—

za Sony Music Entertainment (Germany) GmbH M. Schaeferem, Rechtsanwalt,

—

za Falcon Neue Medien Vertrieb GmbH R. Nirkem a E. Schottem, Rechtsanwälte,

—

za Komisi Evropských společenství W. Wilsem a H. Krämerem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 10 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/116/ES ze dne 12. prosince 2006 o době ochrany autorského práva a určitých práv s ním souvisejících (Úř. věst. L 372, s. 12).

2

Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi společností Sony Music Entertainment (Germany) GmbH (dále jen „Sony“) a společností Falcon Neue Medien Vertrieb GmbH (dále jen „Falcon“) ve věci ochrany některých práv souvisejících s autorským právem.

3

Článek 12 směrnice Rady 92/100/EHS ze dne 19. listopadu 1992 o právu na pronájem a půjčování a o některých právech v oblasti duševního vlastnictví souvisejících s autorským právem (Úř. věst. L 346, s. 61; Zvl. vyd. 17/01, s. 120) stanovil:

„Aniž je dotčena budoucí harmonizace, trvají práva uvedená v této směrnici vztahující se na výkonné umělce, výrobce zvukových záznamů a vysílací organizace po dobu uvedenou v [mezinárodní] úmluvě [o ochraně výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a rozhlasových organizací přijaté v Římě dne 26. října 1961]. Práva výrobců prvotních filmových záznamů uvedená v této směrnici trvají po dobu 20 let od konce roku, v jehož průběhu byl záznam pořízen.“

4

Doba ochrany uvedená v článku 12 směrnice 92/100 byla článkem 3 směrnice Rady 93/98/EHS ze dne 29. října 1993 o harmonizaci doby ochrany autorského práva a určitých práv s ním souvisejících (Úř. věst. L 290, s. 9; Zvl. vyd. 17/01, s. 141) prodloužena na padesát let.

5

Směrnice 2006/116 kodifikovala směrnici 93/98. Článek 3 odst. 2 směrnice 2006/166 stanoví:

„Práva výrobců zvukových záznamů uplynou za 50 let po pořízení záznamu. […]

Tento odstavec však nemůže mít za účinek obnovení ochrany práv výrobců zvukových záznamů, která po uplynutí ochranné lhůty, jež jim byla přiznána podle čl. 3 odst. 2 směrnice 93/98/EHS ve znění před změnou provedenou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti, nebyla již chráněna ke dni 22. prosince 2002.“

6

Článek 7 odst. 1 a 2 směrnice 2006/116 stanoví:

„1.   Pokud je zemí původu díla ve smyslu Bernské úmluvy [o ochraně literárních a uměleckých děl (pařížský akt ze dne 24. července 1971)] třetí země a autor díla není státním příslušníkem členského státu Společenství, uplyne doba ochrany poskytovaná členskými státy v den, kdy uplyne ochrana přiznávaná v zemi původu díla, nemůže však být delší, než je doba stanovená v článku 1.

2.   Doba ochrany stanovená v článku 3 se vztahuje také na nositele práv, kteří nejsou státními příslušníky členského státu Společenství, pokud jim členské státy ochranu poskytují. Aniž jsou dotčeny mezinárodní závazky členských států, doba ochrany přiznávaná členskými státy však uplyne nejpozději v den uplynutí ochrany přiznávané v zemi, které je nositel práv státním příslušníkem, a nesmí být delší než doba stanovená v článku 3.“

7

Článek 10 odst. 1 až 3 směrnice 2006/116, nazvaný „Přechodná ustanovení“, zní takto:

„1.   Pokud doba ochrany, která je delší než odpovídající doba stanovená v této směrnici, již začala běžet v členském státě k 1. červenci 1995, nezpůsobí tato směrnice zkrácení doby ochrany v uvedeném členském státě.

2.   Doba ochrany stanovená v této směrnici se vztahuje na všechna díla a předměty ochrany, které byly chráněny alespoň v jednom členském státě v den uvedený v odstavci 1 podle vnitrostátních předpisů o autorském právu nebo právech s ním souvisejících, nebo které splňují podmínky ochrany podle směrnice […] 92/100 […].

3.   Touto směrnicí nejsou dotčena žádná využívání uskutečněná přede dnem uvedeným v odstavci 1. Členské státy přijmou nezbytná ustanovení zejména na ochranu práv nabytých třetími osobami.“

8

Ustanovení § 137f zákona o autorském právu a právech s ním souvisejících (Gesetz über Urheberrecht und verwandte Schutzrechte) ze dne 9. září 1965 (BGBl. 1965 I, p. 1273), ve znění zákona ze dne 23. června 1995 (BGBl. 1995 I, p. 842, dále jen „UrhG“), plní v rámci provedení směrnice 93/98 úlohu přechodného ustanovení.

9

Ustanovení § 137f odst. 2 a 3 UrhG zní takto:

„2)   Ustanovení tohoto zákona ve znění platném od 1. července 1995 se použijí také na díla, jejichž ochrana podle tohoto zákona skončila před 1. červencem 1995, která však podle zákona jiného členského státu Evropské unie nebo smluvního státu Dohody o Evropském hospodářském prostoru k tomuto okamžiku ještě trvá. První věta platí obdobně pro práva související s právem autorským vydavatelů děl z pozůstalosti (§ 71), výkonných umělců (§ 73), výrobců zvukových záznamů (§ 85), rozhlasových organizací (§ 87) a filmových producentů (§ 94 a § 95).

3)   Obnoví-li se podle odstavce 2 ochrana díla spadajícího do působnosti tohoto zákona, náleží obnovená práva autorovi. Ve využívání zahájeném před 1. červencem 1995 lze však ve stanoveném rámci pokračovat. Za využívání od 1. července 1995 je nutné platit přiměřenou odměnu. První a třetí věta platí obdobně pro práva související s autorským právem.“

10

Jak vyplývá z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, společnost Falcon rozšiřuje dva zvukové záznamy s nahrávkami výkonů umělce Boba Dylana. První CD má název „Bob Dylan – Blowin in the Wind“, druhé CD má název „Bob Dylan – Gates of Eden“.

11

Tyto zvukové záznamy obsahují písně, které se objevily na albech „Bob Dylan – Bringing It All Back Home“, „The Times They Are A-Changin’“ a „Highway 61 Revisited“. Tato alba byla vydána ve Spojených státech amerických před 1. lednem 1966.

12

Společnost Sony, žalobkyně v původním řízení, je německou pobočkou japonské nadnárodní společnosti téhož jména.

13

Společnost Sony podala u příslušného Landgericht návrh, aby bylo společnosti Falcon zakázáno rozmnožovat anebo nechávat rozmnožovat a rozšiřovat anebo nechávat rozšiřovat zvukové záznamy „Bob Dylan – Blowin in the Wind“ a „Bob Dylan – Gates of Eden“. Mimoto navrhla, aby bylo společnosti Falcon uloženo poskytnout informace, jakož aby byla určena její povinnost k náhradě škody vzniklé společnosti Sony.

14

Společnost Falcon tvrdila, že pokud jde o alba Boba Dylana nahraná před 1. lednem 1966, nemá v tuzemsku práva žádný výrobce zvukových záznamů.

15

Landgericht návrh společnosti Sony zamítl. Odvolací soud, na který se posledně jmenovaná obrátila, připustil, že práva výrobce zvukových záznamů týkající se děl dotčených v původním řízení nesporně byla platně převedena na společnost Sony. Uvedený soud však zamítl opravný prostředek společnosti Sony s tím, že na základě úmluvy o ochraně výrobců zvukových záznamů proti nedovolenému rozmnožování jejich zvukových záznamů přijaté v Ženevě dne 29. října 1971, platné v Německu a ve Spojených státech, požívají výrobci zvukových záznamů ochrany autorských práv vyplývající z § 85 UrhG pouze ve vztahu k výkonům podaným po dni 1. ledna 1966. Nadto odvolací soud shledal, že zvukové záznamy vyrobené před tímto datem nejsou chráněny ani na základě § 137f UrhG, který je pouze přechodným ustanovením k provedení směrnice 93/98. Odstavec 2 uvedeného paragrafu se totiž nevztahuje na zvukové záznamy pořízené před 1. lednem 1966, neboť ty nebyly v Německu nikdy chráněny.

16

Za těchto podmínek společnost Sony podala proti rozhodnutí odvolacího soudu kasační opravný prostředek „Revision“ k Bundesgerichtshof, který měl za to, že výsledek řízení o kasačním opravném prostředku, který mu byl předložen, závisí na výkladu čl. 10 odst. 2 směrnice 2006/116, a rozhodl se přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

17

Úvodem je třeba konstatovat, že práva související s autorským právem dotčená v původním řízení se týkají práva na rozmnožování a práva na rozšiřování zvukových záznamů. Je nesporné, že tato práva byla platně převedena na společnost Sony.

18

Z předkládacího rozhodnutí mimo jiné vyplývá, že podniky se sídlem ve Spojených státech mohou v souladu s § 126 UrhG v Německu využít ochrany podle úmluvy uvedené v bodě 15 tohoto rozsudku pouze ve vztahu k výkonům podaným po dni 1. ledna 1966, což není případ zvukových záznamů dotčených v původním řízení. Ani použití § 137f odst. 2 UrhG neposkytuje uvedeným zvukovým záznamům ochranu na německém území, neboť uvedené ustanovení předpokládá, že dotčené dílo bylo na uvedeném území chráněno před 1. červencem 1995, čemuž tak v případě dotčených zvukových záznamů nikdy nebylo.

19

Je třeba rovněž zdůraznit, že jak vyplývá ze samotného jejího znění, žádost o rozhodnutí o předběžné otázce spočívá na tvrzení, podle kterého se ochrana stanovená podle britské právní úpravy vztahuje na zvukové záznamy pořízené před 1. lednem 1966 a byla rozšířena na zvukové záznamy amerických výrobců vydané ve Spojených státech.

20

První otázkou se předkládající soud táže, zda se doba ochrany stanovená v čl. 10 odst. 2 směrnice 2006/116 uplatní na předměty ochrany, které nebyly nikdy chráněny ve členském státě, v němž je ochrana nárokována.

21

Podle čl. 10 odst. 2 směrnice 2006/116 se doba ochrany práv výrobců zvukových záznamů stanovená v čl. 3 odst. 2 uvedené směrnice vztahuje na dotčený předmět ochrany, pokud byl ke dni 1. července 1995 chráněn alespoň v jednom členském státě podle vnitrostátních předpisů o autorském právu nebo o právech souvisejících s autorským právem nebo pokud uvedený předmět ochrany splňuje podmínky ochrany podle směrnice 92/100.

22

Ze znění uvedeného čl. 10 odst. 2 tedy vyplývá, že první alternativní podmínka uložená uvedeným ustanovením se týká předchozí existence ochrany dotčeného předmětu ochrany alespoň v jednom členském státě. Uvedené ustanovení nepožaduje, aby tímto členským státem byl ten, v němž je ochrana podle směrnice 2006/116 nárokována.

23

Mimoto je třeba poznamenat, že třetí bod odůvodnění směrnice 2006/116 uvádí, že mezi vnitrostátními právními předpisy existují rozdíly, které brání volnému pohybu zboží a služeb a narušují soutěž na společném trhu. S cílem zajistit hladké fungování vnitřního trhu směřuje uvedená směrnice k harmonizaci právních předpisů členských států, aby se doby ochrany v celém Společenství sjednotily.

24

Za těchto podmínek výklad čl. 10 odst. 2 směrnice 2006/116, podle kterého je naplnění první alternativní podmínky uložené uvedeným ustanovením podmíněno předchozí existencí ochrany zajištěné vnitrostátní právní úpravou členského státu, v němž je ochrana podle uvedené směrnice nárokována, i když byla taková předchozí ochrana poskytnuta v jiném členském státě, není v souladu ani se samotným zněním daného ustanovení, ani s účelem uvedené směrnice.

25

Na první otázku je tedy třeba odpovědět tak, že doba ochrany stanovená směrnicí 2006/116 se uplatní podle čl. 10 odst. 2 uvedené směrnice, i když dotčené dílo nebylo nikdy chráněno v členském státě, v němž je ochrana nárokována.

26

Touto otázkou se předkládající soud táže, zda vnitrostátní předpisy ve smyslu čl. 10 odst. 2 první alternativní podmínky směrnice 2006/116 zahrnují také ustanovení o ochraně nositelů práv souvisejících s autorským právem, kteří nejsou státními příslušníky členského státu Společenství.

27

Je třeba uvést, že jak zmínil generální advokát v bodě 64 svého stanoviska, ustanovení čl. 10 odst. 2 směrnice 2006/116 se týká předmětu ochrany a vztahuje se na všechna díla a předměty ochrany chráněné ke dni 1. července 1995 alespoň v jednom členském státě předpisy o autorském právu nebo o právech souvisejících.

28

V tomto ohledu ze znění uvedeného čl. 10 odst. 2 nevyplývá, že se týká pouze vnitrostátních předpisů o autorském právu nebo právech s ním souvisejících, které se týkají ochrany nositelů takových práv, kteří jsou státními příslušníky členského státu Společenství. Podle uvedeného ustanovení totiž členské státy musí poskytnout dobu ochrany stanovenou směrnicí 2006/116 všem dílům a předmětům ochrany, které byly, jako takové, chráněny ke dni 1. července 1995 alespoň v jednom členském státě.

29

V rámci použití čl. 10 odst. 2 směrnice 2006/116 je tedy třeba přezkoumat, zda lze dílo či předmět ochrany považovat za chráněný ke dni 1. července 1995 alespoň v jednom členském státě bez ohledu na státní příslušnost nositele takových práv souvisejících s právem autorským ve vztahu k danému dílu či předmětu ochrany.

30

Z předkládacího rozhodnutí přitom vyplývá, že Bundesgerichtshof má pochybnosti ohledně otázky, zda je výklad čl. 10 odst. 2 směrnice 2006/116, který přiznává výhody uvedeného ustanovení nositelům práv souvisejících s právem autorským, kteří nejsou státními příslušníky členského státu Společenství, slučitelný s čl. 7 odst. 2 uvedené směrnice.

31

V tomto ohledu je třeba konstatovat, že cílem čl. 10 odst. 2 směrnice 2006/116 je upřesnit podmínky, za kterých se doba ochrany práv souvisejících s právem autorským stanovená uvedenou směrnicí přechodně uplatní na stávající situace. Uvedené ustanovení stanoví uplatnění dané doby na všechna díla a předměty ochrany chráněné ke dni 1. července 1995 alespoň v jednom členském státě podle vnitrostátních předpisů o autorském právu či o právech souvisejících s autorským právem.

32

Cílem uvedeného čl. 10 odst. 2 není vyloučit řešení poskytnuté čl. 7 odst. 2 směrnice 2006/116 pro všechny případy, kdy je doba ochrany stanovená uvedenou směrnicí nárokována nositeli práv souvisejících s právem autorským, kteří nejsou státními příslušníky členského státu Společenství, ve vztahu k dílu či předmětu ochrany, který nesplňuje žádnou ze dvou alternativních podmínek přechodného ustanovení čl. 10 odst. 2 uvedené směrnice.

33

Uvedený čl. 7 odst. 2 má totiž za cíl úpravu ochrany práv souvisejících s právem autorským ve vztahu k nositelům takových práv, kteří nejsou státními příslušníky členského státu Společenství, a za tím účelem stanoví, že doba ochrany uvedená v článku 3 uvedené směrnice se vůči takovým nositelům uplatní, pokud jim členské státy ochranu poskytují.

34

S ohledem na výše uvedené musí být v kontextu čl. 10 odst. 2 směrnice 2006/116 otázka, zda nositel práv souvisejících s autorským právem k dílu či předmětu ochrany, který je státním příslušníkem třetí země, požíval ke dni 1. července 1995 ochrany alespoň v jednom členském státě, posuzována s ohledem na vnitrostátní předpisy uvedeného členského státu, a nikoli s ohledem na vnitrostátní předpisy členského státu, v němž je ochrana podle uvedené směrnice nárokována. Takový závěr je mimoto podpořen i třetím a sedmnáctým bodem odůvodnění uvedené směrnice, které uvádějí sledovaný harmonizační cíl, a zejména cíl stanovit stejný výchozí bod pro výpočet doby ochrany práv souvisejících s autorským právem, jakož i téže doby ochrany uvedených práv v celém Společenství, za účelem zajištění řádného fungování vnitřního trhu.

35

Z toho vyplývá, že ve vztahu k dílu či předmětu ochrany chráněnému ke dni 1. července 1995 alespoň v jednom členském státě podle vnitrostátních ustanovení uvedeného členského státu není skutečnost, že nositel této ochrany je státním příslušníkem třetí země a není ve členském státě, v němž je ochrana podle směrnice 2006/116 nárokována, chráněn na základě vnitrostátního práva posledně uvedeného členského státu, rozhodná pro použití čl. 10 odst. 2 uvedené směrnice. Důležité totiž je, zda dílo či předmět ochrany byly chráněny ke dni 1. července 1995 podle vnitrostátních předpisů alespoň jednoho členského státu.

36

Z předkládacího usnesení vyplývá, že ve Spojeném království se ochrana stanovená vnitrostátním právem vztahuje na zvukové záznamy pořízené před 1. lednem 1966 a zvukové záznamy dotčené v původním řízení již byly ke dni 1. července 1995 v uvedeném členském státě chráněny. Za těchto podmínek čl. 7 odst. 2 směrnice 2006/116 nemůže upravovat situaci dotčenou v původním řízení.

37

V důsledku toho je třeba na druhou otázku písm. a) odpovědět tak, že čl. 10 odst. 2 směrnice 2006/116 musí být vykládán v tom smyslu, že doba ochrany stanovená uvedenou směrnicí se uplatní v situaci, kdy dotčené dílo či předmět ochrany byly jako takové ke dni 1. července 1995 chráněny alespoň v jednom členském státě podle vnitrostátních předpisů uvedeného členského státu týkajících se autorského práva či práv souvisejících a kdy nositel TAKOVÝCH PRÁV k danému dílu či předmětu ochrany, který je státním příslušníkem třetí země, požíval k uvedenému datu ochrany podle uvedených vnitrostátních předpisů.

38

Vzhledem k uvedené odpovědi a s ohledem na tvrzení, na kterém spočívá předkládací rozhodnutí, jak bylo uvedeno v bodě 19 tohoto rozsudku, již není třeba odpovídat na druhou otázku písm. b).

39

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto: