—

za Vodafone España SA M. Muñozem de Juan, E. Gardeta Gonzálezem, J. Viloria Gutiérrezem a J. Buendía Sierrou, abogados,

—

za France Telecom España SA E. Zamarriego Santiago, M. Muñozem de Juan a J. Buendía Sierrou, abogados,

—

za Ayuntamiento de Tudela T. Quadra-Salcedo Fernándezem del Castilla a J. Zornoza Pérezem, abogados,

—

za španělskou vládu M. Muñoz Pérezem a S. Centeno Huerta, jako zmocněnkyní,

—

za polskou vládu M. Szpunarem, jako zmocněncem,

—

za Evropskou komisi G. Braunem a F. Jimeno Fernándezem, jako zmocněnci,

1

Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se týkají výkladu článku 13 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/20/ES ze dne 7. března 2002 o oprávnění pro sítě a služby elektronických komunikací (autorizační směrnice) (Úř. věst. L 108, s. 21; Zvl. vyd. 13/29, s. 337).

2

Tyto žádosti byly předloženy v rámci tří sporů mezi společností Vodafone España SA (dále jen „Vodafone España“) na straně jedné a obcemi Ayuntamientos de Santa Amalia (C-55/11) a Tudela (C-57/11) na straně druhé, jakož i společností France Telecom España SA (dále jen „France Telecom España“) na straně jedné a obcí Ayuntamiento de Torremayor na straně druhé (C-58/11) ohledně poplatků, které tyto společnosti měly zaplatit za soukromé a zvláštní využití prostoru pod obecním veřejným majetkem a na něm.

3

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/13/ES ze dne 10. dubna 1997 o společném rámci pro obecná oprávnění a individuální licence v oblasti telekomunikačních služeb (Úř. věst. L 117, s. 15) v článku 11 stanovila:

„1.   Členské státy zajistí, aby poplatky uložené podnikům v rámci řízení o udělení oprávnění výhradně pokrývaly administrativní náklady spojené s udělováním, správou, kontrolou a uplatňováním příslušných individuálních licencí. Poplatky za individuální licenci jsou úměrné objemu vynaložené práce a jsou zveřejňovány vhodným a dostatečně podrobným způsobem, tak aby informace byly snadno přístupné.

2.   Aniž je dotčen odstavec 1, mohou členské státy v případě omezených zdrojů oprávnit vnitrostátní regulační orgány, aby uložily poplatky, které berou ohled na nezbytnost zajistit optimální využití těchto zdrojů. Tyto poplatky jsou nediskriminační a berou ohled zejména na nezbytnost podporovat rozvoj inovačních služeb a hospodářské soutěže.“ (neoficiální překlad)

4

Směrnice 97/13 byla zrušena článkem 26 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/21/ES ze dne 7. března 2002 o společném předpisovém rámci pro sítě a služby elektronických komunikací (rámcová směrnice) (Úř. věst. L 108, s. 33; Zvl. vyd. 13/29, s. 349, dále jen „rámcová směrnice“).

5

Znění čl. 11 odst. 1 rámcové směrnice je následující:

„Členské státy zajistí, aby příslušný orgán při posuzování

[…]

postupoval takto:

[…]“

6

Článek 12 rámcové směrnice stanoví:

„1.   Pokud má podnik zajišťující sítě elektronických komunikací podle vnitrostátních právních předpisů právo na instalování zařízení na veřejném nebo soukromém majetku, nad nebo pod ním, nebo může využít výhody postupu pro vyvlastnění nebo využití majetku, podpoří vnitrostátní regulační orgány sdílení takových zařízení nebo majetku.

2.   Zejména v případě, kdy je podnikům odepřen přístup ke schůdným alternativám z důvodů ochrany životního prostředí, veřejného zdraví, veřejné bezpečnosti nebo z důvodu nutnosti splnit cíle územního plánování, mohou členské státy uložit sdílení zařízení nebo majetku (včetně fyzického společného umístění) podniku, který provozuje síť elektronických komunikací, nebo přijmout opatření usnadňující koordinaci veřejných prací teprve po uplynutí přiměřené lhůty k veřejné konzultaci, během níž musí být všem zainteresovaným stranám poskytnuta příležitost vyjádřit své názory. Taková ujednání o sdílení nebo koordinaci mohou zahrnovat pravidla pro rozdělení nákladů na sdílení zařízení nebo majetku.“

7

Body 30 až 32 odůvodnění autorizační směrnice stanoví:

8

Článek 13 této směrnice nadepsaný „Poplatky za práva na užívání a za práva na instalování zařízení“ stanoví:

„Členské státy mohou povolit příslušnému orgánu ukládat poplatky za práva na užívání rádiových frekvencí nebo čísel nebo za práva na instalování zařízení na veřejném nebo soukromém majetku, přes něj nebo pod ním tak, aby odrážely potřebu zajistit optimální využití těchto zdrojů. Členské státy zajistí, aby takové poplatky byly objektivně odůvodněné, průhledné, nediskriminační a přiměřené z hlediska jejich zamýšleného účelu, a vezmou v úvahu cíle uvedené v článku 8 směrnice [rámcové směrnice].“

9

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/19/ES ze dne 7. března 2002 o přístupu k sítím elektronických komunikací a přiřazeným zařízením a o jejich vzájemném propojení (přístupová směrnice) (Úř. věst. L 108, s. 7) stanoví v čl. 12 odst. 1 prvním pododstavci:

„Vnitrostátní regulační orgán může v souladu s článkem 8 ukládat operátorům povinnost vyhovět oprávněným žádostem o přístup k určitým síťovým prvkům a přiřazeným zařízením a o jejich využívání, mimo jiné v situacích, v nichž se vnitrostátní regulační orgán domnívá, že by odmítnutí přístupu nebo nepřiměřené smluvní podmínky a podmínky s podobným účinkem bránily vývoji trvalého konkurenčního prostředí pro koncové uživatele, nebo že by byly v rozporu se zájmy koncových uživatelů.“

10

Obecný zákon 32/2003 o telekomunikacích (Ley 32/2003 General de Telecomunicaciones) ze dne 3. listopadu 2003 (BOE č. 264, ze dne 4. listopadu, s. 38890), jak to vyplývá z jeho odůvodnění, provedl do španělského práva směrnice v oblasti telekomunikací přijaté v roce 2002, mezi nimiž se nachází autorizační směrnice.

11

Podle článku 49 uvedeného zákona:

„1.   Operátoři a držitelé práva na užívání veřejného rádiového spektra nebo číslovacích zdrojů jsou povinni platit poplatky stanovené v právním řádu.

2.   Cílem těchto poplatků je:

3.   Aniž je dotčeno ustanovení odstavce 2, cílem poplatků uložených za užívání veřejných rádiových frekvencí, přidělovaných čísel a veřejného majetku nezbytného k instalování sítí elektronických komunikací je potřeba zajistit optimální využití těchto zdrojů při zohlednění hodnoty a omezenosti statků, jejichž užívání se přiznává. Uvedené poplatky musí být nediskriminační, transparentní, objektivně odůvodněné a přiměřené z hlediska jejich účelu. Musí také podporovat dosahování cílů a dodržování zásad stanovených v článku 3 v souladu s podmínkami stanovenými právními předpisy.

4.   Poplatky uvedené v předchozích odstavcích jsou ukládány objektivním, transparentním a přiměřeným způsobem, který minimalizuje dodatečné správní náklady a související poplatky.

5.   Ministerio de Ciencia y Tecnología [ministerstvo vědy a techniky], Comisión del Mercado de las Telecomunicaciones [regulační orgán pro telekomunikační trh] a Agencia Estatal de Radiocomunicaciones [státní radiokomunikační agentura], jakož i územní správní orgány, které spravují a vyměřují poplatky uvedené v odstavci 2 tohoto článku, zveřejní každoročně přehled svých správních nákladů, které odůvodňují jejich ukládání, a celkovou částku vybraných poplatků.“

12

Královské legislativní nařízení č. 2/2004 o přepracovaném znění zákona o místních rozpočtech (Real Decreto legislativo 2/2004, por el que se aprobó el texto refundido de la Ley reguladora de las Haciendas Locales) ze dne 5. března [BOE č. 59, ze dne 9. března, s. 10284], umožňuje místním orgánům státní správy stanovit poplatky za soukromé užívání nebo zvláštní využití místního veřejného majetku, zejména prostoru podzemí a povrchu obecních komunikací i prostoru nad nimi.

13

Z předkládacích rozhodnutí vyplývá, že v souladu se španělskou právní úpravou přijalo několik obcí Španělského království, mezi něž patří Ayuntamientos de Santa Amalia, Tudela a Torremayor, nařízení o poplatcích, podle nichž mají podniky povinnost zaplatit poplatky za soukromé užívání nebo zvláštní využití obecního veřejného majetku za účelem poskytování dodavatelských služeb, které jsou ve veřejném zájmu a to bez ohledu na to, zda tyto podniky vlastní zařízení nezbytná pro toto poskytování služeb, která se fyzicky nacházejí na tomto majetku, Poskytování mobilních telefonních služeb náleží mezi služby, které podléhají poplatku na základě těchto nařízení.

14

Společnosti Vodafone España a France Telecom España jsou telekomunikačními operátory, kteří poskytují mobilní telefonní služby na španělském území.

15

Společnost Vodafone España podala k Tribunal Superior de Justicia de Navarra (vyšší soud v Navarra) a k Tribunal Superior de Justicia de Extremadura (vyšší soud v Extremadura) žaloby proti nařízením o poplatcích, která přijaly obce Ayuntamientos de Tudela a Santa Amalia. Společnost France Telecom España podala k posledně jmenovanému soudu žalobu proti nařízení o poplatcích, které přijala obec Ayuntamiento de Torremayor. Tito operátoři zpochybnili v rámci těchto žalob soulad nařízení s unijním právem. Uvedené žaloby byly rozsudkem Tribunal Superior de Justicia de Navarra ze dne 30. prosince 2008 a rozsudky Tribunal Superior de Justicia de Extremadura ze dne 12. a 29. června 2009 zamítnuty.

16

Společnost Vodafone España tedy podala kasační opravný prostředek k Tribunal Supremo (nejvyšší soud) proti rozsudku Tribunal Superior de Justicia de Navarra ze dne 30. prosince 2008 a rozsudku Tribunal Superior de Justicia de Extremadura ze dne 12. června 2009. Společnost France Telecom España podala kasační opravný prostředek proti rozsudku Tribunal Superior de Justicia de Extremadura ze dne 29. června 2009.

17

V předkládacích rozhodnutích Tribunal Supremo, který provedl nejprve přezkum článků 12 a 13 autorizační směrnice, vyjadřuje pochybnosti ohledně pravomoci členských států uložit povinnost zaplatit poplatek za práva na instalování zařízení nejenom operátorovi, který vlastní síť elektronických komunikací, nýbrž i operátorům, kteří využívají služby připojení a kteří se tak omezují pouze na přístup k uvedené síti a na její využívání.

18

Zadruhé si předkládající soud klade otázku, zda dotčené poplatky splňují podmínky článku 13 autorizační směrnice.

19

Zatřetí má Tribunal Supremo za to, že je rovněž třeba přezkoumat, zda článek 13 autorizační směrnice splňuje podmínky, které vyžaduje judikatura Soudního dvora k tomu, aby měl tento článek přímý účinek. Uvádí, že se zdá, že judikatura Soudního dvora týkající se přímého účinku čl. 11 odst. 2 směrnice 97/13 hovoří ve prospěch tohoto řešení.

20

Za těchto podmínek se Tribunal Supremo rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky, jejichž znění je ve všech třech věcech C-55/11, C-57/11 a C-58/11 totožné:

21

Usnesením předsedy Soudního dvora ze dne 18. března 2011 byly věci C-55/11, C- 57/11 a C-58/11 spojeny pro účely písemné a ústní části řízení i rozsudku.

22

Dopisem podaným kanceláři Soudního dvora dne 25. dubna 2012 požádala Ayuntamiento de Tudela o znovuotevření ústní části řízení a uvedla, že stanovisko generální advokátky přednesené dne 22. března 2012 je založeno na nesprávných premisách.

23

V tomto ohledu podle ustálené judikatury platí, že Soudní dvůr může nařídit znovuotevření ústní části řízení v souladu s článkem 61 svého jednacího řádu, pokud má za to, že je věc nedostatečně objasněna nebo že musí být posouzena na základě argumentu, který nebyl mezi účastníky řízení projednán (viz zejména rozsudky ze dne 26. června 2008, Burda, C-284/06, Sb. rozh. s. I-4571, bod 37, a ze dne 22. září 2011, Interflora a Interflora British Unit, C-323/09, Sb. rozh. s. I-8625, bod 22).

24

V projednávaném případě je Soudní dvůr toho názoru, že má k dispozici všechny nezbytné poznatky, aby mohl odpovědět na otázky položené předkládajícím soudem, a že věc není třeba přezkoumat se zřetelem na argument, který před ním nebyl projednán.

25

Za těchto podmínek není namístě vyhovět žádosti obce Ayuntamiento de Tudela o znovuotevření ústní části řízení.

26

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda se na vnitrostátní právní úpravu, na jejímž základě je vybírán poplatek za užívání obecního veřejného majetku nejenom od operátorů, kteří vlastní telefonní sítě umístěné na tomto majetku, nýbrž i od operátorů, kteří mají právo na využívání, přístup a propojení k uvedeným sítím, vztahuje možnost, poskytnutá členským státům v článku 13 autorizační směrnice, uložit povinnost zaplatit poplatek „za práva na instalování zařízení na veřejném nebo soukromém majetku nebo pod ním“ tak, aby odrážel potřebu zajistit optimální využití těchto zdrojů.

27

Tento soud se Soudního dvora zejména táže, zda takový poplatek může být uložen nejenom operátorovi, který je v souladu s čl. 11 odst. 1 rámcové směrnice držitelem práv na instalování zařízení na veřejném majetku, nad nebo pod ním a kterému v souladu s článkem 12 této směrnice i s článkem 12 přístupové směrnice může být uložena povinnost sdílet tato zařízení, nýbrž i operátorům, kteří poskytují mobilní telefonní služby, když používají uvedená zařízení.

28

Úvodem je třeba konstatovat, že v rámci autorizační směrnice nemohou členské státy uložit jiné poplatky za zajišťování sítí a poskytování služeb elektronických komunikací, než ty, které tato směrnice stanoví (obdobně viz rozsudky ze dne 18. července 2006, Nuova società di telecomunicazioni, C-339/04, Sb. rozh. s. I-6917, bod 35, jakož i ze dne 10. března 2011, Telefónica Móviles España, C-85/10, Sb. rozh. s. I-1575, bod 21).

29

Jak tedy vyplývá z bodů 30 až 32 odůvodnění a z článků 12 a 13 autorizační směrnice, jsou členské státy oprávněny pouze ukládat buď správní poplatky, které mají souhrnně pokrývat správní náklady, které vzniknou při řízení, kontrole a prosazování systému obecného oprávnění nebo poplatky za práva na užívání rádiových frekvencí nebo čísel, nebo za práva na instalování zařízení na veřejném nebo soukromém majetku, přes něj nebo pod ním.

30

Ve věci v původním řízení se jeví, že předkládající soud vychází z předpokladu, že na dotčené poplatky se nevztahuje ani článek 12 uvedené směrnice, ani pojem poplatku za práva na užívání rádiových frekvencí nebo čísel ve smyslu článku 13 této směrnice. Otázka se tedy týká pouze skutečnosti, zda možnost členských států uložit poplatky za „práva na instalování zařízení na veřejném nebo soukromém majetku, přes něj nebo pod ním“ podle uvedeného článku 13 umožňuje uplatnění takových poplatků, jako jsou poplatky ve věci v původním řízení, v rozsahu, v němž se použijí na operátory, kteří využívají pro poskytování mobilních telefonních služeb zařízení, aniž jsou jejich vlastníky, a využívají tak tento veřejný majetek.

31

Ačkoli ani pojem instalování zařízení na veřejném nebo soukromém majetku, přes něj nebo pod ním, ani subjekt povinný zaplatit poplatek za práva, která souvisí s tímto instalováním, nejsou v autorizační směrnici jakožto takové definovány, je třeba uvést, že z čl. 11 odst. 1 první odrážky rámcové směrnice vyplývá, že práva na instalování zařízení na veřejném nebo soukromém majetku, nad nebo pod ním, se udělí podniku oprávněnému zajišťovat veřejné komunikační sítě, tj. podniku, který je oprávněn instalovat nezbytná zařízení na povrchu, v podzemí nebo v prostorách nacházejících se nad tímto územím.

32

Jak uvedla generální advokátka v bodech 52 a 54 svého stanoviska, výrazy „zařízení“ a „instalování“ odkazují na fyzickou infrastrukturu, která umožňuje zajišťování sítí a poskytování služeb elektronických komunikací a na fyzické umístění na dotčeném veřejném nebo soukromém majetku.

33

Z toho vyplývá, že jediným subjektem povinným zaplatit poplatek za práva na instalování zařízení, který je uveden v článku 13 autorizační směrnice, je držitel uvedených práv, který rovněž vlastní zařízení instalovaná na dotčeném veřejném nebo soukromém majetku, přes něj nebo pod ním.

34

Vybírání takových poplatků, jako jsou poplatky dotčené v původním řízení, jakožto „poplatku za práva na instalování zařízení na veřejném nebo soukromém majetku, přes něj nebo pod ním“ ve smyslu článku 13 autorizační směrnice, je nepřípustné, pokud se uplatní na operátory, kteří pro poskytování mobilních telefonních služeb využívají zařízení, aniž jsou jejich vlastníky, a využívají tak tento veřejný majetek.

35

Vzhledem ke všem těmto úvahám je třeba na první otázku odpovědět tak, že článek 13 autorizační směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že brání vybírání poplatku za práva na instalování zařízení na veřejném nebo soukromém majetku, přes něj nebo pod ním od operátorů, kteří pro poskytování mobilních telefonních služeb tato zařízení využívají, aniž jsou jejich vlastníky.

36

Vzhledem k odpovědi na první otázku je třeba odpovědět pouze na třetí otázku položenou předkládajícím soudem, kterou se posledně uvedený v podstatě táže, zda má článek 13 autorizační směrnice přímý účinek, v tom smyslu, že za takových okolností, jako jsou okolnosti ve věcech v původním řízení, se na něj jednotlivec může odvolat před vnitrostátními soudy.

37

V této souvislosti je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora ve všech případech, kdy se ustanovení směrnice z hlediska svého obsahu jeví jako bezpodmínečná a dostatečně přesná, jsou jednotlivci oprávněni dovolávat se jich u vnitrostátních soudů vůči státu, pokud tuto směrnici neprovedl ve stanovených lhůtách do vnitrostátního práva nebo ji provedl nesprávně (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. října 2004, Pfeiffer a další, C-397/01 až C-403/01, Sb. rozh. s. I-8835, bod 103; ze dne 17. července 2008, Arcor a další, C-152/07 až C-154/07, Sb. rozh. s. I-5959, bod 40, a ze dne 24. ledna 2012, Dominguez, C-282/10, bod 33).

38

V projednávaném případě, jak uvedla generální advokátka v bodech 48, 97 a 98 svého stanoviska, článek 13 autorizační směrnice tato kritéria splňuje. Toto ustanovení totiž stanoví bezpodmínečně a přesně, že členské státy mohou uložit poplatek za práva ve třech zvláštních případech, a to za práva na užívání rádiových frekvencí nebo čísel nebo za práva na instalování zařízení na veřejném nebo soukromém majetku, přes něj nebo pod ním.

39

Z výše uvedeného vyplývá, že na třetí otázku je třeba odpovědět tak, že článek 13 autorizační směrnice má přímý účinek, takže přiznává jednotlivcům právo se na něj přímo odvolat před vnitrostátním soudem za účelem napadení provedení rozhodnutí veřejného orgánu, které není slučitelné s tímto článkem.

40

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (čtvrtý senát) rozhodl takto: