ROZSUDEK SOUDU (kasačního senátu)

18. prosince 2008

Věc T-293/07 P

Alessandro Lofaro

v.

Komise Evropských společenství

„Kasační opravný prostředek – Veřejná služba – Dočasní zaměstnanci – Lhůta pro podání stížnosti – Datum podání stížnosti – Doručení administrativě – Zásada právní jistoty“

Předmět: Kasační opravný prostředek podaný proti usnesení Soudu pro veřejnou službu Evropské unie (třetího senátu) ze dne 24. května 2007, Lofaro v. Komise (F‑27/06 a F‑75/06, dosud nezveřejněné ve Sbírce rozhodnutí) za účelem zrušení tohoto usnesení.

Rozhodnutí: Kasační opravný prostředek se zamítá. Alessandro Lofaro ponese vlastní náklady řízení, jakož i náklady vynaložené Komisí v tomto stupni řízení.

Shrnutí

1.      Kasační opravný prostředek – Kasační opravný prostředek podaný proti zamítnutí návrhu na zrušení a následnému zamítnutí návrhu na náhradu škody s ním spojeným – Důvody kasačního opravného prostředku směřující pouze proti zamítnutí návrhu na zrušení – Přípustnost kasačního opravného prostředku v plném rozsahu

(Jednací řád Soudu prvního stupně, čl. 138 odst. 1)

2.      Úředníci – Žaloba – Předcházející administrativní stížnost – Datum podání

(Služební řád, čl. 90 odst. 2)

3.     Úředníci – Žaloba – Předcházející administrativní stížnost – Povinnost zohlednit předpokládanou dobu doručování stížnosti

(Služební řád, čl. 90 odst. 2)

4.     Úředníci – Žaloba – Předcházející administrativní stížnost – Datum podání – Doručení administrativě

(Služební řád, čl. 90 odst. 2)

1.      Skutečnost, že navrhovatel na podporu svého kasačního opravného prostředku, kterým požaduje, aby bylo v celém rozsahu zrušeno usnesení o nepřípustnosti, kterým byla zamítnuta jak jeho návrhová žádání na zrušení, tak i na náhradu škody, předkládá pouze důvody a argumenty namířené proti důvodům, z jakých byl zamítnut jeho návrh na zrušení, nemá za následek nepřípustnost té části jeho kasačního opravného prostředku, která se týká jeho návrhu na náhradu škody, jelikož nepřípustnost tohoto návrhu je v napadeném usnesení založena pouze na jeho úzkém vztahu, který není ve stadiu kasačního opravného prostředku zpochybněn, k návrhu na zrušení, který byl sám zamítnut jako nepřípustný.

(viz body 17, 18 a 20)

2.      Datum, které je třeba zohlednit při posouzení, zda byla stížnost podána ve lhůtě stanovené v čl. 90 odst. 2 služebního řádu, je datem, kdy stížnost byla doručena dotčenému orgánu. Tento výklad vyplývá ze znění uvedeného článku a je v souladu se zásadou právní jistoty. Článek 90 odst. 2 služebního řádu totiž tím, že uvádí ve svém prvním pododstavci, že „[t]ato stížnost musí být podána do tří měsíců“, a ve svém druhém pododstavci, že orgán oprávněný ke jmenování „oznámí dotyčné osobě své odůvodněné rozhodnutí do čtyř měsíců ode dne podání stížnosti“, výslovně stanoví, že datum podání stížnosti představuje rovněž počátek běhu čtyřměsíční lhůty k podání odpovědi dotčeného orgánu na danou stížnost.

Zásada právní jistoty, která v tomto právním rámci vyžaduje, aby byl počátek běhu lhůty a její uplynutí stanoveny jasně, a aby byly přísně dodržovány, brání tomu, aby bylo, pokud jde o podání stížnosti, přihlíženo ke dvěma odlišným datům, a to jednak k datu odeslání stížnosti, k tomu, aby bylo určeno, zda tato stížnost byla podána v předepsané lhůtě, a jednak k datu doručení této stížnosti dotčenému orgánu, k tomu, aby byl určen výchozí bod pro běh lhůty, ve které má být poskytnuta odpověď na stížnost.

Krom toho pouze zohlednění data doručení stížnosti umožňuje splnit požadavky zásady právní jistoty, která vyžaduje, aby každý akt vydaný administrativou, který má právní účinky, byl jasný, přesný, a aby se o něm dotyčná osoba dozvěděla, díky čemuž může s jistotou zjistit okamžik, od kterého uvedený akt existuje a vyvolává právní následky, zejména z hlediska zahájení řízení o opravných prostředcích, které upravují právní předpisy, v daném případě služební řád.

(viz body 29 až 33)

Odkazy: Soudní dvůr, 26. listopadu 1981, Michel v. Parlament, 195/80, Recueil, s. 2861, bod 13; Soud prvního stupně, 25. září 1991, Lacroix v. Komise, T‑54/90, Recueil, s. II‑749, bod 26, a uvedená judikatura, a bod 29; Soud pro veřejnou službu, 15. května 2006, Schmit v. Komise, F‑3/05, Sb. VS s. I‑A‑1‑9 a II‑A‑1‑33, bod 28

3.      Pokud jde o dodržení lhůt pro podání stížnosti a opravného prostředku, přísluší dotyčné osobě, aby prokázala veškerou řádnou péči požadovanou od běžně informované osoby. Dotyčné osobě mimo jiné přísluší, aby dbala na to, že podá svou stížnost v předepsané lhůtě, a zohlednila při tom předvídatelnou dobu, po kterou potrvá doručení poštou, pokud si tento způsob doručení zvolí. Povinnost zohlednit předpokládanou dobu potřebnou pro doručení stížnosti nevylučuje možnost, aby dotyčná osoba, pokud nastanou výjimečné okolnosti, odůvodnila opožděné podání své stížnosti prokázáním případné náhody, vyšší moci nebo omluvitelného omylu.

(viz body 37 a 38)

Odkazy: Soudní dvůr, 15. prosince 1994, Bayer v. Komise, C‑195/91 P, Recueil, s. I‑5619, bod 32; Soudní dvůr, 15. května 2003, Pitsiorlas v. Rada a BCE, C‑193/01 P, Recueil, s. I‑4837, bod 24; Soudní dvůr, 8. listopadu 2007, Belgie v. Komise, C‑242/07 P, Sb. rozh. s. I‑9757, bod 29; Soud prvního stupně, 16. března 1993, Blackman v. Parlament, T‑33/89 a T‑74/89, Recueil, s. II‑249, bod 34; Soud prvního stupně, 15. března 2007, Belgie v. Komise, T‑5/07, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 15

4.      Pouhá okolnost, že doba, po kterou trvá doručování poštou, se liší v závislosti na státu odeslání, neumožňuje učinit závěr, že zohlednění data doručení stížnosti vede k diskriminaci mezi úředníky nebo dotyčnými zaměstnanci podle toho, ve kterém státě se nacházejí při odeslání svých stížností. Podání administrativních stížností úředníky totiž nepodléhá žádné formální podmínce. Jelikož jsou přitom některé způsoby doručení (elektronická pošta, fax) okamžité, nemůže zohlednění data doručení stížnosti znevýhodnit úředníky nebo zaměstnance v závislosti na tom, v jakém státě se při odeslání svých stížností nacházejí.

(viz body 49 a 50)

Odkazy: Soud prvního stupně, 18. června 1996, Vela Palacios v. CES, T‑150/94, Recueil FP, s. I‑A‑297 a II‑877, bod 23