—

za Raad van bestuur van de Sociale verzekeringsbank H. van der Mostem,

—

za L. F. Evans N. Matt, advocaat,

—

za nizozemskou vládu J. Langerem, jakož i M. Bulterman a M. Gijzen, jako zmocněnci,

—

za portugalskou vládu L. Inez Fernandesem, jako zmocněncem, ve spolupráci s A. Silva Rochou, Professor,

—

za Evropskou komisi M. van Beekem, jako zmocněncem,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článků 2, 3 a 16 nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství, ve znění pozměněném a aktualizovaném nařízením Rady (ES) č. 118/97 ze dne 2. prosince 1996 (Úř. věst. 1997, L 28, s. 1; Zvl. vyd. 15/03, s. 3), dále pozměněném nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1992/2006 ze dne 18. prosince 2006 (Úř. věst. L 392, s. 1, dále jen „nařízení č. 1408/71“), a podpůrně i čl. 7 odst. 2 nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství (Úř. věst. L 257, s. 2; Zvl. vyd. 05/01, s. 15).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Raad van bestuur van de Sociale verzekeringsbank (dále jen „Svb“) a L. F. Evans, britskou státní příslušnicí, v otázce výpočtu dávek starobního důchodu za období, kdy byla zaměstnaná generálním konzulátem Spojených států amerických v Amsterodamu (Nizozemsko) a vztahoval se na ni režim výsad, na jehož základě byla osvobozena od povinnosti odvádět příspěvky na sociální zabezpečení, a nebyla tedy pojištěna v nizozemském systému sociálního zabezpečení.

3

Vídeňská úmluva o konzulárních stycích uzavřená dne 24. dubna 1963 ve Vídni (Recueil des traités des Nations unies, vol. 596, s. 261, dále jen „Vídeňská úmluva z roku 1963“) stanoví v čl. 1 odst. 1 a 3:

„1.   Pro účely této Úmluvy mají následující výrazy tento význam:

[…]

[…]

3.   Zvláštní status členů konzulárního úřadu, kteří jsou občany přijímajícího státu nebo v něm trvale sídlí, se řídí článkem 71 této Úmluvy.“

4

Článek 48 této úmluvy, nazvaný „Vynětí ze sociálního zabezpečení“, stanoví:

„1.   Při zachování ustanovení odstavce 3 tohoto článku jsou členové konzulárního úřadu, pokud jde o služby, které vykonávají pro vysílající stát, a jejich rodinní příslušníci žijící s nimi ve společné domácnosti vyňati z ustanovení o sociálním zabezpečení, která platí v přijímajícím státě.

2.   Vynětí uvedené v odstavci 1 tohoto článku se vztahuje také na členy soukromého personálu, kteří jsou zaměstnáni jedině u členů konzulárního úřadu, a to za podmínky:

3.   Členové konzulárního úřadu zaměstnávající osoby, na které se nevztahuje vynětí uvedené v odstavci 2 tohoto článku, musí plnit povinnosti, které ukládají zaměstnavatelům ustanovení o sociálním zabezpečení přijímajícího státu.

4.   Vynětí uvedené v odstavcích 1 a 2 tohoto článku nevylučuje dobrovolnou účast na systému sociálního zabezpečení přijímajícího státu za předpokladu, že účast na něm přijímající stát dovoluje.“

5

Článek 71 uvedené úmluvy, nazvaný „Občané přijímajícího státu a osoby v něm trvale usedlé [které v něm trvale pobývají]“, stanoví:

„1.   Konzulární úředníci, kteří jsou státními příslušníky přijímajícího státu nebo jsou v něm trvale usedlí [v něm trvale pobývají], požívají, pokud jim přijímající stát neposkytne další výhody, výsady a imunity, pouze vynětí z jurisdikce a osobní nedotknutelnosti v souvislosti s úředními úkony provedenými při výkonu jejich funkcí a výsad, uvedené v odstavci 3 článku 44. Pokud se týče těchto konzulárních úředníků, je přijímající stát rovněž vázán povinností uvedenou v článku 42. Je-li proti uvedenému konzulárnímu úředníku zahájeno trestní řízení, bude se s výjimkou případu, že úředník je zatčen nebo ve vazbě, provádět způsobem, který by co nejméně narušil výkon konzulárních funkcí.

2.   Ostatní členové konzulárního úřadu, kteří jsou státními příslušníky přijímajícího státu nebo jsou v něm trvale usedlí [v něm trvale pobývají], a členové jejich rodin […] požívají výhod, výsad a imunit pouze v rozsahu, v jakém jim je poskytne přijímající stát. […]“

6

Nizozemské království uložilo svou listinu o přistoupení k Vídeňské úmluvě z roku 1963 u Generálního tajemníka Organizace spojených národů dne 17. prosince 1985, přičemž přistoupení nabylo účinnosti dne 16. ledna 1986.

7

Podle čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68 požívá pracovník, který je příslušníkem jiného členského státu, na území dalších členských států stejné sociální a daňové výhody jako tuzemští pracovníci.

8

Pátý a osmý bod odůvodnění nařízení č. 1408/71 zní následovně:

„vzhledem k tomu, že je nezbytné v rámci uvedené koordinace zaručit uvnitř Společenství pracovníkům žijícím v členských státech a osobám jimi vyživovaným a pozůstalým po nich rovnost zacházení s ohledem na různé vnitrostátní právní předpisy;

[…]

vzhledem k tomu, že zaměstnané osoby a osoby samostatně výdělečně činné pohybující se ve Společenství by měly podléhat systému sociálního zabezpečení pouze jednoho členského státu, aby se zamezilo souběhu použitelných vnitrostátních právních předpisů a složitostem, které by z toho mohly vyplývat“.

9

Podle čl. 1 písm. a) nařízení č. 1408/71 se pro účely tohoto nařízení rozumí „zaměstnanou osobou“ každá osoba, která je pojištěna na základě povinného nebo volitelného pokračujícího pojištění pro případ jedné nebo více pojistných událostí odpovídajícím odvětvím systému sociálního zabezpečení pro zaměstnané osoby.

10

Článek 2 odst. 1 tohoto nařízení stanoví:

„Toto nařízení se vztahuje na zaměstnané osoby nebo osoby samostatně výdělečně činné a studenty, kteří podléhají nebo podléhali právním předpisům jednoho nebo více členských států a kteří jsou státními příslušníky jednoho z členských států nebo kteří jsou osobami bez státní příslušnosti nebo uprchlíky s bydlištěm na území jednoho z členských států, jakož i na jejich rodinné příslušníky nebo pozůstalé po nich.“

11

Článek 3 odst. 1 uvedeného nařízení stanoví:

„S výhradou zvláštních ustanovení tohoto nařízení mají osoby, na které se vztahuje toto nařízení, stejná práva a povinnosti podle právních předpisů kteréhokoli členského státu jako státní příslušníci uvedeného státu.“

12

Článek 13 nadepsaný „Obecná pravidla“, obsažený v hlavě II nařízení, č. 1408/71 nadepsané „Určení použitelných právních předpisů“, stanoví:

„1.   S výhradou článků 14c a 14f podléhají osoby, na které se vztahuje toto nařízení, pouze právním předpisům jediného státu. Tyto právní předpisy se určují v souladu s touto hlavou.

2.   S výhradou článků 14 až 17:

[…]“

13

Článek 16 uvedeného nařízení, nadepsaný „Zvláštní pravidla týkající se osob zaměstnaných na diplomatických misích a konzulárních úřadech a pomocných zaměstnanců Evropských společenství“, zní takto:

„1.   Ustanovení čl. 13 odst. 2 písm. a) se vztahují na osoby, které zaměstnávají diplomatické mise a konzulární úřady a na pomocný personál v soukromých domácnostech zaměstnanců těchto misí nebo úřadů.

2.   Pracovníci uvedení v odstavci 1, kteří jsou státními příslušníky členského státu, který je pověřil nebo vyslal, si však mohou zvolit, aby podléhali právním předpisům uvedeného státu. Toto právo volby je možné opakovat na konci každého kalendářního roku a nemá zpětný účinek.

[…]“

14

Nařízení č. 1408/71 bylo zrušeno s účinností od 1. května 2010 nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (Úř. věst. L 166, s. 1; Zvl. vyd. 05/05, s. 72). Posledně jmenované nařízení se však na spor v původním řízení nepoužije.

15

Článek 6 odst. 1 všeobecného zákona o starobním pojištění (Algemene Ouderdomswet, Stb. 1956, č. 281, dále jen „AOW“) stanoví, že účastníky nizozemského systému sociálního zabezpečení jsou zejména osoby s bydlištěm v Nizozemsku. Odstavec 3 tohoto článku stanoví, že „kategorie pojištěných osob může být rozšířena či omezena vyhláškou nebo na základě této vyhlášky, odchylně od odstavců 1 a 2“.

16

Na základě čl. 6 odst. 3 AOW přijaly nizozemské orgány několik vyhlášek, jimiž v letech 1976, 1989 a 1998 rozšířily či omezily kategorii osob pojištěných v systému sociálního zabezpečení.

17

Na základě těchto vyhlášek rozšiřujících či omezujících kategorii osob pojištěných v systému sociálního zabezpečení nejsou stálí a dočasní zaměstnanci konzulárních úřadů včetně členů administrativního personálu pojištěni v systému sociálního zabezpečení, pokud nemají nizozemskou státní příslušnost, nebo – v případě vyhlášek, které nabyly účinnosti dne 1. července 1989 – nemají v Nizozemsku trvalý pobyt.

18

Co se týče trvalého pobytu, nizozemské orgány původně zastávaly názor, že konzulární zaměstnanci ve smyslu článku 1 písm. e) Vídeňské úmluvy z roku 1963, kteří mají cizí státní příslušnost, ale pobývají v Nizozemsku, nelze kvalifikovat jako osoby s trvalým pobytem ve smyslu čl. 1 odst. 3 a článku 71 Vídeňské úmluvy z roku 1963 a vztahuje se proto na ně režim výsad podle článku 48 této úmluvy.

19

K 1. srpnu 1987 změnily nizozemské orgány své stanovisko a určily, že zaměstnanci, kteří byli přijati do pracovního poměru na místní úrovni a pobývají v Nizozemsku k datu přijetí do pracovního poměru déle než jeden rok, jsou považováni za osoby s trvalým pobytem, čímž je vyloučily z režimu výsad založeného Vídeňskou úmluvou z roku 1963. Aby nedošlo k zásahu do nabytých práv, uvedené orgány rozhodly, že tato změna se nebude týkat osob, které byly zaměstnány na konzulárních úřadech již před 1. srpnem 1987. V roce 1999 nicméně nizozemský ministr zahraničních věci nabídl těmto osobám, které byly zaměstnány na konzulárních úřadech nebo ambasádách v Nizozemsku již před 1. srpnem 1987, možnost přihlásit se do 15. prosince 1999 do nizozemského systému sociálního zabezpečení.

20

L. F. Evans je britská státní příslušnice, která v roce 1972 a 1973 vykonávala výdělečnou činnost ve Spojeném království a v roce 1973 se usadila v Nizozemsku, kde byla nejprve zaměstnaná v několika podnicích a poté do dubna 1980 u generálního konzulátu Spojeného království v Rotterdamu (Nizozemsko).

