—

za SC Capoda Import-Export SRL C. Costaşem, avocat,

—

za B.-N. Bejana jím samotným,

—

za rumunskou vládu R.‑H. Raduem a A. Buzoianu, jako zmocněnci,

—

za Evropskou komisi L. Nicolae, K. Talabér-Ritz a G. Wilmsem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 34 SFEU, jakož i článků 31 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/46/ES ze dne 5. září 2007, kterou se stanoví rámec pro schvalování motorových vozidel a jejich přípojných vozidel, jakož i systémů, konstrukčních částí a samostatných technických celků určených pro tato vozidla (rámcová směrnice) (Úř. věst. L 263, s. 1), a čl. 1 odst. 1 písm. t) a u) nařízení Komise (ES) č. 1400/2002 ze dne 31. července 2002 o použití čl. 81 odst. 3 Smlouvy na kategorie vertikálních dohod a jednání ve vzájemné shodě v odvětví motorových vozidel (Úř. věst. L 203, s. 30; Zvl. vyd. 08/02, s. 158).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností SC Capoda Import-Export SRL (dále jen „Capoda“) na straně jedné a Registrul Auto Român (rumunským registrem motorových vozidel, dále jen „RAR“) a B.‑N. Bejanem na straně druhé ve věci uvádění nových náhradních částí pro motorová vozidla na trh společností Capoda.

3

Body 14 a 15 odůvodnění směrnice 2007/46 znějí:

4

Článek 1 této směrnice stanoví:

„Tato směrnice stanoví harmonizovaný rámec zahrnující správní ustanovení a obecné technické požadavky pro schvalování všech nových vozidel v její oblasti působnosti a systémů, konstrukčních částí a samostatných technických celků určených pro tato vozidla, za účelem usnadnění jejich registrace, prodeje a uvádění do provozu ve Společenství.

Tato směrnice rovněž stanoví ustanovení o prodeji částí a zařízení určených pro vozidla schválená v souladu s touto směrnicí a jejich uvádění do provozu.

[…]“

5

Článek 3 bod 26 uvedené směrnice definuje „původní část[…] nebo zařízení[…]“ jako „část nebo zařízení, jež jsou vyrobeny podle specifikací a výrobních norem stanovených výrobcem vozidel pro výrobu částí nebo zařízení pro montáž daného vozidla. Patří sem části nebo zařízení, jež jsou vyrobeny na stejné výrobní lince, jako tyto části a zařízení. Neprokáže-li se opak, má se za to, že části jsou původními částmi, pokud jejich výrobce osvědčí, že odpovídají kvalitě konstrukčních částí použitých při montáži dotyčného vozidla a že byly vyrobeny podle specifikací a výrobních norem výrobce vozidla“.

6

Článek 31 směrnice 2007/46, nadepsaný „Prodej a uvádění do provozu částí nebo zařízení, jež mohou představovat významné nebezpečí pro správné fungování základních systémů“, stanoví:

„1.   Členské státy umožní prodej, nabídku k prodeji nebo uvedení do provozu částí nebo zařízení, jež mohou představovat významné nebezpečí pro správné fungování systémů se zásadním významem pro bezpečnost vozidla nebo pro jeho vliv na životní prostředí, pouze v případě, že tyto části nebo zařízení byly schváleny schvalovacím orgánem v souladu s odstavci 5 až 10.

2.   Části nebo zařízení podléhající povolení v souladu s odstavcem 1 se zařazují na seznam uvedený v příloze XIII. […]

[…]

11.   Tento článek se nepoužije na část nebo zařízení, dokud není zapsána v seznamu v příloze XIII. […]

12.   Dokud není přijato rozhodnutí o tom, zda má být část nebo zařízení zařazena do seznamu uvedeného v odstavci 1, mohou členské státy zachovat vnitrostátní ustanovení vztahující se na části nebo zařízení, jež mohou představovat závažné nebezpečí pro správné fungování systémů se zásadním významem pro bezpečnost vozidla nebo pro jeho vliv na životní prostředí.

Jakmile se takové rozhodnutí přijme, pozbývají ustanovení vnitrostátních předpisů […] vztahující se na dané části nebo zařízení platnosti.

[…].“

7

Článek 1 nařízení č. 1400/2002 stanoví:

„1.   Pro účely tohoto nařízení se rozumí:

[…]

[…]“

8

Podle čl. 12 odst. 3 nařízení č. 1400/2002:

„Použitelnost tohoto nařízení končí dnem 31. května 2010.“

9

Článek 1 nařízení vlády č. 80/2000, o schvalování a certifikaci výrobků a spotřebních materiálů používaných v silničních vozidlech, jakož i o podmínkách jejich uvádění na trh a obchodování s nimi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nařízení vlády č. 80/2000“), v odstavcích 1, 2, 4, 5 a 8 stanoví:

„1.   Nové výrobky a spotřební materiály určené k použití v silničních vozidlech mohou být uvedeny na trh nebo obchodovány jedině, pokud splňují podmínky stanovené v tomto nařízení.

2.   Nové výrobky a spotřební materiály spadající do kategorie částí s významem pro bezpečnost silničního provozu, ochranu životního prostředí, energetickou účinnost […], mohou být uvedeny na trh nebo obchodovány jedině, pokud jsou podle okolností schváleny nebo certifikovány.

[…]

4.   Schvalování výrobků uvedených v odstavci 2 provádí [RAR], specializovaný odborný subjekt podřízený Ministerul Transporturilor şi Infrastructurii (ministerstvu dopravy a infrastruktury), […], na základě výsledků zkoušek provedených RAR nebo technickými útvary hodnocenými RAR.

5.   Certifikaci výrobků a spotřebních materiálů uvedených v odstavci 2 provádí RAR na základě výsledků zkoušek provedených RAR nebo technickými útvary hodnocenými RAR.

[…]

8.   Ustanovení odstavců 4 a 5 se nevztahují:

10

Článek 1b tohoto nařízení vlády stanoví:

„Pro účely použití tohoto nařízení se rozumí

1.   ‚výrobkem‘ systém, zařízení, díl, konstrukční část nebo technický celek použitý při výrobě vozidla, k nahrazení některé ze stávajících částí vozidla nebo k montáži/dalšímu použití na schváleném vozidle. Může se jednat o:

[…]“

11

Článek 4 odst. 1 uvedeného nařízení vlády stanoví:

„Pro účely uvádění na trh nebo obchodování musí být k výrobkům nebo spotřebním materiálům přiloženy dokumenty požadované platnou právní úpravou.“

12

Článek 6 nařízení vlády č. 80/2000 stanoví:

„Přestupkem či správním deliktem jsou následující jednání a uloží se za ně následující sankce:

[…]“

13

Příloha vyhlášky Ministerstva dopravy, výstavby a turistického ruchu č. 2135 ze dne 8. prosince 2005 o schválení normativního rámce pro schvalování a certifikaci výrobků a spotřebních materiálů používaných pro silniční motorová vozidla, jakož i podmínek jejich uvádění na trh, obsahuje kapitolu II nadepsanou „Metodika a podmínky certifikace nebo schvalování výrobků používaných pro silniční motorová vozidla“. Bod 2.1 této kapitoly stanoví:

„Výrobky zhotovené v tuzemsku nebo dovezené, které jsou zařazené do seznamu uvedeného v kapitole V, mohou být uváděny na trh pouze tehdy, pokud jsou certifikovány nebo schváleny RAR. O certifikaci nebo schválení žádají výrobci, jejich zástupci, dovozci nebo distributoři. […]“

14

Kapitola V přílohy této vyhlášky obsahuje seznam výrobků a spotřebních materiálů vyžadujících pro účely uvedení na trh certifikaci nebo schválení RAR. Tento seznam obsahuje výčet dílů používaných pro silniční motorová vozidla s významem pro bezpečnost silničního provozu, ochranu životního prostředí, energetickou účinnost a ochranu před odcizením. Citovaná kapitola V obsahuje bod 5.1.3, v němž jsou v této souvislosti uvedeny filtry pohonných hmot, a bod 5.3.2, v němž jsou uvedena vodní čerpadla.

15

Capoda, společnost usazená v Rumunsku, obchoduje v tomto členském státě s výrobky a náhradními částmi, které umožňují opravu, údržbu a fungování motorových vozidel a které nakupuje od společností usazených v jiných členských státech.

16

Z předkládacího rozhodnutí plyne, že RAR v návaznosti na kontrolu, kterou provedl dne 21. června 2011, konstatoval, že dotyčná společnost obchoduje v Rumunsku s vodními čerpadly a filtry pohonných hmot pro silniční motorová vozidla, jež spadají do kategorie částí s významem pro bezpečnost silničního provozu a ochranu životního prostředí, aniž byly tyto výrobky certifikovány nebo schváleny v souladu s vnitrostátními právními předpisy. Protokolem o zjištění správního deliktu a o uložení sankce ze dne 28. června 2011 uložil RAR společnosti Capoda pokutu ve výši 2000 rumunských lei (RON) (přibližně 454 eur).

17

Dotčená společnost namítla, že dané výrobky nabyla od společností usazených v Německu a že k nim byla přiložena osvědčení dokládající, že jde o originální náhradní díly, respektive o náhradní díly odpovídající kvality ve smyslu článku 1 nařízení č. 1400/2002, jež byly uvedeny do volného oběhu v jiných členských státech. Tyto dokumenty podle ní dále také dokládají, že dotčené výrobky byly vyrobeny ve stejných výrobních jednotkách jako původní zařízení a byly schváleny příslušnými orgány členských států, ve kterých byly vyrobeny. Za těchto podmínek neměly podle společnosti Capoda tyto výrobky podléhat – v souladu se zásadou vzájemného uznávání – povinné certifikaci ani schválení stanoveným rumunským právem.

18

Společnost Capoda podala k Judecătoria Cluj-Napoca (soudu prvního stupně v Kluži, Rumunsko) žalobu na neplatnost protokolu ze dne 28. června 2011. Rozsudkem vyneseným v roce 2012 tento soud dané žalobě vyhověl s tím, že přesto, že sporné části spadají do kategorie částí, pro které rumunské právo stanoví postup certifikace nebo schválení, lze je na základě definice „originálních náhradních dílů“ a „náhradních dílů odpovídající kvality“, obsažené v čl. 1 odst. 1 písm. t) a u) nařízení č. 1400/2002, považovat za původní výrobky ve smyslu čl. 1b bodu 1.1 nařízení vlády č. 80/2000. Rozhodl tudíž, že tyto části nesmějí podléhat postupu schvalování nebo certifikace podle čl. 1 odst. 8 citovaného nařízení vlády.

19

Proti uvedenému rozsudku podal RAR a B.‑N. Bejan – zaměstnanec, jenž sepsal protokol ze dne 28. června 2011 – kasační opravný prostředek k Tribunalul Cluj (župnímu soudu v Kluži), který dotčený rozsudek změnil a potvrdil platnost zmíněného protokolu, neboť dokumenty předložené společností Capoda nedokládají, že by sporné části byly schváleny RAR, ani neosvědčují původnost těchto částí, jelikož se jednalo o dokumenty vystavené distributory, a nikoli výrobci.

20

Dne 26. října 2013 podala společnost Capoda k Tribunalul Cluj (župnímu soudu v Kluži) návrh na obnovu řízení. Dotyčná zejména tvrdí, že uplatnění postupu schvalování nebo certifikace na sporné díly je v rozporu s volným pohybem zboží.

21

Za těchto okolností se Tribunalul Cluj (župní soud v Kluži) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

22

Rumunská vláda namítla nepřípustnost předběžných otázek ve vztahu k výkladu článku 34 SFEU a čl. 1 odst. 1 písm. t) a u) nařízení č. 1400/2002. Uvádí, že směrnice 2007/46 provádí úplnou harmonizaci oblasti, kterou upravuje, takže se již nelze dovolávat primárního práva. Dále tvrdí, že nařízení č. 1400/2002 nebylo již v době kontroly provedené RAR platné a nové unijní předpisy již neobsahují definice, o jejichž výklad žádá předkládající soud.

23

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je postup zavedený článkem 267 SFEU nástrojem spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy, díky němuž Soudní dvůr poskytuje vnitrostátním soudům výklad unijního práva, jenž je pro ně nezbytný k vyřešení sporů, které tyto soudy mají rozhodnout (viz zejména rozsudek Klarenberg, C‑466/07, EU:C:2009:85, bod 25).

24

V rámci této spolupráce je věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, posoudit s ohledem na konkrétní okolnosti věci jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání jeho rozsudku, tak relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru. Jestliže se tedy položené otázky týkají výkladu unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout (viz zejména rozsudek Klarenberg, C‑466/07, EU:C:2009:85, bod 26).

25

Z toho vyplývá, že se na otázky týkající se výkladu unijního práva položené vnitrostátním soudem v právním a skutkovém rámci, který tento soud vymezí na vlastní odpovědnost a jehož správnost nepřísluší Soudnímu dvoru ověřovat, vztahuje domněnka relevance. Odmítnutí žádosti podané vnitrostátním soudem je ze strany Soudního dvora možné pouze tehdy, je-li zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny (viz zejména rozsudek Klarenberg, C‑466/07, EU:C:2009:85, bod 27).

26

V projednávané věci nelze účinně tvrdit, že by článek 34 SFEU zjevně neměl žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení. Dále otázka, zda je výklad daného článku nepotřebný, jelikož směrnice 2007/46 provádí úplnou harmonizaci, nepředstavuje důvod nepřípustnosti a musí být posouzena v rámci odpovědi na předběžné otázky. Námitce nepřípustnosti vznesené rumunskou vládou v souvislosti s článkem 34 SFEU tudíž nelze vyhovět.

27

Naproti tomu nařízení č. 1400/2002 stanovilo v článku 12, že jeho použitelnost končí dnem 31. května 2010. Vzhledem k tomu, že protokol dotčený ve věci v původním řízení byl přijat dne 28. června 2011, není na spor v původním řízení toto nařízení použitelné. Lze také poukázat na to, že definice originálních náhradních dílů a náhradních dílů odpovídající kvality stanovené v čl. 1 odst. 1 písm. t) a u) citovaného nařízení se v každém případě použijí jen pro účely tohoto nařízení, které se týká toliko použití bývalého čl. 81 odst. 3 Smlouvy na kategorie vertikálních dohod a jednání ve vzájemné shodě v odvětví motorových vozidel.

28

Položené otázky jsou tudíž v rozsahu, ve kterém se vztahují k tomuto nařízení, nepřípustné.

29

Rumunská vláda má rovněž za to, že ustanovení čl. 31 odst. 1 směrnice 2007/46 jsou jasná a neskýtají prostor k žádným důvodným pochybnostem, které by mohly odůvodnit žádost o výklad. Vzhledem k tomu, že takový argument nepředstavuje důvod nepřípustnosti předběžné otázky, je třeba jej odmítnout.

30

S ohledem na výše uvedené je třeba konstatovat, že předběžné otázky jsou nepřípustné v rozsahu, ve kterém se vztahují k výkladu čl. 1 odst. 1 písm. t) a u) nařízení č. 1400/2002.

31

Podstatou obou otázek předkládajícího soudu, jimiž je třeba se zabývat společně, je, zda článek 34 SFEU a čl. 31 odst. 1 směrnice 2007/46 musí být vykládány v tom smyslu, že brání takovým vnitrostátním právním předpisům, jako jsou předpisy dotčené ve věci v původním řízení, které obchodování s novými náhradními částmi pro silniční motorová vozidla – v daném případě s vodními čerpadly a s filtry pohonných hmot – v jednom členském státě podmiňují uplatněním postupu certifikace nebo schvalování v tomto členském státě, ledaže je osvědčením o schválení nebo certifikaci doloženo, že tyto výrobky již byly podrobeny takovému postupu v jiném členském státě, nebo že jde o původní části nebo náhradní části odpovídající kvality ve smyslu týchž předpisů, přičemž dokument vystavený v tomto ohledu distributorem není považován za dostačující.

32

Úvodem je třeba připomenout, že z článku 1 směrnice 2007/46 vyplývá, že tato směrnice stanoví nejen harmonizovaný rámec zahrnující správní ustanovení a obecné technické požadavky pro schvalování všech nových vozidel v její oblasti působnosti a systémů, konstrukčních částí a samostatných technických celků určených pro tato vozidla, za účelem usnadnění jejich registrace, prodeje a uvádění do provozu v Unii, ale obsahuje i ustanovení o prodeji částí a zařízení určených pro vozidla schválená v souladu s touto směrnicí a jejich uvádění do provozu.

33

Ze spisu předloženého Soudnímu dvoru vyplývá, že věc v původním řízení spadá podle všeho do druhé kategorie ustanovení, což ovšem musí ověřit předkládající soud.

34

V tomto kontextu čl. 31 odst. 1 směrnice 2007/46 stanoví, že členské státy umožní prodej, nabídku k prodeji nebo uvedení do provozu částí nebo zařízení, jež mohou představovat významné nebezpečí pro správné fungování systémů se zásadním významem pro bezpečnost vozidla nebo pro jeho vliv na životní prostředí, pouze v případě, že tyto části nebo zařízení byly schváleny schvalovacím orgánem v souladu s odstavci 5 až 10 téhož článku.

35

Z článku 31 odst. 2 a 11 směrnice 2007/46 ovšem vyplývá, že části nebo zařízení podléhající povolení v souladu s odstavcem 1 téhož článku se zařazují na seznam uvedený v příloze XIII této směrnice. Jak ovšem uvádí Komise, sama v rámci této přílohy nepřijala žádný seznam.

36

V takovém případě je třeba – jak tvrdí rumunská vláda a Komise – vycházet z odstavce 12 citovaného článku 31, který stanoví, že dokud není přijato rozhodnutí Komise o tom, zda má být část nebo zařízení zařazena do seznamu v příloze XIII této směrnice, mohou členské státy zachovat vnitrostátní ustanovení vztahující se na části nebo zařízení, jež mohou představovat závažné nebezpečí pro správné fungování systémů se zásadním významem pro bezpečnost vozidla nebo pro jeho vliv na životní prostředí; taková ustanovení vnitrostátních předpisů ovšem pozbývají platnosti, jakmile se takové rozhodnutí přijme.

37

Toto ustanovení se tedy vztahuje na prodej a uvedení do provozu částí nebo zařízení, jež vedle toho, že nejsou zařazena na seznam uvedený v příloze XIII směrnice 2007/46, mohou představovat významné nebezpečí pro správné fungování systémů se zásadním významem pro bezpečnost vozidla nebo pro jeho vliv na životní prostředí, což ve vztahu k částem dotčeným ve věci v původním řízení musí ověřit předkládající soud.

38

Dále je třeba posoudit, zda je právo členského státu v oblasti prodeje daných částí a jejich uvedení do provozu, o nichž hovoří čl. 31 odst. 12 předmětné směrnice, v souladu s unijním právem, konkrétně s článkem 34 SFEU.

39

V této souvislosti z ustálené judikatury vyplývá, že každé opatření členského státu, které by mohlo ať přímo, nebo nepřímo skutečně, nebo potenciálně narušit obchod uvnitř Unie, je třeba považovat za opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením ve smyslu článku 34 SFEU (viz zejména rozsudky Dassonville, 8/74, EU:C:1974:82, bod 5, a Juvelta, C‑481/12, EU:C:2014:11, bod 16).

40

Vyplývá z ní konkrétně, že i v případě neexistence harmonizačních opatření unijního práva musí mít výrobky legálně vyrobené a obchodované v jednom členském státě možnost být obchodovány v jiném členském státě, aniž jsou podrobeny dalším kontrolám. Vnitrostátní právní předpisy, které takové kontroly stanoví, mohou být odůvodněny jen tehdy, když se na ně vztahuje některá z výjimek stanovených v článku 36 SFEU nebo některý z kategorických požadavků uznaných judikaturou Soudního dvora, přičemž v obou případech musí být tyto předpisy způsobilé zaručit uskutečnění sledovaného cíle a nesmí překračovat meze toho, co je nezbytné k jeho dosažení (viz rozsudky ATRAL, C‑14/02, EU:C:2003:265, bod 65, a Komise v. Portugalsko, C‑432/03, EU:C:2005:669, bod 42).

41

Ze spisu předloženého Soudnímu dvoru vyplývá, že právní předpisy dotčené ve věci v původním řízení ukládají, aby byl na výrobky dotčené ve věci v původním řízení uplatněn postup schvalování nebo certifikace, který může představovat opatření s rovnocenným účinkem ve smyslu článku 34 SFEU, jestliže tyto předpisy nestanoví zároveň výjimky z uvedených postupů, na jejichž základě nebudou muset těmto postupům podléhat výrobky legálně vyrobené a obchodované v jiných členských státech.

42

Z téhož spisu nicméně také vyplývá, že čl. 1 odst. 8 nařízení vlády č. 80/2000 podle všeho stanoví takové výjimky, což musí ověřit předkládající soud.

43

Bude-li nutné konstatovat, že tomu tak není, budou muset příslušné vnitrostátní orgány prokázat, že tato překážka může být ve vztahu k potenciálně dotčeným výrobkům odůvodněna cíli ochrany bezpečnosti silničního provozu a ochrany životního prostředí, které jsou podle judikatury naléhavými důvody obecného zájmu, jež mohou odůvodnit opatření s účinkem rovnocenným množstevnímu omezení, a že je nejen nezbytná, ale i přiměřená vzhledem k uvedeným cílům (viz zejména rozsudek Komise v. Belgie, C‑150/11, EU:C:2012:539, body 54 a 55).

44

K otázce, zda unijní právo brání tomu, aby takové dokumenty, jako jsou dokumenty poskytnuté společností Capoda, byly považovány za nedostatečné k doložení skutečnosti, že takové části, jako jsou části dotčené ve věci v původním řízení, již byly schváleny nebo certifikovány nebo že jde o původní části nebo o náhradní části odpovídající kvality ve smyslu vnitrostátního práva, které z tohoto důvodu nepodléhají postupu schvalování nebo certifikace RAR, je nutno poznamenat, že v případě neexistence právní úpravy v unijním právu je věcí členských států, aby s výhradou dodržení zásady rovnocennosti a zásady efektivity určily důkazní prostředky, které lze v této souvislosti předložit.

45

S touto výhradou unijní právo tudíž nebrání tomu, aby osvědčení skutečnosti, že jde o části již schválené nebo certifikované anebo o původní části nebo náhradní části odpovídající kvality ve smyslu vnitrostátního práva, bylo v zásadě možné jen prostřednictvím prohlášení vystavených výrobcem, a nikoli distributorem. Je ovšem třeba poukázat i na to, že čl. 3 bod 26 směrnice 2007/46, který pro účely této směrnice definuje pojem „původní část[…] nebo zařízení[…]“, stanoví, že neprokáže-li se opak, má se za to, že části jsou původními částmi, pokud to výrobce osvědčí.

46

Z uvedeného vyplývá, že na položené otázky je třeba odpovědět, že článek 34 SFEU a čl. 31 odst. 1 a 12 směrnice 2007/46 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání takovým vnitrostátním právním předpisům, jako jsou předpisy dotčené ve věci v původním řízení, které obchodování s novými náhradními částmi pro silniční motorová vozidla – v daném případě s vodními čerpadly a s filtry pohonných hmot – v jednom členském státě podmiňují uplatněním postupu certifikace nebo schvalování v tomto členském státě, jestliže tyto právní předpisy zároveň stanoví výjimky z uvedených postupů, na jejichž základě nebudou muset těmto postupům podléhat výrobky legálně vyrobené a obchodované v jiných členských státech, anebo v opačném případě jestliže dotčené části mohou představovat významné nebezpečí pro správné fungování systémů se zásadním významem pro bezpečnost vozidla nebo pro jeho vliv na životní prostředí a uvedený postup schvalování nebo certifikace je nezbytně nutný a přiměřený k dosažení cílů ochrany bezpečnosti silničního provozu a ochrany životního prostředí. Na podmínky, za kterých je nutno prokázat, že takové části byly již schváleny nebo certifikovány nebo že jde o původní části nebo o části odpovídající kvality, se v případě neexistence právní úpravy v unijním právu vztahuje s výhradou dodržení zásady rovnocennosti a zásady efektivity právo členských států.

47

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (sedmý senát) rozhodl takto:

Článek 34 SFEU a čl. 31 odst. 1 a 12 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/46/ES ze dne 5. září 2007, kterou se stanoví rámec pro schvalování motorových vozidel a jejich přípojných vozidel, jakož i systémů, konstrukčních částí a samostatných technických celků určených pro tato vozidla (rámcová směrnice), musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání takovým vnitrostátním právním předpisům, jako jsou předpisy dotčené ve věci v původním řízení, které obchodování s novými náhradními částmi pro silniční motorová vozidla – v daném případě s vodními čerpadly a s filtry pohonných hmot – v jednom členském státě podmiňují uplatněním postupu certifikace nebo schvalování v tomto členském státě, jestliže tyto právní předpisy zároveň stanoví výjimky z uvedených postupů, na jejichž základě nebudou muset těmto postupům podléhat výrobky legálně vyrobené a obchodované v jiných členských státech, anebo v opačném případě jestliže dotčené části mohou představovat významné nebezpečí pro správné fungování systémů se zásadním významem pro bezpečnost vozidla nebo pro jeho vliv na životní prostředí a uvedený postup schvalování nebo certifikace je nezbytně nutný a přiměřený k dosažení cílů ochrany bezpečnosti silničního provozu a ochrany životního prostředí.

Na podmínky, za kterých je nutno prokázat, že takové části byly již schváleny nebo certifikovány nebo že jde o původní části nebo o části odpovídající kvality, se v případě neexistence právní úpravy v unijním právu vztahuje s výhradou dodržení zásady rovnocennosti a zásady efektivity právo členských států.