—

za Comune di Casoria M. Spagnem, avvocato,

—

za italskou vládu I. Bruni, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s M. Russo, avvocatessa dello Stato,

—

za Komisi Evropských společenství D. Recchia a J.-B. Laignelotem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 15 písm. a) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/12/ES ze dne 5. dubna 2006 o odpadech (Úř. věst. L 114, s. 9), a zejména takzvané zásady „znečišťovatel platí“.

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společnostmi Futura Immobiliare srl Hotel Futura, Meeting Hotel, Hotel Blanc, Hotel Clyton a Business srl provozujícími hotely (dále společně jen „Futura Immobiliare a další“) na jedné straně, a Comune di Casoria na straně druhé ve věci stanovení sazby daně za odstranění pevného vnitřního komunálního odpadu (dále jen „daň z odpadu“) splatné ze strany těchto společností za roky 2006 a 2007.

3

První, šestý a čtrnáctý bod odůvodnění směrnice 2006/12 znějí následovně:

[…]

[…]

4

Článek 1 odst. 1 písm. c) směrnice 2006/12 stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]

5

Článek 8 uvedené směrnice stanoví:

„Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby bylo zajištěno, že každý držitel odpadu:

6

Znění článku 15 téže směrnice je následující:

„Na základě zásady ‚znečišťovatel platí‘ musí náklady na odstraňování odpadů nést:

7

Podle článku 20 směrnice 2006/12:

„Směrnice 75/442/EHS se zrušuje, aniž jsou dotčeny povinnosti členských států týkající se lhůt pro provedení uvedených směrnic ve vnitrostátním právu stanovených v části B přílohy III. Odkazy na zrušenou směrnici se považují za odkazy na tuto směrnici v souladu se srovnávací tabulkou obsaženou v příloze IV.“

8

Příloha III, část B směrnice 2006/12 jako lhůtu pro provedení směrnice 75/442 uvádí den 17. červenec 1977.

9

Legislativní nařízení č. 507 ze dne 15. listopadu 1993, kterým jsou na základě článku 4 zákona č. 421 ze dne 23. října 1992 o reorganizaci územních rozpočtů reformovány a harmonizovány místní poplatky za reklamu, právo k veřejnému vyvěšování plakátů, poplatky za užití veřejných prostor a prostranství obcí a regionů a rovněž daň z odstraňování tuhého komunálního odpadu (řádný doplněk GURI č. 108 ze dne 9. prosince 1993, dále jen „nařízení č. 507/1993“), zavádí v kapitole III daň z odpadu.

10

V tomto ohledu čl. 58 odst. 1 nařízení č. 507/1993 stanoví:

„Obce musí službu odstraňování pevného vnitřního komunálního odpadu, poskytovanou monopolním způsobem v rámci aglomerace, částí obcí, obytných zón a případně i na samotách nacházejících se na obecním území, podrobit roční dani [z odpadu], kterou upraví patřičným nařízením a jejíž výše bude určena na základě sazeb za dodržení požadavků a kritérií stanovených následujícími pravidly.“

11

Článek 62 odst. 1 a 4 nařízení č. 507/1993, nazvaný „Podmínky povinnosti k dani [z odpadu] a vynětí“, stanoví:

„1.   Daň [z odpadu] jsou povinni odvádět uživatelé nebo držitelé prostor a prostranství bez ohledu na jejich způsob využití, s výjimkou prostranství přiléhajících nebo náležících k obytným prostorám, nejedná-li se o zeleň, pokud se tyto prostory nebo prostranství nachází na území obce, kde je tato služba zavedena nebo trvale provozována […].

[…]

4.   Pokud jde o obytné komplexy, ve kterých je vykonávána hospodářská a profesní činnost, může nařízení stanovit, že se daň [z odpadu] určí na základě sazby příslušné pro dotčenou konkrétní činnost poměrně k ploše, na které je tato činnost vykonávána.“

12

Podle článku 65 nařízení č. 507/1993, nazvaného „Proporcionalita a sazby“, může být daň [z odpadu] určena poměrně nebo vypočtena na základě obvyklého průměrného (vzhledem k jednotce plochy podléhající dani) množství a povahy pevného vnitřního komunálního odpadu a odpadu podobného, který je produkován v prostorách a na prostranstvích s ohledem na jejich využití a náklady na odstraňování. Mimoto podle odstavce 2 tohoto článku jsou obce povinny stanovit sazby pro každou homogenní třídu či podtřídu, na základě míry pokrytí nákladů příjmy podle zákona, jako součin předpokládaných nákladů na odstraňování na příští rok připadajících na jednotku plochy skutečně podléhající zdanění a jednoho či více koeficientů odpovídajících množství a povaze produkovaného odpadu.

13

Znění článku 68 nařízení č. 507/1993, s názvem „Právní úprava“, je následující:

„1.   K uplatňování daně [z odpadu] jsou obce povinny přijmout patřičné nařízení, které musí obsahovat:

[…]

2.   Z důvodu určení sazeb pomocí porovnání je třeba, aby byly třídy a případné podtřídy stanoveny pokud možno s ohledem na následující skupiny činností nebo využití:

[…]

[…]“

14

Podle článku 69 odst. 1 a 2 nařízení č. 507/1993:

„1.   Obce nejpozději do 31. října na základě tříd a progresivních kritérií stanovených nařízením rozhodnou o sazbách na jednotku plochy prostor a prostranství spadajících do jednotlivých tříd a podtříd použitelných pro příští rok. Nebude-li do tohoto data o sazbách rozhodnuto, sazby platné pro daný rok budou považovány za použitelné i pro rok následující.

2.   Za účelem přezkumu legality musí rozhodnutí obsahovat důvody vztahů mezi jednotlivými sazbami, souhrnná data a odhady týkající se nákladů na služby třízené v závislosti na jejich hospodářské klasifikaci, a rovněž data a okolnosti, které vedly ke zvýšení minimálního krytí nákladů […]“

15

Legislativní nařízení č. 22, ze dne 5. února 1997, kterým byly provedeny směrnice 91/156/EHS o odpadech, směrnice 91/689/EHS o nebezpečných odpadech a směrnice 94/62/ES o obalech a obalových odpadech (řádný doplněk GURI č. 33 ze dne 15. února 1997, dále jen „legislativní nařízení č. 22/1997“) upravuje zrušení daně z odpadu a zavedení systému tarifních poplatků.

16

Podle toho, co uvádí předkládající soud, je součástí těchto tarifních poplatků pevná složka, jejímž účelem je pokrýt hlavní náklady související se správou odpadu a jež je stanovena s ohledem na plochu užívaných nemovitostí nebo nemovitostí v držbě. Druhou složkou je složka proměnlivá, vypočtená v závislosti na množství odpadu skutečně předaného k odstranění.

17

Legislativní nařízení č. 22/1997 bylo zrušeno článkem 264 legislativního nařízení č. 152 ze dne 3. dubna 2006 o právní úpravě oblasti životního prostředí (řádný doplněk GURI č. 96 ze dne 14. dubna 2006). Systém zavedený posledně uvedeným nařízením do značné míry převzal úpravu z legislativního nařízení č. 22/1997.

18

Nicméně podle předkládajícího soudu dosud nedošlo k úplnému zavedení systému tarifních poplatků podle legislativního nařízení č. 152 ze dne 3. dubna 2006 a v letech 2006 a 2007 tak v Comune di Casoria byla stále použitelná daň stanovená nařízením č. 507/1993.

19

Futura Immobiliare a další jsou společnosti provozující hotely se sídlem na území Comune de Casoria. Z tohoto titulu musí odvádět daň z odpadu. Při uplatňování uvedené daně podléhají nicméně provozovatelé hotelů zdanění vyšší sazbou nežli soukromé osoby užívající prostory k bydlení.

20

Futura Immobiliare srl Hotel Futura měla za to, že toto rozdílné zacházení je protiprávní a podala žalobu, kterou se domáhala zrušení jednak rozhodnutí Commissione straordinaria ze dne 25. května 2006 o vyměření daně z odpadu pro rok 2006, a jednak rozhodnutí Giunta municipale de Casoria (rady obce Casoria) ze dne 15. března 2005, a dalších aktů s těmito rozhodnutími souvisejících.

21

Futura Immobiliare a další také podali žalobu, jíž se domáhají zrušení dvou dalších rozhodnutí Commissione straordinaria ze dne 4. dubna 2007, které se týkají přijetí prováděcího nařízení k dani z odpadu a zavedení sazebníku nákladů a sazeb daně pro zdaňovací období 2007, a dalších aktů s těmito rozhodnutími souvisejících.

22

Tribunale amministrativo regionale della Campania, kterému byly uvedené žaloby předloženy, rozhodl o spojení těchto věcí.

23

Ve svých žalobách směřujících proti uvedeným aktům a rozhodnutím Futura Immobiliare a další zejména poukazují na to, že sazba daně z odpadu stanovená pro hotely je neúměrná v porovnání se sazbou pro byty a že ve skutečnosti se sazba zakládá na ziskovosti, které mohou hotely dosahovat, spíše než na tom, kolik odpadu mohou produkovat. Podle těchto společností provozujících hotely nezohledňuje uvedená daň míru obsazenosti pokojů ani přítomnost nabídky restauračních služeb, které mohou způsobit zvýšený objem odpadu, a ani fenomén sezónnosti v hotelovém průmyslu a rozsah neobydlených ploch určených k poskytování služeb.

24

Přitom, ačkoliv by sazby pro hotely a soukromá obydlí vzhledem k míře produkce odpadu měly být považovány za srovnatelné, stanovují napadené akty a rozhodnutí pro hotelová zařízení osmkrát až devětkrát vyšší sazbu. Mimoto stanovený sazebník neuvádí způsob, na základě něhož byl sestaven, ani data odpovídající průměrnému množství a povaze odpadu obvykle produkovaného plošnou jednotkou v závislosti na jejím využití.

25

Tribunale amministrativo regionale della Campania měl za to, že použitelná ustanovení vnitrostátního práva se nejeví být v souladu s právem Společenství, a rozhodl proto přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Je vnitrostátní právní úprava uvedená v článku 58 a následujících legislativního nařízení [č. 507/1993] a v přechodných ustanoveních, která prodloužila jejich platnost […] a na základě kterých se pro účely krytí nákladů na službu odstraňování odpadu zachovává systém daňové povahy a odkládá se zavedení poplatkového systému, podle něhož náklady na službu ponesou subjekty, které odpady produkují a předávají je za účelem jejich odstranění, v souladu s výše uvedeným článkem 15 směrnice [2006/12] a se zásadou ‚znečišťovatel platí‘?“

26

Comune di Casoria uvádí, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je nepřípustná, jelikož se týká směrnice 2006/12, pro niž dosud neuplynula lhůta k provedení, a vzhledem k tomu, že jelikož se jedná o směrnici, není tento akt práva Společenství přímo použitelný v italském právním řádu.

27

Italská vláda má za to, že uvedená žádost je nepřípustná proto, že by se za účelem odpovědi na tuto otázku musel Soudní dvůr vyjádřit ke slučitelnosti vnitrostátní úpravy s právem Společenství. Mimoto se italská vláda domnívá, že předkládající soud neuvádí dostatek skutkových a právních skutečností, které by umožnily Soudnímu dvoru poskytnout užitečnou odpověď na položenou otázku.

28

Pokud jde nejprve o argumentaci italské vlády, je třeba připomenout, že ačkoliv Soudní dvůr nemá v rámci řízení o předběžné otázce pravomoc rozhodovat o slučitelnosti vnitrostátního opatření s právem Společenství, může nicméně vnitrostátnímu soudu poskytnout veškeré poznatky k výkladu práva Společenství, které mu umožní posoudit tuto slučitelnost za účelem rozhodnutí ve věci, která mu byla předložena (viz rozsudek ze dne 22. května 2008, citiworks, C-439/06, Sb. rozh. s. I-3913, bod 21 a v něm citovaná judikatura).

29

Mimoto z ustálené judikatury zajisté vyplývá, že potřeba dospět k takovému výkladu práva Společenství, jenž by byl pro vnitrostátní soud užitečný, vyžaduje, aby tento soud vymezil skutkový a právní rámec, do něhož jsou zasazeny otázky, jež pokládá, nebo aby alespoň vysvětlil skutkové předpoklady, na nichž se tyto otázky zakládají (viz rozsudek ze dne 10. března 2009, Heinrich, C-345/06, Sb. rozh. s. I-1659, bod 30 a v něm citovaná judikatura).

30

V projednávané věci má však Soudní dvůr za to, že mu předkládající soud dostatečně objasnil jak skutkový stav, tak právní souvislosti sporu v původním řízení.

31

Zadruhé, co se týče argumentace Comune di Casoria, je třeba uvést, že, jak vyplývá z prvního bodu jejího odůvodnění, byla směrnicí 2006/12 z důvodu srozumitelnosti a přehlednosti provedena kodifikace směrnice 75/442, u níž lhůta pro provedení uplynula dne 17. července 1977.

32

Přitom, jak uvádí generální advokátka v bodě 22 svého stanoviska, z článku 20 směrnice 2006/12 ve spojení s její přílohou III, částí B jasně vyplývá, že zrušením směrnice 75/442 nebyla k datu nabytí účinnosti směrnice 2006/12 dotčena povinnost členských států, pokud jde o lhůtu pro provedení takto zrušené směrnice do vnitrostátního práva.

33

Proto vzhledem k tomu, že článek 15 směrnice 2006/12 je v podstatě téhož znění jako článek 11 směrnice 75/442, vstup směrnice 2006/12 v účinnost nezpůsobil, že členským státům byla přiznána nová lhůta pro provedení tohoto článku 15.

34

Mimoto na rozdíl od toho, co tvrdí Comune di Casoria, má Soudní dvůr v souladu s článkem 234 ES pravomoc v rámci řízení o předběžné otázce rozhodovat o výkladu aktů přijatých orgány Evropského společenství bez ohledu na to, zda jsou přímo použitelné, nebo nikoliv (viz v tomto smyslu rozsudky ze dne 20. května 1976, Mazzalai, 111/75, Recueil, s. 657, bod 7, a ze dne 10. července 1997, Palmisani, C-261/95, Recueil, s. I-4025, bod 21).

35

Za těchto podmínek je na otázku položenou Tribunale amministrativo regionale della Campania třeba odpovědět.

36

Položenou otázkou se předkládající soud v podstatě táže, zda musí být článek 15 písm. a) směrnice 2006/12 vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví za účelem financování služby správy a odstraňování komunálního odpadu daň, jejíž výše je určována na základě posouzení objemu odpadu produkovaného uživateli této služby, a nikoliv na základě množství odpadu, které skutečně vyprodukují a předají k odstranění.

37

Předkládající soud se zejména dotazuje, zda toto ustanovení musí být vykládáno v tom smyslu, že náklady nesené „držitelem“ odpadu, který jej předává k odstranění, musí být úměrné množství skutečně předaného odpadu.

38

Comune di Casoria a italská vláda se domnívají, že členské státy mají, pokud jde o uplatnění zásady „znečišťovatel platí“, široký rozhodovací prostor, který je ještě zesílen tím, že se jedná o provedení ustanovení směrnice, v tomto případě článku 15 směrnice 2006/12. V tomto ohledu italská vláda vyzývá Soudní dvůr, aby přiznal členským státům stejný rozhodovací prostor, jaký byl z jeho strany přiznán orgánům Společenství při výkladu článku 130r Smlouvy o ES (nyní po změně článek 174 ES) v rozsudku ze dne 14. července 1998, Safety Hi-Tech (C-284/95, Recueil, s. I-4301).

39

Uvedená vláda má v každém případě za to, že italský systém založený na dani je zcela v souladu se zásadou „znečišťovatel platí“, neboť náklady na správu a odstraňování odpadu jsou neseny těmi, kdo mohou ovlivňovat jejich produkci. Mimoto považuje kritéria použitá pro výpočet výše uvedené daně, jakými jsou schopnost produkovat odpad u jednotlivých tříd uživatelů nebo povaha produkovaného odpadu, za relevantní.

40

Komise Evropských společenství zdůrazňuje, že směrnice 2006/12 neurčuje způsoby, jakými mají členské státy organizovat systém hrazení nákladů na sběr a odstraňování komunálního odpadu, a že v tomto ohledu mají členské státy pravomoc určit způsob a prostředky pro dosažení účelu, kterým je hrazení nákladů původci odpadu.

41

Na základě sdělení Komise Radě o hrazení nákladů a o opatřeních veřejné moci v oblasti životního prostředí – Zásady a způsoby použití, které bylo přílohou doporučení Rady 75/436/Euratom, ESUO, EHS ze dne 3. března 1975 o hrazení nákladů a o opatřeních veřejné moci v oblasti životního prostředí (Úř. věst. L 194, s. 1), má Komise za to, že v právních řádech členských států musí být stanovena zejména závislost mezi množstvím vyprodukovaného odpadu a částkou placenou za jeho odstraňování.

42

Zejména mohou právní řády členských států stanovit systém určitých tříd uživatelů, původců odpadu, a podrobit je dani vypočtené na základě odhadu množství odpadu vyprodukovaného těmito jednotlivými třídami. Článek 15 směrnice 2006/12 tedy nevyžaduje, aby výše uvedené daně byla určována na základě množství odpadu skutečně vyprodukovaného každým uživatelem. Nicméně podle názoru Komise by takové vnitrostátní právní úpravy neměly mít za následek, že se určité třídy osob, původců odpadu, nebudou na financování podílet.

43

Podle článku 8 směrnice 2006/12 je každý „držitel odpadu“ povinen buď přenechat manipulaci s odpadem soukromému nebo veřejnému zařízení, které odpad sbírá, nebo podniku, který provádí operace uvedené v příloze II A či II B této směrnice, nebo sám využívat nebo odstraňovat odpad v souladu s ustanoveními této směrnice.

44

Proto v takové situaci, jakou je situace v původním řízení, kdy držitelé odpadu přenechávají manipulaci s odpadem zařízení, které odpad sbírá, stanoví článek 15 směrnice 2006/12, že v souladu se zásadou „znečišťovatel platí“ musí být náklady na odstraňování odpadu hrazeny těmito držiteli.

45

Tato finanční povinnost uvedeným držitelům náleží z důvodu jejich podílu na vzniku uvedeného odpadu (viz rozsudek ze dne 24. června 2008, Commune de Mesquer, C-188/07, Sb. rozh. s. I-4501, bod 77).

46

Pokud jde o financování nákladů na správu a odstraňování komunálního odpadu, vzhledem k tomu, že se jedná o službu poskytovanou hromadně skupině „držitelů“, jsou členské státy povinny v souladu s článkem 15 písm. a) směrnice 2006/12 zajistit, aby v zásadě všichni uživatelé této služby, z titulu „držitelů“ ve smyslu článku 1 téže směrnice, nesli společně celkové náklady na odstraňování tohoto odpadu.

47

Jsou-li členské státy, jimž je směrnice 2006/12 určena v souladu s článkem 249 ES, vázány výsledkem, jehož má být dosaženo, jímž je stanovení finanční odpovědnosti za náklady spojené s odstraněním odpadu, mají nicméně pravomoc volby formy a prostředků, které budou použity pro dosažení tohoto výsledku (viz výše uvedený rozsudek Commune de Mesquer, bod 80).

48

Jak správně uvedla Komise, při současném stavu práva Společenství neexistuje žádná právní úprava přijatá na základě článku 175 ES, která by ukládala státům přesný způsob zajištění financování nákladů na odstraňování komunálního odpadu, a toto financování proto může být v závislosti na volbě dotčeného členského státu zajištěno libovolně prostřednictvím daně, poplatku nebo jakýmkoliv jiným způsobem.

49

Je nicméně třeba zdůraznit, v první řadě, že, jak uvádí generální advokátka v bodě 40 svého stanoviska, je často těžké a také nákladné určit přesný objem odpadu předaného k odstranění každým „držitelem“.

50

Za těchto podmínek může použití kritérií založených na jedné straně na schopnosti „držitelů“ produkovat odpad, vypočtené v závislosti na ploše nemovitostí, jež užívají, a na způsobu jejich využití, nebo na druhé straně na povaze produkovaného odpadu umožňovat výpočet nákladů na odstraňování tohoto odpadu a jejich rozdělení mezi jednotlivé „držitele“ vzhledem k tomu, že tyto dva parametry mohou přímo ovlivňovat výši uvedených nákladů.

51

Z tohoto pohledu vnitrostátní právní úprava, která pro financování správy a odstraňování komunálního odpadu stanoví daň, jejíž výše je určována na základě posouzení objemu produkovaného odpadu, a nikoliv na základě množství odpadu skutečně vyprodukovaného a předaného k odstranění, nemůže být za současného stavu práva Společenství považována za odporující článku 15 písm. a) směrnice 2006/12.

52

V druhé řadě nebrání zásada „znečišťovatel platí“ tomu, aby členské státy v závislosti na třídách uživatelů určených podle jejich schopnosti produkovat komunální odpad přizpůsobovaly příspěvek každé z těchto tříd na hrazení celkových nákladů nezbytných k financování systému správy a odstraňování komunálního odpadu.

53

Ve věci v původním řízení se jeví, pokud jde o výpočet daně z odpadu, že hotelová zařízení jsou jednou ze tříd „držitelů“ a že je s nimi, podle Futura Immobiliare a dalších, zacházeno znevýhodňujícím způsobem v porovnání se soukromými osobami.

54

V tomto ohledu je třeba konstatovat, že rozlišení daňového charakteru uplatňované mezi třídami uživatelů služby sběru a odstraňování komunálního odpadu pro účely stanovení výše daně z odstraňování odpadu, jako je tomu u rozlišení provedeného vnitrostátní právní úpravou mezi společnostmi provozujícími hotely a soukromými osobami na základě takových objektivních kritérií, která přímo souvisejí s náklady na tuto službu, jakými jsou schopnost produkovat odpad a povaha produkovaného odpadu, se může ukázat pro dosažení účelu financování uvedené služby jako vhodné.

55

Ačkoliv takto provedené daňové rozlišení nesmí přesahovat míru nezbytnou pro dosažení tohoto cíle financování, je nicméně třeba zdůraznit, že v této oblasti a za současného stavu práva Společenství mají příslušné vnitrostátní orgány široký prostor pro uvážení, co se týče určení způsobů výpočtu takové daně.

56

Předkládajícímu soudu tak přísluší na základě skutkového a právního stavu, který mu byl doložen, ověřit, zda daň z odpadu, která je předmětem původního řízení, nevede k tomu, že jsou někteří „držitelé“, v tomto případě hotelová zařízení, povinni hradit náklady zjevně neúměrné vzhledem k objemu a povaze odpadu, který jsou schopni produkovat.

57

Vzhledem k výše uvedenému je třeba na položenou otázku odpovědět tak, že čl. 15 písm. a) směrnice 2006/12 musí být vykládán v tom smyslu, že za současného stavu práva Společenství nebrání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví za účelem financování služby správy a odstraňování komunálního odpadu daň, jejíž výše je určována na základě posouzení objemu odpadu produkovaného uživateli této služby, a nikoliv na základě množství odpadu, které tito uživatelé skutečně vyprodukovali a předali k odstranění. Předkládajícímu soudu nicméně přísluší na základě skutkového a právního stavu, který mu byl doložen, ověřit, zda daň z odpadu, která je předmětem původního řízení, nevede k tomu, že jsou někteří „držitelé“, v tomto případě hotelová zařízení, povinni hradit náklady zjevně neúměrné vzhledem k objemu a povaze odpadu, který jsou schopni produkovat.

58

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto:

Článek 15 písm. a) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/12/ES ze dne 5. dubna 2006 o odpadech musí být vykládán v tom smyslu, že za současného stavu práva Společenství nebrání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví za účelem financování služby správy a odstraňování komunálního odpadu daň, jejíž výše je určována na základě posouzení objemu odpadu produkovaného uživateli této služby, a nikoliv na základě množství odpadu, které tito uživatelé skutečně vyprodukovali a předali k odstranění.

Předkládajícímu soudu nicméně přísluší na základě skutkového a právního stavu, který mu byl doložen, ověřit, zda daň za odstraňování pevného vnitřního komunálního odpadu, která je předmětem původního řízení, nevede k tomu, že jsou někteří „držitelé“, v tomto případě hotelová zařízení, povinni hradit náklady zjevně neúměrné vzhledem k objemu a povaze odpadu, který jsou schopni produkovat.