Věc C-476/10

projektart Errichtungsgesellschaft mbH a další

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Unabhängiger Verwaltungssenat des Landes Vorarlberg)

„Článek 104 odst. 3 první pododstavec jednacího řádu – Volný pohyb kapitálu – Článek 40 a příloha XII Dohody o EHP – Nabytí objektu vedlejšího bydlení nacházejícího se ve spolkové zemi Vorarlbersko (Rakousko) státním příslušníkem Lichtenštejnského knížectví – Řízení o předchozím povolení – Přípustnost“

Shrnutí usnesení

Mezinárodní dohody – Dohoda o Evropském hospodářském prostoru – Volný pohyb kapitálu – Omezení

(Dohoda o EHP, čl.. 40 a příloha XII; směrnice Rady 88/361, čl. 6 odst. 4)

Článek 40 Dohody o Evropském hospodářském prostoru (EHP) ze dne 2. května 1992 musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která s odvoláním na čl. 6 odst. 4 směrnice Rady 88/361, kterou se provádí článek 67 Smlouvy [článek zrušen Amsterodamskou smlouvou], zakazuje státnímu příslušníkovi Lichtenštejnského knížectví nabýt objekt vedlejšího bydlení nacházející se v členském státě Evropské unie, takže vnitrostátní orgán nesmí takovou vnitrostátní právní úpravu použít.

Od 1. května 1995, tedy ode dne, kdy Dohoda o EHP nabyla platnosti ve vztahu k Lichtenštejnskému knížectví, a v oblastech, na které se tato dohoda vztahuje, mohou totiž členské státy ponechat v platnosti právní předpisy, které omezují volný pohyb kapitálu, a uplatňovat je vůči Lichtenštejnskému knížectví pouze tehdy, lze-li na základě unijního práva tyto právní předpisy použít vůči jiným členským státům Unie.

(viz body 39, 51 a výrok)

USNESENÍ SOUDNÍHO DVORA (osmého senátu)

24. června 2011(*)

„Článek 104 odst. 3 první pododstavec jednacího řádu – Volný pohyb kapitálu – Článek 40 a příloha XII Dohody o EHP – Nabytí objektu vedlejšího bydlení nacházejícího se ve spolkové zemi Vorarlbersko (Rakousko) státním příslušníkem Lichtenštejnského knížectví – Řízení o předchozím povolení – Přípustnost“

Ve věci C‑476/10,

jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Unabhängiger Verwaltungssenat des Landes Vorarlberg (Rakousko) ze dne 22. září 2010, došlým Soudnímu dvoru dne 1. října 2010, v řízení zahájeném

projektart Errichtungsgesellschaft mbH,

Evou Marií Pepic,

Herbertem Hilbem,

SOUDNÍ DVŮR (osmý senát),

ve složení K. Schiemann, předseda senátu, L. Bay Larsen a A. Prechal (zpravodajka), soudci,

generální advokátka: J. Kokott,

vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar,

vzhledem k tomu, že Soudní dvůr hodlá rozhodnout usnesením s odůvodněním v souladu s čl. 104 odst. 3 prvním pododstavcem svého jednacího řádu,

po vyslechnutí generální advokátky,

vydává toto

Usnesení

1        Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 40 Dohody o Evropském hospodářském prostoru ze dne 2. května 1992 (Úř. věst. 1994, L 1, s. 3; Zvl. vyd. 11/52, s. 3, dále jen „Dohoda o EHP“).

2        Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi společností projektart Errichtungsgesellschaft mbH (dále jen „projektart“), jakož i E. M. Pepic a H. Hilbem na jedné straně a Grundverkehrslandeskommission des Landes Vorarlberg (Rakousko) na straně druhé (komise spolkové země Vorarlbersko příslušná pro převody nemovitostí), k němuž došlo proto, že odmítla povolit E. M. Pepic a H. Hilbemu nabytí bytu od společnosti projektart z důvodu, že nebyly splněny podmínky stanovené právními předpisy spolkové země Vorarlbersko pro cizince, nabývají-li tito objekty vedlejšího bydlení.

 Právní rámec

 Dohoda o EHP

3        Článek 40 Dohody o EHP stanoví:

„V rámci této dohody jsou mezi smluvními stranami zakázána všechna omezení pohybu kapitálu patřícího osobám s bydlištěm v členských státech [Evropského společenství] nebo státech [Evropského sdružení volného obchodu (ESVO)], jakož i diskriminace na základě státní příslušnosti nebo místa bydliště stran nebo místa, kde je tento kapitál investován. Ustanovení nezbytná pro provádění tohoto článku jsou obsažena v příloze XII.“

4        Příloha XII Dohody o EHP nazvaná „Volný pohyb kapitálu“ odkazuje na směrnici Rady ze dne 24. června 1988, kterou se provádí článek 67 Smlouvy [článek zrušen Amsterodamskou smlouvou] (Úř. věst. L 178, s. 5).

5        Tato příloha XII stanoví:

„[…]

Pro účely této dohody se směrnice [88/361] upravuje takto:

[…]

e)      během přechodných období nesmějí státy ESVO zacházet s novými a stávajícími investicemi společností nebo státních příslušníků členských států nebo jiných států ESVO méně příznivě než podle právních předpisů platných ke dni podpisu Dohody, aniž je dotčeno právo států ESVO přijímat právní předpisy, které jsou v souladu s Dohodou, a zejména předpisy týkající se nákupu objektů vedlejšího bydlení, které svým účinkem odpovídají právním předpisům, které byly na základě čl. 6 odst. 4 směrnice ponechány v platnosti ve Společenství; (neoficiální překlad)

[…]“

 Směrnice 88/361

6        Podle čl. 1 odst. 1 směrnice 88/361 se pohyb kapitálu člení podle klasifikace uvedené v příloze I této směrnice.

7        Z této přílohy vyplývá, že pojem pohybu kapitálu zahrnuje především operace, kterými nerezidenti uskutečňují investice do nemovitostí na území určitého členského státu.

8        Článek 6 odst. 4 uvedené směrnice stanoví:

„Stávající vnitrostátní právní předpisy upravující nákup rekreačních objektů [objektů vedlejšího bydlení] mohou zůstat v platnosti, dokud Rada [Evropské unie] nepřijme další ustanovení v této oblasti v souladu s článkem 69 Smlouvy [EHS (nyní článkem 69 Smlouvy o ES, který byl zrušen Amsterodamskou smlouvou)]. Tímto není dotčena platnost jiných právních předpisů Společenství“.

 Vnitrostátní právní úprava

9        Zákon o převodech pozemků spolkové země Vorarlbersko (Grundverkehrsgesetz, LGBl. 42/2004) ve znění LGBl. 19/2009 (dále jen „GVG“) stanoví ve svém § 2 odst. 7:

„Nabytím pro rekreační účely se rozumí nabytí za účelem stavby nebo užívání rekreačních objektů […] nebo nabytí takového objektu k jeho přenechání třetím osobám, aby jej užívaly pro tyto účely.“

10      Ustanovení § 3 GVG stanoví:

„1)      Pokud to vyplývá z práva Unie, nepoužijí se předpisy upravující nabývání pozemků cizími státními příslušníky s výhradou odstavce 2 na

a)      osoby, které využívají svobody volného pohybu pracovníků;

b)      osoby a společnosti, které využívají svobody usazování;

c)      osoby a společnosti, které využívají svobody volného pohybu služeb;

d)      osoby využívající svého práva pobytu;

e)      osoby a společnosti využívající svobody volného pohybu kapitálu, pokud jsou usazeny na území členského státu Evropské unie nebo na území spadajícím do působnosti Dohody o [EHP].

2)      Při nabývání nemovitostí k rekreačním účelům nevyplývá z ustanovení upravujících volný pohyb kapitálu podle Dohody o EHP žádná výjimka z předpisů o převodech pozemků uskutečňovaných cizími státními příslušníky.

3)      Pokud z mezinárodních závazků vyplývá, že s některými osobami musí být zacházeno stejně jako s vlastními státními příslušníky, předpisy o nabývání pozemků cizinci se neuplatní.

[...]“

11      Ustanovení § 7 odst. 1 GVG zní následovně:

„Pro nabytí následujících práv cizími státními příslušníky je nezbytné povolení od pozemkového úřadu.

a)      vlastnických práv k pozemkům nebo stavbám ve smyslu § 435 občanského zákoníku [Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch];

[…]“

12      Ustanovení § 8 GVG zní takto:

„1)      Nabytí práv lze povolit pouze tehdy:

[...]

b)      pokud nejsou dotčeny politické zájmy státu a 

c)      pokud existuje hospodářský, kulturní nebo sociální zájem na nabytí práva tímto cizím státním příslušníkem.

2)      První odstavec se nepoužije, brání-li tomu mezinárodní závazky.“

 Spor v původním řízení a předběžné otázky

13      Eva Maria Pepic a H. Hilbe, kteří jsou státními příslušníky Lichtenštejnského knížectví, kde také bydlí, zamýšlejí koupit od společnosti projektart byt, který je součástí rezidenčního stavebního projektu v Lochau ve spolkové zemi Vorarlbersko.

14      Dotyční mají v úmyslu tento byt užívat nejprve jako objekt vedlejšího bydlení a po přibližně deseti letech po odchodu do důchodu z něj učinit své hlavní bydliště.

15      Grundverkehrslandeskommission des Landes Vorarlberg odmítla dne 23. března 2010 vydat E. M. Pepic a H. Hilbemu povolení, které se podle § 7 odst. 1 GVG vyžaduje pro nabytí tohoto bytu.

16      Eva Maria Pepic a H. Hilbe, jakož i společnost projektart napadli toto rozhodnutí u Unabhängiger Verwaltungssenat des Landes Vorarlberg.

17      Předkládající soud má za to, že se v projednávaném případě použije § 3 odst. 2 GVG, jelikož se jedná o nabytí rekreačního objektu cizími státními příslušníky. Toto nabytí proto podle tohoto soudu vyžaduje předchozí povolení vydané na základě § 7 odst. 1 písm.. a) GVG.

18      Výsledek sporu v původním řízení závisí tedy podle předkládajícího soudu hlavně na zodpovězení otázky, zda § 3 odst. 2 GVG, který vychází z čl. 6 odst. 4 směrnice 88/361, je slučitelný s Dohodou o EHP.

19      V této souvislosti podle předkládajícího soudu vyvstává otázka, zda je ještě namístě uplatňovat čl. 6 odst. 4 směrnice 88/361, jímž se provádí článek 67 Smlouvy o EHS, na nabytí objektu vedlejšího bydlení, který se nachází v členském státě Unie, občanem členského státu ESVO, jenž je smluvní stranou Dohody o EHP, v daném případě Lichtenštejnského knížectví.

20      Předkládající soud má za to, že zatímco pokud jde o situaci uvnitř Unie, pozdější ustanovení čl. 73b odst. 1 Smlouvy o ES (nyní článek 56 odst. 1 ES) se po věcné stránce odchýlilo od článku 67 Dohody o EHS, nebyla směrnice 88/361 pro Evropský hospodářský prostor (dále jen „EHP“) formálně zrušena ani věcně pozměněna, takže je i nadále součástí Dohody o EHP. Z toho podle tohoto soudu vyplývá, že pro EHP platí i nadále úprava podle článku 67 Smlouvy o EHS.

21      Tento soud dále připomíná, že Soudní dvůr v bodě 31 rozsudku ze dne 23. září 2003, Ospelt a Schlössle Weissenberg (C‑452/01, Recueil s. I‑9743) rozhodl, že členské státy se od 1. května 1995, kdy ve vztahu k Lichtenštejnskému knížectví vstoupila v platnost Dohoda o EHP, již nemohou v oblastech, které tato dohoda zahrnuje, vůči tomuto státu ESVO dovolávat čl. 73c Smlouvy o ES (nyní článku 57 ES).

22      Jelikož se však uvedený rozsudek týkal pouze převodů zemědělských pozemků, není podle předkládajícího soudu jednoznačně vyjasněna otázka, zda se tato judikatura týká pouze této oblasti, nebo zda se použije všeobecně.

23      Za těchto podmínek se Unabhängiger Verwaltungssenat des Landes Vorarlberg rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)      Je třeba čl. 6 odst. 4 směrnice 88/361[…], podle něhož mohou stávající vnitrostátní právní předpisy upravující nákup objektů vedlejšího bydlení zůstat v platnosti, použít na nákup objektů vedlejšího bydlení, jež se nacházejí v členském státě Evropské unie, který uskutečnil státní příslušník Lichtenštejnského knížectví, které je členem EHP?

2)      Je vnitrostátní právní úprava, která s odvoláním na čl. 6 odst. 4 směrnice 88/361 zakazuje státnímu příslušníkovi Lichtenštejnského knížectví nákup objektu vedlejšího bydlení nacházejícího se v členském státě Evropské unie, v rozporu s ustanoveními [Dohody o EHP] upravujícími volný pohyb kapitálu, takže vnitrostátní orgán nesmí takovou vnitrostátní právní úpravu použít?“

 K předběžným otázkám

24      Článek 104 odst. 3 první pododstavec jednacího řádu Soudního dvora stanoví, že pokud lze odpověď na předběžnou otázku jasně vyvodit z judikatury, může Soudní dvůr po vyslechnutí generálního advokáta rozhodnout usnesením s odůvodněním, které obsahuje odkaz na dřívější rozsudek nebo na příslušnou judikaturu..

25      Soudní dvůr má za to, že v této věci tomu tak je.

26      Podstatou obou otázek předkládajícího soudu, které je třeba posoudit společně, je, zda článek 40 Dohody o EHP musí být vykládán v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je úprava dotčená v původním řízení, která s odvoláním na čl. 6 odst. 4 směrnice 88/361 zakazuje státnímu příslušníkovi Lichtenštejnského knížectví nabytí objektu vedlejšího bydlení nacházejícího se v členském státě Unie, takže vnitrostátní orgán nesmí takovou vnitrostátní právní úpravu použít.

27      Článek 40 Dohody o EHP stanoví, že ustanovení nezbytná pro provádění tohoto článku jsou obsažena v příloze XII této dohody. Uvedená příloha XII stanoví, že se na EHP použije směrnice 88/361 a její příloha I.

28      Podle ustálené judikatury platí, že jelikož pojem „pohyb kapitálu“ ve smyslu čl. 63 odst. 1 SFEU není ve Smlouvě o FEU definován, má klasifikace v příloze I směrnice 88/361 i nadále informativní povahu, i když byla tato směrnice přijata na základě článku 69 a čl. 70 odst. 1 Smlouvy o EHS (články 67 až 73 Smlouvy o EHS byly nahrazeny články 73b až 73g Smlouvy o ES a po změně se staly články 56 ES až 60 ES), přičemž však podle třetího pododstavce úvodu této přílohy nepředstavuje daná klasifikace taxativní výčet pro účely vymezení pojmu „pohyb kapitálu“ (viz zejména rozsudek ze dne 31. března 2011, Schröder, C‑450/09, Sb. rozh. s. I‑0000, bod 25 a citovaná judikatura).

29      Z této klasifikace vyplývá, že pohyb kapitálu zahrnuje operace, kterými nerezidenti uskutečňují investice do nemovitostí na území členského státu (viz zejména rozsudek ze dne 14. září 2006, Centro di Musicologia Walter Stauffer, C‑386/04, Sb. rozh. s. I‑8203, bod 23).

30      Je nesporné, že E. M. Pepic a H. Hilbe, kteří jsou státními příslušníky Lichtenštejnského knížectví, v němž mají své bydliště, chtějí uskutečnit investici do nemovitosti v Rakousku, a to koupi bytu.

31      Taková přeshraniční investice představuje pohyb kapitálu ve smyslu uvedené klasifikace (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. října 2010, Établissements Rimbaud, C‑72/09, Sb. rozh. s. I‑10659, bod 18).

32      Ustanovení článku 40 Dohody o EHP a její přílohy XII se tedy použijí na takový spor, o jaký se jedná ve věci v původním řízení, který se týká transakce mezi příslušníky států, jež jsou smluvními stranami této dohody. Podle ustálené judikatury může Soudní dvůr tato ustanovení vyložit, pokud se na něj obrátí soud členského státu ohledně působnosti této dohody, která je nedílnou součástí právního řádu Unie, v tomto státě (viz zejména výše uvedený rozsudek Établissements Rimbaud, bod 19 a citovaná judikatura).

33      Jedním z hlavních cílů Dohody o EHP je zavést co možná nejúplněji volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu v celém EHP tak, aby vnitřní trh zavedený na území Unie zahrnoval také státy ESVO. Z tohoto hlediska směřuje několik ustanovení uvedené dohody k zajištění co nejjednotnějšího výkladu této dohody v celém EHP. Je na Soudním dvoru, aby v tomto rámci zajistil, že pravidla Dohody o EHP, která jsou v podstatě totožná s pravidly Smlouvy o FEU, budou v členských státech vykládána jednotným způsobem (viz zejména výše uvedený rozsudek Établissements Rimbaud, bod 20).

34      Z ustanovení článku 40 Dohody o EHP vyplývá, že pravidla v nich obsažená, která zakazují omezení pohybu kapitálu a diskriminaci, jsou, co se týče vztahů mezi smluvními stranami Dohody o EHP, ať již jsou členy Unie nebo ESVO, totožná s pravidly, kterými unijní právo upravuje vztahy mezi členskými státy (viz zejména výše uvedený rozsudek Établissements Rimbaud, bod 21).

35      Z toho vyplývá, že jestliže omezení volného pohybu kapitálu mezi příslušníky států, jež jsou smluvními stranami Dohody o EHP, musí být posuzována s ohledem na článek 40 a přílohu XII této dohody, pak tato ustanovení mají stejný právní dosah jako ustanovení článku 63 SFEU (viz zejména výše uvedený rozsudek Établissements Rimbaud, bod 22).

36      Soudní dvůr již mimo jiné judikoval, že s cílem jednotného uplatňování pravidel o volném pohybu kapitálu v EHP, připomenutém v bodě 33 tohoto usnesení, by byla v rozporu situace, kdy by mohl takový stát, jako je Rakouská republika, která je smluvní stranou této dohody, jež vstoupila v platnost 1. ledna 1994, po svém přistoupení k Unii dne 1. ledna 1995 ponechat v platnosti právní úpravu, jež omezuje tuto svobodu vůči jinému státu, který je smluvní stranou této dohody a opírat se při tom o článek 64 SFEU (viz výše uvedený rozsudek Ospelt a Schlössle Weissenberg, bod 30).

37      V této souvislosti je totiž nutno odlišovat státy ESVO, které jsou stranami Dohody o EHP, od ostatních států, jako je Švýcarská konfederace, které se nepřipojily k plánu integrovaného hospodářského celku s jednotným trhem, jenž je založen na pravidlech, která jsou pro jeho členy společná, nýbrž upřednostnily cestu dvoustranných dohod s Unií a jejími členskými státy v přesně vymezených oblastech (viz rozsudek ze dne 11. února 2010, Fokus Invest, C‑541/08, Sb. rozh. s. I‑1025, bod 27).

38      Členské státy se již tedy nemohou od 1. května 1995, tedy ode dne, kdy pro Lichtenštejnské knížectví vstoupila v platnost Dohoda o EHP, v oblastech, které tato dohoda pokrývá, dovolávat vůči Lichtenštejnskému knížectví článku 64 SFEU (viz výše uvedený rozsudek Ospelt a Schlössle Weissenberg, bod 31).

39      Z toho rovněž vyplývá, že od tohoto data a v těchto oblastech mohou členské státy ponechat v platnosti právní předpisy, které omezují volný pohyb kapitálu, a uplatňovat je vůči Lichtenštejnskému knížectví pouze tehdy, lze-li na základě práva Unie tyto právní předpisy použít vůči jiným členským státům Unie.

40      Tak tomu je v případě vnitrostátních právních předpisů upravujících objekty vedlejšího bydlení, které lze zachovat na základě takových pravidel primárního práva Unie, která se týkají uvedených objektů, jako jsou přechodná ustanovení obsažená ve smlouvách o přistoupení některých členských států k Unii.

41      Je však nutno konstatovat, že jelikož takové primárně právní předpisy, které by mohly být v projednávaném případě relevantní, neexistují, představovala by taková vnitrostátní právní úprava, jako je úprava dotčená v původním řízení, pokud by se měla použít k zákazu určenému státním příslušníkům jednoho členského státu nabývat objekty vedlejšího bydlení v jiném členském státě, a to pouze z důvodu, že nejsou státními příslušníky posledně uvedeného, diskriminaci na základě státní příslušnosti, která by byla zjevně v rozporu s článkem 63 SFEU.

42      Tato právní úprava nemůže navíc ve vztazích mezi členskými státy Unie vycházet z čl. 6 odst. 4 směrnice 88/361.

43      Jak bylo připomenuto v bodě 28 tohoto usnesení, ponechává si klasifikace pohybů kapitálu obsažená v příloze I směrnice 88/361 informativní povahu, kterou měla pro účely definice pojmu „pohyb kapitálu“.

44      Článek 6 odst. 4 směrnice již nemá v právním řádu Unie normativní účinky, protože se jedná o přechodné ustanovení, které umožnilo ponechat ve vnitrostátním právu v platnosti stávající ustanovení o nabývání objektů vedlejšího bydlení, dokud Rada v této oblasti nepřijme jiná ustanovení podle článku 69 Smlouvy o EHS.

45      Po vstupu Maastrichtské smlouvy v platnost však bylo posledně uvedené ustanovení zrušeno a volný pohyb kapitálu byl v této oblasti prostřednictvím primárního práva Unie postupně liberalizován.

46      Vzhledem k úvahám v bodě 39 tohoto usnesení se proto pro účely odůvodnění takové vnitrostátní právní úpravy obsahující omezení svobody volného pohybu kapitálu, jako je úprava dotčená v původním řízení, vůči státním příslušníkům Lichtenštejnského knížectví, nelze dovolávat ani článku 6 odst. 4 směrnice 88/631.

47      Z toho vyplývá, že článek 40 Dohody o EHP musí být vykládán v tom smyslu, že takové vnitrostátní právní úpravě brání.

48      Z ustálené judikatury navíc vyplývá, že každý vnitrostátní soud má jakožto orgán členského státu povinnost uplatňovat přímo v rámci svých pravomocí, na základě zásady spolupráce uvedené v článku 4 odst. 3 SEU, použitelné unijní právo jako celek a zajistit ochranu práv, která toto unijní právo přiznává jednotlivcům, a tedy nesmí použít žádné ustanovení vnitrostátního práva, jež by s ním bylo případně v rozporu, a to nezávisle na tom, zda ono ustanovení předcházelo pravidlu unijního práva, nebo po něm následovalo (viz zejména rozsudek ze dne 8. září 2010, Winner Wetten, C‑409/06, Sb. rozh. s. I‑8015, bod 55 a citovaná judikatura).

49      V této souvislosti je třeba připomenout, že jak již bylo uvedeno v bodě 32 tohoto usnesení, tvoří Dohoda o EHP nedílnou součást právního řádu Unie.

50      Soudní dvůr rovněž opakovaně judikoval, že povinnost respektovat nadřazenost unijního práva, uvedenou v bodě 48 tohoto usnesení, se vztahuje na všechny správní orgány (viz zejména rozsudek ze dne 12. ledna 2010, Petersen, C‑341/08, Sb. rozh. s. I‑47, bod 80 a citovaná judikatura). Tato povinnost se vztahuje i na takový správní orgán, jako je Grundverkehrslandeskommission des Landes Vorarlberg.

51      Z výše uvedeného vyplývá, že na položené otázky je třeba odpovědět tak, že článek 40 Dohody o EHP musí být vykládán v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je úprava dotčená v původním řízení, která s odvoláním na čl. 6 odst. 4 směrnice 88/361 zakazuje státnímu příslušníkovi Lichtenštejnského knížectví nabýt objekt vedlejšího bydlení nacházející se v členském státě Unie, takže vnitrostátní orgán nesmí takovou vnitrostátní právní úpravu použít.

 K nákladům řízení

52      Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (osmý senát) rozhodl takto:

Článek 40 Dohody o Evropském hospodářském prostoru ze dne 2. května 1992 musí být vykládán v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je úprava dotčená v původním řízení, která s odvoláním na čl. 6 odst. 4 směrnice Rady 88/361 ze dne 24. června 1988, kterou se provádí článek 67 Smlouvy [článek zrušen Amsterodamskou smlouvou], zakazuje státnímu příslušníkovi Lichtenštejnského knížectví nabýt objekt vedlejšího bydlení nacházející se v členském státě Unie, takže vnitrostátní orgán nesmí takovou vnitrostátní právní úpravu použít.

Podpisy.

---

* Jednací jazyk: němčina.