—

za Helm Düngemittel GmbH H. Nehmem, Rechtsanwalt,

—

za Evropskou komisi B.‑R. Killmannem a T. Scharfem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu Evropsko-středomořské dohody, kterou se zakládá přidružení mezi Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na jedné straně a Egyptskou arabskou republikou na straně druhé, podepsané v Lucemburku dne 25. června 2001 a schválené rozhodnutím Rady 2004/635/ES ze dne 21. dubna 2004 (Úř. věst. L 304, s. 39, dále jen „Evropsko-středomořská dohoda s Egyptem“), konkrétně článku 20 protokolu č. 4 k této dohodě týkajícího se definice pojmu „původní produkty“ a metod správní spolupráce, ve znění rozhodnutí Rady přidružení EU-Egypt č. 1/2006 ze dne 17. února 2006 (Úř. věst. L 73, s. 1, dále jen „protokol č. 4“).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Helm Düngemittel GmbH (dále jen „Helm Düngemittel“) a Hauptzollamt Krefeld (celní úřad v Krefeldu, Německo) ve věci uložení dovozního cla.

3

Podle článku 1 Vídeňské úmluvy o smluvním právu ze dne 23. května 1969 (Sbírka smluv OSN, sv. 1155, s. 331, dále jen „Vídeňská úmluva“), nadepsaného „Působnost úmluvy“, se tato úmluva vztahuje na smlouvy mezi státy.

4

Článek 3 Vídeňské úmluvy, nadepsaný „Mezinárodní dohody, na něž se úmluva nevztahuje“, stanoví:

„Skutečnost, že se tato úmluva nevztahuje na mezinárodní dohody sjednané mezi státy a jinými subjekty mezinárodního práva nebo mezi těmito jinými subjekty mezinárodního práva, ani na mezinárodní dohody, které nebyly sjednány písemnou formou, nepůsobí:

[...]

[...]“

5

Článek 26 Vídeňské úmluvy, nadepsaný „Pacta sunt servanda“, stanoví:

„Každá platná smlouva zavazuje smluvní strany a musí být jimi plněna v dobré víře.“

6

Článek 31 Vídeňské úmluvy, nadepsaný „Obecné pravidlo výkladu“, v odstavci 1 stanoví:

„Smlouva musí být vykládána v dobré víře, v souladu s obvyklým významem, který je dáván výrazům ve smlouvě v jejich celkové souvislosti, a rovněž s přihlédnutím k předmětu a účelu smlouvy.“

7

Evropsko-středomořská dohoda s Egyptem vstoupila v platnost dne 1. června 2004.

8

Článek 1 této dohody stanoví:

„1.   Tímto se zakládá přidružení mezi Společenstvím a jeho členskými státy na jedné straně a Egyptem na straně druhé.

2.   Cílem této dohody je:

[...]

[...]“ (neoficiální překlad)

9

Článek 6 této dohody, který je obsažen v hlavě II uvedené dohody a týká se volného pohybu zboží, stanoví:

„Společenství a Egypt postupně vytvoří oblast volného obchodu během přechodného období, které nepřesáhne 12 let od vstupu této dohody v platnost, podle podmínek stanovených v této hlavě a v souladu s ustanoveními Všeobecné dohody o clech a obchodu z roku 1994 a s dalšími mnohostrannými dohodami o obchodu se zbožím připojenými k Dohodě o zřízení Světové obchodní organizace (WTO) [...]“ (neoficiální překlad)

10

Článek 8 téže dohody, který se vztahuje v souladu s nadpisem hlavy II kapitoly 1 této dohody na průmyslové výrobky, zní:

„Dovozy produktů pocházejících z Egypta do Společenství se povolují bez cel, poplatků s rovnocenným účinkem, množstevních omezení a jiných opatření s rovnocenným účinkem.“ (neoficiální překlad)

11

Článek 27 Evropsko-středomořské dohody s Egyptem stanoví:

„Pojem ‚původní produkty‘ či ‚produkty pocházející z‘ pro účely provádění ustanovení této hlavy a metody správní spolupráce s ním související jsou vymezeny v protokolu č. 4.“ (neoficiální překlad)

12

Článek 16 odst. 1 protokolu č. 4, který je obsažen v hlavě V tohoto protokolu, nadepsaný „Doklad o původu“, stanoví:

„Dohoda se vztahuje na produkty pocházející ze Společenství při dovozu do Egypta a na produkty pocházející z Egypta při dovozu do Společenství po předložení jednoho z těchto dokladů o původu:

13

Článek 17 odst. 1 protokolu č. 4 stanoví, že „průvodní osvědčení EUR.1 nebo EUR-MED vydávají celní orgány země vývozu [...]“

14

Článek 20 protokolu č. 4 stanoví:

„Jsou-li původní produkty umístěny pod dohled celního úřadu ve Společenství nebo v Egyptě, je možné nahradit původní doklad o původu zboží jedním nebo více průvodními osvědčeními EUR.1 nebo EUR-MED pro účely zaslání všech nebo některých z těchto produktů na jiné místo ve Společenství nebo v Egyptě. Náhradní průvodní osvědčení EUR.1 nebo EUR-MED vydává celní úřad, pod jehož dohledem se produkty nacházejí.“

15

Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že Helm Düngemittel koupila v Egyptě zásilku 9300 metrických tun močoviny a pronajala si loď pro účely jejich přepravy do Terneuzen (Nizozemsko) a zbývající část do Hamburku (Německo). Egyptské celní orgány vydaly dne 2. února 2009 průvodní osvědčení EUR.1 (dále jen „průvodní osvědčení“), které se vztahovalo na všechno zboží a uvádělo jako zemi původu Egypt.

16

Dne 11. února 2009 Helm Düngemittel předložila toto osvědčení nizozemským celním orgánům a požádala je o vydání náhradního průvodního osvědčení EUR.1 (dále jen „náhradní průvodní osvědčení“) pro účely rozdělení zboží a odeslání jedné jeho části do Německa.

17

Dne 12. února 2009 připlula loď do přístavu v Terneuzen, ve kterém vyložila část zboží určeného do Nizozemska. Loď opustila Nizozemsko dne 13. února 2009. Zbývající část zboží byla vyložena v Hamburku a dne 16. února 2009 propuštěna do volného oběhu.

18

Nizozemské celní orgány vydaly dne 24. února 2009 náhradní průvodní osvědčení pro část zboží odeslaného z Nizozemska do Německa.

19

Helm Düngemittel podala dne 2. března 2009 dodatečné celní prohlášení za únor 2009 týkající se části zboží, které bylo propuštěno do volného oběhu v Německu. K tomuto prohlášení připojila náhradní průvodní osvědčení vydané nizozemskými celními orgány a požádala o uplatnění preferenčního celního režimu stanoveného Evropsko-středomořskou dohodou s Egyptem na část výše uvedeného zboží.

20

Hauptzollamt Krefeld se dne 15. dubna 2009 obrátil na nizozemské celní orgány s dotazem na jimi vydané náhradní průvodní osvědčení. Ve své odpovědi tyto orgány uvedly, že v době vydání tohoto osvědčení již dotčené zboží opustilo Nizozemsko, a že uvedené osvědčení bylo tudíž vydáno v rozporu s článkem 20 protokolu č. 4, jelikož zboží v době vydání tohoto osvědčení již nebylo pod jejich dohledem.

21

Hauptzollamt Krefeld zaslal dne 19. listopadu 2010 Helm Düngemittel celní výměr, kterým vyměřil dovozní clo ve výši 68382,54 eur, protože náhradní průvodní osvědčení neumožňovalo prokázat preferenční egyptský původ dotčené části zboží určeného pro Německo.

22

Nizozemské celní orgány v odpovědi na novou žádost německých celních orgánů dne 24. února 2011 uvedly, že obsah náhradního průvodního osvědčení je správný a že ho nezruší ani neprohlásí za neplatné.

23

Helm Düngemittel podala proti celnímu výměru, který vydal Hauptzollamt Krefeld, odvolání, které posledně jmenovaný zamítl rozhodnutím ze dne 16. listopadu 2011.

24

Helm Düngemittel podala proti tomuto rozhodnutí žalobu k předkládajícímu soudu, kterou se domáhá zrušení celního výměru ze dne 19. listopadu 2010. Tvrdí, že článek 20 protokolu č. 4 stanoví právo na obdržení náhradního průvodního osvědčení a že toto právo nezávisí na období, po které může být zboží pod dohledem celního úřadu. Vyměření cla a posteriori je mimoto neslučitelné s právem na preferenční zacházení stanoveným Evropsko-středomořskou dohodou s Egyptem. Pro určení, zda má zboží preferenční původ, je totiž rozhodující posouzení orgánů země vývozu. V projednávaném případě musí být náhradnímu průvodnímu osvědčení vydanému nizozemskými celními orgány přiznána tatáž důkazní hodnota jako dokladu o původu, jako kdyby bylo vydáno vyvážející zemí.

25

Hauptzollamt Krefeld navrhuje žalobu zamítnout. Podle jeho názoru protokol č. 4 nestanoví vydání náhradního průvodního osvědčení a posteriori. Dotčené náhradní průvodní osvědčení tedy neumožňuje prokázat původ části zboží dovezeného do Německa.

26

Podle předkládajícího soudu je nesporné, že dotčené zboží pochází z Egypta. Sporná je podle tohoto soudu pouze otázka, zda náhradním průvodním osvědčením, které předložila Helm Düngemittel, lze ve smyslu protokolu č. 4 prokázat preferenční původ části zboží dovezeného do Německa. Předkládající soud je toho názoru, že podle článku 20 tohoto protokolu lze náhradní průvodní osvědčení vydat pouze tehdy, pokud je zboží pod dohledem celního úřadu členského státu, který uvedené osvědčení vydal, aby tento úřad mohl ověřit, zda se toto zboží shoduje se zbožím popsaným v původním průvodním osvědčení. V projednávaném případě však tomu tak nebylo, neboť dotčené zboží již bylo v době vydání náhradního průvodního osvědčení ve volném oběhu. Z judikatury Soudního dvora nicméně vyplývá, že existují výjimky ze zásady, že preferenční zacházení lze přiznat pouze tehdy, pokud byl předložen platný důkaz o právu na toto preferenční zacházení. Předkládající soud v této souvislosti zdůrazňuje, že v projednávaném případě spočívá odmítnutí uznat náhradní osvědčení za doklad o původu na ryze formálních důvodech.

27

Za těchto podmínek se Finanzgericht Düsseldorf rozhodl přerušit řízení a položit Soudním dvoru následující předběžnou otázku:

„Je třeba mít za to, že původ zboží není prokázán, jestliže bylo na jeho část vydáno průvodní osvědčení podle článku 20 protokolu č. 4 [...], ačkoli nebyly splněny podmínky tohoto ustanovení, neboť zboží se v době vydání osvědčení nenacházelo pod dohledem celního orgánu, který jej vydal?“

28

Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda Evropsko-středomořská dohoda s Egyptem musí být vykládána v tom smyslu, že egyptský původ zboží ve smyslu celního preferenčního režimu zavedeného uvedenou dohodou lze prokázat i v případě, že zboží bylo při svém vstupu do prvního členského státu rozděleno pro účely odeslání jeho části do druhého členského státu a že náhradní průvodní osvědčení vydané celními orgány prvního členského státu vztahující se na část tohoto zboží odeslaného do druhého členského státu nesplňuje podmínky pro vydání takového osvědčení stanovené článkem 20 protokolu č. 4 k této dohodě.

29

Úvodem je třeba poukázat na to, že podle článku 20 protokolu č. 4 platí, že jsou-li produkty pocházející z členského státu nebo z Egypta „umístěny pod dohled“ celního úřadu v členském státě nebo v Egyptě, je možné zejména pro účely zaslání všech nebo některých z těchto produktů na jiné místo v Unii nahradit původní doklad o původu uvedených produktů jedním nebo více náhradními průvodními osvědčeními, která vydává celní úřad, „pod jehož dohledem se produkty nacházejí“.

30

Ze znění této posledně uvedené části věty vyplývá, že náhradní průvodní osvědčení musejí vydat celní orgány v době, kdy se zboží nachází pod jejich dohledem, nebo v případě, že tyto orgány fyzicky kontrolují zboží, co nejdříve po této kontrole.

31

V projednávaném případě z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že zboží dotčené v původním řízení bylo v Nizozemsku rozděleno za účelem přesměrování jeho části do Německa. Náhradní průvodní osvědčení vztahující se na tuto část zboží vydaly nizozemské celní orgány jedenáct dní poté, co uvedená část zboží opustila nizozemské území. Z toho však nutně neplyne, že původ uvedené části zboží nemůže být podle unijního práva prokázán.

32

Podle judikatury Soudního dvora průvodní osvědčení zajisté představuje důkaz o preferenčním původu zboží, a kdyby bylo připuštěno, že se vedle těchto dokladů o původu lze dovolávat jiných důkazů, narušila by se jednotnost a bezpečnost uplatňování dohod o volném obchodu uzavřených se třetími zeměmi (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. února 1995, Bonapharma, C-334/93, Recueil, s. I-319, bod 16). Požadavek týkající se platného dokladu o původu nelze tedy považovat za pouhou formalitu, která nemusí být dodržena, pokud je místo původu prokázáno jinými důkazy (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. února 2010, Brita, C-386/08, Sb. rozh. s. I-1289, bod 57 a citovaná judikatura).

33

Soudní dvůr již nicméně rozhodl, že orgánům země vývozu přísluší, aby stanovily původ zboží a že celní orgány členských států musejí v zásadě uznávat posouzení provedená celními orgány země vývozu, zejména v případě, kdy je preferenční režim zaveden mezinárodní dohodou zavazující Unii vůči třetímu státu na základě vzájemných povinností (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 15. prosince 2011, Afasia Knits Deutschland, C-409/10, Sb. rozh. s. I-13331, bod 29, jakož i ze dne 8. listopadu 2012, Lagura Vermögensverwaltung, C‑438/11, body 34 až 36 a citovaná judikatura).

34

Navíc uznání rozhodnutí, která přijaly orgány země vývozu zavázané vůči Unii v rámci režimu volného obchodu, celními orgány členských států je nezbytné k tomu, aby Unie mohla od orgánů uvedené země vyžadovat dodržování rozhodnutí přijatých celními orgány členských států týkajících se původu produktů vyvážených z Unie do této země (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. července 1984, Les Rapides Savoyards a další, 218/83, Recueil, s. 3105, bod 27).

35

Ze skutkových okolností popsaných v předkládacím rozhodnutí, které nejsou zpochybňovány, přitom vyplývá, že preferenční původ zboží dovezeného Helm Düngemittel z Egypta byl potvrzen průvodním osvědčením vydaným egyptskými celními orgány. V souladu s judikaturou připomenutou v bodě 33 tohoto rozsudku takové osvědčení zavazuje všechny unijní celní orgány stran preferenčního původu zboží, které je v něm uvedeno.

36

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že taková situace, jako je situace ve věci v původním řízení, není srovnatelná se situací, kdy průvodní osvědčení vydané zemí vývozu nesplňuje podmínky stanovené protokolem č. 4. V tomto druhém případě totiž preferenční původ veškerého zboží dovezeného do Unie nelze prokázat, kdežto v prvním případě je původ dotčeného zboží dovezeného do Unie prokázán průvodním osvědčením, který řádně vydaly egyptské celní orgány.

37

Mimoto je třeba připomenout, že mezinárodní smluvní právo bylo kodifikováno především Vídeňskou úmluvou a že pravidla obsažená v této úmluvě se použijí na dohodu uzavřenou mezi státem a mezinárodní organizací, jakou je Evropsko-středomořská dohoda s Egyptem, jelikož tato pravidla vyjadřují obecné mezinárodní obyčejové právo (obdobně viz výše uvedený rozsudek Brita, body 40 a 41).

38

Situace, kdy je dovozci, který je držitelem průvodního osvědčení vystaveného zemí vývozu v souladu s protokolem č. 4, odepřeno přiznání preferenčního režimu týkajícího se zboží, které dovezl do Unie, je přitom neslučitelná se zásadami zakotvenými v článcích 26 a 31 Vídeňské úmluvy, jakož i s cíli Evropsko-středomořské dohody s Egyptem uvedenými v článku 1 této dohody, a je v rozporu s článkem 8 této dohody.

39

Pokud však dotčené zboží bylo při svém vstupu do Unie rozděleno pro účely zaslání jeho části na jiné místo v Unii ve smyslu článku 20 protokolu č. 4, je na dovozci, kterému bylo vydáno náhradní průvodní osvědčení, třebaže nebyly splněny podmínky stanovené v tomto ustanovení, avšak který se přesto hodlá dovolávat průvodního osvědčení vydaného egyptskými celními orgány, aby prokázal, že tato část rozděleného zboží vskutku odpovídá zboží, jehož preferenční původ prokazuje průvodní osvědčení vydané egyptskými celními orgány.

40

S ohledem na výše uvedené je třeba na položenou otázku odpovědět, že Evropsko-středomořská dohoda s Egyptem musí být vykládána v tom smyslu, že egyptský původ zboží ve smyslu celního preferenčního režimu zavedeného uvedenou dohodou lze prokázat i v případě, že zboží bylo při svém vstupu do prvního členského státu rozděleno pro účely odeslání jeho části do druhého členského státu a že náhradní průvodní osvědčení vydané celními orgány prvního členského státu vztahující se na část tohoto zboží odeslaného do druhého členského státu nesplňuje podmínky pro vydání takového osvědčení stanovené v článku 20 protokolu č. 4.

41

Takový důkaz však vyžaduje, aby byl preferenční původ zboží, které bylo původně dovezeno z Egypta, prokázán průvodním osvědčením vydaným egyptskými celními orgány v souladu s uvedeným protokolem a dovozce prokázal, že část zboží rozdělená v tomto prvním členském státě a odeslaná do druhého členského státu odpovídá části zboží dovezeného z Egypta do prvního členského státu. Ověřit, zda tyto podmínky jsou ve věci v původním řízení splněny, přísluší předkládajícímu soudu.

42

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto:

Evropsko-středomořská dohoda s Egyptem, kterou se zakládá přidružení mezi Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na jedné straně a Egyptskou arabskou republikou na straně druhé, podepsaná v Lucemburku dne 25. června 2001 a schválená rozhodnutím Rady 2004/635/ES ze dne 21. dubna 2004, musí být vykládána v tom smyslu, že egyptský původ zboží ve smyslu celního preferenčního režimu zavedeného uvedenou dohodou lze prokázat i v případě, že zboží bylo při svém vstupu do prvního členského státu rozděleno pro účely odeslání jeho části do druhého členského státu a že náhradní průvodní osvědčení EUR.1 vydané celními orgány prvního členského státu vztahující se na část tohoto zboží odeslaného do druhého členského státu nesplňuje podmínky pro vydání takového osvědčení stanovené v článku 20 protokolu č. 4 k této dohodě týkajícím se vymezení pojmu „původní produkty“ a metod správní spolupráce, ve znění rozhodnutí Rady přidružení EU-Egypt č. 1/2006 ze dne 17. února 2006.

Takový důkaz však vyžaduje, aby byl preferenční původ zboží, které bylo původně dovezeno z Egypta, prokázán průvodním osvědčením EUR.1 vydaným egyptskými celními orgány v souladu s uvedeným protokolem a dovozce prokázal, že část zboží rozdělená v tomto prvním členském státě a odeslaná do druhého členského státu odpovídá části zboží dovezeného z Egypta do prvního členského státu. Ověřit, zda tyto podmínky jsou ve věci v původním řízení splněny, přísluší předkládajícímu soudu.