1. 

Na základě těchto žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce je Soudní dvůr vyzván k tomu, aby definoval akty, které mohou představovat „akt pronásledování“ v kontextu závažného porušení svobody náboženského vyznání. Jde o základní otázku, neboť odpověď na ni určuje, kdo mezi žadateli o azyl může žádat o postavení uprchlíka a využít mezinárodní ochrany ve smyslu směrnice 2004/83/ES ( 2 ).

2. 

Tyto žádosti spadají do rámce sporů mezi Bundesrepublik Deutschland, zastoupenou Bundesministerium des Inneren (spolkové ministerstvo vnitra), které je zastoupeno Bundesamt für Migration und Flüchtlinge (spolkový úřad pro migraci a uprchlíky) ( 3 ) a Y (C-71/11) a Z (C-99/11), dvěma pákistánskými státními příšlušníky, kteří žádají o přiznání postavení uprchlíka. Tyto dvě osoby jsou aktivními členy společenství Ahmadiyya, které je reformátorským islámským hnutím, které je po dlouhou dobu zpochybňováno sunitskými muslimy, kteří v Pákistánu představují většinu, a jehož náboženské činnosti jsou přísně omezeny pákistánským trestním zákoníkem. Y a Z tak svou víru nemohou projevovat veřejně, a hrozí, že jejich praktiky budou považovány za rouhačské, za což podle ustanovení výše uvedeného zákoníku může být uložen trest odnětí svobody, případně trest smrti.

3. 

Bundesverwaltungsgericht (Německo) pokládá Soudnímu dvoru v podstatě tři otázky. Nejprve si klade otázku, v jakém rozsahu může zásah do svobody náboženského vyznání, a zejména do práva osoby otevřeně a v plném rozsahu projevovat svou víru, představovat „akt pronásledování“ ve smyslu čl. 9 odst. 1 písm. a) směrnice.

4. 

Dále se předkládající soud Soudního dvora táže, zda pojem „akt pronásledování“ nemá být omezen pouze na porušení, kterými je dotčena údajná „samotná podstata“ svobody náboženského vyznání.

5. 

Konečně se Soudního dvora táže, zda jsou obavy uprchlíka z pronásledování oprávněné ve smyslu čl. 2 písm. c) směrnice, jestliže uprchlík po svém návratu do země původu zamýšlí vykonávat náboženské akty, které jej vystaví nebezpečí pro jeho život, svobodu nebo nedotknutelnost, anebo zda je naproti tomu důvodné od této osoby očekávat, že se jejich výkonu vzdá.

6.

Společný evropský azylový režim je založen na integrálním a globálním uplatnění Úmluvy o právním postavení uprchlíků ( 4 ), jakož i na dodržování práv a zásad uznaných Listinou základních práv Evropské unie ( 5 ).

7.

V rámci tohoto režimu je cílem směrnice stanovit minimální normy a společná kritéria pro všechny členské státy k tomu, aby žadatelům o azyl přiznaly postavení uprchlíka ve smyslu článku 1 Ženevské úmluvy. Členské státy v důsledku toho mohou zavést nebo zachovat příznivější normy pro určování osob splňujících podmínky pro získání postavení uprchlíka, jsou-li slučitelné se směrnicí ( 6 ).

8.

Pojem „uprchlík“ je vymezen v čl. 2 písm. c) směrnice, stejně jako v čl. 1 části A odst. 2 prvním pododstavci Ženevské úmluvy následovně:

„‚uprchlík[em]‘ [se rozumí] státní příslušník třetí země, který se v důsledku oprávněných obav před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů nachází mimo zemi své státní příslušnosti a je neschopen přijmout, nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám odmítá ochranu dotyčné země […]“

9.

Autoři Ženevské úmluvy nevymezili pojem „akt pronásledování“. Akt pronásledování je vymezen v čl. 9 odst. 1 směrnice následovně:

„Za pronásledování ve smyslu čl. 1 odst. A Ženevské úmluvy je považováno jednání, které je:

10.

Článek 9 odst. 2 směrnice konečně stanoví demonstrativní výčet jednání, která mohou spadat pod tuto kvalifikaci. K těmto jednáním patří zejména „použití fyzického nebo psychického násilí, včetně sexuálního násilí“, „právní, správní, policejní nebo soudní opatření, která jsou sama o sobě diskriminační nebo jsou prováděna diskriminačním způsobem“ nebo „nepřiměřené nebo diskriminační trestní stíhání nebo trestání“.

11.

Kromě toho čl. 9 odst. 3 směrnice vyžaduje příčinnou souvislost mezi aktem pronásledování a důvody uvedenými v článku 10 směrnice. Těchto důvodů je pět a patří k nim i náboženské vyznání.

12.

V souladu s čl. 10 odst. 1 písm. b) nařízení:

„[…]

13.

Žádosti o azyl podané Y (C-71/11) a Z (C-99/11) na základě čl. 16a odst. 1 základního zákona (Grundgesetz) Bundesamt zamítl dvěma rozhodnutími přijatými dne 4. května 2004 a 8. července 2004. Bundesamt měl za to, že neexistují dostatečné důkazy umožňující tvrdit, že dotyčné osoby opustily svou zemi původu v důsledku oprávněných obav z pronásledování.

14.

V návaznosti na rozsudky vydané Verwaltungsgericht však Oberverwaltungsgericht v rozsudcích ze dne 13. listopadu 2008 rozhodl, že jakožto aktivní ahmadisté jsou Y a Z vystaveni nebezpečí pronásledování ve smyslu ustanovení § 60 odst. 1 první věty zákona o pobytu, práci a integraci cizinců na spolkovém území (Gesetz über den Aufenthalt, die Erwerbstätigkeit und die Integration von Ausländern im Bundesgebiet), v jeho znění vyhlášeném dne 25. února 2008 ( 8 ), a že v případě návratu do jejich země původu by nemohli nadále vykonávat náboženství na veřejnosti, protože jinak by se vystavili nebezpečí pro svůj život, nedotknutelnost a svobodu.

15.

U Bundesverwaltungsgericht byl v každé věci podán opravný prostředek „Revision“. Tento soud vyjadřuje pochybnosti stran výkladu směrnice, zejména z důvodu rozdílné judikatury německých soudů.

16.

V rámci svého předkládacího rozhodnutí ve věci C-99/11 v důsledku toho uvádí dva směry v judikatuře ( 9 ). První směr, který zastávají Bundesamt a Bundesbeauftragter für Asylangelegenheiten (spolkový zmocněnec v oblasti azylu), pochází z doby před vstupem směrnice v platnost a pojem „pronásledování“ omezuje na jednání, která poškozují „samotnou podstatu“ svobody náboženského vyznání nebo „minimální životní náboženské vyznání“ člověka. Tato „samotná podstata“ se skládá z práva každého na náboženské vyznání dle svého výběru nebo práva nemít žádné náboženské vyznání a z práva projevovat svou víru soukromě nebo v kruhu těch, se kterými lze víru sdílet ( 10 ). V souladu s touto judikaturou omezení veřejného projevu víry, jako jsou omezení uložená členům společenství Ahmadiyya, nepředstavují dostatečně vážný zásah do svobody náboženského vyznání, aby představovala akt pronásledování, ledaže by byla určitá osoba již vystavena hrozbě, pokud jde o její život, nedotknutelnost či svobodu. Pokud tomu tak není, orgány očekávají, že se určitá osoba po svém návratu do země původu bude chovat rozumně tak, že se zdrží nebo omezí jakýkoli veřejný projev své víry.

17.

Oberwaltungsgericht a jiné německé správní soudy od vstupu směrnice v platnost zastávají druhý směr v judikatuře. Jeho cílem je rozšířit pojem „pronásledování“ na zásahy týkající se určitých projevů víry na veřejnosti. V posledně uvedeném případě by se mohlo jednat o praktiky vykazující zvláštní význam pro určitou osobu nebo představující ústřední prvek náboženské doktríny.

18.

V tomto kontextu a za účelem rozptýlení těchto pochybností se Bundesverwaltungsgericht rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky, které jsou formulovány v obou věcech C-71/11 a C-99/11 takřka totožně:

19.

Účastníci sporů v původním řízení, německá, francouzská a nizozemská vláda, jakož i Evropská komise předložili vyjádření.

20.

V souladu s čl. 2 písm. c) směrnice uznání postavení uprchlíka vyžaduje, aby státní příslušník dotyčné třetí země měl oprávněné obavy před pronásledováním ( 11 ) ve své zemi původu z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů.

21.

K tomu, aby orgán odpovědný za přezkum žádosti o azyl přiznal postavení uprchlíka, tedy musí dospět k závěru, že existuje pronásledování nebo nebezpečí pronásledování dotyčné osoby.

22.

Z článku 9 ve vzájemném spojení s článkem 10 směrnice vyplývá, že pojem „pronásledování“ se skládá ze dvou prvků. Prvním prvkem je materiální prvek. Jde o „akt pronásledování“ vymezený v článku 9 směrnice. Tento prvek je určující, neboť zakládá obavy určité osoby a vysvětluje nemožnost či odmítnutí, že by požadoval ochranu ve své zemi původu. Druhým prvkem je intelektuální prvek. Jde o pohnutku uvedenou v článku 10 směrnice, pro niž k jednání nebo souhrnu jednání nebo opatření došlo nebo bylo prováděno.

23.

Orgán odpovědný za přezkum žádosti o azyl musí následně na základě posouzení skutkového stavu a okolností, za kterých byla žádost o mezinárodní ochranu podána, přezkoumat, zda jsou oprávněné obavy uprchlíka, že bude pronásledován po návratu do své země původu.

24.

Na základě svých otázek předkládající soud Soudní dvůr vyzývá k tomu, aby upřesnil rozsah každé z obou těchto podmínek v kontextu žádosti o azyl založené na zásahu do svobody náboženského vyznání.

25.

Význam odpovědi na otázky položené předkládajícím soudem je jasný.

26.

Jde o to určit, kdo mezi žadateli o azyl může mít oprávněné obavy, že bude vystaven „aktu pronásledování“ z důvodu zásahu do jeho svobody náboženského vyznání, a může v důsledku toho žádat o postavení uprchlíka.

27.

To umožní Soudnímu dvoru nejen vymezit kritéria posouzení společná pro všechny členské státy za účelem individuálního zhodnocení žádosti o mezinárodní ochranu založené na náboženském vyznání, ale rovněž stanovit minimální mez, pod níž tyto státy nebudou moci odmítnout uznat existenci aktu pronásledování žadatele o azyl, na kterého se vztahuje přísné omezení výkonu jeho svobody náboženského vyznání v jeho zemi původu.

28.

Odpověď na otázky položené předkládajícím soudem bude vedena cílem, který sleduje unijní zákonodárce v rámci společného evropského azylového režimu. Je totiž třeba si uvědomit, že cílem je nikoli poskytnout ochranu pokaždé, když určitá osoba ve své zemi původu nemůže v plném rozsahu a účinně vykonávat záruky, které jsou pro ní uznány listinou nebo EÚLP, ale omezit uznání postavení uprchlíka na osoby, kterým hrozí, že budou vystaveny vážnému odepření práva nebo systematickému porušování jejich nejzákladnějších práv a jejichž život se stal v jejich zemi původu nesnesitelný.

29.

V důsledku toho bude nezbytné odlišit pojem akt pronásledování od jakéhokoli jiného druhu diskriminačních opatření. Bude tedy třeba odlišit situaci, ve které se na určitou osobu vztahuje omezení nebo diskriminace při výkonu jednoho z jejích základních práv a tato osoba migruje z důvodů osobní příhodnosti nebo za účelem zlepšení jejích životních podmínek nebo jejího sociálního statutu, od situace, ve které se na osobu vztahuje tak přísné omezení, že hrozí, že bude zbavena svých nejzákladnějších práv, aniž bude moci ve své zemi původu získat ochranu.

30.

Podstatou první otázky předkládajícího soudu položené Soudnímu dvoru je, zda, a případně v jakém rozsahu, akt omezující svobodu náboženského vyznání, a konkrétně právo každého projevovat svou víru, představuje „akt pronásledování“ ve smyslu čl. 9 odst. 1 písm. a) směrnice.

31.

Jeví se mi, že odpověď na tuto otázku vyžaduje, aby byla nejprve přezkoumána otázka, zda lze od určité osoby vyžadovat, aby omezila některé aspekty výkonu svého náboženského vyznání na to, co předkládající soud nazývá „samotná podstata“. V případě, že by na tuto otázku bylo možné odpovědět kladně, by to totiž mělo přímý dopad na oblast působnosti čl. 9 odst. 1 písm. a) směrnice.

32.

Svoboda náboženského vyznání je v Evropské unii zakotvena v čl. 10 odst. 1 listiny. Toto právo je rovněž zaručeno ve stejném znění v čl. 9 odst. 1 EÚLP. Podle čl. 52 odst. 3 listiny smysl a rozsah této svobody musejí být tedy určeny s přihlédnutím k judikatuře stanovené v tomto ohledu Evropským soudem pro lidská práva ( 12 ).

33.

Evropský soud pro lidská práva má za to, že svoboda náboženského vyznání představuje jeden ze základů demokratické společnosti. Podle jeho názoru jde o základní prvek identity věřících a jejich pojetí života a významnou hodnotu pro ateisty, agnostiky, skeptiky nebo v tomto ohledu lhostejné osoby ( 13 ).

34.

Svoboda náboženského vyznání vychází z vlastního nitra a zahrnuje svobodu mít určité náboženské vyznání, nemít náboženské vyznání či je změnit. Pojem „náboženství“ je vykládán v širokém smyslu, neboť jak vyplývá z čl. 10 odst. 1 písm. b) směrnice, zahrnuje teistická, neteistická a ateistická přesvědčení. Týká se nejen tradičních náboženství, jako je katolické a muslimské, ale rovněž novějších nebo minoritních náboženství.

35.

Tato složka svobody náboženského vyznání požívá absolutní ochrany.

36.

Dále pak svoboda náboženského vyznání zahrnuje svobodu projevu své víry. Tato víra může mít nejrozličnější formy, neboť je ji možno vykonávat individuálně nebo společně, soukromě či na veřejnosti, prostřednictvím uctívání, vyučování, praktik či prováděním obřadů.

37.

Svoboda projevu své víry naproti tomu nemá absolutní charakter. Nechrání jakýkoli akt, který je odůvodněn nebo vychází z určitého náboženství nebo přesvědčení a nezaručuje vždy právo na chování takovým způsobem, který je uložen náboženským přesvědčením ( 14 ). Kromě toho může být předmětem omezení na vnitrostátní úrovni za podmínek výslovně uvedených v čl. 52 odst. 1 listiny a čl. 9 odst. 2 EÚLP.

38.

Je v tomto kontextu možné v náboženstvích rozpoznat „samotnou podstatu“, což přísluší určit vnitrostátním orgánům pod dohledem vnitrostátních soudů a Soudního dvora, kterému vnitrostátní soudy položily žádost o rozhodnutí o předběžné otázce jako v projednávané věci?

39.

Ohledně této skutečnosti je má odpověď jednoznačně záporná z několika důvodů.

40.

Zaprvé se mi zdá, že je tento přístup v rozporu se zněním článků 9 a 10 směrnice.

41.

Nejprve nikdo nemůže přehlédnout, že v případě takového určení bez ohledu na eminentní pečlivost toho, kdo by se o něj pokusil, z podstaty samé hrozí nebezpečí svévole. Tímto vzniká nebezpečí, jistota, že vznikne tolik pojetí jako jednotlivců. Taková relativita při vymezení tak základního a osobního pojmu pro každého nemůže odpovídat cíli směrnice, kterým je vymezit společný základ, který by byl všemi identifikovatelný.

42.

V tomto smyslu ve svém výše uvedeném rozsudku Leyla Șahin v. Turecko týkajícím se nošení islámského šátku na univerzitě v Istanbulu (Turecko) Evropský soud pro lidská práva uvedl, že „v Evropě není možné rozpoznat jednotné pojetí významu náboženství ve společnosti […] a význam či dopad aktů odpovídajících veřejnému projevu náboženského přesvědčení nejsou tytéž podle konkrétní doby a kontextu“ ( 15 ). Představme si tedy různé situace ve světě a v různých dobách. Náboženství znamená nejen přesvědčení, ale i skupiny podobně smýšlejících lidí, které jsou spojeny rasou nebo státní příslušností. Jsou v něm smíšeny národní a kulturní tradice, zahrnuje radikální, konzervativní či reformátorské členy a zahrnuje širokou škálu vyznání, rituálů a zvyklostí, které jsou pro určitá náboženství významná a pro jiná náboženství bezvýznamná.

43.

