1. 

Kasační opravné prostředky v těchto třech věcech byly podány proti třem rozsudkům Tribunálu, které byly vydány v tentýž den, mají podobné znění a vycházely ze stejného výkladu čl. 74 odst. 2 nařízení č. 40/94 ( 2 ) a pravidel 20 odst. 1 a 50 odst. 1 nařízení č. 2868/95 (dále jen „prováděcí nařízení“) ( 3 ). Kasační opravné prostředky vycházejí ze dvou stejných důvodů.

2. 

V každé z těchto věcí tentýž majitel ochranné známky – B. Rintisch – podal námitky proti zápisu tří různých označení jako ochranných známek Společenství na základě toho, že existovalo nebezpečí záměny s jistými ochrannými známkami, o nichž tvrdí, že je jejich majitelem. Své námitky opřel mimo jiné o starší německé ochranné známky. V rámci námitek proti zápisům musel též prokázat existenci a platnost těchto starších ochranných známek. Bernhard Rintisch však námitkovému oddělení Úřadu pro harmonizaci na vnitřním trhu (dále jen „OHIM“ nebo „úřad“) ve lhůtách, které toto oddělení stanovilo, nepředložil všechny potřebné důkazy spolu s překlady příslušných dokumentů do jazyka řízení, jímž byla v každé věci angličtina. Námitkové oddělení proto námitky zamítlo. Bernhard Rintisch následně v odvolacím řízení předložil další dokumenty a překlady listinných důkazů. Odvolací senát OHIM je v každé z věcí odmítl s odůvodněním, že v tomto ohledu nemá diskreční pravomoc. Tribunál žaloby podané proti rozhodnutím odvolacího senátu zamítl.

3. 

Soudní dvůr má v řízení o projednávaných kasačních opravných prostředcích posoudit, zda se Tribunál dopustil nesprávného posouzení tím, že konstatoval, že odvolací senát nemá diskreční pravomoc k zohlednění důkazů o existenci a platnosti starších ochranných známek, jakož i překladů listinných důkazů, které byly předloženy po uplynutí lhůty stanovené námitkovým oddělením.

4.

Článek 42 nařízení č. 40/94, nadepsaný „Námitky“, stanoví:

„1.   Námitky proti zápisu ochranné známky mohou podat ve lhůtě tří měsíců od zveřejnění přihlášky ochranné známky Společenství z důvodů, pro které nelze ochrannou známku zapsat podle článku 8:[ ( 4 ) ]

[…]

3.   Námitky musejí být podány písemně a musí být odůvodněny. Ve lhůtě stanovené úřadem může ten, kdo podal námitky, předložit na jejich podporu skutečnosti, důkazy a vyjádření.“

5.

Článek 74, který se zabývá „Zkoumáním skutečností úřadem z úřední moci“, stanoví:

„1.   V průběhu řízení zkoumá úřad skutečnosti z moci úřední; v řízení týkajícím se relativních důvodů zamítnutí se však úřad při zkoumání omezí na skutečnosti, důvody a návrhy přednesené účastníky.

2.   Úřad nemusí přihlížet ke skutečnostem, které účastníci včas neuvedli, ani k důkazům, které včas nepředložili.“

6.

Prováděcí nařízení stanoví pravidla nezbytná k provedení nařízení ( 5 ). Jeho pravidla „by […] měla zajistit hladký a účinný průběh řízení před úřadem“ ( 6 ).

7.

Pravidlo 18 popisuje zahájení řízení v případě přípustné námitky ( 7 ):

[…]“

8.

Pravidlo 19 stanoví, že:

9.

Pravidlo 20, nadepsané „Přezkoumání námitek“, stanoví:

[…]“

10.

První a třetí pododstavce pravidla 50 odst. 1, nadepsaného „Projednání odvolání“, stanoví:

„Není-li stanoveno jinak, použijí se ustanovení o řízení před oddělením, které vydalo rozhodnutí, proti kterému bylo podáno odvolání, přiměřeně i pro odvolací řízení.

[…]

Směřuje‑li odvolání proti rozhodnutí námitkového oddělení, omezí senát přezkum odvolání na skutečnosti a důkazy předložené ve lhůtách stanovených nebo určených námitkovým oddělením v souladu s nařízením a těmito pravidly, pokud se senát nedomnívá, že by měly být vzaty v úvahu další nebo doplňkové skutečnosti a důkazy podle čl. 74 odst. 2 nařízení.“

11.

Společnost Bariatrix Europe Inc. SAS (dále jen „Bariatrix“) požádala dne 17. března 2006 o zápis slovní ochranné známky „PROTI SNACK“ jakožto ochranné známky Společenství pro výrobky zařazené do tříd 5, 29 a 32 Niceské dohody ( 9 ).

12.

Dne 9. března 2007 podal B. Rintisch námitky proti zápisu této ochranné známky na základě důvodu uvedeného v čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 40/94 (nebezpečí záměny u veřejnosti na území, na kterém je starší ochranná známka chráněna). Ke starším ochranným známkám, na kterých byly založeny jeho námitky, patřily německé slovní ochranné známky „PROTIPLUS“ a „PROTI“ a německá obrazová ochranná známka „PROTIPOWER“.

13.

Bernhard Rintisch předložil spolu s námitkami dokumenty k prokázání existence a platnosti každé z těchto starších ochranných známek. Námitkovému oddělení předložil zejména: (i) osvědčení o zápisu, která vydal Deutsches Patent und Markenamt (německý patentový a známkový úřad, dále jen „DPMA“) ( 10 ) a (ii) výpisy z on‑line rejstříku DPMA. Byly předloženy i anglické překlady původních osvědčení o zápisu, avšak nebyly předloženy anglické překlady výpisů z on‑line rejstříku.

14.

Dne 26. dubna 2007 námitkové oddělení oznámilo B. Rintischovi datum zahájení kontradiktorní části námitkového řízení. Uvedlo, že je nutno předložit osvědčení o obnově zápisu ochranných známek, které byly zapsány před více než deseti lety, a že je potřeba prokázat existenci a platnost starších ochranných známek úředními listinami přeloženými do jazyka řízení. Pokud tyto důkazy nebudou předloženy do 27. srpna 2007, budou námitky v souladu s pravidlem 20 odst. 1 prováděcího nařízení zamítnuty bez jakéhokoli zkoumání jejich odůvodněnosti.

15.

Dne 25. září 2007, téměř jeden měsíc po uplynutí této lhůty, B. Rintisch předložil OHIM v souvislosti s každou starší ochrannou známkou (i) výpis z on‑line rejstříku DPMA a (ii) prohlášení DPMA, které potvrzovalo, že před dnem podání námitek došlo k obnově zápisu ochranných známek. Předložil též anglický překlad tohoto prohlášení.

16.

Dne 31. března 2008 zamítlo námitkové oddělení námitky z důvodu, že B. Rintisch ve stanovené lhůtě neprokázal existenci a platnost starších ochranných známek, na kterých byly námitky založeny. Zaprvé původní osvědčení o zápisu předložená spolu s námitkami nepostačovala k prokázání trvající platnosti starších ochranných známek k 27. srpnu 2007, což byla lhůta stanovená OHIM. Podle německého práva ochrana německých ochranných známek zaniká uplynutím deseti let ode dne podání přihlášky. Zadruhé podle pravidla 19 odst. 4 prováděcího nařízení nebylo možno přihlédnout k výpisům z on‑line rejstříku DPMA jako k důkazu o datech obnovy zápisu starších ochranných známek, jelikož tyto výpisy nebyly přeloženy do jazyka řízení. Zatřetí námitkové oddělení podle pravidla 20 odst. 1 prováděcího nařízení odmítlo vzít v úvahu dokumenty předložené dne 25. září 2007, protože byly předloženy opožděně.

17.

Dne 8. května 2008 podal B. Rintisch proti tomuto rozhodnutí odvolání. Navrhoval, aby odvolací senát zamítl zápis ochranné známky „PROTI SNACK“ z důvodu existence nebezpečí záměny. Tvrdil, že nepřeložené výpisy z on‑line rejstříku DPMA nevyžadují bližší vysvětlení a postačují alespoň k prokázání toho, že došlo k obnově zápisu starších ochranných známek „PROTIPLUS“ a „PROTI POWER“. Znovu předložil dokumenty, které předložil námitkovému oddělení dne 25. září 2007, spolu s jejich překlady a požádal odvolací senát, aby je zohlednil.

18.

Dne 15. prosince 2008 odvolací senát odvolání zamítl. Konstatoval, že námitkové oddělení na základě pravidla 19 odst. 2, 3 a 4 a pravidla 20 odst. 1 prováděcího nařízení správně rozhodlo, že B. Rintisch řádně neprokázal existenci a platnost starších ochranných známek. Ztotožnil se s důvody, na jejichž základě se námitkové oddělení rozhodlo nezohlednit osvědčení o zápisu (neprokázání obnovy zápisu ochranných známek) a výpisy z on‑line rejstříku DPMA (absence překladu), které byly předloženy dne 9. března 2007, a dokumenty předložené dne 25. září 2007 (opožděné podání). Dále uvedl, že odvolací senát ani námitkové oddělení nemá podle čl. 74 odst. 2 nařízení č. 40/94 diskreční pravomoc k zohlednění dokumentů předložených po uplynutí lhůty stanovené OHIM. Odvolací senát dodal, že i kdyby takovou diskreční pravomoc měl, ve prospěch B. Rintische by ji nepoužil. Přihlašovatel nepostupoval nesprávně ani neměl vliv na předložení důkazů B. Rintischem po uplynutí stanovené lhůty.

19.

Dne 13. února 2009 napadl B. Rintisch toto rozhodnutí žalobou u Tribunálu.

20.

Společnost Valfleuri Pâtes Alimentaires dále jen „Valfleuri“) požádala dne 6. ledna 2006 o zápis slovních ochranných známek „PROTIVITAL“ a „PROTIACTIVE“ jako ochranných známek Společenství pro výrobky zařazené mimo jiné do tříd 5, 29 a 30 Niceské dohody.

21.

Dne 24. října 2006 podal B. Rintisch námitky proti oběma zápisům z důvodů uvedených v čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 40/94. Jeho námitky směřovaly proti výrobkům, pro které byly podány přihlášky. Bernhard Rintisch své námitky mimo jiné opřel o starší německé ochranné známky, včetně slovních ochranných známek „PROTI“ a „PROTIPLUS“ a obrazové ochranné známky „PROTI POWER“.

22.

Dne 16. ledna 2007 předložil B. Rintisch s cílem prokázat existenci a platnost těchto starších ochranných známek v souvislosti s oběma námitkovými řízeními: (i) osvědčení o zápisu DPMA a (ii) výpisy z on‑line rejstříku DPMA. V anglickém překladu předložil pouze osvědčení o zápisu pro každou z ochranných známek.

23.

Dne 23. ledna 2007 oznámilo námitkové oddělení B. Rintischovi datum zahájení kontradiktorní části námitkové řízení ohledně zápisu ochranné známky „PROVITAL“. Dne 13. března 2007 uskutečnilo stejné oznámení v řízení ohledně ochranné známky „PROTIACTIVE“. Námitkové oddělení výslovně uvedlo, že B. Rintisch musí prokázat existenci a platnost starších ochranných známek předložením úředních listin přeložených do jazyka řízení. Doporučilo mu, aby předložil osvědčení o obnově zápisu pro ty ochranné známky, které byly zapsány před více než deseti lety. Lhůta pro předložení důkazů byla v řízení týkajícím se ochranné známky „PROVITAL“ stanovena na 4. června 2007 a v řízení týkajícím se ochranné známky „PROTIACTIVE“ na 26. května 2007. Námitkové oddělení upozornilo B. Rintische, že nebudou‑li do té doby předloženy příslušné důkazy, zamítne námitky, aniž bude zkoumat jejich odůvodněnost.

24.

Námitkové oddělení v řízení týkajícím se ochranné známky „PROVITAL“ dne 19. září 2007 a v řízení týkajícím se ochranné známky „PROTIACTIVE“ dne 24. září 2007 zamítlo námitky z důvodu, že B. Rintisch ve lhůtě neprokázal existenci a platnost starších práv k ochranným známkám. Osvědčení o zápisu prokazovala původní zápis starších ochranných známek, avšak neprokazovala, že tyto známky byly ke dni uplynutí lhůty stanovené námitkovým oddělením stále platné. Tyto dokumenty posuzované samostatně ve skutečnosti prokazovaly, že platnost ochranných známek zanikla. Námitkové oddělení dále uvedlo, že podle pravidla 19 odst. 4 prováděcího nařízení nemůže zohlednit výpisy z on‑line rejstříku DPMA jako důkaz o datech obnovy zápisu starších ochranných známek, jelikož nebyl předložen jejich anglický překlad.

25.

Dne 23. října 2007 podal B. Rintisch proti oběma rozhodnutím odvolání a požadoval, aby odvolací senát odmítl zapsat přihlašované ochranné známky na základě existence nebezpečí záměny. Spolu s odvoláním předložil výpisy z on‑line rejstříku DPMA a prohlášení DPMA s anglickým překladem, v němž bylo uvedeno, že přede dnem podání námitek došlo k obnově zápisu starších ochranných známek.

26.

Ve dnech 21. ledna 2009 a 3. února 2009 zamítl odvolací senát odvolání v obou řízeních. Shledal, že námitkové oddělení námitky zamítlo oprávněně, jelikož B. Rintisch ve stanovené lhůtě neprokázal existenci a platnost starších ochranných známek. Osvědčení o zápisu předložená dne 16. ledna 2007 sama o sobě nepostačovala k prokázání vymahatelnosti starších ochranných známek ke dni podání námitek. Kromě toho námitkové oddělení správně nevzalo v úvahu výpisy z on‑line rejstříku DPMA, jelikož nebyly přeloženy do angličtiny. Konečně námitkové oddělení ani samotný odvolací senát neměly diskreční pravomoc k zohlednění dokumentů předložených po uplynutí lhůty stanovené OHIM. Pravidlo 20 odst. 1 prováděcího nařízení výslovně stanoví, že se za těchto okolností musí námitky zamítnout. I kdyby odvolací senát takovou diskreční pravomoc měl, ve prospěch B. Rintische by ji nepoužil: druhý účastník řízení nepostupoval nesprávně ani neměl vliv na opožděné předložení důkazů.

27.

Žaloba proti rozhodnutí odvolacího senátu ze dne 15. prosince 2009 vycházela ze tří žalobních důvodů: (i) námitkové oddělení porušilo čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 40/94, (ii) odvolací senát porušil čl. 74 odst. 2 nařízení č. 40/94 a zneužil svoji pravomoc a (iii) odvolací senát porušil čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 40/94.

28.

Dne 16. prosince 2011 Tribunál žalobu zamítl.

29.

Tribunál v bodě 24 svého rozsudku odmítl první žalobní důvod jako nepřípustný, jelikož nesměřoval proti rozhodnutí odvolacího senátu.

30.

Tribunál zamítl druhý žalobní důvod jako neopodstatněný. V bodech 27 a 28 svého rozsudku nejprve shrnul znění pravidla 19 odst. 1 až 3 prováděcího nařízení a data předložení důkazů ze strany B. Rintische.

31.

Tribunál se dále v bodech 29 až 32 zaměřil na znění čl. 74 odst. 2 nařízení č. 40/94 a judikaturu, podle níž (i) účastníci řízení zpravidla mohou předkládat skutečnosti i důkazy i po uplynutí lhůt, v nichž mají být předloženy podle ustanovení nařízení č. 40/94; (ii) účastník řízení nemá bezpodmínečné právo domáhat se toho, aby OHIM zohlednil opožděně předložené skutečnosti a důkazy, a (iii) účastníci řízení před OHIM mohou předložit skutečnosti a důkazy po uplynutí lhůt stanovených k tomuto účelu pouze tehdy, není-li stanoveno jinak.

32.

Tribunál poté, co citoval znění pravidla 20 odst. 1 a pravidla 50 odst. 1 prvního a třetího pododstavce prováděcího nařízení, zvážil, zda druhé ustanovení „nestanoví jinak“ a nebrání použití pravidla 20 odst. 1 na řízení před odvolacím senátem:

33.

Tribunál se následně zabýval argumentem B. Rintische, jenž se týkal konstatování odvolacího senátu, že tento senát by každopádně použil svou diskreční pravomoc v jeho neprospěch:

[…]

34.

V bodě 47 rozsudku Tribunál prohlásil za nepřípustnou stížnost týkající se zneužití pravomoci odvolacím senátem, neboť tato žaloba nesplňovala minimální požadavky na přípustnost stížnosti, zejména požadavek uvedení argumentace na podporu stížnosti stanovený v článku 21 statutu Soudního dvora Evropské unie a čl. 44 odst. 1 písm. c) jednacího řádu Tribunálu, přičemž tato ustanovení se podle čl. 130 odst. 1 a čl. 132 odst. 1 tohoto jednacího řádu vztahují na věci týkající se duševního vlastnictví.

35.

Tribunál v bodě 62 svého rozsudku též zamítl třetí žalobní důvod jako neopodstatněný, protože vzhledem k tomu, že dospěl k závěru, že osoba, která podala námitky, řádně neprokázala existenci a platnost starších ochranných známek, nebyl oprávněn zkoumat odůvodněnost námitek nebo konkrétně analyzovat existenci nebezpečí záměny mezi dotčenými ochrannými známkami.

36.

Žaloby B. Rintische proti rozhodnutím odvolacího senátu ze dne 21. ledna 2009 a ze dne 3. února 2009 byly založeny na stejných třech žalobních důvodech, které vznesl ve věci T‑62/09.

37.

Tribunál žaloby zamítl dne 16. prosince 2011.

38.

Tribunál ve věci T‑109/09, jakož i ve věci T‑152/09 zamítl všechny tři žalobní důvody na základě argumentace, která je v podstatě totožná s argumentací, na jejímž základě zamítl stejné žalobní důvody v rozsudku T‑62/09 (proti němuž byl podán kasační opravný prostředek C‑120/12 P).

39.

V rámci každého kasačního opravného prostředku se B. Rintisch domáhá, aby Soudní dvůr rozsudek Tribunálu zrušil a uložil OHIM náhradu nákladů řízení.

40.

Kasační opravné prostředky vycházejí ze dvou důvodů: (i) porušení čl. 74 odst. 2 nařízení č. 40/94, jelikož Tribunál nesprávně rozhodl, že odvolací senát nemá diskreční pravomoc při rozhodování o tom, že osoba, která podala námitky, neprokázala starší ochranné známky a (ii) zneužití pravomoci.

41.

Bernhard Rintisch tvrdí, že Tribunál nesprávně vyložil čl. 74 odst. 2 nařízení č. 40/94 a pravidlo 50 odst. 1 prováděcího nařízení. Tribunál podle něho dospěl k nesprávnému závěru, že odvolací senát není oprávněn rozhodnout, že může při svém rozhodování zohlednit dokumenty předložené po uplynutí lhůty stanovené námitkovým oddělením. Tribunál se též dopustil nesprávného posouzení tím, že nekonstatoval, že odvolací senát nesprávně použil diskreční pravomoc, kterou mu přiznává čl. 74 odst. 2.

42.

Bernhard Rintisch se opírá o rozhodnutí ve věci Henkel v. OHIM – LHS (UK) (Kleencare), v němž Tribunál konstatoval, že „ze zásady kontinuity funkcí totiž vyplývá, že v rámci působnosti čl. 74 odst. 1 in fine […] je odvolací senát povinen založit své rozhodnutí na veškerých skutkových a právních okolnostech, které dotčená osoba uvedla buď v řízení před námitkovým oddělením v prvním stupni, anebo – pouze s výhradou čl. 74 odst. 2 – v odvolacím řízení“ ( 17 ). Odvolací senát byl proto povinen zohlednit i dokumenty předložené námitkovému oddělní po uplynutí lhůty, jako jsou překlady dokumentů prokazujících obnovu zápisu ochranných známek.

43.

Ač B. Rintisch uznává, že Soudní dvůr v rozsudku OHIM v. Kaul ( 18 ), konstatoval, že diskreční pravomoc ve smyslu čl. 74 odst. 2 je podmíněna tím, že není stanoveno jinak, tvrdí, že toto ustanovení samo o sobě takovou podmínku neobsahuje. Neexistuje ani žádné jiné pravidlo, které by vylučovalo použití této diskreční pravomoci odvolacím senátem. Zpochybňuje tedy podle všeho platnost zásady zakotvené v rozsudku OHIM v. Kaul.

44.

Bernhard Rintisch tvrdí, že ačkoli je pravda, že pravidlo 20 odst. 1 se vztahuje na námitkové řízení, Tribunál nevzal v úvahu skutečnost, že pravidlo 50 odst. 1 má přednost před pravidlem 20 odst. 1, jelikož přiznává odvolacímu senátu diskreční pravomoc. Tribunál nezohlednil skutečnost, že třetí pododstavec pravidla 50 odst. 1, jenž je zvláštním ustanovením týkajícím se projednání odvolání, výslovně upravuje použití čl. 74 odst. 2. V této souvislosti Tribunál nedokázal rozlišit mezi zcela novými skutečnostmi a opožděným předložením „dalších nebo doplňkových“ skutečností a důkazů. Tribunál měl též podle názoru B. Rintische konstatovat, že odvolací senát měl podle čl. 74 odst. 2 zohlednit překlad předložený po uplynutí lhůty.

45.

OHIM tvrdí, že otázku, kterou navozuje první důvod kasačního opravného prostředku, lze vyřešit na základě dvou úvah. Zaprvé, pravidlo 20 odst. 1 je nutno vykládat v kontextu jeho vývoje. Toto pravidlo ve svém starším znění nestanovilo, jaký následek vyplývá z nedodržení lhůt podle pravidla 19 odst. 1. Pravidlo 20 odst. 1 ve znění pozměněném nařízením č. 1041/2005 v současnosti výslovně stanoví, že námitky musí být zamítnuty jako neodůvodněné, neprokáže‑li osoba, která námitky podala, existenci, platnost a rozsah ochrany své starší známky do uplynutí lhůty uvedené v pravidle 19 odst. 1. Zadruhé, v pravidle 19 odst. 3 se výslovně uvádí, že důkazy na podporu námitkového řízení musí být předloženy v jazyce řízení nebo musí být doprovázeny překladem do tohoto jazyka. Tato zásada je založena na potřebě dodržovat pravidlo audi alteram partem a zabezpečit rovnost zbraní mezi účastníky řízení inter partes. Důkazy vyplývající z osvědčení o zápisu lze tedy vzít v úvahu pouze tehdy, splňují-li požadavky uvedené v pravidle 19 odst. 3. Tribunál proto správně rozhodl, že pravidlo 20 odst. 1 prováděcího nařízení vylučuje veškerou diskreční pravomoc při rozhodování o zohlednění důkazů a překladů předložených po uplynutí lhůty.

46.

OHIM se dále zabývá možnou paralelou mezi pravidlem 20 a pravidlem 22 odst. 2. S ohledem na pravidlo 22 odst. 2 a na následky předložení důkazů po uplynutí lhůty stanovené OHIM podle tohoto pravidla Tribunál dříve rozlišoval původní důkazy od dalších důkazů. Podle názoru OHIM se tato judikatura týká předložení důkazů v pozdějším stadiu námitkového řízení. Pokud jde o důkaz o skutečném užívání, OHIM uznává, že kvalitu předložených důkazů lze vykládat různě, a je tedy nutná pružnost. V rámci prokazování existence a platnosti starších práv však nikdy nebude sporné, zda jsou předložené dokumenty dostatečné. Toto rozlišování proto není v této souvislosti relevantní.

47.

Na rozdíl od společnosti Bariatrix ve věci C‑120/12 P vstoupila společnost Valfleuri do řízení ve věcech C‑121/12 P a C‑122/12 P jako vedlejší účastnice. Zastává názor, že za okolností, za nichž byla podána projednávaná odvolání, nemá OHIM žádnou diskreční pravomoc. Její tvrzení je založeno na znění pravidel 19 a 20 prováděcího nařízení a na skutečnosti, že obě ustanovení brání OHIM v tom, aby poskytl osobě, která podala námitky, dodatečnou lhůtu k prokázání existence, platnosti a rozsahu ochrany starší ochranné známky. Dále zpochybňuje odkazy B. Rintische na judikaturu, která se netýkala použití pravidel 19 a 20 prováděcího nařízení ve znění pozměněném nařízením č. 1041/2005. Společnost Valfleuri poznamenává, že v projednávaných věcech měl B. Rintisch k dispozici požadované listinné důkazy před uplynutím lhůty stanovené OHIM, avšak neuvedl žádný důvod, proč tyto dokumenty předložil až v říjnu 2007.

48.

Bernhard Rintisch tvrdí, že Tribunál měl rozhodnout, že odvolací senát nesprávně konstatoval, že pokud by měl diskreční pravomoc podle čl. 74 odst. 2 nařízení č. 40/94, použil by tuto diskreční pravomoc v jeho neprospěch. V této souvislosti měl Tribunál přezkoumat jeho argumenty týkající se toho, že odvolací senát nezvážil, zda zohlednění důkazů předložených po uplynutí lhůty bylo opodstatněné, protože tyto důkazy zjevně mohly ovlivnit výsledek námitkového řízení, a dále proto, že stav řízení v době, kdy došlo k opožděnému podání důkazů, a okolnosti související s jejich předložením tomu nebránily.

49.

OHIM tvrdí, že tento odvolací důvod je relevantní pouze v případě, že Soudní dvůr konstatuje, že odvolací senát skutečně má diskreční pravomoc. V každém případě odvolací senát vysvětlil, jak by za okolností projednávané věci tuto diskreční pravomoc použil.

50.

Bernhard Rintisch zřejmě uvádí jako druhý důvod kasačního opravného prostředku zneužití pravomoci Tribunálem. Na podporu tohoto důvodu kasačního opravného prostředku však neuvedl žádné konkrétní argumenty.

51.

OHIM má pochybnosti o tom, zda je tento důvod v kasačním opravném prostředku zachován. V každém případě je třeba ho podle jeho názoru odmítnout jako nepřípustný pro nedostatek argumentů.

52.

První důvod kasačního opravného prostředku lze rozdělit na dvě části. První část se týká otázky, zda odvolací senát má diskreční pravomoc k zohlednění důkazů o existenci a platnosti starších ochranných známek a překladů těchto důkazů předložených po uplynutí lhůty stanovené námitkovým oddělením. Druhá část se týká výkonu této diskreční pravomoci, pokud tato pravomoc existuje.

53.

Ve stanovisku ve věci New Yorker SHK Jeans v. OHIM (C‑621/11 P), které jsem dnes rovněž přednesla, jsem vysvětlila, že výchozím bodem pro analýzu rozsahu diskreční pravomoci OHIM k zohlednění důkazů ve všech typech řízení musí být to, že OHIM, včetně námitkového oddělení a odvolacího senátu, zpravidla skutečně má diskreční pravomoc k zohlednění důkazů předložených po stanovené lhůtě.

54.

Kasační opravný prostředek ve věci New Yorker SHK Jeans v. OHIM se týkal otázky, zda má námitkové oddělení diskreční pravomoc rozhodnout o tom, zda zohlední druhou část důkazů předložených po uplynutí lhůty stanovené OHIM s cílem prokázat v námitkovém řízení skutečné užívání ochranné známky.

55.

Projednávaný kasační opravný prostředek se týká (i) důkazů o existenci a platnosti ochranných známek, o které se osoba, která podala námitky, opírá, a (ii) překladů těchto důkazů. Jedná se o důkazy, které je třeba předložit s cílem splnit první požadavek námitkového řízení. Pokud neexistuje platná starší ochranná známka, nelze uvažovat o podání námitek proti přihlášce k zápisu nové ochranné známky.

56.

Na základě všeobecného pravidla uvedeného v čl. 74 odst. 2 nařízení č. 40/94 považuji – stejně jako Tribunál ( 19 ) – za zjevné, že v tomto případě je třeba též považovat za výchozí bod skutečnost, že odvolací senát má diskreční pravomoc.

57.

Obsahuje nařízení č. 40/94 anebo prováděcí nařízení výjimku, která se použije za okolností těchto tří dotčených kasačních opravných prostředků?

58.

Tuto otázku posoudím nejprve v souvislosti s předložením důkazů a překlady se budu zabývat samostatně.

59.

Nařízení č. 40/94 neobsahuje kromě čl. 74 odst. 2 žádné výslovné pravidlo týkající se diskreční pravomoci odvolacího senátu k rozhodnutí o zohlednění nebo nezohlednění důkazů o existenci a platnosti ochranných známek předložených po uplynutí lhůty stanovené námitkovým oddělením ( 20 ).

60.

Z článku 42 odst. 1 nařízení č. 40/94 však jasně vyplývá, že námitky proti zápisu ochranné známky mohou podat pouze majitelé (starších) ochranných známek. Osoba, která podala námitky, proto musí poskytnout informace o ochranné známce, o kterou se opírá, a o svých právech k ní. Materiální důkazy o těchto skutečnostech, a sice o existenci a platnosti ochranné známky, lze předložit námitkovému oddělení později ( 21 ).

61.

I když materiální důkazy není třeba předložit spolu s námitkami, informace o existenci a platnosti ochranné známky se vztahují k přípustnosti námitek. Námitkové oddělení je proto musí posoudit dříve, než rozhodne o odůvodněnosti námitek. Vzhledem k potřebě hospodárnosti řízení, řádné správy a právní jistoty jsem dospěla k závěru, že čl. 74 odst. 2 nařízení č. 40/94 je v tomto kontextu třeba vykládat tak, že vylučuje možnost, aby odvolací senát mohl posoudit důkazy, které sice nebyly předloženy v dřívější fázi námitkového řízení v plném rozsahu, avšak jsou předloženy na podporu okolnosti týkající se přípustnosti námitek, jako jsou (konkrétně) důkazy o existenci a platnosti (starších) ochranných známek.

62.

Třetí pododstavec pravidla 50 odst. 1 prováděcího nařízení tento názor potvrzuje.

63.

V první části třetího pododstavce pravidla 50 odst. 1 je stanoveno všeobecné pravidlo použitelné na odvolání proti rozhodnutím námitkového oddělení. Toto pravidlo – a zejména slovo „omezí“ – chápu tak, že odvolací senát může posoudit pouze skutečnosti a důkazy, které byly předloženy ve lhůtách, „stanovených nebo určených námitkovým oddělením v souladu s nařízením a těmito pravidly“. Ačkoli znění tohoto ustanovení nerozlišuje mezi důkazy o existenci a platnosti starších ochranných známek a jinými důkazy, předkládání těchto dvou druhů důkazů upravují v nařízení č. 40/94 a prováděcím nařízení různá pravidla. Pravidla 19 a 20 prováděcího nařízení upravují předkládání důkazů o existenci a platnosti starších ochranných známek a překladů jakýchkoli předložených dokumentů.

64.

Ačkoli B. Rintisch tvrdí opak, první část třetího pododstavce pravidla 50 odst. 1 tedy nemá „přednost před“ pravidlem 20 odst. 1. Naopak obsahuje „odkaz“ na toto ustanovení, a pokud jde o skutečnosti a důkazy jiné než „další nebo doplňkové skutečnosti a důkazy“, vylučuje možnost odvolacího senátu přezkoumat skutečnosti a důkazy předložené po uplynutí lhůty, kterou stanovilo námitkové oddělení v souladu s nařízením č. 40/94 a prováděcím nařízením. Odvolací senát – stejně jako námitkové oddělení ( 22 ) – nemá žádnou diskreční pravomoc k rozhodnutí o tom, zda takové důkazy zohlední nebo nezohlední.

65.

Druhá část specifikuje pravidlo uvedené v první části věty: toto pravidlo se použije, „pokud se senát nedomnívá, že by měly být vzaty v úvahu další nebo doplňkové skutečnosti a důkazy podle čl. 74 odst. 2 nařízení“, jenž stanoví všeobecné pravidlo týkající se diskreční pravomoci.

66.

Existence takové diskreční pravomoci odvolacího senátu tedy závisí na tom, zda lze důkazy o existenci a platnosti starších ochranných známek označit za „další nebo doplňkové“ důkazy ( 23 ). Ačkoli se domnívám, že pro účely projednávaných kasačních opravných prostředků není potřeba podat vyčerpávající definici těchto slov, je jasné, že k tomu, aby důkazy byly takto kvalifikovány, musely být v dřívějším stadiu řízení předloženy jiné důkazy.

67.

Za okolností, kdy prováděcí nařízení vymezuje (i) nezbytné formální požadavky přípustnosti důkazů k prokázání určité skutečnosti a (ii) lhůtu k předložení těchto důkazů, mám za to, že osoba, která podala námitky, nemůže předložit nedostatečné důkazy ve stanovené lhůtě a potom později – případně až v odvolacím řízení – předložit důkazy, které jsou ve skutečnosti nezbytné, jako „další nebo doplňkové“ důkazy.

68.

Bez ohledu na to, co je základem námitek, osoba, která podala námitky, musí vždy předložit důkazy o existenci, platnosti a rozsahu ochrany starších ochranných známek, o které se opírá. Pravidlo 19 odst. 2 prováděcího nařízení stanoví: „Osoba, která námitky podala, předloží […] tyto důkazy“. V odstavci 2 písm. a) bodě ii) následně vymezuje listinné důkazy vyžadované za okolností, když jsou námitky založeny na ochranné známce, která není ochrannou známkou Společenství, konkrétně příslušné osvědčení o zápisu a případně nejnovější osvědčení o obnově.

69.

Od změny pravidla 20 odst. 1 nařízením č. 1041/2005 toto ustanovení jednoznačně stanoví následek skutečnosti, že osoba, která podala námitky, nepředloží před uplynutím lhůty stanovené námitkovým oddělením příslušné osvědčení o zápisu (případně osvědčení o obnově zápisu): „námitky budou zamítnuty jako neodůvodněné“.

70.

Ač je pravdou, že toto spojení je podobné spojení „úřad námitku zamítne“ uvedenému v pravidle 22 odst. 2 prováděcího nařízení, mám za to, že tato spojení je třeba vykládat rozdílně.

71.

Ve stanovisku, které jsem přednesla v již citované věci New Yorker SHK Jeans v. OHIM, jsem dospěla k závěru, že podle druhé věty pravidla 22 odst. 2 prováděcího nařízení musí námitkové oddělení zamítnout námitky, pokud v okamžiku uplynutí lhůty stanovené OHIM nebyl předložen žádný důkaz o skutečném užívání ochranné známky ( 24 ). Uvedla jsem rovněž, že výjimka ze všeobecného pravidla uvedeného v čl. 74 odst. 2 nařízení č. 40/94 se již nepoužije, pokud osoba podávající námitky, jež byla požádána o prokázání skutečného užívání své ochranné známky, v dobré víře předložila hodnověrné základní důkazy prokazující toto užívání ( 25 ). Ačkoli pravidlo 22 odst. 3 popisuje, co je třeba prokázat, a pravidlo 22 odst. 4 vymezuje, jak to lze prokázat, neexistuje žádný taxativní seznam nezbytných listinných důkazů, které je nutno předložit k unesení důkazního břemene při prokazování skutečného užívání. V závislosti na okolnostech, jimiž jsou druh ochranné známky, a trh, na němž se ochranná známka užívá, se kvalita a množství důkazů může lišit a přihlašovatel může v průběhu řízení inter partes oprávněně zpochybnit dostatečnost předložených základních důkazů.

72.

Pravidlo 20 odst. 1 nevykládám stejným způsobem. V pravidle 19 odst. 2 písm. a) bodě ii) zákonodárce v podstatě definoval důkazní práh: v případě zapsaných ochranných známek, které nejsou ochrannými známkami Společenství, musí osoba, která podala námitky, předložit kopii příslušného osvědčení o zápisu, a případně nejnovějšího osvědčení o obnově zápisu, které prokazuje, že ochranná známka je chráněna i po lhůtě, kterou stanovilo námitkové oddělení, a jakémkoliv jejím prodloužení, nebo rovnocenné dokumenty vystavené orgánem, u něhož byla přihláška ochranné známky zapsána.

73.

Buď osoba, která podala námitky, předloží příslušné osvědčení o zápisu (případně osvědčení o obnově zápisu), nebo ho nepředloží. Souhlasím proto s OHIM, že nelze zpochybnit dostatečnost důkazů nebo diskutovat o tom, zda jde o další nebo doplňkové důkazy ve vztahu k dříve předloženým důkazům. Nezbytné listinné důkazy nemohou představovat další nebo doplňkové důkazy ve vztahu k jiným listinným důkazům. (Jiné listinné důkazy však mohou představovat další nebo doplňkové důkazy ve vztahu k nezbytným listinným důkazům.)

74.

Na rozdíl od B. Rintische se domnívám, že není opodstatněné rozlišovat dokumenty předložené námitkovému oddělení po uplynutí lhůty a dokumenty předložené po tomto datu odvolacímu senátu. Pravidlo 19 odst. 2 písm. a) bod ii) a pravidlo 20 odst. 1 prováděcího nařízení chápu tak, že námitkové oddělení nemá žádnou diskreční pravomoc k zohlednění osvědčení o zápisu nebo osvědčení o obnově zápisu předložených po stanovené lhůtě. V souladu se zásadou funkční kontinuity, a není-li stanoveno jinak, není opodstatněné dovolit odvolacímu senátu vzít v úvahu opožděné nezbytné důkazy, které nemůže zohlednit námitkové oddělení. Kontinuita implikuje soudržnost při použití stejných pravidel ( 26 ).

75.

Podle mého názoru platí stejný závěr pro opožděné předložení překladů příslušných osvědčení o zápisu (a případně osvědčení o obnově zápisu).

76.

Pravidlo 19 odst. 3 prováděcího nařízení jasně stanoví, že dokumenty uvedené v pravidle 19 odst. 2 musí být předloženy buď v jazyce řízení, nebo musí být doprovázeny překladem. Totéž pravidlo stanoví, že překlad musí být „předložen ve lhůtě stanovené pro podání originálu“. Podle pravidla 19 odst. 4 OHIM „nebude brát v úvahu“ dokumenty, které nebyly předloženy nebo přeloženy ve stanovené lhůtě. Vzhledem k této jednoznačné formulaci mám za to, že námitkové oddělení nemůže mít diskreční pravomoc k rozhodování o tom, zda zohlední nebo nezohlední překlady dokumentů uvedených v pravidle 19 odst. 2 písm. a) bodě ii), které byly předloženy opožděně. Tuto pravomoc nemůže mít ani odvolací senát.

77.

Na základě těchto úvah zastávám názor, že Tribunál správně rozhodl, že se odvolací senát nedopustil nesprávného posouzení tím, že konstatoval, že nemá žádnou diskreční pravomoc k zohlednění důkazů o existenci a platnosti starších ochranných známek předložených po uplynutí lhůty stanovené námitkovým oddělením.

78.

Pokud odvolací senát nemá žádnou diskreční pravomoc k zohlednění (i) důkazů, které nepředstavují další ani doplňkové důkazy, a (ii) překladů předložených po uplynutí lhůty stanovené námitkovým oddělením, nelze posoudit, jak by mohl nebo měl takovou diskreční pravomoc vykonávat.

79.

Souhlasím proto s OHIM, že tento důvod kasačního opravného prostředku je relevantní pouze v případě, pokud Soudní dvůr konstatuje, že Tribunál nesprávně vyložil čl. 74 odst. 2 nařízení č. 40/94, a dospěje k závěru, že pokud jde o důkazy a překlady, které jsou předmětem těchto tří kasačních opravných prostředků, odvolací senát má diskreční pravomoc rozhodnout o tom, zda tyto dokumenty zohlední, či nikoli. Vzhledem k závěru, ke kterému jsem dospěla v souvislosti s první částí tohoto důvodu kasačního opravného prostředku, se druhou částí již nebudu zabývat.

80.

Souhlasím s OHIM, že při neexistenci jakýchkoli podložených argumentů na podporu druhého důvodu kasačního opravného prostředku musí být tento důvod odmítnut jako nepřípustný.

81.

Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu, který se na kasační opravné prostředky použije na základě článku 184 odst. 1 téhož jednacího řádu, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Článek 184 odst. 4 stanoví, že Soudní dvůr může rozhodnout, že vedlejší účastník řízení v prvním stupni, jenž se účastní řízení, ponese vlastní náklady řízení.

82.

V obou případech OHIM náhradu nákladů požadoval a společnost Valfleuri požadovala náhradu nákladů ve věcech C‑121/12 P a C‑122/12 P. Podle mého názoru by B. Rintisch neměl mít v žádné z věcí úspěch.

83.

Z těchto důvodů navrhuji, aby Soudní dvůr: