Účastníci řízení
Odůvodnění rozsudku
Výrok

Účastníci řízení

Ve věci T‑344/08,

EnBW Energie Baden-Württemberg AG, se sídlem v Karlsruhe (Německo), zastoupená A. Bachem a A. Hahnem, advokáty,

žalobkyně,

podporovaná

Švédským královstvím, zastoupeným K. Petkovska, S. Johannesson a A. Falk, jako zmocněnkyněmi,

vedlejším účastníkem řízení,

proti

Evropské komisi, původně zastoupené P. Costa de Oliveira, A. Antoniadis a O. Weberem, poté A. Bouquetem, P. Costa de Oliveira a A. Antoniadis, jako zmocněnci,

žalované,

podporované

Siemens AG, se sídlem v Berlíně (Německo) a Mnichově (Německo), zastoupenou I. Brinkerem, C. Steinlem a M. Holm-Hadullou, advokáty,

a

ABB Ltd, se sídlem v Curychu (Švýcarsko), původně zastoupenou J. Lawrencem, solicitor, a E. Whiteford, barrister, poté J. Lawrencem a D. Howem, solicitor,

vedlejšími účastnicemi řízení,

jejímž předmětem je návrh na zrušení rozhodnutí Komise SG.E.3/MV/psi D (2008) 4931 ze dne 16. června 2008, kterým byl odepřen přístup ke spisu ve věci COMP/F/38.899 – Plynem izolovaná spínací ústrojí,

TRIBUNÁL (čtvrtý senát),

ve složení I. Pelikánová (zpravodajka), předsedkyně, K. Jürimäe a M. van der Woude, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: K. Andová, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 29. listopadu 2011,

vydává tento

Rozsudek

Odůvodnění rozsudku

Skutečnosti předcházející sporu

1. Žalobkyně, EnBW Energie Baden-Württemberg AG, je podnik působící v oblasti distribuce energie. Žalobkyně se domnívá, že byla dotčena kartelovou dohodou mezi výrobci plynem izolovaných spínacích ústrojí (dále jen „PISÚ“), za niž byla uložena sankce v rozhodnutí Komise C(2006) 6762 final ze dne 24. ledna 2007 v řízení podle článku 81 [ES] a článku 53 Dohody o EHP (věc COMP/F/38.899 – Plynem izolovaná spínací ústrojí) (dále jen „rozhodnutí PISÚ“).

2. V rozhodnutí PISÚ Komise Evropských společenství konstatovala, že několik podniků svou účastí na kartelové dohodě na trhu PISÚ, v rámci které manipulovaly s nabídkovými řízeními, určovaly ceny a rozdělovaly si projekty a trhy PISÚ v Evropě, porušilo čl. 81 odst. 1 ES a článek 53 Dohody o EHP. Komise v důsledku toho uložila podnikům, které se této kartelové dohody účastnily, pokuty v celkové výši 750 milionů eur.

3. Dne 9. listopadu 2007 žalobkyně na základě čl. 2 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (Úř. věst. L 145, s. 43) požádala o přístup ke všem dokumentům týkajícím se řízení ve věci COMP/F/38.899.

4. V návaznosti na jednání mezi žalobkyní a Komisí žalobkyně tuto žádost, jakož i potvrzující žádost ze dne 10. prosince 2007 prohlásila za bezpředmětnou a dne 13. prosince 2007 podala novou žádost o přístup k dokumentům týkajícím se dotčené věci. Faxem ze dne 11. ledna 2008 žalobkyně svoji žádost upřesnila v tom smyslu, že z ní vyloučila tři kategorie dokumentů, a sice veškeré dokumenty vztahující se výlučně ke struktuře podniků účastnících se kartelové dohody, veškeré dokumenty týkající se výlučně identifikace osoby, které bylo rozhodnutí PISÚ určeno, a veškeré dokumenty vypracované v plném rozsahu v japonském jazyce.

5. Dne 30. ledna 2008 Komise zamítla původní žádost žalobkyně, ve znění ze dne 11. ledna 2008.

6. Dne 20. února 2008 žalobkyně podala potvrzující žádost ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1049/2001.

7. Dne 16. června 2008 Komise potvrzující žádost zamítla (dále jen „napadené rozhodnutí“).

8. V bodě 2 napadeného rozhodnutí Komise rozdělila dokumenty obsažené ve spise ve věci COMP/F/38.899 do pěti následujících kategorií:

1) dokumenty poskytnuté v rámci žádosti o ochranu nebo o shovívavost, a sice prohlášení dotčených podniků a veškeré dokumenty předložené těmito podniky v rámci žádosti o ochranu nebo o shovívavost;

2) žádosti o informace a odpovědi stran na tyto žádosti;

3) dokumenty získané v průběhu kontrol, a sice dokumenty shromážděné během šetření na místě v prostorách dotyčných podniků;

4) oznámení námitek a odpovědi stran;

5) interní dokumenty:

a) dokumenty týkající se skutkových okolností, a sice zaprvé věcné poznámky k závěrům vyplývajícím ze shromážděných důkazů, zadruhé korespondence s jinými orgány pro hospodářskou soutěž a zatřetí konzultace jiných útvarů Komise zapojených do věci;

b) procesní písemnosti, a sice zmocnění k provedení kontroly, protokoly o kontrole, zprávy z kontroly, seznamy dokumentů získaných v průběhu kontrol, doklady o doručení určitých dokumentů a poznámky ke spisu.

9. Komise dále v bodě 3 napadeného rozhodnutí uvedla, že na každou z těchto kategorií se vztahuje výjimka stanovená v čl. 4 odst. 2 třetí odrážce nařízení č. 1049/2001 a že na dokumenty spadající do kategorie 5 písm. a) se vztahuje rovněž výjimka stanovená v čl. 4 odst. 3 nařízení č. 1049/2001.

10. Komise poté v bodě 4 napadeného rozhodnutí vysvětlila, že na dokumenty náležející do kategorií 1 až 4 se vztahuje výjimka stanovená v čl. 4 odst. 2 první odrážce nařízení č. 1049/2001.

11. V bodě 5 napadeného rozhodnutí Komise uvedla, že podle jejího názoru nic nenasvědčuje existenci převažujícího veřejného zájmu odůvodňujícího přístup k požadovaným dokumentům ve smyslu čl. 4 odst. 2 nařízení č. 1049/2001.

12. Konečně v bodě 6 napadeného rozhodnutí Komise odůvodnila odepření částečného přístupu ke spisu tím, že na veškeré dokumenty obsažené ve spise se v plném rozsahu vztahují výjimky uvedené v nařízení č. 1049/2001.

Řízení a návrhová žádání účastníků řízení

13. Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 25. srpna 2008 podala žalobkyně projednávanou žalobu.

14. Samostatným podáním došlým téhož dne žalobkyně požádala, aby byla tato žaloba projednána ve zrychleném řízení podle čl. 76a odst. 1 prvního pododstavce jednacího řádu Tribunálu. Dne 11. září 2008 Komise předložila své vyjádření k této žádosti. Rozhodnutím ze dne 1. října 2008 Tribunál (druhý senát) žádost o projednání žaloby ve zrychleném řízení zamítl.

15. Dne 8. prosince 2008 podalo Švédské království návrh na vstup do řízení jako vedlejší účastník na podporu návrhových žádání žalobkyně. Dne 9. prosince 2008 podala společnost Siemens AG návrh na vstup do řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání Komise a dne 12. prosince 2008 podala návrh na vstup do řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání Komise společnost ABB Ltd.

16. Usneseními ze dne 13. března 2009 předseda druhého senátu Tribunálu tato vedlejší účastenství povolil.

17. Dne 27. května 2009 Švédské království a společnost Siemens předložily své spisy vedlejších účastníků. Dne 28. května 2009 společnost ABB předložila svůj spis vedlejší účastnice.

18. Dne 29. září 2009 žalobkyně předložila svá vyjádření ke spisům vedlejších účastníků a dne 30. září 2009 předložila svá vyjádření k těmto spisům Komise.

19. Dne 18. listopadu 2009 Komise v návaznosti na organizační procesní opatření přijaté Tribunálem předložila soupis dokumentů ze spisu ve věci COMP/F/38.899, přičemž pro každý dokument, na který bylo v tomto soupise odkazováno, uvedla, do které z kategorií uvedených v bodě 8 výše náleží, a skryla informace o obsahu jednotlivých dokumentů.

20. Usnesením ze dne 26. dubna 2010 předseda druhého senátu Tribunálu po vyslechnutí účastníků řízení přerušil řízení v projednávané věci až do vydání rozhodnutí Tribunálu, kterým se ukončuje řízení ve věci T‑399/07, Basell Polyolefine v. Komise. Toto rozhodnutí bylo vydáno usnesením o vyškrtnutí věci ze dne 25. ledna 2011 a řízení v projednávané věci pokračovalo od tohoto data.

21. Vzhledem k tomu, že došlo ke změně ve složení senátů Tribunálu, byla soudkyně zpravodajka zařazena ke čtvrtému senátu, jemuž byla v důsledku toho přidělena projednávaná věc.

22. Žalobkyně v návaznosti na organizační procesní opatření nařízená Tribunálem předložila kopii své potvrzující žádosti ze dne 20. února 2008 a Komise odpověděla na písemné otázky.

23. Žalobkyně, podporovaná Švédským královstvím, navrhuje, aby Tribunál:

– zrušil napadené rozhodnutí;

– podpůrně zrušil napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž Komise žalobkyni odepřela částečný přístup k dokumentům obsaženým ve spise;

– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

24. Komise, podporovaná společnostmi Siemens a ABB, navrhuje, aby Tribunál:

– zamítl žalobu;

– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

Právní otázky

25. Na podporu své žaloby žalobkyně uplatňuje tři žalobní důvody, jež vycházejí zaprvé z porušení čl. 4 odst. 2 první a třetí odrážky a čl. 4 odst. 3 druhého pododstavce nařízení č. 1049/2001, zadruhé z porušení čl. 4 odst. 2 poslední části věty daného nařízení a zatřetí z porušení čl. 4 odst. 6 téhož nařízení. Žalobkyně kromě toho uplatňuje čtvrtý žalobní důvod, jehož podstatou je zjevně nesprávné posouzení rozsahu žádosti o přístup.

A – K přípustnosti výtky vycházející z neprovedení konkrétního a individuálního přezkumu dokumentů

26. Švédské království uplatnilo výtku, která nebyla výslovně uplatněna žalobkyní a spočívala v tom, že Komise neprovedla konkrétní a individuální přezkum dokumentů obsažených ve spise. Komise má za to, že tato výtka je nepřípustná, neboť přesahuje předmět žaloby, jak byl vymezen žalobkyní.

27. Podle čl. 40 čtvrtého pododstavce statutu Soudního dvora, který se na základě článku 53 uvedeného statutu použije na Tribunál, se návrhová žádání obsažená v návrhu na vstup do řízení omezí na podporu návrhového žádání jednoho z hlavních účastníků řízení. Podle čl. 116 odst. 3 jednacího řádu musí vedlejší účastník přijmout stav řízení, jaký je tu v době jeho vstupu do něj. Podle ustálené judikatury tato ustanovení nebrání tomu, aby vedlejší účastník předložil jiné argumenty než účastník řízení, kterého podporuje, za podmínky, že nezmění předmět sporu a že cílem vedlejšího účastenství je stále podpora návrhového žádání předloženého posledně zmíněným účastníkem (rozsudky Soudního dvora ze dne 23. února 1961, De Gezamenlijke Steenkolenmijnen in Limburg v. Vysoký úřad, 30/59, Recueil, s. 1, 37, a ze dne 8. ledna 2002, Francie v. Monsanto a Komise, C‑248/99 P, Recueil, s. I‑1, bod 56; rozsudek Tribunálu ze dne 3. dubna 2003, Royal Philips Electronics v. Komise, T‑119/02, Recueil, s. II‑1433, body 203 a 212).

28. V projednávané věci je třeba připomenout, že povinnost orgánu provést konkrétní a individuální posouzení obsahu dokumentů uvedených v každé žádosti založené na nařízení č. 1049/2001 představuje principiální řešení, které se použije bez ohledu na oblast, ke které se požadované dokumenty vztahují, i když toto principiální řešení neznamená, že takový přezkum je vyžadován za všech okolností (rozsudek Tribunálu ze dne 13. dubna 2005, Verein für Konsumenteninformation v. Komise, T‑2/03, Sb. rozh. s. II‑1121, dále jen „rozsudek VKI“, body 74 a 75).

29. Přezkum výtky vycházející z porušení této povinnosti v důsledku toho představuje fázi předcházející přezkumu žalobních důvodů vycházejících z porušení ustanovení článku 4 nařízení č. 1049/2001. Z toho plyne, že Tribunál musí v každém případě v rámci přezkumu žalobních důvodů vycházejících z porušení těchto ustanovení zkoumat, buď zda Komise provedla konkrétní a individuální přezkum každého z požadovaných dokumentů, nebo zda prokázala, že se na odepřené dokumenty zjevně v plném rozsahu vztahuje výjimka.

30. Kromě toho je třeba uvést, že i když je pravda, že výtku vycházející z neprovedení konkrétního a individuálního přezkumu uplatnilo Švédské království v první části svého spisu vedlejšího účastníka bez přímého vztahu k žalobním důvodům uplatněným žalobkyní, tato výtka byla následně zopakována v rámci úvah týkajících se žalobního důvodu vycházejícího z porušení čl. 4 odst. 2 třetí odrážky nařízení č. 1049/2001.

31. Z toho plyne, že výtka vycházející z neprovedení konkrétního a individuálního přezkumu nezpřístupněných dokumentů, jak ji uplatnilo Švédské království, je přípustná.

B – K věci samé

1. Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, jenž vychází ze zjevně nesprávného posouzení rozsahu žádosti o přístup

32. Z bodu 2 in fine napadeného rozhodnutí vyplývá, že Komise měla za to, že žádost o přístup podaná žalobkyní se netýká dokumentů spadajících do kategorie 5 písm. b) (viz bod 8 výše), „neboť tyto dokumenty mají čistě procesní povahu anebo uvádí známé skutečnosti“. V odpovědi na otázku položenou Tribunálem na jednání Komise nejprve uvedla, že tato úvaha vychází ze skutečnosti, že žalobkyně ve své potvrzující žádosti nevznesla námitky k restriktivnímu vymezení rozsahu žádosti o přístup, jak je uveden v odpovědi na původní žádost o přístup, a dokonce ani nezmínila interní dokumenty. Komise poté odkázala na poznámku ke spisu ze dne 21. ledna 2008, která se týká telefonického rozhovoru ze dne 9. ledna 2008 mezi úředníkem Generálního ředitelství (GŘ) „Hospodářská soutěž“ a poradci žalobkyně. Z této poznámky podle Komise vyplývá, že poradci žalobkyně uvedli, že jejich žádost o přístup se týká pouze dokumentů, které souvisí s protiprávním jednáním vytýkaným účastníkům kartelové dohody o PISÚ, a nikoliv například interních dokumentů. Přesvědčení Komise, že žádost žalobkyně o přístup se netýkala dokumentů spadajících do kategorie 5 písm. b), vycházelo z kombinace těchto dvou skutečností.

33. Žalobkyně v žalobě s tímto vyloučením nesouhlasila a tvrdila přitom, že nikde neuvedla, že tyto dokumenty vylučuje ze své žádosti, a že naopak ve svém faxu ze dne 11. ledna 2008 výslovně označila dokumenty vyloučené z její žádosti.

34. V tomto ohledu je třeba zaprvé konstatovat, že žalobkyně ve své původní žádosti ze dne 9. listopadu 2007 požádala o přístup ke všem dokumentům obsaženým ve spise týkajícím se kartelové dohody o PISÚ, a to bez dalších upřesnění či omezení. Žalobkyně poté ve faxu ze dne 11. ledna 2008 svoji žádost omezila vyloučením některých výslovně uvedených skupin dokumentů, a sice veškerých dokumentů vztahujících se výlučně ke struktuře podniků účastnících se kartelové dohody, veškerých dokumentů týkajících se výlučně identifikace osob, kterým bylo rozhodnutí PISÚ určeno, a veškerých dokumentů vypracovaných v plném rozsahu v japonském jazyce. Toto výslovné a písemné omezení, ke kterému došlo po telefonickém rozhovoru ze dne 9. ledna 2008, tedy nepodporuje tvrzení Komise, že žalobkyně učinila údajné omezení ústně během tohoto rozhovoru.

35. Zadruhé má potvrzující žádost ze dne 20. února 2008 naprosto stejný rozsah jako původní žádost, jak byla omezena faxem ze dne 11. ledna 2008, jelikož směřuje ke zpřístupnění „všech dokumentů v držení […] Komise, které se týkají řízení […] ve věci COMP/F/38.899“, s výjimkou tří kategorií dokumentů vyloučených v daném faxu ze dne 11. ledna 2008. Proto nejpozději při čtení potvrzující žádosti měla Komise zpochybnit své restriktivní chápání rozsahu žádosti o přístup.

36. Zatřetí nejsou důvody, jichž se Komise dovolává k odůvodnění svého restriktivního chápání po meritorní stránce, a sice údajná skutečnost, že dokumenty zahrnuté do kategorie 5 písm. b) mají čistě procesní povahu a uvádějí pouze známé skutečnosti, v kontextu nařízení č. 1049/2001 relevantní. Osobní zájem, který může žadatel svou žádostí o přístup sledovat, je kritériem zcela cizím nařízení č. 1049/2001, takže Komisi nepřísluší v tomto ohledu vynášet soudy nebo formulovat domněnky, ani z nich vyvozovat závěry ohledně vyřízení žádosti.

37. Je tedy třeba konstatovat, že žalobkyně je oprávněna tvrdit, že restriktivní chápání Komise, pokud jde o rozsah žádosti o přístup, je stiženo zjevně nesprávným posouzením. V důsledku toho je třeba napadené rozhodnutí zrušit v rozsahu, v němž žalobkyni odepírá přístup k dokumentům spadajícím do kategorie 5 písm. b).

2. K prvnímu žalobnímu důvodu, jenž vychází z porušení čl. 4 odst. 2 první a třetí odrážky a čl. 4 odst. 3 druhého pododstavce nařízení č. 1049/2001

38. Tento žalobní důvod má tři části. První část vychází z porušení čl. 4 odst. 2 třetí odrážky nařízení č. 1049/2001. Druhá část vychází z porušení čl. 4 odst. 2 první odrážky nařízení č. 1049/2001. Třetí část vychází z porušení čl. 4 odst. 3 druhého pododstavce nařízení č. 1049/2001.

39. Je třeba připomenout, že nařízení č. 1049/2001, přijaté na základě čl. 255 odst. 2 ES, má za cíl, jak uvádějí jeho bod 4 odůvodnění a jeho článek 1, přiznat veřejnosti co nejširší právo na přístup k dokumentům orgánů. Bod 2 odůvodnění tohoto nařízení připomíná, že toto právo na přístup souvisí s demokratickým charakterem orgánů. Z uvedeného nařízení, a to zejména z jeho bodu 11 odůvodnění a článku 4, který v tomto ohledu stanoví režim výjimek, rovněž vyplývá, že toto právo na přístup však podléhá určitým omezením založeným na důvodech veřejného či soukromého zájmu.

40. K odůvodnění odepření přístupu k dokumentu, jehož zpřístupnění bylo požadováno, v zásadě nestačí, že tento dokument spadá pod činnost uvedenou v čl. 4 odst. 2 nařízení č. 1049/2001. Dotyčný orgán musí rovněž poskytnout vysvětlení otázky, jak by přístup k uvedenému dokumentu mohl konkrétně a skutečně poškodit zájem chráněný výjimkou stanovenou v tomto článku (rozsudky Soudního dvora ze dne 1. července 2008, Švédsko a Turco v. Rada, C‑39/05 P a C‑52/05 P, Sb. rozh. s. I‑4723, bod 49; ze dne 29. června 2010, Komise v. Technische Glaswerke Ilmenau, C‑139/07 P, Sb. rozh. s. I‑5885, dále jen „rozsudek TGI“, bod 53, a ze dne 21. září 2010, Švédsko a další v. API a Komise, C‑514/07 P, C‑528/07 P a C‑532/07 P, Sb. rozh. s. I‑8533, bod 72).

41. Podle ustálené judikatury platí, že jelikož se výjimky z práva na přístup, uvedené v článku 4 nařízení č. 1049/2001, odchylují od zásady co nejširšího zpřístupnění dokumentů veřejnosti, musí být vykládány a použity restriktivně (rozsudky Soudního dvora ze dne 1. února 2007, Sison v. Rada, C‑266/05 P, Sb. rozh. s. I‑1233, bod 63; ze dne 18. prosince 2007, Švédsko v. Komise, C‑64/05 P, Sb. rozh. s. I‑11389, bod 66, a Švédsko a Turco v. Rada, bod 40 výše, bod 36).

42. Tři části prvního žalobního důvodu uplatněného žalobkyní je třeba přezkoumat s ohledem na tyto zásady.

43. Vzhledem k tomu, že – jak vyplývá z bodu 29 výše – výtka vycházející z neprovedení konkrétního a individuálního přezkumu dokumentů se týká průřezové otázky, která je společná třem částem prvního žalobního důvodu, je třeba v tomto ohledu tuto výtku přezkoumat před posouzením toho, zda Komise správně použila jednotlivé výjimky uplatněné v napadeném rozhodnutí k odůvodnění odepření přístupu k požadovaným dokumentům. Je tedy třeba nejprve přezkoumat, zda podmínky vyžadované k tomu, aby Komise mohla upustit od takového konkrétního a individuálního přezkumu, byly v projednávané věci splněny.

a) K existenci podmínek umožňujících odchýlit se od povinnosti provést konkrétní a individuální přezkum obsahu požadovaných dokumentů v projednávané věci

44. Úvodem je třeba poznamenat, že odchylky od povinnosti provést konkrétní a individuální přezkum požadovaných dokumentů byly judikaturou uznány v různých případech.

45. Zaprvé se jedná o případy, kdy je za okolností dotčené věci zjevné, že přístup musí být odepřen nebo naopak poskytnut. Tribunál měl za to, že tak by tomu bylo zejména v případě, kdy by se na některé dokumenty buď zjevně vztahovala výjimka z práva na přístup v plném rozsahu, nebo naopak by tyto dokumenty byly zjevně v plném rozsahu přístupné, nebo konečně, kdyby již byly předmětem konkrétního a individuálního posouzení Komise provedeného za podobných okolností (rozsudek VKI, bod 28 výše, bod 75). Takový zjevný případ byl rovněž uznán Soudním dvorem, který měl za to, že orgány se mohou k vysvětlení, jak by přístup k požadovaným dokumentům mohl poškodit zájem chráněný výjimkou stanovenou v čl. 4 odst. 2 nařízení č. 1049/2001, opřít o obecné domněnky použitelné na některé kategorie dokumentů, protože na žádosti o zpřístupnění týkající se dokumentů téže povahy je možno použít podobné obecné úvahy (rozsudky Švédsko a Turco v. Rada, bod 40 výše, bod 50, TGI, bod 40 výše, body 54 a 55, a Švédsko a další v. API a Komise, bod 40 výše, bod 74). V tomto kontextu jsou kromě toho výrazy „kategorie dokumentů“ a „dokumenty téže povahy“ chápány v širokém smyslu a bez ohledu na jejich obsah, jak vyplývá z rozsudku TGI, bod 40 výše, v němž byly tyto výrazy použity tak, že zahrnovaly veškeré dokumenty obsažené ve spise týkajícím se řízení před Komisí ve věci státních podpor, a z rozsudku Švédsko a další v. API a Komise, bod 40 výše, ve kterém Soudní dvůr dospěl k závěru, že dokumenty patří do téže kategorie z pouhého důvodu, že byly vypracovány Komisí jakožto stranou různých řízení, která ke dni přijetí rozhodnutí o odepření přístupu ještě probíhala.

46. Zadruhé se může jedno a totéž odůvodnění použít na dokumenty náležející do téže kategorie, jako tomu je zejména v případě, kdy tyto dokumenty obsahují stejný druh informací. Dále přísluší Tribunálu ověřit, zda se uplatňovaná výjimka zjevně a v plném rozsahu vztahuje na dokumenty spadající do této kategorie. Na rozdíl od případů uvedených v předchozím bodě je tedy společným kritériem dotčených dokumentů jejich obsah, neboť dožádaný orgán musí odepření zpřístupnění odůvodnit na základě jednotlivých výjimek z práva na přístup uvedených v článku 4 nařízení č. 1049/2001 ve vztahu k informacím obsaženým v požadovaných dokumentech.

47. Zatřetí, ve výjimečných případech a pouze tehdy, ukáže-li se administrativní zatížení vyvolané konkrétním a individuálním přezkumem dokumentů jako obzvlášť tíživé a překračující meze toho, co lze rozumně vyžadovat, může být připuštěna výjimka z povinnosti individuálního a konkrétního přezkumu požadovaných dokumentů (viz rozsudek VKI, bod 28 výše, bod 112, a citovaná judikatura).

48. V projednávané věci se Komise v bodě 1 napadeného rozhodnutí, nadepsaném „Úvodní poznámky“, výslovně dovolávala dvou z těchto případů, a sice prvního případu, uvedeného v bodě 45 výše, kdy je zřejmé, že přístup musí být odepřen, protože se na některé dokumenty zjevně vztahuje výjimka v plném rozsahu, a druhého případu, uvedeného v bodě 46 výše, kdy orgán může odůvodnit odepření přístupu odkazem na skupiny dokumentů obsahujících stejný druh informací.

49. Nejprve je třeba poukázat na abstraktní a obecnou povahu tohoto odkazu na uplatněné výjimky, mimo kontext přezkumu žádosti jako takového. Komise navíc neuvádí, na které dokumenty by se tyto dvě výjimky uplatnily, takže je třeba dospět k závěru, že má v úmyslu je uplatnit na všechny požadované dokumenty. Komise potvrdila tento výklad, když ve své žalobní odpovědi uvedla, že „na všechny kategorie dokumentů uvedené v [napadeném] rozhodnutí se zjevně a v plném rozsahu vztahují důvody pro použití výjimky […] podle čl. 4 odst. 2 první a třetí odrážky a [čl. 4] odst. 3 [nařízení č. 1049/2001]“.

50. Komise kromě toho ve své žalobní odpovědi tvrdila, že žalobkyně „dostatečně neupřesnila svoji žádost, ačkoli ji útvary Komise upozornily na rozsáhlost spisu a pracovní zatížení, které její žádost způsobuje“. Pokud je třeba tuto poznámku chápat tak, že se Komise dovolává výjimky vycházejí z mimořádného pracovního zatížení, jak je definováno v bodě 47 výše, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury musí být odůvodnění rozhodnutí uvedeno v samotném textu rozhodnutí a pozdější vysvětlení předložená Komisí nemohou být, kromě výjimečných okolností, zohledněna (rozsudky Tribunálu ze dne 2. července 1992, Dansk Pelsdyravlerforening v. Komise, T‑61/89, Recueil, s. II‑1931, bod 131; ze dne 14. května 1998, Buchmann v. Komise, T‑295/94, Recueil, s. II‑813, bod 171, a ze dne 15. září 1998, European Night Services a další v. Komise, T‑374/94, T‑375/94, T‑384/94 a T‑388/94, Recueil, s. II‑3141, bod 95).

51. Avšak v dopise ze dne 30. ledna 2008, kterým byla zamítnuta původní žádost, není neprovedení konkrétního a individuálního přezkumu dokumentů odůvodněno pracovním zatížením, které by takový přezkum způsobil, ale výlučně tím, že na všechny požadované dokumenty se zjevně v plném rozsahu vztahují výjimky uplatněné Komisí. Napadené rozhodnutí neobsahuje žádné vysvětlení v tomto ohledu. Komise až ve své žalobní odpovědi poprvé uvedla, že omezení žádosti schválené žalobkyní je s ohledem na pracovní zatížení vyvolané konkrétním a individuálním přezkumem nedostatečné. Poslední argument proto není rozhodujícím důvodem pro přijetí napadeného rozhodnutí.

52. Za těchto podmínek je třeba uvedený argument zamítnout jako irelevantní.

53. Nejprve je tedy třeba přezkoumat, zda Komise právně dostatečným způsobem prokázala existenci výjimečných okolností, kterých se v napadeném rozhodnutí dovolávala s cílem upustit od konkrétního a individuálního přezkumu požadovaných dokumentů. Podpůrně je třeba dále přezkoumat i výjimku, která vychází z pracovního zatížení a které se Komise dovolávala ve své žalobní odpovědi.

K první výjimce uplatněné v napadeném rozhodnutí, jež vychází z toho, že na základě obecné domněnky je zjevné, že přístup k požadovaným dokumentům musí být odepřen

54. Jak bylo připomenuto v bodě 41 výše, jelikož se výjimky z práva na přístup, uvedené v článku 4 nařízení č. 1049/2001, odchylují od zásady co nejširšího zpřístupnění dokumentů veřejnosti, musí být vykládány a použity restriktivně.

55. Soudní dvůr však rovněž rozhodl, že dotyčný orgán se může v tomto ohledu opřít o obecné domněnky použitelné na některé kategorie dokumentů, protože na žádosti o zpřístupnění týkající se dokumentů téže povahy je možno použít podobné obecné úvahy (rozsudky Švédsko a Turco v. Rada, bod 40 výše, bod 50; TGI, bod 40 výše, bod 54, a Švédsko a další v. API a Komise, bod 40 výše, bod 74). V takovém případě je třeba ověřit, zda obecné úvahy umožňují dospět k závěru, že Komise právem vycházela z domněnky, že zpřístupnění dotčených dokumentů by poškodilo zájmy chráněné článkem 4 nařízení č. 1049/2001, aniž byla povinna provést konkrétní přezkum obsahu každého z těchto dokumentů (v tomto smyslu viz rozsudek Švédsko a další v. API a Komise, bod 40 výše, bod 76).

56. Přitom v projednávané věci, na rozdíl od toho, co Komise navrhovala na jednání, nemůže být taková domněnka založena na obdobných úvahách, jako jsou úvahy Soudního dvora ve věci, v níž byl vydán rozsudek TGI, bod 40 výše. V této věci, jejímž předmětem byla žádost o přístup ke spisu týkajícímu se řízení ve věci státních podpor, Soudní dvůr rozhodl, že obecná domněnka, že na všechny požadované dokumenty se vztahuje výjimka, může vyplývat z nařízení Rady (ES) č. 659/1999 ze dne 22. března 1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku [88 ES] (Úř. věst. L 83, s. 1), jakož i z judikatury týkající se práva nahlížet do dokumentů obsažených ve správním spise Komise, jelikož uvedené nařízení nestanoví žádné právo na přístup k daným dokumentům pro jiné zúčastněné strany než členské státy odpovědné za poskytnutí podpory. Pokud by totiž tyto zúčastněné strany byly oprávněny na základě nařízení č. 1049/2001 získat přístup k dokumentům obsaženým ve spise, režim kontroly státních podpor by byl zpochybněn (rozsudek TGI, bod 40 výše, body 55 až 58).

57. V tomto ohledu je třeba na jedné straně zdůraznit, že ve věci, v níž byl vydán rozsudek TGI, bod 40 výše, Komise – na rozdíl od okolností projednávané věci – ke dni přijetí rozhodnutí, kterým byl odepřen přístup ke spisu, dosud nepřijala konečné rozhodnutí ukončující řízení, jehož spis byl předmětem žádosti o přístup. Soudní dvůr v rámci svých úvah v rozsudku TGI, bod 40 výše, kromě toho argumentuje právě tím, že ustanovení o přístupu k dokumentům dotčeného řízení nesmí být obcházena použitím nařízení č. 1049/2001. Režim přístupu ke spisu konkrétního řízení, ať již ve věci stáních podpor nebo kartelových dohod, je však použitelný pouze po dobu trvání dotčeného řízení. V důsledku toho je třeba mít za to, že úvahy Soudního dvora v rozsudku TGI, bod 40 výše, nelze použít na situaci, kdy orgán již přijal konečné rozhodnutí uzavírající spis, k němuž je požadován přístup, jak tomu je v projednávané věci.

58. Na druhé straně, v projednávané věci – analogicky s věcí, v níž byl vydán rozsudek TGI, bod 40 výše – by měla obecná domněnka, že dokumenty obsažené ve spise týkajícím se řízení ve věci hospodářské soutěže nesmí být zpřístupněny, vyplývat z nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 [ES] a 82 [ES] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205), v pozměněném znění, jakož i z judikatury týkající se práva nahlížet do dokumentů obsažených ve správním spise Komise.

59. Je pravda, že stejně jako nařízení č. 659/1999 v oblasti podpor nestanoví nařízení č. 1/2003 právo osob, které nejsou stranami řízení, na přístup k dokumentům obsaženým ve správním spise Komise v rámci řízení ve věci kartelových dohod. Článek 27 nařízení č. 1/2003 nicméně stanoví přístup ke spisu ve prospěch podniků, proti nimž je vedeno řízení, v obecnějším kontextu zajištění práva na obhajobu. Přístup ke spisu, který je poskytnut v tomto rámci, se nemůže vztahovat na interní dokumenty orgánu, obchodní tajemství ostatních podniků a ostatní důvěrné informace (rozsudky Tribunálu ze dne 20. dubna 1999, Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, T‑305/94 až T‑307/94, T‑313/94 až T‑316/94, T‑318/94, T‑325/94, T‑328/94, T‑329/94 a T‑335/94, Recueil, s. II‑931, bod 1015, a ze dne 26. dubna 2007, Bolloré a další v. Komise, T‑109/02, T‑118/02, T‑122/02, T‑125/02, T‑126/02, T‑128/02, T‑129/02, T‑132/02 a T‑136/02, Sb. rozh. s. II‑947, bod 45).

60. Ustanovení nařízení č. 1/2003 o přístupu k dokumentům byla upřesněna nařízením Komise (ES) č. 773/2004 ze dne 7. dubna 2004 o vedení řízení Komise podle článků 81 [ES] a 82 [ES] (Úř. věst. L 123, s. 18; Zvl. vyd. 08/03, s. 18), které stanoví rovněž právo stěžovatele na přístup za předpokladu, že jeho stížnost byla zamítnuta. Článek 8 odst. 2 a čl. 15 odst. 4 nařízení č. 773/2004 v tomto ohledu stanoví, že dokumenty získané stěžovatelem nebo dotyčným podnikem lze použít pouze pro účely soudních nebo správních řízení, jejichž předmětem je použití článků 81 ES a 82 ES.

61. Z toho vyplývá, že i když podniky, proti n imž je vedeno řízení ve věci kartelových dohod, jakož i stěžovatelé, kterým Komise nevyhověla, mají právo nahlížet do některých dokumentů obsažených ve správním spise Komise, toto právo podléhá určitým omezením, která vyžadují posouzení případ od případu. Proto i při použití úvah uplatněných Soudním dvorem v rozsudku TGI, bod 40 výše, podle kterých je pro účely výkladu výjimky uvedené v čl. 4 odst. 2 třetí odrážce nařízení č. 1049/2001 třeba zohlednit omezení přístupu ke spisu existující v rámci konkrétních řízení, jako jsou řízení ve věci státních podpor a hospodářské soutěže, by takové zohlednění neumožnilo předpokládat, že aby nebyla dotčena schopnost Komise potlačovat kartelové dohody, na všechny dokumenty obsažené v jejích spisech v této oblasti by se automaticky vztahovala jedna z výjimek uvedených v článku 4 nařízení č. 1049/2001.

62. Komise tedy nemohla bez provedení konkrétní analýzy každého dokumentu předpokládat, že na všechny požadované dokumenty se zjevně vztahuje výjimka stanovená v čl. 4 odst. 2 třetí odrážce nařízení č. 1049/2001.

63. Komise proto nemohla na základě prvního předpokladu pro použití výjimky upustit od konkrétního a individuálního přezkumu požadovaných dokumentů.

Ke druhé výjimce uplatněné v napadeném rozhodnutí, jež vychází z přezkumu dokumentů podle kategorií

64. Úvodem je třeba upřesnit, že jak bylo uvedeno v bodě 46 výše, jedno a totéž odůvodnění se může použít na dokumenty náležející do téže kategorie, zejména pokud tyto dokumenty obsahují stejný druh informací. Tribunálu však přísluší ověřit, zda se uplatňovaná výjimka zjevně a v plném rozsahu vztahuje na dokumenty spadající do této kategorie.

65. V projednávané věci, jak vyplývá z části napadeného rozhodnutí uvedené v bodě 48 výše, Komise k tomu, aby ospravedlnila odůvodnění podle skupin dokumentů, vychází z bodu 73 rozsudku VKI, bod 28 výše. Tribunál však v posledně uvedeném bodě zdůraznil, že má za to, že k posouzení – jež je podle čl. 4 odst. 6 nařízení č. 1049/2001 povinné – případného částečného přístupu k požadovaným dokumentům je přezkum každého jednotlivého dokumentu každopádně nezbytný (rozsudek VKI, bod 73). Orgán proto může od individuálního přezkumu těchto dokumentů upustit pouze v případě, kdy se na dokumenty spadající do jedné kategorie vztahuje výjimka z práva na přístup zjevně a v plném rozsahu.

66. Navíc je třeba uvést, že kategorie dokumentů vytvořené dotčeným orgánem je třeba vymezit na základě informací, které dokumenty obsahují, přičemž toto vymezení nutně neodpovídá druhům dokumentů. Například je možné, že odpověď podniku na oznámení námitek obsahuje informace, jejichž zpřístupnění je třeba odmítnout na základě jedné z výjimek uvedených v čl. 4 odst. 2 nařízení č. 1049/2001, zatímco odpověď jiného podniku, i když patří k témuž druhu dokumentů, obsahuje informace, které takovou ochranu nevyžadují. Odmítnutí zpřístupnit celou skupinu dokumentů může být tedy předmětem jednoho a téhož odůvodnění především v případě, kdy dokumenty spadající do jedné kategorie obsahují stejný druh informací. Za takových okolností totiž odůvodnění podle skupin dokumentů usnadňuje nebo zjednodušuje úlohu Komise při přezkumu žádosti a odůvodnění jejího rozhodnutí.

67. Z toho vyplývá, že podmínkou legality přezkumu podle kategorií je skutečnost, že takový přezkum je užitečný pro účely vyřízení žádosti o přístup. Kategorie dokumentů musí být tedy vymezeny na základě kritérií umožňujících Komisi použít společné úvahy na všechny dokumenty obsažené v jedné kategorii. V projednávané věci tedy dokumenty spadající do téže kategorie měly mít společné vlastnosti relevantní pro účely rozhodnutí o jejich případném zpřístupnění. Úvahy použité na jednu kategorii se tak měly nutně lišit od úvah použitých na ostatní kategorie. V případě, že by bylo možné použít jedno a totéž odůvodnění na dvě různé kategorie, by se totiž pro účely přezkumu žádosti o přístup ve skutečnosti jednalo o jednu a tutéž kategorii. V posledně uvedeném případě by tak rozdělení do kategorií bylo umělé a zbytečné.

68. Zařazení požadovaných dokumentů do kategorií, jak jej provedla Komise (viz bod 8 výše), přitom v projednávané věci nemělo z velké části žádnou užitečnou funkci pro přijetí napadeného rozhodnutí. Konkrétně, jak je uvedeno v bodech 70 až 85 níže, pokud jde o výjimky vycházející z ochrany cílů vyšetřování a ochrany obchodních zájmů, toto zařazení neusnadnilo ani nezjednodušilo úkol Komise, pokud jde o přezkum žádosti a odůvodnění jejího rozhodnutí, jelikož kategorizace byla provedena podle druhů dokumentů, bez ohledu na informace obsažené v dotčených dokumentech.

69. Jak je dále uvedeno v bodech 86 až 91 níže, pokud jde o výjimku vycházející z ochrany rozhodovacího procesu Komise, na dokumenty, ve vztahu k nimž Komise tuto výjimku uplatnila, se tato výjimka nevztahuje zjevně a v plném rozsahu, což je v rozporu s požadavkem formulovaným v bodech 64 a 65 výše.

– K přezkumu výjimky vycházející z ochrany cílů vyšetřování, který je obsažen v bodě 3 napadeného rozhodnutí

70. Bod 3 napadeného rozhodnutí je rozdělen na dvě části. Bod 3.1, nadepsaný „Probíhající vyšetřování“, se týká odůvodnění odepření přístupu na základě ochrany cílů probíhajícího vyšetřování. V bodě 3.2, nadepsaném „Ochrana dokumentů, shromážděných během vyšetřování, nad rámec konkrétního vyšetřování“, Komise nejprve uvádí, že fyzické a právnické osoby, které dobrovolně nebo z donucení zpřístupní informace v rámci provádění nařízení č. 1/2003, jsou oprávněny legitimně očekávat, že Komise dotčené dokumenty nezpřístupní a že tyto dokumenty budou použity pouze pro účely řízení ve věci hospodářské soutěže, a to i v rámci přezkumu prováděného unijním soudem. Komise rovněž odkazuje na ustanovení nařízení č. 1/2003 vylučující zpřístupnění informací, které jsou profesním tajemstvím a které Komise mohla získat na základě daného nařízení. V případě, že by Komise zpřístupněním požadovaných dokumentů zklamala důvěru dotyčných podniků, ochota uvedených podniků spolupracovat s Komisí by klesla natolik, že tato by již nemohla správně plnit své poslání provádět právo hospodářské soutěže. Komise konečně výslovně uvádí, že „[p]ředcházející odůvodnění platí pro pět druhů dokumentů uvedených [v bodě 2 napadeného rozhodnutí]“.

71. Z analýzy bodů napadeného rozhodnutí týkajících se jednotlivých kategorií dokumentů rovněž vyplývá, že úvahy Komise jsou v podstatě do značné míry shodné pro každou z kategorií 1, 2, 4 a 5 písm. a).

72. Komise totiž pro každou z těchto kategorií v zásadě vycházela z úvahy, že zpřístupněním dokumentů by došlo ke zveřejnění informací poskytnutých žadateli o shovívavost a adresáty žádostí o informace, což by usnadnilo podání žaloby na náhradu škody proti podnikům, které spolupracovaly nebo odpověděly na žádosti o informace, a v důsledku toho odrazovalo budoucí žadatele o shovívavost a budoucí adresáty žádostí o informace od spolupráce s Komisí. Takové oslabení jejího programu shovívavosti a jejího vyšetřování by Komisi bránilo účinně plnit úkol zajistit dodržování unijního práva hospodářské soutěže.

73. Konkrétně, pokud jde o kategorii 1, Komise poukázala na skutečnost, že advokáti sledují velmi přesně její praxi v oblasti shovívavosti, takže její jednání v jedné věci může mít dopady na budoucí věci. Co se týče kategorie 2, Komise zdůrazňuje, že adresáti žádostí o informace podle článku 18 nařízení č. 1/2003 by mohli omezovat své odpovědi na nutné minimum nebo používat zdržovací taktiky, čímž by ji donutily k přijetí formálních rozhodnutí k získání informací. V případě kategorie 4 Komise zdůraznila legitimní očekávání podniků, které s ní spolupracují, že jimi poskytnuté informace budou zpřístupněny pouze v mezích nařízení č. 1/2003. Co se týče kategorie 5 písm. a), Komise pouze velmi obecně uvedla, že zpřístupnění těchto dokumentů, „jak již vysvětlila pro kategorie dokumentů [1 až 4]“, by ohrozilo cíl vyšetřování, aniž předložila nezávislé úvahy související s konkrétním obsahem dokumentů spadajících do uvedené kategorie.

74. S ohledem na odůvodnění, které Komise poskytla k odepření přístupu k dokumentům spadajícím do kategorií 1, 2, 4 a 5 písm. a), tedy mezi obsahem dokumentů spadajících do těchto kategorií neexistuje skutečný rozdíl, takže rozdělení do kategorií nemá v rámci napadeného rozhodnutí žádnou užitečnou funkci.

75. Komise sice na základě otázky Tribunálu na jednání tvrdila, že i když je její odepření zpřístupnění založeno na několika základních právních zásadách, vysvětlení poskytnutá v napadeném rozhodnutí dokazují, že zohlednila zvláštnosti dokumentů spadajících do jednotlivých kategorií. Je však nutno konstatovat, že důvody uplatněné pro kategorie 1, 2, 4 a 5 písm. a), shrnuté v bodě 73 výše, jsou do značné míry zaměnitelné a lze je stejným způsobem použít na každou z kategorií dokumentů.

76. Rozdělení do kategorií provedené Komisí bylo tedy v případě kategorií 1, 2, 4 a 5 písm. a) umělé. Toto rozdělení neodpovídalo skutečným rozdílům, pokud jde o obsah dokumentů spadajících do jednotlivých kategorií. Z toho plyne, že podmínky uvedené v bodě 64 výše k tomu, aby Komise upustila od konkrétního a individuálního přezkumu každého dokumentu, nebyly splněny, takže Komise byla povinna individuálně přezkoumat každý z dokumentů zařazených do těchto kategorií.

77. Naproti tomu, pokud jde o kategorii 3, která se týká dokumentů shromážděných během kontrol uskutečněných v obchodních prostorách podniků, Komise se konkrétně dovolává legitimního očekávání podniků, že dokumenty, které získala při výkonu svých pravomocí, nejsou zveřejňovány, ale jsou používány výlučně pro účely řízení ve věci hospodářské soutěže. V tomto ohledu je třeba připomenout, že dokumenty spadající do kategorie 3 se liší od dokumentů spadajících do ostatních kategorií okolnostmi, za jakých je Komise získala, tedy tím, že byly v souladu s čl. 20 odst. 2 písm. c) nařízení č. 1/2003 získány proti vůli dotčených podniků během neohlášených kontrol Komise, zatímco všechny ostatní dokumenty, pokud nepocházejí od samotné Komise, byly buď podniky poskytnuty dobrovolně, nebo – v rozsahu, v němž byly tyto podniky v souladu s právem povinny poskytnout informace – mohly být poskytnuty po zralé úvaze a případně na základě právního poradenství. S ohledem na toto nucené předání dokumentů spadajících do kategorie 3 se očekávání, které dotčené podniky mohly případně vkládat ve skutečnost, že získané dokumenty budou použity výlučně v rámci vyšetřování vedeného Komisí na základě článku 81 ES, svou povahou lišila od očekávání, kterého se Komise dovolávala v případě dokumentů spadajících do kategorie 4 a které tyto podniky mohly případně vkládat ve skutečnost, že dokumenty poskytnuté dobrovolně nebudou zpřístupněny, a to i přesto, že toto očekávání by mohlo v obou případech souviset s ustanoveními článku 28 nařízení č. 1/2003. Odůvodnění Komise, pokud jde o dokumenty spadající do kategorie 3, je tedy založeno na specifických kritériích, která je třeba zohlednit pro rozhodnutí o případném zpřístupnění dotčených dokumentů.

78. Na základě výše uvedeného je třeba dospět k závěru, že kategorie 3 byla jediná kategorie dokumentů vymezená Komisí, která byla s ohledem na úvahy předložené v napadeném rozhodnutí užitečná v rámci přezkumu žádosti o přístup. Tento závěr však nemůže předjímat přezkum opodstatněnosti důvodů, kterých se Komise dovolávala k odůvodnění odepření zpřístupnění dokumentů spadajících do dané kategorie.

79. Komise v důsledku toho nemohla v bodě 3 napadeného rozhodnutí, který se týká výjimky vycházející z ochrany cílů vyšetřování, upustit od konkrétního a individuálního přezkumu dokumentů spadajících do kategorií 1, 2, 4 a 5 písm. a).

– K přezkumu výjimky vycházející z ochrany obchodních zájmů, který je obsažen v bodě 4 napadeného rozhodnutí

80. Nejprve je třeba uvést, že i když Komise v bodě 4 napadeného rozhodnutí, který se týká výjimky vycházející z ochrany obchodních zájmů, konstatuje, že přístup k dokumentům spadajícím do kategorií 1 až 4 je třeba na základě čl. 4 odst. 2 první odrážky nařízení č. 1049/2001 odmítnout, nezmiňuje dokumenty spadající do kategorie 5. Je tedy třeba mít za to, že Komise neuplatnila uvedenou výjimku, pokud jde o posledně uvedené dokumenty.

81. Úvahy Komise v bodě 4 napadeného rozhodnutí nejsou kromě toho uspořádány podle kategorií dokumentů, jak jsou vymezeny v bodě 2 tohoto rozhodnutí. Tyto úvahy totiž rozlišují dvě skupiny dokumentů, a sice „dokumenty pocházející od dotyčných podniků“ a „dokumenty Komise“.

82. Podobně jako rozdělení do kategorií učiněné pro účely použití výjimky vycházející z ochrany cílů vyšetřování (viz body 70 až 76 výše) je však toto rozdělení umělé, jelikož úvahy použité k odůvodnění odepření zpřístupnění jsou ve skutečnosti pro obě skupiny dokumentů stejné.

83. Komise tak poté, co vysvětlila, že dokumenty pocházející od dotyčných podniků „obsahují citlivé obchodní informace různé povahy“ a „podrobné údaje o obchodní činnosti a chování na trhu“ dotčených podniků, tedy informace, na jejichž ochraně před třetími osobami, které by je chtěly získat, mají dané podniky oprávněný zájem, dále tvrdí, že „[o]důvodnění uvedené výše, jež se týká dokumentů pocházejících od dotyčných podniků, platí stejným způsobem také pro [j]ejí dokumenty“.

84. Na základě analýzy podle skupin dokumentů jsou tedy úvahy Komise obecné a uplatní se na všechny dokumenty spadající do kategorií 1 až 4, a to v rozporu s její povinností, vyplývající z judikatury citované v bodě 40 výše, vysvětlit, jak by mohl přístup ke každému dokumentu, jehož zpřístupnění bylo požadováno, konkrétně a skutečně porušit ochranu obchodních zájmů.

85. V důsledku toho Komise nebyla oprávněna v bodě 4 napadeného rozhodnutí, jenž se týká výjimky vycházející z ochrany obchodních zájmů, upustit od konkrétního a individuálního přezkumu požadovaných dokumentů spadajících do kategorií 1 až 4.

– K přezkumu výjimky vycházející z ochrany rozhodovacího procesu Komise, který je obsažen v bodě 3 napadeného rozhodnutí

86. Jak bylo zmíněno v bodě 9 výše, Komise se dovolávala výjimky uvedené v čl. 4 odst. 3 druhém pododstavci nařízení č. 1049/2001, jež vychází z ochrany jejího rozhodovacího procesu, pouze ve vztahu k dokumentům spadajícím do kategorie 5 písm. a).

87. Podle čl. 4 odst. 3 druhého pododstavce nařízení č. 1049/2001 se „přístup k dokumentu, který obsahuje stanoviska pro vnitřní použití v rámci porad a předběžných konzultací uvnitř daného orgánu, odepře i po přijetí rozhodnutí, pokud by zpřístupnění dokumentu vážně ohrozilo rozhodovací proces orgánu, neexistuje-li převažující veřejný zájem na zpřístupnění“.

88. Zaprvé z bodu 3.2.5 napadeného rozhodnutí implicitně a z odpovědi Komise ze dne 9. listopadu 2011 na písemné otázky Tribunálu explicitně vyplývá, že Komise má za to, že všechny dokumenty spadající do kategorie 5 písm. a) obsahují stanoviska pro vnitřní použití ve smyslu tohoto ustanovení.

89. Zadruhé, jak bylo zdůrazněno v bodech 64 a 65 výše, pouze v případě, kdy se výjimka z práva na přístup vztahuje na dokumenty spadající do jedné kategorie zjevně a v plném rozsahu, může orgán upustit od individuálního přezkumu těchto dokumentů.

90. V projednávané věci přitom nic nenasvědčuje tomu, že se na všechny dokumenty spadající do kategorie 5 písm. a) vztahuje uvedená výjimka zjevně a v plném rozsahu. S ohledem na povahu dokumentů uvedených ve třech podskupinách kategorie 5 písm. a), jak jsou Komisí vymezeny v bodě 2 napadeného rozhodnutí a upřesněny v její odpovědi ze dne 9. listopadu 2011 na písemné otázky Tribunálu, naopak mnohé hovoří pro to, že velká část těchto dokumentů obsahuje části, které nejsou stanovisky ve smyslu čl. 4 odst. 3 druhého pododstavce nařízení č. 1049/2001. To se týká zejména názvů těchto dokumentů, jejich úvodních částí a průvodních dopisů doprovázejících jejich oznámení jednotlivým adresátům.

91. V důsledku toho je třeba konstatovat, že Komise nebyla oprávněna v části bodu 3 napadeného rozhodnutí, jenž se týká výjimky vycházející z ochrany jejího rozhodovacího procesu, upustit od konkrétního a individuálního přezkumu dokumentů spadajících do kategorie 5 písm. a), a to aniž by bylo třeba se v této fázi přezkumu zabývat otázkou, zda právně dostatečným způsobem prokázala, že všechny dokumenty spadající do kategorie 5 písm. a) obsahují stanoviska ve smyslu čl. 4 odst. 3 druhého pododstavce nařízení č. 1049/2001.

92. Z toho plyne, že aby Komise nemusela provádět konkrétní a individuální přezkum požadovaných dokumentů, mohla použít přezkum podle skupin pouze ve vztahu k dokumentům spadajícím do kategorie 3.

K výjimce, které se Komise dovolává v žalobní odpovědi a která vychází z mimořádného a nepřiměřeného pracovního zatížení

93. Jak bylo konstatováno v bodech 50 až 52 výše, tato výjimka nemůže odůvodnit neprovedení konkrétního a individuálního přezkumu požadovaných dokumentů, neboť není v napadeném rozhodnutí uvedena. Zdá se však vhodné opodstatněnost tohoto argumentu pro doplnění přezkoumat.

94. Komise v bodě 103 své žalobní odpovědi tvrdila, že žalobkyni upozornila na rozsáhlost spisu a pracovní zatížení, které její žádost způsobuje, aniž však žalobkyně svoji žádost dostatečně upřesnila. Komise současně odkázala na judikaturu Tribunálu, podle které může objem práce spočívající v konkrétním a individuálním přezkumu velké části dokumentů za výjimečných okolností odůvodnit hledání „spravedlivého řešení “ s žadatelem za účelem nalezení rovnováhy mezi zájmy žadatele a zájmy řádné správy (rozsudek Tribunálu ze dne 19. července 1999, Hautala v. Rada, T‑14/98, Recueil, s. II‑2489, bod 86, a rozsudek VKI, bod 28 výše, body 101 až 103).

95. V projednávané věci se však Komise každopádně nemůže dovolávat této judikatury k odůvodnění neprovedení konkrétního a individuálního přezkumu požadovaných dokumentů v napadeném rozhodnutí.

96. Zaprvé, na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, ze spisu vyplývá, že žalobkyně na její návrh omezit svoji žádost o přístup reagovala příznivě. Žalobkyně totiž v příloze své žaloby předložila fax ze dne 11. ledna 2008, ve kterém navazuje na telefonický rozhovor s Komisí z předchozího dne. V tomto faxu žalobkyně „s cílem co nejvíce omezit pracovní zatížení Generálního ředitelství pro hospodářskou soutěž“ omezuje svoji žádost o přístup tím, že upouští od tří kategorií dokumentů, a sice veškerých dokumentů vztahujících se výlučně ke struktuře podniků účastnících se kartelové dohody, veškerých dokumentů týkajících se výlučně identifikace osoby, které bylo rozhodnutí PISÚ určeno, a veškerých dokumentů vypracovaných v plném rozsahu v japonském jazyce.

97. V tomto kontextu je třeba zamítnout argument Komise, který je založen na výměně elektronické korespondence z ledna 2008 a který podle ní dokazuje, že žalobkyně i přes její opakované žádosti, zopakované v e-mailu ze dne 22. ledna 2008, neupřesnila svoji žádost o přístup. Dotčená výměna totiž začíná e-mailem ze dne 18. ledna 2008, ve kterém žalobkyně vyjadřuje nespokojenost s tím, že Komise na její původní žádost ze dne 13. prosince 2007 neodpověděla ve lhůtě 15 pracovních dnů stanovené v nařízení č. 1049/2001. Z odpovědi Komise ze dne 22. ledna 2008 (10:24 hod.), jakož i z repliky žalobkyně z téhož dne (11:51 hod.) vyplývá, že Komise v této fázi nezohlednila fax žalobkyně ze dne 11. ledna 2008, ve kterém posledně uvedená omezila svoji původní žádost, přestože žalobkyně měla k dispozici řádnou zprávu o zaslání tohoto faxu. Výměna končí jiným e-mailem Komise ze dne 22. ledna 2008 (16:57 hod.), ve kterém bere na vědomí vůli žalobkyně spolupracovat, jakož i omezení žádosti o přístup.

98. I když tedy Komise během této výměny elektronické korespondence žalobkyni připomněla její závazek omezit žádost, toto připomenutí bylo důsledkem toho, že Komise nezohlednila dřívější fax, kterým bylo takové omezení provedeno, jak sama uznala v e-mailu, jímž byla výměna ukončena. Za těchto okolností Komise není oprávněna tvrdit, že žalobkyně nereagovala na její výzvu ze dne 22. ledna 2008 k upřesnění její žádosti.

99. Komise kromě toho v bodě 1 svého dopisu ze dne 30. ledna 2008, kterým byla zamítnuta původní žádost, bere na vědomí omezení žádosti o přístup, aniž tvrdí, že je toto omezení ve vztahu ke snížení jejího pracovního zatížení nedostatečné.

100. Zadruhé Komise nepředložila žádný argument, jenž by mohl prokázat, že by rozsah pracovního zatížení způsobeného konkrétním a individuálním přezkumem požadovaných dokumentů byl natolik mimořádný, aby odůvodňoval odmítnutí takového přezkumu. Tribunál v tomto ohledu konstatoval, že vzhledem k tomu, že právo na přístup k dokumentům v držení orgánů představuje principiální řešení, nese orgán, který se dovolává výjimky v souvislosti s nepřiměřenou povahou práce, kterou žádost vyžaduje, důkazní břemeno ohledně rozsáhlosti této práce (rozsudek VKI, bod 28 výše, bod 113).

101. Pokud jde o pracovní zatížení nutné k vyřízení žádosti, jeho zohlednění není v zásadě pro změnu dosahu daného práva relevantní, jelikož nařízení č. 1049/2001 výslovně uvádí možnost, kdy se žádost o přístup může týkat velkého počtu dokumentů, neboť čl. 7 odst. 3 a čl. 8 odst. 2 stanoví, že ve výjimečných případech, například když se žádost týká velmi rozsáhlého dokumentu nebo velkého počtu dokumentů, mohou být lhůty pro vyřízení původních žádostí, respektive potvrzujících žádostí, prodlouženy (rozsudek VKI, bod 28 výše, body 108 a 110).

102. Pracovní zatížení nutné k provedení přezkumu žádosti kromě toho závisí nejen na počtu dokumentů uvedených v žádosti a na jejich rozsahu, nýbrž rovněž na jejich povaze. V důsledku toho nezbytnost provést konkrétní a individuální přezkum velkého počtu dokumentů sama o sobě nijak nepředjímá pracovní zatížení nutné k vyřízení žádosti o přístup, neboť dané pracovní zatížení se odvíjí rovněž od požadované hloubky tohoto přezkumu (rozsudek VKI, bod 28 výše, bod 111).

103. V důsledku toho může být odchylka z této povinnosti provést přezkum připuštěna ve výjimečných případech a pouze tehdy, když se administrativní zatížení vyvolané konkrétním a individuálním přezkumem dokumentů ukáže jako obzvlášť tíživé, překračující meze toho, co lze rozumně vyžadovat (obdobně viz rozsudek Tribunálu ze dne 7. února 2002, Kuijer v. Rada, T‑211/00, Recueil, s. II‑485, bod 57, a rozsudek VKI, bod 28 výše, bod 112).

104. V projednávané věci však Komise před zahájením řízení před Tribunálem neprokázala a dokonce ani netvrdila, že takové výjimečné okolnosti nastaly. Je pravda, že Komise v úvodní části napadeného rozhodnutí zmínila dopis ze dne 10. dubna 2008, ve kterém žalobkyni informovala, že s ohledem na rozsáhlost spisu, který obsahoval více než 1 900 dokumentů, nemůže žádost o přístup vyřídit ve lhůtě stanovené v nařízení č. 1049/2001. Komise tedy použila čl. 8 odst. 2 nařízení č. 1049/2001, aby prodloužila lhůtu pro odpověď na potvrzující žádost o přístup. Komise nicméně v této fázi netvrdila, že z důvodu rozsahu způsobeného pracovního zatížení není možné provést konkrétní a individuální přezkum dokumentů. Z toho a contrario vyplývá, že sama Komise nepovažovala toto pracovní zatížení za nepřiměřené.

105. Zatřetí je třeba připomenout, že poté, co orgán předložil důkaz o nepřiměřenosti administrativního zatížení nutného ke konkrétnímu a individuálnímu přezkumu dokumentů uvedených v žádosti, má tento orgán povinnost pokusit se spolupracovat s žadatelem, aby se seznámil s jeho zájmem na získání dotčených dokumentů nebo mu umožnil tento zájem upřesnit a aby konkrétně zkoumal možnosti, které ohledně přijetí opatření méně omezujícího než konkrétní a individuální přezkum dokumentů má. Vzhledem k tomu, že právo na přístup k dokumentům představuje zásadu, zůstává přesto orgán v této souvislosti povinen upřednostnit tu volbu, která je pro právo žadatele na přístup nejvýhodnější, přičemž nepředstavuje sama o sobě práci překračující meze toho, co lze rozumně vyžadovat (rozsudek VKI, bod 28 výše, bod 114).

106. Z toho vyplývá, že orgán může upustit od konkrétního a individuálního přezkumu pouze poté, co skutečně prostudoval všechny jiné případné možnosti a v rozhodnutí podrobně vysvětlil důvody, proč tyto jednotlivé možnosti znamenají také nepřiměřenou pracovní zátěž (rozsudek VKI, bod 28 výše, bod 115).

107. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí však v projednávané věci nevyplývá, že by Komise konkrétně, přesně a podrobně posoudila jednak ostatní případné možnosti za účelem omezení svého pracovního zatížení a jednak důvody, které jí mohly umožnit upustit od jakéhokoliv konkrétního a individuálního přezkumu spíše než přijmout případně opatření méně omezující právo žalobkyně na přístup. Z napadeného rozhodnutí především nevyplývá, že by Komise hodnotila pracovní zatížení spočívající v konkrétním a individuálním určení a následném přezkumu některých dokumentů, které by mohly nejlépe uspokojit zájmy žalobce okamžitě, popřípadě zprvu částečně.

108. Komise proto nesplnila podmínky stanovené judikaturou VKI v. Komise k tomu, aby mohla upustit od konkrétního a individuálního přezkumu požadovaných dokumentů z důvodu pracovního zatížení způsobeného takovým přezkumem.

109. Z výše uvedených zjištění vyplývá, že pokud jde výhradně o výjimku vycházející z ochrany cílů vyšetřování, Komise mohla provést přezkum podle kategorií pouze v případě dokumentů spadajících do kategorie 3, tedy dokumentů získaných během kontrol (viz bod 77 výše). V tomto ohledu tedy Komise mohla upustit od konkrétního a individuálního přezkumu požadovaných dokumentů. Tímto zjištěním však není dotčena otázka, zda Komise mohla právem založit odepření přístupu k těmto dokumentům na uvedené výjimce, otázka, která je zkoumána v bodech 113 a násl. níže.

110. Pro všechny ostatní požadované dokumenty a pro všechny ostatní výjimky uplatňované Komisí měla tato naopak provést konkrétní a individuální přezkum. Vzhledem k tomu, že Komise takový přezkum neprovedla, je tedy napadené rozhodnutí protiprávní z důvodu porušení povinnosti provést konkrétní a individuální přezkum dokumentů uvedených v žádosti:

– v rozsahu, v němž se týká použití čl. 4 odst. 2 třetí odrážky nařízení č. 1049/2001, pokud jde o dokumenty spadající do kategorií 1, 2, 4 a 5 písm. a);

– v rozsahu, v němž se týká použití čl. 4 odst. 2 první odrážky nařízení č. 1049/2001, pokud jde o dokumenty spadající do kategorií 1 až 4;

– v rozsahu, v němž se týká použití čl. 4 odst. 3 druhého pododstavce nařízení č. 1049/2001, pokud jde o dokumenty spadající do kategorie 5 písm. a).

111. Napadené rozhodnutí je proto třeba zrušit v rozsahu, v němž odepírá přístup k dokumentům spadajícím do kategorií 1, 2, 4 a 5 písm. a).

112. Pokud jsou dotčeny jiné dokumenty než dokumenty spadající do kategorie 3, přezkum – uvedený níže – opodstatněnosti výjimek z práva na přístup uplatněných v napadeném rozhodnutí je tedy proveden jen pro doplnění.

b) K první části prvního žalobního důvodu, jež vychází z porušení čl. 4 odst. 2 třetí odrážky nařízení č. 1049/2001

113. Žalobkyně, podporovaná Švédským královstvím, má za to, že zpřístupnění dokumentů, k nimž požaduje přístup, nebude mít za následek ohrožení probíhajících vyšetřování ani ohrožení budoucích vyšetřování. Pokud jde o vyšetřování ve věci COMP/F/38.899, žalobkyně je toho názoru, že bylo ukončeno rozhodnutím PISÚ. Případné znovuzahájení vyšetřování v důsledku zrušení unijním soudem by představovalo nové řízení. Pokud jde o budoucí vyšetřování, žalobkyně má za to, že úvahy Komise vytváří nový důvod pro použití výjimky, který nemá žádnou oporu ve znění čl. 4 odst. 2 nařízení č. 1049/2001 a který zbavuje právo na přístup jakéhokoli užitečného účinku.

114. Komise, podporovaná vedlejšími účastnicemi řízení ABB a Siemens, tvrdí, že potřeba chránit cíl řízení ve věci COMP/F/38.899 trvá do doby, kdy již proti rozhodnutí PISÚ nebude možné podat opravný prostředek. Podle Komise navíc působnost čl. 4 odst. 2 třetí odrážky nařízení č. 1049/2001 obecně zahrnuje ochranu jejího poslání uplatňovat právo hospodářské soutěže a zejména ochranu jejího programu shovívavosti. Zpřístupnění dokumentů zaslaných podniky v rámci žádosti o shovívavost by je přitom mohlo v budoucnosti odradit od dobrovolné spolupráce s Komisí.

115. Komise v projednávaném případě odepřela poskytnutí dokumentů týkajících se řízení ve věci hospodářské soutěže žalobkyni, přičemž se zejména dovolávala výjimky z práva na přístup stanovené v čl. 4 odst. 2 třetí odrážce nařízení č. 1049/2001, jež vychází z ochrany cílů inspekce, vyšetřování a auditu. Účastníci řízení nezpochybňují, že požadované dokumenty spadají do „vyšetřování“ ve smyslu daného ustanovení. Žalobkyně však tvrdí, že vzhledem k tomu, že vyšetřování Komise jsou ukončena, výjimka vycházející z jejich ochrany se již neuplatní.

116. Zaprvé je třeba v tomto ohledu připomenout, že účelem výjimky stanovené v čl. 4 odst. 2 třetí odrážce nařízení č. 1049/2001 není podle její formulace chránit vyšetřování jako takové, ale chránit cíl těchto vyšetřování, kterým je v případě řízení ve věcech hospodářské soutěže ověřit, zda došlo k porušení článku 81 ES, a případně uložit sankce odpovědným společnostem. Právě z tohoto důvodu se na materiály ve spisu týkající se jednotlivých úkonů v rámci vyšetřování může vztahovat dotčená výjimka, dokud není tohoto cíle dosaženo, a to i v případě, že konkrétní vyšetřování nebo kontrola vedoucí k vyžádanému dokumentu jsou skončeny (rozsudek Tribunálu ze dne 12. září 2007, API v. Komise, T‑36/04, Sb. rozh. s. II‑3201, bod 133; obdobně viz rozsudky Tribunálu ze dne 6. července 2006, Franchet a Byk v. Komise, T‑391/03 a T‑70/04, Sb. rozh. s. II‑2023, bod 110, a ohledně uplatnění kodexu chování z roku 1993 rozsudek Tribunálu ze dne 13. září 2000, Denkavit Nederland v. Komise, T‑20/99, Recueil, s. II‑3011, bod 48).

117. V projednávané věci přitom Komise přijala rozhodnutí PISÚ, které konstatovalo protiprávní jednání vytýkaná Komisí dotčeným podnikům, a kterým skončilo řízení COMP/F/38.899, téměř 17 měsíců před datem přijetí napadeného rozhodnutí. Nelze tedy popřít, že k tomuto datu neprobíhalo žádné vyšetřování, jehož cílem by bylo prokázat existenci dotčených protiprávních jednání a které by mohlo být ohroženo zpřístupněním vyžádaných dokumentů.

118. Je pravda, že ke dni přijetí napadeného rozhodnutí probíhala před Tribunálem řízení o žalobách proti rozhodnutí PISÚ, takže v případě zrušení tohoto rozhodnutí mohlo být řízení znovu zahájeno. Tato situace se nezměnila vyhlášením rozsudků v dotčených věcech, neboť Soudní dvůr v současné době rozhoduje o několika kasačních opravných prostředcích proti těmto rozsudkům.

119. Vyšetřování v konkrétní věci je však třeba považovat za skončené okamžikem přijetí konečného rozhodnutí, bez ohledu na případné následné zrušení tohoto rozhodnutí soudy, neboť sám dotčený orgán považoval řízení za skončené právě v tomto okamžiku.

120. Připustit, že se na jednotlivé dokumenty související s vyšetřováním vztahuje výjimka podle čl. 4 odst. 2 třetí odrážky nařízení č. 1049/2001 až do té doby, kdy dojde ke skončení všech případných postupů navazujících na předmětné řízení, a to i v případě, kdy je k Tribunálu podána žaloba, která by případně mohla vést k znovuzahájení řízení před Komisí, by totiž znamenalo, že by byl přístup k uvedeným dokumentům vázán na nejisté události, a sice na výsledek uvedeného řízení o žalobě a důsledky, které by z něj mohla Komise vyvodit. Každopádně by se jednalo o budoucí a nejisté události závisející na rozhodnutích společností, kterým je určeno rozhodnutí postihující kartelovou dohodu, a rozhodnutích jednotlivých dotčených orgánů.

121. Takovéto řešení by naráželo na cíl spočívající v tom, aby byl veřejnosti zaručen nejširší možný přístup k dokumentům orgánů, s cílem poskytnout občanům možnost efektivněji kontrolovat legalitu výkonu veřejné moci (rozsudek API v. Komise, bod 116 výše, bod 140; v tomto smyslu viz rozsudek Franchet a Byk v. Komise, bod 116 výše, bod 112).

122. Z toho vyplývá, že zpřístupnění požadovaných dokumentů nemohlo porušit ochranu cílů vyšetřování, pokud jde o řízení před Komisí týkající se kartelové dohody o PISÚ.

123. Zadruhé zjištění uvedené v předchozím bodě nemůže být zpochybněno argumentem Komise, podle kterého má pojem „cíle vyšetřování“ obecnější dosah, který zahrnuje veškerou politiku Komise v oblasti potlačování kartelových dohod a jejich předcházení.

124. Podle Komise v podstatě nemůže být pojem „vyšetřování“ v oblasti kartelových dohod omezen na řízení předcházející rozhodnutí o zákazu kartelové dohody, ale musí být považován za nedílnou součást pravidelného a trvalého poslání Komise uplatňovat unijní právo hospodářské soutěže. Článek 4 odst. 2 třetí odrážka nařízení č. 1049/2001 se proto uplatní i po skončení daného řízení. Vzhledem k tomu, že Komise je v řízení o kartelových dohodách závislá na spolupráci dotyčných podniků, má za to, že dané podniky by při nedostatku důvěrnosti jimi zasílaných dokumentů byly méně motivovány předkládat žádosti o shovívavost a omezily by se rovněž na nutné minimum v případě sdělení jakékoli jiné informace, zejména v rámci žádostí o informace a kontrol. Ochrana důvěrnosti je tedy podmínkou účinného stíhání porušení práva hospodářské soutěže, a tudíž klíčovým prvkem politiky hospodářské soutěže Komise.

125. Přijetí výkladu navrhovaného Komisí by však znamenalo, že by Komise mohla z působnosti nařízení č. 1049/2001 vyjmout bez časového omezení všechny své činnosti v oblasti hospodářské soutěže na základě pouhého odkazu na případný budoucí zásah do jejího programu shovívavosti. V tomto ohledu je třeba zohlednit skutečnost, že následky, kterých se Komise obává v případě svého programu shovívavosti, závisí na několika nejistých faktorech, mezi něž patří zejména způsob, jakým osoby poškozené kartelovou dohodou použijí získané dokumenty, míra úspěchu žalob na náhradu škody podaných těmito osobami, částky, které jim budou přiznány vnitrostátními soudy, jakož i budoucí reakce podniků účastnících se kartelových dohod.

126. Je třeba konstatovat, že natolik široký výklad pojmu „vyšetřování“ není slučitelný se zásadou, podle níž z důvodu cíle nařízení č. 1049/2001, kterým je podle bodu 4 jeho odůvodnění „v co nejvyšší míře posílit právo veřejnosti na přístup k dokumentům“, musí být výjimky uvedené v článku 4 tohoto nařízení vykládány a uplatňovány restriktivně (viz judikatura citovaná v bodě 41 výše).

127. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že nic v nařízení č. 1049/2001 neumožňuje předpokládat, že by unijní politice hospodářské soutěže mělo být v rámci uplatnění tohoto nařízení vyhrazeno jiné zacházení než jiným unijním politikám. Není tedy dán žádný důvod k tomu, aby byl pojem „cíle vyšetřování“ vykládán v rámci politiky hospodářské soutěže jinak, než jak je vykládán v rámci jiných unijních politik.

128. Dále je třeba připomenout, že programy shovívavosti a spolupráce, jejichž účinnost se Komise snaží chránit, nejsou jedinými prostředky k zajištění dodržování unijních pravidel hospodářské soutěže. Žaloby na náhradu škody podané k vnitrostátním soudům totiž mohou zásadně přispět k zachování účinné hospodářské soutěže v Unii (rozsudek Soudního dvora ze dne 20. září 2001, Courage a Crehan, C‑453/99, Recueil, s. I‑6297, bod 27).

129. Z výše uvedeného vyplývá, že Komise se dopustila právního omylu, když měla v napadeném rozhodnutí za to, že výjimka z práva na přístup k dokumentům uvedená v čl. 4 odst. 2 třetí odrážce nařízení č. 1049/2001 je v projednávané věci použitelná. Konkrétně tedy Komise nemohla na základě této výjimky odepřít přístup k dokumentům spadajícím do kategorie 3.

130. V důsledku toho je třeba první části prvního žalobního důvodu žalobkyně vyhovět, pokud jde o dokumenty spadající do kategorií 1, 2, 3, 4 a 5 písm. a).

c) Ke druhé části prvního žalobního důvodu, jež vychází z porušení čl. 4 odst. 2 první odrážky nařízení č. 1049/2001

131. Zaprvé žalobkyně, podporovaná Švédským královstvím, v podstatě tvrdí, že údaje uvedené v dokumentech, které jsou součástí požadovaného spisu, již nemohou z důvodu svého stáří ohrozit obchodní zájmy dotyčných podniků. Zadruhé má žalobkyně za to, že zájem účastníků kartelové dohody na tom, aby dokumenty obsažené ve spise byly utajeny, není objektivně hoden ochrany. Zatřetí účastníci kartelové dohody nemají legitimní očekávání, že dotčené dokumenty nebudou zpřístupněny.

132. Komise, podporovaná společnostmi ABB a Siemens, v podstatě tvrdí, že pojem „ochrana obchodních zájmů“ musí být vykládán široce. Podle Komise byl již přezkum důvěrného charakteru proveden v rámci přístupu stran dotčených vyšetřováním v oblasti hospodářské soutěže ke spisu, takže nový a vyčerpávající přezkum není nutný. Citlivý charakter obchodních údajů nelze mimoto posoudit pouze na základě jejich stáří. Nařízení č. 1/2003, které taxativně uvádí veřejnoprávní sankce, jež mohou být uloženy podniku účastnícímu se kartelové dohody, kromě toho nestanoví zrušení práv, pokud jde o ochranu obchodních zájmů těchto podniků.

133. Podle čl. 4 odst. 2 první odrážky nařízení č. 1049/2001 platí, že neexistuje-li převažující veřejný zájem na zpřístupnění, odepřou orgány přístup k dokumentu, pokud by jeho zpřístupnění vedlo k porušení ochrany obchodních zájmů fyzické nebo právnické osoby.

134. Je třeba podotknout, že ačkoli judikatura nedefinovala pojem „obchodní zájmy“, nic to nemění na tom, že Tribunál upřesnil, že kdyby se na všechny informace týkající se určité společnosti a jejích obchodních vztahů měla vztahovat ochrana, která musí být zaručena obchodním zájmům podle čl. 4 odst. 2 první odrážky nařízení č. 1049/2001, bylo by znemožněno uplatnění obecné zásady spočívající v poskytování co nejširšího přístupu veřejnosti k dokumentům v držení orgánů (rozsudek Tribunálu ze dne 30. ledna 2008, Terezakis v. Komise, T‑380/04, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 93).

135. Je tedy třeba zkoumat, zda se Komise dopustila právního omylu, když měla za to, že dokumenty náležející do kategorií 1 až 4 spadají pod pojem „obchodní zájmy“ ve smyslu čl. 4 odst. 2 první odrážky nařízení č. 1049/2001.

136. Žalobkyně obecně nezpochybňuje, že požadované dokumenty mohou obsahovat informace týkající se obchodních vztahů společností účastnících se kartelové dohody o PISÚ, cen jejich výrobků, struktury jejich nákladů, jejich podílů na trhu nebo podobných skutečností.

137. Avšak pokud jde o první argument žalobkyně, který se týká stáří informací, je třeba uvést, že v bodě 23 Oznámení Komise o pravidlech pro přístup do spisu Komise v případech podle článků 81 [ES] a 82 [ES], článků 53, 54 a 57 Dohody o EHP a nařízení Rady (ES) č. 139/2004 (Úř. věst. 2005, C 325, s. 7, dále jen „Oznámení o pravidlech pro přístup do spisu ve věcech hospodářské soutěže“), měla sama Komise za to, že „[i]nformace, jež pozbyla svůj obchodní význam, např. z důvodu uplynutí času, nemůže být nadále považována za důvěrnou“ a že „[o]becně nepovažuje informace o obratu, tržbách a podílu jednotlivých stran na trhu a obdobné informace starší 5 let za informace důvěrné“.

138. Toto oznámení Komise nemůže zajisté vázat Tribunál při jeho výkladu nařízení č. 1049/2001. V bodě 2 tohoto oznámení je totiž upřesněno, že právo na přístup do spisu, jak je definováno ve výše zmíněném oznámení, je odlišné od obecného práva na přístup k dokumentům podle nařízení č. 1049/2001, pro něž jsou stanovena jiná kritéria a výjimky. Bod 23 Oznámení o pravidlech pro přístup do spisu ve věcech hospodářské soutěže se navíc týká pojmu „důvěrnost“, nikoliv pojmu „obchodní zájmy“, jenž je uveden v čl. 4 odst. 2 první odrážce nařízení č. 1049/2001. Pojem „obchodní zájmy“ musí být proto chápán pouze s ohledem na výše uvedené nařízení. Uvedený bod 23 nicméně může poskytnout indicii o obsahu, který je třeba podle Komise přiznat posledně uvedenému pojmu.

139. Jelikož Komise pro výklad pojmu „důvěrnost“ použila pojem „obchodní význam“, který je blízký pojmu „obchodní zájmy“, lze z toho vyvodit, že podle jejího názoru stupeň důvěrnosti dokumentu nebo informace závisí na významu negativních důsledků, kterých by se dotčená společnost měla obávat v případě zpřístupnění tohoto dokumentu nebo této informace. Bod 23 Oznámení o pravidlech pro přístup do spisu ve věcech hospodářské soutěže tedy poskytuje indicii o vážení zájmů, které je třeba podle samotné Komise provést v situacích, kdy mohou být informace týkající se obchodních činností společnosti zpřístupněny jiným hospodářským subjektům, které mohou mít protichůdné zájmy než dotčená společnost, jako je tomu právě v projednávaném případě. V tomto ohledu čím jsou obchodně citlivé informace starší, tím jsou negativní důsledky, které mohou vyplývat ze zpřístupnění těchto informací, méně významné (v tomto smyslu viz usnesení Tribunálu ze dne 15. listopadu 1990, Rhône-Poulenc a další v. Komise, T‑1/89 až T‑4/89 a T‑6/89 až T‑15/89, Recueil, s. II‑637, bod 23, a ze dne 19. června 1996, NMH Stahlwerke a další v. Komise, T‑134/94, T‑136/94 až T‑138/94, T‑141/94, T‑145/94, T‑147/94, T‑148/94, T‑151/94, T‑156/94 a T‑157/94, Recueil, s. II‑537, body 24 a 32).

140. Ke dni přijetí napadeného rozhodnutí, tedy dne 16. června 2008, byla přitom většina obchodně citlivých informací obsažených v požadovaných dokumentech starší pěti let. Jak totiž zdůrazňuje žalobkyně, jelikož kartelová dohoda o PISÚ byla účinná od 15. dubna 1988 do 11. května 2004, pouze informace týkající se let 2003 a 2004 ještě nebyly při přijetí napadeného rozhodnutí starší pěti let.

141. Komise tvrdí, že judikatura Tribunálu citovaná v bodě 139 výše se týká pojmu „obchodní tajemství“, nikoliv mnohem širšího pojmu „obchodní zájmy“ a že hranice pěti let uvedená v bodě 23 Oznámení o pravidlech pro přístup do spisu ve věcech hospodářské soutěže není závazným pravidlem, ale nanejvýš „pravidlem empirickým“. Komise kromě toho uvádí příklady judikatury, kdy byly údaje považovány za hodny ochrany po uplynutí tohoto období.

142. Je třeba uvést, že jak Komise správně tvrdí, nelze v tomto ohledu hovořit o použití striktního pravidla, podle kterého je třeba mít za to, že každá informace týkající se skutečností určitého stáří již neovlivňuje obchodní zájmy společnosti, které se týká. Jak již bylo nicméně uvedeno v bodě 139 výše, skutečnost, že dotčené informace nabyly určitého stáří, zvyšuje pravděpodobnost, že obchodní zájmy dotyčných společností již nebudou ovlivněny v takové míře, která by odůvodňovala použití výjimky ze zásady transparentnosti vyjádřené v nařízení č. 1049/2001. V důsledku toho a s ohledem na skutečnost, že informace týkající se obchodních činností dotčených společností pokrývají v projednávaném případě období šestnácti let (roky 1988 až 2004), je třeba mít za to, že Komise měla každopádně povinnost provést konkrétní a individuální přezkum požadovaných dokumentů s ohledem na výjimku vycházející z ochrany obchodních zájmů a nemohla se omezit na obecná posouzení týkající se všech dokumentů spadajících do kategorií 1 až 4. Jelikož Komise takový přezkum neprovedla, právně dostatečným způsobem neprokázala, že by zpřístupnění požadovaných dokumentů vedlo k porušení obchodních zájmů daných právnických osob.

143. V tomto kontextu je třeba zamítnout argument Komise, že s ohledem na skutečnost, že v rámci zveřejnění nedůvěrného znění rozhodnutí PISÚ, jakož i v rámci povolení nahlédnout do spisu v průběhu řízení již byly důvěrné informace obsažené ve spise COMP/F/38.899 předmětem přezkumu, který měl ověřit, zda jsou hodny ochrany, nebylo nutné, aby prováděla nový konkrétní a vyčerpávající přezkum jednotlivých dokumentů.

144. Zaprvé tento argument vychází ze záměny různých ustanovení, která upravují důvěrnost chráněných informací a která nicméně vyžadují použití různých kritérií pro posouzení potřeby jejich ochrany a pro zvážení zájmů hovořících pro a proti poskytnutí přístupu. Komise posledně uvedenou okolnost sama uznala v bodě 2 Oznámení o pravidlech pro přístup do spisu ve věcech hospodářské soutěže, citovaném v bodě 138 výše.

145. Například přístup podniků, jimž Komise zaslala oznámení námitek podle čl. 27 odst. 2 nařízení č. 1/2003, k některým písemnostem ve spise spadá do výkonu jejich práva na obhajobu a jak bylo uvedeno v bodě 60 výše, takto získané dokumenty lze použít pouze pro účely soudních nebo správních řízení, jejichž předmětem je použití článků 81 ES a 82 ES. Právo na obhajobu jakožto zvláštní právo, které patří mezi základní práva dotčených podniků, tak umožňuje – pouze pro zvláštní účely – přístup ke konkrétním dokumentům, z nichž jsou vyloučeny pouze interní dokumenty orgánu, obchodní tajemství ostatních podniků a jiné důvěrné informace. Právo na přístup veřejnosti podle nařízení č. 1049/2001 naopak jakožto obecné právo potenciálně umožňuje – bez omezení ohledně použití získaných dokumentů – přístup ke všem dokumentům v držení orgánů, přičemž tento přístup může být odepřen z řady důvodů uvedených v článku 4 daného nařízení. S ohledem na tyto odlišnosti Komise na základě skutečnosti, že již posoudila, v jakém rozsahu může v kontextu přístupu ke spisu z titulu práva na obhajobu poskytnout přístup k informacím obsaženým ve spise COMP/F/38.899, nebo v jakém rozsahu mají být tyto informace v rámci nedůvěrné verze rozhodnutí PISÚ zveřejněny, nemůže upustit od nového přezkumu těchto otázek s ohledem na zvláštní podmínky související s právem na přístup na základě nařízení č. 1049/2001.

146. Zadruhé z úvah uvedených v bodech 139 až 142 výše vyplývá, že pouhé plynutí času může postupně snižovat potřebu ochrany – na základě obchodních zájmů – informací obsažených ve spise COMP/F/38.899. Pouhá skutečnost, že mezi poskytnutím přístupu ke spisu na základě čl. 27 odst. 2 nařízení č. 1/2003 v dubnu 2006 a přijetím napadeného rozhodnutí dne 16. června 2008 uplynuly více než dva roky, stačila k tomu, aby Komise byla povinna provést nový přezkum požadavků na důvěrnost vyplývajících z ochrany obchodních zájmů dotyčných podniků.

147. Konečně je třeba konstatovat, že zájmy podniků účastnících se kartelové dohody – a zejména zájmy vedlejších účastnic řízení ABB a Siemens – na nezpřístupnění požadovaných dokumentů nelze kvalifikovat jako obchodní zájmy ve vlastním slova smyslu. S ohledem zejména na stáří většiny informací obsažených v dotčeném spise zájem, který by společnosti mohly mít na nezpřístupnění požadovaných dokumentů, patrně nepramení ze snahy chránit jejich soutěžní postavení na trhu s PISÚ, na kterém působí, ale spíše z vůle zabránit tomu, aby proti nim byly podávány žaloby na náhradu škody k vnitrostátním soudům.

148. I když však skutečnost, že určitá společnost může čelit žalobám na náhradu škody, nepochybně může mít za následek vysoké náklady, byť jen z důvodu odměny advokátů, a to i v případě, že by takovéto žaloby byly následně zamítnuty jako neopodstatněné, nic to nemění na tom, že zájem společnosti, která se účastnila kartelové dohody, na tom, aby se vyhnula takovýmto žalobám, nelze považovat za obchodní zájem, a každopádně nepředstavuje zájem hodný ochrany s ohledem zejména na právo každé osoby na uplatnění nároku na náhradu škody, která jí údajně vznikla jednáním, jež může omezit nebo narušit hospodářskou soutěž (rozsudek Soudního dvora Courage a Crehan, bod 128 výše, body 24 a 26, a rozsudek Soudního dvora ze dne 13. července 2006, Manfredi a další, C‑295/04 až C‑298/04, Sb. rozh. s. I‑6619, body 59 a 61).

149. Z výše uvedeného vyplývá, že Komise právně dostačujícím způsobem neprokázala, že by se přístup k požadovaným dokumentům mohl konkrétně a skutečně dotknout obchodních zájmů podniků, které se účastnily kartelové dohody.

150. Druhé části prvního žalobního důvodu žalobkyně je proto třeba vyhovět.

d) Ke třetí části prvního žalobního důvodu, jež vychází z porušení čl. 4 odst. 3 druhého pododstavce nařízení č. 1049/2001

151. Žalobkyně tvrdí, že Komise se dopustila právního omylu, jelikož tím, že na základě čl. 4 odst. 3 druhého pododstavce nařízení č. 1049/2001 z práva na přístup zcela vyloučila dokumenty spadající do kategorie 5 písm. a), zejména odepřela přístup k dokumentům, které neobsahovaly stanoviska pro vnitřní použití ve smyslu tohoto ustanovení. Komise navíc neuvedla, jak by nahlédnutí žalobkyně do těchto dokumentů vážně ohrozilo její rozhodovací proces, jak vyžaduje dané ustanovení. Po přijetí rozhodnutí PISÚ již totiž není myslitelné, že by zpřístupnění interních dokumentů mohlo vést k pokusům ovlivnit výsledky vyšetřování.

152. Zaprvé je třeba připomenout, že čl. 4 odst. 3 nařízení č. 1049/2001 jasně rozlišuje podle toho, zda řízení bylo či nebylo skončeno. Podle prvního pododstavce tohoto ustanovení spadají do oblasti působnosti výjimky týkající se ochrany rozhodovacího procesu všechny dokumenty vypracované orgánem pro jeho interní použití nebo dokumenty, které obdržel a které se týkají otázky, ohledně níž ještě nevydal rozhodnutí. Dále druhý pododstavec téhož ustanovení stanoví, že poté, co bylo rozhodnutí přijato, se dotčená výjimka týká výlučně dokumentů obsahujících stanoviska pro vnitřní použití v rámci porad a předběžných konzultací v dotčeném orgánu.

153. Jedná se tudíž pouze o část dokumentů pro interní použití, a sice ty, které obsahují stanoviska pro vnitřní použití v rámci porad a předběžných konzultací v dotyčném orgánu, ohledně nichž druhý pododstavec zmíněného odstavce 3 umožňuje vydat zamítavé rozhodnutí i poté, co bylo rozhodnutí přijato, pokud by zpřístupnění těchto dokumentů vážně ohrozilo rozhodovací proces tohoto orgánu.

154. Z toho plyne, že zákonodárce Unie měl za to, že jakmile je rozhodnutí přijato, jsou požadavky na ochranu rozhodovacího procesu méně naléhavé, takže zpřístupnění jakéhokoliv jiného dokumentu, než jsou dokumenty zmiňované v čl. 4 odst. 3 druhém pododstavci nařízení č. 1049/2001, nemůže nikdy ohrozit zmíněný proces a že nelze odepřít přístup k uvedenému dokumentu, i kdyby jeho zpřístupnění vážně ohrozilo tento proces, kdyby k němu došlo před přijetím dotčeného rozhodnutí (rozsudek Soudního dvora ze dne 21. července 2011, Švédsko v. MyTravel a Komise, C‑506/08 P, Sb. rozh. s. I‑6237, body 78 až 80).

155. V projednávané věci je třeba zdůraznit, že Komise založila své odmítnutí pouze na druhém pododstavci čl. 4 odst. 3 nařízení č. 1049/2001, a nikoliv na prvním pododstavci tohoto ustanovení.

156. Zadruhé, pokud jde o otázku, zda Komise právně dostatečným způsobem prokázala, že všechny dokumenty spadající do kategorie 5 písm. a) obsahují stanoviska pro interní použití v rámci porad a předběžných konzultací ve smyslu čl. 4 odst. 3 druhého pododstavce nařízení č. 1049/2001, Komise v odpovědi na písemnou otázku Tribunálu tvrdila, že tento pojem zahrnuje zaprvé všechny dokumenty obsahující nebo vyžadující posouzení nebo rozhodnutí jejích úředníků nebo útvarů, zadruhé všechny dokumenty sloužící k přípravě jejího rozhodnutí a zatřetí všechny dokumenty sloužící k zajištění účasti ostatních útvarů na řízení. Podle Komise veškeré dokumenty spadající do kategorie V písm. a), které ve své odpovědi ze dne 9. listopadu 2011 označila pomocí čísla stránky ve spise COMP/F/38.899, odpovídají tomuto vymezení.

157. Komise v tomto ohledu vycházela z kvalifikace, kterou unijní soud učinil v případě některých dokumentů požadovaných Komisí v rámci jiných věcí. Podle Komise tak ze znění rozsudku Švédsko v. MyTravel a Komise, bod 154 výše, a rozsudku Tribunálu ze dne 9. září 2008, MyTravel v. Komise (T‑403/05, Sb. rozh. s. II‑2027), vyplývá, že unijní soudy kvalifikovaly sdělení, které GŘ „pro hospodářskou soutěž“ adresovalo poradnímu výboru, poznámku ke spisu, jakož i zprávu o důsledcích rozsudku a dokumenty týkající se přípravy této zprávy jako interní dokumenty obsahující stanoviska ve smyslu čl. 4 odst. 3 druhého pododstavce nařízení č. 1049/2001. Stejně tak byl Tribunál ve svém rozsudku ze dne 9. června 2010, Éditions Jacob v. Komise (T‑237/05, Sb. rozh. s. II‑22245), toho názoru, že sdělení GŘ „pro hospodářskou soutěž“ pro právní službu Komise obsahující žádost o stanovisko k uplatnění právního předpisu a zpráva shrnující stav věci, vypracovaná pro člena Komise odpovědného za hospodářskou soutěž, obsahují stanoviska tohoto typu.

158. V tomto ohledu je však třeba konstatovat, že Komise se tím, že vychází z posouzení unijních soudů týkajících se některých individuálních dokumentů, snaží prostřednictvím zobecnění a analogií postavit pojem „stanoviska pro vnitřní použití v rámci porad a předběžných konzultací“ ve smyslu čl. 4 odst. 3 druhého pododstavce nařízení č. 1049/2001 na roveň pojmu „dokument, který orgán vypracoval k vnitřnímu použití“ ve smyslu prvního pododstavce tohoto ustanovení. V konečném důsledku by tak široké vymezení pojmu „stanoviska pro vnitřní použití v rámci porad a předběžných konzultací“ částečně zbavilo užitečného účinku dva pododstavce odstavce 3 uvedeného článku, jehož systematika nicméně vychází zejména ze zásady, zdůrazněné judikaturou citovanou v bodě 154 výše, podle které je poté, co dotčený orgán přijme rozhodnutí, možné odepřít přístup jen k části dokumentů pro vnitřní použití.

159. Komise tedy právně dostatečným způsobem neprokázala, že všechny dokumenty spadající do kategorie 5 písm. a) obsahovaly stanoviska ve smyslu čl. 4 odst. 3 druhého pododstavce nařízení č. 1049/2001.

160. I když kromě toho odůvodnění uplatněné Komisí v rámci řízení před Tribunálem, jak je uvedeno v bodě 156 výše, může zajisté činit pravděpodobným předpoklad, že mnohé dokumenty spadající do kategorie 5 písm. a) obsahují taková stanoviska, je nutno konstatovat, že toto odůvodnění – zejména pak důvěrná verze seznamu dokumentů obsažených ve spise COMP/F/38.899 a označení dokumentů spadajících do tří podskupin kategorie 5 písm. a) pomocí jejich čísla stránky – nebylo Komisí uplatněno v napadeném rozhodnutí, a nelze je tedy považovat za rozhodující důvod pro přijetí tohoto rozhodnutí. Pro účely řešení projednávaného sporu je proto třeba dospět k závěru, že Komise neprokázala, že všechny dokumenty spadající do kategorie 5 písm. a) vykazují vlastnost stanoviska ve smyslu čl. 4 odst. 3 druhého pododstavce nařízení č. 1049/2001.

161. V důsledku toho je napadené rozhodnutí stiženo právním omylem v rozsahu, v němž měla Komise za to, že veškeré dokumenty spadající do kategorie 5 písm. a) obsahují stanoviska ve smyslu čl. 4 odst. 3 druhého pododstavce nařízení č. 1049/2001.

162. Zatřetí, pokud jde o úvahy, které Komise v napadeném rozhodnutí použila k odůvodnění odepření přístupu na základě čl. 4 odst. 3 druhého pododstavce nařízení č. 1049/2001, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury platí, že předpokladem uplatnění této výjimky je, že bude prokázáno, že přístup k požadovaným dokumentům může konkrétně a skutečně ohrozit ochranu rozhodovacího procesu Komise a že toto riziko ohrožení je přiměřeně předvídatelné, nikoli čistě hypotetické (viz rozsudek Tribunálu ze dne 18. prosince 2008, Muñiz v. Komise, T‑144/05, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 74, a citovaná judikatura).

163. Navíc k tomu, aby bylo odůvodněno výjimkou stanovenou v čl. 4 odst. 3 druhém pododstavci nařízení č. 1049/2001, musí být ohrožení rozhodovacího procesu vážné. O takový případ se jedná zejména tehdy, když má zpřístupnění požadovaných dokumentů zásadní vliv na rozhodovací proces. Posouzení vážnosti přitom závisí na všech okolnostech dané věci, zejména na negativních účincích na rozhodovací proces, kterých se orgán dovolává v souvislosti se zpřístupněním předmětných dokumentů (rozsudek Muñiz v. Komise, bod 162 výše, bod 75).

164. V projednávané věci je v napadeném rozhodnutí zdůrazněno, že rozhodovací proces Komise vyžaduje zachování atmosféry důvěry a otevřené diskuse, aby útvary Komise mohly svobodně vyjádřit své stanovisko, zejména k citlivým problémům, jako jsou případy kartelových dohod. Toto je základní podmínkou k tomu, aby orgán mohl plnit své poslání. Zveřejnění interních a prozatímních stanovisek k vyšetřování ve věci kartelových dohod by tuto schopnost narušilo a mohlo by omezit existující rozhodovací prostor, pokud jde o nový přezkum těchto stanovisek.

165. Komise dodává, že v případě zrušení rozhodnutí PISÚ v důsledku žalob podaných účastníky kartelové dohody o PISÚ, by musela pokračovat ve svém vyšetřování v této věci. Zpřístupnění interních dokumentů by tedy mohlo usnadnit pokusy ovlivnit výsledky vyšetřování, a tudíž vážně poškodit rozhodovací proces Komise.

166. Je třeba konstatovat, že toto odůvodnění je vyjádřeno obecně a abstraktně a není podloženo podrobnou argumentací ve vztahu k obsahu dotčených dokumentů. Takové úvahy tak mohou být uvedeny ohledně jakéhokoli dokumentu téže povahy. Nejsou proto dostačující k odůvodnění odepření přístupu k požadovaným dokumentům v projednávané věci, neboť v opačném případě by byla porušena zásada restriktivního výkladu výjimek stanovených v článku 4 nařízení č. 1049/2001, konkrétně pak výjimky stanovené v čl. 4 odst. 3 druhém pododstavci uvedeného nařízení. V tomto ohledu je třeba především zdůraznit, že Komise nijak neupřesnila způsob, jak by se třetí osoby mohly pokusit „ovlivnit výsledky vyšetřování“ v případě, že by bylo znovu zahájeno.

167. Kromě toho, pokud jde konkrétně o uplatnění předpokladu, že v případě zrušení rozhodnutí PISÚ by Komise musela přijmout nové rozhodnutí, je nutno konstatovat, že Komise se snaží srovnat projednávanou situaci, která se vyznačuje, jak bylo uvedeno v bodech 117 až 119 výše, tím, že již přijala rozhodnutí, se situací, kdy rozhodnutí ještě nebylo přijato, či dokonce tyto situace postavit na roveň. S ohledem na judikaturu připomenutou v bodech 152 až 154 výše, zdůrazňující výrazně přísnější podmínky pro odepření přístupu po přijetí rozhodnutí, je přitom třeba zamezit jakékoli záměně skutkových podmínek pro použití obou pododstavců čl. 4 odst. 3 nařízení č. 1049/2001.

168. Z toho plyne, že pokud dokumenty spadající do kategorie 5 písm. a) obsahují stanoviska ve smyslu čl. 4 odst. 3 druhého pododstavce nařízení č. 1049/2001, Komise měla chybně za to, že jejich zpřístupnění by vážně ohrozilo její rozhodovací proces.

169. V důsledku toho je napadené rozhodnutí stiženo právním omylem v rozsahu, v němž je založeno na výjimce uvedené v čl. 4 odst. 3 druhém pododstavci nařízení č. 1049/2001.

170. Třetí části prvního žalobního důvodu žalobkyně je tedy třeba vyhovět.

171. S ohledem na výše uvedené je zaprvé třeba, v souladu se zjištěními obsaženými v bodě 37 výše, vyhovět žalobnímu důvodu vycházejícímu ze zjevně nesprávného posouzení rozsahu žádosti o přístup, pokud jde o dokumenty spadající do kategorie 5 písm. b), a v důsledku toho zrušit napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž odepírá přístup k těmto dokumentům.

172. Zadruhé je třeba, v souladu se zjištěními obsaženými v bodech 110 a 111 výše, vyhovět výtce vycházející z neprovedení konkrétního a individuálního přezkumu požadovaných dokumentů, s jedinou výjimkou dokumentů spadajících do kategorie 3, pokud jde o výjimku vycházející z čl. 4 odst. 2 třetí odrážky nařízení č. 1049/2001.

173. Zatřetí je třeba, v souladu se zjištěními obsaženými v bodech 129 a 130 výše, vyhovět první části prvního žalobního důvodu vycházející z porušení čl. 4 odst. 2 třetí odrážky nařízení č. 1049/2001 v případě dokumentů spadajících do kategorií 1, 2, 3, 4 a 5 písm. a), jelikož Komise měla nesprávně za to, že výjimka vycházející z ochrany cílů vyšetřování byla v projednávané věci použitelná.

174. Začtvrté je třeba, v souladu se zjištěními obsaženými v bodech 149 a 150 výše, vyhovět druhé části prvního žalobního důvodu vycházející z porušení čl. 4 odst. 2 první odrážky nařízení č. 1049/2001, jelikož Komise měla nesprávně za to, že zpřístupnění dokumentů spadajících do kategorií 1 až 4 by ovlivnilo obchodní zájmy podniků, které se účastnily kartelové dohody o PISÚ.

175. Zapáté je třeba, v souladu se zjištěními obsaženými v bodech 161 a 168 až 170 výše, vyhovět třetí části prvního žalobního důvodu vycházející z porušení čl. 4 odst. 3 druhého pododstavce nařízení č. 1049/2001, jelikož Komise měla nesprávně za to, že všechny dokumenty spadající do kategorie 5 písm. a) obsahují stanoviska ve smyslu tohoto ustanovení, a jelikož měla nesprávně za to, že zpřístupnění těchto dokumentů by vážně ohrozilo její rozhodovací proces.

176. Z toho plyne, že napadené rozhodnutí musí být zrušeno v plném rozsahu, aniž je třeba přezkoumávat druhý a třetí žalobní důvod žalobkyně.

K nákladům řízení

177. Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala náhradu nákladů řízení a Komise neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.

178. Švédské království, společnost ABB a společnost Siemens ponesou vlastní náklady řízení v souladu s čl. 87 odst. 4 prvním pododstavcem jednacího řádu.

Výrok

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (čtvrtý senát)

rozhodl takto:

1) Rozhodnutí Komise SG.E.3/MV/psi D (2008) 4931 ze dne 16. června 2008, kterým byl odepřen přístup ke spisu ve věci COMP/F/38.899 – Plynem izolovaná spínací ústrojí, se zrušuje.

2) Evropská komise ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené společností EnBW Energie Baden-Württemberg AG.

3) Švédské království, společnost ABB Ltd a společnost Siemens AG ponesou vlastní náklady řízení.