1.

Tento kasační opravný prostředek směřující proti usnesení Tribunálu ( 2 ) (dále jen „napadené usnesení“) nastoluje v podstatě procesní otázky, které mají velký praktický význam.

2.

Jedná se v zásadě o to, zda a případně za jakých podmínek může být podána určovací žaloba k unijním soudům, mají-li na základě rozhodčí doložky podle článku 272 SFEU pravomoc rozhodovat spory mezi Evropskou komisí a soukromým podnikem.

3.

Navrhovatelka, jíž je řecká společnost, obdržela od Evropské komise různé platby v rámci provádění tří projektů (Ontology enabled E-Gov Service Configuration [ONTOGOV], Fostering self-adaptive e‑government service improvement using semantic technologies [FIT] a Risk Assessment for Customs in Western Balkans [RACWeb]).

4.

Projekty i platby byly prováděny na základě smluv mezi navrhovatelkou a Komisí. Na zakázky mělo být v souladu s vůlí stran uplatňováno belgické právo. Podle těchto smluv měla Komise po předložení odpovídajících dokladů hradit některé způsobilé náklady vynaložené navrhovatelkou. Výslovně byla smluvně sjednána následná kontrola Komise k ověření, zda byly tyto platby skutečně použity k uhrazení způsobilých nákladů.

5.

K řešení sporů týkajících se platnosti, provádění nebo výkladu těchto smluv byly podle odpovídajících rozhodčích doložek příslušné unijní soudy.

6.

Jak bylo smluvně dohodnuto, pověřila Komise po ukončení projektu v roce 2008 externí auditorskou firmu přezkumem, zda byly náklady vykázané navrhovatelkou skutečně způsobilé, a zda se tudíž z hlediska Komise jednalo o platby poskytnuté na základě právního důvodu. Při tomto přezkumu se z pohledu auditora ukázalo jako pochybné, zda byly veškeré platby provedeny na základě právního důvodu. Kritizována byla především skutečnost, že se na těchto projektech podle všeho významně podíleli vedoucí pracovníci navrhovatelky (kteří si účtovali značné odměny). Ani výměna názorů mezi navrhovatelkou a útvarem Komise příslušným pro vnější kontroly, která se táhla několik let (do května 2012), nepřispěla k dosažení dohody o způsobilosti celkové částky ve výši 547653,42 eur (dále jen „sporné náklady“) ( 3 ).

7.

Třebaže Komise při mimosoudních kontaktech i nadále jevila ochotu vést další jednání ( 4 ) a do té doby nepřistoupila k vymáhání plateb od navrhovatelky, podala navrhovatelka v listopadu 2012 žalobu k Tribunálu, jíž se domáhala určení, že Komise tím, že neuznala sporné náklady, porušila své smluvní povinnosti, a navíc též určení, že tyto náklady jsou způsobilé a platby k jejich uhrazení nemusí být vráceny Komisi ( 5 ). Svou žalobu navrhovatelka založila na článcích 272 SFEU a 340 SFEU.

8.

Proti této žalobě vznesla Komise námitku nepřípustnosti.

9.

V napadeném usnesení se Tribunál v podstatě ztotožnil s argumenty Komise a žalobu navrhovatelky odmítl jako nepřípustnou. Pakliže se Komise dosud neobrátila na navrhovatelku s požadavkem na vrácení úhrady nákladů, je otázka, zda navrhovatelce vůbec vznikla jakákoli škoda, otázkou hypotetickou. Navrhovatelka tudíž nemá dostatečně konkrétní a trvající právní zájem na podání žaloby ( 6 ).

10.

Navrhovatelka napadené usnesení zpochybňuje a v podstatě uvádí, že zájem na určení existuje již v době před uplatněním konkrétního požadavku Komise na zaplacení. Komise opakovaně odmítla argumenty navrhovatelky týkající se sporných nákladů. Doposud nebyla vyjasněna otázka, zda si navrhovatelka může sporné platby trvale ponechat. S tím spojená nejistota vede ke konkrétním a přetrvávajícím nepříznivým dopadům na majetkové poměry navrhovatelky. Žaloba na určení smluvního nároku je tudíž přípustná ( 7 ).

11.

Komise má naopak za to, že napadené usnesení není stiženo vadou spočívající v nesprávném právním posouzení, a navrhuje, aby byl kasační opravný prostředek zamítnut.

12.

V projednávané věci se Soudní dvůr vydává na neprobádanou půdu právní problematiky. Je nutno vyjasnit dvě otázky: zaprvé, zda je určovací žaloba v kontextu článku 272 SFEU vůbec možná, a zadruhé, v případě kladné odpovědi na první otázku, zda za takových okolností, jaké nastaly v projednávané věci, je třeba vycházet z dostatečného právního zájmu navrhovatelky na podání žaloby. Při zkoumání obou těchto otázek bude záležet na tom, podle kterého práva je třeba posuzovat možnost podání a podmínky přípustnosti určovací žaloby.

13.

Úvodem je však třeba objasnit, zda lze návrhové žádání navrhovatelky vůbec považovat za určovací žalobu.

14.

Tato otázka vyvstává mimo jiné proto, že navrhovatelka ve svém prvostupňovém návrhovém žádání, aby „bylo určeno, že [...] náklady na zaměstnance na členy vyššího vedení […] jsou způsobilé a žalobkyně je nemusí Komisi vracet“, vychází nejen z článku 272 SFEU, ale též z čl. 340 prvního pododstavce SFEU ( 8 ), což na první pohled naznačovalo, že její návrh má být považován za požadavek náhrady škody, a tudíž je třeba vycházet z předpokladu, že se jedná o žalobu na plnění.

15.

V tomto ohledu měla Komise za to, že se navrhovatelka svým návrhovým žádáním v konečném důsledku domáhá, aby si mohla ponechat uskutečněné platby, a tudíž výsledku, jehož se obvykle dosahuje cestou žaloby na plnění. Proto je třeba návrhové žádání považovat za žalobu na plnění.

16.

Tento argument však není přesvědčivý již proto, že toto návrhové žádání nemá při přiměřeném výkladu návrhových žádání, jejž mají unijní soudy podávat ( 9 ), za cíl získat plnění Komise, ale domoci se soudního určení, že již provedené platby byly uskutečněny na základě právního důvodu. Navrhovatelka od Komise nepožaduje ani konání, ani opomenutí, nýbrž, jak přiznává sama Komise, se v konečném důsledku domáhá soudního určení, že si smí ponechat platby Komise. Předmětem sporu je tedy soudní posouzení stávajících právních vztahů mezi smluvními stranami ve světle otázky, zda z nich lze či nelze dovodit nároky Komise na vrácení plateb. Navrhovatelka se v tomto směru domáhá určení, že nároky na vrácení neexistují.

17.

Takovouto žalobu nelze považovat za žalobu na plnění, ale za (negativní) určovací žalobu, jejíž možnost podání a podmínky přípustnosti v rámci článku 272 SFEU je třeba dále prozkoumat.

18.

Kasační opravný prostředek může obstát pouze v případě, že je v rámci článku 272 SFEU vůbec možné podat určovací žalobu k unijním soudům. Proto je třeba nejprve vyjasnit tuto otázku.

19.

Ani článek 272 SFEU, ani procesní pravidla soudů Unie neobsahují vyčerpávající seznam možných druhů žalob týkajících se právních prostředků nápravy, přicházejících v úvahu na základě rozhodčí doložky. To, že možnost podání určovací žaloby není upravena pozitivním právem, tedy ještě nemusí znamenat, že by byla obecně vyloučena.

20.

Opak je pravdou: Pokud článek 272 SFEU ponechává předložení sporu k rozhodnutí soudům Unie na vůli stran, musí být tyto soudy v zásadě příslušné rozhodovat o všech návrhových žádáních, jež jim mohou být v rámci těchto sporů předložena. To zahrnuje i případné návrhy na určení ( 10 ). Tento závěr vyplývá z požadavku účinné právní ochrany zakotveného v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie.

21.

V judikatuře (zejména v judikatuře Tribunálu) lze tedy nalézt – aniž by byla výslovně tematizována možnost podání určovací žaloby – rozhodnutí, v nichž nebyly návrhy na určení podané na základě rozhodčích doložek odmítnuty jako nepřípustné, ale bylo o nich meritorně rozhodnuto ( 11 ).

22.

V rozporu s tím není skutečnost, že soudy Unie odmítly mimo oblast působnosti článku 272 SFEU návrhy na určení v rozsahu, v němž „neodpovídají žádnému z druhů žalob, k jejichž projednání je příslušný Soudní dvůr“ ( 12 ). Zatímco Smlouva o FEU vyčerpávajícím způsobem upravuje druhy žalob přicházejících v úvahu ve vztahu orgánů Unie a členských států ( 13 ), nelze totéž říci o oblasti rozhodčích doložek. Článek 272 SFEU představuje naopak ustanovení otevřenější, umožňující na základě obsahově blíže nespecifikovaných smluv „veřejnoprávní [...] nebo soukromoprávní povahy“ přístup k soudům Unie na základě nezávisle, soukromě sjednané rozhodčí doložky. Vzhledem k tomu nelze – na rozdíl od toho, co platí v oblasti institucionálního unijního práva – ex ante vůbec předvídat, jaké prostředky právní ochrany budou v rámci článku 272 SFEU uplatněny před soudy Unie. Zřejmé je jen to, že tyto soudy musí – jelikož podle článku 272 SFEU mají „pravomoc rozhodovat na základě rozhodčí doložky“ – poskytovat účastníkům řízení plně účinnou právní ochranu. Pokud to v jednotlivých případech zahrnuje i určovací žalobu, musí mít soudy Unie povinnost rozhodovat i o ní, a nemohou se v souvislosti s článkem 272 SFEU, s odkazem na chybějící pozitivní právní úpravu určovací žaloby (nebo s odkazem na její nepřípustnost v jiných oblastech unijního práva), prohlásit za nepříslušné.

23.

Dosud neobjasněnou zůstává ovšem otázka, zda se podmínky přípustnosti určovací žaloby, která je v zásadě možná, mají posuzovat autonomně podle unijního práva, anebo zda je rozhodné právo, jemuž strany podrobily danou smlouvu (v zásadě právo vnitrostátní).

24.

Ve prospěch autonomního řešení s uplatněním unijního práva svědčí tři důvody.

25.

Předně je otázka možného druhu žaloby a podmínek její přípustnosti nedílnou součástí procesního práva, a proto se neposuzuje na základě rozhodného práva smlouvy, ale podle norem relevantních pro příslušný soud (zde: unijní právo). Proto by v případě článku 272 SFEU bylo pro zodpovězení otázky týkající se možnosti podání a podmínek přípustnosti určovací žaloby třeba jakožto lex fori použít unijní právo.

26.

Tento přístup patrně odpovídá – až na některé méně přesvědčivé výjimky ( 15 ) – též stavu sporu v literatuře a praxi vnitrostátních soudů. Potřeba právní ochrany se převážně považuje za součást práva na přístup k soudu, jež nemůže záviset na použitelném právu. Rozhodující pro přípustnost formy právní ochrany, jako je určovací žaloba, je tudíž lex fori ( 16 ).

27.

Otázka, kterou je třeba posuzovat odděleně, však zní, zda lze straně v jednotlivém případě pactum de non petendo sjednaného na základě soukromoprávní autonomie zabránit, aby použil prostředek právní ochrany, jenž je vlastně přípustný, a podle kterého práva se posuzuje platnost takového ujednání. Dobré důvody nehovoří v tomto případě ve prospěch použití lex fori, ale lex causae dotčeného nároku. Tato otázka však netvoří předmět projednávaného sporu, a může proto zůstat nezodpovězena.

28.

Zadruhé zásada autonomie a zásada jednotného uplatňování unijního práva svědčí ve prospěch autonomního řešení na základě unijního práva.

29.

Použití práva rozhodného pro smlouvu, z něhož vychází ujednání použitelné v konkrétním sporu, by mělo za následek vytvoření nepřehledného souboru pravidel při uplatňování práva soudy Unie: podle toho, které právo si strany zvolily – což by mohlo vést i k použití práva třetího státu – by byla určovací žaloba někdy přípustná a jindy nepřípustná a řízení před soudy Unie by v této důležité otázce trvale záviselo na proměnlivých vnitrostátních právních úvahách. Takové řešení (v konečném důsledku navazující na volbu rozhodného práva přenechanou účastníkům řízení) by bylo obtížně slučitelné se základní myšlenkou, že řízením před soudy Unie nedisponují jeho účastníci ( 17 ).

30.

Kromě toho by otázka přípustnosti, kdyby měla být posuzována podle vnitrostátního práva, vyvolávala z praktického hlediska problémy při zjišťování a posuzování příslušného právního stavu ( 18 ) a navíc kdyby toto soudní posouzení bylo napadeno opravným prostředkem, vedla by do bezedných hlubin článku 58 statutu Soudního dvora.

31.

Podle tohoto ustanovení může být plnému přezkumu Soudním dvorem v zásadě podrobeno pouze unijní právo. Pokud by tedy bylo Soudnímu dvoru upřeno právo prozkoumat otázku, zda prvostupňový soud nesprávně použil vnitrostátní právo týkající se podmínek přípustnosti určovací žaloby ( 19 ), existovala by mezera v úpravě soudní ochrany, kterou by v zájmu řádného výkonu spravedlnosti nebylo lze připustit. Pokud by Soudní dvůr zvažoval, že v projednávané věci použije na podmínky přípustnosti určovací žaloby vnitrostátní právo podle lex causae, musel by mít na paměti tuto problematiku.

32.

Soudní dvůr již sice vyjádřil – právě v souvislosti s řízením na základě rozhodčí doložky, aniž výslovně řešil problematiku přezkumu vnitrostátních právních prostředků a odstranil vztah napětí vznikající v tomto rozsahu v souvislosti s věcí Edwin v. OHIM ( 20 ) – v rozporu s ustanovením článku 58 statutu ochotu přistoupit k přezkumu svým původem vnitrostátních hmotněprávních předpisů použitelných ohledně této smlouvy ( 21 ). Ve prospěch tohoto přístupu může svědčit jak zvláštní postavení článku 272 SFEU ve struktuře pravidel Smlouvy o FEU pro určení pravomocí, tak i zásada účinné právní ochrany. Takové rozšíření nesmí ovšem zacházet tak daleko, že by si smluvní strany směly kromě volby práva rozhodného pro smlouvu určovat i procesní právo soudů Unie. Jeho autonomní struktura, jež je v rámci celé Unie jednotná, totiž zcela vylučuje možnost uplatnění autonomní vůle stran.

33.

Kdyby se autonomii stran ponechal v rámci rozhodčí doložky volný průběh i pro řízení před soudy Unie, otevřela by se Pandořina skříňka. Bylo-li by totiž uznáno, že přípustnost žaloby závisí na právu zvoleném stranami, a tudíž v konečném důsledku na vůli stran, logicky by z toho vyplývalo, že i v řízení podle článku 272 SFEU je třeba přiznat vůli stran rozhodující úlohu při řešení veškerých procesních otázek, týkajících se např. obsazení rozhodovacího orgánu nebo konkrétního průběhu řízení. Toto řešení by nebylo v souladu s ustanoveními jednacích řádů soudů Unie.

34.

Proti uplatňování vnitrostátního práva hovoří konečně i skutečnost, že se stranám v rámci článku 272 SFEU nabízí možnost neřešit spor podle určitého vnitrostátního práva, ale rozhodnout se pro úpravy jiného druhu. Je však možné, že v určitých případech nepodávají tyto úpravy vůbec žádnou odpověď na otázku týkající se podmínek přípustnosti určovací žaloby, upravují-li – jako např. Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží nebo zásady Unidroit – v zásadě pouze hmotněprávní aspekty. Soudní dvůr musí však i v takových případech umět posoudit přípustnost k němu podané určovací žaloby. Mají-li být případy, v nichž si strany jakožto lex causae zvolily vnitrostátní právo, a případy, kdy tak neučinily, posuzovány v otázkách přípustnosti podle jednotných měřítek, nezbývá tudíž jiná možnost než tato měřítka určit na základě unijního práva.

35.

Zatřetí neexistuje potřeba řešení spočívajícího v uplatnění příslušného lex causae.

36.

Unijní procesní právo totiž nabízí širokou škálu obecně platných zásad konkretizovaných ustálenou judikaturou, jež lze mutatis mutandis přenést na určovací žalobu. V ohnisku problematiky přípustnosti se přitom nachází otázka právního zájmu na podání žaloby, jehož neexistence způsobuje nepřípustnost žaloby jakéhokoliv druhu. Platí to též pro určovací žalobu, a právě pro ni.

37.

Dále je třeba zkoumat, zda je nutno ohledně určovací žaloby podané navrhovatelkou odpovědět kladně na otázku, zda má navrhovatelka dostatečný právní zájem na jejím podání.

38.

Formou předběžného závěru lze však již uvést, že určovací žaloba v rámci článku 272 SFEU je zaprvé v zásadě možná a zadruhé že její přípustnost bude posuzována podle autonomních zásad unijního práva.

39.

Na otázku, zda má navrhovatelka právní zájem na podání žaloby, kterou podala v listopadu 2012, by bylo, jak správně uvádí Tribunál, třeba odpovědět záporně, pokud by jí žaloba v případě úspěchu neslibovala významnější výhodu a na straně žalobkyně nelze zaznamenat vzniklý a trvající právní zájem na podání žaloby ( 22 ). V tomto ohledu má navrhovatelka povinnost tvrzení a nese důkazní břemeno ( 23 ).

40.

Žaloba neobsahuje konkrétní argumentaci navrhovatelky k jejímu domnělému zájmu na podání žaloby. Také kasační opravný prostředek se spokojuje s celkem nepřesnými formulacemi, jež se v zásadě dotýkají „nejistoty“ finanční situace navrhovatelky, jestliže nenabude jistoty, že si bude moci trvale ponechat jí vyplacené finanční prostředky ( 24 ). Navrhovatelka však neuvádí, v jaké míře by jí konkrétně prospělo objasnění věci již v okamžiku podání žaloby, a není ani doloženo, že by jí v opačném případě hrozily závažné právní nebo ekonomické škody a v čem by tyto škody přesně spočívaly. Ani na dotaz položený na jednání k tomu navrhovatelka neuvedla nic podstatného, takže se není třeba tázat, zda musí být argumentace nesoucí se v tomto duchu obsažená v kasačním opravném prostředku považována za opožděnou, a proto nemůže být zohledněna.

41.

V tom spočívá slabina určovacího návrhu navrhovatelky. Třebaže je určovací žaloba podle článku 272 SFEU v zásadě možná, unijní právo vyžaduje – zejména v takových případech, jako je případ žalobkyně – podrobnou argumentaci k otázce, proč musí být soudní ochrana poskytnuta ještě před uplatněním nároku Komisí. Zatímco u žalob na plnění, jež směřují k uspokojení konkrétních nároků, lze zájem na jejich podání zpravidla snadno dovodit z kontextu žalobního návrhu, zájem žalobce na abstraktním určení existence nebo neexistence právních vztahů soudem – popř. existence či neexistence určitého nároku, který je třeba chránit – vyžaduje zpravidla zvláštní odůvodnění. Úkolem soudů Unie totiž není vydávat abstraktní právní stanoviska.

42.

Lze si sice zcela jistě představit konfigurace, v nichž by navrhovatelce mělo být z hlediska účinné soudní ochrany umožněno soudní vyjasnění právního stavu cestou žaloby i před uplatněním nároku jejím smluvním partnerem.

43.

Například by bylo možno zvážit situaci, v níž by vedení navrhovatelky bylo v případě nároku na vrácení již před jeho realizací věřitelkou nuceno podat návrh na zahájení insolvenčního řízení nebo vytvořit značné rezervy v účetní závěrce, které by mohly trvale a nepříznivě ovlivnit bonitu, ekonomickou hodnotu nebo šance podniku na úspěch u veřejných zakázek.

44.

Nic takového však navrhovatelka nepřednesla, ale uváděla jenom obecné argumenty. Takovéto obecné argumenty však nesplňují požadavek, aby prokázala, že jí poskytnutí soudní ochrany zajistí trvající výhodu.

45.

To platí tím spíše, že v případě navrhovatelky bylo soudní řízení zahájeno nejen před vydáním konkrétní výzvy k vrácení platby, ale dokonce i před definitivním ukončením řízení Komise, jehož konání bylo smluvně sjednáno a v jehož průběhu zjevně i nadále trvala ochota Komise k vyjednávání. Není patrné, že by za těchto okolností již navrhovatelce hrozila značná újma, jejíhož určení by bylo zapotřebí, i když za určitých okolností – například při bezdůvodném a zdlouhavém řízení vedeném Komisí – lze určovací žalobu odůvodnit základním právem na řádnou správu ( 25 ) i před ukončením přezkumného řízení. K tomu však navrhovatelka neuvedla nic konkrétního. Pouze subjektivní názor navrhovatelky, že Komise nebere na zřetel její argumenty přednesené při mimosoudních jednáních, není ještě s to odůvodnit zájem navrhovatele na určení. Určovací žaloba zejména nesmí být zneužívána jako prostředek nátlaku sloužící k urychlení mimosoudních a smluvně sjednaných řízení.

46.

Vzhledem k výše uvedenému soud správně rozhodl, že navrhovatelka nemá právní zájem na podání žaloby a její žalobu odmítl jako nepřípustnou.

47.

Kasační opravný prostředek je proto třeba zamítnout.

48.

Navrhovatelka sice neměla úspěch ve věci a na odpovídající žádost by jí měla být uložena náhrada nákladů podle čl. 184 odst. 1 a 2 ve spojení s čl. 138 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora. Jelikož však Komise náhradu nákladů řízení nepožadovala a návrh na náhradu nákladů řízení podaný v řízení před Tribunálem se nevztahuje na řízení o kasačním opravném prostředku, ponese každý z účastníků řízení vlastní náklady řízení.

49.

S ohledem na předcházející úvahy Soudnímu dvoru navrhuji, aby rozhodl takto: