žádný popis odůvodnění, na němž by nařízení z roku 2001 bylo založeno. Zatřetí tytéž akty blíže neupřesňují důvody, proč se Rada domnívala, že dotčené skutky spadají pod pojem „teroristický čin“ ve smyslu čl. 1 odst. 3 společného postoje 2001/931.

69      Pokud jde o první výtku, je třeba uvést, že se týká formální kritiky dodržování povinnosti uvést odůvodnění (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. listopadu 2021, LTTE v. Rada, T‑160/19, nezveřejněný, EU:T:2021:817, body 329 až 333), a tedy bude zkoumán v reakci na žalobní důvod vycházející z porušení této povinnosti (viz body 221 až 224 dále).

70      Pokud jde o další dvě výtky, je třeba nejprve připomenout obsah pasáží odůvodnění napadených aktů věnovaných nařízení ministra vnitra Spojeného království z roku 2001.

71      V aktech z roku 2014 Rada uvedla, že ministr vnitra Spojeného království s ohledem na to, že PKK páchá teroristické činy a účastní se na takových činech, zakázal PKK jako organizaci zapojenou do teroristických činů. Z toho poté, co odkázal rovněž na jiná vnitrostátní rozhodnutí, vyvodila, že rozhodnutí byla přijata příslušnými orgány ve smyslu čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 (odůvodnění, strana 4).

72      V aktech z let 2015 až 2017 a v rozhodnutích z roku 2019, jejichž odůvodnění jsou v tomto ohledu totožná, Rada uvádí, že se opírala o existenci rozhodnutí, která kvalifikuje jako rozhodnutí příslušného orgánu ve smyslu čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931, mezi nimi i nařízení ministra vnitra Spojeného království z roku 2001. Uvádí, že přezkoumala skutečnosti, na nichž se tato rozhodnutí zakládají, a měla za to, že tyto skutečnosti spadají pod pojmy „teroristické činy“ a „skupiny a subjekty zapojené do teroristických činů“ ve smyslu čl. 1 odst. 2 a 3 společného postoje 2001/931 (odůvodnění, body 1 až 6). Kromě toho Rada v příloze A odůvodnění týkající se uvedeného nařízení mimo jiné uvádí, že toto nařízení bylo přijato v roce 2001, jelikož tehdejší ministr vnitra Spojeného království se důvodně domníval, že PKK spáchala teroristické činy a účastnila se teroristických činů ve smyslu čl. 1 odst. 3 společného postoje 2001/931 (body 3, 4 a 16). Upřesňuje, že předmětné teroristické činy zahrnovaly teroristické útoky připisované PKK od roku 1984 a PKK vedla na počátku 90. let teroristickou kampaň zaměřenou na západní zájmy a investice s cílem zvýšit tlak na tureckou vládu, včetně únosů západních turistů, a v letech 1993–1994 také útoku na rafinerii a atentátů na turistická zařízení, které vedly k úmrtí zahraničních turistů. Poznamenává, že ačkoli se zdálo, že PKK od této kampaně v letech 1995 až 1999 upustila, během tohoto období pokračovala ve vyhrožování útoky na turecká turistická zařízení. Rada uvádí, že má za to, že tyto činy spadají do cílů uvedených v čl. 1 odst. 3 prvním pododstavci bodech i) a ii) společného postoje 2001/931 a násilných činů uvedených v čl. 1 odst. 3. prvním pododstavci bodě iii) písm. a), c), d), f), g) a i) společného postoje 2001/931 (bod 16).

73      Dále je důležité připomenout, že z judikatury vyplývá, že „přesné informace nebo materiály ve spise“ požadované v čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 musí prokazovat, že rozhodnutí vnitrostátního orgánu, které splňuje definici tohoto ustanovení, bylo přijato s ohledem na dotčené osoby nebo subjekty tak, aby zejména umožnily těmto subjektům identifikovat toto rozhodnutí, ale nesouvisí s obsahem uvedeného rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. listopadu 2021, LTTE v. Rada, T‑160/19, nezveřejněný, EU:T:2021:817, bod 148 a citovaná judikatura).

74      Z toho vyplývá, že v projednávaném případě lze mít za to, že Rada poskytla v aktech z roku 2014 dostatečně „přesné informace“, ve smyslu čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931, týkající se nařízení ministra vnitra Spojeného království z roku 2001 s uvedením přesného data přijatí uvedeného nařízení, jeho autora a jeho právního základu, tedy zákona Spojeného království z roku 2000 o terorismu.

75      Totéž platí pro akty z let 2015 až 2017 a rozhodnutí z roku 2019, která obsahují stejné informace týkající se přesného data, autora a právního základu nařízení z roku 2001.

76      Z toho vyplývá, že všechny argumenty zpochybňující, že Rada respektovala požadavky týkající se „přesných informací nebo materiálů ve spise, ze kterých vyplývá, že příslušný orgán přijal rozhodnutí“ podle čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931, je třeba odmítnout.

3)      K okamžiku spáchání teroristických činů, na nichž byl založen zákaz PKK ministrem vnitra Spojeného království

77      Kritika, podle níž je nařízení ministra vnitra Spojeného království z roku 2001 založeno na incidentech, které jsou příliš dávné na to, aby mohly být platně zohledněny podle čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931, je vznesena pouze ve věci T‑148/19.

78      Úvodem je třeba upřesnit, že „časový odstup“, který musí být v projednávané věci posouzen, se vztahuje k době oddělující incidenty zohledněné v nařízení z roku 2001 a datum přijetí tohoto nařízení, jak to ostatně správně uplatňuje žalobkyně.

79      Jelikož je totiž tento argument uplatněn na podporu žalobního důvodu vycházejícího z porušení čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931, je třeba se zde vyjádřit pouze ke kvalifikaci nařízení z roku 2001 jako „rozhodnutí příslušného orgánu“ ve smyslu tohoto ustanovení, zejména s ohledem na datum incidentů, které toto nařízení zohledňuje (v tomto smyslu viz stanovisko generální advokátky E. Sharpston ve věci Rada v. LTTE, C‑599/14 P, EU:C:2016:723, bod 80), přičemž je třeba zdůraznit, že časový odstup oddělující incidenty uvedené v daném nařízení a jeho přijetí na jedné straně a rozhodnutí o ponechání na seznamu napadená v projednávaných věcech na straně druhé bude zkoumán v rámci žalobního důvodu vycházejícího z porušení čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931.

80      Pokud jde o posouzení předmětného časového odstupu v projednávaných věcech, lze poznamenat, že poslední skutečnosti zohledněné v nařízení ministra vnitra Spojeného království z roku 2001, jak jsou popsány v rozhodnutích z roku 2019, spočívající v hrozbách útoků proti tureckým turistickým zařízením, pokrývají období od roku 1995 do roku 1999 (viz bod 72 výše). Je třeba také připomenout, že Radě nepřísluší, aby ověřovala věcnou podstatu skutečností uvedených ve vnitrostátních rozhodnutích o odsouzení, na nichž bylo založeno prvotní zařazení na seznam (viz bod 37 výše), jako je nařízení z roku 2001. Z ustálené judikatury totiž vyplývá, že toto nařízení musí být postaveno na roveň odsuzujícímu rozhodnutí, neboť je konečné v tom smyslu, že po něm nemusí následovat vyšetřování a jeho účelem je zakázat dotčené osoby nebo subjekty ve Spojeném království s trestními důsledky pro osoby, které s nimi více či méně udržují spojení (viz rozsudek ze dne 24. listopadu 2021, LTTE v. Rada, T‑160/19, nezveřejněný, EU:T:2021:817, body 155 a 156 a citovaná judikatura).

81      Z toho vyplývá, že navzdory tomu, že žalobkyně popírá věcnou podstatu dotčených hrozeb útoku, když tvrdí, že odůvodnění neobsahují žádný poznatek nebo argument na podporu těchto hrozeb, lze posledně uvedené hrozby v projednávaném případě vzít v úvahu. Z toho také vyplývá, že časový odstup mezi posledními zohledněnými skutečnostmi (1999) a datem nařízení z roku 2001 je přibližně dva roky. Takový časový odstup kratší než pět let se však nepovažuje za nepřiměřený (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. listopadu 2021, LTTE v. Rada, T‑160/19, nezveřejněný, EU:T: 2021:817, bod 208 a citovaná judikatura).

82      Článek 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 tedy nebyl porušen s ohledem na datum incidentů uvedených v nařízení ministra vnitra Spojeného království z roku 2001 zohledněných podle tohoto ustanovení.

83      Ze všeho výše uvedeného tedy vyplývá, že výtky směřující proti skutečnosti, že napadené akty jsou založeny na nařízení ministra vnitra Spojeného království z roku 2001, musí být zamítnuty.

b)      K rozhodnutím Spojených států

84      Žalobkyně zpochybňuje, že rozhodnutí orgánů Spojených států z let 1997 až 2001 lze kvalifikovat jako rozhodnutí příslušného orgánu ve smyslu čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931, přičemž se opírá o argumenty založené na pojmu „příslušný orgán“ a o údaje požadované k prokázání, že taková rozhodnutí byla přijata.

85      V tomto ohledu je třeba připomenout již ustálenou judikaturu, podle níž se pojem „příslušný orgán“ použitý v čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 neomezuje jen na orgány členských států, ale může v zásadě zahrnovat také orgány třetích států (rozsudek ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE, C‑599/14 P, EU:C:2017:583, bod 22; ze dne 14. prosince 2018, Hamás v. Rada, T‑400/10 RENV, EU:T:2018:966, bod 244, a ze dne 6. března 2019, Hamás v. Rada, T‑289/15, EU:T:2019:138, bod 43).

86      Tento výklad lze odůvodnit zaprvé zněním čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931, který neomezuje pojem „příslušné orgány“ pouze na orgány členských států, a zadruhé cílem tohoto společného postoje, který byl přijat k provedení rezoluce Rady bezpečnosti Organizace spojených národů 1373 (2001), jež se zaměřuje na zintenzivnění boje proti terorismu v celosvětovém měřítku prostřednictvím systematické a těsné spolupráce všech států (rozsudky ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE, C‑599/14 P, EU:C:2017:583, bod 23; ze dne 14. prosince 2018, Hamás v. Rada, T‑400/10 RENV, EU:T:2018:966, bod 245, a ze dne 6. března 2019, Hamás v. Rada, T‑289/15, EU:T:2019:138, bod 44).

87      Nicméně na základě stejně ustálené judikatury je na Radě, aby než se opře o rozhodnutí orgánu třetí země, ověřila, zda bylo toto rozhodnutí přijato při dodržení práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu (rozsudky ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE, C‑599/14 P, EU:C:2017:583, body 24 a 31, a ze dne 4. září 2019, Hamás v. Rada, T‑308/18, EU:T:2019:557, bod 58).

88      Je tedy třeba nejprve zkoumat argumenty žalobkyně zpochybňující toto ověření, jak je v projednávané věci provedla Rada. V tomto ohledu je důležité upřesnit, že potřeba provést toto ověření vyplývá zejména z účelu požadavku stanoveného v čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931, podle kterého prvotní zařazení osoby nebo subjektu na seznam těch, jímž se zmrazují finanční prostředky, musí být založeno na rozhodnutí přijatém příslušným orgánem. Tento požadavek má totiž za cíl chránit dotčené osoby nebo subjekty tím, že zajistí, aby jejich prvotní zařazení na tento seznam bylo provedeno pouze na dostatečně pevném skutkovém základě (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. listopadu 2012, Al-Aqsa v. Rada a Nizozemsko v. Al-Aqsa, C‑539/10 P a C‑550/10 P, EU:C:2012:711, bod 68). Tohoto cíle však lze dosáhnout pouze tehdy, budou-li rozhodnutí třetích států, na nichž Rada zakládá prvotní zařazení osob nebo subjektů na uvedený seznam, přijata při dodržení práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu (rozsudek ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE, C‑599/14 P, EU:C:2017:583, bod 26).

89      V projednávaném případě Rada v příloze C odůvodnění, týkající se označení PKK za FTO a SDGT orgány Spojených států amerických, shodného v aktech z let 2015 až 2017 a v rozhodnutích z roku 2019, zejména uvádí, že o označení za FTO bylo rozhodnuto dne 8. října 1997 a o označení za SDGT dne 31. října 2001 (body 3 a 4).

90      Rada dále uvádí, že označení za FTO jsou automaticky po pěti letech přezkoumávána ministrem zahraničních věcí Spojených států, pokud mezitím nebyl podán návrh na jejich zrušení. Dotyčný subjekt může rovněž sám každé dva roky požádat o zrušení tohoto označení na základě poskytnutých důkazů prokazujících, že se změnily skutkové okolnosti, na kterých se zakládá jeho označení za FTO. Ministr zahraničních věcí Spojených států a United States Congress (Kongres Spojených států, USA) mohou rovněž zrušit označení za FTO i bez návrhu. Kromě toho dotyčný subjekt může podat opravný prostředek proti svému označení za FTO u Circuit Court of Appeals for the District of Columbia (federální odvolací soud distriktu Kolumbie, USA). Pokud jde o označení za SDGT, Rada poukazuje na to, že nepodléhají pravidelným přezkumům, ale lze je napadnout u federálních soudů (body 8 až 11 přílohy C odůvodnění). Rada kromě toho konstatuje, že označení žalobkyně za FTO a SDGT nebyla napadena u soudů Spojených států a nejsou předmětem žádného probíhajícího soudního řízení (body 11 a 12 přílohy C odůvodnění). S ohledem na přezkumná řízení a popis dostupných opravných prostředků má Rada za to, že příslušné právní předpisy Spojených států zajišťují ochranu práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu (bod 13 přílohy C odůvodnění).

91      Tribunál však již měl příležitost rozhodnout v několika rozsudcích, kterými rozhodoval o odůvodněních shodných s odůvodněními připojenými k aktům z let 2015 až 2017 a k rozhodnutím z roku 2019, že nepostačují k tomu, aby mohlo být konstatováno, že Rada náležitě ověřila dodržování práva na obhajobu ve Spojených státech amerických (rozsudky ze dne 6. března 2019, Hamás v. Rada, T‑289/15, EU:T:2019:138, body 54 až 65; ze dne 10. dubna 2019, Gamaa Islamya Egypt v. Rada, T‑643/16, EU:T:2019:238, body 93 až 104, a ze dne 4. září 2019, Hamás v. Rada, T‑308/18, EU:T:2019:557, body 65 až 76). Kromě toho Soudní dvůr v jediném rozsudku o kasačním opravném prostředku, v němž rozhodoval o důvodu kritizujícímu analýzu Tribunálu týkající se opory, kterou Rada nalezla v amerických rozhodnutích (rozsudek ze dne 4. září 2019, Hamás v. Rada, T‑308/18, EU:T:2019:557), že tyto výtky jsou nepřípustné a že analýza Tribunálu v napadeném rozsudku má vlastnosti res judicata (rozsudek ze dne 23. listopadu 2021, Rada v. Hamás, C‑833/19 P, EU:C:2021:950, body 36 až 40 a 82).

92      Zásada dodržování práva na obhajobu totiž vyžaduje, aby osoby, jichž se týkají rozhodnutí, která významně ovlivňují jejich zájmy, mohly užitečně vyjádřit stanovisko ke skutečnostem, jež jsou jim vytýkány a mohou sloužit k odůvodnění předmětných rozhodnutí. V případě opatření, na jejichž základě se na seznam těch, kterým se zmrazují finanční prostředky, zapisují jména osob nebo názvy subjektů, z této zásady vyplývá, že důvody přijetí těchto opatření musí být těmto osobám nebo subjektům sděleny současně s jejich přijetím nebo okamžitě po něm (viz rozsudek ze dne 4. září 2019, Hamás v. Rada, T‑308/18, EU:T:2019:557, bod 65 a 66 a citovaná judikatura).

93      Pokud jde přitom o právní předpisy Spojených států upravující označení za SDGT, které bylo základem rozhodnutí z roku 2001, jejich obecný popis poskytnutý Radou v odůvodnění neuvádí, že by orgány Spojených států amerických měly jakoukoliv povinnost dotčeným osobám zaslat odůvodnění, či jen tato rozhodnutí zveřejnit, což nedovoluje domnívat se, že byla dodržena zásada práva na obhajobu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. září 2019, Hamás v. Rada, T‑308/18, EU:T:2019:557, bod 69 a 70).

94      Pokud jde o právní předpisy upravující označení za FTO, které bylo základem rozhodnutí z roku 1997, je pravdou, že stanoví zveřejnění dotčených rozhodnutí ve Federálním rejstříku. Z odůvodnění však nevyplývá, že by se kromě výrokové části těchto rozhodnutí takto zveřejnilo jakékoli odůvodnění – jak o tom ostatně svědčí výpisy z Federálního rejstříku uvedené v příloze k žalobní odpovědi ve věci T‑316/14 RENV – nebo toto bylo žalobkyni jakýmkoliv způsobem zpřístupněno (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. září 2019, Hamás v. Rada, T‑308/18, EU:T:2019:557, body 71 až 75). „Správní spis“ ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických týkající se PKK z roku 2013 nebo 2019, který měly orgány Spojených států k dispozici, zmíněný v odůvodnění, pochází totiž ze značně pozdější doby než rozhodnutí Spojených států z let 1997 a 2001, a nic nenasvědčuje tomu, že by obsahoval údaje týkající se těchto rozhodnutí a jejich odůvodnění. Rada navíc nikterak neupřesňuje podmínky přístupu k tomuto správnímu spisu a spokojuje se s tvrzením, a to navíc pouze ve svých písemnostech, že žalobkyně své právo na přístup k uvedenému spisu neuplatnila.

95      Takové zveřejnění výrokové části rozhodnutí z roku 1997 ve Federálním rejstříku, a tedy pouhá zmínka o tomto zveřejnění v odůvodnění, však nepostačuje k tomu, aby bylo možné konstatovat, že Rada náležitě ověřila dodržování zásady práva na obhajobu ze strany Spojených států amerických (rozsudek ze dne 4. září 2019, Hamás v. Rada, T‑308/18, EU:T:2019:557, bod 76).

96      Z toho vyplývá, že v projednávané věci je třeba mít za to, obdobně jak rozhodl Tribunál ve svých rozsudcích ze dne 6. března 2019, Hamás v. Rada (T‑289/15, EU:T:2019:138, bod 65), ze dne 10. dubna 2019, Gamaa Islamya Egypt v. Rada (T‑643/16, EU:T:2019:238, bod 104), a ze dne 4. září 2019, Hamás v. Rada (T‑308/18, EU:T:2019:557, bod 76), že rozhodnutí Spojených států nemohla sloužit jako základ pro akty z let 2015 až 2017 a rozhodnutí z roku 2019 jakožto rozhodnutí příslušných orgánů ve smyslu čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931, aniž by bylo třeba zkoumat otázku dodržení práva na účinnou soudní ochranu.

97      Pokud jde o akty z roku 2014, ty jsou a fortiori stiženy stejným nedostatkem, jelikož se Rada v odpovídajících odůvodněních omezuje na zmínku o soudních nebo správních přezkumech, kterým mohou být dotčená rozhodnutí podrobena, aniž uvedla jakoukoli povinnost, aby orgány Spojených států sdělily zúčastněným stranám odůvodnění, nebo dokonce tato rozhodnutí zveřejnily. Dále lze také uvést, že pokud jde o zmínky o rozhodnutích Spojených států v aktech z roku 2014, Rada neuvádí dokonce ani datum těchto rozhodnutí, z čehož plyne, že tyto akty nesplňují požadavky stanovené ani v čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931, pokud jde o poskytování přesných informací prokazujících, že rozhodnutí bylo přijato příslušným orgánem (viz body 74 a 75 výše).

98      Ze všech výše uvedených skutečností vyplývá, že žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 je třeba vyhovět v rozsahu, v němž jsou napadené akty založeny na rozhodnutích Spojených států z let 1997 a 2001, avšak je třeba ho zamítnout v rozsahu, v němž se opírají o nařízení ministra vnitra Spojeného království z roku 2001.

2.      K žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení čl. 1 odst. 3 společného postoje 2001/931

99      Vzhledem k vyhovění žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931, pokud jde o rozhodnutí Spojených států z let 1997 a 2001, nebude tento žalobní důvod zkoumán v rozsahu, v němž zpochybňuje kvalifikaci incidentů uvedených v těchto rozhodnutích jako teroristické činy.

100    Žalobkyně předkládá ve věcech T‑316/14 RENV a T‑148/19 na podporu žalobního důvodu vycházejícího z porušení čl. 1 odst. 3 společného postoje 2001/931 dva druhy argumentů, přičemž některé z nich obecně zpochybňují sledování teroristického cíle prostřednictvím činů spáchaných v rámci ozbrojeného konfliktu za účelem sebeurčení, a jiné konkrétní teroristické záměry, tak jak jsou specifikovány v tomto ustanovení, které sledovaly některé z činů uvedených v odůvodněních. Tvrdí rovněž, a to pouze ve věci T‑148/19, že nemohla být kvalifikována jako „teroristická skupina“ ve smyslu čl. 1 odst. 3 společného postoje 2001/931, neboť nevytvářela strukturované sdružení jednající ve shodě s cílem páchat teroristické činy.

101    Jelikož Rada ve věci T‑148/19 zpochybňuje přípustnost i relevantnost tohoto žalobního důvodu, je třeba před analýzou jeho opodstatněnosti nejprve zkoumat tyto aspekty.

a)      K přípustnosti žalobního důvodu

102    Rada tvrdí, že tento žalobní důvod je nepřípustný, jelikož není nijak podepřen důkazy.

103    Tato námitka nepřípustnosti musí být zamítnuta.

104    Podle čl. 21 prvního pododstavce statutu Soudního dvora, který se na řízení před Tribunálem použije na základě čl. 53 prvního pododstavce tohoto statutu a čl. 76 písm. d) jednacího řádu, totiž musí každá žaloba obsahovat předmět sporu, žalobní důvody a dovolávané argumenty, jakož i stručný popis uvedených žalobních důvodů. Podle ustálené judikatury musí být tyto údaje dostatečně jasné a přesné, aby umožnily žalovanému připravit vlastní obhajobu a Tribunálu o žalobě rozhodnout, a to případně i bez dalších podpůrných informací. Za účelem zajištění právní jistoty a řádného výkonu spravedlnosti je třeba pro to, aby byla žaloba přípustná, aby hlavní skutkové a právní okolnosti, na kterých je založena, vyplývaly přinejmenším stručně, ale uceleně a srozumitelně, z textu samotné žaloby. Za tímto účelem je žalobce zejména povinen předložit argumenty na podporu vzneseného žalobního důvodu, které umožní žalované straně a unijnímu soudu porozumět mu a odpovědět na něj (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. ledna 2018, BSCA v. Komise, T‑818/14, EU:T:2018:33, body 94 až 96 a citovaná judikatura).

105    Není naproti tomu požadováno, aby žalobce na podporu žalobního důvodu, kterého se dovolává, předložil důkazy, jelikož podloženost takovými důkazy spadá do posouzení opodstatněnosti tohoto žalobního důvodu a absence těchto důkazů může vést k zamítnutí žalobního důvodu jako neodůvodněného. Odkaz ve výše uvedené judikatuře na „skutkové okolnosti“, jež musí být v žalobě stručně uvedeny, se totiž týká skutkových důvodů, které podporují srozumitelnost žaloby, nezávisle na prokázání těchto skutkových důvodů pomocí důkazů (viz bod 104 výše).

106    V projednávané věci přitom žalobkyně předložila na podporu prvního žalobního důvodu podrobné argumenty, kterým bylo věnováno více než 60 bodů žalobního návrhu ve věci T‑148/19, což mimoto Rada nezpochybňuje a ostatně i zohledňuje tím, že podrobně odpovídá na každý z argumentů předložených žalobkyní na podporu tohoto žalobního důvodu. Žalobní důvod je tedy přípustný.

b)      K relevantnosti žalobního důvodu

107    Žalobkyně tvrdí, že nevytváří strukturované sdružení jednající ve shodě za účelem páchání teroristických činů. PKK označuje za stranu strukturovanou v rámci vícevrstvého „komplexu“ a zároveň za samotný tento „komplex“ a kurdské společenské hnutí, a Rada v rozhodnutích z roku 2019 jasně neuvedla, kterou z těchto vrstev hodlá ponechat na sporných seznamech. Za strukturované sdružení, a tím méně za teroristickou skupinu, přitom podle žalobkyně nelze považovat ani „komplex“ zahrnující množství stran a jiných forem nezávisle organizovaných seskupení, ani kurdské společenské hnutí, jehož členy žalobkyně přímo ani nepřímo neřídí. Pokud jde o PKK jako stranu v rámci „komplexu“, ta je sice dostatečně strukturovaná, avšak nemá za cíl páchání teroristických činů a žádné nepáchá.

108    Rada má za to, že tato výtka vznesená na podporu tohoto žalobního důvodu je irelevantní, jelikož ze znění čl. 1 odst. 3 společného postoje 2001/931 vyplývá, že kvalifikace jako „teroristická skupina“, a zejména „skupina“ ve smyslu tohoto ustanovení, nepředstavuje podmínku pro použití uvedeného společného postoje.

109    Ze znění společného postoje 2001/931 totiž vyplývá, že kvalifikace „teroristické skupiny“ ve smyslu čl. 1 odst. 3 druhého pododstavce tohoto společného postoje, tedy „strukturované sdružení více než dvou osob existující po delší dobu, které jedná ve shodě s cílem páchat teroristické činy“, nepředstavuje obecnou podmínku pro použití uvedeného společného postoje

110    Jak je uvedeno v čl. 1 odst. 2 společného postoje 2001/931, tento se totiž vztahuje na fyzické osoby, jakož i na skupiny a subjekty, přičemž posledně uvedené nejsou ostatně v seznamu připojeném ke společnému postoji a k rozhodnutí z roku 2019 rozlišené, jelikož v prvním bodě uvádějí „fyzické osoby“ a ve druhém „skupiny a subjekty“. Definice „teroristické skupiny“ uvedená v čl. 1 odst. 3 druhém pododstavci společného postoje 2001/931 má pouze upřesnit dva konkrétní teroristické cíle, a to „vedení teroristické skupiny“ [čl. 1 odst. 3 první pododstavec písm. j) společného postoje 2001/931] a „účast na činnostech teroristické skupiny“ [čl. 1 odst. 3 první pododstavec písm. k) společného postoje 2001/931], které nevyčerpávají rozsah působnosti tohoto společného postoje, a nebyly ostatně Radou v rozhodnutích z roku 2019, pokud šlo o PKK, uvedeny (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. listopadu 2021, LTTE v. Rada, T‑160/19, nezveřejněný, EU:T:2021:817, bod 253).

111    Z toho vyplývá, že jelikož žalobkyně byla v souladu s požadavky společného postoje 2001/931 zařazena na sporné seznamy jako „skupina a subjekt“ a jelikož nijak nezpochybňuje svou kvalifikaci jako „subjekt“, je nepodstatné, že, jak tvrdí, PKK nepředstavuje „teroristickou skupinu“.

112    Tento žalobní důvod je tedy třeba zamítnout jako irelevantní v rozsahu, v němž kritizuje kvalifikaci žalobkyně jako „teroristické skupiny“.

113    Na druhou stranu je třeba v reakci na tvrzení Rady, že jí nepřísluší ověřovat kvalifikaci skutečností provedenou příslušným vnitrostátním orgánem, upřesnit, že Rada takovou povinnost má a argumenty žalobkyně jsou tedy relevantní v rozsahu, v němž zpochybňují výsledek ověření souladu činů zohledněných vnitrostátními orgány s definicí teroristického činu stanovenou v čl. 1 odst. 3 společného postoje 2001/931.

114    Jak totiž vyplývá ze znění čl. 1 odst. 4 prvního pododstavce společného postoje 2001/931, který odkazuje zejména na „odsouzení“ za „teroristický čin, pokus o spáchání teroristického činu, účast na něm nebo napomáhání k jeho spáchání“, Rada musí ověřit, zda akty zohledněné vnitrostátními orgány skutečně odpovídají teroristickým činům definovaným v čl. 1 odst. 3 společného postoje 2001/931 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. října 2014, LTTE v. Rada, T‑208/11 a T‑508/11, EU:T:2014:885, bod 191). Toto ověření je o to potřebnější, že jak vyplývá z některých výtek vznesených žalobkyní, definice teroristického činu se v jednotlivých státech liší a nemusí nutně ve všech ohledech odpovídat definici uvedené ve společném postoji 2001/931.

115    Pokud však dotčený subjekt v průběhu řízení před Radou zevrubně nezpochybňuje, že se vnitrostátní rozhodnutí týká teroristických činů ve smyslu čl. 1 odst. 3 společného postoje 2001/931, Rada není povinna se k této otázce vyjádřit podrobněji a uvedení v odůvodnění, že ověřila, že důvody, na nichž se zakládají rozhodnutí přijatá příslušnými vnitrostátními orgány, spadají do působnosti definice terorismu ve společném postoji 2001/931, je dostačující (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. listopadu 2021, LTTE v. Rada, T‑160/19, nezveřejněný, EU:T:2021:817, body 162 a 163 a citovaná judikatura).

116    Je třeba rovněž upřesnit, že toto ověření připadající Radě na základě čl. 1 odst. 3 společného postoje 2001/931, se týká pouze událostí zohledněných v rozhodnutích vnitrostátních orgánů, na nichž bylo založeno prvotní zařazení dotčeného subjektu na seznam. Jak totiž vyplývá z rozsudku ze dne 24. listopadu 2021, LTTE v. Rada (T‑160/19, nezveřejněný, EU:T:2021:817, body 168 a 276), pro ponechání subjektu na seznamu těch, kterým se zmrazují finanční prostředky, v rámci svého přezkumu prováděného na základě čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931 musí Rada prokázat nikoli to, že tento subjekt spáchal teroristické činy ve smyslu čl. 1 odst. 3 společného postoje, ale že riziko, že bude zapojena do takových činů, přetrvává, což nutně neznamená, že se těchto činů dopouští.

117    Platí však, že pokud lze mít za to, že PKK po svém prvotním zařazení na seznam spáchala teroristické činy, odůvodňuje to a fortiori zachování jejího zařazení na seznam.

118    Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že žalobní důvod vycházející z porušení čl. 1 odst. 3 společného postoje 2001/931 je irelevantní v rozsahu, v němž se vztahuje ke kvalifikaci žalobkyně jako „teroristické skupiny“ a týká se činů uvedených pro účely ponechání jejího jména na sporných seznamech při přezkumech prováděných Radou podle čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931, ale že je na druhé straně relevantní v rozsahu, v němž zpochybňuje klasifikaci teroristických činů u incidentů zohledněných rozhodnutími vnitrostátních orgánů zakládajícími prvotní zařazení na seznam.

c)      K opodstatněnosti žalobního důvodu

1)      K argumentaci, podle níž by cíle uvedené v čl. 1 odst. 3 společného postoje 2001/931 měly být vykládány ve světle legitimního ozbrojeného boje za sebeurčení kurdského lidu

119    Úvodem je třeba uvést, že ačkoli žalobkyně upustila od svého prvního žalobního důvodu ve věci T‑316/14 RENV, vycházejícího z porušení mezinárodního práva v oblasti ozbrojených konfliktů (viz bod 28 výše), trvá na své argumentaci vycházející z nezbytného zohlednění existence ozbrojeného boje pro účely výkladu a uplatnění čl. 1 odst. 3 společného postoje 2001/931.

120    Žalobkyně tak popírá, že činy, které jí Rada připisuje, byly spáchány s teroristickými záměry, přičemž se dovolává ozbrojeného konfliktu mezi ní a Tureckou republikou. Podle žalobkyně je nezbytné vzít v úvahu souvislosti, do nichž napadené činy spadají, tedy legitimní ozbrojený boj za sebeurčení kurdského lidu, který proto sobě staví PKK a turecké orgány, protože podle mezinárodního práva je použití násilí v době ozbrojeného konfliktu v zásadě povoleno. V souladu s čl. 3 odst. 5 a článkem 21 Smlouvy o EU by měl být čl. 1 odst. 3 společného postoje 2001/931 totiž vykládán ve světle mezinárodního práva v oblasti sebeurčení, mezinárodního humanitárního práva nebo základních hodnot demokracie a právního státu.

121    Žalobkyně tak zpochybňuje teroristické cíle, které by sledovaly jí připisované činy, a zdůrazňuje nezbytné rozlišování mezi uskutečněním činu a jeho uskutečněním za teroristickým účelem. Zejména nemá v úmyslu destabilizovat ani zničit turecký stát a snaží se jej pouze zlepšit a uvést jej více do souladu s demokratickými zásadami přijatými v rámci Unie, včetně základního práva na sebeurčení. Jejím cílem je také donutit tureckou vládu, aby přiznala Kurdům lepší pozici, aby její snahy nemohly být považovány za neoprávněné. Konečně žalobkyně tvrdí, že žádný z činů, které jsou jí připisovány, nebyl namířen proti civilnímu obyvatelstvu, pouze proti legitimním vojenským cílům, i když někdy způsobil civilní oběti.

122    V tomto ohledu je třeba připomenout, že z judikatury Soudního dvora i Tribunálu vyplývá, že existence ozbrojeného konfliktu ve smyslu mezinárodního humanitárního práva nevylučuje použití takových ustanovení unijního práva týkajících se prevence terorismu, jako je společný postoj 2001/931, na případné teroristické činy spáchané v této souvislosti (rozsudek ze dne 14. března 2017, A a ostatní, C‑158/14, EU:C: 2017:202, bod 97 a 98; viz také rozsudek ze dne 24. listopadu 2021, LTTE v. Rada, T‑160/19, nezveřejněný, EU:T:2021:817, bod 294 a citovaná judikatura).

123    Společný postoj 2001/931 totiž nijak nerozlišuje, pokud jde o jeho působnost, podle toho, zda dotčený čin je, či není spáchán v rámci ozbrojeného konfliktu ve smyslu mezinárodního humanitárního práva. A dále, cíli Unie a jejích členských států je boj proti terorismu bez ohledu na jeho formu, v souladu s cíli platného mezinárodního práva (rozsudek ze dne 16. října 2014, LTTE v. Rada, T‑208/11 a T‑508/11, EU:T:2014:885, bod 58).

124    Žalobkyně ostatně nezpochybňuje použitelnost společného postoje 2001/931 v případě ozbrojeného konfliktu, ale v podstatě se domnívá, že jeho ustanovení by měla být vykládána s přihlédnutím k legitimní povaze ozbrojeného boje, který vede proti tureckým orgánům za účelem sebeurčení kurdského lidu.

125    Je třeba připustit, že jak uvádí žalobkyně, obyčejová zásada sebeurčení, jež je připomenuta mimo jiné v článku 1 Charty OSN, podepsané v San Francisku dne 26. června 1945, je zásadou mezinárodního práva použitelnou na všechna nesamosprávná území a všechny národy, které ještě nezískaly nezávislost (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 21. prosince 2016, Rada v. Fronta Polisario, C‑104/16 P, EU:C:2016:973, bod 88, a ze dne 4. září 2019, Hamás v. Rada, T‑308/18, EU:T:2019:557, bod 217).

126    Aniž tím bylo zaujato stanovisko k použití této zásady v projednávané věci, tím méně k legalitě použití ozbrojené síly k získání práva na sebeurčení, je třeba uvést, že tato zásada neznamená, že v zájmu uplatnění uvedeného práva může lid nebo obyvatelstvo určitého území použít prostředky spadající do působnosti čl. 1 odst. 3 společného postoje 2001/931 (rozsudky ze dne 4. září 2019, Hamás v. Rada, T‑308/18, EU:T:2019:557, bod 218, a ze dne 24. listopadu 2021, LTTE v. Rada, T‑160/19, nezveřejněný, EU:T:2021:817, bod 299).

127    Tribunál měl totiž již příležitost rozhodnout, že výjimka ze zákazu teroristických činů v ozbrojených konfliktech ve prospěch osvobozeneckých hnutí zapojených do ozbrojeného boje proti „utlačující vládě“ nemá žádnou oporu v unijním ani v mezinárodním právu. Ustanovení mezinárodního práva, zejména rezoluce Rady bezpečnosti Organizace spojených národů 1373 (2001) ze dne 28. září 2001, Ženevská úmluva ze dne 12. srpna 1949 o ochraně civilních osob za války, Dodatkové protokoly I a II k Ženevským úmluvám ze dne 8. června 1977 o ochraně obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů a ozbrojených konfliktů nemajících mezinárodní charakter, jakož i Mezinárodní úmluva o potlačování financování terorismu, podepsaná v New Yorku dne 9. prosince 1999, při odsouzení teroristických činů nečiní rozdíly podle postavení pachatele činu a cílů, které sleduje (rozsudek ze dne 16. října 2014, LTTE v. Rada, T‑208/11 a T‑508/11, EU:T:2014:885, bod 68).

128    Je třeba navíc poznamenat, že v projednávané věci se žalobkyně omezuje na zmínku o jediném ustanovení, v projednávaném případě ustanovení unijního práva, které konkrétně podporuje její tvrzení o existenci výjimky ze zákazu teroristických činů v ozbrojených bojích za účelem sebeurčení, konkrétně rámcové rozhodnutí Rady 2002/475/SVV ze dne 13. června 2002 o boji proti terorismu (Úř. věst. 2002, L 164, s. 3), a zejména bodě 11 jeho odůvodnění, podle kterého se toto rozhodnutí „nevztahuje na činnosti ozbrojených sil při ozbrojených konfliktech ve smyslu mezinárodního humanitárního práva, jež se řídí tímto právem, ani na činnosti ozbrojených sil při výkonu úředních povinností, pokud se na ně vztahují pravidla mezinárodního práva“. Žalobkyně dodává, že rámcové rozhodnutí 2002/475 bylo doprovázeno prohlášením Rady, které výslovně vylučovalo ozbrojený odpor – takový, jaký prováděla různá evropská hnutí odporu během druhé světové války – ze své působnosti.

129    Společný postoj 2001/931, stejně jako rezoluce Rady bezpečnosti OSN 1373 (2001), kterou provádí na unijní úrovni, však neobsahuje žádné ustanovení srovnatelné s bodem 11 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2002/475 a neexistence takového bodu odůvodnění v uvedeném společném postoji musí být vykládána právě jako výraz vůle Rady nestanovit žádnou výjimku z použití ustanovení společného postoje, pokud se jedná o předcházení terorismu prostřednictvím boje proti jeho financování (rozsudek ze dne 16. října 2014, LTTE v. Rada, T‑208/11 a T‑508/11, EU:T:2014:885, body 74 až 76).

130    Z toho plyne, že odkaz žalobkyně na rámcové rozhodnutí 2002/475 a na prohlášení Rady doprovázející toto rámcové rozhodnutí je irelevantní.

131    Kromě toho je třeba rozlišovat mezi cíli, jichž si národ nebo obyvatelé určitého území přejí dosáhnout, a jednáním, kterým jich chtějí dosáhnout. „Cíle“ uvedené v čl. 1 odst. 3 prvním pododstavci bodech i) až iii) společného postoje 2001/931 těmto cílům, jež lze označit za konečné nebo základní, totiž neodpovídají. Zaměřují se, jak je patrné z použitých pojmů (zastrašování, nátlak, destabilizace nebo ničení), na samotnou povahu uskutečňovaných činů, což vede k závěru, že čl. 1 odst. 3 první pododstavec společného postoje 2001/931 odkazuje pouze na „činy“, nikoli na „cíle“ (viz rozsudek ze dne 24. listopadu 2021, LTTE v. Rada, T‑160/19, nezveřejněný, EU:T:2021:817, bod 300 a citovaná judikatura).

132    Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, tak zejména cíl sledovaný útoky na základní struktury tureckého státu [čl. 1 odst. 3 první pododstavec bod iii) společného postoje 2001/931], který by spočíval ve změně těchto struktur tak, aby byly demokratičtější, pokud by se skutečně prokázal, nemůže být brán v úvahu. Stejně tak pojem „protiprávně“ [čl. 1 odst. 3 první pododstavec bod ii) společného postoje 2001/931] je třeba chápat tak, že odkazuje na protiprávní povahu vykonávaného nátlaku, zejména pomocí použitých donucovacích prostředků, a nesmí být posuzován ve světle údajně legitimní povahy cíle sledovaného výkonem tohoto nátlaku. Konečně, pokud jde o zastrašování obyvatelstva [čl. 1 odst. 3 první pododstavec bod i) společného postoje 2001/931], u kterého žalobkyně tvrdí, že ozbrojený boj, jenž vede za účelem sebeurčení kurdského lidu, je zaměřen pouze na vojenské cíle, je třeba poznamenat, že tento argument je skutkově nepodložený, neboť několik činů uvedených v odůvodnění, zejména útoky namířené proti turistickým zařízením, byly zaměřeny především, a nikoli pouze jako vedlejší efekt, na civilní obyvatelstvo (viz zejména body 142 a 143 níže).

133    Konečně je třeba zdůraznit, že z výše uvedeného nelze dovodit, že by nástroj k předcházení terorismu, kterým je společný postoj 2001/931, a obecněji celý systém omezujících opatření Unie, tvořil překážku výkonu práva na sebeurčení obyvatel v utlačovatelských státech. Cílem společného postoje 2001/931 a jeho provádění Radou totiž není určit, kdo má v konfliktu mezi státem a určitou skupinou pravdu, nýbrž boj proti terorismu (rozsudek ze dne 16. října 2014, LTTE v. Rada, T‑208/11 a T‑508/11, EU:T:2014:885, bod 71). Za tohoto předpokladu je na Radě, aby využila široké posuzovací pravomoci přiznané unijním orgánům v oblasti vnějších vztahů Unie (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 28. října 1982, Faust v. Komise, 52/81, EU:C:1982:369, bod 27, a ze dne 16. června 1998, Racke, C‑162/96, EU:C:1998:293, bod 52, jakož i usnesení ze dne 6. září 2011, Mugraby v. Rada a Komise, T‑292/09, nezveřejněné, EU:T:2011:418, bod 60) a rozhodla o tom, ve vztahu ke komu, fyzickým a právnickým osobám spojeným s dotčeným státem, nebo k lidem, kteří chtějí uplatnit své právo na sebeurčení, by měla být přijata omezující opatření.

134    Argumenty žalobkyně týkající se zohlednění legitimního ozbrojeného konfliktu za sebeurčení kurdského lidu pro účely výkladu cílů uvedených v čl. 1 odst. 3 prvním pododstavci společného postoje 2001/931 je tedy třeba odmítnout.

135    Z toho vyplývá, že všechny argumenty žalobkyně směřující ke zpochybnění teroristických cílů identifikovaných u některých činů, které jsou jí připisovány, z důvodu, že byly údajně spáchány jako odveta proti turecké armádě, musí být rovněž odmítnuty.

2)      K popírání teroristické povahy cílů sledovaných některými činy připisovanými žalobkyni

136    Na samém počátku je třeba zamítnout výtku vycházející v podstatě z porušení zásady zákonnosti trestných činů a trestů, jelikož Rada nemohla založit napadená opatření na incidentech, ke kterým došlo před vstupem společného postoje 2001/931 v platnost. Vzhledem k čistě zajišťovací povaze zmrazení finančních prostředků stanoveného společným postojem 2001/931, který tedy nepředstavuje trestní nebo správní sankci (viz rozsudek ze dne 7. prosince 2010, Fahas v. Rada, T‑49/07, EU:T:2010:499, bod 67 a 68 a citovaná judikatura), tato obecná zásada unijního práva, zakotvená v čl. 49 odst. 1 první větě Listiny, podle níž „[n]ikdo nesmí být odsouzen za jednání […], které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem“, se v tomto případě nepoužije (obdobně viz rozsudek ze dne 27. února 2014, Ezz a ostatní v. Rada, T‑256/11, EU:T:2014:93, body 70 až 81).

137    Výtka vycházející z toho, že některé činy posuzované orgány Spojeného království neodpovídají definici trestných činů ve smyslu právních předpisů tohoto státu, musí být rovněž zamítnuta jako irelevantní. Ze specifické formy spolupráce navázané mezi členskými státy a Radou v oblasti boje proti terorismu a z toho vyplývající povinnosti Rady spoléhat se při formulaci svého rozhodnutí pokud možno co nejvíce na posouzení příslušného vnitrostátního orgánu vyplývá, že jí přísluší, aby se na tento orgán spoléhala rovněž při kvalifikaci zjištěných skutkových okolností s ohledem na pravidla vnitrostátního práva. I když čl. 1 odst. 3 společného postoje 2001/931 obsahuje požadavek na „defin[ici] jako trestný čin podle vnitrostátních právních předpisů“, tato kvalifikace spadá striktně do vnitrostátní sféry a je jako taková je při své realizaci nezávislá na provádění uvedeného společného postoje.

138    Pokud jde o zpochybňování toho, že některé činy připisované PKK odpovídají kritériím stanoveným v čl. 1 odst. 3 společného postoje 2001/931 pro definici pojmu „teroristický čin“, je třeba úvodem uvést, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, právě z kritiky předložené na podporu tohoto žalobního důvodu a zkoumané níže vyplývá, že žalobkyně měla k dispozici dostatečné údaje, pokud jde o incidenty, u nichž zpochybňuje jejich kvalifikaci jako teroristické činy, aby předložila argumenty na podporu svého zpochybňování. Z konstatování Soudního dvora v rozsudku ze dne 22. dubna 2021, Rada v. PKK (C‑46/19 P, EU:C:2021:316, bod 62 a 80), lze rovněž dovodit, že vylíčení incidentů, na níž byly založeny akty z roku 2014, jakož i odůvodnění aktů z let 2015 až 2017, převzaté v totožné podobě do rozhodnutí z roku 2019, byla, s výjimkou incidentu, ke kterému došlo v srpnu 2014, odůvodněna dostatečně k tomu, aby žalobkyně měla dostatek údajů k předložení argumentů na podporu svého zpochybnění kvalifikace dotčených incidentů jako teroristických činů.

139    Lze tedy mít za to, že nezávisle na skutečnosti, že teroristická povaha cílů sledovaných žalobkyní je zpochybňována pouze u některých činů uváděných Radou, tato popření neumožňují, aby byla zpochybněna hodnocení Rady.

140    Je třeba zdůraznit, že každý z typů jednání uvedených v čl. 1 odst. 3 prvním pododstavci písm. a) až k) společného postoje 2001/931 může nabýt teroristický charakter. Čin, jenž má být kvalifikován jako „teroristický“, nemusí mít zároveň všech jedenáct rysů uvedených v tomto ustanovení.

141    Z toho vyplývá, že nezáleží na tom, že jak tvrdí žalobkyně, některé činy, které jsou jí připisovány, nezpůsobily smrt [pod písmenem a)], nezahrnovaly použití střelných zbraní [pod písmenem f)], nezpůsobily rozsáhlá poškození [pod písmenem d)] nebo nevedly k únosům [pod písmenem c)], protože není sporu o tom, že tyto činy sledovaly jiné teroristické cíle mezi těmi, které jsou uvedeny v čl. 1 odst. 3 prvním pododstavci písm. a) až k) společného postoje 2001/931, a dále že jiné z uvedených aktů měly některý z těchto cílů.

142    Zejména, pokud jde o akty zohledněné orgány Spojeného království v roce 2001, je třeba připomenout, že Rada je uvedla v odůvodněních aktů z let 2015 až 2017 a v rozhodnutích z roku 2019 (bod 16 přílohy A odůvodnění) následovně:

–        únos západních turistů, včetně několika občanů Spojeného království, na počátku 90. let,

–        útoky na rafinerii v letech 1993–1994,

–        v letech 1993 až 1994 série útoků proti turistickým zařízením, která vedla k úmrtí zahraničních turistů, včetně občanů Spojeného království,

–        v letech 1995 až 1999 výhrůžky útoky proti tureckým turistickým zařízením.

143    Tedy i za předpokladu, že jak tvrdí žalobkyně, není prokázáno, že útoky na rafinerii spáchané v letech 1993–1994 ohrozily lidské životy podle čl. 1 odst. 3 písm. d) prvního pododstavce společného postoje 2001/931, faktem zůstává, že ani způsobená rozsáhlá poškození uvedená v tomto ustanovení, ani nevyhnutelný důsledek těchto poškození, kterým jsou uvedené značné ekonomické ztráty s ohrožením lidských životů, jako jeden ze dvou možných alternativních důsledků již zmíněných poškození, nejsou zpochybňovány. Stejně tak, i kdyby útok na tuto rafinerii nemohl být přičítán žalobkyni, jak tvrdí, lze poznamenat, že orgány Spojeného království v roce 2001 uvedly další činy (viz bod 142 výše), u nichž žalobkyně nezpochybňuje jejich důsledky ani sledované teroristické cíle, včetně útoků na životy osob. Konečně žalobkyně není oprávněna zpochybňovat, že výhrůžky útoky proti tureckým turistickým zařízením v letech 1995 až 1999 odpovídaly definici teroristických činů v čl. 1 odst. 3 společného postoje 2001/931, který výslovně stanoví v bodě i) „výhrůžku [výhrůžky] některého jednání uvedeného v písmenech a) až h)“, jako jsou útoky na život nebo poškození.

144    Kromě toho je třeba odmítnout argumenty žalobkyně zpochybňující kvalifikaci dotčených činů jako teroristických činů z důvodu nesrovnalostí mezi definicí teroristického činu v právních předpisech Spojeného království a definicí obsaženou v čl. 1 odst. 3 společného postoje 2001/931. Dotčená vnitrostátní legislativa, konkrétně protiteroristický zákon Spojeného království z roku 2000, zachovává stejnou dvoustupňovou definici teroristických činů, jako je definice obsažená v uvedeném společném postoji, a to tím, že tyto činy vymezuje „cíli“, které sledují, i prostředky použitými k těmto účelům, a tyto „cíle“, stejně jako tyto prostředky, si do značné míry odpovídají. Okolnost, že kritérium závažnosti je v právních předpisech Spojeného království spojeno s prostředky (například zmínka o závažném násilí, závažném poškození) a ve společném postoji 2001/931 s „cíli“ (například zmínka o závažném zastrašování obyvatelstva, o závažné destabilizaci nebo ničení), je tedy bez důsledků.

145    Pokud jde o činy zohledněné orgány Spojeného království v roce 2014, lze pro úplnost uvést (viz body 116 a 117 výše), že Rada konkrétně neidentifikovala teroristické cíle sledované každým z nich, ale pouze jeden obecný závěr uvádějící všechny tyto cíle [v tomto případě cíle uvedené v čl. 1 odst. 3 prvním pododstavci písm. a), c), d) a f) až i) společného postoje 2001/931], a to pro akty přijaté v roce 2001 i pro akty přijaté v roce 2014, které jsou uvedeny v důvodové zprávě (bod 19 přílohy A). Pro účely klasifikace teroristických činů ve smyslu čl. 1 odst. 3 společného postoje 2001/931 jsou proto irelevantní argumenty vytýkající Radě, že měla za to, že činy uváděné v roce 2014 způsobily újmu na životě osob [čl. 1 odst. 3 první pododstavec písm. a) společného postoje 2001/931], vedly k použití střelných zbraní [čl. 1 odst. 3 první pododstavec písm. f) společného postoje 2001/931] nebo způsobily rozsáhlá poškození [čl. 1 odst. 3 první pododstavec písm. d) společného postoje 2001/931], které odpovídají pouze třem ze sedmi uváděných cílů, přičemž je třeba dále upřesnit, že tyto teroristické cíle byly platně uvedeny, pokud jde o akty uvedené v rozhodnutí orgánů Spojeného království z roku 2001 (viz bod 143 výše).

146    Proto musí být žalobní důvod vycházející z porušení čl. 1 odst. 3 společného postoje 2001/931 zamítnut.

3.      K žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931

147    Je třeba připomenout, že v rámci přezkumu provedeného podle čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931 může Rada ponechat jméno dotčené osoby nebo název subjektu na seznamu těch, kterým se zmrazují finanční prostředky, pokud dojde k závěru, že trvá nebezpečí jejich zapojení do teroristických činností, které odůvodňovalo jejich prvotní zařazení na uvedený seznam, takže toto ponechání na seznamu je v podstatě prodloužením prvotního zařazení dotyčné osoby nebo subjektu na tento seznam. Za tímto účelem je rada povinna ověřit, zda se od tohoto prvotního zařazení skutková situace nezměnila tak, že již neumožňuje dospět k témuž závěru ohledně zapojení dotyčné osoby nebo subjektu do teroristických činností (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE, C‑599/14 P, EU:C:2017:583, bod 46 a 51 a citovaná judikatura; ze dne 20. června 2019, K. P., C‑458/15, EU:C:2019:522, bod 43, a ze dne 22. dubna 2021, Rada v. PKK, C‑46/19 P, EU:C:2021:316, bod 49).

148    V rámci ověřování, zda riziko zapojení dotyčné osoby nebo subjektu do teroristických činností trvá, musí být náležitě zohledněno, jak bylo později naloženo s vnitrostátním rozhodnutím, které sloužilo za základ pro prvotní zařazení této osoby nebo subjektu na seznam těch, jímž se zmrazují finanční prostředky, zejména zda bylo toto vnitrostátní rozhodnutí zrušeno z důvodu nových skutků nebo informací nebo z důvodu změny posouzení provedeného příslušným vnitrostátních orgánem (rozsudky ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE, C‑599/14 P, EU:C:2017:583, bod 52, a ze dne 22. dubna 2021, Rada v. PKK, C‑46/19 P, EU:C:2021:316, bod 50).

149    Mimoto samotná skutečnost, že vnitrostátní rozhodnutí, které sloužilo jako základ pro prvotní zařazení na seznam, zůstává v platnosti, nemusí s ohledem na uplynulou dobu a v závislosti na vývoji okolností daného případu postačovat k učinění závěru, že nebezpečí zapojení dotyčné osoby nebo subjektu do teroristických činností trvá. V takové situaci je Rada povinna založit ponechání této osoby nebo tohoto subjektu na uvedeném seznamu na aktualizovaném posouzení situace s ohledem na novější skutečnosti prokazující, že toto nebezpečí nadále trvá (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE, C‑599/14 P, EU:C:2017:583, body 52, 62 a 72; ze dne 26. července 2017, Rada v. Hamás, C‑79/15 P, EU:C:2017:584, body 40 a 50; ze dne 20. června 2019, K. P., C‑458/15, EU:C:2019:522, body 52, 60 a 61, a ze dne 22. dubna 2021, Rada v. PKK, C‑46/19 P, EU:C:2021:316, bod 51).

150    Podmínky zakládající tuto povinnost aktualizace, tedy plynutí času a vývoj okolností případu, jsou alternativní povahy, a to i přes použití spojky „a“ v judikatuře uvedené v bodě 149 výše. Unijní soud tak mohl potvrdit aktualizační povinnost Rady na základě uplynulého času, aniž nutně také zmínil změnu okolností během tohoto časového období (rozsudek ze dne 26. července 2017, Rada v. Hamás, C‑79/15 P, EU:C:2017:584, bod 32 a 33), přičemž někdy dokonce uvádí, že dotčený časový úsek představuje „sám o sobě“ prvek odůvodňující tuto aktualizaci (rozsudek ze dne 24. listopadu 2021, LTTE v. Rada, T‑160/19, nezveřejněný, EU:T:2021:817, bod 176). Pouhé uplynutí významného časového období může totiž postačovat k tomu, aby zdůvodnilo aktualizaci hodnocení Rady, pokud se jedná o posouzení přetrvávání rizika, a tím i vývoje tohoto rizika v době. Stejně tak je obtížné ignorovat událost znamenající významnou změnu okolností, i když k ní došlo jen několik měsíců po přijetí aktu o zachování zařazení na seznam.

151    Je-li to odůvodněno plynutím času nebo vývojem okolností případu, může se Rada pro účely nezbytné aktualizace svého posouzení opírat o nedávné události vycházející nejen z vnitrostátních rozhodnutí přijatých příslušnými orgány, ale i z jiných zdrojů, a tudíž i z vlastního posouzení (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE, C‑599/14 P, EU:C:2017:583, body 52, 62 a 72; ze dne 26. července 2017, Rada v. Hamás, C‑79/15 P, EU:C:2017:584, body 40 a 50; ze dne 20. června 2019, K. P., C‑458/15, EU:C:2019:522, body 52, 60 a 61, a ze dne 22. dubna 2021, Rada v. PKK, C‑46/19 P, EU:C:2021:316, bod 51).

152    V tomto ohledu je třeba v reakci na argument předložený žalobkyní ve věci T‑316/14 RENV týkající se údajné povinnosti prověřování ze strany vnitrostátních orgánů a nezbytné podpory Rady při něm zdůraznit, že je to právě proto, že systém omezujících opatření zavedený společným postojem 2001/931 nestanoví mechanismus, který by Radě umožnil mít v případě potřeby k dispozici vnitrostátní rozhodnutí přijatá po prvotním zařazení na seznam za účelem prověřování, které jí přísluší podle čl. 1 odst. 6 uvedeného společného postoje, že se nelze domnívat, že tento systém vyžaduje, aby Rada toto prověřování prováděla výlučně na základě takových vnitrostátních rozhodnutí, neboť jinak by byly nepatřičně omezeny prostředky, které má Rada za tím účelem k dispozici (rozsudky ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE, C‑599/14 P, EU:C:2017:583, body 63 a 64, a ze dne 26. července 2017, Rada v. Hamás, C‑79/15 P, EU:C:2017:584, bod 45).

153    Kromě toho je třeba rovněž připomenout, že s ohledem na novější poznatky související s aktualizovaným posouzením situace, ať již vycházejí z vnitrostátních rozhodnutí, nebo z jiných zdrojů, je unijní soud povinen ověřit, zda byla dodržena povinnost uvést odůvodnění stanovená v článku 296 SFEU, a tudíž zda jsou uváděné důvody dostatečně přesné a konkrétní, a dále to, zda jsou tyto důvody podložené, což znamená, že se tento soud v rámci přezkumu věcné legality těchto důvodů přesvědčí, že tyto akty spočívají na dostatečně pevném skutkovém základě, a ověří skutečnosti uvedené v odůvodnění uvedených aktů, které je základem pro ponechání na seznamech těch, jímž se zmrazují finanční prostředky (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 18. července 2013, Komise a ostatní v. Kadi, C‑584/10 P, C‑593/10 P a C‑595/10 P, EU: C:2013:518, body 118 a 119; ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE, C‑599/14 P, EU:C:2017:583, bod 70, a ze dne 22. dubna 2021, Rada v. PKK, C‑46/19 P, EU:C:2021:316, bod 52).

154    Pro účely tohoto soudního přezkumu může dotčená osoba nebo subjekt v rámci žaloby podané proti svému ponechání na seznamu těch, kterým se zmrazují finanční prostředky, zpochybnit všechny informace, o něž se Rada opírá při prokazování, že nebezpečí jejich zapojení do teroristických činností trvá, bez ohledu na to, zda tyto informace vycházejí z vnitrostátního rozhodnutí přijatého příslušným orgánem nebo z jiných zdrojů. V případě zpochybnění přísluší Radě, aby prokázala, že jsou tvrzené skutečnosti podložené, a unijnímu soudu přísluší ověřit jejich věcnou správnost (viz rozsudky ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE, C‑599/14 P, EU:C:2017:583, bod 71 a citovaná judikatura, a ze dne 22. dubna 2021, Rada v. PKK, C‑46/19 P, EU:C:2021:316, bod 53). V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že s ohledem na specifický systém spolupráce mezi Radou a členskými státy zavedený společným postojem 2001/931 a z toho vyplývající povinnost Rady spoléhat se co nejvíce na posouzení vnitrostátních orgánů mají rozhodnutí těchto orgánů zvláštní důkazní sílu, což usnadňuje Radě zjištění skutečností a jejich ověření unijními soudy, pokud byly uvedené skutečnosti již dříve prokázány příslušnými vnitrostátními orgány.

155    Ve světle těchto úvah je třeba zkoumat, zda akty z roku 2014, akty z let 2015 až 2017 a rozhodnutí z roku 2019 byly přijaty v souladu s požadavky čl. 1 odst. 1 6 společného postoje 2001/931, přičemž je třeba rozlišovat mezi těmito třemi typy aktů vzhledem k různým prvkům, které byly zohledněny při aktualizaci posouzení Rady ve s nimi souvisejícími odůvodněními.

a)      K přezkumu provedenému Radou v aktech z roku 2014 (věc T‑316/14 RENV)

156    Z odůvodnění aktů z roku 2014 vyplývá, že pro účely zachování zařazení žalobkyně na sporné seznamy se Rada opírala, s ohledem na historii jejích teroristických činností od roku 1984 a jí vyhlašovaná jednostranná příměří zejména od roku 2009, nejen o rozhodnutí amerických a tureckých úřadů před rokem 2009, ale také o skutečnost, že nařízení ministra vnitra Spojeného království z roku 2001, které sloužilo jako základ pro prvotní zařazení PKK na tento seznam, zůstalo v platnosti, a o seznam 69 incidentů, ke kterým došlo mezi 14. listopadem 2003 a 19. říjnem 2011 a jež Rada považovala za „teroristické činy“ ve smyslu čl. 1 odst. 3 společného postoje 2001/931, které lze přičíst žalobkyni (viz body 11 a 12 výše).

157    Žalobkyně vytýká Radě, že její zachování na sporných seznamech nezaložila na aktualizovaném posouzení situace, jak to od ní vyžaduje čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931. Rada se totiž spoléhala pouze na zastaralé informace z vnitrostátních rozhodnutí a nevzala v úvahu četné aktuální informace poskytnuté žalobkyní a týkající se mírového procesu, který byl zahájen v roce 2012, příměří, jež po něm následovalo, následného stažení jejích jednotek z tureckého území, jakož i její účasti v boji proti Islámskému státu, což vedlo v roce 2014 k několika výzvám k jejímu odstranění ze seznamů teroristů.

158    Zaprvé je třeba poznamenat, že mezi přijetím nařízení ministra vnitra Spojeného království z roku 2001 a přijetím aktů z roku 2014 uplynulo značné časové období, což samo o sobě odůvodňuje aktualizaci posouzení přetrvávání rizika zapojení PKK do teroristické činnosti.

159    Zadruhé lze konstatovat, že během třináctiletého období, které dělí přijetí nařízení z roku 2001 od přijetí aktů z roku 2014, došlo k několika událostem měnícím okolnosti ve smyslu judikatury uvedené v bodě 149 výše.

160    Akty z roku 2014 tak odkazují na několikeré příměří, které PKK jednostranně vyhlásila v letech 2005, 2006 a „od roku 2009“, a také na „třífázovou cestovní mapu“ pro mír vypracovanou PKK v roce 2003. I když odůvodnění aktů z roku 2014 to nezmiňují, je třeba uvést také dvě skutečnosti dovolávané žalobkyní (viz body 167 až 171 níže), tedy mírová jednání, která proběhla mezi PKK a tureckou vládou v letech 2012 a 2013, jakož i výzvu k míru publikovanou dne 21. března 2013 Abdullahem Öcalanem, zakladatelem a vůdcem PKK.

161    Naproti tomu účast žalobkyně v boji proti Islámskému státu nepředstavuje v této fázi událost značící změnu okolností odůvodňující aktualizaci, neboť podle informací ve spisu ta začala ve druhé polovině roku 2014, tedy po přijetí aktů z roku 2014.

162    Z toho vyplývá, že Rada byla povinna aktualizovat své posouzení přetrvávajícího rizika zapojení žalobkyně do terorismu.

163    Za tímto účelem Rada vyjmenovala velký počet incidentů, ke kterým došlo mezi 14. listopadem 2003 a 19. říjnem 2011, včetně zejména 17 incidentů, ke kterým došlo mezi 17. lednem 2010 a 19. říjnem 2011, tedy po příměřích jednostranně vyhlašovaných PKK od roku 2009.

164    V tomto ohledu je třeba nejprve poznamenat, že Soudní dvůr v rozsudku ze dne 22. dubna 2021, Rada v. PKK (C‑46/19 P, EU:C:2021:316), rozhodl, že tato aktualizace byla dostatečně odůvodněná, a Tribunál je tímto posouzením vázán. Podle Soudního dvora odůvodnění vztahující se k aktům z roku 2014 umožnila PKK, aby se seznámila se specifickými a konkrétními důvody, na základě kterých měla Rada za to, že i přes příměří jednostranně vyhlašovaná od roku 2009 nadále trvá nebezpečí zapojení této organizace do teroristických činností. Soudní dvůr tak upřesnil, že skutečnosti uvedené v těchto odůvodněních byly dostatečné k tomu, aby PKK mohla pochopit, co je jí vytýkáno, aby to případně mohla napadnout, a Tribunál mohl vykonávat svou kontrolu (rozsudek ze dne 22. dubna 2021, Rada v. PKK, C‑46/19 P, EU:C:2021:316, body 61 a 62).

165    Dále je možné rovněž uvést, že žalobkyně platně zpochybnila realitu nebo skutečnost, že jsou jí připisovány, pouze u některých dotčených incidentů. I když totiž z judikatury vyplývá, že od dotčené osoby nebo dotyčného subjektu nelze pro účely tohoto zpochybnění požadovat, aby předložily důkaz o opaku svědčící o tom, že tyto důvody podložené nejsou (viz rozsudek Rady ze dne 22. dubna 2021 PKK, C‑46/19 P, EU:C:2021:316, bod 54 a citovaná judikatura), musí přinejmenším konkrétně uvést incidenty, které zpochybňuje (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. března 2019, Hamás v. Rada, T‑289/15, EU:T:2019:138, bod 151 a citovaná judikatura). Žalobkyně však konkrétně zpochybňuje pouze některé z 69 incidentů. Stejně tak se s ohledem na výše uvedené posouzení Soudního dvora týkající se dodržování povinnosti Rady uvést odůvodnění žalobkyně nemůže vážně vést argumentační linii skrz údajný nepřesný popis dotčených incidentů v odůvodněních, a tvrdit, že není schopna ho zpochybnit. Dále nemůže Radě vytýkat, že neuvedla zdroje informací týkajících se incidentů, které byly zohledněny, když Rada není k takovému uvedení povinna, protože jeho absence nebrání subjektu, jehož zařazení na seznam je zachováno, aby pochopil důvody, proč tomu tak je, a protože tento subjekt může požádat o přístup k dokumentům Rady (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. dubna 2021, Rada v. PKK, C‑46/19 P, EU:C:2021:316, bod 64; viz také rozsudek ze dne 24. listopadu 2021, LTTE v. Rada, T‑160/19, nezveřejněný, EU:T:2021:817, body 378 až 380 a citovaná judikatura). V projednávané věci z toho vyplývá, že konkrétně ze 17 incidentů, k nimž došlo v letech 2010 až 2011, žalobkyně napadla pouze omezený počet.

166    Lze tedy mít za to, navíc vzhledem ke správné kvalifikaci incidentů jako teroristických činů (viz body 116, 117 a 146 výše), že Rada plnila svou povinnost aktualizace do roku 2011. Plyne z toho rovněž, že není třeba vyjadřovat se ke kritice toho, že se Rada opírala o nařízení ministra vnitra Spojeného království z roku 2006 zakazující „KADEK“ a „KONGRA-GEL“ a o rozsudky tureckých soudů pro státní bezpečnost, z nichž poslední byly zohledněny ty z roku 2006.

167    Nicméně v letech 2011 až 2014, tedy v období, které jako takové lze považovat za období nevyžadující aktualizaci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. listopadu 2021, LTTE v. Rada, T‑160/19, nezveřejněný, EU:T:2021:817, bod 208 a citovaná judikatura), se objevila výzva A. Öcalana k míru a k mírovým jednáním mezi PKK a tureckými orgány (viz odstavec 160 výše), která nejsou zmíněna ani v aktech z roku 2014 a jejich odůvodněních, ani v dopisech oznamujících tyto akty žalobkyni.

168    Takové skutečnosti přitom představují vývoj okolností odůvodňující aktualizaci posouzení situace.

169    Zaprvé výzva A. Öcalana k míru nebyla izolovaným prohlášením, ale zapadala do kontextu jednání, která v době, kdy byla učiněna, probíhala již několik měsíců. Nejednalo se o prosté dočasné zastavení nebo pozastavení teroristických činností, ze své podstaty jednostranné, ale v širším měřítku se jednalo o mírová jednání, která jsou bilaterální povahy a v rámci nichž bylo takové zastavení nebo pozastavení vyhlášeno. Judikatura citovaná Radou týkající se hrozby, kterou může i nadále představovat organizace, jež v minulosti spáchala teroristické činy, bez ohledu na přerušení této teroristické činnosti po více či méně dlouhou dobu, nebo dokonce její zdánlivé ukončení (rozsudek ze dne 23. října 2008, People's Mojahedin Organization of Iran v. Rada, T‑256/07, EU:T:2008:461, bod 112), je proto irelevantní. Kromě toho, i když Soudní dvůr v bodech 61 a 62 rozsudku ze dne 22. dubna 2021, Rada v. PKK (C‑46/19 P, EU:C:2021:316) rozhodl, že Rada platně odůvodnila své tvrzení, že i přes prohlašovaná příměří nadále trvá nebezpečí zapojení této organizace do teroristických činností, opírá se o incidenty, k nimž došlo až po vyhlášených příměřích.

170    Dále unijní orgány, v projednávaném případě vysoké orgány v otázkách zahraniční politiky, jmenovitě vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku a člen Komise odpovědný za rozšíření a evropskou politiku sousedství, samy uznaly realitu toho, co nazývaly „mírovým procesem“. V tiskové zprávě ze dne 21. března 2013 oba dva učinili společné prohlášení, v němž uvítali výzvu A. Öcalana, který žádá PKK, aby složila zbraně a stáhla se za turecké hranice, přičemž vybízí všechny strany, aby neúnavně pracovaly na nastolení míru a prosperity všem občanům Turecka a plně podporovaly mírový proces.

171    Konečně lze poznamenat, že tento proces probíhal v okamžiku přijetí prvního aktu roku 2014 již déle než rok a v okamžiku přijetí druhého aktu z roku 2014 již více než 18 měsíců, aniž by z těchto aktů nebo ze spisu vyplývala jakákoli skutečnost vedoucí k závěru, že by byl ke dni přijetí uvedených aktů ukončen.

172    Je důležité upřesnit, že v souladu s rozsudkem ze dne 22. dubna 2021, Rada v. PKK (C‑46/19 P, EU:C:2021:316, body 56, 57, 74 a 88), z takového mlčení Rady nelze vyvozovat nedostatek odůvodnění. Na druhé straně lze ze skutečnosti, že Rada neuvádí žádný přezkum ani žádné zohlednění výše uvedených prvků, vyvodit, že provedený přezkum nesplňuje požadavky čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931.

173    Takovou analýzu podporuje skutečnost, že Rada tyto skutečnosti ve svých písemnostech výslovně nezmiňuje a spokojuje se s obecným odkazem na prohlášení o zastavení teroristických a ozbrojených činností, u nichž je třeba zaprvé zdůraznit, že nejsou jediné, o které se zde jedná, protože dotyčné prohlášení A. Öcalana je součástí mírového procesu (viz bod 169 výše), a zadruhé, že vedly již dříve, pokud jde zejména o příměří z roku 2005 a 2006, k tomu, že Rada ověřila pokračování teroristických aktivit PKK po uvedených příměřích (viz body 160 a 163 výše), k čemuž nedošlo po jednáních a prohlášeních z let 2012 a 2013.

174    Navíc prohlášení A. Öcalana ze dne 21. března 2015, vyzývající k uspořádání kurdského kongresu, aby rozhodl o ukončení ozbrojeného boje, na které se Rada odvolává ve svých písemnostech a jež podle jejího názoru potvrzuje, že před tímto datem nebylo v tomto smyslu přijato žádné rozhodnutí, je irelevantní. I když posouzení přetrvávání rizika zapojení do teroristické činnosti může částečně zahrnovat prognózy, nemůže vést ke zpochybnění ustálené judikatury, a to ani v oblasti omezujících opatření, na jejichž základě je třeba posuzovat zákonnost unijního aktu na základě skutkových a právních skutečností existujících ke dni přijetí aktu (viz rozsudky ze dne 3. září 2015, Inuit Tapiriit Kanatami a další v. Komise, C‑398/13 P, EU:C:2015:535, bod 22 a citovaná judikatura, a ze dne 4. září 2015, NIOC a ostatní v. Rada, T‑577/12, nezveřejněný, EU:T:2015:596, bod 112 a citovaná judikatura), takže je možné zohlednit pouze skutkové okolnosti, které existovaly v době přijetí napadených aktů [viz rozsudek ze dne 24. listopadu 2021, Al Zoubi v. Rada, T‑257/19, EU:T:2021:819, bod 58 (nezveřejněný) a citovaná judikatura].

175    Z toho vyplývá, že Rada porušila čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931, což vede ke zrušení aktů z roku 2014, aniž by bylo třeba zkoumat žalobní důvod vycházející z porušení článků 4 a 51 Listiny, směřující pouze proti zohlednění rozsudků tureckých soudů pro státní bezpečnost (viz bod 166 výše), ani následující tři žalobní důvody uplatněné na podporu návrhu na zrušení aktů z roku 2014.

b)      K přezkumu provedenému Radou v aktech z let 2015 až 2017 (věc T‑316/14 RENV)

176    Úvodem je třeba poznamenat, že Rada v odůvodněních týkajících se aktů z let 2015 až 2017 odkázala na nové skutečnosti, které podle ní odůvodňovaly ponechání žalobkyně na sporných seznamech.

177    Rada zejména zmínila nové rozhodnutí ministra vnitra Spojeného království ze dne 3. prosince 2014, jakož i, vedle toho, že poprvé uvedla data rozhodnutí orgánů Spojených států, která byla základem pro prvotní zařazení na seznam (1997 a 2001), přezkum provedený těmito orgány dne 21. listopadu 2013 a „správní spis“ ministerstva zahraničí Spojených států rovněž z roku 2013, přičemž upřesnila incidenty, které byly základem dotčených vnitrostátních rozhodnutí a rozhodnutí obsažených ve správním spisu. Poprvé se také opírala o několik francouzských soudních rozhodnutí vydaných v letech 2011 až 2014. Rada rovněž uvedla, že zkoumala, zda má k dispozici skutečnosti, které by svědčily ve prospěch odstranění PKK ze seznamu, a že poté, co žádné nenašla, měla za to, že důvody odůvodňující zařazení na seznam jsou i nadále platné (viz bod 13 výše).

178    Žalobkyně zpochybňuje incidenty, na nichž je založeno rozhodnutí Spojeného království z roku 2014, a zdůrazňuje, že není důsledkem žádosti o zrušení zákazu, kterou podala, a nebylo tedy přijato na základě všech relevantních údajů. Žalobkyně s ohledem na rozhodnutí Spojených států z roku 2013 tvrdí, že nebylo prokázáno, že by jeho základem byl správní spis ministerstva zahraničí Spojených států ze stejného roku. Pokud jde o rozhodnutí francouzských soudů z let 2011, 2013 a 2014, žalobkyně poukazuje na to, že nebyla účastníkem řízení, které vedlo k vydání těchto rozhodnutí, že navíc nebyla založena na nestranných, objektivních a podstatných důkazech zejména proto, že z velké části vycházejí z informací poskytnutých Tureckem a jsou založena na širší definici teroristického činu, než je definice ve společném postoji 2001/931, jakož i na skutcích připisovaných žalobkyni, které předcházejí roku 2007. Ve svých vyjádřeních týkajících se rozsudku ze dne 22. dubna 2021, Rada v. PKK (C‑46/19 P, EU:C:2021:316), žalobkyně vyvozuje, že úvaha Tribunálu, že francouzská soudní rozhodnutí nepředstavují dostatečný základ pro odůvodnění jejího ponechání na sporných seznamech, které nebylo zpochybněno kasačním opravným prostředkem Rady, není zpochybněna. Konečně žalobkyně vytýká Radě, že nevzala v úvahu podrobné a dokumenty podložené informace uvedené v její žádosti a její replice, podle nichž je důležitým partnerem koaličních sil Spojených států a Evropy v boji proti Islámskému státu.

179    Je tedy třeba určit, zda tyto nové skutečnosti umožňují mít za to, že Rada ponechala žalobkyni na sporných seznamech platně, a to s ohledem na žalobkyní předložené argumenty, které to zpochybňují, počínaje těmi, jež kritizují skutečnost, že Rada se opírala o rozhodnutí ministra vnitra Spojeného království z roku 2014.

180    V aktech z let 2015 až 2017 Rada upřesňuje, že toto rozhodnutí je založeno na následujících skutečnostech:

–        útoku na staveniště nového tureckého předsunutého vojenského stanoviště v květnu 2014, při kterém byli zraněni dva vojáci,

–        útoku na elektrárnu a únos tří čínských inženýrů v srpnu 2014 (bod 17 přílohy A odůvodnění),

–        oznámení PKK o přerušení mírových jednání s Tureckou republikou, pokud tato nezasáhne proti Islámskému státu, v říjnu 2014 (bod 18 přílohy A odůvodnění).

181    Úvodem je třeba zdůraznit, že rozhodnutí ministra vnitra Spojeného království z roku 2014 bylo přijato příslušným orgánem ve smyslu čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931, neboť vzešlo od stejného orgánu jako v případě nařízení z roku 2001 (viz odstavec 67 výše). I když tedy Rada není při ponechání subjektu na seznamech těch, kterým se zmrazují finanční prostředky, povinna vycházet ze skutečností získaných z rozhodnutí příslušných vnitrostátních orgánů (viz body 151 a 152 výše), skutečností zůstává, že pokud se přitom o taková rozhodnutí opírá, skutkové poznatky získané z těchto rozhodnutí musí být považovány za skutečnosti, které mají zvláštní důkazní sílu (viz bod 154 výše).

182    Je třeba rovněž připomenout, že Soudní dvůr v rozsudku ze dne 22. dubna 2021, Rada v. PKK (C‑46/19 P, EU:C:2021:316), rozhodl, že zmínka o útoku z měsíce srpna 2014 byla nedostatečně odůvodněna, ale na druhé straně byly dostatečně odůvodněny odkazy na skutky z května a října 2014 (body 78 až 80). Dále rozhodl, že když Tribunál v bodě 103 rozsudku ze dne 15. listopadu 2018, PKK v. Rada (T‑316/14, EU:T:2018:788), uvedl, že PKK předložila argumenty směřující ke zpochybnění přičitatelnosti incidentů uvedených v rozhodnutí ministra vnitra o přezkumu z roku 2014, jak je popsáno v příloze A aktů z let 2015 až 2017, tomuto subjektu, jakož i jejich kvalifikace jako teroristických činů ve smyslu čl. 1 odst. 3 společného postoje 2001/931, tato argumentace měla zpochybnit pravdivost uvedených skutečností a jejich právní kvalifikaci, což nesměřovalo ke konstatování porušení povinnosti Rady uvést odůvodnění, ale měla to zpochybnit věcnou legalitu těchto aktů, a tím založit povinnost Rady prokázat opodstatněnost uplatněných důvodů (bod 81).

183    V projednávaném případě lze na základě odpovědi žalobkyně na otázku položenou Tribunálem na jednání konstatovat, že tato se omezuje na zpochybnění hrozby přerušení mírových jednání vyslovené v říjnu 2014 s tím, že pouze varovala turecké úřady před rizikem neúspěchu mírových jednání, pokud nezakročí proti Islámskému státu, aniž by jim hrozila jejich přerušením. Na druhou stranu bylo v protokolu z jednání zaznamenáno, že žalobkyně připustila, že činy spáchané kurdskými ozbrojenci z Lidové obranné síly (HPG) jí lze přičítat, z čehož lze dovodit, že nadále nepopírá útok z května 2014. Přisouzení HPG, nikoli PKK, bylo skutečně jediným důvodem pro zpochybnění, který žalobkyně ve svém návrhu na úpravu žaloby vznesla v souvislosti s tímto útokem.

184    Kromě toho, pokud jde o argument žalobkyně, že rozhodnutí z roku 2014 nemůže být zohledněno z důvodu, že žádost o zrušení zákazu, na kterou reaguje, nepochází od PKK, z judikatury vyplývá, že je třeba náležitě zohlednit, jak bylo později naloženo s vnitrostátním rozhodnutím, jež sloužilo za základ pro prvotní zařazení na seznam, a v tomto ohledu více než na subjektu, který dal podnět k novému posouzení, záleží na případném zrušení nebo stažení nebo naopak potvrzení tohoto vnitrostátního rozhodnutí v důsledku nových faktů nebo skutečností nebo po změně nebo doplnění uvedeného posouzení (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE, C‑599/14 P, EU:C:2017:583, bod 52, a ze dne 26. července 2017, Rada v. Hamás, C‑79/15 P, EU:C:2017:584, bod 30). V projednávané věci je tomu tak tím spíše, že ministr vnitra Spojeného království založil své rozhodnutí z roku 2014 na několika nových teroristických činech, ke kterým došlo v roce 2014, z nichž alespoň jeden žalobkyně nepopírá (viz bod 183 výše). V každém případě lze poznamenat, že Rada ve svém odůvodnění (bod 12 přílohy A) uvedla, že samotná PKK třikrát neúspěšně žádala (v letech 2001, 2009 a 2014) o zrušení svého zákazu, z čehož lze dovodit, že příslušný orgán měl zejména v roce 2014 k dispozici argumenty a skutečnosti, které PKK předložila ve prospěch své žádosti.

185    Z toho vyplývá, že vzhledem ke správné kvalifikaci útoku z května 2014 jako teroristického činu (viz body 135 a 145 výše) Rada platně konstatovala, že PKK byla zapojena do teroristických činů až do 13. května 2014, tedy do data nepopíraného teroristického činu uvedeného v rozhodnutí ministra vnitra Spojeného království z roku 2014. Tento čin kromě toho následuje po událostech z let 2012 a 2013, které byly považovány za důvod k aktualizaci hodnocení rizika zapojení do teroristické činnosti.

186    Rada proto platně aktualizovala své posouzení rizika zapojení do teroristické činnosti až do května 2014, což z hlediska „časového odstupu“ méně než pěti let od aktů z let 2015 až 2017, včetně těch posledních, postačuje k závěru, že přezkum podle čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931 byl proveden v řádné a náležité formě (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. listopadu 2021, LTTE v. Rada, T‑160/19, nezveřejněný, EU:T:2021:817, bod 208 a citovaná judikatura).

187    Tuto úvahu nezpochybňuje účast žalobkyně v boji proti Islámskému státu od druhé poloviny roku 2014, kterou tato prezentuje jako událost znamenající změnu okolností odůvodňující aktualizaci hodnocení Rady (viz bod 178 výše) a o níž se Rada správně domnívala, že ji nemusí brát v úvahu. Taková účast spadá ve skutečnosti do stejného období jako výše uvedené varování vydané tureckým orgánům, i kdyby toto varování nemělo dosah uvedený v aktech z let 2015 až 2017 (viz odstavec 183 výše). Neukazuje tedy na žádné uvolnění vztahů PKK s Tureckou republikou a jako taková neznamená ukončení konfliktu PKK s tímto státem a ukončení činností, které by mohly být v tomto rámci považovány za teroristické. Z této okolnosti tedy nelze vyvodit, že došlo ke změně takové povahy, jež by vyžadovala, aby se Rada přesvědčila o přetrvávání nebezpečí zapojení PKK do teroristické činnosti.

188    Z toho vyplývá, že žalobní důvod vycházející z porušení čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931 musí být zamítnut v rozsahu, v němž se týká aktů z let 2015 až 2017, aniž by bylo nutné zkoumat argumenty kritizující oporu, kterou Rada nalezla v amerických a francouzských založených na incidentech, k nimž došlo do roku 2014.

c)      K přezkumu provedenému Radou v souvislosti s rozhodnutími z roku 2019 (věc T‑148/19)

189    Rozhodnutí z roku 2019 jsou téměř totožná s akty z let 2015 až 2017. Argumenty předložené žalobkyní proti těmto rozhodnutím jsou navíc podobné argumentům zpochybňujícím přezkum, jenž vedl k aktům z let 2015 až 2017.

190    Jediný rozdíl mezi akty z let 2015 až 2017 a rozhodnutími z roku 2019 se týká pouze rozhodnutí 2019/1341, ve kterém je zmíněn další incident připisovaný PKK ze dne 23. října 2017. Jedná se o útok výbušným zařízením na turecké vojenské vozidlo v jižní provincii Hakkari, při němž byl zabit turecký voják (bod 16 poslední odrážka odůvodnění). Tento útok je prezentován tak, že se objevuje ve správním spisu orgánů Spojených států z roku 2019. Jako zdroj, ze kterého tato informace pochází, se uvádí konkrétně tisková agentura Reuters.

191    Úvodem je třeba poznamenat, že žalobkyně nezpochybňuje závažnost tohoto útoku ani to, že je jeho původcem, a omezuje se na odmítnutí jeho kvalifikace jako teroristického činu ve smyslu čl. 1 odst. 3 společného postoje 2001/931 z irelevantního důvodu, že tento čin byl součástí ozbrojeného konfliktu mezi ní a Tureckou republikou (viz body 134 a 135 výše). Zmínka o tomto útoku v rozhodnutí 2019/1341 je rovněž dostatečně odůvodněna (viz bod 231 níže).

192    Mimoto je třeba zdůraznit, že skutečnost, že údajné teroristické činy zohledněné za účelem ponechání na sporných seznamech, jejichž závažnost ani přisuzování žalobkyni tato nezpochybňuje, byly konstatovány vnitrostátním orgánem, který nemůže být kvalifikován jako příslušný orgán ve smyslu společného postoje 2001/931, nebrání Radě v tom, aby se platně opírala o tyto akty v rámci svého přezkumu rizika účasti na teroristické činnosti. Při přezkumu opodstatněnosti zařazení subjektu totiž Rada není povinna opírat se o skutečnosti uvedené v rozhodnutí příslušného orgánu splňujícího kritéria čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 4. září 2019, Hamás v. Rada, T‑308/18, EU:T:2019:557, bod 150, a ze dne 24. listopadu 2021, LTTE v. Rada, T‑160/19, nezveřejněný, EU:T:2021:817, bod 143).

193    V projednávaném případě tedy není rozhodující, jak vyplývá z bodu 96 výše, že je orgánům Spojených států odepřena kvalifikace příslušného orgánu. Nemá význam ani skutečnost, že jak tvrdí žalobkyně, z rozhodnutí z roku 2019 není zřejmé, že předmětné incidenty kromě toho, že se objevily ve správním spisu Spojených států, odůvodnily zachování jejího označení za teroristickou organizaci na základě přezkumů orgánů Spojených států.

194    Je třeba rovněž poznamenat, že na rozdíl od věci T‑316/14 RENV, s výjimkou únosu tří čínských inženýrů žalobkyně nezpochybňuje závažnost činů, které jsou základem rozhodnutí ministra vnitra Spojeného království z roku 2014 nebo svou účast na nich.

195    Rovněž je třeba vzít v úvahu nedostatečné odůvodnění zjištěné Soudním dvorem, pokud jde o útok na elektrárnu, k němuž došlo v srpnu 2014 a vedl k únosu tří čínských inženýrů (rozsudek ze dne 22. dubna 2021, Rada v. PKK, C‑46/19 P, EU:C:2021:316, odstavec 78). I když žalobkyně toto nedostatečné odůvodnění ve věci T‑148/19 ve svém vyjádření k rozsudku ze dne 22. dubna 2021, Rada v. PKK (C‑46/19 P, EU:C: 2021:316), neuvádí, tato úvaha je důvodem veřejného pořádku a účastníci řízení dostali příležitost k tomuto tématu předložit svá vyjádření.

196    Pokud jde zaprvé o rozhodnutí 2019/25, z toho vyplývá, že poslední čin spáchaný PKK, který Rada platně uznala a kvalifikovala jako teroristický (viz body 135 a 145 výše), pochází z května 2014, což odpovídá časovému odstupu přibližně čtyři a půl roku od tohoto rozhodnutí, které nevyžadovalo aktualizaci, jak vyplývá z bodu 167 výše.

197    Tento čin je navíc pozdější než události z let 2012 a 2013, jež byly považovány za události odůvodňující aktualizaci hodnocení rizika zapojení do teroristické činnosti, kterou lze tedy v tomto ohledu považovat za správně provedenou.

198    Rovněž lze mít za to, že obdobně jako v případě posouzení provedeného ohledně aktů z let 2015 až 2017 se Rada oprávněně domnívala, že účast PKK v boji proti Islámskému státu po útoku z května 2014 nepředstavuje změnu okolností, v důsledku níž by byla nucena přesvědčit se o přetrvávajícím nebezpečí zapojení PKK do teroristické činnosti (viz bod 187 výše). To platí tím spíše, že ve věci T‑148/19 žalobkyně jako další změnu okolností uplatňuje to, že došlo k přeměně tureckého státu na totalitní stát utlačující kurdský lid, čímž odůvodňuje své trvající nepřátelství vůči tureckým orgánům. Vzhledem k tomu, že tento útlak je mimoto v podstatě uplatňován na podporu argumentů PKK týkajících se jejího ozbrojeného konfliktu s Tureckou republikou, nepředstavuje vývoj značící jako takový pacifikaci PKK.

199    Totéž platí o prohlášeních A. Öcalana naznačujících jeho připravenost na politická jednání a potřebu dosáhnout demokratického řešení spíše než udržovat konfrontační postoje a uchylovat se k fyzickému násilí. Skutečně, bez ohledu na jejich mnohem méně slavnostní a pozitivní znění než výše uvedené prohlášení z roku 2013 a skutečnost, že PKK není žádným způsobem zmíněna, tato prohlášení shromážděná advokáty A. Öcalana a poté zveřejněná, pocházející z období od května do srpna 2019, jsou pozdější než rozhodnutí 2019/25.

200    Zadruhé, pokud jde o rozhodnutí 2019/1341, poslední čin spáchaný PKK, který Rada platně uznala a kvalifikovala jako teroristický (viz bod 191 výše), pochází z roku 2017, tedy z doby kratší než dva roky od uvedeného rozhodnutí, což představuje a fortiori časový odstup, kvůli kterému není nutné aktualizovat přetrvávání rizika zapojení do teroristické činnosti.

201    Vzhledem k tomu, že útok v roce 2017 byl navíc o mnoho pozdější než události z let 2012 a 2013 a než počátek účasti PKK v boji proti Islámskému státu, lze také mít za to, že tento útok byl důvodem, že Rada na konci svého přezkumu potvrdila přetrvávající riziko zapojení PKK do teroristické činnosti a zachovala její zařazení na sporný seznam přijetím rozhodnutí 2019/1341 navzdory těmto událostem a této účasti. Pokud jde o výše uvedená prohlášení A. Öcalana učiněná v období od května do srpna 2019, jsou ve světle rozhodnutí 2019/1341 přijatého dne 8. srpna 2019 příliš čerstvá na to, aby v této fázi odůvodňovala aktualizaci hodnocení Rady při nedostatečném odstupu od opatření navazujících na tato prohlášení, pokud jde o ukončení násilí nebo zahájení mírového procesu.

202    Z toho vyplývá, že Rada dodržela požadavky čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931, když v rozhodnutích z roku 2019 přezkoumala trvající riziko zapojení PKK do teroristické činnosti.

203    Ze všeho výše uvedeného tedy vyplývá, že žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931 je třeba vyhovět pouze v rozsahu pokud, v němž se jedná o akty z roku 2014, aniž by tedy bylo nutné zkoumat žalobní důvod vycházející z porušení článků 4 a 51 Listiny, vznesený pouze proti těmto aktům (viz bod 175 výše), ani tři následující žalobní důvody uplatněné na podporu návrhu na jejich zrušení. Žalobní důvod vycházející z porušení čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931 musí být naopak zamítnut, pokud jde o akty z let 2015 až 2017 a rozhodnutí z roku 2019.

4.      K žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení zásady proporcionality

204    Žalobkyně tvrdí, že její ponechání na sporných seznamech představuje nepřiměřený prostředek k dosažení cíle boje proti terorismu s ohledem na změnu okolností od roku 2002 a dopady tohoto zařazení na seznam v členských státech, včetně svobody projevu a shromažďování, na politické akce PKK a s ohledem na Kurdy obecně. Žalobkyně kromě toho zdůrazňuje, že doba trvání dotčeného zařazení na seznam se zdá být neomezená a existují méně omezující opatření pro boj proti terorismu.

205    S ohledem na zjištěnou protiprávnost aktů z roku 2014 bude tento žalobní důvod, vycházející z porušení zásady proporcionality, zkoumán z důvodu hospodárnosti řízení pouze v rozsahu, v němž se týká aktů z let 2015 až 2017 a rozhodnutí z roku 2019.

206    V tomto ohledu je třeba připomenout, že základní práva, včetně práva vlastnit majetek a práva svobody projevu a shromažďovacího, se netěší v unijním právu absolutní ochraně. Výkon těchto práv lze omezit, pokud jsou tato omezení zaprvé náležitě odůvodněna cíli obecného zájmu sledovanými Unií a zadruhé nepředstavují vzhledem k těmto cílům nepřiměřený či neúnosný zásah do jejich podstaty (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. listopadu 2012, Al-Aqsa v. Rada a Nizozemsko v. Al-Aqsa, C‑539/10 P a C‑550/10 P, EU:C:2012:711, bod 121 a citovaná judikatura).

207    Pokud jde o první podmínku, podle ustálené judikatury zmrazení finančních prostředků, finančního majetku a jiných hospodářských zdrojů osob a subjektů, které jsou podle pravidel stanovených nařízením č. 2580/2001 a společným postojem 2001/931 označeny za osoby zapojené do financování terorismu, cíl obecného zájmu sleduje, jelikož spadá do rámce boje proti ohrožením mezinárodního míru a bezpečnosti, která představují teroristické činy (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. listopadu 2012, Al-Aqsa v. Rada a Nizozemsko v. Al-Aqsa, C‑539/10 P a C‑550/10 P, EU:C:2012:711, bod 123 a citovaná judikatura).

208    Pokud jde o druhou podmínku, je důležité uvést, že opatření spočívající ve zmrazení finančních prostředků nejsou v zásadě považována za nepřiměřená, neúnosná nebo za opatření zasahující do podstaty všech nebo některých základních práv.

209    Tento typ opatření je totiž v demokratické společnosti nezbytný pro boj proti terorismu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. října 2008, People's Mojahedin Organization of Iran v. Rada, T‑256/07, EU:T:2008:461, bod 129 a citovaná judikatura). Navíc opatření, kterými se zmrazují finanční prostředky, nejsou absolutní, jelikož články 5 a 6 nařízení č. 2580/2001 stanoví možnost zaprvé schválit použití zmrazených finančních prostředků pro nezbytné potřeby či úhradu některých závazků a zadruhé udělit za určitých podmínek zvláštní povolení k uvolnění zmrazených finančních prostředků nebo jiných finančních nebo hospodářských zdrojů (viz rozsudek ze dne 15. listopadu 2012, Al-Aqsa v. Rada a Nizozemsko v. Al-Aqsa, C‑539/10 P a C‑550/10 P, EU:C:2012:711, bod 127 a citovaná judikatura).

210    Kromě toho zmrazení finančních prostředků nepředstavuje trvalé opatření, jelikož podle čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931 ponechání osob a subjektů na seznamech těch, kterým se zmrazují finanční prostředky, podléhá pravidelnému prověření, aby se zajistilo, že ti, kteří již neodpovídají kritériím pro zařazení, z něj budou vyňati (rozsudek ze dne 15. listopadu 2012, Al-Aqsa v. Rada a Nizozemsko v. Al-Aqsa, C‑539/10 P a C‑550/10 P, EU:C:2012:711, bod 129).

211    V projednávané věci z toho vyplývá, že v rozsahu, v němž bylo konstatováno, že Rada řádně provedla přezkum přetrvávajícího nebezpečí účasti žalobkyně na teroristické činnosti, zejména s ohledem na změny okolností uváděné žalobkyní, v aktech z let 2015 až 2017 (viz bod 188 výše) a v rozhodnutích z roku 2019 (viz bod 202 výše), lze mít za to, že zásada proporcionality byla dodržena.

212    Tento závěr není zpochybněn údajnou neúčinností dotčených opatření vedoucích ke zmrazení finančních prostředků, a tedy jejich údajnou nevhodností, jelikož nezabránily násilí páchanému na Kurdech a nevedly k pokojnému a demokratickému řešení konfliktu mezi Kurdy a tureckými orgány. To ostatně není cílem aktů z let 2015 až 2017 a rozhodnutí z roku 2019, jak vyplývá i z některých jejich označení přebírajících označení společného postoje 2001/931 a zmínky o cíli boje proti terorismu, který mimo to žalobkyně nezpochybňuje co do jeho existence ani co do jeho legitimity, mimochodem potvrzeným judikaturou uvedenou v bodě 207 výše.

213    Irelevantní jsou také údajné dopady na Kurdy a obecněji na kohokoli, kdo si přeje Kurdy podporovat. Akty z let 2015 až 2017 a rozhodnutí z roku 2019 se skutečně zaměřují výhradně na boj proti terorismu a na PKK, která je jako jediná zmíněná v přílohách těchto aktů a rozhodnutí jako strana podílející se na teroristických činech. I když by se tak žalobkyní kritizované jednání namířené proti osobám, které na ni nemají žádnou vazbu, jako jsou zatýkání nebo překážky volného pohybu, prokázalo, ať již ze strany orgánů členských států nebo tureckých orgánů, pro něž ostatně akty z let 2015 až 2017 a rozhodnutí z roku 2019 nejsou závazné, nelze toto jednání považovat za výsledek uvedených aktů a rozhodnutí, která se omezují na zmrazení finančních prostředků, a neumožňují tak konstatovat, že by byly nepřiměřené.

214    Pokud jde o argument žalobkyně, že bojovat proti terorismu by umožnila i méně omezující opatření, tato nevysvětluje, v čem by taková opatření měla spočívat. Tribunál tedy není schopen posoudit, zda by tato opatření umožnila stejně účinně jako opatření ke zmrazení finančních prostředků dosáhnout cíle, který posledně uvedená opatření sledují, totiž boj proti financování terorismu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne. 24. listopadu 2021, LTTE v. Rada, T‑160/19, nezveřejněný, EU:T:2021:817, body 317 a 318).

215    Z toho vyplývá, že žalobní důvod vycházející z porušení zásady proporcionality musí být v rozsahu, v němž se týká aktů z let 2015 až 2017 a rozhodnutí z roku 2019, zamítnut.

5.      K žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení povinnosti uvést odůvodnění

216    Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury musí z odůvodnění vyžadovaného článkem 296 SFEU jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, tak aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, za účelem posouzení jeho opodstatněnosti, a příslušný soud mohl vykonat svůj přezkum (viz rozsudek ze dne 22. dubna 2021, Rada v. PKK, C‑46/19 P, EU:C:2021:316, bod 47 a citovaná judikatura).

217    Takto vyžadované odůvodnění musí být přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a kontextu, ve kterém byl přijat. Požadavek na odůvodnění musí být posuzován v závislosti na okolnostech případu, zejména v závislosti na obsahu tohoto aktu, povaze dovolávaných důvodů a zájmu, který mohou mít osoby, jímž je akt určen, nebo jiné osoby, kterých se uvedený akt bezprostředně a osobně dotýká, na získání těchto vysvětlení. Není zejména požadováno, aby odůvodnění upřesňovalo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, ani odpovídalo podrobně na úvahy uvedené dotčenou osobou při její konzultaci před přijetím tohoto aktu, jelikož dostatečnost odůvodnění musí být posuzována s ohledem nejen na jeho znění, ale také na jeho kontext, jakož i na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast. Akt nepříznivě zasahující do právního postavení je tudíž dostatečně odůvodněn, jestliže byl vydán v souvislostech, které jsou zúčastněné osobě známy a umožňují jí pochopit dosah opatření, jež vůči ní bylo přijato (viz rozsudek ze dne 22. dubna 2021, Rada v. PKK, C‑46/19 P, EU:C:2021:316, bod 48 a citovaná judikatura).

218    Pokud jde o akty týkající se ponechání osoby nebo subjektu na seznamu těch, kterým se zmrazují finanční prostředky, je unijní soud povinen v rámci svého přezkumu dodržení povinnosti uvést odůvodnění stanovená v článku 296 SFEU ověřit, zda jsou uváděné důvody dostatečně přesné a konkrétní (viz rozsudek ze dne 22. dubna 2021, Rada v. PKK, C‑46/19 P, EU:C:2021:316, body 52 a 56 a citovaná judikatura).

219    Z toho vyplývá, že ke splnění povinnosti uvést odůvodnění stanovené v článku 296 SFEU Radě v projednávaném případě příslušelo uvést dostatečně přesné a konkrétní důvody, aby žalobkyni umožnila seznámit se s důvody použitými pro její ponechání na sporném seznamu a Tribunálu provést přezkum.

220    Žalobkyně na podporu žalobního důvodu vycházejícího z porušení povinnosti uvést odůvodnění napadenými akty v podstatě vznáší šest výtek. Vzhledem k vyhovění žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931, pokud jde o rozhodnutí orgánů Spojených států v letech 1997 a 2001, a vyhovění žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení čl. 1 odst. 6 tohoto společného postoje, pokud jde o akty z roku 2014, není třeba zkoumat výtky kritizující odůvodnění těchto aktů a odůvodnění týkající se odvolávání se na výše uvedená rozhodnutí Spojených států. Jelikož tak žalobkyně zejména jednou ze svých šesti výtek vytýká Radě, že porušila svou povinnost uvést odůvodnění tím, že neověřila, zda bylo zaručeno právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu orgány Spojených států, když přijaly svá rozhodnutí z let 1997 a 2001, bude níže zkoumáno pouze pět výtek na podporu žalobního důvodu vycházejícího z porušení povinnosti Rady uvést odůvodnění a týkajícího se činů z let 2015 až 2017, jakož i rozhodnutí z roku 2019.

221    Zaprvé žalobkyně tvrdí, že Rada porušila svou povinnost uvést odůvodnění tím, že nevysvětlila, proč vnitrostátní rozhodnutí, o která se opírala, byla rozhodnutími ve smyslu čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931.

222    Tribunál v rozsudku ze dne 24. listopadu 2021, LTTE v. Rada (T‑160/19, nezveřejněný, EU:T:2021:817, body 329 a 330) rozhodl, že nepřísluší Radě, aby vysvětlovala, proč vnitrostátní rozhodnutí, o které se opírala, představuje rozhodnutí příslušného orgánu ve smyslu společného postoje 2001/931, a že pouze tehdy, pokud by byla tato kvalifikace podrobně zpochybněna dotyčnou osobou nebo subjektem během správního řízení, které proběhlo před Radou, což v projednávaném případě neplatí, by Rada musela uvést další důvody pro opatření přijatá v tomto ohledu.

223    V každém případě v aktech z let 2015 až 2017, stejně jako v rozhodnutích z roku 2019, v rámci oddílu specificky věnovaného „souladu s požadavky na příslušný vnitrostátní orgán ve smyslu společného postoje 2001/931“ v odůvodněních, Rada takové důvody poskytla, přičemž připomněla judikaturu Tribunálu, který měl již příležitost zkoumat podobná rozhodnutí orgánů Spojeného království podle čl. 1 odst. 4 uvedeného společného postoje, a dospěl k závěru, že tento soulad existuje (bod 3).

224    Z toho v projednávaném případě vyplývá, že první výtka vycházející z nedostatečného odůvodnění musí být zamítnuta.

225    Zadruhé žalobkyně tvrdí, že Rada porušila svou povinnost uvést odůvodnění tím, že neuvedla skutečné a přesné důvody, o něž se zohledněná vnitrostátní rozhodnutí opírala. Tato druhá výtka je uplatňována s ohledem na všechna rozhodnutí zohledněná v aktech z let 2015 až 2017 a pouze s ohledem na rozhodnutí Spojených států přijatá v roce 2013 a v roce 2019, pokud jde o rozhodnutí z roku 2019.

226    Zatřetí žalobkyně tvrdí, že Rada nesplnila svou povinnost uvést odůvodnění tím, že neuvedla skutečné a přesné důvody, které po přezkumu odůvodňovaly ponechání jejího jména na seznamech. Tato třetí výtka je vznesena pouze s ohledem na akty z let 2015 až 2017.

227    Pokud jde o tuto druhou a třetí výtku, je třeba připomenout, že Soudní dvůr v rozsudku ze dne 22. dubna 2021, Rada v. PKK (C‑46/19 P, EU:C:2021:316, body 76 až 89), v reakci na šestý a sedmý důvod kasačního opravného prostředku rozhodl, že s výjimkou jednoho ze zohledněných incidentů byly akty z let 2015 až 2017, pokud šlo o rozhodnutí Spojeného království z roku 2014 a o ponechání žalobkyně na sporných seznamech, dostatečně odůvodněny, a Tribunál je tímto hodnocením vázán.

228    Pokud jde o rozhodnutí z roku 2019, jejichž odůvodnění je v rozsahu, v němž se zakládají na rozhodnutích orgánů Spojených států, konkrétně na přezkumech provedených těmito orgány v roce 2013 a v roce 2019, zpochybňováno jako nedostatečné, je třeba rozlišovat mezi rozhodnutím 2019/25 a rozhodnutím 2019/1341.

229    Pokud jde totiž o rozhodnutí 2019/25, v rozsahu, v němž z přezkumu žalobního důvodu vycházejícího z porušení čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931 vyplývá, že ponechání žalobkyně na sporných seznamech na základě tohoto rozhodnutí je v souladu s tímto ustanovením bez ohledu na zohlednění rozhodnutí Spojených států (viz bod 196 a 198 výše), není třeba se vyjadřovat k údajnému nedostatečnému odůvodnění, které se týká pouze těchto posledně uvedených rozhodnutí.

230    Pokud jde o rozhodnutí 2019/1341, v rozsahu, v němž je zamítnutí žalobního důvodu vycházejícího z porušení čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931 založeno zejména na zohlednění útoku z roku 2017 uváděného orgány Spojených států během jejich přezkumu v roce 2019 (viz body 191 a 200 výše), je nutné ověřit dostatečnou povahu odůvodnění týkajícího se tohoto důkazu. V tomto ohledu je důležité upřesnit, že pokud je tato skutečnost zohledněna podle čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931, je irelevantní, že nebyla uvedena příslušným orgánem, stejně jako je tedy irelevantní, že, jak tvrdí žalobkyně, z odůvodnění rozhodnutí 2019/1341 není zřejmé, zda tento incident, jak je uveden ve správním spisu Ministerstva zahraničních věcí Spojených států z roku 2019, rovněž zakládal rozhodnutí zachovat označení za teroristickou organizaci ze strany orgánů Spojených států v roce 2019.

231    Co se týče relevantních skutečností odůvodňujících ponechání na seznamech těch, kterým se zmrazují finanční prostředky, splnění povinnosti odůvodnění předpokládá upřesnění jejich povahy, jejich přesného data (dne) a místa, kde k nim došlo, přičemž v tomto ohledu je povolena určitá přibližnost, jelikož lze uvést region nebo provincii, nikoli nutně přesné město (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. dubna 2021, Rada v. PKK, C‑46/19 P, EU:C:2021: 316, body 61, 62 a 78 až 80). Takové podrobnosti se přitom v odůvodnění rozhodnutí 2019/1341, které zmiňuje povahu předmětného útoku (útok na turecké vojenské vozidlo výbušným zařízením), jeho datum (23. června 2017) a místo, kde k útoku došlo (jižní provincie Hakkari), objevují. Tvrzení o nedostatečném odůvodnění rozhodnutí 2019/1341 je tedy třeba odmítnout.

232    Začtvrté žalobkyně tvrdí, že Rada nedodržela svou povinnost uvést odůvodnění tím, že neověřila, zda činy zkoumané vnitrostátními orgány mohou být kvalifikovány jako teroristické činy ve smyslu čl. 1 odst. 3 společného postoje 2001/931.

233    Zapáté porušení povinnosti uvést odůvodnění vyplývá z chybějícího prokázání relevance zohledněných rozhodnutí Spojeného království a francouzských rozhodnutí, zejména s ohledem na časový odstup.

234    Pokud jde o tyto dvě poslední výtky, je třeba připomenout, že povinnost uvést odůvodnění stanovená v článku 296 SFEU je podstatnou formální náležitostí, kterou je třeba odlišovat od otázky opodstatněnosti odůvodnění, jež zapadá do rámce meritorní legality sporného aktu. Odůvodnění rozhodnutí je totiž formálním vyjádřením důvodů, na kterých toto rozhodnutí spočívá. Jestliže jsou tyto důvody stiženy vadami, je jimi stižena materiální legalita rozhodnutí, avšak nikoli jeho odůvodnění, které může být dostačující, i když obsahuje vadné důvody. Z toho vyplývá, že výtky a argumenty směřující ke zpochybnění opodstatněnosti aktu jsou v rámci žalobního důvodu vycházejícího z neexistence nebo nedostatečnosti odůvodnění irelevantní (viz rozsudky ze dne 18. června 2015, Ipatau v. Rada, C‑535/14 P, EU:C:2015:407, bod 37 a citovaná judikatura, a ze dne 30. června 2016, Al Matri v. Rada, T‑545/13, nezveřejněný, EU:T:2016:376, bod 143). V tomto ohledu je důležité upřesnit, že nedostatečnost Radou provedeného přezkumu představuje vadu, kterou je stižena materiální legalita napadeného aktu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. dubna 1998, Komise v. Sytraval a Brink’s France, C‑367/95 P, EU:C:1998:154, bod 72).

235    V projednávaném případě přitom čtvrtá a pátá výtka vznesená žalobkyní na podporu jejího žalobního důvodu vycházejícího z porušení povinnosti uvést odůvodnění ve skutečnosti kritizuje rozsah a obsah přezkumu provedeného Radou za účelem přijetí napadených rozhodnutí, jak ostatně vyplývá z odkazu žalobkyně na její předchozí žalobní důvody vycházející z věcných pochybení.

236    Dodržení povinnosti Rady zajistit soulad mezi akty přijatými vnitrostátními orgány a definicí teroristického činu uvedenou ve společném postoji 2001/931 (čtvrtá výtka) tak bylo zkoumáno v reakci na žalobní důvod vycházející z porušení čl. 1 odst. 3 společného postoje 2001/931.

237    Totéž platí o povinnostech, které má Rada, pokud jde o přezkum sporných seznamů a zohlednění, v tomto ohledu, uplynulé doby a vnitrostátních rozhodnutí přijatých po rozhodnutích, na nichž bylo založeno prvotní zařazení na seznam (pátá výtka), která byla zkoumána v rámci žalobního důvodu vycházejícího z porušení čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931, jemuž bylo částečně vyhověno, aniž by byl za tímto účelem vyžadován přezkum francouzských rozhodnutí.

238    Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že žalobní důvod vycházející z porušení povinnosti uvést odůvodnění musí být v zásadě zamítnut, to znamená s výjimkou odůvodnění incidentu ze srpna 2014 zohledněného orgány Spojeného království, považovaného rozsudkem ze dne 22. dubna 2021, Rada v. PKK (C‑46/19 P, EU:C:2021:316) (viz body 182 a 227 výše), za nedostatečné.

6.      K žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu

239    Na podporu tohoto žalobního důvodu žalobkyně uplatňuje tři výtky. Zaprvé Rada jí nesdělila, v rozporu s kritérii stanovenými rozsudkem ze dne 18. července 2013, Komise a ostatní v. Kadi (C‑584/10 P, C‑593/10 P a C‑595/10 P, EU:C:2013:518), důkazy, o které se opíraly orgány Spojeného království a Spojených států. Zadruhé Rada neprokázala ani to, že před americkými a francouzskými orgány bylo zaručeno právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu. Zatřetí žalobkyně se domnívá, že její právo na obhajobu a její právo na účinnou soudní ochranu byla porušena rovněž z důvodu zjevného nerespektování rozsudku ze dne 15. listopadu 2018, PKK v. Rada (T‑316/14, EU:T:2018: 788).

240    Pokud jde o první výtku, byly-li podle ustálené judikatury sděleny dostatečně přesné informace umožňující subjektu dotčenému omezujícím opatřením účinně uplatnit své stanovisko ke skutečnostem zohledněným Radou v jeho neprospěch, nezahrnuje zásada dodržování práva na obhajobu povinnost Rady poskytnout z vlastního podnětu přístup k dokumentům obsaženým ve svém spisu. Rada je povinna poskytnout přístup ke všem nedůvěrným správním dokumentům týkajícím se dotčeného opatření pouze na žádost dotyčné osoby (viz rozsudek ze dne 24. listopadu 2021, LTTE v. Rada, T‑160/19, nezveřejněný, EU:T:2021:817, bod 367 a citovaná judikatura).

241    V projednávaném případě byly žalobkyni zaprvé sděleny dostatečně přesné informace, pokud jde o skutečnosti zohledněné pro účely jejího ponechání na sporných seznamech v odůvodněních připojených k aktům z let 2015 až 2017 a k rozhodnutím z roku 2019, která zde byla z důvodu hospodárnosti řízení vzhledem ke konstatované protiprávnosti aktů z roku 2014 jako jediná zkoumaná. Zadruhé v odpovědi na otázku Tribunálu žalobkyně předložila, pokud jde o tyto akty a rozhodnutí, jediný dopis, pocházející ze dne 6. března 2015 a zaslaný Radě před přijetím aktů z roku 2015. Tento dopis, pokud jde o incidenty uvedené v rozhodnutích orgánů Spojeného království a Spojených států zohledněných Radou za účelem ponechání na sporných seznamech, kterých se tento žalobní důvod jako jediných týká, pokud žalobkyně může zpochybnit materialitu a přičítání žalobkyni pouze u těchto incidentů (viz body 37 a 80 výše), omezuje se na kritiku neexistence dalších podrobností (čtvrtý a šestý odstavec dopisu), která brání kvalifikaci uvedených incidentů jako teroristických činů. Taková zmínka se však vztahuje k otázce kvalifikace teroristických činů, a nikoli k otázce materiality a přičítání dotčených incidentů, jež by mohla odůvodnit sdělení souvisejících důkazů. Kromě toho, připuštění, že tato zmínka představuje žádost o přístup, byť implicitní, by znamenalo zpochybnění zásady výjimečného přístupu a přístupu na žádost, přičemž předání písemností ve spisu z vlastního podnětu je považováno za nadměrný požadavek (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. října 2009, Bank Melli Iran v. Rada, T‑390/08, EU:T:2009:401, bod 97).

242    Z toho vyplývá, že v projednávaném případě Radě nepřísluší sdělovat žalobkyni relevantní důkazy, které si žalobkyně nevyžádala, takže první výtka musí být zamítnuta.

243    Pokud jde o druhou výtku, je třeba uvést, že pokud jde o rozhodnutí Spojených států, je tato výtka stejná jako výtka uplatněná na podporu žalobního důvodu vycházejícího z porušení čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931, vytýkající Radě, že neověřila, zda tato rozhodnutí byla přijata v souladu s právy na obhajobu a na účinnou soudní ochranu. Vzhledem k tomu, že této poslední výtce bylo vyhověno (viz bod 96 výše), musí být v rozsahu, v němž vytýká Radě stejné skutečnosti, vyhověno i zde posuzované výtce.

244    Pokud jde o francouzská rozhodnutí, není třeba o dotčené výtce rozhodovat, jelikož o projednávané žalobě může být rozhodnuta bez jejich zohlednění (viz bod 188 výše).

245    Pokud jde o třetí výtku, uplatněnou pouze ve věci T‑148/19, která tvrdí, že Rada nezohlednila rozsudek ze dne 15. listopadu 2018, PKK v. Rada (T‑316/14, EU:T:2018:788), je třeba upřesnit, že po otázce položené Tribunálem žalobkyně uvedla, že její výtku lze vykládat tak, že se zakládá na porušení článku 266 SFEU, což bylo zaznamenáno v protokolu z jednání. Rada navíc tento výklad výtky nezpochybnila.

246    Podle článku 266 SFEU je však orgán, jehož akt byl prohlášen za neplatný, povinen přijmout opatření vyplývající ze zrušujícího rozsudku. Touto povinností je vázán od vyhlášení zrušujícího rozsudku, pokud tento rozsudek ruší rozhodnutí – jako je tomu v projednávaném případě, neboť mezi akty z roku 2014 a z let 2015 až 2017 zrušenými rozsudkem ze dne 15. listopadu 2018, PKK v. Rada (T‑316/14, EU:T:2018:788), se nachází několik rozhodnutí – na rozdíl od rozsudků zrušujících nařízení, které podle čl. 60 druhého pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie nabývají právní moci až dnem, kdy uplyne lhůta k podání kasačního opravného prostředku, nebo pokud je v této lhůtě kasační opravný prostředek podán, dnem jeho zamítnutí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. února 2018, Kljujev v. Rada, T‑731/15, EU:T: 2018:90, body 259 až 262 a citovaná judikatura).

247    Podle článku 266 SFEU protiprávnost konstatovaná v odůvodnění zrušujícího rozsudku konkrétně zavazuje orgán, který je autorem aktu, aby v aktu, jenž má nahradit zrušený akt, tuto protiprávnost odstranil. Tato povinnost však může rovněž v rozsahu, v němž se týká ustanovení o přesném obsahu v dané oblasti, vyvolat pro tento orgán další důsledky, včetně vyloučení veškerých ustanovení stejného obsahu jako ustanovení, která byla považována za protiprávní, z nových předpisů, jež mají být přijaty po zrušujícím rozsudku (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. dubna 1988, Asteris a ostatní v. Komise, 97/86, 99/86, 193/86 a 215/86, EU:C:1988:199, body 28 a 29).

248    Ke dni přijetí rozhodnutí z roku 2019 tak Rada měla za účelem dodržení svých povinností podle článku 266 SFEU, pokud měla v úmyslu ponechat žalobkyni na sporných seznamech, přijmout akt o obnovení zápisu, který by byl v souladu s odůvodněním rozsudku ze dne 15. listopadu 2018, PKK v. Rada (T‑316/14, EU:T:2018:788). Taková povinnost byla Radě uložena s ohledem zejména na akty dotčené v projednávané věci, jejichž účinky jsou omezeny na určitou dobu, což znamená, že Rada nemusí nahrazovat zrušený akt na příslušnou dobu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. dubna 1988, Asteris a ostatní v. Komise, 97/86, 99/86, 193/86 a 215/86, EU:C:1988:199, bod 29), které navíc, pokud jde o přezkum přetrvávání rizika zapojení do teroristické činnosti podle čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931, se často vyznačují tím, že v následných aktech se opakují důvody uvedené v předchozích, případně aktualizovaných, aktech. Bez této povinnosti by totiž zrušení vyslovené unijním soudem nebránilo tomu, aby se v následných aktech opakovaly důvody stižené protiprávností (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. března 2017, Bank Tejarat v. Rada, T‑346/15, nezveřejněný, EU:T:2017:164, bod 31), a bylo by tak zbaveno jakéhokoli užitečného účinku.

249    V projednávaném případě však Rada v rozhodnutích z roku 2019 uvedla opětovně stejné důvody jako ty, které uvedla v aktech z let 2015 až 2017 a jež byly zrušeny rozsudkem ze dne 15. listopadu 2018, PKK v. Rada (T‑316/14, EU:T:2018:788). Rada proti tomuto rozsudku sice podala kasační opravný prostředek. Tento prostředek však neměl odkladný účinek, pokud jde o účinky zrušení sporných rozhodnutí Tribunálem, a nebyl doprovázen žádostí, kterou mohla Rada podat, směřující k odkladu účinků zrušujícího rozsudku. Takové odmítnutí Rady vyvodit závěry z res judicata může narušit důvěru, již účastníci řízení vkládají do soudních rozhodnutí.

250    Nedodržení povinností Rady podle článku 266 SFEU nicméně v tomto případě nemůže vést ke zrušení rozhodnutí z roku 2019. Rozsudek ze dne 15. listopadu 2018, PKK v. Rada (T‑316/14, EU:T: 2018:788), byl zrušen rozsudkem ze dne 22. dubna 2021, Rada v. PKK (C‑46/19 P, EU:C:2021:316), zejména proto, že sám zrušil akty z let 2015 až 2017. Vzhledem k retroaktivní povaze tohoto zrušení Soudním dvorem již nelze legalitu rozhodnutí z roku 2019 napadnout na základě nedodržení povinností Rady plynoucích z rozsudku ze dne 15. listopadu 2018, PKK v. Rada (T‑316/14, EU:T:2018:788) (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 14. dubna 2014, Manufacturing Support & Procurement Kala Naft v. Rada, T‑263/ 12, nezveřejněné, EU:T:2014:228, bod 37). Třetí výtka tedy musí být zamítnuta.

251    Navzdory zamítnutí této třetí výtky však zůstává skutečností, že v okamžiku přijetí rozhodnutí z roku 2019 a podání žaloby ve věci T‑148/19 byla Rada povinna vyvodit důsledky z protiprávností zjištěných rozsudkem ze dne 15. listopadu 2018, PKK v. Rada (T‑316/14, EU:T:2018:788), tím, že by v odůvodnění neopakovala důvody stižené těmito protiprávnostmi. Žalobkyně se tak mohla domnívat, že tuto žalobu podala oprávněně, k čemuž je třeba přihlížet při rozhodování o nákladech řízení.

252    Z toho vyplývá, že tomuto žalobnímu důvodu musí být vyhověno pouze v rozsahu, v němž vytýká Radě, že neověřila, zda rozhodnutí orgánů Spojených států byla přijata v souladu s právem na obhajobu a právem na účinnou soudní ochranu.

7.      Závěr

253    Ze všeho výše uvedeného tedy vyplývá, že s ohledem na vyhovění žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931, pokud jde o akty z roku 2014, musí být tyto akty zrušeny.

254    Naproti tomu částečná opodstatněnost žalobních důvodů vycházejících z porušení čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931, porušení povinnosti uvést odůvodnění, jakož a práv na obhajobu a na účinnou soudní ochranu nemůže vést ke zrušení aktů z let 2015 až 2017 a rozhodnutí z roku 2019. Odpovídající protiprávní skutečnosti, ať už se týkají rozhodnutí orgánů Spojených států z let 1997 a 2001, nebo incidentu ze srpna 2014 připisovaného PKK, neumožňují zpochybnit posouzení Rady ohledně přetrvávání rizika zapojení PKK do teroristické činnosti, které zůstává platně založeno na zachování platnosti nařízení ministra vnitra Spojeného království a případně na dalších incidentech, k nimž došlo v roce 2014, nebo na skutečnosti z roku 2017 (viz body 188 a 202 výše). Je tedy namístě zamítnout rovněž bod návrhového žádání uplatněný ve věci T‑148/19, který směřuje k tomu, aby Tribunál nařídil Radě přijmout méně omezující opatření, než je zařazení na sporné seznamy, aniž bylo nutné rozhodovat o přípustnosti tohoto bodu.

IV.    K nákladům řízení

255    Podle článku 133 jednacího řádu se o nákladech řízení rozhoduje v rozsudku, jímž se končí řízení. Podle článku 219 tohoto jednacího řádu Tribunálu přísluší v rozhodnutích vydaných po zrušení svého rozhodnutí a vrácení věci Soudním dvorem o nákladech souvisejících s řízeními zahájenými před ním a s řízením o kasačním opravném prostředku před Soudním dvorem. Konečně podle čl. 134 odst. 1 a 3 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, jenž měl ve věci úspěch, požadoval, a každý účastník řízení ponese vlastní náklady, pokud měl ve věci částečně úspěch i neúspěch.

256    V projednávané věci Soudní dvůr v rozsudku ze dne 22. dubna 2021, Rada v. PKK (C‑46/19 P, EU:C:2021:316), zrušil rozsudek ze dne 15. listopadu 2018, PKK v. Rada (T‑316/14, EU:T:2018:788), a rozhodl, že o nákladech řízení bude rozhodnuto později. Proto je třeba v tomto rozsudku rozhodnout o nákladech souvisejících s prvotním řízením před Tribunálem (věc T‑316/14), s řízením o kasačním opravném prostředku před Soudním dvorem (věc C‑46/19 P), s tímto řízením o vrácené věci (věc T‑316/14 RENV), jakož i s řízeními týkajícími se věci T‑148/19.

257    Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že žalobkyně oprávněně navrhuje zrušení aktů z roku 2014, ale se svými návrhy týkajícími se všech ostatních napadených aktů neměla úspěch.

258    Pokud jde však o rozhodnutí z roku 2019, je třeba připomenout, že podle čl. 135 odst. 2 jednacího řádu může Tribunál uložit účastníku řízení, a to i když měl úspěch ve věci, částečnou nebo i úplnou náhradu nákladů řízení, odůvodňuje-li to jeho chování, a to i před zahájením řízení, zejména pokud způsobil druhému účastníku náklady, které Tribunál posoudí jako náklady způsobené bezdůvodně nebo zlovolně. Podle judikatury by se měl čl. 135 odst. 2 jednacího řádu použít, pokud unijní orgán svým jednáním napomohl vzniku sporu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. května 2019, Ertico – ITS Europe v. Komise, T‑604/15, EU:T:2019:348, bod 182 a citovaná judikatura). V projednávané věci, jak vyplývá z bodu 249 výše, nesplnění povinnosti Rady vyvodit důsledky z protiprávních skutečností zjištěných rozsudkem ze dne 15. listopadu 2018, PKK v. Rada (T‑316/14, EU:T:2018:788), při přijímání rozhodnutí z roku 2019 mohlo žalobkyni vést k podání žaloby ve věci T‑148/19.

259    Má se za to, že okolnosti projednávaného případu budou posouzeny spravedlivě, když bude rozhodnuto, že žalobkyně a Rada ponesou vlastní náklady všech řízení uvedených v bodě 256 výše.

260    Konečně podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu ponesou členské státy a orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, vlastní náklady řízení. Je tedy třeba rozhodnout, že Komise, Francouzská republika a Nizozemské království ponesou vlastní náklady související s řízeními, kterých se účastnily.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (čtvrtý rozšířený senát)

rozhodl takto:

1)      Prováděcí nařízení Rady (EU) č. 125/2014 ze dne 10. února 2014, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu a kterým se zrušuje prováděcí nařízení (EU) č. 714/2013 a prováděcí nařízení Rady (EU) č. 790/2014 ze dne 22. července 2014, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu a kterým se zrušuje prováděcí nařízení (EU) č. 125/2014 se zrušují v rozsahu, v němž se týkají Kurdské strany pracujících (PKK).

2)      Žaloba ve věci T‑316/14 RENV se ve zbývající části zamítá.

3)      Žaloba ve věci T‑148/19 se zamítá.

4)      PKK a Rada Evropské unie ponesou vlastní náklady řízení ve věcech T‑316/14, C‑46/19 P, T‑316/14 RENV a T‑148/19.

5)      Evropská komise, Francouzská republika a Nizozemské království ponesou vlastní náklady řízení.

Gervasoni

Madise

Nihoul

Frendo

Martín y Pérez de Nanclares

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 30. listopadu 2022.

Podpisy

Obsah

I. Skutečnosti předcházející sporu

II. Návrhová žádání účastníků řízení

III. Právní otázky

A. K přípustnosti

B. K věci samé

1. K žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931

a) K rozhodnutí Spojeného království

1) Ke kvalifikaci ministra vnitra Spojeného království jako „příslušného orgánu“

2) K „přesným informacím nebo materiálům ve spise, ze kterých vyplývá, že rozhodnutí bylo přijato příslušným orgánem“

3) K okamžiku spáchání teroristických činů, na nichž byl založen zákaz PKK ministrem vnitra Spojeného království

b) K rozhodnutím Spojených států

2. K žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení čl. 1 odst. 3 společného postoje 2001/931

a) K přípustnosti žalobního důvodu

b) K relevantnosti žalobního důvodu

c) K opodstatněnosti žalobního důvodu

1) K argumentaci, podle níž by cíle uvedené v čl. 1 odst. 3 společného postoje 2001/931 měly být vykládány ve světle legitimního ozbrojeného boje za sebeurčení kurdského lidu

2) K popírání teroristické povahy cílů sledovaných některými činy připisovanými žalobkyni

3. K žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931

a) K přezkumu provedenému Radou v aktech z roku 2014 (věc T316/14 RENV)

b) K přezkumu provedenému Radou v aktech z let 2015 až 2017 (věc T316/14 RENV)

c) K přezkumu provedenému Radou v souvislosti s rozhodnutími z roku 2019 (věc T148/19)

4. K žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení zásady proporcionality

5. K žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení povinnosti uvést odůvodnění

6. K žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu

7. Závěr

IV. K nákladům řízení

---

*      Jednací jazyk: angličtina