—

za Comune di Baranzate A. Soncinim, avvocato,

—

za italskou vládu G. Palmieri, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s G. De Bellisem, avvocato dello Stato,

—

za nizozemskou vládu C. M. Wissels a Y. de Vriesem, jako zmocněnci,

—

za Evropskou komisi C. Zadrou a I.V. Rogalskim, jakož i S. La Pergola, jako zmocněnci,

1

Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se týkají výkladu článků 3 ES, 10 ES, 43 ES, 49 ES a 81 ES, jakož i článků 15 a 16 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/123/ES ze dne 12. prosince 2006 o službách na vnitřním trhu (Úř. věst. L 376, s. 36, dále jen „směrnice o službách“).

2

Tyto žádosti byly předloženy v rámci sporů mezi společnostmi Duomo Gpa Srl (dále jen „Duomo“) a Gestione Servizi Pubblici Srl (dále jen „GSP“) na jedné straně a Comune di Baranzate na straně druhé, jakož i mezi společností Irtel Srl (dále jen „Irtel“) a Comune di Venegono Inferiore ohledně vyloučení těchto společností z nabídkových řízení, a všechny tyto tři spory probíhají za přítomnosti společnosti Agenzia Italiana per le Pubbliche Amministrazioni SpA (dále jen „AIPA“).

3

Podle čl. 1 odst. 1 směrnice o službách stanoví tato směrnice obecná ustanovení k usnadnění výkonu svobody usazování pro poskytovatele služeb a volného pohybu služeb při zachování vysoké kvality služeb.

4

Podle čl. 3 odst. 3 této směrnice členské státy použijí její ustanovení v souladu s ustanoveními Smlouvy týkajícími se práva usazování a volného pohybu služeb.

5

Článek 15 směrnice o službách je obsažen v její kapitole III, nadepsané „Svoboda usazování pro poskytovatele“.

6

Článek 16 této směrnice je obsažen v její kapitole IV, nadepsané „Volný pohyb služeb“.

7

Podle článků 44 a 45 směrnice o službách vstoupila tato směrnice v platnost dne 28. prosince 2006 a členskými státy měla být provedena nejpozději do 28. prosince 2009.

8

Hlava III legislativního nařízení č. 446 o zavedení regionální daně z výrobních činností, revizi daňových pásem, sazeb a odpočtů Irfep a zavedení dodatečné regionální daně k této dani a o reorganizaci právní úpravy místních daní (decreto legislativo du 15 dicembre 1997, no 446, Istituzione dell’imposta regionale sulle attività produttive, revisione degli scaglioni, delle aliquote e delle detrazioni dell’Irpef e istituzione di una addizionale regionale a tale imposta, nonché riordino della disciplina dei tributi locali) ze dne 15. prosince 1997 (běžný doplněk k GURI č. 252, obecná řada č. 298 ze dne 23. prosince 1997) upravuje reorganizaci právní úpravy místních daní.

9

Článek 52 tohoto legislativního nařízení stanoví:

„1.   Provincie a obce mohou prostřednictvím nařízení upravit vlastní příjmy, včetně daňových, s výjimkou určení a definice zdanitelných situací, osob povinných k dani a maximální sazby každého poplatku, v souladu s požadavky zjednodušení povinností daňových poplatníků. Při neexistenci nařízení se použijí platná zákonná ustanovení.

[…]

5.   Pokud jde o vyměřování a vybírání poplatků a jiných příjmů, řídí se nařízení následujícími kritérii:

[…]

10

Článek 32 odst. 7a nařízení s mocí zákona č. 185 ze dne 29. listopadu 2008 o naléhavých opatřeních na podporu rodin, práce, zaměstnanosti a podnikání, jakož i o přepracování vnitrostátního strategického rámce v podmínkách boje proti krizi (běžný doplněk č. 263 k GURI č. 280, ze dne 29. listopadu 2008), doplněný zákonem č. 2 ze dne 28. ledna 2009 o přeměně pozměněného nařízení s mocí zákona č. 185 na zákon (běžný doplněk č. 14 ke GURI č. 22, ze dne 28. ledna 2009), a poté pozměněný zákonem č. 14 ze dne 27. února 2009 (Gazzetta ufficiale della Repubblica italiana č. 49, ze dne 28. února 2009) (dále jen „ustanovení dotčené v původních řízeních“), zní takto:

„Pro účely čl. 53 odst. 3 legislativního nařízení č. 446 ze dne 15. prosince 1997, ve znění pozdějších změn, jsou společnosti povinny mít minimální splacený základní kapitál v celkové výši [10] milionů eur, aby mohly být zapsány na příslušný seznam soukromých subjektů oprávněných vykonávat činnost vyúčtování a vyměřování poplatků a vybírání poplatků a jiných příjmů provincií a obcí. Minimální částka uvedená v předchozí větě se nevztahuje na případy společností ve většinovém vlastnictví veřejnoprávních subjektů. Zadání služeb vyúčtování, vyměřování a vybírání poplatků a jiných příjmů místních správních celků subjektům, které nesplňují výše uvedený finanční požadavek, je neplatné. Subjekty zapsané do tohoto seznamu musí svůj základní kapitál přizpůsobit výše uvedené minimální částce. Dokud k tomuto přizpůsobení nedojde, nemohou jim být zadány nové zakázky a nemohou se účastnit za tímto účelem vyhlášených řízení.“

11

Věci C-357/10 a C-358/10 vycházejí z nabídkového řízení vyhlášeného v únoru 2009 obcí Baranzate (Itálie) za účelem udělení koncese na správu, vyúčtování a vybírání některých místních daní a poplatků po dobu pěti let od 1. května 2009 do 30. dubna 2014, a to uchazeči, který předloží hospodářsky nejvýhodnější nabídku. Hodnota těchto služeb za celé dotčené období byla odhadnuta na částku 57000 eur bez daně z přidané hodnoty.

12

Nabídky podalo šest soukromých podniků usazených v Itálii, mezi nimi i společnosti Duomo, GSP a AIPA. Ve dnech 1. a 3. dubna 2009 sdělila obec Baranzate společnostem Duomo a GSP, že zadávací komise je z uvedeného řízení vyloučila vzhledem k nesplnění požadavku stanoveného v ustanovení dotčeném v původních řízeních, který se týká minimálního splaceného základního kapitálu ve výši 10 miliónů eur, jenž je nezbytný k získání oprávnění vykonávat činnost vyměřování a vybírání poplatků a jiných příjmů místních správních celků. Koncese byla následně udělena společnosti AIPA.

13

Skutečnosti předcházející věci C-359/10 souvisejí s nabídkovým řízením vyhlášeným dne 22. ledna 2009 obcí Venegono Inferiore za účelem udělení koncese na vyúčtování a běžné i nucené vybírání obecní daně z reklamy a poplatků za vyvěšování plakátů po dobu čtyř let od 23. února 2009 do 31. prosince 2012, a to uchazeči, který nabídne nejnižší cenu na základě nejnižšího procentního podílu provize. Hodnota služeb za celé období byla odhadnuta na částku přibližně 49000 eur bez daně z přidané hodnoty.

14

Nabídky podalo pět podniků, mezi nimi i společnosti Irtel a AIPA, které byly v prozatímním hodnocení zařazeny na první a druhé místo. Rozhodnutím ze dne 9. března 2009 zadavatel vyloučil společnost Irtel z nabídkového řízení z důvodu nesplnění požadavků ustanovení dotčeného v původním řízení. Dotčená koncese byla následně udělena společnosti AIPA.

15

Společnosti Duomo, GSP a Irtel podaly proti rozhodnutím o vyloučení z nabídkových řízení dotčených v původních řízeních žaloby. Ve sporu, z něhož vychází věc C-357/10, se společnost Duomo dovolává porušení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/18/ES ze dne 31. března 2004 o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na stavební práce, dodávky a služby (Úř. věst. L 134, s. 114; Zvl. vyd. 05/04, s. 312), jakož i zásad rovného zacházení a hospodářské soutěže vzhledem k tomu, že na společnosti ve většinovém vlastnictví veřejnoprávních subjektů se vztahuje příznivější režim.

16

Ve sporech, z nichž vycházejí věci C-358/10 a C-359/10, společnosti GSP a Irtel tvrdí, že ustanovení dotčené v původním řízení je neslučitelné s články 3 ES, 10 ES, 43 ES, 49 ES, 81 ES, 82 ES, 86 ES a 90 ES, jakož i se zásadami nezbytnosti, racionality a přiměřenosti vyplývajícími z článků 15 a 16 směrnice o službách. Podle jejich názoru je vnitrostátní právní úprava v rozporu s unijním právem, jelikož zavádí požadavek nepřiměřený cíli, jejž právní úprava zamýšlí sledovat, a vede k diskriminaci ve prospěch společností ve většinovém vlastnictví veřejnoprávních subjektů, protože nová minimální výše kapitálu se na ně nevztahuje.

17

Za těchto okolností se Tribunale amministrativo regionale per la Lombardia rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru dvě následující předběžné otázky, totožné pro všechny tři spory v původních řízeních:

18

Jak vyplývá zejména z bodů 11 až 14 tohoto rozsudku, skutečnosti, které jsou základem sporů v původních řízeních, nastaly v období předcházejícím 28. prosinci 2009, což byl podle čl. 44 odst. 1 směrnice o službách poslední den k jejímu provedení.

19

Tudíž i za předpokladu, že o této směrnici je třeba mít za to, že provádí úplnou harmonizaci ve smyslu judikatury Soudního dvora, tato okolnost nemůže zabránit relevanci primárního práva pro období před uplynutím lhůty k provedení uvedené směrnice (viz obdobně zejména rozsudky ze dne 5. dubna 1979, Ratti, 148/78, Recueil, s. 1629, body 36 a 42 až 44, a ze dne 11. května 1999, Monsees, C-350/97, Recueil, s. I-2921, bod 27).

20

Za těchto podmínek je třeba zabývat se v projednávaných věcech nejprve druhou položenou otázkou, která se týká výkladu primárního práva s ohledem na takový skutkový stav, který je základem uvedených sporů.

21

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda články 3 ES, 10 ES, 43 ES, 49 ES nebo 81 ES musí být vykládány v tom smyslu, že brání takovému ustanovení, jako je ustanovení dotčené v původních řízeních, které stanoví:

22

V rozsahu, v němž je předmětem druhé položené předběžné otázky, jak je přeformulována v předchozím bodě, výklad článků 3 ES, 10 ES a 81 ES, je třeba připomenout, že nutnost dospět k takovému výkladu unijního práva, který bude vnitrostátnímu soudu užitečný, vyžaduje, aby uvedený soud vymezil skutkový a právní rámec, do něhož jsou otázky, které pokládá, zasazeny, nebo alespoň vysvětlil skutkové okolnosti, na nichž jsou uvedené otázky založeny. Tyto požadavky se uplatní obzvláště v oblasti hospodářské soutěže, která se vyznačuje složitými skutkovými a právními situacemi (viz zejména rozsudek ze dne 11. března 2010, Attanasio Group, C-384/08, Sb. rozh. s. I-2055, bod 32 a citovaná judikatura).

23

V projednávaném případě však předkládací rozhodnutí Soudnímu dvoru nepředkládají skutkové a právní okolnosti, které by mu umožnily určit podmínky, za kterých se na takové ustanovení, jako je ustanovení dotčené v původním řízení, mohou vztahovat uvedené články. Tato rozhodnutí zejména neobsahují žádné vysvětlení souvislosti, kterou spatřují mezi uvedenými články a spory v původních řízeních nebo předmětem těchto sporů.

24

Za těchto okolností musí být druhá položená otázka v rozsahu, v němž je jejím předmětem výklad článků 3 ES, 10 ES a 81 ES, prohlášena za nepřípustnou.

25

O výkladu článků 43 ES a 49 ES ze spisu vyplývá, že veškeré skutkové okolnosti sporů v původních řízeních se omezují na jediný členský stát. Za těchto podmínek je třeba ověřit, zda Soudní dvůr má v projednávaných věcech pravomoc vyjádřit se k posledně uvedeným ustanovením (viz obdobně rozsudky ze dne 31. ledna 2008, Centro Europa 7, C-380/05, Sb. rozh. s. I-349, bod 64, a ze dne 22. prosince 2010, Omalet, C-245/09, Sb. rozh. s. I-13771, body 9 a 10).

26

Vnitrostátní právní úprava, jako je právní úprava dotčená v původním řízení, která se podle svého znění vztahuje bez rozdílu na italské hospodářské subjekty a na hospodářské subjekty jiných členských států, totiž může spadat pod ustanovení o základních svobodách zaručených Smlouvou zpravidla pouze v rozsahu, v němž se vztahuje na situace, které souvisejí s obchodem mezi členskými státy (viz rozsudky ze dne 5. prosince 2000, Guimont, C-448/98, Recueil, s. I-10663, bod 21; ze dne 11. září 2003, Anomar a další, C-6/01, Recueil, s. I-8621, bod 39 a citovaná judikatura; výše uvedený rozsudek Centro Europa 7, bod 65, jakož i rozsudek ze dne 1. června 2010, Blanco Pérez a Chao Gómez, C-570/07 a C-571/07, Sb. rozh. s. I-4629, bod 40).

27

Jak ovšem vyplývá zejména z písemného vyjádření Evropské komise, nelze vyloučit, že v projednávaném případě podniky usazené v jiných členských státech než v Italské republice měly nebo mají zájem vykonávat v tomto členském státě takové činnosti, jaké jsou předmětem koncesí dotčených v původních řízeních.

28

Výklad článků 43 ES a 49 ES požadovaný předkládajícím soudem pro něj navíc může být užitečný v případě, že vnitrostátní právo ukládá, aby italskému subjektu byla poskytnuta stejná práva, jako jsou práva, která subjekt z jiného členského státu vyvozuje z unijního práva v téže situaci (viz obdobně výše uvedené rozsudky Centro Europa 7, bod 69 a citovaná judikatura, jakož i Blanco Pérez a Chao Gómez, bod 39). K tomu je třeba poznamenat, že vnitrostátní soud v předkládacích rozhodnutích za účelem odůvodnění svého rozhodnutí, že je nezbytné položit předběžné otázky, uvedl, že legalita právní úpravy dotčené v původních řízeních závisí mimo jiné na výkladu článků 43 ES a 49 ES, který bude proveden Soudním dvorem.

29

Za těchto podmínek má Soudní dvůr pravomoc rozhodnout o výkladu posledně uvedených ustanovení.

30

U vymezování příslušných oblastí působnosti zásad volného pohybu služeb a svobody usazování je důležité určit, zda je hospodářský subjekt usazen ve členském státě, v němž nabízí předmětnou službu, či nikoli (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 30. listopadu 1995, Gebhard, C-55/94, Recueil s. I-4165, bod 22). Pokud je usazen ve členském státě, v němž tuto službu nabízí, vztahuje se na něj působnost svobody usazování, jak je vymezena v článku 43 ES. Pokud naopak hospodářský subjekt není v členském státě poskytnutí služby usazen, je přeshraničním poskytovatelem, na kterého se vztahuje volný pohyb služeb stanovený v článku 49 ES (viz rozsudek ze dne 29. dubna 2004, Komise v. Portugalsko, C-171/02, Sb. rozh. s. I-5645, bod 24).

31

V tomto kontextu pojem usazení znamená, že subjekt nabízí své služby stále a trvale z provozovny v členském státě, v němž jsou služby poskytovány. Naproti tomu „službami“ ve smyslu článku 49 ES jsou všechny služby, které nejsou nabízeny stále a trvale z provozovny v členském státě, v němž jsou poskytovány (viz výše uvedený rozsudek Komise v. Portugalsko, bod 25 a citovaná judikatura).

32

Z judikatury rovněž vyplývá, že žádné ustanovení Smlouvy neumožňuje abstraktním způsobem určit délku nebo frekvenci, od které již nelze poskytnutí služby nebo určitého druhu služby považovat za poskytování služeb, takže pojem „služby“ ve smyslu Smlouvy může zahrnovat služby velmi rozličné povahy, včetně služeb, jejichž poskytování trvá po značně dlouhé období, dokonce i několik let (viz rozsudky ze dne 11. prosince 2003, Schnitzer, C-215/01, Recueil, s. I-14847, body 30 a 31; výše uvedený rozsudek Komise v. Portugalsko, bod 26; ze dne 16. července 2009, von Chamier-Glisczinski, C-208/07, Sb. rozh. s. I-6095, bod 74, jakož i ze dne 26. října 2010, Schmelz, C-97/09, Sb. rozh. s. I-10465, bod 42).

33

Z výše uvedeného vyplývá, že takové ustanovení, jako je ustanovení dotčené v původních řízeních, může v zásadě spadat do působnosti jak článku 43 ES, tak článku 49 ES. Jak uvádí Komise, jinak by tomu bylo, kdyby v praxi nebylo možné provádět výběr místních poplatků bez provozovny na vnitrostátním území členského státu, v němž je služba poskytována. V případě potřeby přísluší vnitrostátnímu soudu ověřit, zda tomu tak je.

34

Za těchto podmínek je třeba přezkoumat z hlediska článků 43 ES a 49 ES, zda požadavky vyplývající explicitně či implicitně z takového ustanovení, jako je ustanovení dotčené v původních řízeních, představují omezení svobody usazování nebo volného pohybu služeb.

35

V tomto ohledu z judikatury vyplývá, že článek 43 ES brání veškerým vnitrostátním opatřením, která i když se použijí bez rozdílu na základě státní příslušnosti, mohou bránit státním příslušníkům Unie ve výkonu svobody usazování zaručené Smlouvou nebo jej činit méně atraktivním, a že k takovým omezujícím účinkům může dojít tehdy, může-li být společnost na základě vnitrostátní právní úpravy odrazována od zřizování takových podřízených jednotek, jakou je stálá provozovna, v jiných členských státech a vykonávání svých činností jejich prostřednictvím (viz zejména výše uvedený rozsudek Attanasio Group, body 43 a 44, a citovaná judikatura, a rozsudek ze dne 13. října 2011, DHL International, C-148/10, Sb. rozh. s. I-9543, bod 60).

36

Podle ustálené judikatury článek 49 ES vyžaduje nejen vyloučení jakékoliv diskriminace poskytovatele služeb usazeného v jiném členském státě z důvodu jeho státní příslušnosti, ale rovněž odstranění jakéhokoliv omezení, i když se toto omezení použije bez rozdílu na vnitrostátní poskytovatele a na poskytovatele z jiných členských států, pokud může znemožnit, ztížit nebo učinit méně atraktivními činnosti poskytovatele usazeného v jiném členském státě, ve kterém legálně poskytuje podobné služby (viz zejména rozsudky ze dne 25. července 1991, Säger, C-76/90, Recueil, s. I-4221, bod 12, jakož i ze dne 4. října 2011, Football Association Premier League a další, C-403/08 a C-429/08, Sb. rozh. s. I-9083, bod 85). V tomto smyslu navíc Soudní dvůr rozhodl, že článek 49 ES brání použití jakékoli vnitrostátní právní úpravy, která činí poskytování služeb mezi členskými státy obtížnějším než čistě vnitrostátní poskytování služeb v určitém členském státě (viz zejména rozsudky ze dne 5. října 1994, Komise v. Francie, C-381/93, Recueil, s. I-5145, bod 17, a ze dne 13. prosince 2007, United Pan-Europe Communications Belgium a další, C-250/06, Sb. rozh. s. I-11135, bod 30 a citovaná judikatura).

37

V projednávaném případě jsou podle předkládajícího soudu na základě ustanovení dotčeného v původních řízeních hospodářské subjekty usazené v jiných členských státech než v Italské republice povinny, aby mohly vykonávat činnosti vyúčtování, vyměřování a vybírání některých příjmů italských místních správních celků, mít stejně jako soukromé hospodářské subjekty usazené v Itálii minimální splacený základní kapitál ve výši 10 miliónu eur, případně prostřednictvím přizpůsobení jejich kapitálu tomuto minimu, aby tak zabránily tomu, že koncese, které jim již byly případně uděleny, budou nadále považovány za neplatné.

38

Taková povinnost představuje omezení svobody usazování, jakož i volného pohybu služeb. Nese s sebou totiž podmínku minimálního základního kapitálu (viz obdobně zejména výše uvedený rozsudek Komise v. Portugalsko, body 53 a 54, jakož i rozsudek ze dne 26. ledna 2006, Komise v. Španělsko, C-514/03, Sb. rozh. s. I-963, bod 36) a navíc, jak uvedla nizozemská vláda, nutí soukromé subjekty, které chtějí vykonávat činnosti dotčené v původním řízení, aby měly formu právnické osoby (viz obdobně výše uvedené rozsudky Komise v. Portugalsko, body 41 a 42, jakož i Komise v. Španělsko, bod 31). Takové ustanovení, jako je ustanovení dotčené v původních řízeních, tak ztěžuje či činí méně atraktivními, ve smyslu judikatury uvedené v bodech 35 a 36 tohoto rozsudku, svobodu usazování zakotvenou v článku 43 ES a volný pohyb služeb zakotvený v článku 49 ES.

39

Za těchto okolností je třeba přezkoumat, v jakém rozsahu může být ustanovení dotčené v původních řízeních přípustné na základě jednoho z důvodů uvedených v článku 46 ES nebo v souladu s judikaturou Soudního dvora odůvodněno naléhavými důvody obecného zájmu (viz obdobně zejména rozsudky ze dne 30. září 2003, Inspire Art, C-167/01, Recueil s. I-10155, bod 107, a ze dne 8. září 2009, Liga Portuguesa de Futebol Profissional a Bwin International, C-42/07, Sb. rozh. s. I-7633, bod 55).

40

Jediným důvodem uplatňovaným před Soudním dvorem je ochrana veřejné správy proti případnému neplnění povinností ze strany koncesionářské společnosti vzhledem k vysoké celkové hodnotě smluv, které uzavřela.

41

V tomto bodě z vyjádření Comune di Baranzate vyplývá, že koncesionáři vybírají daňové příjmy, které jsou předmětem koncesí dotčených v původních řízeních, předem. Podle této obce jsou tyto příjmy převedeny veřejné správě na konci čtvrtletí až po odečtení „provize za výběr“. Comune de Baranzate uvádí, že po odečtení provize za výběr pochází zisk koncesionářů z finančních operací s prostředky, které mají k dispozici. Koncesionáři tak drží milióny eur a nakládají s nimi, a následně jsou povinni převést je veřejné správě.

42

I za předpokladu, že cíl uvedený v bodě 40 tohoto rozsudku lze považovat za naléhavý důvod obecného zájmu, a nikoliv za důvod čistě hospodářské povahy (viz v tomto ohledu rozsudky ze dne 17. března 2005, Kranemann, C-109/04, Sb. rozh. s. I-2421, bod 34 a citovaná judikatura, a ze dne 16. února 2012, Costa a Cifone, C-72/10 a C-77/10, bod 59), je v tomto ohledu třeba připomenout, že odůvodnění omezení základních svobod zakotvených Smlouvou předpokládá, že dotčené opatření je způsobilé zaručit uskutečnění cíle, který sleduje, a nepřekračuje meze toho, co je k dosažení sledovaného cíle nezbytné (výše uvedený rozsudek Attanasio Group, bod 51 a citovaná judikatura). Mimoto jsou vnitrostátní právní předpisy vhodné k zaručení uskutečnění dovolávaného cíle pouze tehdy, pokud opravdu odpovídají snaze jej dosáhnout soudržným a systematickým způsobem (viz zejména rozsudky ze dne 10. března 2009, Hartlauer, C-169/07, Sb. rozh. s. I-1721, bod 55, a Attanasio Group, uvedený výše, bod 51).

43

Jak přitom konstatoval sám předkládající soud, takové ustanovení, jako je ustanovení dotčené v původních řízeních, jde značně nad rámec cíle ochrany veřejné správy před neplněním povinností ze strany koncesionářů.

44

Tento soud totiž uvedl, že určité pojistky stanovené italskou právní úpravou mohou podle jeho názoru chránit veřejnou správu před neplněním povinností ze strany koncesionářů přiměřeným způsobem. Italská právní úprava tak vyžaduje mimo jiné předložení důkazu o splnění obecných podmínek účasti v nabídkovém řízení ohledně jak technické, tak finanční způsobilosti, jakož i důvěryhodnosti a solventnosti. Předkládající soud v tomto ohledu zmínil rovněž uplatnění požadované minimální výše splaceného základního kapitálu koncesionářské společnosti lišící se v závislosti na hodnotě smluv, které skutečně uzavře.

45

Za těchto okolností je nutné konstatovat, že takové ustanovení, jako je ustanovení dotčené v původních řízeních, s sebou nese nepřiměřená, a tedy neodůvodněná omezení svobod zakotvených v článcích 43 ES a 49 ES.

46

Vzhledem k výše uvedenému je třeba na druhou položenou otázku odpovědět tak, že články 43 ES a 49 ES musí být vykládány v tom smyslu, že brání takovému ustanovení, jako je ustanovení dotčené v původních řízeních, které stanoví:

47

S ohledem na odpověď na druhou otázku a vzhledem k důvodům uvedeným v bodech 18 a 19 tohoto rozsudku není třeba se touto otázkou zabývat.

48

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto:

Články 43 ES a 49 ES musí být vykládány v tom smyslu, že brání takovému ustanovení, jako je ustanovení dotčené v původních řízeních, které stanoví: