—

za M. Qurbaniho M. Kochem, Rechtsanwalt,

—

za Staatsanwaltschaft Würzburg D. Geuderem, Leitender Oberstaatsanwalt,

—

za německou vládu T. Henzem a A. Wiedmann, jako zmocněnci,

—

za nizozemskou vládu M. Bulterman a J. Langerem, jako zmocněnci,

—

za rakouskou vládu C. Pesendorfer, jako zmocněnkyní,

—

za Evropskou komisi W. Bogensbergerem a M. Condou-Durande, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 31 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, podepsané v Ženevě dne 28. července 1951, která vstoupila v platnost dne 22. dubna 1954 [Recueil des traités des Nations unies, sv. 189, s. 150, č. 2545 (1954), dále jen „Ženevská úmluva“], k níž byl připojen Protokol týkající se právního postavení uprchlíků ze dne 31. ledna 1967, jenž vstoupil v platnost dne 4. října 1967.

2

Tato žádost byla předložena v rámci trestního řízení proti M. F. Qurbanimu pro trestné činy padělaní písemných dokumentů, neoprávněného vstupu, neoprávněného pobytu a neoprávněného pobytu bez cestovního pasu.

3

Článek 31 Ženevské úmluvy, nadepsaný „Uprchlíci, kteří se nezákonně zdržují v zemi, do které se uchýlili“, zní:

„1.   Smluvní státy se zavazují, že nebudou stíhat pro nezákonný vstup nebo přítomnost takové uprchlíky, kteří přicházejíce přímo z území, kde jejich život nebo svoboda byly ohroženy ve smyslu článku 1, vstoupí nebo jsou přítomni na jejich území bez povolení, za předpokladu, že se sami přihlásí bez prodlení úřadům a prokáží dobrý důvod pro svůj nezákonný vstup nebo přítomnost.

2.   Smluvní státy nebudou na pohyb takových uprchlíků uplatňovat jiná omezení, než jaká jsou nezbytná, a taková omezení budou uplatněna pouze do té doby, než jejich postavení v zemi bude upraveno, nebo než obdrží povolení vstupu do jiné země. Smluvní státy povolí takovým uprchlíkům rozumnou lhůtu a poskytnou všechny potřebné prostředky k získání povolení vstupu do jiné země.“

4

Článek 14 směrnice Rady 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004 o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby [aby mohli být uznáni za uprchlíka nebo osobu], která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany (Úř. věst. L 304, s. 12; Zvl. vyd. 19/07, s. 96, a oprava, Úř. věst. 2005, L 204, s. 24), stanoví:

„[...]

4.   Členské státy mohou odejmout, ukončit nebo zamítnout prodloužení platnosti postavení přiznaného uprchlíkovi vládním, správním, soudním nebo kvazisoudním orgánem, jestliže

5.   V situacích uvedených v odstavci 4 se mohou členské státy rozhodnout nepřiznat postavení uprchlíka, jestliže toto rozhodnutí ještě nebylo přijato.

6.   Osoby, na které se vztahují odstavce 4 a 5, jsou způsobilé k právům uvedeným v článcích 3, 4, 16, 22, 31 a 32 a 33 Ženevské úmluvy nebo podobným právům, pokud se nacházejí v dotyčném členském státě.“

5

Ustanovení § 267 odst. 1 trestního zákoníku (Strafgesetzbuch) stanoví:

„Kdo s úmyslem podvádět v právním styku vyrobí nepravý doklad, padělá pravý doklad nebo použije nepravý nebo padělaný doklad, bude potrestán odnětím svobody až na pět let nebo peněžitým trestem.“

6

M. F. Qurbani je afgánským státním příslušníkem, který za využití služeb převaděče vstoupil přes Írán a Turecko na území Řecka.

7

Dotyčný opustil Řecko dne 17. srpna 2010 a letecky se dopravil do Mnichova (Německo) s padělaným pákistánským pasem, který si opatřil od jiného převaděče.

8

Vzhledem k tomu, že orgány pověřené kontrolami odhalily na letišti v Mnichově padělaný pas předložený M. F. Qurbanim, byl dotyčný zadržen.

9

Dotyčný ihned sdělil, že chce požádat o přiznání postavení uprchlíka.

