1. 

Projednávanou žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce High Court of Justice of England and Wales, Queen’s Bench Division (Spojené království) žádá o objasnění výkladu článku 11 nařízení Rady (ES) č. 2200/96 ze dne 28. října 1996 o společné organizaci trhu s ovocem a zeleninou ( 2 ).

2. 

Soudní dvůr má poprvé vyložit podmínky stanovené nařízením č. 2200/96 pro uznání organizací producentů členskými státy. Předmětnou otázkou v zásadě je, zda a – pokud ano – do jaké míry si organizace producentů musí zachovat kontrolu nad dodavateli, které najímá pro provádění činností, jež jsou podstatné pro její uznání jako organizace producentů podle uvedeného nařízení (dále jen „základní činnosti podle nařízení č. 2200/96“).

3. 

Zákonodárce Evropské unie (dále jen „EU“) v minulosti koncipoval organizace producentů jako strategické hráče na zemědělských trzích a obzvláště v odvětví ovoce a zeleniny. K podpoře jejich vytváření a k tomu, aby jim bylo umožněno plnit jejich úkoly způsobem, který povede k zamýšleným cílům, jim poskytl významnou finanční podporu. Relevantní požadavky, které organizace producentů musí splňovat, aby mohly účinně plnit své úkoly a zajistit, aby veřejné prostředky jim poskytnuté nebyly promrhány, jsou – jak bude patrno – jádrem projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.

4.

Článek 1 odst. 1 nařízení č. 2200/96 stanoví, že nařízením se zřizuje společná organizace trhu s ovocem a zeleninou.

5.

Hlava II nařízení č. 2200/96, která sestává z článků 11 až 18, stanoví pravidla týkající se organizací producentů.

6.

„Organizace producentů“ je v čl. 11 odst. 1 definována jako každá právnická osoba:

7.

Článek 11 odst. 2 naproti tomu stanoví, že:

„2.   Členské státy pro účely tohoto nařízení uznají jakožto organizace producentů všechna seskupení producentů, která o takové uznání požádají, pod podmínkou, že:

8.

Uvedená ustanovení musí být vykládána v kontextu bodů 7 a 16 odůvodnění nařízení č. 2200/96, které znějí:

9.

Nařízení Komise (ES) č. 1432/2003 ze dne 11. srpna 2003 ( 3 ) stanoví prováděcí pravidla k nařízení č. 2200/96, pokud jde o podmínky uznání organizací producentů a předběžného uznání seskupení producentů.

10.

Článek 6 nařízení č. 1432/2003, který se týká struktury a činnosti organizací producentů, stanoví:

„1.   Členské státy se ujistí, že organizace producentů mají k dispozici zaměstnance, infrastrukturu a vybavení nutné k dosažení cílů uvedených v článku 11 nařízení (ES) č. 2200/96 a k zajištění jejich nezbytného fungování. […]

2.   Členské státy stanoví podmínky, za kterých může organizace producentů svěřit plnění úkolů stanovených v článku 11 nařízení (ES) č. 2200/96 třetím stranám.“

11.

Relevantní body odůvodnění nařízení č. 1432/2003 znějí:

12.

Původní řízení se týká rozhodnutí United Kingdom Rural Payment Agency (dále jen „RPA“), kterým bylo na základě nařízení č 2200/96 odebráno uznání společnosti Fruition PO Limited (dále jen „Fruition“) jako organizace producentů.

13.

Předkládající soud uvádí, že Fruition ve své žádosti o uznání podané k RPA v roce 2003 poskytla následující informace o své struktuře, rozhodování, majetku a činnostech:

„[Fruition] nemá mateřskou společnost nebo dceřiné společnosti, ale má obchodní dohodu s Northcourt Group Ltd., společností, jejíž členství je podobné (ale ne totožné) jako členství [Fruition]. Northcourt Group Ltd používá jako obchodního zástupce společnost Worldwide Fruit (WWF) (ve které má 20% podíl) ( 4 ). WWF zaměstnává zaměstnance pro obchodní činnost, zajišťování kvality, výpočetní techniku a administrativní zaměstnance, kteří poskytují služby [společnosti Fruition].

[…]

Operativní podnikatelská rozhodnutí jsou přijímána představenstvem, které je jmenováno a voleno z členů. […] Hlasovací práva členů jsou založena na obratu dosaženého prostřednictvím [společnosti Fruition], ale jsou omezena na 10 % celkového počtu hlasů na jednoho člena.

[…]

Skladování, balení a marketingové plány stanoví zaměstnanci společnosti WWF a odsouhlasují je společnosti Northcourt Group a [Fruition]. Skladování a balení pro více než 100 členů se uskutečňuje v přibližně 30 hlavních skladech a 10 hlavních balírnách; všechny jsou vlastněny jednotlivými členy. […]“

14.

Společnost Fruition v listopadu roku 2003 požádala o finanční prostředky EU spravované RPA. V prosinci 2003 RPA uznala Fruition za organizaci producentů na základě nařízení č. 2200/96 a v lednu byl operační program předložený společností Fruition schválen s tím výsledkem, že společnosti Fruition byly poskytnuty požadované finanční prostředky EU.

15.

V letech 2005 a 2006 služby Komise provedly ve Spojeném království dva audity, které vedly ke zjištění, že několik organizací producentů v některých ohledech nesplnilo podmínky pro uznání podle nařízení č. 2200/96. Komise v návaznosti na audity odmítla v plném rozsahu vyplatit podporu, která byla organizacím producentů usazeným ve Spojeném království přiznána. Pokud jde o Fruition, Komise ve sdělení britským orgánům mimo jiné uvedla:

„101 členů [Fruition] vlastní téměř 100 % společnosti Northcourt Fruit Ltd. Tato společnost vlastní 50 % Worldwide Fruit (WWF). Zbývajících 50 % je drženo společností vlastněnou farmáři na Novém Zélandu. Mezi touto společností a [Fruition] neexistuje žádná smlouva. WWF uvádí na trh téměř 100 % produkce [Fruition]. WWF je rovněž zodpovědná za organizaci pohybu, třídění, balení a kontrolu kvality produkce na účet technických služeb [Fruition]; fakturace rovněž provádí WWF. WWF účtuje [Fruition] za výše uvedené služby přibližně 150000 GBP. Je zřejmé, že WWF je v centru celé organizace a provádí všechny činnosti, které by měla obvykle provádět organizace producentů. […]

Služby Komise jsou toho názoru, že [Fruition] nesplnila podmínky pro uznání, jelikož činnosti organizace producentů jsou prováděny WWF, aniž ji tím Fruition pověřila. Kromě toho přetrvává problém ohledně struktury, jelikož členové – producenti Fruition nemají většinu hlasů u rozhodnutí týkajících se WWF, což je v rozporu s čl. 11 odst. 1 písm. d) bodem 3 nařízení č. 2200/96.“

16.

RPA se v návaznosti na audity Komise rozhodla nejprve pozastavit a poté odebrat uznání Fruition jakožto organizace producentů.

17.

Fruition podala žalobu, ve které napadla uvedené rozhodnutí a zpochybnila tvrzení, že členové – producenti museli mít podle nařízení č. 2200/96 konečnou kontrolu nad činnostmi, které organizace producentů může svěřit dodavateli.

18.

High Court ve své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce upozorňuje na komplexní skutkový základ věci. Vztah mezi Fruition, Northcourt a WWF nemohl být fakticky objasněn ve všech jeho aspektech.

19.

Mezi Fruition a Northcourt existoval pouze návrh obchodní dohody sjednaný v lednu roku 2004, která však nikdy nebyla uzavřena. Podle článku 7 tohoto návrhu dohody měla Northcourt „absolutní a neomezené uvážení, pokud jde o určení způsobu, kterým plní svoje závazky podle této dohody a může zaměstnat a platit takové subdodavatele nebo nezávislé dodavatele, které bude podle svého uvážení považovat za vhodné“.

20.

Vnitrostátní soud také nemohl prokázat, zda mezi Fruition a WWF existoval smluvní vztah. Pokud jde o vztah mezi Northcourt a WWF, High Court naproti tomu zjistil, že existovala dohoda uzavřená v roce 2000, která „WWF poskytovala kontrolu nad Northcourt, stejně jako podmínky návrhu dohody z roku 2004 poskytovaly Northcourt kontrolu nad Fruition“.

21.

Vzhledem k tomu, že High Court měl pochybnosti ohledně toho, zda organizace producentů musí – aby splňovala podmínky uznání podle nařízení č. 2200/96 – mít kontrolu nad činnostmi svých dodavatelů, a pokud ano, do jaké míry, rozhodl se přerušit řízení a předložit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

22.

V projednávané věci Fruition, Nizozemsko, Spojené království a Evropská komise předložily písemná a ústní vyjádření.

23.

Před započetím své právní analýzy budu krátce zkoumat tradiční povahu a účel organizací producentů v rámci společné zemědělské politiky, jelikož toto zkoumání může poskytnout významné poznatky pro výklad relevantních ustanovení nařízení č. 2200/96.

24.

Obzvláště od konce sedmdesátých let byla jedním z cílů Evropského hospodářského společenství podpora seskupení producentů ( 5 ) za účelem překonání některých strukturálních nedostatků, které vznikly na evropských zemědělských trzích. Zatímco hospodářská odvětví zpracování a prodeje zemědělských produktů již v té době dosáhla významné míry koncentrace a organizace, produkční odvětví bylo často roztříštěné a postrádalo stejnorodost a koordinaci. Výsledkem této situace zejména bylo, že se primární odvětví nacházelo v postavení relativní podřízenosti a slabosti ve srovnání se sekundárním a terciárním odvětvím.

25.

V důsledku toho bylo přijato nařízení (EHS) č. 1360/78 ( 6 ) ze dne 19. června 1978 o seskupení producentů a jejich sdruženích [neoficiální překlad] s cílem podpořit větší koncentraci dodávek zemědělských produktů v těch členských státech, ve kterých byl trh zásobován velkým počtem malých holdingů nebo nedostatečně organizovanými sdruženími. Jak bylo uvedeno v odůvodnění uvedeného nařízení, takové strukturální nedostatky představovaly překážku dosahování cílů společné zemědělské politiky, neboť ztěžovaly zvyšování zemědělské produkce, podporu technického pokroku, zajištění racionálního rozvoje zemědělské produkce, zajištění přiměřených životních podmínek pro zemědělské společenství a stabilizaci trhů ( 7 ).

26.

Obdobně řada nařízení zakládajících společné organizace trhů pro specifická odvětví zemědělství zahrnovala úpravu týkající se organizací producentů v odvětví bource morušového ( 8 ), bavlny ( 9 ), banánů ( 10 ), olivového oleje a stolních oliv ( 11 ), chmele ( 12 ), vína ( 13 ) – a co je pro projednávanou věc významnější – v odvětví ovoce a zeleniny.

27.

Nařízení č. 2200/96 konkrétně charakterizuje organizace producentů jako „[základní] prvky společné organizace trhu, jejíž decentralizované fungování na své úrovni zajišťují“ ( 14 ). Ukládá organizacím producentů některé úkoly a poskytuje jim relevantní pravomoci – mezi nimi především pravomoc rozhodovat o stažení některých zemědělských produktů z trhu ( 15 ). Organizace producentů kromě toho může za zvláštních okolností požádat členský stát, aby některá pravidla stanovená organizací producentů upravil jako závazná pro producenty, kteří jsou usazeni ve stejné oblasti, ale kteří k organizaci nenáleží ( 16 ).

28.

Zákonodárce EU zároveň stanovil, že se organizacím producentů poskytne významná podpora ze záruční sekce Evropského zemědělského orientačního a záručního fondu (dále jen „EZOZF“) ( 17 ). Článek 14 nařízení č. 2200/96 členským státům konkrétně umožňuje, aby novým organizacím producentů přiznaly podporu určenou k pobídce jejich vytváření a k usnadnění jejich administrativní činnosti, jakož i podporu na pokrytí části investic nezbytných pro dosažení uznání, přičemž je taková podpora hrazena Evropskou unií. Článek 15 nařízení č. 2200/96 dále stanoví, že organizacím producentů, které zřídí provozní fond, se poskytne finanční podpora Společenství, která pak může být použita k financování operačních programů, které byly před tím schváleny příslušnými vnitrostátními orgány. Tato druhá forma financování se může ukázat jako obzvláště výhodná, jelikož může obecně pokrýt až 50 % vynaložených výdajů.

29.

Zdá se tudíž, že zákonodárce EU tradičně přiznal organizacím producentů významnou úlohu v rámci společné zemědělské politiky ( 18 ), konkrétně v rámci nařízení č. 2200/96. Byla jim poskytnuta některá oprávnění a přiznán přístup k významným veřejným prostředkům, aby mohly tuto úlohu plnit efektivně.

30.

Pohled na platnou právní úpravu potvrzuje, že ještě dnes jsou tyto úvahy platné. Relevantní ustanovení jednotného nařízení o společné organizaci trhů ( 19 ) ve znění nařízení (ES) č. 361/2008 ( 20 ) (kterým bylo rovněž zrušeno nařízení č. 2200/96) v zásadě odpovídají ustanovením, která platila dříve. Nová úprava rovněž poskytuje organizacím producentů silné postavení na evropských zemědělských trzích ( 21 ). Organizace producentů tak mají významné úkoly obzvláště v odvětví ovoce a zeleniny ( 22 ) a dostávají významnou finanční pomoc, a to jak z rozpočtu EU, tak případně z rozpočtů členských států ( 23 ).

31.

Je zajímavé, že jednotné nařízení o společné organizaci trhů obsahuje pravidla o svěření činnosti vnějším subjektům organizacemi producentů. Článek 125d uvedeného nařízení výslovně stanoví, že „[č]lenské státy mohou povolit uznané organizaci producentů v odvětví ovoce a zeleniny nebo uznanému sdružení organizací producentů v uvedeném odvětví, aby některé ze svých činností svěřily vnějším subjektům včetně dceřiných, pokud členskému státu dostatečně doloží, že se jedná o vhodný způsob pro dosahování cílů dotyčné organizace producentů nebo dotyčného sdružení organizací producentů“.

32.

Ústředním problémem, který na základě otázek položených v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyvstává, je, zda je nařízení č. 2200/96 založeno na obdobném předpokladu navzdory skutečnosti, že v něm chybí jakékoliv výslovné ustanovení v tomto smyslu ( 24 ).

33.

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda článek 11 nařízení č. 2200/96 vyžaduje, aby si organizace producentů, která zajistila provádění hlavní činnosti podle uvedeného nařízení externě, zachovala kontrolu nad svými dodavateli za účelem zajištění účinného provádění uvedených činností.

34.

Z důvodů uvedených níže se domnívám, že by tato otázka měla být zodpovězena kladně. Podle mého názoru – a jak to bude rozvedeno dále – ze systematiky nařízení č. 2200/96 a znění jeho článku 11 v zásadě vyplývá, že si organizace producentů musí zachovat určitou míru kontroly nad svými dodavateli, aby zajistily, že podmínky uznání podle uvedeného ustanovení budou i nadále splněny.

35.

Nežli se budu zabývat těmito otázkami, musím bez dalšího zdůraznit, že svoboda producentů sdružovat se a podnikat způsobem, který jim vyhovuje, není zpochybňována. Projednávaná věc se týká pouze producentů, kteří se dobrovolně rozhodli vytvořit organizaci producentů a požádali o uznání za podmínek stanovených v nařízení č. 2200/96.

36.

V nařízení č. 2200/96 není žádné ustanovení, které by výslovně nebo implicitně zakazovalo nebo omezovalo typy činnosti, které organizace producentů mohou zajišťovat externě. Nařízení č. 1432/2003 naopak otevřeně předpokládá takové externí zajišťování jako možnost ( 25 ). Tudíž souhlasím s Fruition, že rozhodnutí organizace producentů, pokud jde o to, zda a za jakých podmínek najme dodavatele, aby zajišťoval některé z činností jejím jménem, je podnikatelským rozhodnutím, které v zásadě spadá do rozsahu svobody podnikání takové organizace producentů.

37.

To však neznamená, že tato delegace nepodléhá omezením a podmínkám, které mohou mandatorně vyplývat z pravidel uznání organizace producentů. Toto uznání udělené příslušnými vnitrostátními orgány, jsou‑li splněny relevantní podmínky, zahrnuje řadu důsledků. Jak bylo uvedeno výše, organizace producentů uznané podle nařízení č. 2200/96 mají na trhu specifickou úlohu, která může jít nad rámec pouhého sledování společného zájmu jejích členů. To je důvodem, proč se pravidla přijatá organizacemi producentů pro jejich členy, jež se týkají důležitých otázek, jako je produkce, uvádění na trh a ochrana životního prostředí, mohou za určitých okolností, pokud o to organizace producentů požádají, stát závaznými též pro jiné producenty, kteří k těmto organizacím nepatří, ale kteří jsou činní ve stejných oblastech ( 26 ).

38.

V důsledku toho je možné říci, že existuje zvláštní veřejný zájem na tom, aby organizace producentů vykonávaly specifické úkoly a plnily některé cíle. Uznání příslušnými veřejnými orgány organizacím producentů za tímto účelem umožňuje, aby organizace producentů měly přístup k významným veřejným prostředkům.

39.

Ve světle výše uvedených skutečností zákonodárce EU stanovil pravidla pro organizace, které usilují o uznání za organizace producentů. Tato pravidla se mimo jiné týkají cílů organizací producentů, které jsou stanoveny v jejich stanovách, jejich vnitřních předpisech a hlavních činnostech. Kontroly týkající se plnění těchto podmínek jsou rovněž stanoveny v právních předpisech.

40.

Společným cílem regulačního rámce je zajistit, aby organizace producentů byly schopny vykonávat základní činnosti podle nařízení č. 2200/96 takovým způsobem, že obecné zájmy, na kterých jsou založeny, bude možné plnit účinně, a nebude plýtváno poskytovanými veřejnými prostředky, které nebudou ani zneužívány, nebo dokonce podvodně vynakládány na jiné účely.

41.

Jakmile je organizace producentů uznána, je jediným subjektem, který je odpovědný vnitrostátním orgánům a orgánům EU za provádění hlavních činností stanovených v nařízení č. 2200/96, jakož i za používání poskytnutých veřejných prostředků ( 27 ).

42.

Pokud by bylo přípustné, aby organizace producentů pověřily třetí osoby autonomním prováděním činností, které byly svěřeny organizacím producentů bez jakékoliv možnosti zásahu ze strany organizací producentů, pak by záruky stanovené zákonodárcem EU pro řádné a účinné provádění těchto činností byly vážně omezeny. Organizace producentů by sice stále byly právně zodpovědné za jakoukoliv nesrovnalost, ale de facto by byly zbaveny všech prostředků k ovlivnění způsobu, kterým jsou dotčené činnosti prováděny, nebo k zajištění toho, aby poskytnuté veřejné prostředky byly skutečně použity k plnění cílů stanovených nařízením č. 2200/96. V tomto kontextu musí být zdůrazněno, že tím, že organizace producentů usilují o uznání, přijímají zvláštní závazek vis-à-vis vnitrostátním a unijním orgánům, a v důsledku toho tyto orgány pravidelně přezkoumávají dodržování použitelných předpisů a v případě porušení mohou organizace producentů penalizovat nebo jim ukládat sankce ( 28 ). Takové kontrolní nebo donucovací pravomoci však tyto orgány nemají vůči dodavatelům (nebo subdodavatelům) najatým organizací producentů.

43.

Požadavek, aby si organizace producentů zachovaly určitou míru kontroly vůči dodavatelům (a případně subdodavatelům), které najaly za účelem provádění hlavních činností stanovených nařízením č. 2200/96, je patrně inherentním požadavkem nařízení č. 2200/96.

44.

Nejdůležitější však je, že se tato podmínka kontroly vztahuje pouze na činnosti, které seskupení producentů musí vykonávat, aby bylo uznáno jako organizace producentů (například prodej veškeré produkce členů a poskytování technických prostředků pro skladování a balení jejich produkce) ( 29 ).

45.

V této souvislosti je nutné dodat, že organizace producentů jsou v určitých mezích oprávněny se podílet na jiných činnostech – bez ohledu na to, zda mají komerční povahu – nad rámec činností předpokládaných nařízením č. 2200/96 ( 30 ). Domnívám se, že by se požadavek kontroly na tyto doplňkové činnosti nutně neuplatnil. To znamená, že pokud provádění takových činnosti nebude přímo či nepřímo ovlivňovat řádné provádění základních činností podle uvedeného nařízení, není namístě dále omezovat svobodu podnikání organizací producentů.

46.

Konečně, můj závěr podporují nejen systematika a účel nařízení č. 2200/96, pokud jde o existenci požadavku kontroly podle článku 11 uvedeného nařízení. Jak uvedly vlády Spojeného království a Nizozemska, jakož i Komise, takový požadavek může být rovněž dovozen z kontextuálního výkladu samotného ustanovení. Toto tvrzení je založeno na dvou předpokladech.

47.

Článek 11 odst. 1 písm. d) bod 3 stanoví, že stanovy organizací producentů musí „[umožnit] členům organizace producentů kontrolovat demokratickým způsobem svou organizaci a její rozhodnutí“. Toto ustanovení lze těžko uvést do souladu s myšlenkou, že organizace producentů může na základě smluvního ujednání přiznat dodavateli plnou autonomii k plnění úkolů, které jí byly svěřeny, protože pokud by tak organizace producentů učinila, členové – producenti by de facto byli po dobu platnosti ujednání zbaveni jakéhokoliv oprávnění přezkoumávat rozhodnutí, která přijal dodavatel na účet organizace producentů.

48.

Je pravda – jak tvrdí Fruition – že rozhodnutí o tom, zda a za jakých podmínek může být dodavatel najat, bude nadále předmětem demokratické kontroly. Přesto se patrně jedná o příliš úzký výklad čl. 11 odst. 1 písm. d) bodu 3, jelikož jeho působnost by byla omezena na základní rozhodnutí přijímaná organizací producentů. Obecné znění ustanovení takový restriktivní výklad nepodporuje.

49.

Článek 11 odst. 2 rovněž podporuje tvrzení uvedená výše v bodě 46. Toto ustanovení zdůrazňuje dva klíčové pojmy v systematice nařízení č. 2200/96: i) účinnost činností, které musí organizace producentů provádět pro své členy, a ii) existenci dostatečných relevantních důkazů o těchto činnostech.

50.

Pokud jde o první pojem, čl. 11 odst. 2 stanoví, že organizace producentů „své členy účinně připravují na získávání technické pomoci nezbytné pro používání pěstitelských postupů šetrných k životnímu prostředí“, „svým členům účinně poskytují technické prostředky nezbytné ke skladování, obalové úpravě a uvádění produktů na trh“ a „zajišťují řádné obchodní a rozpočtové řízení úkolů, jež na sebe převzali“ ( 31 ). Pokud jde o druhý pojem, čl. 11 odst. 2 stanoví, že organizace producentů „prokáží [splnění podmínek pro uznání]“ a „skýtají dostatečnou záruku provádění, trvalosti a účinnosti jejich činností“.

51.

Domnívám se, že by organizace producentů nebyly schopné zajistit, aby tyto činnosti byly účinně a řádně prováděny, nebo by a fortiori, nebyly schopné poskytnout o nich dostatečné důkazy, pokud by si neponechaly nějakou možnost dohledu, pokud jde o činnosti svěřené dodavatelům.

52.

Uvedený přístup byl rovněž přijat Tribunálem při výkladu pravidel EU týkajících se EZOZF. Tribunál potvrdil rozhodnutí Komise, ve kterém bylo mimo jiné uvedeno, že uvádění produkce na trh ve smyslu článku 11 nařízení č. 2200/96 vyžaduje, aby organizace producentů skutečně kontrolovala prodejní podmínky a ceny. Tribunál rovněž rozhodl, že možnost delegovat úkol na třetí osobu představuje zvláštní metodu plnění dotčené povinnosti a nemá za účinek zbavení organizace producentů jejích povinností ( 32 ).

53.

Na základě výše uvedených skutečností navrhuji, aby Soudní dvůr vyložil článek 11 nařízení č. 2200/96 v tom smyslu, že vyžaduje, aby organizace producentů, která zajistila plnění základních činností podle tohoto nařízení externě, měla určitou míru kontroly nad svými dodavateli, aby bylo zajištěno, že uvedené činnosti budou prováděny účinně.

54.

Druhá a třetí otázka předkládajícího soudu, které mohou být zkoumány společně, se týkají míry kontroly, kterou organizace producentů musí mít nad svými dodavateli, aby byly splněny podmínky stanovené článkem 11 nařízení č. 2200/96. Konkrétně se předkládající soud táže, zda organizace producentů vykonává určitou míru kontroly, pokud organizace producentů a její dodavatelé mají společné společníky, a v důsledku toho jsou rozhodnutí přijímána konsenzuálně, i když dodavatel nemá smluvní povinnost dodržovat pokyny organizace producentů, pokud jde o činnosti, které mají být prováděny.

55.

Podle mého názoru je možné odpověď na tyto otázky dovodit z podrobného výkladu ustanovení, která byla zkoumána výše. V následujícím textu vysvětlím, proč podle mého názoru není požadavek kontroly podle článku 11 nařízení 2200/96 splněn, pokud organizace producentů nemá skutečnou možnost dohlížet nad činnostmi dodavatele, a případně zasáhnout, aby zajistila účinné provádění základních činností podle nařízení č. 2200/96.

56.

V odpovědi, kterou navrhuji na první otázku, jsem se pokusil ilustrovat, že organizace producentů musí mít určitou míru kontroly nad dodavateli, aby zajistila účinné provádění uvedených činností.

57.

V této souvislosti musí být právní požadavky stanovené článkem 11 splněny nejen v době, kdy organizace producentů žádá o uznání, ale po celou dobu její existence. Jediné výjimky z tohoto pravidla jsou výslovně stanoveny v nařízení ( 33 ).

58.

Za tímto účelem musí být organizace producentů schopny kdykoliv prokázat, že splňují relevantní podmínky. Článek 11 odst. 2 písm. b) ve skutečnosti objasňuje, že musí existovat dostatečné důkazy o tom, že organizace producentů provádějí činnosti „trvale“. Článek 12 nařízení č. 2200/96 kromě toho stanoví, že členské státy provádějí v pravidelných intervalech kontroly, zda uznané organizace producentů dodržují podmínky stanovené v nařízení. Uvedené kontroly mohou mít v případě nedodržení za následek sankce, a to i tak závažné, jako je odebrání uznání ( 34 ).

59.

Z těchto důvodů jsem toho názoru, že organizace producentů nemůže splnit požadavky článku 11 nařízení č. 2200/96, pokud není schopna kdykoliv zasáhnout u svých dodavatelů (subdodavatelů), aby zajistila řádný výkon činností zajišťovaných externě.

60.

Domnívám se, že existují dva způsoby, jak mohou být zajištěny možnosti dohledu a zásahu ze strany organizace producentů; zaprvé, pokud je dodavatel plně vlastněn organizací producentů a tato vlastnická struktura zůstává nezměněna po celou dobu, po kterou dodavatel plní úkoly, které mu byly svěřeny organizací producentů. V takovém případě – za předpokladu, že bude ověřeno, že podle vnitrostátního práva je organizace producentů na základě tohoto vlastnictví skutečně schopná vykonávat bezprostřední a rozhodující vliv na svou dceřinou společnost – se domnívám, že je kritérium kontroly splněno. Za takové situace by dodavatel jednal jako longa manus organizace producentů a rozdělení úkolů mezi různé úrovně korporátní struktury by představovalo pouze otázku vnitřní organizace. Dodavatel by nutně vykonával vůli organizace producentů a neexistovalo by nebezpečí neshody nebo odlišných obchodních zájmů mezi oběma subjekty. Zadruhé, organizace producentů může mít požadovanou míru kontroly na základě smluvních ujednání. Podle mého názoru by výslovná dohoda mezi stranami měla přínos v podobě stability a právní jistoty, které jsou důležité k zajištění toho, že si organizace producentů po celou dobu trvání smlouvy uchová relevantní oprávnění ke kontrole a případně k zásahu.

61.

Forma takové dohody a míra kontroly, která bude považována za dostatečnou, závisí na zvláštních okolnostech každé věci, a tudíž nemůže být popsána a priori a obecně.

62.

Podle mého názoru neexistuje specifická forma ujednání vyžadovaná pravidly EU. Ve skutečnosti ani není nutné, aby taková smluvní ujednání byla vždy zahrnuta do psaného dokumentu. Ústní smlouva, pokud je podle vnitrostátního práva platná, zajisté může postačovat, i když může být obtížné poskytnout dostatečné důkazy o její existenci ( 35 ).

63.

V každém případě, bez ohledu na formu ujednání, nemůže být dostatečná míra kontroly prokázána, pokud podle dohody není možné, aby organizace producentů dávala svým dodavatelům závazné pokyny, alespoň pokud jde o základní činnosti podle nařízení č. 2200/96. Při neexistenci takového oprávnění by organizace producentů neměla žádné prostředky k včasnému zásahu, aby zajistila nepřetržité plnění požadavků stanovených pro organizace producentů v relevantních pravidlech EU. Jak Fruition sama ve svém vyjádření přiznává, oprávnění ponechaná organizacím producentů by byla pouze oprávněními zásahu ex post, například neobnovení nebo předčasné ukončení smlouvy, nebo případně soudní řízení o náhradě škody za porušení smlouvy nebo deliktní jednání.

64.

Prostředky nápravy uvedené Fruition v důsledku toho nemohou být považovány za dostatečné. Zaprvé mohou nejvýše omezit nepříznivé důsledky vyplývající z jednání dodavatele, který porušuje smlouvu nebo právo. Ani členové-producenti, ani vedení organizace producentů by fakticky nebyli schopni zabránit protiprávnímu jednání dodavatele, i kdyby si byli vědomi navrhovaného jednání dodavatele a byli otevřeně proti němu. Zadruhé jakákoliv kompenzace, která by byla organizací producentů získána prostřednictvím soudního řízení, by snad mohla nahradit její ztráty, ale nemohla by napravit újmu, která by mohla vzniknout na trhu jako takovém. Jak bylo uvedeno výše, organizace producentů nejen sledují společné zájmy svých členů, ale jsou rovněž určeny k provádění některých činností ve prospěch trhu jako celku.

65.

Pokud jde o skutečnou míru kontroly, kterou si má OP zachovat, ta podle mého názoru do značné míry záleží na povaze a rozsahu externě zajišťovaných činností, jakož i na ostatních relevantních okolnostech věci (například na situaci na trhu, na obchodních strategiích a potřebách, na trvání smlouvy a podobně). Nicméně nespatřuji důvod, proč by se organizace producentů nutně sama musela zabývat specifickými podrobnostmi každodenních obchodních transakcí svěřených dodavatelům. Za obvyklých okolností může být pouhé oprávnění zasáhnout v případě nejvýznamnějších rozhodnutí, která musí být přijata v souvislosti s externě zajišťovanými činnostmi, považováno za dostatečné ke splnění požadavků článku 11 nařízení č. 2200/96.

66.

Domnívám se, že vnitrostátnímu soudu v každém případě přísluší, aby po přezkoumání všech relevantních skutečností ověřil, zda si organizace producentů ponechala takovou míru kontroly, která je podle článku 11 nařízení č. 2200/96 dostatečná.

67.

Vzhledem k tomu, že základním problémem, který vyvstal ve druhé a třetí otázce předkládajícího soudu, je tedy to, zda za takových okolností, jako jsou okolnosti v původním řízení, existuje míra kontroly požadovaná podle článku 11 nařízení č. 2200/96, budu se snažit být Soudnímu dvoru v tomto ohledu nápomocný.

68.

Domnívám se, že okolnosti popsané předkládajícím soudem samy o sobě nepostačují k tomu, aby byla splněna podmínka kontroly stanovená článkem 11. Podle mého názoru nejsou společnosti Northcourt a WWF plně vlastněny společností Fruition; tyto společnosti navíc nejsou smluvně zavázány k tomu, aby postupovaly podle pokynů organizace producentů.

69.

Pokud jde o první problém, pouhá skutečnost, že dodavatel a organizace producentů mají společné společníky nebo propojená vedení – na rozdíl od plného vlastnictví organizací producentů – v tomto ohledu nepředstavuje dostatečnou záruku. Korporátní struktury a podíly ve společnosti se totiž mohou v průběhu doby měnit a zájmy obou podniků, které v konkrétním okamžiku mohou být v dokonalém souladu, se mohou v budoucnosti rozcházet. Ještě důležitější je, že i když (někteří nebo všichni) členové-producenti mají většinový podíl v dodavateli, stále neexistuje jistota, zda dodavatel bude vždy respektovat vůli většiny členů-producentů. Jak správně uvádí předkládající soud, z důvodu rozdílného členství mezi oběma subjekty, která závisejí na různých podílech, jež může každý producent v obou subjektech ( 36 ) mít, a vzhledem k možnosti existence rozdílných zájmů mezi různými členy, mohou nastat případy, kdy se názor vyjádřený většinou členů-producentů stává menšinovým názorem mezi společníky dodavatele ( 37 ).

70.

Dále, pouhá praxe zavedená organizací producentů a jejím dodavatelem, pokud jde přijímání rozhodnutí na základě konsenzu, neposkytuje jistotu, že tento rozhodovací systém bude vždy dodržen. I kdyby závazné smluvní pravidlo ukládalo smluvním stranám povinnost přijímat rozhodnutí jednomyslně, pochybuji o tom, že by kontrola mohla být považována podle nařízení č. 2200/96 za dostatečnou. Jak správně zdůrazňuje předkládající soud, smluvní ujednání vyžadující jednomyslnost mohou vést k ochromení subjektu – status quo se prodlužuje, dokud všechny smluvní strany nesouhlasí s jiným postupem. Za takových okolností by organizace producentů nebyla schopna zajistit dodržení relevantních právních a smluvních pravidel, pokud sám dodavatel nebude souhlasit s postupem požadovaným organizací producentů. Pravidla o konsenzu nebo jednomyslnosti mají v podstatě za následek to, že se dva subjekty nacházejí v symetrickém postavení, zatímco vztah mezi organizací producentů a jejím dodavatelem musí být asymetrický. Podle nařízení č. 2200/96 si právě organizace producentů má zachovat kontrolu nad dodavatelem a nikoliv naopak. Jinými slovy, jak zdůraznilo Spojené království při jednání, v případě neshody mezi oběma subjekty musí být organizace producentů tím, kdo je oprávněn přijmout konečné rozhodnutí.

71.

Pokud jde o druhý problém týkající se existence právně závazné dohody mezi stranami, chtěl bych uvést, že ujednání uvedené v článku 7 návrhu obchodní dohody mezi Fruition a Northcourt by jistě nesplňovalo požadavek určité míry kontroly stanovený článkem 11 nařízení č. 2200/96. Podle uvedeného článku 7 by Northcourt měla „absolutní a neomezené uvážení, pokud jde o určení způsobu, kterým plní svoje závazky podle dohody a může zaměstnat a platit takové subdodavatele nebo nezávislé dodavatele, které bude podle svého uvážení považovat za vhodné“. Takový absolutní a nekontrolovaný prostor pro uvážení je zjevně v rozporu konceptem kontroly zavedeným článkem 11. Navíc neomezený prostor pro uvážení při najímání subdodavatelů se časem může ukázat jako problematický, pokud organizace producentů nemá stanovenou určitou formu kontroly nad těmito subdodavateli. Existuje samozřejmě významné riziko, že existence řetězce dodavatelů a subdodavatelů bude dále zmenšovat jakoukoliv skutečnou možnost dohledu a zásahu ze strany organizace producentů.

72.

Fruition nicméně tvrdí, že takový výklad článku 11 nařízení č. 2200/96 by v podstatě ignoroval tržní realitu, jelikož organizace producentů by v praxi nemohla v rychle probíhajícím prodeji ovoce a zeleniny kontrolovat všechny detaily každé obchodní transakce. Fruition dále tvrdí, že takový výklad nařízení by popřel oprávnění zmocněnce zavazovat zmocnitele, což by bylo v rozporu se standardní smluvní praxí.

73.

Tyto argumenty mě nepřesvědčily. Úvodem uvádím, že nařízení č. 2200/96 vyžaduje pouze takovou míru kontroly, jaká je nezbytná k tomu, aby organizace producentů mohly splňovat podmínky stanovené v nařízení. To neznamená, že organizace producentů musí být schopny zasahovat ve všech aspektech týkajících se obvyklého průběhu podnikání jejich dodavatelů; ani dodavatelé nemohou mít (více či méně) rozsáhlý prostor pro uvážení při plnění úkolů, které jim byly uloženy (například stanovení prodejních cen a výběr kupujících). Rovněž to neznamená, že dodavatel nemůže mít pravomoc zmocněnce a z tohoto titulu uzavírat smlouvy na účet zmocnitele, a tím zavazovat organizaci producentů.

74.

K tomu, aby organizace producentů mohly plnit požadavek kontroly podle článku 11, není dokonce ani nutné, aby skutečně využily svého kontrolního oprávnění; samotná skutečnost, že by tak mohly učinit, by podle mého názoru mohla postačovat ke splnění tohoto požadavku. Nicméně je zásadní, aby si organizace producentů zachovaly možnost zasáhnout, a případně zajistit účinné provádění základních činností podle nařízení č. 2200/96.

75.

V důsledku tohoto konstatuji, že míra kontroly požadovaná podle nařízení č. 2200/96 je splněna tehdy, pokud je dodavatel plně vlastněn organizací producentů po celou dobu trvání smlouvy a organizace producentů je na základě tohoto vlastnictví skutečně schopna vykonávat bezprostřední a rozhodující vliv nad svou dceřinou společností, nebo pokud existuje smluvní ujednání, které by organizaci producentů umožňovalo vydávat závazné pokyny dodavateli.

76.

Ve světle výše uvedeného navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na druhou a třetí otázku v tom smyslu, že článek 11 nařízení č. 2200/96 vyžaduje, aby si organizace producentů ponechala oprávnění dohlížet na své dodavatele, a případně zasáhnout za účelem zajištění účinného provádění základních činnosti podle uvedeného nařízení. Vnitrostátnímu soudu přísluší, aby v každém případě určil, zda míra kontroly, kterou si organizace producentů ponechala, tyto požadavky splňuje. Pouhá skutečnost, že organizace producentů a její dodavatelé mají společné společníky, a že v důsledku toho jsou rozhodnutí přijímána na základě konsenzu, nesplňuje podmínky kontroly podle výše uvedeného ustanovení.

77.

Podstatou čtvrté otázky vnitrostátního soudu je, zda skutečnost, že členský stát neprovedl čl. 6 odst. 2 nařízení č. 1432/2003, který vyžaduje, aby členské státy stanovily podmínky, za kterých organizace producentů může svěřit plnění jejích úkolů třetím osobám, má vliv na odpověď na předchozí otázky.

78.

Tato otázka se vrací ke skutečnosti, že Spojené království až do prosince roku 2009 nepřijalo v této souvislosti žádná prováděcí pravidla, což bylo dlouho poté, co se RPA rozhodla odebrat Fruition uznání jako organizace producentů.

79.

Jsem toho názoru, že neexistence vnitrostátních pravidel provádějících nařízení č. 6 odst. 2 1432/03 nemá vliv na výklad nebo použití nařízení č. 2200/96.

80.

Jak již bylo uvedeno, požadavek, aby organizace producentů měla určitou míru kontrolu nad svými dodavateli, vyplývá přímo ze struktury a – i když pouze implicitně – ze znění nařízení č. 2200/96.

81.

Míra kontroly, kterou nařízení č. 2200/96 vyžaduje, představuje minimální hranici, kterou zákonodárce EU považoval za nezbytnou k zajištění dodržování pravidel stanovených v základním nařízení, pokud jde o fungování organizací producentů.

82.

Článek 6 odst. 2 nařízení č. 1432/03 naopak členským státům umožňuje zavést další pravidla vyžadující přísnější míru kontroly a stanovily ustanovení procesní povahy nebo úpravu týkající se dokazování. Jinými slovy, členské státy mohou jít nad rámec minima stanoveného v článku 11 nařízení č. 2200/96, nebo pouze vyjasnit a definovat rozsah a meze, ve kterých organizace producentů mohou zajistit základní činnosti podle nařízení č. 2200/96 externě. Možnost členských států zavést další prováděcí pravidla je v souladu se skutečností, že systém zavedený nařízením č. 2200/96 je částečně decentralizovaný. Členské státy musí mimo jiné zkoumat žádosti o uznání podané organizacemi spotřebitelů a rozhodovat o nich a pravidelně provádět kontroly k zajištění dodržování relevantních pravidel.

83.

Avšak vzhledem k tomu, že nařízení č. 1432/2003 je prováděcím nařízením, jeho čl. 6 odst. 2 nemůže ovlivnit jakoukoliv povinnost stanovenou takovým ustanovením základního nařízení, jako je článek 11 nařízení č. 2200/96 ( 38 ). Kromě toho z ustálené judikatury vyplývá, že prováděcí nařízení musí být, je‑li to možné, vykládáno v souladu se základním nařízením ( 39 ).

84.

Na rozdíl od toho, co tvrdí Fruition, z použití rozkazovacího způsobu („shall“) v článku čl. 6 odst. 2 nařízení č. 1432/2003, tedy nelze dovodit, že toto ustanovení členským státům formálně ukládá mandatorní povinnost, jejíž nesplnění by odstranilo povinnost stanovenou organizacím producentů v základním legislativním nástroji.

85.

V nařízení č. 2200/96 nic nenaznačuje, že požadavek kontroly závisí na přijetí prováděcích pravidel dotyčným členským státem. Významnější však je, že odlišný výklad čl. 6 odst. 2 nařízení č. 1432/2003 by nebyl slučitelný s výše popsaným duchem a systematikou nařízení č. 2200/96.

86.

Konečně nejsem přesvědčen argumentem společnosti Fruition, že by výklad zde navrhovaný představoval nepřípustné retroaktivní použití pokynů vydaných orgány Spojeného království v prosinci roku 2009 a jako takový by byl v rozporu se zásadou právní jistoty.

87.

Postačí znovu uvést, že požadavek kontroly je inherentní článku 11 nařízení č. 2200/96, tedy ustanovení, které je stanoveno v legislativním aktu Evropské unie, a proto je na základě článku 288 SFEU v plném rozsahu závazné a přímo použitelné ve všech členských státech. Nařízení č. 2200/96, které bylo řádně zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie, rovněž předchází skutkovým okolnostem dotčeným v původním řízení. Mimochodem uvádím, že čl. 21 odst. 1 nařízení č. 1432/2003 poskytuje určitou právní ochranu těm organizacím, kterým bylo odebráno uznání navzdory tomu, že jednaly v dobré víře ( 40 ).

88.

Z těchto důvodů navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na čtvrtou otázku položenou vnitrostátním soudem v tom smyslu, že neprovedení čl. 6 odst. 2 nařízení č. 1432/2003, který vyžaduje, aby členský stát stanovil podmínky, za kterých organizace producentů mohou svěřit plnění svých úkolů třetím osobám, nemá vliv na odpovědi na předchozí otázky.

89.

Ve světle výše uvedeného navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky High Court of Justice of England & Wales, Queen’s Bench Division (Spojené království) takto:

i)

zajištění plánování produkce a její přizpůsobení poptávce, zejména stran jakosti a množství;

ii)

koncentrace nabídky a uvádění produktů vyprodukovaných jejími členy na trh;

iii)

optimalizace produkčních nákladů a stabilizace cen producentů.“