—

za D. Bradyho A. Collinsem, SC, a D. Gearty, solicitor,

—

za Environmental Protection Agency A. Doylem, solicitor, N. Butler, SC, a S. Murray, BL,

—

za francouzskou vládu G. de Berguesem a S. Menezem, jako zmocněnci,

—

za Evropskou komisi K. Mifsud-Bonnicim, a D. Düsterhausem, jakož i A. Alcover San Pedro, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu směrnice Rady 75/442/EHS ze dne 15. července 1975 o odpadech (Úř. věst. L 194, s. 39; Zvl. vyd. 15/01, s. 23), ve znění rozhodnutí Komise 96/350/ES ze dne 24. května 1996 (Úř. věst. L 135, s. 32; Zvl. vyd. 15/03, s. 59, dále jen směrnice „75/442“).

2

Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi D. Bradym a Environmental Protection Agency (dále jen „EPA“) ohledně určitých podmínek, které byly připojeny k povolení rozšířit zařízení pro chov prasat, jež tento správní orgán vydal D. Bradymu.

3

Směrnice 75/442 byla zrušena a nahrazena směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2006/12/ES ze dne 5. dubna 2006 o odpadech (Úř. věst. L 114, s. 9), která byla dále sama zrušena a nahrazena směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/98/ES ze dne 19. listopadu 2008 o odpadech a o zrušení některých směrnic (Úř. věst. L 312, s. 3). Nicméně vzhledem ke dni, kdy bylo vydáno povolení dotčené ve sporu v původním řízení, zůstává tento spor upraven směrnicí 75/442.

4

Článek 1 písm. a) první pododstavec směrnice 75/442 stanovil:

„Pro účely této směrnice se:

5

Článek 1 písm. a) druhý pododstavec směrnice 75/442 svěřoval Komisi Evropských společenství úkol sestavit „seznam odpadů spadajících do kategorií uvedených v příloze I“. Rozhodnutím 94/3/ES ze dne 20. prosince 1993 (Úř. věst. 1994, L 5, s. 15) vydala Komise takový seznam (dále jen „evropský katalog odpadů“), v němž jsou mezi „odpady z prvovýroby v zemědělství“ uvedeny zejména „zvířecí trus, moč a hnůj (včetně znečištěné slámy), kapalné odpady, soustřeďované odděleně a zpracovávané mimo místo vzniku“.

6

Článek 1 písm. b) a c) směrnice 75/442 obsahoval následující definice:

7

Článek 2 odst. 1 písm. b) bod iii) uvedené směrnice stanovil:

„Z oblasti působnosti této směrnice jsou vyňaty:

[…]

8

Článek 4 směrnice 75/442 stanovil:

„Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby zajistily, že odpady se využívají nebo odstraňují bez ohrožení lidského zdraví a bez použití postupů či metod, které mohou poškodit životní prostředí, zejména:

Členské státy rovněž učiní nezbytná opatření pro zákaz svévolného opuštění, nepovoleného ukládání a nekontrolovaného odstraňování odpadů.“

9

Článek 8 této směrnice stanovil:

„Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby bylo zajištěno, že každý držitel odpadu:

nebo

10

Článek 10 směrnice 75/442 upřesnil, že každá organizace nebo podnik, které provádějí operace využívání odpadů vyjmenované v příloze II B uvedené směrnice, musí získat povolení od příslušného orgánu.

11

Mezi operacemi takto vyjmenovanými v příloze II B byla v bodě R 10 uvedena „[ú]prava půdními procesy, která je přínosem pro zemědělství nebo životní prostředí“.

12

Článek 11 odst. 1 a 2 směrnice 75/442 zněl:

„1.   […] je možno vyjmout z požadavků povolení požadovaných v článku […] 10:

[…]

Tuto výjimku je možno uplatnit pouze:

2.   Zařízení nebo podniky podle odstavce 1 musí být zaregistrovány u příslušných orgánů.“

13

Bod 6 odůvodnění směrnice Rady 91/676/EHS ze dne 12. prosince 1991 o ochraně vod před znečištěním dusičnany ze zemědělských zdrojů (Úř. věst. L 375, s. 1; Zvl. vyd. 15/02, s. 68) uvádí:

„vzhledem k tomu, že je […] nezbytné pro ochranu lidského zdraví, zdrojů obživy a vodních ekosystémů a pro zajištění jiného oprávněného užívání vod snížit přímé či nepřímé znečišťování vod dusičnany ze zemědělských zdrojů a zamezit dalšímu znečišťování; že je proto důležité učinit opatření pro skladování veškerých dusíkatých látek a pro jejich používání v půdě a také zvolit určité metody nakládání s půdou.“

14

Článek 3 odst. 1 a 2 směrnice 91/676 zní:

„1.   Pokud nejsou přijata opatření podle článku 5, vymezí členské státy znečištěné vody a vody ohrožené znečištěním podle kritérií stanovených v příloze I.

2.   Členské státy vymezí […] jako ohrožené oblasti všechny známé půdní plochy na území svého státu, které jsou odvodňovány do vod vymezených v souladu s odstavcem 1 a které přispívají ke znečišťování. […]“

15

Článek 4 odst. 1 písm. a) uvedené směrnice stanoví, že s cílem zabezpečit pro všechny vody obecnou úroveň ochrany před znečištěním, členské státy přijmou zásady správné zemědělské praxe, které budou zemědělci dobrovolně provádět a které budou obsahovat alespoň ustanovení uvedená v bodě A příloze II uvedené směrnice. Ustanovení uvedená v tomto bodě A se týkají zejména období, která jsou nevhodná pro používání hnojiv, podmínek používání hnojiv v závislosti na druhu a stavu pozemků nebo jejich blízkosti k vodním tokům, kapacity a stavby zásobníků pro skladování stájových hnojiv a postupů pro hnojení.

16

Článek 5 odst. 1 a 4 směrnice 91/676 ukládá členským státům povinnost připravit pro ohrožené oblasti akční programy, které musí jako závazná opatření obsahovat opatření uvedená v příloze III, jakož i opatření zahrnutá do zásad správných zemědělských postupů, s výjimkou těch, která byla nahrazena opatřeními uvedenými v této příloze. Opatření uvedená v příloze III musí, jak vyplývá z jejího znění, obsahovat pravidla týkající se zejména období, ve kterých je používání určitých druhů hnojiv zakázáno, kapacity zásobníků pro skladování stájových hnojiv, omezení používání hnojiv tak, aby se zachovala rovnováha dusíku v půdě a maximálního množství stájových hnojiv použitelného v závislosti na obsahu dusíku.

17

Zákon z roku 1996 o nakládání s odpady (Waste Management Act, 1996, dále jen „zákon z roku 1996“) byl přijat pro účely provedení směrnice 75/442. Článek 4 odst. 1 tohoto zákona stanoví:

„V tomto zákoně se ‚odpadem‘ rozumí jakákoli látka nebo předmět spadající do kategorie odpadů uvedené v první příloze nebo v dané době obsažené v Evropském seznamu odpadů, kterých se držitel zbavuje nebo má v úmyslu se zbavit nebo se od něho požaduje, aby se jich zbavil; jakékoli další látky a předměty, kterých se držitel zbavuje nebo se kterými nakládá, stejně jako by se jednalo o odpad, budou považovány za odpad, nebude-li prokázán opak.“

18

Článek 51 odst. 2 písm. a) zákona z roku 1996 uvádí:

„Aniž je dotčeno ustanovení písm. b), povolení k […] odpadů se nevyžaduje pro využití:

[...]

19

Článek 52 zákona z roku 1992, který zřizuje Agenturu pro ochranu životního prostředí (Environmental Protection Agency Act 1992, dále jen „zákon z roku 1992“) stanoví:

„(1)   […] funkce [EPA] zahrnují:

[…]

[…]

[…]“

20

Předkládající soud uvádí, že přestože zákon z roku 1992 zavedl systém povolování, který se v určitých ohledech podobá systému zaváděnému směrnicí Rady 96/61/ES ze dne 24. září 1996 o integrované prevenci a omezování znečištění (Úř. věst. L 257, s. 26; Zvl. vyd. 15/03, s. 80), k provedení této směrnice do irského práva došlo až v roce 2003, takže povolení dotčené v původním řízení nebylo vydáno na základě vnitrostátních ustanovení přijatých pro účely provedení této směrnice.

21

Uvedený soud kromě toho zdůrazňuje, že ke dni, ke kterému bylo vydáno uvedené povolení, nebyla dosud směrnice 91/676 provedena do irského práva a žádné jiné vnitrostátní právní předpisy neupravovaly používání zvířecích výkalů jako hnojiv na zemědělských pozemcích.

22

D. Brady provozuje podnik pro intenzivní chov prasat, kde se chová přibližně 2000 prasnic.

23

Dne 9. března 1998 podal D. Brady žádost o povolení k rozšíření jeho zařízení, ve které uvedl, že v tomto zařízení postavil nádrže s kapacitou, která mu umožňovala skladovat ekvivalent jeho roční produkce hnoje, a že uzavřel s různými zemědělci dohody, podle kterých se tito zavázali kupovat hnůj, aby ho používali jako hnojivo na svých pozemcích.

24

Povolení, které vydala EPA rozhodnutím ze dne 22. října 1999, stanoví zejména to, že D. Brady je povinen dbát na to, aby zemědělci, kterým dodává hnůj, jej používali v přísném souladu s podmínkami upřesněnými v tomto povolení.

25

Na podporu žaloby, kterou podal proti uvedenému rozhodnutí k High Court, D. Brady zaprvé uvedl, že hnůj dotčený v původním řízení nepředstavuje „odpad“ ve smyslu směrnice 75/442 a zákona z roku 1996, ale vedlejší produkt jeho zařízení, který uvádí na trh jako hnojivo, takže EPA neměla na základě zákona z roku 1992 pravomoc regulovat odstraňování nebo využívání tohoto hnoje podle způsobů stanovených ve sporném povolení.

26

Zadruhé podle D. Bradyho není EPA oprávněna ukládat mu pod hrozbou trestní sankce povinnost, kterou není možné splnit, aby kontroloval způsob, jakým je hnůj využíván dalšími zemědělci, kterým ho prodává, zejména když Evropská unie přijala zvláštní právní úpravu, která se má uplatňovat na použití stájového hnoje jako hnojiva, a sice směrnici 91/676.

27

V tomto ohledu předkládající soud poznamenává, že D. Brady na podporu své žaloby tvrdil, že podmínky ohledně nakládání s odpady, které obsahuje sporné povolení, vedou k tomu, že musí zejména:

„[…]

28

Jelikož High Court žalobu D. Bradyho zamítl, podal D. Brady kasační opravný prostředek k Supreme Court. Na podporu svého kasačního opravného prostředku uvádí dva důvody, které vycházejí zaprvé z nesprávného právního posouzení, kterého se dopustil High Court tím, že hnůj vyprodukovaný v jeho zařízení kvalifikoval jako odpad, a zadruhé z toho, že i za předpokladu, že by musel být uvedený hnůj kvalifikován jako odpad, není EPA oprávněna připojit k povolení, které mu vydala, podmínky, které mu ukládají kontrolovat činnosti hnojení prováděné třetími osobami na pozemcích, které jim patří, a činit ho za to odpovědným.

29

Supreme Court má za to, že i když rozsudky ze dne 8. září 2005, Komise v. Španělsko (C-416/02, Sb. rozh. s. I-7487), a Komise v. Španělsko (C-121/03, Sb. rozh. s. I-7569), jakož i ze dne 18. prosince 2007, Komise v. Itálie (C-194/05, Sb. rozh. s. I-11661); Komise v. Itálie (C- 195/05, Sb. rozh. s. I-11699), a Komise v. Itálie (C-263/05, Sb. rozh. s. I-11745) obsahují v tomto ohledu různé užitečné údaje, zůstává nejistým, zda hnůj dotčený v původním řízení musí být kvalifikován jako odpad.

30

Předkládající soud, který poznamenává, že z uvedené judikatury zejména vyplývá, že hnůj zůstává odpadem, pokud je předmětem dlouhodobého skladování, které vyvolává riziko znečistění, jako je to, kterému chce unijní právo předejít, se zejména dotazuje na kritéria, která umožňují ověřit, zda taková situace nastala ve sporu, který projednává.

31

V tomto ohledu zaprvé poznamenává, že jelikož je prodej hnojiv sezónní činností, je nevyhnutelné, že velký objem hnoje, který vyplývá z činností žalobce v původním řízení, povede k dlouhodobému skladování, které by nicméně obvykle nemělo přesáhnout období dvanácti měsíců oddělující dvě sezóny hnojení. Zadruhé uvedený soud zdůrazňuje, že nedisponuje údaji, které by uváděly, zda pouhá existence tohoto druhu dlouhodobého skladování v nádržích schválených za tímto účelem je či může být znečisťující.

32

Kromě toho i za předpokladu, že hnůj dotčený v původním řízení musí být považován za odpad, vyvstává otázka, zda unijní právo připouští, aby EPA připojila k povolení provozu podmínky, které ve svém důsledku de facto D. Bradymu dále ukládají povinnosti týkající se případného následného použití tohoto hnoje jinými zemědělci, nebo zda jsou za takové použití odpovědní tito zemědělci.

33

Za těchto podmínek se Supreme Court rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„Je členský stát při neexistenci jednoznačného výkladu pojmu ‚odpad‘ pro účely unijního práva oprávněn na základě vnitrostátního práva uložit producentovi prasečího hnoje povinnost prokázat, že se nejedná o odpad, nebo je třeba určit, zda se jedná o odpad, za použití takových objektivních kritérií, na jaká odkazuje judikatura Soudního dvora Evropské unie:

34

Úvodním dotazem a první otázkou, kterými je třeba se zabývat společně, chce předkládající soud v zásadě zaprvé zjistit, za jakých podmínek je hnůj vyprodukovaný v zařízení pro intenzivní chov prasat a skladovaný v očekávání jeho převodu zemědělcům, aby ho tito použili na svých pozemcích jako hnojivo, možné kvalifikovat jako vedlejší produkt, a v důsledku toho jej přestat považovat za „odpad“ ve smyslu směrnice 75/442, a zejména jaká je v této souvislosti požadovaná míra jistoty stran takto zamýšleného opětovného využití hnoje. Zadruhé chce uvedený soud zjistit, v jakém rozsahu je možné důkazní břemeno toho, že uvedené podmínky jsou splněny, uložit producentovi tohoto hnoje.

35

Pokud jde o podmínky, za kterých musí být prasečí hnůj skladovaný producentem v očekávání jeho převodu zemědělcům, aby ho tito použili jako hnojivo na svých pozemcích, kvalifikován jako vedlejší produkt spíše než „odpad“ ve smyslu směrnice 75/442, je třeba připomenout, že čl. 1 písm. a) první pododstavec uvedené směrnice definuje jako odpad „jakoukoliv látku nebo předmět spadající do kategorií uvedených v příloze I, kterých se držitel zbavuje nebo má v úmyslu se zbavit [... ]“.

36

Jak uvedená příloha I tak seznam odpadů zahrnutých do evropského katalogu odpadů přijatého na základě čl. 1 písm. a) druhého pododstavce směrnice 75/442 mají pouze orientační povahu (viz zejména rozsudek ze dne 29. října 2009, Komise v. Irsko, C‑188/08, bod 33 a citovaná judikatura).

37

Okolnost, že jsou v uvedeném katalogu uvedeny „zvířecí trus, moč a hnůj (včetně znečištěné slámy), kapalné odpady, soustřeďované odděleně a zpracovávané mimo místo vzniku“, není tedy rozhodující pro posouzení pojmu „odpad“. Tato obecná zmínka stájových hnojiv totiž nepřihlíží k podmínkám, za nichž jsou tato hnojiva používána a jež jsou určující pro účely takového posouzení (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek ze dne 8. září 2005, Komise v. Španělsko, C‑121/03, bod 66).

38

Podle ustálené judikatury vyplývá kvalifikace odpadu ve smyslu směrnice 75/442 především z chování držitele a z významu výrazu „zbavit se“ uvedeného v čl. 1 písm. a) prvním pododstavci uvedené směrnice (viz zejména výše uvedený rozsudek ze dne 18. prosince 2007, Komise v. Itálie, C‑194/05, bod 32, a rozsudek ze dne 24. června 2008, Commune de Mesquer, C-188/07, Sb. rozh. s. I-4501, bod 53).

39

Uvedený výraz „zbavit se“ musí být vykládán ve světle nejenom základního cíle směrnice 75/442, kterým je podle jejího třetího bodu odůvodnění „ochrana lidského zdraví a životního prostředí před škodlivými vlivy sběru, přepravy, zpracování, skladování a ukládání odpadů“, ale také ve světle čl. 174 odst. 2 ES. Toto ustanovení stanoví, že „politika Společenství v oblasti životního prostředí je zaměřena na vysokou úroveň ochrany, přičemž přihlíží k rozdílné situaci v jednotlivých regionech Společenství. Je založena na zásadách obezřetnosti a prevence [...]“. Z toho vyplývá, že výraz „zbavit se“, a tedy i pojem „odpad“ ve smyslu této směrnice nelze vykládat restriktivním způsobem (viz zejména výše uvedený rozsudek ze dne 18. prosince 2007, Komise v. Itálie, C‑194/05, bod 33 a citovaná judikatura, jakož i výše uvedený rozsudek Commune de Mesquer, body 38 a 39).

40

Soudní dvůr zejména rozhodl, že mezi okolnosti, které mohou představovat nepřímý důkaz existence činnosti, úmyslu nebo povinnosti „zbavit se“ látky nebo předmětu ve smyslu čl. 1 písm. a) směrnice 75/442 patří skutečnost, že je použitá látka zbytkem z výroby nebo ze spotřeby, tedy produktem, o nějž jako takový nebylo usilováno (viz zejména výše uvedený rozsudek ze dne 18. prosince 2007, Komise v. Itálie, C‑194/05, bod 34 a citovaná judikatura, jakož i výše uvedený rozsudek Commune de Mesquer, bod 41).

41

Takový nepřímý důkaz může představovat i skutečnost, že posuzovaná látka je zbytkem z výroby, jehož případné využití se z důvodu nebezpečnosti jeho složení pro životní prostředí musí uskutečnit při dodržení zvláštních preventivních opatření (viz rozsudky ze dne 15. června 2000, ARCO Chemie Nederland a další, C-418/97 a C-419/97, Recueil, s. I-4475, bod 87, jakož i ze dne 18. dubna 2002, Palin Granit a Vehmassalon kansanterveystyön kuntayhtymän hallitus, C-9/00, Recueil, s. I-3533, bod 43).

42

Z judikatury rovněž vyplývá, že způsob zpracování nebo použití látky není rozhodující pro to, zda bude či nebude kvalifikována jako odpad, a že pojem „odpad“ nevylučuje látky a předměty, které je možné opětovně hospodářsky využít. Systém dozoru a správy stanovený směrnicí 75/442 má totiž za cíl pokrýt všechny předměty a látky, jichž se držitel zbavuje, i když mají hospodářskou hodnotu a jsou sbírány za obchodním účelem, aby byly recyklovány, využity nebo opětovně použity (výše uvedený rozsudek ze dne 18. prosince 2007, Komise v. Itálie, C‑194/05, body 36 a 37, jakož i výše uvedený rozsudek Commune de Mesquer, bod 40).

43

S ohledem na takto připomenutá poučení plynoucí z judikatury je třeba mít za to, že stájová hnojiva vyprodukovaná zařízením pro intenzivní chov prasat, která nejsou produktem, o jehož získání jeho uživatel především usiloval, a k jejichž případnému využití jako hnojiva musí, jak vyplývá zejména ze šestého bodu odůvodnění směrnice 91/676 a úpravy, kterou zavádí, dojít při dodržení zvláštních preventivních opatření, z důvodu případné nebezpečnosti jejich složení pro životní prostředí, představují v zásadě odpady (obdobně viz výše uvedený rozsudek ze dne 18. prosince 2007, Komise v. Itálie, C‑194/05, bod 35 a citovaná judikatura, jakož i výše uvedený rozsudek Commune de Mesquer, bod 41).

44

Z judikatury Soudního dvora nicméně rovněž vyplývá, že v určitých situacích mohou předmět, materiál nebo surovina, jež vznikají těžebním nebo výrobním postupem, který není určen hlavně k jeho výrobě, představovat nikoli zbytek, ale vedlejší produkt, kterého se držitel nechce „zbavit“ ve smyslu čl. 1 písm. a) směrnice 75/442, ale který chce za podmínek, které jsou pro něj výhodné, využívat nebo uvádět na trh – případně i pro potřebu hospodářských subjektů odlišných od subjektu, který jej vyprodukoval – v pozdějším procesu, za podmínky, že toto opětovné použití není pouze možné, ale je jisté, nevyžaduje předchozí zpracování a navazuje na výrobní proces (viz zejména výše uvedené rozsudky ze dne 8. září 2005, Komise v. Španělsko, C‑121/03, bod 58; ze dne 18. prosince 2007, Komise v. Itálie, C‑194/05, bod 38, a Commune de Mesquer, bod 42).

45

Pokud jde konkrétně o taková stájová hnojiva, jaká jsou dotčená v projednávaném případě, Soudní dvůr již rozhodl, že mohou být vyloučena z kvalifikace odpadů, pokud jsou používána jako půdní hnojiva v rámci legální praxe hnojení na řádně vymezených pozemcích a pokud se jejich skladování omezuje na potřeby tohoto hnojení (výše uvedený rozsudek ze dne 8. září 2005, Komise v. Španělsko, C‑121/03, bod 60).

46

V tomto ohledu kromě toho upřesnil, že není namístě omezovat tuto analýzu na stájová hnojiva používaná jako hnojiva na pozemcích téhož zemědělského podniku, jako je podnik, který tato hnojiva produkuje. Látku totiž lze nepovažovat za „odpad“ ve smyslu směrnice 75/442, pokud je s jistotou používána pro potřeby jiných hospodářských subjektů, než je subjekt, který ji vyprodukoval (výše uvedený rozsudek ze dne 8. září 2005, Komise v. Španělsko, C‑121/03, bod 61).

47

Je věcí vnitrostátních soudů, aby při zohlednění informací vyplývajících z judikatury Soudního dvora a všech okolností, kterými se vyznačuje situace, o níž musí rozhodnout, ověřily, zda skutečně existuje vedlejší produkt, a v tomto ohledu zajistily, že kvalifikace jako vedlejšího produktu bude omezena na situace odpovídající podmínkám připomenutým v bodě 44 tohoto rozsudku.

48

Pokud jde o ověření toho, že opětovné použití hnoje skladovaného v očekávání hnojení je dostatečně jisté, je třeba úvodem připomenout, že jak vyplývá z judikatury připomenuté v bodech 45 a 46 tohoto rozsudku, pouhá okolnost, že ve skutečnosti k takovému opětovnému použití s úplnou jistotou dojde až tehdy, když dotyčné třetí osoby-nabyvatelé skutečně provedou zamýšlená hnojení, nebrání takové kvalifikaci jako vedlejší produkt.

49

Co se s předmětem nebo látkou stane v budoucnu, totiž není samo o sobě rozhodující, pokud jde o jejich případnou povahu odpadu, která je určena v souladu s čl. 1 písm. a) směrnice 75/442 ve vztahu k činnosti, úmyslu nebo povinnosti držitele tohoto předmětu nebo látky se jich zbavit (výše uvedený rozsudek ze dne 18. prosince 2007, Komise v. Itálie, C‑194/05, body 49 a 50, jakož i citovaná judikatura).

50

V tomto ohledu je třeba dále upřesnit, že pokud by měl předkládající soud dospět k závěru, že opětovné použití hnoje, které zamýšlí D. Brady, je v projednávané věci dostatečně jisté k tomu, aby mohl být uvedený hnůj během jeho skladování a až do jeho skutečného dodání dotyčným třetím osobám považován za vedlejší produkt, kterého se dotčená osoba nesnaží „zbavit“ ve smyslu čl. 1 písm. a) prvního pododstavce směrnice 75/442, ale chce ho využívat nebo uvádět na trh, taková okolnost nijak nevylučuje skutečnost, že se uvedený hnůj může případně stát odpadem po uvedeném dodání, zejména pokud by se mělo jevit, že byl nakonec těmito třetími osobami nekontrolovaně vypouštěn do životního prostředí za podmínek, které umožňují považovat jej za odpad (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek ze dne 8. září 2005, Komise v. Španělsko, C‑416/02, bod 96).

51

V takovém případě je třeba zohlednit, že podle judikatury Soudního dvora ten, kdo výrobky fakticky vlastní bezprostředně před tím, než se z nich stane odpad, musí být považován za osobu, jejíž činností „vznikl“ tento odpad ve smyslu čl. 1 písm. b) směrnice 75/442, a být z tohoto důvodu kvalifikován jako jeho „držitel“ ve smyslu čl. 1 písm. c) této směrnice (viz zejména výše uvedený rozsudek Commune de Mesquer, bod 74).

52

Pro účely ověření, zda opětovné použití hnoje dalšími zemědělci rozmetáním, jak je zamýšleno žalobcem v původním řízení, je dostatečně jisté k tomu, aby odůvodnilo jeho skladování po dobu jinou, než je doba nezbytná pro jeho sběr za účelem odstranění, je naproti tomu věcí předkládajícího soudu, jak vyplývá z judikatury připomenuté v bodě 45 tohoto rozsudku, aby se zejména ujistil o tom, že pozemky uvedených zemědělců, na kterých má dojít k tomuto opětovnému použití, jsou především řádně vymezeny. Takové vymezení totiž může dosvědčit, že množství dodávaného hnoje jsou v zásadě skutečně určena ke hnojení pozemků dotyčných zemědělců.

53

Pokud chce producent hnoje skladovat hnůj po delší dobu, než je nezbytné pro jeho sběr za účelem odstranění, musí za tímto účelem disponovat pevnými závazky hospodářských subjektů, že převezmou dodávku tohoto hnoje, aby jej použily jako hnojivo na řádně vymezených pozemcích.

54

Pokud jde o podmínku, která byla rovněž připomenuta v bodě 45 tohoto rozsudku a podle které musí být skladování stájového hnojiva omezeno na potřeby hnojení, je třeba připomenout, že tuto podmínku lze vysvětlit zejména s ohledem na skutečnost, že skladování za účelem opětovného použití látky může s ohledem na svou dobu představovat pro držitele zátěž a být případně zdrojem poškození životního prostředí, o jehož omezení se směrnice 75/442 právě snaží (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek ze dne 18. prosince 2007, Komise v. Itálie, C‑194/05, bod 40).

55

V tomto ohledu je zejména věcí vnitrostátních soudů, aby se ujistily o tom, že skladovací zařízení, která využívá producent tohoto hnoje, jsou konstruována tak, že zabrání jakémukoliv vytečení a vsáknutí této látky do půdy a že mají dostatečnou kapacitu, aby se v nich skladoval hnůj vyprodukovaný v očekávání jeho skutečného odevzdání dotyčným zemědělcům.

56

Je rovněž třeba, aby bylo účinné skladování hnoje přísně omezeno na potřeby zamýšleného hnojení, což zaprvé vyžaduje, aby byla skladovaná množství omezena tak, aby byla všechna skutečně určena na takové opětovné použití (v tomto smyslu viz rozsudek Palin Granit a Vehmassalon kansanterveystyön kuntayhtymän hallitus, précité, bod 40), a zadruhé, aby byla doba skladování omezena podle potřeb, které v tomto ohledu vznikají kvůli sezónní povaze hnojení, a tedy aby nepřesáhla dobu nezbytnou k tomu, aby producent mohl splnit své existující smluvní závazky dodat hnůj pro účely hnojení během probíhající a následující sezóny hnojení.

57

Rovněž je věcí vnitrostátních soudů, aby s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem ověřily, že opětovné použití hnoje dotyčnými třetími osobami, jak je plánováno producentem, mu může přinést větší výhodu, než je ta, která vyplývá z pouhé možnosti zbavit se tohoto produktu, protože taková okolnost, pokud se prokáže, dále nasvědčuje pravděpodobnosti skutečného opětovného použití (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek ze dne 18. prosince 2007, Komise v. Itálie, C‑194/05, bod 52, jakož i výše uvedený rozsudek Palin Granit a Vehmassalon kansanterveystyön kuntayhtymän hallitus, bod 37).

58

Jak vyplývá z judikatury připomenuté v bodě 44 tohoto rozsudku, pouze za podmínky, že je možné mít za to, že hnůj dotčený v původní řízení je určen ke skutečnému využití nebo uvedení na trh za podmínek, které jsou pro jeho držitele hospodářsky výhodné, je možné se domnívat, že uvedený hnůj má hospodářsky hodnotu výrobku.

59

Mezi relevantní okolnosti, které by mohly vyžadovat zohlednění vnitrostátními soudy pro účely ověření, zda jsou splněny uvedené požadavky, patří okolnost, že dotyčné látky jsou předmětem skutečných obchodních transakcí a že odpovídají specifikacím kupujícího (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Commune de Mesquer, bod 47). Z tohoto pohledu může být třeba přistoupit k přezkoumání zejména finančních podmínek, za kterých se uskutečňují transakce, ke kterým dochází mezi producentem hnoje a jeho nabyvateli. Je tomu tak rovněž, pokud jde o náklady spojené zejména se skladováním dotyčných látek, které pro držitele vznikají z jejich opětovného použití a které by se neměly jevit jako nadměrné (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Commune de Mesquer, bod 59).

60

S ohledem na vše výše uvedené je třeba odpovědět na první část první otázky, že čl. 1 písm. a) první pododstavec směrnice 75/442 musí být vykládán v tom smyslu, že hnůj vyprodukovaný v zařízení pro intenzivní chov prasat a skladovaný v očekávání jeho dodání zemědělcům, aby ho použili na svých pozemcích jako hnojivo, nepředstavuje „odpad“ ve smyslu uvedeného ustanovení, ale vedlejší produkt, jestliže uvedený producent zamýšlí uvádět tento hnůj na trh v pozdějším procesu za podmínek, které jsou pro něj hospodářsky výhodné, a za podmínky, že toto opětovné použití není pouze možné, ale je jisté, nevyžaduje předchozí zpracování a navazuje na výrobní proces. Je věcí vnitrostátních soudů, aby s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem, kterými se vyznačují situace, o kterých rozhodují, ověřily, zda jsou tato různá kritéria splněna.

61

Pokud jde o určení osoby, které přísluší důkazní břemeno, zda jsou splněna kritéria, na základě kterých lze podle judikatury Soudního dvora připomenuté v bodě 44 tohoto rozsudku mít za to, že látka má být kvalifikována jako vedlejší produkt, a nikoliv „odpad“ ve smyslu směrnice 75/442, je třeba uvést, že uvedená směrnice neobsahuje zvláštní ustanovení týkající se této otázky. Za těchto okolností přísluší vnitrostátnímu soudu, aby v tomto ohledu použil ustanovení vlastního právního řádu za předpokladu, že tím nebude dotčena účinnost unijního práva, a zejména směrnice 75/442, a že bude zajištěno dodržování povinností vyplývajících z tohoto práva (v tomto smyslu viz výše uvedené rozsudky ARCO Chemie Nederland a další, bod 70, jakož i ze dne 18. prosince 2007, Komise v. Itálie, C‑194/05, body 44, 52 a 53).

62

Z toho zejména vyplývá, že taková vnitrostátní pravidla týkající se důkazního břemene nemohou vést k nadměrnému ztížení prokázání toho, že látky musí být na základě kritérií vyplývajících z uvedené judikatury považované za vedlejší produkty.

63

S touto výhradou je třeba připomenout, že Soudní dvůr již rozhodl, že úlomky zbytkového kamení a písku z obohacování rudy pocházející z důlního zařízení, které jejich držitel legálně užívá pro nezbytné zasypání chodeb uvedeného dolu, nespadají pod kvalifikaci „odpadů“ ve smyslu směrnice 75/442, pokud uvedený držitel poskytne dostatečné záruky vymezení a skutečného využití těchto látek, a že kromě toho Soudní dvůr zdůraznil, že takovou judikaturu je možné přenést na stájová hnojiva (viz výše uvedený rozsudek ze dne 8. září 2005, Komise v. Španělsko, C‑121/03, body 59 a 60, jakož i citovaná judikatura).

64

Jak uvedl generální advokát v bodě 67 svého stanoviska, je dále jasné, že pokud jde o prokázání úmyslu obecně, pouze držitel produktů může prokázat, že má v úmyslu nezbavit se jich, ale umožnit jejich opětovné využití za podmínek, které jsou vhodné k tomu, aby tyto produkty byly kvalifikovány jako vedlejší produkty ve smyslu judikatury Soudního dvora.

65

S ohledem na výše uvedené je třeba odpovědět na druhou část první otázky, že unijní právo nebrání tomu, aby důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že jsou splněna kritéria umožňující mít za to, že taková látka, jako je hnůj vyprodukovaný, skladovaný a prodávaný za takových okolností, jako jsou okolnosti věci v původním řízení, představuje vedlejší produkt, nesl producent tohoto hnoje, pokud z toho nevyplývá narušení účinnosti tohoto práva, a zejména směrnice 75/442, a pokud je zaručeno dodržení povinností vyplývajících z unijního práva, a zejména povinnosti, která spočívá v tom, že ustanovením této směrnice nesmí podléhat látky, které na základě uvedených kritérií musí být podle judikatury Soudního dvora považovány za vedlejší produkty, na které se uvedená směrnice nepoužije.

66

Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu, kterou je třeba se zabývat jako druhou v pořadí, je, zda čl. 2 odst. 1 písm. b) bod iii) směrnice 75/442 musí být vykládán v tom smyslu, že stájová hnojiva vyprodukovaná v rámci zařízení pro chov prasat nacházejícím se v určitém členském státě, jsou „již upravena jinými předpisy“, ve smyslu tohoto ustanovení, a tedy vyloučena z působnosti směrnice 75/442, a to z důvodu existence směrnice 91/676, přičemž se dále upřesňuje, že posledně uvedená směrnice nebyla dosud provedena do práva tohoto členského státu.

67

V tomto ohledu je třeba připomenout, že k tomu, aby mohla být dotčená pravidla Společenství nebo vnitrostátní pravidla považována za „jiné předpisy“ ve smyslu uvedeného čl. 2 odst. 1 písm. b) bod iii), musí podle ustálené judikatury obsahovat přesná ustanovení organizující nakládání s dotčenými odpady a vést k úrovni ochrany životního prostředí, která přinejmenším odpovídá úrovni, která vyplývá z uvedené směrnice (viz zejména výše uvedený rozsudek ze dne 8. září 2005, Komise v. Španělsko, C‑121/03, bod 69 a citovaná judikatura, jakož i rozsudek ze dne 10. května 2007, Thames Water Utilities, C-252/05, Sb. rozh. s. I-3883, bod 34).

68

Soudní dvůr kromě toho upřesnil, že pokud zákonodárce Unie takto přijal úpravu, podle které se za neexistence zvláštní právní úpravy Společenství a podpůrně zvláštních vnitrostátních právních předpisů používá směrnice 75/442, bylo to s cílem zabránit tomu, aby za určitých situací nakládání s těmito odpady nepodléhalo žádným právním předpisům (viz rozsudek ze dne 11. září 2003, AvestaPolarit Chrome, C-114/01, Recueil, s. I-8725, bod 50).

69

Přitom stačí uvést – aniž by bylo třeba vyjádřit se v rámci této věci k otázce, zda taková směrnice, jako je směrnice 91/676, by byla za předpokladu, že by byla provedena do vnitrostátního práva, považována za „jiné předpisy“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. b) směrnice 75/442 – že pokud členský stát nepřijal opatření nezbytná k zajištění provedení uvedené směrnice, tato směrnice nemůže být v žádném případě považována za vedoucí k úrovni ochrany životního prostředí, která přinejmenším odpovídá úrovni, která vyplývá ze směrnice 75/442, přičemž uvedené neprovedení naopak znamená, že pokud by nakládání s dotčenými stájovými hnojivy nepodléhalo směrnici 75/442, nepodléhalo by žádným právním předpisům.

70

Z toho vyplývá, že je na třetí otázku třeba odpovědět, že čl. 2 odst. 1 písm. b) bod iii) směrnice 75/442 musí být vykládán v tom smyslu, že při neprovedení směrnice 91/676 do práva členského státu není možné mít za to, že jsou stájová hnojiva vyprodukovaná v rámci zařízení pro chov prasat, které se nachází v uvedeném členském státě, z důvodu existence směrnice 91/676 „upravena jinými předpisy“ ve smyslu uvedeného ustanovení.

71

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda za předpokladu, že hnůj vyprodukovaný a vlastněný zařízením pro chov prasat musí být kvalifikován jako „odpad“ ve smyslu směrnice 75/442, unijní právo brání tomu, aby členský stát činil takového producenta, který se zbavuje tohoto odpadu tím, že jej prodává dalším zemědělcům, kteří jej mají použít jako hnojivo na svých pozemcích, osobně odpovědným za to, že tito zemědělci budou dodržovat unijní právní předpisy týkající se nakládání s odpady nebo hnojivy.

72

Úvodem je třeba uvést, že jak vyplývá ze samotného znění této otázky a z odůvodnění, které doprovází předkládací rozhodnutí, tato otázka se klade jen pro případ, že by stájová hnojiva dotčená v původním řízení musela být kvalifikována jako „odpady“ ve smyslu čl. 1 písm. a) prvního pododstavce směrnice 75/442.

73

V tomto ohledu je třeba úvodem uvést, že vzhledem zejména k odpovědi na třetí otázku takový předpoklad znamená, pokud se prokáže, že se ustanovení směrnice 75/442 musí použít na takovou situaci, jako je situace dotčená v původním řízení.

74

Přitom je třeba připomenout, že podle článku 8 směrnice 75/442 musí členské státy zajistit, aby „každý držitel odpadu“ sám využíval nebo odstraňoval odpad v souladu s ustanoveními této směrnice nebo přenechal manipulaci s odpadem soukromému nebo veřejnému zařízení, které odpad sbírá, nebo podniku, který provádí operace uvedené v příloze II A či II B této směrnice. Takové povinnosti k tíži všech držitelů odpadu představují protějšek zákazu opuštění, nedovoleného ukládání a nekontrolovaného odstraňování odpadů stanoveného v článku 4 uvedené směrnice (viz zejména rozsudek ze dne 7. září 2004, Van de Walle a další, C-1/03, Sb. rozh. s. I-7613, bod 56).

75

V projednávané věci je nesporné, že žalobce v původním řízení, který vůbec nezamýšlí sám zajistit využití nebo odstranění odpadu, který vyprodukoval, je jakožto „držitel“ uvedených odpadů a v souladu s čl. 8 první odrážkou směrnice 75/442 povinen přenechat manipulaci s ním soukromému nebo veřejnému zařízení, které odpad sbírá, nebo podniku, který provádí operace uvedené v příloze II A či II B uvedené směrnice.

76

Přitom je nutné v tomto ohledu zaprvé uvést, že informace, které obsahuje předkládací rozhodnutí, neumožňují mít za to, že zemědělci, jejichž prostřednictvím se D. Brady zamýšlí zbavit hnoje, mohou být považováni za oprávněné provádět operace využívání odpadů ve smyslu uvedeného článku 8.

77

Nic totiž nenaznačuje, že uvedení zemědělci mají povolení, které je podle článku 10 směrnice 75/442 požadováno za účelem provádění takových operací využívání odpadů. Stejně tak neumožňují informace předložené Soudnímu dvoru domnívat se, že tito zemědělci byli vyňati z požadavků takového povolení za dodržení podmínek, které v tomto ohledu stanoví ustanovení článku 11 uvedené směrnice.

78

Pokud by se mělo potvrdit, což přísluší případně ověřit předkládajícímu soudu, že zemědělci, kterým chce D. Brady prodat odpady, kterých je držitelem, nemají povolení vyžadované článkem 10 směrnice 75/442 ani nejsou vyňati z požadavků mít povolení v souladu s podmínkami stanovenými v čl. 11 odst. 1 a 2 této směrnice, vyplývalo by z toho, že článek 8 této směrnice brání takto zamýšleným převodům, a tedy i tomu, aby tyto převody mohly být předmětem jakéhokoliv povolení, které vydává orgán, jako je EPA, a to dále bez ohledu na podmínky, které vydání uvedeného povolení doprovází.

79

Zadruhé je třeba doplnit, že v případě, že by se muselo konstatovat, že dotyční zemědělci vlastní povolení požadované na základě článku 10 směrnice 75/442 nebo jsou z požadavku takového povolení řádně vyňati a zaregistrováni v souladu s ustanoveními čl. 11 odst. 1 a 2 této směrnice, nemůže D. Brady ohledně přenechání dotčených odpadů takovým zemědělcům podléhat podmínkám, které ho činí odpovědným za to, že tito zemědělci dodrží unijní právní předpisy týkající se nakládání s odpady a hnojivy.

80

V tomto ohledu je totiž třeba nejprve připomenout, že jakmile dojde k přenechání odpadu podle článku 8 směrnice 75/442, stane se podnik, který vlastní povolení na základě článku 10 směrnice 75/442 nebo je vyjmut z požadavku takového povolení v souladu s článkem 11 této směrnice, „držitelem“ dotčených odpadů. Ze samotného znění článku 8 směrnice 75/442 přitom vyplývá, že je to „držitel odpadu“, kdo musí případně zajistit využití takového odpadu v souladu s ustanoveními uvedené směrnice.

81

Dále z článku 8 ve spojení s článkem 10 směrnice 75/442 a ze systematiky těchto ustanovení vyplývá, že jestliže držitel odpadu přenechá tento odpad podniku, který vlastní povolení vydané na základě druhého z těchto ustanovení, které mu umožňuje využívat tento odpad, je to výlučně posledně uvedený podnik, a nikoliv dřívější držitel, kdo má odpovědnost provést operace využívání tak, že v tomto ohledu dodrží všechny podmínky, kterým uvedené operace podléhají na základě jak použitelné právní úpravy, tak znění uvedeného povolení.

82

Konečně z článku 8 ve spojení s článkem 11 směrnice 75/442 a ze systematiky těchto ustanovení lze navíc vyvodit, že jestliže držitel odpadu přenechá odpad podniku, který je v souladu s uvedeným článkem 11 vyjmut z požadavku mít povolení k využívání uvedených odpadů, je to výlučně posledně uvedený podnik, a nikoliv dřívější držitel, kdo má odpovědnost provést operace využívání tak, že v tomto ohledu dodrží obecná pravidla a požadavky, na které odkazuje tento článek 11, jakož i jakékoliv další ustanovení unijního práva upravující uvedené operace.

83

S ohledem na všechno výše uvedené je třeba odpovědět na druhou otázku, že za předpokladu, že hnůj vyprodukovaný zařízením pro chov prasat, které je jeho držitelem, musí být kvalifikován jako „odpad“ ve smyslu čl. 1 písm. a) prvního pododstavce směrnice 75/442:

84

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (čtvrtý senát) rozhodl takto: