—

za E. Stamma J. Strickem, Rechtsanwalt,

—

za Regierungspräsidium Freiburg P. Brechtem, jako zmocněncem,

—

za Komisi Evropských společenství E. Traversou a F. Hoffmeisterem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 12 odst. 1, čl. 13 odst. 1 a čl. 15 odst. 1 přílohy I Dohody mezi Evropským společenstvím a jeho členskými státy na jedné straně a Švýcarskou konfederací na straně druhé o volném pohybu osob (neoficiální překlad), podepsané v Lucemburku dne 21. června 1999 (Úř. věst. 2002, L 114, s. 6, dále jen „dohoda“).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi E. Stammem a A. Hauser na jedné straně a Regierungspräsidium Freiburg na straně druhé ve věci použitelnosti zásady rovného zacházení na švýcarské příhraniční osoby vykonávající samostatnou výdělečnou činnost.

3

Podle čl. 1 písm. a) a d) dohody je jejím cílem státním příslušníkům členských států Evropského společenství a Švýcarské konfederace zejména přiznat právo vstupu, pobytu, přístupu k závislé hospodářské činnosti, usazování jakožto osoby vykonávající samostatnou výdělečnou činnost a právo zdržovat se na území smluvních stran, jakož i přiznat jim stejné životní podmínky, podmínky zaměstnání a pracovní podmínky, jako jsou podmínky přiznané tuzemským osobám.

4

Článek 2 dohody stanoví, že „[s]tátní příslušníci jedné ze smluvních stran, kteří legálně pobývají na území druhé smluvní strany, nejsou při provádění ustanovení jejích příloh I, II a III diskriminováni na základě své státní příslušnosti“(neoficiální překlad).

5

Článek 16 dohody, nazvaný „Odkaz na právo Společenství“, stanoví následující:

„1.   Za účelem dosažení cílů této dohody přijmou smluvní strany veškerá opatření nezbytná k tomu, aby byla v jejich vzájemných vztazích uplatněna práva a povinnosti, která jsou rovnocenná právům a povinnostem obsaženým v právních aktech Evropského společenství, na něž dohoda odkazuje.

2.   Pokud se provádění této dohody týká pojmů práva Společenství, bude zohledněna relevantní judikatura Soudního dvora Evropských společenství z doby před datem podepsání této dohody. Judikatura z doby po datu podepsání této dohody bude oznamována Švýcarsku. Za účelem zajištění řádného provádění dohody stanoví smíšený výbor na žádost smluvní strany účinky této judikatury.“(neoficiální překlad)

6

Kapitola III přílohy I dohody, věnované volnému pohybu osob, obsahuje zvláštní ustanovení týkající se osob vykonávajících samostatnou výdělečnou činnost. Článek 12 této přílohy ve svém odstavci 1 stanoví, že „[s]tátní příslušník jedné ze smluvních stran, který se chce usadit na území druhé smluvní strany za účelem výkonu nezávislé činnosti (dále jen ‚osoba vykonávající samostatnou výdělečnou činnost‘), obdrží povolení k pobytu na dobu nejméně pěti let od jeho vydání, jestliže u příslušných vnitrostátních orgánů prokáže, že se za tímto účelem usadil nebo se usadit chce“(neoficiální překlad).

7

Odstavce 2 až 6 téhož článku obsahují procesní ustanovení týkající se práva pobytu osob vykonávajících samostatnou výdělečnou činnost.

8

Pokud jde o příhraniční osoby vykonávající samostatnou výdělečnou činnost, článek 13 uvedené přílohy stanoví:

„1.   Příhraniční osobou vykonávající samostatnou výdělečnou činnost je státní příslušník jedné ze smluvních stran s bydlištěm na území jedné smluvní strany, který vykonává nezávislou činnost na území druhé smluvní strany a který se vrací zpravidla každý den nebo alespoň jednou za týden do svého bydliště.

2.   Příhraniční osoby vykonávající samostatnou výdělečnou činnost nepotřebují povolení k pobytu.

Příslušný orgán dotyčného státu však pro příhraniční osobu vykonávající samostatnou výdělečnou činnost může vydat zvláštní povolení na dobu nejméně pěti let, jestliže tato osoba u příslušných vnitrostátních orgánů prokáže, že vykonává nebo chce vykonávat nezávislou činnost. Toto povolení se prodlouží na dobu nejméně pěti let, jestliže příhraniční osoba prokáže, že vykonává nezávislou činnost.

3.   Zvláštní povolení platí na celém území státu, který jej vydal.“(neoficiální překlad)

9

Článek 14 přílohy I dohody, nazvaný „Profesní a zeměpisná mobilita“, stanoví:

„1.   Osoba vykonávající samostatnou výdělečnou činnost má právo na profesní a zeměpisnou mobilitu na celém území hostitelského státu.

2.   Profesní mobilita zahrnuje změnu povolání a přechod od nezávislé činnosti k závislé činnosti. Zeměpisná mobilita zahrnuje změnu místa výkonu práce a pobytu.“(neoficiální překlad)

10

V oblasti rovného zacházení článek 15 této přílohy stanoví:

„1.   Osobě vykonávající samostatnou výdělečnou činnost je v hostitelské zemi, pokud jde o přístup k nezávislé činnosti a jejímu výkonu, poskytnuto zacházení, které není méně příznivé než zacházení poskytované vlastním státním příslušníkům.

2.   Ustanovení článku 9 této přílohy se použijí mutatis mutandis na osoby vykonávající samostatnou výdělečnou činnost uvedené v této kapitole.“(neoficiální překlad)

11

Článek 16 uvedené přílohy, nazvaný „Výkon veřejné moci“, stanoví:

„Osobě vykonávající samostatnou výdělečnou činnost může být odepřeno právo vykonávat činnost, která souvisí, třebaže příležitostně, s výkonem veřejné moci.“(neoficiální překlad)

12

Podle čl. 23 odst. 1 přílohy I dohody nepotřebuje příjemce služeb povolení k pobytu pro tříměsíční pobyty nebo pobyty kratší. Pro pobyty přesahující tři měsíce příjemce služeb obdrží povolení k pobytu na dobu rovnající se době poskytování služeb.

13

Článek 25 této přílohy stanoví:

„1.   Státní příslušník jedné ze smluvních stran, který má v hostitelském státu právo pobytu a zvolil si v něm hlavní bydliště, požívá týchž práv jako tuzemský státní příslušník v oblasti nabývání nemovitostí. Může si kdykoli zvolit své hlavní bydliště v hostitelském státu podle vnitrostátních pravidel, nezávisle na trvání svého zaměstnání. Opuštění hostitelského státu nemá za následek povinnost zcizit veškerý majetek.

[…]

3.   Příhraniční osoba požívá týchž práv jako tuzemský státní příslušník, pokud jde o nabývání nemovitostí, které slouží k výkonu hospodářské činnosti, a objektu neurčeného k celoročnímu bydlení; s těmito právy není spojena žádná povinnost zcizit veškerý majetek při jejím odchodu z hostitelského státu. Může jí být rovněž povoleno nabýt rekreační objekt. Pro tuto kategorii státních příslušníků nejsou touto dohodou dotčena pravidla platná v hostitelském státě týkající se prostého investování kapitálu a obchodu s nezastavěnými pozemky a ubytovacími objekty.“ (neoficiální překlad)

14

Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že německý zákon o oznamovací povinnosti a námitkách v oblasti pachtovních smluv (Gesetz über die Anzeige und Beanstandung von Landpachtverträgen, BGBl. 1985 I, s. 2075, dále jen „LPachtVG“) obsahuje zvláštní ustanovení, pokud jde o pachtovní smlouvy. Propachtovatelé musejí tyto pachtovní smlouvy oznámit příslušnému orgánu, který s jejich uzavřením může vyjádřit nesouhlas, zejména pokud pacht představuje „nezdravé“ rozdělení užívání půdy.

15

Předkládající soud upřesňuje, že podle čl. 4 odst. 1 a 2 LPachtVG představuje pacht „nezdravé“ rozdělení užívání půdy zvláště tehdy, pokud je v rozporu s opatřeními směřujícími ke zlepšení zemědělské struktury. Tak je tomu zejména v případě, kdy jsou zemědělské pozemky z důvodu jejich pachtu ve prospěch nezemědělců odňaty z užívání zemědělců, kteří tyto pozemky naléhavě potřebují k vybudování a zachování produktivních a konkurenceschopných podniků a kteří jsou schopni je do pachtu převzít.

16

Předkládající soud dodává, že podle jeho vlastní judikatury, která časově předchází vstupu dohody v platnost, je skutečnost, že jsou zemědělské pozemky odňaty z užívání německých zemědělců, již své činnosti vykonávají jako hlavní zaměstnání, kteří tyto pozemky naléhavě potřebují k vybudování a zachování produktivních a konkurenceschopných podniků, tím, že pacht k těmto pozemkům poskytnou švýcarským zemědělcům, jejichž podniky mají své sídlo ve Švýcarsku, v rozporu s opatřeními ke zlepšení německé zemědělské struktury. Z toho vyplývá, že pro účely použití článku 4 LPachtVG tito švýcarští zemědělci musejí být považováni za zemědělce, kteří se nacházejí mimo německou zemědělskou strukturu, a tudíž za nezemědělce.

17

E. Stamm, švýcarský zemědělec, jehož podnik má sídlo ve Švýcarsku, uzavřel dne 10. října 2005 s A. Hauser, která má bydliště v Německu, pachtovní smlouvu týkající se zemědělských pozemků nacházejících se v Německu o rozloze 2,75 ha. Roční pachtovné upravené v této pachtovní smlouvě na dobu pěti let bylo stanoveno na 686 eur.

18

Landwirtschaftsamt (německá zemědělská správa) ve věci uvedené pachtovní smlouvy vyjádřila výhrady a zúčastněným stranám nařídila, aby ji neprodleně zrušily. Žalobu k soudu, jakož i podpůrné návrhy podané E. Stammem Amtsgericht Waldshut-Tiengen (soud prvního stupně) zamítl a tuto smlouvu zrušil z důvodu, že předmětný pacht představuje „nezdravé“ rozdělení užívání půdy.

19

Poté, co se E. Stamm neúspěšně odvolal k Oberlandesgericht Karlsruhe in Freiburg (odvolací soud), požádal u předkládajícího soudu o uznání platnosti pachtovní smlouvy uzavřené s A. Hauser. Podle tohoto soudu vzhledem k tomu, že si v projednávaném případě němečtí zemědělci, kteří chtějí rozšířit své hospodářství, přejí dotyčné pozemky převzít do pachtu, uvedená pachtovní smlouva musí být s ohledem na připomenutou judikaturu zrušena.

20

Předkládající soud však připomíná, že tato judikatura není udržitelná, pokud se povinnost zajistit rovné zacházení stanovená v čl. 15 odst. 1 přílohy I dohody použije nejen na „osoby vykonávající samostatnou výdělečnou činnost“ ve smyslu čl. 12 odst. 1 této přílohy, ale rovněž na „příhraniční osoby vykonávající samostatnou výdělečnou činnost“ ve smyslu čl. 13 odst. 1 uvedené přílohy. Za těchto podmínek je vyloučeno, aby švýcarští zemědělci vykonávající svou činnost jako hlavní zaměstnání, jejichž sídlo podniku se nachází ve Švýcarsku, byli pro účely použití článku 4 LPachtVG považováni za nezemědělce. Je třeba jim naopak poskytnout zacházení, které není méně příznivé než zacházení poskytované německým zemědělcům, kteří svou činnost vykonávají jako hlavní zaměstnání.

