1.

Evropské orgány dosud nedisponují babylónskou rybkou ( 2 ), která by jazykové bariéry učinila bezpředmětnými, nýbrž pouze počítačovým systémem Systran k omezenému překladu textů, jehož užívání je krom toho zpochybněno právním sporem ( 3 ). Za účelem zajištění komunikace v rámci svých organizačních útvarů se orgány proto v poslední době pokouší nabírat pracovníky, kteří jako cizí jazyk ovládají němčinu, angličtinu nebo francouzštinu ( 4 ). Itálie v tom spatřuje porušení jazykového režimu Unie. Tento členský stát proto napadá oznámení o třech výběrových řízeních tohoto druhu.

2.

Používání úředních jazyků je jak známo velmi citlivá otázka. Z tohoto důvodu článek 290 ES (nyní po změně článek 342 SFEU) stanoví pro příslušná pravidla jednomyslné rozhodnutí Rady a článek 22 Listiny základních práv Evropské unie výslovně uznává zásadu jazykové rozmanitosti. Podstata projednávaného kasačního opravného prostředku tedy spočívá v otázkách diskriminace na základě jazyka a v zásadě jazykové rozmanitosti. Kromě toho jsou ovšem vzneseny i spíše formální otázky související s oznámením výběrových řízení a vytýkáno porušení ochrany legitimního očekávání, jakož i povinnosti uvést odůvodnění.

3.

Podle článku 290 ES stanoví pravidla pro používání jazyků Rada:

„Pravidla pro používání úředních jazyků v orgánech Společenství stanoví Rada jednomyslně; pravidla obsažená ve statutu Soudního dvora tím nejsou dotčena.“

4.

V souvislosti s používáním úředních jazyků je důležitý i článek 22 Listiny základních práv Evropské unie, vyhlášené v Nice dne 7. prosince 2000 ( 5 ) (dále jen „Listina“):

„Unie respektuje kulturní, náboženskou a jazykovou rozmanitost.“

5.

Článek 1 a články 4 až 6 nařízení Rady č. 1 ze dne 15. dubna 1958 o užívání jazyků v Evropském hospodářském společenství ( 6 ) ve svém znění použitelném na projednávanou věc stanoví:

„Článek 1

Úředními a pracovními jazyky orgánů Unie jsou angličtina, bulharština, čeština, dánština, estonština, finština, francouzština, irština, italština, litevština, lotyština, maďarština, maltština, němčina, nizozemština, polština, portugalština, rumunština, řečtina, slovenština, slovinština, španělština a švédština.

[…]

Článek 4

Nařízení a jiné texty obecného dosahu se sepisují v úředních jazycích.

Článek 5

Úřední věstník Evropské unie vychází v úředních jazycích.

Článek 6

Orgány mohou stanovit podrobnosti o užívání jazyků svými vnitřními předpisy.“

6.

Článek 1d odst. 1 služebního řádu úředníků Evropských společenství (dále jen „služební řád“) obsahuje různé zákazy diskriminace:

„Při používání tohoto služebního řádu se zakazuje jakákoli diskriminace na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, etnického nebo sociálního původu, genetických znaků, jazyka, náboženského vyznání nebo víry, politického nebo jiného názoru, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, původu, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace.“

7.

Odůvodnění různého zacházení je upraveno v čl. 1d odst. 6 služebního řádu:

„Při zachování zásady zákazu diskriminace a zásady proporcionality musí být každé omezení těchto zásad odůvodněno objektivními a přijatelnými důvody a zaměřeno na dosažení oprávněných cílů obecného zájmu v rámci personální politiky. […]“

8.

Článek 27 upravuje zásady politiky přijímání:

„Přijímání se řídí potřebou orgánu zajistit si služby úředníků s nejvyšší úrovní způsobilosti, výkonnosti a bezúhonnosti, vybraných na co nejširším zeměpisném základě ze státních příslušníků členských států Společenství.

Žádné pracovní místo není vyhrazeno státním příslušníkům určitého členského státu.“

9.

Článek 28 obsahuje minimální podmínky pro jmenování úředníkem.

„Úředník může být jmenován pouze za podmínky, že

[…]

10.

Článek 29 upravuje postup pro obsazování pracovních míst:

„(1)   Orgán oprávněný ke jmenování před obsazením volného místa nejprve zváží

[…]

a poté se řídí postupy pro výběrové řízení, které je založeno na kvalifikačních předpokladech nebo zkouškách, nebo na kvalifikačních předpokladech i zkouškách zároveň. Postup při výběrovém řízení stanoví příloha III.“

11.

Mezi pravidly pro obsah výběrových řízení podle čl. 1 odst. 1 přílohy III je relevantní zejména uvedení povahy výběrového řízení v písm. a) a uvedení vyžadovaných jazykových znalostí v písm. f):

„Vyhlášení výběrového řízení musí obsahovat:

[…]

[…]“

12.

Článek 1 odst. 2 přílohy III upravuje zveřejnění:

„Vyhlášení otevřeného výběrového řízení se zveřejní v Úředním věstníku Evropských společenství nejméně jeden měsíc přede dnem uzávěrky pro podávání žádostí a případně nejméně dva měsíce přede dnem zkoušek.“

13.

Italská republika napadá dvě oznámení o celkově třech výběrových řízeních ( 7 ) pořádaných Evropským úřadem pro výběr personálu (dále jen „EPSO“). Oznámení byla provedena nejprve jen v německém, anglickém a francouzském vydání Úředního věstníku. Oznámení prvních dvou výběrových řízení bylo předmětem žaloby ve věci T-166/07, oznámení o třetím výběrovém řízení bylo napadeno žalobou ve věci T-285/07.

14.

První dvě výběrová řízení sloužila podle bodu II.A. příslušných podmínek k vytvoření seznamu kandidátů vhodných na přijetí na volná pracovní místa v evropských orgánech. Třetí výběrové řízení v bodě II.A. uvádělo, že se Evropská komise tohoto výběrového řízení neúčastní, a v důsledku toho žádné kandidáty ze seznamu nepřijme.

15.

Pokud jde o jazykové znalosti, podmínky připuštění se nacházejí v bodě I.A.2 oznámení o výběrových řízeních EPSO/AD/94/07 a EPSO/AD/95/07, jakož i v bodě I.A.3 oznámení o výběrovém řízení EPSO/AST/37/07. Podle nich museli uchazeči disponovat výbornou znalostí jednoho z úředních jazyků Evropské unie, jakož i uspokojivou znalostí dalšího jazyka, kterým musel být německý, anglický nebo francouzský jazyk.

16.

V bodě I. B. bylo uvedeno, že vstupní testy budou provedeny ve druhém jazyce. Uchazeči tedy museli uvést, zda chtějí vstupní testy a zkoušky výběrového řízení skládat v němčině, angličtině nebo francouzštině.

17.

Kromě toho bylo v oznámení uvedeno, že v zájmu jasnosti a pochopení textů obecného obsahu a oznámení adresovaných uchazečům, případně pocházejících od uchazečů, budou pozvánky k jednotlivým testům a zkouškám, jakož i veškerá korespondence mezi EPSO a uchazeči probíhat pouze v německém, anglickém nebo francouzském jazyce.

18.

Dne 20. června 2007 ( 8 ) a dne 13. července 2007 ( 9 ) zveřejnilo EPSO ve všech jazykových verzích Úředního věstníku změny ve výše uvedených oznámeních. V nich byl uveden odkaz na původní oznámení a stanovena nová lhůta pro podání přihlášek do příslušného výběrového řízení, která byla stejně dlouhá jako původně zvolená lhůta. Kromě toho bylo uvedeno vzdělání a odborná praxe nezbytná pro účast na výběrovém řízení. Ve zbývajících aspektech bylo odkázáno na původní oznámení.

19.

Tribunál povolil účast Litevské republiky jako vedlejšího účastníka řízení na podporu návrhových žádání Itálie ve věci T-166/07 a rovněž Řecké republiky ve věci T-285/07. Následně obě věci spojil pro účely ústní části řízení a rozsudku. Rozsudkem ze dne 13. září 2010 Tribunál obě žaloby zamítl.

20.

Italská republika poté podala projednávaný kasační opravný prostředek. Navrhuje

21.

Řecká republika také navrhuje

22.

Komise navrhuje

23.

Litevská republika, která se rovněž účastnila řízení v prvním stupni, se v řízení o kasačním opravném prostředku nevyjádřila. Ostatní účastníci řízení se vyjádřili písemně a na jednání konaném dne 6. června 2012 ústně.

24.

Soudní dvůr bez návrhu zkoumá, zda jsou splněny nepominutelné podmínky řízení ( 10 ). Proto je nutno se zabývat zprvu překvapivou okolností, že v řízení ve věci T-285/07 byl vůči Komisi vynesen rozsudek, přestože se na dotyčném výběrovém řízení nepodílela ( 11 ).

25.

Tuto okolnost nicméně vysvětlují pravidla přijatá při vytvoření EPSO. Článek 4 rozhodnutí 2002/620/ES ( 12 ) totiž výslovně stanoví, že veškeré žaloby související s výkonem pravomocí přenesených na EPSO mají být směřovány vůči Komisi. Provádění otevřených výběrových řízení podle čl. 30 odst. 1 a přílohy III služebního řádu bylo podle článku 2 uvedeného rozhodnutí přeneseno na EPSO. O přípustnosti žaloby tedy neexistují pochybnosti ( 13 ).

26.

Prvním důvodem kasačního opravného prostředku Itálie zpochybňuje závěry Tribunálu uvedené v bodech 41 a 42 napadeného rozsudku. V nich se jednalo o to, zda článek 290 ES, právní základ jazykového režimu, a článek 6 nařízení č. 1 dovolují vyžadovat v oznámeních o volném pracovním místě znalost určitých jazyků. Tribunál konstatoval:

„41   Nařízení č. 1 o užívání jazyků v orgánech bylo přijato Radou na základě článku 290 ES. Článek 6 tohoto nařízení orgánům výslovně umožňuje stanovit podrobnosti o užívání jazyků svými vnitřními předpisy, tedy pravomoc, v jejímž rámci je ostatně třeba jim přiznat jistou funkční samostatnost k zajištění jejich řádného chodu […].

42   S ohledem na výše uvedené je třeba dospět k závěru, že sporné oznámení o volném pracovním místě neporušuje článek 290 ES, ale bylo přijato na základě pravomoci, kterou orgánům a institucím Společenství přiznává článek 6 nařízení č. 1“ ( 14 ).

27.

Tyto závěry nejsou slučitelné se zněním příslušných ustanovení.

28.

Podle článku 290 ES stanoví Rada jednomyslně pravidla pro používání úředních jazyků v orgánech Unie. K tomu došlo nařízením č. 1. Podle článku 1 nařízení jsou všechny úřední jazyky současně pracovními jazyky orgánů. A orgány jsou na základě článku 6 zmocněny stanovit podrobnosti o užívání jazyků svými vnitřními předpisy.

29.

Oznámení o výběrovém řízení není – jak Itálie správně zdůrazňuje – vnitřním předpisem nebo obdobným právním aktem. Článek 6 nařízení č. 1 proto není náležitým základem pro výběrová řízení, která jsou předmětem sporu.

30.

Napadený rozsudek je tedy v tomto bodě stižen nesprávným právním posouzením. Z toho ovšem nevyplývá, že je žaloba Itálie v tomto rozsahu úspěšná.

31.

Naopak, porušení článku 290 ES a článku 6 nařízení č. 1 není možné konstatovat z jiného důvodu. Tato ustanovení přímo neupravují, které požadavky mohou být v oznámení stanoveny a které z dvaceti tří úředních jazyků Unie mají být při oznámení použity. Toto oznámení tedy nemůže být v rozporu ani s článkem 290 ES, ani s článkem 6 nařízení č. 1.

32.

V důsledku toho musí být první důvod kasačního opravného prostředku zamítnut. Otázky vznesené Itálií jsou ovšem důležité při posuzování tří následujících důvodů kasačního opravného prostředku.

33.

Druhý důvod kasačního opravného prostředku směřuje proti argumentaci uvedené v bodech 52 až 58 napadeného rozsudku. Itálie namítala, že oznámení měla být podle článku 1, 4 a 5 nařízení č. 1 zveřejněna ve všech úředních jazycích.

34.

Tribunál v bodech 52 a 53 napadeného rozsudku vychází stejně jako ve své ustálené judikatuře ( 15 ) z toho, že nařízení č. 1 není použitelné na vztahy mezi orgány a jejich zaměstnanci, neboť upravuje jazykový režim pouze ve vztahu mezi Evropskou unií a členským státem nebo osobou, která podléhá jurisdikci některého z členských států. Úředníci a ostatní zaměstnanci Unie, jakož i kandidáti na takováto pracovní místa totiž podléhají stran uplatňování ustanovení služebního řádu, včetně ustanovení o přijímání do zaměstnání u některého z orgánů, pouze jurisdikci Unie.

35.

Jak Itálie a Řecko oprávněně zdůrazňují, takovýto názor není ovšem přesvědčivý. Články 2 a 3 nařízení č. 1 sice upravují vztah k členským státům, jakož i k osobám podléhajícím jejich jurisdikci, avšak je sporné již jen to, zda potenciální uchazeči výběrového řízení jsou na základě této skutečnosti vyňati z jurisdikce svých členských států. Na rozdíl od názoru Komise toto není nutný důsledek příslušnosti unijních soudů pro žaloby související s takovýmito přihláškami.

36.

Především se ale nařízení opírá o článek 290 ES, právní základ pro pravidla pro používání úředních jazyků v orgánech Unie. V souladu s tím upravuje nařízení v článku 1 úřední a pracovní jazyky orgánů. Není zřejmé, že by jimi měly být pouze jazyky, které se používají navenek ( 16 ). Pracovním jazykem je typicky ten jazyk, v němž příslušný orgán také interně pracuje.

37.

Na rozdíl od názoru Komise hovoří i článek 6 nařízení č. 1 pro jeho použití ve vztahu orgánů k jejich zaměstnancům. Podle tohoto článku totiž orgány nemohou ve svých vnitřních předpisech stanovit, zda je nařízení vůbec použitelné, nýbrž pouze podrobnosti o jeho užívání. Článek 6 by proto mohl být náležitým právním základem, kdyby orgány mohly stanovit interní jazyky komunikace ( 17 ), mimo jiné ale potvrzuje, že nařízení č. 1 je použitelné na vztah orgánů k jejich zaměstnancům.

38.

Napadený rozsudek je tedy i v tomto bodě stižen nesprávným právním posouzením. Aby bylo možné určit, zda může být zachován s jiným odůvodněním, je tedy nutno přezkoumat, zda omezené vyhlášení oznámení o výběrovém řízení bylo slučitelné s články 4 a 5 nařízení č. 1.

39.

Podle článku 4 nařízení č. 1 se nařízení a jiné texty obecného dosahu sepisují v úředních jazycích. Článek 5 stanoví, že Úřední věstník vychází v „úředních jazycích“.

40.

Soudní dvůr z těchto ustanovení, jakož i z čl. 254 odst. 2 ES v rozsudku Kik vyvodil, že individuální rozhodnutí nemusí být nutně sepsáno ve všech úředních jazycích ani v případě, že by mohlo narušit práva občana Unie, který není adresátem tohoto rozhodnutí, jako například konkurujícího hospodářského subjektu ( 18 ).

41.

Toto ale a contrario potvrzuje, že nařízení a texty obecného dosahu uvedené v článku 4 nařízení č. 1 musí být sepsány ve všech úředních jazycích ( 19 ). Tento výklad je jediný, který je slučitelný se zásadami právní jistoty a zákazu diskriminace ( 20 ).

42.

Kromě toho odpovídá vývoji znění článku 4 nařízení č. 1. Stejně jako článek 5 uvádělo toto ustanovení až do své změny v rámci posledního rozšíření ( 21 ) výslovně celkový aktuální počet úředních jazyků ( 22 ). Není patrno, že by záměrem změn v souvislosti s posledním rozšířením bylo dosáhnout omezení používání různých úředních jazyků. Hovoří-li články 4 a 5 nařízení č. 1 o úředních jazycích, je to tedy nutno chápat ve smyslu dvaceti tří úředních jazyků.

43.

Oznámení o otevřeném výběrovém řízení sice není nařízením, ale – jak tvrdí i Itálie a Řecko – na rozdíl od individuálního rozhodnutí je přece jen dokumentem obecného významu. Obsahuje totiž lhůty pro podání přihlášek a ostatní podmínky závazné pro každou osobu, která se chce výběrového řízení zúčastnit ( 23 ). Již jen proto musí být v zásadě sepsáno ve všech úředních jazycích.

44.

To potvrzuje článek 5 nařízení č. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 2 přílohy III služebního řádu úředníků. Podle posledně uvedené právní úpravy musí být otevřená výběrová řízení ( 24 ) zveřejněna v Úředním věstníku. Vzhledem k tomu, že Úřední věstník vychází podle článku 5 nařízení č. 1 v úředních jazycích, musí být také všechna povinná zveřejnění provedena v zásadě ve všech úředních jazycích.

45.

Úvahy Tribunálu uvedené v bodě 56 napadeného rozsudku je však možno chápat v tom smyslu, že se orgány mohou při oznámeních od výše uvedených ustanovení odchýlit:

„Za těchto podmínek je odpovědností orgánů zvolit interní jazyk komunikace a každý orgán je oprávněn požadovat, aby byl používán jeho zaměstnanci a těmi, kteří si toto postavení nárokují […]. Výběr jazyka, ve kterém je oznámení o volném pracovním místě zveřejněno mimo daný orgán, je rovněž odpovědností orgánů […].“

46.

Tento názor se konečně opírá o článek 6 nařízení č. 1. ( 25 ) Pokud by orgány podle něj mohly stanovit interní jazyky komunikace, mohl by článek 6 také dovolovat obracet se pouze v těchto jazycích na potenciální uchazeče o pracovní místa, kteří je musí ovládat.

47.

Jak již bylo řečeno, samotné oznámení však není právním aktem na základě článku 6 nařízení č. 1 ( 26 ). A Komise nikdy na tomto základě interní jazyky komunikace nebo jazyky oznámení o výběrových řízeních formálně nestanovila. Pouhá praxe používat pro interní komunikaci v podstatě určité jazyky žádným takovýmto stanovením není. Již jen obsah takovéto praxe je totiž zcela nejasný. Není zřejmé, za jakých okolností může být určitý jazyk použit.

48.

Článek 6 nařízení č. 1 nemůže v důsledku toho odůvodnit výjimku z článků 4 a 5 ve spojení s čl. 1 odst. 2 přílohy III služebního řádu úředníků.

49.

Ani později ve všech úředních jazycích zveřejněné pokyny nedostatečné zveřejnění oznámení nezhojily. Pokyny totiž obsahovaly pouze část informací. Chybí zejména požadavky na jazykové znalosti. Odkaz na úplné zveřejnění pouze ve třech jazycích nemůže nahradit úplné zveřejnění v jiných úředních jazycích. Jak uvádí Řecko, zájemci, kteří neovládali žádný z těchto tří jazyků, tak nemohli rozpoznat, že se výběrového řízení nemohou zúčastnit, a další obsah oznámení existujících pouze ve třech jazycích tedy pro ně nebyl zajímavý.

50.

Především ale neexistuje pravidlo, které by dovolovalo výjimku z úplného zveřejnění ve všech jazycích, tak jak ho stanoví články 4 a 5 nařízení č. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 2 přílohy III služebního řádu úředníků.

51.

Oznámení proto musela být zveřejněna ve všech jazycích v plném rozsahu. Zda jsou možné výjimky pro výběrová řízení, která jsou určena pouze pro uchazeče s jedním určitým mateřským jazykem ( 27 ), nemusí být v projednávaném případě rozhodnuto.

52.

Vzhledem k tomu, že rozsudek Tribunálu je stižen nesprávným právním posouzením a nemůže být podložen ani jiným odůvodněním, je třeba druhému důvodu kasačního opravného prostředku vyhovět. Napadený rozsudek je nutno zrušit.

53.

Považuji nicméně za nutné zabývat se i ostatními důvody kasačního opravného prostředku, aby byla vytvořena právní jistota pro budoucí praxi orgánů při provádění výběrových řízení.

54.

Třetím důvodem kasačního opravného prostředku Itálie namítá, že zveřejnění výběrových řízení pouze ve třech jazycích je v rozporu se zákazem diskriminace na základě státní příslušnosti podle článku 12 ES (nyní po změně článek 18 SFEU) a zásadou jazykové rozmanitosti podle článku 22 Listiny základních práv Evropské unie.

55.

Nejde přitom o to, zda oznámení o otevřeném výběrovém řízení pouze ve třech jazycích bylo neslučitelné se zákazem diskriminace. Je nesporné, že i když mají kandidáti uspokojivou znalost němčiny, angličtiny nebo francouzštiny, nekonzultují nutně vydání Úředního věstníku v jednom z těchto tří jazyků, ale konzultují jej ve svém mateřském jazyce ( 28 ). Existuje tedy nebezpečí, že se tito zájemci nedozvědí o vyhlášení včas. Vzhledem k tomu, že mateřský jazyk je úzce spojen se státní příslušností, bylo by v tom třeba spatřovat diskriminaci na základě státní příslušnosti. Samotná původní oznámení ze dne 28. února 2007 a ze dne 8. května 2007 tedy nestačila.

56.

V projednávaném případě je však nutno vyjasnit, zda toto původně existující znevýhodnění na základě státní příslušnosti bylo později zveřejněním pokynů v jiných jazycích účinně zhojeno, jak konstatoval Tribunál v bodě 85 až 91 napadeného rozsudku. Vzhledem k tomu, že se tato podstatná chyba liší od již zkoumaného formálního porušení povinnosti zveřejnění v Úředním věstníku, není právě nalezený závěr týkající se nedostatečného zhojení nedostatku zveřejnění ( 29 ) přímo přenositelný.

57.

Itálie jednak zpochybňuje možnost zhojení, jednak namítá, že pokyny neobsahovaly všechny informace původních oznámení.

58.

Itálie opírá svůj názor týkající se nemožnosti zhojení o systematiku žaloby na neplatnost. Podle článku 230 ES (nyní po změně článek 263 SFEU) jsou předmětem řízení oznámení ve své původní podobě.

59.

Podle tohoto názoru by však již nebylo namístě o žalobě rozhodnout. Původní oznámení totiž přísně vzato již neexistuje. Později zveřejněné pokyny jej zrušily a nahradily novými oznámeními ( 30 ). Tato nová oznámení se skládala z kombinace původního oznámení s novými pokyny, které zejména stanovily novou lhůtu pro podání přihlášek, a musela by být napadena další žalobou.

60.

Takto formalistický přístup však nepovažuji za správný. Jak již Tribunál konstatoval, pokyny podstatu oznámení nezměnily, v každém případě ne v rozsahu, jenž je sporný ( 31 ).

61.

Pokud je ale stále nutno o právním sporu rozhodnout, musí být jeho předmětem oznámení ve své skutečně účinné podobě. Později zveřejněné pokyny je tedy nutno zohlednit.

62.

Na rozdíl od názoru Itálie je v unijním právu možnost zhojení procesních vad v zásadě uznána ( 32 ). Opatření vedoucí ke zhojení musí oprávněným osobám – v projednávaném případě potenciálním uchazečům – zajistit stejné postavení, jaké by měly, kdyby k procesní vadě nedošlo ( 33 ).

63.

V projednávaném případě nebyla vada původních oznámení zhojena. Na základě nově stanovené lhůty pro podání přihlášek pro potenciální uchazeče, v jejichž mateřském jazyce nebylo oznámení zveřejněno, platila stejná lhůta pro podání přihlášek jako pro uchazeče, v jejichž mateřském jazyce byla oznámení zveřejněna.

64.

Potenciální uchazeči, kteří se o výběrových řízeních dozvěděli až na základě pozdějších odkazů, přesto nebyli uvedeni do situace, ve které by se nacházeli, kdyby příslušné pokyny byly zveřejněny již s oznámením. Ti, kdo byli informováni na základě původních oznámení, měli totiž podstatně více času se na výběrové řízení zvlášť připravit. V případě výběrových řízení EPSO/AD/94/07 a EPSO/AST/37/07 z toho vyplynul náskok téměř čtyř měsíců, v případě výběrového řízení EPSO/AD/95/07 to byly více než dva měsíce. Tento čas bylo možné využít zejména pro osvěžení nezbytných odborných a jazykových znalostí.

65.

Odkazy na oznámení proto nemohly zhojit znevýhodnění potenciálních uchazečů, jejichž mateřským jazykem není němčina, angličtina nebo francouzština, spočívající v selektivním zveřejnění oznámení.

66.

Tribunál toto znevýhodnění nespatřoval. Jeho úvahy uvedené v bodech 85 až 91 napadeného rozsudku proto představují nesprávné právní posouzení. Rozsudek je tedy nutno zrušit i z tohoto důvodu.

67.

Itálie dále namítá, že v ostatních jazycích tomu bylo vždy tak, že nebylo zveřejněno celé oznámení. V souvislosti s touto námitkou je nutno připustit, že potenciální uchazeči, kteří si mohli úplné oznámení přečíst ve svém mateřském jazyce, měli vůči jiným potenciálním uchazečům, kteří oznámení museli číst v cizím jazyce, nepatrnou výhodu.

68.

Jak ale Tribunál v bodech 90 a 99 napadeného rozsudku správně konstatuje, toto znevýhodnění nedosáhlo závažnosti diskriminace na základě státní příslušnosti.

69.

Dotýká-li se naproti tomu osob, které žádný ze tří jazyků úplného oznámení dostatečně neovládají, nejedná se o potenciální uchazeče. Jak Tribunál v bodě 88 napadeného rozsudku správně vysvětluje, tyto osoby nedisponují nezbytnými jazykovými znalostmi pro připuštění k výběrovému řízení.

70.

Potud se projednávané výběrové řízení liší od výběrových řízení, která byla předmětem jiných rozhodnutí Tribunálu uváděných Itálií, která vedla ke zrušení oznámení ( 34 ). V případě těchto rozhodnutí se totiž jednalo o výběrová řízení, v nichž nebyla požadována znalost určitých jazyků. V těchto případech proto mohli existovat potenciální uchazeči, kteří by oznámení v žádném z použitých jazyků nerozuměli, zatímco potenciální uchazeči projednávaného výběrového řízení některému z těchto jazyků rozumět museli.

71.

Tribunál proto v bodě 85 napadeného rozsudku správně konstatoval, že pokyny tyto vady původního oznámení zhojily. Zda bylo vůbec přípustné požadovat jazykové znalosti němčiny, angličtiny nebo francouzštiny místo připuštění jiných druhých jazyků, bude nutno zkoumat až v rámci následujícího důvodu kasačního opravného prostředku.

72.

Druhá část třetího důvodu kasačního opravného prostředku je tedy neopodstatněná.

73.

Čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku se týká jádra sporu, výběru pouze tří jazyků jako možného „druhého jazyka“ pro výběrové řízení. Úvahy, kterými Tribunál odmítl, že volba Komise byla diskriminační a nepřiměřená, porušují podle názoru Itálie zákaz diskriminace na základě státní příslušnosti a zásadu jazykové rozmanitosti.

74.

Podle článku 12 ES (nyní po změně článek 18 SFEU) je v rámci použití unijního práva zakázána jakákoli diskriminace na základě státní příslušnosti. Tato zásada je nyní zakotvena i v čl. 21 odst. 2 Listiny základních práv.

75.

Tribunál se sice v bodech 93 až 104 napadeného rozsudku nezabývá otázkou, zda omezení druhého jazyka může takovouto diskriminaci zakládat. Dospívá však k správnému závěru, že se o takovouto diskriminaci nejedná.

76.

Omezení používání prvních jazyků ve výběrových řízeních orgánů by bylo diskriminační, a vyžadovalo by si proto odůvodnění. Vzhledem k tomu, že nejlépe ovládaný jazyk uchazeče je zpravidla úzce spojen s jeho státní příslušností, takovéto stanovení by přinejmenším nepřímo znevýhodnilo potenciální uchazeče, kteří mají z důvodu své státní příslušnosti jiný mateřský jazyk. Důležité části výběrového řízení by museli absolvovat v cizím jazyce, zatímco konkurenti by mohli používat svůj mateřský jazyk.

77.

Zákaz diskriminace na základě jazyka, který je nyní zakotven i v čl. 21 odst. 1 Listiny základních práv, je potud výrazem obecného zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti. Současně by byl dotčen čl. 27 odst. 2 služebního řádu úředníků, který zakazuje vyhrazovat pracovní místa státním příslušníkům určitého členského státu.

78.

V projednávaném případě však není omezeno použití prvního jazyka, nýbrž použití druhého jazyka. Druhý jazyk potenciálních uchazečů je se státní příslušností spjat výrazně méně než první jazyk.

79.

Je pravda, že existují určité státy, v nichž některý z připuštěných jazyků požívá vedle jiných jazyků dané země zvláštní statut ( 35 ). Existuje proto určitá pravděpodobnost, že určití uchazeči z těchto států ovládají jeden připuštěný druhý jazyk zvlášť dobře.

80.

Na rozdíl od mateřského jazyka nejsou příslušné znalosti druhého jazyka založeny pouze na dotyčné státní příslušnosti, nýbrž na dodatečném úsilí dotyčného státu, rodiny nebo příslušné osoby. V této souvislosti existuje maximálně pozvolný rozdíl od znalostí cizích jazyků, které byly získány ve zvlášť dobře vybudovaném školním systému.

81.

Potenciální výhoda druhého jazyka, který v domovském státě požívá zvláštní statut, tedy nemůže zakládat diskriminaci uchazečů z jiných států na základě jejich státní příslušnosti.

82.

„Znevýhodněni“ jsou z tohoto pohledu pouze určití uchazeči z jiných členských států, v nichž se mluví více úředními jazyky Unie, avšak nikoli žádným ze tří privilegovaných jazyků ( 36 ). Takovíto uchazeči možná nemohou svůj „přirozený“ druhý jazyk použít ve výběrovém řízení. Není ovšem patrné, že by tato teoretická nevýhoda měla pro určité uchazeče praktické dopady.

83.

V každém případě pro zcela převažující počet potenciálních uchazečů nezpůsobuje omezení možných druhých jazyků žádný rozdíl. Jedná se totiž o tři nejrozšířenější cizí jazyky v Unii ( 37 ). Jako první cizí jazyk se téměř ve všech členských státech vyučuje ve zcela převažující míře angličtina, pouze v několika členských státech většinově francouzština a pouze v Lucembursku na základní škole se téměř bez výjimky vyučuje němčina. U druhého cizího jazyka převažuje jasně němčina a francouzština. Ojediněle se sice vyskytuje španělština, švédština (ve Finsku) a estonština (v Estonsku – pravděpodobně u příslušníků ruské menšiny), ale v podstatně menší míře ( 38 ). Je tedy relativně málo pravděpodobné, že vůbec existují uchazeči, kteří jiné cizí jazyky ovládají podstatně lépe než němčinu, angličtinu nebo francouzštinu.

84.

Omezení druhého jazyka na tyto tři jazyky tedy není možné připisovat účinky znevýhodnění na základě státní příslušnosti.

85.

Dále Itálie zastává názor, že omezení výběru druhého jazyka je v rozporu se zásadou jazykové rozmanitosti. Podle ní je možné od uchazečů o pracovní místo u orgánů očekávat, že kromě jazyka svého členského státu umí alespoň jeden další jazyk, ale nikoli že se u tohoto jazyka musí nutně jednat o němčinu, angličtinu nebo francouzštinu.

86.

V okamžiku oznámení v roce 2007 sice ještě Lisabonská smlouva nevstoupila v platnost, takže zásada jazykové rozmanitosti zakotvená v článku 22 Listiny základních práv Evropské unie ještě přímo nevyvolávala závazné právní účinky. Avšak podle oficiálních vysvětlení ( 39 ) se tento článek opírá o tehdy platný článek 6 Smlouvy o EU, který v odstavci 3 Unii ukládá ctít národní identitu svých členských států (toto je součást čl. 4 odst. 2 SEU), jakož i o čl. 151 odst. 1 a 4 Smlouvy o ES (nyní po změně čl. 167 odst. 1 a 4 SFEU), podle nějž Společenství přispívá k národní a regionální různorodosti resp. chrání a podporuje rozmanitost kultur. Článek 3 odst. 3 čtvrtý pododstavec Smlouvy o EU v současnosti tyto úkoly zvlášť zdůrazňuje.

87.

Zásada jazykové rozmanitosti je součástí kulturní rozmanitosti ( 40 ) a národních identit členských států. Vychází tedy ze základních hodnot Unie, které existovaly i v okamžiku sporných oznámení ( 41 ).

88.

Zásada jazykové rozmanitosti však nevyžaduje, aby Unie v každé situaci použila všechny úřední jazyky ( 42 ), a neobsahuje ani konkrétní pravidlo, ze kterých jazyků si potenciální uchazeči o pracovní místa u Unie mohou vybrat druhý jazyk. V souvislosti s touto otázkou může být tato zásada naplněna pouze v součinnosti s obecnou zásadou rovného zacházení.

89.

Tato nyní i v článku 20 Listiny základních práv zakotvená zásada vyžaduje, aby se stejnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno ( 43 ). Rozdílné zacházení je odůvodněno, pokud je založeno na objektivním a přiměřeném kritériu, to znamená, pokud souvisí s právně přípustným cílem sledovaným dotčenými právními předpisy a pokud je tato rozdílnost přiměřená cíli sledovanému dotčeným zacházením ( 44 ). Při tomto zvážení je nutno přihlédnout k dotčeným základním hodnotám Unie, například k zásadě jazykové rozmanitosti. Je-li opatření v rozporu s takovouto základní hodnotou, musí být jeho cíl obzvláště důležitý, aby ho mohl odůvodnit.

90.

Tím, že sporná výběrová řízení připouští jako druhé jazyky pouze určité jazyky, zachází s různými úředními a pracovními jazyky Unie rozdílně.

91.

Tribunál v bodech 93, 94 a 102 napadeného rozsudku opírá privilegování tří jazyků opět o článek 6 nařízení č. 1, podle nějž orgány mohou upravit užívání jazykového režimu. Jak již však bylo konstatováno, tato pravomoc nebyla dosud uplatněna, a nemůže proto také odůvodnit podmínky výběrového řízení. ( 45 ) Rozsudek je tedy i v tomto stižen nesprávným právním posouzením.

92.

Toto nesprávné právní posouzení však ještě nezpochybňuje výsledek. Přestože orgány formálně nestanovily interní pracovní jazyky – jak zdůrazňuje Komise – možnost interní komunikace je nezbytným předpokladem fungování jejich organizačních jednotek. Orgány proto musí disponovat možností vybírat nové pracovníky podle toho, zda zapadnou do existujících organizačních jednotek a zda v nich mohou pracovat. Rozhodující význam má v této souvislosti to, zda ovládají jazyky, které se v těchto organizačních jednotkách již jako interní pracovní jazyk fakticky používají. Není nic platné, že zaměstnanec perfektně ovládá více úředních jazyků, kterým v jeho organizační jednotce jinak nikdo nerozumí.

93.

Pokud ovšem zvláštní okolnosti nevyžadují koncentraci na jeden nebo několik málo jazyků, je používání pokud možno všech nebo alespoň více jazyků Unie ku prospěchu rovnosti příležitostí a jazykové rozmanitosti ( 46 ). Jak budou tyto jazyky v praxi používány, může pak být rozhodnuto v konkrétním případě na základě schopností dotčených pracovníků. Naproti tomu na jeden jediný jazyk by orgány měly komunikaci koncentrovat pouze tehdy, pokud si to nutně vyžadují zvláštní okolnosti – v rámci porad Soudního dvora například tradice, od roku 1954 vypracovávat interní návrhy rozhodnutí výlučně ve francouzském jazyce.

94.

Vzhledem k tomu, že němčina, angličtina a francouzština jsou nejrozšířenějšími cizími jazyky Unie ( 47 ), mohou orgány předpokládat, že znalost některého z těchto jazyků jako cizího jazyka umožní účinnou interní komunikaci. Žádný další jazyk by ve srovnatelném rozsahu možnosti interní komunikace neotevíral. Tyto tři jazyky se tedy při objektivním pohledu dostatečně liší od jiných úředních jazyků na to, aby byly vybrány jako jediné přípustné druhé jazyky. Ani při zohlednění zásady jazykové rozmanitosti tedy není zásada rovného zacházení porušena.

95.

Itálie se kromě toho odvolává na čl. 1 odst. 1 písm. f) přílohy III služebního řádu úředníků. Tato argumentace však není dalším přípustným pokračováním v argumentaci z prvního stupně, nýbrž zcela novým aspektem, který doposud nebyl předmětem řízení, a v řízení o kasačním opravném prostředku před Soudním dvorem je proto nepřípustný ( 48 ).

96.

Z toho vyplývá, že čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku musí být zamítnut v celém rozsahu.

97.

Pátým důvodem kasačního opravného prostředku navrhovatelka Tribunálu vytýká, že v bodech 110 až 115 napadeného rozsudku neprávem rozhodl, že nedošlo k porušení zásady ochrany legitimního očekávání, tím že odmítl, že několikaletá praxe Komise v oblasti výběrových řízení vyvolala u možných uchazečů legitimní očekávání, pokud jde o určité podmínky výběrových řízení.

98.

Ochrana legitimního očekávání patří k základním zásadám Unie. Může se na ni odvolávat každý právní subjekt, u něhož unijní orgán vyvolal legitimní očekávání. Je-li však opatrný a obezřetný právní subjekt s to předvídat přijetí opatření, které se může dotknout jeho zájmů, nemůže se dovolávat uvedené zásady, pokud je toto opatření přijato. Právní subjekty dále nejsou oprávněny očekávat zachování existující situace, kterou unijní orgány mohou v rámci svého uvážení změnit ( 49 ).

99.

V projednávaném případě může zůstat otevřeno, zda dříve po mnoho let vykonávaná praxe připustit při provádění výběrových řízení všechny úřední jazyky jako druhé jazyky mohla založit legitimní očekávání ve smyslu judikatury. V každém případě neexistuje žádný důvod pro předpoklad, že opatrní a obezřetní potenciální uchazeči spoléhají při svém jazykovém vzdělávání na to, že nadále budou moci používat všechny úřední jazyky jako druhé jazyky ve výběrových řízeních Unie. Vzhledem k trvale rostoucímu počtu úředních jazyků museli potenciální uchazeči počítat naopak s tím, že ne všechny úřední jazyky budou mít jako cizí jazyky stejný praktický význam. Statistiky vyučovaných cizích jazyků kromě toho ukazují, že angličtina, němčina a francouzština jsou v zcela převažující míře považovány za nejdůležitější úřední jazyky ( 50 ). Potenciální uchazeči se ve své zcela převažující většině tedy již připravili na to, že tyto jazyky jsou pro jejich profesní kariéru důležitější než jiné jazyky.

100.

V důsledku toho nemůže ani tento důvod kasačního opravného prostředku obstát.

101.

Šestým důvodem kasačního opravného prostředku navrhovatelka tvrdí, že Tribunál v bodech 126 a 127 napadeného rozsudku zjištěním, že administrativa nebyla povinna ve sporných oznámeních o výběrových řízeních odůvodnit volbu tří přípustných druhých jazyků, porušil článek 253 ES (nyní po změně čl. 296 odst. 2 SFEU), podle nějž musí všechny právní akty obsahovat odůvodnění.

102.

Odůvodnění vyžadované článkem 253 ES musí být podle ustálené judikatury přizpůsobeno povaze dotčeného právního aktu. Z odůvodnění musejí jasně a jednoznačně vyplývat úvahy unijního orgánu, jenž akt vydal, tak aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření. To je předpokladem pro to, aby zúčastněné osoby mohly vykonávat svá práva a Soudní dvůr svůj přezkum. Podle této judikatury však v odůvodnění právního aktu nemusí být uvedeny všechny relevantní skutkové a právní okolnosti. Otázka, zda odůvodnění právního aktu splňuje požadavky článku 253 ES, musí být totiž posuzována s ohledem nejen na jeho znění, ale i s ohledem na jeho celkovou souvislost, jakož i s ohledem na všechny právní předpisy upravující dotčenou oblast. Zejména pokud z napadeného právního aktu vyplývá základní cíl, který unijní orgán sledoval, bylo by příliš vyžadovat zvláštní odůvodnění pro různou volbu technické povahy ( 51 ).

103.

Tribunál tyto požadavky v bodě 125 napadeného rozsudku nevysvětlil, nýbrž omezil zde svoji argumentaci na to, zda oznámení obsahovala nezbytné informace pro provedení výběrového řízení.

104.

Itálie v tomto rozsahu oprávněně namítá, že Tribunál se touto argumentací nezabýval jejím žalobním důvodem. Nezbytný obsah oznámení o výběrovém řízení nemůže být zaměňován s jeho odůvodněním.

105.

Pro doplnění však Tribunál v bodě 126 konstatoval, že omezení možného druhého jazyka na tři jazyky si nevyžaduje žádné odůvodnění, protože je zřejmé, že odpovídá interním potřebám administrativy. Tribunál tím splnil požadavky, které na odůvodnění jeho rozhodnutí kladou články 36 a 53 statutu Soudního dvora.

106.

Na rozdíl od názoru Itálie není možné tomuto zjištění Tribunálu k nezbytnému odůvodnění oznámení ani obsahově nic vytknout. Je totiž zjevné, že podmínky výběrového řízení jsou zaměřeny na to identifikovat uchazeče, kteří nejlépe odpovídají vnitřním požadavkům zaměstnávajících orgánů. A je všeobecně známo, že angličtina, němčina a francouzština jsou nejrozšířenějšími cizími jazyky v Unii, a proto jsou nejlépe vhodné k tomu, aby byly používány v interní komunikaci organizačních jednotek. Tyto aspekty tedy nevyžadují žádné zvláštní zdůraznění v oznámeních.

107.

Ani tento důvod kasačního opravného prostředku tedy nelze přijmout.

108.

Sedmý důvod kasačního opravného prostředku konečně namítá porušení čl. 1d odst. 1 a 6, čl. 28 písm. f), jakož i čl. 27 odst. 2 služebního řádu úředníků v bodech 128 až 135 napadeného rozsudku. Tribunál se podle navrhovatelky dopustil nesprávného právního posouzení tím, že konstatoval, že není věcí pouze výběrové komise příslušného výběrového řízení posoudit jazykové znalosti uchazečů.

109.

Itálie zastává názor, že orgán, na jehož podnět dochází k oznámení, nesmí provádět předvýběr zájemců na čistě jazykovém základě. Dále podle navrhovatelky platí pro jazykové požadavky výběrového řízení v zásadě jiná měřítka než pro odbornou kvalifikaci uchazečů.

110.

Argumenty, které v této souvislosti Itálie uvedla, zejména zákaz diskriminace na základě státní příslušnosti, však neodůvodňují žádné zvláštní požadavky ohledně druhého jazyka uchazečů ( 52 ). Ani v jiných ohledech nejsou patrny žádné důvody, proč by výběrová komise měla být oprávněna vyloučit uchazeče z důvodu nedostatečných znalostí určitých druhých jazyků, orgánům při stanovení podmínek výběrového řízení by to ale mělo být zakázáno.

111.

Ani tento důvod kasačního opravného prostředku proto nelze přijmout.

112.

Podle čl. 61 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Soudní dvůr zruší rozhodnutí Tribunálu, je-li kasační opravný prostředek opodstatněný. Soudní dvůr pak může sám vydat konečné rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje, nebo věc vrátit zpět Tribunálu k rozhodnutí.

113.

Vzhledem k tomu, že druhá a první část třetího důvodu kasačního opravného prostředku jsou opodstatněné, je nutno napadený rozsudek zrušit. Z přezkumu druhého důvodu kasačního opravného prostředku současně vyplývá, že napadená oznámení o výběrových řízeních nesplňují požadavky článků 4 a 5 nařízení č. 1, jakož i čl. 1 odst. 2 přílohy III služebního řádu úředníků. A podle přezkumu první části třetího důvodu kasačního opravného prostředku nemohlo pozdější zveřejnění odkazů na oznámení možné znevýhodnění potenciálních uchazečů, jejichž mateřským jazykem není němčina, angličtina ani francouzština, zhojit. V tomto rozsahu tedy řízení dovoluje rozhodnout ve věci. Také oznámení je v důsledku toho nutno zrušit.

114.

Závěrem bych chtěla Soudnímu dvoru navrhnout, aby za účelem vyhnutí se právní nejistotě výslovně omezil účinky svého rozsudku.

115.

V souvislosti s žalobami uchazečů Soudní dvůr konstatoval, že v případě zrušení zkoušky v rámci otevřeného výběrového řízení pro sestavení seznamu rezerv jsou práva žalobce přiměřeně chráněna, pokud výběrová komise a orgán oprávněný ke jmenování přezkoumají svá rozhodnutí a snaží se pro tento případ najít spravedlivé řešení; neexistuje žádný důvod zpochybnit celý výsledek výběrového řízení nebo zrušit jmenování na místa úředníků učiněná na základě tohoto výběrového řízení. Tato judikatura je založena na úvaze, že musí být dosaženo rovnováhy mezi zájmy uchazečů, kteří byli chybou učiněnou v rámci výběrového řízení znevýhodněni, a zájmy ostatních uchazečů. Soud je totiž povinen zohlednit nejen nutnost obnovit práva znevýhodněných uchazečů, ale i legitimní očekávání již vybraných uchazečů ( 53 ).

116.

V projednávaném případě není nutno rozhodnout, jaká opatření jsou nezbytná pro zhojení možného znevýhodnění potenciálních uchazečů. Je však nutno zohlednit legitimní očekávání již vybraných uchazečů. Seznamy vhodných kandidátů vytvořené v původním výběrovém řízení, to znamená i případná jmenování na základě těchto seznamů, by proto tímto řízením neměly být zpochybněny.

117.

Podle čl. 122 prvního pododstavce jednacího řádu Soudní dvůr rozhodne o nákladech řízení, je-li kasační opravný prostředek opodstatněný a Soudní dvůr vydá sám konečné rozhodnutí ve věci.

118.

Podle čl. 69 odst. 2 ve spojení s článkem 118 jednacího řádu Soudního dvora se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Itálie požadovala, aby Komisi byla uložena náhrada nákladů řízení, a vzhledem k tomu, že s druhým důvodem a první částí třetího důvodu kasačního opravného prostředku byla v celém rozsahu úspěšná, je důvodné uložit Komisi náhradu nákladů řízení Italské republiky a rozhodnout, že Komise ponese vlastní náklady řízení v obou stupních.

119.

Článek 69 odst. 4 první pododstavec jednacího řádu stanoví, že členské státy, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady.

120.

Soudnímu dvoru proto navrhuji, aby rozhodl následovně: