STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY

JULIANE KOKOTT

přednesené dne 10. března 2011(1)

Věc C‑396/09

Interedil Srl, v likvidaci

proti

Fallimento Interedil Srl

Intesa Gestione Crediti SpA

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Tribunale di Bari, Itálie]

„Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce – Nařízení (ES) č. 1346/2000 – Úpadková řízení – Mezinárodní příslušnost – Článek 3 odst. 1 nařízení č. 1346/2000 – Místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka – Domněnka ve prospěch sídla – Přemístění sídla do jiného členského státu – Článek 3 odst. 2 a čl. 2 písm. h) nařízení č. 1346/2000 – Pojem ‚provozovna‘ – Pravomoc vnitrostátního soudu, který nerozhoduje v posledním stupni, požádat Soudní dvůr o rozhodnutí o předběžné otázce“

I –    Úvod

1.        Článek 3 nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. května 2000 o úpadkovém řízení(2) (dále jen „úpadkové nařízení“) určuje členské státy, jejichž soudy jsou příslušné k zahájení úpadkového řízení v případě přeshraničních situací spadajících do vnitřního trhu(3). K zahájení úpadkového řízení jsou příslušné soudy členského státu, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka. Tento právní spor dává Soudnímu dvoru příležitost upřesnit pojem „místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka“.

2.        Projednávaný případ se vyznačuje tím, že italská společnost přemístila své sídlo z Itálie do Spojeného království. Po více než roce od likvidace a výmazu společnosti z britského rejstříku podniků podala jedna z věřitelek v Itálii návrh na zahájení úpadkového řízení. Předkládající soud má pochybnosti, zda se v případě, který mu byl předložen, může považovat za mezinárodně příslušný.

II – Právní rámec

A –    Unijní právo

3.        V článku 2 úpadkového nařízení je pojem „provozovna“ definován takto:

„Pro účely tohoto nařízení se rozumí:

[…]

h)      ,provozovnou‘ jakékoli provozní místo, kde dlužník vykonává nikoli přechodnou hospodářskou činnost za pomoci lidských a materiálních zdrojů.“

4.        Článek 3 úpadkového nařízení se týká mezinárodní příslušnosti a stanoví:

„1.      Soudy členského státu, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, jsou příslušné k zahájení úpadkového řízení. V případě společnosti nebo právnické osoby se za místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, považuje sídlo, pokud není prokázán opak.

2.      Pokud jsou hlavní zájmy dlužníka soustředěny na území některého členského státu, jsou soudy jiného členského státu příslušné k zahájení úpadkového řízení proti dlužníkovi pouze tehdy, pokud má dlužník provozovnu na území tohoto členského státu. Účinky takového řízení jsou omezeny na majetek, který se nachází na území tohoto členského státu.

[…].“

5.        Ve třináctém bodě odůvodnění úpadkového nařízení se uvádí:

„Místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, by mělo odpovídat místu, ze kterého dlužník obvykle své zájmy spravuje, a je proto zjistitelné třetími osobami.“

B –    Vnitrostátní právo

6.        Předkládající soud poukazuje na to, že podle článku 382 italského Codice di procedura civile (občanský soudní řád) a příslušné ustálené judikatury je rozhodnutí vydané Corte di Cassazione v rámci předběžného rozhodnutí o soudní příslušnosti pro věcně příslušný soud, který má ve věci rozhodnout, konečné a závazné.

III – Původní řízení a předběžné otázky

7.        Podle předkládacího usnesení jsou skutkové okolnosti následující.

8.        Interedil Srl byla založena v Itálii se sídlem v Monopoli. Dne 18. července 2001 přenesla své sídlo do Londýna. Byla zapsána do rejstříku anglické obchodní komory(4) s poznámkou „FC“ (Foreign Company). Z italského rejstříku podniků(5) byla vymazána(6) téhož dne 18. července 2001.

9.        Podle předkládacího usnesení Interedil poukázala na to, že v době přemístění sídla, tedy dne 18. července 2001, v Londýně uskutečnila korporátní operace, v jejichž rámci byla Interedil Srl získána britskou skupinou Canopus a byly dojednány a uzavřeny smlouvy o prodeji podniku. Interedil Srl rovněž uvedla, že o několik měsíců později byly nemovitosti nacházející se v Tarente (Itálie) jakožto části převáděného podniku převedeny na společnost Windowmist Limited.

10.      Dne 22. července 2002 byla Interedil Srl podle předkládacího usnesení „uzavřena“ a „vymazána“ z rejstříku podniků ve Spojeném království“ (7).

11.      V říjnu 2003 podala Intesa Gestione Crediti Spa u Tribunale di Bari návrh na prohlášení konkursu na společnost Interedil.

12.      Interedil Srl v likvidaci (dále jen „Interedil“) zpochybnila příslušnost tohoto italského soudu a v prosinci 2003 podala žádost o předběžné rozhodnutí Corte die Cassazione o soudní příslušnosti. Vzhledem k přemístění sídla společnosti z Itálie do Spojeného království nejsou již podle ní italské soudy příslušné k zahájení úpadkového řízení.

13.      Jelikož Tribunale di Bari považoval námitku nepříslušnosti italských soudů za zjevně neodůvodněnou a platební neschopnost podniku za prokázanou, prohlásil v květnu 2004 – aniž počkal na výsledek řízení před Corte di Cassazione o příslušnosti – konkurz na „společnost Interedil s.r.l. v likvidaci, nyní se sídlem v Londýně, Chelsea Chambers 262 Fulham Road“.

14.      Interedil podáním ze dne 18. června 2004 k tomuto soudu podala opravný prostředek proti tomuto usnesení o prohlášení konkurzu.

15.      Corte di Cassazione italské soudy usnesením č. 10606/2005 ze dne 20. května 2005 prohlásil za příslušné. Měl za to, že k vyvrácení domněnky v čl. 3 odst. 1 druhé věty nařízení č. 1346/2000, podle níž místu, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, odpovídá sídlo, stačí následující okolnosti: existence nemovitého majetku Interedil v Itálii, nájemní smlouva na dva hotelové komplexy a smlouva s peněžní institucí, jakož i neoznámení přemístění sídla společnosti do Londýna rejstříku podniků v Bari.