Výkon určitých rituálů tak může zahrnovat slavnostní akty, které souvisejí s určitými etapami v životě, jakož i různé praktiky jim vlastní, včetně výstavby kultovních prostor, používání formulací a rituálních předmětů, prezentace symbolů a dodržování svátků a dnů odpočinku, jakož i takové zvyklosti, jako je dodržování stravovacích pravidel, nošení oděvů či pokrývek hlavy v souladu s příslušným náboženstvím. Kromě toho výkon a vyučování náboženství mohou zahrnovat svobodu zvolit si své odpovědné řeholníky, kněze a učitele, svobodu organizovat setkání, zakládat semináře či církevní školy, zřizovat charitativní instituce, svobodu psát, tisknout či také rozšiřovat publikace ( 16 ).

44.

Každý z těchto aktů bude přitom mít zvláštní význam podle pravidel dotyčného náboženství, a v rámci téhož společenství podle osobnosti jednotlivce. To vysvětluje, že podle UNHCR jsou žádosti o azyl založené na náboženském vyznání nejsložitější ( 17 ).

45.

Všechny tyto skutečnosti tedy svědčí ve prospěch širokého výkladu svobody náboženského vyznání, zahrnující všechny její složky, ať jsou veřejné či soukromé, kolektivní či individuální.

46.

Je to zajisté důvod, pro který unijní zákonodárce ve znění čl. 9 odst. 1 směrnice zdůraznil, že akt pronásledování je tvořen materiálním aktem, jehož povaha představuje nejobjektivnější kritérium pro posouzení existence pronásledování, a to nad rámec dotčené svobody, jestliže bude jednání vycházet z jednoho z důvodů uvedených v článku 10 směrnice. Pokud by například bylo rozhodnuto, že „samotná podstata“ je tvořena tím, co jsem nazval svobodou vlastního nitra, závažný akt zasahující do této svobody by byl pronásledováním, zatímco by pronásledováním nebylo, pokud by takový akt postihoval pouze vnější projev této svobody. To by podle mého názoru přitom nemělo žádný smysl.

47.

Dále pak čl. 9 odst. 1 písm. a) směrnice mezi základními lidskými právy rozlišuje pouze práva, od nichž se nelze odchýlit. Úmyslem unijního zákonodárce bylo nikoli dále rozdělovat práva chráněná v rámci směrnice, ale disponovat textem, který je dostatečně otevřený a přizpůsobitelný, aby odrážel rozmanité formy pronásledování, které se neustále vyvíjejí ( 18 ). Přijetím takového výkladu bychom přitom připustili analogické použití na jiné svobody a základní práva a hrozilo by, že omezíme rozsah mezinárodní ochrany nad rámec znění použitého unijním zákonodárcem.

48.

Konečně v rámci žádostí o azyl založených na náboženském vyznání je možné konstatovat, že materiální a intelektuální prvky pronásledování, kterých se týkají články 9 a 10 směrnice, splývají. V důsledku toho neexistuje žádný objektivní důvod k tomu, aby bylo zavedeno odlišení, pokud jde o rozsah svobody náboženského vyznání, podle toho, zda konkretizuje materiální akt pronásledování v souladu s čl. 9 odst. 1 písm. a) směrnice, nebo představuje jeho důvod na základě čl. 10 odst. 1 písm. b) směrnice.

49.

Zadruhé v judikatuře Soudního dvora, a zejména v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva neexistuje žádná skutečnost, která by umožnila tvrdit, že „samotná podstata“ svobody náboženského vyznání musí být omezena na vlastní nitro a na svobodu projevu náboženství v soukromí nebo v okruhu těch, se kterými je víra sdílena, vylučujíc tak veřejný projev náboženství.

50.

Jak rozhodl Evropský soud pro lidská práva ve svém výše uvedeném rozsudku Église métropolitaine de Bessarabie a další v. Moldova, „[s]vědectví, které je vyjádřeno slovy a akty, souvisí s existencí náboženského přesvědčení“ ( 19 ). Projev náboženství je neoddělitelný od víry a představuje základní složku svobody náboženského vyznání bez ohledu na to, zda je vykonáván veřejně nebo soukromě. Jak připomněla Evropská komise pro lidská práva, alternativa „soukromě nebo veřejně“ uvedená v předpisech neznamená nic jiného než umožnit věřícímu svou víru projevit v některé z těchto forem a nesmí být vykládána tak, že se vzájemně vylučují nebo že ponechávají volbu na veřejných orgánech ( 20 ).

51.

Konečně zatřetí, pokud dojde k pronásledování – tento výraz vyvolává dojem pronásledovaných osob – si trýznitelé vyberou nejméně vážný či nejmalichernější důvod k tomu, aby na věřící uplatnili akty násilí, které samy v důsledku své inherentní závažnosti, se kterou je spojena závažnost jejich důsledku, vše ve spojení s uplatněným důvodem, budou představovat objektivní kritérium pronásledování. Toto kritérium tedy umožní stanovit takový práh pro posouzení společný pro všechny členské státy, který směrnice sleduje.

52.

V důsledku toho bude pronásledování charakterizovat povaha represe vůči dotyčné osobě a důsledek této represe, a nikoli oblast svobody náboženského vyznání.

53.

Akt pronásledování je, jak jsem uvedl, vymezen v čl. 9 odst. 1 směrnice. Podle tohoto ustanovení se musí jednat o jednání nebo soubor opatření svou povahou nebo opakováním „dostatečně závažných“, aby představovaly „vážné porušení“ základních lidských práv. Tento pojem je tedy vymezen na základě objektivního kritéria, a sice povahy a inherentní závažnosti jednání nebo vzniklé situace, jakož i důsledků, které dotyčné osobě vznikly v její zemi původu. Tento prvek je určující, neboť musí v souladu s čl. 2 písm. c) směrnice vysvětlit, že se žadatel o azyl nemůže nebo odmítne vrátit do své země původu.

54.

Pro určení materiálního prvku pronásledování musí tedy orgán odpovědný za přezkum žádosti o azyl přezkoumat povahu konkrétní situace, ve které se nachází určitá osoba ve své zemi původu, jestliže vykonává svou základní svobodu nebo jestliže poruší omezení, kterým tato svoboda podléhá v této zemi.

55.

Z důvodů uvedených výše vycházejících z cíle společného evropského azylového režimu musí mít předmětné jednání podle mého názoru takový zvláštní stupeň závažnosti, že dotyčná osoba již nemůže legitimně žít ani snášet život ve své zemi původu.

56.

Pronásledování je totiž nejzávažnějším aktem, neboť spočívá v tom, že jsou určité osobě zjevně a zarputile odpírána nejzákladnější práva, a to z důvodu barvy její pleti, státní příslušnosti, pohlaví a sexuální orientace, politických přesvědčení nebo náboženského vyznání. Bez ohledu na jeho formu a nad rámec diskriminace, kterou zavádí, s pronásledováním souvisí popírání lidské bytosti a používá se k jejímu vyloučení ze společnosti. Za pronásledováním se skrývá myšlenka zákazu, a sice zákazu žít ve společnosti s jinými z důvodu pohlaví, zákazu rovného zacházejí z důvodu přesvědčení nebo zákazu mít přístup k péči a vzdělávání z důvodu rasy. Tyto zákazy obsahují samy o sobě sankci za to, čím určitá osoba je nebo co představuje.

57.

Z tohoto důvodu pronásledování představuje zločin proti lidskosti ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. h) Římského statutu Mezinárodního trestního soudu ( 21 ) a na základě statutů mezinárodních trestních soudů, jestliže se provádí kolektivně a systematicky proti určitému obyvatelstvu.

58.

Akt pronásledování, který je vůči určité osobě vykonáván individuálně a izolovaně, je stejně tak závažným a netolerovatelným zásahem do lidské osobnosti, a zejména do jejich nejzákladnějších práv.

59.

To ostatně vyplývá z přípravných prací směrnice.

60.

Již ve svém společném postoji 96/196/SVV ( 22 ) Rada vymezila pojem „pronásledování“ jako jednání, které představuje vážný útok na lidská práva, jako je právo na život, na svobodu nebo na nedotknutelnost osoby, nebo zjevně brání osobě, která je utrpěla, nadále žít ve své zemi původu ( 23 ).

61.

Dále v roce 2002 v pracech Rady unijní zákonodárce odkázal na základní lidská práva, když nejprve kladl důraz na „právo na život, zákaz mučení, právo na svobodu a na bezpečnost“, a v návaznosti na výhrady vyjádřené některými členskými státy uvedl práva, od nichž se podle čl. 15 odst. 2 EÚLP nelze odchýlit ( 24 ).

62.

Práva uvedená v tomto ustanovení jsou takzvanými „absolutními“ či „nezcizitelnými“ právy každého jednotlivce. Nelze je nijak omezit, a to ani v případě mimořádného veřejného nebezpečí. Jde o právo na život, zákaz mučení a nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu, zákaz otroctví nebo nevolnictví, jakož i zákaz svévolného zatčení nebo zadržení ( 25 ).

63.

Jestliže tak z jednoho z důvodů uvedených v článku 10 směrnice hrozí, že muž bude usmrcen, mučen či uvězněn bez žádné jiné formy procesu nebo že žena bude vystavena násilnému pohlavnímu zákroku nebo se stane otrokyní, existuje sám o sobě jasně a nezpochybitelně akt pronásledování. Utrpení, které hrozí, má samo o sobě závažný a nenapravitelný charakter, a neschopnost státu chránit své státní příslušníky před takovým násilím ukládá mezinárodní ochranu. Členské státy jsou ostatně povinny nevracet tyto osoby do jejich země původu, neboť jinak by byla založena jejich odpovědnost na základě čl. 19 odst. 2 listiny a článku 21 směrnice, jakož i na základě jejich závazků uzavřených v rámci EÚLP ( 26 ).

64.

Jestliže akt pronásledování spočívá v zásahu do práva, od něhož se nelze odchýlit, existence pronásledování se prokáže ipso facto, jestliže tento zásah vychází z důvodů náboženské diskriminace.

65.

Co se stane, když určitá osoba svou žádost o azyl založí na zásahu do svobody výkonu svého náboženského vyznání, která není absolutním právem uvedeným v čl. 15 odst. 2 EÚLP?

66.

Jeví se mi, že je na tomto místě třeba rovněž použít totéž kritérium.

67.

Svoboda výkonu svého náboženského vyznání není právem, od kterého by se nedalo odchýlit. Nic to však nemění na to, že je základním právem a je možné se domnívat, že omezení tohoto práva nebo zásah do tohoto práva musí být sankcionován i v případě zásahu, který není závažný.

68.

Toto omezení je přitom svou povahou nezbytné k rovnováze života ve společnosti. Z tohoto důvodu omezení náboženské praktiky prostřednictvím právní úpravy, která má zajistit rovnováhu mezi praktikami různých náboženství, která se ve státě vyskytují, nemůže představovat „akt pronásledování“ ani zásah do svobody náboženského vyznání. Taková právní úprava se naopak podílí na snaze o zachování skutečného náboženského pluralismu a zajištění toho, aby v rámci právního státu a v souladu s čl. 52 odst. 1 listiny a čl. 9 odst. 2 EÚLP pokojně koexistovala různá přesvědčení, jak je tomu v demokratické společnosti ( 27 ). Tato snaha odůvodňuje, že některé zákazy jsou trestně sankcionovány za podmínky, že jsou stanovené sankce přiměřené a že je o nich rozhodnuto při dodržení záruky individuálních svobod, zejména práva na obhajobu.

69.