10

M. F. Qurbani byl dne 18. srpna 2010 předán Bundesamt für Migration und Flüchtlinge (Spolkový úřad pro přistěhovalectví a uprchlíky), kde podal formální žádost o přiznání postavení uprchlíka.

11

Z informací poskytnutých předkládajícím soudem vyplývá, že řízení o této žádosti o azyl stále probíhá.

12

Dne 11. dubna 2011 podal Staatsanwaltschaft Würzburg (státní zastupitelství ve Würzburgu) u Amtsgericht Würzburg (okresní soud ve Würzburgu) v rámci zrychleného řízení návrh na vydání trestního příkazu proti M. F. Qurbanimu pro trestné činy neoprávněného vstupu, neoprávněného pobytu a neoprávněného pobytu bez cestovního pasu a pro trestný čin padělání písemných dokumentů. M. F. Qurbani podal proti trestnímu příkazu vydanému Amtsgericht k témuž soudu odpor.

13

Rozsudkem ze dne 4. února 2013 Amtsgericht zprostil M. F. Qurbaniho obžaloby pro všechny skutky.

14

Podle uvedeného soudu brání právo na azyl zakotvené v německé ústavě odsouzení dotyčného pro trestné činy neoprávněného pobytu a neoprávněného pobytu bez cestovního pasu, kdežto na trestné činy neoprávněného vstupu a padělání písemných dokumentů se vztahuje důvod pro upuštění od trestního postihu stanovený v článku 31 Ženevské úmluvy.

15

Staatsanwaltschaft Würzburg podalo opravný prostředek „Revision“ k Oberlandesgericht Bamberg (vrchní regionální soud v Bambergu), v němž v podstatě tvrdilo, že se článek 31 Ženevské úmluvy v projednávané věci neuplatní, neboť dotyčný nevstoupil na německé území přímo ze státu, v němž byl pronásledován, nýbrž přes jiný členský stát, než je Spolková republika Německo, v daném případě přes Řeckou republiku. Tento článek se navíc týká pouze neoprávněného vstupu a nemůže německé orgány zbavit možnosti postihnout trestné činy, které s tímto neoprávněným vstupem souvisejí.

16

Za těchto okolností se Oberlandesgericht Bamberg, který má pochybnosti ohledně výkladu článku 31 Ženevské úmluvy, rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

17

Podstatou otázek předkládajícího soudu je, zda musí být článek 31 Ženevské úmluvy vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby určité osobě mohla být uložena trestní sankce v členském státě, kde žádá o azyl, za trestné činy související s jejím neoprávněným vstupem na území tohoto členského státu, jako je zejména neoprávněný vstup za využití převaděče a použití padělaného průkazu totožnosti, a dále aby se dotyčná osoba mohla dovolávat důvodu pro upuštění od trestního postihu stanoveného v tomto článku, pokud tatáž osoba vstoupila na území uvedeného členského státu přes území jiného členského státu Unie.

18

Je třeba předeslat, že projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce vyvolává otázku pravomoci Soudního dvora.

19

Německá a nizozemská vláda, jakož i Evropská komise v tomto ohledu namítají nedostatek pravomoci Soudního dvora k podání odpovědi na předběžné otázky jako takové, jejichž účelem je, aby Soudní dvůr podal výklad přímo článku 31 Ženevské úmluvy.

20

Za těchto okolností je třeba připomenout, že vzhledem ke skutečnosti, že Ženevská úmluva neobsahuje ustanovení o pravomoci Soudního dvora, může Soudní dvůr poskytnout požadovaný výklad ustanovení této Úmluvy, v daném případě jejího článku 31, pouze pokud takový výkon jeho funkcí spadá pod článek 267 SFEU (rozsudek TNT Express Nederland, C‑533/08, EU:C:2010:243, bod 58).

21

Z ustálené judikatury přitom vyplývá, že pravomoc k výkladu v rámci řízení o předběžné otázce, tak jak vyplývá z výše uvedeného ustanovení, se vztahuje pouze na ustanovení, která jsou součástí práva Unie (rozsudek TNT Express Nederland, EU:C:2010:243, bod 59 a citovaná judikatura).

22

Co se týče mezinárodních smluv, je nesporné, že smlouvy uzavřené Evropskou unií jsou nedílnou součástí právního řádu Unie, a mohou tedy být předmětem žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce. Naproti tomu Soudní dvůr v rámci řízení o předběžné otázce zásadně nemá pravomoc k výkladu mezinárodních smluv uzavřených mezi členskými státy a třetími státy (rozsudek TNT Express Nederland, EU:C:2010:243, body 60 a 61 a citovaná judikatura).

23

Pouze v rozsahu, v němž Unie převzala pravomoci, které dosud v oblasti působnosti některé mezinárodní úmluvy, která nebyla uzavřena Unií, vykonávaly členské státy, a v němž v důsledku toho ustanovení této úmluvy zavazují Unii, má Soudní dvůr pravomoc takovou úmluvu vykládat (rozsudek TNT Express Nederland, EU:C:2010:243, bod 62 a citovaná judikatura).

24

V projednávané věci platí, že i když v rámci zavedení společného evropského azylového systému bylo přijato několik unijních právních předpisů v oblasti uplatňování Ženevské úmluvy, je nesporné, že si členské státy ponechaly určité pravomoci související s touto oblastí, zejména pokud jde o oblast, na kterou se vztahuje článek 31 této Úmluvy. Soudní dvůr tudíž nemůže mít pravomoc k podání výkladu přímo článku 31 této Úmluvy, ani žádného jiného jejího článku.

25

Skutečnost, že článek 78 SFEU uvádí, že společná politika týkající se azylu musí být v souladu s Ženevskou úmluvou, a že článek 18 Listiny základních práv Evropské unie zdůrazňuje, že právo na azyl je zaručeno při dodržování této úmluvy a protokolu týkajícího se právního postavení uprchlíků ze dne 31. ledna 1967, není s to zpochybnit zjištění o nedostatku pravomoci Soudního dvora, učiněné v předchozím bodě.

26

Kromě toho, jak již bylo shledáno v bodě 71 rozsudku B a D (C‑57/09 a C‑101/09, EU:C:2010:661), existuje-li nesporně jasný zájem Unie na tom, aby se za účelem předejití budoucím rozdílným výkladům dostalo ustanovením mezinárodních úmluv, která byla převzata vnitrostátním právem a právem Unie, jednotného výkladu bez ohledu na podmínky, za kterých se mají uplatnit, je třeba konstatovat, že článek 31 Ženevské úmluvy nebyl převzat v žádném unijním právním předpisu, přičemž několik ustanovení unijního práva na tento článek odkazuje.

27

V tomto ohledu poukazuje Komise ve svém písemném vyjádření na to, že čl. 14 odst. 6 směrnice 2004/83 odkazuje na článek 31 Ženevské úmluvy.

28

Ačkoli v rozsudcích Bolbol (C‑31/09, EU:C:2010:351) a Abed El Karem El Kott a další (C‑364/11, EU:C:2012:826) Soudní dvůr nesporně uznal svoji pravomoc k výkladu těch ustanovení Ženevské úmluvy, na která odkazují ustanovení unijního práva, je třeba konstatovat, že projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce neobsahuje žádnou zmínku o unijní právní normě, která by odkazovala na článek 31 Ženevské úmluvy, a konkrétně žádnou zmínku o čl. 14 odst. 6 směrnice 2004/83. Kromě toho je třeba zdůraznit, že tato žádost neobsahuje žádný údaj vedoucí k domněnce, že by posledně zmíněné ustanovení bylo relevantní ve věci v původním řízení.

29

Ze všech výše uvedených skutečností vyplývá, že pravomoc Soudního dvora k výkladu článku 31 Ženevské úmluvy není v projednávané věci dána.

30

Za těchto podmínek je třeba určit, že Soudní dvůr nemá pravomoc k podání odpovědi na předběžné otázky položené Oberlandesgericht Bamberg.

31

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (čtvrtý senát) rozhodl takto:

Soudní dvůr Evropské unie nemá pravomoc k podání odpovědi na předběžné otázky, které rozhodnutím ze dne 29. srpna 2013 ve věci C‑481/13 položil Oberlandesgericht Bamberg (Německo).