Choose the experimental features you want to try

This document is an excerpt from the EUR-Lex website

Document 62009CC0027

    Stanovisko generální advokátky - Sharpston - 14 července 2011.
    Francouzská republika proti People's Mojahedin Organization of Iran.
    Kasační opravný prostředek - Společná zahraniční a bezpečnostní politika - Omezující opatření namířená proti některým osobám a entitám s cílem bojovat proti terorismu - Společný postoj 2001/931/SZBP - Nařízení (ES) č. 2580/2001 - Zmrazení finančních prostředků použitelné vůči skupině zapsané do seznamu vypracovaného, opraveného a změněného Radou Evropské unie - Práva obhajoby.
    Věc C-27/09 P.

    ECLI identifier: ECLI:EU:C:2011:482

    STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY

    ELEANOR SHARPSTON

    přednesené dne 14. července 2011(1)

    Věc C‑27/09 P

    Francouzská republika

    proti

    People’s Mojahedin Organization of Iran

    „Kasační opravný prostředek – Omezující opatření s cílem bojovat proti terorismu – Zmrazení finančních prostředků“






    Obsah


    Úvod

    Právní rámec

    Právní předpisy Evropské unie

    Právní předpisy o lidských právech

    Skutečnosti předcházející sporu

    PMOI

    Události bezprostředně předcházející přijetí dotčeného rozhodnutí, včetně přijetí dotčeného rozhodnutí

    Napadený rozsudek

    Kasační opravný prostředek

    Přípustnost

    Věc samá

    První důvod kasačního opravného prostředku (údajné porušení práv obhajoby)

    Řízení, které vedlo k přijetí dotčeného rozhodnutí: 1) období mezi dnem 7. května 2008 a dnem 9. června 2008

    Řízení, které vedlo k přijetí dotčeného rozhodnutí: 2) období mezi dnem 9. června 2008 a dnem 15. července 2008

    Požadavek na oznámení PMOI

    Druhý a třetí důvod kasačního opravného prostředku

    Druhý důvod kasačního opravného prostředku (údajné porušení čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931)

    Třetí důvod kasačního opravného prostředku (údajné porušení práva na účinnou soudní ochranu)

    První argument: „nezpřístupněné informace nebyly uplatněny“

    Druhý argument: „nezpřístupněné informace byly důvěrné“

    Úloha zastávaná vnitrostátními orgány členských států

    Řízení před Radou

    –       Příslušným vnitrostátním orgánem byl „soudní orgán“

    –       Příslušným vnitrostátním orgánem byl „rovnocenný příslušný orgán“

    Jednací řád Tribunálu

    –       Působnost

    –       Použití důvěrných důkazů

    –       Nutnost respektovat záruky Evropské unie v oblasti lidských práv

    –       Povaha přezkumu, který musí provést soud Evropské unie, a jeho rozsah

    Poslední poznámka

    K nákladům řízení

    Závěry


     Úvod

    1.        Svým kasačním opravným prostředkem se Francouzská republika domáhá, aby Soudní dvůr zrušil rozsudek Soudu prvního stupně (nyní Tribunál)(2) ze dne 4. prosince 2008, People’s Mojahedin Organization of Iran v. Rada, T‑284/08 (dále jen „napadený rozsudek“)(3).

    2.        Uvedeným rozsudkem Tribunál zrušil rozhodnutí Rady 2008/583/ES (dále jen „dotčené rozhodnutí“)(4) v rozsahu, v němž se týkalo People’s Mojahedin Organization of Iran (dále jen „PMOI“). V důsledku uvedeného rozhodnutí bylo v rámci Evropské unie zachováno zmrazení finančních prostředků a jiných finančních a hospodářských zdrojů PMOI.

    3.        Sled událostí, které předcházely vydání napadeného rozsudku, je složitý. Pro snadnější pochopení jsem v tomto stanovisku uvedla hlavní události a zahrnula jsem do něj i podrobnou chronologii v podobě samostatné přílohy.

    4.        Skutečnosti předcházející sporu je třeba chápat v kontextu značného růstu mezinárodního terorismu v posledních letech a reakcí Organizace spojených národů a Evropské unie na hrozbu, kterou takový terorismus představuje a nadále bude představovat.

     Právní rámec

    5.        Dne 28. září 2001 přijala Rada bezpečnosti Organizace spojených národů rezoluci 1373 (2001). Článek 1 této rezoluce stanoví: „[…] všechny státy […] c) bezodkladně zmrazí finanční prostředky a jiné finanční nebo hospodářské zdroje osob, které páchají teroristické činy nebo se je pokusí spáchat nebo se zúčastní takových činů nebo napomáhají jejich spáchání, entit patřících těmto osobám nebo jimi přímo či nepřímo ovládaných a osob nebo entit jednajících jménem nebo na příkaz těchto osob a entit […]“.

     Právní předpisy Evropské unie

    6.        V rámci provedení rezoluce 1373 (2001) v Evropské unii přijala Rada společný postoj 2001/931(5) ze dne 27. prosince 2001.

    7.        Sedmý bod odůvodnění společného postoje 2001/931 zní:

    „K provedení některých z níže uvedených opatření [je] třeba akce Společenství; je nezbytná také činnost členských států, zejména s ohledem na použití určitých forem policejní a justiční spolupráce v trestních věcech.“

    8.        Článek 1 společného postoje 2001/931 stanoví:

    „1. Tento společný postoj se v souladu s následujícími články vztahuje na osoby, skupiny a subjekty [entity], které jsou zapojeny do teroristických činů a jejichž seznam je uveden v příloze.

    2. Pro účely tohoto společného postoje se ,osobami, skupinami a subjekty [entitami] zapojenými do teroristických činů‘ rozumějí

    –        osoby, které páchají teroristické činy nebo se je pokusí spáchat nebo se účastní takových činů nebo napomáhají jejich spáchání,

    –        osoby a subjekty [entity] přímo nebo nepřímo vlastněné nebo kontrolované takovými osobami a osoby, skupiny a subjekty [entity] jednající jménem takových osob, skupin a subjektů [entit] nebo podle jejich pokynů, včetně prostředků odvozených nebo vytvořených z majetku přímo nebo nepřímo vlastněného nebo kontrolovaného takovými osobami, skupinami a subjekty [entitami] a osobami, skupinami a subjekty [entitami] s nimi spojenými.

    3. Pro účely tohoto společného postoje se rozumí ,teroristickým činem‘ některé z následujících úmyslných jednání, které může vzhledem ke své povaze nebo souvislostem závažně poškodit zemi nebo mezinárodní organizaci, definované jako trestný čin podle vnitrostátních právních předpisů, bylo-li spácháno s cílem:

    i)      závažným způsobem zastrašit obyvatelstvo, nebo

    ii)      protiprávně přinutit vládu nebo mezinárodní organizaci, aby jednala určitým způsobem nebo aby se jednání zdržela, nebo

    iii)      závažným způsobem destabilizovat či zničit základní politické, ústavní, hospodářské nebo sociální struktury země nebo mezinárodní organizace:

    a)      útoky ohrožující lidský život s možným následkem smrti;

    b)      útoky ohrožující tělesnou integritu člověka;

    c)      únos nebo braní rukojmí;

    d)      způsobení rozsáhlého poškození vládních nebo veřejných zařízení, dopravního systému, infrastruktury, včetně informačního systému, pevné plošiny na kontinentálním šelfu, veřejného místa nebo soukromého majetku, které může ohrozit lidské životy nebo vyústit ve značné hospodářské ztráty;

    e)      zmocnění se letadla, lodi nebo jiných prostředků veřejné či nákladní dopravy;

    f)      výroba, držení, získání, přeprava, dodání nebo užití zbraní, výbušnin nebo zbraní jaderných, biologických nebo chemických, jakož i výzkum a vývoj biologických a chemických zbraní;

    g)      vypouštění nebezpečných látek, zakládání požárů, vyvolání povodní nebo zavinění výbuchů, jejichž důsledkem je ohrožení lidských životů;

    h)      narušení nebo přerušení dodávek vody, elektrické energie nebo jiného základního přírodního zdroje, jehož důsledkem je ohrožení lidských životů;

    i)      výhrůžka některého jednání uvedeného v písmenech a) až h);

    j)      vedení teroristické skupiny;

    k)      účast na činnostech teroristické skupiny, například dodáváním informací nebo materiálních zdrojů nebo financováním jejích činností jakýmkoli způsobem s vědomím skutečnosti, že taková účast přispěje k trestné činnosti skupiny.

    Pro účely tohoto odstavce se ‚teroristickou skupinou‘ rozumí strukturované sdružení [strukturovaná skupina] více než dvou osob existující po delší dobu, které [která] jedná ve shodě s cílem páchat teroristické činy. ‚Strukturovanou skupinou‘ se rozumí skupina, která není nahodile vytvořena za účelem bezprostředního spáchání teroristického činu, její členové nemusejí mít formálně vymezené úlohy, není nezbytná kontinuita členství ani rozvinutá struktura.

    4. Seznam uvedený v příloze je vypracován na základě přesných informací nebo materiálů v příslušném spisu, ze kterých vyplývá, že příslušný orgán přijal na základě závažných a věrohodných důkazů nebo stop rozhodnutí ve vztahu k dotyčným osobám, skupinám a entitám, které se týká zahájení vyšetřování nebo trestního stíhání za teroristický čin, pokus o spáchání teroristického činu, účast na něm nebo napomáhání k jeho spáchání nebo odsouzení za takové činy. Do seznamu mohou být zahrnuty osoby, skupiny a entity uvedené Radou bezpečnosti Organizace spojených národů jako osoby, skupiny a entity spojené s terorismem a proti nimž Rada bezpečnosti OSN nařídila sankce.

    Pro účely tohoto odstavce se ,příslušným orgánem‘ rozumí justiční [soudní] orgán, nebo pokud justiční [soudní] orgány nemají pravomoc v oblasti, které se týká tento odstavec, rovnocenný příslušný orgán v této oblasti.

    5. Rada zajistí, aby jména fyzických nebo právnických osob, skupin nebo entit uvedených v příloze byla doprovázena dostatečnými údaji umožňujícími účinnou identifikaci určitých fyzických nebo právnických osob, entit nebo organizací, a umožnila tak vyvinění těch, kteří mají stejné nebo podobné jméno.

    6. Jména osob a subjektů [entit] na seznamu uvedeném v příloze se budou pravidelně, nejméně však jednou za šest měsíců, prověřovat s cílem zjistit, zda trvají důvody pro jejich uvedení v seznamu.“

    9.        Článek 4 společného postoje 2001/931 stanoví:

    „Členské státy si vzájemně v co nejširší míře pomáhají prostřednictvím policejní a justiční spolupráce v trestních věcech v rámci hlavy VI Smlouvy o Evropské unii při předcházení teroristickým činům a boji proti nim. Za tímto účelem budou s ohledem na vyšetřování a trestní řízení vedená jejich orgány ve vztahu ke kterékoli z osob, skupin a subjektů [entit] uvedených v příloze na žádost plně využívat všech svých pravomocí v souladu s akty Evropské unie a jinými mezinárodními dohodami, ujednáními a smlouvami, které jsou pro členské státy závazné.“

    10.      Příloha ke společnému postoji 2001/931 nezahrnovala PMOI.

    11.      Vzhledem k tomu, že se Rada domnívala, že za účelem provedení opatření popsaných ve společném postoji 2001/931 je třeba na úrovni Evropské unie přijmout nařízení, přijala nařízení č. 2580/2001 (dále jen „nařízení“)(6).

    12.      Článek 1 odst. 6 nařízení obsahuje následující definici:

    „,kontrolou právnické osoby, skupiny nebo subjektu [entity]‘ se rozumí:

    a)      právo jmenovat nebo odvolávat většinu členů správních, řídících nebo dozorčích orgánů takové právnické osoby, skupiny nebo subjektu [entity];

    b)      jmenování pouze jako výsledek uplatnění svých hlasovacích práv většiny členů správních, řídících nebo dozorčích orgánů nějaké právnické osoby, skupiny nebo subjektu [entity], kteří byli ve funkci během současného a předcházejícího účetního období;

    c)      kontrola většiny hlasovacích práv akcionářů nebo držitelů podílů v této právnické osobě, skupině nebo subjektu [entity] na základě dohody s ostatními akcionáři nebo držiteli podílů nějaké právnické osoby, skupiny nebo subjektu [entity];

    d)      právo výkonu dominantního vlivu nad právnickou osobou, skupinou nebo subjektem [entitou] na základě dohody uzavřené s touto právnickou osobou, skupinou nebo subjektem [entitou] nebo na základě jejich zakládací smlouvy nebo stanov, pokud právní předpisy, kterými se tato právnická osoba, skupina nebo subjekt [entita] řídí, dovolují, aby tato právnická osoba, skupina nebo subjekt [entita] byly předmětem takové dohody nebo takového ustanovení;

    e)      moc vykonávat dominantní vliv podle písmene d), aniž se jedná o držitele tohoto práva;

    f)      právo používat veškerý majetek určité právnické osoby, skupiny nebo subjektu [entity], nebo jeho část;

    g)      řízení podnikání určité právnické osoby, skupiny nebo subjektu [entity] na jednotném základě a zveřejňující konsolidovanou účetní závěrku;

    h)      společná a nerozdílná odpovědnost za finanční závazky určité právnické osoby, skupiny nebo subjektu [entity], nebo ručení za ně.“

    13.      Článek 2 nařízení stanoví:

    „1. Pokud není podle článků 5 a 6 povoleno jinak:

    a)      všechny finanční prostředky a jiné finanční a hospodářské zdroje patřící některé fyzické nebo právnické osobě, skupině nebo subjektu [entitě] uvedeným v seznamu podle odstavce 3 nebo jimi vlastněné nebo držené se zmrazují;

    b)      žádné finanční prostředky ani jiné finanční a hospodářské zdroje nesmějí být ani přímo, ani nepřímo zpřístupněny žádné fyzické ani právnické osobě, skupině nebo subjektu [entitě] uvedeným v seznamu podle odstavce 3 nebo v jejich prospěch.

    […]

    3. Rada jednomyslně vypracuje, přezkoumává a mění seznam osob, skupin a subjektů [entit], na které se vztahuje toto nařízení, v souladu s čl. 1 odst. 4, 5 a 6 společného postoje [2001/931]; tento seznam obsahuje:

    i)      fyzické osoby, které páchají teroristické činy nebo se je pokusí spáchat, účastní se takových činů nebo napomáhají jejich spáchání;

    ii)      právnické osoby, skupiny nebo subjekty [entity], které páchají teroristické činy nebo se je pokusí spáchat, účastní se takových činů nebo napomáhají jejich spáchání;

    iii)      právnické osoby, skupiny nebo subjekty [entity] vlastněné nebo kontrolované jednou fyzickou nebo právnickou osobou, skupinou nebo subjektem [entitou] nebo více fyzickými nebo právnickými osobami, skupinami nebo subjekty [entitami] uvedenými v bodech i) a ii) nebo

    iv)      fyzické nebo právnické osoby, skupiny nebo subjekty [entity] jednající jménem nebo na pokyn jedné fyzické nebo právnické osoby, skupiny nebo subjektu [entity] nebo několika fyzických nebo právnických osob, skupin nebo subjektů [entit] uvedených v bodech i) a ii).“

    14.      Článek 8 nařízení uvádí:

    „Členské státy, Rada a Komise se navzájem informují o opatřeních přijatých na základě tohoto nařízení a předávají si navzájem důležité informace, které mají k dispozici v souvislosti s tímto nařízením [...] a informace týkající se porušení tohoto nařízení, obtíží při jeho uplatňování nebo rozsudků vydaných vnitrostátními soudy.“

    15.      Rozhodnutím 2001/927(7) Rada přijala původní seznam osob, skupin a entit, na které se nařízení vztahovalo. Jméno PMOI v něm nebylo zahrnuto.

    16.      V příloze ke společnému postoji 2002/340 ze dne 2. května 2002(8) Rada stanovila aktualizovaný seznam osob, skupin a entit, na které se vztahoval společný postoj 2001/931. Bod 2 přílohy, nadepsaný „Skupiny a entity“, zahrnoval položku týkající se PMOI, která byla vymezena následovně: „Mujahedin-e Khalq Organisation (MEK nebo MKO), kromě National Council of Resistance of Iran (Národní rada odporu Íránu) (NCRI), také známá jako The National Liberation Army of Iran (Národně osvobozenecká armáda Íránu) (NLA, militantní křídlo MEK) a dále jako People’s Mujahidin of Iran (Mudžáhidové íránského lidu) (PMOI) nebo jako National Council of Resistence (Národní rada odporu) (NCR) nebo jako Muslim Iranian Student’s Society (Muslimská společnost íránských studentů)“. (neoficiální překlad)

    17.      Rozhodnutím 2002/334 rovněž ze dne 2. května 2002(9) přijala Rada aktualizovaný seznam osob, skupin a entit, na které se nařízení vztahovalo. Jméno PMOI bylo uvedeno v tomto seznamu v témže znění, jaké bylo použito v příloze společného postoje 2002/340.

    18.      Podle čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931 a čl. 2 odst. 3 nařízení přijala Rada řadu dalších rozhodnutí, která obsahovala seznam osob, skupin a entit, na které se společný postoj vztahoval. Jméno PMOI bylo nadále uvedeno v přílohách k těmto rozhodnutím.

    19.      Dne 15. července 2008 přijala Rada dotčené rozhodnutí. Jméno PMOI bylo opět uvedeno v příloze uvedeného rozhodnutí.

    20.      Rozhodnutím 2009/62(10), které bylo přijato po vydání napadeného rozsudku dne 4. prosince 2008, přijala Rada aktualizovaný seznam osob, skupin a entit, na které se vztahovalo nařízení č. 2580/2001. Jméno PMOI již nebylo v seznamu uvedeno.

     Právní předpisy o lidských právech

    21.      Článek 15 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen „úmluva“) stanoví:

    „V případě války nebo jakéhokoli jiného veřejného ohrožení státní existence, může každá Vysoká smluvní strana přijmout opatření k odstoupení od závazků stanovených v této Úmluvě v rozsahu přísně vyžadovaném naléhavostí situace, pokud tato opatření nebudou neslučitelná s ostatními závazky podle mezinárodního práva.“

    22.      Článek 47 listiny základních práv Evropské unie (dále jen „listina“)(11), který je nadepsán „Právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces“, stanoví:

    „Každý, jehož práva a svobody zaručené právem Unie byly porušeny, má za podmínek stanovených tímto článkem právo na účinné prostředky nápravy před soudem.

    Každý má právo, aby jeho věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, předem zřízeným zákonem. Každému musí být umožněno poradit se, být obhajován a být zastupován.

    […]“

     Skutečnosti předcházející sporu

     PMOI

    23.      PMOI je íránská politická organizace(12). Byla založena v roce 1965 s původním cílem odporu proti režimu šáha. Aktivně se účastnila protestního hnutí v Íránu, které v konečném výsledku vedlo ke svržení šáha v roce 1979. Poté se rychle dostala do střetu s fundamentalistickým režimem ajatolláha Chomejního. Koncem roku 1981 odešlo mnoho jejích členů a příznivců do exilu, jejich hlavním útočištěm se stala Francie. V roce 1986 je však Francie po jednáních mezi francouzskými a íránskými orgány prohlásila za nežádoucí cizince a vedení PMOI s několika tisíci stoupenců přemístila do Iráku. Zde měli ohromný sklad zbraní, včetně tanků a raketometů, a to až do obsazení této země koaličními silami v roce 2003. Z Iráku poskytovali vojenskou podporu svému hostiteli ve válce proti Íránu až do jejího ukončení. Do roku 2001 vedli násilné operace v Íránu.

    24.      Od roku 2001, a konkrétně od obsazení Iráku v roce 2003, se PMOI neustále snaží o legalizaci svého postavení jako světského, demokratického hnutí s cílem nenásilného svržení současného íránského režimu. Na mimořádném kongresu konaném v Iráku v červnu 2001 PMOI formálně prohlásila, že se rozhodla ukončit veškeré vojenské akce či činnosti v Íránu.

    25.      Teroristická činnost, které se PMOI dříve účastnila, však vedla k tomu, že byla v několika zemích zakázána jako teroristická organizace. Usnesením, které vstoupilo v platnost dne 8. října 1997, Secretary of State (ministryně zahraničních věcí) Spojených států amerických označila PMOI za „zahraniční teroristickou organizaci“ v této zemi(13). Dne 28. března 2001 přijal Secretary of State for the Home department (ministr vnitra, dále jen „Home Secretary“) Spojeného království na základě Terrorism Act 2000 (zákon z roku 2000 o terorismu) usnesení, jehož cílem bylo označit PMOI za teroristickou organizaci zakázanou v tomto členském státě(14).

    26.      Tato činnost vedla rovněž k zásahu proti údajným členům PMOI ve Francii. V dubnu 2001 zahájila „protiteroristická prokuratura“ tribunal de grande instance de Paris (Krajský soud v Paříži) vyšetřování(15) ohledně podezření z trestného činu „zločinné spolčení za účelem přípravy teroristických činů“ na základě zákona č. 96/647 ze dne 22. července 1996. Vyšetřování se rovněž soustředilo na „financování teroristické skupiny“ na základě zákona č. 2001/1062 ze dne 15. listopadu 2001.

    27.      Dne 17. června 2003 byla francouzskou policií provedena domovní prohlídka kanceláří PMOI v Auvers-sur-Oise ve Francii(16). Mnoho osob bylo zadrženo a některé z nich byly zajištěny. Ačkoli byla nalezena značná finanční částka, nebylo zahájeno žádné trestní stíhání.

    28.      Kromě vyšetřování uvedeného v bodě 26 výše vznesla dne 19. března 2007 a dne 13. listopadu 2007 protiteroristická prokuratura doplňující obvinění proti údajným členům PMOI. Tato obvinění se týkala zejména „legalizace přímých nebo nepřímých výnosů z trestných činů podvodu vůči osobám, které obzvláště potřebují ochranu, a organizovaného podvodu“ v souvislosti s teroristickou činností.

    29.      V mezidobí se PMOI ve Spojeném království dne 30. října 2006 odvolala k Odvolací komisi Anglie a Walesu zabývající se případy zakázaných organizací (dále jen „POAC“) proti rozhodnutí Home Secretary, kterým byla odmítnuta její legalizace. Její odvolání vycházelo především ze skutečnosti, že bez ohledu na povahu jejích činností v době, kdy byla zakázána, se od té doby PMOI vzdala terorismu a odmítá násilí.

    30.      POAC svým rozhodnutím vyhověla odvolání PMOI. Rozhodnutí Home Secretary o odmítnutí legalizace PMOI kvalifikovala jako „zatvrzelé“ (perverse).

    31.      Rozsudkem ze dne 7. května 2008(17) Court of Appeal (England and Wales) [odvolací soud (Anglie a Wales)] zamítl žádost Home Secretary, aby mu bylo povoleno podat kasační opravný prostředek proti rozhodnutí POAC, a nařídil Home Secretary, aby PMOI legalizoval.

     Události bezprostředně předcházející přijetí dotčeného rozhodnutí, včetně přijetí dotčeného rozhodnutí

    32.      Před přijetím dotčeného rozhodnutí došlo k řadě událostí, které následovaly rychle či relativně rychle po sobě.

    33.      Dne 9. června 2008 poskytla Francouzská republika Radě to, co nazvala doplňujícími informacemi týkajícími se PMOI, které podle názoru tohoto členského státu odůvodňovaly ponechání PMOI na seznamu osob, skupin a entit, jejichž prostředky byly zmrazeny podle čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 a čl. 2 odst. 3 nařízení.

    34.      Následně se konala řada zasedání pracovní skupiny Rady odpovědné za provedení společného postoje 2001/931 (dále jen „pracovní skupina SP 931“)(18). Po schválení dotčeného rozhodnutí a odůvodnění uvedenou pracovní skupinou dne 4. července 2008 se téhož dne konalo zasedání pracovní skupiny Rady poradců pro zahraniční vztahy (Relex), na kterém bylo dosaženo dohody ohledně znění aktualizované verze dotčeného rozhodnutí. Tato verze byla rozdána Výboru stálých zástupců a tímto výborem schválena dne 9. července 2008. Dotčené rozhodnutí bylo přijato dne 15. července 2008.

    35.      Mezitím usnesením ze dne 23. června 2008, které vstoupilo v platnost dne 24. června 2008, Home Secretary v návaznosti na rozsudek Court of Appeal ze dne 7. května 2008 vymazal jméno PMOI ze seznamu organizací zakázaných podle Terrorism Act 2000 v tomto členském státě.

    36.      Dopisem ze dne 15. července 2008 oznámila Rada dotčené rozhodnutí PMOI. K tomuto dopisu bylo přiloženo odůvodnění(19).

    37.      Je nesporné, že nikdy před přijetím dotčeného rozhodnutí Rada neinformovala PMOI o nových informacích nebo materiálech ve spisu, které podle názoru Rady odůvodňovaly, aby byla PMOI ponechána na seznamu organizací, jejichž prostředky byly zmrazeny podle čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 a čl. 2 odst. 3 nařízení.

     Napadený rozsudek

    38.      Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 21. července 2008 podala PMOI žalobu proti Radě, ve které se domáhala zrušení dotčeného rozhodnutí v rozsahu, v němž se na ni vztahovalo.

    39.      Francouzské republice a Evropské komisi bylo povoleno vstoupit do daného řízení jako vedlejší účastnice.

    40.      V rámci dokazování vydal Tribunál usnesení ze dne 26. září 2008 (dále jen „usnesení ze dne 26. září 2008“), kterým Radě nařídil předložit veškeré dokumenty týkající se přijetí dotčeného rozhodnutí v rozsahu, v němž se týkají PMOI, a jestliže by Rada uvedla, že jsou důvěrné, nebyly by PMOI v této fázi řízení sděleny.

    41.      Rada tomuto usnesení vyhověla ve dvou fázích. Nejprve dne 10. října 2008 předložila odpověď (dále jen „první odpověď na usnesení ze dne 26. září 2008“), k níž bylo přiloženo osm dokumentů. Sedm z nich nebylo kvalifikováno jako důvěrné a bylo řádně sděleno PMOI. Osmý dokument obsahoval důvěrnou verzi jednoho z dokumentů obsažených v jiných přílohách. Nebyl PMOI poskytnut.

    42.      V první odpovědi na usnesení ze dne 26. září 2008 Rada uvedla, že v této fázi není schopna předložit některé další dokumenty, které stanoví nově navrhovaný základ pro zařazení PMOI na seznam a vysvětlují důvody pro její návrh, jelikož byly označeny Francouzskou republikou jako důvěrné, a nemohou být k dispozici v okamžiku předložení odpovědi. Tyto dokumenty byly rozdány pracovní skupině SP 931 v rámci postupu, který vedl k přijetí dotčeného rozhodnutí.

    43.      Tyto další dokumenty byly řádně zahrnuty do přílohy k druhé odpovědi Rady (dále jen „druhá odpověď na usnesení ze dne 26. září 2008“) předložené dne 6. listopadu 2008. V této odpovědi Rada informovala Tribunál, že Francouzská republika po provedení vnitrostátních postupů nutných pro odtajnění dotčených tří dokumentů souhlasila s předáním prvních dvou dokumentů v plném rozsahu; a souhlasila s předáním třetího dokumentu za podmínky vyškrtnutí dvou částí. Tyto části obsahovaly informace uvedené v bodě 3 písm. a) a bodě 3 písm. f) přílohy 3 k odpovědi (dále jen „informace v bodě 3 písm. a)“ a „informace v bodě 3 písm. f)“).

    44.      Rozsudkem ze dne 4. prosince 2008 Tribunál vyhověl žalobě PMOI a uložil Radě náhradu nákladů řízení.

    45.      Před Tribunálem předložila PMOI šest žalobních důvodů. V rozsahu relevantním pro projednávaný kasační opravný prostředek vycházely zaprvé z porušení práv obhajoby tím, že Rada přijala dotčené rozhodnutí, aniž předtím informovala PMOI o nových informacích nebo materiálech ve spisu, které podle názoru Rady odůvodňovaly ponechání PMOI na seznamu osob, skupin a entit, jejichž prostředky byly zmrazeny podle čl. 2 odst. 3 nařízení.

    46.      Tribunál se tímto důvodem zabýval v bodech 36 až 47 napadeného rozsudku.

    47.      V bodě 39 uvedl: „[Tribunál] má za to, že tato argumentace Rady nijak neodůvodňuje tvrzení tohoto orgánu, že nemohl přijmout napadené rozhodnutí postupem dodržujícím práva obhajoby žalobkyně“.

    48.      Konkrétně Tribunál konstatoval, že není nijak prokázána údajná naléhavost. I za předpokladu, že Rada nebyla okamžitě povinna odstranit žalobkyni ze sporného seznamu v důsledku rozhodnutí POAC ze dne 30. listopadu 2007, skončila totiž možnost takové jednání stále odůvodňovat rozhodnutím Home Secretary, které bylo základem původního rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků PMOI, každopádně k 7. květnu 2008, dni vyhlášení rozsudku Court of Appeal. Mezi dnem 7. května 2008 a dnem přijetí napadeného rozhodnutí, tedy 15. červencem 2008, přitom uplynuly více než dva měsíce. V tomto ohledu Rada nevysvětlila, proč nemohla hned po 7. květnu 2008 podniknout kroky s cílem buďto PMOI ze sporného seznamu odstranit, nebo ji na tomto seznamu na základě nových informací ponechat (bod 40).

    49.      Mimoto i za předpokladu, že první poznatky týkající se soudního vyšetřování zahájeného v Paříži v dubnu 2001 byly francouzskými orgány sděleny Radě teprve v červnu 2008, nevysvětluje to, proč tyto nové poznatky nemohly být ihned sděleny PMOI, pokud Rada zamýšlela použít je proti ní (bod 41).

    50.      Ze skutkového i právního hlediska je tedy chybné tvrdit, že po vstupu usnesení Home Secretary ze dne 23. června 2008 o odstranění PMOI ze seznamu v platnost dne 24. června 2008 a po víceméně současném(20) sdělení nových skutečností francouzskými orgány muselo být přijato nové rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků tak naléhavě, že nebylo možno dodržet práva obhajoby žalobkyně (bod 43).

    51.      Tribunál rovněž zamítl argument Rady, že odůvodnění oznámené PMOI po přijetí dotčeného rozhodnutí jí umožnilo výkon jejího práva na soudní opravný prostředek a soudu Společenství provedení přezkumu (body 45 a 46).

    52.      Body 49 až 79 napadeného rozsudku se zabývaly zbývajícími žalobními důvody PMOI, které jsou relevantní pro projednávaný kasační opravný prostředek, a sice důvody vycházejícími 1) z porušení čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 a čl. 2 odst. 3 nařízení a z porušení důkazního břemene a 2) z porušení práva PMOI na účinnou soudní ochranu.

    53.      V bodech 49 až 55 napadeného rozsudku Tribunál odkázal na svou předchozí judikaturu. Konkrétně poté, co Tribunál zdůraznil, že na základě článku 10 ES (nyní nahrazený v podstatě čl. 4 odst. 3 SEU) se vztahy mezi členskými státy a orgány řídí vzájemnou povinností loajální spolupráce (bod 52), zmínil (v bodě 53) svou judikaturu(21), ve které je uvedeno, že v případě použití čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 a čl. 2 odst. 3 nařízení má Rada povinnost „ponechat řešení v co nejvyšší možné míře na posouzení příslušného vnitrostátního orgánu, přinejmenším jedná-li se o soudní orgán, zejména co se týče existence ‚závažných a věrohodných důkazů nebo stop‘, na nichž je rozhodnutí tohoto orgánu založeno“. Tribunál dále uvedl (bod 54), že i když důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že zmrazení finančních prostředků je legálně odůvodněné, přísluší Radě, má tento důkaz „relativně omezený předmět“.

    54.      V bodě 55 napadeného rozsudku Tribunál připomněl svou judikaturu a uvedl, že i když má Rada širokou posuzovací pravomoc stran skutečností, které mají být zohledněny při rozhodování, zda je třeba nařídit zmrazení finančních prostředků, unijní soud zůstává povinen přezkoumat výklad příslušných údajů provedený Radou a „musí ověřit nejen věcnou správnost dovolávaných důkazních materiálů, jejich věrohodnost a soudržnost, musí […] rovněž přezkoumat, zda tyto skutečnosti představují veškeré rozhodné údaje, jež musí být při posuzování situace vzaty v úvahu, a zda lze o ně opřít vyvozené závěry“(22).

    55.      V bodech 56 až 58 napadeného rozsudku Tribunál uvedl:

    „56.      […] [Tribunál] konstatuje, že ani informace obsažené v napadeném rozhodnutí, jeho odůvodnění a oznamujícím dopisu, ani informace obsažené ve dvou odpovědích Rady na [usnesení ze dne 26. září 2008] nesplňují výše připomenuté důkazní požadavky, takže nebylo prokázáno právně dostačujícím způsobem, že napadené rozhodnutí bylo přijato v souladu s ustanoveními čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 a čl. 2 odst. 3 [nařízení].

    57.      Konkrétně Rada [Tribunálu] nesdělila žádnou přesnou informaci ani žádný poznatek ze spisu ukazující, že soudní vyšetřování zahájené protiteroristickou prokuraturou tribunal de grande instance de Paris v dubnu 2001 a dvě doplňující obvinění z března a listopadu 2007 představují s ohledem na žalobkyni, jak to Rada tvrdí, aniž by své tvrzení něčím podepřela, rozhodnutí odpovídající definici čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931.

    58.      V tomto ohledu je třeba v plném znění citovat nejrelevantnější pasáže první odpovědi Rady na usnesení týkající se dokazování ze dne 26. září 2008:

    ‚3.      Za účelem přípravy přijetí dotčeného rozhodnutí Radou – v rozsahu, v němž se týkalo žalobkyně – se konala čtyři zasedání pracovní skupiny SP 2001/931, a to 2. června 2008, 13. června 2008, 24. června 2008 a 2. července 2008. […]

    […]

    6.      Pro potřeby těchto zasedání Francouzská republika rovněž delegacím rozdala tři dokumenty popisující nově navrhovaný základ pro zařazení žalobkyně na seznam a vysvětlující důvody tohoto návrhu. Třetí dokument zčásti obsahoval text, který se stal odůvodněním přijatým Radou a který již tvoří součást spisu v projednávané věci. V době poskytnutí těchto dokumentů byly Francouzskou republikou považovány za důvěrné. Rada Francouzskou republiku informovala o usnesení vydaném [Tribunálem] a tento stát v současnosti zkoumá možnost dotčené dokumenty odtajnit. Rada však byla informována, že z důvodu nezbytnosti dodržet požadavky vnitrostátního práva nebude rozhodnutí o této otázce moci být přijato ve lhůtě stanovené kanceláří [Tribunálu]. Rada tak v tomto okamžiku není schopna vyhovět usnesení [Tribunálu], co se týče uvedených dokumentů, protože není oprávněna je [Tribunálu] poskytnout, a to ani důvěrně. Rada [Tribunál] v tomto ohledu uctivě žádá o pochopení a zavazuje se, že jej bude ihned informovat, jakmile Francouzská republika přijme rozhodnutí o dotčených dokumentech.

    […]

    11.      Rada by zvláště chtěla zdůraznit, že neobdržela žádný další důkaz týkající se soudního vyšetřování vedeného ve Francii nežli ty, které jsou uvedeny v odůvodnění. Rada chápe, že takové doplňující důkazy musejí podle francouzského práva zůstat v průběhu vyšetřování důvěrné. Rada uvedla veškeré podstatné poznatky týkající se vyšetřování, jimiž disponovala pro vyhotovení odůvodnění. Jeden z dokumentů uvedený v bodě 6 obsahoval podrobnější seznam protiprávních skutků, které jsou předmětem vyšetřování, ale na každý z nich se vztahuje obecný popis podaný v odůvodnění (totiž řada protiprávních skutků souvisejících přímo či nepřímo se zločinným spolčením, jehož cílem bylo vážné narušení veřejného pořádku zastrašováním nebo terorem, financování teroristické skupiny a legalizace přímých nebo nepřímých výnosů z trestných činů podvodu vůči osobám, které obzvláště potřebují ochranu, a organizovaného podvodu v souvislosti s teroristickým spolčením).

    12.      Kromě povahy protiprávních skutků, které jsou předmětem vyšetřování, a údajů o datu zahájení vyšetřování a sdělení doplňujících obvinění Rada nedisponuje žádnou jinou informací týkající se tohoto vyšetřování. Rada nebyla informována o přesné identitě vyšetřovaných osob; je jí pouze známo, že tyto osoby jsou domnělými členy žalobkyně, jak uvádí odůvodnění. Nemá ani informace o možném dalším vývoji vyšetřování. V souhrnu, v době přijetí napadeného rozhodnutí Rada nedisponovala žádným jiným důkazem »uplatněným proti žalobkyni« v rámci vyšetřování nežli důkazy již uvedenými v odůvodnění.“

    56.      Tribunál poté pokračoval přezkumem argumentu PMOI, že se vnitrostátní rozhodnutí týkalo údajných členů organizace a nemohlo být rozhodnuto, že se týká organizace samotné, a protiargumentu Rady, že i když se dotčené rozhodnutí týkalo jednotlivců, byla taková situace „logická a přiměřená“, jelikož taková protiprávní jednání nemohou být spáchána samotnou organizací, nýbrž pouze jednotlivci, kteří jsou jejími členy, a že proti PMOI nemůže být vedeno trestní řízení, jelikož nemá právní subjektivitu. Tribunál zaprvé rozhodl, že tato vysvětlení jsou v rozporu s doslovným zněním čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 (bod 64 napadeného rozsudku). Podpůrně Tribunál uvedl, že i za předpokladu, že by takový výklad nebyl správný, Rada neposkytla vysvětlení „zvláštních a konkrétních důvodů“, pro které musejí být v projednávané věci činy připisované jednotlivcům přičítány PMOI samotné. Takové vysvětlení „přitom v projednávané věci zcela chybí“ (bod 65).

    57.      Tribunál pokračoval v bodech 71 až 76 napadeného rozsudku:

    „71.      Konečně [Tribunál] uvádí, že na žádost francouzských orgánů Rada odmítla ‚odtajnit‘ bod 3 písm. a) posledního ze tří dokumentů uvedených v bodě 58 výše[(23)], obsahující ‚shrnutí hlavních bodů odůvodňujících ponechání [PMOI] na evropském seznamu‘ vyhotovené těmito orgány pro některé delegace členských států. Podle výše uvedeného dopisu MZEV Radě ze dne 3. listopadu 2008 dotčené informace ‚mají bezpečnostní povahu týkající se národní obrany, a jsou proto předmětem ochranných opatření určených k omezení jejich šíření podle článku 413-9 trestního zákona‘, takže ,MZEV nemůže povolit jejich sdělení [Tribunálu]‘.

    72.      Pokud jde o tvrzení Rady, podle kterého byla povinna dodržet zásadu důvěrnosti uplatněnou francouzskými orgány, toto tvrzení nevysvětluje, v čem by tato zásada byla porušena sdělením dotyčných poznatků spisu soudu Společenství, zatímco jejich sdělení Radě samotné, a tedy vládám 26 členských států, tuto zásadu neporušilo.

    73.      Každopádně má [Tribunál] za to, že Rada není oprávněna založit své rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků na informacích nebo poznatcích ze spisu sdělených členským státem, jestliže tento členský stát není ochoten povolit jejich sdělení soudu Společenství pověřenému přezkumem legality tohoto rozhodnutí.

    74.      V tomto ohledu je třeba připomenout, že v rozsudku OMIL (bod 154) [Tribunál] již rozhodl, že soudní přezkum legality dotčeného rozhodnutí se vztahuje na posouzení skutečností a okolností dovolávaných k jeho odůvodnění, stejně jako na ověření důkazů a informací, na nichž je toto posouzení založeno, jak to Rada výslovně uznala ve svých písemnostech ve věci, ve které byl vydán rozsudek [Tribunálu] ze dne 21. září 2005, Yusuf a Al Barakaat International Foundation v. Rada a Komise (T‑306/01, Sb. rozh. s. II‑3533), zrušený na základě kasačního opravného prostředku rozsudkem Soudního dvora ze dne 3. září 2008, Kadi a Al Barakaat International Foundation v. Rada a Komise (C‑402/05 P a C‑415/05 P, Sb. rozh. s. I‑0000)[(24)]. [Tribunál] se musí rovněž v tomto ohledu ujistit o dodržování práv obhajoby a požadavku odůvodnění, jakož i případně o opodstatněnosti výjimečných naléhavých důvodů dovolávaných Radou za účelem jejich nerespektování.

    75.      V projednávaném případě se tento přezkum jeví tím spíše nezbytným, že představuje jedinou procesní záruku umožňující zabezpečit spravedlivou rovnováhu mezi požadavky boje proti mezinárodnímu terorismu a ochranou základních práv. Jelikož omezení kladená Radou na práva obhajoby zúčastněných osob musejí být vyvážena striktním, nezávislým a nestranným soudním přezkumem, […] soud Společenství musí mít pravomoc přezkoumávat legalitu a opodstatněnost opatření o zmrazení finančních prostředků, aniž by vůči němu mohlo být namítáno utajení nebo důvěrnost důkazů a informací použitých Radou (rozsudek OMIL, bod 155).

    76.      V projednávané věci má tedy odmítnutí Rady a francouzských orgánů sdělit, dokonce i pouze [Tribunálu], informace obsažené v bodě 3 písm. a) posledního ze tří dokumentů uvedených v bodě 58 výše za následek to, že [Tribunál] nemůže provést přezkum legality napadeného rozhodnutí.“

     Kasační opravný prostředek

    58.      V rámci svého kasačního opravného prostředku proti rozsudku Tribunálu předkládá Francouzská republika tři důvody kasačního opravného prostředku. Podle prvního z těchto důvodů se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když nezohlednil zvláštní okolnosti, za kterých bylo dotčené rozhodnutí přijato. Druhý důvod vychází z toho, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když konstatoval, že soudní vyšetřování zahájené ve Francii nepředstavovalo rozhodnutí odpovídající definici uvedené v čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931. Podle třetího důvodu se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení tím, že rozhodl, že odmítnutí Rady zpřístupnit informace v bodě 3 písm. a) mu neumožňovalo provést přezkum legality dotčeného rozhodnutí a bylo jím porušeno právo na účinnou soudní ochranu. Francouzská republika proto navrhuje, aby byl napadený rozsudek zrušen.

    59.      PMOI zpochybňuje všechny tyto důvody kasačního opravného prostředku a tvrdí, že by kasační opravný prostředek měl být zamítnut.

    60.      Na rozdíl od řízení, ve kterých byly vydány rozsudky OMIL a PMOI I a napadený rozsudek, žádný členský stát ani orgán nepožádal o vstup do řízení jako vedlejší účastník v žádné fázi tohoto kasačního opravného prostředku. V odpověď na písemné otázky položené Soudním dvorem dne 2. června 2010, kterými požádal Radu a Evropskou komisi o předložení vyjádření ohledně praktické zkušenosti s plněním povinností vyplývajících z některých aspektů rozsudku Soudního dvora ve věci Kadi I, Rada předložila písemnou odpověď dne 28. června 2010 a Komise dne 24. června 2010. Tyto odpovědi nejsou nijak užitečné z hlediska analýzy, která následuje, a proto na ně nebudu dále v tomto stanovisku odkazovat.

     Přípustnost

    61.      Před posouzením merita kasačního opravného prostředku je třeba se zabývat zpochybněním jeho přípustnosti ze strany PMOI.

    62.      PMOI v podstatě tvrdí, že jelikož Francie neusilovala o zpochybnění rozhodnutí 2009/62 a jelikož dotčené rozhodnutí, které tomuto rozhodnutí předcházelo, bylo zrušeno a nahrazeno, nemá Francie právní zájem na podání kasačního opravného prostředku. Z toho vyplývá, že opravný prostředek je nepřípustný. Podpůrně je opravný prostředek bezpředmětný a Soudní dvůr by měl odmítnout o něm rozhodnout.

    63.      Tyto argumenty mě nepřesvědčily.

    64.      Zaprvé čl. 56 druhý pododstavec statutu Soudního dvora totiž stanoví, že členské státy i unijní orgány, které se účastnily řízení před Tribunálem jako vedlejší účastníci, mohou podat opravný prostředek, i když se jich rozhodnutí Tribunálu přímo netýká. Jelikož Francouzská republika byla vedlejší účastnicí v řízení v prvním stupni, použije se na ni toto ustanovení přímo v tomto opravném prostředku. I kdyby tomu tak nebylo, Francouzská republika by stále měla právní zájem na podání opravného prostředku na základě třetího pododstavce tohoto článku, který umožňuje členskému státu nebo orgánu podat opravný prostředek proti rozsudku Tribunálu, i když nevstoupily do řízení v prvním stupni.

    65.      Příčina je zřejmá. Výklad a uplatňování práva Evropské unie má prvořadý význam pro členské státy a orgány. Mohou mít velmi vážný právní zájem na zpochybnění výkladu práva Evropského unie provedeného Tribunálem, i když se neúčastnily řízení před ním.

    66.      Je možné platně tvrdit, že i když má Francouzská republika právní zájem na podání tohoto opravného prostředku, je jej třeba nicméně prohlásit za nepřípustný, jelikož je bezpředmětný?

    67.      Nejsem toho názoru.

    68.      Zaprvé, jak Francouzská republika zdůrazňuje, v důsledku napadeného rozsudku bylo vyjmuto dotčené rozhodnutí (přinejmenším v rozsahu, v němž se týkalo PMOI) z unijního právního řádu od okamžiku přijetí rozhodnutí dne 15. července 2008. Pokud by opravnému prostředku bylo vyhověno, v důsledku toho by se rozhodnutí vrátilo do právního řádu pro období mezi 15. červencem 2008 a dnem přijetí rozhodnutí 2009/62, které jej zrušilo (26. ledna 2009).

    69.      Zadruhé a především Francouzská republika má obavy ohledně budoucnosti. Výsledek tohoto opravného prostředku se jí bezprostředně dotýká. Zrušení napadeného rozsudku by Francouzské republice umožnilo – pokud by to považovala za vhodné – zahájit řízení před Radou s cílem opětovného uvedení PMOI na seznam osob, skupin a entit, jejichž prostředky je třeba zmrazit podle čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 a čl. 2 odst. 3 nařízení. I méně příznivé řešení bude stále užitečné. V závislosti na znění rozsudku Soudního dvora bude Francouzská republika vědět, zda například informace poskytnuté Radě před dotčeným rozhodnutím byly z právního hlediska dostatečné nebo zda byly nutné další či odlišné informace. Bude rovněž vyjasněno, jak a na jakém základě je třeba sdělovat důvěrné nebo tajné informace Tribunálu.

    70.      Zdá se mi, že důvod obrany PMOI vycházející z nepřípustnosti je založen na nadmíru restriktivním přístupu ohledně účelu, který je sledován při výkladu práva.

    71.      Domnívám se tedy, že kasační opravný prostředek je přípustný.

     Věc samá

     První důvod kasačního opravného prostředku (údajné porušení práv obhajoby)

    72.      Svým prvním důvodem kasačního opravného prostředku Francouzská republika v podstatě tvrdí, že Tribunál chybně v bodě 47 napadeného rozsudku rozhodl, že dotčené rozhodnutí bylo stiženo vadou spočívající v neoznámení nových informací ve spise PMOI a v neposkytnutí příležitosti PMOI vyjádřit se před přijetím tohoto rozhodnutí Radou.

    73.      Podle Francouzské republiky byla situace vyplývající z usnesení Home Secretary o odstranění jména PMOI ze seznamu zakázaných organizací ve Spojeném království tak naléhavá, že bylo třeba přijmout okamžité kroky proto, aby bylo jméno PMOI ponecháno na seznamu Rady. Čas neumožnil Radě přijmout dotčené rozhodnutí podle postupu, který by jí umožnil sdělit PMOI nové informace(25). Přístup Rady při přijetí dotčeného rozhodnutí byl tedy za daných okolností vhodný.

    74.      Postoj Tribunálu ve vztahu k argumentům, které mu předložila Rada a které byly v podstatě podobné argumentům, které předkládá v tomto opravném prostředku Francouzská republika, lze kvalifikovat jako záporný. Tribunál rozhodl, že argumentace Rady „nijak neodůvod[ňovala] tvrzení tohoto orgánu, že nemohl přijmout [dotčené rozhodnutí] postupem dodržujícím práva obhajoby [PMOI]“ (bod 39 napadeného rozsudku). Pokračoval, že „[nebyla] nijak prokázána údajná naléhavost“. I za předpokladu, že Rada nebyla okamžitě povinna odstranit PMOI ze seznamu v důsledku rozhodnutí POAC ze dne 30. listopadu 2007, skončila totiž možnost takové jednání stále odůvodňovat rozhodnutím Home Secretary každopádně k 7. květnu 2008, dni vyhlášení rozsudku Court of Appeal. Mezi dnem 7. května 2008 a dnem přijetí dotčeného rozhodnutí, tedy 15. červencem 2008, „přitom uplynuly více než dva měsíce“ (bod 40). I za předpokladu, že nové informace byly Radě sděleny teprve v červnu 2008, nevysvětlovalo to, proč tyto informace Rada hned nesdělila PMOI (bod 41).

    75.      Toto stanovisko je třeba přezkoumat podrobně.

     Řízení, které vedlo k přijetí dotčeného rozhodnutí: 1) období mezi dnem 7. května 2008 a dnem 9. června 2008

    76.      Pokud jde o toto období, situaci lze popsat jednoduše. Přinejmenším se na úrovni Rady nezdá, že by se událo cokoliv významného. Francouzská republika ve své replice vysvětluje, že důvodem, proč nemohly být nové informace poskytnuty do 9. června 2008, bylo, že francouzské orgány činné v trestním řízení musely tyto informace nejprve zveřejnit. Před tímto dnem se na tyto informace vztahovala tzv. „tajnost vyšetřování“.

    77.      Z tohoto důvodu nebyl jeden měsíc z dvouměsíční lhůty, která je teoreticky k dispozici pro přijetí rozhodnutí, využit proto, aby byl urychlen rozhodovací proces v rámci samotné Rady. Dodala bych, že to samé platí ohledně období ode dne přijetí rozhodnutí POAC ze dne 30. listopadu 2007 – které, i když bylo možné jej napadnout opravným prostředkem, přinejmenším způsobilo, že s velkou pravděpodobní již nebude nadále možné uvádět PMOI na seznamu na základě informací poskytnutých Spojeným královstvím – do 6. května 2008. Je třeba uvést, že ztrátu času jednou kvůli nečinnosti lze považovat za nehodu, ale ztráta času dvakrát už vypadá jako nedbalost. Je-li to možné, je třeba takovému výsledku zabránit.

    78.      Podle mého názoru mohlo být skutečně této ztrátě času za daných okolností zabráněno(26).

    79.      I když odpovědnost za přijetí rozhodnutí týkajících se uvedení do seznamu, a tedy řízení, která vedou k přijetí těchto rozhodnutí, nese Rada, tento orgán nicméně nemůže jednat bez přispění a účasti členských států.

    80.      Z článku 4 společného postoje 2001/931 a z článku 8 nařízení jasně vyplývá, že členské státy jsou povinny se podílet na boji proti terorismu. Tyto státy mají samozřejmě obecnou povinnost loajální spolupráce stanovenou v čl. 4 odst. 3 SEU. Tato zásada se použije obecně a je uložena zejména v rámci policejní a soudní spolupráce v trestních věcech(27).

    81.      Domnívám se, že z těchto požadavků vyplývá, že je-li osoba, skupina nebo entita uvedena na seznamu, členské státy mají povinnost se vzájemně informovat, jakož i informovat Radu o vývoji v rámci svých systémů, z něhož vyplývá, že důvod pro uvedení určité osoby, skupiny nebo entity na seznam jako zakázané organizace, zanikl nebo konkrétně může dojít k jeho zániku. Jakmile jsou členské státy informovány v tomto smyslu, mají následně povinnost předložit Radě jakýkoliv materiál, o který se chtějí nebo se mohou chtít opírat s cílem, aby byl dotčený zápis v seznamu zachován. Vzhledem k tomu, že některé záležitosti mohou být naléhavé, jsou členské státy povinny tak učinit co nejrychleji, aby tím usnadnily úlohu Rady a současně zajistily dodržení práv obhajoby.

    82.      V projednávané věci se zdá, že k takovéto rychlé spolupráci bohužel nedošlo.

     Řízení, které vedlo k přijetí dotčeného rozhodnutí: 2) období mezi dnem 9. června 2008 a dnem 15. července 2008

    83.      Díky úplným a aktualizovaným informacím bude moci Rada lépe přijmout rozhodnutí s minimálním zpožděním. Poté musí samozřejmě sledovat řádná řízení, která vedou k přijetí rozhodnutí.

    84.      Než se vrátím k přezkumu sledu událostí, které vedly k přijetí dotčeného rozhodnutí, může být užitečné tento přezkum krátce přerušit a přezkoumat právní kritérium, které takové rozhodnutí musí splňovat proto, aby obstálo při žalobě u soudů Evropské unie, a co toto kritérium naopak znamená z hlediska řízení Rady.

    85.      V této souvislosti je třeba uvést prohlášení Tribunálu v bodě 55 napadeného rozsudku, že při přezkumu rozhodnutí o zmrazení prostředků musí unijní soud „ověřit“ nejen věcnou správnost dovolávaných důkazních materiálů, jejich věrohodnost a soudržnost, ale musí rovněž „přezkoumat“, zda tyto skutečnosti představují veškeré rozhodné údaje, jež musí být při posuzování situace vzaty v úvahu, a zda lze o ně opřít vyvozené závěry.

    86.      Toto (dvojí) kritérium stanovené soudem Evropské unie se týká platnosti jakéhokoliv rozhodnutí přijatého Radou v oblasti zmrazení prostředků. Dané rozhodnutí musí toto kritérium splňovat. V opačném případě to může vést ke zrušení rozhodnutí v návaznosti na žalobu podanou k Tribunálu.

    87.      Pokud jde o požadavek na ověření věcné správnosti, věrohodnosti a soudržnosti důkazních prostředků, přezkoumám otázky týkající se povahy a intenzity přezkumu, který je Rada povinna provést, dále(28). V této fázi analýzy pouze uvádím, že se zdá, že tomuto kritériu není třeba nic vytknout.

    88.      Druhý z těchto aspektů se týká rozsahu daných důkazů. Autor rozhodnutí je povinen stanovit, zda důkazy, které má k dispozici, obsahují všechny relevantní informace, které je třeba zohlednit za účelem posouzení situace, a zda lze o tyto důkazy opřít tvrzení, že se dotčená osoba, skupina nebo entita účastnila na spáchání teroristických činů nebo napomáhala k jejich spáchání nebo se na ni jiným způsobem vztahuje společný postoj 2001/931 nebo nařízení.

    89.      Z toho vyplývá, že je Rada povinna plně zohlednit veškeré jí předložené materiály, jelikož je povinna zajistit, že daný materiál obsahuje veškeré poznatky, které jsou relevantní, a že poskytnuté informace odůvodňují rozhodnutí o zmrazení prostředků. Navíc je Rada povinna při přijímání svého rozhodnutí osobě, skupině nebo entitě, kterých se má dané rozhodnutí dotýkat, sdělit veškeré důkazy, na kterých hodlá založit své rozhodnutí, a řádně zohlednit vše, co jí bylo sděleno v odpovědích(29), s výjimkou případu, kdy se jedná o původní rozhodnutí(30), a s výhradou otázek, které se vztahují k důvěrným důkazům(31).

    90.      V jakém rozsahu řízení provedená Radou v projednávané věci splňovala tyto požadavky?

    91.      Z odpovědí Rady Tribunálu v návaznosti na usnesení ze dne 26. září 2008 vyplývá následující:

    –        zaprvé se zdá, že zasedání pracovní skupiny SP 931 se konalo dne 13. června 2008. Zápis z tohoto zasedání uvádí, že byly prostudovány nové informace (týkající se PMOI). Byl rozdán návrh odůvodnění;

    –        následující zasedání této pracovní skupiny se konalo dne 24. června 2008. Zápis z tohoto zasedání uvádí, že byly předloženy další informace (týkající se opět PMOI) a že si členské státy vyžádaly delší čas pro jejich přezkum;

    –        v zápise z následného zasedání konaného dne 2. července 2008 je uvedeno, že ve světle poskytnutých dodatečných informací a s přihlédnutím ke změněnému odůvodnění, které bylo rozdáno, byla delegacím poskytnuta lhůta do 4. července 2008 pro uvedení, zda mají námitky proti tomu, aby PMOI byla na navrhovaném novém základě zařazena do seznamu;

    –        dále se zdá, že dne 4. července 2008 se konalo zasedání pracovní skupiny Rady poradců pro zahraniční vztahy (Relex), na kterém bylo dosaženo dohody ohledně znění dotčeného rozhodnutí;

    –        uvedené znění bylo poté rozdáno Výboru stálých zástupců a tímto výborem schváleno dne 9. července 2008;

    –        dotčené rozhodnutí bylo přijato dne 15. července 2008.

    92.      Bez ohledu na úlohu členských států v daném řízení zůstává v projednávané věci skutečností, že do 9. června 2008 Francouzská republika nesdělila nové informace a nové materiály Radě. Proto, aby se použil čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931, musí být Radě na začátku poskytnuty „přesné informace nebo materiály v příslušném spisu, ze kterých vyplývá, že příslušný orgán přijal rozhodnutí“. Před 9. červnem 2008 tedy Rada neměla k dispozici nic, na základě čeho by mohla zahájit řízení, které vedlo k přijetí dotčeného rozhodnutí.

    93.      Dodávám, že z dokumentů předložených Radou v odpovědi na usnesení Tribunálu ze dne 26. září 2008 vyplývá, že konečné informace, na nichž bylo založeno dotčené rozhodnutí, nebyly Radě poskytnuty ani posouzeny její pracovní skupinou před zasedáním konaným dne 2. července 2008. Domnívám se, že by nebylo vhodné, aby Rada sdělila informace PMOI dříve, než se ukáže nepochybné, že sdělované údaje představují všechny (a skutečně nic jiného než) informace, které budou relevantní pro Radu při jejím rozhodování.

    94.      I když je přinejmenším možné, že jeden či několik aspektů řízení provedeného Radou poté, co Francouzská republika poskytla nové informace a materiály dne 9. června 2008, mohlo být při zpětném pohledu urychleno, domnívám se, že takové urychlení by pravděpodobně nemělo značný dopad na celkový časový rámec(32). Neshledávám, že by řízení provedené Radou mohlo být kvalifikováno jako věcně chybné v tom smyslu, že nebylo vedeno dostatečně rychle.

    95.      Zdá se mi zejména, že závěry Tribunálu nezohledňují způsob, jakým musí Rada v praxi postupovat. Dotčené rozhodnutí muselo být přijato jednomyslně. Dotčených zasedání se účastnili zástupci členských států. Lze se rozumně domnívat, že tito zástupci potřebovali pokyny od svých vnitrostátních orgánů nebo vlád. Řízení je ze své povahy zdlouhavé (ne-li těžkopádné). Ze zápisů z dotčených zasedání vyplývá, že okamžité rozhodnutí nebylo v této věci možné. Kromě nutnosti zajistit, aby všechny členské státy souhlasily s návrhem rozhodnutí, si Rada musela před přijetím konečného rozhodnutí prostřednictvím svých útvarů (včetně zejména svého právního útvaru) vytvořit názor na to, zda je pravděpodobné, že rozhodnutí obstojí při přezkumu Tribunálem v případě podání žaloby proti tomuto rozhodnutí.

    96.      Docházím proto k závěru, že Tribunál chybně rozhodl, že Rada měla dost času, jestliže dotčené rozhodnutí mělo být přijato podle časového rámce stanoveného Radou v projednávané věci, oznámit PMOI nové informace a nové materiály obdržené od Francouzské republiky a poskytnout PMOI příležitost předložit vyjádření. Následně přezkoumám, zda daný časový rámec byl skutečně omezujícím faktorem, jak tvrdila Rada ve svém vyjádření před Tribunálem(33).

     Požadavek na oznámení PMOI

    97.      Mohla se Rada oprávněně domnívat, že před přijetím dotčeného rozhodnutí nemusí oznámit PMOI nové informace a poskytnout jí příležitost k vyjádření?

    98.      Pokud připustíme, že Rada nebyla schopna jednat mnohem rychleji během období mezi dnem 9. června 2008, kdy obdržela relevantní informace od Francouzské republiky, a dnem 15. července 2008, kdy přijala dotčené rozhodnutí, otázkou zůstává, zda byla Rada oprávněna přijmout dotčené rozhodnutí, aniž předtím informovala PMOI a poskytla jí příležitost se vyjádřit.

    99.      Podle mého názoru k tomu oprávněna nebyla.

    100. Judikatura v podstatě stanoví, že je-li rozhodnutí o zmrazení prostředků přijímáno poprvé, musí mít takové rozhodnutí ze své povahy možnost využít účinku překvapení a musí se uplatnit s okamžitou účinností. Nemůže být tedy oznámeno před svým provedením(34). Jinak je tomu v případě následného rozhodnutí o zmrazení stejných prostředků. Účinek překvapení zde již není relevantní. Takovému rozhodnutí musí předcházet nová možnost slyšení a případně sdělení nových důkazů(35).

    101. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o zmrazení prostředků PMOI bylo v platnosti od 3. května 2002(36), je zjevné, že dotčené rozhodnutí představovalo následné rozhodnutí, a nikoliv původní rozhodnutí. Na základě přímého použití této judikatury měly být proto nové důkazy sděleny PMOI a PMOI měla být poskytnuta příležitost se k nim vyjádřit a uplatnit své stanovisko.

    102. Nelze ani tvrdit, že jelikož dotčené rozhodnutí vycházelo z nových informací, začala běžet nová lhůta, v důsledku čehož nebylo předchozí oznámení nutné. Relevantní není otázka, zda byly informace nové, ale zda se vztahovaly k prodloužení stávajícího rozhodnutí o zmrazení prostředků či k přijetí rozhodnutí o zmrazení prostředků poprvé. Dotčené rozhodnutí se týkalo prodloužení rozhodnutí o zmrazení. Překvapení tedy nebylo nutné, ani relevantní.

    103. Z pohledu PMOI je zásadní ochrana, která je poskytována požadavkem na oznámení a právem vyjádřit se před přijetím dotčeného rozhodnutí. Je proto podstatná pro její práva obhajoby. Z toho podle mého názoru vyplývá, že Tribunál správně zamítl v bodech 46 a 47 napadeného rozsudku argument Rady, že zájmy PMOI byly dostatečně zohledněny tím, že rozhodnutí bylo PMOI oznámeno po jeho přijetí a že PMOI byla v tomto okamžiku poskytnuta příležitost se vyjádřit. Bez ohledu na otázku naléhavosti Rada prostě není oprávněna jednat bez ohledu na práva obhajoby dotčené strany způsobem, kterým učinila.

    104. Jak tedy měla Rada postupovat?

    105. Situace, které Rada čelila, se dotýkala třech kategorií zájmů. Zaprvé se jednalo o zájmy PMOI. Zadruhé se jednalo o zájmy Rady, která byla podle mého názoru oprávněna přijmout opatření k tomu, aby v co největším rozsahu zajistila, aby dotčené rozhodnutí nebylo možné zpochybnit na základě toho, že bylo přijato ve spěchu nebo při nedostatku řádné péče. Zatřetí se jednalo o zájmy ostatních osob, skupin nebo entit, jejichž jména byla uvedena na seznamu v příloze k rozhodnutí 2007/868(37) (rozhodnutí, které bezprostředně předcházelo dotčenému rozhodnutí). Tyto strany byly oprávněny dovolávat se povinnosti uložené Radě v čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931 prověřovat jména osob, skupin a entit, jejichž prostředky byly zmrazeny, „pravidelně, nejméně však jednou za šest měsíců“, s cílem zjistit, zda trvají důvody pro jejich uvedení v seznamu.

    106. Rada zjevně musela vyvážit tyto zájmy.

    107. Již jsem uvedla, že se domnívám, že řízení, ve kterém Rada přijala dotčené rozhodnutí, nebylo věcně chybné.

    108. Pokud jde o osoby, skupiny a entity, jejichž jména byla uvedena na seznamu kromě PMOI, zdá se mi, že Rada správně považovala prověřování seznamu uvedeného v rozhodnutí 2007/868 za záležitost, kterou je třeba se zabývat přednostně. Pokud by muselo být přijetí nového rozhodnutí odloženo o čas nutný pro oznámení PMOI a pro její vyjádření, mohla by být Rada správně kritizována za to, že nedodržela tuto přednost (a tedy, že nedodržela zájmy těchto ostatních stran).

    109. Zbývá PMOI.

    110. Argumenty Rady před Tribunálem týkající se naléhavosti vycházely především z předpokladu, že neexistovalo žádné řízení, na základě kterého by Rada mohla oddělit PMOI od zbývajících osob, skupin nebo entit a přijmout různá rozhodnutí ve vztahu ke každé z nich.

    111. Nevidím žádný důvod, proč by tomu tak mělo být.

    112. Domnívám se, že Rada mohla zaprvé přijmout rozhodnutí ve vztahu ke zbývajícím osobám, skupinám nebo entitám, které by respektovalo časový rámec stanovený v čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931. Zadruhé a za účelem ochrany práv obhajoby PMOI mohla Rada odložit přijetí rozhodnutí ve vztahu k PMOI do té doby, než by měla příležitost provést nutné úvodní vnitřní postupy, poté oznámit PMOI a poskytnout jí příležitost předložit vyjádření a nakonec tato vyjádření plně a pečlivě zohlednit (znovu, za použití nutných vnitřních postupů) před vydáním rozhodnutí, zda je třeba jméno PMOI ponechat na seznamu, či nikoli.

    113. Zdá se mi, že se jedná nejen o přístup, který Rada mohla uplatnit za okolností, které vedly k přijetí dotčeného rozhodnutí: jednalo se o přístup, který Rada měla uplatnit. Tím by Rada zajistila, že budou ochráněna práva zbývajících osob, skupin a entit. Zajistila by rovněž, že budou řádně dodrženy její vlastní postupy a že budou stejně tak zohledněna práva obhajoby PMOI(38).

    114. Jinými slovy, zdá se mi, že pochybení Rady spočívá v tom, že se domnívala, že musela v rámci stejného časového rámce stanovit, zda jména všech osob, skupin a entit uvedených v příloze rozhodnutí 2007/868 měla zůstat na seznamu v příloze dotčeného rozhodnutí. Toto pochybení vedlo Radu k závěru, že nebyl „čas“ dodržet práva obhajoby PMOI před přijetím dotčeného rozhodnutí. Toto omezení spočívající v naléhavosti ve vztahu k PMOI bylo zdánlivým omezením. Rada měla samozřejmě povinnost rychle přezkoumat, zda je třeba PMOI ponechat na seznamu. Neměla však povinnost dokončit tento postup současně s prověřením zbývající části seznamu.

    115. I když nesouhlasím plně s odůvodněním uvedeným Tribunálem v napadeném rozsudku ohledně řízení, které vedlo k přijetí dotčeného rozhodnutí, domnívám se nicméně, že Tribunál dospěl ke správnému závěru, když rozhodl, že dotčené rozhodnutí je třeba zrušit, jelikož bylo přijato v řízení, v jehož rámci nebyla dodržena práva obhajoby PMOI.

    116. Z toho vyplývá, že první důvod kasačního opravného prostředku je třeba zamítnout.

     Druhý a třetí důvod kasačního opravného prostředku

    117. Před přezkumem merita těchto důvodů je nutné se úvodem zabývat jednou otázkou. Tribunál jasně uvedl, že své rozhodnutí, kterým vyhověl žalobě, zakládá výlučně na svých zjištěních týkajících se čtvrtého žalobního důvodu PMOI, který vychází z porušení práv obhajoby (viz bod 48 napadeného rozsudku). Z toho vyplývá, že zjištění Tribunálu ve vztahu k žalobním důvodům, ke kterým se vztahují druhý a třetí důvod kasačního opravného prostředku Francouzské republiky, byla učiněna pouze pro úplnost.

    118. Při přezkumu těchto důvodů kasačního opravného prostředku jsem si nicméně plně vědoma ustálené judikatury Soudního dvora, podle které nemohou důvody namířené proti odůvodnění rozhodnutí Tribunálu uvedeného jen pro úplnost zapříčinit zrušení tohoto rozhodnutí, takže jsou tyto důvody irelevantní(39). Podle mého názoru je však třeba se druhým a třetím důvodem kasačního opravného prostředku zabývat.

    119. Uvádím to proto, že neposkytnutí odpovědi na otázky vznesené těmito důvody kasačního opravného prostředku by znamenalo, že by Francouzská republika byla ve stejné nejistotě, která jí původně vedla k podání tohoto opravného prostředku(40). Stejná nejistota se může v budoucnu dotýkat jiných členských států(41).

    120. Odmítnutí přezkumu druhého a třetího důvodu kasačního opravného prostředku by vedlo k neuspokojivému výsledku. Budu se tedy zabývat těmito důvody kasačního opravného prostředku v plném rozsahu. Vzhledem k tomu, že se domnívám, že by jejich řešení nemělo ovlivnit výsledek kasačního opravného prostředku, přezkoumám tyto důvody volněji.

     Druhý důvod kasačního opravného prostředku (údajné porušení čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931)

    121. Tímto důvodem kasačního opravného prostředku Francouzská republika tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl (v bodě 57 napadeného rozsudku), že vyšetřování zahájené ve Francii proti údajným členům PMOI nepředstavovalo rozhodnutí odpovídající definici čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931.

    122. Následující otázky, které vyplývají z analýzy Tribunálu v napadeném rozsudku, jsou relevantní pro druhý důvod kasačního opravného prostředku.

    123. Zaprvé, mohou být ustanovení čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 dodržena, vztahuje-li se rozhodnutí příslušného orgánu podle tohoto článku na osobu, skupinu nebo entitu, které nejsou totožné s osobou, skupinou nebo entitou, které jsou uvedeny v rozhodnutí přijatém Radou pro účely tohoto článku (první otázka)? Zadruhé, jak je třeba správně vykládat výraz „příslušný orgán“ použitý v čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 (druhá otázka)? Zatřetí, rozhodl Tribunál správně, že vyšetřování nebylo založeno na „závažných a věrohodných důkazech nebo stopách“ (třetí otázka)? Začtvrté a za prvotního předpokladu, že odpověď na první otázku je kladná, v jakém rozsahu příslušelo Radě, aby poskytla, jak uvedl Tribunál v bodě 65 napadeného rozsudku, „vysvětlení zvláštních a konkrétních důvodů“, pro které je třeba dotčené strany „spojovat“ (čtvrtá otázka)?

    124. Pokud jde o první otázku, podotkla bych, že nelze zpochybnit zjištění Tribunálu v bodě 64 napadeného rozsudku, ve kterém rozhodl, že doslovný výklad čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 – který stanoví, že rozhodnutí musí být přijato „ve vztahu k dotyčným osobám, skupinám a entitám“ – vyžaduje, aby rozhodnutí příslušného orgánu bylo přijato ve vztahu ke straně nebo stranám uvedeným v rozhodnutí Rady přijatému na základě tohoto článku. Pokud by byl takový výklad správný, bylo by dotčené rozhodnutí nutně vadné, jelikož je nesporné, že strany, na které se vztahuje rozhodnutí příslušného orgánu, a ty, na které se vztahuje dotčené rozhodnutí, nejsou totožné.

    125. Je doslovný výklad čl. 1 odst. 4 správným výkladem?

    126. Nejsem toho názoru.

    127. Podle mého názoru je vzhledem k důvodu, proč byly přijaty společný postoj 2001/931 a nařízení, nutné toto ustanovení vykládat široce. Je nepravděpodobné, že teroristické organizace budou nápomocny orgánům tím, že budou zakládány lehce zjistitelným způsobem. Je totiž třeba předpokládat, že budou činit právě opak. Stejně jako v případě jakéhokoliv druhu ozbrojeného boje vedeného v rámci partyzánské války je zásadní prvek překvapení, a tedy utajení. Výklad čl. 1 odst. 4 musí být proto dostatečně pružný, aby zohledňoval tento aspekt. Za předpokladu, že existují „závažné a věrohodné důkazy nebo stopy“ o tom, že strany uvedené v rozhodnutí příslušného orgánu a v rozhodnutí přijatém Radou o zmrazení prostředků jsou v podstatě totožné, se domnívám, že požadavky čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 budou splněny.

    128. Je tomu tak tím spíše v případě, kdy, jako v projednávané věci, Francouzská republika tvrdí, že pokud je jí známo, PMOI nemá právní subjektivitu(42).

    129. Podporu pro použití pružného výkladu je podle mého názoru možné nalézt především v rozsahu definice uvedené v čl. 1 odst. 6 nařízení a v rozsahu znění použitého v čl. 2 odst. 3 tohoto nařízení(43). Bez obtíží spojených s určením, které jsem uvedla, by takový široký přístup nebyl nutný. Podporu lze rovněž nalézt, jak navrhuji, ve způsobu, jakým jsou strany, jejichž prostředky jsou zmrazeny, často určeny v rozhodnutích Rady o zmrazení prostředků. V dotčeném rozhodnutí je tak položka v příloze, která se týká PMOI, uvedena následovně: „‚Mujahedin-e Khalq Organisation‘ – ‚MEK‘ nebo ‚MKO‘, kromě ‚National Council of Resistance of Iran‘ – ‚NCRI‘ (Národní rady odporu Íránu) ([také známa jako ‚The National Liberation Army of Iran‘ – ‚NLA‘ (Národně osvobozenecká armáda Íránu) (militantní křídlo ‚MEK‘), a dále jako ‚People’s Mujahidin of Iran‘ – ‚PMOI‘ (Mudžáhidové íránského lidu) nebo jako ‚Muslim Iranian Student’s Society‘ (Muslimská společnost íránských studentů)“. Nejedná se zdaleka o ojedinělý příklad. Použití takových „roztříštěných“ určení osob, skupin a entit v seznamu je běžné(44).

    130. Dospívám tudíž k názoru, že dotčené rozhodnutí nebylo vadné z důvodu skutečnosti, že se rozhodnutí příslušného orgánu nevztahovalo konkrétně na PMOI, ale pouze na osoby, které jsou údajně členy této organizace nebo jimi byly.

    131. Pokud jde dále o druhou a třetí otázku, které přezkoumám společně, ze znění čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 vyplývá, že určení vnitrostátního soudu, pokud jde o teroristický čin, pokus o spáchání teroristického činu, účast na něm nebo napomáhání k jeho spáchání, je dostatečnou, ale nikoliv nezbytnou podmínkou pro použití tohoto článku. Z odkazu na rozhodnutí, které je přijato, pokud jde o „zahájení vyšetřování nebo trestního stíhání [za takový čin]“, vyplývá, že zahrnuje rovněž to, co bych mohla obecně označit výrazem „předchůdci“ takového určení. S výjimkou případů, kdy „soudní orgány“ nemají pravomoc v dané oblasti (otázka, která nevyvstává v případě řízení ve Francii proti údajným jednotlivým členům PMOI), musí být příslušným orgánem „soudní“ orgán. Navíc v případě neexistence „odsouzení za takové činy“ musí „zahájení vyšetřování nebo trestní stíhání“ příslušným orgánem vycházet ze „závažných a věrohodných důkazů nebo stop“.

    132. Co přesně znamená výraz „soudní orgán“?

    133. Vzhledem k rozsahu čl. 1 odst. 4, který jsem načrtla, je zjevné, že použít jeho přirozený význam přinejmenším v angličtině, který by obvykle znamenal, že dané rozhodnutí musí představovat určení viny soudem, je nepatřičně úzký(45). Tomuto výrazu je nutné přiznat širší význam, který by zahrnoval orgány daného členského státu provádějící vyšetřování a trestní stíhání.

    134. Je rovněž zřejmé, že pouhé rozhodnutí o zahájení vyšetřování nebude samo o sobě stačit. Takové rozhodnutí může být založeno na pouhém podezření. Dané vyšetřování samozřejmě může vést k prokázání závažných a věrohodných důkazů nebo stop, přičemž v takovém případě lze očekávat, že trestní stíhání bude pravděpodobně pokračovat (ačkoli v rozhodné době tomu tak nemuselo být). Stejně tak však vyšetřování nemusí přinést žádný výsledek. Takové rozhodnutí o zahájení vyšetřování tudíž nebude dostačující pro účely čl. 1 odst. 4.

    135. Právní systémy členských států jsou prostě příliš odlišné, aby bylo možné stanovit jediný a přesný časový okamžik v řízení, ve kterém bude kritérium „závažných a věrohodných důkazů nebo stop“ splněno. Uvedu proto, co považuji za obecně použitelné zásady.

    136. Domnívám se, že splnění podmínky vycházející ze „závažných a věrohodných důkazů a stop“ je podmíněno existencí materiálů ve spise, které silně nasvědčují teroristickému činu nebo pokusu o spáchání teroristického činu, účasti na něm nebo napomáhání k jeho spáchání. Materiály nemusejí postačovat k tomu, aby se staly základem k trestnímu stíhání, ale musí se jednat o mnohem více než o pouhé podezření nebo hypotézu. Musí přinejmenším dostatečně sdělit osobě, vůči které může být vydáno rozhodnutí o zmrazení prostředků, základní obvinění, proti kterým se musí bránit, a tato obvinění jí musí být sdělena takovým způsobem, který jí umožní vykonat svá práva obhajoby(46).

    137. Bylo kritérium splněno v projednávané věci?

    138. V bodě 68 napadeného rozsudku Tribunál rozhodl, že „žádný poznatek ze spisu neumožňuje prokázat, že soudní vyšetřování zahájené ve Francii v dubnu 2001 […] je založeno […] na ‚závažných a věrohodných důkazech nebo stopách‘, jak předepisuje čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931“.

    139. Ve svém kasačním opravném prostředku se Francouzská republika dovolává zejména článku 80-1 francouzského Code de procédure pénale (trestní řád), který vyžaduje, aby existovaly silné nebo shodující se důkazy proti osobě, aby mohl vyšetřující zahájil vyšetřování. Domnívá se, že je tím dodržen požadavek stanovený v tomto ohledu v čl. 1 odst. 4.

    140. Vzhledem k tomu, že zjištění Tribunálu v bodě 68 představuje skutkové zjištění, vykládám argument Francouzské republiky v tom smyslu, že když Tribunál takto rozhodl, zkreslil důkazní materiály, které mu byly předloženy.

    141. Za účelem přezkumu tohoto důvodu kasačního opravného prostředku je třeba přezkoumat řízení zahájená ve Francii v roce 2001 a v roce 2007 v kontextu pravidel francouzského trestního řízení. Činím tak s rozpaky. Netvrdím, že mám zvláštní kvalifikaci, která by mě opravňovala kategoricky rozhodnout o těchto pravidlech. Pokud mám ovšem přezkoumat druhý důvod kasačního opravného prostředku, je analýza nevyhnutelná.

    142. Tak jak rozumím pravidlům trestního řízení upravujícím vyšetřovací fázi řízení, tato fáze musí být přinejmenším ve věcech, které jsou natolik významné, že vyžadují účast vyšetřujícího soudce, zahájena státním zástupcem prostřednictvím „réquisitoire“ určenému vyšetřujícímu soudci(47). To je okamžik, kdy je zahájeno formální vyšetřování(48). Má-li vyšetřující soudce za to, že existují dostatečné důkazy, které vyžadují další vyšetřování s cílem o věci rozhodnout v soudním řízení, zahájí mise en examen podle článku 80‑1 Code de procédure pénale. Jak bylo uvedeno, vyšetřující soudce může zahájit mise en examen pouze tehdy, pokud existují „silné nebo shodující se důkazy“, ze kterých vyplývá, že se vyšetřovaná osoba pravděpodobně dopustila daného trestného činu(49). Zdá se mi tedy, že mise en examen zahájený vyšetřujícím soudcem představuje fázi řízení, která splňuje kritérium „závažných a věrohodných důkazů nebo stop“. Naopak pouhé zahájení vyšetřování a řízení vedoucí k réquisitoire, což je odpovědností státního zástupce, toto kritérium nesplňuje.

    143. Položila jsem si otázku, zda se tato „běžná“ pravidla francouzského trestního řízení použijí beze změny na vyšetřování osob a organizací, na které se má vztahovat čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931, tak že by bylo legitimní tento závěr přijmout. Francouzská republika se nicméně konkrétně dovolávala článku 80‑1 jako základu pro svůj druhý důvod kasačního opravného prostředku a PMOI neuvedla, že by jako organizace, která se měla podílet na teroristických činnostech, byla předmětem jiných či striktnějších pravidel. Budu proto vycházet ze skutečnosti, že zahájení mise en examen vyšetřujícím soudcem představuje fázi v řízení, ve které je kritérium „závažných a věrohodných důkazů nebo stop“ splněno.

    144. Je v projednávaném kasačním opravném prostředku nepochybné, že obě řízení zahájená ve Francii v roce 2001 a v roce 2007 dospěla do fáze zahájení mise en examen vyšetřujícím soudcem?

    145. Nikoliv.

    146. Zdá se nepochybné, že po řízení zahájeném v roce 2001 došlo k zahájení mise en examen v roce 2003. Nicméně PMOI na jednání uvedla, aniž jí Francouzská republika odporovala, že v případě řízení z roku 2007 nedošlo k zahájení mise en examen. Z tohoto důvodu se nezdá, že by bylo ve druhém řízení uvedené kritérium splněno.

    147. Jelikož odůvodnění Francouzské republiky vychází z existence závažných a věrohodných důkazů nebo stop v obou dvou řízeních je třeba pro účely jejího kasačního opravného prostředku, aby kritérium splňovala obě řízení. Tak tomu však není ve vztahu k řízení zahájenému v roce 2007. Francouzská republika tedy neprokázala, že Tribunál chybně rozhodl, že neexistují dostatečné důkazy o tom, že řízení ve Francouzské republice splňuje kritérium stanovené v čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931. Druhý důvod kasačního opravného prostředku tak musí být zamítnut.

    148. Nakonec se dostávám ke čtvrté otázce. Připomínám, že tato otázka se týká poznámky učiněné Tribunálem (v bodě 65 napadeného rozsudku), že neexistovalo žádné vysvětlení, pokud jde o „zvláštní a konkrétní důvody“, na jehož základě musely být v projednávané věci činy připisované jednotlivcům, údajným členům nebo sympatizantům PMOI, přičítány PMOI samotné. Tribunál rozhodl, že takové vysvětlení „v projednávané věci zcela chybí“.

    149. Francouzská republika totiž tvrdí, že PMOI muselo být zřejmé, že obvinění vznesená proti dotčeným jednotlivcům se dotýkala samotné organizace. Tvrdí, že z odpovědi na usnesení ze dne 26. září 2008 vyplývalo, že tomu tak bylo a že vysoký počet jednotlivců (24), proti kterým bylo zahájeno vyšetřování, nutně předpokládal zapojení dotčené organizace.

    150. Žádný z těchto argumentů mě nepřesvědčuje.

    151. Zaprvé z přezkumu dokumentů předložených v odpovědi na usnesení ze dne 26. září 2008 vyplývá, že se tyto dokumenty skutečně vztahují k „osobám, u kterých existuje podezření, že patří k“ a k „údajným členům“ PMOI. Vyplývá z nich rovněž, že „členové této organizace […] jsou nyní stíháni za trestnou činnost směřující k financování jejich činnosti“. Všechny tyto údaje se v podstatě rovnají tvrzením, že jednotlivci byli Francouzskou republikou považováni za propojené s PMOI. Neposkytují však vysvětlení, které podle mého názoru Tribunál oprávněně vyžadoval. Řada obecných tvrzení, že některé osoby jsou členy organizace „X“ a že jsou vyšetřovány nebo stíhány za (neurčenou) trestnou činnost směřující k financování jejich činnosti, nestačí proto, aby jejich jednání bylo možné přičíst organizaci „X“.

    152. Zadruhé a pokud jde o skutečnou znalost podkladového kontextu ze strany PMOI, právní zástupce PMOI v odpovědi na otázku Soudního dvora na jednání souhlasil s tím, že v důsledku domovní prohlídky jejích kanceláří v Auvers-sur-Oise v roce 2003 „PMOI nemohla nevědět (‚ne pouvait pas ne pas savoir‘), že je nepřímým cílem“. I za předpokladu, že tato faktická znalost ze strany PMOI stačila pro účely vyšetřování, které bylo zahájeno v roce 2001, nebylo poskytnuto žádné vysvětlení ohledně vyšetřování, které bylo zahájeno v roce 2007. PMOI byla po celou dobu neústupná ve svém tvrzení, že nevěděla o jakékoliv souvislosti mezi vyšetřováními jednotlivců a organizace(50).

    153. Pokud by počet dotčených osob představoval jeden z mnoha, nebo alespoň několika, údajů poukazujících na zapojení PMOI jako organizace, možná by mne to přesvědčilo. Tato samotná skutečnost však podle mého názoru nestačí na podporu daného argumentu.

    154. Ze všech výše uvedených důvodů je třeba druhý důvod kasačního opravného prostředku zamítnout.

     Třetí důvod kasačního opravného prostředku (údajné porušení práva na účinnou soudní ochranu)

    155. Svým třetím důvodem kasačního opravného prostředku Francouzská republika v podstatě kritizuje Tribunál za to, že v bodech 71 až 76 napadeného rozsudku rozhodl, že Rada nemohla odmítnout zpřístupnit informace z důvodu důvěrnosti, když odpovídala na usnesení ze dne 26. září 2008. Odmítnutí zpřístupnění mělo podle Tribunálu za následek, že nemohl vykonat svůj přezkum legality dotčeného rozhodnutí. Z toho vyplývá, že právo PMOI na účinnou soudní ochranu bylo porušeno.

    156. Na podporu svého důvodu kasačního opravného prostředku se Francouzská republika dovolává dvou hlavních argumentů.

     První argument: „nezpřístupněné informace nebyly uplatněny“

    157. Tribunál v bodě 73 napadeného rozsudku rozhodl, že Rada nebyla oprávněna založit své rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků na informacích nebo materiálech ze spisu sdělených členským státem, jestliže tento členský stát není ochoten povolit jejich sdělení unijnímu soudu.

    158. Tribunál při tomto rozhodnutí implicitně konstatoval, že Rada ve skutečnosti založila své rozhodnutí ve značném rozsahu na těchto informacích nebo materiálech.

    159. Francouzská republika se snaží toto skutkové zjištění zpochybnit. Tvrdí, že informace nezpřístupněné Radou v druhé odpovědi na usnesení ze dne 26. září 2008(51) Rada ve skutečnosti neuplatnila, když přijala dotčené rozhodnutí. Tvrdí, že to zjevně vyplývá z bodů 11 a 12 první odpovědi na usnesení ze dne 26. září 2008 (uvedených v bodě 58 napadeného rozsudku). Navíc odůvodnění a dokumenty předložené Radou v odpovědi na uvedené usnesení byly dostačující k prokázání, že Rada měla relevantní informace nutné pro přijetí dotčeného rozhodnutí v rozsahu, v němž se týkalo PMOI, na základě vnitrostátního rozhodnutí odpovídajícího definici uvedené v čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931.

    160. Z přezkumu druhé odpovědi na usnesení ze dne 26. září 2008 vyplývá, že z přílohy 3 k této odpovědi byly vymazány dvě části. Bod 4 této odpovědi uvádí s odkazem na první část [tedy informace v bodě 3 písm. a)], že „důvod uvedený [Francouzskou republikou] pro její vymazání byl, že se dané informace vztahují k veřejné bezpečnosti a obraně, a jsou proto předmětem ochranných opatření určených k omezení jejich šíření […]“. Pokud jde o druhou část [tedy informace v bodě 3 písm. f)], tentýž bod uvádí, že „důvodem pro její vymazání bylo, že se netýká PMOI, ale jiných entit na seznamu EU osob a entit podílejících se na teroristických činech“.

    161. Informace obsažené ve vymazaných částech zůstávají důvěrné. Nebyly předloženy Soudnímu dvoru jako součást kasačního opravného prostředku Francouzské republiky.

    162. Pokud jsem správně pochopila argumentaci, ze které Francouzská republika vychází proto, aby zpochybnila dotčené skutkové zjištění, tato argumentace vychází z toho, že Tribunál zkreslil důkazní materiály, které mu byly předloženy. Pokud by tomu bylo jinak, tato část důvodu kasačního opravného prostředku by byla zjevně nepřípustná(52).

    163. Lze tvrdit, že zjištění Tribunálu zkresluje důkazní materiály tímto způsobem?

    164. Za účelem odpovědi na tuto otázku je třeba nejprve přihlédnout k bodům 11 a 12 první odpovědi na usnesení ze dne 26. září 2008.

    165. V bodě 11 Rada uvádí, že neobdržela žádný další důkaz týkající se soudního vyšetřování vedeného ve Francii než jsou důkazy, které jsou uvedeny v odůvodnění, přičemž takové další důkazy musí zůstat podle francouzského práva důvěrné. Dále pokračuje, že uvedla všechny podstatné poznatky týkající se vyšetřování, jimiž disponovala pro vyhotovení odůvodnění. Přidává námitku, že některé konkrétnější podrobnosti byly obsaženy v jednom z dokumentů, na které se vztahovala důvěrnost, a posléze se k této námitce vyjadřuje v tom smyslu, že tyto podrobnosti byly uvedeny v obecném popisu uvedeném v odůvodnění.

    166. V bodě 12 Rada v podstatě uvádí, že nemá žádné další informace nebo materiály, které by byly pro Tribunál relevantní. Zejména nebyla informována o konkrétní identitě vyšetřovaných osob.

    167. Jaký je tedy přesný smysl důkazů v tomto kontextu? Znění bodů 11 a 12 první odpovědi Rady na usnesení ze dne 26. září 2008 je přinejmenším nejasné. Zda je tato nejasnost výsledkem úmyslného zamlžení ze strany Rady nebo pouhé nedostatečné jazykové úrovně, není otázkou, kterou by bylo možné zde přezkoumat. Podle mého názoru byl Tribunál oprávněn učinit skutkové zjištění založené na vážení pravděpodobností, že Rada založila své rozhodnutí v určitém (neuvedeném) rozsahu na materiálech, které nebyly Tribunálu předloženy.

    168. Je-li zadruhé posuzováno odůvodnění a dokumenty předložené Radou v odpovědi na usnesení ze dne 26. září 2008, francouzská vláda tvrdí, že toto odůvodnění a tyto dokumenty byly dostačující k prokázání, že Rada měla informace nutné pro přijetí dotčeného rozhodnutí v rozsahu, v němž se týkalo PMOI.

    169. To může být pravda. V tomto kontextu však přísluší Francouzské republice, aby prokázala, že Rada skutečně založila své rozhodnutí pouze na těchto materiálech. Tvrzení, že materiály byly dostačující k prokázání, že Rada měla nutné informace, toto kritérium nesplňuje.

    170. Zdá se mi proto, že návrhy předložené Francouzskou republikou neobsahují nic, co by umožňovalo tvrdit, že když Tribunál takto rozhodl, zjevně zkreslil důkazy, které mu byly předloženy. Proto je třeba první argument francouzské vlády odmítnout.

     Druhý argument: „nezpřístupněné informace byly důvěrné“

    171. Francouzská republika odkazuje na důvěrnou povahu informací obsažených v daném bodě (viz bod 71 napadeného rozsudku). V odpovědi na poznámku učiněnou Tribunálem v bodě 72 napadeného rozsudku [že Tribunál nemohl pochopit, proč (totiž) nemohl být dokument předložen rovněž Tribunálu, když mohl být předložen Radě, a tím i vládám ostatních 26 členských států] Francouzská republika uvádí, že podle čl. 67 odst. 3 jednacího řádu Tribunálu přihlédne Tribunál pouze k těm dokumentům, s nimiž měli advokáti a zmocněnci účastníků řízení možnost se seznámit a k nimž se mohli vyjádřit. Jinými slovy, pokud správně chápu argument předložený Francouzskou republikou, Tribunál by nepožadoval předložení dokumentu, kdyby nezamýšlel zohlednit obsah tohoto dokumentu ve svém rozsudku. Pokud skutečně zohlední tento obsah za tímto účelem, bude nejprve povinen jej zpřístupnit druhé straně.

    172. Francouzská republika dodává, že je nesporné, že francouzské orgány nemohly z důvodu důvěrnosti daný dokument sdělit PMOI. Z toho vyplývá, že by jej v každém případě Tribunál nemohl zohlednit.

    173. Otázka vznesená touto částí důvodu kasačního opravného prostředku Francouzské republiky má klíčový význam. V jakém rozsahu by mělo být možné, aby účastník řízení před Tribunálem trval na důvěrném zacházení s informacemi předanými Tribunálu s tím důsledkem, že tyto informace nebudou sděleny druhému účastníkovi řízení nebo ostatním účastníkům řízení? A – pokud je s těmito informacemi takto zacházeno – může je (nebo měl by je) přesto Tribunál zohlednit pro účely svého rozsudku?

    174. Tuto otázku je třeba posoudit v příslušném kontextu.

    175. Dva články jednacího řádu Tribunálu již obsahují ustanovení týkající se důvěrnosti(53). Zaprvé podle čl. 67 odst. 3 může účastník řízení v rámci důkazního opatření žádat o důvěrné zacházení se všemi informacemi předanými v jeho odpovědi či s jejich částí. Tribunál poté tuto žádost ověří. Během tohoto ověřování není uvedený dokument předán ostatním účastníkům řízení. Tentýž článek stanoví, že pokud byl Tribunálu předložen dokument, k němuž orgán odepřel přístup, v rámci řízení, které se týká legality tohoto odepření, není uvedený dokument předán ostatním účastníkům řízení.

    176. Zadruhé na základě čl. 116 odst. 2 může předseda Tribunálu na žádost některého z účastníků řízení vyloučit, aby byly vedlejšímu účastníkovi z kopií dokumentů, na které má podle tohoto článku nárok, předány tajné nebo důvěrné písemnosti. Odstavec 6 tohoto článku stanoví, že je-li návrh na vstup vedlejšího účastníka do řízení předložen po uplynutí lhůty šesti týdnů stanovené v čl. 115 odst. 1, bude vedlejšímu účastníkovi předána kopie zprávy k jednání. Nebudou mu předány dokumenty předané účastníkům řízení podle čl. 116 odst. 2. Ze zjevných důvodů zpráva k jednání nebude obsahovat žádný materiál, který je důvěrný.

    177. Jednací řád Tribunálu neobsahuje žádné ustanovení, které by umožňovalo Tribunálu zohlednit důvěrné důkazy, které mu byly předloženy některým z účastníků řízení, aniž tyto důkazy byly sděleny druhému účastníkovi řízení či ostatním účastníkům řízení. Článek 67 odst. 3 jednacího řádu Tribunálu přiznává Tribunálu v případě, že je dokument předložen s žádostí o důvěrné zacházení, dvě možnosti. Tribunál může žádosti vyhovět, v kterémžto případě nebude dokument ani sdělen druhému účastníkovi řízení či ostatním účastníkům řízení, ani nebude zohledněn pro účely rozsudku Tribunálu. Případně může Tribunál žádost zamítnout,kterémžto případě bude dokument předán druhému účastníkovi řízení nebo ostatním účastníkům řízení a může být zohledněn pro účely rozsudku(54). Žádné jiné řešení není možné. Jinými slovy, neexistuje žádná „střední cesta“.

    178. Ve věcech týkajících se rozhodnutí o zmrazení prostředků jak Tribunál, tak Soudní dvůr předjímaly, že může vyvstat potřeba zavést zvláštní řízení upravující důvěrné důkazy.

    179. V rozsudku OMPI Tribunál uvedl, že „soud Společenství musí mít pravomoc přezkoumávat legalitu a opodstatněnost opatření o zmrazení finančních prostředků, aniž by vůči němu mohlo být namítáno utajení nebo důvěrnost důkazů a informací použitých Radou“(55). Dále pokračoval, že „otázka, zda žalobce nebo jeho advokáti mohou obdržet sdělení důkazů a informací, jejichž důvěrnost je tvrzena, nebo zda jejich sdělení musí být vyhrazeno pouze [Tribunálu], podle zvláštního postupu, který je třeba vymezit způsobem, který by ochránil dotčené veřejné zájmy a který by zároveň přiznával zúčastněné osobě dostatečný stupeň soudní ochrany, je odlišnou otázkou, ke které není nezbytné, aby [Tribunál] zaujímal stanovisko v rámci projednávané žaloby“(56).

    180. V rozsudku Kadi I Soudní dvůr uvedl, že „bezpečnostní imperativy nebo důvody spojené s mezinárodními vztahy Společenství a jeho členských států mohou bránit sdělení určitých informací dotčeným osobám a subjektům, a tedy jejich vyslechnutí s ohledem na tyto informace“. Dodal nicméně, že „je však na soudu Společenství, aby při provádění soudního přezkumu použil techniky, které umožňují skloubit jednak legitimní bezpečnostní obavy týkající se povahy a zdroje informací, k nimž bylo přihlíženo při přijímání předmětného aktu, a jednak nutnost poskytnout jednotlivcům v dostatečné míře možnost využít procesních pravidel“(57).

    181. V jiném kontextu, a sice v kontextu veřejných zakázek, Soudní dvůr uvedl v rozsudku Varec(58), že „v některých případech může být nezbytné nesdělovat určité informace účastníkům řízení za účelem zachování základních práv třetích osob nebo ochrany důležitého veřejného zájmu“. Pokračoval, že „zásada ochrany důvěrných informací, jakož i obchodního tajemství musí být prováděna tak, aby byla v souladu s požadavky účinné právní ochrany a dodržením práv obhajoby účastníků sporu […], a aby bylo v případě žaloby k soudu nebo opravného prostředku k jinému orgánu, který je soudem ve smyslu článku 234 ES, zajištěno, že bude v celém řízení dodrženo právo na spravedlivý proces“(59).

    182. Článek 67 odst. 3 jednacího řádu Tribunálu zůstává nicméně použitelný(60). Žádné zvláštní řízení nebylo definováno a nebyly stanoveny žádné zvláštní prostředky pro řešení otázky, jak v takových případech nakládat s důvěrnými důkazy. Nemohu tedy zpochybnit zjištění Tribunálu, že odmítnutí Rady sdělit dotčené důvěrné informace mělo za následek, že Tribunál nemohl přezkoumat legalitu dotčeného rozhodnutí. Nedomnívám se však, že by stanovisko Francouzské republiky, když neumožnila Radě, aby mohla předložit dotčené důvěrné důkazy jako součást odpovědi Rady na usnesení ze dne 26. září 2008, bylo zcela nerozumné.

    183. V usnesení ze dne 26. září 2008 Tribunál oznámil Radě, že dokumenty nebudou „v této fázi řízení“ PMOI předány. Tribunál neposkytl – a, jak chápu procesní pravidla, nemohl poskytnout – Radě žádné ujištění ohledně toho, jak bude postupováno později.

    184. Zaprvé se zdá mi, že vedlejší účastník řízení (jako je Francouzská republika) se mohl za těchto okolností oprávněně domnívat, že stupeň ochrany zaručené ve vztahu k dotčeným informacím nebyl dostatečný proto, aby mohly být zpřístupněny Tribunálu, přinejmenším v případě vysoké úrovně důvěrnosti spojené s informacemi. V tomto ohledu je podstatné, že zmocněnec Francouzské republiky v odpovědi na otázku na jednání uvedl, že pokud by ustanovení týkající se ochrany důvěrných důkazů byla obsažena v jednacím řádu Tribunálu v rozhodné době, byly by podle něj dotčené informace Tribunálu sděleny.

    185. Zadruhé odkaz Tribunálu na skutečnost, že totožné informace již byly poskytnuty členům Rady a tedy vládám ostatních 26 členských států kromě Francouzské republiky, se zdá neúčinný. Bylo by možné se domnívat, že při zpřístupnění informací členům Rady a členským státům nebylo nikdy zamýšleno tyto informace jakýmkoliv způsobem zveřejnit(61).

    186. Domnívám se, že z toho vyplývá, že je třeba nyní vážně zvážit změnu jednacího řádu Tribunálu v tom smyslu, že by upravoval předání skutečně důvěrných důkazů, které by Tribunál přezkoumal způsobem, který je slučitelný s jejich povahou, aniž byla nepřiměřeně porušena práva některého dalšího účastníka řízení(62).

    187. Toto stanovisko není vhodným místem pro zdlouhavou diskusi o podrobných aspektech těchto změn. Popíšu nicméně obecně hlavní otázky, o kterých mám za to, že vyvstávají.

    188. Před podáním žaloby soudu Evropské unie na neplatnost nařízení o zmrazení prostředků osoby nebo organizace podezřelé ze zapojení se do teroristické činnosti nebo účasti na ní nejprve musí nejprve konat zákonodárce Evropské unie na základě rozhodnutí přijatého jedním či několika členskými státy nebo na základě informací jimi poskytnutými. Je snáze pochopitelné, co se musí udát, pokud začneme od počátku příběhu, a nikoliv od jeho konce.

    189. Proto zahájím svou analýzu zaprvé přezkumem úlohy zastávané orgány členských států při přijímání rozhodnutí (nebo zahájení vyšetřování nebo trestního stíhání), které bude tvořit základ pro rozhodnutí o zmrazení prostředků, které může přijmout Rada. Poté se budu zabývat postavením Rady při přijímání takového rozhodnutí. Nakonec posoudím úlohu zastávanou Tribunálem, je-li předložena žaloba proti takovému rozhodnutí.

    190. Při této příležitosti přezkoumám faktory, které ovlivňují zacházení s citlivými materiály, které jsou relevantní, ale u kterých je žádáno o důvěrné zacházení (Radou nebo členským státem) vůči žalobci. Nebylo by vhodné, abych nařizovala řešení, která je třeba přijmout v každé fázi řízení. Mým cílem při přezkumu těchto otázek je pouze pomoci těm, kteří se budou muset zabývat otázkou, jak přesně naložit s tímto zapeklitým problémem – ať se jedná o členský stát, Radu nebo Tribunál. Když jsem si zvolila tento přístup, jsem si vědoma toho, že Francouzská republika výslovně uvedla, že při jejím rozhodnutí o podání projednávaného kasačního opravného prostředku byla určující její snaha o vyjasnění práva do budoucna(63).

     Úloha zastávaná vnitrostátními orgány členských států

    191. Přijímají-li vnitrostátní orgány členských států rozhodnutí, které bude tvořit základ pro rozhodnutí o zmrazení prostředků přijaté Radou, úloha zastávaná těmito orgány se bude lišit v závislosti na povaze daného vnitrostátního rozhodnutí a okolnostech, za kterých bylo přijato.

    192. Dotčené rozhodnutí mohlo být přijato ve fázi zahájení vyšetřování nebo trestního stíhání nebo může představovat „odsouzení“, tedy formální zjištění soudním či jiným orgánem, že k danému jednání došlo.

    193. Rozhodnutí mohlo být dále přijato pouze na základě známých důkazů, které byly sděleny účastníku řízení, vůči kterému je navrženo přijetí rozhodnutí o zmrazení prostředků. Může být rovněž přijato v plném rozsahu či zčásti na základě důkazů, které byly všechny či některé z nich považovány za příliš citlivé nebo důvěrné proto, aby byly tímto způsobem sděleny. Pro zjednodušení budu na takové důkazy dále odkazovat jako na „důvěrné důkazy“.

    194. Osoba, skupina nebo entita, vůči které bylo přijato rozhodnutí, mohla mít možnost toto rozhodnutí zpochybnit. Naopak mohou existovat situace, kdy jim vnitrostátní právo žádnou skutečnou možnost žaloby neumožňuje.

    195. Ze systematiky čl. 1 odst. 4 jasně vyplývá, že řízení v rámci daného členského státu je ze své povahy řízením soudním. Nicméně odkaz na pojem „rovnocenný příslušný orgán“ rovněž poukazuje na skutečnost, že v některých členských státech spadá toto řízení pod moc výkonnou. To byl totiž případ, pokud jde o původní uvedení PMOI na seznam, když bylo rozhodnutí přijato Home Secretary. Naopak řízení týkající se PMOI ve Francii bylo vždy řízením soudním.

    196. Znamená-li relevantní vnitrostátní řízení, že je dotčené rozhodnutí přijímáno orgánem moci výkonné, může být toto rozhodnutí přijato, aniž se dotčená osoba mohla seznámit s povahou důkazů a vyjádřit se před přijetím rozhodnutí. Nicméně vnitrostátní právní předpisy mohou stanovit možnost následného podání opravného prostředku k orgánu moci výkonné, který činí rozhodnutí, nebo k soudům daného členského státu.

     Řízení před Radou

    197. Rada je povinna ověřit, zda byly dodrženy veškeré požadavky stanovené v čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931, aby bylo rozhodnutí o zmrazení prostředků platné.

    198. Musí tak nejdříve ověřit, že v příslušném spisu existují přesné informace a materiály, ze kterých vyplývá, že rozhodnutí bylo přijato příslušným orgánem(64). V případě neexistence takového rozhodnutí nemůže Rada v řízení pokračovat.

    199. Po takovém ověření musí dále určit, zda dotčené rozhodnutí bylo přijato ve vztahu k osobám, skupinám nebo entitám, vůči kterým je navrženo přijetí rozhodnutí o zmrazení prostředků(65).

    200. Dále musí ověřit, zda a) se rozhodnutí týká zahájení vyšetřování nebo trestního stíhání za teroristický čin, pokus o spáchání teroristického činu, účast na něm nebo napomáhání k jeho spáchání, přičemž v takovém případě muselo být přijato na základě závažných a věrohodných důkazů nebo stop nebo b) rozhodnutí představovalo odsouzení za takový čin.

    201. Následně musí stanovit, zda bylo rozhodnutí přijato na základě známých důkazů, které byly předány osobě, skupině nebo entitě, vůči kterým je navrženo uložení tohoto rozhodnutí, nebo zda bylo přijato na základě důkazů, které byly všechny nebo některé z nich důvěrnými důkazy.

    202. I když čl. 1 odst. 4 neobsahuje žádné výslovné ustanovení v tomto smyslu, mám za to, že implicitně vyžaduje, aby dotčené vnitrostátní rozhodnutí bylo přijato na základě, který respektuje lidská a základní práva osoby, skupiny nebo entity, jejichž prostředky je navrhováno zmrazit. I když Rada nemůže ze své povahy přezkoumat respektování těchto práv na základě vnitrostátního právního systému členského státu, který rozhodnutí přijal, je nicméně schopna přezkoumat dodržení těchto práv na úrovni Evropské unie. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o zmrazení prostředků musí respektovat taková práva v případě, že bude předmětem žaloby u soudu Evropské unie(66), mám za to, že Rada musí tento přezkum provést před přijetím svého rozhodnutí.

    203. Postup, který by měla Rada dodržet při přijímání rozhodnutí o zmrazení prostředků, se bude nutně lišit v závislosti na povaze řízení, které proběhlo na vnitrostátní úrovni.

    204. Podle mého názoru jsou následující body základními body, které by měly být zohledněny, a důsledky, které z nich vyplývají(67).

    –       Příslušným vnitrostátním orgánem byl „soudní orgán“

    205. Pro účely dále uvedených příkladů budu vycházet nejprve z předpokladu, že příslušným orgánem, který přijal vnitrostátní rozhodnutí, byl orgán soudní(68).

    206. Představuje-li rozhodnutí daného orgánu „odsouzení“ za dané činy, musí Rada určit, zda toto rozhodnutí bylo přijato na základě známých nebo důvěrných důkazů, nebo na základě jejich kombinace.

    207. Bylo-li o odsouzení rozhodnuto pouze na základě známých důkazů, postavení Rady je relativně jednoduché(69). Nemusí prokázat, zda bylo toto rozhodnutí přijato na základě závažných a věrohodných důkazů nebo stop. Tento úkol byl již proveden příslušným orgánem při přijímání jeho rozhodnutí.

    208. Z toho vyplývá, že jedinou otázkou, kterou se musí Rada zabývat, je otázka respektování lidských a základních práv dotčené osoby, skupiny nebo entity(70).

    209. S výjimkou, kdy je rozhodnutí o zmrazení prostředků původní(71), bude možné dotčené důkazy (které jsou všechny důkazy známými) sdělit dotčené osobě, skupině nebo entitě, která se k nim bude moci odpovídajícím způsobem vyjádřit předtím, než Rada přijme své rozhodnutí.

    210. Situace je složitější, bylo-li vnitrostátní rozhodnutí přijato na základě spojení známých a důvěrných důkazů.

    211. V tomto případě se mi zdá, že prvním krokem, který musí Rada učinit, je stanovit, zda může přijmout své rozhodnutí o zmrazení prostředků pouze na základě známých důkazů. V takovém případě navrhuji, aby Rada postupovala pouze na základě těchto důkazů a důvěrné důkazy nezohlednila. Pokud tak Rada učiní, může postupovat způsobem uvedeným v bodech 207 až 209 výše.

    212. V opačném případě nebo pokud důkazy, na základě kterých bylo přijato vnitrostátní rozhodnutí, jsou v plném rozsahu důvěrné, je Rada povinna se dotázat dotčeného členského státu, zda souhlasí s předáním důvěrných důkazů Tribunálu v případě podání žaloby proti rozhodnutí Rady. Pokud s tím členský stát nesouhlasí, pak nemůže Rada činit žádné další kroky (jak nyní, tak na základě změn jednacího řádu Tribunálu, které předjímám v tomto stanovisku). Její rozhodnutí by v případě žaloby neobstálo.

    213. Souhlasí-li členský stát se zpřístupněním důvěrných důkazů Tribunálu (je-li požadováno), přijme Rada rozhodnutí o uvedení do seznamu na základě důvěrných důkazů, aniž je mohla předat dotčenému účastníkovi řízení. V důsledku toho bude tento účastník nevyhnutelně zbaven svého práva na opravný prostředek, které by měl jinak v této fázi k dispozici.

    214. Rada nemá ze své povahy prostředky pro přijetí rozhodnutí, zda důkazy poskytnuté členským státem na základě důvěrnosti skutečně odpovídají právní definici „tajných a důvěrných důkazů“, a tedy zda jsou hodny zvláštní ochrany, která je takovým materiálům poskytována. Nemůže ani provést řízení za účelem přezkoumání těchto důkazů.

    215. Nicméně v rámci těchto mezí musí být v co největším rozsahu dodržena práva obhajoby. V případě, že se jedná o důvěrné důkazy, je třeba použít níže uvedené další postupy.

    216. Zaprvé by Rada měla předat dotčenému účastníkovi řízení nedůvěrné shrnutí důkazů, čímž mu sdělí důvody, na základě kterých bylo rozhodnutí přijato. Předání nedůvěrného shrnutí považuji za minimální neomezitelnou záruku v Unii, ve které jsou dodržována pravidla právního státu. Pokud by neexistovala, práva obhajoby by nemohla být zaručena.

    217. Zadruhé by Rada měla oznámit dotčené osobě, skupině nebo entitě, že vnitrostátní rozhodnutí, o které se opírá, jakož i rozhodnutí, které Rada zamýšlí vydat, jsou založena na důvěrných důkazech, čímž by těmto subjektům bylo umožněno zpochybnit rozhodnutí Rady před Tribunálem, kde mohou být provedeny postupy směřující k ochraně těchto důkazů.

    218. Dotčené vnitrostátní rozhodnutí samozřejmě nemusí představovat odsouzení za dané činy. Může pouze povolovat vyšetřování nebo trestní stíhání ve vztahu k těmto činům. Zdá se mi, že v takovém případě existují stejné možnosti a vyvstávají stejné otázky, jako otázky, které byly popsány v bodech 206 a 217 výše, ke kterým je však třeba doplnit další významný faktor.

    219. Rada musí sama přezkoumat důkazy předložené na podporu vnitrostátního rozhodnutí, aby se přesvědčila, že uvedené důkazy splňují kritérium „závažných a věrohodných důkazů a stop“ stanovené v čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931. Není-li Rada o tom přesvědčena, nemůže přijmout rozhodnutí o uvedení do seznamu ve vztahu k dané osobě, skupině nebo entitě.

    –       Příslušným vnitrostátním orgánem byl „rovnocenný příslušný orgán“

    220. Zbývá otázka, jaký postup je třeba dodržet v případě, že dotčeným vnitrostátním orgánem není soudní orgán, ale „rovnocenný příslušný orgán“. Rozhodnutí takového orgánu může samozřejmě představovat odsouzení za dané činy nebo se může jednat o rozhodnutí přijaté pouze na základě vyšetřování (je-li orgánem, který rozhodnutí přijal, orgán moci výkonné, otázka „trestního stíhání“ z povahy věci nevyvstává).

    221. Mám za to, že vyvstávají stejné možnosti a otázky jako v případě, kdy je příslušným vnitrostátním orgánem soudní orgán. Pouze bych podotkla, že Rada bude povinna přezkoumat vnitrostátní rozhodnutí o to důkladněji, aby se přesvědčila, že jsou splněny požadavky v čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931, jelikož při rozhodovacím procesu na vnitrostátní úrovni nedošlo k zapojení „soudní moci“.

     Jednací řád Tribunálu

    222. Předpokládejme nyní, že proti rozhodnutí Rady o zmrazení prostředků byla podána žaloba u Tribunálu, a přezkoumejme, jaké změny jednacího řádu Tribunálu se mohou ukázat jako nezbytné proto, aby byly zohledněny otázky, které jsem popsala výše. Nejprve vymezím působnost změn, které mám na mysli. Poté posoudím tyto změny ve vztahu k následujícím otázkám:

    –        použití důvěrných důkazů;

    –        nutnosti respektovat záruky Evropské unie v oblasti lidských práv (a zejména práv obhajoby);

    Nakonec přezkoumám povahu přezkumu, který musí provést unijní soud, a jeho rozsah.

    –       Působnost

    223. Otázky důvěrných a tajných důkazů nejsou omezeny na obvinění ze zapojení se do teroristické činnosti nebo z účasti na ní. Mohou být rovněž relevantní například ve věcech týkajících se veřejných zakázek (ve kterých je všeobecně známo, že se neúspěšný uchazeč může pokoušet zpochybnit zadání zakázky pouze s cílem „lovení“ informací za účelem získání přístupu k informacím, které by jinak nebyly dostupné(72)) a v oblasti práva hospodářské soutěže.

    224. Tyto otázky jsou obzvláště naléhavé ve vztahu k teroristickým činnostem.

    225. Je tomu tak z důvodu obzvláště ostrého střetu, ke kterému může dojít mezi žalobami založenými na respektování práv obhajoby a na skutečné ochraně národní bezpečnosti.

    226. V následujících úvahách se proto soustředím na otázky důvěrných důkazů v rozsahu, v němž se vztahují k obviněním z terorismu a zapojení se do teroristických činností.

    227. Možné porušení práv obhajoby může představovat významný faktor ve všech případech, kdy nejsou důkazy zpřístupněny z důvodů důvěrnosti. Jakékoliv omezení jakéhokoliv druhu z hlediska důkazů, které jsou dostupné účastníkovi řízení, který se brání, může představovat zásah do jeho práva a poškozovat jeho práva obhajoby.

    228. To samé však platí o skutečné ochraně národní bezpečnosti. Osoby monitorující a potírající teroristické činnosti, zejména osoby, které zasahují v terénu, mohou být vystaveny osobnímu nebezpečí mučení, či dokonce smrti, pokud by byly zpřístupněny informace, které odhalují jejich činnosti a totožnost(73). Proto mají členské státy obecně snahu trvat na zachování účinných omezení týkajících se zpřístupnění materiálů, které mohou vést (přímo, nepřímo nebo náhodně) k identifikaci zdrojů nebo odhalení zvláštních způsobů pozorování.

    229. Je proto zásadní, aby jakékoliv provedené změny pravidel týkajících se předkládání důkazů před Tribunálem zohledňovaly plně a řádně tyto střetávající se zájmy.

    –       Použití důvěrných důkazů

    230. Je zásadní, aby se jakákoliv nová pravidla týkající se důvěrných důkazů, která by mohla být přijata, použila pouze tehdy a v rozsahu, v němž jsou absolutně nezbytná.

    231. Zásada stanovená v předchozím bodě znamená, že jsou-li důkazy na podporu rozhodnutí o zmrazení prostředků jak známé, tak důvěrné, Tribunál by se měl vždy zaprvé snažit stanovit, zda je možné rozhodnout věc pouze na základě známých důkazů, tedy bez použití důkazů důvěrných. Pokud tomu tak je, důvěrné důkazy by měly jednoduše zůstat nezohledněny.

    232. Je třeba si uvědomit, že tajné důkazy mohou pocházet z nedůvěryhodných zdrojů. Může se jednat jednoduše o nepravé důkazy, i když byly získány v dobré víře a za cenu značného rizika pro agenty v terénu. Členské státy a jejich bezpečnostní složky mohou mít tendenci nadměrně utajovat informace, takže informace, které by měly být veřejně dostupné, jsou klasifikovány jako tajné. Stejně tak soudy mohou mít tendenci takové informace pokládat za pravdivé, aniž je řádně přezkoumají nebo zpochybní. V tomto ohledu je zásadní, aby v případě, kdy jsou dané důkazy pochybné nebo nejednoznačné, byla jakákoliv pochybnost nebo nejednoznačnost v co největším možném rozsahu vykládána ve prospěch účastníka řízení, který se k nim nemohl vyjádřit, ani je zpochybnit.

    233. Tribunál původně považoval opatření o zmrazení prostředků uložená účastníkům řízení jako je PMOI pouze za opatření s krátkodobým účinkem(74). Když měl generální advokát M. Poiares Maduro rozhodnout o této otázce ve svém stanovisku ve věci Kadi I(75), domníval se, že tato rozhodnutí představují „neomezené zmrazení prostředků jednotlivce“. V nedávné době Tribunál v rozsudku Kadi II(76) rozhodl, že opatření o zmrazení prostředků znamenají „zvláštní útisk“, a uvedl, že uplynulo téměř deset let od doby, kdy byly původním rozhodnutím zmrazeny prostředky p. Kadiho. Rozhodl, že bylo možné se tázat, zda není třeba nyní přehodnotit jeho původní zjištění, že taková opatření jsou krátkodobá nebo dočasná(77).

    234. Souhlasím s tím. Tato rozhodnutí mohou mít závažný a negativní dopad na činnosti těch, jejichž prostředky jsou zmrazeny. To je totiž důvod jejich existence.

    235. Věci týkající se obvinění ze zapojení se do teroristických činností často vyvolávají mnoho emocí. Nezdá se nakonec, že by teroristé měli zábrany ignorovat svatá pravidla civilizované společnosti. Může být obtížné ubránit se, byť podvědomě, obecnému pocitu, že bychom se měli odchýlit od našich běžných závazků týkajících se spravedlivého procesu, pokud se jedná o taková obvinění. Podle těchto argumentů zasluhují osoby obviněné z účasti na teroristických činnostech menší právní ochranu než osoby, které jsou obviněny ze spáchání „běžných“ trestných činů.

    236. Veškerým svodům k chycení se do této pasti je třeba zabránit. Ve skutečnosti vyžadují a nejvíce potřebují ochranu, kterou soudní systém poskytuje, právě marginalizované či zavržené osoby(78). Často citovaný slogan „your terrorist is my freedom-fighter“ (pro tebe terorista pro mě bojovník za svobodu) ukazuje, jak lehce může subjektivní reakce ovlivnit objektivní posouzení Jedná se přitom o typický znak civilizované společnosti, která se řídí zásadou právního státu, že běžné pojistky a záruky nebudou opuštěny v reakci na skutečnost, že se odpůrci této společnosti neřídí stejnými civilizovanými pravidly.

    237. Z povahy rozhodnutí o zmrazení prostředků vyplývá, že jako taková nevyžadují odchýlení se od úmluvy. V tomto ohledu je třeba připomenout, že zvláštní odchylky uplatněné smluvními státy na základě ustanovení o naléhavé situaci v článku 15 úmluvy nespadají do „neomezené posuzovací pravomoci“(79) těchto států a musí být „striktně uplatňovány v situaci, která je vyžaduje“(80). Nevidím důvod, proč by kritérium použitelné na odchylky od běžných pravidel dokazování z důvodů národní bezpečnosti mělo být méně striktní.

    238. Je tedy třeba v co největším možném rozsahu odolat tendenci neuplatnit záruky základních práv. Argument, že požadavky spojené s bojem proti mezinárodnímu terorismu mohou samy o sobě odůvodňovat uvolnění těchto záruk, je pochybný(81).

    239. Z toho podle mého názoru vyplývá, že počet věcí, ve kterých jsou skutečně použita změněná pravidla o používání důvěrných důkazů, které navrhuji v tomto stanovisku, by měl být velmi omezený. Zdá se nicméně nutné, aby tato pravidla byla skutečně přijata.

    –       Nutnost respektovat záruky Evropské unie v oblasti lidských práv

    240. Respektování lidských práv představuje podmínku legality unijních aktů a opatření neslučitelná s tímto respektováním lidských práv nejsou přijatelná(82).

    241. Evropský soud pro lidská práva (dále jen „Štrasburský soud“) se zabýval otázkou důvěrných důkazů v řadě věcí, které se týkaly žalob podaných proti smluvním státům.

    242. Z této judikatury vyplývá, že právo na zpřístupnění důkazů jako součást práv obhajoby není absolutním právem. To bylo rozhodnuto již v roce 1996 v rozsudku Doorson(83). V rozsudku Jasper(84) Štrasburský soud rozhodl, že „v jakémkoliv trestním řízení mohou existovat protichůdné zájmy, jako je národní bezpečnost nebo nutnost chránit svědky vystavené riziku odvetných opatření nebo udržet v tajnosti policejní metody vyšetřování trestných činů, jež je třeba dát do rovnováhy s právy obviněného […]. V některých případech může být nutné nezpřístupnit některé důkazy obhajobě proto, aby byla zachována základní práva jiného jednotlivce nebo ochráněn významný veřejný zájem“(85). Tento soud nicméně dále jasně uvedl, že „pouze taková opatření omezující práva obhajoby, která jsou striktně nezbytná, jsou dovolená z hlediska čl. 6 odst. 1 [úmluvy]. […] Navíc, aby byl obviněnému zaručen spravedlivý proces, jakékoliv obtíže způsobené obhajobě omezením jeho práv musí být dostatečně vyváženy postupem vedeným soudními orgány“(86).

    243. V rozsudku Dowsett měl Štrasburský soud rozhodnout o situaci, ke které došlo, když smluvní stát tvrdil, že některé důkazy jsou chráněny veřejným zájmem a tyto důkazy nebyly tedy obhajobě zpřístupněny. Tyto důkazy nebyly navíc zpřístupněny ani vnitrostátnímu soudu. Když tento soud rozhodl, že v případě žalobce se nejednalo o spravedlivý proces, zopakoval, že „je třeba, aby materiály relevantní pro obhajobu byly předloženy soudci v prvním stupni, aby rozhodl o otázkách zpřístupnění v okamžiku, kdy mohou být co nejúčinněji použity k ochraně práv obhajoby“(87).

    244. V nedávné době byla otázkou předloženou Štrasburskému soudu ve věci A. a další v. Spojené království(88) otázka slučitelnosti systému Spojeného království označovaného jako „systém zvláštních advokátů“ s úmluvou. Tento systém funguje v určitých věcech, při kterých dochází k použití tajných důkazů, včetně věcí, ve kterých se jedná o obvinění z účasti na teroristických činnostech(89). Soud připustil, že vnímaná nutnost chránit obyvatelstvo Spojeného království před teroristickými útoky vedla k tomu, že existoval „silný veřejný zájem“ na zachování utajení zdrojů informací týkajících se Al-Kájdy a jejích spojenců(90). Neshledal, že by daný systém byl sám o sobě neslučitelný(91). Rozhodl však, že proto, aby byly splněny požadavky úmluvy, je nezbytné, aby bylo zpřístupněno maximum informací ohledně obvinění a důkazů proti každému žalobci, aniž by byla narušena národní bezpečnost nebo bezpečnost jiných osob, aby dotčenému účastníkovi řízení „byly poskytnuty dostatečné informace ohledně obvinění vznesených proti němu, aby mohl udělit užitečné pokyny zvláštnímu advokátovi“ a aby „jakékoliv obtíže způsobené žalovanému omezením jeho práv byly dostatečným způsobem vyváženy postupy vedenými soudními orgány“(92).

    245. Podle mého názoru to představuje minimální neomezitelný požadavek.

    –       Povaha přezkumu, který musí provést soud Evropské unie, a jeho rozsah

    246. Dostatečný soudní přezkum legality opatření Evropské unie týkajícího se zmrazení prostředků po meritorní stránce je nezbytný k tomu, aby mohla být zajištěna spravedlivá rovnováha mezi požadavky boje proti mezinárodnímu terorismu a ochranou základních svobod a práv(93).

    247. Ačkoli jsou výrazy „teroristický čin“ a „osoby, skupiny a entity zapojené do teroristických činů“ definovány v čl. 1 odst. 2 a 3 společného postoje 2001/931, definice těchto výrazů nebyla v celé Evropské unii harmonizována. Z toho vyplývá, že členské státy mohou přijmout své vlastní definice. Tyto definice se mohou lišit. Z toho rovněž vyplývá, že v případě žaloby proti rozhodnutí dotčeného příslušného orgánu na vnitrostátní úrovni budou soudy v daném členském státě zohledňovat definice stanovené vnitrostátním právem(94).

    248. Stejně tak při každém přezkumu prováděném na vnitrostátní úrovni bude soudy v daném členském státě uplatňována úroveň ochrany základních práv v tomto státě. Tato úroveň není nutně totožná s úrovní Evropské unie.

    249. Smlouva představuje samostatně stojící celek pravidel, který byl nazván „autonomním právním systémem“(95). Je skutečností, že při výkladu tohoto právního pořádku Soudní dvůr „vychází z ústavních tradic společných členským státům“ za účelem definice základních práv, která tvoří nedílnou součást obecných zásad právního řádu Evropské unie(96). Je rovněž skutečností, že všechny členské státy jsou signatáři úmluvy, a jsou proto povinny uplatňovat její pravidla. Dospět však k závěru, že vnitrostátní systémy ochrany základních práv a odpovídající systém Evropské unie proto představují jednu a tutéž věc se mi zdá jednoduše nepřesné(97). V tomto ohledu nesouhlasím s názorem Tribunálu v rozsudku Kadi II, ve kterém uvedl: „právě tyto záruky práva na obhajobu existující na vnitrostátní úrovni pod účinnou soudní kontrolou zcela zbavují orgány Společenství povinnosti znovu zakotvovat záruky týkající se téhož předmětu na úrovni Společenství“(98).

    250. Na rozdíl od vnitrostátních orgánů a soudů členských států je Rada vázána úrovní ochrany základních práv Evropské unie a pouze touto úrovní(99).

    251. Z výše uvedeného vyplývá, že zatímco existence vnitrostátního rozhodnutí je nezbytnou podmínkou legality rozhodnutí Rady o zmrazení prostředků, není sama o sobě dostačující. Dotčená osoba, skupina nebo entita musí být rovněž zapojena do teroristických činů definovaných v článku 1 společného postoje 2001/931 a nikoliv pouze ve smyslu definovaném vnitrostátním právem. V tomto ohledu nemá Rada žádnou posuzovací pravomoc. Buď existují dostatečné informace pro uvedení osoby, skupiny nebo entity do seznamu, nebo ne. Jedná se o skutkovou otázku, kterou je třeba posoudit za použití vhodného právního kritéria.

    252. V tomto kontextu je Rada povinna vést svůj rozhodovací proces. V tomto kontextu je rovněž soud Evropské unie povinen vykonat svou přezkumnou pravomoc.

    253. Za těchto podmínek se mi zdá naprosto nepřijatelné, že by tato přezkumná pravomoc měla být omezena pouze na minimum. V tomto ohledu mohu pouze citovat stanovisko generálního advokáta M. Poiarese Madura ve věci Kadi I(100), ve kterém uvedl, že „naznačovat, že se projednávaná věc týká ‚politické otázky‘, ve vztahu ke které by i nejnižší stupeň soudního zásahu byl nepřijatelný, je podle mého názoru neobhajitelné. Tvrzení, že opatření je nezbytné pro zachování mezinárodního míru a bezpečnosti, nemůže mít za následek umlčení obecných zásad práva Společenství a zbavení jednotlivců jejich základních práv. Nezlehčuje se tím důležitost zájmu na zachování mezinárodního míru a bezpečnosti; pouze to znamená, že povinností soudů zůstává posuzovat legalitu opatření, která mohou být v rozporu s ostatními zájmy, které mají rovněž značnou důležitost, a jejichž ochrana je soudům svěřena. […] Zajisté, výjimečné okolnosti mohou odůvodnit omezení svobody jednotlivců, jež by nebylo za normálních podmínek přijatelné. To by nás ale nemělo svádět k tomu, abychom prohlásili, že ‚jsou případy, ve kterých je třeba na chvíli přehodit závoj přes svobodu, tak jak se zakrývají sochy bohů‘. […] Neznamená to ani, […] že soudní přezkum takových případů by měl být pouze ,velmi okrajový‘. Naopak tam, kde se má za to, že rizika pro veřejnou bezpečnost jsou mimořádně vysoká, je vyvíjen skutečně velký tlak na přijetí opatření, která nezohledňují práva jednotlivců, zejména ve vztahu k jednotlivcům, kteří mají omezený nebo žádný přístup k politickému procesu. V takových případech by proto soudy měly plnit svou povinnost dbát na dodržování pravidel právního státu se zvýšenou ostražitostí. Ty samé okolnosti, které mohou odůvodnit výjimečná omezení základních práv, tedy rovněž vyžadují, aby soudy pečlivě zvážily, zda tato omezení nepřesahují rámec toho, co je nezbytné. […]“(101).

    254. Souhlasím s tím. V projednávaném kontextu použití těchto zásad znamená, že Soudní dvůr musí ověřit, zda je opodstatněné tvrzení, že určitá osoba, skupina nebo entita jsou spojeny s teroristickými činnostmi, a musí zajistit, aby přijatá opatření zajišťovala náležitou rovnováhu mezi nutností boje proti terorismu a rozsahem, ve kterém tato opatření představují zásah do základních práv jednotlivců.

    255. To neznamená, že Tribunál musí nutně důkladně přezkoumat všechny aspekty všech věcí, které jsou mu předloženy. Je-li například jasné, že veškerá řízení na vnitrostátní úrovni a před Radou plně dodržela záruky Evropské unie v oblasti lidských práv, přezkum Tribunálu nemusí být tak rozsáhlý. V každém případě je nicméně nutné, aby byla plně dodržena zásada účinné soudní ochrany(102).

     Poslední poznámka

    256. Zdá se mi, že lze stanovit určitou paralelu mezi úlohou soudu Evropské unie, je-li mu předložena žaloba proti rozhodnutí o zmrazení prostředků, a řízením před Štrasburským soudem. Tento soud funguje na základě zásady subsidiarity. Jinými slovy, má se za to, že smluvní státy úmluvu dodržují. Vnitrostátní soudy každého členského státu zastávají ústřední úlohu při zajištění, že takto zaručená práva jsou ve skutečnosti dodržována. Štrasburský soud zasáhne pouze tehdy, pokud je tvrzeno, že došlo k porušení těchto práv a všechny ostatní opravné prostředky byly vyčerpány. Za výše uvedených okolností je soud Evropské unie žádán, aby vykonal stejnou funkci jako Štrasburský soud na základě úmluvy. Úlohou soudu Evropské unie je jednat jako konečný rozhodce a zaručit respektování základních práv v rámci Unie.

    257. Zdůrazňuji, že analýza, kterou jsem uvedla v bodech 223 až 256 výše, je řadou úvah, které se týkají budoucnosti. Z důvodů uvedených v bodě 182 se domnívám, že by třetí důvod kasačního opravného prostředku měl být zamítnut.

     K nákladům řízení

    258. Podle článku 122 jednacího řádu Soudního dvora, není-li kasační opravný prostředek opodstatněný, Soudní dvůr rozhodne o nákladech řízení. Podle čl. 69 odst. 2 se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.. V projednávané věci mám za to, že by kasační opravný prostředek měl být zamítnut. PMOI požadovala náhradu nákladů řízení. Francouzské republice by tedy měla být uložena náhrada nákladů řízení PMOI.

     Závěry

    259. S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr:

    –        zamítl kasační opravný prostředek a

    –        uložil Francouzské republice náhradu nákladů řízení.


    PŘÍLOHA
    STRUČNÁ CHRONOLOGIE


    Datum


    Událost

    8. října 1997

    Označení PMOI za „zahraniční teroristickou organizaci“ ministryní zahraničních věcí Spojených států amerických

    28. března 2001

    Usnesení ministra vnitra Spojeného království, v důsledku něhož byla PMOI v tomto členském státě označena za zakázanou teroristickou organizaci.

    duben 2001

    Zahájení soudního vyšetřování ohledně činností údajných členů PMOI ve Francouzské republice.

    28. září 2001

    Přijetí rezoluce Rady bezpečnosti OSN 1373 (2001).

    27. prosince 2001

    Přijetí společného postoje 2001/931 a nařízení č. 2580/2001 Radou. Jméno PMOI nebylo uvedeno na seznamech uvedených v přílohách těchto opatření.

    2. května 2002

    Přijetí společného postoje 2002/340 a rozhodnutí 2002/334 Radou. Jméno PMOI bylo uvedeno na seznamech uvedených v přílohách těchto opatření.

    26. července 2002

    PMOI podala žalobu k Tribunálu ve věci T‑228/02.

    17. června 2003

    Kanceláře PMOI v Auvers-sur-Oise byly prohledány francouzskou policií.

    12. prosince 2006

    Tribunál vyhověl žalobě PMOI ve věci T‑228/02 v rozsahu, v němž zrušil rozhodnutí 2005/930 v části, v níž se týkal PMOI. Ve zbývající části byla žaloba zamítnuta.

    19. března 2007

    Pařížská protiteroristická prokuratura vznesla doplňující obvinění proti údajným členům PMOI (rovněž viz 13. listopad 2007).

    28. června 2007

    Rada přijala rozhodnutí 2007/445 s přihlédnutím k rozsudku Tribunálu ve věci T‑228/02. Jméno PMOI zůstalo na seznamu uvedeném v příloze k tomuto rozhodnutí.

    16. července 2007

    PMOI podala žalobu k Tribunálu ve věci T‑256/07. Tato žaloba se týkala rozhodnutí Rady vydaných před i po rozhodnutí POAC.

    13. listopadu 2007

    Totožné s 19. březnem 2007.

    30. listopadu 2007

    Vydání rozhodnutí POAC, kterým vyhověla odvolání proti rozhodnutí Home Secretary, kterým bylo odmítnuto vyškrtnout PMOI jako zakázanou organizaci.

    20. prosince 2007

    Přijetí rozhodnutí 2007/868 Radou.

    7. května 2008

    Zamítnutí žádosti Home Secretary, kterou se domáhalo povolení podat opravný prostředek proti rozhodnutí POAC, Court of Appeal (England & Wales).

    9. června 2008

    Předložení nových informací Francouzskou republikou pracovní skupině SP 931, na kterých bylo založeno dotčené rozhodnutí.

    13. června 2008

    První zasedání pracovní skupiny SP 931.

    23. června 2008

    Odstranění PMOI ze seznamu zakázaných organizací v tomto členském státě s účinností od 24. června 2008 provedené Home Secretary.

    24. června 2008

    Druhé zasedání pracovní skupiny SP 931. Byly předloženy další informace týkající se PMOI a zástupci požádali o další čas na prostudování otázky.

    2. července 2008

    Třetí zasedání pracovní skupiny SP 931. Bylo rozdáno revidované odůvodnění a zástupcům byla stanovena lhůta do 4. července pro zvážení, zda mají námitky.

    4. července 2008

    Zasedání pracovní skupiny Rady poradců pro zahraniční vztahy (Relex), na kterém bylo dosaženo dohody ohledně znění aktualizované verze dotčeného rozhodnutí.

    9. července 2008

    Zasedání Výboru stálých zástupců za účelem schválení dotčeného rozhodnutí.

    15. července 2008

    Přijetí dotčeného rozhodnutí Radou. Rozhodnutí bylo společně s odůvodněním oznámeno PMOI téhož dne.

    21. července 2008

    PMOI podala žalobu k Tribunálu ve věci T‑284/08.

    23. října 2008

    Tribunál vyhověl žalobě PMOI ve věci T‑256/07 v rozsahu, v němž zrušil článek 1 rozhodnutí 2007/868 v části, v níž se týkal PMOI. Ve zbývající části byla žaloba zamítnuta.

    4. prosince 2008

    Tribunál vydal napadený rozsudek.


    1 – Původní jazyk: angličtina.


    2 – Ke změně názvu došlo v souvislosti se vstupem Lisabonské smlouvy v platnost dne 1. prosince 2009. Pro zjednodušení budu v tomto stanovisku používat výraz „Tribunál“.


    3 – Sb. rozh. s. II‑3487.


    4 – Rozhodnutí ze dne 15. července 2008, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu a kterým se zrušuje rozhodnutí 2007/868/ES (Úř. věst. 2008, L 188, s. 21).


    5 – Společný postoj Rady 2001/931/SZBP ze dne 27. prosince 2001 o uplatnění zvláštních opatření k boji proti terorismu (Úř. věst. 2001 L 344, s. 93; Zvl. vyd. 18/01, s. 217).


    6 – Nařízení Rady (ES) č. 2580/2001 ze dne 27. prosince 2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu (Úř. věst. 2001 L 344, s. 70 ; Zvl. vyd. 18/01, s. 207).


    7 – Rozhodnutí Rady č. 2001/927/ES ze dne 27. prosince 2001, kterým se stanoví seznam podle čl. 2 odst. 3 nařízení Rady (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu (Úř. věst. 2001, L 344, s. 83).


    8 – Společný postoj Rady 2002/340/SZBP ze dne 2. května 2002, kterým se aktualizuje společný postoj Rady 2001/931/SZBP o uplatnění zvláštních opatření k boji proti terorismu (Úř. věst. 2002, L 116, s. 75).


    9 – Rozhodnutí Rady 2002/334/ES ze dne 2. května 2002, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu a zrušuje rozhodnutí 2001/927/ES (Úř. věst. 2002, L 116, s. 33).


    10 – Rozhodnutí Rady č. 2009/62/ES ze dne 26. ledna 2009, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu a kterým se zrušuje rozhodnutí 2008/583/ES (Úř. věst. 2009, L 23, s. 25).


    11 – Listina nebyla v době, kdy byla podána žaloba v prvním stupni, závazná: viz obdobně rozsudek ze dne 27. června 2006, Parlament v. Rada (C‑540/03, Sb. rozh. s. I‑5769, bod 38). Ode dne 1. prosince 2009, kdy vstoupila v platnost Lisabonská smlouva, má listina stejnou právní sílu jako primární právo (čl. 6 odst. 1 SEU).


    12 – Pokud jde o úplný popis údajné teroristické činnosti PMOI a údajné ukončení této činnosti, viz rozhodnutí Proscribed Organisations Appeals Commission of England and Wales (Odvolací komise Anglie a Walesu zabývající se případy zakázaných organizací) ze dne 30. listopadu 2007 ve věci Lord Alton of Liverpool a další v. Secretary of State for the Home Department (dále jen „rozhodnutí POAC“) na: http://www.siac.tribunals.gov.uk/poac/Documents/outcomes/PC022006%20OMIL%20FINAL%20JUDGMENT.pdf.


    13 – Viz Označení zahraničních teroristických organizací, 62 Fed. Reg. 52,650 (1997).


    14 – Viz Terrorism Act (Proscribed Organisations) (Amendment) Order 2001. Organizace je popsána v článku 2 tohoto usnesení jako „Mujaheddin e Khalq“.


    15 – Pokud jde o úplný popis relevantních procesních aspektů francouzského trestního práva, včetně zejména úlohy réquisitoire a mise en examen, viz bod 142 níže.


    16 – Viz bod 152 níže.


    17 – Secretary of State for the Home Department v. Lord Alton of Liverpool a další [2008] EWCA Civ 443, dostupné na: http://www.bailii.org/ew/cases/EWCA/Civ/2008/443.html.


    18 – Seznam těchto zasedání je uveden v bodě 91 níže a v chronologii uvedené v příloze.


    19–      Dopis a odůvodnění jsou uvedeny v bodech 9 a 10 napadeného rozsudku.


    20 – Ve skutečnosti se jednalo o dobu delší než měsíc.


    21 – Viz rozsudky ze dne 12. prosince 2006, Organisation des Modjahedines du peuple d’Iran v. Rada (T‑228/02, Sb. rozh. s. II‑4665, bod 124) (dále jen „rozsudek OMIL“), a ze dne 23. října 2008, People’s Mojahedin Organization of Iran v. Rada (T‑256/07, Sb. rozh. s. II‑3019, bod 133) (dále jen „rozsudek PMOI I“).


    22 – Viz bod 138 rozsudku PMOI I.


    23 –      To znamená informace v bodě 3 písm. a) (viz bod 43 výše). Tribunál se v tomto bodě svého rozsudku nezabýval informacemi v bodě 3 písm. f). Viz bod 160 a násl. níže.


    24 –      Nyní zveřejněný ve Sb. rozh. s. I‑6351 a dále označovaný jako „Kadi I“.


    25 – Rozhodnutím, které bezprostředně předcházelo dotčenému rozhodnutí, bylo rozhodnutí Rady 2007/868/ES, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu a kterým se zrušuje rozhodnutí 2007/445/ES (Úř. věst. 2007, L 340, s. 100). Bylo přijato dne 20. prosince 2007. Na základě čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931 byla Rada povinna prověřovat jména osob a subjektů uvedených v daném rozhodnutí pravidelně, nejméně však jednou za šest měsíců.


    26 – Viz zejména diskuse v bodě 97 a násl. níže.


    27      Viz v tomto ohledu napadený rozsudek, bod 52. I když napadený rozsudek ze zjevných důvodů odkazoval na článek 10 ES, nic se v přepracovaném znění uvedeném v čl. 4 odst. 3 SEU této základní zásady nedotýká.


    28 – Viz bod 197 a násl. níže.


    29 – Viz bod 197 a násl. níže.


    30 – Viz bod 97 a násl. níže


    31 – Viz bod 171 a násl. níže


    32 – Například zkrácením lhůty poskytnuté delegacím pro oznámení pracovní skupině SP 931, že určitá osoba, skupina nebo entita bude projednávána na zasedání tohoto orgánu, jak stanoví bod 11 přílohy II dokumentu Rady 10826/07, jehož nedůvěrné znění je dostupné na http://www.consilium.europa.eu/uedocs/cmsUpload/st10826-re01en07.pdf.


    33 – Viz bod 105 a násl. níže.


    34 – Viz rozsudky OMPI, bod 128, a Kadi I, uvedený v poznámce pod čarou 24 výše, bod 308.


    35 – Rozsudek OMPI, bod 131.


    36 – Viz rozhodnutí 2002/334, uvedené v poznámce pod čarou 9 výše.


    37 – Uvedené v poznámce pod čarou 25 výše.


    38 – V odpovědi na otázku Tribunálu právní zástupce PMOI na jednání uvedl, že by tato organizace nic nenamítala, pokud by přezkoumání, zda je jí třeba ponechat na seznamu, nebylo dokončeno v rámci šestiměsíční lhůty stanovené v čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931, neboť prodloužení této lhůty by bylo v její prospěch tím, že by jí například umožnilo předložit nové důkazy, aby se vyjádřila k novým informacím a novým materiálům poskytnutým členským státem.


    39 – Viz mimo jiné rozsudky Soudního dvora ze dne 2. září 2010, Evropská komise v. Deutsche Post, C‑399/08 P, Sb. rozh. s. I-07831, bod 75; ze dne 7. listopadu 2002, Hirschfeldt v. EEA, C‑184/01 P, Recueil, s. I‑10173, bod 48; ze dne 28. června 2005, Dansk Rørindustri a další v. Komise, C‑189/02 P, C‑202/02 P, C‑205/02 P až C‑208/02 P a C‑213/02 P, Sb. rozh. s. I‑5425, bod 148, jakož i usnesení ze dne 9. března 2007, Schneider Electric v. Komise, C‑188/06 P, bod 64.


    40 – Francouzská republika uvádí ve svých písemných vyjádřeních (ohledně svého druhého důvodu kasačního opravného prostředku), že „francouzská vláda zdůrazňuje, že má zvláštní zájem na tom, aby Soudní dvůr uznal, že se [Tribunál] dopustil nesprávného právního posouzení v tomto ohledu“.


    41 – Viz rovněž stanovisko generálního advokáta M. Poiarese Madura ve věci Kadi I, uvedené výše v poznámce pod čarou 24 výše, bod 16.


    42 – Otázka, zda má PMOI ve skutečnosti právní subjektivitu, se mi jeví jako vedlejší otázka. Důležité je, že francouzské orgány nemají žádné prostředky, aby zjistily jak je tomu ve skutečnosti.


    43 – Viz body 12 a 13 výše.


    44 – Viz rovněž usnesení Tribunálu ze dne 15. února 2005, PKK a KNK v. Rada, T‑229/02, Sb. rozh. s. II‑539, ve kterém sám Tribunál poté, co uvedl, že se může stát, že skupiny nebo entity, na které se vztahuje čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931, „[…] nemají právní subjektivitu nebo nejsou schopny dodržovat právní pravidla obvykle použitelná na právnické osoby“, odkázal na nutnost vyhnout se „nadměrnému formalismu“ (bod 28).


    45 – Francouzská jazyková verze společného postoje 2001/931 používá výraz „autorité judiciaire“. Výraz „judiciaire“ je definován v Cornu, G., Vocabulaire juridique, PUF, Paříž, 2005, následovně: „(dans un sens vague) qui appartient à la justice, par opposition à législatif et administratif. Ex. le pouvoir judiciaire, l’autorité judiciaire (cependant, même en ce sens, il ne s’agit que de la justice de l’ordre judiciaire); (dans un sens précis) qui concerne la justice rendue par les tribunaux judiciaires“. Nechci zabývat složitostmi toho, na co přesně se tento francouzský výraz vztahuje, pouze uvádím, že se jeví jako značně širší než obvyklý význam přikládaný anglickému výrazu „judicial“.


    46 – Jako příklad typu fantaskní situace, která může vzniknout, pokud nelze poskytnout odpověď, uvádím příklad, který je přepisem části jednání před United States Military Commission (vojenský soud Spojených států amerických), kdy byla zadržená osoba podezřelá z účasti na teroristických činech dotázána, aby se vyjádřila k důvěrným důkazům dříve předloženým na neveřejném jednání (kterého se nemohla zúčastnit): „Zapisovatel soudu“ [čtoucí nedůvěrné shrnutí důkazů předložených při neveřejném jednání]: Když žil zadržený v Bosně, stýkal se známým agentem Al-Kájdy. Zadržený: Řekněte mi jeho jméno. Předseda soudu: Já ho nevím. Zadržený: Jak na to mohu odpovědět? Předseda soudu: Znal jste někoho, kdo byl členem Al-Kájdy? Zadržený: Ne, nikoliv. Předseda soudu: Omlouvám se, jak zněla Vaše odpověď? Zadržený: Ne. Předseda soudu: Ne? Zadržený: Ne. Vyšetřovatelé mi tuto skutečnost sdělili již před delší dobou. Požádal jsem vyšetřovatele, aby mi řekli, kdo je tato osoba. Pak bych Vám mohl říci, zda jsem tuto osobu znal, nikoli zda je tato osoba teroristou. Možná jsem tuto osobu znal jako přítele. Možná se jednalo o osobu, která se mnou pracovala. Možná se jednalo o osobu, která byla v mé skupině. Nevím ale, zda tato osoba pochází z Bosny, Indie či odjinud. Když mi sdělíte její jméno, mohu se vyjádřit a bránit se před tímto obviněním. Předseda soudu: My Vám klademe otázky a potřebujeme, abyste se vyjádřil k tomu, co je obsaženo v nedůvěrném shrnutí“. (Citováno v Turner, S., a Schulhofer, S. J., The Secrecy Problem in Terrorism Trials, Liberty & National Security Project, NYU School of Law, 2005).


    47 – Článek 80-1 Code de procédure pénale stanoví: „Le juge d’instruction ne peut informer qu’en vertu d’un réquisitoire du procureur de la République […]“.


    48 – Viz Delmas-Marty, M., French and English Criminal Procedure, v The Gradual Convergence, Ed. Markesinis, B.S., Clarendon Press, Oxford, 1994, s. 48: „juge d’instruction má tři hlavní úkoly: zaprvé, je odpovědný s pomocí police judiciaire za shromáždění důkazů vztahujících se k trestnému činu a vytvoření spisu ve věci […]“ (druhý a třetí úkol zde nejsou relevantní). Viz rovněž Pradel., J., L’instruction préparatoire, Éditions Cujas, Paříž, 1990, s. 7: „l’instruction préparatoire est la phase du procès pénal au cours de laquelle, l’action publique étant mis en mouvement, des organes judiciaires spécialisés, notamment le juge d’instruction […] recueillent les éléments nécessaires au jugement et décident de la suite à donner à la poursuite“.


    49 – „À peine de nullité, le juge d'instruction ne peut mettre en examen que les personnes à l'encontre desquelles il existe des indices graves ou concordants rendant vraisemblable qu'elles aient pu participer, comme auteur ou comme complice, à la commission des infractions dont il est saisi“.


    50 – Body 66 a 67 napadeného rozsudku.


    51 – Viz body 40 až 43 výše.


    52 – Viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 7. ledna 2004, Aalborg Portland a další v. Komise, spojené věci C‑204/00 P, C‑205/00 P, C‑211/00 P, C‑213/00 P, C‑217/00 P a C‑219/00 P, Recueil, s. I‑123, bod 49.


    53 – Pro úplnost bych měla rovněž zmínit ustanovení čl. 50 odst. 2, která se použijí v případě spojených věcí.


    54 – Článek 67 odst. 3 byl vložen do jednacího řádu Tribunálu dne 19. prosince 2000 (Úř. věst. 2000, L 322, s. 4) za účelem formálního provedení rozsudků ze dne 11. března 1999, vydaných ve věcech „ocelové nosníky“, NMH Stahlwerk a další v. Komise (T‑134/94, Recueil, s. II‑239); Eurofer v. Komise (T‑136/94, Recueil, s. II‑263); ARBED v. Komise (T‑137/94, Recueil, s. II‑303); Cockerill-Sambre v. Komise (T‑138/94, Recueil, s. II‑333); Thyssen Stahl v. Komise (T‑141/94, Recueil, s. II‑347); Unimétal v. Komise (T‑145/94, Recueil, s. II‑585); Krupp Hoesch v. Komise (T‑147/94, Recueil, s. II‑603); Preussag v. Komise (T‑148/94, Recueil, s. II‑613); British Steel v. Komise (T‑151/94, Recueil, s. II‑629); Aristrain v. Komise (T‑156/94, Recueil, s. II‑645); a Endesa v. Komise (T‑157/94, Recueil, s. II‑707). Viz rovněž bod 52 a násl. mého stanoviska ve věci Varec (rozsudek ze dne 14. února 2008, C‑450/06, Sb. rozh. s. I‑581).


    55 – Bod 155.


    56 – Bod 158, kurziva provedena autorkou tohoto stanoviska.


    57 – Uvedený výše v poznámce pod čarou 24, body 342 a 344.


    58 – Uvedený výše v poznámce pod čarou 54.


    59 – Viz body 47 a 52. Viz rovněž bod 33 a násl. mého stanoviska v této věci.


    60 – Zdá se, že v některých případech došlo k ad hoc ujednání za použití ustanovení kapitoly 3 hlavy 2 jednacího řádu Tribunálu týkajících se organizačních procesních opatření. Tak z rozsudku ze dne 14. prosince 2005, Honeywell International v. Komise (T‑209/01, Sb. rozh. s. II‑5527) vyplývá, že v návaznosti na námitku jednoho z vedlejších účastníků k důvěrnosti jedné z příloh žaloby se konalo neformální jednání u předsedy druhého senátu Tribunálu v rámci organizačního procesního opatření, po němž žalobkyně předložila novou nedůvěrnou verzi tohoto dokumentu, a že na výzvu ohledně toho, zda nadále trvají její námitky s ohledem na tuto novou verzi, vedlejší účastnice ve stanovených lhůtách neodpověděla (viz bod 22). Takový postup nemá formální povahu a vyžaduje především dohodu všech účastníků řízení. K takové dohodě zjevně ve všech případech nedojde.


    61 – Pokud jde o popis povinností v oblasti důvěrnosti, které upravují pravidla poskytování informací mezi vnitrostátními orgány, viz rozsudek Court of Appeal (England & Wales) ve věci Mohamed v. Secretary of State for Foreign and Commonwealth Affairs, [2010] EWCA Civ. 158, body 43 a 44 (viz http://www.bailii.org/ew/cases/EWCA/Civ/2010/65.html). Pokud jde o pracovní skupinu SP 931, ustanovení, která upravují její zasedání, stanoví, že tato zasedání se konají v bezpečném prostředí tak, aby diskuse mohla probíhat až na úrovni TAJNÉ EU (viz dokument Rady 10826/07 ze dne 21. června 2007 o provedení společného postoje 2001/931, s. 5).


    62 – Měla bych dodat, že stejně by tomu mělo být u jednacího řádu Soudního dvora, pokud jde o řízení o kasačních opravných prostředcích, při kterých dochází k přezkumu důvěrných důkazů předložených Tribunálu.


    63 – Viz výše uvedená poznámka pod čarou 40.


    64 – Pokud jde v tomto kontextu o diskusi ohledně významu výrazu „soudní orgán“, viz výše uvedený bod 132 a násl.


    65 – Viz výše uvedený bod 124 a násl.


    66 – Přinejmenším na základě článku 6 SEU a čl. 51 odst. 1 listiny.


    67 – Vzhledem k tomu, že tato část mého stanoviska je určena pouze pro indikativní účely, měla bych se v tomto okamžiku omluvit, pokud jsem přehlédla některý z případů, které mohou být relevantní, nebo se k němu plně nevyjádřila. Snažila jsem se pokrýt většinu možností a doufám, že jsem neopomněla nic, co tento cíl narušuje.


    68 – Pokud jde o situaci, kdy není příslušný orgán soudním orgánem, ale rovnocenným příslušným orgánem, viz bod 220 níže.


    69 – Samozřejmě s výhradou, že jsou splněna ostatní kritéria uvedená ve výše uvedených bodech 198 a 199.


    70 – Viz výše uvedený bod 202.


    71 – Viz výše uvedený bod 100.


    72 – Viz například věc Varec, uvedená výše v poznámce pod čarou 54.


    73 – Je rovněž možné, že dané důkazy mohly být získány od jiného státu na základě mezinárodních ujednání o vzájemné spolupráci v oblasti boje proti teroristickým činnostem. Viz v tomto ohledu článek 4 společného postoje 2001/931, který členským státům ukládá povinnost si vzájemně v co nejširší míře pomáhat při předcházení teroristickým činům a boji proti nim. Bezpečnostní složky se mohou pochopitelně zdráhat sdílet informace tímto způsobem, mají-li skutečné důvody se domnívat, že informace nebudou jejich příjemcem udrženy v tajnosti.


    74 – V bodě 133 rozsudku OMIL například Tribunál rozhodl, že „jde o zajišťovací opatření“.


    75 – Uvedené výše v poznámce pod čarou 24, bod 47.


    76 – Rozsudek ze dne 30. září 2010, T‑85/09, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí.


    77 – Viz body 149 a 150.


    78 – Pokud jde o vliv subjektivního vnímání na způsob, jakým jsou formulována právní pravidla, viz mimo jiné mé stanovisko ve věci Bartsch (ze dne 23. září 2008, C‑427/06, Sb. rozh. s. I‑7245, body 44 až 46).


    79 – A a další v. Spojené království, [GC], č. 3455/05, bod 173.


    80 – Článek 15 odst. 1. Viz rovněž Aksoy a další v. Turecko, č. 14037/04, 14052/04, 14072/04, 14077/04, 14092/04, 14098/04, 14100/04, 14103/04, 14112/04, 14115/04, 14120/04, 14122/04 a 14129/04 (druhá sekce), bod 68.


    81 – Viz v tomto ohledu moje stanovisko ve věci Heinrich (rozsudek ze dne 10. března 2009, C‑345/06, Sb. rozh. s. I‑1659, bod 100).


    82 – Viz mimo jiné rozsudek Kadi I, uvedený výše v poznámce pod čarou 24, bod 284.


    83 – Doorson v. Nizozemsko, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1996‑II, bod 70.


    84 – Jasper v. Spojené království, [GC], č. 27052/95.


    85 – Bod 52. Relevantní část této věci byla rozhodnuta v kontextu ustanovení čl. 6 odst. 1 úmluvy, která upravují stanovení obvinění z trestných činů, ale neexistuje žádný důvod, aby toto základní prohlášení bylo omezeno na tuto oblast. Viz rovněž Rowe a Davis v. Spojené království, [GC], č. 28901/95, Evropský soud pro lidská práva 2000‑II, bod 61; Fitt v. Spojené království, [GC], č. 29777/96, Evropský soud pro lidská práva 2000‑II, bod 45; a V. v. Finsko, č. 40412/98, bod 75.


    86 – Jasper v. Spojené království, uvedený výše v poznámce pod čarou 84, bod 52.


    87 – Dowsett v. Spojené království, č. 39482/98 (druhá sekce), Evropský soud pro lidská práva 2003‑VII, bod 50.


    88 – Uvedená výše v poznámce pod čarou 79.


    89 – Systém zvláštních advokátů je složitý, ale v podstatě spočívá ve jmenování zvláštního právního zástupce, aby zastupoval zájmy účastníka řízení ve sporu se státem v případě, kdy veškeré či některé důkazy, které stát navrhuje použít proti tomuto účastníkovi, nemohou být zpřístupněny z důvodů národní bezpečnosti. Zvláštní právní zástupce musí projít bezpečnostní prověrkou, neboť tato prověrka mu přiznává právo prozkoumat důvěrné důkazy (známé jako „důvěrné materiály“). Může komunikovat se svým klientem kdykoliv předtím, než je mu poskytnut přístup k důvěrným materiálům, ale nikoliv poté. Klient má právo se účastnit všech fází řízení, ve kterých jsou předkládány nedůvěrné důkazy, ale nesmí být přítomen během přezkumu důvěrných materiálů soudy. Tento systém byl zaveden v rámci zřízení Special Immigration Appeals Tribunal (Zvláštní odvolací soud pro oblast přistěhovalectví, dále jen „SIAC“) v reakci na poznámky učiněné Evropským soudem pro lidská práva v rozsudku Chahal v. Spojené království (Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1996‑V, bod 131), ve kterém tento soud konstatoval, že Spojené království porušilo čl. 5 odst. 4 úmluvy, jelikož vnitrostátnímu soudu nebyly zpřístupněny důkazy z důvodu bezpečnosti. I když tento systém byl po svém zavedení upraven, aby splňoval stanovené cíle, neznamená to, že není nyní kritizován. Viz například zpráva House of Lords and House of Commons Joint Committee on Human Rights, Counter-Terrorism Policy and Human Rights (Sixteenth Report) [zpráva společného výboru Sněmovny lordů a Sněmovny reprezentantů pro lidská práva o politice boje proti terorismu a lidských právech, šestnáctá zpráva]: Annual Renewal of Control Orders Legislation 2010, s. 36. Tato zpráva mimo jiné uvádí, že zvláštní advokáti nemají v praxi žádný přístup k důkazům, ani k údajům, které by jim umožnily zpochybnit posouzení bezpečnostních složek, že nemají žádné prostředky k popření posouzení vlády Spojeného království, že by zpřístupnění mohlo porušit veřejný zájem, s tím důsledkem, že posouzení této vlády ohledně toho, co lze či nelze zpřístupnit, jsou ve skutečnosti nenapadnutelná a téměř vždy potvrzena soudem, a, obecně, že tím, že systém brání zvláštním advokátům ve výkonu jejich úlohy, kterou mají plnit, tento systém, tak jak nyní funguje, „vytváří nebezpečí závažných soudních pochybení“. Zdůraznila bych však, že tyto poznámky se především vztahují spíše k fungování systému, než k jeho samotnému pojetí, které napravuje absurditu a zjevnou neexistenci práv obhajoby, které charakterizovaly věc Dutschke v. Secretary of State for the Home Department (Odvolání č. TH 381/70 před Immigration Appeals Tribunal), která se stala slavným případem mezi právníky ve Spojeném království přibližně před 30 lety. Viz v tomto ohledu Hepple, B.A., „Aliens and Administrative Justice: the Dutschke Case“, Modern Law Review Vol 34 (září 1971), s. 501 až 519.


    90 – Bod 216.


    91 – Rozhodl totiž, že zvláštní advokát může „vykonávat důležitou úlohu při vyvážení neúplného zpřístupnění a neexistence skutečného, veřejného, kontradiktorního jednání tím, že přezkoumá důkazy a předloží argumenty jménem zadrženého během neveřejných jednání“ (body 218 a 220).


    92 – A. a další v. Spojené království, uvedený výše v poznámce pod čarou 79, body 205 a 220.


    93 – Viz rozsudek ze dne 29. června 2010, E a F (C‑550/09, Sb. rozh. s. I-06213, bod 57), jakož i rozsudek Kadi II, uvedený výše v poznámce pod čarou 76, bod 137.


    94 – Pokud jde o úplnou analýzu relevantních otázek, viz poznámky Spaventa, E. k rozsudku PMOI I a napadenému rozsudku v (2009) 46 CML Rev., s. 1239.


    95 – Viz rozsudek Kadi I, uvedený výše v poznámce pod čarou 24, bod 316.


    96 – Viz mimo jiné rozsudky ze dne 17. prosince 1970, Internationale Handelsgesellschaft (11/70, Recueil, s. 1125, bod 4) a z nedávné doby, Parlament v. Rada, uvedený výše v poznámce pod čarou 11, bod 35; ze dne 8. září 2010, Winner Wetten (C‑409/06, Sb. rozh. s. I-08015, bod 58). Viz rovněž Tridimas, T., Judicial Review and the Community judicature: towards a new European constitutionalism?, v Principles of proper conduct for supranational, state and private actors in the European Union: towards a ius commune: essays in honour of Walter van Gerven, Intersentia, 2001, s. 71, kde popisuje přístup Soudního dvora jako „ústavní právní nauku inspirovanou metodou common law“.


    97 – Viz Spaventa, E., „Counter-terrorism and fundamental rights: judicial challenges and legislative changes after the rulings in Kadi and OMIL, (před vydáním) v The EU and Global Emergencies, Antoniadis. A., Schütze, R. a Spaventa, E. (autoři), Hart Publishing, 2011, kde označuje názor, že žaloby proti uvedení do seznamu spadají především do pravomoci vnitrostátních orgánů nebo soudů jako „přístup Pontia Piláta“, a dále uvádí, že tento přístup je „značně neuspokojivý, neboť posouzení legitimity unijních aktů spadá do výlučné pravomoci soudu Společenství a do seznamu mohou být uvedeny pouze ty osoby, které jsou zapojeny do ‚teroristických činů‘ definovaných ve společném postoji 2001/931. Neexistuje žádný důvod, proč by se Soudní dvůr měl vzdát své povinnosti výkladu a výkonu soudního přezkumu směřujícího k určení, zda existují dostatečné důkazy pro uvedení osoby nebo skupiny do seznamu“. Viz rovněž zpráva Agentury Evropské unie pro základní práva, Vnitrostátní právní předpisy o lidských právech, Posílení struktury základních práv v EU I, 2010, která uvádí, že „členské státy EU mají rovněž relativně roztříštěný přístup, pokud jde o přezkum dodržování jednotlivých záruk v oblasti lidských práv“ (s. 5).


    98 – Uvedený výše v poznámce pod čarou 77, bod 186.


    99 – Viz například čl. 51 odst. 1 listiny. Viz rovněž, pokud jde o povinnost zaručit respektování základních práv na úrovni Evropské unie, rozsudek Internationale Handelsgesellschaft, uvedený výše v poznámce pod čarou 96 (11/70, bod 4), a, pokud jde o rozdíl mezi vnitrostátním právem a právem Evropské unie, rozsudek ze dne 29. května 1997, Kremzow (C‑299/95, Recueil, s. I‑2629, bod 15). Viz obecně rozsudek Kadi I, uvedený výše v poznámce pod čarou 24, bod 285.


    100 – Uvedené výše v poznámce pod čarou 24. I když se věc Kadi I týkala „smluvních“ rozhodnutí o zmrazení prostředků na základě rezoluce Rady bezpečnosti Organizace spojených národů 1333 (2000), nevidím žádný důvod, proč by se stejné zásady nepoužily na „autonomní“ rozhodnutí přijatá na základě rezoluce 1373 (2001).


    101 – Body 34 a 35.


    102 – Viz v tomto ohledu rozsudek Kadi I, uvedený výše v poznámce pod čarou 24, bod 335.

    Top