16.      Vzhledem k rozsudku Soudního dvora ve věci Eurofood(8) má Tribunale di Bari ohledně tohoto posouzení Corte di Cassazione pochybnosti. Rozhodl se proto původní řízení přerušit a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1.      Je třeba pojem ,místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka‘, ve smyslu čl. 3 odst. 1 nařízení č. 1346/2000 vykládat v souladu s právem Společenství nebo vnitrostátním právem, a v případě, že je na první alternativu je potřeba odpovědět kladně, co tento pojem znamená a jaké jsou rozhodující faktory nebo prvky pro určení ,místa, kde jsou soustředěny hlavní zájmy‘?

2.      Může být domněnka stanovená čl. 3 odst. 1 nařízení č. 1346/2000, podle níž se ,v případě společnosti nebo právnické osoby za místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, považuje sídlo, pokud není prokázán opak‘, vyvrácena na základě zjištění skutečné podnikatelské činnosti v jiném státě než v tom, kde se nachází sídlo společnosti, nebo je nezbytné ověřovat, že společnost nevyvíjela žádnou podnikatelskou činnost ve státě, kde má sídlo, aby tato domněnka mohla být vyvrácena?

3.      Je existence nemovitostí společnosti v jiném členském státě, než je sídlo společnosti, nájemní smlouva na dva hotelové komplexy uzavřené společností, jež je dlužníkem, s jinou společností a existence smlouvy uzavřené společností s bankovní institucí dostatečným prvkem nebo faktorem, který by umožňoval považovat domněnku stanovenou článkem 3 nařízení č. 1346/2000 ve prospěch sídla společnosti za vyvrácenou, a jsou tyto okolnosti dostatečné k tomu, aby bylo možno mít za to, že společnost má ,provozovnu‘ v tomto státě ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení č. 1346/2000?

4.      V případě, že se rozhodnutí o soudní příslušnosti, které přijal Corte di Cassazione v usnesení č. 10606/2005, zakládá na výkladu článku 3 nařízení č. 1346/2000, odlišném od výkladu Soudního dvora, brání článek 382 italského občanského soudního řádu, na jehož základě Corte di Cassazione rozhoduje s konečnou platností a závazně o soudní příslušnosti, použití uvedeného ustanovení Společenství, jak je vykládáno Soudním dvorem?“

IV – Právní posouzení

A –    Přípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce

17.      Před zkoumáním předběžných otázek je nejprve třeba určit, zda je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Tribunale di Bari přípustná.

1.      K omezenému oprávnění soudů předkládat předběžné otázky podle článku 68 ES

18.      Tribunale di Bari položil své otázky Soudnímu dvoru usnesením ze dne 6. července 2009, došlým Soudnímu dvoru dne 13. října 2009. K tomuto dni ještě Lisabonská smlouva nevstoupila v platnost.

19.      Úpadkové nařízení bylo přijato na základě čl. 61 písm. c) a čl. 67 odst. 1 ES. Jedná se tedy o právní akt, ohledně něhož podle článku 68 ES soudy, jež nerozhodují v posledním stupni, nejsou oprávněny podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce. Jak uvedla Komise, rozhodnutí předkládajícího soudu v zásadě mohou být předmětem vnitrostátních opravných prostředků(9). Podle článku 68 ES tak předkládající soud nebyl oprávněn podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce.

20.      Vstupem Lisabonské smlouvy v platnost dne 1. prosince 2009 však článek 68 ES odpadl, takže omezení oprávnění předkládat předběžné otázky dnes již neexistuje(10). Jak Soudní dvůr rozhodl ve svém rozsudku Weryński, je v takovém případě třeba oprávnění předkládat předběžné otázky posoudit podle právních předpisů platných ke dni rozhodnutí Soudního dvora o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, a nikoli podle právních předpisů platných ke dni doručení žádosti(11). Soudní dvůr je proto od 1. prosince 2009 příslušný k rozhodování o žádostech o rozhodnutí o předběžné otázce podaných soudy, jejichž rozhodnutí mohou být napadena opravnými prostředky vnitrostátního práva, a to i v případě, že žádost došla před tímto dnem(12). Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce tedy není nepřípustná z důvodu chybějícího oprávnění k jejímu podání.

2.      K nepřípustnosti z důvodu neexistence společnosti

21.      Interedil (v likvidaci) na jednání před Soudním dvorem zdůraznila, že předběžné otázky jsou hypotetické, a tudíž nepřípustné, jelikož Interedil již od výmazu z rejstříku anglické obchodní komory neexistuje, a že otázky položené Soudnímu dvoru jsou proto hypotetické povahy. Na tento problém ve svém spise upozornila i Komise.

22.      V tomto ohledu je třeba připomenout, že Soudní dvůr může odmítnout rozhodnutí o předběžné otázce položené vnitrostátním soudem pouze v případě, je-li zjevné, že výklad nebo posouzení platnosti unijních právních předpisů, požadované vnitrostátním soudem, nemají žádný vztah k realitě nebo k předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém, nebo také jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na jemu položené otázky(13).

23.      Z údajů obsažených v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce jasně nevyplývá, že předložené otázky nemají žádnou souvislost s předmětem původního sporu. I když Interedil již neexistuje, není vyloučeno, že italské právo pro tento případ stanoví možnosti uspokojení věřitelů cestou likvidace a posteriori a že předkládající soud si z tohoto důvodu přeje zahájit úpadkové řízení.

3.      K námitkám nepřípustnosti vzneseným žalovanými v původním řízení, které se týkají žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, a odpověď na čtvrtou předběžnou otázku

24.      Žalované v původním řízení se domnívají, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je nepřípustná z dalších tří důvodů. Poukazují na rozhodnutí italského Corte di Cassazione, jež v rámci předběžného rozhodnutí již závazně konstatovalo příslušnost italských soudů v úpadkovém řízení. Toto rozhodnutí podle nich nabylo právní moci. Žalované z toho vyvozují, že se již nejedná o žádný projednávaný spor ve smyslu článku 267 SFEU.

25.      Dále žalobkyně v původním řízení kritizují formulaci předběžných otázek. První a čtvrtá předběžná otázka podle nich neukazují žádný rozpor mezi ustanoveními unijního práva a jejich uplatněním vnitrostátními soudy. U druhé a třetí otázky se domnívají, že po Soudním dvoru požadují, aby uplatnil ustanovení unijního práva na konkrétní případ.

26.      Svými prvními třemi otázkami chce předkládající soud v podstatě zjistit, jak je třeba vykládat pojem „místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy“, ve smyslu článku 3 úpadkového nařízení. Předběžná otázka s takovým předmětem je přípustná.

27.      Proto postačí zkoumat první dvě námitky nepřípustnosti vznesené žalovanými v původním řízení, které se týkají pravomocného rozhodnutí Corte di cassazione.

28.      V této souvislosti je rovněž relevantní zkoumat čtvrtou předběžnou otázku předkládajícího soudu. Podstatou této otázky předkládajícího soudu je, zda je vázán rozhodnutím Corte di cassazione, závazným podle vnitrostátního práva, kterým byla potvrzena mezinárodní příslušnost italských soudů, i kdyby se ukázalo, že toto rozhodnutí je neslučitelné s judikaturou Soudního dvora. Kdyby tomu tak bylo, neměly by ostatní otázky pro původní spor význam, a byly by tak nepřípustné.

29.      Podle článku 382 italského občanského soudního řádu je soud, který nerozhoduje v posledním stupni, vázán předchozím rozhodnutím vydaným Corte di cassazione v rámci předběžného rozhodnutí o soudní příslušnosti.

30.      Soudní dvůr již konstatoval, že vnitrostátní procesní pravidlo, podle něhož je soud, kterému přísluší rozhodnout ve věci po vrácení případu soudem vyššího stupně rozhodujícím o opravném prostředku, vázán právním posouzením vyššího soudu, nemůže zpochybnit oprávnění soudů, které nerozhodují v posledním stupni, předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, mají-li pochybnosti o výkladu unijního práva(14).

31.      Nemůže tomu být jinak v projednávané věci, v níž se jedná o vnitrostátní procesní pravidlo týkající se závazného účinku rozhodnutí soudu vyššího stupně v rámci předběžného rozhodnutí o soudní příslušnosti.

32.      Konečně má vnitrostátní soud, jenž je v rámci své pravomoci pověřený uplatňováním ustanovení unijního práva, podle ustálené judikatury povinnost zajistit plný účinek těchto norem i tak, že podle potřeby upustí od použití jakéhokoli odporujícího ustanovení vnitrostátních právních předpisů, aniž nejprve musí žádat o jeho odstranění legislativní cestou nebo jakýmkoli jiným ústavním postupem, či na toto odstranění čekat(15). To se rovněž může týkat vnitrostátního procesního pravidla, jako je pravidlo, o které se jedná v projednávané věci, z něhož vyplývá závazný účinek rozhodnutí soudu vyššího stupně(16).

33.      Rozhodnutí Soudního dvora je tudíž nadále jediným měřítkem pro výklad unijního práva, a není přitom rozhodující, zda se vyšší vnitrostátní soud v rámci předběžného rozhodnutí již zabýval výkladem unijního práva.

4.     Dílčí závěr

34.      Jako dílčí závěr je proto třeba určit, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je přípustná.

35.      Na čtvrtou předběžnou otázku je tedy potřeba odpovědět následovně: Unijní právo brání tomu, aby vnitrostátní soud, jemuž přísluší rozhodnout ve věci v návaznosti na závazné předběžné rozhodnutí soudu vyššího stupně o příslušnosti, byl v souladu s vnitrostátním procesním právem vázán právním posouzením soudu vyššího stupně, jestliže se vnitrostátní soud s ohledem na výklad, o který požádal Soudní dvůr, domnívá, že uvedené posouzení není v souladu s unijním právem.

B –    K předběžným otázkám

36.      První, druhá a třetí předběžná otázka se týkají výkladu pojmu „místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka“, ve smyslu čl. 3 odst. 1 úpadkového nařízení; mohou tedy být zkoumány společně (dále sub 1.). Třetí předběžná otázka se pak týká upřesnění pojmu „provozovna“ ve smyslu čl. 3 odst. 2 úpadkového nařízení (dále sub 2.).

1.      Pojem „místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy“, ve smyslu čl. 3 odst. 1 úpadkového nařízení

37.      Článek 3 odst. 1 upravuje mezinárodní příslušnost pro zahájení úpadkového řízení. K zahájení úpadkového řízení jsou podle něj příslušné soudy členského státu, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka.

a)      Autonomní definice pojmu

38.      Svou první otázkou si předkládající soud přeje zjistit, zda pojem „místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy“, musí být určen autonomně s ohledem na úpadkové nařízení, nebo v návaznosti na vnitrostátní právo.

39.      Podle ustálené judikatury vyplývá jak z požadavků jednotného použití unijního práva, tak ze zásady rovnosti, že znění ustanovení unijního práva, které výslovně neodkazuje na právo členských států za účelem vymezení svého smyslu a rozsahu, musí být zpravidla vykládáno autonomním a jednotným způsobem v celé Evropské unii, a tento výklad je přitom třeba nalézt s přihlédnutím ke kontextu tohoto ustanovení a k cíli sledovanému dotčenou právní úpravou(17).

40.      Proto Soudní dvůr i ve svém rozsudku ve věci Eurofood ohledně čl. 3 odst. 1 úpadkového nařízení konstatoval, že pojem místa, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, je specifickým pojmem nařízení. Má tedy samostatný význam a je třeba jej vykládat jednotně a nezávisle na vnitrostátních právních předpisech(18).

b)      Určení místa, kde jsou soustředěny hlavní zájmy

41.      V případě společnosti nebo právnické osoby se za místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, považuje sídlo, není-li prokázán opak.

42.      Předkládající soud žádá Soudní dvůr o výklad pojmu „místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy“, a určení kritérií umožňujících vyvrátit domněnku stanovenou v čl. 3 odst. 1 druhé větě nařízení.

i)      Rozhodný okamžik

43.      Projednávaný případ se vyznačuje dvěma zvláštnostmi. Zaprvé z údajů v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že v okamžiku podání návrhu na zahájení úpadkového řízení byla dotčená společnost již více než rok „uzavřena“ a „vymazána“ z rejstříku podniků Spojeného království. Zadruhé společnost před likvidací přemístila své sídlo z Itálie do Spojeného království. Je tudíž nejprve třeba určit, jaký vliv mělo přemístění sídla na určení příslušnosti. Poté je třeba identifikovat relevantní okamžik pro určení příslušnosti pro úpadkové řízení, jestliže již společnost v okamžiku podání návrhu na zahájení úpadkového řízení po určitou dobu byla vymazána z rejstříku podniků.

44.      Nařízení neobsahuje žádné výslovné ustanovení týkající se přemístění sídla. Proto je tedy v souladu s obecnými ustanoveními uvedenými v článku 3 třeba vycházet z posledního sídla, kromě případu, kdy je domněnka uvedeného čl. 3 odst. 1 vyvrácena důkazem, že místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, nesledovalo přemístění sídla, nýbrž zůstalo ve státě, z něhož bylo sídlo přemístěno.

45.      Tyto následky přemístění sídla pro určení soudu příslušného k úpadkovému řízení případně mohou vést k znevýhodnění věřitelů, kteří vstoupili do právních vztahů s dlužníkem ve státě, z něhož bylo sídlo přemístěno. Věřitelé totiž v okamžiku, kdy vstoupili do právních vztahů s dlužníkem, předpokládali, že případné úpadkové řízení proběhne na určitém místě, které se po přemístění sídla již nejeví jako relevantní. Zohlednění přemístění sídla v rámci určení příslušnosti má tak za následek zklamání očekávání věřitelů ve státě, z něhož bylo sídlo přemístěno.

46.      Je sice pravda, že ustanovení úpadkového nařízení o mezinárodní příslušnosti mají právě za cíl umožnit případným věřitelům předem poznat, jaký právní řád upravuje úpadek zasahující do jejich zájmů(19). Mezinárodní příslušnost, která podle čl. 4 odst. 1 uvedeného nařízení ostatně rovněž vede k použití ustanovení dotyčného státu o úpadku, je spojena s místem, které případní věřitelé znají, aby tak mohli odhadnout právní rizika, která by nesli v případě úpadku(20).

47.      Riziko, že v případě přemístění sídla přesto dodatečně dojde k přesunutí mezinárodní příslušnosti k úpadkovému řízení, je však unijním zákonodárcem vědomě přijato. Na rozdíl od ustanovení návrhu úmluvy Společenství o úpadku z roku 1980(21) totiž neobsahuje žádnou zvláštní právní úpravu pro případ přemístění sídla, na jejímž základě by rovněž soudy státu, z něhož bylo sídlo přemístěno, zůstaly příslušnými po přechodnou dobu po přemístění sídla.

48.      Úpadkové nařízení tím, že naopak za jediné kritérium považuje místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, takže jeho účinné přemístění má za následek rovněž změnu mezinárodní příslušnosti k úpadkovému řízení, spíše důsledně dodržuje základní svobodu usazování, která by restriktivnějším nařízením byla přinejmenším nepřímo porušena. V zásadě tak nelze ani požadovat, aby nové sídlo před podáním návrhu na zahájení úpadkového řízení muselo již po nějakou dobu existovat. V projednávané věci není třeba zkoumat, zda má platit něco jiného ve výjimečných případech – jako je bezprostřední časová souvislost mezi přemístěním sídla a podáním návrhu na zahájení úpadkového řízení, jelikož mezi přemístěním sídla a návrhem na zahájení úpadkového řízení uplynul více než jeden rok.

49.      Dále je ještě potřeba určit referenční datum v případě, že společnost v okamžiku podání návrhu na zahájení úpadkového řízení je již vymazána z rejstříku podniků.

50.      Ohledně přemístění sídla, k němuž došlo po podání návrhu na zahájení úpadkového řízení, ale před rozhodnutím o zahájení řízení, Soudní dvůr rozhodl, že stát, z něhož bylo sídlo přemístěno, nadále zůstává příslušným k rozhodnutí o zahájení tohoto řízení(22). Pro určení místa, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, je tak v zásadě rozhodující okamžik podání návrhu na zahájení úpadkového řízení.

51.      V situaci existující v projednávaném případě, kdy společnost v okamžiku podání návrhu na zahájení úpadkového řízení již po nějakou dobu byla zlikvidována a vymazána z rejstříku, však při odkazu na okamžik podání návrhu na zahájení úpadkového řízení vzniká prima facie problém, že v okamžiku podání návrhu již společnost nemá žádné zájmy ve smyslu čl. 3 odst. 1 nařízení, jelikož již neexistuje.

52.      Tento problém by mohl být vyřešen tím, že by se v takovém případě vycházelo pouze ze sídla a vyvrácení domněnky by již nebylo přípustné. Společnost má totiž sídlo i po své likvidaci. V případě zlikvidované společnosti by tak k úpadkovému řízení byl bez výjimky příslušný členský stát sídla.

53.      Tento přístup ad hoc je však ve výsledku nepřesvědčivý. Je možné v jeho prospěch uvést, že i v případě zlikvidované společnosti je sídlo snadno zjistitelné a že odkaz na něj tak zajišťuje právní jistotu. Proti tomu však hovoří skutečnost, že tento přístup by měl za následek to, že i v případě, kdy se místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy společnosti, před jejím výmazem nikdy nenacházelo v jejím sídle, toto sídlo by přesto bylo určující pro příslušnost. To je však třeba odmítnout, jelikož nařízení mělo za cíl vytvořit pomocí pojmu místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, spojitost s místem, k němuž má společnost objektivně a pro věřitele viditelně nejužší vazby. Kdyby se například ukázalo, že sídlem aktivní společnosti je pouze poštovní schránka a že místo, kde jsou soustředěny její hlavní zájmy, se proto nachází jinde, nebylo by správné ho po výmazu společnosti přesto vázat na její sídlo.

54.      Proto i v případě vymazané společnosti může být domněnka uvedená v čl. 3 odst. 1 vyvrácena, prokáže-li se, že společnost před výmazem neměla své místo, kde jsou soustředěny její hlavní zájmy, ve státě sídla. Rozhodující je pak lokalita posledního místa, kde byly soustředěny její zájmy před uzavřením. Referenční období proto musí být určeno v rámci celkového posouzení z hlediska věřitelů.

ii)    Výklad pojmu „místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy“

55.      Dále je třeba zkoumat, která kritéria určují místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka ve smyslu čl. 3 odst. 1 úpadkového nařízení.

56.      Naneštěstí článek 2 nařízení, který vymezuje důležité pojmy nařízení, neobsahuje žádnou definici místa, kde jsou soustředěny hlavní zájmy. Výbor pro občanská práva a svobody, spravedlnost a vnitřní věci to správně kritizoval již v rámci legislativního procesu(23). Pouze třináctý bod odůvodnění uvádí, že „místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, by mělo odpovídat místu, ze kterého dlužník obvykle své zájmy spravuje, a je proto zjistitelné třetími osobami“.

57.      S odkazem na třináctý bod odůvodnění Soudní dvůr ve věci Eurofood rozhodl, „že místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, musí být určeno podle kritérií, která jsou objektivní a současně zjistitelná třetími osobami. Tato objektivita a možnosti zjištění třetími osobami jsou nezbytné k zajištění právní jistoty a předvídatelnosti ohledně určení soudu příslušného k zahájení hlavního úpadkového řízení“(24). Soudní dvůr zdůraznil význam právní jistoty a předvídatelnosti právě vzhledem ke skutečnosti, že podle čl. 4 odst. 1 nařízení z určení příslušného členského státu rovněž vyplývá rozhodné právo.

58.      Domněnku týkající se sídla stanovená v článku 3 tedy lze vyvrátit pouze tehdy, jestliže skutečnosti, jež jsou objektivní a zjistitelné třetími osobami, umožní prokázat existenci skutečné situace odlišné od té, kterou má odrážet umístění do místa předmětného sídla(25). Jako možný příklad vyvrácení domněnky Soudní dvůr uvedl případ společnosti typu „poštovní schránky“, která nevykonává žádnou činnost na území členského státu, kde se nachází její sídlo(26).

59.      Corte di Cassazione ve svém rozhodnutí vydaném v rámci předběžného rozhodnutí poukazuje na to, že Interedil po přemístění svého sídla do Spojeného království nevykonávala žádnou činnost, neprováděla žádné obchody, ba ani aktivity v rámci likvidace, a že ve skutečnosti její správní a organizační středisko do Londýna vůbec nebylo přemístěno.

60.      V případě společnosti, která ve státě, kde má sídlo, nevykonává žádnou podnikatelskou a správní činnost, by domněnka stanovená v článku 3 nařízení mohla být skutečně vyvrácena.

61.      Druhá předběžná otázka však naznačuje, že předkládající soud nevychází z toho, že Interedil nevykonávala ve svém novém sídle v Londýně žádnou činnost. Na rozdíl od případu pouhé společnosti typu „poštovní schránky“, jak byla jako možný příklad vyvrácení domněnky uvedena ve věci Eurofood, proto dále vzniká otázka, jak blíže určit místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy.

62.      V tomto ohledu příliš nepomůže pohled na historii vzniku nařízení. Při tom totiž vyjde najevo, že konkrétní terminologie byla předmětem diskusí již v průběhu legislativního procesu. Na počátku byla iniciativa Spolkové republiky Německo a Finské republiky využívající znění úmluvy Evropské unie o úpadkovém řízení, která nevstoupila v platnost(27). Tento návrh obsahoval ve třináctém bodě odůvodnění ještě podrobnější definici pojmu místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy. Je tam uvedeno: „Místem, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, se označuje místo, vůči kterému dlužník pravidelně udržuje nejužší vazby, ve kterém se soustřeďují jeho rozličné obchodní vztahy a kde se nejčastěji nachází hlavní část jeho majetku. Toto místo je nejlépe známé i věřitelům“. Lucemburská delegace kritizovala, že toto znění bere za kritérium hlavní část majetku a nikoli, jak si přála, aktivity dlužníka nebo správu jeho majetku(28).

63.      Poté, co byl i pozměněný návrh(29) generálního sekretariátu Rady přijat kriticky(30), se unijní zákonodárce rozhodl převzít první větu bodu 75 zprávy o úmluvě o úpadkovém řízení(31) jako třináctý bod odůvodnění, čímž jako kritérium přijal místo správy zájmů. 

64.      Vzhledem k této pojmové nejasnosti Soudní dvůr právem ve svém rozsudku Eurofood použil jako rozhodující kritérium hledisko věřitelů(32). Přitom vycházel ze znění třináctého bodu odůvodnění hovořícího o ověřitelnosti pro třetí osoby. Případní věřitelé tak musejí mít možnost předem znát, který členský stát by byl – podle statu quo – příslušný k úpadkovému řízení a tím zároveň podle jakého práva by se toto řízení řídilo.

65.      Pro určení místa, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, je tedy třeba provést celkové posouzení z hlediska věřitelů. Jak již zdůraznil generální advokát Jacobs ve svém stanovisku ve věci Eurofood, je v tomto ohledu třeba o každém případě rozhodnout podle jeho zvláštních okolností(33).

66.      Obecně platné, izolované posouzení jednotlivých faktorů proto musí být předem vyloučeno. Ani lokalizace nemovitého majetku dlužnice, ani místo nájemních objektů, ohledně nichž uzavřela nájemní smlouvy s jinou společností, a ani existence smlouvy insolventní společnosti s finanční institucí sídlící v určitém členském státě samy o sobě nepředstavují faktory umožňující s konečnou platností určit místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy.

67.      Jak ukazuje historie vzniku úpadkového nařízení, zákonodárce ostatně v definici místa, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, nepoužil odkaz na hlavní část majetku. Pouhý odkaz na místo, kde se nachází hlavní část majetku společnosti, je proto vyloučen. To se jeví jako přesvědčivé i proto, že pro třetí osoby často není snadné určit místo, kde se nachází hlavní část majetku dlužníka, zejména je-li tento majetek rozmístěn ve více členských státech.

68.      Je-li výchozím bodem vyvratitelná domněnka čl. 3 odst. 1 uvedeného nařízení a znění jeho třináctého bodu odůvodnění, který odkazuje na správu zájmů, je třeba se v rámci požadovaného celkového posouzení spíše vždy tázat, jaké činnosti, objektivně rozeznatelné třetími osobami, společnost vykonává v místě svého sídla.

69.      Pakliže se hlavní správa společnosti nachází v místě jejího sídla, to znamená, že se na tomto místě nachází její ředitelství, které odtud řídí osudy společnosti a vystupuje viditelně navenek, není podle systematiky nařízení pro určení příslušnosti významné, kde se nacházejí hlavní zdroje nebo provozovny společnosti. Již sama domněnka v čl. 3 odst. 1 tohoto nařízení a její odkaz na sídlo vychází ze záměru určit místo tam se nacházející hlavní správy společnosti jako určující hledisko rovněž poznatelné i pro třetí osoby. Zpráva o úmluvě, ze které pochází formulace třináctého bodu odůvodnění, vychází z toho, že sídlo obvykle odpovídá hlavnímu sídlu dlužníka(34). Jestliže se tedy hlavní správa skutečně nachází v sídle, je jiná lokalizace hlavních zájmů předem vyloučena.

70.      Z toho vyplývá, že vyvrácení domněnky stanovené v čl. 3 odst. 1 nařízení zohledněním také místa majetku společnosti, jejích provozoven či jejích obchodních aktivit přijde v úvahu teprve tehdy, kdy se z hlediska věřitelů místo hlavní správy nenachází v sídle. Pak budou případně nezbytná další hlediska, která musejí být z hlediska věřitelů rovněž zvážena, aby byla vyřešena otázka příslušnosti. V tomto ohledu je třeba provést celkové posouzení konkrétního případu.

71.      Zdá se, že dlužnice ve sporu v původním řízení po přemístění svého sídla uskutečnila pouze činnosti týkající se likvidace. Rovněž právní akty a jednání v rámci likvidace jsou v zásadě relevantní pro určení místa, kde jsou soustředěny hlavní zájmy společnosti. Přemístění sídla společnosti do jiného členského státu za účelem tam uvedené likvidace je totiž také zahrnuto do základních svobod unijního práva. V rozsahu, v němž tedy správa této likvidační činnosti byla způsobem poznatelným navenek uskutečněna z nového sídla, bylo by třeba mít za to, že správa jejích hlavních zájmů v průběhu relevantního období před výmazem společnosti probíhala v sídle této společnosti, takže by vyvrácení domněnky stanovené v čl. 3 odst. 1 nařízení bylo vyloučeno.

72.      V rámci projednávaného případu není nutné zkoumat problém přenesení místa, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, za účelem uniknutí ustanovením státu původu v oblasti úpadku nebo odpovědnosti nebo za účelem odejmutí souboru majetku z dosahu věřitelů. Otázka případného zneužití přemístění vznáší zajímavé otázky v kontextu napjatého vztahu mezi základními svobodami dlužníků na jedné straně a ochranou věřitelů a zamezením „forum shoppingu“, sledovaným ve čtvrtém bodě odůvodnění nařízení, na straně druhé(35). Jelikož však předkládající soud v tomto směru žádnou otázku nepoložil a z vylíčeného skutkového stavu nevyplývají dostačující poznatky o zneužití práva, projednávaná věc neumožňuje se k těmto otázkám s konečnou platností vyslovit.

73.      Rovněž není nezbytné – jelikož se na to předkládající soud netázal – zkoumat jeden z aspektů vyplývající ze znění rozsudku Corte di Cassazione v rámci předběžného rozhodnutí ve sporu v původním řízení. Tam je poukázáno na to, že přemístění sídla nebylo oznámeno italskému rejstříku. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce však uvádí, že Interedil byla z uvedeného rejstříku vymazána dne 18. července 2001. Kdyby se mělo ukázat, že společnost byla v okamžiku podání návrhu na zahájení úpadkového řízení zapsána do rejstříku podniků dvou členských států, mohly by z hlediska věřitelů vzniknout otázky vnějšího zdání nasvědčující určitému právnímu stavu. Jelikož však předkládající soud vychází z toho, že společnost byla z italského rejstříku vymazána, není žádný důvod zde tuto otázku hlouběji rozebírat.

c)      Dílčí závěr

74.      Na první a druhou předběžnou otázku i na první část třetí předběžné otázky je proto třeba odpovědět takto:

Pojem „místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka“, ve smyslu čl. 3 odst. 1 nařízení č. 1346/2000 má autonomní význam, a je třeba jej proto vykládat jednotně a nezávisle na vnitrostátních právních předpisech.

75.      Existence nemovitého majetku společnosti v jiném členském státě než ve státě jejího sídla, nájemní smlouva mezi společností, která je dlužníkem, a jinou společností na dva hotelové komplexy a existence smlouvy s peněžní institucí jako takové nestačí k vyvrácení domněnky podle článku 3 nařízení č. 1346/2000 ve prospěch „sídla“ společnosti. Nezbytné je celkové posouzení, které podle objektivních a zároveň pro třetí osoby ověřitelných kritérií určí místo, kde společnost spravuje své zájmy. Nachází-li se hlavní správa skutečně v sídle, je jakákoli jiná lokalizace hlavních zájmů vyloučena.

2.      Pojem „provozovna“ v čl. 3 odst. 2 úpadkového nařízení

76.      Druhá části třetí předběžné otázky předkládajícího soudu se týká okolností, které musejí být dány, aby bylo možné hovořit o provozovně ve smyslu čl. 3 odst. 2 úpadkového nařízení. Kdyby se totiž ukázalo, že Interedil nemá místo, kde jsou soustředěny její zájmy, v Itálii, a že by tudíž italské soudy nebyly příslušné k zahájení hlavního úpadkového řízení, připadalo by v Itálii v úvahu nanejvýš provedení sekundárního úpadkového řízení. Podle čl. 3 odst. 2 nařízení to předpokládá existenci provozovny Interedil v Itálii. Jedná se o provozovnu, existují-li nemovitosti, nájemní smlouva na dva hotelové komplexy a smlouva společnosti s peněžní institucí?

77.      Podle čl. 2 písm. h) úpadkového nařízení se za provozovnu považuje jakékoli provozní místo, kde dlužník vykonává nikoli přechodnou hospodářskou činnost za pomocí lidských a materiálních zdrojů.

78.      Tím úpadkové nařízení přebírá znění úmluvy o úpadkovém řízení uzavřené členskými státy Evropské unie dne 23. listopadu 1995. V tomto ohledu zpráva týkající se této úmluvy uvádí: „ ‚provozní místo‘ označuje místo, v němž jsou vykonávány hospodářské aktivity, ať již jsou obchodní nebo průmyslové, popř. profesní povahy vůči trhu (tedy směrem ven). Konstatování, že hospodářskou činnost je nutné provádět pomocí lidských zdrojů, ukazuje potřebu alespoň minimální míry organizace. Provozní místo, kde jsou činnosti vykonávány pouze příležitostně, nelze označovat za provozovnu. Je nezbytná určitá stabilita. […] Rozhodujícím faktorem je, jak se činnost jeví navenek, a nikoli, jaké cíle dlužník touto činností sleduje“(36). (neoficiální překlad)

79.      Stejně jako pro vyvrácení domněnky podle čl. 3 odst. 1 druhé věty nařízení, ani pro čl. 3 odst. 2 uvedeného nařízení nestačí samotná existence materiálních zdrojů. Předkládající soud bude muset naopak zkoumat, zda byly využity lidské zdroje a zda existovala minimální míra organizace.

80.      Proto je třeba na druhou část třetí předběžné otázky odpovědět takto:

Existence nemovitého majetku společnosti v jiném členském státě než ve státě jejího sídla, nájemní smlouva mezi společností, která je dlužníkem, a jinou společností, na dva hotelové komplexy a existence smlouvy s peněžní institucí mohou odůvodnit domněnku, že společnost má „provozovnu“ v tomto státě ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení č. 1346/2000, pouze v případě, že tyto prvky jsou samy nebo celkově – na základě stabilně vytvořené organizační struktury – začleněny do provozního místa, kde dlužník vykonává nikoli přechodnou hospodářskou činnost za pomoci lidských a materiálních zdrojů.

V –    Závěry

81.      Na základě výše uvedených úvah navrhuji Soudnímu dvoru, aby na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce odpověděl následovně:

„1)      Pojem „místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka“, ve smyslu čl. 3 odst. 1 nařízení č. 1346/2000 o úpadkovém řízení má autonomní význam, a je třeba jej proto vykládat jednotně a nezávisle na vnitrostátních právních předpisech.

2)      Existence nemovitého majetku společnosti v jiném členském státě než ve státě jejího sídla, nájemní smlouva mezi společností, která je dlužníkem, a jinou společností na dva hotelové komplexy a existence smlouvy s peněžní institucí jako takové nestačí k vyvrácení domněnky podle článku 3 nařízení č. 1346/2000 ve prospěch „sídla“ společnosti. Nezbytné je celkové posouzení, které podle objektivních a zároveň pro třetí osoby ověřitelných kritérií určí místo, kde společnost spravuje své zájmy. Nachází-li se hlavní správa skutečně v sídle, je jakákoli jiná lokalizace hlavních zájmů vyloučena.

3)      Existence nemovitého majetku společnosti v jiném členském státě než ve státě jejího sídla, nájemní smlouva mezi společností, která je dlužníkem, a jinou společností na dva hotelové komplexy a existence smlouvy s peněžní institucí mohou odůvodnit domněnku, že společnost má „provozovnu“ v tomto státě ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení č. 1346/2000, pouze v případě, že tyto prvky jsou, samy nebo celkově, na základě stabilně vytvořené organizační struktury začleněny do provozního místa, kde dlužník vykonává nikoli přechodnou hospodářskou činnost za pomoci lidských a materiálních zdrojů.

4)      Unijní právo brání tomu, aby vnitrostátní soud, kterému přísluší rozhodnout ve věci v návaznosti na závazné předběžné rozhodnutí soudu vyššího stupně o příslušnosti, byl v souladu s vnitrostátním procesním právem vázán právním posouzením soudu vyššího stupně, jestliže se vnitrostátní soud s ohledem na výklad, o který žádal Soudní dvůr, domnívá, že uvedené posouzení není v souladu s unijním právem.“

---

1 – Původní jazyk: němčina.

---

2 – Úř. věst. L 160, s. 1; Zvl. vyd. 19/01, s. 191. Nařízení č. 1346/2000 nyní platí ve znění změněném prováděcím nařízením Rady (EU) č. 210/2010 ze dne 25. února 2010 (Úř. věst. L 65, s. 1).

---

3 – Jak vyplývá z bodu 33 odůvodnění nařízení č. 1346/2000, toto nařízení neplatí pro Dánsko a jeho uplatnění je mimoto omezeno podle ustanovení článku 44 nařízení, který upravuje poměr tohoto nařízení k jiným smlouvám uzavřeným členskými státy.

---

4 – Companies House.

---

5 – Registro delle imprese.

---

6 – Tribunale di Bari se zjevně domnívá, že tento výmaz je protiprávní, avšak neuvádí přesné důvody pro tento závěr.

---

7 – V italském původním znění předkládacího usnesení: „Chiusa e dunque cancellata dal Registro delle Imprese“.

---

8 – Rozsudek ze dne 2. května 2006, Eurofood IFSC (C-341/04, Sb. rozh. s. I-3813).

---

9 – Podle článku 18 italského Legge Fallimentare (zákon o konkurzu) ve znění legislativního nařízení č. 169 ze dne 12. září 2007 může být rozhodnutí Tribunale di Bari napadeno opravným prostředkem.

---

10 – K přechodnému režimu viz poznámku pod čarou 4 mého stanoviska ze dne 2. září 2010, Weryński (C-283/09, Sb. rozh. s. I-00601).

---

11 – Rozsudek ze dne 17. února 2011, Weryński (C‑283/09, Sb. rozh. s. I-00601, bod 30), viz rovněž mé stanovisko ze dne 2. září 2010, Weryński (uvedené v poznámce pod čarou 10, body 23 a 25).

---

12 – Rozsudek Weryński (uvedený výše v poznámce pod čarou 11, bod 31).

---

13 – Ustálená judikatura. Viz pouze rozsudek ze dne 22. prosince 2010, Gowan Comércio Internacional e Serviços (C‑77/09, Sb. rozh. s. I-13533, bod 25).

---

14 – Rozsudek ze dne 5. října 2010, Elchinov (C‑173/09, Sb. rozh. s. I-08889, bod 25).

---

15 – Rozsudek Elchinov (uvedený výše v poznámce pod čarou 14, bod 31), s odkazem na rozsudky ze dne 9. března 1978, Simmenthal (106/77, Recueil, s. 629, bod 24), a ze dne 19. listopadu 2009, Filipiak (C‑314/08, Sb. rozh. s. I‑11049, bod 81).

---

16 – Viz v tomto smyslu rozsudek Elchinov (uvedený výše v poznámce pod čarou 14, bod 31).

---

17 – Rozsudky ze dne 18. října 2007, Österreichischer Rundfunk (C‑195/06, Sb. rozh. s. I‑8817, bod 24 a citovaná judikatura), a ze dne 29. října 2009, NCC Construction Danmark (C‑174/08, Sb. rozh. s. I‑10567, bod 24).

---

18 – Rozsudek Eurofood IFSC (uvedený v poznámce pod čarou 8, bod 31).

---

19 – Viz stanovisko generálního advokáta Jacobse ze dne 27. září 2005 ve věci Eurofood IFSC (C‑341/04, Sb. rozh. s. I‑3813, bod 118).

---

20 – Stanovisko generálního advokáta Jacobse ve věci Eurofood IFSC (uvedené v poznámce pod čarou 19, bod 122).

---

21 – Viz články 6 a násl. návrhu úmluvy o konkurzu, vyrovnání a obdobných řízeních z roku 1980 (dok. ES III/D/72/80-DE), otištěno in: Kegel, G. (vydavatel) a Thieme, J. (redaktor), Vorschläge und Gutachten zum Entwurf eines EG‑Konkursübereinkommens, Tübingen, 1988.

---

22 – Rozsudek ze dne 17. ledna 2006, Staubitz-Schreiber (C‑1/04, Sb. rozh. s. I‑701, bod 29).

---

23 – Viz zpráva Výboru pro spravedlnost a vnitřní trh k návrhu nařízení Rady o úpadkovém řízení (zpravodaj Kurt Lechner, dokument A5‑0039/2000), navržena byla následující definice v článku 2 nařízení: „‚místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka‘ místo, ze kterého dlužník hlavně provádí své obchodní vztahy a vykonává své hospodářské činnosti a ke kterému má tudíž nejužší vazby“. (neoficiální překlad)

---

24 – Rozsudek Eurofood IFSC (uvedený v poznámce pod čarou 8, bod 33).

---

25 – Rozsudek Eurofood IFSC (uvedený v poznámce pod čarou 8, bod 34).

---

26 – Rozsudek Eurofood IFSC (uvedený v poznámce pod čarou 8, body 34 a 35).

---

27 – Iniciativa Spolkové republiky Německo a Finské republiky s cílem přijetí nařízení Rady o úpadkovém řízení, předložená Radě dne 26. května 1999 (Úř. věst. C 221, s. 8).

---

28 – Poznámka lucemburské delegace, dokument Rady č. 10342/99 ze dne 20. července 1999.

---

29 – Viz dokument Rady č. 9934/1/99 ze dne 29. července 1999 a ohledně dalšího přeformulování viz dokument Rady č. 9934/2/99 ze dne 22. října 1999.

---

30 – Například britská delegace kritizovala problematičnost definice s tím, že dlužník své zájmy může provádět z různých míst a že kritéria určení „hlavních“ zájmů jsou mimoto nejasná (viz dokument Rady č. 10683/99 ze dne 13. září 1999).

---

31 – Virgós, M. a Schmit, E.: Vysvětlující zpráva k úmluvě EU o úpadkovém řízení, Rada Evropské unie (doc. 6500/1/96 REV 1, bod 75).

---

32 – V tomto ohledu je třeba vycházet z širokého výkladu pojmu věřitelů, který může rovněž zahrnovat zaměstnance podniku.

---

33 – Stanovisko generálního advokáta Jacobse ve věci Eurofood IFSC (uvedené v poznámce pod čarou 19, bod 125).

---

34 – Vysvětlující zpráva k úmluvě EU o úpadkovém řízení (uvedená v poznámce pod čarou 31, bod 75).

---

35 – Viz k této otázce rovněž rozsudky ze dne 9. března 1999, Centros (C‑212/97, Recueil, s. I‑1459); ze dne 5. listopadu 2002, Überseering (C‑208/00, Recueil, s. I‑9919), a ze dne 30. září 2003, Inspire Art (C‑167/01, Recueil, s. I‑10155).

---

36 – Vysvětlující zpráva (uvedená v poznámce pod čarou 31, bod 71).