—

za T. Mc Faddena A. Hufschmidem a C. Fritzem, Rechtsanwälte,

—

za Sony Music Entertainment Germany GmbH B. Frommerem, R. Bislem, M. Hügelem, Rechtsanwälte,

—

za polskou vládu B. Majczynou, jako zmocněncem,

—

za Evropskou komisi K.-P. Wojcikem a F. Wilmanem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 12 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu („směrnice o elektronickém obchodu“) (Úř. věst. 2000, L 178, s. 1; Zvl. vyd. 13/25, s. 399).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Tobiasem Mc Faddenem a společností Sony Music Entertainment Germany GmbH (dále jen „Sony Music“) v otázce případné odpovědnosti Tobiase Mc Faddena za to, že třetí osoba využila místní bezdrátovou síť [Wireless local area network (WLAN)] kterou provozuje T. Mc Fadden, aby bez souhlasu veřejně sdílela zvukový záznam pořízený Sony Music.

3

Evropský Parlament a Rada přijaly dne 22. června 1998 směrnici 98/34/ES o postupu při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů (Úř. věst. 1998, L 204, s. 37; Zvl. vyd. 13/20, s. 337) ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/48/ES ze dne 20. července 1998 (Úř. věst. 1998, L 217, s. 18, dále jen „směrnice 98/34“).

4

Body 2 a 19 odůvodnění směrnice 98/34 zní:

[...]

5

Článek 1 směrnice 98/34 stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[...]

[...]“

6

Body 18, 41, 42 a 50 odůvodnění směrnice 2000/31 znějí následovně:

[...]

[...]

7

Článek 2 této směrnice, nadepsaný „Definice“, stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[...]“

8

Uvedená směrnice obsahuje v kapitole II oddílu 4 nazvaném „Odpovědnost poskytovatelů zprostředkovatelských služeb“ články 12 až 15.

9

Článek 12 téže směrnice, nadepsaný „Prostý přenos“, stanoví:

„1.   Členské státy zajistí, aby v případě poskytování služby informační společnosti spočívající v přenosu informací poskytnutých příjemcem služby komunikační sítí nebo ve zprostředkování přístupu ke komunikační síti, nebyl poskytovatel služby odpovědný za přenášené informace, pokud:

[...]

3.   Tímto článkem není dotčena možnost soudního nebo správního orgánu požadovat od poskytovatele služby v souladu s právním řádem členských států, aby ukončil porušování práv nebo mu předešel.“

10

Článek 13 odst. 1 směrnice 2000/31, nadepsaný „Ukládání do vyrovnávací paměti ("caching")“ stanoví:

„1.   Členské státy zajistí, aby v případě služby informační společnosti spočívající v přenosu informací poskytovaných příjemcem služby nebyl poskytovatel služby odpovědný za automatické dočasné přechodné ukládání, které slouží pouze pro co možná nejúčinnější následný přenos informace na žádost jiných příjemců služby, pokud:

11

Článek 14 této směrnice, nadepsaný „Shromažďování informací [Hostingové služby]“, stanoví:

„1.   Členské státy zajistí, aby v případě služby informační společnosti spočívající v ukládání informací poskytovaných příjemcem služby nebyl poskytovatel služby odpovědný za informace ukládané na žádost příjemce, pokud:

2.   Odstavec 1 se nepoužije, pokud je příjemce závislý na poskytovateli nebo podléhá jeho dohledu.

3.   Tímto článkem není dotčena možnost soudního nebo správního orgánu požadovat od poskytovatele služby v souladu s právním řádem členských států, aby ukončil protiprávní jednání nebo mu předešel, ani možnost členských států zavést postupy, které umožní odstranění nebo znemožní přístup k informaci.“

12

Článek 15 odst. 1 uvedené směrnice, nadepsaný „Neexistence obecné povinnosti dohledu“, stanoví:

„Členské státy neukládají poskytovatelům služeb uvedených v článcích 12, 13 a 14 obecnou povinnost dohlížet na jimi přenášené nebo ukládané informace nebo obecnou povinnost aktivně vyhledávat skutečnosti a okolnosti poukazující na protiprávní činnost.“

13

Bod 16 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti (Úř. věst. 2001, L 167, s. 10) zní:

„Odpovědnost za činnost v prostředí sítě se netýká pouze autorského práva a práv s ním souvisejících, ale rovněž jiných oblastí jako je pomluva, klamavá reklama nebo porušování ochranných známek, přičemž touto otázkou se průřezově zabývá směrnice [2000/31], která vyjasňuje a harmonizuje různé právní otázky vztahující se ke službám informační společnosti včetně elektronického obchodu. Tato směrnice by měla být prováděna souběžně s prováděním směrnice o elektronickém obchodu, jelikož výše uvedená směrnice stanoví harmonizovaný rámec zásad a ustanovení odpovídající mimo jiné významným částem této směrnice. Touto směrnicí nejsou dotčena ustanovení výše uvedené směrnice týkající se odpovědnosti.“

14

Článek 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví (Úř. věst. 2004, L 157, s. 45; Zvl. vyd. 17/02, s. 32), nadepsaný „Oblast působnosti“, stanoví:

„[...]

3.   „Touto směrnicí nejsou dotčeny:

[...]“

15

Ustanoveními § 7 až 10 Telemediengesetz (zákon o elektronických médiích) ze dne 26. února 2007 (BGBl. I, s. 179), naposledy novelizovaným zákonem ze dne 31. března 2010 (BGB1. I, s. 692) (dále jen „zákon o elektronických médiích“) byly do vnitrostátního práva provedeny články 12 až 15 směrnice 2000/31.

16

Ustanovení § 7 zákona o elektronických médiích zní následovně:

„1)   Podle obecné právní úpravy odpovídají poskytovatelé za informace, které poskytnou k využití.

2)   Poskytovatelé ve smyslu §§ 8 až 10 nemají povinnost dohlížet na obsah jimi přenášených nebo ukládaných informací ani aktivně vyhledávat skutečnosti a okolnosti poukazující na protiprávní obsah informace. Povinnost poskytovatele odstranit informace či znemožnit jejich využití v souladu s obecnou právní úpravou zůstává zachována i v případě zproštění odpovědnosti podle § 8 až 10. [...]“

17

Ustanovení § 8 odst. 1 zákona o elektronických médiích stanoví:

„Poskytovatelé neodpovídají za informace, které přenáší prostřednictvím komunikační sítě nebo k nimž poskytují přístup za účelem jejich využití, pokud:

První věta se nepoužije, pokud poskytovatel dobrovolně spolupracuje s některým z příjemců svých služeb za účelem protiprávní činnosti.“

18

Ustanovení § 97 Gesetz über Urheberrecht und verwandte Schutzrechte (Urheberrechtsgesetz) (zákon o právu autorském a právech souvisejících) ze dne 9. září 1965 (BGBl. I, s. 1273) ve znění zákona ze dne 1. října 2013 (BGB1. I, s. 3728) (dále jen „zákon o právu autorském a právech souvisejících), stanoví:

„1)   Vůči tomu, kdo poruší autorské právo či jiné právo chráněné tímto zákonem, může poškozený požadovat ukončení porušování práv a existuje-li nebezpečí opakování, zdržení se dalšího porušování. Právo domáhat se uložení povinnosti zdržet se porušování práv existuje rovněž v případě, že porušení hrozí poprvé.

2)   Kdo se porušení dopustí úmyslně či z nedbalosti, je povinen poškozenému uhradit náhradu takto způsobené škody. [...]“

19

Ustanovení § 97a zákona o právu autorském a právech souvisejících stanoví:

„1)   Poškozený vyzve před zahájením soudního řízení porušitele, aby se zdržel porušování, a umožní mu urovnat spor splněním zdržovací povinnosti, jejíž nedodržení je spojeno s přiměřenou smluvní pokutou.

[...]

3)   Pokud je výzva oprávněná, […] lze požadovat náhradu nezbytných nákladů. [...]“

20

Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že v německém právním řádu může být odpovědnost osoby založena v případě porušení autorských práv či práv souvisejících, kterého se dopustí přímo (Täterhaftung), anebo nepřímo (Störerhaftung). Ustanovení § 97 zákona o autorském právu a právech souvisejících je vykládáno německými soudy v tom smyslu, že odpovědnost v případě porušení může být založena, pokud jde o osobu, která, aniž je pachatelem nebo spolupachatelem, k porušení úmyslně přispěla (Störer).

21

V tomto ohledu Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr, Německo) v rozsudku ze dne 12. května 2010, Sommer unseres Lebens (I ZR 121/08) rozhodl, že soukromá osoba provozující síť wifi s přístupem k internetové síti může být kvalifikována jako Störer, pokud nezabezpečila svou síť heslem a umožnila tím třetí osobě porušit autorská práva nebo práva související. Podle tohoto rozsudku lze od takového provozovatele sítě rozumně požadovat, aby přijal zabezpečovací opatření, jako je systém určení totožnosti heslem.

22

Tobias Mc Fadden je ředitel společnosti nabízející prodej a pronájem světelné a zvukové techniky.

23

Provozuje místní bezdrátovou síť a v rámci své společnosti nabízí zdarma přístup k Internetu. Tobias Mc Fadden poskytuje přístup k Internetu s využitím služeb telekomunikační společnosti. Přístup k síti zůstal úmyslně nezabezpečen, aby přilákal zákazníky ze sousedních obchodů a kolemjdoucí do svého podniku.

24

Kolem 4. září 2010 změnil T. Mc Fadden jméno sítě z „mcfadden.de“ na „freiheitstattangst.de“ odkazující na demonstraci za ochranu osobních údajů a na protest proti nadměrnému dohledu ze strany státu.

25

V tomtéž období došlo prostřednictvím místní bezdrátové sítě provozované T. Mc Faddenem k bezplatnému zpřístupnění hudebního díla veřejnosti na Internetu bez souhlasu vlastníka autorských práv. Tobias Mc Fadden uvádí, že se nedopustil tvrzeného porušení, ale že nemůže vyloučit, že se porušení dopustil některý z uživatelů jeho sítě.

26

Společnost Sony Music je producentem zvukového záznamu tohoto díla.

27

Dopisem ze dne 29. října 2010 Sony Music vyzvala T. Mc Faddena k respektování jejích práv k uvedenému zvukovému záznamu.

28

V návaznosti na uvedenou výzvu podal T. Mc Fadden k předkládajícímu soudu negativní určovací žalobu (negative Feststellungsklage). Sony Music na to zareagovala podáním několika vzájemných žalob, jejichž prostřednictvím se domáhala toho, aby jí T. Mc Fadden i) zaplatil náhradu škody včetně úroků z titulu přímé odpovědnosti za porušení jejích práv k uvedenému zvukovému záznamu, ii) zdržel se porušování jejích práv pod hrozbou pokuty a iii) nahradil jí náklady spojené s výzvou a soudním řízením.

29

Rozsudkem pro zmeškání ze dne 16. ledna 2014 vydaným vůči T. Mc Faddenovi předkládající soud zamítl jeho žalobu a vyhověl vzájemným žalobám Sony Music.

30

Tobias Mc Fadden se proti tomuto rozsudku odvolal a tvrdil, že jeho odpovědnost byla vyloučena na základě ustanovení německého práva, která provádějí čl. 12 odst. 1 směrnice 2000/31.

31

V tomto odvolacím řízení Sony Music navrhovala, aby byl uvedený rozsudek potvrzen, a podpůrně – pro případ, že by předkládající soud neuznal přímou odpovědnost T. Mc Faddena – navrhla, aby mu byla uložena náhrada škody na základě německé judikatury týkající se nepřímé odpovědnosti (Störerhaftung) provozovatelů místní bezdrátové sítě za to, že svou síť nezabezpečil a umožnil tím třetím osobám porušit práva společnosti Sony Music.

32

V žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce předkládající soud uvádí, že je nakloněn závěru, že práva společnosti Sony Music neporušil osobně T. Mc Fadden, nýbrž neznámý uživatel jeho bezdrátové sítě. Hodlá však konstatovat, že T. Mc Fadden nese nepřímou odpovědnost (Störerhaftung), neboť nezabezpečil síť a umožnil tím, aby k tomuto porušení práv došlo. Předkládající soud se proto táže, zda ustanovení o zproštění odpovědnosti v čl. 12 odst. 1 směrnice 2000/31, který byl do německého práva proveden § 8 odst. 1 první větou zákona o elektronických médiích, brání tomu, aby T. Mc Fadden nesl odpovědnost.

33

Za těchto okolností se Landgericht München I (zemský soud v Mnichově I, Německo) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

34

Z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda taková služba, jako je služba poskytovaná žalobcem v původním řízení spočívající v bezplatném zpřístupnění bezdrátové sítě veřejnosti, spadá do působnosti čl. 12 odst. 1 směrnice 2000/31.

35

Za těchto podmínek je třeba první otázku předkládajícího soudu chápat tak, že její podstatou je, zda musí být čl. 12 odst. 1 směrnice 2000/31 ve spojení s čl. 2 písm. a) této směrnice a čl. 1 bodem 2 směrnice 98/34 vykládán v tom smyslu, že taková služba, jako je služba dotčená v původním řízení, již provozovatel komunikační sítě poskytuje bezplatně veřejnosti, je „službou informační společnosti“ ve smyslu tohoto prvního ustanovení.

36

Nejprve je třeba uvést, že čl. 12 odst. 1 směrnice 2000/31 ani článek 2 této směrnice nedefinují pojem „služba informační společnosti“. Posledně uvedený článek však pro tyto účely odkazuje na směrnici 98/34.

37

V tomto ohledu z bodů 2 a 19 odůvodnění směrnice 98/48 vyplývá, že pojem „služba“ použitý ve směrnici 98/34 musí být chápán ve stejném smyslu jako pojem uvedený v článku 57 SFEU. Podle tohoto článku 57 se přitom „službami“ rozumějí zejména služby poskytované zpravidla za úplatu.

38

Článek 1 bod 2 směrnice 98/34 stanoví, že za „službu informační společnosti“ se považuje každá služba poskytovaná zpravidla za úplatu, na dálku, elektronicky a na individuální žádost příjemce služeb.

39

Za těchto podmínek je třeba za služby informační společnosti ve smyslu čl. 12 odst. 1 směrnice 2000/31 považovat pouze ty služby, které jsou poskytované zpravidla za úplatu.

40

Pro tento závěr svědčí také bod 18 směrnice 2000/31, který uvádí, že služby informační společnosti se neomezují výhradně na služby umožňující uzavírání smluv on-line, ale vztahují se rovněž na jiné služby, pokud jde o hospodářskou činnost.

41

Přesto z toho nelze vyvodit, že služba hospodářské povahy uskutečněná bezplatně nemůže nikdy představovat „službu informační společnosti“ ve smyslu čl. 12 odst. 1 směrnice 2000/13. Odměnu za službu poskytovanou poskytovatelem v rámci jeho hospodářské činnosti totiž nemusí nutně hradit osoby, které z ní mají prospěch (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. září 2014, Papasavvas, C‑291/13, EU:C:2014:2209, body 28 a 29).

42

To platí zejména v případě, že je služba poskytována bezplatně s cílem upozornit na poskytovatelem prodávané zboží nebo poskytované služby, neboť náklady na tuto činnost jsou zahrnuty do ceny prodávaného zboží či poskytovaných služeb (rozsudek ze dne 26. dubna 1988, Bond van Adverteerders a další, 352/85, EU:C:1988:196, bod 16 a ze dne 11. dubna 2000, Deliège, C‑51/96 a C‑191/97, EU:C:2000:199, bod 56).

43

Vzhledem k výše uvedenému je třeba na první otázku odpovědět tak, že čl. 12 odst. 1 směrnice 2000/31 ve spojení s čl. 2 písm. a) této směrnice a čl. 1 odst. 2 směrnice 98/34 musí být vykládán v tom smyslu, že taková služba, jako je služba dotčená v původním řízení, poskytovaná provozovatelem komunikační sítě, která spočívá v jejím bezplatném zpřístupnění veřejnosti, je „službou informační společnosti“ ve smyslu tohoto prvního ustanovení, jestliže tak dotčený poskytovatel činí s cílem upozornit na jím prodávané zboží nebo poskytované služby.

44

Podstatou druhé a třetí otázky předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda musí být čl. 12 odst. 1 směrnice 2000/31 vykládán tak, že k tomu, aby byla služba ve smyslu tohoto ustanovení spočívající ve zprostředkování přístupu ke komunikační síti považována za poskytnutou, musí být tento přístup pouze umožněn, nebo zda je třeba splnit i další požadavky.

45

Předkládající soud se konkrétně táže, zda je kromě zprostředkování přístupu ke komunikační síti třeba, aby mezi příjemcem a poskytovatelem služby existoval smluvní vztah a aby tento poskytovatel propagoval uvedené plnění.

46

V tomto ohledu ze znění článku 12 směrnice 2000/31 nadepsaného „Prostý přenos“ zaprvé vyplývá, že poskytování služby ve smyslu tohoto ustanovení musí zahrnovat přenos informací komunikační sítí.

47

Podle uvedeného ustanovení platí mimoto výjimka z odpovědnosti upravená tímto ustanovením pouze ve vztahu k přenášeným informacím.

48

A konečně z bodu 42 odůvodnění směrnice 2000/31 vyplývá, že činnost „prostého přenosu“ má čistě technickou, automatickou a pasivní podobu.

49

Z výše uvedeného vyplývá, že zprostředkování přístupu ke komunikační síti nemusí překročit rámec takového technického, automatického a pasivního procesu zaručujícího přenos požadovaných informací.

50

Zadruhé z ostatních ustanovení směrnice 2000/31 ani z cílů, které sleduje, nevyplývá, že zprostředkování přístupu ke komunikační síti musí splňovat ještě požadavky, jako je existence smluvního vztahu mezi příjemcem a poskytovatelem této služby nebo požadavek, aby tento poskytovatel reklamními prostředky propagoval uvedené plnění.

51

Lze zajisté poukázat na to, že čl. 2 písm. b) směrnice 2000/31 v německém znění odkazuje na sloveso anbieten, které navozuje představu nabídky, a tedy i jisté formy propagace.

52

Nicméně nutnost jednotného použití, a tedy i výkladu ustanovení unijního práva, vylučuje, aby byl text ustanovení v případě pochybností nahlížen samostatně v jedné z jeho verzí, a naopak vyžaduje, aby byl vykládán a aplikován ve světle verzí v jiných úředních jazycích (rozsudek ze dne 9. června 2011, Eleftheri tileorasi a Giannikos, C‑52/10, EU:C:2011:374, bod 23).

53

V jiných jazycích zejména ve španělském, českém, anglickém, francouzském, italském, polském a slovenském jazyce přitom uvedený čl. 2 písm. b) používá slovesa, která takovou představu oferty nebo propagace nevyjadřují.

54

Vzhledem k výše uvedenému, je třeba na druhou a třetí otázku odpovědět tak, že čl. 12 odst. 1 směrnice 2000/31 musí být vykládán tak, že k tomu, aby byla služba ve smyslu tohoto ustanovení spočívající ve zprostředkování přístupu ke komunikační síti považována za poskytnutou, nemusí tento přístup překročit rámec technického, automatického a pasivního procesu zaručujícího přenos požadovaných informací; žádné další požadavky nemusí být splněny.

55

Podstatou šesté otázky předkládajícího soudu, kterou je třeba zkoumat na třetím místě, je, zda musí být čl. 12 odst. 1 směrnice 2000/31 vykládán v tom smyslu, že se podmínka uvedená v č. 14 odst. 1 písm. b) této směrnice použije per analogiam na výše uvedený čl. 12 odst. 1.

56

V tomto ohledu ze samotné systematiky směrnice 2000/31 vyplývá, že si unijní normotvůrce přál odlišit režimy vztahující se k činnostem prostého přenosu, ukládání informací do vyrovnávací paměti v tzv. „caching“ formě a shromažďování informací, jelikož tyto činnost jsou upraveny odlišnými ustanoveními této směrnice.

57

V tomto kontextu ze srovnání čl. 12 odst. 1, čl. 13 odst. 1 a čl. 14 odst. 1 uvedené směrnice vyplývá, že výjimky z odpovědnosti stanovené v těchto ustanoveních jsou vázány na odlišné podmínky v závislosti na typu dané činnosti.

58

Zvláště čl. 14 odst. 1 směrnice 2000/31 nadepsaný „Shromažďování informací“ stanoví, že aby se na shromažďovatele informací na internetové stránce vztahovala výjimka z odpovědnosti uvedená v tomto ustanovení, musí, jakmile se dozví o protiprávních informacích, jednat neprodleně s cílem odstranit tyto informace nebo k nim znemožnit přístup.

59

Naproti tomu čl. 12 odst. 1 směrnice 2000/31 nepodmiňuje výjimku z odpovědnosti stanovenou ve prospěch zprostředkovatele přístupu ke komunikační síti takovouto okolností.

60

Ostatně, jak uvedl generální advokát v bodě 100 svého stanoviska, situace shromažďovatele informací na internetových stránkách na jedné straně a zprostředkovatele přístupu ke komunikační síti na straně druhé nejsou z hlediska podmínky stanovené v čl. 14 odst. 1 směrnice 2000/31 obdobné.

61

Z bodu 42 odůvodnění této směrnice totiž vyplývá, že výjimky z úpravy odpovědnosti zakotvené v uvedené směrnici byly stanoveny s ohledem na skutečnost, že činnosti vykonávané různými kategoriemi poskytovatelů služeb, zejména pak zprostředkovateli přístupu ke komunikační síti a poskytovateli hostingu na internetových stránkách, mají všechny čistě technickou, automatickou a pasivní podobu, a že proto tito poskytovatelé služeb neznají ani nekontrolují přenášené či ukládané informace.

62

Služba poskytovaná poskytovatelem hostingu na internetové stránce spočívající v ukládání informací probíhá dlouhodobě. Proto může tento poskytovatel hostingu zjistit protiprávní povahou některých informací, které ukládá, v okamžiku, který následuje po tomto uložení, a kdy je vždy schopen přijmout opatření k odstranění těchto informací nebo jejich znepřístupnění.

63

Naproti tomu, pokud jde o zprostředkovatele přístupu ke komunikační síti, služba přenosu informací, kterou poskytuje, obvykle neprobíhá dlouhodobě, takže po přenosu informací již nad nimi nemá žádnou kontrolu. Za těchto podmínek zprostředkovatel přístupu ke komunikační síti oproti poskytovateli hostingu na internetové stránce často již není později schopen přijmout opatření k odstranění některých informací nebo jejich znepřístupnění.

64

V každém případě z bodu 54 tohoto rozsudku vyplývá, že čl. 12 odst. 1 směrnice 2000/31 nestanoví žádný další požadavek kromě toho, aby služba zprostředkovala přístup ke komunikační síti, přičemž tento přístup nemusí překročit rámec technického, automatického a pasivního procesu zaručujícího přenos požadovaných informací.

65

Vzhledem k výše uvedenému, je třeba na šestou otázku odpovědět tak, že čl. 12 odst. 1 směrnice 2000/31 musí být vykládán v tom smyslu, že podmínka stanovená v čl. 14 odst. 1 písm. b) této směrnice se nepoužije per analogiam na výše uvedený čl. 12 odst. 1.

66

Podstatou sedmé a osmé otázky předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně a na čtvrtém místě, je, zda musí být čl. 12 odst. 1 směrnice 2000/31 ve spojení s čl. 2 písm. b) této směrnice vykládán v tom smyslu, že existují i jiné požadavky, než je požadavek uvedený v tomto ustanovení, kterým podléhá poskytovatel služeb zprostředkovávající přístup ke komunikační síti.

67

Článek 12 odst. 1 směrnice 2000/31 ve spojení s čl. 2 písm. b) této směrnice v tomto ohledu výslovně stanoví jediný požadavek ve vztahu k takovému poskytovateli, a to být fyzickou nebo právnickou osobou poskytující určitou službu informační společnosti.

68

V tomto ohledu z uvedeného bodu 41 odůvodnění vyplývá, že přijetím směrnice 2000/31 vytvořil unijní normotvůrce rovnováhu mezi různými zájmy. Proto musí být celá tato směrnice a zejména její čl. 12 odst. 1 ve spojení s čl. 2 písm. b) považována za vyjádření této rovnováhy nastolené uvedeným normotvůrcem.

69

Za těchto podmínek nepřísluší Soudnímu dvoru nahrazovat roli unijního normotvůrce tím, že by použití tohoto ustanovení vázal na podmínky, které unijní normotvůrce nestanovil.

70

Podmínění výjimky upravené v čl. 12 odst. 1 směrnice 2000/13 dodržením požadavků, které unijní normotvůrce výslovně nezamýšlel, by totiž v důsledku mohlo tuto rovnováhu narušit.

71

Vzhledem k výše uvedenému, je třeba na sedmou a osmou otázku odpovědět tak, že čl. 12 odst. 1 směrnice 2000/31 ve spojení s čl. 2 písm. b) této směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že neexistují jiné požadavky, kterým by podléhal poskytovatel služeb zprostředkovávající přístup ke komunikační síti, než požadavek uvedený v tomto ustanovení.

72

Podstatou čtvrté otázky předkládajícího soudu, kterou je třeba zkoumat na pátém místě, je, zda musí být čl. 12 odst. 1 směrnice 2000/31 vykládán v tom smyslu, že nebrání tomu, aby se osoba poškozená porušením svých práv k dílu domáhala uložení povinnosti zdržet se tohoto protiprávního jednání, náhrady škody, jakož i náhrady výdajů spojených s výzvou a náhrady nákladů řízení vůči zprostředkovateli přístupu ke komunikační síti, jehož služby byly použity ke spáchání uvedeného porušení.

73

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 12 odst. 1 směrnice 2000/31 členské státy zajistí, aby poskytovatelé zprostředkovávající přístup ke komunikační síti nebyli odpovědní za informace, které jim byly předány příjemci této služby za třech podmínek stanovených v tomto ustanovení, a to že tito poskytovatelé nejsou původci takového přenosu, nevolí příjemce této přenášené informace a nevolí a nezmění obsah této přenášené informace.

74

Z toho vyplývá, že pokud jsou uvedené podmínky splněny, není poskytovatel zprostředkovávající přístup ke komunikační síti odpovědný, a tedy je v každém případě vyloučeno, že by se mohl nositel autorského práva domáhat vůči tomuto poskytovateli služeb náhrady škody na základě toho, že připojení k této síti bylo třetími osobami použito k porušení jeho práv.

75

V každém případě je tedy rovněž vyloučeno, že by se mohl nositel autorského práva domáhat náhrady výdajů spojených s výzvou nebo náhradou nákladů řízení vynaložených v souvislosti s jeho žalobou na náhradu škody. Takové související návrhy totiž, aby byly opodstatněné, předpokládají, že musí být opodstatněná i sama hlavní žaloba, což vylučuje čl. 12 odst. 1 směrnice 2000/31.

76

Článek 12 odst. 3 směrnice 2000/31 upřesňuje, že tímto článkem není dotčena možnost vnitrostátního soudního nebo správního orgánu požadovat od poskytovatele služby, aby ukončil porušování práv nebo mu předešel.

77

Z toho důvodu, pokud se porušení práva dopustí třetí osoba prostřednictvím připojení k internetu, které jí bylo zpřístupněno poskytovatelem přístupu ke komunikační síti, nebrání čl. 12 odst. 1 uvedené směrnice tomu, aby osoba poškozená tímto porušením žádala u vnitrostátního soudního nebo správního orgánu, aby tento poskytovatel zamezil dalšímu porušování.

78

Proto je třeba mít za to, že čl. 12 odst. 1 směrnice 2000/31 sám o sobě nevylučuje ani to, že tatáž osoba může žádat náhradu výdajů spojených s výzvou a náhradu nákladů vynaložených před soudem v rámci takové žaloby, jako jsou žaloby uvedené v předcházejících bodech.

79

Vzhledem k výše uvedenému, je třeba na čtvrtou otázku odpovědět tak, že čl. 12 odst. 1 směrnice 2000/31 musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby osoba, jejíž práva k určitému dílu byla poškozena, mohla žádat od poskytovatele přístupu ke komunikační síti náhradu škody, jakož i náhradu výdajů spojených s výzvou a náhradu nákladů vynaložených před soudem v rámci její žaloby o náhradu škody na základě toho, že třetí osoby využily k porušení jejích práv jeden z těchto přístupů. Naproti tomu musí být toto ustanovení vykládáno tak, že nebrání tomu, aby se tato osoba domáhala zamezení dalšího porušování, jakož i náhrady výdajů spojených s výzvou a náhrady nákladů řízení vůči poskytovateli přístupu ke komunikační síti, jehož služby byly použity ke spáchání uvedeného porušení, za předpokladu, že tyto návrhy směřují nebo následují po vydání příkazu vnitrostátního soudního nebo správního orgánu, který tomuto poskytovateli zakazuje další porušování.

80

Podstatou páté, deváté a desáté otázky předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně na šestém místě, je, zda musí být čl. 12 odst. 1 směrnice 2000/31 ve spojení s čl. 12 odst. 3 této směrnice vykládán v tom smyslu, že s ohledem na požadavky vyplývající z ochrany základních práv, jakož i s ohledem na pravidla stanovená směrnicemi 2001/29 a 2004/48 brání přijetí takového příkazu, jako je příkaz dotčený v původním řízení, který pod hrozbou pokuty vyžaduje od poskytovatele přístupu ke komunikační síti umožňující veřejnosti připojení na internet, aby třetím osobám zabránil zpřístupnění určitého díla nebo jeho částí chráněných autorským právem veřejnosti prostřednictvím tohoto připojení k internetu, na internetových výměnných systémech (peer-to-peer), pokud má tento poskytovatel sice možnost volby technických opatření, aby vyhověl tomuto příkazu, ale je prokázáno, že prakticky může přijmout pouze opatření spočívající v pozastavení internetového připojení, jeho zabezpečení heslem či prověřování všech informací přenášených prostřednictvím tohoto připojení.

81

Úvodem je třeba konstatovat, že takový příkaz, jako je příkaz, o němž uvažuje předkládající soud ve věci v původním řízení, když od poskytovatele přístupu k dotčené komunikační síti vyžaduje, aby zamezil dalšímu porušování práv souvisejících s právem autorským, spadá pod ochranu základního práva na ochranu duševního vlastnictví upravenou v čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listiny“).

82

Avšak pokud uvedený příkaz omezuje tohoto poskytovatele přístupu, kteréžto omezení může mít dopad na jeho hospodářskou činnost a může také omezit svobodu příjemců takové služby využít přístupu k internetu, je třeba konstatovat, že je v rozporu s právem na svobodu podnikání chráněným na základě článku 16 Listiny, jakož i právem na svobodu informací zajištěným článkem 11 Listiny.

83

Pokud jsou přitom některá základní práva chráněná unijním právem v kolizi, je na dotčených vnitrostátních soudních nebo správních orgánech, aby mezi nimi zajistili spravedlivou rovnováhu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. ledna 2008, Promusicae, C‑275/06, EU:C:2008:54, body 68 a 70).

84

V tomto ohledu již Soudní dvůr rozhodl, že příkaz, který ponechává na poskytovateli přístupu ke komunikační síti, aby určil konkrétní opatření, jež mají být přijata k dosažení sledovaného výsledku, může za určitých podmínek dosáhnout této spravedlivé rovnováhy (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. března 2014, UPC Telekabel Wien, C‑314/12, EU:C:2014:192, body 62 a 63).

85

Z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v projednávaném případě vyplývá, že předkládající soud vychází z předpokladu, že opatření, jež může adresát příkazu prakticky přijmout, omezují na tři opatření, a to prověřit všechny informace přenášené prostřednictvím internetového připojení, přerušit internetové připojení nebo jej zabezpečit heslem.

86

Soudní dvůr bude proto zkoumat slučitelnost zamýšleného zákazu s unijním právem pouze na základě těchto tří opatření předvídaných předkládajícím soudem.

87

Pokud jde zaprvé o dohled nad všemi přenášenými informacemi, takové opatření musí být rovnou vyloučeno, neboť je v rozporu s čl. 15 odst. 1 směrnice 2000/31, který zakazuje, aby byla zejména poskytovatelům přístupu ke komunikační síti ukládána obecná povinnost dohledu nad jimi přenášenými informacemi.

88

Pokud jde zadruhé o opatření spočívající v úplném přerušení internetového připojení, je třeba konstatovat, že jeho realizace by znamenala závažný zásah do svobody podnikání osoby, která provozuje hospodářskou činnost spočívající v poskytování internetového přístupu pouze doplňkově tím, že by jí ve skutečnosti zcela znemožnila vyvíjet tuto činnost za účelem zhojení omezeného porušování autorského práva, aniž by bylo zváženo přijetí opatření méně zasahujících do této svobody.

89

Za těchto okolností musí být takové opatření považováno za opatření nedodržující požadavek zajištění spravedlivé rovnováhy mezi základními právy, jež musí být navzájem vyvážena (v tomto smyslu viz, pokud jde o příkaz, rozsudek ze dne 24. listopadu 2011, Scarlet Extended, C‑70/10, EU:C:2011:771, bod 49, jakož i obdobně rozsudek ze dne 16. července 2015, Coty Germany, C‑580/13, EU:C:2015:485, body 35 a 41).

90

Pokud jde zatřetí o opatření spočívající v zabezpečení internetového připojení heslem, je třeba uvést, že toto opatření může omezit jak svobodu podnikání poskytovatele služby spočívající v přístupu ke komunikační síti, tak svobodu informací na straně příjemců této služby.

91

Nicméně je třeba zaprvé konstatovat, že takové opatření nezasahuje do podstatného obsahu svobody podnikání poskytovatele přístupu ke komunikační síti, neboť pouze okrajově upravuje jeden z technických způsobů výkonu činnosti tohoto poskytovatele.

92

Zadruhé opatření spočívající v zabezpečení internetového připojení zřejmě není v rozporu s podstatným obsahem práva na svobodu informací příjemců služby přístupu k internetové síti v rozsahu, v němž se omezuje na požadavek vůči příjemcům, aby získali heslo, přičemž je kromě toho známo, že toto připojení je pouze jedním ze způsobů přístupu k internetu.

93

Zatřetí z judikatury vyplývá, že přijaté opatření musí být striktně cílené v tom smyslu, že musí sloužit k ukončení porušování autorského práva nebo práva s ním souvisejícího, jehož se dopouští třetí strana, aniž tím bude dotčena možnost uživatelů internetu, kteří využívají služeb tohoto poskytovatele k právem dovolenému přístupu k informacím. Jinak by se zásah uvedeného poskytovatele do práva uvedených uživatelů na informace jevil z hlediska sledovaného cíle jako neodůvodněný (rozsudek ze dne 27. března 2014, UPC Telekabel Wien, C‑314/12, EU:C:2014:192, bod 56).

94

Opatření přijaté poskytovatelem přístupu ke komunikační síti spočívající v zabezpečení připojení k této internetové síti přitom nenasvědčuje tomu, že by mohlo ovlivnit možnost uživatelů internetu využívat služeb tohoto poskytovatele k právem dovolenému přístupu k informacím, jelikož nijak neblokuje internetovou stránku.

95

Začtvrté Soudní dvůr již rozhodl, že opatření přijatá adresátem takového příkazu, jako je příkaz dotčený ve věci v původním řízení, musí být dostatečně účinná k zajištění účinné ochrany dotčeného základního práva, což znamená, že musí vést k zabránění nebo alespoň ke ztížení nedovolených prohlížení chráněných předmětů a ke skutečnému odrazení uživatelů internetu, kteří využívají služeb adresáta tohoto příkazu, od prohlížení těchto předmětů, které jim byly zpřístupněny za porušení uvedeného základního práva (rozsudek ze dne 27. března 2014, UPC Telekabel Wien, C‑314/12, EU:C:2014:192, bod 62).

96

V tomto ohledu je třeba konstatovat, že opatření spočívající v zabezpečení internetového připojení heslem je s to odradit uživatele tohoto připojení od porušování autorského práva nebo práv s ním souvisejících, pokud budou tito uživatelé povinni uvést svou totožnost k získání hesla, a nebudou tedy moci jednat anonymně, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu.

97

Zapáté je třeba připomenout, že podle předkládajícího soudu kromě těchto tří uvedených opatření, neexistuje žádné další opatření, které by poskytovatel přístupu ke komunikační síti, jako je síť dotčená v původním řízení, mohl prakticky provést, aby vyhověl takovému příkazu, jako je příkaz dotčený v původním řízení.

98

Vzhledem k tomu, že obě další opatření byla Soudním dvorem vyloučena, pokud by poskytovatel přístupu ke komunikační síti nemusel zabezpečit své připojení k internetu, mělo by to za následek odepření veškeré ochrany základnímu právu na duševní vlastnictví, což by bylo v rozporu s myšlenkou spravedlivé rovnováhy (obdobně viz rozsudek ze dne 16. července 2015, Coty Germany, C‑580/13, EU:C:2015:485, body 37 a 38).

99

Za těchto podmínek musí být opatření směřující k zabezpečení internetového připojení heslem považováno za nezbytné k zajištění účinné ochrany základního práva na ochranu duševního vlastnictví.

100

Z výše uvedeného vyplývá, že za okolností uvedených v tomto rozsudku, musí být opatření spočívající v zabezpečení připojení považováno za opatření umožňující dosažení spravedlivé rovnováhy mezi základním právem na ochranu duševního vlastnictví na jedné straně a právem na svobodu podnikání poskytovatele služby spočívající v přístupu ke komunikační síti, jakož i právem na svobodu informací na straně příjemců této služby na druhé straně.

101

Proto je třeba na pátou, devátou a desátou otázku odpovědět tak, že čl. 12 odst. 1 směrnice 2000/31 ve spojení s čl. 12 odst. 3 této směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že s ohledem na požadavky vyplývající z ochrany základních práv, jakož i s ohledem na pravidla stanovená směrnicemi 2001/29 a 2004/48, v zásadě nebrání vydání takového příkazu, jako je příkaz dotčený v původním řízení, který pod hrozbou pokuty vyžaduje od poskytovatele přístupu ke komunikační síti umožňující veřejnosti připojení na internet, aby třetím osobám zabránil ve zpřístupnění určitého díla nebo jeho částí chráněných autorským právem veřejnosti prostřednictvím tohoto internetového připojení, na internetových výměnných systémech (peer-to-peer), když má tento poskytovatel možnost volby technických opatření k tomu, aby vyhověl tomuto příkazu, třebaže je tento výběr omezen na jediné opatření spočívající v zabezpečení internetového připojení heslem, pokud jsou tito uživatelé povinni uvést svou totožnost k získání hesla, a nemohou tedy jednat anonymně, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu.

102

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto: