This document is an excerpt from the EUR-Lex website
Document 62009CC0196
Opinion of Advocate General Sharpston delivered on 16 December 2010.#Paul Miles and Others v Écoles européennes.#Reference for a preliminary ruling: Chambre de recours des écoles européennes.#Reference for a preliminary ruling - Concept of ‘court or tribunal of a Member State’ within the meaning of Article 267 TFEU - Complaints Board of the European Schools - System of remuneration of teachers seconded to the European Schools - No adjustment of remuneration following depreciation in sterling - Compatibility with Articles 18 TFEU and 45 TFEU.#Case C-196/09.
Stanovisko generální advokátky - Sharpston - 16 prosince 2010.
Paul Miles a další proti Écoles européennes.
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Chambre de recours des écoles européennes.
Řízení o předběžné otázce - Pojem ,soudu členského státu‘ ve smyslu článku 267 SFEU - Rada pro stížnosti evropských škol - Systém odměňování učitelů přidělených k evropským školám - Nepřizpůsobení odměn po snížení hodnoty libry šterlinků - Slučitelnost s články 18 SFEU a 45 SFEU.
Věc C-196/09.
Stanovisko generální advokátky - Sharpston - 16 prosince 2010.
Paul Miles a další proti Écoles européennes.
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Chambre de recours des écoles européennes.
Řízení o předběžné otázce - Pojem ,soudu členského státu‘ ve smyslu článku 267 SFEU - Rada pro stížnosti evropských škol - Systém odměňování učitelů přidělených k evropským školám - Nepřizpůsobení odměn po snížení hodnoty libry šterlinků - Slučitelnost s články 18 SFEU a 45 SFEU.
Věc C-196/09.
ECLI identifier: ECLI:EU:C:2010:777
STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY
ELEANOR SHARPSTON
přednesené dne 16. prosince 2010(1)
Věc C‑196/09
Paul Miles a další
Robert Watson MacDonald
proti
Evropským školám
(Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Radou pro stížnosti evropských škol)
„Definice ,vnitrostátního soudu‘ pro účely článku 267 SFEU – Rada pro stížnosti evropských škol – Zásady rovného zacházení a volného pohybu pracovníků – Systém odměňování učitelů přidělených k evropským školám“
1. Evropské školy jsou oficiálním vzdělávacím zařízením pod společnou kontrolou vlád členských států Evropské unie (dále jen „EU“). Jejich účelem je poskytovat dětem zaměstnanců orgánů EU vícejazyčné a multikulturní vzdělání na úrovni mateřské, základní a střední školy. V současnosti existuje 14 škol, do nichž je celkem přihlášeno přibližně 22 500 žáků(2).
2. Evropské školy byly založeny dvěma dohodami, a sice statutem Evropské školy, podepsaným v Lucemburku dne 12. dubna 1957(3), a Protokolem ze dne 13. dubna 1962 o vytváření evropských škol zakládaných podle statutu Evropské školy, podepsaného v Lucemburku dne 12. dubna 1957(4). Obě dohody byly uzavřeny mezi šesti původními členskými státy. Dne 21. června 1994 byly nahrazeny Úmluvou o statutu evropských škol (dále jen „Úmluva“)(5). Od tohoto okamžiku se orgány Společenství staly stranami daných mezinárodních smluv(6). V současnosti jsou orgány EU a všech 27 členských států stranami Úmluvy(7).
3. Úmluva obsahuje ustanovení týkající se účelu a organizace škol. Upravuje záležitosti jako je pedagogika, institucionální struktura systému evropských škol, orgány zřízené k jeho správě a k řešení sporů týkajících se výkladu a uplatňování Úmluvy.
4. Dalším cílem Úmluvy je zajišťovat příslušnou právní ochranu osob, na které se vztahuje, přičemž za tím účelem se zřizuje Rada pro stížnosti(8).
5. Toto řízení nastoluje důležitou institucionální otázku. Je Rada pro stížnosti oprávněna předkládat Soudnímu dvoru otázky týkající se práva EU? Pokud Soudní dvůr dospěje k závěru, že má pravomoc takovou žádost o rozhodnutí o předběžné otázce projednat, hmotněprávní otázka vznesená v původním řízení bude vyžadovat přezkoumání zásad rovného zacházení a volného pohybu pracovníků v rámci EU.
Právní rámec
Úmluva
6. Třetí bod odůvodnění Úmluvy stanoví, že „[…] systém evropských škol je jediný svého druhu; […] představuje formu spolupráce mezi členskými státy navzájem i mezi členskými státy a Evropskými společenstvími […]“.
7. Článek 1 Úmluvy stanoví, že účelem škol je společné vzdělávání dětí zaměstnanců Evropských společenství.
8. Článek 3 odst. 2 stanoví: „Vyučování zajišťují učitelé přidělení nebo vyslaní členskými státy v souladu s rozhodnutími přijatými Nejvyšší radou podle postupu stanoveného v čl. 12 odst. 4.“
9. Podle článku 7 jsou orgány společnými všem evropským školám Nejvyšší rada, generální tajemník, Rady inspektorů a Rada pro stížnosti.
10. Článek 12 stanoví, že Nejvyšší rada:
„1. stanovuje pracovní řád pro generálního tajemníka, ředitele škol, učitele [...]
[...]
4. a) každý rok na návrh Rad inspektorů určuje vytvářením a rušením míst požadovaný počet učitelů. Zajišťuje spravedlivé rozdělení míst mezi členskými státy. Usnáší se s vládami na otázkách týkajících se vyslání nebo přidělení učitelů pro sekundární stupeň vzdělávání, učitelů pro primární stupeň vzdělávání a pedagogických poradců. Zaměstnanci si zachovají postup v zaměstnání a důchodové nároky zaručené jejich vnitrostátními právními předpisy;
[...]“
11. Článek 25 stanoví: „Rozpočet škol je financován:
1. příspěvky členských států prostřednictvím průběžného vyplácení odměn přiděleným nebo vyslaným učitelům a případně prostřednictvím finančního příspěvku, o kterém jednomyslně rozhodne Nejvyšší rada“.
12. Článek 26 stanoví: “Soudní dvůr Evropských společenství je výlučně příslušný rozhodovat spory mezi smluvními stranami týkající se výkladu a uplatňování této Úmluvy, které nevyřešila Nejvyšší rada.“
13. Článek 27 pojednává o Radě pro stížnosti. Zní takto:
„1. Zřizuje se Rada pro stížnosti.
2. Rada pro stížnosti je výlučně příslušná rozhodovat v prvním a posledním stupni poté, co se vyčerpají všechny správní postupy, jakýkoli spor týkající se uplatňování této Úmluvy na všechny osoby, na které se tato Úmluva vztahuje s výjimkou administrativních a pomocných zaměstnanců, a ohledně právnosti každého aktu nepříznivě působícího založeného na této Úmluvě nebo na předpisech přijatých v jejím rámci, přijatého Nejvyšší radou nebo správní radou školy, při výkonu jejich pravomocí, které jim jsou svěřeny touto Úmluvou. Mají-li tyto spory finanční povahu, má Rada pro stížnosti neomezenou pravomoc.
Podmínky a prováděcí pravidla týkající se těchto řízení stanoví podle okolností pracovní řád pro učitele nebo úprava použitelná na učitele na částečný úvazek nebo obecné školní řády.
3. Členové Rady pro stížnosti jsou osoby, o jejichž nezávislosti není pochyb, a které jsou považovány za způsobilé právníky.
Členy Rady pro stížnosti mohou být jmenovány pouze osoby, které jsou na seznamu sestaveném Soudním dvorem Evropských společenství.
4. Statut Rady pro stížnosti přijme jednomyslně Nejvyšší rada.
Statut Rady pro stížnosti určí počet členů Rady pro stížnosti, postup pro jejich jmenování Nejvyšší radou, délku jejich funkčního období a finanční opatření, která se jich týkají. Statut upřesní fungování Rady pro stížnosti.
5. Rada pro stížnosti přijme svůj jednací řád, který obsahuje ustanovení nezbytná pro uplatňování statutu.
Jednací řád vyžaduje jednomyslné schválení Nejvyšší radou.
6. Rozsudky Rady pro stížnosti jsou pro strany závazné a, nejsou-li stranami vykonány, vynutitelné příslušnými orgány členských států v souladu s jejich vnitrostátními právními předpisy.
7. V jiných sporech, ve kterých jsou školy stranou, jsou příslušné vnitrostátní soudy. Tento článek se především nedotýká příslušnosti vnitrostátních soudů ve věcech občanskoprávní a trestněprávní odpovědnosti.“
Statut Rady pro stížnosti(9)
14. Článek 1 statutu stanoví, že Rada pro stížnosti má šest členů, kteří jsou jmenováni na dobu pěti let na základě seznamu sestaveného za tímto účelem Soudním dvorem. Jejich funkční období je v zásadě automaticky obnovitelné.
15. Článek 2 stanoví, že každý člen Rady pro stížnosti musí učinit následující prohlášení:
„Přísahám [...], že budu vykonávat svou funkci čestně, nezávisle a nestranně a že budu zachovávat tajnost porad.“(10)
16. Článek 3 stanoví, že členové Rady pro stížnosti nesmí vykonávat žádnou politickou nebo správní funkci ani žádnou výdělečnou činnost neslučitelnou s jejich povinností nezávislosti a nestrannosti.
17. Článek 5 stanoví, že člen může být zbaven funkce pouze tehdy, když ostatní členové na plenárním zasedání dvoutřetinovou většinou rozhodnou, že nadále nesplňuje požadované podmínky. Před zbavením funkce má dotčený člen právo být Radou pro stížnosti vyslechnut.
Jednací řád Rady pro stížnosti evropských škol(11)
18. Jednací řád obsahuje ustanovení obdobná ustanovením, kterými se řídí písemné a ústní řízení před Soudním dvorem a Tribunálem. Článek 9 tak stanoví, že veškerá komunikace s účastníkem řízení musí probíhat v jednom z úředních jazyků(12). Podle článků 11 a 12 jsou účastníci řízení, kteří se dostaví k Radě pro stížnosti, zastoupeni právním zástupcem. Články 14 až 19 upravují písemnou část řízení, v jejímž rámci dochází k výměně stížnosti, odpovědi na stížnost, repliky a dupliky; a v návaznosti na ni konání ústní části řízení.
Pracovní řád přidělených zaměstnanců evropských škol použitelný od 1. září 1996(13)
19. Pracovní řád obsahuje ustanovení o pravidlech a podmínkách platných pro zaměstnance přidělené k Evropským školám.
20. Článek 45 stanoví, že odměna vyplácená zaměstnancům se skládá ze základního platu, odměny za přesčasy, rodinných přídavků a dalších příspěvků.
21. Článek 47 uvádí:
„1. Odměna zaměstnance je vyjádřena v eurech
[...]
2. Je vyplácena zaměstnanci v místě a v měně země, kde vykonává svoji činnost.
Odměna vyplácená v jiné měně než v eurech se přepočte směnnými kurzy používanými pro odměňování úředníků Evropských společenství.
3. Na odměnu zaměstnance se použije koeficient vyšší, nižší nebo rovnající se 100 %, jak je stanoven a upraven pro úředníky Evropských společenství.“
22. Článek 49 stanoví:
„1. [...] zaměstnanec má nárok na odměnu odpovídající jeho pracovnímu místu a jeho stupni v platové tabulce odpovídající takovému místu, jak je stanovena v příloze III k tomuto pracovnímu řádu.“(14)
23. V době vzniku projednávaného sporu (duben 2008) stanovil čl. 49 odst. 2 toto:
„a) Příslušné vnitrostátní orgány vyplácejí zaměstnancům vnitrostátní plat a informují ředitele o vyplácených částkách, přičemž upřesní všechny skutečnosti, které byly při výpočtu zohledněny, včetně povinných odvodů na sociální zabezpečení a daní.
b) Škola vyplácí rozdíl mezi odměnou stanovenou v tomto pracovním řádu a protihodnotou všech vnitrostátních příjmů snížených o povinné odvody na sociální zabezpečení. Tato protihodnota se vypočítává v měně země, kde zaměstnanec vykonává svoji činnost, na základě směnných kurzů používaných pro úpravu platů úředníků Evropských společenství.“
24. Článek 49 odst. 2 byl s účinností od 1. července 2008 změněn tak, že umožňuje evropským školám upravit v případě potřeby směnné kurzy mezi eurem a dalšími úředními měnami členských států. K textu tohoto ustanovení byly doplněny následující odstavce:
„Tyto směnné kurzy jsou porovnávány s měsíčními směnnými kurzy používanými při provádění rozpočtu. V případě odchylky rovné nebo vyšší než 5 % zaznamenané u jedné nebo více deviz vzhledem ke směnným kurzům používaných až do této chvíle se od tohoto měsíce provede úprava. Jestliže nebylo dosaženo daného prahu, aktualizují se směnné kurzy nejpozději po 6 měsících.
Jestliže je protihodnota vyšší než činí odměna stanovená tímto pracovním řádem pro kalendářní rok, zůstává rozdíl mezi oběma částkami dotyčnému zaměstnanci.“
25. Článek 79 pracovního řádu stanoví, že proti rozhodnutím ve správní a finanční oblasti může být podáno ke generálnímu tajemníkovi evropských škol (dále jen „generální tajemník“) správní odvolání týkající se legality aktu nepříznivě zasahujícího do právního postavení dotčené osoby. Pokud generální tajemník neodpoví na správní odvolání do pěti měsíců od jeho podání, znamená to, že odvolání bylo implicitně zamítnuto. Proti takovému rozhodnutí lze podat odvolání k Radě pro stížnosti.
26. Příslušná ustanovení článku 80 znějí následovně:
„1. Rada pro stížnosti je výlučně příslušná rozhodovat v prvním a posledním stupni jakýkoliv spor mezi vedením školy a zaměstnanci týkající se legality aktu nepříznivě zasahujícího do jejich právního postavení [...]“
Odstavec 2 stanoví, že před podáním odvolání k Radě pro stížnosti musí být podáno správní odvolání ke generálnímu tajemníkovi na základě článku 79 a musí být přijato výslovné nebo implicitní rozhodnutí o jeho zamítnutí.
Odstavec 5 stanoví: „Odvolání ve smyslu tohoto článku jsou přezkoumána a je o nich rozhodnuto v souladu s podmínkami stanovenými jednacím řádem Rady pro stížnosti.
Odvolání podaná k Radě pro stížnosti nemají odkladný účinek. Má-li však Rada pro stížnosti za to, že to okolnosti vyžadují, může nařídit odklad provádění nebo vykonatelnosti napadeného aktu. Rozsudky Rady pro stížnosti jsou konečné a vykonatelné.“
Smlouva o ES(15)
27. První odstavec článku 12 ES stanoví: „V rámci použití této smlouvy, aniž jsou dotčena její zvláštní ustanovení, je zakázána jakákoli diskriminace na základě státní příslušnosti.“
28. Článek 39 ES stanoví:
„1. Je zajištěn volný pohyb pracovníků ve Společenství.
2. Volný pohyb pracovníků zahrnuje odstranění jakékoli diskriminace mezi pracovníky členských států na základě státní příslušnosti, pokud jde o zaměstnávání, odměnu za práci a jiné pracovní podmínky.
3. S výhradou omezení odůvodněných veřejným pořádkem, veřejnou bezpečností a ochranou zdraví zahrnuje právo:
a) ucházet se o skutečně nabízená pracovní místa;
b) pohybovat se za tím účelem volně na území členských států;
c) pobývat v některém z členských států za účelem výkonu zaměstnání v souladu s právními a správními předpisy, jež upravují zaměstnávání vlastních státních příslušníků;
d) zůstat na území členského státu po skončení zaměstnání za podmínek, které budou předmětem prováděcích nařízení vydaných Komisí.
[...]“
29. Článek 234 ES stanoví:
„Soudní dvůr má pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se:
a) výkladu této smlouvy;
[...]
Vyvstane-li taková otázka před soudem členského státu, může tento soud, považuje‑li rozhodnutí o této otázce za nezbytné k vynesení svého rozsudku, požádat Soudní dvůr o rozhodnutí o této otázce.
Vyvstane-li taková otázka při jednání před soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je tento soud povinen obrátit se na Soudní dvůr.“
Kontext, skutkový stav a řízení
Výpočet platu
30. Podle čl. 49 odst. 1 pracovního řádu dostávají všichni učitelé měsíční plat stanovený v příloze III, vyjádřený v eurech(16).
31. Plat odráží strukturu evropských škol v tom, že odpovědnost za jeho vyplácení je rozdělena mezi členské státy a školy. Přidělený učitel tak po dobu svého přidělení k evropským školám nadále pobírá svůj vnitrostátní plat (podléhající povinným srážkám na daně a sociální zabezpečení)(17). Vnitrostátní plat je převeden na eura s použitím daného směnného kurzu. Protihodnota vnitrostátního platu je poté odečtena od měsíčního platu stanoveného v příloze III pracovního řádu. Rozdíl mezi oběma částkami se nazývá „evropský příplatek“ a evropské školy jej vyplácejí přímo přidělenému učiteli s využitím prostředků pocházejících z rozpočtu EU(18). Evropský příplatek a vnitrostátní plat tvoří společně učitelův základní plat pro účely pracovního řádu.
32. Ke dni 1. červenci 2007 se 1 euro rovnalo 0,67215 GBP. Nicméně od října 2007 došlo ke značnému snížení hodnoty libry vůči euru. Ke dni 1. prosince 2007 se 1 euro rovnalo 0,71475 GBP a ke dni 1. června 2008 0,7866 GBP. Mezi 1. červencem 2007 a 30. červnem 2008 tak libra ztratila přibližně 7,4 % své hodnoty vůči euru.
33. Směnný kurz používaný k výpočtu hodnoty vnitrostátních platů učitelů v eurech byl stanoven každoročně k 1. červenci. Pracovní řád před svou změnou v červenci 2008 neobsahoval žádné ustanovení umožňující okamžitou úpravu kurzu stanoveného k 1. červenci k zohlednění změn směnného kurzu v průběhu roku. Neexistoval tedy žádný mechanismus úprav, který by umožňoval vyrovnání značného snížení hodnoty libry vůči euru mezi říjnem 2007 a červnem 2008.
34. V návaznosti na změnu pracovního řádu od 1. července 2008 lze nyní provést okamžitou úpravu v případě odchylky směnného kurzu rovné nebo vyšší než 5 % ve srovnání se směnným kurzem používaným dříve(19).
Skutkové okolnosti a řízení
35. Od dubna 2008 podal P. Miles a dalších 135 učitelů přidělených Spojeným královstvím k evropským školám ke generální tajemnici správní odvolání podle článku 79 pracovního řádu. V těchto správních odvoláních požadovali úpravu výpočtu části jejich platu představované evropským příplatkem, aby tak bylo vyrovnáno znehodnocení libry vůči euru během období od října 2007 do června 2008. Generální tajemnice dopisem ze dne 7. listopadu 2008 potvrdila, že správní odvolání učitelů zamítla. Dne 15. prosince 2008 učitelé podali proti rozhodnutí generální tajemnice odvolání k Radě pro stížnosti.
36. Robert Watson MacDonald, další žalobce, podal správní odvolání ke generální tajemnici dne 9. května 2008. Dne 9. ledna 2009 rovněž podal proti rozhodnutí generální tajemnice odvolání k Radě pro stížnosti.
37. Všechna odvolání podaná učiteli se týkají výpočtu evropského příplatku v případě britských učitelů, kteří vykonávají činnost v členských státech, jejichž měnou je euro.
Usnesení o předložení předběžných otázek
38. Rada pro stížnosti ve svém usnesení o předložení předběžných otázek uvádí, že článek 26 Úmluvy stanoví, že Soudní dvůr je výlučně příslušný rozhodovat o výkladu a uplatňování Úmluvy ve sporech mezi smluvními stranami, které nevyřešila Nejvyšší rada. Nicméně žádné ustanovení nestanoví výslovně, že Rada pro stížnosti se může obrátit na Soudní dvůr v souvislosti s odvoláním, které projednává.
39. Rada pro stížnosti zdůrazňuje, že jejím úkolem je zajišťovat, aby v záležitostech, které spadají do její pravomoci, bylo právo uplatňováno jednotně. Její rozsudek týkající se odvolání je pro účastníky řízení závazný. Jestliže jej nevykonají, rozsudek je vynutitelný příslušnými orgány členských států. Rada pro stížnosti se domnívá, že vzhledem k tomuto obecnému právnímu rámci (zejména k její povinnosti zajišťovat jednotné uplatňování práva EU v záležitostech, které spadají do její pravomoci), by bylo paradoxní mít za to, že není oprávněna předkládat Soudnímu dvoru otázky na základě článku 234 ES.
40. Rada pro stížnosti tedy chce předložit Soudnímu dvoru následující otázky:
„1. Je třeba článek 234 Smlouvy o ES vykládat v tom smyslu, že takový soud, jakým je Rada pro stížnosti, která byla zřízena článkem 27 Úmluvy o statutu evropských škol, spadá do jeho oblasti působnosti a, jelikož rozhoduje v posledním stupni, je povinen předložit žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru?
2. V případě kladné odpovědi na první otázku, musí být články 12 ES a 39 ES vykládány v tom smyslu, že brání použití systému odměňování, jaký platí u evropských škol, v rozsahu, v němž tento systém, i když výslovně odkazuje na systém použitelný na úředníky Společenství, neumožňuje zcela zohlednit, a to ani retroaktivně, znehodnocení měny, které vede ke snížení kupní síly učitelů vyslaných orgány dotyčného členského státu?
3. V případě kladné odpovědi na druhou otázku, může takový rozdíl v situaci, jaký byl zjištěn mezi učiteli přidělenými k Evropským školám, jejichž odměna je hrazena jak jejich vnitrostátními orgány, tak i Evropskou školou, ve které vyučují, a úředníky Evropského společenství, jejichž odměna je vyplácena výhradně Společenstvím, odůvodňovat, s ohledem na zásady obsažené ve výše uvedených článcích a i když dotčený pracovní řád výslovně odkazuje na služební řád úředníků Společenství, že směnné kurzy určené pro zajištění zachování rovnocenné kupní síly nejsou stejné?“
41. Zástupci učitelů, evropských škol a Evropské komise předložili písemná vyjádření a na jednání konaném dne 9. června 2010 přednesli své řeči.
Posouzení
První otázka
42. První otázka vznáší zásadní problém. Zahrnuje pravomoc Soudního dvora podle článku 234 ES orgány jako je Rada pro stížnosti? Je-li odpověď na tuto otázku záporná, není třeba odpovídat na druhou a třetí otázku.
Týkají se otázky položené Radou pro stížnosti práva EU?
43. Evropské školy tvrdí, že jsou založeny na základě mezinárodních smluv a že tyto smlouvy a opatření a rozhodnutí evropských škol nelze považovat za nedílnou součást práva EU. Systém, kterým se řídí fungování evropských škol, tedy spadá mimo kategorii opatření uvedených v článku 234 ES.
44. Ve věci Hurd(20) vyžadovala otázka položená Soudnímu dvoru posouzení systému odměňování britských učitelů evropských škol, kteří vyučovali ve škole v Culham v Anglii. Nejvyšší rada první evropské školy rozhodla (na zasedání konaném ve dnech 26. a 27. ledna 1957), že zaměstnanci mají platit daň z platu (nebo jeho části) odpovídajícího jejich vnitrostátnímu platu. Naopak příplatky a přídavky vyplácené na základě pracovního řádu jsou osvobozeny od daně. Ve Spojeném království evropské příplatky a vyrovnávací příplatky, které Evropská škola v Culham vyplácela učitelům nemajícím státní příslušnost Spojeného království, nepodléhaly dani z příjmu. Spor v původním řízení ve věci Hurd se týkal toho, zda v případě britských státních příslušníků lze takové platby zdaňovat. Pan Hurd tvrdil, že příplatky vyplácené Evropskou školou v Culham učitelům vyslaným Spojeným královstvím mají být podle práva Společenství osvobozeny od vnitrostátního zdanění. Poukazoval na to, že vzhledem k tomu, že Spojené království v souladu s článkem 3 Aktu o přistoupení Spojeného království Velké Británie a Severního Irska k Evropským společenstvím z roku 1972 přistoupilo k Úmluvě o statutu evropských škol, akceptovalo rozhodnutí přijaté na zasedání ve dnech 26. a 27. ledna 1957. Vláda Spojeného království měla za to, že Soudní dvůr sice může vykládat článek 3 aktu o přistoupení, ale nemá pravomoc vykládat Úmluvy o zřízení evropských škol.
45. Soudní dvůr rozhodl, že není oprávněn vykládat článek 3 aktu o přistoupení pro účely vymezení povinností Spojeného království na základě opatření a rozhodnutí orgánů evropských škol, protože tyto nástroje nespadají do kategorií opatření uvedených v článku 234 ES. Skutečnost, že takové dohody mají spojitost se Společenstvím a fungováním jeho orgánů, neznamená, že mají být považovány za nedílnou součást práva Společenství. Soudní dvůr nicméně usoudil, že – za účelem určení dosahu článku 3 aktu o přistoupení pokud jde o takové nástroje – může být nezbytné určit právní povahu opatření a rozhodnutí orgánů evropských škol, a tudíž je přezkoumat v rozsahu nezbytném pro tyto účely(21).
46. Soudní dvůr své rozhodnutí ve věci Hurd nedávno potvrdil ve věci Komise v. Belgie(22). Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že pracovní řád stanovený Nejvyšší radou evropských škol v souladu s čl. 12 odst. 1 Úmluvy tedy prima facie nespadá do působnosti článku 234 ES.
47. Zdá se mi tedy, že v kontextu projednávané věci má pracovní řád stejné postavení jako ustanovení vnitrostátního práva v žádosti vnitrostátního soudu o rozhodnutí o předběžné otázce. Soudní dvůr nemá pravomoc vykládat je jako takové, ale může dát pokyny k tomu, jak se na ně uplatní právo EU.
48. Krom toho, evropské školy na jednání uznaly, že uplatňují Smlouvu, a připustily, že hmotněprávní otázky předložené Radou pro stížnosti se týkají jejího správného výkladu.
49. Vzhledem k tomu, že otázky 2 a 3 obsahují výslovnou žádost o výklad Smlouvy, mám tedy za to, že pracovní řád lze přezkoumat v rozsahu, v němž je to nezbytné k vyjasnění vznesených otázek týkajících se práva EU.
Je Rada pro stížnosti soudem členského státu ve smyslu článku 234 ES?
50. Podle ustálené judikatury „[p]ro posouzení toho, zda předkládající orgán má charakter soudu ve smyslu článku 234 ES, což je otázka, která spadá výlučně do práva Společenství, bere Soudní dvůr v úvahu všechny skutečnosti, jako je zřízení orgánu na základě zákona, jeho trvalost, závaznost jeho jurisdikce, kontradiktorní povaha řízení, použití právních předpisů orgánem, jakož i jeho nezávislost“(23). Kromě toho jsou vnitrostátní soudy oprávněny obrátit se na Soudní dvůr pouze tehdy, když před nimi probíhá spor a když rozhodují v rámci řízení, které má být ukončeno rozhodnutím, jež má charakter soudního rozhodnutí(24).
51. Komise a učitelé tvrdí, že Rada pro stížnosti má všechny rysy soudu ve smyslu článku 234 ES. Evropské školy připouštějí, že Rada pro stížnosti je soudem, ale poukazují na to, že nejde o soud členského státu, jak vyžaduje znění druhého pododstavce článku 234 ES. Budu se tedy pouze stručně věnovat aspektům, které nejsou sporné, a soustředím se na posledně uvedenou otázku.
52. Rada pro stížnosti je zřízena na základě článku 27 Úmluvy. Je tedy jednoznačně zřízena na základě zákona. Její trvalost lze dovodit z čl. 27 odst. 1, jelikož je zřízena bez jakéhokoliv omezení jejího trvání, přičemž funkční období jejích členů je pět let a lze jej obnovit. Podle čl. 27 odst. 2 je Rada pro stížnosti výlučně příslušná rozhodovat předmětné spory a podle čl. 27 odst. 6 (potvrzeného článkem 80 odst. 5 pracovního řádu) jsou její rozsudky závazné a vynutitelné; z těchto ustanovení jasně vyplývá, že Rada pro stížnosti vykonává soudní činnost. Článek 27 odst. 5 zmocňuje Radu pro stížnosti k přijetí vlastního jednacího řádu za účelem uplatňování statutu a jednací řád, který přijala, předpokládá kontradiktorní řízení.
53. Krom toho je jasné, že Rada pro stížnosti se vyznačuje nezávislostí, což je inherentní úloze rozhodovat(25). Její složení stanoví čl. 27 odst. 3 Úmluvy a články 1, 2, 3 a 5 statutu. Její členové tak musí být osoby, o jejichž nezávislosti není pochyb, vybrané ze seznamu sestaveného Soudním dvorem. Skládají přísahu, že budou jednat nezávisle a nestranně, a nesmí vykonávat žádnou činnost neslučitelnou s touto povinností. Člen může být zbaven funkce pouze tehdy, pokud poté, co byl vyslechnut, dvě třetiny všech jeho kolegů usoudí, že nadále nesplňuje požadované podmínky. Rada pro stížnosti je nadto jednoznačně třetí stranou ve vztahu k orgánu, který přijal napadené rozhodnutí, jelikož jde o orgán oddělený a odlišný od generálního tajemníka.
54. Po ověření toho, že Rada pro stížnosti splňuje všechna kritéria pro označení za soud, se tedy nyní budu věnovat zásadní otázce, zda ji lze považovat za soud členského státu.
55. Evropské školy tvrdí, že článek 234 ES je třeba vykládat doslovně, jako odkazující na soud členského státu – což Rada pro stížnosti rozhodně není.
56. Komise a učitelé poukazují na to, že cílem článku 234 ES je zajistit soudržné a jednotné uplatňování práva EU. Článek 234 ES je tedy třeba vykládat teleologicky a výraz „soud členského státu“(26) vyžaduje široký výklad. V rozsudku Rheinmühlen(27) Soudní dvůr potvrdil, že účelem řízení podle tehdejšího článku 177 Smlouvy o EHS je zajistit, aby právo mělo ve všech členských státech Společenství vždy stejný účinek.
57. Souhlasím s Komisí a učiteli.
58. Již před téměř 30 lety Soudní dvůr poprvé vyložil ustanovení, které se posléze stalo článkem 234 ES, v širším než doslovném smyslu znění druhého pododstavce. Ve věci Broekmeulen(28) Soudní dvůr rozhodl, že odvolací výbor zřízený Královskou nizozemskou společností pro podporu medicíny (dále jen „odvolací výbor“) je třeba považovat za soud členského státu, jestliže uplatňuje právo Společenství a rozhoduje ve věcech spadajících do práva Společenství. Soudní dvůr v rozsudku poukázal na to, že proti rozhodnutím odvolacího výboru nelze podat opravný prostředek k řádným soudům.
59. V projednávané věci je Rada pro stížnosti „výlučně příslušná rozhodovat v prvním a posledním stupni“(29). Vzhledem k tomu, že její rozhodovací pravomoc se vztahuje na práva a povinnosti učitelů, z nichž mnozí v souvislosti s přidělením k různým evropským školám využili svého práva volného pohybu, při rozhodování jí předložených sporů nutně musí – jako je tomu ostatně i v projednávaném případě – uplatňovat právo EU (a dát mu přednost). Stejně jako u odvolacího výboru ve věci Broekmeulen nelze proti rozhodnutím Rady pro stížnosti podat odvolání k řádným soudům žádného členského státu. Podobnost s věcí Broekmeulen je nesporná(30).
60. Ve věci Christian Dior(31) Soudní dvůr přezkoumával, zda – v řízení týkajícím se výkladu směrnice o ochranných známkách(32) – za soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky a který je tedy podle čl. 234 třetího pododstavce ES povinen předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, má být považován nejvyšší vnitrostátní soud Nizozemska nebo soudní dvůr Beneluxu(33). Soudní dvůr opět zvolil teleologický výklad a ohledně soudního dvora Beneluxu uvedl: „Neexistuje žádný důvod pro to, aby takový soud, společný několika členským státům, nemohl předkládat předběžné otázky Soudnímu dvoru stejně jako soudy kteréhokoliv z těchto členských států“. Při učinění tohoto závěru Soudní dvůr vycházel ze dvou hledisek. Zaprvé úkolem soudního dvora Beneluxu bylo zajišťovat, aby právní pravidla společná všem třem zemím Beneluxu byla uplatňována jednotně; a řízení u tohoto soudu bylo incidenčním řízením v rámci řízení u vnitrostátních soudů vedoucích ke konečnému výkladu společných pravidel Beneluxu. Zadruhé výklad umožňující soudnímu dvoru Beneluxu předkládat Soudnímu dvoru předběžné otázky odpovídal účelu článku 234 ES, jelikož zajišťoval jednotný výklad práva Společenství(34).
61. Generální advokát Jacobs se otázce krátce věnoval ve svém stanovisku. Zdůraznil, že „smyslem ustanovení Smlouvy je, aby soud členského státu, jehož rozhodnutí jsou konečná, nesměl rozhodnout o otázce práva Společenství bez rozhodnutí Soudního dvora“.
62. Evropské školy tvrdí, že věc Christian Dior se liší od projednávané věci, jelikož původní řízení bylo v uvedeném případě zahájeno před vnitrostátním soudem (Rechtbank te Haarlem; předběžnou otázku následně předložil nizozemský nejvyšší soud). V projednávané věci nikdy nešlo o spor u vnitrostátního soudu, a tudíž zde není otázka, která by vycházela od vnitrostátního soudu.
63. S tím nesouhlasím. Podle mého názoru by měl Soudní dvůr i v této věci uplatnit teleologický výklad článku 234 ES, a to z následujících důvodů.
64. Zaprvé členské státy společně zřídily Radu pro stížnosti jakožto soudní orgán rozhodující v prvním a posledním stupni o všech záležitostech týkajících se evropských škol, které upravuje Úmluva (nebo opatření přijatá na základě Úmluvy, jako je pracovní řád)(35). Úkolem Rady pro stížnosti je zajišťovat, aby byla právní pravidla stanovená Úmluvou uplatňována jednotně. Její rozhodnutí jsou pravomocná a konečná. Úmluva stanoví, že rozsudky Rady pro stížnosti mají být vykonány příslušnými orgány členských států v souladu s jejich právními předpisy(36).
65. Z toho vyplývá, že Radu pro stížnosti je třeba považovat za soud „společný několika členským státům“. Vzhledem k tomu, že je společný všem členským státům, představuje dokonalé vyjádření tohoto pojmu. Bylo by paradoxní, kdyby se Rada pro stížnosti nemohla při uplatňování práva EU obrátit na Soudní dvůr, zatímco členské státy jsou povinny vykonávat prostřednictvím svých vnitrostátních soudů její rozhodnutí.
66. V této souvislosti podotýkám, že podle článku 26 Úmluvy je Soudní dvůr výlučně příslušný rozhodovat spory mezi smluvními stranami týkající se výkladu a uplatňování této Úmluvy, které nevyřešila Nejvyšší rada(37). Bylo by absurdní, kdyby rovnocenná otázka, která vyvstala v rámci napadení rozhodnutí generálního tajemníka ze strany jednotlivců, nemohla být Radou pro stížnosti rovněž předložena Soudnímu dvoru k závaznému rozhodnutí, pokud se týká výkladu práva EU.
67. Zdá se mi, že lze příhodně učinit paralelu s běžným systémem zavedeným Smlouvami, kde jsou přímé žaloby doplněny žádostmi o rozhodnutí o předběžných otázkách a kde se Soudní dvůr kloní k velkorysému výkladu, aby zachoval jednotu výkladu a zajistil účinnou ochranu.
68. Ve věci Zwartveld(38) si musel Soudní dvůr poradit se „žádostí o soudní spolupráci“ předloženou vnitrostátním soudem, která neodpovídala zcela procesnímu systému zavedenému Smlouvami, vykládanými doslovně. Rechter-commissaris u Arrondissementsrechtbank Groningen (Nizozemsko) vyšetřoval závažné nesrovnalosti týkající se řízení rybího trhu v Lauwersoog, mezi nimi obvinění z porušení vnitrostátních ustanovení přijatých k provedení pravidel Společenství v oblasti rybolovných kvót. Pro účely vyšetřování považoval za podstatné získání kopií, mimo jiného, zpráv vyhotovených inspektory EHS pro rybolov a uvedl, že může být rovněž nezbytné, po seznámení se s těmito dokumenty, dotčené inspektory vyslechnout jako svědky. Komise odmítla zprávy předat s odůvodněním, že jsou součástí spisu týkajícího se právních záležitostí, který Komise projednává. Rechter-commissaris se tedy obrátil na Soudní dvůr a požádal o pomoc na základě Protokolu o výsadách a imunitách Evropských společenství a evropské úmluvy nebo úmluv o vzájemné pomoci (jejichž smluvní stranou Společenství nebylo, ale které považoval za začleněné do právního řádu Společenství, a tedy za nedílnou součást práva Společenství).
69. Soudní dvůr neodmítl žádost jako nepřípustnou. Naopak: v plénu rozhodll(39) že ve Společenství práva musí orgány Společenství dodržovat povinnost loajální spolupráce (která má obzvláštní význam vzhledem k soudním orgánům pověřeným dbát na uplatňování a dodržování práva Společenství). Nutným důsledkem toho je, že Soudní dvůr musí mít možnost přezkoumat, zda tato povinnost byla splněna, a má tedy pravomoc přezkoumat, zda odmítnutí spolupráce s vnitrostátními orgány ze strany orgánu Společenství bylo odůvodněné(40).
70. Soudní dvůr tedy uplatnil tuto pravomoc a nařídil Komisi předložit nezbytné dokumenty a povolit jejím inspektorům, aby se nechali vyslechnout jako svědci, ledaže Komise případné odmítnutí odůvodní „naléhavými důvody souvisejícími s nutností chránit zájmy Společenství“(41).
71. Cením si ochoty Soudního dvora, ve věci Zwartveld, přihlédnout k účelu Smluv a trvat na jeho pravomoci potvrdit důležité zásady práva Společenství a zajistit tak, že Evropská společenství budou nadále „Společenstvím práva“. Během 20 let, které uplynuly od vydání rozsudku Zwartveld, se z Evropských společenství stala Evropská unie a mnoho dalšího se změnilo, ale ústřední význam záruky dodržování pravidel stanovených Smlouvami a souvisejícími nástroji a potvrzení právního státu zůstává nedotčen.
Právo na soudní ochranu
72. Nenapadnutelným důvodem pro použití teleologického výkladu článku 234 ES je to, že je nezbytný k zajištění jednotného a soudržného výkladu práva EU. Rada pro stížnosti by tedy měla být oprávněna předložit Soudnímu dvoru otázky, pokud se domnívá, že k tomu, aby mohla vydat rozsudek, je nutné rozhodnutí ohledně otázky práva EU.
73. Jednotnost a soudržnost práva EU je prvořadým cílem řízení o předběžné otázce. Bylo by zvláštní mít orgán zřízený členskými státy a orgány EU, který rozhoduje s konečnou platností o otázkách práva EU, ale který – při úzkém výkladu pravomoci Soudního dvora podle článku 234 ES – nemůže podávat žádosti o rozhodnutí o předběžných otázkách.
74. Jak to vyjádřil generální advokát Ruiz-Jarabo Colomer ve svém stanovisku ve věci Umweltanwalt von Kärnten(42):
„Článek 234 ES zavádí dialog mezi soudy s cílem zajistit jednotné používání práva Společenství ve všech členských státech. Soudní dvůr dovolil, aby se tohoto dialogu účastnily různorodé subjekty [...] I přes výše uvedené problémy má tato situace určité ospravedlnění. Organizace soudů v Evropě, která se skládá z dvaceti sedmi členských států, zohledňuje různorodé parametry a hlediska. Je obtížné vytvořit obraz, který by popsal společně soudní činnost v tolika státech, což vedlo k tomu, že kritéria rozsudku Vaassen-Goebbels byla vyložena tak obecně a široce. [...]“
75. Krom toho úzký výklad by byl v rozporu s účelem a povahou řízení o předběžné otázce. Byl by pravým opakem ducha soudní spolupráce, jehož význam Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje(43).
76. Podle mého názoru, pokud by Rada pro stížnosti neměla možnost předložit Soudnímu dvoru předběžnou otázku s cílem získat závazné rozhodnutí ve věci práva EU relevantní pro odvolání, které projednává, ohrozilo by to jednotnost a soudržnost práva EU. Odvolatele by to rovněž zbavilo práva na soudní ochranu, jak uznaly Evropské školy na jednání.
77. Vzhledem ke všem těmto okolnostem jsem toho názoru, že na základě teleologického výkladu Rada pro stížnosti spadá do oblasti působnosti článku 234 ES.
Pokud bude tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce prohlášena za přípustnou, mohlo by dojít k nepřijatelnému zvýšení počtu věcí předkládaných Soudnímu dvoru?
78. Lze namítnout, že pokud Soudní dvůr přizná Radě pro stížnosti evropských škol oprávnění předkládat mu otázky týkající se práva EU na základě článku 234 ES, může být zaplaven podobnými žádostmi od dalších orgánů, považovaných doposud za nespadající pod článek 234 ES.
79. Komise zaprvé uvedla, že při poměření rizika potenciálního nárůstu počtu předběžných otázek a potřeby zajistit jednotné uplatňování práva EU by měla převážit posledně uvedená potřeba. Zadruhé zdůraznila, že Rada pro stížnosti je velmi specifickým orgánem. Není pravděpodobně mnoho dalších orgánů, které by se vyznačovaly stejnými charakteristikami, a byly tedy oprávněny podávat žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podle článku 234 ES.
80. Souhlasím s tím.
81. Argument, že připuštění žádostí Rady pro stížnosti o rozhodnutí o předběžných otázkách předkládaných Soudnímu dvoru podle článku 234 ES by vedlo k nadměrné pracovní zátěži Soudního dvora, není založen na žádné právní zásadě. Jestliže při správném výkladu práva Rada pro stížnosti musí mít možnost předkládat předběžné otázky, okolnost, že může dojít k (potenciálnímu a hypotetickému) zvýšení pracovní zátěže Soudního dvora, není platným důvodem pro učinění jiného závěru.
82. Při posledním velkém rozšíření EU v roce 2004 (z 15 členských států na 25) by bylo nemyslitelné tvrdit, že ačkoliv soudy v nových členských státech jsou oprávněny podávat žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, bylo by účelnější, a tedy lepší neumožnit jim to, jinak by byl Soudní dvůr zaplaven prací. Účelnost, jakkoliv může být lákavá, není platným právním argumentem.
83. Krom toho je obtížné, ne-li nemožné najít kdekoliv v rámci systému EU orgány podobné Radě pro stížnosti.
84. Zaprvé všechny smluvní strany Úmluvy o statutu evropských škol (27 členských států a orgány EU) patří do EU. Situace je tak odlišná od dohod, na nichž jsou založeny soudy jako Evropský soud pro lidská práva(44) a panely WTO(45), nebo na jaké může být založen potenciální nový Evropský patentový soud(46). Lze mít za to, že by bylo třeba zvláštního ustanovení, které by umožňovalo takovým mezinárodním soudům podávat žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce tomuto Soudnímu dvoru. Naproti tomu spory, které řeší Rada pro stížnosti, vyvstávají výhradně v rámci EU a týkají se pouze účastníků řízení podléhajících právu EU.
85. Zadruhé členové Rady pro stížnosti jsou jmenováni ze seznamu sestaveného Soudním dvorem a kritéria pro jejich jmenování nejsou nepodobná těm, která platí pro členy Soudu pro veřejnou službu. Oba faktory podtrhují soudní funkci Rady pro stížnosti a její strukturální vazby na právní systém EU.
86. Evropský univerzitní institut (dále jen „EUI“) umožňuje snad nejbližší srovnání. Byl vytvořen na základě mezinárodní úmluvy (dále jen „úmluva o EUI“) z roku 1972 mezi šesti původními členskými státy. Jeho pracovní řád upravuje řízení o stížnostech, přičemž proti rozhodnutím vydaným v tomto řízení je možno odvolání k odvolacímu výboru. Tento odvolací výbor se však liší od rady pro stížnosti například v tom, že není zřízen úmluvou o EUI za účelem řešení sporů. Jestliže je tedy Rada pro stížnosti oprávněna podávat žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podle článku 234 ES, neznamená to nutně, že Soudní dvůr by automaticky musel připustit předběžnou otázku předloženou odvolacím výborem EUI.
87. Stručně řečeno, Rada pro stížnosti a úmluva, kterou byla zřízena, se zdají být pokud ne jedinečné, tedy patřící do kategorie v rámci Evropské unie vzácné. Je vysoce nepravděpodobné, že by Soudní dvůr byl zaplaven žádostmi o rozhodnutí o předběžné otázce od takových orgánů, jako je Rada pro stížnosti. Krom toho, jak jsem zdůraznila, pokud použitelná pravidla nejsou součástí práva EU, úkolem Soudního dvora je pouze poskytnout pokyny k výkladu práva EU v rozsahu, v němž se dotýká uplatnění těchto pravidel.
88. Podle mého názoru by tedy odpověď na první otázku měla být taková, že Rada pro stížnosti evropských škol spadá do oblasti působnosti článku 234 ES a vzhledem k tomu, že rozhoduje v posledním stupni, je nejen oprávněna podat k Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, pokud rozhoduje o otázkách práva EU, ale v zásadě i povinna tak učinit za stejných podmínek, jako kterýkoliv jiný soud, proti jehož rozhodnutí nelze podat opravný prostředek.
Druhá otázka
89. Svou druhou otázkou se Rada pro stížnosti táže, zda článek 12 ES (zakazující diskriminaci na základě státní příslušnosti) nebo článek 39 ES (zaručující volný pohyb pracovníků) bránil systému odměňování platnému v evropských školách v rozhodné době, v rozsahu, v němž tento systém neumožňoval žádnou úpravu ke zohlednění znehodnocení měny, které mohlo vést ke snížení kupní síly některých přidělených učitelů. V tomto ohledu Rada pro stížnosti poznamenává, že dotčený systém „výslovně odkazuje na systém použitelný na úředníky Společenství“.
90. Tato otázka vyvstala v důsledku výrazného snížení hodnoty libry vůči euru mezi 1. červencem 2007 a 1 červencem 2008. Směnný kurz používaný pro platy úředníků Evropských společenství se však během tohoto období nezměnil a nezměnila se ani hodnota (vypočtená a vyjádřená v eurech k 1. červenci 2007) evropského příplatku, na nějž měl nárok každý jednotlivý učitel(47). V důsledku těchto dvou faktorů vnitrostátní plat učitelů vyslaných Spojeným královstvím na místa, kde byli placeni v eurech, ztratil na hodnotě (v eurech), takže se souběžně s tím snížila hodnota celého jejich platu (vnitrostátní část plus evropský příplatek).
91. Učitelé tvrdí, že systém odměňování neumožnil zajistit všem přiděleným učitelům jednotnou kupní sílu. Argumentují tím, že diskriminoval britské učitele v Bruselu ve srovnání (i) s učiteli přidělenými do Bruselu, kteří pobírali vnitrostátní plat v jiné měně než eurech nebo librách, (ii) s britskými učiteli vyučujícími na Evropské škole v Culham, kteří nevyužili svého práva volného pohybu, a (iii) s učiteli, kteří dostávali vnitrostátní plat v eurech.
92. Učitelé krom toho tvrdí, že čl. 49 odst. 2 písm. b) pracovního řádu byl neslučitelný s články 12 ES a 39 ES v tom, že při stanovení evropského příplatku neumožňoval zohlednit pokles hodnoty libry, čímž znevýhodnil britské učitele. Nadto, aby byla v souladu se Smlouvou, změna čl. 49 odst. 2 písm. b) měla mít zpětnou účinnost, aby umožnila úpravu evropského příplatku za celou dobu, které se týká požadavek učitelů (říjen 2007 až červen 2008).
93. Evropské školy tvrdí, že britští učitelé nebyli diskriminováni. Zaprvé zde nebyla žádná skutečná srovnávací skupina – situace učitelů, jejichž vnitrostátní plat byl v librách, byla jiná než situace jejich kolegů, jejichž vnitrostátní plat byl v eurech. Zadruhé systém odměňování nerozlišoval podle státní příslušnosti; uplatňoval se objektivně, a stejným způsobem, na všechny učitele, jejichž vnitrostátní plat byl v jiné měně než euro.
94. Evropské školy připouštějí, že verzi článku 49 odst. 2 písm. b), která platila do 1. července 2008, je možné považovat za nepřímo diskriminační v tom, že neumožňovala zohlednit při stanovení evropského příplatku výrazný pokles směnného kurzu jiných měn než euro. Nicméně tvrdí, že taková diskriminace byla odůvodněná, jelikož směnný kurz byl určen podle objektivních kritérií.
Úvodní poznámky
95. Zákaz diskriminace na základě státní příslušnosti v článku 12 ES je specifickým vyjádřením obecné zásady rovného zacházení a sám je vyjádřen v konkrétní podobě mimo jiné v článku 39 ES pokud jde o volný pohyb pracovníků(48). Tato práva jsou chráněna rovněž v rámci mezinárodní organizace a články 12 ES a 39 ES se vztahují konkrétně na učitele v evropských školách(49). Soudní dvůr rovněž jasně stanovil, že ustanovení, která brání pracovníkům ve výkonu volného pohybu nebo je od něj odrazují, představují překážku, i když se uplatňují nezávisle na státní příslušnosti dotčených pracovníků(50).
96. Přezkoumám tedy zaprvé to, zda dotčený systém vedl k diskriminaci na základě státní příslušnosti nebo jinak porušoval zásadu rovného zacházení; zadruhé, zda bránil některé kategorii učitelů ve výkonu volného pohybu nebo ji od něj odrazoval; a konečně, pokud se to ukáže jako nezbytné, zda byl takový systém přesto odůvodněný.
Vedl dotčený systém k diskriminaci na základě státní příslušnosti nebo jinak porušoval zásadu rovného zacházení?
97. Zákaz diskriminace na základě státní příslušnosti zahrnuje
„[...] nejen přímou diskriminaci na základě státní příslušnosti, ale také všechny nepřímé formy diskriminace, které prostřednictvím použití jiných rozlišovacích kritérií vedou ve skutečnosti ke stejnému výsledku.
Ustanovení vnitrostátního práva musí být považováno za nepřímo diskriminační, pokud se může svou samotnou povahou dotknout více státních příslušníků jiných členských států než tuzemských příslušníků a pokud existuje riziko, že v důsledku toho znevýhodní zejména příslušníky jiných členských států, s výjimkou případu, kdy by bylo objektivně odůvodněné a přiměřené sledovanému cíli.“(51)
98. Obecněji zásada rovného zacházení vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno(52).
99. Ze znění pracovního řádu jasně vyplývá, že nešlo o přímou diskriminaci na základě státní příslušnosti.
100. Ustanovení pracovního řádu nejsou ani ustanoveními vnitrostátního práva, která se mohou svou samotnou povahou dotknout více státních příslušníků „jiných“ členských států než „tuzemských“ příslušníků v klasickém smyslu, jelikož se vztahují na učitele z kteréhokoliv členského státu přidělené ke kterékoliv škole v jednom ze sedmi hostitelských členských států.
101. Nicméně v daném systému lze rozlišit dvě skupiny učitelů a je zjevné, že s nimi bylo – přinejmenším v rozhodné době – zacházeno rozdílně pokud jde o způsob, jakým se mohla vyvíjet hodnota jejich celkového platu v eurech v průběhu roku. První skupina zahrnovala učitele vyslané členským státem patřícím do eurozóny, v jejichž případě se hodnota vnitrostátního platu v eurech neměnila a jejichž celkový plat tedy zůstal během dotčené doby rovný částce uvedené v příloze III pracovního řádu. Druhá skupina zahrnovala učitele vyslané členskými státy stojícími mimo eurozónu, v jejichž případě se hodnota vnitrostátního platu mohla ve větší či menší míře měnit – a skutečně se měnila – podle výkyvů směnného kurzu, takže jejich celkový plat (vnitrostátní plat proměnlivé hodnoty v eurech plus evropský příplatek, jehož hodnota v eurech je stálá) se mohl lišit – a skutečně se lišil – od částky uvedené v příloze III pracovního řádu. Tyto skupiny budu označovat jako „skupina 1“ a „skupina 2“.
102. Je třeba uvést, že rozdíl v zacházení, na který jsem poukázala, se týká nároku učitelů – zaručeného článkem 49 odst. 1 pracovního řádu – na celkový plat, jehož hodnota v eurech je uvedena, pro příslušný stupeň platové tabulky, v příloze III tohoto pracovního řádu. Netýká se kupní síly tohoto platu, kterou pracovní řád nezaručuje a která se bude lišit podle, mimo jiné, míry, v níž učitel může, a chce, pobírat, spořit a využívat část svého platu v členském státě jeho původu v tam platné měně.
103. Je třeba poukázat rovněž na to, že pokud sporný mechanismus porušil zásadu rovného zacházení, protože se srovnatelnými situacemi bylo zacházeno odlišně, nutně došlo rovněž k porušení specifického zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti, jelikož učitelé ve skupině 1 byli přirozeně s velkou pravděpodobností státní příslušníci členských států patřících do eurozóny a učitelé ve skupině 2 byli s velkou pravděpodobností státní příslušníci jiných členských států.
104. Avšak vzhledem k tomu, že dvě skupiny, které jsem vymezila, neodpovídají přesně těm, které byly navrženy jako srovnávací skupiny v průběhu řízení, je nutné krátké vysvětlení.
105. Zaprvé jsou obě skupiny z hlediska zásady rovného zacházení ve srovnatelné situaci?
106. Podle mého názoru je třeba odpovědět kladně. Pracovní řád uvádí platové tabulky v eurech a stanoví, že zaměstnanci mají „nárok“ na tuto odměnu. Všichni učitelé se stejným nárokem jsou tedy ve srovnatelné situaci. Je pravda, že lze činit jistý objektivní rozdíl mezi učiteli, u nichž je místo původu a místo přidělení v různých měnových oblastech, a učiteli, u nichž je místo původu a přidělení v téže oblasti, protože se na ně vztahují různé podmínky při převodu jakékoliv části jejich odměny mezi těmito místy. Nicméně tyto rozdíly – jejichž účinky budou do značné míry záviset na osobních preferencích – nemají vliv na hodnotu odměny, na niž mají nárok, v eurech.
107. Zadruhé, jsou relevantní jiná srovnání?
108. Rada pro stížnosti a Komise vyzvaly Soudní dvůr ke srovnání postavení učitelů s postavením úředníků Evropských společenství. Takoví úředníci se však jmenováním stávají zaměstnanci příslušného orgánu a jsou zcela nezávislí na orgánech členského státu jejich původu. Naproti tomu učitelé zůstávají při svém přidělení k Evropským školám vázáni ke svým vnitrostátním správním orgánům, které jsou i nadále odpovědné za vyplácení jejich vnitrostátního platu. Je pravdou, že čl. 49 odst. 2 písm. b) pracovního řádu odkazuje na „směnné kurzy používané pro úpravu platů úředníků Evropských společenství“. Tím je však pouze určen směnný kurz, který se použije při výpočtu (konkrétně kurz používaný pro provádění souhrnného rozpočtu EU)(53). Systém odměňování učitelů v evropských školách se tím nestává srovnatelným se systémem odměňování úředníků EU.
109. Komise rovněž poukazuje na postavení dočasně přidělených národních odborníků vyslaných k orgánům EU. Ovšem i zde se předmětné situace nezdají být srovnatelné. Celý plat dočasně přidělených národních odborníků hradí jejich vnitrostátní správní orgány, jejichž součástí zůstávají, přičemž orgány platí pouze denní a měsíční příspěvky(54). Naopak v případě učitelů v evropských školách se odměna, na niž mají nárok, skládá z jejich vnitrostátního platu a evropského příplatku. Rozhodující je, že pravidla, která se vztahují na dočasně vyslané národní odborníky, se nijak nesnaží zaručit, že odborníci z různých členských států budou dostávat při svém vyslání stejný celkový plat. Pracovní řád, který se vztahuje na učitele v evropských školách, naproti tomu stanoví, že každý učitel „má nárok“ na plat podle odpovídajícího stupně platové tabulky, uvedený v eurech v příloze III.
110. Pokud jde o učitele, ti navrhli, že učitele přidělené Spojeným královstvím k evropským školám v Bruselu lze srovnat (a) s jinými učiteli ze Spojeného království přidělenými k Evropské škole v Culham, v jejich domovském členském státě, nebo (b) s učiteli přidělenými do Bruselu, kteří dostávají vnitrostátní plat v jiné měně než je euro nebo libra. Obě tyto skupiny však ve skutečnosti spadají do mé „skupiny 2“, se všemi jejímiž členy bylo zacházeno stejně pokud jde o způsob, jakým se hodnota jejich celkového platu vyjádřená v eurech mohla odchýlit – a ve všech případech se ve větší či menší míře odchýlila – od částky uvedené v příloze III pracovního řádu. To, zda je možné rozlišit další podskupiny podle účinku na kupní sílu, je, jak jsem již vysvětlila, irelevantní.
111. Relevantní rozdíl v zacházení s učiteli ve skupině 1 a s učiteli ve skupině 2 je tedy ten, že prvně uvedení dostávali v průběhu sporného období plat, jehož hodnota v eurech byla přesně taková, jakou zaručoval čl. 49 odst. 1 a příloha III pracovního řádu, zatímco učitelé ve skupině 2 byli nutně vystaveni riziku, že jejich odměna se bude od této částky lišit. To, zda realizace tohoto rizika byla ke prospěchu nebo na úkor učitelů z určitého členského státu, je podle mého názoru irelevantní. To, zda britští učitelé ve skutečnosti během příslušného období „ztratili“, zatímco učitelé z jiných členských států mimo eurozónu mohli „získat“, záviselo na výkyvech směnných kurzů, což byly zcela objektivní vnější faktory. Rozhodující je, že učitelům ve skupině 2 reálně hrozilo, že dostanou méně než je zaručená hodnota jejich odměny v eurech, což mohlo být řešeno v rámci systému odměňování stanoveného pracovním řádem, zatímco učitelům ve skupině 1 nic takového nehrozilo.
112. Jsem tedy toho názoru, že sporný systém v rozhodné době porušoval zásadu rovného zacházení, a tím vedl k diskriminaci na základě státní příslušnosti, která je v rozporu s článkem 12 ES.
Bránil sporný systém volnému pohybu nebo od něj odrazoval?
113. Nemohu nicméně souhlasit s tím, že zjištěný nedostatek nějakým způsobem brání výkonu volného pohybu nebo od něj odrazuje.
114. V rámci systému odměňování učitelů přidělených k evropským školám tito učitelé nadále dostávají plat, na nějž již mají nárok, a k tomu evropský příplatek. Zdá se tedy, že v každém případě dostávají při přidělení vyšší odměnu, než by dostávali, kdyby zůstali na svém předchozím místě.
115. Taková vyhlídka zřejmě neodradí žádného učitele od toho, aby požádal o přidělení nebo jej přijal, ledaže by byl celkový plat nižší, než je třeba jak k udržení jeho životního standardu při přidělení, tak k pokrytí trvajících závazků, které může mít v členském státě svého původu, a veškerých nákladů na přesun mezi členskými státy. V projednávané věci nebylo žádné takové riziko uvedeno a nezdá se, že je pravděpodobné. Riziko zjištění, že se hodnota skutečné celkové odměny vyjádřená v eurech liší od této hodnoty v případě jiného učitele ve stejném platovém stupni – což je naopak reálné, a dokonce nevyhnutelné riziko – pravděpodobně nebude mít žádný význam při rozhodování o tom, zda požádat o přidělení nebo jej přijmout. Může být případně zdrojem nevole nebo uspokojení v závislosti na směru odchylky, ale v systému zahrnujícím učitele z 27 členských států se značně se lišícími vnitrostátními platy, kteří jsou různě zařazeni v systému obsahujícím devět platových tabulek, každou s dvanácti platovými stupni, to téměř jistě nijak neovlivní schopnost nebo vůli učitele využít svého práva volného pohybu tím, že požádá o přidělení k evropské škole v jiném členském státě, nebo takové přidělení přijme.
Může být sporný systém odůvodněný?
116. Podle ustálené judikatury je rozdílné zacházení, které představuje nepřímou diskriminaci na základě státní příslušnosti, zakázáno, ledaže je objektivně odůvodněné, způsobilé zaručit uskutečnění legitimního cíle, který sleduje, a nepřekračuje meze toho, co je k dosažení tohoto cíle nezbytné(55).
117. Komise tvrdí, že je nemožné zavést systém odměňování, který zaručuje přesnou rovnost kupní síly učitelů přidělených 27 národními správami k evropským školám. Krom toho v období 1995 až 2008 se posílení a oslabení hodnoty libry vůči euru vyrovnala.
118. Jak jsem však již zdůraznila, srovnání nemůže vycházet z kupní síly, ale musí se omezit na hodnotu celkového platu vyjádřenou v eurech, kterou zaručuje pracovní řád. A nezáleží na tom, zda se změny směnného kurzu v průběhu let vyrušily, jelikož nedostatek systému spočívá v zachování pevného směnného kurzu při výpočtu výše evropského příplatku po dobu jednoho roku.
119. Evropské školy tvrdí, že jak systém platný v rozhodné době, tak změny zavedené od 1. července 2008 byly odůvodněné. Zaprvé systém odměňování musí zohlednit skutečnost, že přidělení učitelé nadále dostávají od 27 národních správ vnitrostátní platy. Zadruhé systém nesmí být zatížen nadměrnými administrativními požadavky, ale musí se snažit fungovat v obecném zájmu všech přidělených učitelů. Zatřetí, i když někteří přidělení učitelé mohou být znevýhodněni, když jejich národní měna vůči euru oslabí, mají rovněž prospěch z jejího posílení, takže systém je zhruba vyvážený.
120. První bod podle mého názoru není relevantní. Jestliže mohl sporný systém odměňování zohlednit skutečnost, že přidělení učitelé dostávají vnitrostátní platy vyplácené 27 správami, při výpočtu evropského příplatku jednou ročně, mohl tak učinit u každého vypláceného platu.
121. Pokud jde o druhý a třetí bod, zdá se být relevantní rozsudek Terhoeve. Jednalo se o to, zda je odůvodněné, aby pracovník, který přesunul své bydliště z jednoho členského státu do druhého za účelem výkonu zaměstnanecké činnosti, platil vyšší pojistné na sociální zabezpečení. Soudní dvůr rozhodl, že není. Konkrétně ani cíl zjednodušení a koordinace vnitrostátních pravidel pro vybírání daní a příspěvků na sociální zabezpečení, ani hlediska administrativní povahy nemohou odůvodnit zásah do základní svobody(56).
122. Mám tedy za to, že systém odměňování, jak byl v rozhodné době stanoven v čl. 49 odst. 2 pracovního řádu, byl v rozporu se zásadou rovného zacházení, zejména s jejím vyjádřením v článku 12 ES, a nemohl být objektivně odůvodněn.
Třetí otázka
123. Svou třetí otázkou se Rada pro stížnosti táže zda, v případě kladné odpovědi na druhou otázku (jak to navrhuji, v rozsahu, v němž se jedná o porušení zásady rovného zacházení, které znamená nepřímou diskriminaci na základě státní příslušnosti), rozdíl v situaci mezi učiteli přidělenými k evropským školám a úředníky EU může odůvodňovat, že směnné kurzy používané pro zajištění zachování rovnocenné kupní síly nejsou stejné.
124. Tato otázka se především zdá být nevhodně formulována, jelikož směnné kurzy používané při výpočtu evropského příplatku učitelů v evropských školách byly v rozhodné době naprosto stejné jako směnné kurzy používané pro výpočet výplaty, v jiné měně než euro, platů úředníků EU – což bylo výslovně uvedeno v čl. 49 odst. 2 písm. b) pracovního řádu.
125. Z obsahu předkládacího usnesení se však zdá, že záměrem bylo poukázat na skutečnost, že u úředníků EU je rovnost kupní síly zajištěna koeficienty podle místa zaměstnání, které jsou stanoveny každý rok ve stejnou dobu jako směnné kurzy, ale mohou být upraveny v případě podstatné změny životních nákladů(57). Nicméně i potom je otázka matoucí, neboť čl. 47 odst. 3 pracovního řádu stanoví: „Na odměnu zaměstnance se použije KOEFICIENT vyšší, nižší nebo rovnající se 100 %, jak je stanoven a upraven pro úředníky Evropských společenství“.
126. Podle mého názoru tedy Soudní dvůr nemůže odpovědět na tuto otázku, jak byla položena.
127. Na základě četby vyjádření učitelů předložených Soudnímu dvoru se zdá být pravděpodobné, že otázka, kterou měla podle přání učitelů Rada pro stížnosti položit, se týkala spíše toho, že ačkoliv se na úředníky EU i učitele u evropských škol vztahují tytéž koeficienty a úpravy, nedotýkají se odměny učitelů stejně jako odměny úředníků, protože úprava koeficientů nemůže zohlednit výkyvy směnného kurzu. V tom případě by zamýšlenou otázkou mohla být ta, zda stejné zacházení s odlišnými situacemi úředníků a učitelů nemůže porušovat zásadu rovného zacházení.
128. To je nicméně pouhá hypotéza, která neodpovídá znění předložené otázky a která by vyžadovala, pokud by měla být přezkoumána, mnohem více informací ohledně uplatňování systému koeficientů na platy učitelů. Za těchto okolností se domnívám, že Soudní dvůr není oprávněn odpovídat na tuto hypotetickou otázku. Chtěla bych pouze dodat, že – jak jsem již uvedla(58) – podle mého názoru není postavení učitelů přidělených k evropským školám srovnatelné s postavením úředníků EU.
Závěry
129. Mám tedy za to, že na otázky Rady pro stížnosti evropských škol je třeba odpovědět takto:
(1) Rada pro stížnosti evropských škol spadá do oblasti působnosti článku 234 ES.
(2) Zásada rovného zacházení a její vyjádření v zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti v článku 12 ES brání uplatnění systému odměňování stanoveného v článcích 45 až 49 Pracovního řádu přidělených zaměstnanců evropských škol.
(3) Soudní dvůr nemůže odpovědět na třetí otázku.
1 – Původní jazyk: angličtina.
2 – Školy jsou rozmístěny takto: pět v Belgii, tři v Německu, jedna v Itálii, dvě v Lucembursku, jedna v Nizozemsku, jedna ve Španělsku a jedna ve Spojeném království.
3 – United Nations Treaties series, svazek 443, s. 129.
4 – United Nations Treaties series, svazek 752, s. 267.
5 – Úř. věst. 1994 L 212, s. 3..
6 – V návaznosti na rozhodnutí Rady 94/557/ES, Euratom ze dne 17. června 1994, kterým se Evropské společenství a Evropské společenství pro atomovou energii zmocňuje podepsat a uzavřít Úmluvu o statutu evropských škol (Úř. věst. 1994 L 212, s. 1). Viz rovněž rozhodnutí Komise 94/558/ESUO ze dne 17. června 1994 o uzavření Úmluvy o statutu evropských škol (Úř. věst. 1994 L 212, s. 15).
7 – Úmluva vstoupila v platnost dne 1. října 2002.
8 – Viz článek 27 Úmluvy uvedený níže v bodě 13.
9 – Přijatý podle čl. 27 odst. 4 Úmluvy a schválený Nejvyšší radou v písemném řízení dne 22. dubna 2004 (dále jen „statut“), k dispozici na internetové stránce evropských škol.
10 – Viz rovněž článek 2 statutu Soudního dvora (Úř. věst. 2008 C 115, s. 210), a článek 5 jeho přílohy I.
11 – Schválený Nejvyšší radou na zasedání konaném dne 1. a 2. února 2005 ( dále jen „jednací řád“), k dispozici na internetové stránce evropských škol.
12 – Konkrétně v jazycích uvedených v příloze II k úmluvě: anglickém, dánském, francouzském, italském, německém, nizozemském, portugalském, řeckém a španělském.
13 – Schválený Nejvyšší radou na jejím zasedání ve dnech 20. a 21 ledna 2009 (dále jen „pracovní řád“), k dispozici na internetové stránce evropských škol.
14 – V současné verzi pracovního řádu jsou platové tabulky uvedeny v příloze IV. Nicméně v rozhodné době byly tabulky uvádějící měsíční plat přidělených zaměstnanců evropských škol v eurech obsaženy v příloze III. V tomto stanovisku tedy odkazuji na přílohu III.
15 – Vzhledem k tomu, že původní řízení bylo zahájeno v době před vstupem Lisabonské smlouvy v platnost, odkazuji na ustanovení Smlouvy v jejich tehdejší podobě. Ustanovení článku 12 ES se nyní nacházejí v článku 18 SFEU; ustanovení článků 39 ES a 234 ES v článku 45 SFEU, respektive 267 SFEU. Před vstupem Amsterodamské smlouvy v platnost v roce 1999 byla ustanovení článku 234 ES obsažena (s odchylkami, které nemají v projednávané věci vliv) v článku 177 Smlouvy o EHS a následně v článku 177 ES. Ve snaze pomoci čtenáři jsem tyto odkazy upravila tak, aby odkazovaly na články Smlouvy podle číslování platného v době, kdy bylo zahájeno původní řízení. Odkazy na Společenství ve starší judikatuře a právních předpisech je nyní samozřejmě třeba vykládat jako odkazy na Evropskou unii.
16 – Všechny odkazy jsou na přílohu III, jak platila v rozhodné době: viz poznámka č. 14 výše.
17 – Článek 25 Úmluvy a čl. 49 odst. 2 písm. a) pracovního řádu: viz bod 11, respektive 23 výše.
18 – Mechanismus je vysvětlen ve věci Hurd, rozsudek ze dne 15. ledna 1986 (44/84, Recueil, s. 29, bod 5).
19 – Viz bod 24 výše.
20 – Uvedené výše v poznámce č. 18.
21 – Rozsudek Hurd, uvedený výše v poznámce č. 18, body 20 a 21.
22 – Rozsudek ze dne 30. září 2010, Komise v. Belgie (C‑132/09, Sb. rozh. s. I‑8695, body 43 a 44).
23 – Usnesení ze dne 14. května 2008, Pilato (C‑109/07, Sb. rozh. I‑3503, bod 22 a uvedená judikatura); viz rovněž rozsudky ze dne 18. října 2007, Österreichischer Rundfunk (C–195/06, Sb. rozh. I–8817, bod 19), a ze dne 10. prosince 2009, Umweltanwalt von Kärnten, (C‑205/08, Sb. rozh. s. I‑11525, bod 35 stanoviska, kde generální advokát Ruiz-Jarabo cituje rozsudek ze dne 30. června 1966, Vaassen-Goebbels, 61/65, Recueil s. 377.)
24 – Rozsudek ze dne 14. června 2001, Salzmann (C–178/99, Recueil, s. I–4421, bod 14).
25 – Viz zejména rozsudek ze dne 19. září 2006, Wilson (C–506/04, Recueil, s. I–8613, body 49 až 53).
26 – Zvýraznění je moje.
27 – Rozsudek ze dne 16. ledna 1974, Rheinmühlen-Düsseldorf (166/73, Recueil, s. 33, bod 2). Viz ne tak dávno rozsudek ze dne 12. června 2008 (Gourmet Classic, C‑458/06, Sb. rozh. s. I‑4207, bod 20).
28 – Rozsudek ze dne 6. října 1981, Broekmeulen (246/80, Recueil, s. 2311, body 16 a 17).
29 – Viz čl. 27 odst. 2 Úmluvy, uvedený v bodě 13 výše.
30 – Viz dále bod 43 a následující, kde reaguji na argument evropských škol. že výklad pracovního řádu se neřídí právem EU.
31 – Rozsudek ze dne 4. listopadu 1997, Parfums Christian Dior (C‑337/95, Recueil, s. I‑6013).
32 – První směrnice Rady ze dne 21. prosince 1988, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách (Úř. věst. 1989 L 40, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 82).
33 – Soudní dvůr Beneluxu byl zřízen smlouvou podepsanou v Bruselu dne 31. března 1965 mezi Belgickým královstvím, Lucemburským velkovévodstvím a Nizozemským královstvím a skládá se ze soudců nejvyšších soudů každého z těchto tří států: viz rozsudek Christian Dior, uvedený výše v poznámce č. 31, bod 15.
34 – Viz rozsudek Christian Dior uvedený výše v poznámce č. 31, bod 21, zvýraznění doplněno; viz rovněž body 22 a 23.
35 – Článek 27 Úmluvy. V záležitostech, které neupravuje Úmluva, jsou příslušné vnitrostátní soudy: viz čl. 27 odst. 7.
36 – Článek 27 odst. 6 Úmluvy.
37 – První žalobu na základě článku 26 Úmluvy podala Komise na konci roku 2009 ve věci C‑545/09, Komise v. Spojené království, kterou nyní Soudní dvůr projednává.
38 – Usnesení Soudního dvora ze dne 13. července 1990 a ze dne 6. prosince 1990, Zwartveld a další (C‑2/88 Imm, Recueil 1990 s. I‑3365 a 4405)..
39 – Ve svém prvním usnesení ze dne 13. července 1990 (uvedeném výše), po obdržení vyjádření osmi členských států, Rady, Evropského parlamentu a Komise.
40 – Viz body 15 až 24 usnesení ze dne 13. července 1990.
41 – Viz body 25 a 26 usnesení ze dne 13. července 1990. Ve druhém usnesení ze dne 6. prosince 1990 Soudní dvůr Komisi nařídil předložit čtyři relevantní zprávy a povolit jejím rybářským inspektorům, aby se nechali vyslechnout jako svědci.
42 – Uvedené výše v poznámce 23, bod 35 stanoviska.
43 – Viz například rozsudek ze dne 12. února 2008, Kempter (C‑2/06, Sb. rozh. s. I‑411, bod 41 a uvedená judikatura).
44 – Signatáři Evropské úmluvy o ochraně lidských práv (dále jen „EÚLP“) jsou jak členské státy EU, tak řada třetích zemí. V návaznosti na přijetí Lisabonské smlouvy má EU podle čl. 6 odst. 2 Smlouvy o EU k EÚLP přistoupit.
45 – Signatáři dohod WTO jsou členské státy, EU a třetí země.
46 – Signatáři navrhované dohody o budoucím Evropském patentovém soudu by byly členské státy, EU a některé třetí země.
47 – Viz článek 1 nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1558/2007 ze dne 17. prosince 2007, kterým se s účinkem od 1. července 2007 upravují odměny a důchody úředníků a ostatních zaměstnanců Evropských společenství a opravné koeficienty použitelné na tyto odměny a důchody (Úř. věst. 2007 L 340, s. 1), respektive článek 1 nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1323/2008 ze dne 18. prosince 2008 , kterým se s účinkem od 1. července 2008 upravují odměny a důchody úředníků a ostatních zaměstnanců Evropských společenství a opravné koeficienty použitelné na tyto odměny a důchody (Úř. věst. 2008 L 345, s. 10).
48 – Viz například rozsudky ze dne 13. října 2005, Parking Brixen (C–458/03, Sb. rozh. I‑8585, bod 48), a ze dne 15. ledna 2002, Gottardo (C–55/00, Recueil, I‑413, bod 21).
49 – Viz rozsudky ze dne 3. října 2000, Ferlini (C‑411/98, Recueil, I‑8081, bod 42), a Hurd (uvedený výše v poznámce č. 18, body 54 a 55).
50 – Viz například rozsudky ze dne 26. ledna 1999, Terhoeve (C‑18/95, Recueil, I‑345, bod 39), a ze dne 1. dubna 2008, Gouvernement de la Communauté française a Gouvernement wallon (C‑212/06, Sb. rozh. I–1683, bod 34).
51 – Viz rozsudek ze dne 13. dubna 2010, Bressol a další (C‑73/08, Sb. rozh. s. I‑2735, body 40 a 41).
52 – Viz naposledy rozsudek ze dne 16. září 2010, Chatzi (C‑149/10, Sb. rozh. s. I‑8489, bod 64).
53 – Článek 63 nařízení Rady (EHS, Euratom, ESUO) č. 259/68 ze dne 29. února 1968, kterým se stanoví služební řád úředníků Evropských společenství a pracovní řád ostatních zaměstnanců Evropských společenství (Úř. věst. L 56, s. 1 až 7), ve znění pozdějších změn.
54 – Viz rozhodnutí Komise K(2008) 6866 v konečném znění ze dne 12. listopadu 2008 o pravidlech platných pro národní odborníky přidělené a národní odborníky odborně se vzdělávající u Komise. Kapitola III, konkrétně článek 17, upravuje odměňování.
55 – Rozsudek Gouvernement de la Communauté française a Gouvernement wallon (uvedený výše v poznámce č. 50, bod 55).
56 – Rozsudek Terhoeve (uvedený výše v poznámce 50, body 44 a 45).
57 – Viz články 64 a 65 služebního řádu úředníků Evropské unie, v nařízení č. 259/68, ve znění pozdějších změn, uvedeném v poznámce č. 53 výše.
58 – Viz bod 108 výše.