1. 

Prostřednictvím projednávané předběžné otázky se Berufsgericht für Heilberufe bei dem Verwaltungsgericht Gießen (dále jen „Berufsgericht“) táže na soulad disciplinárního režimu pro lékařské profese ve spolkové zemi Hesensko (Německo) s unijním právem. Konkrétně se projednávaná věc týká použití vnitrostátního disciplinárního režimu, vycházejícího ze stavovských předpisů přijatých lékařskou komorou, na lékaře usazeného v Řecku a příležitostně poskytujícího služby v Německu.

2. 

Soudní dvůr musí zaprvé posoudit, zda se na tento případ vztahuje směrnice 2005/36 o uznávání odborných kvalifikací ( 2 ). Zadruhé poskytuje tato věc prostor k přesnějšímu vymezení přiměřenosti režimů sazeb a reklamy a z nich plynoucích sankcí v případě přeshraničního poskytování lékařských služeb.

3.

Článek 5 směrnice 2005/36 stanoví:

„Zásada volného poskytování služeb

1.   Aniž jsou dotčeny zvláštní právní předpisy Společenství a články 6 a 7 této směrnice, neomezí členské státy z žádného důvodu vztahujícího se k odborné kvalifikaci poskytování služeb v jiném členském státě:

2.   Tato hlava se použije pouze tehdy, pokud se poskytovatel služby pohybuje na území hostitelského členského státu, aby zde dočasně a příležitostně vykonával povolání uvedené v odstavci 1.

Povaha dočasného a příležitostného poskytování služeb se posuzuje případ od případu, zejména s ohledem na dobu trvání, četnost, pravidelnost a nepřetržitost.

3.   Pokud se poskytovatel služeb pohybuje, podléhá pravidlům pro výkon povolání stavovské, zákonné nebo správní povahy, která jsou přímo spojena s odbornou kvalifikací, například definice povolání, užívání profesních označení a vážné zanedbání povinné péče při výkonu povolání, které přímo a konkrétně souvisí s ochranou a bezpečností spotřebitele, jakož i disciplinárním předpisům, které se v hostitelském členském státě vztahují na odborníky, kteří zde vykonávají stejné povolání.“

4.

Etický kodex lékařek a lékařů Hesenska, přijatý zemskou lékařskou komorou této spolkové země, v § 12 stanoví:

„Účtované honoráře musí být přiměřené. Nestanoví-li zákonné úhradové předpisy jinak, je základem pro výpočet honoráře úřední sazebník lékařských výkonů (GOÄ). Lékař nesmí bez řádného důvodu účtovat sazby nižší než stanovené v GOÄ. V případě smluvního honoráře přihlíží lékař k majetkovým poměrům plátce.“

5.

Ustanovení § 27 kodexu, nadepsaného „Dovolené informace a reklama v rozporu s profesní etikou“, stanoví:

„1.   Účelem následujících ustanovení Etického kodexu je zaručit ochranu pacienta prostřednictvím poskytnutí přiměřených a vhodných informací a zabránit komercializaci lékařské profese v rozporu s představou, kterou má lékař o sobě samém.

2.   V souladu s touto zásadou může lékař poskytovat věcné informace vztahující se k profesi.

3.   Reklama v rozporu s profesní etikou se lékařům zakazuje. V rozporu s profesní etikou je především reklama, která svým obsahem nebo svou formou chválí, zavádí nebo srovnává. Lékař nesmí u jiných osob takovou reklamu iniciovat ani trpět. Tím nejsou dotčená jiná zákonná ustanovení o zakázané reklamě.

[…]“

6.

Dr. Kostas Konstantinides, řecký lékař s bydlištěm v Řecku, provozuje lékařskou praxi v Řecku, kde má své hlavní sídlo. Jako praktický lékař registrovaný v Řecku je členem příslušné profesní komory tohoto státu.

7.

Od roku 2006 dojíždí Dr. Konstantinides na jeden či dva dny měsíčně do Německa, konkrétně do Hesenska, kde ve zdravotnickém zařízení Elizabethenstift v Darmstadtu provádí operační zákroky. Působení Dr. Konstantinidese je omezeno výlučně na provádění vysoce specializovaných chirurgických zákroků, přičemž ostatní služby spojené se zákroky, například domluvu termínů či pooperační péči, zajišťuje personál uvedeného zdravotnického zařízení.

8.

Jeden z pacientů Dr. Konstantinidese operovaných v Německu podal k Lékařské komoře Spolkové země Hesensko stížnost, ve které zpochybnil výši vyúčtování vystaveného Dr. Konstantinidesem. Na základě tohoto návrhu otevřela komora šetření, které vyústilo v zahájení disciplinárního řízení před Berufsgericht.

9.

V návrhových žádáních podaných k předkládajícímu soudu žádala komora uložení sankce za dvě provinění. První provinění souvisí s režimem sazeb, jelikož podle komory účtoval Dr. Konstantinides, v rozporu s příslušnými stavovskými předpisy, nepřiměřenou cenu. Předmětem druhého provinění je reklama Dr. Konstantinidese. Podle komory propagoval Dr. Konstantinides na internetových stránkách svou profesní činnost v Německu za pomoci takových výrazů jako „Německý institut“ či „Evropský institut“. Komora se domnívá, že taková praxe je pro adresáty služby matoucí, jelikož může vyvolat dojem, že je služba poskytována ve stálém ústavním zařízení spojeném s vědeckým výzkumem.

10.

Na návrh Lékařské komory Spolkové země Hesensko zahájil Berufsgericht proti Dr. Konstantinidesovi disciplinární řízení. V průběhu tohoto řízení dospěl Berufsgericht k názoru, že pochybnosti, které vyvstaly, odůvodňují položení předběžné otázky Soudnímu dvoru.

11.

Dne 19. září 2011 došla soudní kanceláři Soudního dvora žádost Berufsgericht o rozhodnutí o předběžné otázce, která obsahovala tyto předběžné otázky:

Představují pozměňující právní úpravy přijaté za účelem provedení směrnice 2005/36/ES týkající se § 3 odst. 1 a 3 Hessisches Gesetz über die Berufsvertretungen, die Berufsausübung, die Weiterbildung und die Berufsgerichtsbarkeit der Ärzte, Zahnärzte, Tierärzte, Apotheker, Psychologischen Psychotherapeuten und Kinder- und Jugendlichenpsychotherapeuten (Heilberufsgesetz) [Hesenský zákon o profesních zástupcích, výkonu povolání, dalším vzdělávání a jurisdikci profesních soudů ve vztahu k lékařům, zubním lékařům, veterinářům, lékárníkům, psychologům s psychoterapeutickým výcvikem a psychoterapeutům pro děti a mladistvé (zákon o lékařských profesích)] ve znění zveřejněném dne 7. února 2003 (GVBl. I s. 123), ve znění zákona ze dne 24. března 2010 (GVBl. I s. 123), Drittes Gesetz zur Änderung des Heilberufsgesetzes (Třetí zákon, kterým se mění zákon o lékařských profesích) ze dne 16. října 2006 (GVBl. I s. 519) správné provedení výše uvedených právních úprav ve směrnici 2005/36/ES v rozsahu, v němž se jak relevantní etické kodexy, tak ustanovení o jurisdikci profesních soudů v šestém oddílu Heilberufsgesetz v plném rozsahu použijí na poskytovatele služeb (zde: lékařky a lékaře) dočasně působící v hostitelském státě v rámci volného pohybu služeb podle článku 57 SFEU (bývalý článek 50 Smlouvy o ES)?“

12.

Písemné vyjádření předložili Dr. Konstantinides, Lékařská komora Spolkové země Hesensko, vlády Francouzské republiky, Řecké republiky, Nizozemského království, České republiky, Španělského království a Portugalské republiky, jakož i Komise.

13.

Zástupci Dr. Konstantinidese, Lékařské komory Spolkové země Hesensko, a zmocněnci Francouzské republiky, Portugalské republiky a Komise přednesli svá ústní vyjádření na jednání, které se konalo dne 19. září 2012.

14.

Ačkoli žádný z účastníků původního řízení ani členské státy, které jsou účastníky tohoto řízení, nezpochybnili přípustnost projednávané otázky, Komise vyjádřila pochybnosti o tom, zda Berufsgericht splňuje požadavky na „soud“ podle článku 267 SFEU.

15.

Vzhledem k tomu, že Soudní dvůr může i bez návrhu zkoumat, zda jsou splněny požadavky Smluv na předložení předběžné otázky, poznamenám spolu s Komisí jen stručně, že předkládající soud je „soudem“ ve smyslu článku 267 SFEU ( 3 ). Jak uvádí Komise, jde o stálý orgán zřízený zákonem se závaznou pravomocí a řízení před ním naprosto splňuje zásadu kontradiktornosti. Dále jde o orgán pověřený uplatňováním předpisů a jeho členové požívají postavení zaručující jejich nezávislost. Komise tyto rysy podrobně popsala ve svém vyjádření ( 4 ) a žádný z účastníků řízení ani ze států, které předložily vyjádření, je nezpochybnil.

16.

Mám tudíž za to, že Soudní dvůr je příslušný k rozhodnutí o projednávané předběžné otázce.

17.

Jiná věc je přípustnost dvou ze čtyř otázek položených předkládajícím soudem.

18.

Ve druhé otázce části A se totiž Berufsgericht táže na soulad stavovského regulačního rámce, který neobsahuje tarifní položku pro sporné plnění, s unijním právem. Jak podotkl předkládající soud, ale i účastníci původního řízení, tato otázka vychází ze zvláštní povahy stavovské úpravy spolkové země Hesensko, která podle některých účastníků řízení, kteří předložili vyjádření, může vzbuzovat pochybnosti i o ústavnosti podle německého vnitrostátního práva.

19.

Tyto potíže ovšem nemohou mít vliv na příslušnou odpověď z hlediska unijního práva. Na otázky ústavnosti či vnitrostátní legality, které lze dosáhnout určitým legislativnětechnickým postupem, není možné nahlížet prizmatem unijního práva, pokud nebrání účinnému výkonu jím přiznaných práv. Níže ukážu, že regulační rámec vytvořený Lékařskou komorou Spolkové země Hesensko může mít vliv na výklad Smlouvy v konkrétním případě Dr. Konstantinidese, avšak učiním tak v rámci posuzování odůvodnění omezení volného pohybu služeb, a nikoli v rámci samostatného posouzení této záležitosti jakožto otázky přezkoumatelné nezávisle.

20.

Mám tedy za to, že v souladu se zdejší judikaturou ( 5 ) je třeba druhou otázku prohlásit za nepřípustnou, jelikož nemá žádnou souvislost s ostatními otázkami a není užitečná pro vyřešení pochybností předkládajícího soudu stran unijního práva.

21.

Podobně se otázka zařazená do části B týká slučitelnosti § 3 odst. 3 Heilberufsgesetz s článkem 6 směrnice 2005/36. V daném případě má předkládající soud pochybnosti o legalitě vnitrostátního režimu, který „co do práv a povinností“ staví poskytovatele přeshraničních služeb na roveň poskytovatelům služeb usazeným v hostitelském státě. Konkrétně se tyto pochybnosti vztahují na případ poskytovatele přeshraničních služeb, který má povinnost formálního členství podle čl. 6 prvního pododstavce písm. a) směrnice 2005/36.

22.

Předkládající soud ovšem nevysvětlil, do jaké míry jsou tyto otázky relevantní pro konkrétní situaci Dr. Konstantinidese. Z předkládacího usnesení jednoznačně neplyne, zda požadavek formálního členství stanoví obecně německý právní řád nebo spolková země Hesensko anebo lékařská komora této spolkové země ani zda jde o případ Dr. Konstantinidese. Otázka se velmi obecně týká hypotetického rozporu německé právní úpravy se směrnicí 2005/36 a soud podle mě neobjasnil, do jaké míry přispívá k rozhodnutí o právním postavení Dr. Konstantinidese v původním řízení. Mám tudíž za to, že jde o hypotetickou otázku, na kterou by Soudní dvůr neměl v tomto řízení odpovídat.

23.

Před samotným přezkumem zbývajících dvou otázek Berufsgericht je nezbytné upřesnit ještě jednu věc.

24.

Otázky předkládajícího soudu se týkají souladu § 12 odst. 1 a § 27 odst. 1 až 3 Berufsordnung für die Ärztinnen und Ärzte in Hessen se směrnicí 2005/36. Nicméně, jak plyne i z vyjádření předložených v tomto řízení, zdaleka není jasné, zda je tato směrnice v projednávané věci vůbec použitelná. To mě vede k závěru, že je nutné nejprve vymezit unijní právní rámec použitelný na projednávanou věc, neboť v této otázce mají účastníci řízení, státy, které předložily vyjádření, i Komise značně odlišné názory.

25.

Dr. Konstantinides se domnívá, že se uvedený předpis vztahuje výlučně na poskytovatele služeb, kteří jsou členy profesní komory v hostitelském členském státě; takový výklad by jej vylučoval z osobní působnosti čl. 5 odst. 3 směrnice 2005/36. Komora naproti tomu tvrdí, že na základě uvedeného předpisu se v případě lékařské služby poskytnuté na německém území uplatní německé právo v celém svém rozsahu.

26.

Členské státy a Komise hájí podobný postoj, jen argumentují jinak. Nizozemské království, Česká republika, Portugalská republika a Komise se domnívají, že čl. 5 odst. 3 směrnice 2005/36 odkazuje jen na vnitrostátní ustanovení upravující přístup k regulované činnosti v jiném členském státě. To není případ stavovských předpisů, které jako v projednávaném případě upravují činnost a jejichž předmětem je cena a propagace činnosti, nikoli přístup k ní. Ustanovením unijního práva použitelným na daný případ je proto článek 56 SFEU, nikoli směrnice 2005/36. S tímto výkladem se neztotožňuje Francouzská republika, podle které je citovaná směrnice naprosto použitelná na věc v původním řízení, jelikož odkaz na „disciplinární[…] předpis[y], které se v hostitelském členském státě [uplatní,]“ zahrnuje disciplinární režimy regulovaných povolání bez ohledu na jejich předmět. Všechny členské státy ovšem shodně tvrdí, že německý právní řád včetně stavovských předpisů je v souladu s unijním právem.

27.

Článek 5 odst. 3 směrnice 2005/36 vyvolává po prvním přečtení jisté rozpaky. Na první pohled se zdá, že se toto ustanovení dělí na dvě části, z nichž jedna se týká stavovských předpisů spojených s odbornou kvalifikací a druhá disciplinárních předpisů vztahujících se na odborníky. Toto rozdělení je ovšem jen zdánlivé, jelikož toto ustanovení odkazuje na týž právní rámec, který obsahuje hmotněprávní normy i disciplinární pravidla. Dokládá to i bod 8 odůvodnění citované směrnice, podle kterého „[n]a poskytovatele služeb by se měla vztahovat disciplinární pravidla hostitelského členského státu, která jsou přímo a konkrétně spojena s odbornými kvalifikacemi“ ( 6 ).

28.

Další rozpaky plynou z citovaného ustanovení tam, kde stanoví, že se na všechny odborníky vztahují i pravidla spojená s „vážn[ým] zanedbání[m] povinné péče při výkonu povolání, které přímo a konkrétně souvisí s ochranou a bezpečností spotřebitele“. Překvapivost tohoto ustanovení spočívá v tom, že věcná působnost směrnice 2005/36 je striktně omezena na harmonizaci podmínek přístupu k regulovanému povolání v jiném členském státě, a nikoli podmínek výkonu činnosti. Vyplývá to z článku 1, podle kterého je účelem této směrnice stanovit „pravidla, podle nichž členský stát […] podmiňuje přístup k regulovanému povolání nebo jeho výkon na svém území získáním určité odborné kvalifikace […]“. Harmonizovat výkon profesních činností má totiž směrnice 2006/123/ES o službách na vnitřním trhu ( 7 ), která se, jak správně podotkla Komise, na lékařské služby nevztahuje ( 8 ).

29.

Mám tudíž za to, že směrnici 2005/36 a konkrétně její čl. 5 odst. 3 je třeba vykládat jednotně v tom smyslu, že obsahuje jediné pověření určené členským státům, které jim umožňuje, aby na poskytovatele služeb vztáhly všechna (etická i disciplinární) pravidla úzce související s odbornou kvalifikací. Vysvětlení vsuvky, podle které lze přijmout pravidla spojená s „vážn[ým] zanedbání[m] povinné péče při výkonu povolání“, vidím tedy v tom, že je třeba ji chápat jako odkaz na situace, kdy disciplinární režim zaměřený na vymezené profesní jednání stanoví zároveň disciplinární sankce, které se dotýkají oprávnění používat profesní označení nebo jeho užívání. Jestliže tedy vážné zanedbání povinné péče při výkonu povolání, které plyne z výkonu lékařské profese, vede k odebrání titulu nebo k dočasnému zákazu používat profesní označení, jedná se o disciplinární opatření, které kombinuje přístup k povolání s výkonem činnosti. Článek 5 odst. 3 směrnice 2005/36 sice umožňuje členským státům, aby ve svých právních řádech stanovily opatření takové povahy, ale s ohledem na jejich tíživost tak činí jen pro „vážné“ situace.

30.

S ohledem na navrhovaný výklad čl. 5 odst. 3 směrnice 2005/36 mám za to, že disciplinární pravidla spojená s režimem sazeb a reklamy na činnosti v rámci regulovaného povolání, což je i případ lékařských služeb, nespadají do věcné působnosti tohoto ustanovení. Jednání vytýkané Dr. Konstantinidesovi souvisí s jeho obchodní strategii použitou k získání klientely a k účtování odměn za své služby. Nic z toho nevede k disciplinárnímu opatření souvisejícímu s profesním označením či s vážným zanedbáním povinné péče při výkonu povolání, jehož disciplinární důsledky by se odrazily na onom profesním označení. Z toho důvodu a vzhledem k tomu, že směrnice 2005/36 se na případ Dr. Konstantinidese nevztahuje, je ustanovením unijního práva použitelným na projednávanou věc článek 56 SFEU, který zaručuje volný pohyb služeb na vnitřním trhu.

31.

Po vymezení právního rámce použitelného na skutkové okolnosti věci je namístě odpovědět na první a třetí otázku, které předkládající soud položil v části A.

32.

Podstatou první otázky, kterou v části A položil Berufsgericht, je, zda takové ustanovení stavovských předpisů, jako je § 12 odst. 1 Berufsordnung für die Ärztinnen und Ärzte in Hessen, ve znění změn z roku 2008, který pod hrozbou disciplinární sankce vyžaduje, aby honoráře lékařů byly přiměřené, je v souladu s unijním právem, konkrétně s článkem 56 SFEU.

33.

Užitečnou odpověď lze předkládajícímu soudu dát teprve po vymezení základních charakteristik režimu sazeb obsaženého v § 12 Berufsordnung für die Ärztinnen und Ärzte in Hessen.

34.

Jak uvádí předkládající soud, citovaný § 12 vyžaduje, aby lékaři zapsaní u Lékařské komory Spolkové země Hesensko počítali svou odměnu v souladu s GOÄ přijatým komorou. Pro výkony neuvedené v sazebníku vyžaduje § 12 uzavření „smlouvy o honoráři“ anebo stanovení „přiměřených“ sazeb, přičemž je vždy nezbytné brát zřetel k majetkovým poměrům příjemce služby.

35.

Předkládající soud zdůrazňuje, že služba poskytnutá Dr. Konstantinidesem není ve výčtu uvedeném v GOÄ. Právě proto, že existoval prostor pro stanovení ceny, vyjádřil s ní jeden z pacientů Dr. Konstantinidese nesouhlas. Komora se s pacientem ztotožňuje a je také toho názoru, že sazby Dr. Konstantinidese jsou nepřiměřené a odůvodňují uložení disciplinární sankce. Kostas Konstantinides ovšem poukázal na to, a komora to uznala, že věc posuzoval s ohledem na sazebník rovnocenných lékařských služeb.

36.

Vzhledem k popsanému právnímu a skutkovému rámci je nyní třeba posoudit, zda uplatňování vnitrostátní právní úpravy v podobě prosazované profesní komorou vede k omezení volného pohybu služeb podle článku 56 SFEU a zda je toto omezení odůvodnitelné.

37.

Zaprvé je třeba poukázat na to, že skutečnost, že vnitrostátní právní rámec je výsledkem samoregulační činnosti profesní korporace, nijak nebrání použití ustanovení Smlouvy o svobodách. Soudní dvůr již totiž mnohokrát zopakoval, že svobody pohybu se vztahují i na „právní předpisy neveřejné povahy, jejichž cílem je upravit hromadným způsobem samostatně výdělečnou činnost a poskytování služeb“ ( 9 ). Odstranění překážek volného pohybu služeb mezi členskými státy by naopak bylo ohroženo, kdyby zrušení překážek státního původu mohlo být neutralizováno překážkami vyplývajícími z výkonu právní autonomie sdružení a organizací nespadajících pod veřejné právo ( 10 ).

38.

Konkrétně v kontextu volného pohybu služeb Soudní dvůr opakovaně rozhodl, že poskytovatelé takových služeb, zejména pokud jde o činnosti v rámci regulovaných povolání, mohou podléhat pravidlům hostitelského státu, je‑li jejich použití odůvodněno obecným zájmem. Již v roce 1974 potvrdil Soudní dvůr ve věci Van Binsbergen ( 11 ) legalitu „zvláštních požadavků předepsaných poskytovateli, jež vyplývají z použití stavovských pravidel odůvodněných obecným zájmem – zvláště pak z pravidel organizace, odborné kvalifikace, profesní etiky, dohledu a odpovědnosti – která se vztahují na každou osobu usazenou na území státu, v němž je plnění poskytováno“ ( 12 ). K příležitostně poskytovaným přeshraničním službám Soudní dvůr v rozsudku Van Binsbergen dodal, že článek 56 SFEU nemůže sloužit k tomu, „aby se [poskytovatel služeb] vyhnul stavovským pravidlům, která by na něho byla použitelná, usadil‑li by se na území tohoto státu“ ( 13 ). Tento základní přístup byl do dnešního dne zopakován mnohokrát ( 14 ).

39.

Jde ovšem jen o východisko pro posouzení podle článku 56 SFEU, jelikož podrobení stavovským pravidlům, jak rozhodl Soudní dvůr v samotném rozsudku Van Binsbergen a v následné judikatuře, je v souladu se Smlouvou jen tehdy, není-li omezující, a je‑li omezující, pak je‑li odůvodněné ( 15 ). Znamená to tedy, že uvedená stavovská pravidla mohou představovat omezení volného pohybu služeb a případně být odůvodněna některou z výjimek stanovených Smlouvami a judikaturou Soudního dvora.

40.

V souvislosti se stavovskými tarify přijatými profesními komorami Soudní dvůr v rozsudku Cipolla a další ( 16 ) skutečně potvrdil omezující potenciál opatření tohoto typu z hlediska článku 56 SFEU. K italské právní úpravě, která advokátům zakazovala odchýlit se smluvně od minimálních odměn stanovených tarifem podle vnitrostátní právní úpravy, Soudní dvůr uvedl, že takové opatření „může učinit obtížnějším přístup advokátů usazených v jiném členském státě, než je Italská republika, na italský trh právních služeb, a tedy může omezit výkon jejich činností poskytování služeb v posledně uvedeném členském státě“ ( 17 ). S odkazem na rozsudek Caixabank (čímž byla argumentace tam uvedená pro usazování rozšířena na oblast služeb) ( 18 ) poukazuje v rozsudku Cipolla na to, jak uvedený zákaz zbavuje advokáty z jiných členských států možnosti „účinněji konkurovat“, takže představuje omezení volného pohybu služeb ( 19 ).

41.

Dr. Konstantinidesovi vytýká Lékařská komora Spolkové země Hesensko, že za poskytnutou službu požadoval nepřiměřenou cenu, a navrhuje, aby mu za to byla uložena disciplinární sankce. Je zcela zjevné, že se nepožaduje abstraktní posouzení tarifního regulačního rámce pro lékaře ze spolkové země Hesensko, nýbrž jeho konkrétní uplatnění na takový případ, jako je případ Dr. Konstantinidese.

42.

V tomto konkrétním kontextu je třeba poukázat na to, že služba poskytnutá Dr. Konstantinidesem není uvedena v GOÄ. Podle pravidel stavovské etiky byl proto povinen požadovat přiměřenou cenu a přihlížet přitom k majetkovým poměrům příjemce služby. Podle předkládajícího soudu použil Dr. Konstantinides na zákrok tarifní položku, která se nejvíce blíží provedenému zákroku, což podle názoru soudu sazebník v zásadě umožňuje.

43.

Nicméně skutečnost, že nezávislý odborník čelí uložení disciplinární sankce z důvodu, že naúčtoval cenu v rámci mezí volného uvážení, které stavovská pravidla připouští, evidentně staví tohoto odborníka do právní nejistoty, která může omezit jeho činnost anebo ji učinit méně atraktivní. Hrozba vážné disciplinární sankce, která může dosáhnout až 50000 eur, či dokonce prohlášení nehodnosti vykonávat povolání, a to jen z důvodu naúčtování ceny odpovídající některé ze služeb obsažených v GOÄ, bezpochyby představuje z pohledu poskytovatele služeb usazeného v jiném členském státě omezení volného pohybu služeb.

44.

Takové okolnosti, jaké nastaly v projednávaném případě, kdy poskytovatel služeb usazený v jiném členském státě, kterému stavovské předpisy hostitelského členského státu dovolují určit cenu služby, čelí obvinění z disciplinárního provinění za to, že účtoval údajně nepřiměřenou sazbu, která však vycházela ze sazeb za rovnocenné služby, tudíž představují omezení volného pohybu služeb.

45.

Komise za účelem odůvodnění omezení volného pohybu služeb vyplývajícího z okolností projednávaného případu poukazuje na to, že mohou souviset s cílem ochrany zdraví a spotřebitelů.

46.

Komise v tomto ohledu poznamenává, že podkladů pro posouzení není mnoho. Vzhledem k tomu, že předkládající soud i účastníci původního řízení vycházejí ve své argumentaci z domnělého porušení směrnice 2005/36, je odkazů na cíle sledované pravidly profesní etiky a disciplinárními pravidly uplatňovanými vůči lékařům ve spolkové zemi Hesensko jen poskrovnu. Posoudit, s přihlédnutím k argumentům účastníků řízení, zda situace, ve které se ocitl Dr. Konstantinides, může být odůvodněna ochranou zdraví a spotřebitelů, bude proto muset předkládající soud.

47.

Při tomto posuzování bude muset předkládající soud zohlednit především to, zda jde o cíl legitimní a vycházející z obecného zájmu, což je v případě ochrany zdraví a spotřebitelů rozhodně splněno ( 20 ). Budou‑li však v řízení namítnuty i jiné než výše uvedené cíle, bude muset jít o cíle, které skutečně odpovídají požadavkům obecného zájmu.

48.

Dále bude muset předkládající soud posoudit, zda je opatření uložené Dr. Konstantinidesovi vhodné k dosažení sledovaného cíle a zda nejde nad rámec toho, co je pro jeho dosažení nezbytné ( 21 ). Přezkum vhodnosti pro tyto účely spočívá v posouzení, zda opatření logicky souvisí s cíli, zatímco přezkum nezbytnosti musí být zaměřen na přísnost zvoleného opatření ( 22 ). U posledně uvedené otázky je důležité, aby předkládající soud posoudil nezbytnost opatření z pohledu zahraničního poskytovatele služeb, a nikoli z pohledu poskytovatele usazeného v hostitelském státě. V případě, kdy existuje určitý prostor pro stanovení ceny služby a kdy se jedná o vysoce specializovanou službu poskytovanou odborníkem z jiného členského státu, je potřebné takovým odborníkům v rámci mezí volného uvážení přiznaného jim stavovskými předpisy zaručit, aby nebyli vystavováni tíživým procedurám omezujícím jejich práva, které je mohou odradit od přemisťování do hostitelského státu.

49.

Předkládající soud proto musí s přihlédnutím k výše uvedeným požadavkům posoudit, zda jsou cíle sledované právní úpravou v podobě, v jaké má být uplatněna vůči Dr. Konstantinidesovi, skutečně odůvodněny obecným zájmem a zda jsou sporná opatřená vhodná k dosažení těchto cílů a nejdou nad rámec toho, co je pro jejich dosažení nezbytné.

50.

S ohledem na vše uvedené navrhuji Soudnímu dvoru, aby rozhodl, že takové okolnosti, jaké nastaly v projednávaném případě, kdy poskytovatel služeb usazený v jiném členském státě, kterému stavovské předpisy hostitelského členského státu dovolují určit cenu služby, čelí obvinění z disciplinárního provinění za to, že účtoval údajně nepřiměřenou sazbu, která však vycházela ze sazeb za rovnocenné služby, představují omezení volného pohybu služeb.

51.

Předkládající soud musí posoudit, zda jsou cíle sledované právní úpravou v podobě, v jaké má být uplatněna vůči Dr. Konstantinidesovi, skutečně odůvodněny obecným zájmem a zda jsou sporná opatřená vhodná k dosažení těchto cílů a nejdou nad rámec toho, co je pro jejich dosažení nezbytné.

52.

Třetí otázkou se Berufsgericht táže, zda unijní právo, v tomto případě článek 56 SFEU, brání takovému stavovskému disciplinárnímu režimu, který stejně jako § 27 odst. 1 až 3 Berufsordnung für die Ärztinnen und Ärzte in Hessen zakazuje a sankcionuje reklamu, která je v rozporu s představou o povolání nebo s profesní etikou.

53.

Přestože je otázka předkládajícího soudu formulována obecně a odkazuje na platné stavovské předpisy, je nepochybné, že míří konkrétně na sankci, kterou komora navrhuje pro Dr. Konstantinidese za jeho reklamní činnosti na internetu. Soud uvádí, že internetové stránky Dr. Konstantinidese propagovaly jeho činnost za pomoci výrazů „Evropský institut“ a „Německý institut“, čímž byla adresátům služby vnuknuta myšlenka, že služba bude poskytována ve stálém vědeckovýzkumném zařízení, což – jak plyne ze spisu – neodpovídá činnosti, kterou Dr. Konstantinides skutečně vyvíjí, alespoň v Německu.

54.

K zodpovězení této otázky je třeba znovu odkázat na judikaturu Soudního dvora týkající se zvláštních požadavků předepsaných poskytovateli služby, jež vyplývají z použití stavovských pravidel odůvodněných obecným zájmem v hostitelském státě. V tomto ohledu platí, že není-li služba upravena unijními harmonizačními předpisy, představují taková vnitrostátní pravidla pro reklamu na regulované činnosti, jako jsou etická pravidla pro reklamu platná pro lékaře, vycházející z legitimního zájmu ochránit příjemce služby, „stavovská pravidla odůvodněná obecným zájmem“ ve smyslu rozsudku Van Binsbergen ( 23 ).

55.

Nicméně, jak již uvedl generální advokát Y. Bot ve svém stanovisku ve věci Corporación Dermoestética ( 24 ), reklama má „rozhodující vliv na možnost obchodní společnosti usadit se v novém členském státě a vyvíjet v něm činnost“, jelikož „spotřebitelé se tak snáze zbavují starých návyků, což podporuje konkurenci“ ( 25 ). Tento význam je ještě výraznější u svobodných povolání, která podléhají různorodým stavovským pravidlům, jež představují ještě další překážku pro jejich pronikání na trh jiného členského státu. Nepřekvapí proto, že Soudní dvůr posuzuje omezující povahu opatření tohoto typu zvlášť bedlivě.

56.

V rozsudku Alpine Investments z roku 1995 poznamenal Soudní dvůr, že zákaz, který „zbavuje dotčené hospodářské subjekty možnosti rychlého a přímého nabízení výrobků a služeb a kontaktování potenciálních klientů v jiných členských státech […] může představovat omezení svobody poskytování služeb v zahraničí“ ( 26 ). Tento názor navazoval na tehdejší judikaturu v oblasti přeshraniční televizní reklamy ( 27 ), ale kontrolu podle článku 56 SFEU vztáhl na zdánlivě vnitrostátní službu, neboť nizozemské vnitrostátní opatření dotčené ve věci Alpine Investments dopadalo výlučně na podniky usazené v Nizozemsku.

57.

Několik let nato dostal Soudní dvůr příležitost vyjádřit se přímo k lékařské činnosti. Ve věci Gräbner ( 28 ) potvrdil, že zákaz reklamy na odborné vzdělávání pro zdravotnické pracovníky má omezující povahu. Ještě případnější je rozsudek ve výše zmíněné věci Corporación Dermoestética ( 29 ), ve které byl projednáván soulad vnitrostátních právních předpisů, které zakazovaly reklamu na léčebné postupy v oblasti lékařské kosmetiky a kosmetické chirurgie, s článkem 56 SFEU. Soudní dvůr v ní rozhodl, že sporné opatření „m[ůže] učinit obtížnějším přístup […] hospodářských subjektů na […] trh“ ( 30 ), takže představuje omezení volného pohybu služeb.

58.

V rozsudku Corporación Dermoestética Soudní dvůr v souladu s ustálenou judikaturou dodal, že omezující opatření, které spočívá v zákazu reklamy určitého druhu, může být odůvodněné, splňuje‑li čtyři podmínky: použije se nediskriminujícím způsobem, odpovídá naléhavým důvodům obecného zájmu, je způsobilé zaručit dosažení sledovaného cíle a nepřekračuje meze toho, co je k dosažení tohoto cíle nezbytné ( 31 ).

59.

S takto vymezeným judikatorním referenčním rámcem je třeba ve věci Dr. Konstantinidese společně s Komisí konstatovat, že v daném případě nejde o reklamní činnost, na kterou by se vztahovaly unijní harmonizační předpisy. Jak bylo již uvedeno, směrnice 2006/123, stejně jako směrnice 2000/31 o službách informační společnosti ( 32 ), na lékařské služby nedopadá, jelikož lékařské a chirurgické služby, které nevyhnutelně vyžadují fyzickou přítomnost poskytovatele i příjemce služby, nelze považovat za služby podřaditelné pod „služby informační společnosti“ ve smyslu článku 2 odst. a) uvedené směrnice. Dotčená jsou tudíž vnitrostátní opatření, která je třeba posuzovat výlučně podle článku 56 SFEU.

60.

Před samotným posouzením, zda jde o opatření omezující volný pohyb služeb, je třeba upozornit na několik zvláštností projednávaného případu. Zaprvé, sporné opatření nezakazuje veškerou reklamu ani určitou konkrétní formu reklamy, nýbrž brání lékařům v šíření takové reklamy, která se neslučuje se stavovskou představou nebo s profesní etikou. Jde tudíž o obsahový požadavek uplatňovaný na formy reklamy na regulovanou profesní činnost. Zadruhé je třeba poukázat i na to, že omezující není stavovské pravidlo, nýbrž jeho použití na takový případ, jaký nastal v původním řízení, kdy lékař poskytující přeshraniční lékařské služby v Německu čelí disciplinární sankci z důvodu, že na internetu propagoval své služby pod označením „Evropský institut“, respektive „Německý institut“.

61.

Přestože opatření vyžadující určité standardy stavovské korektnosti nepředstavuje samo o sobě omezení volného pohybu služeb, hodnocení se za těchto okolností podstatně změní, jsou‑li tyto standardy formulovány nejednoznačně a nejasně a přičte‑li se k nim přísný disciplinární režim. Tyto dva rysy, tedy nejednoznačnost a represe, vedou společně k výsledku, který zcela zjevně odrazuje lékaře z jiných členských států od reklamních aktivit, které by mohly být rozhodující při jejich vstupování na profesní trh jiného státu. Použití vnitrostátních předpisů na případ Dr. Konstantinidese v podobě, jakou prosazuje profesní komora, tudíž podle mého názoru představuje omezení volného pohybu služeb.

62.

Jde‑li o omezení svobody pohybu zaručené Smlouvou, mohou členské státy odůvodnit slučitelnost omezujícího opatření, jsou‑li naplněny podmínky uvedené výše v bodě 58 tohoto stanoviska.

63.

V této souvislosti lze konstatovat, že se sporný režim reklamy uplatňuje bez ohledu na členský stát, ve kterém jsou dotyční příslušníci profese usazeni, takže se jedná o opatření použitelné bez rozdílu. Jak vyplývá z vyjádření předloženého komorou, účelem takového opatření je rovněž chránit spotřebitele a zaručit kvalitu lékařských služeb, které jsou při zajišťování veřejného zdraví zásadní. Regulaci reklamy na lékařské aktivity lze tudíž odůvodnit souvislostí s cílem chránit spotřebitele a veřejné zdraví ( 33 ).

64.

Dále je třeba zjistit, zda jsou vnitrostátní opatření způsobilá dosáhnout cíle ochrany veřejného zdraví. K tomu je třeba poznamenat, ač velmi obecně, že stanovení určitých obsahových požadavků na reklamu a jejich propojení s disciplinárním režimem není samo o sobě v rozporu s cílem zajistit ochranu spotřebitelů a veřejného zdraví.

65.

Posouzení nezbytnosti nebo proporcionality opatření však vyžaduje několik upřesnění.

66.

Režim, který obecně a formulačně nejednoznačně stanoví požadavek, aby reklama příslušníků profese odpovídala určitým etickým standardům, může totiž být přiměřený jen tehdy, pokud je provinění v předpisech jasně vymezeno, a není-li dostatečně přesné, pak pokud se uplatňuje na případy, jejichž rozpor s profesní etikou je naprosto nezpochybnitelný.

67.

Ve věci v původním řízení lze konstatovat, že provinění přičítané Dr. Konstantinidesovi patří do druhé kategorie, jelikož provinění je vymezeno natolik nepřesně, že z něj nelze dovodit konkrétní protiprávní jednání. Předkládající soud i profesní komora ovšem upozorňují, že reklama na internetu, ve které jsou lékařské služby propagovány pod hlavičkou takzvaného „Evropského institutu“, či případně „Německého institutu“, neodpovídá zázemí, které měl Dr. Konstantinides v Německu k dispozici, k čemuž Dr. Konstantinides neuvedl žádné protiargumenty. Služby Dr. Konstantinidese byly sice poskytovány na soukromé klinice ve spolupráci s jinými lékaři usazenými ve spolkové zemi Hesensko, ale nebyl prováděn žádný výzkum ani ústavní činnost odpovídající aktivitě popisované na webových stránkách stíhaného v původním řízení. Prokáží-li se tyto skutečnosti, pak půjde o činnost uvádějící v omyl potenciální pacienty Dr. Konstantinidese, kteří by se mohli domnívat, že je jim poskytována služba za podmínek, jež posléze nebudou odpovídat skutečnosti ( 34 ). Vzhledem ke zjevné souvislosti činnosti lékařů s ochranou veřejného zdraví, která je úzce spojena s ochranou pacienta coby spotřebitele lékařských služeb, lze jen stěží nahlížet na takové jednání, jakého se dopustil Dr. Konstantinides, jako na jednání v mezích etických standardů v reklamě vyžadovaných od lékaře.

68.

Takové opatření, jako je opatření dotčené v původním řízení, podle kterého se má na lékaře usazeného v jiném členském státě vztahovat nediskriminační režim reklamy založený na ochraně spotřebitele a veřejného zdraví, je tudíž odůvodněné, existuje‑li přiměřený soulad mezi stíhaným jednáním a případně uloženou disciplinární sankcí. To musí samozřejmě posoudit předkládající soud s ohledem na zvláštní okolnosti projednávané věci a na možné disciplinární sankce, které lze podle vnitrostátní právní úpravy uložit.

69.

Mám tedy za to, že článek 56 SFEU musí být vykládán tak, že vnitrostátní opatření, kterým se od lékařů vyžaduje, aby při propagační činnosti dodržovali velmi nejednoznačné standardy korektnosti doprovázené přísným sankčním mechanismem, představuje omezení volného pohybu služeb.

70.

Nicméně takové opatření, jako je opatření dotčené v původním řízení, podle kterého se má na lékaře usazeného v jiném členském státě vztahovat nediskriminační režim reklamy založený na ochraně spotřebitele a veřejného zdraví, je odůvodněné, existuje‑li přiměřený soulad mezi stíhaným jednáním a případně uloženou disciplinární sankcí. Toto posouzení musí provést předkládající soud v rámci rozhodování o věci samé.

71.

S ohledem na uvedené argumenty navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžnou otázku, kterou položil Berufsgericht für Heilberufe bei dem Verwaltungsgericht Gießen, odpověděl takto: