—

za Sandler AG H.-M. Wolffgangem, Steuerberater, jakož i N. Harksen a R. Hannemann-Kacik, Rechtsanwältinnen,

—

za Hauptzollamt Regensburg M. Brandl a C. Stephan, jako zmocněnkyněmi,

—

za Řeckou republiku F. Dedousi, jako zmocněnkyní,

—

za Evropskou komisi L. Keppenne a B.‑R. Killmannem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článků 16 a 32 protokolu č. 1 přílohy V Dohody o partnerství mezi členy skupiny afrických, karibských a tichomořských států na jedné straně a Evropským společenstvím a jeho členskými státy na straně druhé, podepsané v Cotonou dne 23. června 2000 (Úř. věst. L 317, s. 3; Zvl. vyd. 11/35, s. 3) a schválené jménem Společenství rozhodnutím Rady 2003/159/ES ze dne 19. prosince 2002 (Úř. věst. 2003, L 65, s. 27; Zvl. vyd. 11/46, s. 121, dále jen „dohoda z Cotonou“), článků 220 a 236 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství (Úř. věst. L 302, s. 1; Zvl. vyd. 02/04, s. 307), ve znění nařízení Rady (ES) č. 1791/2006 ze dne 20. listopadu 2006 (Úř. věst. L 363, s. 1, dále jen „celní kodex“), jakož i čl. 889 odst. 1 nařízení Komise (EHS) č. 2454/93 ze dne 2. července 1993, kterým se provádí nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 (Úř. věst. L 253, s. 1; Zvl. vyd. 02/06, s. 3), naposledy pozměněné nařízením Komise (ES) č. 214/2007 ze dne 28. února 2007 (Úř. věst. L 62, s. 6, dále jen nařízení č. 2454/93).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností Sandler AG (dále jen „Sandler“) a Hauptzollamt Regensburg [hlavní celní úřad v Řezně (Německo), dále jen „HZA“] týkajícím se dvou rozhodnutí o vyměření dovozního cla vystavených HZA na základě dodatečného ověření z důvodu nesouhlasu otisků razítek na průvodních osvědčeních EUR.1 (dále jen „osvědčení EUR.1“) vystavených příslušnými nigerijskými orgány s otisky razítek oznámenými zmíněnými orgány Evropské komisi.

3

Dohodou z Cotonou Evropská unie přiznala preferenční sazební zacházení vůči výrobkům pocházejícím ze skupiny afrických, karibských a tichomořských států (AKT) (dále jen „státy AKT“), ač takové zacházení vzájemné není vzájemné. Za tímto účelem získala do 31. prosince 2007 výjimku z doložky nejvyšších výhod podle ustanovení čl. 1 odst. 1 Všeobecné dohody o clech a obchodu z roku 1994 (GATT), která je přílohou 1A Dohody o zřízení Světové obchodní organizace (WTO) podepsané v Marrákeši dne 15. dubna 1994 a schválené rozhodnutím Rady 94/800/ES ze dne 22. prosince 1994 o uzavření dohod jménem Evropského společenství s ohledem na oblasti, které jsou v jeho pravomoci, v rámci uruguayského kola mnohostranných jednání (1986–1994) (Úř. věst. L 336, s. 1; Zvl. vyd. 11/21, s. 80). Tento režim pozbyl platnosti počínaje dnem 1. ledna 2008.

4

Článek 36 odst. 3 dohody z Cotonou stanovil, že v rámci čtvrté úmluvy uzavřené mezi státy AKT a Společenstvím budou pro všechny státy AKT během přípravného období zachovány nevzájemné obchodní preference za podmínek definovaných v příloze V této dohody. Určité produkty, včetně textilních výrobků pocházejících ze států AKT, se tudíž dovážely do Unie osvobozené od cla a poplatků s rovnocenným účinkem. Článek 37 odst. 1 uvedené dohody upřesňoval, že přípravné období skončí nejpozději 31. prosince 2007.

5

Příloha V téže dohody stanovila podmínky obchodního režimu použitelného během přípravného období. Podle ustanovení protokolu č. 1 zmíněné přílohy týkajících se pojmu „produkty pocházející [ze států AKT]“ a metod správní spolupráce (dále jen „protokol č. 1“) produkty pocházející ze států AKT požívají podle čl. 14 odst. 1 písm. a) protokolu č. 1 při dovozu do Unie výhod přílohy V dohody z Cotonou, je-li předloženo osvědčení EUR.1 vystavené celními orgány státu vývozu podle čl. 15 odst. 1 protokolu č. 1.

6

Osvědčení EUR.1 byla opatřena otiskem razítka celních orgánů, jehož vzory musely být podle čl. 31 odst. 1 protokolu č. 1 oznámeny Komisi, jež je sdělovala členským státům. Totéž ustanovení stanovilo, že osvědčení EUR.1 se přijímají pro účely používání preferenčního zacházení ode dne, kdy Komise obdrží nezbytné informace. Článek 31 odst. 2 protokolu č. 1 upřesňoval, že Unie a státy AKT si poskytují prostřednictvím příslušných celních správ vzájemnou pomoc při kontrole pravosti průvodních osvědčení EUR.1.

7

Článek 23 protokolu č. 1 stanovil, že doklady o původu zboží se předkládají celním orgánům země dovozu postupy platnými v dané zemi.

8

Článek 16 protokolu č. 1 nadepsaný „Dodatečně vystavená průvodní osvědčení EUR 1“ zněl takto:

„1.   [...] může být [osvědčení EUR.1] ve výjimečných případech vydáno po vývozu produktů, jichž se týká, jestliže:

2.   K provedení odstavce 1 musí vývozce ve své žádosti uvést místo a datum vývozu výrobků, kterých se průvodní osvědčení EUR.1 týká, jakož i důvody své žádosti.

3.   Celní orgány mohou vydat [průvodní osvědčení EUR.1] dodatečně pouze poté, co zkontrolují, že údaje uvedené v žádosti vývozce souhlasí s příslušnými podklady.

4.   Průvodní osvědčení EUR.1 vystavená zpětně musí být označena jednou z následujících poznámek:

‚NACHTRÄGLICH AUSGESTELLT‘, ‚DÉLIVRÉ A POSTERIORI‘, ‚RILASCIATO A POSTERIORI‘, ‚AFGEGEVEN A POSTERIORI‘, ‚ISSUED RETROSPECTIVELY‘, ‚UDSTEDT EFTERFØLGENDE‘, ‚ΕΚΔΟΘΕΝ ΕΚ ΤΩΝ ΥΣΤΕΡΩΝ‘, ‚EXPEDIDO A POSTERIORI‘, ‚EMITIDO A POSTERIORI‘, ‚ANNETTU JÄLKIKÄTEEN‘, ‚UTFÄRDAT I EFTERHAND‘.

5.   Poznámka uvedená v odstavci 4 se zapíše do kolonky „Poznámky“ [průvodního osvědčení EUR.1].“

9

Článek 18 protokolu č. 1 nadepsaný „Vydání průvodních osvědčení EUR 1 na základě dokladu o původu vydaného nebo vystaveného dříve“ stanovil:

„Pokud jsou původní produkty pod celním dohledem ve státě AKT nebo v [Unii], je možné nahradit původní doklad o původu jedním nebo více průvodními osvědčeními EUR.1 pro účely zaslání všech nebo některých produktů na jiná celní místa ve státech AKT nebo v [Unii]. Náhradní průvodní osvědčení EUR.1 vydá celní úřad, pod jehož dohled jsou produkty umístěny.“

10

Článek 32 protokolu č. 1, nazvaný „Kontrola důkazu o původu“, stanovil:

„1.   Kontrola důkazů původu po propuštění zboží se provádí namátkově nebo kdykoliv mají celní orgány země dovozu důvodné pochybnosti o pravosti těchto dokumentů, o původu výrobků v nich uvedených nebo o splnění jiných podmínek tohoto protokolu.

2.   Za účelem provedení odstavce 1 zašlou celní orgány dovozní země celním orgánům vývozní země průvodní osvědčení EUR.1 a fakturu, pokud byla předložena, prohlášení na faktuře nebo kopie těchto dokumentů případně s uvedením meritorních a formálních důvodů ospravedlňujících šetření. Spolu s žádostí o ověření zašlou rovněž veškeré získané informace nebo doklady nasvědčující, že údaje uvedené v dokladu o původu zboží nejsou správné.

3.   Kontrola je prováděna celními orgány země vývozu. Za tímto účelem jsou celní orgány oprávněny vyžadovat veškeré důkazy a provádět jakoukoli kontrolu účetnictví vývozce nebo jinou kontrolu, kterou považují za užitečnou.

4.   Rozhodnou-li celní orgány země dovozu pozastavit uplatnění preferenčního zacházení s dotyčným výrobkem až do výsledku kontroly, umožní dovozci nakládat se zbožím s výhradou zajišťovacích opatření, která pokládají za nezbytná.

5.   Celní orgány žádající o kontrolu jsou informovány o jejích výsledcích co nejdříve. Z výsledků musí být zřejmé, zda jsou doklady pravé a zda dotyčné produkty mohou být považovány za produkty pocházející ze států AKT […] a zda splňují ostatní požadavky tohoto protokolu.

6.   V případě důvodných pochybností a neobdrží-li odpověď ke dni uplynutí lhůty deseti měsíců po datu žádosti o kontrolu nebo neobsahuje-li odpověď dostatečné informace pro určení pravosti dotčeného dokumentu nebo skutečného původu výrobků, nepřiznají celní orgány, které žádají o kontrolu, nárok na preference, s výjimkou případu výjimečných okolností.

7.   V případě, že ověřovací postup nebo jiné dostupné údaje naznačují, že zřejmě došlo k porušení ustanovení tohoto protokolu, provedou státy AKT ze své vlastní iniciativy nebo na žádost [Unie] dostatečně rychle příslušné šetření nebo zařídí příslušné šetření, aby byla tato porušení zjištěna a aby jim bylo zabráněno, a pro tento účel může dotyčný stát AKT požádat o účast [Unie] v těchto šetřeních.“

11

S cílem pomoci členským státům dovozu uplatňovat ustanovení upravující režim preferenčního obchodu stanovená dohodou z Cotonou zveřejnila Komise dokument nazvaný „Poznámky k protokolu č. 1 k příloze V Dohody o partnerství AKT-ES o definici pojmu původní produkty a o metodách správní spolupráce“ (Úř. věst. 2002, C 228, s. 2, dále jen „poznámky“).

12

Tyto poznámky obsahují v bodech 10, 15 a 17 doplňující vysvětlivky týkající se článků 16 a 32 protokolu č. 1, jakož i případů s uvedením potřebného postupu.

13

Bod 10 poznámek nadepsaný „Článek 16 – Technické důvody“ stanoví:

„[Osvědčení EUR.1] může být odmítnuto z ‚technických důvodů‘, pokud bylo nesprávně vystaveno. V takovém případě smí být dodatečně předloženo zpětně vystavené osvědčení. Příklady odmítnutí z technických důvodů jsou tyto:

[...]

[...]

[...]

Postup

Dokumenty se označí údajem ‚DOCUMENT NOT ACCEPTED‘ s uvedením důvodu(ů) odmítnutí a poté se vrátí dovozci, aby si mohl nechat dodatečně vystavit nový dokument. Celní orgány si však mohou ponechat fotokopii odmítnutého dokumentu pro případ ověření po propuštění zboží – nebo při podezření z podvodu.“

14

V bodě 15 poznámek nadepsaném „Článek 32 – Odmítnutí preferenčního zacházení bez dodatečného ověření“ se stanoví:

„Jedná se o případy, ve kterých se doklad o původu považuje za nepoužitelný, kromě jiného z těchto důvodů:

[...]

Postup

Doklad o původu se označí údajem „INAPPLICABLE“ a celní orgány, kterým byl předložen, si jej ponechají, aby se zabránilo jeho dalšímu použití.

Je-li to vhodné, celní orgány země dovozu o odmítnutí neprodleně informují celní orgány země vývozu.“

15

Bod 17 poznámek nadepsaný „Článek 32 – Odůvodněná pochybnost“, má následující znění:

„Do této skupiny patří například tyto případy:

[...]

[...]

Postup

Doklad je zaslán vydávajícím orgánům k dodatečnému ověření, včetně zdůvodnění žádosti o ověření. Až do oznámení výsledku tohoto ověření budou učiněny všechna náležitá opatření, která považují celní orgány za nezbytná, k zajištění celního dluhu, vzniklého nepřiznáním preferenčního zacházení.“

16

Celní kodex byl zrušen nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 450/2008 ze dne 23. dubna 2008, kterým se stanoví celní kodex Společenství (modernizovaný celní kodex) (Úř. věst. L 145, s. 1), jehož určitá ustanovení nabyla účinnosti počínaje dnem 24. června 2008, a jehož ostatní ustanovení nabyla účinnosti počínaje dnem 24 června 2013. Vzhledem k době rozhodné z hlediska skutkových okolností sporu v původním řízení se však na tento spor i nadále vztahují pravidla stanovená v celním kodexu.

17

Článek 77 celního kodexu se týkal případů, v nichž bylo celní prohlášení podáváno prostřednictvím zařízení pro zpracování dat, a stanovil, že celní orgány mohou v takových případech povolit, aby k prohlášení nebyly připojeny doprovodné doklady. V tomto případě musely být tyto doklady k dispozici celním orgánům.

18

Článek 78 celního kodexu umožňoval celním orgánům přezkoumat celní prohlášení a dodatečně ověřit obchodní doklady a jiné údaje vztahující se k dovozním operacím poté, co bylo schváleno propuštění zboží. Vyplývá-li z přezkumu prohlášení nebo z kontrol po propuštění zboží, že ustanovení upravující dotyčný celní režim byla použita na základě nesprávných nebo neúplných údajů, přijmou celní orgány opatření nezbytná k nápravě, přičemž vezmou v úvahu nové skutečnosti, které mají k dispozici.

19

Článek 236 odst. 1 celního kodexu obsahoval zejména toto upřesnění ohledně vrácení nebo prominutí cla týkajícího se celního dluhu považovaného za neexistující:

„Dovozní nebo vývozní clo se vrátí, jestliže se zjistí, že v době, kdy bylo zaplaceno, nebyla jeho částka dlužná ze zákona nebo že byla zaúčtována v rozporu s čl. 220 odst. 2.

[...]

Clo se nevrátí ani nepromine, jestliže skutečnosti, které vedly k zaplacení nebo k zaúčtování částky, která nebyla dlužná ze zákona, vyplývají z úmyslného jednání zúčastněné osoby.“

20

Podle článku 247 celního kodexu byla opatření nezbytná k provedení tohoto kodexu přijímána Komisí.

21

Co se týče postupu vracení nebo prominutí cla, obsahoval čl. 889 odst. 1 nařízení č. 2454/93 určitý počet pravidel týkajících se dodatečného přiznání preferenčního zacházení a stanovil:

„Pokud žádost o vrácení nebo prominutí cla vychází ze skutečnosti, že se v době přijetí celního prohlášení s návrhem na propuštění zboží do volného oběhu na dotyčné zboží vztahovala snížená nebo nulová sazba cla v rámci celní kvóty, celního stropu nebo jiného preferenčního sazebního režimu, clo se vrátí nebo promine, pouze pokud v okamžiku podání žádosti o vrácení nebo prominutí cla spolu s nezbytnými doklady:

Clo však může být vráceno nebo prominuto, i pokud nejsou splněny podmínky uvedené v prvním pododstavci, jestliže snížená nebo nulová sazba cla nebyla uplatněna v důsledku chyby či omylu příslušných celních orgánů, přestože celní prohlášení s návrhem na propuštění zboží do volného oběhu obsahovalo všechny údaje a byly předloženy všechny doklady potřebné pro uplatnění snížené nebo nulové sazby cla.“

22

V době od 19. května 2005 do 11. července 2007 propustila společnost Sandler na základě celních prohlášení podaných elektronickou formou a s použitím systému Atlas do volného oběhu v Unii několik zásilek syntetických střižových vláken. Hauptzollamt Hamburg‑Hafen‑Waltershof [(hlavní celní úřad přístavu Hamburk-Waltershof (Německo)] propustil toto zboží do volného oběhu na základě přihlášeného původu, jímž byla Nigérie, umožňujícího poskytnutí preferenčního sazebního režimu „osvobozeno od cla“. Celní úřad nepožadoval předložení a kontrolu osvědčení EUR.1 uvedených v celních prohlášeních.

23

V průběhu roku 2008 HZA při dodatečné kontrole průvodních osvědčení EUR.1 podle článku 78 celního kodexu zjistil, že se na 34 dokumentech nacházel otisk kulatého razítka, po jehož obvodu byly umístěny nápisy „NIGERIA CUSTOMS SERVICE“ a „TIN CAN ISLAND PORT. LAGOS“ a v jehož vnitřním poli se pod datem nacházely výrazy „ASST.COMPTROLLER o/c Export Seat Releasing Officer“. Podle HZA toto razítko neodpovídalo vzoru oznámenému Komisi nigerijskými orgány podle čl. 31 odst. 1 protokolu č. 1, jímž bylo zvlněné razítko, po jehož obvodu byly umístěny nápisy „NIGERIA CUSTOMS SERVICE“ a „EXPORT SEAT“ a v jehož vnitřním poli se pod datem nacházel výraz „TINCAN PORT“:

24

Podle informací poskytnutých HZA předkládajícímu soudu byly vzory razítek oznámených nigerijskými orgány platné od 1. července 2003 do okamžiku ukončení preferenčního zacházení stanoveného v příloze V dohody z Cotonou, tzn. do 31. prosince 2007, a nigerijskými orgány nebyla v době mezi uvedenými daty oznámena žádná změna těchto vzorů.

25

Z tohoto důvodu oznámil HZA dopisem ze dne 30. dubna 2008 společnosti Sandler, že osvědčení EUR.1 nemohou být přijata a že musí být opatřena poznámkou „document not accepted“. Navíc HZA upřesnil, že je třeba uložit zaplacení dovozního cla, avšak že po předložení nového osvědčení EUR.1 lze provést vrácení vybraného cla. Dvěma rozhodnutími o vyměření dovozního cla ze dne 14. května 2008 a ze dne 3. června 2008 HZA nařídil výběr cla v celkové výši 65612,71 eur, přičemž vycházel z 4% celní sazby platné pro produkty ze třetích zemí.

26

Dne 10. září 2008 předložila společnost Sandler osvědčení EUR.1 opatřené otisky razítek odpovídajícími vzoru oznámenému Komisi a požádala o vrácení cla zaplaceného na základě obou zmíněných rozhodnutí o jeho vyměření. V kolonce č. 7 nadepsané „Poznámky“ obsahovala tato osvědčení EUR.1 poznámku „being issued in replacement of EUR.1 …“ („vydáno náhradou za EUR.1 …“) spolu s datem a číslem osvědčení EUR.1 odmítnutého HZA.

27

Rozhodnutím ze dne 22. září 2008 zamítl HZA vrácení cla, z toho důvodu, že podle čl. 889 odst. 1 nařízení č. 2454/93 lze dodatečné přiznání preferenčního zacházení provést pouze tehdy, je-li požadovaný preferenční sazební režim v okamžiku podání žádosti o vrácení dosud v platnosti. Jelikož však preferenční zacházení stanovené dohodou z Cotonou bylo ke dni 31. prosince 2007 ukončeno, nebyl pro zboží dovezené z Nigerie již od 1. ledna 2008 stanoven preferenční sazební režim.

28

Společnost Sandler dále požadovala vrácení cla na základě rovného zacházení podle článku 239 celního kodexu. Rozhodnutím ze dne 23. února 2009 HZA tuto žádost rovněž zamítl.

29

Společnost Sandler podala proti oběma uvedeným rozhodnutím HZA odpor, jenž byl v obou případech zamítnut. Následně společnost Sandler podala k předkládajícímu soudu žalobu proti oběma zmíněným rozhodnutím o zamítnutí odporu. Tyto žaloby byly jmenovaným soudem spojeny.

30

Před předkládajícího soudem společnost Sandler uvedla, že nepřesnost v osvědčení EUR.1 vyhotoveném celními orgány třetího státu v rámci systému správní spolupráce musí být považována za omyl, který není zjistitelný hospodářským subjektem. Hospodářský subjekt totiž není pověřen žádnou kontrolní funkcí, tím spíše, že není stanoveno, že by mohl být potřebný vzor razítka k nahlédnutí u celních orgánů státu dovozu. Společnost Sandler navíc uvádí, že původní osvědčení EUR.1 byla sestavena z věcného hlediska správně a došlo pouze k použití nesprávného razítka. Proto se podle jejího tvrzení nejednalo o neplatná osvědčení EUR.1. Otištěním nesprávného razítka se nigerijské orgány dopustily pouze formálního omylu, který následně napravily předložením opravených osvědčení EUR.1.

31

Na podporu svého názoru společnost Sandler uvádí, že v projednávané věci mělo být místo odkazu na postup stanovený v článku 16 protokolu č. 1 provedeno dodatečné ověření osvědčení EUR.1 na základě článku 32 zmíněného protokolu, jelikož původní osvědčení EUR.1 vystavená příslušnými orgány státu, jež je stranou dohody z Cotonou, nemohla být jednostranně zrušena bez účasti orgánů tohoto státu. V případě odmítnutí osvědčení EUR.1 podle článku 16 protokolu č. 1 je preferenční původ zboží nezpochybnitelný a pouhé řádné vydání osvědčení EUR.1 by bylo problematické z důvodů vnitřní správy. Jelikož HZA nepožádal o dodatečné ověření podle článku 32 protokolu č. 1, je třeba mít za to, že nevyvstaly žádné pochybnosti o pravosti osvědčení o preferenčním zacházení.

32

HZA v podstatě uvádí, že článek 16 protokolu č. 1 se v projednávané věci uplatní proto, že se na původních osvědčeních EUR.1 nacházel otisk razítka, který se zřetelně odlišoval od vzorů oznámených nigerijskými orgány. Formální vady podle článku 16 protokolu č. 1 se týkají závažnějších vad, než je vada uvedená v článku 32 zmíněného protokolu. HZA dále uvádí, že v projednávané věci se použité razítko zcela lišilo od oznámených vzorů, s nimiž nevykazovalo žádnou podobnost, takže se nejednalo o „odchylku“ ve smyslu bodu 17 poznámek ve srovnání s oznámeným vzorem, jež by odůvodňovala pochybnosti o pravosti osvědčení EUR.1. Rozdíl mezi razítky, jež byly předmětem sporu v původním řízení, a vzory oznámenými nigerijskými orgány je natolik významný, že nebylo možné uvažovat o uplatnění preferenční celní sazby.

33

Předkládající soud má za to, že pro rozhodnutí sporu, který mu byl předložen, je rozhodující vědět, zda je důvodné, aby HZA nevyhověl žádosti o vrácení cla společnosti Sandler z toho důvodu, že podle článku 889 nařízení č. 2454/93 lze clo vrátit pouze tehdy, když je snížená nebo nulová sazba, která se na zboží vztahovala v době propuštění do volného oběhu, v okamžiku podání žádosti o vrácení cla stále ještě v platnosti. Článek 889 nařízení č. 2454/93 sice za takovýchto okolností nebrání vrácení cla, avšak přesto vyvstává otázka, zda orgány členského státu mohou bez podání formální žádosti o dodatečné ověření na základě článku 32 protokolu č. 1 kontrolovat nebo odmítnout osvědčení EUR.1 vystavené státem AKT, jestliže celní orgány tohoto státu použily jiné razítko než to, jež bylo oznámeno Komisi, a tudíž z vlastní iniciativy odmítnout přiznat dovozci preferenční sazební režim.

34

Za těchto podmínek se Finanzgericht München rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

35

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 889 odst. 1 první pododstavec druhá odrážka nařízení č. 2454/93 vykládán v tom smyslu, že brání žádosti o vrácení cla, byl-li požadován a přiznán preferenční sazební režim při propuštění zboží do volného oběhu, a teprve následně, v rámci dodatečného ověření provedeného po uplynutí platnosti preferenčního sazebního režimu a obnovení běžné celní sazby přistoupily orgány státu dovozu k výběru rozdílu mezi preferenčním sazebním režimem a sazebním režimem, který se uplatní na zboží pocházející z třetích zemí.

36

V tomto ohledu je třeba konstatovat, jak to ostatně uvádí předkládající soud ve své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, že se výjimka z uplatnění článku 236 celního kodexu stanovená v článku 889 odst. 1 prvním pododstavci druhé odrážce nařízení č. 2454/93 vztahuje podle znění naposled uvedeného ustanovení pouze na případy, kdy je zboží propuštěno do volného oběhu s uplatněním běžné celní sazby, ale následně se zjistí, že bylo možno uplatnit sníženou nebo nulovou sazbu cla, například na základě preferenčního zacházení.

37

Proto v situaci, jako je ta, o kterou se jedná v původním řízení, kdy byl preferenční sazební režim požadován a přiznán při propuštění zboží do volného oběhu, a teprve později, v rámci dodatečného ověření provedeného poté, co pozbyl platnosti preferenční sazební režim, a po obnovení běžné celní sazby nařídily orgány státu dovozu vrácení rozdílu mezi preferenčním sazebním režimem a sazebním režimem, který se uplatní na zboží pocházející z třetích zemí, čl. 889 odst. 1 první pododstavec druhá odrážka nařízení č. 2454/93 nemůže bránit podání žádosti o vrácení zmíněného rozdílu.

38

Na první otázku je proto třeba odpovědět, že čl. 889 odst. 1 první pododstavec druhou odrážku nařízení č. 2454/93 je nutno vykládat v tom smyslu, že nebrání žádosti o vrácení cla, jestliže byl preferenční sazební režim požadován a přiznán při propuštění zboží do volného oběhu a jestliže orgány státu dovozu přikročily k výběru rozdílu mezi preferenčním sazebním režimem a sazebním režimem, který se uplatní na zboží pocházející z třetích zemí, teprve později, v rámci dodatečného ověření provedeného po uplynutí platnosti preferenčního sazebního režimu a obnovení běžné celní sazby.

39

Podstatou druhé otázky jakož i první části třetí otázky předkládajícího soudu, které je třeba přezkoumat společně, je, zda čl. 16 odst. 1 písm. b) a čl. 32 protokolu č. 1 musí být vykládány v tom smyslu, že pokud se při dodatečném ověření zjistí, že osvědčení EUR.1 bylo opatřeno otiskem razítka neodpovídajícího vzoru oznámenému orgány státu vývozu, celní orgány státu dovozu mohou toto osvědčení odmítnout a vrátit je dovozci, aby si mohl nechat dodatečně vystavit osvědčení podle čl. 16 odst. 1 písm. b) protokolu č. 1, namísto toho, aby zahájily postup podle článku 32 tohoto protokolu.

40

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 14 odst. 1 písm a) protokolu č. 1 představovalo předložení osvědčení EUR.1 vystaveného celními orgány státu vývozu předběžnou procesní podmínku, aby byl ohledně produktů pocházejících ze států AKT přiznán režim zavedený přílohou V dohody z Cotonou.

41

Článek 31 odst. 1 protokolu č. 1 mimoto stanovil, že osvědčení EUR.1 musí být opatřeno otiskem razítka celních orgánů států vývozu, jehož vzory byly sděleny Komisi, která je oznámila členským státům. Podle druhého pododstavce téhož ustanovení byla osvědčení EUR.1 přijímána za účelem uplatnění preferenčního zacházení od data, kdy Komise obdržela potřebné informace.

42

Je nesporné, že otisky razítka na osvědčení EUR.1, o něž se jedná ve věci v původním řízení, zjevně neodpovídaly vzoru oznámenému Komisi nigerijskými orgány, přičemž tyto vzory razítek platily od 1. července 2003 až do uplynutí preferenčního zacházení podle přílohy V dohody z Cotonou, tzn. do 31. prosince 2007, aniž mezitím byly nigerijskými orgány oznámeny nějaké změny.

43

Z toho plyne, že podle čl. 31 odst. 1 druhého pododstavce protokolu č. 1 orgány členského státu dovozu v každém případě nemohly přijmout osvědčení EUR.1, jako jsou ta, o něž se jedná ve věci v původním řízení.

44

Co se týče postupu, který musí v takovéto situaci uplatnit orgány členského státu dovozu, neobsahuje protokol č. 1 žádné ustanovení výslovně vymezující rozsah použitelnosti jednak postupu podle článku 16 tohoto protokolu, jednak postupu stanoveného článkem 32 téhož protokolu. Zdá se tedy, že tento protokol přiznává orgánům členského státu dovozu určitý prostor pro uvážení.

45

Při volbě mezi těmito dvěma postupy musí být kromě pravidel protokolu č. 1 a poznámek zohledněny veškeré okolnosti případu, včetně okolností skutkových.

46

Poznámky, které třebaže nemají pro orgány členských států závaznou povahu, představují užitečný nástroj pro zajištění jednotného uplatňování protokolu č. 1, ostatně také neobsahují v tomto ohledu žádné pokyny.

47

Body 10 a 17 těchto poznámek mohou totiž představovat vodítko pro postup orgánů, které zjistí rozpor mezi použitými razítky a oznámeným vzorem. Bod 10 zmíněných poznámek doporučuje, za předpokladu, že by bylo použito „nového, dosud neoznámeného razítka“, vrácení osvědčení dovozci, aby si mohl nechat dodatečně vystavit osvědčení podle čl. 16 odst. 1 písm. b) protokolu č. 1. Naproti tomu bod 17 týchž poznámek doporučuje, za předpokladu, že by použité razítko „neodpovídalo oznámenému vzoru“, zaslání osvědčení orgánům státu vývozu k dodatečnému ověření na základě článku 32 protokolu č. 1.

48

Je však třeba připomenout, že bod 10 poznámek zmiňuje možnost souběžného použití ustanovení čl. 16 odst. 1 a článku 32 protokolu č. 1, a tudíž potvrzuje, oproti tomu, co uvádí Komise ve svých písemných vyjádřeních, že se oblasti působnosti těchto ustanovení vzájemně nevylučují. Zmíněný bod 10 totiž stanoví, že orgán členského státu dovozu, který vrátí odmítnuté osvědčení dovozci, aby si tento mohl nechat dodatečně vystavit nové osvědčení podle čl. 16 odst. 1 protokolu č. 1, si ponechá fotokopii odmítnutého osvědčení, zejména „pro případ ověření po propuštění zboží“ podle článku 32 protokolu č. 1.

