ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU

EVROPSKÉ UNIE (druhého senátu)

10. července 2014(*)

„Veřejná služba – Zaměstnanci EIB – Psychické obtěžování – Vyšetřovací řízení – Rozhodnutí prezidenta o nepřijetí opatření na základě stížnosti – Stanovisko vyšetřovacího výboru – Chybná definice psychického obtěžování – Úmyslný charakter jednání – Konstatování existence jednání a příznaků psychického obtěžování – Hledání příčinné souvislosti – Neexistence – Nekonzistentnost stanoviska vyšetřovacího výboru – Zjevně nesprávné posouzení – Služební pochybení – Povinnost důvěrnosti – Ochrana osobních údajů – Žaloba na náhradu škody“

Ve věci F‑103/11,

jejímž předmětem je žaloba podaná na základě článku 270 SFEU,

CG, zaměstnankyně Evropské investiční banky, s bydlištěm v Sandweiler (Lucembursko), původně zastoupená N. Thieltgenem, poté J.-N. Louisem a D. de Abreu Caldasem, advokáty,

žalobkyně,

podporovaná

Evropským inspektorem ochrany údajů (EIOÚ), původně zastoupeným I. Chatelier a H. Kranenborgem, poté I. Chatelier a A. Buchta, jako zmocněnci,

vedlejším účastníkem,

proti

Evropské investiční bance (EIB), zastoupené G. Nuvolim a T. Gilliamsem, jako zmocněnci, ve spolupráci s A. Dal Ferrem, advokátem,

žalované,

SOUD PRO VEŘEJNOU SLUŽBU (druhý senát),

ve složení M. I. Rofes i Pujol (zpravodajka), předsedkyně, K. Bradley a J. Svenningsen, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: J. Tomac, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 6. března 2014,

vydává tento

Rozsudek

1        Návrhem došlým kanceláři soudu dne 11. října 2011 CG v podstatě požaduje, aby Soud zrušil rozhodnutí prezidenta Evropské investiční banky (EIB nebo dále jen „Banka“) ze dne 27. července 2011 o tom, že na základě její stížnosti na psychické obtěžování nebudou přijata žádná opatření, a aby uložil Bance náhradu materiální a morální škody, kterou podle svého názoru žalobkyně utrpěla z důvodu protiprávnosti rozhodnutí ze dne 27. července 2011, údajně utrpěného obtěžování a služebních pochybení přičitatelných Bance.

 Právní rámec

2        V souladu s článkem 308 SFEU je statut Banky obsažen v protokolu připojeném k této smlouvě a Smlouvě o EU, jichž je nedílnou součástí.

3        Článek 7 odst. 3 písm. h) protokolu č. 5 o statutu Banky stanoví, že jednací řád Banky bude schválen Radou guvernérů. Tento řád byl schválen dne 4. prosince 1958 a byl několikrát změněn. Stanoví, že nařízení týkající se zaměstnanců Banky jsou vydávána správní radou.

4        Dne 20. dubna 1960 vydala správní rada pracovní řád Banky. Ve znění rozhodném pro tento spor stanoví článek 14 pracovního řádu, že zaměstnanci Banky se podle vykonávané funkce dělí do tří kategorií: první kategorie zahrnuje zaměstnance vedení a obsahuje dvě funkce, funkci „[v]edoucí zaměstnanec“ a „[f]unkci C“; druhá kategorie zahrnuje střední management a obsahuje tři funkce, „[f]unkci D“, „[f]unkci E“ a „[f]unkci F“; třetí kategorie se týká výkonných zaměstnanců a sestává ze čtyř funkcí.

5        Článek 41 pracovního řádu stanoví:

„Jakékoli individuální spory mezi Bankou a jejími zaměstnanci budou předloženy Soudnímu dvoru [Evropské unie].

[…]“

6        Kodex chování zaměstnanců Banky, ve znění schváleném dne 1. srpna 2006 správní radou Banky (dále jen „kodex chování“) stanoví v článku 3.6., nadepsaném „Důstojnost na pracovišti“:

„Žádná forma obtěžování nebo zastrašování není akceptovatelná. Každá oběť obtěžování nebo zastrašování se může v souladu s politikou Banky v oblasti důstojnosti na pracovišti obrátit na ředitele [oddělení lidských zdrojů], aniž by jí to bylo k tíži. Banka je povinna postupovat s řádnou péčí o dotčenou osobu a nabídnout jí svou podporu.

3.6.1 Psychické obtěžování

Jedná se o opakování nepřátelských nebo nevhodných, výslovných nebo seznatelných slovních projevů, postojů nebo chování jednoho nebo několika zaměstnanců vůči jinému zaměstnanci během relativně dlouhého období. Nezdvořilou poznámku, hádku doprovázenou nepříjemnými slovy pronesenými v momentální náladě nelze považovat za psychické obtěžování. Naproti tomu pravidelné výlevy vzteku, šikana, nepříjemné poznámky nebo zraňující narážky opakované pravidelně během týdnů či měsíců, jsou bezpochyby obtěžováním na pracovišti.

[…]“

7        V roce 2003 zavedla Banka politiku v oblasti důstojnosti na pracovišti stanovenou v článku 3.6 kodexu chování (dále jen „politika“). Článek 2.1 politiky, nazvaný „Definice: zastrašování a obtěžování: o co se jedná?“, stanoví:

„[Kodex chování] v bodě 3.6 stanoví, že obtěžování není přijatelné, a obsahuje některé definice obtěžování. S ohledem na to, že jak obtěžování, tak zastrašování mohou mít mnoho podob, neexistuje jediná definice obtěžování. Jejich projevy, jak fyzické, tak slovní, se často vyskytují po určitou dobu, i když se mohou vyskytnout jednorázové závažné incidenty. Zda bylo určité jednání úmyslné či nikoli není relevantní. Určující zásada je, že obtěžování a zastrašování jsou nežádoucí a nepřijatelná jednání, která ohrožují sebeúctu a sebedůvěru toho, vůči komu jsou namířena.

[…]“

8        Politika zavádí dva interní postupy, jejichž cílem je řešit případy zastrašování a obtěžování, a to jednak neformální postup, ve kterém se dotčený zaměstnanec snaží nalézt smírné řešení problému, a jednak formální vyšetřovací řízení, ve kterém oficiálně podá stížnost, která je projednána vyšetřovacím výborem složeným ze tří osob. Tento vyšetřovací výbor má za úkol provést objektivní a nezávislé vyšetřování a vydat stanovisko s odůvodněným doporučením pro prezidenta Banky, který nakonec rozhodne o opatřeních, která budou přijata.

9        Co se týče vyšetřovacího řízení, politika stanoví:

„Zaměstnanec věc předloží, ústně nebo písemně, [řediteli oddělení lidských zdrojů]. Pokud ředitel dojde k závěru, že se nejedná o bezprostřední a jasný případ pro uložení disciplinárních sankcí, a že s ohledem na okolnosti by věc mohla být kvalifikována jako obtěžování, může dotčený zaměstnanec následujícím způsobem zahájit vyšetřovací řízení:

1.      Oficiálně požádá písemně [ředitele oddělení lidských zdrojů], aby zahájil vyšetřovací řízení, a popíše předmět stížnosti a identitu jednoho nebo několika domnělých obtěžovatelů.

2.      [Ředitel oddělení lidských zdrojů] po dohodě se zástupci zaměstnanců navrhne [p]rezidentovi [Banky] složení výboru a stanoví datum zahájení vyšetřování, nejpozději 30 kalendářních dní po přijetí stížnosti.

3.      [Ředitel oddělení lidských zdrojů] okamžitě potvrdí přijetí zprávy dotčeným zaměstnancem a potvrdí [mu] [tak] zahájení vyšetřovacího řízení. Dále platí, že:

a.      požádá dotčeného zaměstnance, aby popsal svou stížnost v memorandu [...],

[…]

c.       informuje, že po přijetí uvedeného memoranda bude domnělý obtěžovatel informován o předmětu stížnosti a získá informace v tomto ohledu nezbytné, avšak kopii memoranda neobdrží,

[…]

e.      informuje [stěžovatele], že domnělému obtěžovateli bude připomenuto, že v žádném okamžiku nesmí být ovlivňován a že stížnost musí být považována oběma stranami za přísně důvěrnou (zpráva bude datována a odeslána [řediteli oddělení lidských zdrojů] s potvrzením o přijetí),

[…]

4.      Po přijetí memoranda [stěžovatele] [ředitel oddělení lidských zdrojů]:

a.      bez odkladu zašle domnělému obtěžovateli zprávu upřesňující předmět stížnosti a všechny nezbytné informace a požádá jej o zaslání písemné odpovědi, označené jako důvěrné, do [deseti] dnů, doplněné v případě zájmu o dokumenty či důkazy,

[…]

c.      připomene domnělému obtěžovateli, že stěžovatel v žádném okamžiku nesmí být ovlivňován a že stížnost musí být považována oběma stranami za přísně důvěrnou (zpráva bude datována a odeslána [řediteli oddělení lidských zdrojů] s potvrzením o přijetí),

[…]“

10      Ohledně slyšení stanoví politika následující:

„Cílem slyšení je přesné zjištění skutkového průběhu a shromáždění skutečností, které umožní vypracovat odůvodněné doporučení. […]

[…] Výbor má možnost zvolit postup jaký uzná za vhodné. Obecně se slyšení provádí v podobě řady oddělených rozhovorů, provedených v následujícím pořadí:

–        nejprve [stěžovatel;]

–        svědci případně předvolaní [na návrh stěžovatele;]

–        domnělý obtěžovatel[;]

–        svědci případně předvolaní na návrh domnělého obtěžovatele[;]

[…]“

11      Co se týče výsledku vyšetřování, politika stanoví:

„Po slyšení všech stran a poté co budou případně provedena ostatní vhodná šetření, by měl výbor být schopen rozhodnout a navrhnout odůvodněné doporučení. Výbor nemá rozhodovací pravomoc.

Výbor může vyjádřit různá doporučení, aby:

[…]

–        bylo zahájeno disciplinární řízení [týkající se domnělého obtěžovatele].

[…]“

12      Ohledně konečného rozhodnutí přijatého prezidentem Banky politika stanoví:

„Rozhodnutí [p]rezidenta [Banky] musí uvést případná opatření, která je třeba přijmout, stejně jako související termíny; mohlo by se jednat například o:

–        provedení disciplinárního řízení [s domnělým obtěžovatelem],

[…]“

13      V souladu s přílohou 1 politiky musí být tato vykládána v souladu s kodexem chování a s pracovním řádem Banky.

 Skutkový základ sporu

14      Žalobkyně byla zaměstnána Bankou dne 16. července 1998 ve funkci E kategorie střední management.

15      Dne 1. dubna 2001 byla žalobkyně povýšena do funkce D stupeň 1 kategorie střední management.

16      Od 1. července 2001 do 1. ledna 2008 byla žalobkyně přímou podřízenou pana Y, nejprve v rámci projektu a poté na generálním ředitelství (GŘ) řízení rizik (dále jen „GŘ Řízení rizik“), když pracovala jako vedoucí odboru „Kurzová rizika“ v oddělení finančních rizik, jehož ředitelem byl pan Y. V rámci svých funkcí také žalobkyně úzce spolupracovala s panem X, ředitelem oddělení úvěrových rizik GŘ Řízení rizik.

17      Dne 1. ledna 2008 byla žalobkyně jmenována vedoucí divize Koordinace (dále jen „Divize koordinace“) v GŘ Řízení rizik a byla povýšena do funkce C kategorie vedoucích zaměstnanců. V této době byl přímým nadřízeným pánů X a Y, tedy ředitele oddělení úvěrových rizik a ředitele oddělení finančních rizik, stejně jako žalobkyně, generální ředitel GŘ Řízení rizik. V době podání žaloby žalovaná stále zastávala toto pracovní místo.

18      Od 23. ledna do 8. března 2008 byla žalobkyně na nemocenské dovolené a od 9. března do 28. července 2008 na mateřské dovolené; dále až do 12. září 2008 byla na dovolené.

19      V hodnotící zprávě žalobkyně za rok 2008 hodnotil hodnotitel její výkony jako v souladu se souborem očekávání a žalobkyně obdržela prémii.

20      V hodnotící zprávě žalobkyně za první pololetí roku 2009 uzavřel hodnotitel, že výkon žalobkyně byl velmi dobrý. Žalobkyni byl zvýšen plat o tři ministupně a dostala prémie.

21      Dne 1. května 2010 byl generální ředitel GŘ Řízení rizik jmenován na jiné pracovní místo v rámci Banky. Pan X byl prozatímně jmenován generálním ředitelem GŘ Řízení rizik na zbývající část roku 2010 a až do 30. března 2011. Během tohoto období bylo jeho předcházející pracovní místo ředitele oddělení úvěrových rizik dočasně obsazeno panem Z.

22      Žalobkyně i pánové X a Y se všichni ucházeli o pracovní místo generálního ředitele GŘ Řízení rizik a žalobkyně se rovněž ucházela o pracovní místo ředitele oddělení úvěrových rizik. Žádosti pánů X a Y o pracovní místo ani žádosti žalobkyně nebyly úspěšné.

23      Od 4. května 2010 měla žalobkyně dlouhodobé volno z důvodu nemoci. S přihlédnutím k její nepřítomnosti byly některé její pravomoci vedoucí oddělení koordinace přerozděleny,

24      Dne 28. června 2010 potvrdil na žádost žalobkyně její ošetřující lékař, že její zdravotní stav vyžaduje polohu vleže, ale že je schopna pracovat doma za předpokladu, že bude dodržena poloha vleže nebo polosedě, a to po dobu neurčitou k datu vydání lékařského potvrzení. Na základě tohoto potvrzení požádala žalobkyně o povolení pracovat z domova v režimu práce na dálku. Banka této žádosti o práci na dálku vyhověla s upřesněním, že žalobkyně nadále bude mít status osoby, která má pracovní volno z důvodu nemoci.

25      Na začátku září 2010 požádala žalobkyně o povolení závodního lékaře Banky specializovaného na pracovní lékařství, aby mohla chodit pracovat do sídla Banky jednou týdně na půl dne a pokračovat v práci v režimu práce na dálku. Tento požadavek byl akceptován.

26      Dne 15. prosince 2010 byl jmenován nový ředitel GŘ Řízení rizik, který se ujal funkce dne 1. dubna 2011.

27      V období od 8. února do 3. dubna 2011 bylo žalobkyni povoleno pracovat ze zdravotních důvodů na poloviční úvazek.

28      Poté, co absolvovala neformální postup, podala žalobkyně dne 18. února 2011 v souladu s politikou návrh na zahájení vyšetřovacího řízení proti panu X a panu Y. V tomto návrhu žalobkyně tvrdila, že se pan X od června 2010 a pan Y od září 2008 dopouštěli vůči ní zastrašování a obtěžování spočívajících převážně zaprvé v dezinformování a zadržování informací s cílem snížit efektivnost její práce, zadruhé, v jejím „odstavení“ rozředěním nebo zmenšení její role a jejích pravomocí, zatřetí ve veřejném znevažování a ponižování na veřejnosti nebo v soukromí a začtvrté v izolaci od jejích spolupracovníků tím, že ji vyloučili z výměny informací souvisejících s prací.

29      Dopisem ze dne 22. února 2011 reagovala Banka na dopis žalobkyně ze dne 18. února 2011.

30      Dopisem ředitele oddělení lidských zdrojů ze dne 28. února 2011 byla žalobkyně informována o zahájení vyšetřovacího řízení a vyzvána, aby svou stížnost vysvětlila v memorandu. Tento dopis obsahoval informaci, že po přijetí memoranda budou domnělí obtěžovatelé informováni o předmětu stížnosti, že obdrží kopii memoranda, aby bylo zachováno jejich právo se v řízení účinně bránit, a že recipročně a podle stejné zásady obdrží žalobkyně kopie odpovědí obou domnělých obtěžovatelů. Dopis rovněž obsahoval informaci, že posledně uvedeným bude připomenuto, že ji v žádném případě nesmějí ovlivňovat a že stížnost musí být oběma stranami považována za přísně důvěrnou.

31      V memorandu ze dne 14. března 2011 žalobkyně popsala obtěžování a zastrašování, kterého se vůči ní dopustili oba domnělí obtěžovatelé. Dokumenty, které měly dokládat pravdivost její stížnosti, byly připojeny jako přílohy tohoto memoranda. Několik těchto příloh obsahovalo informace týkající se zdraví žalobkyně, včetně lékařských potvrzení, zejména o neschopnosti práce, a e‑mailových komunikací.

32      Dopisem ze dne 16. března 2011 ředitel oddělení lidských zdrojů potvrdil přijetí memoranda ze dne 14. března 2011 a informoval žalobkyni, že ten samý den bylo předáno pánům X a Y. Mezi stranami je nesporné, že byl rovněž předán důkazový materiál připojený k memorandu ze dne 14. března 2011.

33      Pan X a pan Y odpověděli na memorandum žalobkyně memorandy ze dne 28. března 2011. Ta obdržela jejich kopie.

34      Od 4. dubna do 8. července 2011 byla žalobkyně nepřítomna z důvodu pracovního volna z důvodu nemoci. Poté začala opět pracovat v rámci polovičního úvazku ze zdravotních důvodů a od 1. září 2011 začala své pracovní místo vykonávat opět na plný úvazek.

35      Dopisem ze dne 6. dubna 2011 zaslaným řediteli oddělení lidských zdrojů napadla žalobkyně předání svého memoranda ze dne 14. března 2011 a všech jeho příloh domnělým obtěžovatelům; tyto přílohy obsahovaly četné důvěrné osobní údaje týkající se zejména jejího zdraví.

36      Dopisem ze dne 11. dubna 2011 žalobkyni odpověděl ředitel oddělení lidských zdrojů a poukázal zejména na to, že ustanovení politiky týkající se vyšetřovacího řízení byla, co se týče předávání dokumentů mezi účastníky, v té době revidována tak, aby bylo zachováno právo na obhajobu a aby byla v souladu s novými hlavními zásadami Evropského inspektora ochrany údajů (EIOÚ).

37      E-maily ze dne 28. dubna 2011 oddělení lidských zdrojů upozornilo každého z domnělých obtěžovatelů, že se mezi dokumenty odeslanými dne 16. března 2011 nacházela zdravotní dokumentace, kterou žalobkyně předala v rámci vyšetřovacího řízení, a požádalo je, aby s nimi zacházeli jako s přísně důvěrnými.

38      Dne 2. května 2011 vyslechl vyšetřovací výbor jmenovaný prezidentem Banky jak žalobkyni, tak pana X a pana Y.

39      Svědci, jejichž předvolání před vyšetřovací výbor požadovala žalovaná, s výjimkou jedné osoby odmítli před výbor předstoupit. Po vyslechnutí jak svědků označených panem X, tak osob, kterých se přál dotazovat sám ze své vlastní iniciativy, rozhodl vyšetřovací výbor, že nebude trvat na výslechu svědků označených žalobkyní.

40      Dne 11. července 2011 vydal vyšetřovací výbor své stanovisko (dále jen „stanovisko vyšetřovacího výboru“). Ohledně pana X vyšetřovací výbor došel k závěru, že není možné „konstatovat zneužívající a úmyslný postoj, který by bylo možné považovat za obtěžování z [jeho] strany“ a ohledně pana Y, po konstatování, že některá jeho jednání popsaná žalobkyní byla prokázána, vyšetřovací výbor nerozhodl otázku, zda tato jednání měla znaky psychického obtěžování. Ve zmíněném stanovisku vyšetřovací výbor zformuloval sérii doporučení pro Banku.

41      Dopisem ze dne 27. července 2011 informoval prezident Banky žalobkyni, že s ohledem na stanovisko vyšetřovacího výboru rozhodl o tom, že na základě její stížnosti nebudou přijata žádná opatření (dále jen „rozhodnutí ze dne 27. července 2011“). V tomto dopise prezident Banky uvedl, že ředitel oddělení lidských zdrojů je žalobkyni k dispozici pro diskuzi o jejím eventuálním převedení k finančnímu kontrolorovi Banky.

42      Nespecifikovaného dne během srpna 2011 podala žalobkyně stížnost k EIOÚ týkající se nakládání s jejími osobními údaji útvary Banky v rámci vyšetřovacího řízení. EIOÚ zahájil vyšetřování, avšak přerušil jej dne 2. února 2012 do doby vydání konečného rozhodnutí unijního soudu v projednávané věci.

43      Dopisem ze dne 25. srpna 2011 zaslala žalobkyně Bance žádost o odškodnění s cílem nahradit újmu způsobenou protiprávností rozhodnutí ze dne 27. července 2011 a bezprávným jednáním vůči ní od září 2008, které zakládá služební pochybení.

44      Prezident Banky žádost žalobkyně o odškodnění zamítl dopisem ze dne 1. září 2011 (dále jen „rozhodnutí ze dne 1. září 2011“).

45      Dopisem ze dne 21. prosince 2011 požádal prezident Banky bývalého generálního ředitele GŘ Řízení rizik o posouzení možnosti převedení žalobkyně do jiného ředitelství.

46      Dopisem ze dne 2. února 2012 zaslaným EIOÚ odpověděla Banka na několik otázek, které jí EIOÚ položil.

 Návrhová žádání účastníků řízení a řízení

47      Žalobkyně v žalobě navrhuje, aby Soud:

–        zrušil závěry vyšetřovacího výboru v jeho stanovisku v rozsahu, v němž konstatují neexistenci skutkových okolností, které by mohly být kvalifikovány jako obtěžování žalobkyně;

–        zrušil rozhodnutí ze dne 27. července 2011;

–        určil, že se žalobkyně stala a je obětí obtěžování;

–        nařídil Bance ukončit toto obtěžování;

–        zrušil rozhodnutí ze dne 1. září 2011;

–        konstatoval existenci služebních pochybení, která jsou přičitatelná EIB;

–        určil odpovědnost Banky ohledně protiprávnosti rozhodnutí ze dne 27. července 2011, obtěžování, jehož se stala obětí, a také služební pochybení, která jsou přičitatelná Bance;

–        uložil Bance, aby žalobkyni nahradila fyzickou, morální a majetkovou újmu, kterou utrpěla v minulosti a utrpí v budoucnosti, jež vyplývá z protiprávnosti rozhodnutí ze dne 27. července 2011, z psychického obtěžování, jehož se stala obětí, a ze služebních pochybení, která jsou přičitatelná Bance; přičemž náhrada škody musí být zvýšena o úroky z prodlení;

–        co se týče protiprávnosti rozhodnutí ze dne 27. července 2011:

–        ohledně majetkové újmy z titulu ztráty výdělku: 113 100 eur;

–        ohledně morální újmy: 50 000 eur;

–        co se týče psychického obtěžování, jehož se stala žalobkyně obětí:

–        ohledně majetkové újmy z titulu ztráty výdělku a zastavení služebního postupu: 132 100 eur;

–        ohledně morální újmy: 50 000 eur;

–        ohledně vynaložených nákladů: 13 361,93 eura.

–        co se týče služebních pochybení, jež jsou přičitatelná Bance:

–        ohledně porušení povinnosti Banky dodržovat služební tajemství a chránit údaje: 10 000 eur;

–        ohledně pochybení, pokud jde o výslech svědků: 40 000 eur;

–        z titulu důkazních opatření, nařídil a provedl výslech svědků uvedených v návrhu na provedení důkazů připojeném k žalobě;

–        z titulu důkazních opatření nařídil vypracování znaleckého posudku pro stanovení rozsahu její materiální a morální újmy vyplývající z protiprávnosti rozhodnutí ze dne 27. července 2011, z psychického obtěžování, jehož byla obětí a ze služebních pochybení přičitatelných Bance, jejichž předmět je podrobně popsán v návrhu na provedení důkazů připojeném k žalobě;

–        uložil Bance náhradu nákladů řízení.

48      Ve své žalobní odpovědi Banka navrhuje, aby Soud:

–        zamítl žalobu jako nepřípustnou nebo neopodstatněnou;

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů.

49      Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 31. ledna 2012 žádal EIOÚ o možnost připojit se k řízení jako vedlejší účastník na podporu návrhových žádání žalobkyně.

50      Usnesením předsedkyně druhého senátu Soudu ze dne 24. dubna 2012 bylo EIOÚ povoleno vedlejší účastenství. Spis EIOÚ coby vedlejšího účastníka došel kanceláři Soudu dne 1. června 2012. EIOÚ ve svém spise upřesňuje, že usilovala o vedlejší účastenství na podporu závěrů žalobkyně, které vyžadují analýzu zásad ochrany osobních údajů upravených nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 45/2001 ze dne 18. prosince 2000 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů orgány a institucemi Společenství a o volném pohybu těchto údajů (Úř. věst. 2001, l 8, s. 1; Zvl. vyd. 13/26, s. 102). V podáních ze dne 22. června 2012 a 2. července 2012 podaly žalobkyně a Banka svá vyjádření k vedlejšímu účastenství EIOÚ. Banka navrhuje zamítnutí závěrů přednesených EIOÚ a určení, že EIOÚ ponese náklady, které jí jeho vedlejší účastenství způsobilo.

51      Dopisem ze dne 30. března 2012 zaslaným Soudu si žalobkyně stěžovala, že jeden ze zástupců Banky v projednávané věci telefonicky kontaktoval jednu z osob, které žalobkyně navrhla jako svědka v návrhu na provedení důkazů připojeném k její žalobě s cílem zjistit, zda má v úmyslu svědčit před Soudem ve prospěch žalobkyně. Po tomto kontaktu naznačila tato osoba jednomu z kolegů žalobkyně, že nechce svědčit z obavy z represivních opatření.

52      Dopisem ze dne 4. května 2012 podala Banka vyjádření k dopisu žalobkyně ze dne 30. března 2012.

53      Dopisy kanceláře Soudu ze dne 17. ledna 2014 byly strany vyzvány k odpovědi na organizační procesní opatření. Na tuto výzvu řádně odpověděly. Žalobkyně ve své odpovědi přehodnotila výši materiální újmy, kterou podle jejího názoru utrpěla, a potvrzuje, že ji přesto odhaduje na výši 218 800 eur.

54      Během jednání žalobkyně upustila od prvního a čtvrtého bodu návrhových žádání. Rovněž požádala Soud, aby sedmý a osmý bod návrhových žádání posuzoval společně.

 K přípustnosti

I –  Ke třetímu bodu návrhových žádání za účelem zjištění obtěžování

55      Žalobkyně žádá Soud, aby určil, že byla a stále je obětí psychického obtěžování.

56      Je však ustáleně judikováno, že unijnímu soudu nepřísluší činit zásadní zjištění (rozsudky De Nicola v. EIB, T‑120/01 a T‑300/01, EU:T:2004:367, bod 136, a De Nicola v. EIB, T‑264/11 P, EU:T:2013:461, bod 63).

57      Z toho vyplývá, že návrhová žádání ohledně zjištění obtěžování jsou nepřípustná a musí být odmítnuta. Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala, aby Soud přijal opatření s cílem vyslechnout svědky za tím účelem, aby bylo možné zjistit toto obtěžování, není nutné taková opatření přijímat ani zaujímat stanovisko k procesnímu pochybení oznámenému žalobkyní v jejím dopise ze dne 30. března 2012.

II –  K pátému bodu návrhových žádání, směřujícímu ke zrušení rozhodnutí ze dne 1. září 2011

58      Rozhodnutím ze dne 1. září 2011 zamítl prezident Banky žádost o odškodnění, kterou mu žalobkyně zaslala dne 25. srpna 2011 s cílem získat náhradu újmy, kterou dle jejího názoru utrpěla z důvodu protiprávnosti rozhodnutí ze dne 27. července 2011 a bezprávných jednání Banky vůči ní od září 2008, která naplňují znaky služebních pochybení.

59      Soud tedy konstatuje, že v tomto řízení žalobkyně formuluje návrhová žádání směřující k náhradě za stejnou újmu.

60      Za těchto podmínek není třeba samostatně rozhodnout o návrhových žádáních směřujících ke zrušení rozhodnutí ze dne 1. září 2011 (viz rozsudek Verheyden v. Komise, F‑72/06, EU:F:2009:40, bod 30).

III –  K šestému bodu návrhových žádání, směřujícímu ke zjištění služebních pochybení přičitatelných Bance

61      Žalobkyně žádá Soud, aby určil, že se Banka vůči ní dopustila několika služebních pochybení.

62      Soud nicméně konstatuje, že v rámci svých návrhových žádání směřujících k náhradě škody žalobkyně zejména požaduje, aby Soud Bance uložil nahradit škodu, kterou žalobkyni způsobily právě tato služební pochybení. Návrhová žádání za účelem zjištění služebních pochybení tvoří autonomní návrhová žádání, která mají ve skutečnosti za cíl uznání opodstatněnosti některých argumentů vznesených na podporu svého návrhu na náhradu škody Soudem. Z ustálené judikatury však vyplývá, že taková návrhová žádání musí být odmítnuta jako nepřípustná, protože Soudu nepřísluší činit právní prohlášení (rozsudek A v. Komise, F‑12/09, EU:F:2011:136, bod 83; usnesení Marcuccio v. Komise, F‑87/07, EU:F:2008:135, bod 36).

63      Proto návrhová žádání, směřující ke zjištění služebních pochybení přičitatelných Bance, musí být odmítnuta jako nepřípustná.

 K návrhovým žádáním směřujícím ke zrušení a náhradě škody

I –  K návrhovým žádáním směřujícím ke zrušení rozhodnutí ze dne 27. července 2011

A –  Argumenty účastníků řízení

64      Žalobkyně tvrdí, že rozhodnutí ze dne 27. července 2011 je postiženo zjevně nesprávným posouzením skutkového stavu a mělo by být zrušeno. V tomto ohledu má za to, že stanovisko vyšetřovacího výboru obsahuje na jedné straně alarmující zjištění, která vyžadovala, aby prezident Banky přijal určitá opatření, zejména aby bylo ukončeno obtěžování, namísto odložení její stížnosti. Takto stanovisko vyšetřovacího výbor zdůraznilo existenci veřejného znevažování a ponižování žalobkyně stejně jako její izolaci a vyloučení z okruhu jejích kolegů. Kromě toho podle uvedeného stanoviska ji měl pan Y záměrně odstavit od jejího pracovního místa. Na straně druhé stanovisko vyšetřovacího výboru obsahovalo doporučení znovu přidělit a začlenit žalobkyni v jejím zájmu na pracovní místo vedoucí odboru, které by jí nabídlo skutečnou perspektivu povýšení. Proto má žalobkyně za to, že se prezident Banky dopustil zjevně nesprávného posouzení skutkového stavu, když na základě stanoviska vyšetřovacího výboru přijal rozhodnutí ze dne 27. července 2011, a když tím odmítl přijmout opatření na základě její stížnosti, přijmout opatření nezbytná pro ukončení obtěžování, jehož se stala obětí, vrátit ji do jejích funkcí nebo ji přidělit na odpovídající pracovní místo.

65      Banka odpověděla, že rozhodnutí ze dne 27. července 2011 není v rozporu se stanoviskem vyšetřovacího výboru, neboť jak jedno, tak druhé konstatovalo neexistenci psychického obtěžování žalobkyně. Jinak v souladu s doporučeními vyšetřovacího výboru nabídl prezident Banky v rozhodnutí ze dne 27. července 2011 žalobkyni, aby zvážila převedení do jiného ředitelství Banky.

B –  Závěry Soudu

66      Otázka položená Soudu zní, zda se prezident Banky dopustil zjevně nesprávného posouzení skutkového stavu, když s ohledem na stanovisko vyšetřovacího výboru přijal rozhodnutí ze dne 27. července 2011. Při zachování užitečného účinku, který musí být přiznán prostoru prezidenta Banky pro posouzení, Soud již upřesnil, že nesprávnost je zjevná tehdy, je-li snadno postřehnutelná a může být očividně odhalena na základě kritérií, na jejichž splnění je vázán výkon rozhodovací pravomoci (rozsudek Canga Fano v. Rada, F‑104/09, EU:F:2011:29, bod 35, potvrzený po podání kasačního opravného prostředku rozsudkem Canga Fano v. Rada, T‑281/11 P, EU:T:2013:252, bod 127).

67      Soud podotýká, že ve stanovisku vyšetřovacího výboru se upřesňuje, že zmíněný výbor je povolán „přezkoumat, zda se [žalobkyně] stala obětí obtěžování a zastrašování ze strany [pánů X a Y], přičemž [vyšetřovací výbor] si je vědom toho, že psychické obtěžování jako každé zneužívající jednání je trvající a projevuje se opakovaně nebo systematicky a sestává z jednání, slovních projevů, aktů, gest a písemných projevů, které jsou úmyslné a které ohrožují osobnost, důstojnost nebo fyzickou nebo psychickou integritu osoby“. Vyšetřovací výbor pokračuje prohlášením, že „[k]líčovým prvkem pro posouzení zda došlo, či nedošlo k psychickému obtěžování, je zneužívající a úmyslný postoj osob označených stěžovatelem“, a že „proto analyzoval výtky [žalobkyně] ve světle těchto kritérií“.

68      V tomto ohledu Soud konstatuje, že článek 3.6.1 kodexu chování definuje psychické obtěžování jako „opakování nepřátelských nebo nevhodných slovních projevů, postojů nebo chování jednoho nebo několika zaměstnanců vůči jinému zaměstnanci během dosti dlouhého období.“ Toto ustanovení kodexu chování musí být vykládáno v souladu s ustanovením politiky, v tomto případě s článkem 2.1, který se týká definice obtěžování, podle kterého „není relevantní, zda se v daném případě jedná o úmyslné chování, či nikoli. Určující zásada je, že obtěžování a zastrašování jsou nežádoucí a nepřijatelná jednání, která ohrožují sebeúctu a sebedůvěru toho, vůči komu jsou namířena“.

69      Ze znění článku 2.1 politiky, vykládaného společně s článkem 3.6.1 kodexu chování, tak lze vyvodit dva závěry. Na jedné straně musejí slovní projevy, postoje nebo jednání uvedené v článku 3.6.1 kodexu chování ohrožovat sebeúctu a sebedůvěru oběti. Na straně druhé, jelikož se nevyžaduje, aby takové jednání bylo úmyslné, není třeba zjišťovat, zda tato slova, postoje nebo jednání byla učiněna s úmyslem ohrozit důstojnost osoby. Jinak řečeno, může dojít k psychickému obtěžování, aniž by byl vyžadován důkaz, že obtěžovatel měl v úmyslu svými slovními projevy, postoji nebo jednáními úmyslně oběť poškodit. K psychickému obtěžování tedy ve smyslu článku 2.1 politiky vykládané v souladu s článkem 3.6.1 kodexu chování dojde, pokud slovní projevy, postoje nebo jednání, v okamžiku, kdy k nim dojde, objektivně způsobí ohrožení sebeúcty a sebedůvěry osoby.

70      Při dotazování během jednání ohledně definice psychického obtěžování Banka potvrdila, že aby mohlo být jednání považováno za mající znaky psychického obtěžování ve smyslu článku 2.1 politiky vykládané v souladu s článkem 3.6.1 kodexu chování, musí být „zneužívající a úmyslné“ povahy, tak jak to bylo uvedeno vyšetřovacím výborem v jeho stanovisku.

71      Toto tvrzení však nemůže být považováno za opodstatněné, neboť jak vyplývá z bodu 69 tohoto rozsudku a v souladu s článkem 2.1 politiky, není vyžadováno, aby předmětné jednání bylo úmyslné.

72      Banka rovněž při jednání tvrdila, že je třeba rozlišovat mezi „objektivním“ úmyslem a „subjektivním“ úmyslem domnělého obtěžovatele, a že pokud se v politice uvádí, že otázka, zda se jednalo o úmyslné jednání, či nikoli, není relevantní, je tím naznačováno, že se vyžaduje pouze „objektivní“ úmysl domnělého obtěžovatele, přičemž přítomnost „subjektivního“ úmyslu z jeho strany není nutná. Tento argument nemůže obstát, neboť znění článku 2.1 politiky takové rozlišování neumožňuje.

73      Vzhledem k předcházejícím úvahám je třeba uzavřít, že pojem „psychické obtěžování“ přijatý ve stanovisku vyšetřovacího výboru a popsaný v bodě 67 tohoto rozsudku je užší než ten stanovený v článku 2.1 politiky vykládaném v souladu s článkem 3.6.1 kodexu chování, a že proto není v souladu s právní úpravou použitelnou na zaměstnance Banky.

74      V zájmu úplnosti Soud přezkoumá, zda navzdory tomu, že pracoval s chybným výkladem pojmu „psychické obtěžování, vyšetřovací výbor přesto prošetřil, zda se pánové X a Y skutečně dopustili jednání, které jim žalobkyně vytýká, aby v případě kladné odpovědi na tuto otázku dále posoudil, zda tato jednání objektivně způsobila ohrožení psychické integrity žalobkyně, přičemž v takovém případě by taková jednání měla znaky psychického obtěžování.

75      V tomto ohledu Soud konstatuje, že několik pasáží jeho stanoviska ukazuje, že vyšetřovací výbor se omezil na zjišťování, zda domnělí obtěžovatelé zaujali vůči žalobkyni „zneužívající a úmyslný“ postoj.

76      Vyšetřovací výbor tak má za to, že pan Y „ je […] vnímán jako ambiciózní muž, který má představu o své budoucí profesní kariéře a který je některými popisován jako buldozer, který postupuje vpřed a příliš se neohlíží na vedlejší škody, které může způsobit“, a nemyslí si, že by „[žalobkyně] konkrétně byla terčem [pana Y], přičemž [pan Y] by měl velmi pravděpodobně stejný přístup, nacházel-li by se někdo jiný ve stejnou chvíli ve stejné situaci jako [žalobkyně]: byla tam, stala se překážkou jeho ambicím a její nepřítomnost […] ze zdravotních důvodů částečně znemožňovala dobrý výkon práce, měla být odstraněna“.

77      Následně v rámci svých návrhových žádání a ohledně výtky formulované žalobkyní na dezinformace a zadržování informací, vyšetřovací výbor uvádí, že „bere na vědomí určité nedostatky v informování [žalobkyně]“, ale že „[š]lo spíše o [...] lehkomyslnost a určitou nedbalost spíše než zneužívající úmysl [vůči žalobkyni] s cílem odstřihnout ji od toku informací“.

78      Navíc, co se týče výtky učiněné žalobkyní vůči domnělým obtěžovatelům, že ji „odstavili“ rozředěním nebo zmenšením její role a jejích pravomocí, vyšetřovací výbor po seznámení se s pravdivostí této výtky uvádí, že „není toho názoru, že [pan X] by úmyslně a zneužívajícím způsobem přispěl k takovému zhoršení situace [žalobkyně]“ a že je naopak toho názoru, že pan Y „svědomitým způsobem zaplnil mezery zanechané [žalobkyní] během její nepřítomnosti, a že přijal jako ‚vedlejší škodu‘, že bude zbavena svých pravomocí, aby se později mohla lépe prosadit“.

79      Rovněž, pokud vyšetřovací výbor odkazuje na výtku formulovanou žalobkyní o veřejném znevažování, uvádí, že „ponižující a poškozující situace, do které se [žalobkyně] mohla dostat, je spíše důsledkem situace obecně než záměru [pana X] nebo [pana Y]“.

80      Dále ohledně výtky vyjádřené žalobkyní o jejím odstavení z okruhu spolupracovníků, vyšetřovací výbor má za to, že toto vyloučení, „které se mu jeví skutečné [...], není důsledkem specifického úmyslného a zneužívajícího jednání, jež by mělo za cíl [žalobkyni] vyloučit“.

81      Konečně část vztahující se k panu X je podpořena tím, že vyšetřovací výbor došel k závěru o absenci obtěžování, protože podle jeho názoru nebylo prokázáno, že by pan X úmyslně vyhledával prostředky k poškozování žalobkyně. Po přezkumu jednání pana X vůči žalobkyni vyšetřovací výbor uzavřel, že „[v] důsledku toho [vyšetřovací výbor] nemohl dojít k závěru, že se jednalo o zneužívající a úmyslný postoj, který by mohl být kvalifikován jako obtěžování [panem X]“.

82      V každém případě, i pokud vyšetřovací výbor z důvodu nesprávného výkladu psychického obtěžování, který použil, omezil svoje šetření, jak je vyjádřeno v bodech 75 až 81 tohoto rozsudku, Soud konstatuje, že vyšetřovací výbor došel k závěru, že pánové X a Y skutečně učinili některá jednání, která jim jsou žalobkyní vytýkána. Vyšetřovací výbor tak uvádí, že pan X „nezasáhl […] s razancí, která byla pravděpodobně na místě, aby vysvětlil panu Y, že pravomoci, které dočasně získal, musejí zůstat dočasnými“.

83      Ohledně pana Y vyšetřovací výbor konstatuje, že „postupně [žalobkyni] odstranil z jejího pracovního místa tím, že si přivlastňoval všechny strategické aspekty, které přísluší útvaru koordinace. V současné době tak není sporu, [...] že organizační schéma [GŘ Řízení rizik] je takové, že [pan Y] u sebe koncentruje všechny klíčové strategické funkce, které jej zviditelňují v hierarchii Banky, a že [žalobkyni] jsou vyhrazeny administrativní činnosti. Stalo se tedy to, co [žalobkyně] předvídala“. Vyšetřovací výbor dodává, že podle jeho názoru, pan Y „využil obecné situace, ve které se GŘ Řízení rizik v dané chvíli nacházelo, aby se prosadil a postoupil ve své profesní kariéře, a [že] tak byl srozuměn s tím, že pozice [žalobkyně] se odpovídajícím způsobem rozdrolí.

84      Dále vyšetřovací výbor tvrdí, že „postřehl v informacích podaných [žalobkyní] určité nedostatky“, že „role a pravomoci [žalobkyně] byly skutečně zmenšeny o velkou část klíčových a strategických prvků, které umožňovaly kromě dalšího představit se před vedením Banky, a stavět tak základy pro pozdější profesní kariéru“, a že odstřihnutí žalobkyně od okruhu jejích kolegů „se mu jeví skutečné“.

85      Kromě toho vyšetřovací výbor „je přesvědčen, že [žalobkyně] vykazuje všechny příznaky obvykle zjišťované u psychicky obtěžovaných osob: depresivní stav, skleslost, pocit úzkosti, pocit znevážení sama sebe, pocit osamění a izolace, dotazování se po smyslu života a profesního směřování, významně poškozené vztahy na pracovišti“, a má za to, že žalobkyně „je osoba, která psychicky velmi trpí a má všechny příznaky psychického obtěžování“.

86      Soud přitom musí konstatovat, že poté, co vyšetřovací výbor na jedné straně došel k závěru o existenci některých jednání vytýkaných žalobkyní domnělým obtěžovatelům, a na druhé straně, že se u posledně jmenované vyskytly příznaky psychického obtěžování, nerozhodl, zda uvedená jednání byla příčinou příznaků psychického obtěžování, zejména porušení sebeúcty a sebedůvěry, předložených žalobkyní. Ohledně pana X vyšetřovací výbor uzavřel, že nemohl „konstatovat zneužívající a úmyslný postoj, který by mohl být považován z [jeho] strany za obtěžování“, a ohledně pana Y poté, co prohlásil některá jeho jednání popsaná žalobkyní za prokázaná, nerozhodl, zda tato jednání měla znaky psychického obtěžování.

87      Vzhledem k předcházejícím úvahám je třeba konstatovat, že stanovisko vyšetřovacího výboru bylo na jedné straně přijato po provedení vyšetřování, ve kterém nebylo chování domnělých obtěžovatelů přezkoumáno ve světle definice psychického obtěžování stanovené v článku 2.1 politiky vykládané v souladu s článkem 3.6.1 kodexu chování, a na druhé straně není logické v tom, že konstatovalo existenci určitých jednání popsaných žalobkyní ze strany domnělých obtěžovatelů a existenci příznaků psychického obtěžování u žalobkyně, aniž se zabývalo tím, zda byly způsobeny zmíněnými jednáními.

88      V důsledku toho je stanovisko vyšetřovacího výboru stiženo vadami.

89      Prezident Banky se tak dopustil zjevně nesprávného posouzení skutkového stavu, když s ohledem na toto stanovisko přijal rozhodnutí ze dne 27. července 2011. Prezident Banky se tedy dopustil protiprávnosti a rozhodnutí ze dne 27. července 2011 musí být zrušeno.

90      V důsledku toho musejí být návrhovým žádáním směřujícím ke zrušení rozhodnutí ze dne 27. července 2011 vyhověno.

II –  K návrhovým žádáním směřujícím k náhradě škody žalobkyně

91      Žalobkyně formuluje svůj návrh na náhradu škody ve třech částech. V první požaduje náhradu údajně utrpěné škody vyplývající z protiprávnosti rozhodnutí ze dne 27. července 2011. Ve druhé požaduje náhradu údajně utrpěné škody, kterou jí způsobilo psychické obtěžování a porušení povinnosti péče o zaměstnance Bankou. V rámci třetí části požaduje náhradu údajně utrpěné škody vyplývající ze služebních pochybení.

A –  K náhradě škody vyplývající z protiprávnosti rozhodnutí ze dne 27. července 2011

1.     Argumenty účastníků řízení

92      Žalobkyně tvrdí, že rozhodnutí ze dne 27. července 2011 jí způsobilo materiální újmu odhadnutou na 218 800 eur. S ohledem na to, že prezident Banky odmítl přijmout opatření, které by znovu potvrdilo její funkce nebo by jím byla převedena na odpovídající pracovní místo, které by jí nabídlo skutečnou kariérní perspektivu, ocitla se v zaměstnání zbavena pravomocí a bez kariérní perspektivy. Rozhodnutí ze dne 27. července 2011 tak mělo a nadále bude mít i v budoucnosti vliv na její odměnu, a zejména na prémie, které jsou navázány na cíle a odpovědnost zaměstnance. Žalobkyně tvrdí, že rozhodnutí ze dne 27. července 2011 ji dostalo do stavu nejistoty a obavy, což jí způsobilo významnou psychickou újmu, která nemůže být napravena zrušením uvedeného rozhodnutí a kterou podle zásad ekvity odhaduje na 50 000 eur.

93      Banka odpovídá, že tento návrh na náhradu škody není podložený, když jí nemůže být vytýkáno žádné protiprávní jednání.

2.     Závěry Soudu

94      Podle ustálené judikatury uplatnění mimosmluvní odpovědnosti úřadu je podmíněno splněním tří kumulativních podmínek, totiž protiprávností správního aktu nebo jednání vytýkaného orgánům, existencí škody a existencí příčinné souvislosti mezi tvrzeným jednáním a způsobenou škodou (rozsudek Skoulidi v. Komise, F‑4/07, EU:F:2008:22, bod 43, a usnesení Marcuccio v. Komise, F‑69/10, EU:F:2011:128, bod 22). Z toho vyplývá, že nesplnění i jedné z těchto tří podmínek postačí k zamítnutí návrhu na náhradu škody (rozsudek Lucaccioni v. Komise, C‑257/98 P, EU:C:1999:402, body 11 a 14 a citovaná judikatura).

95      V projednávaném případě je třeba zjistit, zda materiální a psychická újma, kterých se žalobkyně dovolává, mají původ v rozhodnutí ze dne 27. července 2011, jehož protiprávnost Soud konstatoval v bodě 89 tohoto rozsudku.

96      Poté, co byla zjištěna protiprávnost rozhodnutí Banky, je třeba přezkoumat, zda toto protiprávní rozhodnutí mělo pro žalobkyni škodlivé důsledky.

97      Zaprvé ohledně návrhu žalobkyně směřujícího k tomu, aby Bance byla uložena náhrada materiální újmy, kterou jí způsobilo rozhodnutí ze dne 27. července 2011, neboť Banka odložením věci odmítla přijmout opatření v její prospěch, což mělo za následek, že se ocitla na pracovním místě bez odpovědnosti, je třeba připomenout, že zrušení určitého aktu soudem má za následek, že tento akt je se zpětnou účinností odstraněn z právního řádu, a pokud byl zrušený akt již vykonán, odstranění jeho účinku vyžaduje, aby byl obnoven právní stav, v jakém se žalobce nacházel před přijetím tohoto aktu (rozsudek Kalmár v. Europol, F‑83/09, EU:F:2011:66, bod 88). Kromě toho, v souladu s článkem 266 SFEU je orgán, jehož akt byl prohlášen za neplatný, povinen „přijmout opatření vyplývající z rozsudku Soudního dvora […]“.

98      V rámci opatření, která Banka přijme při výkonu tohoto rozsudku, protože Soud nemůže předvídat závěry případného nového vyšetřovacího řízení, nemůže v tomto stadiu Bance uložit odškodnění žalobkyně za materiální újmu, kterou utrpěla, včetně období po 27. červenci 2011. Z toho vyplývá, že nelze vyhovět návrhovým žádáním žalobkyně v tomto smyslu, neboť tato žádání jsou v každém případě předčasná.

99      Zadruhé ohledně morální újmy, kterou žalobkyně tvrdí, že utrpěla, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury, zrušení aktu postiženého vadou protiprávnosti může samo o sobě představovat přiměřené zadostiučinění, v zásadě dostatečné pro veškerou morální újmu, kterou takový akt způsobil, pokud žalující strana neprokáže, že utrpěla morální újmu oddělitelnou od protiprávnosti zakládající zrušení a která nemůže být plně napravena tímto zrušením (rozsudek CH v. Parlament, F‑129/12, EU:F:2013:203, bod 64). Soud rovněž připomíná, že je ustálenou praxí, že pocit nespravedlnosti a muka, která jsou vyvolána nutností vést spor, aby byla uznána práva dotčené osoby, mohou způsobit újmu, která může být odvozena jen z toho, že se správa dopustila protiprávnosti. Tyto újmy lze odškodnit, pokud nejsou kompenzovány zadostiučiněním plynoucím ze zrušení předmětného aktu (v tomto smyslu viz rozsudek CC v. Parlament, F‑9/12, EU:F:2013:116, bod 128, který je předmětem kasačního opravného prostředku projednávaného před Tribunálem Evropské unie, věc T‑457/13 P).

100    V bodě 89 tohoto rozsudku bylo rozhodnuto, že se prezident Banky dopustil protiprávnosti, která způsobila zrušení rozhodnutí ze dne 27. července 2011. V projednávaném případě Soud konstatuje, že skutečnost, že prezident Banky na základě stížnosti žalobkyně nepřijal žádná opatření, způsobilo, že se žalobkyně ocitla ve stavu nejistoty a obav, jenž představuje morální újmu, která je oddělitelná od protiprávnosti, na níž bylo založeno zrušení rozhodnutí ze dne 27. července 2011 a kterou není možné plně napravit pouhým zrušením tohoto rozhodnutí.

101    Soud má za to, že vzhledem k tomu, že vyšetřovací výbor se zabýval stížností na psychické obtěžování, měl prezident Banky uvedené stanovisko pečlivě prozkoumat, aby se ujistil, že vyšetřování bylo vedeno správně, a následně jednat v případě, že by byly zjištěny chyby.

102    S ohledem na podmínky, za kterých bylo rozhodnutí ze dne 27. července 2011 přijato, Soud rozhodl, že ve zvláštních podmínkách projednávaného případu bude spravedlivé stanovit náhradu morální újmy utrpěné žalobkyní na částku 30 000 eur.

B –  K náhradě údajně utrpěné škody, která byla žalobkyni způsobena psychickým obtěžováním a porušením povinnosti péče o zaměstnance

1.     Argumenty účastníků řízení

103    Žalobkyně tvrdí, že Banka porušila svou povinnost péče o zaměstnance a povinnost poskytnout pomoc, neboť navzdory upozorněním svému nadřízenému, oddělení lidských zdrojů a prezidentovi Banky nebylo přijato žádné opatření, aby bylo ukončeno obtěžování a zastrašování, kterého se vůči ní dopouštěli pan X a pan Y. Banka tak byla srozuměna, že k takovému jednání docházelo po několik měsíců. Banka tak především porušila svou povinnost péče o zaměstnance a povinnost poskytnout pomoc, když nevzala v úvahu požadavek lékaře specialisty o přeložení žalobkyně do jiného útvaru.

104    Toto porušení povinnosti péče o zaměstnance a povinnosti poskytnout pomoc, stejně jako utrpěné obtěžování urychlily zhoršení jejího fyzického a psychického zdravotního stavu a způsobilo jí morální újmu, kterou odhaduje na 50 000 eur. Byla jí rovněž způsobena materiální újma odhadovaná na 218 800 eur – částka, která odpovídá na jedné straně ztrátě prémií v letech 2010 až 2015 a na druhé straně ztrátě možností kariérního postupu. Kromě toho žalobkyně tvrdí, že psychické obtěžování, za jehož oběť se považuje, ji přinutila požádat o pomoc advokáta, aby zajistila svou obhajobu ve vyšetřovacím řízení, a jejíž náklady činí 13 361,93 eura.

105    Banka navrhla zamítnutí tohoto požadavku na odškodnění.

2.     Závěry Soudu

106    Zaprvé musí Soud přezkoumat, zda Banka, jak tvrdí žalobkyně, porušila svou povinnost péče o zaměstnance a povinnost poskytnout pomoc tím, že žalobkyni odepřela podporu v okamžiku, kdy oznámila, že je obětí obtěžování.

107    V tomto ohledu je třeba připomenout, že pro posuzování případů obtěžování a zastrašování zavádí politika dva postupy, jeden neformální, ve kterém se dotčený zaměstnanec pokouší o smírné řešení, a druhý formální, který mu umožňuje podat oficiální stížnost, jež je později vyřízena vyšetřovacím výborem.

108    Pokud svou výtkou žalobkyně vytýká Bance, že nepřijala opatření, která ona považovala za nezbytná pro ukončení obtěžování v době před tím, než podala svůj návrh na zahájení vyšetřovacího řízení dne 18. února 2011, je třeba uzavřít, že tento přístup Banky odpovídá rámci neformálního postupu, jehož cílem je smír mezi žalobkyní a domnělými obtěžovateli, a tento přístup, pokud žalobkyně nedoplní další podrobnosti, tedy nemůže být posuzován jako porušení povinnosti péče o zaměstnance a povinnosti poskytnout pomoc.

109    Rovněž vyplývá ze spisu, že Banka dopisem ze dne 22. února 2011 reagovala na žádost žalobkyně ze dne 18. února 2011 a že dopisem ředitele oddělení lidských zdrojů ze dne 28. února 2011 byla tato informována o zahájení vyšetřovacího řízení. Následně probíhaly různé fáze vyšetřovacího řízení ve zkrácených lhůtách. Memorandem ze dne 14. března 2011 totiž žalobkyně popsala svou stížnost, na kterou domnělí obtěžovatelé odpověděli memorandy ze dne 28. března 2011. Vyšetřovací výbor vyslechl žalobkyni i pana X a pana Y dne 2. května 2011 a své stanovisko vydal dne 11. července 2011. Za těchto okolností tvrzení žalobkyně, že Banka během vyšetřovacího řízení porušila povinnost péče o zaměstnance a povinnost poskytnout pomoc, není podložené.

110    Konkrétně k argumentu žalobkyně, podle kterého Banka nereagovala na doporučení lékaře specialisty doktora A, aby byla převedena do jiného útvaru, Soud nejprve konstatuje, že podle spisu je toto doporučení datováno 10. března 2011. Následně žalobkyně ve své odpovědi na organizační procesní opatření tvrdí, že diskuze o jejím eventuálním převedení do útvaru finančního kontrolora začaly již v listopadu 2010. Konečně z rozhodnutí ze dne 27. července 2011 vyplývá, že ke dni vydání uvedeného rozhodnutí tato diskuze stále probíhala. Proto je třeba konstatovat, že diskuze o eventuálním převedení žalobkyně probíhala po 10. březnu 2011. Žalobkyně tudíž nemá oporu pro tvrzení, že Banka nevzala v úvahu výše uvedenou žádost o přeložení.

111    Je třeba dodat, že pokud svým argumentem chce žalobkyně tvrdit, že diskuze vedené Bankou ve věci jejího převedení do útvaru finančního kontrolora nebo i jiné diskuze týkající se jejího převedení do jiného útvaru, nesměřovaly k převedení na odpovídající pracovní místo, které by jí umožňovalo skutečnou kariérní perspektivu, je třeba konstatovat, že tento argument nemůže být přijat, protože žalobkyně nepředložila žádný důkaz, že Banka nejednala v dobré víře.

112    S ohledem na předcházející úvahy je třeba odmítnout návrh na náhradu škody z důvodu porušení povinnosti péče o zaměstnance a povinnosti poskytnout pomoc.

113    Zadruhé je Soud povolán k přezkumu, zda psychické obtěžování domněle utrpěné žalobkyní jí způsobilo materiální a morální újmu, jak tvrdí.

114    V tomto ohledu je třeba připomenout, že přísluší vyšetřovacímu výboru rozhodnout, zda došlo, či nedošlo k obtěžování, a že se v projednávaném případě, ohledně pana X, vyšetřovací výbor omezil na závěr, že nemohl „konstatovat zneužívající a úmyslný postoj, který by mohl být považován za obtěžování z [jeho] strany“ a že ohledně pana Y nerozhodl otázku, zda jednání popsaná žalobkyní a jednání, která sám identifikoval, měla znaky psychického obtěžování.

115    Vzhledem k tomu, že Soud nemůže předjímat závěry nového eventuálního vyšetřování nebo nového eventuálního stanoviska ani budoucí rozhodnutí prezidenta Banky, návrh na náhradu škody musí být odmítnut z důvodu své předčasnosti.

116    Nakonec je třeba přezkoumat žádost žalobkyně směřující k úhradě výdajů a odměny advokáta, kterého byla nucena najmout, aby zajistila svou obhajobu během vyšetřovacího řízení.

117    V tomto ohledu Soud uzavírá, že výdaje advokáta vynaložené během sporného řízení jsou nahraditelnými náklady řízení za podmínek stanovených v článku 86 a následujících jednacího řádu Soudu a že musejí být přezkoumány v tomto rámci. Ohledně výdajů advokáta vynaložených během vyšetřovacího řízení pro obtěžování se článek 91 stejného řádu v rámci přiznatelné náhrady nákladů řízení vztahuje pouze na náklady inherentní řízení před Soudem, s výjimkou těch, které byly vynaloženy v předcházející fázi. Uznat tedy, že výdaje vynaložené v průběhu vyšetřovacího řízení, které předcházelo soudnímu řízení, jsou nahraditelnou újmou v rámci žaloby na náhradu škody, by bylo v rozporu s nenahraditelným charakterem nákladů vzniklých během této fáze. V důsledku toho žalobkyně v rámci svého návrhu na náhradu škody nemůže obdržet náhradu nákladů a odměn svého poradce vynaložených během vyšetřovacího řízení.

118    S ohledem na předcházející úvahy je třeba odmítnout návrhová žádání žalobkyně směřující k náhradě škod údajně utrpěných z důvodu psychického obtěžování a porušení povinnosti péče o zaměstnance Bankou.

C –  K náhradě údajně utrpěné škody způsobené služebními pochybeními přičitatelnými Bance

119    Na podporu svého návrhu na náhradu škody žalobkyně uvádí dvě služební pochybení, kterých se dopustila Banka v průběhu vyšetřovacího řízení; první spočívalo v porušení povinnosti důvěrnosti a pravidel týkajících se ochrany osobních údajů stanovených politikou, druhé v pochybení týkajícím se výslechu svědků.

1.     K porušení povinnosti důvěrnosti a pravidel týkajících se ochrany osobních údajů stanovených politikou ze strany Banky

a)     Argumenty účastníků řízení

120    Žalobkyně uvádí, že Banka porušila svou povinnost důvěrnosti a pravidla týkající se ochrany osobních údajů stanovené politikou tak, jak je EIOÚ odsouhlasil v roce 2005. Banka porušila řádný průběh vyšetřovacího řízení, vyvolávala negativní poznámky na adresu žalobkyně a ohrozila její pověst a její důvěryhodnost, čímž jí způsobila morální újmu, kterou oceňuje na 10 000 eur.

121    Na podporu své argumentace žalobkyně uplatňuje dvě výtky.

122    V rámci své první výtky žalobkyně vytýká Bance, že novému generálnímu řediteli GŘ Řízení rizik, osobě nezúčastněné na vyšetřovacím řízení, zpřístupnila memorandum pana X, kterým odpověděl na její memorandum ze dne 14. března 2011. Rovněž si stěžuje, že „někteří administrativní zaměstnanci“ divize koordinace také měli přístup ke spisu vedenému během vyšetřovacího řízení. Ve svém vyjádření ke spisu vedlejšího účastníka, EIOÚ předložila žalobkyně e‑mailovou komunikaci na podporu svého tvrzení, podle kterého jeden z dokumentů sepsaných v průběhu vyšetřovacího řízení pana X a pana Y byl předán osobám mimo řízení.

123    Banka popírá, že by novému generálnímu řediteli GŘ Řízení rizik nebo jakékoli jiné osobě nezúčastněné na vyšetřovacím řízení umožnila přístup k memorandu sepsanému panem X v rámci vyšetřovacího řízení. Zdůrazňuje, že žalobkyni a domnělé obtěžovatele informovala o absolutní důvěrnosti, se kterou mají zacházet s dokumenty vyměněnými v rámci vyšetřovacího řízení.

124    Svou druhou výtkou žalobkyně tvrdí, že v průběhu vyšetřovacího řízení Banka domnělým obtěžovatelům předala celé její memorandum ze dne 14. března 2011, včetně příloh, přičemž tyto dokumenty „obsahovaly četné osobní údaje vztahující se zejména k [jejímu] zdraví“, a že politika stanoví, že domnělý obtěžovatel neobdrží kopii memoranda obsahující stížnost.

125    Banka tvrdí, že pravidlo stanovené v politice, podle kterého domnělý obtěžovatel neobdrží kopii memoranda obsahujícího stížnost, nerespektuje plně právo na obhajobu, které musí být zachováno v každém řízení, které může vést k aktu nepříznivě zasahujícímu do právního postavení. Vzhledem k tomu, že vyšetřovací řízení mohlo vést k propuštění pana X a pana Y, rozhodla se jim Banka z obavy o zachování práva domnělých obtěžovatelů na obhajobu a po zhodnocení nutnosti předat celý spis nebo jen jeho část předat celé memorandum žalobkyně ze dne 14. března 2011, včetně příloh. Zvláště se vzhledem k tomu, že žalobkyně obvinila pana X a pana Y, že byli příčinou jejích zdravotních obtíží, jevilo nezbytným předat lékařské potvrzení psychiatra doktora A ze dne 10. března 2011, podle kterého psychické obtíže žalobkyně začaly pod vedením bývalého generálního ředitele GŘ Řízení rizik z důvodu tlaku vytvořeného posledně jmenovaným a podle kterého bylo doporučeno přeložení žalobkyně do jiného útvaru.

126    Banka dodává, že předání celého memoranda ze dne 14. března 2011 s přílohami není nepřiměřené o to víc, že v dopise ředitele oddělení lidských zdrojů ze dne 28. února 2011 byla žalobkyně výslovně upozorněna, že celé memorandum bude předáno domnělým obtěžovatelům. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně nicméně rozhodla podat své memorandum se všemi přílohami, včetně lékařských potvrzení bez požadavku, aby tyto dokumenty byly považovány za důvěrné, dala implicitně souhlas, aby byly předány panu X a panu Y.

127    EIOÚ, ačkoli požádala o vedlejší účastenství ve prospěch návrhových žádání žalobkyně směřujících k náhradě škody za porušení povinnosti důvěrnosti a pravidel týkajících se ochrany osobních údajů, vyslovuje se ve svém spise vedlejšího účastníka pouze ohledně druhé výtky, týkající se předání celého memoranda ze dne 14. března 2011 domnělým obtěžovatelům. Stejně jako žalobkyně požaduje, aby Soud určil, že toto předání představuje služební pochybení Banky a uložil Bance, aby nahradila újmy, které toto pochybení způsobilo žalobkyni.

128    Na podporu svých návrhových žádání EIOÚ předložil dva žalobní důvody, vycházející z porušení politiky a z porušení nařízení č. 45/2001.

129    Ve svém vyjádření ke spisu vedlejšího účastníka žalobkyně rovněž uvádí, že Banka mění svůj výklad povinnosti respektovat právo účinně se bránit v řízení, neboť v jiném vyšetřovacím řízení vedeném v roce 2010 naopak odmítla předat stížnost a připojené dokumenty osobě, proti které vyšetřovací řízení směřovalo.

130    Banka ve svém vyjádření ke spisu vedlejšího účastníka EIOÚ uvádí, že druhý žalobní důvod vznesený EIOÚ, vyplývající z porušení nařízení č. 45/2001, je nepřípustný, pokud nebyl vznesen žalobkyní v žalobě.

131    Pokud jde o základ žaloby, Banka nejprve zdůrazňuje, že nikdy netvrdila, že předání celého memoranda ze dne 14. března 2011, včetně příloh, je v rozporu s interním postupem, ale že odůvodnila předání celého dokumentu tím, že pravidla interního postupu musí respektovat obecná ustanovení ve věci ochrany práva na obhajobu.

132    Dále Banka na rozdíl od toho, co podporuje EIOÚ, tvrdí, že předání celého memoranda ze dne 14. března 2011, včetně příloh, neporušuje nařízení č. 45/2001. Podle řešení prezentovaného v rozsudku X v. ECB (T‑333/99, EU:T:2001:251), ochrana práva na obhajobu vyžaduje, aby v každém řízení, které může vést k aktu nepříznivě zasahujícímu do právního postavení, a to nikoli pouze v soudních řízeních, bylo právo na obhajobu zachováno. V projednávaném případě však vyšetřovací řízení mohlo vést k propuštění pánů X a Y, tedy k aktu nepříznivě zasahujícímu do právního postavení, a to delší dobu před zahájením soudního řízení. Vzhledem k tomu, že Banka byla povinna respektovat právo na obhajobu, přistoupila k výše uvedenému předání v souladu s čl. 5 písm. b) nařízení č. 45/2001.

133    Banka rovněž napadá tvrzení EIOÚ, podle kterého dostatečně neprošetřila nezbytnost předání celého memoranda ze dne 14. března 2011 nebo jen jeho části před jejím předáním domnělým obtěžovatelům. Podle Banky se jednalo pouze o spekulace EIOÚ a ona takový zevrubný rozbor provedla.

134    Ve svých podáních odpovídajících na organizační procesní opatření se žalobkyně a EIOÚ vyjádřily k námitce nepřípustnosti vznesené Bankou v jejím vyjádření ke spisu vedlejšího účastníka.

b)     Závěry Soudu

135    Soud nejprve přezkoumá, zda se Banka, jak tvrdí žalobkyně, skutečně dopustila dvou výše uvedených služebních pochybení. V případě kladné odpovědi pak přezkoumá příčinnou souvislost mezi případně způsobenou škodou a tvrzenými pochybeními. Konečně se vysloví k výši odškodnění, které má případně být zaplaceno.

 K umožnění přístupu k vyšetřovacímu spisu třetím osobám

136    Na podporu výtky, podle které nový generální ředitel GŘ Řízení rizik, stejně jako někteří administrativní zaměstnanci divize koordinace měli přístup ke spisu založenému během vyšetřovacího řízení, na jedné straně žalobkyně předložila v příloze ke své žalobě výňatek z memoranda sepsaného panem X jako odpověď na její memorandum ze dne 14. března 2011 a výňatek z dokumentu sepsaného novým ředitelem GŘ Řízení rizik v rámci formálního odvolacího řízení zahájeného žalobkyní proti její hodnotící zprávě za rok 2010, neboť je toho názoru, že druhý výňatek je významně inspirován prvním. Na straně druhé předkládá jako přílohu svého vyjádření ke spisu vedlejšího účastníka EIOÚ dva e‑maily vyměněné mezi ní a jiným zaměstnancem Banky.

137    Zaprvé ohledně dvou výňatků z dokumentů připojených jako přílohy žaloby, Soud konstatuje, že oba obsahují jednu větu znějící v podstatě identicky.

138    V tomto ohledu Soud poznamenává, že v dopise ze dne 2. února 2012 adresovaném EIOÚ Banka uvádí, že dokument nového ředitele GŘ Řízení rizik, jehož výňatek je připojen k žalobě, jím byl sepsán jako odpověď na formální odvolání, které žalobkyně předložila několik dní poté, co pan X odešel do důchodu, odvolacímu výboru, který měl rozhodnout o její hodnotící zprávě za rok 2010. Protože všechna odvolací řízení byla zahájena pod odpovědností pana X, odeslal před svým odchodem do důchodu kopii jednoho ze svých memorand svému nástupci, novému řediteli GŘ Řízení rizik. Tyto skutečnosti, které žalobkyně během jednání nepopřela, by tedy mohly vysvětlit podobnost jedné věty z těchto dvou výňatků. Soud totiž může rozumně očekávat, že pan X předal svému nástupci všechny informace, které považoval za relevantní, aby mu pomohl při rozhodování o výše uvedeném formálním odvolání. V každém případě oba výňatky předložené žalobkyní neprokazují dostatečně, že Banka předala novému řediteli GŘ Řízení rizik memorandum, které pan X sepsal jako odpověď na stížnost žalobkyně.

139    Zadruhé, co se týče e‑mailové komunikace mezi žalobkyní a jiným zaměstnancem Banky, Soud poznamenává, že první e‑mail, ve kterém uvádí, že nový ředitel GŘ Řízení rizik před odvolacím výborem povolaným k rozhodnutí o její hodnotící zprávě za rok 2010 uvedl, že obdržel kopii memoranda, které pan X zaslal v rámci vyšetřovacího řízení zahájeného její stížností na obtěžování a že jej předal jedné podřízené žalobkyně, byl napsán žalobkyní dne 21. března 2012. V tomto e‑mailu se žalobkyně dotazovala příjemce své korespondence, zda text, který sestavila, správně reflektuje to, co uvedl nový ředitel GŘ Řízení rizik během slyšení odvolacího výboru, jehož se zúčastnila ona i uvedený příjemce e‑mailu. Ve své e‑mailové odpovědi z následujícího dne dotyčný zaměstnanec potvrdil znění textu sepsaného žalobkyní.

140    V tomto ohledu Soud konstatuje, že zaměstnanec Banky, o jehož e‑mailovou korespondenci, na kterou se žalobkyně odvolává, jde, nepodal přímé svědectví, ale pouze potvrdil slova sepsaná samotnou žalobkyní, navíc textem, který vznikl až 21. března 2012, kdežto slyšení před odvolacím výborem se konalo v roce 2011. Navíc e‑mail žalobkyně se odvolává na předání memoranda panem X pouze jednomu zaměstnanci, a nikoli jak tvrdí žalobkyně v žalobě, „některým zaměstnancům“. E‑mailová komunikace, na kterou se odvolává žalobkyně, tak v projednávaném případě nemá dostatečnou důkazní sílu, aby prokázala, že Banka předala novému řediteli GŘ Řízení rizik a několika zaměstnancům divize koordinace memorandum sepsané panem X jako odpověď na stížnost žalobkyně.

141    S ohledem na předcházející úvahy je třeba uzavřít, že žalobkyně nepředložila důkazy na podporu svého tvrzení, a nebylo tak zjištěno, že by Banka umožnila přístup k vyšetřovacímu spisu třetím osobám.

 K předání celého memoranda ze dne 14. března 2011, včetně příloh, domnělým obtěžovatelům

–       K existenci pochybení

142    Na podporu své argumentace, podle které se Banka dopustila pochybení tím, že předala memorandum ze dne 14. března 2011 včetně příloh domnělým obtěžovatelům, vznáší žalobkyně jediný žalobní důvod, vyplývající z porušení povinnosti důvěrnosti a pravidel na ochranu osobních údajů stanovených politikou.

143    Soud konstatuje, že EIOÚ ve spisu vedlejšího účastníka vznáší druhý žalobní důvod, vycházející z porušení nařízení č. 45/2001. Při dotazování během jednání EIOÚ v tomto ohledu zdůraznil, že se nejednalo o druhý žalobní důvod, ale o argument podporující žalobní důvod uplatněný žalobkyní.

144    V tomto ohledu je třeba připomenout, že ačkoliv čl. 40 čtvrtý pododstavec statutu Soudního dvora, použitelný na řízení před Soudem podle čl. 7 odst. 1 přílohy I uvedeného statutu a čl. 110 odst. 3 jednacího řádu Soudu, nebrání tomu, aby vedlejší účastník předložil argumenty, které jsou nové nebo se liší od argumentů účastníka řízení, jehož podporuje, neboť jinak by se jeho vedlejší účastenství omezovalo na opakování argumentů uvedených v žalobě, nelze připustit, aby mu tato ustanovení umožňovala vznesením nových žalobních důvodů změnit nebo zkreslit rámec sporu vymezený žalobou (v tomto smyslu viz rozsudky BaByliss v. Komise, T‑114/02, EU:T:2003:100, bod 417, a SELEX Sistemi Integrati v. Komise, T‑155/04, EU:T:2006:387, bod 42). Zdůvodnění EIOÚ tak nemůže být přijato, neboť uvedením, že Banka porušila některá ustanovení nařízení 45/2001, skutečně vznesl žalobní důvod odlišný od žalobního důvodu vzneseného žalobkyní vycházejícího z porušení politiky.

145    Vzhledem k tomu, že EIOÚ nemůže vznést žalobní důvod, který není uveden v žalobě, musí být tento žalobní důvod odmítnut jako nepřípustný.

146    Toto řečeno, Soud musí konstatovat, že politika stanoví výslovně, že domnělý obtěžovatel je informován o předmětu stížnosti a obdrží nezbytné poučení v tomto ohledu, nikoli však že obdrží kopii memoranda stěžující strany.

147    Ze znění politiky vyplývá, že toto pravidlo Banka porušila, když předala celé memorandum žalobkyně ze dne 14. března 2011, včetně příloh, panu X a panu Y. Dopustila se tak pochybení, které je způsobilé založit její mimosmluvní odpovědnost.

148    Tento závěr není ovlivněn povinností Banky respektovat právo na obhajobu ani judikaturou X v. ECB (EU:T:2001:251), na kterou poukazuje. Na rozdíl od toho, co tvrdí Banka, vyšetřovací řízení nemůže vést přímo k sankci uložené domnělému obtěžovateli, neboť taková sankce může být uložena až po disciplinárním řízení. Dále vzhledem k tomu, že vyšetřovací řízení nemohlo vést k rozhodnutí nepříznivě zasahujícímu do právního postavení domnělých obtěžovatelů, neměla Banka právo předat jim všechny osobní údaje žalobkyně kvůli respektování jejich práva na obhajobu.

149    Argument Banky, podle kterého žalobkyně byla předem informována, že memorandum obsahující její stížnost bude předáno domnělým obtěžovatelům, také nemůže obstát. Okolnost, že se žalobkyně výslovně neohradila proti předání jejího memoranda a připustíme-li, že Banka v tom dokonce mohla spatřovat tacitní souhlas s uvedeným předáním, neopravňovala Banku, aby porušila svá vlastní interní pravidla, v daném případě ustanovení politiky předepisující výslovně nepředání memoranda stěžovatele domnělému obtěžovateli.

–       K morální újmě a příčinné souvislosti

150    Soud konstatuje, že žalobkyně nevysvětluje, v čem předání celého memoranda ze dne 14. března 2011 včetně příloh domnělým obtěžovatelům narušilo řádný průběh vyšetřovacího řízení a způsobilo jí morální újmu. Skutečná existence této morální újmy tak není zjištěna.

151    Co se týče tvrzení žalobkyně, podle kterého předání celého memoranda ze dne 14. března 2011 s přílohami domnělým obtěžovatelům mělo negativní odezvy v jejím pracovním prostředí, které bylo již tak nepřátelské, v rozsahu, ve kterém toto předání způsobilo negativní poznámky na její adresu a také ohrozilo její pověst a její důvěryhodnost, Soud podotýká, že memorandum ze dne 14. března 2011 včetně příloh obsahuje několik osobních údajů žalobkyně, zejména údaje týkající se jejího zdravotního stavu. Soud nemůže než konstatovat, že předání osobních údajů žalobkyně domnělým obtěžovatelům jí způsobilo morální újmu.

–       K náhradě škody

152    Je třeba uvést, že žaloba neobsahuje žádné rozvedení ohodnocení morální újmy utrpěné žalobkyní z důvodu předání celého memoranda ze dne 14. března 2011 Bankou domnělým obtěžovatelům.

153    Za těchto podmínek je třeba přistoupit k ohodnocení morální škody utrpěné žalobkyní podle zásad ekvity, kdy újma může být ohodnocena na 5 000 eur, a uložit Bance zaplacení této částky z tohoto titulu žalobkyni.

2.     K pochybení ohledně výslechu svědků

a)     Argumenty účastníků řízení

154    Žalobkyně Bance na jedné straně vytýká, že poskytla několika osobám, které označila za osoby, jež mohly být vyslechnuty vyšetřovacím výborem, chybné informace o jejich případném svědectví s tím výsledkem, že odmítly svědčit. Na straně druhé někteří z těchto potenciálních svědků nebyli ani informováni o tom, že je navrhla jako svědky, ani nebyli předvoláni ke slyšení. Banka tak narušila řádný průběh vyšetřovacího řízení a porušila zásadu dobré správy. Toto pochybení Banky způsobilo žalobkyni morální újmu, kterou podle zásad ekvity odhaduje na částku ve výši 40 000 eur.

155    Banka popírá opodstatněnost obvinění o překážkách při výslechu svědků.

b)     Závěry Soudu

156    Co se týče první výtky, ze spisu vyplývá, že některé osoby, které žalobkyně označila jako ty, které by vyšetřovací výbor mohl vyslechnout, odmítly vypovídat. Žalobkyně však nepředložila důkazy, ba ani indicie na podporu svého tvrzení, podle kterého chybné informace podané Bankou byly příčinou tohoto odmítnutí. Sama žalobkyně se ostatně nezdá být si jista svým tvrzením, neboť ve své žalobě tvrdí, že „zdá se, že […] některé [osoby] se na […] [o]ddělení [l]idských [z]drojů Banky dotazovaly na předmět tohoto řízení“, a že odpověď „jim byla“ poskytnuta. Tuto výtku je tedy třeba zamítnout.

157    Co se týče druhé výtky, vycházející z toho, že vyšetřovací výbor nepozval k podání svědectví všechny osoby, které navrhla žalobkyně jako potenciální svědky, stačí konstatovat, že politika stanoví, že vyšetřovací výbor je oprávněn postupovat dle svého uvážení. Ačkoliv je pravda, že politika rovněž stanoví, že vyšetřovací výbor má pohovory se „svědky, které bude moci [stěžovatel] navrhnout“, přičemž nic neumožňuje vykládat toto ustanovení v tom smyslu, že vyšetřovací výbor je povinen pozvat k výslechu všechny svědky navržené stěžovatelem. Naopak, stejně tak jako to uplatňuje Banka, je na vyšetřovacím výboru určit mezi označenými lidmi osoby, které budou vyslýchány. Tato druhá výtka tudíž musí být zamítnuta. 

158    Vzhledem k tomu, že obě dvě výtky byly zamítnuty, je třeba uzavřít, že nebylo zjištěno, že by Banka znemožňovala výslech svědků navržených žalobkyní.

159    Ze všeho předcházejícího vyplývá, a to aniž je třeba přijímat opatření požadovaná žalobkyní, že Bance musí být uloženo zaplatit žalobkyni částku ve výši 35 000 eur jako náhradu újmy způsobené protiprávností rozhodnutí ze dne 27. července 2011 a porušením politiky Bankou.

 K nákladům řízení

160    Podle čl. 87 odst. 1 jednacího řádu s výhradou ostatních ustanovení osmé kapitoly druhé hlavy uvedeného řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Podle druhého odstavce tohoto článku může Soud v souladu s požadavky ekvity rozhodnout, že se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží pouze částečná náhrada nákladů řízení nebo se mu náhrada nákladů řízení neuloží.

161    Vzhledem k tomu, že z odůvodnění vyhlášeného v tomto rozsudku vyplývá, že žalobě bylo ve své podstatě vyhověno, je Banka stranou, která ve věci neměla úspěch. Žalobkyně dále ve svých návrhových žádáních výslovně požadovala, aby byla Bance uložena náhrada nákladů řízení. Protože okolnosti projednávané věci neodůvodňují použití ustanovení čl. 87 odst. 2 jednacího řádu, je třeba rozhodnout, že Banka ponese vlastní náklady a bude jí uloženo nahradit náklady vynaložené žalobkyní, včetně nákladů, které byly způsobeny Bance a žalobkyni vedlejším účastenstvím EIOÚ.

162    Podle čl. 89 odst. 4 jednacího řádu nese vedlejší účastník řízení vlastní náklady.

Z těchto důvodů

SOUD PRO VEŘEJNOU SLUŽBU (druhý senát)

rozhodl takto:

1)      Rozhodnutí prezidenta Evropské investiční banky ze dne 27. července 2011 se zrušuje.

2)      Evropské investiční bance se ukládá zaplatit CG částku ve výši 35 000 eur.

3)      Ve zbývající části se žaloba zamítá.

4)      Evropská investiční banka ponese své vlastní náklady a nahradí náklady vynaložené paní CG.

5)      Evropský inspektor ochrany údajů, vedlejší účastník, ponese vlastní náklady.

Rofes i Pujol

Bradley

Svenningsen

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 10. července 2014.

Vedoucí soudní kanceláře

Předsedkyně

W. Hakenberg

M. I. Rofes i Pujol

Obsah

Právní rámec

Skutkový základ sporu

Návrhová žádání účastníků řízení a řízení

K přípustnosti

I –  Ke třetímu bodu návrhových žádání za účelem zjištění obtěžování

II –  K pátému bodu návrhových žádání, směřujícímu ke zrušení rozhodnutí ze dne 1. září 2011

III –  K šestému bodu návrhových žádání, směřujícímu ke zjištění služebních pochybení přičitatelných Bance

K návrhovým žádáním směřujícím ke zrušení a náhradě škody

I –  K návrhovým žádáním směřujícím ke zrušení rozhodnutí ze dne 27. července 2011

A –  Argumenty účastníků řízení

B –  Závěry Soudu

II –  K návrhovým žádáním směřujícím k náhradě škody žalobkyně

A –  K náhradě škody vyplývající z protiprávnosti rozhodnutí ze dne 27. července 2011

1.  Argumenty účastníků řízení

2.  Závěry Soudu

B –  K náhradě údajně utrpěné škody, která byla žalobkyni způsobena psychickým obtěžováním a porušením povinnosti péče o zaměstnance

1.  Argumenty účastníků řízení

2.  Závěry Soudu

C –  K náhradě údajně utrpěné škody způsobené služebními pochybeními přičitatelnými Bance

1.  K porušení povinnosti důvěrnosti a pravidel týkajících se ochrany osobních údajů stanovených politikou ze strany Banky

a)  Argumenty účastníků řízení

b)  Závěry Soudu

K umožnění přístupu k vyšetřovacímu spisu třetím osobám

K předání celého memoranda ze dne 14. března 2011, včetně příloh domnělým obtěžovatelům

–  K existenci pochybení

–  K morální újmě a příčinné souvislosti

–  K náhradě škody

2.  K pochybení ohledně výslechu svědků

a)  Argumenty účastníků řízení

b)  Závěry Soudu

K nákladům řízení

---

* Jednací jazyk: francouzština.