1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu Smlouvy o EU a Smlouvy o FEU, jakož i výkladu článků 17, 47 a 52 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi italskými státními příslušníky a Bundesrepublik Deutschland ve věci jejich návrhu na náhradu škod, které jim byly způsobeny jejich deportací nebo deportací osob, jejichž jsou právními nástupci, během druhé světové války.

3

Článek 28 Vídeňské úmluvy o smluvním právu ze dne 23. května 1969 stanoví:

„Pokud ze smlouvy nevyplývá nebo není jinak zjevný jiný úmysl, nezavazují ustanovení smlouvy smluvní stranu, pokud jde o jakýkoliv úkon nebo skutečnost, které pro tuto stranu nastaly do dne vstupu Úmluvy [smlouvy] v platnost, nebo pokud jde o jakoukoliv situaci, která do toho dne zanikla.“

4

Corte suprema di cassazione ve svém rozsudku Ferrini ze dne 6. listopadu 2003, jenž byl zveřejněn dne 11. března 2004, rozhodl, že italský státní příslušník může proti Bundesrepublik Deutschland podat k italským soudům žalobu na náhradu škody, která mu byla způsobena jeho deportací, neboť s ohledem na závažnost zločinů spáchaných na tomto státním příslušníkovi se Bundesrepublik Deutschland nemůže dovolávat jurisdikční imunity, které požívá podle mezinárodního práva.

5

V důsledku tohoto rozsudku podali žalobci v původním řízení k Tribunale ordinario di Brescia žalobu, kterou se od Bundesrepublik Deutschland domáhali spravedlivého odškodnění za nucené práce a deportaci, jejichž oběťmi byli oni sami nebo osoby, jejichž jsou právními nástupci.

6

Dne 23. prosince 2008 podala Bundesrepublik Deutschland k Mezinárodnímu soudnímu dvoru žalobu na Repubblica italiana z důvodu, že posledně uvedená nedodržuje zásadu mezinárodního práva v oblasti jurisdikční imunity států.

7

V době, než byl vydán rozsudek Mezinárodního soudního dvora, vyhlásila Repubblica italiana zákon č. 98/2010 ze dne 23. června 2010 o naléhavých ustanoveních týkajících se imunity cizích států před italskými soudy a volby orgánů zastupujících italské státní příslušníky v zahraničí (GURI č. 147 ze dne 26. června 2010), který pozastavuje opatření k výkonu rozhodnutí vydaných v neprospěch Bundesrepublik Deutschland; toto opatření mělo být ukončeno zveřejněním rozsudku výše uvedeného soudu.

8

Žalobci v původním řízení majíce za to, že německé a italské soudy porušily mezinárodní normy, které italským občanům zaručují požívání jejich práv, a zejména články 17 a 47 Listiny, požádali s ohledem na mezinárodní kontext a vyhlášení uvedeného zákona Tribunale ordinario di Brescia, aby věc předložil Soudnímu dvoru.

9

Bundesrepublik Deutschland je toho názoru, že podle mezinárodního práva má jurisdikční imunitu, která byla potvrzena v několika členských státech, v několika rozsudcích Evropského soudu pro lidská práva, jakož i v Úmluvě Organizace spojených národů o jurisdikční imunitě států a jejich majetku, kterou přijalo Valné shromáždění Organizace spojených národů dne 2. prosince 2004. Bundesrepublik Deutschland dodává, že žaloba je nepřípustná, neboť podle mírové smlouvy z roku 1947 se Repubblica italiana zřekla všech nároků na odškodnění vůči Bundesrepublik Deutschland.

10

Předkládající soud maje za to, že je třeba vyhovět žádosti žalobců v původním řízení, uvádí, že se žádost o rozhodnutí o předběžné otázce týká námitky imunity ve vztahu k unijnímu právu, tedy ve vztahu k Lisabonské smlouvě a Listině. Tento soud dodává, že vzhledem k tomu, že se požadovaný výklad týká dvou členských států, umožní mu rozhodnout o otázce imunity Bundesrepublik Deutschland.

11

Tribunale ordinario di Brescia se v důsledku toho rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

12

Článek 92 odst. 1 a čl. 103 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora stanoví, že je-li Soudní dvůr zjevně nepříslušný k projednání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, může Soudní dvůr, aniž by pokračoval v řízení, po vyslechnutí generálního advokáta rozhodnout usnesením s odůvodněním.

13

Podstatou otázek předkládajícího soudu je, zda námitka imunity v občanskoprávním řízení vycházející z mezinárodního práva, které se Bundesrepublik Deutschland dovolává před italskými soudy a kterou tento stát uplatňuje na skutkové okolnosti věci v původním řízení ve svém vnitrostátním právu, a zákon č. 98/2010 jsou v rozporu s článkem 3 SEU, čl. 4 odst. 3 SEU, článkem 6 SEU, článkem 340 SFEU a články 17, 42 a 52 Listiny.

14

Úvodem je třeba připomenout, že z čl. 5 odst. 2 SEU vyplývá, že Evropská unie jedná pouze v mezích pravomocí přiznaných jí ve Smlouvách členskými státy pro dosažení cílů stanovených ve Smlouvách a že pravomoci, které nejsou Unii svěřeny Smlouvami, náležejí členským státům.

15

Podle ustálené judikatury kromě toho platí, že v rámci řízení o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podle článku 267 SFEU Soudní dvůr může provést výklad unijního práva pouze v mezích pravomocí přiznaných Unii (viz rozsudek ze dne 5. října 2010, McB., C-400/10 PPU, Sb. rozh. s. I-8965, bod 51, a usnesení ze dne 14. prosince 2011, Boncea a další a Budan, C-483/11 a C-484/11, bod 32). Konkrétně, Soudní dvůr nemá podle článku 267 SFEU pravomoc rozhodovat o výkladu ustanovení mezinárodního práva, která jsou závazná pro členské státy mimo rámec unijního práva (rozsudek ze dne 27. listopadu 1973, Vandeweghe a další, 130/73, Recueil, s. 1329, bod 2).

16

V projednávané věci se spor v původním řízení týká žádosti o odškodnění podané občany jednoho členského státu proti jinému členskému státu za činy, k nimž došlo během druhé světové války, tedy před založením Evropských společenství.

17

Předkládající soud přitom neuvádí žádnou skutečnost umožňující prokázat, že Soudní dvůr má pravomoc ratione materiæ. Předkládající soud žádá Soudní dvůr, aby zaprvé rozhodl o výkladu zásady obecného mezinárodního práva, jež se týká imunity států, a o výkladu dohody o německých zahraničních dluzích, jejíž smluvní stranou není Unie, a zadruhé ověřil, zda jsou právo a chování dvou členských států s ohledem na takový výklad v souladu s různými ustanoveními Smlouvy o EU, Smlouvy o FEU a Listiny.

18

Je pravda, že pravomoci Unie musejí být vykonávány v souladu s mezinárodním právem (obdobně viz rozsudky ze dne 24. listopadu 1992, Poulsen a Diva Navigation, C-286/90, Recueil, s. I-6019, bod 9, a ze dne 21. prosince 2011, Air Transport Association of America a další, C-366/10, Sb. rozh. s. I-13755, bod 123). Soudní dvůr tedy musí použít mezinárodní právo, a to jej může přimět k výkladu některých pravidel tohoto práva, ale pouze v rámci pravomoci, kterou členské státy svěřily Unii.

19

Nic však nenasvědčuje tomu, že by situace, která je předmětem věci v původním řízení, mohla spadat do působnosti unijního práva, a tudíž ani do působnosti pravidel mezinárodního práva, jež mají vliv na výklad unijního práva. Soudní dvůr proto nemá pravomoc k výkladu a použití pravidel mezinárodního práva, která předkládající soud hodlá na uvedenou situaci uplatnit.

20

Soudní dvůr v tomto ohledu ostatně poznamenává, že pokud jde o výklad a použití zásady imunity států v rámci žádosti o odškodnění podané občany jednoho státu vůči jinému státu za činy, k nimž došlo v souvislosti s druhou světovou válkou, oba členské státy dotčené v původním řízení se obrátily na Mezinárodní soudní dvůr, aniž zpochybnily jeho pravomoc. Tento soud prohlásil, že má pravomoc, a vydal rozsudek ve věci samé dne 3. února 2012.

21

Z výše uvedeného vyplývá, že Soudní dvůr zjevně nemá pravomoc ratione materiæ odpovědět na předběžné otázky.

22

I za předpokladu, že by Unie mohla vykládat pravidla mezinárodního práva, která uvádí předkládající soud, z článku 28 Vídeňské úmluvy o smluvním právu, kterým jsou vázány unijní orgány a který je součástí unijního právního řádu jakožto pravidlo mezinárodního obyčejového práva (obdobně viz rozsudek ze dne 25. února 2010, Brita, C-386/08, Sb. rozh. s. I-1289, bod 42), vyplývá, že není-li v dotyčné smlouvě vyjádřen jiný úmysl, ustanovení této smlouvy nezavazují smluvní státy stran jakéhokoliv úkonu nebo skutečnosti, které nastaly do dne jejího vstupu v platnost.

23

Takový jiný úmysl, na základě kterého by pravomoc Unie mohla být rozšířena na takové skutečnosti, jako jsou skutečnosti ve věci v původním řízení, které nastaly před jejím vznikem, však ze smluv nikterak nevyplývá.

24

Z toho plyne, že Soudní dvůr zjevně nemá pravomoc ratione temporis odpovědět na předběžné otázky.

25

Pokud jde konkrétněji o ustanovení Listiny, o jejichž výklad předkládající soud žádá, stačí připomenout, že podle čl. 51 odst. 1 Listiny jsou její ustanovení určena členským státům, výhradně pokud uplatňují právo Unie. Navíc podle odstavce 2 téhož článku Listina nerozšiřuje oblast působnosti práva Unie nad rámec pravomocí Unie ani nevytváří žádnou novou pravomoc či úkol pro Unii ani nemění pravomoc a úkoly stanovené ve Smlouvách. Soudnímu dvoru tak přísluší provést výklad unijního práva s ohledem na Listinu v mezích pravomocí přiznaných Unii (rozsudek ze dne 15. listopadu 2011, Dereci a další, C-256/11, Sb. rozh. s. I-11315, bod 71 a citovaná judikatura).

26

Vzhledem k tomu, že situace v původním řízení nespadá do působnosti unijního práva, a Soudní dvůr tedy nemá pravomoc, nemohou uplatňovaná ustanovení Listiny sama o sobě založit novou pravomoc.

27

Za těchto podmínek je třeba konstatovat, že Soudní dvůr zjevně nemá pravomoc k projednání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Tribunale ordinario di Brescia.

28

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto:

Soudní dvůr Evropské unie zjevně nemá pravomoc k projednání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Tribunale ordinario di Brescia (Itálie).