21

Ode dne 17. listopadu 1980 pracuje L. F. Evans v administrativních nebo technických službách konzulárního úřadu ve smyslu článku 1 odst. 1 písm. e) Vídeňské úmluvy z roku 1963 u generálního konzulátu Spojených států amerických v Amsterdamu, přičemž je od data vzniku pracovního poměru přihlášena v systému zdravotního pojištění uzavřeného jejím zaměstnavatelem u nizozemské soukromé pojišťovny.

22

Ministr zahraničních věcí konstatoval, že L. F. Evans nemůže být považována za osobu s trvalým pobytem v Nizozemsku ve smyslu čl. 1 odst. 3 Vídeňské úmluvy z roku 1963 a k datu přijetí do pracovního poměru jí přiznal postavení v režimu výsad podle Vídeňské úmluvy z roku 1963, což s sebou mimo jiné neslo osvobození od většiny daní a příspěvků na sociální zabezpečení. L. F. Evans tedy nebyla od tohoto data pojištěna v žádném systému sociálního zabezpečení.

23

V roce 1999 vyzvaly nizozemské orgány L. F. Evans, aby učinila rozhodnutí ve smyslu uvedeném v bodě 19 tohoto rozsudku a zvolila si od tohoto okamžiku mezi režimem výsad a pojištěním v nizozemském obecném systému sociálního zabezpečení. Dne 5. prosince téhož roku se L. F. Evans rozhodla ponechat si postavení v režimu výsad následujícím prohlášením: „přeji si zachovat postavení v režimu výsad, což znamená, že nebudu pojištěna v nizozemském systému sociálního zabezpečení, a nebudu mít tedy nárok na dávky, které poskytuje“.

24

V roce 2008 L. F. Evans požádala Svb o informace o dobách jejího pojištění podle AOW pro účely vyčíslení jejího budoucího starobního důchodu. Svb ji dne 27. března 2008 informovala, že bude přihlíženo k období od roku 1973 do roku 1980, avšak nebude zohledněno období, kdy byla zaměstnána na generálním konzulátu Spojených států amerických. Svb tento závěr opřela o to, že nařízení č. 1408/71 se na ni nevztahuje, jelikož Spojené státy americké nejsou členským státem Evropské unie a podle nizozemských právních předpisů, které se jako jediné na takovou situaci použijí, nejsou konzulární zaměstnanci a osoby zaměstnané v administrativních službách pojištěny v systému sociálního zabezpečení, ledaže mají nizozemskou státní příslušnost.

25

L. F. Evans podala proti tomuto rozhodnutí Svb stížnost, která byla prohlášena za neodůvodněnou, načež toto rozhodnutí napadla žalobou před Rechtbank Amsterdam. Rozsudkem ze dne 15. března 2011 tento soud rozhodl, že podle článku 3 nařízení č. 1408/71, který s ohledem na rozsudek Boukhalfa (C‑214/94, EU:C:1996:174) vyžaduje, aby byla britská státní příslušnost L. F. Evans postavena na roveň nizozemské státní příslušnosti, je třeba mít za to, že L. F. Evans byla pojištěna podle AOW od 18. listopadu 1980 do 12. března 2008. Uvedený soud dále určil, že L. F. Evans musí být považována za osobu s trvalým pobytem a že to, že se na ni vztahuje režim výsad, je v této souvislosti bez významu.

26

Svb podala proti tomuto rozsudku odvolání k Centrale Raad van Beroep.

27

Maje pochybnosti o tom, zda v takové situaci, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení, je dána přímá či nepřímá diskriminace na základě státní příslušnosti, a podpůrně, zda v případě, že jde o nepřímou diskriminaci, je tato diskriminace odůvodněná, se Centrale Raad van Beroep rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

V případě záporné odpovědi na první otázku:

28

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda lze článek 2 nařízení č. 1408/71 ve spojení s článkem 16 tohoto nařízení vykládat v tom smyslu, že v době, kdy byl státní příslušník členského státu zaměstnancem konzulátu třetího státu sídlícího na území členského státu, kde má uvedený státní příslušník pobyt, přičemž není jeho státním příslušníkem, může tento členský stát považovat tohoto státního příslušníka za osobu, na niž se nevztahují právní předpisy členského státu ve smyslu tohoto ustanovení, a tedy za osobu, na kterou se nařízení č. 1408/71 nevztahuje.

29

Úvodem je třeba připomenout, že podle čl. 2 odst. 1 nařízení č. 1408/71 se tento předpis vztahuje na zaměstnané osoby, které podléhají nebo podléhaly právním předpisům jednoho nebo více členských států a jsou státními příslušníky jednoho z členských států.

30

V projednávaném případě je nesporné, že L. F. Evans je státní příslušnicí členského státu a ve sporném období nebyla od vzniku pracovního poměru na generálním konzulátu Spojených států amerických pojištěna v systému sociálního zabezpečení některého členského státu.

31

Je tedy třeba posoudit, zda musí být taková osoba, jako L. F. Evans, tj. zaměstnankyně konzulárního úřadu třetího státu sídlícího na území členského státu, kde má tato osoba pobyt, přičemž není jeho státní příslušnicí, považována za osobu, na kterou se vztahují právní předpisy tohoto členského státu ve smyslu čl. 2 odst. 1 nařízení č. 1408/71.

32

Je přitom třeba konstatovat, že taková situace, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení, se liší od věci, v níž byl vydán rozsudek Boukhalfa (EU:C:1996:174), na který předkládající soud poukazuje, neboť ve věci, v níž byl tento rozsudek vydán, šlo o státního příslušníka členského státu zaměstnaného na ambasádě členského státu sídlící na území třetího státu.

33

Stejně tak je třeba připomenout, že unijní právo nezasahuje do pravomoci členských států organizovat systémy sociálního zabezpečení (v tomto smyslu viz rozsudek Salgado González, C‑282/11, EU:C:2013:86, bod 35 a citovaná judikatura).

34

Jelikož nedošlo k harmonizaci na unijní úrovni, je v zásadě věcí právních předpisů každého členského státu určit podmínky pro existenci práva nebo povinnosti stát se osobou pojištěnou v systému sociálního zabezpečení nebo v té či oné části takového systému (v tomto smyslu viz rozsudky van Pommeren‑Bourgondiën, C‑227/03, EU:C:2005:431, bod 33, a Bakker, C‑106/11, EU:C:2012:328, bod 32).

35

Dále je třeba připomenout, že unijní právo musí být vykládáno ve světle relevantních pravidel mezinárodního práva, jelikož toto právo je součástí unijního právního řádu a je pro unijní orgány závazné (v tomto smyslu viz rozsudky Racke, C‑162/96, EU:C:1998:293, body 45 a 46, jakož i Kadi a Al Barakaat International Foundation v. Rada a Komise, C‑402/05 P a C‑415/05 P, EU:C:2008:461, bod 291).

36

Jak generální advokát uvedl v bodě 52 stanoviska, pojem „podléhat právním předpisům členského státu“ ve smyslu článku 2 nařízení č. 1408/71 je tedy třeba vykládat ve světle relevantních norem mezinárodního obyčejového práva (obdobně viz rozsudek Salemink, C‑347/10, EU:C:2012:17, bod 31), tj. Vídeňské úmluvy z roku 1963, která kodifikuje právo konzulárních styků a stanoví zásady a pravidla nezbytná pro zachování mírových vztahů mezi státy, přijímaná po celém světě národy všech vyznání, kultur a politických přesvědčení [viz rozsudek Mezinárodního soudního dvora ze dne 24. května 1980, případ diplomatického a konzulárního personálu USA v Teheránu (Spojené státy americké v. Írán), Recueil des arrêts, avis consultatifs et ordonnances 1980, s. 3, bod 45].

37

Pokud jde o režim sociálního zabezpečení použitelný na konzulární zaměstnance, Vídeňská úmluva z roku 1963 v článku 48 stanoví, že členové konzulárního úřadu, pokud jde o služby, které vykonávají pro vysílající stát, jsou v zásadě vyňati z ustanovení o sociálním zabezpečení, která platí v přijímajícím státě, přičemž v čl. 71 odst. 2 připouští, že členové konzulárního úřadu, kteří jsou státními příslušníky přijímajícího státu nebo v něm trvale pobývají, požívají výhod, výsad a imunit pouze v rozsahu, v jakém jim je poskytne přijímající stát.

38

V projednávaném případě z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že nizozemské právní předpisy pro období do 1. srpna 1987 stanovily, že stálí a dočasní konzulární zaměstnanci s jiným než nizozemským státním občanstvím nejsou pojištěni v systému sociálního zabezpečení a že pro období od tohoto data jsou v něm pojištěni stálí a dočasní konzulární zaměstnanci s trvalým pobytem v Nizozemsku, přičemž zaměstnanci, jejichž pracovní poměr začal před 1. srpna 1987, se mohli rozhodnout, že zůstanou nadále nepojištěni v nizozemském systému sociálního zabezpečení, což učinila i L. F. Evans.

39

Z toho vyplývá, že Nizozemské království tím využilo možnost vyjmout určité zaměstnance konzulárních úřadů jako L. F. Evans z režimu nizozemského sociálního zabezpečení, kterou čl. 71 odst. 2 Vídeňské úmluvy z roku 1963 nabízí.

40

Vzhledem k výše uvedenému je tedy třeba konstatovat, že zaměstnanec konzulárního úřadu v takové situaci, jako je situace L. F. Evans, nepodléhá v období, kdy je zaměstnán na konzulárním úřadě třetího státu, právním předpisům sociálního zabezpečení dotčeného členského státu ve smyslu článku 2 nařízení č. 1408/71, a toto nařízení se na něj tudíž nevztahuje.

41

Tento závěr nemůže zpochybnit ani článek 16 nařízení č. 1408/71 vykládaný ve světle příslušných ustanovení Vídeňské úmluvy z roku 1963.

42

L. F. Evans v tomto ohledu tvrdí, že se na ni nizozemské právní předpisy vztahují na základě odstavce 1 tohoto článku, podle něhož se ustanovení čl. 13 odst. 2 písm. a) vztahují na osoby, které zaměstnávají diplomatické mise a konzulární úřady, a na pomocný personál v soukromých domácnostech zaměstnanců těchto misí nebo úřadů.

43

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že cílem čl. 13 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1408/71 není určit podmínky pro existenci práva nebo povinnosti stát se osobou pojištěnou v systému sociálního zabezpečení. Jak vyplývá z judikatury citované v bodě 34 tohoto rozsudku, je věcí právních předpisů každého členského státu určit tyto podmínky (viz rozsudek Kits van Heijningen, C‑2/89, EU:C:1990:183, bod 19, jakož i Salemink, EU:C:2012:17, bod 38 a citovaná judikatura).

44

Ačkoli si členské státy zachovávají pravomoc organizovat podmínky účasti v systémech sociálního zabezpečení, musí nicméně při výkonu této pravomoci dodržovat unijní právo. Jak uvedl předkládající soud, Soudní dvůr zdůraznil, že podmínky pro existenci práva nebo povinnosti stát se osobou pojištěnou v systému sociálního zabezpečení nemohou vést k vyloučení osob, na které se na základě nařízení č. 1408/71 vztahuje vnitrostátní právní úprava, z působnosti takové právní úpravy (viz rozsudek Salemink, EU:C:2012:17, bod 40, a Bakker, EU:C:2012:328, bod 33). Účinkem čl. 13 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1408/71 je tudíž znemožnit, aby se na osoby uvedené v tomto ustanovení uplatnilo pravidlo použitelných vnitrostátních právních předpisů, podle kterého je účast v systému sociálního zabezpečení stanoveném těmito předpisy podmíněna bydlištěm v dotčeném členském státě (v tomto smyslu viz rozsudek Salemink, EU:C:2012:17, bod 45, jakož i Bakker, EU:C:2012:328, bod 35 a citovaná judikatura).

45

Tato judikatura však nemůže vést k tomu, aby bylo pojištění zaměstnance v systému sociálního zabezpečení členského státu ve smyslu nařízení č. 1408/71 určeno tímto nařízením samostatně bez ohledu na vnitrostátní právní předpisy upravující toto pojištění.

46

Pokud jde konkrétně o členy služebního personálu diplomatických misí a konzulárních úřadů ve smyslu článku 16 nařízení č. 1408/71, je třeba konstatovat, že tento článek pouze vymezuje – stejně jako čl. 13 odst. 2 písm. a) tohoto nařízení, jak jednoznačně vyplývá z názvu hlavy II uvedeného nařízení a znění uvedeného článku 16 – použitelné vnitrostátní právní předpisy. Tento článek 16 naopak nestanoví podmínky pro existenci práva či povinnosti stát se osobou pojištěnou v systému sociálního zabezpečení, kteréžto podmínky, jak bylo uvedeno v bodě 43 tohoto rozsudku, vymezují právní předpisy jednotlivých členských států ve světle použitelného mezinárodního práva.

47

Článek 13 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1408/71 ani jeho článek 16 tak nezakládají státním příslušníkům členských států zaměstnaným na konzulárních úřadech třetích států, na které se jako na L. F. Evans nevztahuje právní úprava sociálního zabezpečení členského státu ve smyslu článku 2 tohoto nařízení, právo na to být pojištěn v systému sociálního zabezpečení členského státu ani povinnost být v takovém systému pojištěn.

48

Takový výklad je v souladu s Vídeňskou úmluvou z roku 1963, která nevyžaduje, aby byli zaměstnanci konzulárních úřadů, kteří mají trvalý pobyt v přijímajícím státě, povinně pojištěni v systému sociálního zabezpečení tohoto státu.

49

Vzhledem k výše uvedenému je třeba na první otázku odpovědět tak, že článek 2 nařízení č. 1408/71 ve spojení s článkem 16 tohoto nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že v době, kdy byl státní příslušník členského státu zaměstnancem konzulátu třetího státu sídlícího na území členského státu, kde má uvedený státní příslušník pobyt, přičemž není jeho státním příslušníkem, se na tohoto státního příslušníka nevztahují právní předpisy členského státu ve smyslu tohoto ustanovení, pokud není uvedený státní příslušník pojištěn ve vnitrostátním systému sociálního zabezpečení na základě právních předpisů přijímajícího členského státu, které byly přijaty na základě čl. 71 odst. 2 Vídeňské úmluvy z roku 1963.

50

Vzhledem k odpovědi podané na první otázku není třeba na druhou otázku odpovídat.

51

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto:

Článek 2 nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství, ve znění pozměněném a aktualizovaném nařízením Rady (ES) č. 118/97 ze dne 2. prosince 1996, dále pozměněném nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1992/2006 ze dne 18. prosince 2006 ve spojení s článkem 16 tohoto nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že v době, kdy byl státní příslušník členského státu zaměstnancem konzulátu třetího státu sídlícího na území členského státu, kde má uvedený státní příslušník pobyt, přičemž není jeho státním příslušníkem, se na tohoto státního příslušníka nevztahují právní předpisy členského státu ve smyslu tohoto ustanovení, pokud není uvedený státní příslušník pojištěn ve vnitrostátním systému sociálního zabezpečení na základě právních předpisů přijímajícího členského státu, které byly přijaty na základě čl. 71 odst. 2 Vídeňské úmluvy o konzulárních stycích uzavřené ve Vídni dne 24. dubna 1963.