Nepřiměřenost se tedy projeví prostřednictvím úrovně opatření a sankcí přijatých nebo které mohou být přijaty proti dotyčné osobě, a tato nepřiměřenost bude objektivním znakem pronásledování, to znamená zásahu do lidského práva, od kterého se nelze odchýlit.

70.

V tomto rámci bude příslušet orgánům odpovědným za přezkum žádosti o azyl, aby konkrétně ověřily jak pravidlo uplatňované v zemi původu, tak represivní praktiku v širokém smyslu, a nikoli s ohledem pouze na trestněprávní předpisy, která jsou v něm skutečně používány.

71.

Výklad, který navrhuji, jde stejným směrem jako výklad uplatněný Evropským soudem pro lidská práva v jeho rozhodnutí o nepříslušnosti vydaném ve věci Z. a T. v. Spojené království ( 28 ).

72.

Na tuto věc je třeba upozornit, neboť otázka položená Evropskému soudu pro lidská práva je velmi blízká, ne-li totožná s otázkou, kterou Bundesverwaltungsgericht pokládá ve svých předkládacích rozhodnutích. Kromě toho je třeba uvést stanovisko Evropského soudu pro lidská práva, neboť – jak jsem uvedl – je svoboda náboženého vyznání zaručena stejně v listině i v EÚLP, a tedy smysl a rozsah této svobody musí být určeny se zohledněním judikatury stanovené tímto soudem.

73.

V uvedené věci byla Evropskému soudu pro lidská práva položena otázka, zda odpovědnost smluvního státu může být založena podle článku 9 EÚLP, jestliže odmítl přiznat postavení uprchlíka osobě, které po návratu do její země původu bude odepřeno právo na to, aby žila otevřeně a volně projevovala svou víru. V této věci dvě pákistánské státní příslušnice křesťanského vyznání tvrdily, že po návratu do jejich země původu nebudou moci žít jako křesťanky, a bude hrozit, že budou předmětem nepřátelské pozornosti či budou muset přijmout opatření k zatajení své víry. Podle těchto navrhovatelek požadovat od nich, aby v praxi změnily chování tak, že budou utajovat svou příslušnost ke křesťanství a zřeknou se možnosti mluvit o své víře a dávat ji najevo před ostatními osobami, znamená, že je samo o sobě popřeno jejich právo na svobodu náboženského vyznání.

74.

Evropský soud pro lidská práva jejich návrh zamítl na základě rozlišení mezi základními zárukami uvedenými v článcích 2 až 6 EÚLP a ostatními ustanoveními EÚLP.

75.

Evropský soud pro lidská práva znovu uvedl, že odpovědnost smluvního státu může být založena, jestliže vyhoštění určité osoby z jeho území do její země původu vyvolá reálné nebezpečí, že zemře, bude týrána, svévolně zadržována nebo jí bude zjevně odepřena spravedlnost. Tato judikatura je založena na základním významu těchto ustanovení. Evropský soud pro lidská práva přitom tyto „nezbytně nutné“ úvahy nezamýšlel automaticky použít na ostatní ustanovení EÚLP, neboť z čistě pragmatického hlediska dodal, že „nelze vyžadovat, aby smluvní stát, který provede vyhoštění, cizího státního příslušníka vrátil pouze do země, kde se podmínky v plné míře a skutečně shodují s každou ze záruk souvisejících s právy a svobodami zakotvenými [EULP]“.

76.

Evropský dvůr pro lidská práva tak odmítl tuto judikaturu rozšířit na článek 9 EÚLP, hrozí-li, že určité osobě bude bráněno pouze ve výkonu jejího náboženského vyznání. Vysvětlil totiž, že v opačném případě by to znamenalo zavazovat smluvní státy k tomu, aby „jednaly jako nepřímí garanti svobody náboženského vyznání pro zbývající část světa“. Odpovědnost státu by mohla vzniknout pouze za výjimečných okolností, jestliže by „hrozilo skutečné nebezpečí“, že tato svoboda dotyčné osoby bude „zjevně porušena“. Podle Evropského soudu pro lidská práva je přitom obtížné si představit věc, ve které by dostatečně zjevné porušení uvedené svobody neznamenalo rovněž skutečné nebezpečí, že dotyčná osoba zemře, bude mučena nebo s ní bude zacházeno nelidsky či ponižujícím způsobem, případně jí bude zjevně odepřena spravedlnost či bude svévolně zadržována.

77.

V důsledku toho se s ohledem na tyto skutečnosti domnívám, že čl. 9 odst. 1 písm a) směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že závažný zásah do svobody náboženského vyznání může představovat „akt pronásledování“, jestliže hrozí skutečné nebezpečí, že žadatel o azyl bude z důvodu výkonu této svobody nebo porušení omezení, kterým tato svoboda podléhá v jeho zemi původu, usmrcen nebo mučen, bude s ním zacházeno nelidským či ponižujícím způsobem nebo mu bude uložen nelidský či ponižující trest, bude držen v otroctví nebo nevolnictví anebo bude svévolně stíhán či uvězněn.

78.

Jeví se mi, že tento výklad umožňuje jednak vymezit minimální mez společnou všem členským státům, pod níž tyto členské státy nemohou jít, a jednak jim v souladu s článkem 3 směrnice ponechat svobodu zavést nebo zachovávat příznivější normy, avšak v rozsahu, v němž jsou tyto normy slučitelné se směrnicí.

79.

Použijme tyto úvahy na situaci žalobců v původním řízení.

80.

V Pákistánu je sunitský islám státním náboženstvím a jeho stoupenci představují většinu obyvatelstva, přičemž společenství Ahmadiyya představuje náboženskou menšinu, jejíž členové jsou považováni za kacíře. Od vstupu nařízení XX ze dne 28. dubna 1984 v platnost posílil zákon o rouhání články 295 a 298-A pákistánského trestního zákoníku tím, že zavedl trest smrti a trest odnětí svobody, pokud jde o každou osobu, která slovně nebo písemně, gesty či viditelnými projevy s přímými či nepřímými narážkami uráží svaté jméno proroka Mohameda či symboly a místa spojená s islámem. Kromě toho na základě článků 298-B a 298-C tohoto zákoníku se trest odnětí svobody v délce trvání tří let a pokuta uloží každé osobě, která je členem společenství Ahmadiyya, která svou víru vykonává veřejně, ztotožňuje ji s islámskou vírou, propaguje ji, vybízí ke konverzím, používá či přebírá označení, popisy, nadpisy či pozdravy související s muslimským náboženstvím, cituje verše z Koránu na veřejnosti, vykonává takové praktiky související s islámem, jako jsou pohřební obřady, nebo jakýmkoli jiným způsobem uráží islám.

81.

S ohledem na tyto informace jsou kritéria stanovená v článcích 9 a 10 směrnice splněna. Intelektuální prvek aktu pronásledování uvedený v článku 10 směrnice spočívá v náboženském důvodu, jelikož jsou ahmadisté ostatně jasně uvedeni v článcích 298-B a 298-C pákistánského trestího zákoníku. Pokud jde o materiální prvek, spadá pod právní předpisy trestní povahy, a to včetně sankcí, které jsou s nimi spojeny.

82.

Jestliže jsou tyto právní předpisy pákistánskými orgány skutečně uplatňovány – což přísluší ověřit orgánu odpovědnému za přezkum žádosti o azyl na základě pravidelných zpráv vydávaných státy a organizacemi na ochranu lidských práv – mohou dosáhnout úrovně pronásledování.

83.

Za porušení uvedených právních předpisů totiž dochází k závažným a netolerovatelným zásahům do lidské osobnosti.

84.

Zákaz, který obsahují, představuje vážný zásah do svobody náboženského vyznání, který osobu zbavuje základního prvku její osobnosti. Kromě toho zahrnuje porušení svobody projevu a svobody sdružování, které jsou zaručeny v článcích 11 a 12 listiny a v článcích 10 a 11 EÚLP, neboť tyto právní předpisy tím, že omezují právo projevit své náboženské vyznání veřejně, odmítají věřícím přiznat právo volně se sdružovat a vyjadřovat své přesvědčení.

85.

Dále pak sankce, které jsou s tímto zákazem spojeny, směřují k tomu, aby každého, kdo i nadále projevuje svou víru, zbavily jeho nejzákladnějších práv tím, že mu hrozí trestem odnětí svobody, případně trestem smrti.

86.

Na první otázku, kterou pokládá předkládající soud, je tedy podle mého názoru třeba odpovědět tak, že čl. 9 odst. 1 písm. a) směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že vážný zásah do svobody náboženského vyznání bez ohledu na složku dotčenou tímto zásahem může představovat „akt pronásledování“, jestliže hrozí skutečné nebezpečí, že žadatel o azyl bude z důvodu výkonu této svobody nebo porušení omezení, kterým tato svoboda podléhá v jeho zemi původu, usmrcen nebo mučen, bude s ním zacházeno nelidským či ponižujícím způsobem nebo mu bude uložen nelidský či ponižující trest, bude držen v otroctví nebo nevolnictví anebo bude svévolně stíhán či uvězněn.

87.

V tomto kontextu a v souladu s článkem 3 směrnice členské státy mohou zavést nebo zachovávat příznivější normy, avšak v rozsahu, v němž jsou tyto normy slučitelné s touto směrnicí.

88.

S ohledem na odpověď, kterou navrhuji poskytnout na tuto první otázku, se domnívám, že není třeba přezkoumávat druhou otázku, kterou pokládá předkládající soud.

89.

Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu položené Soudnímu dvoru je, zda jsou obavy uprchlíka z pronásledování oprávněné ve smyslu čl. 2 písm. c) směrnice, jestliže uprchlík po návratu do své země původu zamýšlí vykonávat náboženské akty, které jej vystaví nebezpečí pro jeho život, svobodu nebo nedotknutelnost, nebo zda je naproti tomu důvodné od této osoby očekávat, že se jejich výkonu vzdá.

90.

Konkrétně vyvstává otázka, zda lze toto ustatnovení vykládat tak, že obavy uprchlíka z pronásledování nejsou oprávněné, jestliže se může vyhnout aktu pronásledování ve své zemi původu tím, že se vzdá veřejného projevu svého náboženského vyznání.

91.

S takovým výkladem zásadně nesouhlasím, a to z následujících důvodů.

92.

Zaprvé tento výklad není nikterak podložen zněním směrnice, a zejména jejím článkem 4.

93.

Jak bylo uvedeno, v rámci žádosti o mezinárodní ochranu orgán odpovědný za přezkum žádosti o azyl musí v souladu s čl. 2 písm. c) směrnice ověřit, zda jsou obavy určité osoby z pronásledování, jakmile se vrátí do své země původu, oprávněné. Zatímco je pocit obav subjektivní, na tomto místě jde o prokázání, že je tento pocit odůvodněný s ohledem na objektivnější skutečnosti. Posouzení opodstatněnosti obav bude tedy založeno pouze na konkrétním zhodnocení rizik, kterým se vystaví dotyčná osoba, jakmile se vrátí do své země původu.

94.

To znamená, že bude provedeno individuální posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, jehož zásady jsou uvedeny v článku 4 směrnice.

95.

V souladu s čl. 4 odst. 3 písm. a) této směrnice to předpokládá přezkoumat všechny dostupné informace a všechny významné skutečnosti týkající se obecné situace v zemi původu žadatele, včetně právních předpisů země původu a způsobu jejich uplatňování.

96.

Dále to znamená zanalyzovat, jak se bude určitá osoba chovat, jakmile se vrátí do své země původu, a zejména jaké činnosti zamýšlí vykonávat.

97.

V souladu s čl. 4 odst. 2, odst. 3 písm. b) až d) a odst. 4 směrnice musí tedy orgán odpovědný za přezkum žádosti o azyl zohlednit všechny dostupné informace o žadateli o azyl, které se týkají zejména jeho osobnosti, charakteru, osobní situace, stavu mysli, věku, jakož i dřívějšího chování a činností, které vykonával či nevykonával od doby, kdy opustil svou zemi původu.

98.

Jak bylo uvedeno, jde o velmi konkrétní informace, které musejí pouze umožnit určit, zda po návratu žadatele o azyl do své země původu existují oprávněné obavy, že činnosti, které bude vykonávat, jej vystaví aktu pronásledování. Naproti tomu žádná skutečnost v tomto ustanovení neuvádí, že by při posouzení opodstatněnosti obav bylo třeba se pokusit nalézt řešení, které by žadateli o azyl umožilo žít v jeho zemi původu bez obav, že bude vystaven násilnostem, kdyby byl zejména vyzván k tomu, aby se vzdal určitých práv a svobod, které jsou mu zaručeny.

99.

Zadruhé takový výklad nezaručuje dodržování základních práv prohlášených v listině, a to na rozdíl od toho, co vyplývá z desátého bodu odůvodnění směrnice a z ustálené judikatury Soudního dvora.

100.

Jeví se mi, že je tento výklad v rozporu s respektováním lidské důstojnosti zakotvené v článku 1 listiny. Tím, že bychom od žadatele o azyl vyžadovali, aby se skrýval, změnil veřejný projev své víry nebo se ho vzdal, byli bychom jej totiž žádali, aby změnil to, co může představovat základní prvek jeho identity, to znamená, aby se v určitém smyslu zřekl sám sebe. Takové právo nikdo nemá.

101.

Dále je tento výklad v rozporu s článkem 10 listiny, neboť směřuje k tomu, aby byla dotyčná osoba zbavena základního práva, které je jí zaručeno v tomto ustanovení mimo případy výslovně povolené v čl. 52 odst. 1 listiny.

102.

Kromě toho by hrozilo, že by orgán odpovědný za přezkum žádosti o azyl, který by uvedený výklad přijal, zhoršil situaci spočívající v porušení základních práv, ve které se již žadatel ve své zemi původu nachází. Konečně by takový výklad směřoval k tomu, že by byl činěn zčásti odpovědným za násilnosti vůči jeho osobě, zatímco je obětí útisku.

103.

Zatřetí od žadatele o azyl nelze důvodně očekávat, že se vzdá projevu své víry nebo že zatají jakýkoli jiný prvek zakládající jeho identitu k tomu, aby se vyhnul pronásledování, protože jinak by hrozilo, že budou porušena práva, která má směrnice chránit, a cíle, které má tato směrnice sledovat ( 29 ).

104.

Pronásledování totiž nepřestává být pronásledováním z důvodu, že se určitá osoba může po návratu do své země původu zdržet nebo být diskrétní při výkonu svých práv a svobod tím, že skryje svou sexualitu a politické názory a zároveň zatají svou příslušnost k určitému společenství nebo se vzdá výkonu svého náboženského vyznání ( 30 ). Kdyby tomu tak bylo, směrnice by byla jednoduše zbavena užitečného účinku, neboť by neumožňovala chránit osoby, které jsou z důvodu, že učinily volbu vykonávat svá práva a svobody ve své zemi původu, vystaveny aktům pronásledování. V takových věcech, jako jsou věci dotčené ve věci v původních řízeních, by to znamenalo porušit práva, která má směrnice zaručit Y a Z a na kterých je právě jejich žádost o azyl založena, a sice jejich práva projevovat náboženské vyznání veřejně bez obav z pronásledování.

105.

Začtvrté, v této oblasti se neuplatní racionální úvahy. Jak Soudní dvůr rozhodl ve svém rozsudku Salahadin Abdulla a další ( 31 ), posouzení závažnosti hrozby musí být vždy prováděno s ostražitostí a opatrností, neboť se jedná o otázky týkající se osobní integrity a osobních svobod, tj. otázky, které se vztahují k základním hodnotám Unie ( 32 ). Očekávat od žadatele od azyl, že se bude chovat rozumně, zatímco žije v nejistotě a ve strachu z napadení či uvěznění, přitom neumožňuje správně pochopit nebezpečí, kterému je osoba vystavena. Jde o nebezpečnou sázku a právo na azyl nemůže být založeno na takové prognóze. Kromě toho by to podle mého názoru bylo projevem bezstarostnosti. Nezávisle na úsilí, které by dotyčná osoba mohla vyvinout stran svého způsobu života na veřejnosti, totiž ve své zemi původu zůstane kacířem, disidentem nebo homosexuálem. Jak přitom bylo uvedeno, v některých zemích mohou být veškeré činnosti, i ty nejméně vyznamné, záminkou pro nejrůznější druhy násilí.

106.

S ohledem na tyto skutečnosti mám tedy za to, že čl. 2 písm. c) směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že oprávněné obavy z pronásledování existují, jestliže žadatel o azyl zamýšlí, jakmile se vrátí do své země původu, i nadále vykonávat náboženské činnosti, které jej vystaví nebezpečí pronásledování. V tomto kontextu a za účelem zajištění dodržování základních práv prohlášených v listině mám za to, že orgán odpovědný za přezkum žádosti o azyl nemůže důvodně od tohoto žadatele očekávat, že se vzdá těchto činností, a zejména projevu své víry.

107.

S ohledem na předcházející úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr na otázky položené Bundesverwaltungsgericht odpověděl následovně: