1.

Pro projednávanou věc je charakteristická otázka týkající se vzájemných externalit. Na jedné straně Rakousko, a zejména Land Oberösterreich (Spolková země Horní Rakousy), tvrdí, že jsou oběťmi externalit způsobených společností ČEZ a českými orgány tím, že při výstavbě jaderné elektrárny v blízkosti hranice s Rakouskem nebyla zohledněna rizika pro osoby žijící na druhé straně hranice. Podle společnosti ČEZ a České republiky jsou externality způsobeny naopak jim, a to tím, že výklad rakouského práva rakouským nejvyšším soudem požaduje uzavření české jaderné elektrárny z důvodu ochrany zájmů rakouských státních příslušníků, bez ohledu na situaci v České republice. Právo EU (ve formě pravidel Smlouvy o ES a Smlouvy o ESAE) je jedním z bodů tohoto sporu, protože obě strany se ho dovolávají, aby se domohly vykonatelnosti svého rozhodnutí vůči protistraně. Ideálním řešením by místo toho bylo, kdyby účastníci sporu ve svých rozhodnutích zohlednili zájmy druhé strany, jejichž opomenutí je jádrem a příčinou projednávané věci. Vzhledem k tomu, že pravidla Smlouvy o ES a Smlouvy o ESAE neobsahují kompletní úpravu této otázky, může Soudní dvůr dojít k závěru, že rozsah, ve kterém v této věci může poskytnout uspokojivé řešení, je omezený. Cílem mnou navrhovaného výkladu platných norem je tedy přimět, pokud je to možné, vnitrostátní orgány, aby zohledňovaly dopad svých rozhodnutí na zájmy jiných členských států a jejich státních příslušníků, vzhledem k tomu, že tento cíl lze považovat za jádro projektu evropské integrace a je obsažen v jejích pravidlech.

2.

V projednávané věci byly Soudnímu dvoru v souvislosti se soudním sporem mezi spolkovou zemí Horní Rakousy (dále jen „žalobkyně“) a jadernou elektrárnou Temelín společnosti ČEZ v České republice (dále jen „žalovaná“) již podruhé předloženy otázky na základě článku 234 ES. Žalobkyně vlastní na rakouském území pozemky, na kterých vybudovala zemědělskou školu, která se nachází asi 60 km od jaderné elektrárny ve vlastnictví žalované. Výstavba jaderné elektrárny Temelín byla českou vládou schválena v roce 1985, zkušební provoz byl zahájen na začátku roku 2000 a od roku 2003 je jaderná elektrárna v plném provozu.

3.

Jaderná elektrárna Temelín byla předmětem vyjednávání mezi Rakouskem a Českou republikou, která byla završena prohlášením připojeným ke Smlouvě o přistoupení České republiky k Unii, ve kterém oba státy prohlásily, že budou plnit své dvoustranné závazky, včetně bezpečnostních opatření, monitorování práv volného pohybu a rozvoje energetického partnerství, stanovené v dokumentu nazvaném „Závěry melkského procesu a následná opatření“, který společně přijaly v listopadu roku 2001.

4.

V roce 2001 podala žalobkyně a další soukromí majitelé pozemků na základě § 364 odst. 2 Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch (všeobecný občanský zákoník, dále jen „ABGB“) k Landesgericht Linz (dále jen „předkládající soud“) žalobu, kterou se domáhali, aby žalované strany ukončily imise způsobené v důsledku údajných radioaktivních emisí vypouštěných na pozemek žalobkyň z jaderné elektrárny Temelín.

5.

Předkládající soud uvádí, že podle § 364 odst. 2 ABGB má vlastník pozemku vůči vlastníkům sousedních pozemků, včetně pozemků nacházejících se v jiném státě, nárok na to, aby užívání takového sousedního pozemku nemělo účinky, které přesahují v místních poměrech obvyklou úroveň a neomezovalo místně obvyklé užívání pozemku. V případě bezprostředního a konkrétně hrozícího nebezpečí imisí způsobujících nenávratnou škodu lze získat quia timet příkaz k zabránění užívání pozemku, které takové ohrožení představuje. Pocházejí-li však imise z „úředně povoleného zařízení“ je nárok na zdržení se takového jednání nahrazen nárokem na náhradu škody.

6.

Podle informací poskytnutých předkládajícím soudem konstatoval Oberster Gerichtshof (rakouský nejvyšší soud, dále jen „OGH“), že pojem „úředně povolené zařízení“ podle § 364a ABGB se nevztahuje na zařízení povolená orgány jiného státu a odůvodnil to tím, že základem uvedeného článku je „výlučně zvažování různých vnitrostátních zájmů“ a neexistuje důvod, proč by rakouské právo mělo ukládat tuzemským vlastníkům pozemků omezení vlastnického práva „výlučně v zájmu cizího národního hospodářství a zahraničních veřejných zájmů“.

7.

V řadě dlouhých otázek žádá Landesgericht Linz Soudní dvůr o názor na slučitelnost tohoto výkladu § 364a s právem Společenství, zejména s články 43 ES, 28 ES, 12 ES a 10 ES. Nejdříve se budu zabývat otázkami vyplývajícími z článku 43 ES, které mohou, podle mého názoru, umožnit Soudnímu dvoru odpovědět na nejdůležitější otázky v projednávané věci.

8.

Doposud byla judikatura v oblasti svobody usazování zaměřena na taková opatření uložená členským státem, kterými byla omezena svoboda jednotlivců nebo podniků usadit se v tomto členském státě za účelem výkonu hospodářské činnosti, nebo kterými byly omezeny možnosti jednotlivců nebo podniků odejít z tohoto členského státu za účelem usazení se v jiném členském státě. Totéž platí, pokud jde o další ustanovení o volném pohybu. Ustanovení o volném pohybu se zaměřují na odstranění překážek vstupu do a výstupu z členského státu. V projednávané věci se Soudní dvůr zabývá poměrně odlišnou situací, kdy se tvrdí, že vnitrostátní opatření uložená jedním státem (v tomto případě Rakouskem) se dotýkají svobody usazování v jiném členském státě (v tomto případě v České republice), který dodává své produkty zákazníkům v jiných členských státech, než je stát, který dotyčná opatření přijal. Je tudíž třeba, aby Soudní dvůr rozhodl, zda možný exteritoriální dopad rakouské právní úpravy může v zásadě představovat omezení svobody usazování v jiném členském státě, konkrétně v České republice.

9.

Domnívám se, že na tuto otázku je třeba odpovědět kladně. Je sice pravda, že judikatura v oblasti svobody usazování se zaměřovala především na dopad opatření členského státu na možnost státního příslušníka jiného členského státu usadit se v uvedeném členském státě, v důsledku vývoje práva Společenství v oblasti vykonatelnosti vnitrostátních rozhodnutí v jiných členských státech, jako je nařízení č. 44/200 ( 2 ), však stále vzrůstá vliv rozhodnutí vnitrostátních soudů týkajících se otázek vnitrostátního práva s přeshraničním dopadem na svobodu usazování v jiném členském státě, a to i s ohledem na státní příslušníky tohoto státu nebo ze třetích členských zemí. Například, pokud jde o právo upravující imise, podle práva Společenství budou rozhodnutí vydaná soudem ve státě A ohledně imisí působících ve státě A, ale pocházejících ze státu B, s větší pravděpodobností vykonávána soudy ve státu B. Přeshraniční dopad rozhodnutí justičních orgánů státu A v oblastech jako jsou imise může tudíž v důsledku toho, že zvýší riziko podání žalob na náhradu škody nebo negatorních žalob podle práva státu A proti podnikům umístěným ve státě B, bránit státním příslušníkům státu C ve výkonu práva usazování ve státě B nebo jej učinit méně přitažlivým. Tento dopad může být zvláště negativní v přeshraničních situacích, ve kterých mohou využít výjimek snižujících rizko podání takových žalob jen podniky usazené ve státu A, ale ne podniky usazené ve státu B.

10.

Vzhledem k výše uvedenému nesdílím postoj Komise, spolkové země Horní Rakousy a rakouské a polské vlády, podle kterých se použití ustanovení o volném pohybu omezuje pouze na situace, kdy opatření státu může být na překážku volnému pohybu mezi tímto státem a jiným členským státem. Cílem pravidel volného pohybu je podle mého názoru odstranění omezení uložených členským státem ve vztahu k hospodářské činnosti provozované v jiném členském státě, nebo s jiným členským státem. Je vyžadována existence přeshraničního prvku, ale tento přeshraniční prvek nemusí zahrnovat skutečné narušení volného pohybu z nebo do státu, který toto opatření uložil. Stačí, že v důsledku exteritoriálního použití takového státního opatření může být dotčena hospodářská činnost v jiném členském státě nebo mezi jinými členskými státy. Z hlediska přeshraničního dopadu opatření členského státu je relevantní, zda se toto opatření může dotknout využívání výhod vnitřního trhu ze strany hospodářských subjektů usazených v jiných členských státech. Nevyplývá-li jasně z ustanovení o volném pohybu, že zahrnují takovou situaci jako je situace v projednávané věci, je to jen proto, že takové okolnosti nemohly být v době vypracování těchto ustanovení předvídány. Ostatně právě díky vývoji práva Společenství, které nyní stanoví uznávání některých soudních rozhodnutí (a vnitrostátních pravidel, která tato rozhodnutí uplatňují) v ostatních členských státech, může mít rakouské pravidlo a soudní rozhodnutí, které jej uplatňuje, takovýto omezující účinek na hospodářkou činnost jiného členského státu. Bylo by nepřijatelné, kdyby členský stát mohl využívat pravidel Smlouvy o ES k vymáhání v jiném členském státě opatření omezujícího hospodářskou činnost v tomto státě a současně, v souvislosti s přezkumem tohoto opatření, požadovat vynětí z působnosti pravidel Smlouvy o ES.

11.

Komise, jistě si vědoma tohoto základního problému, došla k docela paradoxnímu závěru, že ačkoliv projednávaná situace nespadá do působnosti žádného ustanovení o volném pohybu, spadá z důvodu účinků vnitrostátního opatření na obchod se zbožím a službami ve Společenství do působnosti práva Společenství. Na podporu tohoto názoru se Komise dovolává několika rozsudků Soudního dvora. Tyto rozsudky se nicméně vztahují pouze na situace, kdy dotčená práva mají vliv na obchod se zbožím a službami ve Společenství, aniž by bylo nezbytné je spojovat s konkrétními ustanoveními různých pravidel volného pohybu ( 3 ). Opatření dotčená v těchto případech spadala do působnosti práva Společenství proto, že by mohla omezit všechna jednotlivá ustanovení o volném pohybu, ale v případě, kdy by se na ně žádné ustanovení o volném pohybu nevztahovalo, by do jeho působnosti nespadala. Výklad navrhovaný Komisí může být zdrojem dalšího zmatku a právní nejistoty. Znamenal by, že v případech, kdy by omezující dopad na pravidlo volného pohybu nevedl k jeho použití, mohl by vést k obecnému použití práva Společenství, což zahrnuje jak omezení působnosti práv volného pohybu, tak i současné rozšíření působnosti práva Společenství bez jasných kritérií. Aby bylo možné přizpůsobit se vývoji práva ES, je spíše nezbytné vykládat ustanovení o volném pohybu tím způsobem, že se vztahují na všechna vnitrostátní opatření, která ve skutečnosti vedou k méně příznivému zacházení s přeshraničními situacemi než s čistě vnitrostátními situacemi s dopadem na hospodářskou činnost v jiném členském státě.

12.

Jak jsem uvedl ve stanoviscích ve věci Alfa Vita ( 4 ) a Marks and Spencer ( 5 ), je třeba, aby Soudní dvůr při ochraně práv volného pohybu, včetně práv chráněných článkem 28 ES a článkem 43 ES, zajistil, že „Státy nepřijmou opatření, která ve skutečnosti vedou k méně příznivému zacházení s přeshraničními situacemi než s čistě vnitrostátními situacemi“ ( 6 ). Odmítnutí rakouských soudů zohlednit správní povolení vydaná orgány jiného členského státu, za účelem omezení dostupnosti některých opravných prostředků v rámci práva imisí, jsou-li podobná povolení udělená rakouskými orgány uznávána, povede k tomu, že podniky jako je ČEZ, které se rozhodnou usadit v členském státě sousedícím s Rakouskem, budou vystaveny většímu riziku, že budou proti nim podány negatorní žaloby požadující zabránění imisím, než rakouské firmy působící na rakouském trhu. Výklad § 364a ABGB rakouským nejvyšším soudem má tudíž ten účinek, že s přeshraničními situacemi je zacházeno méně příznivě než s čistě vnitrostátními situacemi, což představuje překážku práva usazování vyžadující dostatečné odůvodnění. Jelikož je pravděpodobné, že takové jaderné zařízení, jako je v projednávané věci, bude chtít dodávat jím vyráběnou elektřinu zákazníkům do jiných členských států, zvyšuje riziko, že proti jiným než rakouským zařízením budou podány negatorní žaloby požadující zabránění imisím, bude také představovat omezení práv chráněných článkem 28 ES.

13.

Je třeba také poznamenat, že předpisy ESAE stanovily pravidla a normy týkající se výstavby a provozu jaderných zařízení, které jaderná elektrárna Temelín zcela splňuje. Komise se ve snaze vyřešit stávající problém dovolávala těchto pravidel, aby mohlo být použito právo Společenství. Cílem pravidel ESAE je však pouze stanovení podmínek, za kterých má být povolen provoz jaderného zařízení, a neupravují případné občanskoprávní spory mezi vlastníky těchto zařízení a subjekty, které mohou být jejich provozem dotčeny. Jak na jednání uvedla Komise, ze samotné existence pravidel ESAE stanovících podmínky, které musí jaderné zařízení splňovat, nevyplývá, že vnitrostátní pravidla, která mohou mít vliv na provoz jaderné elektrárny, jsou nutně v rozporu s právem Společenství. Ze skutečnosti, že určité zařízení splňuje normy stanovené vládními orgány, nevyplývá, že toto zařízení bude vyňato z řízení týkajícího se případného dopadu jeho provozu na práva občanskoprávní povahy jiných osob. Tato zásada se uplatňuje v mnoha dalších oblastech práva. Například restaurace, která splňuje všechny stavební a hygienické normy není z tohoto důvodu chráněna před žalobami zákazníků, kteří se přiotrávili jídlem z této restaurace nebo před žalobami sousedů, které obtěžují pachy vycházející z její kuchyně. Z uvedeného vyplývá, že skutečnost, že jaderná elektrárna Temelín je v souladu s pravidly ESAE, může být sice relevantní pro jiné účely v projednávané věci, ale není sama o sobě dostačující k vyloučení uplatnění práv občanskoprávní povahy jiných osob.

14.

Neuznání ze strany rakouských soudů toho, že správní povolení vydané českými orgány poskytuje ochranu před negatorními žalobami týkajícími se imisí, nemusí být, i přes případný omezující účinek ve vztahu k právům vyplývajícím z článku 43 ES, nutně v rozporu s právem Společenství. Rakouské soudy však musí při uplatňování vnitrostátních pravidel upravujících vydávání zákazů ve vztahu k řízení o imisích s přeshraničním prvkem zajistit, aby takové odmítnutí nebylo diskriminační a bylo odůvodněno některým z požadavků obecného zájmu uvedených v článku 30 ES nebo některým z kategorických požadavků zakotvených judikaturou Soudního dvora ( 7 ).

15.

V souladu s těmito pravidly nemohou rakouské soudy jednoduše odmítnout přiznat všem správním povolením, vydaným jinými než rakouskými orgány, účinky podobné těm, které jsou přiznávány správním povolením vydaným rakouskými orgány. Jedná se zejména o případ, kdy rakouské právo stanoví, že povolení vydaná rakouskými orgány poskytují ochranu před negatorními žalobami týkajícími se imisí. V důsledku takového přístupu by správní povolení vydané českými orgány nemělo žádný význam, i kdyby bylo vydáno v souladu s normami zcela shodnými s normami rakouskými. Takový svévolný přístup je v rozporu s požadavkem, že prostředky omezující práva chráněná článkem 43 ES, přijaté členským státem, nesmí být diskriminační a nesmí překračovat meze toho, co je nezbytné k dosažení sledovaného cíle ( 8 ). Lze jistě pochybovat, zda cílem takového přístupu může být skutečně ochrana veřejného zdraví nebo předcházení imisím, jestliže, jak již bylo poznamenáno, nejsou uznávána povolení, která tyto cíle chrání stejně jako povolení rakouská.

16.

Rakouský soud musí při vážení zájmů, kterými je dosažení cílů veřejného pořádku, jako je ochrana lidského zdraví a ochrana vlastnických práv, na straně jedné a omezení práv chráněných článkem 43 ES a jinými ustanoveními o volném pohybu, která budou odmítnutím uznat české povolení dotčena, na straně druhé, zohlednit skutečnost, že právo Společenství výslovně povoluje rozvoj jaderných zařízení a jaderného odvětví obecně ( 9 ). Musí také vzít v úvahu, že povolení pro jadernou elektrárnu Temelín bylo českými orgány vydáno v souladu s normami stanovenými příslušnými ustanoveními práva Společenství.

17.

Kromě toho, ačkoliv jsou rakouské soudy při rozhodování, zda uznat zahraniční správní povolení, oprávněny ověřovat, že při vydávání tohoto povolení byly zohledněny zájmy rakouských státních příslušníků, musí vzít v úvahu také skutečnost, že tyto zájmy mohly být zohledněny také v rámci řízení vedených za účelem dodržování pravidel stanovených Evropskou unií v oblasti jaderné bezpečnosti. Landesgericht Linz musí vzít v úvahu zejména skutečnost, že kontroly prováděné Komisí v souvislosti s jadernou elektrárnou Temelín zahrnovaly hodnocení vlivu tohoto zařízení na obyvatelstvo v jiných členských státech než v České republice ( 10 ).

18.

Při vážení zájmů vztahujících se k vydání zákazu imisí způsobených jadernou elektrárnou Temelín rakouským vlastníkům pozemků musí vzít rakouské soudy v úvahu přínos existence tohoto zařízení pro Českou republiku a nemohou založit své rozhodnutí pouze na tuzemských zájmech. Ve svém stanovisku v předchozím sporu těchto účastníků řízení před Soudním dvorem jsem uvedl:

„vnitrostátní soudy, které jsou příslušné k rozhodování o přeshraničních situacích podle pravidel [Bruselské] Úmluvy, mají zvláštní povinnosti vyplývající z přeshraniční povahy věci […].

Takové povinnosti vyplývají zaprvé z existence omezení, pokud jde o uznávání rozhodnutí, která nejsou v souladu s veřejným pořádkem právních systémů, ve kterých se o uznání žádá. Jestliže se rozhodnutí zabývá takovou přeshraniční situací, jako jsou přeshraniční imise, bude mít rozhodnutí účinky v jiných státech a v tomto ohledu může vyvstat problém uznání rozhodnutí v zahraničí. Soudy smluvního státu, které jsou příslušné k rozhodnutí ve věci, tedy musí dodržovat povinnosti plynoucí z uvážení toho, co by rozhodnutí, která nejsou v souladu s veřejným pořádkem právních systémů, mohla představovat“ ( 11 ).

19.

Nepostupuje-li vnitrostátní soud tímto způsobem, může tím být dotčena vykonatelnost jeho rozhodnutí podle nařízení č. 44/2001. Vnitrostátní soud nepožádal Soudní dvůr o pokyny k výkladu tohoto nařízení, ačkoliv může být v projednávaném případě použitelné. Tento spor se netýká pouze otázky omezení volného pohybu, ale také uznávání rozhodnutí podle nařízení č. 44/2001. V této souvislosti je třeba poznamenat, že výklad § 364a ABGB provedený OGH, jak je uveden v předběžné otázce předložené Landesgericht Linz, znamená zcela osamocený a čistě vnitrostátně zaměřený přístup v záležitostech s přeshraničním účinkem. Takové nezohlednění zájmů a rozhodnutí veřejného pořádku jiných členských států, které mohou být rozhodnutím rakouského soudu dotčeny, je nejen neslučitelné s povinnostmi, které pro Rakousko vyplývají z článku 43 ES, ale jak jsem již upozorňoval v mém předchozím stanovisku, může vést k odmítnutí uznání rakouského rozhodnutí v této záležitosti ze strany českých soudů, a to na základě čl. 34 odst. 1 nařízení č. 44/2001, který stanoví, že „rozhodnutí se neuzná, je-li takové uznání zjevně v rozporu s veřejným pořádkem členského státu, v němž se o uznání žádá“.

20.

Rakouská vláda zpochybňuje shrnutí výkladu § 364a ABGB rakouským nejvyšším soudem, které provedl Landesgericht Linz. Tvrdí, že podle správného výkladu judikatury nejvyššího soudu je třeba ve větší míře zohledňovat správní povolení vydaná orgány jiného členského státu než Rakouska. Soudní dvůr může posoudit podmínky, za kterých mu byla žádost o rozhodnutí o předběžné otázce předložená, aby posoudil svou příslušnost nebo aby mohl na tuto otázku odpovědět ( 12 ), není však příslušný rozhodovat o záležitostech spadajících do vnitrostátního práva. Soudní dvůr je oprávněn posoudit pouze slučitelnost takového práva s právem Společenství a ne posoudit platnost konkurujících výkladů vnitrostátního práva. Soudní dvůr opakovaně zdůraznil povahu spolupráce, kterou má řízení o předběžné otázce ( 13 ) a autonomii vnitrostátních soudů v záležitostech spadajících do vnitrostátního práva ( 14 ). Soudnímu dvoru tudíž přísluší odpovědět na předběžné otázky položené vnitrostátním soudem, a nikoliv změnit výklad ustanovení vnitrostátního práva, ke kterému dospěl dotčený vnitrostátní soud. Pokud Landesgericht Linz nesprávně vyložil příslušnou judikaturu rakouských soudů, je třeba takový nesprávný výklad napravit prostřednictvím opravných prostředků v rámci rakouského právního systému, a nikoliv prostřednictvím Soudního dvora.

21.

S ohledem na uvedená zjištění nepovažuji podrobné posouzení otázek týkajících se článků 10 ES, 12 ES a 28 ES za nezbytné. Projednávaná věc se týká posouzení dopadu rakouských právních předpisů na hospodářskou činnost jaderného zařízení umístěného v jiném členském státě. V důsledku účinků těchto právních předpisů je výkon práv stanovených článkem 43 ES tímto zařízením méně atraktivní, a z případného odůvodnění těchto omezení ze strany rakouských orgánů vyplývají otázky, které jsou v podstatě stejné jako otázky vyplývající z článku 28 ES. K zodpovězení otázek předkládajícího soudu není tudíž nezbytné provádět rozsáhlé samostatné posouzení článku 28 ES.

22.

Články 10 ES a 12 ES nejsou samostatnými ustanoveními a lze je použít pouze v rámci působnosti jiného článku Smlouvy. Závěr, že výklad § 364a ABGB ze strany OGH, tak jak byl popsán předkládajícím soudem, by byl v rozporu s článkem 43 ES, činí samostatné posouzení otázek vyplývajících podle článků 10 ES a 12 ES nadbytečným. Výsledek mých úvah by byl podobný, kdybych postupoval podle návrhu Komise a měl za to, že příslušné rakouské právní předpisy spadají do působnosti Smlouvy o ES, ale nevztahuje se na ně ani článek 28 ES ani článek 43 ES. Z výše uvedených důvodů však považuji přístup Komise za nežádoucí.

23.

Požadavky, které pro rakouské soudy vyplývají z mého přístupu, jsou odrazem skutečnosti, že v situaci, kdy v důsledku integrace vzrůstá vzájemné působení a vzájemná závislost právních řádů členských států, budou vnitrostátní orgány stále častěji žádány o vydání rozhodnutí s dopadem za hranicemi jejich státu. Jak jsem již uvedl, každá strana projednávaného sporu se k odůvodnění zvláštních opatření přijatých orgány svého státu dovolává toho, že orgány druhého členského státu nezohlednily zájmy státních příslušníků jejího státu. To zdůrazňuje skutečnost, že díky procesu právní a politické integrace mají vnitrostátní rozhodnutí širší dosah a dopad než dříve. Znamená to také, že právo Společenství rozšiřuje pravomoc vnitrostátních orgánů a také dosah dostupných nástrojů k ochraně zájmů vlastních státních příslušníků. Důsledkem tohoto zvýšeného sblížení a rozšíření pravomoci je větší odpovědnost. Tato odpovědnost vyžaduje, aby vnitrostátní orgány vzaly do úvahy všechny osoby dotčené jejich rozhodnutími. Orgány Společenství musí zajistit, aby se právo Společenství nestalo nástrojem, kterým se orgány jednoho členského státu snaží prosadit svou vůli vůči jiným členským státům nebo ignorovat práva a zájmy osob z jiných členských států, které jsou dotčeny jejich rozhodnutími. To by bylo v rozporu se samotným záměrem procesu evropské integrace. V ideálním případě by si to měly uvědomit obě strany projednávaného sporu.

24.

S ohledem na všechny uvedené úvahy se domnívám, že postačí, aby Soudní dvůr na otázku předloženou Landesgericht Linz odpověděl následovně:

Vnitrostátní právní úprava, která vnitrostátnímu soudu příslušnému rozhodnout o případných imisích způsobených podnikem umístěným v jiném státě brání, aby zohlednil existující správní povolení udělené tomuto podniku orgány státu, ve kterém se tento podnik nachází, jestliže by uvedený soud zohlednil rovnocenné povolení udělené tuzemskými orgány, představuje neodůvodnitelné omezení práv zaručených článkem 43 ES.

Uznání správního povolení vydaného jiným členským státem může být odmítnuto, pokud takové odmítnutí není diskriminující a je řádně odůvodněno požadavky veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví a pokud je náležitě přihlédnuto ke slučitelnosti s příslušnými ustanoveními práva Společenství a k zájmům všech dotčených stran.

S ohledem na závěry týkající se článku 43 ES není nutné posuzovat slučitelnost příslušných vnitrostátních předpisů s články 10 ES, 12 ES a 28 ES.