21

Bundesgerichtshof, který měl za to, že výklad ustanovení dohody je nezbytný pro vydání jeho rozhodnutí, se rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Ukládá čl. 15 odst. 1 přílohy I dohody […], pokud jde o přístup k nezávislé činnosti a jejímu výkonu, aby v hostitelské zemi bylo zacházení, které není méně příznivé než zacházení poskytované vlastním státním příslušníkům, poskytováno pouze ‚osobám vykonávajícím samostatnou výdělečnou činnost‘ ve smyslu čl. 12 odst. 1 přílohy I dohody, nebo to platí rovněž pro ‚příhraniční osoby vykonávající samostatnou výdělečnou činnost‘ ve smyslu čl. 13 odst. 1 přílohy I dohody?“

22

Regierungspräsidium Freiburg tvrdí, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je nepřípustná, jelikož položená otázka není relevantní pro vyřešení sporu v původním řízení. Má za to, že E. Stamm není „osobou vykonávající samostatnou výdělečnou činnost“ ani „příhraniční osobou vykonávající samostatnou výdělečnou činnost“, na kterou se vztahuje příloha I dohody, a že se na zemědělce, jehož sídlo podniku se nachází ve Švýcarsku a který se omezuje na to, že v Německu obhospodařuje zemědělské pozemky a následně do Švýcarska dováží bez cla zemědělské produkty, které na těchto pozemcích vypěstoval, v žádném případě články 12 nebo 13 uvedené přílohy nevztahují, a to nezávisle na jeho státní příslušnosti.

23

Komise Evropských společenství vyjadřuje rovněž výhrady k relevantnosti položené otázky. Uvádí totiž, že příhraniční osoba vykonávající samostatnou výdělečnou činnost musí být usazena na území druhé smluvní strany, jak to obecně a pro všechny osoby vykonávající samostatnou výdělečnou činnost stanoví čl. 12 odst. 1 přílohy I dohody. Vzhledem k tomu, že ze spisu nevyplývá, že E. Stamm má druhý podnik usazený na území Spolkové republiky Německo, prostřednictvím něhož by se zapojil do německého hospodářského života a obracel na státní příslušníky tohoto státu, Komise nemůže vyloučit, že je dotyčného možno považovat za osobu, která není usazena v Německu a která nemá postavení „příhraniční osoby vykonávající samostatnou výdělečnou činnost“ ve smyslu dohody.

24

Tyto výhrady musejí být odmítnuty.

25

Podle ustálené judikatury se na otázky týkající se výkladu práva Společenství položené vnitrostátním soudem v právním a skutkovém rámci, který tento soud vymezí v rámci své odpovědnosti a jehož správnost nepřísluší Soudnímu dvoru ověřovat, vztahuje domněnka relevance (rozsudky ze dne 15. května 2003, Salzmann, C-300/01, Recueil, s. I-4899, body 29 a 31, jakož i ze dne 7. června 2007, van der Weerd a další, C-222/05 až C-225/05, Sb. rozh. s. I-4233, bod 22). Odmítnutí žádosti podané vnitrostátním soudem je ze strany Soudního dvora možné pouze tehdy, pokud je zjevné, že žádaný výklad práva Společenství nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také pokud Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny (rozsudek ze dne 5. prosince 2006, Cipolla a další, C-94/04 a C-202/04, Sb. rozh. s. I-11421, bod 25, jakož i výše uvedený rozsudek van der Weerd a další, bod 22).

26

Předkládající soud přitom E. Stamma jednoznačně kvalifikoval jako „příhraniční osobu vykonávající samostatnou výdělečnou činnost“.

27

Za těchto podmínek se nezdá, že by požadovaný výklad ustanovení dohody neměl žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení. V důsledku toho nelze domněnku relevance, která se vztahuje na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, vyvrátit výhradami uvedenými Regierungspräsidium Freiburg a Komisí.

28

Z toho vyplývá, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je přípustná.

29

Úvodem je třeba podotknout, že kontext věci v původním řízení je vymezen žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce, a že tudíž přechodná ustanovení týkající se vývoje dohody, uvedená v jejím článku 10 a v kapitole VII přílohy I dohody, nejsou předmětem přezkumu Soudního dvora.

30

Podstatou předběžné otázky předkládajícího soudu je to, zda je rovné zacházení stanovené v článku 15 přílohy I dohody použitelné na „příhraniční osoby vykonávající samostatnou výdělečnou činnost“ uvedené v článku 13 téže přílohy.

31

Regierungspräsidium Freiburg uvádí, že se zásada stanovená v čl. 15 odst. 1 přílohy I dohody, podle které musí být zacházení, které není méně příznivé, vyhrazeno osobám vykonávajícím samostatnou výdělečnou činnost, vztahuje pouze na „osoby vykonávající samostatnou výdělečnou činnost“ ve smyslu čl. 12 odst. 1 této přílohy, a nikoli na „příhraniční osoby vykonávající samostatnou výdělečnou činnost“ ve smyslu čl. 13 odst. 1 uvedené přílohy. Domnívá se, že jeho výklad je potvrzen systematikou, jakož i zněním dohody, která s osobami vykonávajícími samostatnou výdělečnou činnost a s příhraničními osobami vykonávajícími samostatnou výdělečnou činnost nezachází striktně totožným způsobem, ale naopak úmyslně rozlišuje tyto dvě kategorie osob.

32

Takový výklad však nelze přijmout.

33

Předem je třeba připomenout, že kapitola III přílohy I dohody, nazvaná „Osoby vykonávající samostatnou výdělečnou činnost“, obsahuje články 12 až 16 této přílohy. Článek 12 uvedené přílohy se týká osob vykonávajících samostatnou výdělečnou činnost, a sice státních příslušníků jedné ze smluvních stran, kteří jsou usazeni nebo se chtějí usadit na území druhé smluvní strany za účelem výkonu nezávislé činnosti. Článek 13 téže přílohy se týká příhraničních osob vykonávajících samostatnou výdělečnou činnost, a sice kategorie osob vykonávajících samostatnou výdělečnou činnost, které mají své bydliště na území jedné smluvní strany a které vykonávají nezávislou činnost na území druhé smluvní strany. Článek 14 přílohy I dohody se týká profesní a zeměpisné mobility a článek 15 přílohy I dohody se týká rovného zacházení s osobami vykonávajícími samostatnou výdělečnou činnost. Článek 16 této přílohy upravuje možnost odepřít těmto posledně uvedeným osobám právo vykonávat činnost související s výkonem veřejné moci.

34

Je nutno konstatovat, že tato kapitola III neobsahuje žádné ustanovení, podle něhož by se články 14 až 16 přílohy I dohody měly uplatnit pouze na „osoby vykonávající samostatnou výdělečnou činnost“ ve smyslu čl. 12 odst. 1 této přílohy, a nikoli na „příhraniční osoby vykonávající samostatnou výdělečnou činnost“ ve smyslu čl. 13 odst. 1 této přílohy.

35

Žádná skutečnost v uvedené kapitole III totiž nenasvědčuje tomu, že by příhraničním osobám vykonávajícím samostatnou výdělečnou činnost v souladu s článkem 14 přílohy I dohody nepříslušela profesní a zeměpisná mobilita na území hostitelského státu, ani tomu, že těmto příhraničním osobám vykonávajícím samostatnou výdělečnou činnost nemůže být na základě článku 16 této přílohy odepřeno právo vykonávat činnost související s výkonem veřejné moci v tomto státě. Pokud jde o zeměpisnou mobilitu, toto zjištění zůstává platným, i když právo na tuto zeměpisnou mobilitu musí být vykonáváno tak, aby bylo zachováno postavení „příhraniční osoby vykonávající samostatnou výdělečnou činnosti“, jak je vymezeno v článku 13 uvedené přílohy.

36

Žádné ustanovení kapitoly III přílohy I dohody nenasvědčuje ani tomu, pokud jde o zásadu rovného zacházení stanovenou v článku 15 této přílohy, že by se této zásady nemohly dovolávat příhraniční osoby vykonávající samostatnou výdělečnou činnost.

37

Vzhledem k tomu, že ze znění ustanovení kapitoly III přílohy I dohody ani ze systematiky této kapitoly nevyplývají skutečnosti, na jejichž základě by použitelnost článků 14 až 16 této přílohy na příhraniční osoby vykonávající samostatnou výdělečnou činnost mohla být vyloučena, nelze tvrdit, že tyto posledně jmenované osoby, uvedené v čl. 13 odst. 1 výše zmíněné přílohy, nejsou považovány za osoby vykonávající samostatnou výdělečnou činnost v rámci uvedené kapitoly, stejně jako osoby, na které se vztahuje článek 12 téže přílohy.

38

Toto zjištění je potvrzeno čl. 15 odst. 2 přílohy I dohody, který stanoví, že „[u]stanovení článku 9 [této] přílohy se použijí mutatis mutandis na osoby vykonávající samostatnou výdělečnou činnost uvedené v [kapitole III]“. Jelikož tento odstavec odkazuje na „osoby vykonávající samostatnou výdělečnou činnost uvedené“ v této kapitole, a nikoli na osoby vykonávající samostatnou výdělečnou činnost uvedené v článku 12 výše zmíněné přílohy, smluvní strany dohody neměly v úmyslu rozlišovat mezi osobami vykonávajícími samostatnou výdělečnou činnost a příhraničními osobami vykonávajícími samostatnou výdělečnou činnost, pokud jde o použitelnost článků 14 až 16 přílohy I dohody na tyto osoby. Tato okolnost naopak prokazuje, že profesní a zeměpisná mobilita, rovné zacházení, jakož i možnost některé osoby vyloučit z provádění činnosti související s výkonem veřejné moci, které jsou uvedeny v těchto posledně uvedených článcích, se použijí bez rozdílu na osoby uvedené v článku 12 této přílohy a na osoby uvedené v článku 13 zmíněné přílohy.

39

V tomto ohledu je třeba v souhlasu s Komisí dodat, že dohoda odlišuje příhraniční osoby vykonávající samostatnou výdělečnou činnost pouze v jediném článku za zvláštním účelem, a sice pro stanovení příznivějších podmínek, které se na ně vztahují v oblasti práva pobytu. Na rozdíl od ostatních osob vykonávajících samostatnou výdělečnou činnost uvedených v článku 12 přílohy I dohody totiž příhraniční osoby vykonávající samostatnou výdělečnou činnost nepotřebují povolení k pobytu. Je zjevné, že záměrem smluvních stran dohody, které zvýhodnily příhraniční osoby, nemohlo být tyto příhraniční osoby znevýhodnit, pokud jde o použitelnost zásady rovného zacházení.

40

Názor zastávaný E. Stammem, že se zásada rovného zacházení vztahuje i na příhraniční osoby vykonávající samostatnou výdělečnou činnost, je krom toho podepřen systematikou kapitol II a III přílohy I dohody, obecnými cíli dohody, jakož i výkladem, který je třeba dát článku 25 této přílohy.

41

Zaprvé, strukturální analýza kapitoly II přílohy I dohody, nazvané „Zaměstnané osoby“, a kapitoly III přílohy I dohody, nazvané „Osoby vykonávající samostatnou výdělečnou činnost“, ukazuje, že konstrukce těchto kapitol je totožná.

42

V tomto ohledu je tak třeba konstatovat, že kapitola II této přílohy v článku 6 obsahuje ustanovení týkající se zaměstnaných osob a v článku 7 ustanovení týkající se příhraničních zaměstnaných osob a že v článcích 8 až 10 uvedené přílohy jsou stanoveny zásady profesní a zeměpisné mobility, rovného zacházení, jakož i možnost zaměstnaným osobám odepřít právo vykonávat některá zaměstnání ve veřejné správě. Tato kapitola neobsahuje žádnou skutečnost, která by nasvědčovala tomu, že se tyto zásady a tato možnost nevztahují na příhraniční zaměstnané osoby, ale pouze na zaměstnané osoby. V této kapitole neexistuje žádné ustanovení, na jehož základě by bylo možné tvrdit, že se na příhraniční zaměstnané osoby nevztahuje profesní a zeměpisná mobilita, s výhradou zachování tohoto postavení, jakož i rovné zacházení, anebo že není namístě jim případně odepřít zaměstnání ve veřejné správě.

43

Z toho, že se zásada rovného zacházení týká jak zaměstnaných osob, tak i příhraničních zaměstnaných osob, a z toho, že je systematika kapitoly II přílohy I dohody a systematika kapitoly III této přílohy obdobná, vyplývá, že smluvní strany dohody neměly v úmyslu rozlišovat mezi osobami vykonávajícími samostatnou výdělečnou činnost a příhraničními osobami vykonávajícími samostatnou výdělečnou činnost, pokud jde o použití uvedené zásady na tyto osoby.

44

Zadruhé, pokud jde o účel dohody, je třeba připomenout, že podle jejího čl. 1 písm. a) a d) je cílem této dohody zejména to, aby státním příslušníkům členských států Evropského společenství a Švýcarské konfederace bylo přiznáno právo usazování jakožto osoby vykonávající samostatnou výdělečnou činnost a aby jim byly přiznány stejné životní podmínky, podmínky zaměstnání a pracovní podmínky, jako jsou podmínky přiznané tuzemským osobám. Jak přitom uvádí Komise, těchto cílů by bylo dosaženo jen částečně, jestliže by příhraniční osoby vykonávající samostatnou výdělečnou činnost mohly při výkonu své činnosti podléhat zvláštním omezením, která se na ostatní osoby vykonávající samostatnou výdělečnou činnost nevztahují.

45

Navíc, státní příslušníci jedné ze smluvních stran, kteří legálně pobývají na území druhé smluvní strany, nemohou být podle článku 2 dohody pro účely použití ustanovení příloh I až III dohody diskriminováni na základě své státní příslušnosti.

46

Teleologický výklad článků 12, 13 a 15 přílohy I dohody, ve světle čl. 1 písm. a) a d) a článku 2 této dohody, tedy neumožňuje, aby příhraničním osobám vykonávajícím samostatnou výdělečnou činnost bylo v hostitelském státě poskytnuto zacházení, které je méně příznivé než zacházení, které tento hostitelský stát poskytuje vlastním státním příslušníkům, pokud jde o přístup k nezávislé činnosti a jejímu výkonu.

47

Zatřetí, pokud jde o kapitolu VI přílohy I dohody, nazvanou „Nabývání nemovitostí“, je třeba konstatovat, že jediný článek tvořící tuto kapitolu, a sice článek 25 této přílohy, ve svém odstavci 3 stanoví, že příhraniční osoba požívá týchž práv jako tuzemský státní příslušník, pokud jde o nabývání nemovitostí, které slouží k výkonu hospodářské činnosti.

48

Přestože se článek uvedený v předcházejícím bodě tohoto rozsudku na pachtovní smlouvy nevztahuje, úmyslem smluvních stran nemohlo být to, že by těmto smlouvám bylo vyhrazeno zacházení, které je méně příznivé než zacházení, které je poskytováno nabývání nemovitostí, které zaručuje obvykle rozsáhlejší požívání dotčených věcných práv.

49

S ohledem na všechny tyto úvahy je třeba na položenou otázku odpovědět tak, že podle čl. 15 odst. 1 přílohy I dohody musí smluvní strana „příhraničním osobám vykonávajícím samostatnou výdělečnou činnost“, ve smyslu článku 13 této přílohy, z druhé smluvní strany, pokud jde o přístup k nezávislé činnosti a jejímu výkonu v hostitelském státě, poskytovat zacházení, které není méně příznivé než zacházení, které tento hostitelský stát poskytuje vlastním státním příslušníkům.

50

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (čtvrtý senát) rozhodl takto:

Podle čl. 15 odst. 1 přílohy I Dohody mezi Evropským společenstvím a jeho členskými státy na jedné straně a Švýcarskou konfederací na straně druhé o volném pohybu osob, podepsané v Lucemburku dne 21. června 1999, musí smluvní strana „příhraničním osobám vykonávajícím samostatnou výdělečnou činnost“, ve smyslu článku 13 této přílohy, z druhé smluvní strany, pokud jde o přístup k nezávislé činnosti a jejímu výkonu v hostitelském státě, poskytovat zacházení, které není méně příznivé než zacházení, které tento hostitelský stát poskytuje vlastním státním příslušníkům.