Žaloba podaná dne 21. ledna 2011 — Maďarsko v. Komise

(Věc T-37/11)

2011/C 95/12

Jednací jazyk: maďarština

Účastnice řízení

Žalobkyně: Maďarská republika (zástupci: M. Z. Fehér, K. Szíjjártó a G. Koós, zmocněnci)

Žalovaná: Evropská komise

Návrhová žádání žalobkyně

Žalobní důvody a hlavní argumenty

Na podporu své žaloby uvádí žalobkyně následující žalobní důvody:

1)   Primární návrhové žádání: porušení legitimního očekávání a vyvolané podložené naděje a porušení zásady právní jistoty

Žalobkyně tvrdí, že s ohledem na neurčitost právního kontextu a na značnou výši pomoci vyplacené prostřednictvím schengenského nástroje bylo racionální v celém průběhu provádění programu spoléhat na informace poskytnuté Komisí v odpovědi na výslovné žádosti o zaujetí stanoviska a o četná stanoviska vydané k orientačnímu programu.

Přijetí orientačního programu přestavující předběžné povolení, dále kontroly, které Komise prováděla v průběhu provádění programu, a spolupráce s členskými státy jsou podle žalobkyně faktory, pro které Komise nemůže při kontrole ex post, k níž může přistoupit v souvislosti s možností poskytnout příspěvek na dané projekty, podstatně zpochybnit otázku, zda na projekty, které již několikrát přezkoumala, lze poskytnout příspěvek, aniž se zabývala samotnými projekty. Žalobkyně tvrdí, že Komise v rozhodnutích o financování poskytla „záruky“, které v ní vyvolaly podloženou naději v to, že na opatření uvedená v orientačním programu lze poskytnout příspěvek.

Zásada loajální spolupráce stanoví i orgánům Unie vzájemnou povinnost spolupracovat s členskými státy.

Žalobkyně se domnívá, že pokud by v tak neurčitém a proměnlivém právním kontextu nebylo možné dokonce ani od Komise očekávat předchozí spolehlivou informaci ohledně otázky, zda lze na určitý projekt poskytnout příspěvek, byla by závažným způsobem ohrožena i zásada právní jistoty.

2)   Subsidiární návrhové žádání: nesprávný výklad pojmu „důsledná ochrana“ a nedostatek odůvodnění při stanovování finančních opravných položek

Žalobkyně se domnívá, že Komise v napadeném rozhodnutí považovala výdaje uvedené v subsidiárním návrhovém žádání za výdaje, na něž nelze poskytnout příspěvek nebo na něž jej lze poskytnout jen částečně, neboť neodpovídají cíli důkladné ochrany hranic nebo mu odpovídají pouze částečně. Podle žalobkyně Komise k takovému názoru dospěla v důsledku nesprávného výkladu pojmu „důkladná ochrana“.

Žalobkyně dodává, že Komise ani přes poskytnuté informace neprovedla potřebná šetření, aby stanovila přesnou částku, kterou je třeba v souvislosti s veškerými opatřeními vrátit, a u některých z nich nesprávně stanovila paušální částky. Žalobkyně má za to, že Komise tyto paušální částky stanovila na základě předpokládaného poměru mezi činnostmi prováděnými orgány odpovědnými za ochranu hranic a ostatními činnostmi těchto orgánů namísto toho, aby vyšla z ustanovení obsažených v čl. 22 odst. 3 písm. b) rozhodnutí Komise K(2004) 248 o řízení a sledování Schengenského nástroje, a tedy ze závažnosti zjištěných porušení právní úpravy, anebo ze závažnosti nedostatků v systému řízení a sledování, které vyvolaly zjištěné nesrovnalosti s následnými finančními dopady.