STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY

JULIANE KOKOTT

přednesené dne 14. dubna 2011(1)

Věc C‑110/10 P

Solvay SA

proti

Evropské komisi

„Kasační opravný prostředek – Hospodářská soutěž – Kartel (článek 81 ES) – Právo na obhajobu – Přístup ke spisu – Ztráta spisu ze správního řízení – Právo být vyslechnut – Právo na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě – Nadměrná délka trvání řízení – Evropský trh se sodou“

Obsah

I –   Úvod

II – Pozadí sporu

III – Řízení před Soudním dvorem

IV – K návrhu na zrušení napadeného rozsudku

A –   K právu na obhajobu (druhý a třetí důvod kasačního opravného prostředku)

1.     K právu na přístup ke spisu (druhý důvod kasačního opravného prostředku)

a)     Přípustnost druhého důvodu kasačního opravného prostředku

b)     Opodstatněnost druhého důvodu kasačního opravného prostředku

2.     K právu být vyslechnut (třetí důvod kasačního opravného prostředku)

a)     První část třetího důvodu kasačního opravného prostředku

b)     Druhá část třetího důvodu kasačního opravného prostředku

c)     Dílčí závěr

B –   K právu na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě (první důvod kasačního opravného prostředku)

1.     Požadavky na posouzení délky řízení (první a druhá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku)

a)     K předběžné otázce, zda jsou výtky Solvay neúčinné

b)     K nezbytnosti celkového posouzení délky řízení (první část prvního důvodu kasačního opravného prostředku)

c)     K uplatněnému nedostatku odůvodnění (druhá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku)

2.     Právní následky nadměrné délky trvání řízení (třetí až pátá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku)

a)     Požadavek porušení práva na obhajobu (třetí část prvního důvodu kasačního opravného prostředku)

b)     Vliv délky řízení na možnosti Solvay hájit se v projednávané věci (čtvrtá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku)

i)     K vytýkanému nedostatku odůvodnění

ii)   K vytýkanému hmotně právnímu pochybení

iii) K některým dalším výtkám

iv)   Dílčí závěr

c)     Okolnost, že se Solvay údajně vzdala možnosti snížení pokuty (pátá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku)

C –   Zrušení napadeného rozsudku

D –   Rozhodnutí o žalobě podané v řízení v prvním stupni

1.     K právu na přístup ke spisu

2.     K právu být vyslechnut

3.     K právu na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě

4.     Dílčí závěr

V –   K návrhu na snížení pokuty

A –   Úvodní poznámky

B –   Snížení pokuty

1.     K nadměrné délce trvání správního a soudního řízení

2.     K rozsahu snížení pokuty, které má být provedeno

VI – Náklady řízení

VII – Závěry

I –    Úvod

1.        Soudní dvůr se nyní jakožto soud rozhodující o kasačním opravném prostředku již podruhé zabývá případem Solvay v. CFK(2).

2.        Projednávaná věc úzce souvisí se souběžným řízením zahájeným u Soudního dvora ve věci C‑109/10 P (Solvay v. Komise). Počátky obou řízení lze vztahovat k událostem, které se odehrály na evropském trhu se sodou v osmdesátých letech a které v letech 1989 až 1990 vyústily v řízení v oblasti kartelového práva vedené Evropskou komisí(3).

3.        V pozadí projednávané věci se však neobjevuje aspekt zneužití dominantního postavení, nýbrž kartelová dohoda, která vedla podle zjištění Evropské komise v období mezi lety 1987 a 1990 k rozdělení trhu mezi belgický podnik Solvay(4) a německý podnik CFK(5). Proto se Komise uložila ve dvou vlnách (v roce 1990 a v roce 2000) Solvay pokutu, čemuž se Solvay dodnes brání soudní cestou.

4.        V této fázi jsou předmětem sporu mezi účastníky řízení v zásadě ještě dvě právní otázky zásadního významu, z nichž se jedna týká práva na přístup ke spisu – zejména následků zmizení části spisů ze správního řízení – a druhá zásady přiměřené délky řízení.

5.        Výtku nadměrné délky trvání řízení Solvay mimochodem podává souběžně s tímto řízením o projednávaném kasačním opravném prostředku také v rámci stížnosti podané k Evropskému soudu pro lidská práva (ESLP), která směřuje proti všem 27 členským státům Evropské unie a opírá se o údajné porušení čl. 6. odst. 1 EÚLP(6).(7)

II – Pozadí sporu

6.        Jak konstatoval Tribunál(8), Evropská komise provedla v dubnu roku 1989 neohlášené kontroly („šetření“) v provozních prostorách několika podniků činných na trhu se sodou(9) podle článku 14 nařízení č. 17(10), mezi jinými také u belgického podniku Solvay(11). Později si od dotčených podniků opatřila doplňující informace.

7.        Po ukončení šetření Komise Solvay vytýkala jednak účast na kartelových dohodách, jednak zneužití dominantního postavení na trhu se sodou.

8.        Řízení v projednávané věci se týká výlučně jedné z kartelových dohod, které odhalila Komise(12). Podle jejích zjištění uzavřela Solvay s CFK dohodu, na základě které došlo mezi oběma podniky „přibližně od roku 1987 minimálně do konce roku 1990“ k rozdělení trhu se sodou. Solvay zaručila CFK minimální roční objem prodeje sody v Německu vypočítaný podle prodejů CFK v roce 1986, a vyrovnala CFK veškerý schodek tím, že odkoupila množství nutné k tomu, aby prodej CFK dosáhl zaručeného objemu(13).

9.        Za účast na této kartelové dohodě Komise v roce 1990 uložila oběma podnikům pokutu v prvním rozhodnutí přijatém podle článku 85 Smlouvy o EHS ve spojení s nařízením č. 17 (rozhodnutí 91/298/EHS(14)), přičemž Solvay měla uhradit v přepočtu 3 miliony eur a CFK v přepočtu 1 milion eur(15). Jelikož však bylo toto první rozhodnutí stiženo formální vadou týkající se jeho ověření, bylo Tribunálem zrušeno(16). Následně Komise v roce 2000 vydala druhé rozhodnutí, a to ač nepřistoupila k dalším procesním krokům(17) jako zejména k opětovnému vyslechnutí Solvay; rozhodnutí se tentokrát opíralo o článek 81 ES ve spojení s nařízením č. 17 a Komise v něm Solvay(18) znovu uložila pokutu v téže výši (rozhodnutí 2003/5/ES)(19). Naposled uvedené rozhodnutí představuje výchozí bod soudního řízení v projednávané věci.

10.      V prvním stupni Solvay uspěla se svou žalobou na zrušení rozhodnutí 2003/5 pouze zčásti: rozsudkem ze dne 17. prosince 2009 sice Tribunál snížil výši pokuty o 25 % na 2,25 milionů eur, avšak v ostatních bodech žalobu podanou Solvay zamítl jako neopodstatněnou(20). Proti tomuto rozsudku v prvním stupni, k jehož vydání došlo až po osmi letech a devíti měsících, se Solvay(21) nyní brání podáním projednávaného kasačního opravného prostředku.

11.      Chronologicky lze dosud nejdůležitější fáze tohoto sporu shrnout takto:

–        Správní řízení do vydání prvního rozhodnutí o uložení pokuty

Duben 1989:          Šetření Komise

Březen 1990:          Oznámení námitek

Prosinec 1990: Rozhodnutí Komise 91/298 o uložení pokuty

–        Soudní řízení o žalobě na zrušení prvního rozhodnutí o uložení pokuty

Květen 1991:            Žaloba na neplatnost podaná Solvay před Tribunálem (T‑31/91)

Červen 1995:            Zrušení rozhodnutí 91/298

Srpen 1995:       Kasační opravný prostředek podaný Komisí (C‑287/95 P)

Duben 2000:          Zamítnutí kasačního opravného prostředku

–        Správní řízení do vydání druhého rozhodnutí o uložení pokuty

Prosinec 2000: Rozhodnutí Komise 2003/5 o uložení pokuty

–        Soudní řízení od vydání druhého rozhodnutí o uložení pokuty

Březen 2001: Žaloba na neplatnost podaná Solvay před Tribunálem (T‑58/01)

Prosinec 2009:  Napadený rozsudek Tribunálu (T‑58/01)

Březen 2010:        Kasační opravný prostředek podaný Solvay projednávaný v tomto řízení (C‑110/10 P)

III – Řízení před Soudním dvorem

12.      V řízení, v němž se projednává tento kasační opravný prostředek, Solvay navrhuje, aby Soudní dvůr

–        zrušil napadený rozsudek ze dne 17. prosince 2009;

–        podrobil žalobu novému přezkumu, pokud jde o zrušené body, a zcela nebo zčásti zrušil rozhodnutí Komise ze dne 13. prosince 2000 v souladu s příslušnými žalobními důvody;

–        zrušil pokutu ve výši 2,25 milionu eur nebo v případě nemožnosti jejího zrušení podstatně snížit její výši z titulu náhrady závažné škody způsobené navrhovatelce z důvodu mimořádné délky trvání řízení;

–        uložil Komisi náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s řízením o kasačním opravném prostředku a náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s řízením před Tribunálem.

13.      Komise navrhuje, aby Soudní dvůr

–        zamítl kasační opravný prostředek a

–        uložil navrhovatelce náhradu nákladů řízení.

14.      Před Soudním dvorem byl kasační opravný prostředek projednán nejprve písemně a následně, dne 18. ledna 2011, ústně. Jednání proběhlo společně ve věcech C‑109/10 P a C‑110/10 P.

IV – K návrhu na zrušení napadeného rozsudku

15.      Solvay se ve svém hlavním návrhu domáhá, opírajíc se celkem o tři důvody kasačního opravného prostředku, zrušení napadeného rozsudku. Tyto důvody kasačního opravného prostředku přezkoumám v pozměněném pořadí: o procesně právních problémech týkajících se přístupu ke spisu a práva být vyslechnut pojednám na začátku (srov. níže oddíl A) a o problémech týkajících se práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě pojednám na závěr právního posouzení (srov. níže oddíl B).

16.      Ačkoli se na tento případ ještě použilo staré antimonopolní nařízení ve znění nařízení č. 17, neztratily položené právní otázky nic ze své relevantnosti ani v době po modernizaci kartelového procesního práva nařízením (ES) č. 1/2003(22).

17.      Na rozdíl od řízení ve věci C‑109/10 P(23) nevyvstávají v projednávané věci žádné hmotně právní problémy týkající se použití článku 81 ES, resp. článku 82 ES (nyní článek 101 SFEU, resp. článek 102 SFEU).

A –    K právu na obhajobu (druhý a třetí důvod kasačního opravného prostředku)

18.      Ve svém druhém a třetím důvodu kasačního opravného prostředku Solvay v zásadě poukazuje na porušení svého práva na obhajobu.

19.      Dodržování práva na obhajobu ve všech řízeních, která mohou vést k uložení sankcí, zejména pokut nebo penále, představuje základní zásadu unijního práva, která byla opakovaně potvrzována v judikatuře Soudního dvora(24). V současnosti je tato zásada kodifikována také v čl. 41 odst. 2 písm. a) a v čl. 48 odst. 2 Listiny základních práv(25).

20.      Výtky uplatněné Solvay v rámci jejího druhého a třetího důvodu kasačního opravného prostředku mají zásadní význam a Soudnímu dvoru umožňují upřesnit jeho judikaturu týkající se práva na obhajobu ve správním řízení v oblasti kartelového práva.

21.      Procesní okolnosti, ze kterých vzešly tyto důvody kasačního opravného prostředku, jsou následující:

–        Před vydáním svého prvního rozhodnutí o pokutě v této věci pocházejícího z roku 1990 (rozhodnutí 91/298) dostala Solvay od Komise možnost vyjádřit se na základě oznámení námitek(26). Přístup ke spisu v pravém slova smyslu však Solvay poskytnut nebyl; Solvay byly dány k dispozici pouze kopie dokumentů v její neprospěch, o které Komise tehdy opírala své námitky(27). Účelem tohoto postupu bylo „zjednodušit řízení“(28).

–        V roce 2000, tedy před vydáním druhého v projednávané věci sporného rozhodnutí o uložení pokuty (rozhodnutí 2003/5), Solvay nebyla znovu vyslechnuta(29), a ani tehdy jí nebyl poskytnut přístup ke spisu(30).

–        Teprve v rámci druhého řízení před Tribunálem (věc T‑58/01) předložila Komise část spisu ze správního řízení, k čemuž byla Tribunálem několikrát vyzývána organizačními procesními opatřeními(31). Solvay mohla nahlížet do řady dokumentů, ke kterým předtím ještě nikdy neměla přístup, v kanceláři Tribunálu. Dostala také možnost vyjádřit se před Tribunálem k užitečnosti těchto dokumentů pro svou obhajobu(32).

–        Před Tribunálem musela Komise připustit, že zbývající část jejích spisů – přesněji řečeno pět spisů – již nemůže nalézt(33). Komise nemohla Tribunálu předložit ani seznam chybějících dokumentů(34).

22.      Solvay za těchto okolností uplatňuje jednak porušení svého práva na přístup ke spisu (druhý důvod kasačního opravného prostředku, srov. k tomu níže oddíl 1), jednak porušení svého práva být vyslechnuta (třetí důvod kasačního opravného prostředku, srov. k tomu níže oddíl 2).

1.      K právu na přístup ke spisu (druhý důvod kasačního opravného prostředku)

23.      Právo na přístup ke spisu, které je projevem zásady ochrany práva na obhajobu, znamená, že Komise musí umožnit dotčenému podniku přezkoumat všechny dokumenty obsažené ve vyšetřovacím spise, které by mohly být relevantní pro jeho obhajobu. To zahrnuje dokumenty svědčící jak v jeho neprospěch, tak v jeho prospěch, s výhradou obchodních tajemství jiných podniků, interních dokumentů Komise a jiných důvěrných informací(35).

24.      Nesporná je skutečnost, že Solvay byla ve správním řízení obeznámena s těmi částmi spisu ze správního řízení, které Komise použila ve sporném rozhodnutí proti ní. Řada dalších dokumentů ze spisu dokumentujícího správní řízení, do nichž měla Solvay rovněž právo nahlížet na základě svého práva na obhajobu, jí nebyla zpřístupněna. Tím Komise porušila základní procesní pravidlo(36), které je projevem práva na řádnou správu(37). Takové porušení procesních pravidel už nemůže být po vydání sporného rozhodnutí zhojeno, zejména ne předložením jednotlivých dokumentů v průběhu pozdějšího soudního řízení(38).

25.      V nynější fázi se účastníci řízení zabývají pouze otázkou, zda měl Tribunál zrušit sporné rozhodnutí vzhledem k uvedenému procesnímu pochybení Komise. Podle ustálené judikatury totiž vedou vady řízení týkající se nahlížení do spisu v rámci správního řízení ke zrušení rozhodnutí Komise pouze tehdy, když současně s nimi došlo k porušení práva na obhajobu(39).

26.      Na rozdíl od řízení ve věci C‑109/10 P jde v projednávané věci výhradně o možné porušení práva na obhajobu týkající se ztracených částí spisu(40).

27.      Na rozdíl od Komise a Tribunálu pokládá Solvay porušení svého práva na obhajobu za jasně dané a tuto skutečnost podporuje řadou argumentů. Přitom se navrhovatelka v zásadě opírá o obecné právní zásady uznané unijním právem, jako je zásada dodržování práva na obhajobu, zásada presumpce neviny a zásada rozložení důkazního břemene. Kromě toho Solvay poukazuje na porušení povinnosti odůvodnění podle článku 36 ve spojení s čl. 53 odst. 1 statutu Soudního dvora, jakož i porušení čl. 47 odst. 2, článku 48 a čl. 52 odst. 3 Listiny základních práv a porušení článku 6 EÚLP a čl. 6 odst. 1 SEU.

28.      Blíže se však Solvay vyjadřuje pouze k právu na obhajobu a okrajově také k presumpci neviny. Její ojedinělé odkazy na Listinu základních práv, na článek 6 EÚLP a na čl. 6 odst. 1 SEU nepřinášejí žádné nové aspekty, takže je není třeba blíže objasňovat. K článku 6 odst. 1 SEU postačí poukaz na to, že toto ustanovení neobsahuje jako takové žádné záruky základních práv. Článek 6 EÚLP se před přistoupením Unie k EÚLP(41) nepoužije přímo na unijní orgány, ale přihlíží se k němu při výkladu a použití obecných právních zásad a základních práv zakotvených v unijním právu, jejichž porušení je vytýkáno(42).

a)      Přípustnost druhého důvodu kasačního opravného prostředku

29.      Komise popírá přípustnost větší části druhého důvodu kasačního opravného prostředku. Uvádí, že hodnocení užitečnosti určitých dokumentů pro obhajobu podniku je součástí posouzení skutkového stavu a předložených důkazů, které přísluší výlučně Tribunálu a je zásadně vyloučeno z přezkumu v rámci řízení o kasačním opravném prostředku.

30.      Nepovažuji tento názor za přesvědčivý. V projednávané věci není Soudní dvůr nabádán k tomu, aby ve vztahu k jednotlivým dokumentům ze spisu nahradil posouzení provedené Tribunálem svým vlastním hodnocením(43). Spíše je povolán k přezkumu toho, zda Tribunál vycházel v rámci jeho posuzování skutkového stavu a předložených důkazů ze správných kritérií a měřítek. V tomto ohledu se jedná o právní otázku, která může být Soudním dvorem jakožto instancí rozhodující o kasačním opravném prostředku přezkoumána(44).

b)      Opodstatněnost druhého důvodu kasačního opravného prostředku

31.      Obsahově je druhý důvod kasačního opravného prostředku namířen proti bodům 257 až 264 napadeného rozsudku, v nichž se Tribunál zabývá otázkou, zda absence pěti pořadačů s dokumenty vedla k porušení práva Solvay na obhajobu(45), a na tuto otázku odpovídá záporně(46).

32.      Navrhovatelka poukazuje na řadu kritických bodů vztahujících se ke sporným pasážím rozsudku, kterým je věnováno pět částí tohoto druhého důvodu kasačního opravného prostředku. Na mnohých místech se však překrývají. V podstatě jde vždy o tutéž otázku: Směl Tribunál vyloučit, že ztracené spisy mohly být užitečné pro obhajobu Solvay(47)?

33.      Východiskem následujících úvah by mělo být to, že podnik, jemuž byl ve správním řízení protiprávním způsoben odepřen přístup k určitým částem spisu, musí před Tribunálem pouze doložit, že mohl předmětné dokumenty použít ke své obhajobě(48). Postačí, když dotčený podnik prokáže možnost, byť jen malou, že dokumenty nezpřístupněné ve správním řízení mohly být užitečné pro jeho obhajobu(49).

34.      V projednávaném případě byl ovšem přezkum využitelnosti daných částí spisu, které nebyly Solvay zpřístupněny, Tribunálu ztížen tím, že předmětné dokumenty nebyly k nalezení.

35.      Jistě by nebylo namístě vycházet vždy automaticky z předpokladu, že ztracené části spisu mohly být užitečné pro obhajobu dotčeného podniku. Pokud lze například na základě detailního obsahu důvodně usuzovat, že v předmětných částech spisu byly obsaženy výlučně dokumenty, ke kterým by beztak byl odepřen přístup, což je třeba předpokládat zejména u návrhů rozhodnutí a interních poznámek Komise, ale může to být případ také jiných důvěrných dokumentů(50), pak lze od počátku vyloučit možnost porušení práva na obhajobu.

36.      V projednávaném případě však nebylo možné rekonstruovat obsah ztracených částí spisu ani přibližně(51). V judikatuře dosud není podle mých informací objasněno, k tíži kterého subjektu má být tato okolnost připisována. Dosud vydané rozsudky se totiž týkaly písemností ze správního řízení, jejichž obsah byl znám a bylo možno jej přezkoumat před Tribunálem(52).

37.      Dotčenému podniku v zásadě přísluší povinnost tvrzení a důkazní břemeno týkající se okolnosti, že části spisu, k nimž mu byl ve správním řízení protiprávně odepřen přístup, mohla použít ke své obhajobě(53). To však může platit jenom tehdy, když má daný podnik k dispozici alespoň indicie s určitou vypovídající hodnotou, které odkrývají autory, jakož i druh a obsah dokumentů, které mu nebyly zpřístupněny.

38.      Za nemožnost nalezení částí spisu naopak nese odpovědnost Komise. Komise je totiž podle zásady řádné správy povinna zajistit řádné vedení spisů a uchovávat je na bezpečném místě. K řádnému vedení spisu patří mimo jiné i vyhotovení obsahu spisu s určitou vypovídající hodnotou s ohledem na pozdější poskytnutí přístupu k němu.

39.      Pokud nelze s jistotou rekonstruovat obsah ztracených částí spisu, jako je tomu v projednávaném případě, protože takový obsah spisu neexistuje, pak lze s ohledem na právo na obhajobu usuzovat pouze jediné: nelze vyloučit, že dotčený podnik mohl dokumenty, které nebyly k nalezení, využít pro svou obhajobu.

40.      Napadený rozsudek nicméně vychází z pravého opaku: podle názoru Tribunálu není dán žádný důvod domnívat se, že by Solvay mohla v chybějících částech spisu nalézt dokumenty, které by jí umožnily zpochybnit zjištění Komise(54).

41.      Tribunál svůj názor odůvodňuje mimo jiné tím, že Solvay ve své žalobě podané v řízení v prvním stupni nepopřela existenci kartelové dohody, kterou uzavřela s CFK(55). Posouzení užitečnosti ztracených částí spisu pro obhajobu Solvay je tedy spojeno s argumenty přednesenými v rámci její obhajoby, které směřují proti zjištěním Komise týkajícím se existence protisoutěžní dohody(56). Jinými slovy: zdá se, že Tribunál se domnívá, že kdo neměl doposud růžové vyhlídky na úspěch, toho by nespasily už ani zbývající části spisu.

42.      Tento postup je z právního hlediska nesprávný. Jistě je vzhledem ke konkrétním okolnostem každého případu třeba zkoumat, zda došlo k porušení práva na obhajobu. Tento přezkum však má být proveden s ohledem na to, z čeho Komise dotčený podnik viní, tedy jaké výtky vůči němu uplatňuje(57). Proti těmto „výtkám“ vzneseným Komisí se tento podnik totiž musí hájit. Naproti tomu je zcela nepodstatné, jaké meritorní námitky byly dosud podány ze strany daného podniku proti spornému rozhodnutí a zda jsou tyto výtky úspěšné.

43.      Tribunál nesprávně posuzuje užitečnost ztracených dokumentů pro Solvay v závislosti na odpovědi na otázku, zda popřela určitá zjištění Komise, jmenovitě zjištění týkající se existence kartelové dohody s CFK, a zda mohla uplatnit určité argumenty v žalobě i bez toho, aby jí byl poskytnut úplný přístup ke spisu(58).

44.      Správně se Tribunál měl ptát pouze na to, zda části spisu , které nebyly k nalezení, mohly obsahovat informace, které by Solvay umožňovaly lépe podpořit svou dosavadní argumentaci směřující proti spornému rozhodnutí nebo dokonce předložit nové argumenty(59), ať už pokud jde o existenci, smysl a účel nebo dopad její dohody s CFK.

45.      V této souvislosti je třeba upozornit na pokus Solvay, který ztroskotal z důvodu nedostatku důkazů, odůvodnit její spornou dohodu s CFK úmyslem případné fúze obou podniků(60). V tomto ohledu Solvay ve správním řízení uvedla, že její německá dceřiná společnost DSW(61) chtěla v roce 1988 v rámci jednání o převzetí obchodní činnosti CFK zajistit další existenci uvedeného podniku; za tímto účelem se zamýšlelo umožnit CFK přechodně určitý minimální objem prodeje na německém trhu, aby se zaručilo její přežití a byla udržována jako atraktivní objekt pro převzetí(62).

46.      Užitečné údaje pro odůvodnění kontaktů udržovaných mezi Solvay a CFK mohly vyplynout rovněž z vyjádření CFK. Nelze vyloučit, že taková vyjádření byla obsažena ve ztracených spisech(63). Mohla být významná minimálně z hlediska posouzení závažnosti a délky trvání protiprávních jednání, jakož i pro stanovení výše pokuty uložené Komisí(64).

47.      V rozporu s tím, co se zřejmě domnívá Tribunál, Solvay nebyla povinna doložit, jak přesně mohly ze ztracených částí spisu vyplynout skutečnosti svědčící v její prospěch. Rekonstruovat obsah těchto dokumentů před Tribunálem bylo nemožné a nemožné nelze od nikoho požadovat. Solvay nelze připisovat k tíži ani důsledky této nemožnosti, vždyť za zmizení předmětných dokumentů nese odpovědnost Komise(65).

48.      Celkově tedy Tribunál při posouzení otázky, zda dokumenty ze spisu, které nebyly k nalezení, mohly být užitečné pro obhajobu Solvay, použil nesprávné měřítko přezkumu. Nezohlednil požadavky, které v tomto ohledu vyplývají z práva na obhajobu. V důsledku toho je třeba druhému důvodu kasačního opravného prostředku vyhovět.

49.      Porušení zásady presumpce neviny, na které Solvay v této souvislosti také poukazuje, nepřináší žádné nové aspekty, které by šly nad rámec zkoumaných otázek týkajících se povinnosti tvrzení a důkazního břemene v rámci práva na obhajobu. Je tedy zbytečné se jím samostatně zabývat.

2.      K právu být vyslechnut (třetí důvod kasačního opravného prostředku)

50.      V rámci svého třetího důvodu kasačního opravného prostředku Solvay napadá body 165 až 174 napadeného rozsudku, ve kterých Tribunál dospívá k závěru, že Komise nebyla povinna znovu vyslechnout dotčený podnik před přijetím napadeného rozhodnutí(66). Solvay se naopak domnívá, že ve správním řízení v roce 2000 mělo dojít k vyslechnutí, neboť první rozhodnutí o uložení pokuty (rozhodnutí 91/298), které bylo Tribunálem zrušeno, nejenže bylo chybně ověřeno, nýbrž navíc i vydáno, aniž byl poskytnut nezbytný přístup ke spisu.

a)      První část třetího důvodu kasačního opravného prostředku

51.      V první části tohoto důvodu kasačního opravného prostředku Solvay poukazuje na porušení povinnosti odůvodnění podle článku 36 ve spojení s čl. 53 odst. 1 statutu Soudního dvora. Podle jejího názoru se napadený rozsudek nezabývá otázkou, zda vady řízení týkající se přístupu ke spisu, k nímž došlo v prvním správním řízení, vyžadovaly nové vyslechnutí. Tribunál se tak nezabývá výtkou Solvay uplatněnou v řízení v prvním stupni.

52.      Tento argument musí být odmítnut. Tribunál se požadavkem na nové vyslechnutí z důvodu předchozích vad řízení týkajících se přístupu ke spisu zabýval, byť jen jednou větou: k zodpovězení této otázky odkázal na své úvahy týkající se přístupu ke spisu(67). To bylo z jeho pohledu logické a důsledné, vždyť Tribunál vycházel z předpokladu, že Komise neporušila v souvislosti s nezpřístupněním spisu právo na obhajobu(68). V souladu s řešením zastávaným v napadeném rozsudku tak bylo zbytečné Solvay znovu vyslechnout.

53.      Úvahy Tribunálu týkající se práva být vyslechnut jsou proto dostatečně odůvodněné. To, zda jsou také po obsahové stránce prosty nesprávného právního posouzení, je předmětem druhé části třetího důvodu kasačního opravného prostředku, které se nyní budu věnovat.

b)      Druhá část třetího důvodu kasačního opravného prostředku

54.      V druhé části třetího důvodu kasačního opravného prostředku se Solvay zabývá po obsahové stránce otázkou, zda měl být dotčený podnik později znovu vyslechnut v důsledku vad řízení týkajících se přístupu ke spisu, ke kterým došlo v roce 1990, a to ještě před vydáním druhého, zde sporného rozhodnutí o uložení pokuty (rozhodnutí 2003/5) v roce 2000.

55.      Solvay v zásadě uplatňuje porušení svého práva být vyslechnuta, jakož i obecně porušení svého práva na obhajobu. Kromě toho navrhovatelka poukazuje na porušení čl. 47 odst. 2, článku 48 a čl. 52 odst. 3 Listiny základních práv, porušení článku 6 EÚLP a čl. 6 odst. 1 SEU, porušení zásady řádné správy, jakož i porušení článku 266 SFEU (dříve článek 233 ES). Všechny tyto výtky mají společného jmenovatele, a sice že Tribunál mylně nepokládal za nezbytné, aby Komise znovu vyslechla Solvay.

56.      Právo být vyslechnut je součástí práva na obhajobu, které je třeba dodržovat ve správním řízení v oblasti kartelového práva. Právo být vyslechnut znamená, že podniku, který je předmětem šetření, bylo v průběhu správního řízení umožněno užitečně vyjádřit své stanovisko k existenci a relevanci namítaných skutečností a k dokumentům, které Komise použila(69). V době vydání sporného rozhodnutí byla tato zásada na úrovni obyčejných zákonů zakotvena v čl. 19 odst. 1 nařízení č. 17(70).

57.      Je nesporné, že Solvay byla v projednávaném případě v roce 1990 v rámci příprav přijetí prvního rozhodnutí o uložení pokuty (rozhodnutí 91/298) vyslechnuta před Komisí na základě oznámení námitek. Předmětem sporu je pouze otázka, zda opatření, která měla být po zrušení tohoto prvního rozhodnutí o uložení pokuty Komisí přijata podle článku 233 ES (nyní článek 266 SFEU), zahrnovala nové vyslechnutí.

58.      Ve správním řízení v oblasti kartelového práva podle nařízení č. 17 neplyne z článku 233 ES nutně povinnost Komise, aby znovu zahájila celé řízení. Komise může naopak navázat na řízení v bodě, kde byla unijními soudy zjištěna vada řízení. Pokud byly procesní kroky učiněné časově ještě před vznikem vady řízení v souladu s právními předpisy, není třeba je opakovat.

59.      Ve věci PVC, v jehož rámci bylo první rozhodnutí Komise zrušeno z důvodu formálního pochybení, k němuž došlo ve fázi jeho konečného přijímání kolegiem komisařů, Soudní dvůr povolil, aby Komise přijala druhé rozhodnutí v podstatě téhož znění, aniž znovu vyslechla dotčené podniky(71). Tribunál se v napadeném rozsudku opíral o tuto judikaturu s cílem odůvodnit, že ani v projednávaném případě nebylo nezbytné Solvay znovu vyslechnout(72).

60.      Na první pohled se případ PVC a projednávaný případ vskutku zdají být podobné. I v projednávaném případě bylo totiž první rozhodnutí Komise o uložení pokuty (rozhodnutí 91/298) zrušeno z důvodu formální chyby, k níž došlo na konci správního řízení – přesněji řečeno ve fázi vyhotovení rozhodnutí.

61.      Při bližším zkoumání však vystupuje na povrch zásadní rozdíl mezi těmito případy: na rozdíl od případu PVC bylo správní řízení v projednávaném případě stiženo ještě jinou závažnou vadou, k níž došlo dlouho před fází konečného přijímání a vyhotovování rozhodnutí o uložení pokuty: dotčenému podniku Solvay nebyl poskytnut přístup ke spisu splňující požadavky stanovené právem(73).

62.      Unijní soudy se sice ve svých rozsudcích týkajících se prvního rozhodnutí o uložení pokuty (rozhodnutí 91/298)(74) nezabývaly právem na přístup ke spisu, ani právy obhajoby, ale pouze zkoumaly problematiku jejich ověření. Z toho však nelze usuzovat, že unijní soudy potvrdily řádný průběh správního řízení, pokud jde o přístup ke spisu a právo na obhajobu.

63.      Pokud jde o rozhodnutí 91/297, které se týká téhož správního řízení v oblasti kartelového práva jako rozhodnutí 91/298, Tribunál naopak konstatoval, že došlo k porušení práva na obhajobu z důvodu neúplného přístupu ke spisu(75). Již od roku 1982 navíc existovala jasná praxe Komise v poskytování přístupu ke spisu(76).

64.      Ve prospěch Komise lze uznat, že různé rozsudky Tribunálu ze dne 29. června 1995 týkající se cílů a rozsahu přístupu ke spisům, který má být poskytován, nevysílaly jednotné signály(77). Nicméně nejpozději v době přijetí druhého rozhodnutí o uložení pokuty v roce 2000, které je v projednávané věci sporné, byly všechny případné nejasnosti v tomto ohledu dlouho vyřešeny(78).

65.      Za těchto okolností měla Komise v projednávaném případě po zrušení prvního rozhodnutí o uložení pokuty znovu pokračovat ve správním řízení ve fázi bezprostředně navazující na doručení oznámení o námitkách. V souladu s právními předpisy měla Solvay poskytnout úplný přístup ke spisu a na tomto základě ji znovu vyslechnout.

66.      Na této povinnosti Komise provést nové vyslechnutí po poskytnutí přístupu ke spisu se nic nemění ani v důsledku skutečnosti, že druhé rozhodnutí o uložení pokuty (rozhodnutí 2003/5), které je předmětem sporu v projednávaném případě, nebylo založeno na žádných nových vytýkaných skutečnostech(79). Solvay sice měla již jednou v roce 1990 příležitost vyjádřit se ke všem námitkám, na kterých Komise založila jak své první, tak i druhé rozhodnutí o uložení pokuty, musela tak ale učinit na základě velmi neúplné znalosti spisu, jelikož jí byly předány pouze dokumenty v její neprospěch(80).

67.      Právo být vyslechnut není omezeno pouze na právo vyjádřit se ke všem námitkám Komise. Dotčený podnik musí naopak dostat příležitost přednést své stanovisko vycházející ze znalosti všech legálně přístupných částí spisu . Jinak by právo na obhajobu zaručované v rámci řízení v oblasti kartelového práva bylo z velké části zbaveno své účinnosti.

68.      Příležitost přednést stanovisko má zcela jinou hodnotu, pokud byl dotčenému podniku předtím řádně poskytnut přístup ke spisu. Zejména je nasnadě, že podnik, kterému byl poskytnut přístup nejen k dokumentům v jeho neprospěch, ale i k dokumentům v jeho prospěch, se může proti námitkám Komise hájit účinněji než podnik, kterému byly předloženy výlučně dokumenty v jeho neprospěch.

69.      Tribunál se tedy dopustil nesprávného právního posouzení práva být vyslechnut, když nepokládal za nezbytné, aby Komise znovu vyslechla Solvay. V konečném důsledku zde jde o další projev právních vad, kterými je stižen napadený rozsudek v souvislosti s právem na přístup ke spisu(81).

70.      Zásadou řádné správy, kterou Solvay rovněž zmínila, se zde není třeba dále zabývat, neboť argumentace, která se o tuto zásadu opírá, nepřináší vedle argumentace týkající se práva na obhajobu a práva být vyslechnut žádné nové aspekty. Stejně tak není třeba zabývat se ani článkem 6 EÚLP, ani čl. 6 odst. 1 SEU, jak jsem již objasnila výše(82).

c)      Dílčí závěr

71.      Celkově tedy musí být druhé části třetího důvodu kasačního opravného prostředku vyhověno.

B –    K právu na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě (první důvod kasačního opravného prostředku)

72.      V rámci prvního důvodu kasačního opravného prostředku, který směřuje proti bodům 100 až 123 napadeného rozsudku, Solvay uplatňuje porušení svého práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Toto základní právo je v judikatuře Soudního dvora uznáno jako obecná zásada unijního práva uplatňovaná jak ve správním řízení před Komisí, tak i v soudním řízení před unijními soudy(83). Mezitím bylo toto právo zakotveno také v čl. 41 odst. 1 a čl. 47 odst. 2 Listiny základních práv.

73.      Ačkoli se unijní soudy již několikrát zabývaly problematikou přiměřené délky řízení ve věcech hospodářské soutěže, zdají se mi být právní otázky nastolené Solvay zvlášť závažné. Zaprvé se týkají případu, kdy byla celková délka řízení s ohledem na všechny etapy správního a soudního řízení bezpochyby výjimečně dlouhá. Zadruhé je třeba na tyto výtky pohlížet ve světle skutečnosti, že dne 1. prosince 2009 vstoupila v platnost Lisabonská smlouva, na základě které se stala závaznou součástí právního řádu Listina základních práv Evropské unie (čl. 6 odst. 1 SEU).

74.      První důvod kasačního opravného prostředku se člení celkem na pět částí, které se zčásti zabývají posouzením délky řízení (srov. k tomu níže bod 1.) a zčásti jsou věnovány právním následkům nadměrné délky trvání řízení (srov. k tomu níže bod 2.).

1.      Požadavky na posouzení délky řízení (první a druhá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku)

75.      Požadavky stanovené právem na posouzení délky řízení jsou předmětem obou prvních částí prvního důvodu kasačního opravného prostředku.

a)      K předběžné otázce, zda jsou výtky Solvay neúčinné

76.      Oproti tomu, co tvrdí Komise, nejsou výtky Solvay týkající se délky řízení v žádném případě „převážně irelevantní“. Předpokladem případného zrušení napadeného rozsudku je jistě ještě jeden další myšlenkový pochod, a sice úvahy týkající se sankcí za nadměrnou délku trvání řízení. Objasnění délky trvání řízení jako takové je nicméně nevyhnutelné(84), neboť bez toho, aby byla konstatována nadměrná délka trvání řízení, nelze pokládat právo na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě od počátku za porušené. Kritéria, která Tribunál uplatnil při jeho posouzení délky řízení, nemohou být zproštěna veškerého právního přezkumu prováděného Soudním dvorem v rámci řízení o kasačním opravném prostředku.

77.      Výtky Solvay týkající se délky řízení by byly irelevantní nanejvýš v případě, kdyby je navrhovatelka uplatnila odděleně od výtek týkajících se právních následků nadměrné délky trvání řízení. To se ale v tomto případě nestalo. Napadený rozsudek je naopak zpochybňován z obou hledisek, přičemž třetí až pátá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku jsou věnovány speciálně právním následkům.

78.      Za těchto okolností musí být námitka neúčinnosti vznesená Komisí zamítnuta.

b)      K nezbytnosti celkového posouzení délky řízení (první část prvního důvodu kasačního opravného prostředku)

79.      V první části prvního důvodu kasačního opravného prostředku Solvay Tribunálu vytýká, že Tribunál pohlížel při posuzování délky trvání řízení pouze na jednotlivé fáze správního a soudního řízení odděleně, aniž posoudil řízení trvající od šetření provedených v dubnu roku 1989 vcelku.

80.      Přiměřenost délky řízení se posuzuje v závislosti na okolnostech každé věci, zejména v závislosti na významu sporu pro dotčenou osobu, složitosti věci, jakož i chování žalobce a příslušných orgánů(85). Soudní dvůr v tomto kontextu uvedl, že výčet relevantních kritérií není taxativní(86).

81.      K přiměřenému přezkumu délky řízení patří bezpochyby i to, že Tribunál podrobí oddělenému přezkumu délku trvání každé jednotlivé fáze řízení(87). Pokud některá fáze řízení trvala nadměrně dlouho, pak již tato okolnost jako taková odůvodňuje zjištění, že došlo k porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě(88).

82.      K přiměřenému přezkumu délky řízení však nepatří jen takový „fragmentovaný“ přezkum, nýbrž i celkové posouzení délky trvání správního a případně i soudního řízení(89).

83.      Proti požadavku celkového posouzení nelze namítat, že správní a soudní řízení mají rozdílnou povahu a že požadavky, které mají správní orgány, resp. Tribunál splnit, jsou v Listině základních práv zakotveny na různých místech. Z pohledu dotčeného podniku záleží pouze na tom, kdy bude s konečnou platností a nestranným subjektem rozhodnuto o jeho „záležitosti“. Článek 41 odst. 1 a čl. 47 odst. 2 Listiny základních práv obsahují pouze dva projevy téže procesně právní zásady, a sice že osoby jako subjekty práva mohou očekávat vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

84.      O porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě sice zpravidla nelze hovořit tam, kde ani jedna fáze správního a soudního řízení neměla sama o sobě nadměrně dlouhé trvání. Čím více fází má však řízení celkem – jestliže je jeho součástí jedno nebo více správních řízení nebo soudních řízení – tím významnější je posouzení jeho celkové délky trvání.

85.      V projednávané věci navazovala na první část správního řízení (od roku 1989 do roku 1990) a první soudní řízení (od roku 1991 do roku 2000) druhá, byť rudimentární část správního řízení (v roce 2000), jakož i druhé soudní řízení (od března 2001)(90). Celková délka trvání všech těchto fází řízení činila v době vyhlášení napadeného rozsudku již přes 20 let; k dnešnímu dni uběhlo dokonce 22 let. Snad žádné řízení v oblasti evropského práva hospodářské soutěže netrvalo tak dlouho(91).

86.      Za těchto okolností nemohla být délka řízení řádně posouzena, aniž byla zohledněna celková délka trvání správního a soudního řízení až do vyhlášení napadeného rozsudku. Jelikož Tribunál neprovedl takové celkové posouzení, je napadený rozsudek stižen právní vadou. První část prvního důvodu kasačního opravného prostředku je tedy opodstatněná.

c)      K uplatněnému nedostatku odůvodnění (druhá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku)

87.      Solvay dále poukazuje na nedostatečné odůvodnění (článek 36 ve spojení s čl. 53 odst. 1 statutu Soudního dvora), jelikož Tribunál podle jejího názoru do svých úvah o délce řízení nezahrnul fázi jeho vlastního řízení.

88.      Tribunál skutečně ani slůvkem nezmiňuje délku trvání fáze řízení, které vedl on sám (řízení ve věci T‑58/01). Je však třeba si uvědomit, že odůvodnění rozsudku vydaného v řízení v prvním stupni může být také implicitní za podmínky, že umožní zúčastněným osobám seznámit se s důvody, pro které Tribunál nepřijal jejich argumenty, a Soudnímu dvoru disponovat poznatky dostatečnými k tomu, aby mohl vykonat svůj soudní přezkum(92).

89.      V projednávané věci Tribunál vycházel z předpokladu, že nikoli již délka řízení, nýbrž pouze porušení práva na obhajobu podmíněné délkou řízení mohlo vést ke zrušení napadeného rozhodnutí. Jelikož podle názoru Tribunálu nebylo možné mít za to, že k porušení práva na obhajobu došlo, mohlo být v napadeném rozsudku upuštěno od výslovného posouzení argumentů uvedených Solvay k délce řízení před Tribunálem. V tomto ohledu není odůvodnění nedostatečné.

90.      Za těchto podmínek není druhá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku přesvědčivá.

2.      Právní následky nadměrné délky trvání řízení (třetí až pátá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku)

91.      V třetí až páté části prvního důvodu kasačního opravného prostředku se Solvay věnuje právním následkům případného překročení přiměřené délky trvání správního a soudního řízení.

a)      Požadavek porušení práva na obhajobu (třetí část prvního důvodu kasačního opravného prostředku)

92.      V rámci třetí části prvního důvodu kasačního opravného prostředku je položena právní otázka zásadního významu. Účastníci řízení se přou o to, zda případné porušení základního práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě již samo o sobě odůvodňuje zrušení sporného rozhodnutí nebo zda navíc musí být prokázáno zhoršení možností obhajoby dotčeného podniku(93).

93.      Tribunál v napadeném rozsudku vycházel z toho, že nadměrně dlouhé řízení může vést ke zrušení rozhodnutí Komise, pouze pokud je prokázáno, že délka řízení zhoršila možnosti obhajoby dotčeného podniku(94). Tento postup je v souladu s mezitím ustálenou judikaturou Soudního dvora, která se zaměřuje zcela obecně na okolnost, zda mohla mít délka trvání řízení vliv na jeho výsledek(95).

94.      Solvay však tuto judikaturu pokládá za překonanou a vyzývá Soudní dvůr, aby ji znovu zvážil ve světle právní závaznosti Listiny základních práv od vstupu Lisabonské smlouvy v platnost.

95.      Zvláštní význam má v této souvislosti právní úprava obsažená v čl. 52 odst. 3 Listiny. Toto ustanovení zakotvuje ve své první větě zásadu homogenity, podle které mají základní práva obsažená v této Listině odpovídající právům zaručeným EÚLP, stejný smysl a rozsah jako ty, které jim přikládá EÚLP.

96.      Je pravdou, že unijní základní právo na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě podle čl. 41 odst. 1 a čl. 47 odst. 2 Listiny základních práv kopíruje ustanovení čl. 6 odst. 1 EÚLP(96). Oproti tomu, co tvrdí Solvay, však čl. 6 odst. 1 EÚLP při současném stavu jeho výkladu ESLP nepožaduje, aby bylo rozhodnutí o pokutě vydané v oblasti kartelového práva zrušeno a správní řízení zastaveno jen kvůli překročení přiměřené lhůty pro vydání rozhodnutí.

97.      Obecně platí, jak správně podotýká Komise, že EÚLP ponechává smluvním státům určitý prostor pro uvážení, pokud jde o způsoby a prostředky k odstraňování případných porušení základních práv(97).

98.      Z judikatury ESLP týkající se čl. 6 odst. 1 EÚLP lze navíc dovodit, že úplné zrušení trestně právních sankcí a zastavení příslušných trestně právních řízení je pouze jednou z možných forem spravedlivé náhrady ve smyslu článku 41 EÚLP v případech porušení základních práv v důsledku nadměrné délky trvání řízení(98). O povinnosti vnitrostátních orgánů zrušit sankce a zastavit řízení se v judikatuře nehovoří. ESLP naopak výslovně uznává, že i snížení uloženého trestu je spravedlivou náhradou za nadměrnou délku trvání řízení(99). Konkrétně v případě hospodářské kriminality, jehož předmětem byla závažná trestná činnost týkající se podvodů a který byl pozoruhodný tím, že délka trvání řízení činila 17 let, ESLP pokládal za dostačující konstatovat, že délka trvání předmětného řízení byla nadměrná, a snížit uložený trest(100). Takové řešení je podle mého názoru možné uplatnit i v řízení v oblasti kartelového práva, které se od řízení v oblasti hospodářské trestné činnosti zase až tak neliší.

99.      K tomu je třeba mít na paměti i to, že pokud jde o právo hospodářské soutěže, zdá se, že sám ESLP nepočítá toto odvětví práva ke klasickému trestnímu právu; ESLP vychází v oblastech mimo „tvrdé jádro“ trestního práva z předpokladu, že trestně právní záruky plynoucí z čl. 6 odst. 1 EÚLP nemusí být nutně používány absolutně striktně(101).

100. V souladu s tím je při současném stavu věci třeba vycházet z toho, že ze zásady homogenity obsažené v čl. 52 odst. 3 první větě Listiny základních svobod nevyplývá pro unijní soudy žádný závazek, aby v rámci evropského práva hospodářské soutěže reagovaly na porušení základního práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě zrušením sporného rozhodnutí.

101. Článek 52 odst. 3 druhá věta Listiny základních práv sice umožňuje, aby unijní právo poskytovalo širší ochranu než EÚLP. K tomu ale není v tomto soutěžně právním kontextu dán žádný důvod.

102. Při stanovení sankce za porušení základního práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě musí být náležitě přihlíženo jak k zájmům dotčeného podniku, tak i k obecnému zájmu.

103. Zájem dotčeného podniku spočívá v dosažení co možná nejkomplexnější spravedlivé náhrady za následky způsobené porušením základního práva(102). Obecný zájem spočívá v účinném prosazování(103) pravidel hospodářské soutěže uplatňovaných v evropském vnitřním trhu, která patří k základním ustanovením Smluv(104).

104. Pokud by došlo ke zrušení rozhodnutí Komise o pokutě uložené v oblasti kartelového práva jen kvůli překročení přiměřené lhůty pro vydání rozhodnutí v rámci správního nebo soudního řízení, pak by tím byla zrušena nejen uložená pokuta, ale i zjištění porušení pravidel hospodářské soutěže jako takové. Takové řešení by bylo v rozporu s obecným zájmem na účinném prosazování pravidel hospodářské soutěže a šlo by nad rámec oprávněných zájmů dotčeného podniku na co možná nejkomplexnější spravedlivé náhradě za porušení jeho základního práva.

105. Podniku nesmí být povoleno, aby pouze z důvodu nedodržení přiměřené lhůty pro vydání rozhodnutí zpochybnil skutečnost, že se dopustil nedovoleného jednání(105). Sankce za nedodržení přiměřené délky řízení nemůže v žádném případě vést k tomu, že by bylo podniku umožněno pokračovat nebo znovu zavést chování, o kterém bylo rozhodnuto, že je v rozporu s unijními právními předpisy(106).

106. Za těchto okolností nevidím žádný důvod k tomu, aby bylo Soudnímu dvoru navrhováno, aby znovu zvážil svou dosavadní judikaturu týkající se této otázky. Třetí část prvního důvodu kasačního opravného prostředku je tedy třeba zamítnout.

b)      Vliv délky řízení na možnosti Solvay hájit se v projednávané věci (čtvrtá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku)

107. Čtvrtá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku se věnuje bodům 113 až 117 napadeného rozsudku, ve kterých Tribunál konstatuje, že možným porušením zásady přiměřené délky trvání řízení nebyla ovlivněna možnost Solvay účinně se obhajovat, a její právo na obhajobu tudíž nebylo porušeno. V tom Solvay spatřuje v zásadě nedostatečné odůvodnění a porušení zásady dodržování práva na obhajobu, jakož i zásady přiměřené délky řízení. Tribunál se nezabýval dostatečně obtížemi, kterým je Solvay podle jejího názoru po tak dlouhé době vystavena, pokud jde o její obhajobu.

i)      K vytýkanému nedostatku odůvodnění

108. Vytýkaný nedostatek odůvodnění ve smyslu článku 36 ve spojení s čl. 53 odst. 1 statutu Soudního dvora má spočívat v tom, že se Tribunál nezabýval řadou argumentů přednesených Solvay v řízení v prvním stupni ohledně obtíží, se kterými se potýká v rámci své obhajoby.

109. Tato argumentace není přesvědčivá. Jak již bylo uvedeno, povinnost odůvodnění nezavazuje Tribunál k tomu, aby podával vysvětlení, ve kterém by se vyčerpávajícím způsobem postupně zabýval každou z úvah uvedených účastníky sporu; odůvodnění tedy může být implicitní za podmínky, že umožní zúčastněným osobám seznámit se s důvody, pro které Tribunál nepřijal jejich argumenty, a Soudnímu dvoru disponovat poznatky dostatečnými k tomu, aby mohl vykonat svůj přezkum(107).

110. Argumentem Solvay, že je pro ni obtížné hájit se po tak dlouhé době proti obviněním vzneseným Komisí, se Tribunál v napadeném rozsudku dokonce výslovně zabývá, byť jen nanejvýš stručně. Tribunál v tomto smyslu uvádí, že Komise od prvního soudního řízení v projednávané věci neprovedla žádný vyšetřovací úkon a ani ve sporném rozhodnutí nezohlednila žádný nový aspekt, který by vyžadoval výkon práva na obhajobu(108).

111. Solvay může být jiného názoru, pokud jde o hmotně právní posouzení okolností daného případu, nedostatek odůvodnění z toho však neplyne(109).

ii)    K vytýkanému hmotně právnímu pochybení

112. Tvrzení Tribunálu, podle něhož s sebou plynutí času nepřineslo žádné ovlivnění možností obhajoby v neprospěch Solvay, je ale navrhovatelkou kritizováno i z hmotně právního hlediska. Solvay v tomto tvrzení spatřuje porušení zásady dodržování práva na obhajobu, jakož i zásady přiměřené délky trvání řízení.

113. Na první pohled by se mohlo zdát, že Solvay zde žádá Soudní dvůr, aby nahradil posouzení skutečností provedené Tribunálem svým vlastním posouzením, což je v řízení o kasačním opravném prostředku nepřípustné(110).

114. Při bližším posouzení Solvay Tribunálu ale nevytýká ani tak nesprávné posouzení skutečností jako spíše nezohlednění okolnosti, která je z jejího pohledu významná: Tribunál nepřihlížel k tomu, že doba, která uplynula od začátku řízení, ovlivnila možnosti obhajoby Solvay v soudním řízení. Tribunál se podle Solvay nesprávně zabýval pouze vlivem uplynutí času na možnosti obhajoby Solvay před Komisí (tj. ve správním řízení).

115. Taková argumentace je přesvědčivá.

116. Při přezkumu, zda mělo údajně příliš dlouhé řízení nepříznivý vliv na možnosti obhajoby dotčeného podniku, Tribunál nesmí své posouzení zúžit pouze na obhajobu v rámci určité fáze řízení. Naopak musí zcela obecně zkoumat, zda délka řízení mohla nepříznivě ovlivnit obhajobu podniku vůči výtkám Komise(111).

117. Nejdříve sice dochází k výkonu této obhajoby ve správním řízení, kdy je podnik vyslechnut na základě oznámení námitek. Obhajoba však není vyčerpána ve správním řízení. Dotčený podnik se naopak může bránit proti rozhodnutí Komise o uložení pokuty právní cestou před unijními soudy (čl. 263 čtvrtý pododstavec SFEU, dříve čl. 230 čtvrtý pododstavec ES). Také v rámci takového soudního řízení musí mít podnik možnost účinně se hájit proti tomu, z čeho jej Komise – nyní v podobě formálního rozhodnutí – obviňuje.

118. Tribunál se tedy nesprávně omezil na přezkum toho, zda se Solvay mohla účinně bránit ve správním řízení(112) a zda měla délka předchozího soudního řízení, tedy řízení T‑31/91, které se týkalo prvního rozhodnutí o uložení pokuty (rozhodnutí 91/298), nepříznivý vliv(113). Tribunál také do svých úvah nezahrnul současné možnosti obhajoby dotčeného podniku ve druhém soudním řízení, tedy řízení T‑58/01, které se týká v projednávané věci sporného rozhodnutí 2003/5.

119. Nutnost zohlednění možností obhajoby před Tribunálem v řízení T‑58/01 měla být v projednávané věci zřejmá ze dvou důvodů: zaprvé vzhledem k výslovné žádosti Solvay, aby byla zohledněna délka tehdejšího soudního řízení, a zadruhé vzhledem k okolnosti, že Solvay byl teprve během tohoto soudního řízení, přesněji řečeno v roce 2005, poskytnut přístup ke spisu. Okolnost, zda se Solvay v roce 2005 ještě mohla účinně hájit proti výtkám, resp. tvrzením Komise, tedy měla zásadní význam.

120. Základní právo na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě vyžaduje, aby Komise vydala rozhodnutí o uložení pokuty v rámci správního řízení v oblasti kartelového práva včas, tak aby se proti němu dotčený podnik ještě mohl účinně hájit před unijními soudy.

121. Jelikož se Tribunál nikterak nezabýval touto právně významnou okolností, je napadený rozsudek stižen právní vadou.

iii) K některým dalším výtkám

122. Nakonec Solvay v rámci této čtvrté části prvního důvodu kasačního opravného prostředku poukazuje na zkreslení skutečností, jakož i porušení článku 6 EÚLP a čl. 6 odst. 1 Smlouvy o EU.

123. Tyto další výtky není třeba hlouběji analyzovat. Výtka zkreslení skutečností není zevrubně podložena(114) a já ani nevidím žádné důvody domnívat se, že k takovému zkreslení došlo. Co se týká článku 6 EÚLP a čl. 6 odst. 1 Smlouvy o EU, pak první ustanovení není přímo použitelné a naposled uvedené ustanovení neobsahuje jako takové žádné záruky základních práv(115).

iv)    Dílčí závěr

124. Čtvrtá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku je zčásti opodstatněná.

c)      Okolnost, že se Solvay údajně vzdala možnosti snížení pokuty (pátá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku)

125. Pátou a poslední částí prvního důvodu kasačního opravného prostředku Solvay zpochybňuje konkrétně bod 122 napadeného rozsudku. V něm Tribunál uvádí, že Solvay „se v žalobě výslovně vzdala možnosti snížení pokuty z důvodu odškodnění za údajné porušení jejího práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě.“ V tom Solvay spatřuje zkreslení argumentů přednesených v řízení v prvním stupni.

126. Podle ustálené judikatury se o takové zkreslení jedná, pokud, se posouzení existujících důkazů jeví zjevně nesprávné(116), aniž byly uplatněny nové důkazy. Uplatníme-li tuto judikaturu na argumenty účastníků řízení v prvním stupni, lze o takovém zkreslení hovořit jen tehdy, byly-li argumenty účastníků řízení Tribunálem zjevně nesprávně pochopeny nebo reprodukovány v pozměněném smyslu.

127. Ze sporné formulace obsažené v napadeném rozsudku bohužel není zřejmé, na které pasáže žaloby Solvay se Tribunál odvolává. Ve fázi řízení o kasačním opravném prostředku se však účastníci řízení shodli, že východiskem tvrzení Tribunálu, které Solvay kritizuje, by mohly být body 88 a 89 její žaloby. V bodě 88 žaloby dotčený podnik v souladu s tím zdůrazňuje, že podle jeho názoru může být vytýkané porušení zásady spravedlivého řízení zahlazeno jedině zrušením sporného rozhodnutí; pouhé snížení pokuty podle něj není způsobilé zahladit vytýkané porušení článku 6 EÚLP. V bodě 89 žaloby z toho Solvay dále vyvozuje, že jí vytýkané zjevné překročení přiměřené délky řízení může mít za následek pouze zrušení sporného rozhodnutí(117).

128. V této reprodukované pasáži žaloby nespatřuji žádné vzdání se práva na případné snížení pokuty z důvodu délky řízení. A už vůbec nelze z písemných tvrzení Solvay vyvozovat „výslovné vzdání se“ možnosti snížení pokuty ze strany podniku z důvodu nadměrné délky trvání řízení, tak jak je předpokládá Tribunál.

129. Solvay v bodech 88 a 89 své žaloby podané v řízení v prvním stupni naopak pouze zdůrazňuje svůj právní názor. Dotčený podnik vysvětluje, jaké následky pokládá v souvislosti s tvrzeným porušením zásady přiměřené délky řízení za nezbytné: zrušení sporného rozhodnutí, a nikoli snížení pokuty.

130. Mezi uvedením právního názoru a výslovným vzdáním se možnosti snížení pokuty jako odškodnění za tvrzené porušení práva je zásadní rozdíl. Tento rozdíl si Tribunál v bodě 122 napadeného rozsudku neuvědomil.

131. Bod 122 napadeného rozsudku svědčí o tom, že Tribunál zjevně nesprávně pochopil tvrzení Solvay přednesená v řízení v prvním stupni a navíc je reprodukoval v pozměněném smyslu. V tom je třeba vidět zkreslení skutečností tvrzených účastníky řízení.

132. Toto zkreslení skutečností je velmi očividné, když zvážíme, že Solvay v jiné souvislosti ve své žalobě podané v řízení v prvním stupni zjevně požaduje snížení pokuty Tribunálem a přitom se výslovně odvolává na své „úvahy v rámci důvodů zrušení rozhodnutí“, tedy i na své úvahy týkající se nadměrné délky trvání řízení(118).

133. Páté části prvního důvodu kasačního opravného prostředku tedy musí být vyhověno.

3.      Dílčí závěr

134. První důvod kasačního opravného prostředku je částečně úspěšný.

C –    Zrušení napadeného rozsudku

135. Jak vyplývá z předchozích úvah, tři důvody kasačního opravného prostředku uplatňované Solvay jsou převážně opodstatněné. Úspěch každého z uvedených důvodů kasačního opravného prostředku je již sám o sobě důvodem pro zrušení napadeného rozsudku v plném rozsahu.

D –    Rozhodnutí o žalobě podané v řízení v prvním stupni

136. Podle čl. 61 odst. 1 svého statutu může Soudní dvůr vydat sám konečné rozhodnutí ve věci, jestliže to soudní řízení dovoluje.

137. O takový případ se jedná v projednávané věci. Všechny skutkové a právní otázky, které jsou podstatné pro rozhodnutí o žalobě podané Solvay, byly objasněny již v řízení v prvním stupni před Tribunálem a účastníci řízení měli příležitost přednést k nim své argumenty. Věc tedy není třeba vrátit k novému rozhodnutí Tribunálu, Soudní dvůr může naopak sám rozhodnout o žalobě Solvay na zrušení sporného rozhodnutí. Vzhledem k neobyčejně dlouhému trvání řízení, 22 let od šetření Komise provedených v dubnu roku 1989 až do dnešního dne, by měl Soudní dvůr této možnosti využít.

138. Dále budu pouze stručně analyzovat legalitu sporného rozhodnutí ze tří vybraných hledisek: právo na přístup ke spisu (viz níže bod 1), právo být vyslechnut (viz níže bod 2) a délka řízení (viz níže bod 3).

1.      K právu na přístup ke spisu

139. Je nesporné, že Solvay nebyl před vydáním sporného rozhodnutí poskytnut žádný přístup ke spisu, který by vyhovoval požadavkům stanoveným právními předpisy(119).

140. Jak jsem již zmínila výše, je nemožné vyloučit, že by Solvay ve ztracených částech spisu neznámého obsahu nalezla informace, které by mohly být užitečné pro její obhajobu. To platí tím spíše, že sama Komise vychází z toho, že v některých chybějících pořadačích „byla obsažena korespondence podle článku 11 nařízení č. 17“, tj. žádosti Komise o informace adresované různým podnikům a jejich odpovědi(120). Taková stanoviska jiných podniků mohla obsahovat užitečné údaje týkající se posouzení dohody uzavřené mezi Solvay a CFK, i kdyby pouze ohledně délky trvání zjištěného nedovoleného jednání i výše stanovené pokuty. Zvláště pokud jde o délku trvání nedovoleného jednání, byly údaje uvedené Komisí ve sporném rozhodnutí neúplné a rozporuplné(121).

141. Existovala tak přinejmenším možnost, že správní řízení by za předpokladu řádného poskytnutí přístupu ke spisu dopadlo jinak, byť by šlo třeba jen o výši uložené pokuty.

142. Sporné rozhodnutí je tedy třeba zrušit v plném rozsahu již z důvodu vad řízení týkajících se přístupu ke spisu – ztracených spisů.

2.      K právu být vyslechnut

143. Dále je nesporné, že Solvay nebyla před vydáním sporného rozhodnutí v roce 2000 znovu vyslechnuta Komisí, přestože to bylo ukládáno právními předpisy(122). Tato vada řízení úzce souvisí s nezpřístupněním spisu.

144. Nelze vyloučit, že by správní řízení dopadlo jinak, kdyby Komise dotčenému podniku v roce 2000 umožnila znovu se – po řádném poskytnutí přístupu ke spisu – vyjádřit k jejím výtkám(123).

145. I z tohoto důvodu je třeba zrušit sporné rozhodnutí v plném rozsahu.

3.      K právu na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě

146. A konečně, délku řízení je třeba posoudit vzhledem ke všem okolnostem konkrétního případu(124).

147. V projednávané věci stojí za povšimnutí, že Komise zůstala v období mezi zrušením jejího prvního rozhodnutí o pokutě (rozhodnutí 91/298) a prvním rozsudkem Soudního dvora jakožto stupně rozhodujícího o kasačním opravném prostředku(125) naprosto nečinná. Tímto způsobem marně uplynulo období čtyř let a sedmi měsíců(126).

148. Tuto nečinnost Komise nelze odůvodnit odkazem na kasační opravný prostředek směřující proti zrušení prvního rozhodnutí o uložení pokuty, který tento orgán tehdy podal. Komise sice může plně vyčerpat všechny procesní možnosti, které jsou jí k dispozici, a v případě neúspěchu v řízení v prvním stupni se může obrátit na Soudní dvůr jakožto stupeň rozhodující o kasačním opravném prostředku. To však v žádném případě neznamená, že Komise může během trvání takového řízení o kasačním opravném prostředku přerušit správní řízení(127).

149. Kasační opravný prostředek nemá odkladný účinek (čl. 60 odst. 1 statutu Soudního dvora). Komise měla tedy od 29. června 1995, tj. ode dne vyhlášení rozsudku prvního stupně ve věci T‑31/91 podle čl. 233 odst. 1 ES (nyní čl. 266 odst. 1 SFEU) povinnost přijmout opatření vyplývající z rozsudku Tribunálu, kterým se zrušuje rozhodnutí. Také zásada řádné správy by vyžadovala, aby buď rychle vypracovala nové rozhodnutí v dané věci, anebo aby zastavila správní řízení.

150. Komise mohla snadno pokračovat ve správním řízení již od července roku 1995, namísto aby s ním vyčkávala až do dubna roku 2000(128). Ve svém novém rozhodnutí o uložení pokuty by pouze musela vysvětlit, že toto rozhodnutí by bylo v případě jejího úspěchu v řízení o kasačním opravném prostředku obsoletní.

151. Za těchto okolností jsem dospěla k závěru, že v projednávané věci mělo správní řízení nadměrně dlouhé trvání již z důvodu takřka pětileté nečinnosti Komise od července roku 1995 do dubna roku 2000. Jak jsem již uvedla(129), v důsledku toho není třeba blíže zkoumat délku trvání jiných fází řízení ani posuzovat celkovou délku trvání řízení(130).

152. Právě konstatované porušení zásady přiměřené délky řízení ovšem odůvodňuje zrušení sporného rozhodnutí, pouze pokud byly na základě délky řízení zhoršeny možnosti obhajoby dotčeného podniku(131). V tomto ohledu nese důkazní břemeno tento podnik.

153. Soudní dvůr zpravidla stanovuje přísné požadavky na předložení takového důkazu(132): argumenty dotčeného podniku se musí opírat o přesvědčivé důkazy a nesmí být příliš abstraktní a nepřesné(133). Pokud je například – jako v projednávané věci – tvrzeno, že možnosti obhajoby jsou omezeny v důsledku odchodu dřívějších zaměstnanců, pak je zpravidla třeba tyto osoby označit jmenovitě, je třeba uvést jejich funkci, jakož i dobu jejich odchodu, je nezbytné uvést druh a rozsah informací nebo vysvětlení, které od nich lze očekávat, a je třeba uvést okolnosti, které učinily nemožným, aby dotčené osoby vypovídaly(134).

154. Takto detailní údaje Solvay v probíhajícím soudním řízení před unijními soudy bezpochyby neposkytla.

155. V projednávané věci je však třeba mít na paměti, že od období od roku 1987 do roku 1990, v němž se Solvay měla účastnit kartelové dohody, uplynulo v den vydání druhého rozhodnutí o uložení pokuty na konci roku 2000 již 10 až 13 let. Když byl Solvay v roce 2005 konečně poskytnut přístup ke spisu před Tribunálem, uplynulo od období, ve kterém podle zjištění Komise docházelo k nedovoleným jednáním, dokonce již 15 až 18 let.

156. Je nasnadě, že vzpomínky zaměstnanců podniku – navíc bývalých zaměstnanců – jsou po tak dlouhé době mlhavé.

157. V řízení v prvním stupni nicméně Solvay Tribunálu nabídla jako důkaz, že jednotlivě uvede, které vedoucí pracovníky zaměstnávala ve sporném období v jejím oddělení „Karbonat“, jakož i data jejich odchodu, resp. úmrtí.

158. Za zvláštních okolností tohoto případu nemohlo být od Solvay více důvodně očekáváno.

159. Zejména nelze navrhovatelce připisovat k tíži, že podrobně neuvedla, k jakým událostem a důkazním prostředkům mohli její bývalí zaměstnanci podat informace. Tento podnik totiž dodnes nezná všechny části spisu, které mu vlastně měly být ukázány(135). Od Solvay nelze požadovat, aby poskytla důkaz o tom, zda a v jakém rozsahu mohli její bývalí zaměstnanci podat informace týkající se ztracených částí spisu, jejichž obsah je neznámý a tyto části nebyly v žádné fázi řízení přístupné k nahlížení.

160. Všeobecně platí, že požadavky na prokázání zhoršení možností obhajoby v důsledku uplynutí doby nesmí být kladeny tak vysoko, aby dotčenému podniku prakticky znemožnily jakýkoli důkaz poskytnout nebo by dokazování učinily nadměrně obtížným.

161. Vzhledem k nezvratné ztrátě části spisu, ve kterém mohla být obsažena korespondence Komise se třetími podniky(136), nelze vyloučit, že by bývalí zaměstnanci Solvay mohli, kdyby byli dostupní, pomoci tomuto podniku v jeho obhajobě. Zejména nelze vyloučit, že by uvedení zaměstnanci mohli poskytnout zákulisní informace, které nebyly zjevné při zkoumání pouze písemných podkladů.

162. Vzhledem ke všem shora uvedeným úvahám existuje dostatek důvodů domnívat se, že nadměrná délka řízení zhoršila možnosti Solvay hájit se před Komisí. Již vzhledem k této okolnosti je třeba sporné rozhodnutí zrušit.

4.      Dílčí závěr

163. Již z pojednání o některých právních otázkách nastolených navrhovatelkou v rámci řízení v prvním stupni, které souvisely s přístupem ke spisu, s právem být vyslechnut a s délkou řízení, vyplývá, že sporné rozhodnutí Komise (rozhodnutí 2003/5) musí být v plném rozsahu zrušeno. Není tedy třeba zabývat se ostatními žalobními důvody uplatněnými Solvay v řízení v prvním stupni.

V –    K návrhu na snížení pokuty

164. Vedle zrušení napadeného rozsudku a zrušení sporného rozhodnutí(137) Solvay navrhuje také zrušení nebo snížení – Tribunálem znovu určené – pokuty, a sice jako vyrovnání za těžkou újmu, kterou měla utrpět v důsledku neobyčejně dlouhé doby trvání řízení.

165. V souladu s řešením, které navrhuji a které směřuje ke zrušení napadeného rozsudku(138) a ke zrušení sporného rozhodnutí(139), se tento oddělený návrh Solvay stává bezpředmětným. Pro úplnost ho přesto budu dále podpůrně analyzovat.

A –    Úvodní poznámky

166. V dosavadní judikatuře Soudního dvora se objevují dvě různá řešení pro případy nadměrné délky trvání řízení: ve věci Baustahlgewebe, ve kterém byla dotčenému podniku uložena pokuta na základě předpisů kartelového práva, Soudní dvůr poskytl snížení pokuty(140). Naopak ve věci Der Grüne Punkt, ve kterém nebyla taková pokuta uložena, mohl Soudní dvůr dotčený podnik pouze odkázat na možnost podání žaloby na náhradu škody podle článku 268 SFEU ve spojení s čl. 340 odst. 2 SFEU (dříve článek 235 ES ve spojení s čl. 288 odst. 2 ES)(141).

167. Na jednání Komise upřednostnila naposled uvedené řešení, tak jak je naznačeno ve věci Der Grüne Punkt. Odůvodnila to nezbytností účinně prosazovat právní předpisy v oblasti hospodářské soutěže. Snížení pokuty by podle jejího názoru vedlo k narušení účinného prosazování pravidel v oblasti evropského práva hospodářské soutěže.

168. Tato námitka není přesvědčivá.

169. Na jednu stranu je sice prosazování pravidel v oblasti evropského práva hospodářské soutěže, která jsou nepostradatelná pro fungování vnitřního trhu(142), bezpochyby základním cílem Smluv(143). K jeho dosažení jsou nezbytné účinné a odrazující sankce.

170. Na druhou stranu je však třeba v řízení, jako je správní řízení v oblasti kartelového práva, které vykazuje podobné znaky jako řízení trestně právní(144), ve zvláštním rozsahu zohledňovat základní procesní záruky. Právo hospodářské soutěže může být prosazováno pouze s pomocí prostředků, které jsou nezávadné z hlediska zásad uplatňovaných v právním státě. Pokud tedy dojde v řízení v oblasti kartelového práva k porušení základního práva jako práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, pak má dotčený podnik nárok na spravedlivou náhradu.

171. Hledání řešení pro případy překročení přiměřené délky řízení tedy musí zahrnovat nalezení rovnováhy mezi požadavkem prosazování pravidel v oblasti práva hospodářské soutěže na straně jedné a požadavkem spravedlivé náhrady za porušení základního práva na straně druhé.

172. Ve smyslu hospodárnosti řízení a potřeby zaručit okamžitou a účinnou nápravu ve prospěch dotčeného podniku by měl Soudní dvůr tam, kde je to možné – tedy v případech s pokutou – uplatňovat i nadále řešení, které naznačil v rozsudku Baustahlgewebe(145).

173. Pro účely účinného prosazování právních předpisů v oblasti práva hospodářské soutěže v takovém případě postačí, když se určí, že došlo k nedovolenému jednání, a stanoví povinnost, aby dotčený podnik takové jednání ukončil(146). Pokuta původně uložená Komisí, resp. Tribunálem má nadále odrazující účinek vůči ostatním účastníkům trhu. Soudní dvůr nezpochybňuje přiměřenost tohoto opatření jako takového. „Metoda Baustahlgewebe“ směřuje pouze k určitému druhu započtení původní pokuty a částky, která je pokládána za přiměřené odškodnění za nadměrnou délku trvání řízení(147).

B –    Snížení pokuty

174. Judikatura ve věci Baustahlgewebe(148) nakonec vychází z pravomoci přezkumu v plné jurisdikci ve smyslu článku 261 SFEU, která Soudnímu dvoru přísluší s ohledem na sankce ukládané v oblasti hospodářské soutěže podle článku 17 nařízení č. 17(149). Soudní dvůr tak může podle volného uvážení rušit, snižovat nebo zvyšovat pokuty či penále.

175. Na základě judikatury ve věci Baustahlgewebe je nejprve třeba posoudit délku řízení (k tomu viz níže bod 1.) a následně určit rozsah případného snížení pokuty (k tomu viz níže bod 2.).

1.      K nadměrné délce trvání správního a soudního řízení

176. Jak je uvedeno výše(150), přiměřenost délky trvání řízení se posuzuje v závislosti na okolnostech každé věci, zejména v závislosti na významu sporu pro dotčenou osobu, složitosti věci, jakož i chování žalobce a příslušných orgánů.

177. V tomto ohledu je třeba přezkoumat jednotlivé fáze řízení odděleně, ale navíc musí být provedeno i celkové posouzení délky trvání správního a soudního řízení(151).

178. Mezi jednotlivými fázemi řízení jsou z pohledu zásady přiměřené délky řízení problematické zejména tyto dvě fáze: období absolutní nečinnosti Komise během prvního řízení o kasačním opravném prostředku (řízení ve spojených věcech C‑287/95 P a C‑288/95 P), jakož i druhé řízení před Tribunálem (řízení ve věci T‑58/01)(152).

179. Výše již bylo objasněno(153), že čtyři roky a sedm měsíců trvající nečinnost Komise od července roku 1995 do dubna roku 2000, tj. během prvního řízení o kasačním opravném prostředku, představovala porušení základního práva Solvay na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Pro účely projednávané věci tedy může zůstat otevřené, zda se v tomtéž období měl za nadměrnou délku řízení trvajícího čtyři roky a sedm měsíců zodpovídat také Soudní dvůr jakožto stupeň rozhodující o kasačním opravném prostředku.

180. Pokud jde o druhé řízení před Tribunálem (věc T‑58/01), pak se jeho délka trvající osm let a devět měsíců jeví již na první pohled jako neúnosně dlouhá.

181. Jak navrhovatelka správně zdůrazňuje, nelze takto dlouhou dobu vyřizování projednávaného případu odůvodnit s poukazem na jakoukoli složitost provázející projednávanou věc: Tribunál jednal pouze se dvěma účastníky řízení, řízení nebylo náročné z hlediska potřeby pořizování překladů(154) a skutkové, jakož i právní otázky položené účastníky řízení nevykazovaly žádnou neobvyklou obtížnost. Řízení sice mělo spojitost se souběžně probíhajícím řízením ve věci T‑57/01, avšak totožnost řady žalobních důvodů v obou věcech měla při jejich vyřizování zajistit synergické efekty, a měla tedy řízení spíš urychlit než zpozdit.

182. Částečně lze určitě průtahy řízení vysvětlit nezbytností poskytnout Solvay během soudního řízení přístup ke spisu ze správního řízení(155). Avšak skutečnost, že k tomu bylo potřeba jeden a půl roku, nebo dokonce dva roky, pokud započítáme podání předložená účastníky řízení(156), nelze akceptovat. Tuto časovou ztrátu nelze připisovat k tíži Solvay. Případně měl Tribunál Komisi stanovit jasné lhůty a z jejich případného nedodržení měl vyvodit nezbytné důsledky k tíži Komise.

183. Ostatně lze konstatovat i několik časových úseků rozsáhlé nečinnosti ze strany Tribunálu během řízení v prvním stupni. Například lze zdůraznit oněch 29 měsíců, které uplynuly mezi podáním vyjádření Komise týkajícího se užitečnosti určitých dokumentů pro obhajobu Solvay a zahájením jednání(157). Je potřeba zmínit také oněch téměř 18 měsíců, které uběhly mezi jednáním konaným dne 26. června 2008 a vyhlášením napadeného rozsudku dne 17. prosince 2009(158).

184. Rozumí se samo sebou, že problémy vnitřní organizace Tribunálu, například takové, které souvisejí s pravidelným novým obsazováním soudcovských míst nebo s existencí překážek na straně soudců, nemohou jít k tíži subjektů práva(159).

185. Za těchto okolností vykazovalo jak správní, tak i soudní řízení v projednávané věci nadměrnou délku trvání řízení.

186. Tento dojem se utuží, posoudíme-li celkovou délku trvání všech fází správního a soudního řízení v projednávané věci:

–        Jako počátek rozhodující pro výpočet délky trvání řízení je v souladu s judikaturou ESLP týkající se čl. 6 odst. 1 EÚLP třeba brát v úvahu den, kdy se Solvay poprvé cítila být vystavena opatřením, která byla přijata na základě vůči ní vznesených obvinění a která měla významný vliv na její situaci(160). Tento okamžik nastal v projednávané věci mnohem dříve, než bylo vydáno oznámení námitek (které by bylo srovnatelné s formální „obžalobou“): nastal již ke dni, kdy Komise v dubnu roku 1989 provedla šetření u Solvay(161).

–        V mezidobí nebylo řízení v žádném okamžiku zastaveno.

–        Za předpokládané datum skončení řízení bude třeba pokládat den, kdy bude vydán rozsudek Soudního dvora o projednávaném kasačním opravném prostředku(162).

187. K dnešnímu dni tak celková délka trvání řízení činila již 22 let. Otázka, zda lze tak dlouhé trvání řízení vůbec nějak odůvodnit, může zůstat nezodpovězena. V každém případě by byla nezbytným předpokladem takového odůvodnění existence výjimečných okolností, jako například zvláštní složitosti skutkových a právních otázek, které mají být objasněny, jakož i podstatná spoluodpovědnost dotčeného podniku za určité průtahy v řízení. O žádné z uvedených okolností nemůže být v projednávané věci řeč.

188. Jen na okraj je třeba poznamenat, že k odůvodnění celkové délky trvání řízení nestačí pouze okolnost, že stíhání ještě nebylo promlčeno(163). Promlčecí lhůta totiž udává jen krajní termín, do kdy mají být přijata opatření směřující k uložení pokuty za jednání porušující pravidla hospodářské soutěže stanovená evropskými právními předpisy. V průběhu promlčecí lhůty zásada přiměřené délky řízení vyžaduje, aby bylo rychle provedeno vyšetřování a vydáno rozhodnutí a aby bylo zabráněno neodůvodněným obdobím nečinnosti. Dotčené podniky jsou totiž během probíhajících řízení pod zvýšeným tlakem a stále jsou vystaveny nejistotě ohledně data skončení řízení a výsledku řízení, které je proti nim vedeno. V této situaci jim zásada přiměřené délky trvání řízení poskytuje zesílenou ochranu, která jde nad rámec promlčení stíhání(164).

189. Celkově jsem tedy dospěla k závěru, že základní právo Solvay na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě bylo porušeno.

190. Na základě judikatury Baustahlgewebe(165) by tedy bylo třeba napadený rozsudek zrušit z důvodu nadměrné délky trvání řízení alespoň v rozsahu, ve kterém je v něm stanovena pokuta ve výši 2,25 milionů eur.

2.      K rozsahu snížení pokuty, které má být provedeno

191. Po položení otázky při jednání ohledně rozsahu snížení pokuty, které má být případně provedeno, se názory účastníků řízení v projednávané věci velmi různily. Zatímco Solvay usiluje vzhledem k délce trvání řízení o snížení pokuty do takové míry, že bude mít tato sankce pouze symbolickou povahu, zastává Komise diametrálně odlišné stanovisko: podle jejího názoru má mít symbolickou povahu snížení pokuty, nikoli samotná pokuta.

192. Ve věci Baustahlgewebe, která je dosud jediným dostupným příkladem v tomto ohledu, mělo snížení pokuty provedené Soudním dvorem pouze zanedbatelný rozsah: pokuta stanovená Tribunálem ve výši 3 miliony ECU byla snížena o částku 50 000 ECU(166); to odpovídá snížení pouze o 1,67 %.

193. Je třeba mít pochyby o tom, zda je takto nepatrné snížení pokuty dnes ještě přiměřené ve světle právní úpravy obsažené v EÚLP. Podle judikatury ESLP týkající se čl. 6 odst. 1 EÚLP, kterou je podle čl. 52 odst. 3 první věty Listiny základních práv třeba zohlednit i v unijním právu, je s ohledem na poskytnutí spravedlivé náhrady rozhodující, v jakém rozsahu byla přiměřená délka řízení překročena(167).

194. V projednávané věci vykazují jak jednotlivé fáze správního a soudního řízení, tak i všechny fáze řízení dohromady výrazné překročení přiměřené délky řízení: nečinnost po dobu čtyř let a sedmi měsíců ve správním řízení(168), soudní řízení v prvním stupni trvající osm let a devět měsíců(169) a celková délka řízení, která činí 22 let až do dnešního dne(170), přesahují – při neexistenci výjimečných okolností –jakoukoli myslitelnou hranici stanovenou pro přiměřenou délku řízení.

195. Za těchto okolností by spíše nepatrné snížení pokuty, jaké provedl Soudní dvůr v rozsudku Baustahlgewebe a jaké se zdá mít na mysli Komise v projednávané věci, nebylo v žádném případě přiměřené.

196. Porušení základního práva, které je výsledkem nadměrné délky trvání řízení, musí být účinně sankcionováno. Přitom je třeba zvážit závažnost nedovoleného jednání, kterého se dopustil dotčený podnik, na straně jedné a závažnost porušení základního práva, k němuž došlo v důsledku nadměrné délky trvání řízení, na straně druhé(171).

197. V projednávané věci je třeba vycházet z toho, že došlo k závažnému porušení základního práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. To odůvodňuje podstatné snížení pokuty. Současně je ale třeba mít na paměti, že se v případě kartelové dohody uzavřené mezi Solvay a CFK jednalo podle zjištění Komise o „velmi závažná porušení“ jednoho ze základních ustanovení regulujících vnitřní trh (článek 81 ES)(172). Po zvážení všech okolností daného případu bych proto pokládala za přiměřené snížit pokutu o 50 %. Jako východisko pro výpočet pokuty by přitom měla být zvolena pokuta ve výši stanovené Tribunálem.

198. Pokud tedy Soudní dvůr napadený rozsudek nezruší v plném rozsahu a nezruší sporné rozhodnutí(173), navrhuji alespoň snížit pokutu stanovenou ve výši 2,25 milionů eur o 50 %.

VI – Náklady řízení

199. Podle čl. 122 prvního pododstavce jednacího řádu, je-li kasační opravný prostředek opodstatněný a Soudní dvůr vydá sám konečné rozhodnutí ve věci, rozhodne o nákladech řízení.

200. Podle čl. 69 odst. 2 ve spojení s článkem 118 jednacího řádu Soudního dvora se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník, který měl ve věci úspěch, požadoval. Jelikož Solvay požadovala, aby Komisi byla uložena jak náhrada nákladů řízení o kasačním opravném prostředku, tak i náhrada nákladů řízení v prvním stupni, a jelikož Komise neměla úspěch ve věci v žádném z obou stupňů řízení, je důvodné jí uložit náhradu nákladů řízení v obou stupních.

VII – Závěry

201. S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby rozhodl takto:

„1)      Rozsudek Tribunálu ze dne 17. prosince 2009 ve věci T‑58/01, Solvay v. Komise, se zrušuje.

2)      Rozhodnutí Komise 2003/5/ES ze dne 13. prosince 2000 se zrušuje.

3)      Komisi se ukládá náhrada nákladů řízení v obou stupních.“

---

1 – Původní jazyk: němčina.

---

2 – K prvnímu řízení o kasačním opravném prostředku srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 6. dubna 2000, Komise v. Solvay (C‑287/95 P a C‑288/95 P, Recueil, s. I‑2391).

---

3 – Pro doplnění viz úvodní poznámky k mému stanovisku z dnešního dne ve věci Solvay v. Komise (C‑109/10 P, body 1 až 6).

---

4 – Solvay SA (dříve Solvay et Cie SA) je akciovou společností založenou podle belgického práva, která vyvíjí svou činnost v oblastech farmacie, chemie, plastů a zpracovatelského průmyslu.

---

5 – Chemische Fabrik Kalk GmbH.

---

6 – Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod („EÚLP“, podepsaná dne 4. listopadu 1950 v Římě).

---

7 – Stížnost podaná Solvay k ESLP je datována ke dni 26. února 2010 a přikládá se jako příloha ke kasačnímu opravnému prostředku podanému tímto podnikem v rámci projednávané věci.

---

8 – K tomu a k následujícím úvahám srov. body 5 až 42 rozsudku Tribunálu ze dne 17. prosince 2009, Solvay v. Komise (T‑58/01, Sb. rozh. s. II‑4781, dále také „napadený rozsudek“), jakož i pro doplnění bod 22 rozsudku Tribunálu ze dne 17. prosince 2009, Solvay v. Komise (T‑57/01, Sb. rozh. s. II‑4621) vydaného v souběžném řízení.

---

9 – Soda se používá k výrobě skla (těžká soda) a v chemickém průmyslu, jakož i v odvětví zpracování kovů (lehká soda). Rozlišovat je třeba mezi přírodní sodou (těžká soda) a syntetickou sodou (těžká a lehká soda). Přírodní soda se získává drcením, čištěním a kalcinací minerálu trona. Syntetická soda je výsledkem reakce soli a vápence v procesu „amoniak – soda“, který byl vyvinut bratry Solvayovými v roce 1863.

---

10 – Nařízení Rady (EHS) č. 17 ze dne 6. února 1962: první nařízení, kterým se provádějí články 85 a 86 Smlouvy (Úř. věst. 1962, 13, s. 204, zvl. vyd. 08/01, s. 3).

---

11 – Kromě Solvay byla tato šetření provedena také u podniků AKZO, CFK, Imperial Chemical Industries (ICI), Matthes & Weber a Rhône Poulenc. Tato šetření byla provedena na základě rozhodnutí o provedení šetření vydaného Komisí dne 5. dubna 1989, z něhož je citováno v rozsudku Solvay v. Komise (T‑57/01, citovaný v poznámce pod čarou 8, bod 19).

---

12 – Pokud jde o zneužití dominantního postavení Solvay, které zjistila Komise, pak odkazuji na mé stanovisko z dnešního dne přednesené v rámci souběžného řízení zahájeného u Soudního dvora ve věci Solvay v. Komise (C‑109/10 P).

---

13 – K tomu viz zejména body 23, 27 a 31 napadeného rozsudku.

---

14 – Rozhodnutí Komise 91/298/EHS ze dne 19. prosince 1990 v řízení podle článku 85 Smlouvy o EHS (IV/33.133 – C: Uhličitan sodný – Solvay a CFK; Úř. věst. 1991, L 152, s. 16). Toto rozhodnutí je jen jedno ze čtyř rozhodnutí, která Komise tohoto dne adresovala podnikům činným na trhu se sodou. Mezi těmito ostatními rozhodnutími je jedno z nich namířeno proti Solvay a ICI (rozhodnutí Komise 91/297/EHS ze dne 19. prosince 1990 v řízení podle článku 85 Smlouvy o EHS [IV/33.133 – A: Uhličitan sodný – Solvay, ICI; Úř. věst. 1991, L 152, s. 1]), další proti Solvay samostatně (rozhodnutí Komise 91/299/EHS ze dne 19. prosince 1990 v řízení podle článku 86 Smlouvy o EHS [IV/33.133 – C: Uhličitan sodný – Solvay; Úř. věst. 1991, L 152, s. 21]), a další proti ICI samostatně (rozhodnutí Komise 91/300/EHS ze dne 19. prosince 1990 v řízení podle článku 86 Smlouvy o EHS [IV/33.133 – D: Uhličitan sodný – ICI; Úř. věst. 1991, L 152, s. 40]).

---

15 – Toho času 3 milióny eur, resp. 1 milión eur.

---

16 – Rozsudek Tribunálu ze dne 29. června 1995, Solvay v. Komise (T‑31/91, Recueil, s. II‑1821), potvrzený rozsudkem Soudního dvora ve věci Komise v. Solvay (citovaným v poznámce pod čarou 2).

---

17 – Bod 247 napadeného rozsudku.

---

18 – Proti CFK Komise v roce 2000 již nezasáhla, pravděpodobně protože tento podnik mezitím zastavil výrobu sody.

---

19 – Rozhodnutí Komise 2003/5/ES ze dne 13. prosince 2000 v řízení podle článku 81 Smlouvy o ES (COMP/33.133 – B: Uhličitan sodný – Solvay, CFK; Úř. věst. 2003, L 10, s. 1; dále také jen „sporné rozhodnutí“). Téhož dne bylo vydáno také rozhodnutí Komise 2003/6/ES ze dne 13. prosince 2000 v řízení podle článku 82 Smlouvy o ES (věc COMP/33.133 – C: Uhličitan sodný – Solvay; Úř. věst. 2003, L 10, s. 10), které je základem řízení o kasačním opravném prostředku, které bylo souběžně zahájeno před Soudním dvorem ve věci Solvay v. Komise (C‑109/10 P).

---

20 – Rozsudek Solvay v. Komise (T‑58/01, citovaný v poznámce pod čarou 8). Téhož dne byl rovněž vydán rozsudek Tribunálu v souběžném řízení ve věci Solvay v. Komise (T‑57/01, citovaný v poznámce pod čarou 8); naposled uvedený rozsudek je předmětem řízení o kasačním opravném prostředku, které bylo rovněž zahájeno před Soudním dvorem ve věci Solvay v. Komise (C‑109/10 P).

---

21 – Dále také jen „navrhovatelka“.

---

22 – Nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 a 82 Smlouvy (Úř. věst. L 1, s. 1). Toto nařízení platí podle jeho čl. 45 odst. 2 od 1. května 2004.

---

23 – Srov. body 17 až 122 mého stanoviska z dnešního dne ve věci C‑109/10 P.

---

24 – Rozsudek ze dne 14. září 2010, Akzo Nobel Chemicals a Akcros Chemicals v. Komise a další (C‑550/07 P, Sb. rozh. s. I-08301, bod 92); srov. také rozsudky ze dne 2. října 2003, Thyssen Stahl v. Komise („Thyssen Stahl“, C‑194/99 P, Recueil, s. I‑10821, bod 30), a ze dne 3. září 2009, Papierfabrik August Koehler v. Komise (C‑322/07 P, C‑327/07 P a C‑338/07 P, Sb. rozh. s. I‑7191, bod 34).

---

25 – Listina základních práv Evropské unie byla slavnostně vyhlášena nejprve dne 7. prosince 2000 v Nice (Úř. věst. 2000, C 364, s. 1) a poté znovu dne 12. prosince 2007 ve Štrasburku (Úř. věst. 2007, C 303, s. 1 a Úř. věst. 2010, C 83, s. 389).

---

26 – Body 7 a 10 napadeného rozsudku.

---

27 – Body 7, 242 a 243 napadeného rozsudku.

---

28 – Bod 243 napadeného rozsudku.

---

29 – Bod 25 napadeného rozsudku a 70. bod odůvodnění napadeného rozhodnutí.

---

30 – Body 247 a 248 napadeného rozsudku.

---

31 – Body 40 až 48 napadeného rozsudku.

---

32 – Body 50 a 51 napadeného rozsudku.

---

33 – Body 48, 49 a 254 napadeného rozsudku.

---

34 – Body 49, 246 a 256 napadeného rozsudku.

---

35 – Rozsudky ze dne 7. ledna 2004, Aalborg Portland a další v. Komise („Aalborg Portland“, C‑204/00 P, C‑205/00 P, C‑211/00 P, C‑213/00 P, C‑217/00 P a C‑219/00 P, Recueil, s. I‑123, bod 68),) a ze dne 1. července 2010, Knauf Gips („Knauf Gips“, C‑407/08 P, Sb. rozh. s. I-06375, bod 22).

---

36 – I Tribunál vychází v bodech 245 až 248 napadeného rozsudku z toho, že došlo k tomuto procesnímu pochybení.

---

37 – Srov. k tomu čl. 41 odst. 2 písm. b) Listiny základních práv.

---

38 – Rozsudky ze dne 8. července 1999, Hercules Chemicals v. Komise („Hercules“, C‑51/92 P, Recueil, s. I‑4235, bod 78), ze dne 2. října 2003, Corus UK v. Komise („Corus UK“, C‑199/99 P, Recueil, s. I‑11177, bod 128), ze dne 15. října 2002, Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise („PVC II“, C‑238/99 P, C‑244/99 P, C‑245/99 P, C‑247/99 P, C‑250/99 P až C‑252/99 P a C‑254/99 P, Recueil, s. I‑8375, bod 318), a Aalborg Portland (citovaný v poznámce pod čarou 35, bod 104); srov. také rozsudky Tribunálu ze dne 29. června 1995, Solvay v. Komise (T‑30/91, Recueil, s. II‑1775, bod 98) a ICI v. komise (T‑36/91, Recueil, s. II‑1847, bod 108).

---

39 – Rozsudky Hercules (citovaný v poznámce pod čarou 38, bod 77), Corus UK (citovaný v poznámce pod čarou 38, bod 127), a PVC II (citovaný v poznámce pod čarou 38, body 317, 322 a 323).

---

40 – Ve věci C‑109/10 P je třetí důvod kasačního opravného prostředku věnován ztraceným částem spisu a čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku dokumentům ze spisu ze správního řízení, do kterých mohlo být nahlíženo před Tribunálem (srov. k tomu body 156 až 206 mého stanoviska z dnešního dne v uvedené věci).

---

41 – Článek 6 odst. 2 SEU ve znění Lisabonské smlouvy.

---

42 – Srov. mimo jiné rozsudek Aalborg Portland (citovaný v poznámce pod čarou 35, bod 64); v témže smyslu rozsudky ze dne 28. března 2000, Krombach (C‑7/98, Recueil, s. I‑1935, body 25 a 26), ze dne 14. února 2008, Varec (C‑450/06, Sb. rozh. s. I‑581, bod 45), a ze dne 23. prosince 2009, Spector Photo Group a Van Raemdonck (C‑45/08, Sb. rozh. s. I-12073, bod 43).

---

43 – Takový postup by byl vskutku nepřípustný (srov. rozsudek PVC II, citovaný v poznámce pod čarou 38, body 330 a 331, a rozsudek Aalborg Portland, citovaný v poznámce pod čarou 35, bod 77 ve spojení s bodem 76).

---

44 – Rozsudek Aalborg Portland (citovaný v poznámce pod čarou 35, bod 125); v tomtéž smyslu rozsudek ze dne 14. října 2010, Deutsche Telekom v. Komise (C‑280/08 P, Sb. rozh. s . I-09555, body 77, 155 a 195), ve kterém Soudní dvůr považoval za přípustné různé výtky, v jejichž rámci bylo argumentováno, že Tribunál se v rozsudku vydaném v prvním stupni opíral o právně nevhodná kritéria; srov. kromě toho rozsudky ze dne 25. ledna 2007, Sumitomo Metal Industries a Nippon Steel v. Komise („Sumitomo“, C‑403/04 P a C‑405/04 P, Sb. rozh. s. I‑729, bod 40), ze dne 10. července 2008, Bertelsmann a Sony Corporation of America v. Impala („Impala“, C‑413/06 P, Sb. rozh. s. I‑4951, bod 117), a ze dne 16. prosince 2008, Masdar (UK) v. Komise (C‑47/07 P, Sb. rozh. s. I‑9761, bod 77).

---

45 – Bod 257 napadeného rozsudku.

---

46 – Body 263 a 264 napadeného rozsudku.

---

47 – Srov. zejména první větu bodu 262 napadeného rozsudku.

---

48 – Rozsudky PVC II (citovaný v poznámce pod čarou 38, body 318 a 324), Aalborg Portland (citovaný v poznámce pod čarou 35, bod 75) a Knauf Gips (citovaný v poznámce pod čarou 35, bod 23).

---

49 – Rozsudek Aalborg Portland (citovaný v poznámce pod čarou 35, bod 131).

---

50 – Rozsudky Aalborg Portland (citovaný v poznámce pod čarou 35, bod 68) a Knauf Gips (citovaný v poznámce pod čarou 35, bod 22).

---

51 – Bod 256 napadeného rozsudku.

---

52 – Srov. zejména rozsudky PVC II (citovaný v poznámce pod čarou 38), Aalborg Portland (citovaný v poznámce pod čarou 35), Corus UK (citovaný v poznámce pod čarou 38) a Knauf Gips (citovaný v poznámce pod čarou 35).

---

53 – Rozsudky PVC II (citovaný v poznámce pod čarou 38, body 318 a 324), Aalborg Portland (citovaný v poznámce pod čarou 35, body 74, 75 a 131) a Knauf Gips (citovaný v poznámce pod čarou 35, body 23 a 24).

---

54 – První věta bodu 262 napadeného rozsudku.

---

55 – Bod 262 napadeného rozsudku.

---

56 – Body 260 až 262 napadeného rozsudku.

---

57 – Rozsudek Aalborg Portland (citovaný v poznámce pod čarou 35, body 127, 128 a 131).

---

58 – Body 262 a 263 napadeného rozsudku.

---

59 – Pro doplnění srov. také body 170 až 175 a 177 mého stanoviska z dnešního dne ve věci C‑109/10 P.

---

60 – Na tento záměr se Solvay odvolávala jak ve svém kasačním opravném prostředku, tak i v rámci jednání konaného před Soudním dvorem.

---

61 – Deutsche Solvay Werke.

---

62 – Srov. k tomu 49. bod odůvodnění sporného rozhodnutí.

---

63 – Zajímavé je, že Komise patrně sama vychází z toho, že alespoň v některých chybějících pořadačích „byla obsažena korespondence podle čl. 11 nařízení č. 17“, tj. žádosti Komise o informace adresované různým podnikům a jejich odpovědi (srov. bod 49 napadeného rozsudku).

---

64 – Srov. k tomu rozsudky Aalborg Portland (citovaný v poznámce pod čarou 35, bod 75) a Knauf Gips (citovaný v poznámce pod čarou 35, bod 23), podle kterých postačí, když by dokumenty „mohly jakýmkoli způsobem ovlivnit závěry Komise učiněné v případném rozhodnutí, přinejmenším pokud jde o závažnost a dobu trvání jednání vytýkaného podniku, a tudíž výši pokuty“.

---

65 – Srov. výše, bod 38 tohoto stanoviska.

---

66 – Srov. zejména bod 172 napadeného rozsudku.

---

67 – Bod 173 napadeného rozsudku.

---

68 – K tomu srov. výše, body 23 až 49 tohoto stanoviska.

---

69 – Rozsudky ze dne 25. ledna 2007, Dalmine v. Komise (C‑407/04 P, Sb. rozh. s. I‑829, bod 44), a ze dne 10. května 2007, SGL Carbon v. Komise (C‑328/05 P, Sb. rozh. s. I‑3921, bod 71); kromě toho srov. rozsudky ze dne 7. června 1983, Musique Diffusion française a další v. Komise (100/80 až 103/80, Recueil, s. 1825, bod 10), ze dne 9. listopadu 1983, Nederlandsche Banden-Industrie-Michelin v. Komise (322/81, Recueil, s. 3461, bod 7), PVC II (citovaný v poznámce pod čarou 38, bod 85) a Impala (citovaný v poznámce pod čarou 44, bod 61); v tomtéž smyslu – z jiných oblastí práva – rozsudky ze dne 24. října 1996, Komise v. Lisrestal a další (C‑32/95 P, Recueil, s. I‑5373, bod 21), ze dne 3. září 2008, Kadi a Al Barakaat International Foundation v. Rada a Komise (C‑402/05 P a C‑415/05 P, Sb. rozh. s. I‑6351, zejména bod 348), a ze dne 1. října 2009, Foshan Shunde Yongjian Housewares & Hardware v. Rada (C‑141/08 P, Sb. rozh. s. I‑9147, bod 83).

---

70 – Dnes platí čl. 27 odst. 1 a 2 nařízení č. 1/2003.

---

71 – Rozsudek PVC II (citovaný v poznámce pod čarou 38, zejména bod 88).

---

72 – Srov. zejména body 165 a 166 napadeného rozsudku.

---

73 – Srov. k tomu body 245 až 248 napadeného rozsudku, jakož i body 21 a 24 tohoto stanoviska.

---

74 – Rozsudek Tribunálu Solvay v. Komise (T‑31/91, citovaný v poznámce pod čarou 16) a rozsudek Soudního dvora Komise v. Solvay (citovaný v poznámce pod čarou 2).

---

75 – Rozsudky Solvay v. Komise (T‑30/91, citovaný v poznámce pod čarou 38, zejména body 99, 103 a 104) a ICI v. Komise (T‑36/91, citovaný v poznámce pod čarou 38, zejména body 109, 113 a 118). Tyto rozsudky byly vyhlášeny téhož dne jako rozsudek ve věci T‑31/91 (citovaný v poznámce pod čarou 16), kterým Tribunál zrušil rozhodnutí 91/298 z důvodu chybného ověření.

---

76 – Srov. k tomu publikaci v XII. výroční zprávě Komise o politice hospodářské soutěže (1982), s. 40 a 41 (částečně reprodukováno v bodě 244 napadeného rozsudku).

---

77 – Srov. zejména rozsudek Tribunálu ze dne 29. června 1995, ICI v. Komise (T‑37/91, Recueil, s. II‑1901, body 61 až 66 a 73), který konstatuje, že právo na obhajobu porušeno nebylo.

---

78 – Srov. jednak rozsudek Hercules z roku 1999 (citovaný v poznámce pod čarou 38, body 75 a 76), jednak již v roce 1997 zveřejněné prohlášení Komise, kterým se zavazuje poskytovat přístup ke spisům („sdělení Komise o vnitřním jednacím řádu pro zacházení s žádostmi o nahlédnutí do spisů v případech použití článků 85 a 86 Smlouvy o ES a článků 65 a 66 Smlouvy o ESUO a nařízení Rady (EHS) č. 4064/89“, Úř. věst. 1997, C 23, s. 3; Zvl. vyd. 08/01, s. 136).

---

79 – Body 24, 167 a 171 napadeného rozsudku.

---

80 – Body 7, 242 a 243 napadeného rozsudku.

---

81 – Srov. k tomu výše, body 23 až 48 tohoto stanoviska.

---

82 – Srov. k tomu výše, bod 28 tohoto stanoviska.

---

83 – Rozsudek PVC II (citovaný v poznámce pod čarou 38, bod 179). K uplatnění této zásady konkrétně v soudním řízení srov. dále rozsudky ze dne 17. prosince1998, Baustahlgewebe v. Komise („Baustahlgewebe“, C‑185/95 P, Recueil, s. I‑8417, bod 21), Thyssen Stahl (citovaný v poznámce pod čarou 24, bod 154), Sumitomo (citovaný v poznámce pod čarou 44, bod 115) a ze dne 16. července 2009, Der Grüne Punkt – Duales System Deutschland v. Komise („Der Grüne Punkt“, C‑385/07 P, Sb. rozh. s. I‑6155, body 177 až 179); k uplatnění téže zásady ve správním řízení srov. rozsudky ze dne 21. září 2006, Nederlandse Federatieve Vereniging voor de Groothandel op Elektrotechnisch Gebied v. Komise („FEG“, C‑105/04 P, Sb. rozh. s. I‑8725, body 35 až 52) a Technische Unie v. Komise („TU“, C‑113/04 P, Sb. rozh. s. I‑8831, body 40 až 57).

---

84 – V tomto smyslu rovněž rozsudek PVC II (citovaný v poznámce pod čarou 38, body 176 až 178); v rozsudku Der Grüne Punkt (citovaný v poznámce pod čarou 38, body 176 až 196) Soudní dvůr taktéž zkoumal přiměřenost lhůty řízení, přestože nebylo možné zjistit žádné vlivy na výsledek řízení.

---

85 – Rozsudky Baustahlgewebe (citovaný v poznámce pod čarou 83, bod 29), PVC II (citovaný v poznámce pod čarou 38, bod 187), Thyssen Stahl (citovaný v poznámce pod čarou 24, bod 155), Sumitomo (citovaný v poznámce pod čarou 44, bod 116) a Der Grüne Punkt (citovaný v poznámce pod čarou 83, bod 181).

---

86 – Rozsudky Thyssen Stahl (citovaný v poznámce pod čarou 24, bod 156), Sumitomo (citovaný v poznámce pod čarou 44, bod 117) a Der Grüne Punkt (citovaný v poznámce pod čarou 83, bod 182); srov. také rozsudek PVC II (citovaný v poznámce pod čarou 38, bod 188).

---

87 – Srov. v tomto smyslu rozsudek PVC II (citovaný v poznámce pod čarou 38, bod 184) a rozsudky FEG (zejména body 37, 38 a 40) a TU (zejména body 42, 43 a 45) uvedené v poznámce pod čarou 83.

---

88 – Tím není dotčena otázka, jaké důsledky je třeba vyvodit z takového porušení procesního postupu; k tomu srov. níže, body 91 až 124 a 164 až 197 tohoto stanoviska.

---

89 – Soudní dvůr sice v rozsudku PVC II (citovaném v poznámce pod čarou 38, body 229 a 230) tento bod neobjasnil vyčerpávajícím způsobem, judikatura ESLP však nepřipouští žádné pochybnosti, pokud jde o relevantnost celkového posouzení lhůty řízení. K tomu srov. zejména rozsudek Eckle v. Německo ze dne 15. července 1982 (série A, bod 51, stížnost č. 8130/78): zde se ESLP zaměřuje na to, jak dlouhou dobu trvalo sporné řízení celkově (§ 79 a § 80), a uvádí, že lhůta řízení se vztahuje na celé řízení včetně řízení v odvolacím stupni („couvre l’ensemble de la procédure en cause, y compris les instances de recours“, § 76). V rozsudku Gorou v. Řecko (bod 2, velký senát) ze dne 20. března 2009 (stížnost č. 12686/03, § 46) vychází z porušení článku 6 EÚLP z důvodu celkové délky trvání řízení („durée de la procédure dans son ensemble“); podobně také rozsudek Kakamoukas a další v. Řecko (velký senát) ze dne 15. února 2008 (stížnost č. 38311/02, § 32), který se zaměřuje na vypočtení celkové délky trvání sporného řízení („calcul de la durée totale des procédures litigieuses“).

---

90 – Srov. k tomu chronologický přehled uvedený v bodě 11 tohoto stanoviska.

---

91 – Celková délka řízení ve věci PVC se však velmi blížila délce řízení v projednávané věci, zvážíme-li, že první šetření Komise byla provedena v říjnu roku 1983 (srov. rozsudek Tribunálu ze dne 20. dubna 1999, Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, T‑305/94 až T‑307/94, T‑313/94 až T‑316/94, T‑318/94, T‑325/94, T‑328/94, T‑329/94 a T‑335/94, Recueil, s. II‑931, bod 1) a poslední soudní rozhodnutí (rozsudek PVC II, citovaný v poznámce pod čarou 38) bylo vyhlášeno v říjnu roku 2002.

---

92 – Rozsudky ze dne 9. září 2008, FIAMM a další v. Rada a Komise (C‑120/06 P a C‑121/06 P, Sb. rozh. s. I‑6513, bod 96), ze dne 16. července 2009, Komise v. Schneider Electric (C‑440/07 P, Sb. rozh. s. I‑6413, bod 135), ze dne 20. května 2010, Gogos v. Komise (C‑583/08 P, Sb. rozh.s. I-04469, bod 30), a ze dne 16. prosince 2010, AceaElectrabel Produzione v. Komise (C‑480/09 P, Sb. rozh.s. I-13355, bod 77).

---

93 – Třebaže je tento spor zmiňován i v dalších částech prvního důvodu kasačního opravného prostředku, pojednám o argumentech, které byly v tomto ohledu vyměněny, pouze v rámci této třetí části prvního důvodu kasačního opravného prostředku.

---

94 – Bod 113 napadeného rozsudku; srov. také body 120 až 122 tohoto rozsudku.

---

95 – Rozsudky Baustahlgewebe (citovaný v poznámce pod čarou 83, bod 49) a Der Grüne Punkt (citovaný v poznámce pod čarou 83, bod 193); konkrétně k propojení s právem na obhajobu srov. rozsudky FEG (citovaný v poznámce pod čarou 83, zejména body 42, 43 a 60 až 62) a TU (citovaný v poznámce pod čarou 83, zejména body 47, 48 a 69 až 71).

---

96 – Vysvětlivky k Listině základních práv (Úř. věst. 2007, C 303, s. 17), srov. zejména vysvětlivky k čl. 47 odst. 2 (tamtéž, s. 30).

---

97 – V rozsudku Kudla v. Polsko ze dne 26. října 2000 (stížnost č. 30210/96, Recueil des arrêts et décisions 2000‑XI, § 154) velký senát ESLP uznal, že pokud jde o právní prostředky obrany v případech nadměrné délky trvání řízení, mezi smluvními státy EÚLP nepřevažuje pouze jediné řešení („pour l’heure il n’existe pas, dans les ordres juridiques des Etats contractants, un système prédominant en matière de recours permettant de dénoncer les durées excessives de procédure“); srov. také rozsudek ESLP Simaldone v. Itálie ze dne 31. března 2009 (stížnost č. 22644/03, § 78). Evropská komise pro demokracii prostřednictvím zákona (známá jako Benátská komise) přijala v rámci Rady Evropy právně srovnávací studii v roce 2006 (studie č. 316/2004, dostupná na internetové adrese <http://www.venice.coe.int/docs/2006/CDL-AD(2006)036rev-f.pdf>, naposledy navštívená dne 26. ledna 2011). Pokud jde o rozdílná řešení v rámci Evropské unie, srov. také stanovisko generálního advokáta Légera ze dne 3. února 1998 ve věci Baustahlgewebe (citované v poznámce pod čarou 83, body 52 a 53).

---

98 – Rozsudky ESLP Eckle v. Německo (citovaný v poznámce pod čarou 89, § 94) a Ommer v. Německo (č. 1) ze dne 13. listopadu 2008 (stížnost č. 10597/03, § 68); srov. také usnesení ESLP Sprotte v. Německo ze dne 17. listopadu 2005 (stížnost č. 72438/01).

---

99 – Rozsudky ESLP Dželili v. Německo ze dne 10. listopadu 2005 (stížnost č. 65745/01, § 103), Ohlen v. Dánsko ze dne 24. února 2005 (stížnost č. 63214/00, § 29 a § 30) a Ommer v. Německo (č. 1) (citovaný v poznámce pod čarou 98, § 68) a usnesení Menelaou v. Kypr ze dne 12. června 2008 (stížnost č. 32071/04); v tomtéž smyslu již rozsudek Eckle v. Německo (citovaný v poznámce pod čarou 89, § 67), který každopádně uznává snížení uloženého trestu v zásadě za spravedlivou náhradu. Srov. také body 119 až 123 studie č. 316/2004 Benátské komise, citované v poznámce pod čarou 97).

---

100 – Rozsudek ESLP Eckle v. Německo (článek 50) ze dne 21. června 1983 (série A, č. 65, stížnost č. 8130/78, § 24).

---

101 – Rozsudek ESLP Jussila v. Finsko (velký senát) ze dne 23. listopadu 2006 (stížnost č. 73053/01, § 43).

---

102 – Srov. v tomto smyslu také článek 41 EÚLP.

---

103 – Význam účinného prosazování článku 101 SFEU a článku 102 SFEU (dříve články 81 ES a 82 ES) byl nedávno zdůrazněn např. v rozsudcích ze dne 11. června 2009, X BV (C‑429/07, Sb. rozh. s. I-00101, body 33 až 35), a ze dne 7. prosince 2010, VEBIC (C‑439/08, Sb. rozh. s. I-12471, zejména body 59 a 61).

---

104 – Rozsudek Der Grüne Punkt (citovaný v poznámce pod čarou 83, bod 194). Srov. v tomtéž smyslu, ve vztahu k trestně právnímu řízení obecně, body 228 až 232 studie Benátské komise (citované výše v poznámce pod čarou 97); v bodě 241 Benátská komise zdůrazňuje, že zproštění obžaloby a zastavení trestního řízení by měly mít výjimečnou povahu („[l]’acquittement et l’abandon des poursuites devraient rester des mesures exceptionnelles“).

---

105 – Rozsudek Der Grüne Punkt (citovaný v poznámce pod čarou 83, bod 194).

---

106 – Stanovisko generálního advokáta Bota ze dne 31. března 2009 ve věci Der Grüne Punkt (citované v poznámce pod čarou 83, body 305 a 306); Soudní dvůr tyto úvahy výslovně reprodukuje v bodě 194 svého rozsudku v této věci.

---

107 – Srov. výše, bod 88 a poznámku pod čarou 92 tohoto stanoviska.

---

108 – Body 114 až 116 napadeného rozsudku.

---

109 – Rozsudky ze dne 7. června 2007, Wunenburger v. Komise (C‑362/05 P, Sb. rozh. s. I‑4333, bod 80), a Gogos v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 92, bod 35).

---

110 – Rozsudky Aalborg Portland (citovaný v poznámce pod čarou 35, body 47 až 49), Wunenburger v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 109, bod 66), Sumitomo (citovaný v poznámce pod čarou 44, bod 38) a Komise v. Schneider Electric (citovaný v poznámce pod čarou 92, bod 103).

---

111 – Na podobném přístupu jsou založeny již rozsudky FEG (citovaný v poznámce pod čarou 83, body 45 až 49) a TU (citovaný v poznámce pod čarou 83, body 50 až 54), ze kterých vyplývá, že Tribunál musí zohlednit délku všech fází správního řízení, pokud jde o jejich vliv na možnosti obhajoby dotčených podniků.

---

112 – Body 115 a 116 napadeného rozsudku.

---

113 – Body 118 až 121 napadeného rozsudku (to, že se jedná o předchozí soudní řízení ohledně rozhodnutí 91/298, je patrné zejména z uvozujícího bodu 118).

---

114 – Srov. k tomu článek 256 SFEU, čl. 58 odst. 1 statutu a čl. 112 § 1 odst. 1 písm. c) jednacího řádu Soudního dvora, jakož i rozsudky Aalborg Portland (citovaný v poznámce pod čarou 35, bod 50), ze dne 25. října 2007, Komninou a další v. Komise (C‑167/06 P, Sb. rozh. s. I-00141, bod 41), a ze dne 17. června 2010, Lafarge v. Komise (C‑413/08 P, Sb. rozh. s. I-05361, bod 16).

---

115 – K článku 6 EÚLP a čl. 6 odst. 1 Smlouvy o EU srov. také výše, bod 28 tohoto stanoviska.

---

116 – Rozsudky ze dne 18. ledna 2007, PKK a KNK v. Rada (C‑229/05 P, Sb. rozh. s. I‑439, bod 37), ze dne 22. listopadu 2007, Sniace v. Komise (C‑260/05 P, Sb. rozh. s. I‑10005, bod 37), a Lafarge v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 114, bod 17).

---

117 – Ve francouzském originále: „La requérante estime dès lors que le dépassement manifeste du délai raisonnable dans la présente procédure … ne peut qu’entraîner l’annulation pure et simple de la décision attaquée …“ (bod 89 žaloby podané v řízení v prvním stupni, citovaný v bodě 47 kasačního opravného prostředku podaného Solvay).

---

118 – Bod 209 žaloby podané v řízení v prvním stupni (částečně citován v bodě 49 kasačního opravného prostředku podaného Solvay) zní: „[S]i, par impossible, le Tribunal devait rejeter l’ensemble des moyens d’annulation développés par la requérante, la requérante invite le Tribunal à prendre en compte … l’ensemble des considérations présentées dans la présente requête au titre des moyens d’annulation dans son appréciation de la nécessité d’infliger une amende à la requérante et du montant de celle-ci …“.

---

119 – Srov. výše, body 21 a 24 tohoto stanoviska.

---

120 – Bod 49 napadeného rozsudku.

---

121 – Body 296 až 303 napadeného rozsudku.

---

122 – Srov. výše, body 21 a 65 tohoto stanoviska.

---

123 – Srov. výše, body 54 až 70 tohoto stanoviska.

---

124 – Srov. výše, bod 80 a poznámku pod čarou 85 tohoto stanoviska.

---

125 – Rozsudek Komise v. Solvay ze dne 6. dubna 2000 (citovaný v poznámce pod čarou 2).

---

126 – Srov. k tomu chronologický přehled v bodě 11 tohoto stanoviska.

---

127 – Na to Solvay správně poukázala již v řízení v prvním stupni (srov. bod 93 napadeného rozsudku). V rozsudku PVC II (citovaném v poznámce pod čarou 38, zejména body 204 a 205) Soudní dvůr tuto otázku nevyřešil, protože navrhovatelé nepodali v tomto ohledu žádnou výtku.

---

128 – V dubnu roku 2000 byl vydán rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Solvay (citovaný v poznámce pod čarou 2).

---

129 – Srov. výše, bod 81 tohoto stanoviska.

---

130 – K délce trvání řízení v prvním stupni před Tribunálem ve věci T‑58/01 a k celkovému posouzení délky řízení srov. níže body 176 až 189 tohoto stanoviska.

---

131 – Srov. výše, body 92 až 106 tohoto stanoviska.

---

132 – Rozsudky FEG (citovaný v poznámce pod čarou 83, body 56 až 60) a TU (citovaný v poznámce pod čarou 83, body 64, 67 a 69).

---

133 – Rozsudky TU (citovaný v poznámce pod čarou 83, bod 69) a FEG (citovaný v poznámce pod čarou 83, bod 56).

---

134 – Rozsudky FEG (citovaný v poznámce pod čarou 83, body 57 a 58) a TU (citovaný v poznámce pod čarou 83, body 64 až 69).

---

135 – Srov. výše, body 21 a 31 až 49 tohoto stanoviska.

---

136 – Bod 49 napadeného rozsudku.

---

137 – Srov. výše uvedený oddíl IV (body 15 až 163 tohoto stanoviska).

---

138 – Srov. výše, bod 135 tohoto stanoviska.

---

139 – Srov. výše, body 139 až 163 tohoto stanoviska.

---

140 – Rozsudek Baustahlgewebe (citovaný v poznámce pod čarou 83, body 48, 141 a 142).

---

141 – Rozsudek Der Grüne Punkt (citovaný v poznámce pod čarou 83, bod 195).

---

142 – Rozsudky ze dne 1. června 1999, Eco Swiss (C‑126/97, Recueil, s. I‑3055, bod 36), a ze dne 20. září 2001, Courage a Crehan (C‑453/99, Recueil, s. I‑6297, bod 20).

---

143 – Srov. k tomu judikaturu uvedenou výše v poznámce pod čarou 103.

---

144 – Srov. k tomu stanovisko generální advokátky Sharpston ze dne 10. února 2011 v dosud probíhající věci KME Germany a další v. Komise (C‑272/09 P, Sb. rozh. s. I-0000, zejména bod 64), stanoviska generálního advokáta Bota ze dne 26. října 2010 ve věcech ArcelorMittal Luxembourg v. Komise a další (C‑201/09 P a C‑216/09 P, Sb. rozh. s. I-0000, zejména bod 41) a ThyssenKrupp Nirosta v. Komise (C‑352/09 P, Sb. rozh. s. I-0000, zejména bod 49) a mé stanovisko ze dne 3. července 2007 ve věci ETI a další (C‑280/06, Sb. rozh. s. I‑10893, bod 71) a ze dne 23. dubna 2009 ve věci Akzo Nobel a další v. Komise (C‑97/08 P, Sb. rozh. s. I‑8237, bod 39); v tomtéž smyslu již mé stanovisko ze dne 8. září 2005 ve věcech FEG (citované v poznámce pod čarou 83, bod 108) a TU (citované v poznámce pod čarou 83, bod 100).

---

145 – Rozsudek Baustahlgewebe (citovaný v poznámce pod čarou 83, zejména bod 48). Jen na okraj je třeba zmínit, že i samotná Komise se někdy vydává cestou snížení pokuty, když dospěje k závěru, že správní řízení, které vedla, mělo nadměrně dlouhé trvání (srov. k tomu rozsudky FEG a TU, citované v poznámce pod čarou 83, v obou rozsudcích bod 9).

---

146 – Srov. k tomu výše, body 104 a 105 tohoto stanoviska.

---

147 – V tomto smyslu rozsudek Baustahlgewebe (citovaný v poznámce pod čarou 83, zejména bod 141).

---

148 – Rozsudek Baustahlgewebe (citovaný v poznámce pod čarou 83, body 48 a 142).

---

149 – Pro budoucí případy: článek 31 nařízení č. 1/2003.

---

150 – Srov. k tomu výše, bod 80 tohoto stanoviska.

---

151 – Srov. výše, zejména body 81 až 84 tohoto stanoviska.

---

152 – Srov. k tomu chronologický přehled uvedený v bodě 11 tohoto stanoviska.

---

153 – Srov. k tomu výše, body 147 až 151 tohoto stanoviska.

---

154 – Jelikož je jednacím jazykem francouzština, byla podání všech účastníků řízení vypracována v jazyce, ve kterém se konaly porady o napadeném rozsudku. Pouze na začátku řízení před Tribunálem bylo vynaloženo zanedbatelné překladatelské úsilí v souvislosti se zveřejněním ve Sbírce Evropských společenství (srov. čl. 24 odst. 6 jednacího řádu Tribunálu). Překladatelská práce na konci řízení v prvním stupni, týkající se zveřejnění napadeného rozsudku nebránila Tribunálu v tom, aby vyhlásil a doručil rozsudek v jednacím jazyce, jakmile bylo toto znění připraveno.

---

155 – Body 40 až 50 napadeného rozsudku.

---

156 – Dne 19. prosince 2003 adresoval Tribunál výzvu Komisi, aby předložila detailní seznam všech dokumentů, které patřily do spisu ze správního řízení; dne 14. dubna 2005 byl Solvay v kanceláři Tribunálu poskytnut přístup do částí spisu předložených Komisí (body 40 a 50 napadeného rozsudku). Připočteme-li i období až do poskytnutí stanoviska Komise ze dne 17. listopadu 2005 týkající se užitečnosti předmětných částí spisu pro obhajobu Solvay, pak uplynuly téměř dva roky.

---

157 – Komise podala své stanovisko dne 17. listopadu 2005 a jednání bylo zahájeno v květnu roku 2008 (body 51 a 55 napadeného rozsudku).

---

158 – Pro srovnání: ve věci Baustahlgewebe, ve kterém bylo spojeno jedenáct souvisejících věcí pro účely jednání před Tribunálem, Soudní dvůr potvrdil porušení zásady přiměřené délky řízení, jelikož v řízení v prvním stupni uplynula doba 32 měsíců mezi ukončením písemné části řízení a vydáním usnesení, kterým bylo zahájeno jednání, a doba 22 měsíců mezi jednáním a vyhlášením rozsudku Tribunálu (rozsudek Baustahlgewebe, citovaný v poznámce pod čarou 83, body 45 a 46).

---

159 – Srov. k tomu mé stanovisko ze dne 4. března 2010 ve věci Gogos v. Komise (citované v poznámce pod čarou 92, bod 88).

---

160 – ESLP, rozsudek Pedersen a Baadsgaard v. Dánsko (velký senát) ze dne 17. prosince 2004 (stížnost č. 49017/99, Recueil des arrêts et décisions 2004-XI, § 44); v tomtéž smyslu již rozsudky Ringeisen v. Rakousko ze dne 16. července 1971 (série A, č. 13, § 110) a Hozee v. Nizozemsko ze dne 22. května1998 (Recueil des arrêts et décisions 1998-III, § 43).

---

161 – Rozsudek PVC II (citovaný v poznámce pod čarou 38, bod 182); srov. k tomu všemu také má stanoviska ze dne 8. prosince 2005 ve věcech FEG (citované v poznámce pod čarou 83, body 108 až 112) a TU (citované v poznámce pod čarou 83, body 100 až 104).

---

162 – Rozsudky ESLP König v. Německo ze dne 28. června 1978 (série A č. 27, stížnost č. 6232/73, § 98) a Eckle v. Německo (citovaný v poznámce pod čarou 89, § 76).

---

163 – Promlčecí lhůta činí pět let ode dne, kdy byla ukončena nedovolená jednání, a je přerušena jakýmkoli opatřením učiněným v souvislosti s vyšetřováním nebo stíháním. Absolutní promlčení v záležitostech stíhání nastává nejpozději ke dni, kdy uplynula dvojitá promlčecí lhůta, aniž by Komise stanovila pokutu nebo penále. Promlčecí lhůta stanovená pro stíhání je však pouze zastavena, dokud je z důvodu rozhodnutí Komise vedeno řízení před Soudním dvorem Evropské unie. Ke všem těmto úvahám srov. články 1 až 3 nařízení Rady (EHS) č. 2988/74 ze dne 26. listopadu 1974 o promlčení v záležitostech stíhání a výkonu práva v oblasti dopravy a hospodářské soutěže v Evropském hospodářském společenství (Úř. věst. L 319, s. 1); do budoucna platí článek 25 nařízení č. 1/2003. Různými problémy v souvislosti s promlčením a stavením promlčecí lhůty během soudního řízení se zabývá generální advokát Bot ve svých stanoviscích ArcelorMittal Luxemburg v. Komise a další (citované v poznámce pod čarou 144, zejména body 66 až 81 a 245 až 251) a ThyssenKrupp Nirosta v. Komise (citované v poznámce pod čarou 144, zejména body 177 až 212).

---

164 – Srov. má stanoviska ve věci FEG (citované v poznámce pod čarou 83, bod 111) a ve věci TU (citované v poznámce pod čarou 83, bod 103).

---

165 – Rozsudek Baustahlgewebe (citovaný v poznámce pod čarou 83, body 48 a 142).

---

166 – Rozsudek Baustahlgewebe (citovaný v poznámce pod čarou 83, body 141 a 142).

---

167 – ESLP, rozsudky Dželili v. Německo (citovaný v poznámce pod čarou 99, § 103) a Ommer v. Německo (citovaný v poznámce pod čarou 98, § 50).

---

168 – Srov. k tomu výše, body 147 až 151 a bod 179 tohoto stanoviska.

---

169 – Srov. k tomu výše, body 180 až 184 tohoto stanoviska.

---

170 – Srov. k tomu výše, body 186 a 187 tohoto stanoviska.

---

171 – V tomto smyslu rozsudek ESLP Eckle v. Německo (článek 50) (citovaný v poznámce pod čarou 100, § 24).

---

172 – 62. bod odůvodnění sporného rozhodnutí. Tribunál potvrdil kvalifikaci účasti Solvay na kartelové dohodě jako „vysoce závažnou“ (body 276 a 286 napadeného rozsudku) Tuto část napadeného rozsudku Solvay v řízení o kasačním opravném prostředku nezpochybnila.

---

173 – Srov. k tomu výše, zejména body 135 a 163 tohoto stanoviska.