1

Ve své žalobě se Španělské království domáhá zrušení článku 19 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1052/2013 ze dne 22. října 2013, kterým se zřizuje Evropský systém ostrahy hranic (Eurosur) (Úř. věst. L 295, s. 11, dále jen „nařízení Eurosur“).

2

Na základě článku 4 protokolu (č. 19) o schengenském acquis začleněném do rámce Evropské unie (dále jen „schengenský protokol“), přijala Rada Evropské unie dne 29. května 2000 rozhodnutí 2000/365/ES o žádosti Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, aby se na ně vztahovala některá ustanovení schengenského acquis (Úř. věst. L 131, s. 43; Zvl. vyd. 19/01, s. 178).

3

Článek 1 tohoto rozhodnutí uvádí výčet ustanovení schengenského acquis, která se vztahují na Spojené království Velké Británie a Severního Irska. Ustanovení tohoto acquis týkající se překračování vnějších hranic v tomto výčtu nejsou uvedena.

4

Na základě článku 4 schengenského protokolu přijala Rada dne 28. února 2002 rozhodnutí 2002/192/ES o žádosti Irska, aby se na ně vztahovala některá ustanovení schengenského acquis (Úř. věst. L 64, s. 20; Zvl. vyd. 19/04, s. 211).

5

Článek 1 tohoto rozhodnutí uvádí výčet ustanovení schengenského acquis, která se vztahují na Irsko. Ustanovení tohoto acquis týkající se překračování vnějších hranic v tomto výčtu nejsou uvedena.

6

Body 16, 20 a 21 odůvodnění nařízení Eurosur zní takto:

[…]

7

Článek 1 tohoto nařízení stanoví:

„Toto nařízení stanoví společný rámec pro výměnu informací a spolupráci mezi členskými státy a [Evropskou agenturou pro řízení operativní spolupráce na vnějších hranicích členských států Evropské unie (dále jen Agentura)] s cílem zlepšit situační orientaci a posílit schopnost reakce na vnějších hranicích členských států Unie […] pro účely odhalování nedovoleného přistěhovalectví a přeshraniční trestné činnosti, předcházení těmto jevům a boje proti nim, jakož i za účelem přispění k zajištění ochrany a záchrany životů migrantů (dále jen EUROSUR).“

8

Článek 4, nadepsaný „Rámec EUROSURu“, stanoví v odstavcích 1 až 3 toto:

„1.   Pro účely výměny informací a spolupráce v oblasti ostrahy hranic a s ohledem na stávající mechanismy výměny informací a spolupráce používají členské státy a agentura rámec EUROSURu, jenž sestává z těchto složek:

[…]

3.   K evropskému situačnímu obrazu a ke společnému předhraničnímu zpravodajskému obrazu poskytuje agentura národním koordinačním centrům neomezený přístup prostřednictvím komunikační sítě.“

9

Článek 9 odst. 9 a 10 téhož nařízení stanoví:

„9.   Národní koordinační centra sousedních členských států vzájemně přímo a téměř v reálném čase sdílejí situační obraz sousedících úseků vnějších hranic týkající se:

10.   Národní koordinační centra sousedních členských států mohou vzájemně přímo a téměř v reálném čase sdílet situační obraz sousedících úseků vnějších hranic týkající se polohy, stavu a typu vlastních prostředků působících v sousedících úsecích vnějších hranic, jak jsou uvedeny v operační vrstvě.“

10

Články 14 až 16 nařízení Eurosur upravují schopnost reakce na vnějších hranicích členských států.

11

Článek 19 tohoto nařízení, nadepsaný „Spolupráce s Irskem a Spojeným královstvím“, zní následovně:

„1.   Pro účely tohoto nařízení může výměna informací a spolupráce s Irskem a se Spojeným královstvím probíhat na základě dvoustranných nebo mnohostranných dohod mezi Irskem nebo Spojeným královstvím a jedním či více sousedními členskými státy nebo prostřednictvím regionálních sítí založených na těchto dohodách. Kontaktními místy pro výměnu informací s odpovídajícími orgány Irska a Spojeného království v EUROSURu jsou národní koordinační centra členských států. Tyto dohody se po uzavření oznámí Komisi.

2.   Dohody uvedené v odstavci 1 se omezí na následující výměnu informací mezi národním koordinačním centrem členského státu a odpovídajícím orgánem Irska nebo Spojeného království:

3.   Informace poskytnuté v souvislosti s EUROSURem agenturou nebo členským státem, který není stranou žádné z dohod podle odstavce 1, nelze sdílet s Irskem nebo Spojeným královstvím bez předchozího souhlasu agentury nebo tohoto členského státu. Členské státy a agentura jsou povinny odmítnutí sdílení daných informací s Irskem nebo Spojeným královstvím respektovat.

4.   Informace vyměněné podle tohoto článku nesmějí být dále předány ani sděleny třetím zemím či jiným třetím stranám.

5.   Dohody uvedené v odstavci 1 musí obsahovat ustanovení o finančních nákladech vzniklých v souvislosti s účastí Irska a Spojeného království na provádění uvedených dohod.“

12

Španělské království navrhuje, aby Soudní dvůr:

13

Parlament a Rada navrhují, aby Soudní dvůr:

14

Usnesením předsedy Soudního dvora ze dne 19. května 2014 bylo Irsku, Spojenému království a Komisi povoleno vedlejší účastenství na podporu návrhových žádání Parlamentu a Rady.

15

Na podporu své žaloby uvádí Španělské království jediný žalobní důvod vycházející z porušení ustanovení článku 4 ve spojení s článkem 5 schengenského protokolu.

16

Tento členský stát v tomto ohledu tvrdí, že článek 19 nařízení Eurosur je s těmito ustanoveními v rozporu, neboť zavádí nad rámec článku 4 tohoto protokolu ad hoc postup pro účast Irska a Spojeného království na tomto nařízení prostřednictvím dohod o spolupráci.

17

Podle Španělského království je totiž zapojení Irska a Spojeného království do systému Eurosur upravené v článku 19 nařízení Eurosur formou účasti ve smyslu schengenského protokolu, neboť spolupráce těchto členských států v rámci tohoto systému je účastí na provádění tohoto nařízení a zapojení těchto členských států do výměny informací jim dává místo ve společném rámci pro výměnu informací a pro spolupráci, který má být zaveden na základě článku 1 nařízení. Podle něj je tedy umělé činit jakýkoli rozdíl mezi tímto zapojením Irska a Spojeného království do systému Eurosur a účastí ve smyslu schengenského protokolu.

18

Pokud bychom dále připustili, že je použití ad hoc postupu pro účast v systému legální, článek 4 schengenského protokolu byl podle tohoto státu zbaven svého užitečného účinku, neboť členský stát, kterému nebylo umožněno podílet se na přijímání opatření rozvíjejících schengenské acquis, by se mohl i přes tento zákaz na tomto opatření podílet prostřednictvím tohoto ad hoc postupu. Tento režim by podle něj byl neslučitelný s řešením, které Soudní dvůr přijal v rozsudcích Spojené království v. Rada (C‑77/05, EU:C:2007:803), a Spojené království v. Rada (C‑137/05, EU:C:2007:805).

19

Španělské království rovněž připomíná, že Soudní dvůr v rozsudku Spojené království v. Rada (C‑482/08, EU:C:2010:631) rozhodl, že členské státy, které se na schengenském acquis podílí, nemají povinnost upravit zvláštní přizpůsobovací opatření pro ostatní členské státy.

20

Podle Španělského království článek 19 nařízení Eurosur kromě toho zvláště závažným způsobem porušuje článek 4 schengenského protokolu tím, že s Irskem a Spojeným královstvím zachází jako se třetími zeměmi a staví oba tyto členské státy do výhodnější situace než ostatní členské státy a také proto že dohody uvedené v tomto článku 19 obsahují ustanovení o nákladech na jejich provedení a systém založený těmito dohodami vede ke fragmentaci při řízení překračování vnějších hranic. Unijní zákonodárce tak podle něj v rozporu s právem vytvořil zvláštní situaci, kterou primární právo nepředvídá a která je v rozporu s cílem sledovaným v článku 4 schengenského protokolu.

21

Parlament, Rada, Irsko a Spojené království uvádí, že výraz „účast“ je v schengenském protokolu použit jak pro účast na přijímání opatření rozvíjejících schengenské acquis, tak pro účast na uplatňování již přijatých ustanovení tohoto acquis. Irsko a Spojené království se však nepodílely na přijetí nařízení Eurosur a není pro ně ani použitelné, jak připomínají body 20 a 21 odůvodnění tohoto nařízení.

22

Podle Parlamentu, Rady, Irska, Spojeného království a Komise upravuje článek 19 uvedeného nařízení ve skutečnosti pouze omezenou formu spolupráce, s jejíž pomocí lze lépe plnit cíle Eurosuru, aniž by Irsko a Spojené království byly považovány za státy, na které se vztahují ustanovení schengenského acquis o překračování vnějších hranic. Jednotlivá omezení ohraničující rozsah dohod uvedených v tomto článku 19 totiž podle nich implikují, že Irsko a Spojené království nemohou na základě těchto dohod získat místo ve společném rámci zavedeném tímto nařízením.

23

Parlament a Komise dodávají, že články 4 a 5 schengenského protokolu mají upravovat pouze situaci, kdy Irsko či Spojené království požádají o účast v oblasti schengenského acquis, a nikoli postavení, které tyto členské státy mají, pokud takový krok neučinily.

24

Řešení navrhované Španělským královstvím by navíc podle Parlamentu a Spojeného království vedlo k tomu, že by se Irsku a Spojenému království dostalo horšího zacházení než třetím zemím.

25

Rada, Spojené království a Komise konečně zpochybňují argument Španělského království, že článek 19 nařízení Eurosur má různé negativní důsledky, přičemž konkrétně uvádí, že složitost situace, která může nastat v důsledku uzavření dohod o spolupráci, neohrožuje účel schengenského protokolu a patří neoddělitelně k posílené spolupráci v schengenském prostoru a omezenější spolupráci, která je žádoucí u třetích sousedních zemí a členských států, které se na systému nepodílí.

26

Je třeba připomenout, že článek 1 schengenského protokolu zmocňuje 25 členských států, k nimž Irsko ani Spojené království nepatří, k tomu, aby mezi sebou navázaly posílenou spolupráci v oblastech, jež tvoří schengenské acquis.

27

Jelikož se na Irsko a Spojené království nevztahují všechna ustanovení schengenského acquis, tyto dva členské státy se nachází ve zvláštní situaci, kterou Schengenský protokol zohlednil dvojím způsobem (v tomto smyslu viz rozsudek Spojené království v. Rada, C‑77/05, EU:C:2007:803, bod 57).

28

Článek 4 tohoto protokolu zaprvé vyhrazuje oběma těmto členským státům možnost kdykoli požádat, aby se na ně vztahovala všechna nebo jen některá ustanovení acquis, která jsou platná ke dni žádosti o účast. Zadruhé článek 5 uvedeného protokolu, který upravuje přijímání návrhů a podnětů navazujících na toto acquis, dává uvedeným členským státům možnost rozhodnout se, zda se budou podílet na přijímání opatření tohoto typu, či nikoli, přičemž možnost takové volby mají tyto členské státy pouze v případě, že toto opatření spadá do oblasti schengenského acquis, která se na dotčený členský stát vztahuje na základě článku 4 tohoto protokolu, nebo pokud uvedené opatření tuto oblast rozvíjí (v tomto smyslu viz rozsudky Spojené království v. Rada, C‑77/05, EU:C:2007:803, body 58, 62 a 65, jakož i Spojené království v. Rada, C‑482/08, EU:C:2010:631, bod 61).

29

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že na základě článku 4 schengenského protokolu a rozhodnutí 2000/365 a 2002/192 se sice některá ustanovení schengenského acquis na Irsko a Spojené království vztahují, avšak ustanovení tohoto acquis týkající se překračování vnějších hranice mezi ně bezesporu nepatří.

30

Platná ustanovení schengenského acquis týkající se této oblasti či přijímání návrhů nebo podnětů navazujících na toto acquis se tedy mohou na Irsko či Spojené království vztahovat pouze poté, co dotyčný členský stát podal žádost za tímto účelem, kterou následně přijala Rada postupem podle článku 4 schengenského protokolu.

31

Z toho vyplývá, že unijní zákonodárce nemůže platně zavést jiný postup, než je postup stanovený v článku 4 tohoto protokolu – ať již směrem k jeho zpřísnění, nebo zjednodušení – aby umožnil Irsku či Spojenému království podílet se na takových ustanovení či přijímání takových návrhů a podnětů (v tomto smyslu viz rozsudek Parlament v. Rada, C‑133/06, EU:C:2008:257, bod 56).

32

Unijní zákonodárce stejně tak nemůže stanovit, že by členské státy mohly mezi sebou uzavírat dohody s takovým účinkem.

33

V projednávaném případě článek 19 nařízení Eurosur, které rozvíjí schengenské acquis v oblasti překračování vnějších hranic, umožňuje zavést spolupráci za účelem výměny informací na základě dvoustranných či vícestranných dohod mezi Irskem či Spojeným královstvím a jedním či více sousedními členskými státy, aniž by bylo vyžadováno přijetí předchozího rozhodnutí Rady na základě článku 4 schengenského protokolu, které by tuto spolupráci povolovalo.

34

Vzhledem k účelu těchto dohod článek 19 nařízení Eurosur neumožňuje, aby se Irsko či Spojené království podílely na přijímání návrhů či podnětů rozvíjejících schengenské acquis v oblasti překračování vnějších hranic.

35

Jelikož však mají uvedené dohody zavést spolupráci mezi Irskem či Spojeným královstvím a jedním či více sousedními členskými státy, k tomu, aby mohla být posouzena opodstatněnost jediného důvodu uváděného Španělským královstvím na podporu jeho žaloby, je třeba určit, zda lze tuto spolupráci kvalifikovat jako „účast“ na ustanoveních nařízení Eurosur ve smyslu článku 4 schengenského protokolu.

36

V tomto ohledu je třeba nejprve uvést, že podle bodů 20 a 21 odůvodnění nařízení Eurosur není toto nařízení pro Irsko a Spojené království závazné ani použitelné a článek 19 uvedeného nařízení nestanoví, že by dohody uvedené v tomto článku na této situaci něco měnily.

37

Z článků 1 a 4 nařízení Eurosur dále vyplývá, že toto nařízení stanoví společný rámec pro výměnu informací a spolupráci mezi členskými státy a Agenturou, který je tvořen šesti složkami uvedenými v čl. 4 odst. 1 tohoto nařízení. Dohody uvedené v článku 19 uvedeného nařízení se však podle čl. 19 odst. 2 téhož nařízení týkají pouze dvou z těchto šesti složek, neboť umožňují výměnu informací s národními koordinačními centry pouze u těch členských států, které uzavřely takovou dohodu týkající se informací obsažených ve vnitrostátních situačních obrazech těchto členských států.

38

Toto omezení předmětu dohod uvedených v článku 19 nařízení Eurosur konkrétně implikuje, jak uvedl i generální advokát v bodech 27 a 31 svého stanoviska, že prostřednictvím těchto dohod nelze navázat vztahy mezi Irskem či Spojeným královstvím a Agenturou a je vyloučen i přímý přístup ke komunikační síti, evropskému situačnímu obrazu a k společnému zpravodajskému obrazu, k nimž mají ostatní členské státy neomezený přístup na základě čl. 4 odst. 3 uvedeného nařízení a které jsou jádrem společného rámce zavedeného tímto nařízením.

39

Dohody uvedené v článku 19 nařízení Eurosur se dále nemohou týkat operační složky tohoto nařízení, tj. schopnosti reakce na vnějších hranicích členských států, která je upravena v článcích 14 až 16 uvedeného nařízení.

40

Nakonec je třeba uvést, že informace, které mohou být Irsku a Spojenému království předány na základě dohod uvedených v článku 19 nařízení Eurosur, jsou jasně identifikovány v čl. 19 odst. 2 a 3 tohoto nařízení. S Irskem či Spojeným královstvím nemohou být konkrétně vyměněny informace uvedené v čl. 9 odst. 10 uvedeného nařízení ani informace, které v rámci Eurosuru poskytla Agentura nebo členský stát, jež není smluvní stranou takové dohody, ledaže k tomu tato Agentura či tento členský stát daly souhlas.

41

Spolupráce povolená v článku 19 nařízení Eurosur se tedy podle všeho týká pouze omezené části z oblastí upravených tímto nařízením a v těchto oblastech neumožňují dohody uvedené v tomto článku ani nepřímý přístup k informacím vyměňovaným ve společném rámci zavedeném uvedeným nařízením bez předchozího souhlasu členských států, které tyto informace poskytly.

42

Z výše uvedeného vyplývá, že dohody uvedené v článku 19 nařízení Eurosur umožňují omezenou formu spolupráce mezi Irskem a Spojeným královstvím a jedním či více sousedními členskými státy, avšak nedávají Irsku či Spojenému království postavení rovnocenné ostatním členským státům, neboť tyto dohody nemohou platně zakládat prvně uvedeným členským státům práva či povinnosti srovnatelné s právy či povinnostmi ostatních členských států v rámci celého systému Eurosur či jeho podstatné části.

43

Španělské království nicméně na rozdíl od Parlamentu či Rady tvrdí, že i omezená forma spolupráce musí být považována za účast ve smyslu článku 4 schengenského protokolu, což podle něj znamená, že článek 19 nařízení Eurosur není s tímto protokolem v souladu i přes omezení ohraničující spolupráci stanovené v tomto článku.

44

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora je pro výklad ustanovení unijního práva třeba vzít do úvahy zároveň jeho znění, kontext a cíle (v tomto smyslu viz rozsudky Spojené království v. Rada, C‑77/05, EU:C:2007:803, bod 55, jakož i van der Helder a Farrington, C‑321/12, EU:C:2013:648, bod 36).

45

Pokud jde zaprvé o znění článku 4 schengenského protokolu, je třeba uvést, že z něj vyplývá, že Irsko a Spojené království mají možnost požádat o účast na všech či části ustanovení schengenského acquis. Ze znění tohoto článku však nevyplývá, že by Rada mohla za pomoci postupu upraveného v tomto článku změnit míru této účasti tak, že ve vztahu k těmto dvěma členským státům zúží či upraví aplikaci ustanovení, na kterých jim bude povolena účast, tak jako to činí článek 19 nařízení Eurosur.

46

Pokud jde zadruhé o kontext článku 4 schengenského protokolu, je třeba nejprve zdůraznit, že podle preambule tohoto protokolu dává tento protokol Irsku a Spojenému království možnost „převzít“ ustanovení schengenského acquis, čímž naznačuje, že postupem podle článku 4 uvedeného protokolu má být schváleno plnohodnotné přistoupení těchto členských států k platným ustanovením tohoto acquis a jeho cílem není upravovat omezené mechanismy spolupráce v oblastech uvedeného acquis, s nimiž uvedené členské státy nesouhlasily. Tuto analýzu podporuje skutečnost, že výraz „převzít“ je použit i v článku 7 téhož protokolu, pokud jde o nové členské státy Unie.

47

Dále je třeba připomenout, že podle preambule schengenského protokolu i jeho článku 1 jsou základem pro začlenění schengenského acquis do rámce Evropské unie ustanovení Smluv o posílené spolupráci.

48

Z hlavy III šesté části Smlouvy o FEU a konkrétně z článku 327 SFEU přitom vyplývá, že posílená spolupráce je strukturovaná rozlišováním mezi zúčastněnými státy, které jsou vázány akty přijatými v tomto rámci, a nezúčastněnými státy, které jimi vázány nejsou. Přechod z postavení nezúčastněného členského státu k postavení zúčastněného členského státu upravuje obecně článek 331 SFEU, přičemž implikuje, jak tento článek uvádí, že dotčený členský stát má povinnost uplatňovat akty již přijaté v rámci posílené spolupráce.

49

Článek 4 schengenského protokolu, který se použije namísto článku 331 SFEU v rámci posílené spolupráce v příslušných oblastech schengenského acquis, tedy musí být chápán v tom smyslu, že má Irsku a Spojenému království umožnit, aby měly stejné postavení, pokud jde o určitá platná ustanovení schengenského acquis, jako členské státy účastnící se tohoto acquis, a nikoli v tom smyslu, že upravuje práva a povinnosti těchto dvou členských států v případě, že se rozhodnou neúčastnit se v určitých oblastech této posílené spolupráce.

50

Zatřetí je třeba uvést, že nelze akceptovat argument Španělského království, podle něhož nelze s ohledem na cíl sledovaný v článku 4 schengenského protokolu považovat zavedení omezených forem spolupráce s Irskem či Spojeným královstvím za legální.

51

Z obecné systematiky schengenského protokolu, prohlášení č. 45 k článku 4 protokolu o schengenském acquis začleněném do rámce Unie a ze zásady loajální spolupráce totiž vyplývá, že na systém zavedený v článcích 4 a 5 schengenského protokolu nelze pohlížet v tom smyslu, že Irsko a Spojené království nutí k účasti na schengenském acquis jako celku a vylučuje jakoukoli formu omezené spolupráce s těmito členskými státy (v tomto smyslu viz rozsudek Spojené království v. Rada, C‑77/05, EU:C:2007:803, bod 66).

52

Dále je třeba uvést, že výklad článku 4 schengenského protokolu v tomto smyslu, že se nepoužije na omezené formy spolupráce, nezbavuje tento článek užitečného účinku, neboť tento výklad neumožňuje Irsku a Spojenému království získat srovnatelná práva jako ostatním členským státům, pokud jde o platná ustanovení schengenského acquis, ani se podílet na přijímání návrhů a podnětů rozvíjejících ustanovení tohoto acquis bez předchozího souhlasu k účasti na dotyčných ustanoveních uděleného jednomyslným rozhodnutím Rady přijatým na základě uvedeného článku.

53

Skutečnost, že členské státy, které se podílejí na schengenském acquis, nemají povinnost, když toto acquis rozvíjí a prohlubují posílenou spolupráci, kterou byly zmocněny navázat na základě článku 1 schengenského protokolu, stanovit zvláštní přizpůsobovací opatření pro ostatní členské státy (rozsudek Spojené království v. Rada, C‑482/08, EU:C:2010:631, bod 49), neznamená, že by unijní zákonodárce nemohl taková opatření přijmout zejména tím, že povolí určité omezené formy spolupráce s těmito ostatními členskými státy, jestliže to považuje za vhodné.

54

Opačné řešení omezující například účinnost kontroly vnějších hranic v oblastech sousedících s územím států, které se neúčastní schengenského acquis v oblasti překračování těchto hranic, by mohlo bránit dosažení cílů schengenského acquis.

55

I kdyby byla prokázána okolnost, že by zavedení omezených forem spolupráce mohlo vést ke fragmentaci úpravy v této oblasti, nemůže tato okolnost změnit uvedený závěr, neboť zavedení posílené spolupráce nevyhnutelně vede k určité fragmentaci úpravy použitelné na členské státy v dotyčné oblasti.

56

Skutečnost, že Irsko či Spojené království mají z pohledu společného rámce zavedeného nařízením Eurosur odlišné postavení než ostatní členské státy, které by mohlo být do určité míry srovnatelné s postavením třetí země, tedy nemůže být v tomto kontextu považována za relevantní.

57

Dále je třeba uvést, že článek 19 nařízení Eurosur může přispět ke snížení této fragmentace tím, že stanoví rámec pro obsah dohod, které mohou členské státy uzavírat s Irskem a Spojeným královstvím v oblasti výměny informací týkajících se překračování vnějších hranic.

58

Z výše uvedeného vyplývá, že omezené formy spolupráce nejsou formou účasti ve smyslu článku 4 schengenského protokolu.

59

Z toho vyplývá, že s ohledem na konstatování uvedená v bodě 42 tohoto rozsudku, nelze chápat článek 19 nařízení Eurosur v tom smyslu, že členským státům umožňuje uzavírat dohody, které by Irsku či Spojenému království umožnily účastnit se platných ustanovení schengenského acquis v oblasti překračování vnějších hranic.

60

Jediný žalobní důvod Španělského království uplatněný na podporu jeho žaloby je tedy třeba zamítnout a s ním i tuto žalobu.

61

Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Parlament a Rada požadovaly uložení náhrady nákladů řízení Španělskému království a Španělské království nemělo úspěch ve věci, je namístě mu uložit náhradu nákladů řízení.

62

V souladu s čl. 140 odst. 1 tohoto jednacího řádu ponesou Spojené království Velké Británie a Severního Irska a Komise vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto: