—

za Zentralbetriebsrat der gemeinnützigen Salzburger Landeskliniken Betriebs GmbH C. Mahringerem, Rechtsanwalt,

—

za Land Salzburg I. Harrer-Hörzinger, Rechtsanwältin, a P. Siebererem, Prozessbevollmächtigter,

—

za rakouskou vládu C. Pesendorfer a M. Winkler, jako zmocněnkyněmi,

—

za německou vládu T. Henzem, jakož i K. Petersen a A. Wiedmann, jako zmocněnci,

—

za Evropskou komisi J. Enegrenem, V. Kreuschitzem a F. Schatzem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 45 SFEU a čl. 7 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 492/2011 ze dne 5. dubna 2011 o volném pohybu pracovníků uvnitř Unie (Úř. věst. L 141, s. 1).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Zentralbetriebsrat der gemeinnützigen Salzburger Landeskliniken Betriebs GmbH (výbor zaměstnanců společnosti provozující kliniky spolkové země Salcbursko) a Spolkovou zemí Salcbursko ve věci částečného zohlednění dob zaměstnání získaných zaměstnanci spolkové země Salcbursko u jiného zaměstnavatele než u spolkové země Salcbursko pro výpočet jejich platů.

3

Článek 7 odst. 1 nařízení č. 492/2011 stanoví:

„S pracovníkem, který je státním příslušníkem členského státu, nesmí být na území jiného členského státu zacházeno z důvodu jeho státní příslušnosti jinak než s tuzemskými pracovníky, jde-li o podmínky zaměstnávání a pracovní podmínky, zejména z oblasti odměňování, skončení pracovního poměru a návratu k povolání nebo opětného zaměstnání, pokud se stal nezaměstnaným.“

4

Ustanovení § 1 zákona spolkové země Salcbursko v oblasti přidělování zaměstnaců (Salzburger Landesbediensteten-Zuweisungsgesetz, LGBl. 119/2003) zní takto:

„(1)   Zaměstnanci, kteří před nabytím účinnosti tohoto zákona pracovali

jsou od nabytí účinnosti tohoto zákona zařazeni na dosavadní pracovní místo, při zachování svých práv a povinností, jakožto zaměstnanci ve stálé službě [Gemeinnützigen Salzburger Landeskliniken Betriebs GmbH (dále jen ‚SALK‘)].

(2)   Není-li stanoveno jinak, zaměstnanci jsou ve smyslu tohoto zákona úředníci [...] a smluvní zaměstnanci [...] spolkové země.“

5

Ustanovení § 3 uvedeného zákona stanoví:

(1)   Vedení [SALK] je oprávněno přijmout v souladu s plánem pracovních míst [...] do služebního poměru pro spolkovou zemi Salcbursko a jejím jménem [...] zaměstnance potřebné pro výkon úkolů [SALK]

(2)   Osoby, které byly přijaty do služebního poměru podle odstavce 1, jsou smluvními zaměstnanci spolkové země Salcbursko [...] a považují se za zařazené do služby [SALK].“

6

Ustanovení § 53 odst. 1 zákona spolkové země Salcbursko o statutu smluvních zaměstnanců (Salzburger Landesvertragsbedienstetengesetz), ve znění rozhodném z hlediska skutkového stavu v původním řízení (LGBl. 4/2000, dále jen „L-VBG“), uvádělo:

„Smluvní zaměstnanec postupuje do vyššího stupně v rámci své třídy každé dva roky. Tento postup závisí, s výjimkou odchylných ustanovení, na rozhodném dni pro služební postup.“

7

Ustanovení § 54 L-VBG stanovilo:

„Rozhodný den pro služební postup je třeba určit tak, že se za předcházející dni nástupu do služby pokládají jiné doby zaměstnání ve výši 60 %. Za ‚jiné doby zaměstnání‘ se považuje období od dovršení 18 let (u vyšších pozic 22 let) do dne nástupu do služby spolkové země [...]“

8

L-VBG byl změněn v roce 2012 se zpětnou účinností k 1. lednu 2004 (LGBl. 99/2012). Ustanovení § 54 L-VBG, ve znění změn, zní takto:

„(1)   Rozhodný den pro služební postup je třeba určit tak, že se za předcházející dni nástupu do služby pokládají za podmínek stanovených v odstavci 2 doby následující po 30. červnu roku, během něhož bylo nebo mělo být, po přijetí do prvního studijního cyklu, dokončeno devítileté studium.

(2)   Doby uvedené v odstavci 1 předcházejí dni nástupu do služby následovně:

9

SALK je holdingovou společností vlastnící tři nemocnice a další zařízení nacházející se ve spolkové zemi Salcbursko, jejímž jediným akcionářem je spolková země Salcbursko, která je žalovanou v původním řízení. Podle vnitrostátní právní úpravy jsou zaměstnanci SALK úředníky nebo smluvními zaměstnanci spolkové země Salcbursko.

10

Ze spisu předloženého Soudnímu dvoru vyplývá, že k 31. květnu 2012 pracovalo pro SALK 716 lékařů, z nichž 113 pocházelo z jiných členských států Evropské unie nebo Evropského hospodářského prostoru (EHP) než z Rakouské republiky, jakož i 2 850 nelékařských zdravotnických pracovníků, z nichž 340 pocházelo z jiných členských států Unie nebo EHP než z Rakouské republiky.

11

Žalobou podanou dne 6. dubna 2012 předložil Zentralbetriebsrat der gemeinnützigen Salzburger Landeskliniken Betriebs GmbH Landesgericht Salzburg návrh, kterým se domáhal, aby Landesgericht Salzburg určil s účinky pro účastníky řízení, že zaměstnanci SALK mají při určení rozhodného dne pro postup do vyššího stupně v rámci jejich třídy právo na to, aby jim byly uznány veškeré profesně relevantní doby zaměstnání získané v Unii nebo v EHP u jiných zaměstnavatelů než u spolkové země Salcbursko, a to z důvodu, že kdyby tyto doby zaměstnání byly získány ve službě spolkové země Salcbursko, byly by zohledněny v plném rozsahu.

12

Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že tento návrh byl podán na základě § 54 odst. 1 zákona o soudech pro pracovní a sociální záležitosti (Arbeits- und Sozialgerichtsgesetz). Podle tohoto ustanovení mohou orgány zastupující zaměstnance, které jsou způsobilé být účastníky řízení před soudy, v rámci své pravomoci žalovat ve věcech týkajících se pracovního práva na určení existence nebo neexistence práv nebo právních vztahů týkajících se nejméně tří zaměstnanců jejich závodu nebo podniku.

13

Předkládající soud konstatuje, že při určování rozhodného dne pro postup zaměstnanců SALK do vyššího stupně v rámci jejich třídy rozlišuje § 54 L-VBG podle toho, zda zaměstnanci vždy pracovali jen ve službách spolkové země Salcbursko, nebo zda pracovali pro jiné zaměstnavatele. V případě prvně zmíněných se doby zaměstnání zohledňují v plném rozsahu, kdežto u druhých se doby zaměstnání získané před jejich přijetím do služby spolkové země Salcbursko zohledňují pouze ve výši 60 %. Zaměstnanci, kteří začínají pracovní činnost u spolkové země Salcbursko, jsou tudíž zařazeni do vyššího platového stupně než zaměstnanci, kteří získali srovnatelnou odbornou praxi o stejné délce u jiných zaměstnavatelů.

14

Předkládající soud má za to, že § 54 L-VBG nezakládá přímou diskriminaci na základě státní příslušnosti, neboť se bez rozdílu vztahuje jak na rakouské státní příslušníky, tak na příslušníky jiných členských států. Tento soud má však určité pochybnosti o slučitelnosti tohoto ustanovení s článkem 45 SFEU a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 492/2011.

15

Za těchto podmínek se Landesgericht Salzburg rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Brání článek 45 SFEU a čl. 7 odst. 1 nařízení [č. 492/2011] vnitrostátní právní úpravě (v tomto případě § 53 a § 54 L-VBG), podle které veřejný zaměstnavatel pro účely určení rozhodného dne pro postup do vyšších platových stupňů zohledňuje doby zaměstnání získané u něj nepřetržitě jeho zaměstnanci v plném rozsahu, kdežto doby zaměstnání získané jeho zaměstnanci u jiných veřejných nebo soukromých zaměstnavatelů – a to ať v Rakousku nebo v jiných státech [Unie] nebo EHP – zohledňuje paušálně pouze zčásti od určitého věku?“

16

Spolková země Salcbursko namítá, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je nepřípustná, neboť dostatečně neuvádí skutkové a právní okolnosti, které mají Soudnímu dvoru umožnit podat na položenou otázku užitečnou odpověď. Konkrétně předkládající soud podle ní nezohlednil pozměněný § 54 L-VBG, který se má uplatnit ve sporu v původním řízení.

17

V tomto ohledu je třeba připomenout, že potřeba dospět k výkladu unijního práva, který by byl užitečný pro vnitrostátní soud, vyžaduje, aby tento soud vymezil skutkový a právní rámec, ze kterého vychází otázky, které pokládá, nebo aby alespoň vysvětlil skutkové předpoklady, na kterých jsou tyto otázky založeny (viz rozsudky ze dne 31. ledna 2008, Centro Europa 7, C-380/05, Sb. rozh. s. I-349, bod 57 a citovaná judikatura, a ze dne 11. března 2010, Attanasio Group, C-384/08, Sb. rozh. s. I-2055, bod 32).

18

Soudní dvůr též zdůraznil, že je důležité, aby vnitrostátní soud uvedl konkrétní důvody, proč má pochybnosti o výkladu unijního práva a proč považuje za nezbytné položit Soudnímu dvoru předběžné otázky (v tomto smyslu viz zejména rozsudek ze dne 6. prosince 2005, ABNA a další, C-453/03, C-11/04, C-12/04 a C-194/04, Sb. rozh. s. I-10423, bod 46 a citovaná judikatura, jakož i usnesení ze dne 20. ledna 2011, Chihabi a další, C‑432/10, bod 22).

19

V projednávané věci je nutno konstatovat, že předkládací rozhodnutí obsahuje skutkové a právní okolnosti, které Soudnímu dvoru umožňují podat předkládajícímu soudu užitečnou odpověď a vládám členských států a jiným zúčastněným umožňují předložit vyjádření podle článku 23 statutu Soudního dvora Evropské unie. V předkládacím rozhodnutí byly též jasně uvedeny důvody, které předkládající soud vedly k tomu, aby Soudnímu dvoru položil předběžnou otázku.

20

Předkládající soud mimoto v odpověď na žádost o vysvětlení, kterou mu Soudní dvůr zaslal na základě článku 101 svého jednacího řádu, uvedl, že § 54 L-VBG, ve znění změn, nemá žádný vliv na relevanci předběžné otázky, neboť toto ustanovení i nadále zohledňuje doby zaměstnání získané od dovršení 18 nebo 22 let do dne nástupu do služby spolkové země Salcbursko ve výši 60 %.

21

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je tudíž přípustná.

22

Podstatou předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda musí být článek 45 SFEU a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 492/2011 vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle které se pro určení rozhodného dne pro postup zaměstnanců územního samosprávného celku do vyšších platových stupňů v rámci jejich třídy zohledňují doby zaměstnání získané nepřetržitě ve službě tohoto samosprávného celku v plném rozsahu, kdežto jakákoli jiná doba zaměstnání se zohledňuje pouze částečně.

23

Článek 45 odst. 2 SFEU zakazuje jakoukoli diskriminaci mezi pracovníky členských států na základě státní příslušnosti, pokud jde o zaměstnávání, odměnu za práci a jiné pracovní podmínky. Článek 7 odst. 1 nařízení č. 492/2011 představuje pouze zvláštní výraz zásady nediskriminace zakotvené v čl. 45 odst. 2 SFEU ve zvláštní oblasti podmínek zaměstnávání, jakož i pracovních podmínek, a musí tedy být vykládán stejným způsobem jako tento posledně uvedený článek (rozsudek ze dne 26. října 2006, Komise v. Itálie, C-371/04, Sb. rozh. s. I-10257, bod 17 a citovaná judikatura).

24

Určení dne rozhodného pro postup do vyšších platových stupňů nepopiratelně spadá, jakožto skutečnost ovlivňující odměňování zaměstnanců, do věcné působnosti ustanovení uvedených v předchozím bodě.

25

Zásada rovného zacházení stanovená jak článkem 45 SFEU, tak článkem 7 nařízení č. 492/2011 zakazuje nejen zjevnou diskriminaci na základě státní příslušnosti, ale také všechny formy skryté diskriminace, které v důsledku použití jiných rozlišovacích kritérií vedou ve skutečnosti ke stejnému výsledku (viz zejména rozsudky ze dne 23. května 1996, O’Flynn, C-237/94, Recueil, s. I-2617, bod 17, a ze dne 28. června 2012, Erny, C‑172/11, bod 39).

26

Ustanovení vnitrostátního práva, byť se uplatňuje nezávisle na státní příslušnost, musí být považováno za nepřímo diskriminační, pokud se může ve své podstatě dotýkat migrujících pracovníků více než tuzemských pracovníků, a pokud v důsledku toho existuje riziko, že prvně uvedení budou obzvláště znevýhodněni, ledaže by takové ustanovení bylo objektivně odůvodněné a přiměřené sledovanému cíli (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. září 2009, Komise v. Německo, C-269/07, Sb. rozh. s. I-7811, bod 54 a citovaná judikatura).

27

Aby opatření mohlo být kvalifikováno jako nepřímo diskriminační, není nutné, aby mělo za účinek upřednostňování všech tuzemských státních příslušníků, nebo aby znevýhodňovalo pouze státní příslušníky jiných členských států s vyloučením tuzemských státních příslušníků (výše uvedený rozsudek Erny, bod 41 a citovaná judikatura).

28

V projednávaném případě se vnitrostátní právní úprava dotčená v původním řízení, která odmítá zohlednit všechny relevantní doby zaměstnání získané migrujícím pracovníkem u zaměstnavatele, který je usazen v jiném členském státě než v Rakouské republice, může dotýkat migrujících pracovníků více než tuzemských pracovníků tím, že migrující pracovníci budou obzvláště znevýhodněni, jelikož tito pracovníci získali před nástupem do služeb spolkové země Salcbursko s velkou pravděpodobností odbornou praxi v jiném členském státě než v Rakouské republice. Migrující pracovník, který získal u zaměstnavatelů usazených v jiném členském státě než v Rakouské republice relevantní odbornou praxi o stejné délce, jako je ta, kterou získal pracovník, jenž nepřetržitě pracoval ve službách spolkové země Salcbursko, bude zařazen do nižšího platového stupně, než je stupeň, do kterého bude zařazen posledně zmíněný pracovník.

29

Předkládající soud dále uvádí, že zmíněná právní úprava má stejný dopad na zaměstnance, kteří nastoupili do služeb spolkové země Salcbursko poté, co nejprve pracovali pro uvedené služby a následně pro jiné zaměstnavatele, neboť všechny doby zaměstnání získané těmito zaměstnanci až do doby jejich opětovného nástupu do služeb spolkové země budou zohledněny pouze ve výši 60 %. Tato právní úprava je tak způsobilá odradit pracovníky, kteří již byli zaměstnáni spolkovou zemí Salcbursko, od využití práva volného pohybu. Pokud se totiž rozhodnout opustit služby spolkové země Salcbursko a později budou chtít znovu nastoupit do zmíněných služeb, všechny doby zaměstnání, které až do té doby získali, budou při výpočtu jejich platu zohledněny pouze částečně.

30

Vnitrostátní předpisy, které pracovníkovi, jenž je příslušníkem některého členského státu, brání nebo ho odrazují od toho, aby opustil stát svého původu za účelem výkonu svého práva na volný pohyb, přitom tvoří překážku této svobody, i když jsou používány nezávisle na státní příslušnosti dotčených pracovníků (viz zejména rozsudky ze dne 17. března 2005, Kranemann, C-109/04, Sb. rozh. s. I-2421, bod 26, a ze dne 16. března 2010, Olympique Lyonnais, C-325/08, Sb. rozh. s. I-2177, bod 34).

31

Je sice pravda, že právní úprava dotčená v původním řízení může působit v neprospěch nejen migrujících pracovníků, ale i tuzemských pracovníků, kteří získali relevantní odbornou praxi u jiného zaměstnavatele usazeného v Rakousku než u spolkové země Salcbursko. Avšak jak bylo připomenuto v bodě 27 tohoto rozsudku, aby opatření mohlo být kvalifikováno jako nepřímo diskriminační, není nutné, aby mělo za účinek upřednostňování všech tuzemských státních příslušníků, nebo aby znevýhodňovalo pouze státní příslušníky jiných členských států s vyloučením tuzemských státních příslušníků.

32

Cílem všech ustanovení Smlouvy o FEU týkajících se volného pohybu osob, jakož i ustanovení nařízení č. 492/2011 je totiž usnadnit státním příslušníkům členských států výkon veškerých profesních činností na území Unie a tato ustanovení brání přijetí opatření, která by mohla znevýhodňovat tyto státní příslušníky, chtějí-li vykonávat hospodářskou činnost na území jiného členského státu (v tomto smyslu viz zejména výše uvedené rozsudky Kranemann, bod 25, a Olympique Lyonnais, bod 33).

33

K argumentaci rakouské a německé vlády, které mají za to, že vnitrostátní právní úprava dotčená v původním řízení ovlivňuje rozhodnutí migrujícího pracovníka, zda nastoupí do služeb SALK, pouze náhodně, je třeba připomenout, že důvody, proč se migrující pracovník rozhodne využít svobody pohybu v rámci Unie, nelze zohledňovat při posuzování diskriminační povahy vnitrostátního ustanovení. Možnost dovolávat se základní svobody, jako je svoboda pohybu osob, nelze totiž omezit takovými ryze subjektivními důvody (výše uvedený rozsudek O’Flynn, bod 21).

34

Navíc články Smlouvy týkající se volného pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu představují pro Unii základní ustanovení a všechny překážky této svobody jsou zakázány, i když jsou jen menšího významu (viz zejména rozsudky ze dne 15. února 2000, Komise v. Francie, C-169/98, Recueil, s. I-1049, bod 46, a ze dne 1. dubna 2008, Gouvernement de la Communauté française a gouvernement wallon, C-212/06, Sb. rozh. s. I-1683, bod 52 a citovaná judikatura).

35

Taková vnitrostátní právní úprava, jako je ta, která je dotčena v původním řízení, je tudíž způsobilá být na překážku volnému pohybu pracovníků, což je v zásadě zakázáno článkem 45 SFEU a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 492/2011.

36

Takové opatření lze připustit pouze tehdy, sleduje-li některý z legitimních cílů stanovených ve Smlouvě nebo je-li odůvodněno naléhavými důvody obecného zájmu. V takovém případě je však ještě třeba, aby použití takového opatření bylo způsobilé zaručit uskutečnění daného cíle a nepřekračovalo meze toho, co je k dosažení tohoto cíle nezbytné (v tomto smyslu viz zejména výše uvedené rozsudky Kranemann, bod 33, a Olympique Lyonnais, bod 38).

37

Předkládající soud má v tomto ohledu za to, že právní úprava dotčená v původním řízení zavádí „věrnostní prémii“, jejímž účelem je odměnit pracovníky, kteří nepřetržitě pracují u téhož zaměstnavatele. Podle spolkové země Salcbursko a rakouské vlády uvedená právní úprava takovou prémii nezavádí.

38

I kdyby tato právní úprava skutečně sledovala cíl podpory věrnosti zaměstnanců vůči jejich zaměstnavatelům a byť nelze vyloučit, že by tento cíl mohl představovat naléhavý důvod obecného zájmu (viz rozsudek ze dne 30. září 2003, Köbler, C-224/01, Recueil, s. I-10239, bod 83), je nutno konstatovat, že s ohledem na znaky uvedené právní úpravy nic nenasvědčuje tomu, že by překážka, kterou tato právní úprava přináší, byla způsobilá zaručit uskutečnění tohoto cíle.

39

Předkládající soud totiž v odpověď na žádost o vysvětlení zmíněnou v bodě 20 tohoto rozsudku uvedl, že zaměstnanci SALK, jakožto úředníci nebo smluvní zaměstnanci spolkové země Salcbursko, požívají výhody spočívající v zohlednění všech předchozích dob odborné praxe, která je či není relevantní z hlediska funkcí vykonávaných u SALK, získaných nepřetržitě ve službách spadajících nejen pod SALK jako takovou, ale i obecně do působnosti spolkové země Salcbursko.

40

Vzhledem k mnohočetnosti potenciálních zaměstnavatelů spadajících do působnosti spolkové země Salcbursko má přitom takový platový systém umožnit mobilitu v rámci jedné skupiny různých zaměstnavatelů, a nikoli odměňovat věrnost zaměstnance vůči konkrétnímu zaměstnavateli (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. listopadu 2000, Österreichischer Gewerkschaftsbund, C-195/98, Recueil, s. I-10497, bod 49).

41

Spolková země Salcbursko, jakož i rakouská a německá vláda tvrdí, že právní úprava dotčená v původním řízení sleduje legitimní cíle administrativního zjednodušení a transparentnosti. Pokud jde o prvně zmíněný cíl, paušální zohlednění ve výši 60 % všech dob zaměstnání získaných u jiných zaměstnavatelů než u spolkové země Salcbursko nahradilo dřívější složitý systém s cílem zjednodušit výpočty, které musí správa provádět při určování dne rozhodného pro postup do vyšších platových stupňů, neboť již není nutné zkoumat v každém jednotlivém případě celou profesní kariéru nově přijatých zaměstnanců, a snížit tak s tím související administrativní výdaje.

42

Nelze však připustit, že cíl spočívající v administrativním zjednodušení, které má pouze ulehčit úkoly přináležející veřejné správě, zejména usnadněním výpočtů, jež musí tato správa provádět, představuje naléhavý důvod obecného zájmu způsobilý odůvodnit omezení natolik základní svobody, jako je volný pohyb pracovníků zaručený článkem 45 SFEU.

43

Navíc úvaha, že takové zjednodušení umožňuje snížit administrativní výdaje, je čistě hospodářské povahy, a tudíž podle ustálené judikatury nemůže představovat naléhavý důvod obecného zájmu (viz zejména rozsudek ze dne 15. dubna 2010, CIBA, C-96/08, Sb. rozh. s. I-2911, bod 48 a citovaná judikatura).

44

Je-li cílem vnitrostátní právní úpravy dotčené v původním řízení zajistit větší transparentnost při určování dne rozhodného pro postup do vyšších platových stupňů, je nutno konstatovat, že tato právní úprava každopádně překračuje meze toho, co je k dosažení tohoto cíle nezbytné. Požadovaná transparentnost může být totiž zajištěna opatřeními, která nejsou na překážku volnému pohybu pracovníků, jako např. vypracováním a zveřejněním nebo rozšířením vhodnými prostředky předem stanovených nediskriminačních kritérií pro posouzení délky relevantní odborné praxe pro postup do vyšších platových stupňů.

45

Vzhledem k výše uvedenému je třeba na položenou otázku odpovědět tak, že článek 45 SFEU a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 492/2011 musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle které se pro určení dne rozhodného pro postup zaměstnanců územního samosprávného celku do vyšších platových stupňů v rámci jejich třídy zohledňují doby zaměstnání získané nepřetržitě ve službě tohoto samosprávného celku v plném rozsahu, kdežto jakákoli jiná doba zaměstnání se zohledňuje pouze částečně.

46

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto:

Článek 45 SFEU a čl. 7 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 492/2011 ze dne 5. dubna 2011 o volném pohybu pracovníků uvnitř Unie musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle které se pro určení dne rozhodného pro postup zaměstnanců územního samosprávného celku do vyšších platových stupňů v rámci jejich třídy zohledňují doby zaměstnání získané nepřetržitě ve službě tohoto samosprávného celku v plném rozsahu, kdežto jakákoli jiná doba zaměstnání se zohledňuje pouze částečně.