49

Z ustálené judikatury vyplývá, že systém správní spolupráce vytvořený protokolem, v němž jsou v příloze k dohodě uzavřené mezi Unií a třetím státem obsažena pravidla týkající se původu výrobků, spočívá na vzájemné důvěře mezi orgány členských států dovozu a členského státu vývozu a že spolupráce zavedená protokolem týkajícím se původu výrobků může fungovat pouze tehdy, jestliže stát dovozu uzná posouzení, která v této věci provedl v souladu s právem sát vývozu (viz rozsudek ze dne 15. prosince 2011, Afasia Knits Deutschland, C-409/10, Sb. rozh. s. I-13331, body 28 a 29, a citovanou judikaturu).

50

Požadavek vzájemné důvěry však není zpochybněn skutečností, že protokol č. 1 podle okolností umožňuje orgánům státu dovozu volbu mezi postupy stanovenými články 16 a 32 tohoto protokolu. Oproti tomu, co naznačuje společnost Sandler a Komise – že oba tyto postupy vyžadují účast orgánů státu vývozu –, spočívá totiž jediný rozdíl v otázce, zda byly tyto orgány kontaktovány orgány členského státu dovozu podle článku 32 protokolu č. 1, anebo dovozcem podle čl. 16 odst. 1 protokolu č. 1. V obou uvedených případech může být dotčeným produktům pocházejícím ze státu AKT přiznáno zacházení zavedené přílohou V dohody z Cotonou pouze po intervenci orgánů státu vývozu. Podle článku 16 protokolu č. 1 tak mohou dodatečné osvědčení EUR.1 vydat orgány státu vývozu po ověření údajů obsažených v žádosti vývozce. Stejně tak kontroly stanovené článkem 32 zmíněného protokolu jsou prováděny orgány státu vývozu za účelem potvrzení pravosti osvědčení EUR.1 a původu produktů.

51

Kromě toho je třeba odmítnout argumentaci Komise, podle níž mohou orgány členského státu dovozu odmítnout osvědčení EUR.1 pouze tehdy, mají-li podezření, že existují nová razítka a domnívají se, že jim budou oznámena třetím státem, zatímco pokud se nedomnívají, že jim budou oznámena nová razítka, nemají jinou volbu, než zahájit postup dodatečného ověření stanovený článkem 32 protokolu č. 1. V praxi by totiž bylo nemožné, aby orgány členského státu dovozu účelně rozlišovaly mezi těmito dvěma případy.

52

Co se týče otázky, zda v případě, že nepodobnost razítek, jako je ta, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, není zjištěna přímo při dovozu, nýbrž teprve při dodatečném ověření, mohou ještě orgány členského státu dovozu odmítnout osvědčení EUR.1 a uložit dovozci, aby postupoval podle čl. 16 odst. 1 písm. b) protokolu č. 1, je třeba upřesnit, že pojem „dovoz“ ve smyslu tohoto ustanovení musí být, jak uvedla Komise, chápán v širokém smyslu, a tudíž v zásadě trvá tak dlouho, dokud trvají všechny povinnosti dovozce.

53

Podle článku 23 protokolu č. 1 musí být totiž důkazy o původu předloženy celním orgánům podle procesních pravidel platných ve státě dovozu, což v případě, jako je ten, o který se jedná ve věci v původním řízení, znamená zejména podle celního kodexu.

54

Článek 77 odst. 2 celního kodexu v tomto ohledu upřesňoval, že je-li celní prohlášení podáváno prostřednictvím zařízení pro zpracování dat, jako je tomu ve věci v původním řízení, mohou celní orgány povolit, aby k prohlášení nebyla připojena osvědčení EUR.1, která však musí být k dispozici celním orgánům, aby mohly provést dodatečné kontroly. Článek 16 celního kodexu stanovil, že zúčastněné osoby musí po dobu uvedenou v platných předpisech, nejméně pak po dobu tří kalendářních let, uchovávat veškeré dokumenty a informace, bez ohledu na použitý nosič údajů, a čl. 221 odst. 3 celního kodexu ve spojení s čl. 201 odst. 2 téhož kodexu umožňoval sdělení nároku dlužníkovi do tří let od přijetí celního prohlášení.

55

Vzhledem k těmto úvahám musí být výraz „nebylo při dovozu přijato z technických důvodů“ obsažený v čl. 16 odst. 1 písm. b) protokolu č. 1 vykládán ve spojení s článkem 23 tohoto protokolu a čl. 77 odst. 2 celního kodexu, v tom smyslu, že se tento výraz týká okamžiku, kdy země dovozu poprvé skutečně zkontroluje osvědčení EUR.1 v souladu se svými procesními pravidly. Tento výraz tudíž může zahrnovat i dodatečně prováděnou kontrolu.

56

Na druhou otázku, jakož i na první část třetí otázky, je tudíž třeba odpovědět, že čl. 16 odst. 1 písm. b) a článek 32 protokolu č. 1 musí být vykládány v tom smyslu, že pokud se při dodatečném ověření zjistí, že na osvědčení EUR.1 bylo otištěno razítko neodpovídající vzoru oznámenému orgány státu vývozu, mohou celní orgány státu dovozu toto osvědčení odmítnout a vrátit dovozci, aby si mohl nechat dodatečně vystavit osvědčení podle čl. 16 odst. 1 písm. b) protokolu č. 1, namísto toho, aby zahájily postup stanovený článkem 32 tohoto protokolu.

57

Podstatou druhé části třetí otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 16 odst. 4 a 5 protokolu č. 1 vykládán v tom smyslu, že osvědčení EUR.1, jež v kolonce nadepsané „Poznámky“ neobsahuje poznámku uvedenou v odstavci 4 tohoto ustanovení, ale údaj, který musí být v konečném důsledku vykládán tak, že osvědčení EUR.1 bylo vydáno podle čl. 16 odst. 1 tohoto protokolu, musí být za okolností věci v původním řízení považováno za dodatečně vystavené osvědčení EUR.1, které je s to umožnit, aby se na dotčené zboží vztahoval režim zavedený přílohou V dohody z Cotonou.

58

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle článku 14 a čl. 15 odst. 7 protokolu č. 1 musí být osvědčení EUR.1 v zásadě vydáno v době skutečně provedeného vývozu zboží, aby mohlo být předloženo celním orgánům státu dovozu.

59

Článek 16 odst. 1 protokolu č. 1 představuje výjimku z tohoto pravidla, jelikož umožňuje – mimořádně a s výslovnou odchylkou od ustanovení čl. 15 odst. 7 tohoto protokolu – vydání osvědčení EUR.1 po vývozu, zejména tehdy, je-li prokázáno, že osvědčení EUR.1 bylo vydáno, ale z technických důvodů nebylo přijato pro dovoz.

60

Článek 16 odst. 4 a 5 protokolu č. 1 v této souvislosti požaduje, aby dodatečně vystavené osvědčení EUR.1 obsahovalo v kolonce „Poznámky“ jednu z konkrétních poznámek, jejichž přesné znění je uvedeno ve zmíněném odstavci 4, tj. poznámku „issued retrospectively“.

61

Naopak je ve věci v původním řízení nesporné, že osvědčení EUR.1 předložená společností Sandler poté, co HZA odmítl přijmout osvědčení EUR.1, jež předložila původně, byla sice opatřena otisky razítka odpovídajícími vzoru oznámenému Komisi, avšak v kolonce „Poznámky“ neobsahovala poznámku uvedenou v čl. 16 odst. 4 protokolu č. 1, nýbrž poznámku „being issued in replacement“ společně s datem a číslem odmítnutých osvědčení EUR.1.

62

Z této formulace bylo sice možno vyvodit, že osvědčení, jež společnost Sandler předložila napodruhé, byla vydána podle článku 18 protokolu č. 1 týkajícího se náhradních osvědčení.

63

Podle předkládajícího soudu však vydávající orgán těmito poznámkami dostatečně přesně sděloval, že dodatečně vystavená osvědčení EUR.1 měla nahradit původně vystavená osvědčení o preferenčním zacházení. Kromě toho ze spisu předloženého Soudnímu dvoru nevyplývá, že společnost Sandler nebo orgány státu vývozu zamýšlely dovolávat se článku 18 protokolu č. 1 nebo že by byly splněny podmínky pro použití tohoto ustanovení.

64

Za těchto okolností mohou být osvědčení EUR.1, jako jsou ta, o která se jedná ve věci v původním řízení, v zásadě postavena na roveň dodatečně vystaveným osvědčením EUR.1, a proto orgánům státu dovozu nepříslušelo odmítnout jejich přijetí jako takových.

65

Orgány státu dovozu jsou tedy po posouzení veškerých relevantních okolností povinny nová osvědčení EUR.1 buďto přijmout jakožto osvědčení, kterými se napravuje formální vada, k níž došlo v prvním souboru osvědčení, anebo, mají-li důvodné pochybnosti o pravosti těchto dokumentů nebo původu výrobků v nich uvedených, zahájit ověřovací postup stanovený článkem 32 protokolu č. 1.

66

Na druhou část třetí otázky je tudíž nutno odpovědět, že článek 16 odst. 4 a 5 a článek 32 protokolu č. 1 musí být vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby orgány státu dovozu odmítly přijmout, jakožto dodatečně vystavené osvědčení EUR.1 ve smyslu čl. 16 odst. 1 tohoto protokolu, osvědčení EUR.1, které třebaže splňuje všechny ostatní podmínky tohoto protokolu, neobsahuje v kolonce „Poznámky“ poznámku uvedenou v odstavci 4 tohoto ustanovení, ale údaj, který musí být v konečném důsledku vykládán tak, že toto osvědčení EUR.1 bylo vydáno podle čl. 16 odst. 1 tohoto protokolu. V případě pochybnosti o pravosti tohoto dokumentu nebo původu výrobků v něm uvedených jsou tyto orgány povinny zahájit ověřovací postup stanovený v článku 32 zmíněného protokolu.

67

Vzhledem k odpovědi podané na druhou otázku není nutno odpovídat na čtvrtou otázku.

68

Vzhledem k odpovědi na první otázku není nutno odpovídat na pátou otázku.

69

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (desátý senát) rozhodl takto: