1. 

V řízení před Pesti Központi Kerületi Bíróság (Okresní soud pro Pešť – střed), (Maďarsko) (dále jen „předkládající soud“) se maďarská společnost Martin Meat Kft (dále jen „Martin Meat“) podnikající v oblasti zpracování masa domáhá určení občanskoprávní odpovědnosti svých právních poradců, protože ji tito poradci neinformovali, že smlouva, kterou uzavřela s rakouskou společnosti Alpenrind GmbH (dále jen „Alpenrind“) provozující v Rakousku jateční zařízení, představuje poskytování maďarské pracovní síly v Rakousku a že její pracovníci nemohou být z tohoto důvodu v tomto členském státě zaměstnáni bez pracovního povolení. Předkládající soud žádá Soudní dvůr o výklad kapitoly 1 přílohy X aktu o přistoupení ( 2 ) z roku 2003, která stanoví přechodná opatření ohledně volného pohybu osob v rámci přistoupení Maďarska k Evropské unii.

2. 

Předkládající soud se zaprvé táže, zda společnost Martin Meat „poskytovala“ v Rakousku svou pracovní sílu (a v takovém případě Rakousko mohlo na základě rozsudku Vicoplus a další ( 3 ) a v souladu s kapitolou 1 odst. 2 přílohy X ( 4 ) požadovat u těchto pracovníků pracovní povolení), nebo zda byli její pracovníci do tohoto členského státu „vysláni“. Soudní dvůr je tedy žádán o další vysvětlení kritérií pro rozlišení mezi „poskytováním“ pracovní síly a „vysláním“ pracovníků.

3. 

Zadruhé se vnitrostátní soud táže, zda je zvláštním režimem přechodných omezení volného pohybu služeb, které zahrnují dočasný pohyb pracovníků v Rakousku a v Německu, v některých citlivých odvětvích uvedených v kapitole 1 odst. 13 přílohy X dotčena oblast působnosti kapitoly 1 odst. 2 uvedené přílohy. Předkládající soud si není jist, zda z pouhé existence uvedeného zvláštního režimu vyplývá, že v jiných odvětvích (jako je zpracování masa) není Rakousko na základě odstavce 2 oprávněno omezit poskytování maďarské pracovní síly na svém území během pětiletého přechodného období po přistoupení.

4.

Příloha X aktu o přistoupení z roku 2003 stanoví přechodná opatření použitelná v souvislosti s přistoupením Maďarska k Evropské unii. Kapitola 1 odst. 1 uvedené přílohy, která se týká volného pohybu osob, v zásadě stanoví, že nynější článek 45 SFEU a čl. 56 první pododstavec SFEU se ve vztahu ve vztahu k volnému pohybu pracovníků a volnému pohybu služeb, zahrnujícímu dočasný pohyb pracovníků vymezený v článku 1 směrnice 96/71/ES ( 5 ), mezi Maďarskem na jedné straně a ostatními členskými státy (s výjimkou Kypru a Malty) na straně druhé, použijí v plném rozsahu pouze za podmínek přechodných ustanovení uvedených v odstavcích 2 až 14.

5.

Odstavce 2 až 5, které se týkají volného pohybu pracovníků, stanoví zejména ( 6 ):

[...]

6.

Odstavec 13 se týká volného pohybu služeb zahrnujícího dočasný pohyb maďarských pracovníků v Rakousku a Německu, a to v citlivých odvětvích uvedených v dotyčném odstavci ( 8 ). Uvedený odstavec stanoví:

„13. S cílem čelit vážným narušením trhu práce nebo nebezpečí takových narušení v určitých citlivých odvětvích služeb, která mohou vzniknout v některých oblastech při nadnárodním poskytování služeb definovaném v článku 1 směrnice 96/71/ES, se mohou Německo a Rakousko po dobu, kdy uplatňují na základě výše uvedených přechodných ustanovení na volný pohyb maďarských pracovníků národní opatření, nebo opatření, která vyplývají z dvoustranných dohod, po oznámení Komisi odchýlit od [čl. 56 prvního pododstavce SFEU] s cílem omezit v rámci poskytování služeb společnostmi usazenými v Maďarsku dočasný pohyb pracovníků, jejichž právo na přístup k zaměstnání v Německu nebo Rakousku podléhá národním opatřením.

[...]“

7.

Seznam odvětví služeb, na něž se může tato odchylka v Rakousku použít, je následující: činnosti v rostlinné výrobě; řezání, tvarování a konečná úprava kamene; výroba kovových konstrukcí a jejich dílů; stavebnictví včetně souvisejících oborů; pátrací a ochranné činnosti; průmyslové čištění; zdravotní péče v domácnosti a sociální péče bez ubytování.

8.

V třetím bodě odůvodnění směrnice 96/71 je uvedeno, že dotvoření vnitřního trhu nabízí dynamické prostředí pro nadnárodní poskytování služeb, které vede stále větší počet podniků k vysílání zaměstnanců, aby dočasně pracovali na území jiného členského státu, než ve kterém svou práci vykonávají obvykle.

9.

Podle čl. 1 odst. 1 se směrnice 96/71 vztahuje na podniky usazené v některém členském státě, které vysílají v rámci nadnárodního poskytování služeb pracovníky na území jiného členského státu. Článek 1 odst. 3 stanoví, že se směrnice použije, pokud uvedené podniky učiní některé z následujících nadnárodních opatření:

[...]

10.

Podle čl. 2 odst. 1 směrnice 96/71 se „vyslaným pracovníkem“ rozumí „pracovník, který po omezenou dobu vykonává práci na území jiného členského státu než státu, ve kterém obvykle pracuje“.

11.

Podle § 3 odst. 1 Arbeitskräfteüberlassungsgesetz (zákon o poskytování pracovní síly; dále jen „AÜG“) spočívá poskytování pracovní síly v poskytnutí pracovníků třetí osobě za účelem výkonu práce. Ustanovení § 4 odst. 1 AÜG uvádí, že při posuzování, zda dochází k takovému poskytování pracovní síly, je třeba přihlížet ke skutečné hospodářské povaze dané situace, a nikoli k tomu, jak se jeví navenek. Ustanovení § 4 odst. 2 AÜG vymezuje kritéria poskytování pracovní síly.

12.

Ausländerbeschäftigungsgesetz (zákon o zaměstnávání cizích státních příslušníků), který se vztahoval na pracovníky z nových členských států, kteří byli dotčeni přechodnými opatřeními týkajícími se volného pohybu pracovníků, vyžadoval u těchto pracovníků pouze potvrzení o vyslání, byli-li vysláni z jiných členských států EU v rámci smlouvy o poskytování služeb. Naopak, pokud byli poskytnuti jako pracovní síla ve smyslu AÜG, museli mít pracovní povolení.

13.

V roce 2007 uzavřela společnost Martin Meat smlouvu se společností Alpenrind (dále jen „smlouva z roku 2007“). Podle této smlouvy z roku 2007 byla společnost Martin Meat povinna zpracovávat v jatečním zařízení společnosti Alpenrind v Solnohradu a v zařízení, které si od společnosti Alpenrind pronajímala, 25 hovězích půlek týdně a zpracované hovězí maso balit do balíčků připravených k prodeji. Společnost Martin Meat měla smlouvu z roku 2007 plnit s využitím vlastních zaměstnanců, konkrétně maďarských pracovníků.

14.

Odměna společnosti Martin Meat se odvíjela od množství zpracovaného masa. Společnost Alpenrind měla právo tuto odměnu snížit v případě, že zpracované maso nemělo požadovanou kvalitu. Společnost Martin Meat poskytla část vybavení a nástrojů nezbytných pro zpracování, ale její pracovníci využívali i strojní zařízení společnosti Alpenrind.

15.

Společnost Martin Meat byla navíc odpovědná za organizaci práce a její předák vydával pracovníkům jednotlivé pokyny. Předák společnosti Alpenrind sděloval předákovi společnosti Martin Meat, které maso má být zpracováno a jak.

16.

Společnost Martin Meat si vyžádala od advokátů Gézy Simonfaye a Ulricha Salburga (dále jen „právní poradci“) právní stanovisko k otázce, zda se na pohyb pracovníků společnosti Martin Meat do Rakouska za účelem plnění smlouvy z roku 2007 vztahují dočasná omezení v uvedeném členském státě, a zejména zda dotyční pracovníci potřebují pracovní povolení.

17.

Právní poradci společnosti Martin Meat sdělili, že jelikož se činnosti spočívající ve zpracování masa a balení výrobků netýkají chráněných odvětví uvedených v kapitole 1 odst. 13 přílohy X aktu o přistoupení z roku 2003 a předmětem smlouvy z roku 2007 je vysílání pracovníků, a nikoli poskytování pracovní síly, jsou její pracovníci oprávněni v Rakousku pracovat bez pracovního povolení již přede dnem 1. května 2011 (tedy před skončením období sedmi let následujícího po přistoupení Maďarska k Evropské unii) ( 9 ).

18.

Rakouské orgány však měly za to, že předmětem smlouvy z roku 2007 je poskytování pracovní síly v Rakousku, a příslušní zaměstnanci tedy potřebují k práci v Solnohradu pracovní povolení. Společnosti Alpenrind byla z tohoto důvodu uložena pokuta ve výši 700000 eur, kterou byla podle smlouvy z roku 2007 povinna zaplatit společnost Martin Meat. Opravné prostředky, kterými společnost Alpenrind napadla v Rakousku rozhodnutí o uložení výše uvedené pokuty, soudy zamítly, a to včetně Verwaltungsgerichtshof (Nejvyššího správního soudem) v posledním stupni.

19.

V původním řízení se nyní společnost Martin Meat domáhá u maďarských soudů náhrady škody, kterou jí podle jejího názoru způsobili právní poradci poskytnutím nesprávného právního stanoviska. V tomto kontextu předkládající soud pokládá Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

20.

Písemná vyjádření předložili právní poradci, Rakousko, Německo, Maďarsko, Polsko a Evropská komise, a všechny tyto strany a také společnost Martin Meat učinily doplňující vyjádření na jednání dne 9. října 2014.

21.

Článek 1 odst. 1 směrnice 96/71 označuje všechny situace, na něž se vztahuje čl. 1 odst. 3, včetně písmen a) a c), jako „vysílání“ pracovníků. V tomto stanovisku však budu situaci upravenou článkem 1 odst. 3 písm. a) směrnice 96/71 označovat jako „vyslání (pracovníků)“, zatímco situaci popsanou v čl. 1 odst. 3 písm. c) jako „poskytování (pracovní síly)“. Pro zjednodušení budu dále rovněž používat výrazy „poskytovatel služeb“ a „zákazník“ v rámci vysílání pracovníků a pojmy „poskytovatel pracovní síly“ a „podnik využívající pracovní sílu“ v kontextu poskytování pracovní síly.

22.

Ačkoli předkládající soud takovou otázku přímo nepokládá, je nutné nejprve posoudit, zda společnost Martin Meat, která se specializuje na zpracování masa, spadá do oblasti působnosti čl. 1 odst. 3 písm. c) směrnice 96/71, poskytuje-li pracovní sílu ve smyslu uvedeného ustanovení. Tato otázka vzniká proto, že anglické znění čl. 1 odst. 3 písm. c) zmiňuje opatření, která přijímá „podnik pro dočasnou práci či podnik poskytující pracovníky“ („a temporary employment undertaking or placement agency“), což naznačuje, že se uvedené ustanovení vztahuje pouze na podniky, které se specializují na poskytování pracovní síly. Některé jiné oficiální jazykové verze čl. 1 odst. 3 písm. c) přijaté v roce 1996 však používají širší formulaci, podle níž se dotyčné ustanovení patrně vztahuje na všechny podniky poskytující pracovní sílu v členském státě (včetně těch, které se na tuto činnost nespecializují) ( 10 ).

23.

V souladu s ustálenou judikaturou totiž nezbytnost jednotného použití unijního práva zásadně vylučuje, aby bylo ustanovení práva v případě pochybností posuzováno izolovaně, ale vyžaduje, aby bylo vykládáno a používáno s ohledem na jeho znění v jiných úředních jazycích ( 11 ). V případě rozdílů mezi různými jazykovými verzemi textu Společenství musí být dotčené ustanovení vykládáno podle celkové systematiky a účelu právní úpravy, jejíž část tvoří ( 12 ).

24.

Na základě uvedeného východiska je patrně zřejmé, že se čl. 1 odst. 3 písm. c) směrnice 96/71 nevztahuje výlučně na podniky, které se specializují na poskytování pracovní síly. Z bodů 6 a 13 odůvodnění vyplývá, že účelem směrnice je řešit obtíže vznikající v důsledku vnášení nadnárodního prvku do pracovního poměru tím, že budou koordinovány právní předpisy členských států, aby byla určena základní část kogentních ustanovení pro účely minimální ochrany, jež musí v hostitelském státě dodržovat zaměstnavatelé, kteří tam vysílají pracovníky ( 13 ). Tento cíl by byl narušen, pokud by takové kogentní předpisy nebyly použitelné na pracovní poměr mezi podnikem a pracovníky, které poskytuje v hostitelském členském státě, pouze proto, že se takový podnik nespecializuje na poskytování pracovní síly (ale poskytuje pracovní sílu například podniku podnikajícímu ve stejném odvětví, avšak se sídlem v jiném členském státě). Stejně tak by se staly do značné míry irelevantními rozdílné režimy přechodných omezení volného pohybu osob v rámci vysílání pracovníků a poskytování pracovní síly, které jsou stanoveny v některých přílohách aktu o přistoupení z roku 2003.

25.

Zdůrazňuji konečně, že kapitola 1 přílohy X aktu o přistoupení z roku 2003 upravuje různé fáze přechodných omezení volného pohybu pracovníků. První je období ode dne 1. května 2004 do dne 30. dubna 2006, druhá ode dne 1. května 2006 do dne 30. dubna 2009 a poslední ode dne 1. května 2009 do dne 30. dubna 2011. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce v projednávané věci, jejímž předmětem je přeshraniční pohyb pracovníků v roce 2007, se týká druhé fáze přechodných opatření (tedy kapitoly 1 odst. 2 přílohy X), během níž mohou staré členské státy uplatňovat opatření upravující přístup maďarských státních příslušníků na jejich pracovní trh, a odchýlit se tak od článku 1 až 6 nařízení č. 1612/68 ( 14 ), aniž musí prokázat jakoukoli vážnou poruchu svého pracovního trhu (či jeho hrozbu).

26.

V rozsudku Vicoplus a další Soudní dvůr vyjasnil jednak rozsah použití přechodných omezení volného pohybu osob v rámci přistoupení Polské republiky k Evropské unii a jednak kritéria rozlišení mezi poskytováním pracovní síly a vysíláním pracovníků. Odůvodnění uvedeného rozsudku platí obdobně i v rámci přistoupení Maďarské republiky k Evropské unii, přičemž ustanovení kapitoly 1 přílohy X aktu o přistoupení z roku 2003 odpovídají ve své podstatě ustanovením kapitoly 2 přílohy XII ( 15 ).

27.

Soudní dvůr nejprve připomněl svou judikaturu, podle níž činnost podniku, který poskytuje za úplatu pracovní sílu, která zůstává ve službách uvedeného podniku, aniž je se společností, která ji využívá, uzavřena jakákoli pracovní smlouva, je podnikatelskou činností, která musí v zásadě být považována za „službu“ ve smyslu článku 57 SFEU ( 16 ). V tomto kontextu doplňuji, že podle ustálené judikatury článek 56 SFEU brání vnitrostátní právní úpravě, která podmiňuje poskytování služeb na vnitrostátním území podnikem usazeným v jiném členském státě, který legálně a obvyklým způsobem zaměstnává státní příslušníky z jiných než členských států, vydáním pracovního povolení pro tyto pracovníky ( 17 ).

28.

Soudní dvůr dále uvedl, že podnik poskytující pracovní sílu, přestože jde o poskytovatele služeb ve smyslu SFEU, vykonává činnosti, které mají právě za cíl zpřístupnit pracovníkům pracovní trh hostitelského členského státu ( 18 ). Pracovník vyslaný ve smyslu čl. 1 odst. 3 písm. c) směrnice 96/71 sice zůstává zaměstnancem dotyčného podniku, ale během doby svého poskytnutí je typicky přidělen na pracovní místo v podniku, který jej využije, jež by bylo jinak obsazeno zaměstnancem tohoto podniku ( 19 ).

29.

Opatření přijatá starým členským státem za účelem omezení poskytování pracovníků, kteří jsou státními příslušníky nových členských států, tedy musí být považována za opatření upravující přístup takových státních příslušníků na trh práce tohoto starého členského státu. V rámci přistoupení Maďarska (a nikoli Polska) to znamená, že se taková opatření řídí zejména kapitolou 1 odst. 2 přílohy X aktu o přistoupení z roku 2003 ( 20 ). Během přechodného období pěti let po přistoupení tak staré členské státy mohou podřídit poskytování maďarské pracovní síly na svém území požadavku získání pracovního povolení ( 21 ). Oproti tomu se vysílání pracovníků v rámci smlouvy o poskytování služeb netýká přístupu na trh práce ve starých členských státech, a nemůže tedy být na základě dotčených ustanovení předmětem přechodných omezení v těchto státech.

30.

Uvedený závěr je v souladu s účelem kapitoly 1 odst. 2 přílohy X, jejímž účelem je (stejně jako v případě kapitoly 2 odst. 2 přílohy XII, pokud jde o přistoupení Polské republiky) je zajistit, aby po přistoupení nových členských států nedocházelo k narušením pracovního trhu starých členských států způsobeným bezprostředním přílivem zvýšeného počtu maďarských pracovníků ( 22 ). Poskytnutá pracovní síla je v přímé konkurenci s místními pracovníky na pracovním trhu hostitelského členského státu ( 23 ). Bylo by tedy nepřirozené rozlišovat mezi situací, kdy dotyčný pracovník získá přístup na trh práce hostitelského členského státu nepřímo prostřednictvím smlouvy o poskytnutí pracovní síly nebo přímo a nezávisle, neboť v obou těchto případech je tento (potenciálně významný) pohyb pracovníků způsobilý narušit pracovní trh hostitelského členského státu. Vyloučení poskytování pracovní síly z působnosti kapitoly 1 odst. 2 přílohy XII aktu o přistoupení z roku 2003 by tudíž mohlo zbavit toto ustanovení ve velké části jeho užitečného účinku ( 24 ).

31.

V rozsudku Vicoplus a další Soudní dvůr vymezil poskytování pracovní síly jako službu, která je poskytována za úplatu a v jejímž rámci zůstává poskytnutý pracovník ve službách podniku, který jej poskytovatuje, aniž je s podnikem, který jej využívá, uzavřena jakákoli pracovní smlouva (první kritérium), která je charakteristická okolností, že pohyb pracovníka do hostitelského členského státu představuje samotný předmět poskytování služeb, které provádí podnik, který pracovníky poskytuje (druhé kritérium), a kdy tento pracovník plní své úkoly pod dohledem a vedením podniku, který jej využívá (třetí kritérium) ( 25 ). Oproti tomu Soudní dvůr uvedl, že není rozhodující, zda se pracovník při skončení vyslání vrátí do členského státu svého původu a zda existuje propojení mezi činností vykonávanou tímto pracovníkem v hostitelském členském státě a hlavní činností jeho zaměstnavatele ( 26 ).

32.

Nejprve se budu zabývat druhou otázkou. Právní poradci v zásadě argumentují, že na rozdíl od ostatních starých členských států (kromě Německa) nebylo Rakousko oprávněno omezit poskytování maďarské pracovní síly na svém území po dobu pěti let po přistoupení (a tedy na základě kapitoly 1 odst. 2 přílohy X), pokud se dotyčný pohyb pracovníků netýkal jednoho z citlivých odvětví uvedených v kapitole 1 odst. 13 přílohy X. Mají za to, by nebylo slučitelné se zvláštním režimem stanoveným v odstavci 13, pokud by Rakousko mělo možnost stanovit omezení poskytování pracovní síly ve všech odvětvích. Je-li stanovisko právních poradců správné, není podstatné, zda bylo předmětem smlouvy z roku 2007 poskytování pracovní síly. Rakousko nebylo v žádném případě na základě kapitoly 1 odst. 2 přílohy X oprávněno požadovat, aby pracovníci společnosti Martin Meat měli pracovní povolení. Pokud je však stanovisko právních poradců chybné a součástí smlouvy z roku 2007 bylo vyslání pracovníků, a nikoli poskytování pracovní síly, není odstavec 13 uvedené přílohy v tomto směru nijak užitečný, protože zpracování masa nepatří mezi citlivá odvětví upravená uvedeným ustanovením.

33.

Na rozdíl od právních poradců nevidím žádný důvod, proč by měl odstavec 13, který se týká výlučně volného pohybu služeb v některých citlivých odvětvích v Rakousku a Německu, omezovat obecnou možnost regulovat pohyb maďarských pracovníků na svém území po dobu pěti let po přistoupení, kterou uvedené dva státy odvozují z kapitoly 1 odst. 2 přílohy X ( 27 ). Mám za to, že oba uvedené odstavce mají jednoduše jinou oblast působnosti.

34.

Tento závěr odpovídá nejen struktuře kapitoly 1 ( 28 ) a znění odstavce 2 (který nijak nerozlišuje mezi 15 starými členskými státy), ale i účelu posledně jmenovaného ustanovení. Soudní dvůr totiž v rozsudku Vicoplus a další konstatoval, že narušit trhy práce ve starých členských státech může rozhodnutí jednotlivých pracovníků přijmout nové pracovní místo i poskytování pracovní síly ( 29 ). Rakousko a Německo navíc již v rané fázi procesu přistoupení podporovaly zavedení přechodných opatření na ochranu trhů práce proti očekávanému přílivu pracovníků z nových členských států po jejich přistoupení k Evropské unii ( 30 ). Je nepravděpodobné, že by přijaly takové ujednání, podle něhož by tyto dva státy měly po dobu pěti let po přistoupení menší prostor než ostatní staré členské státy, pokud jde možnost regulovat příliv maďarských pracovníků na své území, a nevidím žádný přesvědčivý důvod pro takový výklad dotčeného textu.

35.

Odpověď na druhou otázku, jak jsem ji přeformulovala, je tedy kladná.

36.

Jak jsem již uvedla, Soudní dvůr v rozsudku Vicoplus a další uvedl tři kumulativní kritéria pro určení, zda dochází k poskytování pracovní síly ( 31 ).

37.

První kritérium nemá pro rozlišení mezi poskytováním pracovní síly a vysíláním pracovníků žádný význam. V obou případech je totiž předpokládána existence pracovního poměru mezi dotčenými pracovníky a podnikem, který je vysílá nebo poskytuje. Zaměřím se proto na druhé a třetí kritérium.

38.

Nejprve konstatuji, že odpověď na otázku, zda dotčená situace spadá do oblasti působnosti čl. 1 odst. 3 písm. a) nebo c) směrnice 96/71, nemůže záviset pouze na podmínkách smlouvy o poskytování služeb. Je třeba zkoumat způsob provádění takové smlouvy ve světle všech relevantních okolností. V opačném případě by šikovně formulovaná ustanovení smlouvy mohla smluvním stranám umožnit obejít přechodná omezení volného pohybu pracovníků vycházející z aktu o přistoupení z roku 2003.

39.

Pokud jde o druhé kritérium, v rozsudku Vicoplus a další Soudní dvůr odlišoval „poskytování pracovní síly od dočasného vyslání pracovníků do jiného členského státu za účelem provedení prací v rámci poskytování služeb jejich zaměstnavatele [...], přičemž vyslání pro tyto účely je [...] uvedeno v čl. 1 odst. 3 písm. a) směrnice 96/71“. Soud upozornil, že v posledně uvedeném případě „představuje vyslání pracovníků jejich zaměstnavatelem do jiného členského státu [...] doplněk k poskytování služeb ze strany uvedeného zaměstnavatele v tomto státě“, zatímco v rámci poskytování pracovní síly „představuje vyslání pracovníků do jiného členského státu samotný předmět nadnárodního poskytování služeb“ ( 32 ).

40.

Východiskem tedy v každém jednotlivém případě bude otázka, zda je důraz kladen na poskytování jiné služby, než je poskytování pracovní síly pro podnik, který ji využívá ( 33 ). Důležitým aspektem posouzení „samotného předmětu“ smlouvy je otázka, zda má taková smlouva konkrétní cíl, který lze odlišit od poskytování pracovní síly, a zda ze splnění takového cíle vychází odměna poskytovatele služby. Cena určitých služeb samozřejmě vychází v zásadě z množství práce (jež v některých případech odráží počet pracovníků) nezbytné k jejich poskytnutí. Z toho však nutně nevyplývá, že dochází k poskytování pracovní síly, i když smlouva o poskytování služeb (nebo odhad ceny) takový údaj obsahuje. Rozhodující je, zda cena, kterou se zákazník zaváže uhradit, odpovídá službě, jež je jasně odlišena od poskytování pracovní síly.

41.

Ve svém stanovisku ve věci Vicoplus a další zmínil generální advokát Bot jako příklad smlouvu o poskytování služeb, na jejímž základě se podnik usazený v jednom členském státě, který se zabývá instalací počítačového softwaru (A), smluvně zaváže poslat své inženýry do jiného podniku (B) se sídlem v jiném členském státě, aby pro tento podnik vyvinuli informační systém. Součástí takové smlouvy je sice nadnárodní pohyb pracovníků, jejím účelem je však poskytnutí počítačových služeb (případně v kombinaci s dodáním elektronického zařízení). Její součástí je tedy vyslání pracovníků ( 34 ). Předpokládejme namísto toho, že se podnik A sám zaváže vyslat pracovníky, aby po dobu jednoho roku pracovali v podniku, který se specializuje na vývoj počítačových her (C), a podpořit tak vývoj nové hry v tomto podniku. Podnik C platí každý měsíc podniku A odměnu ve výši vycházející z paušální částky na jednoho zaměstnance a pracovní den. Účelem takové smlouvy je zjevně poskytnout podniku C určitou pracovní sílu. Vykonávají-li takto vyčlenění pracovníci své úkoly pod dohledem a vedením podniku C ( 35 ), jedná se zjevně o poskytování pracovní síly.

42.

Byla smlouva z roku 2007 smlouvou o zpracování (a balení) masa, nebo smlouvou o poskytování pracovní síly?

43.

Na základě dostupných informací mám za to, že je takřka nepochybné, že šlo o prvně jmenovaný případ. Společnost Martin Meat se zavázala zpracovávat pro společnost Alpenrind 25 hovězích půlek týdně a zpracované hovězí maso balit do balíčků připravených k prodeji. Právní poradci na jednání uvedli, že společnost Martin Meat měla možnost dle svého uvážení určit počet pracovníků nezbytných ke splnění smlouvy z roku 2007. Odměna společnosti Martin Meat navíc závisela na množství zpracovaného masa. Společnost Alpenrind měla právo tuto odměnu snížit v případě, že zpracované maso nemělo požadovanou kvalitu. Všechny tyto skutečnosti dokládají, že pohyb maďarských pracovníků dotčený v původním řízení nebyl „samotným předmětem“ smlouvy z roku 2007. Byl namísto toho doplňkem poskytování služeb spočívajících ve zpracování a balení masa pro společnost Alpenrind.

44.

Komise, podporovaná na jednání maďarskou vládou, v zásadě argumentuje, že mezi poskytováním pracovní síly a vysíláním pracovníků je třeba rozlišovat podle toho, kdo na základě dotčené smlouvy nese hospodářské riziko ( 36 ). Má za to, že pokud tato rizika nese především poskytovatel služeb, pak je součástí dotčené smlouvy patrně spíše vyslání pracovníků a nikoli poskytování pracovní síly.

45.

Podle mého názoru však nemůže jít o rozhodující kritérium.

46.

Je pravda, že poskytovatel služeb zpravidla nese riziko spojené s úplným nebo částečným nesplněním smlouvy nebo jejím nedostatečným plněním. Polská vláda nicméně správně poukazuje na to, že povaha hospodářských rizik vznikajících v rámci smlouvy o poskytování služeb a způsob, jímž jsou tato rizika sdílena smluvními stranami, vypovídají spíše než o tom, zda dochází k poskytování pracovní síly či nikoli, o trhu dotyčných služeb a konkrétních podmínkách, na nichž se smluvní strany v dané smlouvě dohodnou.

47.

Podnik poskytující pracovní sílu by tak, na jedné straně, mohl nést část rizik souvisejících s plněním smlouvy. Smlouva by mohla například stanovit povinnost poskytovatele pracovní síly na vlastní náklady nahradit poskytnutého pracovníka po dobu jeho nepřítomnosti (například ze zdravotních důvodů) jiným pracovníkem nebo případně zaplatit podniku, který jej využívá, náhradu. Tento aspekt by neměl žádný vliv na účel smlouvy, kterým je poskytování pracovní síly.

48.

Na druhé straně může podstatná hospodářská rizika související s plněním smlouvy o poskytování služeb nést i zákazník. Smlouva z roku 2007 mohla například stanovit, že společnost Alpenrind ponese riziko možného zpoždění výroby v důsledku přechodného nedostatku pracovních sil na straně společnosti Martin Meat nebo že bude mít společnost Alpenrind povinnost koupit a pojistit veškeré vybavení nezbytné pro zpracování a balení masa ( 37 ). Pouhá skutečnost, že zákazník přijme určitá hospodářská rizika, nic nemění na účelu smlouvy, kterým je – pokud se nemýlím – poskytování jiné služby než poskytování pracovní síly.

49.

Podobně není v tomto smyslu pro účely rozlišení mezi poskytováním pracovní síly a vysláním pracovníků rozhodující, zda jsou místem plnění smlouvy prostory zákazníka či podniku využívajícího pracovní sílu, zda je v takovém případě hrazeno nájemné, zda poskytuje zákazník či podnik využívající pracovní sílu dotčeným osobám školení a zda jde o jediného zákazníka či podnik využívající pracovní sílu v hostitelském členském státě. Existence či neexistence každého z těchto faktorů bude záviset na dotčené službě a podmínkách smlouvy.

50.

Pracovníci, kteří jsou součástí pracovní síly poskytnuté podniku, který ji využívá, sice často pracují v prostorách takového podniku a využívají jeho vybavení, nemusí tak ovšem být vždy. Předpokládejme, že odměna společnosti Martin Meat vycházela z určité sazby na jednoho pracovníka a pracovní den a že tito pracovníci plnili své úkoly pod dohledem a vedením společnosti Alpenrind, a pracovní síla společnosti Martin Meat tedy byla poskytnuta společnosti Alpenrind. Tento závěr nebude nijak dotčen, budou-li tito pracovníci vykonávat svou práci pro společnost Alpenrind v prostorách společnosti Martin Meat, a naopak není neobvyklé, aby vyslaní pracovníci poskytovatele služeb pracovali v prostorách zákazníka a používali jeho nástroje a vybavení.

51.

Obdobně není ani rozhodující, že zákazník či podnik využívající pracovní sílu poskytuje těmto osobám školení. Význam této skutečnosti bude záviset na dotčené činnosti a podmínkách smlouvy. Smluvní strany smlouvy o poskytování služeb, jejíž součástí je vysílání pracovníků, se mohou například zcela věrohodně dohodnout na tom, že zákazník poskytne školení v oblasti ochrany zdraví a bezpečnosti na pracovišti nebo stran jeho historie a obchodní strategie. Podobně lze uvažovat o poskytnutí pracovní síly i o vyslání pracovníků v případě, kdy dotčený poskytovatel služby či pracovní síly má pouze jednoho zákazníka či podnik využívající takovou pracovní sílu na území hostitelského členského státu, neboť může jít o důsledek kapacity takového poskytovatele, povahy dotčených služeb nebo prostě skutečnosti, že takový poskytovatel není (dosud) v hostitelském členském státě známý.

52.

Třetím kritériem je otázka, zda pracovník „pracuje pod dohledem a vedením“ podniku, který jej využívá ( 38 ).

53.

V rámci poskytování pracovní síly je tím, kdo organizuje práci, vydává dotčeným pracovníkům pokyny, pokud jde o způsob plnění jejich úkolů, a dohlíží na plnění svých pokynů, uživatel využívající tuto pracovní sílu ( 39 ). V rozsudku Vicoplus a další Soudní dvůr uvedl, že „[t]o je logický důsledek skutečnosti, že takový pracovník nevykonává svou práci v rámci poskytování služeb prováděného jeho zaměstnavatelem v hostitelském členském státě“ ( 40 ).

54.

Z uvedené citace lze dovodit, že druhé a třetí kritérium jsou navzájem úzce spojeny. Účel smlouvy může zpravidla sloučit jako užitečné vodítko, pokud jde o otázku, pod čím dohledem a vedením dotyčný pracovník či pracovníci pracují. Vychází-li výše odměny v zásadě z množství práce vykonávané každým takovým pracovníkem, a nikoli ze služby, která je jasně odlišena od poskytování pracovní síly, bude podnik využívající pracovní sílu patrně vydávat takovým pracovníkům přesné pokyny ohledně způsobu plnění jejich úkolů a dohlížet rovněž nad jejich plněním, bude-li k tomu mít příležitost. Tento podnik tak bude jednoduše usilovat o co možná nejlepší využití poskytnuté pracovní síly. Oproti tomu, vychází-li výpočet odměny z jiné služby, než je poskytování pracovní síly, je velmi pravděpodobné, že tito pracovníci zůstanou pod dohledem a vedením poskytovatele služeb. V takovém případě je tím, kdo má zájem na co možná nejefektivnějším využití pracovníků za účelem provedení dotyčné služby, poskytovatel takové služby, a nikoli zákazník.

55.

V této souvislosti je velmi důležité rozlišovat mezi jednak dohledem nad samotnými pracovníky a jejich vedením a jednak kontrolou řádného plnění smlouvy o poskytování služeb ze strany zákazníka. Právní poradci správně upozorňují, že je běžné, aby si zákazník tak či onak ověřoval, zda poskytované služby odpovídají smlouvě. V závislosti na konkrétních okolnostech může navíc zákazník vydávat pracovníkům poskytovatele služeb určité pokyny, pokud jde o způsob plnění smlouvy. To však nepředstavuje „vedení“ pracovníků poskytovatele služeb ani „dohled“ nad nimi. Pracovníci zůstávají podřízeni poskytovateli služeb, který je jediný oprávněn přijímat ve vztahu k těmto pracovníkům opatření, jež uzná za vhodná, nebudou-li řádně plnit své úkoly.

56.

Z předkládacího rozhodnutí a z ústního vyjádření společnosti Martin Meat zejména vyplývá, že předák společnosti Alpenrind sděloval předákovi společnosti Martin Meat, které maso má být zpracováno a jak, a ověřoval, zda vyrobené balíčky odpovídají těmto pokynům. Společnost Alpenrind patrně rovněž informovala o pravidlech ochrany zdraví a bezpečnosti, jimiž se pracovníci společnosti Martin Meat byli povinni řídit při plnění svých úkolů. Společnost Martin Meat na jednání uvedla, že byla i nadále odpovědná za organizaci práce, její předák uděloval dotyčným pracovníkům úkoly a vydával jim v maďarštině konkrétní pokyny ohledně způsobu zpracování a balení masa (v souladu s pokyny společnosti Alpenrind) a dohlížel na plnění těchto pokynů. Nikdo neuvedl, že by společnost Alpenrind mohla přijímat konkrétní opatření, pokud jde o pracovníky společnosti Martin Meat. Informace, jež má Soudní dvůr k dispozici, spíše naznačují, že pokyny vydávané společností Alpenrind neměly žádný vliv, pokud jde o dohled společnosti Martin Meat nad jejími pracovníky a jejich vedení.

57.

V konečném důsledku však přísluší vnitrostátnímu soudu, aby posoudil skutkové okolnosti věci. Na základě podkladů předložených Soudnímu dvoru však nemám prakticky pochyb o tom, že pohyb pracovníků dotčený v původním řízení představoval vysílání pracovníků [čl. 1 odst. 3 písm. a) směrnice 96/71], a nikoli poskytování pracovní síly [čl. 1 odst. 3 písm. c)].

58.

Přijme-li Soudní dvůr mé závěry a vnitrostátní soud potvrdí na základě skutkových okolností věci, že předmětem smlouvy z roku 2007 bylo vysílání pracovníků, a nikoli poskytování pracovní síly společností Martin Meat společnosti Alpenrind, je namístě se zabývat důsledky této skutečnosti. Jak uvádím výše, nesouhlasím s právními poradci, že odstavec 13 přílohy X aktu o přistoupení z roku 2003 brání Rakousku dovolávat se odstavce 2 této přílohy, pokud jde o hospodářské činnosti v jiných odvětvích, než jsou citlivá odvětví uvedená v odstavci 13. Tito poradci nicméně společnost Martin Meat správně informovali, že rakouské orgány nemohou u maďarských pracovníků požadovat pracovní povolení pro účely plnění smlouvy z roku 2007 se společností Alpenrind. Z toho by mělo vyplývat – jelikož byl závěr jejich právního stanoviska (že pracovní povolení nejsou třeba) správný, i když část odůvodnění tohoto závěru mohla být chybná – že právním poradcům nevzniká žádná odpovědnost.

59.

Rakouské orgány nicméně z důvodu, že pracovníci společnosti Martin Meat neměli pracovní povolení, uložily společnosti Alpenrind pokutu ve výši 700000 eur, přičemž povinnost k úhradě této pokuty nesla podle ustanovení smlouvy z roku 2007 společnost Martin Meat. Společnost Alpenrind neúspěšně napadla uvedenou pokutu opravnými prostředky. Rakouský Nejvyšší správní soud, který ve věci rozhodoval v posledním stupni, přitom zejména nepředložil Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podle článku 267 SFEU. Domníval se patrně, že dotyčná otázka unijního práva je acte claire v neprospěch společnosti Alpenrind (a tedy i společnosti Martin Meat).

60.

Tento postup měl nicméně velmi nešťastný důsledek. Kdyby Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru předběžnou otázku ve smyslu čl. 267 odst. 3 SFEU, poskytl by mu Soudní dvůr včas potřebné vodítko, na jehož základě by prvně jmenovaný soud ve věci rozhodl ve prospěch společnosti Alpenrind a pokuta by byla zrušena. Takto byla společnost Martin Meat nucena zaplatit vysokou pokutu, jež neměla nikdy být uložena, protože požadavek pracovního povolení pro pracovníky společnosti Martin Meat byl v rozporu s přílohou X aktu o přistoupení z roku 2003. Společnost Martin Meat bude nyní zřejmě nucena vyžádat si v Rakousku právní stanovisko ohledně možnosti uplatňovat u rakouských soudů mimosmluvní odpovědnost rakouského státu, a to s přihlédnutím k aspektům uvedeným v judikatuře Soudního dvora, pokud jde o odpovědnost členského státu za újmu způsobenou jednotlivcům porušením unijního práva vnitrostátním soudem, který rozhodoval v předmětné věci v posledním stupni ( 41 ).

61.

Vzhledem ke všem výše uvedeným úvahám navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky položené Pesti Központi Kerületi Bíróság takto: