ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU

EVROPSKÉ UNIE (druhého senátu)

10. července 2014(*)

„Veřejná služba – Zaměstnanci EIB – Jmenování – Pracovní místo vedoucího oddělení – Jmenování jiného uchazeče o pracovní místo než žalobkyně – Vady výběrového řízení – Povinnost nestrannosti členů výběrové komise – Protiprávní jednání předsedy výběrové komise vůči žalobkyni – Střet zájmů – Ústní přednes společný pro všechny uchazeče o pracovní místo – Dokumenty poskytnuté pro ústní přednes, které mohou zvýhodnit některého z uchazečů o pracovní místo – Uchazeč o pracovní místo, který se podílel na přípravě poskytnutých dokumentů – Porušení zásady rovnosti – Žaloba na neplatnost – Žaloba na náhradu škody“

Ve věci F‑115/11,

jejímž předmětem je žaloba podaná na základě článku 270 SFEU,

CG, zaměstnankyně Evropské investiční banky, s bydlištěm v Sandweileru (Lucembursko), původně zastoupená N. Thieltgenem, poté J.-N. Louisem a D. de Abreu Caldasem, advokáty,

žalobkyně,

proti

Evropské investiční bance (EIB), zastoupené G. Nuvolim a T. Gilliamsem, jako zmocněnci, ve spolupráci s A. Dal Ferrem, advokátem,

žalované,

SOUD PRO VEŘEJNOU SLUŽBU (druhý senát),

ve složení M. I. Rofes i Pujol (zpravodajka), předsedkyně, K. Bradley a J. Svenningsen, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: X. Lopez Bancalari, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 6. března 2014,

vydává tento

Rozsudek

1        Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 27. října 2011 se CG v podstatě domáhá, aby Soud zrušil rozhodnutí předsedy Evropské investiční banky (EIB nebo dále jen „Banka“), kterým je pan A jmenován namísto žalobkyně na pracovní místo vedoucího oddělení „Riziková a tarifní politika“ („Risk Policy and Pricing division“, dále jen „RPP“), která je součástí odboru řízení úvěrových rizik generálního ředitelství (GŘ) pro řízení rizik (dále jen „GŘ pro řízení rizik“), a uložil Bance, aby jí nahradila majetkovou a nemajetkovou újmu, která jí byla způsobena.

 Právní rámec

2        Podle článku 308 SFEU je statut Banky obsažen v protokolu připojeném k této Smlouvě a ke Smlouvě o EU, jichž je nedílnou součástí.

3        Článek 7 odst. 3 písm. h) protokolu č. 5 o statutu Banky stanoví, že rada guvernérů schvaluje jednací řád Banky. Tento řád byl schválen dne 4. prosince 1958 a byl několikrát změněn. Stanoví, že pracovní řád zaměstnanců Banky vydává správní rada.

4        Dne 20. dubna 1960 vydala správní rada pracovní řád zaměstnanců Banky. V jeho znění použitelném na spor článek 14 pracovního řádu zaměstnanců stanoví, že pracovníky Banky tvoří tři kategorie zaměstnanců podle vykonávané funkce: první kategorii tvoří pracovníci ředitelství a sdružuje dvě funkce, funkci „[v]edoucího ředitelství“ a „[f]unkci C“; druhá se týká koncepčních pracovníků a sdružuje tři funkce, „[f]unkci D“, „[f]unkci E“ a „[f]unkci F“; třetí kategorie se týká výkonných pracovníků a skládá se ze čtyř funkcí.

5        Článek 41 pracovního řádu zaměstnanců Banky stanoví:

„Veškeré spory individuální povahy mezi Bankou a jejími pracovníky rozhoduje Soudní dvůr [Evropské unie].

Jiné spory než spory vyplývající z [disciplinárních] opatření jsou předmětem smírčího řízení před smírčí komisí Banky, a to bez ohledu na to, zda byla podána žaloba k Soudnímu dvoru.

[…]“

6        Dne 25. května 2004 řídící výbor Banky schválil dokument, nadepsaný „Pokyny týkající se vnitřní mobility a povyšování“ (dále jen „pokyny“).

7        Článek 2 pokynů, nadepsaný „Zveřejňování volných pracovních míst“, stanoví:

„Všechna volná pracovní místa jsou zpravidla otevřená všem pracovníkům banky a zveřejňují se. […]“

8        Článek 3 pokynů, nadepsaný „Používání komisí“, stanoví:

„Kolektivní rozhodování pracovníků ředitelství používáním komisí má za cíl přispět k rovnováze, spravedlnosti a transparentnosti přijímání rozhodnutí při obsazování volných pracovních míst. […] použití komisí je povinné v případě obsazování volných pracovních míst funkce C nebo vyšších […]“

9        Příloha I pokynů týkající se složení a role výběrových komisí stanoví:

„[…] Komise musí být co možná nejreprezentativnější z hlediska týmu ředitelství s přihlédnutím k rámci a dopadu zkoušeného pracovního místa. Musí být složeny z pěti členů a obsahovat ženy i muže. Musí obsahovat alespoň jednoho zástupce z [odboru lidských zdrojů] a jednoho zástupce z jiného generálního [ř]editelství, než ve kterém se obsazuje pracovní místo. Členové komise musí mít alespoň stejnou úroveň funkce s úrovní pracovního místa, které je obsazováno.

Generální [ř]editel odpovědný za pracovní místo a [odbor] [l]idských [z]drojů společně rozhodují o složení komise.“

10      Odbor lidských zdrojů Banky vypracoval dokument nadepsaný „Řádná [p]raxe [v]ýběrových [k]omisí“ (dále jen „řádná praxe“). V jejím znění použitelném na spor článek 4.1 stanoví:

„Komise jsou složeny z pěti hlasujících členů a z jednoho pozorovatele zastupujícího [paritní komisi pro rovnost příležitostí mezi muži a ženami]. Předseda komise obvykle zastupuje generální ředitelství, které obsazuje pracovní místo. Pět hlasujících členů má stejná hlasovací práva. Pozorovatel [paritní komise pro rovnost příležitostí mezi muži a ženami] nemá hlasovací právo. Pět hlasujících členů by mělo mít alespoň stejnou úroveň funkce s úrovní volného pracovního místa. Složení komise se stanoví dohodou mezi [odborem lidských zdrojů] a generálním ředitelstvím, které obsazuje pracovní místo, a musí obsahovat alespoň jednoho hlasujícího člena ženského pohlaví.“

11      Článek 5.1 řádné praxe stanoví následující:

„Předseda komise má stejná hlasovací práva jako ostatní hlasující členové, ale jedná jako primus inter pares […], což znamená, že v případě neshody o konečném doporučení má předseda rozhodující hlas při konečném doporučení, který musí být vysvětlen (pokud uplatněn) v zápise z jednání komise.“

12      Podle článku 10.3 řádné praxe:

„[…] Při jednání a poradách komise […] předseda hovoří poslední, aby bylo ostatním členům umožněno vyjádřit své stanovisko, aniž by byli ovlivněni [g]enerálním ředitelstvím, které obsazuje pracovní místo. […]“

13      Podle článku 17 řádné praxe:

„Rozhodnutí o jmenování je přijato [p]ředsedou [Banky] po konzultaci s jeho kolegy z [ř]ídícího [v]ýboru na základě návrhu [ř]editele [odboru lidských zdrojů]. Za tímto účelem [ř]editel [odboru lidských zdrojů] na základě zápisu [k]omise předloží návrh na jmenování [výboru složenému z řídícího výboru a generálního tajemníka] s tím, že v něm případně doplní, uzná-li to za vhodné, jakékoliv doplňující úvahy [odboru lidských zdrojů].“

 Skutkový základ sporu

14      Žalobkyně byla zaměstnána Bankou dne 16. července 1998 ve funkci E kategorie koncepčních pracovníků.

15      Dne 1. dubna 2001 byla žalobkyně povýšena do funkce D, platového stupně 1 kategorie koncepčních pracovníků.

16      Dne 1. ledna 2008 byla žalobkyně jmenována vedoucí oddělení „Koordinace“ (dále jen „koordinační oddělení“) v rámci GŘ pro řízení rizik a byla povýšena do funkce C kategorie řídících pracovníků. Ke dni podání žaloby žalobkyně stále zastávala toto pracovní místo.

17      Při nástupu žalobkyně do funkce vedoucí koordinačního oddělení bylo GŘ pro řízení rizik řízeno generálním ředitelem, kterému byli přímo podřízeni pan X, ředitel odboru řízení úvěrových rizik, pan Y, ředitel odboru finančních rizik, a žalobkyně.

18      V hodnotící zprávě žalobkyně za rok 2008 generální ředitel GŘ pro řízení rizik jakožto hodnotitel uvedl, že její výkon byl v souladu s veškerým očekáváním a že žalobkyni byly přiznány prémie.

19      V hodnotící zprávě žalobkyně za první pololetí roku 2009 dospěl hodnotitel k závěru, že výkon žalobkyně byl velmi dobrý. Žalobkyni byl zvýšen plat o tři mini platové stupně a prémie.

20      Sdělením ze dne 16. února 2011 generální ředitel GŘ pro řízení rizik předložil návrh na reorganizaci tohoto generálního ředitelství řídícímu výboru Banky.

21      Dne 18. února 2011 podala žalobkyně návrh na zahájení vyšetřovacího řízení v oblasti respektování důstojnosti osoby v práci, jež mělo být vedeno vůči panu X a panu Y. V tomto návrhu žalobkyně tvrdila, že od června 2010, pokud jde o pana X, a od září 2008, pokud jde o pana Y, se tito pánové vůči ní dopouštěli zastrašování a obtěžování, které spočívalo mimo jiné v „odstavení“, oslabení nebo omezování její funkce a její odpovědnosti.

22      Dne 22. února 2011 řídící výbor Banky schválil návrh na reorganizaci GŘ pro řízení rizik (dále jen „reorganizace GŘ pro řízení rizik“), přičemž tato nová organizace byla odlišná od návrhu, který byl obsažen ve sdělení generálního ředitele GŘ pro řízení rizik ze dne 16. února 2011.

23      Dopisem ředitele odboru lidských zdrojů ze dne 28. února 2011 byla žalobkyně informována o zahájení vyšetřovacího řízení a byla vyzvána k vysvětlení její stížnosti v memorandu.

24      V memorandu ze dne 14. března 2011 poukázala žalobkyně na obtěžování a zastrašování, kterého se vůči ní měli dopustit oba údajní obtěžovatelé, pan X a pan Y.

25      Sdělením ze dne 30. března 2011 předseda Banky zaměstnancům oznámil, že řídící výbor schválil reorganizaci GŘ pro řízení rizik s účinností od 1. dubna 2011 (dále jen „sdělení zaměstnancům ze dne 30. března 2011“). Z tohoto sdělení vyplývá, že od tohoto data spadala obecná politika v oblasti řízení rizik, včetně Basilejské dohody, kapitálové přiměřenosti, simulace krizové situace a tarifní politiky, pod nově vytvořené oddělení RPP, začleněné do odboru řízení úvěrových rizik GŘ pro řízení rizik. Ve sdělení zaměstnancům ze dne 30. března 2011 bylo rovněž uvedeno, že v rámci reorganizace GŘ pro řízení rizik se pan Y, ředitel odboru finančních rizik, stává ředitelem odboru řízení úvěrových rizik a že pro nové pracovní místo vedoucího oddělení RPP (dále jen „sporné pracovní místo“) bude zveřejněno nové oznámení o volném pracovním místě podle obvyklých postupů Banky.

26      Dne 20. května 2011 bylo zveřejněno oznámení o volném pracovním místě pro sporné pracovní místo. Lhůta pro podání přihlášek byla stanovena do 7. června 2011.

27      E-mailem ze dne 3. června 2011 zaslaným řediteli odboru lidských zdrojů požádala žalobkyně o přerušení výběrového řízení za účelem obsazení sporného pracovního místa mimo jiné proto, že proti panu Y, který byl členem výběrové komise, je vedeno vyšetřovací řízení, k jehož zahájení dala podnět. Tento e-mail zůstal bez odezvy.

28      Dne 7. června 2011 žalobkyně podala přihlášku na sporné pracovní místo.

29      E-mailem ze dne 10. června 2011 byla žalobkyně pozvána na pohovor s výběrovou komisí stanovený na 17. června 2011. V pozvánce na pohovor s výběrovou komisí bylo uvedeno, že se komise skládá z pěti osob a předsedá jí pan Y. Bylo rovněž uvedeno, že během pohovoru bude žalobkyně vyzvána k desetiminutovému přednesu na téma, které jí bylo sděleno e-mailem a u kterého jí budou nápomocny dokumenty přiložené k e-mailu.

30      E-mailem ze dne 14. června 2011 řediteli oddělení lidských zdrojů žalobkyně požádala, aby byl pan Y nahrazen jinou osobou.

31      E-mailem z téhož dne 14. června 2011 ředitel odboru lidských zdrojů odpověděl žalobkyni, že složení výběrové komise nebude změněno. Sdělil jí, že je „nemyslitelné“, že by pan Y, ředitel odboru řízení úvěrových rizik, nepředsedal všem pohovorům prováděným výběrovou komisí. Zdůraznil, že jeden ze zaměstnanců odboru lidských zdrojů je členem výběrové komise a že jedním z jeho hlavních úkolů je zajistit, aby se všemi uchazeči o pracovní místo bylo zacházeno spravedlivě a objektivně.

32      Dne 16. června 2011 v průběhu dne žalobkyně zaslala e-mailem motivační dopis a životopis sekretariátu výběrové komise.

33      E-mailem z téhož dne 16. června 2011 večer žalobkyně informovala sekretariát výběrové komise, že se ze zdravotních důvodů nebude moci zúčastnit pohovoru stanoveného na následující den a že bude na nemocenské po dobu tří týdnů.

34      Dne 17. června 2011 absolvovali všichni uchazeči o pracovní místo, s výjimkou žalobkyně, pohovor s výběrovou komisí.

35      E-mailem ze dne 29. června 2011 zaslaným rovněž dopisem zástupce odboru lidských zdrojů ve výběrové komisi vyzval žalobkyni, aby mu sdělila datum mezi 8. až 14. červencem 2011 pro její pohovor s komisí. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neodpověděla, ji výše uvedený člen komise požádal e-mailem ze dne 7. července 2011 a doporučeným dopisem o potvrzení, zda je k dispozici pro uvedený pohovor ve dnech 11., 13. nebo 14. července 2011.

36      E-mailem ze dne 11. července 2011 žalobkyně sdělila, že je k dispozici ve dnech 13. a 14. července 2011 podle potřeb komise.

37      Dne 11. července 2011 vydal vyšetřovací výbor pověřený stížností pro obtěžování podanou žalobkyní stanovisko (dále jen „stanovisko vyšetřovacího výboru“). Pokud jde o pana X, vyšetřovací výbor dospěl k závěru, že nemohl „konstatovat protiprávní a úmyslný postoj, který by mohl být kvalifikován jako obtěžování“, a pokud jde o pana Y, vyšetřovací výbor nejprve konstatoval, že některá jednání uvedená žalobkyní byla prokázána, ale nerozhodl, zda tato jednání představují psychické obtěžování. V uvedeném stanovisku vyšetřovací výbor formuloval rovněž řadu doporučení určených Bance.

38      Dne 13. července 2011 byla žalobkyně vyslechnuta výběrovou komisí pod předsednictvím pana Y.

39      V zápise ze dne 18. července 2011, vyhotoveném po výběrovém řízení, komise dospěla jednomyslně k závěru, že nejvhodnějším uchazečem o sporné pracovní místo byl pan A, a doporučila jeho jmenování.

40      E-mailem ze dne 27. července 2011 byla žalobkyně informována, že komise vybrala pana A.

41      Sdělením ze dne 28. července 2011 předseda Banky sdělil zaměstnancům své rozhodnutí přijaté po konzultaci svých kolegů z řídícího výboru jmenovat pana A na sporné pracovní místo (dále jen „rozhodnutí ze dne 28. července 2011“).

42      E-mailem ze dne 29. července 2011 požádala žalobkyně ředitele odboru lidských zdrojů, aby ji písemně informoval o důvodech, proč její přihláška nebyla přijata, jakož i o důvodech pro výběr jiného uchazeče o pracovní místo.

43      Dopisem ze dne 5. září 2011 žalobkyně podala předsedovi Banky stížnost, kterou se domáhala zrušení rozhodnutí ze dne 28. července 2011, jakož i žádost o náhradu škody údajně způsobené protiprávností tohoto rozhodnutí a tím, že byla nucena vést pohovor před výběrovou komisí, jejíž jeden člen byl jedním z údajných obtěžovatelů, vůči kterému bylo vedeno vyšetřovací řízení.

44      Dne 8. září 2011 byla žalobkyně přijata zaměstnancem odboru lidských zdrojů, který jí zpřístupnil část zápisu výběrové komise, která se jí týkala.

45      Dopisem ze dne 19. září 2011 předseda Banky potvrdil přijetí stížnosti ze dne 5. září 2011. Informoval žalobkyni, že z důvodu nepřítomnosti osoby odpovědné v rámci odboru lidských zdrojů až do 23. září 2011 budou stížnost a žádost o náhradu škody projednány po návratu tohoto zaměstnance z dovolené a že jí bude sděleno jeho rozhodnutí po tomto datu.

 Návrhová žádání účastnic řízení a řízení

46      Žalobkyně ve své žalobě navrhuje, aby Soud:

–        zrušil rozhodnutí ze dne 28. července 2011;

–        uložil Bance přijmout nezbytná opatření k zavedení řádného řízení k obsazení sporného pracovního místa,

–        určil odpovědnost Banky vůči ní ohledně protiprávnosti rozhodnutí o jmenování pana A na sporné pracovní místo;

–        uložil Bance povinnost k náhradě majetkové a nemajetkové újmy způsobené žalobkyni, navýšené o úroky z prodlení:

–        týkající se nemajetkové újmy: 50 000 eur;

–        týkající se majetkové újmy z titulu ztráty odměny: 436 100 eur;

–        v rámci dokazování nařídil posudek za účelem určení rozsahu majetkové a nemajetkové újmy vyplývající z protiprávnosti rozhodnutí ze dne 28. července 2011, jehož předmět je šířeji uveden v návrhu důkazů přiloženém k žalobě;

–        uložil Bance náhradu nákladů řízení.

47      Banka navrhuje, aby Soud:

–        zamítl žalobu jako nepřípustnou či neopodstatněnou;

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

48      V replice předložené dne 6. června 2012 žalobkyně Soudu navrhla, aby v rámci dokazování nařídil výslech svědka, tak jak byl upřesněn v návrhu důkazů připojeném k uvedené replice, a podpůrně aby přijal jako nový důkaz svědectví uvedeného svědka předložené v této příloze. Tento návrh byl předložen na podporu návrhových žádání na zrušení. Když byla žalobkyně dotázána Soudem na tento návrh na dokazování v rámci organizačních procesních opatření uvedených v následujícím bodě, upřesnila, že nemohl být podán v rámci její žaloby, neboť se o skutečnostech, o kterých by tento svědek mohl vypovídat, dozvěděla až v únoru 2012.

49      Dopisy soudní kanceláře ze dne 29. ledna 2014 byly účastnice řízení vyzvány, aby odpověděly na organizační procesní opatření. Této výzvě řádně vyhověly.

50      Při jednání žalobkyně vzala zpět druhý a pátý bod návrhových žádání své žaloby.

 Právní otázky

1.     K prvnímu bodu návrhových žádání, směřujícímu ke zrušení rozhodnutí ze dne 28. července 2011

51      Žalobkyně uvádí na podporu své žaloby na neplatnost tři žalobní důvody. První žalobní důvod vychází z existence vad příjímacího řízení. Druhý vychází ze zjevně nesprávného posouzení. Třetí žalobní důvod vychází ze zneužití pravomoci.

52      Při jednání žalobkyně uvedla, že upouští od druhého a třetího žalobního důvodu.

53      Je tedy třeba se domnívat, že se žalobkyně dovolává jediného žalobního důvodu vycházejícího z existence vad přijímacího řízení. Tento důvod je rozdělen do dvou částí: první vychází z nedostatku nestrannosti výběrové komise a druhá z porušení zásady rovného zacházení při výběru otázek položených uchazečům o pracovní místo, který zvýhodnil pana A.

 K první části žalobního důvodu, vycházející z nedostatku nestrannosti výběrové komise

54      V rámci první části svého žalobního důvodu na zrušení vznáší žalobkyně dvě výtky: stěžuje si jednak na nedostatek nestrannosti předsedy výběrové komise, pana Y., jednak na nedostatek nestrannosti ostatních členů komise.

 K první výtce vycházející z nedostatku nestrannosti pana Y jakožto člena a předsedy výběrové komise

–       Argumenty účastnic řízení

55      Žalobkyně tvrdí, že rozhodnutí ze dne 28. července 2011 bylo přijato v návaznosti na doporučení ředitele odboru lidských zdrojů založeném na přijímacím řízení, které je stiženo vadami, a že tudíž musí být zrušeno. Uvádí, že dne 28. února 2011 bylo na její návrh zahájeno vyšetřovací řízení v oblasti respektování důstojnosti osoby v práci pro zastrašování a obtěžování, jehož byla obětí od září 2008 zejména ze strany pana Y. Dne 11. července 2011 vyšetřovací výbor ve svém stanovisku upřesnil, že pan Y byl vnímán jako „ctižádostivý člověk“ a jako „válec, který postupuje kupředu, aniž bere příliš ohled na škodu, kterou přitom může způsobit“ a že odstavil žalobkyni z jejího pracovního místa a přivlastnil si veškeré strategické aspekty zahrnuté v koordinačním oddělení.

56      Žalobkyně tvrdí, že z důvodu vyšetřovacího řízení pro obtěžování, které bylo zahájeno na její návrh a které se týkalo pana Y, se pan Y nacházel ve střetu zájmů ve vztahu k ní během výběrového řízení, přičemž tato situace mu bránila, aby zaujal objektivní a nestranné stanovisko k její přihlášce. Žalobkyně dodává, že pan Y navíc předsedal výběrové komisi, což mu umožnilo přímo nebo nepřímo ovlivnit ostatní členy komise při výběru úspěšného uchazeče o pracovní místo. Z důvodu přítomnosti pana Y ve výběrové komisi nemohlo tedy stanovisko této komise vykazovat vyžadované záruky nestrannosti a objektivity.

57      Žalobkyně si rovněž stěžuje, že i přes stanovisko vyšetřovacího výboru, ve kterém tento výbor poukazoval na některá jednání pana Y, která uvedla, a i přes její výslovnou žádost, aby pan Y nebyl členem výběrové komise, nezměnila Banka složení komise a žalobkyně musela předstoupit před výběrovou komisi, ve které byl jeden z jejích údajných obtěžovatelů.

58      Banka odpovídá, že jelikož byl pan Y ředitelem odboru, který poptával volné pracovní místo, jeho jmenování jako člena výběrové komise odpovídalo ustálené praxi a bylo v souladu s řádnou praxí. Pokud jde o stanovisko vyšetřovacího výboru, Banka uvádí, že tento výbor dospěl k závěru, že údajným obtěžovatelům nebylo přičitatelné žádné obtěžování. Přijala rovněž opatření způsobilá k zajištění nestrannosti komisí, jako je přítomnost zástupce odboru lidských zdrojů v komisi a přítomnost zástupce paritního výboru pro rovnost příležitostí mezi muži a ženami jako pozorovatele (dále jen „VRPMŽ“). Nakonec zápis výběrové komise ukazuje, že pan Y se vůči žalobkyni nechoval diskriminačně a že jeho postavení předsedy komise nehrálo žádnou roli při rozhodnutí ze dne 28. července 2011. Ze zápisu komise totiž vyplývá, že žalobkyně se umístila jako poslední z pěti uchazečů o pracovní místo, že rozhodnutí komise doporučit pana A na sporné pracovní místo bylo přijato jednomyslně členy komise a že známky přidělené členy komise každému z uchazečů byly stejnorodé, když se žádný z členů významně neodchýlil od stanoviska ostatních.

–       Závěry Soudu

59      Z ustálené judikatury vyplývá, že široká posuzovací pravomoc, kterou má komise ve výběrovém řízení při stanovení podmínek a podrobného obsahu ústních zkoušek, které musejí složit uchazeči o pracovní místo, musí být vyrovnána striktním dodržováním pravidel upravujících organizaci těchto zkoušek (rozsudky Girardot v. Komise, T‑92/01, EU:T:2002:220, bod 24, a Christensen v. Komise, T‑336/02, EU:T:2005:115, bod 38).

60      Z ustálené judikatury rovněž vyplývá, že komise je ve výběrovém řízení povinna zajistit, že její posouzení všech zkoušených uchazečů o pracovní místo při ústních zkouškách budou prováděna na základě rovnosti a objektivity (rozsudek Pantoulis v. Komise, T‑290/03, EU:T:2005:316, bod 90 a citovaná judikatura). I když dotčené přijímací řízení nebylo provedeno na základě výběrového řízení, lze tuto judikaturu v projednávané věci použít, jelikož cílem výběrové komise bylo podobně jako u komise ve výběrovém řízení vybrat nejlepší uchazeče z těch, kteří se přihlásili po zveřejnění oznámení o volném pracovním místě, a disponuje významným prostorem pro uvážení při organizaci výběrových testů.

61      Proto bylo věcí Banky, aby na základě zásad řádné správy a rovného zacházení zajistila řádnou organizaci výběrového řízení a zajistila všem uchazečům v tomto výběrovém řízení co možná nejspravedlivější průběh pohovorů s výběrovou komisí. To vyžadovalo, aby všichni členové výběrové komise jmenovaní Bankou byli dostatečně nezávislí, aby nemohla být zpochybněna jejich objektivita.

62      Je tedy věcí Soudu, aby přezkoumal, zda byla výběrová komise řádně zřízena a zda řádně fungovala při respektování povinnosti nestrannosti, přičemž toto dodržování je jedním z pravidel, kterými se řídí práce komise ve výběrovém řízení stejně jako práce výběrových komisí a která podléhají přezkumu soudu (pokud jde o fungování komise ve výběrovém řízení, viz usnesení Meierhofer v. Komise, F‑74/07 RENV, EU:F:2011:63, bod 62).

63      Soud tedy musí v projednávané věci přezkoumat, zda byl pan Y ve střetu zájmů ve vztahu k žalobkyni z toho důvodu, že proti němu bylo vedeno vyšetřovací řízení pro obtěžování, které bylo zahájeno na návrh žalobkyně. Bylo-li tomu tak, představovalo by nesplnění povinnosti pana Y zdržet se posuzování přihlášky žalobkyně porušení jeho povinnosti nestrannosti, a v důsledku toho povinnosti nestrannosti komise jako celku.

64      V tomto ohledu je třeba připomenout, že střet zájmů se týká situace, ve které úředník nebo zaměstnanec rozhoduje při výkonu své funkce ve věci, na jejímž projednání nebo vyřešení má osobní zájem, který může ohrozit jeho nezávislost (například rozsudek Giannini v. Komise, T‑100/04, dále jen „rozsudek Giannini“, EU:T:2008:68, bod 223).

65      Přitom pouhá okolnost, že proti členovi komise ve výběrovém řízení je namířena stížnost pro obtěžování podaná uchazečem ve výběrovém řízení, nemůže sama o sobě znamenat povinnost dotčeného člena odstoupit z výběrové komise (v tomto smyslu viz rozsudky BY v. EASA, F‑81/11, EU:F:2013:82, bod 72). Pokud se však na základě objektivních, relevantních a shodujících se nepřímých důkazů ukáže, že tento člen komise je ve střetu zájmů v tom smyslu, že má přímo nebo nepřímo osobní zájem zvýhodnit nebo znevýhodnit některého z uchazečů, povinnost nestrannosti, zakotvená v článku 41 Listiny základních práv Evropské unie, vyžaduje, aby se tento člen nemohl vyjádřit o kvalitách tohoto uchazeče zejména, pokud má osoba přijatá ve výběrovém řízení následně pracovat pod jeho vedením.

66      V projednávané věci je nesporné, že nově zřízené oddělení RPP spadá pod odbor řízení úvěrových rizik a že pan Y jakožto ředitel tohoto odboru se měl stát nadřízeným uchazeče, který měl být jmenován na sporné pracovní místo. Soud tedy musí přezkoumat, zda žalobkyně poskytla objektivní, relevantní a shodující se nepřímé důkazy, podle kterých měl pan Y jakožto člen a předseda výběrové komise osobní zájem, který mohl ohrožovat jeho nezávislost při posuzování její přihlášky na sporné pracovní místo.

67      V tomto ohledu je nesporné, že dne 28. února 2011 bylo na návrh žalobkyně zahájeno vyšetřovací řízení v oblasti respektování důstojnosti osoby v práci pro skutky zastrašování a obtěžování spáchané mimo jiné panem Y. Soud tudíž konstatuje, že se Banka domnívala, že takové vyšetřovací řízení bylo s přihlédnutím k okolnostem nutné a nebylo namístě návrh žalobkyně bez dalšího zamítnout.

68      Je rovněž nesporné, že dne 11. července 2011 vyšetřovací výbor pověřený projednáním stížnosti podané žalobkyní vydal stanovisko, které neobsahuje žádný formální závěr, zda jednání vytýkaná panu Y představovala obtěžování, i když vyšetřovací výbor zejména konstatoval, že některá z jednání uvedených žalobkyní se prokázala. V odpověď na otázku položenou Soudem při jednání Banka tvrdila, že obvykle je stanovisko vyšetřovacího výboru v oblasti obtěžování předáno předsedovi Banky k přijetí rozhodnutí, ale nikoliv přímo údajným obtěžovatelům, ani stěžovateli. Rovněž upřesnila, že není pochyb o tom, že panu Y bylo formálně sděleno rozhodnutí nevyhovět stížnosti žalobkyně, které předseda Banky přijal s přihlédnutím ke stanovisku vyšetřovacího výboru, ale nikoliv samotné stanovisko.

69      Kromě toho je rovněž nesporné, že oznámení o sporném volném pracovním místě bylo zveřejněno dne 20. května 2011 a že k pohovoru žalobkyně s výběrovou komisí došlo dne 13. července 2011, tedy dva dny poté, co vyšetřovací výbor vydal stanovisko, a poté, co výběrová komise dne 18. července 2011 vyhotovila zápis uvádějící, že na dané pracovní místo byl přijat pan A.

70      Z předcházejících bodů tak vyplývá, že výběrové řízení proběhlo souběžně s vyšetřovacím řízením.

71      Dále ze stanoviska vyšetřovacího výboru vyplývá, že si žalobkyně stěžovala zejména na to, že ji pan Y „odstavil“, když oslaboval nebo omezoval její funkci a její odpovědnosti.

72      V tomto ohledu vyšetřovací výbor konstatoval, že „[v] průběhu času se postavení [žalobkyně] v očích [pana Y] změnilo: z ceněné a velmi příznivě hodnocené spolupracovnice se stala elementem, který mu bránil v misi, kterou vedl. Vzhledem k tomu, že byla navíc konkurentkou na místo [g]enerálního ředitele [GŘ pro řízení rizik], [pan Y] neváhal zaplnit prostor pro výkon pravomocí, který byl uvolněn [žalobkyní] z důvodu její nemoci a který se žalobkyně pokoušela vyplnit alespoň trochu během své nemoci“ a že tím pan Y „postupně odstavoval [žalobkyni] z jejího pracovního místa a přivlastňoval si veškeré strategické aspekty zahrnuté v koordinační službě. V současné době je tak nesporné […] že organigram [GŘ pro řízení rizik] je takový, že [pan Y] má ve svých rukou všechny klíčové a strategické funkce, které mu přiznávají vysokou viditelnost ze strany nadřízených Banky, a že [žalobkyni] jsou svěřeny funkce administrativní. To, co [žalobkyně] předvídala, se tedy stalo“.

73      Ve svém stanovisku vyšetřovací výbor rovněž uvádí, že „dříve výborné vztahy [žalobkyně] s panem Y se zhoršily, [pan Y] vyplňoval volný prostor uvolněný [žalobkyní] a postupně přebíral nejvýznamnější a intelektuálně náročné funkce [žalobkyně], která toto omezování svých kompetencí neakceptovala. V konečném důsledku se jakákoliv komunikace a jakýkoliv vztah důvěry mezi oběma stal nemožný“.

74      Vyšetřovací výbor rovněž uvádí, že pan Y „je […] vnímán jako ctižádostivý člověk, který má vizi o své profesní budoucnosti a je některými lidmi popisován jako válec, který postupuje kupředu, aniž bere příliš ohled na škodu, kterou přitom může způsobit“, a že „zde byla [žalobkyně], bránila jeho ctižádosti a její nepřítomnost […] z důvodu nemoci částečně blokovala řádný výkon práce, a proto bylo potřeba ji odstavit“.

75      Ze stanoviska vyšetřovacího výboru tak vyplývá, že pan Y se skutečně choval v určitých případech tak, jak mu vytýkala žalobkyně, a že v okamžiku pohovoru žalobkyně s výběrovou komisí dne 13. července 2011 byly profesní vztahy mezi žalobkyní a panem Y závažně narušeny.

76      Vzhledem k tomu, že by se pan Y stal přímým nadřízeným žalobkyně, pokud by byla vybrána a jmenována na sporné pracovní místo, Soud konstatuje, že s přihlédnutím k úvahám a skutečnostem uvedeným v bodech 67 až 75 tohoto rozsudku a zejména ke skutečnostem, které vyšetřovací výbor ve svém stanovisku považuje za prokázané, žalobkyně v projednávané věci poskytla objektivní, relevantní a shodující se nepřímé důkazy na podporu svého tvrzení, že když byl pan Y jmenován členem výběrové komise, byl ve střetu zájmů, který mohl ohrozit jeho způsobilost posoudit s nutnou mírou objektivity přihlášku žalobkyně.

77      Je nesporné, že se pan Y účastnil pohovoru a posuzování žalobkyně, i když se jich účastnit neměl, jelikož byl ve vztahu k ní ve střetu zájmů.

78      Mimoto je třeba připomenout, že články 5.1 a 10.3 řádné praxe stanoví, že předseda výběrové komise má rozhodující hlas v případě neshody o konečném doporučení a že při poradách musí hovořit poslední, aby neovlivňoval ostatní členy výběrové komise. Z těchto ustanovení tedy vyplývá, že pan Y byl jakožto předseda výběrové komise v postavení, kdy mohl hrát rozhodující roli při práci komise a ovlivňovat ostatní členy výběrové komise.

79      S přihlédnutím k předcházejícím úvahám, aniž byl předjímán obsah diskuse mezi členy výběrové komise a stanovisek zaujatých jednotlivými členy komise, včetně pana Y, je třeba dospět k závěru, že pan Y tím, že zasedal ve výběrové komisi, porušil svou povinnost nestrannosti. Jelikož všichni členové výběrové komise musí být nezávislí, aby nemohla být porušena objektivita výběrové komise jako celku, je tedy třeba se domnívat, že byla porušena povinnost nestrannosti výběrové komise jako celku.

80      Tento závěr nelze vyvrátit argumenty Banky.

81      Pokud jde nejprve o argument, že bylo „nemyslitelné“, že by ředitel odboru, který obsazuje pracovní místo, v projednávané věci pan Y, nepředsedal všem pohovorům výběrové komise, stačí připomenout, že článek 4.1 řádné praxe stanoví, že předseda komise zastupuje „obvykle generální ředitelství“, které obsazuje pracovní místo, a že příloha I pokynů nevyžaduje, aby členem komise byl ředitel odboru, který obsazuje pracovní místo. V jednacím řádu Banky se tedy nejedná o přijímací odbor, ale o generální ředitelství, které obsazuje pracovní místo, a je možné, že ředitel odboru, který obsazuje pracovní místo, nebude členem výběrové komise.

82      Kromě toho je třeba připomenout (viz body 30 a 31 výše), že žalobkyně žádala e‑mailem ze dne 14. června 2011 zaslaným řediteli oddělení lidských zdrojů, aby byl pan Y nahrazen jinou osobou, a její žádost byla zamítnuta téhož dne uvedeným ředitelem. Přitom v případě střetu zájmů měla Banka zabránit, aby byl pan Y členem a tím spíše předsedou výběrové komise, nebo přinejmenším zajistit, aby se zdržel jakéhokoliv jednání během pohovoru a posuzování žalobkyně, což neučinila.

83      Pokud jde dále o argument, že stanovisko vyšetřovacího výboru ze dne 11. července 2011 dospělo k závěru, že se ze strany pana Y nejednalo o obtěžování, což je důvod, proč nebyl pan Y ve střetu zájmů, Soud připomíná, že výběrové řízení probíhalo současně s vyšetřovacím řízením (viz bod 70 tohoto rozsudku) a že když dne 14. června 2011 ředitel oddělení lidských zdrojů odmítl nahradit pana Y ve výběrové komisi jinou osobou, vyšetřovací výbor ještě nevydal stanovisko. Vzhledem k tomu, že pohovor výběrové komise s žalobkyní byl původně stanoven na 17. června 2011, Banka nespatřovala nic nevhodného na tom, že pan Y, proti němuž bylo v této době vedeno vyšetřovací řízení, byl členem výběrové komise. Argument Banky vycházející z negativních závěrů stanoviska vyšetřovacího výboru ohledně existence obtěžování ze strany pana Y je tedy irelevantní. V každém případě bez ohledu na datum, kdy pan Y mohl vědět, že vyšetřovací výbor vydal stanovisko, nemohlo mít toto stanovisko žádný vliv na samotnou existenci střetu zájmů u pana Y ve výběrovém řízení. Skutečnost, že profesní vztahy mezi panem Y a žalobkyní byly vážně poškozeny před začátkem výběrového řízení, jak vyplývá ze stanoviska vyšetřovacího výboru, totiž v projednávané věci stačí pro určení, že se pan Y nacházel ve střetu zájmů.

84      Stejně tak Soud uvádí, že existenci rizika střetu zájmů u některého z členů výběrové komise ve vztahu k uchazeči o pracovní místo nelze vyvážit ani přítomností zástupce oddělení lidských zdrojů v rámci komise, ani přítomností pozorovatele VRPMŽ.

85      Pokud jde konečně o argument Banky, že ze zápisu výběrové komise vyplývá, že pan Y nezaujal diskriminační stanovisko ve vztahu k žalobkyni a že byl pan A vybrán jednomyslně, Soud uvádí, že známky přidělené každému z uchazečů jsou vskutku poměrně stejnorodé, jak tvrdí Banka. Toto zjištění však neumožňuje vyloučit existenci střetu zájmů u pana Y ani možnost, že pan Y jakožto předseda komise mohl ovlivnit posuzování uchazečů provedené ostatními členy výběrové komise.

86      S přihlédnutím k předcházejícím úvahám je třeba dospět k závěru, že výběrové řízení je stiženo vadou spočívající v tom, že předseda výběrové komise, a v důsledku toho komise jako celek porušili povinnost nestrannosti. Je třeba tedy prohlásit první výtku první části žalobního důvodu za opodstatněnou.

 K druhé výtce, vycházející z nedostatku nestrannosti ostatních členů výběrové komise

–       Argumenty účastnic řízení

87      Žalobkyně tvrdí, že jiní členové komise než pan Y se mohli ukázat jako podjatí, neboť většina z nich schválila reorganizaci GŘ pro řízení rizik a zejména založení oddělení RPP, jehož vedoucímu byly přiděleny téměř všechny funkce a odpovědnost, které žalobkyně měla jakožto vedoucí koordinačního oddělení.

88      Banka se k této druhé výtce nevyjadřuje.

–       Závěry Soudu

89      Postačí podotknout, že žalobkyně se omezuje na tvrzení, že ostatní členové výběrové komise mohli porušit povinnost nestrannosti, avšak netvrdí, že tak skutečně učinili. Jedná se tak pouze o spekulace, jelikož nebyly předloženy důkazy, které by toto tvrzení mohly prokázat. Za těchto okolností musí být druhá výtka první části žalobního důvodu zamítnuta jako neopodstatněná.

90      S přihlédnutím k předcházejícím úvahám je třeba dospět k závěru, že první část jediného žalobního důvodu vycházejícího z vad výběrového řízení je zčásti opodstatněná.

 K druhé části žalobního důvodu, vycházející z porušení zásady rovného zacházení

 Argumenty účastnic řízení

91      Žalobkyně tvrdí, že desetiminutový ústní přednes před výběrovou komisí, který museli absolvovat všichni uchazeči o pracovní místo, spočíval v krátké prezentaci o technické otázce na základě dvou interních sdělení Banky, která byla předána všem uchazečům před jejich pohovorem s výběrovou komisí. Pan A přitom tato dvě interní sdělení připravoval nebo se podílel na jejich přípravě, takže byl neprávem zvýhodněn ve srovnání s ostatními uchazeči. Tím, že výběrová komise zjevně zvýhodnila jednoho z uchazečů o sporné pracovní místo svou volbou založit zkoušku v podobě ústního přednesu na dvou výše uvedených sděleních, porušila zásadu rovného zacházení.

92      Banka připouští, že se pan A podílel na přípravné fázi obou dotčených interních sdělení, ale domnívá se, že žádný z uchazečů nebyl neprávem znevýhodněn, neboť tato sdělení nevyžadovala pro to, aby jim bylo porozuměno, žádné zvláštní znalosti a byla předána všem uchazečům před pohovorem. Ústní přednes byl pouze jednou z různých zkoušek, ze kterých se skládalo výběrové řízení, a jeho cílem nebylo posoudit technické schopnosti uchazečů, ale spíše jejich schopnosti komunikace a přesvědčování.

 Závěry Soudu

93      Je třeba připomenout, že z ustálené judikatury vyplývá, že zásada zákazu diskriminace nebo zásada rovného zacházení vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové rozlišování objektivně odůvodněné. Z toho vyplývá, že o porušení zásady zákazu diskriminace se jedná, pokud je se dvěma kategoriemi osob, jejichž faktická a právní situace se zásadně neliší, zacházeno odlišně nebo pokud je se dvěma odlišnými situacemi zacházeno stejně. Aby mohlo být rozdílné zacházení slučitelné s obecnou zásadou zákazu diskriminace, musí být tato odlišnost odůvodněna na základě objektivního a rozumného kritéria, které je přiměřené ve vztahu k cíli sledovanému tímto rozlišením (viz například rozsudky Giannini, EU:T:2008:68, bod 131 a citovaná judikatura, a Brown v. Komise, F‑37/05, EU:F:2009:121, bod 64).

94      Zásada rovného zacházení představuje základní zásadu unijního práva, která se použije mimo jiné v oblasti výběrových řízení a kterou je povinna výběrová komise striktně respektovat v průběhu řízení. Komise sice má širokou posuzovací pravomoc ohledně podmínek a podrobného obsahu zkoušek, je nicméně věcí unijního soudu, aby vykonal přezkum v nezbytném rozsahu, aby bylo zajištěno rovné zacházení s uchazeči a objektivita výběru mezi nimi provedeného komisí (rozsudky Giannini, EU:T:2008:68, bod 132, a De Mendoza Asensi v. Komise, F‑127/11, EU:F:2014:14, bod 43).

95      A konečně je třeba podotknout, že jakákoliv zkouška s sebou nese zpravidla a inherentně nebezpečí nerovného zacházení s ohledem na nutně omezený počet otázek, které lze rozumně položit při zkoušce týkající se určitého předmětu. Bylo tedy možno připustit, že porušení zásady rovného zacházení lze konstatovat pouze tehdy, neomezila-li komise při výběru zkoušek nebezpečí nerovných příležitostí na nebezpečí, které je zpravidla vlastní jakékoliv zkoušce (rozsudky Giannini, EU:T:2008:68, bod 133, a De Mendoza Asensi v. Komise, EU:F:2014:14, bod 45).

96      V projednávané věci ze spisu vyplývá, že všichni uchazeči museli odpovědět na podobnou otázku, kterou jim položil každý člen výběrové komise. Mimoto výběrová komise zorganizovala zkoušku, která byla stejná pro všechny uchazeče a spočívala v ústní prezentaci na základě dvou interních sdělení Banky, aby byla posouzena schopnost prezentovat složité a technické téma neodborné veřejnosti a přesvědčit ji o svém návrhu. Obě výše uvedená sdělení tedy měla sloužit k otestování schopnosti komunikace, prezentace, vysvětlování a přesvědčování uchazečů, a nikoliv jejich technických schopností.

97      Ze spisu rovněž vyplývá, že pan A se podílel na přípravě obou interních sdělení předložených uchazečům pro účely ústní prezentace před výběrovou komisí. Soud konstatuje, že samotné autorství či spoluautorství takových sdělení umožňuje důvěrné seznámení s jejich obsahem a potenciálně usnadňuje jakoukoliv prezentaci na nich založenou.

98      Jak tvrdí banka, bylo sice rozhodnuto, že znalost dokumentu, kterou mohli někteří z uchazečů ve výběrovém řízení získat během své práce, neznamená, že byli neprávem zvýhodněni volbou tohoto dokumentu ze strany komise jako základu pro otázky při zkoušce, jelikož výhoda přiznaná některým uchazečům volbou uvedeného dokumentu je součástí nebezpečí vlastního zpravidla jakékoliv zkoušce a jelikož text tohoto dokumentu byl přístupný před zkouškou (rozsudek Giannini, EU:T:2008:68, bod 164).

99      V tomto ohledu Soud uvádí, že ve věci, ve které byl vydán rozsudek Giannini (EU:T:2008:68), si žalobce, uchazeč vyloučený z výběrového řízení, stěžoval na skutečnost, že ostatní uchazeči pracovali před výběrovým řízením na přípravných dokumentech k dokumentu, který sloužil jako základ pro písemnou zkoušku. Z rozsudku Giannini (EU:T:2008:68) vyplývá, že totožnost mezi přípravnými dokumenty a dokumentem předloženým uchazečům nelze předpokládat a že uchazeči, kteří pracovali na přípravných dokumentech, se nemohli spoléhat na případnou znalost získanou svou prací na uvedených přípravných dokumentech. Soud prvního stupně Evropských společenství (nyní Tribunál) na základě toho dospěl k závěru, že možnost, že uchazeči, kteří pracovali na přípravných dokumentech, mohli díky své znalosti těchto přípravných dokumentů snáze složit písemnou zkoušku, měla velmi omezený význam, a rozhodl, že dotčení uchazeči nebyli neprávem zvýhodněni.

100    Naproti tomu v projednávané věci je třeba konstatovat, že jediný uchazeč, pan A, znal lépe než jeho konkurenti dokumenty dané k dispozici uchazečům pro přípravu jejich přednesu. Navíc na rozdíl od věci, ve které byl vydán rozsudek Giannini (EU:T:2008:68), pan A jakožto autor nebo spoluautor pracoval přímo na obou interních sděleních Banky, a nikoliv na přípravných dokumentech ve vztahu k těmto dvěma interním sdělením, jejichž obsah jakožto přípravných dokumentů nebyl nutně totožný s obsahem obou dotčených sdělení. Jelikož cílem ústního přednesu uchazečů bylo zejména posoudit jejich schopnost přesvědčit neodbornou veřejnost, je tedy výhoda oproti ostatním uchazečům, kterou měl pan A při zkoušce při ústním přednesu z důvodu své účasti na přípravě obou celých výše uvedených sdělení nebo jejich části, skutečná a relevantní.

101    Tento závěr nelze vyvrátit skutečností, že obě dotčená interní sdělení byla dána k dispozici všem uchazečům před pohovorem s výběrovou komisí, ani argumentem Banky vzneseným při jednání, že obě tato sdělení byla v širokém rozsahu známa všem uchazečům před začátkem výběrového řízení. Při jednání Banka připustila, že si výběrová komise mohla zvolit pro zkoušku při ústním přednesu jiné texty než dvě výše uvedená sdělení. Je tedy prokázáno, že pan A byl neprávem zvýhodněn ve srovnání s ostatními uchazeči.

102    Je proto třeba dospět k závěru, že Banka tím, že se rozhodla založit zkoušku ústního přednesu společnou pro všechny uchazeče na dvou výše uvedených interních sděleních Banky, porušila zásadu rovného zacházení.

103    Druhá část jediného žalobního důvodu je tedy opodstatněná.

104    S přihlédnutím k předcházejícím úvahám, aniž je nutné zkoumat návrh na dokazování, je třeba vyhovět prvnímu bodu návrhových žádání směřujících ke zrušení rozhodnutí ze dne 28. července 2011.

2.     K druhému a třetímu bodu návrhových žádání, směřujícím k náhradě škody

 K přípustnosti

 Argumenty účastnic řízení

105    Banka tvrdí, že unijní soud nemá pravomoc rozhodnout, pokud žaloba, která je mu předložena, není podána proti správnímu aktu, kterým se zamítají návrhová žádání žalobce. V projednávané věci předseda Banky dopisem ze dne 19. září 2011 informoval žalobkyni, že její žádost o náhradu škody ze dne 5. září 2011 bude vyřízena po návratu osoby odpovědné v rámci odboru lidských zdrojů z dovolené dne 23. září 2011. Žalobkyně přitom podala k Soudu žalobu na náhradu škody dne 27. října 2011, aniž obdržela výslovnou odpověď Banky na její žádost ze dne 5. září 2011, a před uplynutím tříměsíční lhůty k tomu, aby došlo k implicitnímu rozhodnutí o zamítnutí této žádosti. V důsledku toho musí být návrhová žádání na náhradu škody odmítnuta jako nepřípustná.

106    Banka dodává, že návrhová žádání na náhradu škody se přinejmenším částečně překrývají s návrhem na náhradu škody podaným v žalobě ze dne 28. září 2011 k Soudu, zapsané do rejstříku pod číslem F‑95/11, pokud jde o újmu, kterou měla žalobkyně utrpět z důvodu zveřejnění sporného pracovního místa. Návrhová žádání na náhradu škody jsou tedy v každém případě rovněž přinejmenším z části nepřípustná z důvodu překážky litispendence.

107    Banka v odpověď na žádost Soudu v rámci organizačních procesních opatření, aby objasnila svůj postoj k přípustnosti návrhových žádání na náhradu škody s přihlédnutím k rozsudkům De Nicola v. EIB (T‑37/10 P, EU:T:2012:205) a De Nicola v. EIB (T‑264/11 P, EU:T:2013:461), tvrdí, že podle těchto rozsudků sice lze podat žalobu na náhradu škody k unijnímu soudu, aniž byla předtím k administrativě podána žádost o náhradu škody, pokud se osoba rozhodne požádat předem administrativu, aby zaujala stanovisko k určité otázce, i když tento postup není povinný, avšak dotčená osoba musí administrativě umožnit, aby rozhodla v přiměřené lhůtě. Tento pojem přiměřené lhůty zdůrazněný v rozsudku Přezkum Arango Jaramillo a další v. EIB (C‑334/12 RX‑II, EU:C:2013:134, body 26 až 30) se použije jak na lhůtu, kterou má osoba pro podání žádosti k administrativě, tak na lhůtu, kterou má administrativa pro rozhodnutí o této žádosti.

108    Žalobkyně odpovídá, že její návrhová žádání na náhradu škody je třeba považovat za přípustná.

 Závěry Soudu

109    Zaprvé, pokud jde o přípustnost všech návrhových žádání na náhradu škody, Soud připomíná, že podle článku 41 pracovního řádu zaměstnanců Banky v podstatě jakýkoliv spor mezi Bankou a jejími zaměstnanci lze předložit unijnímu soudu s tím, že ale takovéto žalobě může případně předcházet smírčí řízení před smírčí komisí Banky, a to bez ohledu na to, zda byla podána žaloba k soudu (rozsudek De Nicola v. EIB, EU:T:2012:205, bod 74).

110    Bylo již rozhodnuto, že z článku 41 pracovního řádu zaměstnanců Banky, který stanoví smírčí řízení probíhající bez ohledu na žalobu podanou u soudu, jasně vyplývá, že přípustnost uvedené žaloby není podmíněna vyčerpáním tohoto správního postupu, který je pro zaměstnance Banky fakultativní (v tomto smyslu viz rozsudek De Nicola V. EIB, T‑7/98, T‑208/98 a T‑109/99, EU:T:2001:69, bod 96), kdežto úředníci nebo zaměstnanci musí vyčkat na konec předsoudního řízení upraveného služebním řádem úředníků (dále jen „služební řád“).

111    Mimoto bylo rovněž rozhodnuto v rozsudku De Nicola v. EIB (EU:T:2013:461, body 69 až 73), vydaném v řízení o kasačním opravném prostředku proti rozsudku Soudu De Nicola v. EIB (F‑59/09, EU:F:2011:19), ve kterém Soud na základě použití čl. 91 odst. 1 služebního řádu per analogiím rozhodl, že není příslušný k rozhodnutí o žalobě na náhradu škody, která mu byla předložena, z toho důvodu, že tato žaloba nebyla podána proti aktu přijatému Bankou, který by nepříznivě zasahoval do právního postavení dané osoby, jelikož nebyla předtím podána u Banky žádost o náhradu škody, že vzhledem k neexistenci relevantní vnitřní právní úpravy Banky nebyl Soud oprávněn podmínit svou pravomoc nebo přípustnost žaloby na náhradu škody, která mu byla předložena, „neexistencí žádosti o náhradu škody adresované Bance a neexistencí aktu nepříznivě zasahujícího do právního postavení, ke kterému by se mohla vázat návrhová žádání na náhradu škody“. Tribunál Evropské unie se domníval, že jedinou relevantní právní úpravou v tomto kontextu byla úprava stanovená v článku 41 pracovního řádu zaměstnanců Banky, jejíž povaha a ratio legis jsou velmi odlišné od povahy a ratio legis služebního řádu, včetně jeho článků 90 a 91, a že samotná existence pracovního řádu zaměstnanců zakazuje postupovat striktně per analogiam ve vztahu k uvedenému služebnímu řádu.

112    Z judikatury uvedené v předchozím bodě vyplývá, že přípustnost žaloby zaměstnance Banky na náhradu škody nemůže být podmíněna předchozím podáním žádosti o náhradu škody Bance, ani existencí aktu, který nepříznivě zasahuje do jeho právního postavení, ke kterému by se mohla vázat návrhová žádání na náhradu škody. Za těchto podmínek spadá žádost o náhradu škody zaslaná Bance jejím zaměstnancem do interního smírčího řízení, které je na základě použití článku 41 pracovního řádu zaměstnanců v každém případě fakultativní.

113    V projednávané věci, jak bylo uvedeno v bodě 43 tohoto rozsudku, dopisem ze dne 5. září 2011 žalobkyně podala u Banky žádost o náhradu škody, kterou se domáhala náhrady újmy údajně vzniklé z důvodu zejména protiprávnosti rozhodnutí ze dne 28. července 2011. Dne 27. října 2011, tedy v době, kdy Banka ještě nerozhodla o její žádosti, podala projednávanou žalobu. Vzhledem k tomu, že žádost o náhradu škody adresovaná Bance byla podána v rámci interního správního postupu smírčího řízení ohledně sporů mezi zaměstnanci a Bankou a jelikož přípustnost žaloby na náhradu škody před Soudem není podmíněna vyčerpáním tohoto správního řízení, je třeba projednávanou žalobu na náhradu škody považovat za přípustnou.

114    Tento závěr nelze vyvrátit judikaturou dovolávanou Bankou v její žalobní odpovědi. Rozsudky Soudu De Nicola v. EIB (F‑55/08, EU:F:2009:159) a De Nicola v. EIB (F‑59/09, EU:F:2011:19), na které odkazuje, byly totiž zrušeny konkrétně v bodech dovolávaných Bankou rozsudky Tribunálu Evropské unie De Nicola v. EIB (EU:T:2012:205) a De Nicola v. EIB (EU:T:2013:461), které ostatně Soud předložil Bance k vyjádření v rámci organizačních procesních opatření (viz bod 107 výše).

115    Stejně tak Soud konstatuje, že bod 137 rozsudku Soudu De Nicola v. EIB (EU:F:2011:19), rovněž dovolávaný Bankou v její žalobní odpovědi, není relevantní, jelikož se týká otázky, jaký je výchozí bod pro výpočet přiměřené lhůty, ve které je zaměstnanec Banky povinen podat žalobu k Soudu, aby nebyla považována za opožděnou. Stejně tak nejsou relevantní body 26 až 30 rozsudku Přezkum Arango Jaramillo a další v. EIB (EU:C:2013:134), dovolávané Bankou v jejích vyjádřeních v odpověď na organizační procesní opatření o rozsudcích Tribunálu Evropské unie De Nicola v. EIB (EU:T:2012:205) a De Nicola v. EIB (EU:T:2013:461), neboť se zabývají pojmem „přiměřená lhůta“, ve které je zaměstnanec Banky povinen podat žalobu na neplatnost proti aktu Banky, který nepříznivě zasahuje do jeho postavení.

116    V projednávané věci nemá Soud přezkoumat otázku délky lhůty pro podání žaloby před unijním soudem, aby nebyla považována za opožděnou, ale má přezkoumat, zda může rozhodnout o žalobě na náhradu škody. Konkrétně mu přísluší zanalyzovat, zda může rozhodnout o žalobě zaměstnance Banky na náhradu škody podané, aniž žalobce vyčkal na odpověď Banky na žádost o náhradu škody, kterou ji předtím podal. Žalobní argumentace rozvinutá Bankou je tedy irelevantní.

117    Zadruhé, pokud jde o částečnou nepřípustnost návrhových žádání na náhradu škody z důvodu překážky litispendence, je třeba připomenout, že jsou-li v žalobě totožní účastníci řízení, předmět a žalobní důvody s dříve podanou žalobou, je třeba ji v souladu s ustálenou judikaturou odmítnout jako nepřípustnou (usnesení Vienne a další v. Parlament, F‑22/06, EU:F:2006:89, bod 12 a citovaná judikatura).

118    Je tedy věcí Soudu, aby přezkoumal, zda se žaloba ve věci F‑95/11, podaná dne 28. září 2011, a žaloba v projednávané věci, podaná dne 27. října 2011, týkají stejných účastníků řízení, stejného předmětu a jsou založeny na stejných žalobních důvodech.

119    Pokud jde o podmínku týkající se totožnosti účastníků řízení dotčených v rámci dvou žalob, je třeba konstatovat, že je v projednávané věci splněna. Obě žaloby se totiž týkají žalobkyně a Banky.

120    Pokud jde o podmínky týkající se totožnosti předmětu, je třeba uvést, že ve věci F‑95/11 se žalobkyně domáhá náhrady újmy vyplývající z protiprávnosti rozhodnutí Banky změnit povahu jejích úkolů, jakož i podmínky jejich výkonu tím, že jí byla odejmuta odpovědnost, kterou měla v oblasti obecné politiky rizik, tak jak toto rozhodnutí vyplývá ze sdělení zaměstnancům ze dne 30. března 2011. Domáhá se rovněž náhrady újmy, která jí měla vzniknout v návaznosti na porušení povinností řádné péče a ochrany ze strany Banky, ke kterým byla povinna v případě nedostatku svých zaměstnanců z důvodu nemoci, jakož i článku 42 pracovního řádu zaměstnanců tím, že nepřijala, aby jí jej následně sdělila, individuální rozhodnutí ve vztahu k ní týkající se změny podmínek výkonu a povahy jejích funkcí.

121    V projednávané věci se žalobkyně domáhá náhrady újmy, která jí měla být způsobena protiprávností rozhodnutí ze dne 28. července 2011 a skutečností, že byla povinna vystupovat před výběrovou komisí, jejíž jeden člen byl na její návrh předmětem probíhajícího vyšetřovacího řízení pro psychické obtěžování.

122    V důsledku toho je třeba konstatovat, že návrhová žádání na náhradu škody projednávané žaloby a návrhová žádání žaloby ve věci F‑95/11 nemají totožný předmět. Námitka nepřípustnosti vznesená Bankou vycházející z překážky litispendence musí být tedy zamítnuta.

123    S přihlédnutím k předcházejícím úvahám je třeba dospět k závěru, že návrhová žádání na náhradu škody jsou přípustná.

 K věci samé

 Argumenty účastnic řízení

124    Žalobkyně tvrdí, že výběrové řízení v ní vyvolalo velké znepokojení, když se i přes své žádosti musela dostavit před výběrovou komisi, jejíž jeden člen byl jedním z údajných obtěžovatelů, kterých se týkalo probíhající vyšetřovací řízení zahájené na její návrh.

125    Žalobkyně rovněž tvrdí, že rozhodnutí ze dne 28. července 2011 u ní přivodilo pocit neporozumění, ponížení a hlubokého zklamání ve vztahu k Bance. Toto rozhodnutí způsobilo újmu rovněž její profesionální pověsti, jelikož i když většina funkcí spojených se sporným pracovním místem jí byla svěřena před reorganizací GŘ pro řízení rizik, nebyla na toto pracovní místo jmenována. Rozhodnutí ze dne 28. července 2011 jí způsobilo značnou nemajetkovou újmu, kterou vyčísluje ex aequo et bono na částku 50 000 eur.

126    Nakonec žalobkyně tvrdí, že rozhodnutí ze dne 28. července 2011 jí způsobilo majetkovou újmu odpovídající ztrátě odměny, jelikož její jmenování na sporné pracovní místo by jí umožnilo odůvodnit rozhodující příspěvek ke strategickým cílům GŘ pro řízení rizik a mít rychlejší služební postup. Žalobkyně vyčísluje výši majetkové újmy ex aequo et bono na 436 100 eur.

127    Banka tvrdí, že žaloba na náhradu škody není opodstatněná vzhledem k tomu, že jí nemůže být vytýkáno žádné protiprávní jednání. V každém případě, pokud jde o majetkovou újmu, žalobkyně neprokázala skutečnou existenci této újmy, jelikož ztráta odměny je zcela hypotetická.

 Závěry Soudu

128    Podle ustálené judikatury vznik odpovědnosti administrativy předpokládá, že žalobce prokáže existenci protiprávnosti jednání, skutečné škody a příčinné souvislosti mezi jednáním a uplatňovanou škodou. Vzhledem k tomu, že tyto podmínky musí být splněny kumulativně, skutečnost, že jedna z nich splněna není, stačí k zamítnutí žaloby na náhradu škody (rozsudek Arguelles Arias v. Rada, F‑122/12, EU:F:2013:185, bod 128).

129    V projednávané věci je třeba uvést, že nemajetková újma, které se žalobkyně dovolává, má původ zčásti v rozhodnutí ze dne 28. července 2011 a zčásti ve skutečnosti, že se musela dostavit před výběrovou komisi, ve které zasedal jeden z jejích údajných obtěžovatelů, o němž věděla, že vůči němu probíhalo vyšetřovací řízení a který byl ve vztahu k ní ve střetu zájmů.

130    V bodě 104 tohoto rozsudku bylo rozhodnuto, že rozhodnutí ze dne 28. července 2011 musí být zrušeno pro porušení povinnosti nestrannosti výběrové komise a porušení zásady rovného zacházení s uchazeči o pracovní místo, a v bodě 77 tohoto rozsudku bylo rozhodnuto, že se pan Y neměl účastnit pohovoru výběrové komise s žalobkyní a jejího hodnocení. Vzhledem k tomu, že bylo konstatováno protiprávní jednání Banky, je třeba přezkoumat, zda tato pochybení měla pro žalobkyni škodlivé důsledky.

131    Pokud jde zaprvé o nemajetkovou újmu, která žalobkyni podle jejího názoru vznikla, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury může zrušení protiprávního aktu představovat samo o sobě náležitou a v zásadě dostačující náhradu nemajetkové újmy, kterou tento akt mohl způsobit, ledaže žalobkyně prokáže, že jí vznikla nemajetková újma oddělitelná od protiprávnosti, která byla důvodem pro zrušení, která nemůže být tímto zrušením plně nahrazena (rozsudek CH v. Parlament, F‑129/12, EU:F:2013:203, bod 64).

132    Soud připomíná, že je nesporné, že pocit nespravedlnosti a muka, která způsobuje pro osobu skutečnost, že musí vést soudní řízení, aby byla uznána její práva, představují újmu, kterou lze odvodit z pouhé skutečnosti, že se administrativa dopustila protiprávního jednání. S přihlédnutím k tomu, že tato újma je nahraditelná, není-li nahrazena uspokojením vyplývajícím ze zrušení aktu (v tomto smyslu viz rozsudek CC v. Parlament, F‑9/12, EU:F:2013:116, bod 128, který je předmětem řízení o kasačním opravném prostředku před Tribunálem Evropské unie, věc T‑457/13 P), Soud s přihlédnutím k podmínkám, za kterých bylo vydáno rozhodnutí ze dne 28. července 2011, a sice po výběrovém řízení, ve kterém se žalobkyně musela dostavit před výběrovou komisi, které předsedal jeden z jejích údajných obtěžovatelů, o němž věděla, že probíhá vyšetřovací řízení a který se nacházel ve střetu zájmů ve vztahu k ní, a během kterého nebyla dodržena zásada rovného zacházení mezi uchazeči o pracovní místo, rozhodl, že nemajetková újma vzniklá žalobkyni bude spravedlivě posouzena za zvláštních okolností věci tím, že ex æquo et bono bude stanovena náhrada uvedené újmy na částku 25 000 eur.

133    Pokud jde zadruhé o návrh žalobkyně směřující k tomu, aby byla Bance uložena povinnost nahradit majetkovou újmu, která ji na základě rozhodnutí ze dne 28. července 2011 vznikla tím, že rozhodnutí nejmenovat ji na sporné pracovní místo mělo dopad na její budoucí odměnu, Soud konstatuje, že žalobkyně neprokázala skutečnou existenci vzniklé újmy. I kdyby totiž byla po výběrovém řízení žalobkyně jmenována na sporné pracovní místo, není možné konkrétně určit, jaké možnosti služebního postupu by měla, neboť takové možnosti postupu jsou zcela hypotetické. Z toho vyplývá, že nelze vyhovět návrhovým žádáním žalobkyně na náhradu škody v tomto smyslu.

134    Z výše uvedeného vyplývá, že se Bance ukládá zaplatit žalobkyni částku 25 000 eur.

 K nákladům řízení

135    Podle čl. 87 odst. 1 jednacího řádu, s výhradou ostatních ustanovení osmé kapitoly druhé hlavy uvedeného řádu, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Podle druhého odstavce tohoto článku může Soud v souladu s požadavky ekvity rozhodnout, že se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží pouze částečná náhrada nákladů řízení nebo se mu náhrada nákladů řízení neuloží.

136    Z důvodů uvedených v tomto rozsudku vyplývá, že vzhledem k tomu, že žalobě bylo v podstatné části vyhověno, je Banka účastnicí řízení, která neměla ve věci úspěch. Žalobkyně kromě toho ve svých návrhových žádáních výslovně požadovala, aby byla Bance uložena náhrada nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že okolnosti projednávané věci neodůvodňují použití ustanovení čl. 87 odst. 2 jednacího řádu, musí Banka nést vlastní náklady řízení a nahradit náklady vynaložené žalobkyní.

Z těchto důvodů

SOUD PRO VEŘEJNOU SLUŽBU

(druhý senát)

rozhodl takto:

1)      Rozhodnutí předsedy Evropské investiční banky ze dne 28. července 2011, kterým byl pan A jmenován na pracovní místo vedoucího oddělení „Riziková a tarifní politika“, se zrušuje.

2)      Evropské investiční bance se ukládá povinnost zaplatit CG částku 25 000 eur.

3)      Ve zbývající části se žaloba zamítá.

4)      Evropská investiční banka ponese vlastní náklady řízení a ukládá se jí náhrada nákladů řízení vynaložených CG.

Rofes i Pujol

Bradley

Svenningsen

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 10. července 2014.

Vedoucí soudní kanceláře

Předsedkyně

W. Hakenberg

M. I. Rofes i Pujol

---

* Jednací jazyk: francouzština.